30 A 79/2024 – 414

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Tomáše Blažka a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně: PHARMAWEX s.r.o., IČ 04491891 sídlem Novoměstská 960, Chrudim zastoupená advokátem Mgr. Danielem Bartošem sídlem Bílinská 1147/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát sídlem Gorazdova 1969/24, 120 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 9. 2024, č. j. ČOI 109107/24/O100/Hl/Št, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Inspektoři České obchodní inspekce zahájili dne 18. 2. 2021 kontrolu žalobkyně, která byla zaměřena na obchodní praktiky při prodeji respirátorů prostřednictvím internetového obchodu provozovaného v té době žalobkyní na stránkách www.pharmawex.cz. Žalobkyně zde nabízela respirátory označené „PHARMAWEX R01“. Na obalu respirátoru byla v kruhu znázorněna česká vlajka, spolu s nápisem „vyvinuto v České republice“. Stejnou kombinaci vlajky a nápisu měla žalobkyně na svých internetových stránkách, kde současně uváděla informaci, že respirátory byly „vyvinuty v České republice“, aby splňovaly „nejpřísnější evropskou normu EN 149:2001+A1:2009“. Respirátory byly ale vyrobeny v Číně, což také na zadní straně obalu a na internetových stránkách uváděla.

2. Česká obchodní inspekce, inspektorát Královéhradecký a Pardubický (dále také „inspektorát“) rozhodnutím ze dne 20. 12. 2023 uložila žalobkyni úhrnnou pokutu ve výši 600 000 Kč. Žalobkyni shledala vinnou jednak z porušení § 10 odst. 2 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), a naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) téhož zákona (a to ve dvou samostatných skutcích), jednak z porušení § 4 odst. 4 ve spojení s § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 24 odst. 1 písm. a) téhož zákona (dalším skutkem).

3. Žalovaná v žalobou napadeném rozhodnutí shledala, že nedošlo ke spáchání jednoho z přestupků podle kontrolního řádu, v této části proto rozhodnutí inspektorátu zrušila a zastavila řízení. Dále změnila časové vymezení skutku u přestupku podle zákona o ochraně spotřebitele a snížila uloženou úhrnnou pokutu na 480 000 Kč. Ve zbytku potvrdila rozhodnutí inspektorátu.

4. Podle žalované se tedy žalobkyně dopustila: – přestupku podle kontrolního řádu tím, že nesplnila opatření podle § 8 písm. c) kontrolního řádu uložené úředním záznamem ze dne 23. 2. 2021; žalobkyně totiž ve lhůtě do 5 dnů od seznámení se s tímto opatřením (tj. nejpozději do 15. 3. 2021) nedoložila dozorovému orgánu: nabývací doklady k respirátorům PHARMAWEX R01 distribuovaným v období od 1. 1. 2021 do 28. 1. 2021 a sdělení množství skladových zásob uvedených respirátorů k datu seznámení s tímto úředním záznamem; – přestupku podle zákona o ochraně spotřebitele tím, že užila klamavou obchodní praktiku obsahující pravdivou informaci, která vedla spotřebitele k rozhodnutí ohledně koupě, které by jinak neučinil; žalobkyně totiž v blíže nezjištěném období, nejméně však dne 18. 2. 2021, na internetovém obchodě www.pharmawex.cz před rozhodnutím ohledně koupě v rámci nabídky respirátoru PHARMAWEX R01 poskytnutými informacemi, včetně jejich grafického zpracování, uvedla spotřebitele v omyl, že se jedná o výrobek původem z České republiky, ačkoliv výrobek pochází z Čínské lidové republiky; žalobkyně dále uvedla spotřebitele v omyl způsobem prezentace informací o zeměpisném původu výrobku na obalu respirátoru.

5. Kromě toho inspektorát dne 16. 3. 2021 uložil žalobkyni opatření podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci (dále jen „zákon o ČOI“). Opatření spočívalo v zákazu uvedení na trh, distribuce včetně nákupu, dodávky, prodeje nebo použití daných výrobků (respirátorů PHARMAWEX R01), a to do doby zjednání nápravy. Výrobky podle opatření neodpovídaly požadavkům zvláštních předpisů (zákona o ochraně spotřebitele). Námitky žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítl ředitel inspektorátu rozhodnutím ze dne 21. 4. 2021. Krajský soud zamítl žalobu podanou žalobkyní proti uvedenému rozhodnutí rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 30 A 53/2021–151. Nejvyšší správní soud poté vyhověl kasační stížnosti žalobkyně a rozsudkem ze dne 9. 6. 2023, č. j. 10 As 313/2022–54, zrušil rozsudek krajského soudu č. j. 30 A 53/2021–151 i rozhodnutí ředitele inspektorátu ze dne 21. 4. 2021 a danou věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení. Dne 20. 12. 2023 ředitel inspektorátu vydal rozhodnutí, kterým opětovně zamítl námitky proti rozhodnutí inspektorátu o uložení opatření žalobkyni ze dne 16. 3. 2021. Krajský soud zamítl žalobu podanou žalobkyní proti posledně uvedenému rozhodnutí ředitele inspektorátu rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 30 A 13/2024–345. O kasační stížnosti podané žalobkyní proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní dosud nerozhodl.

II. Obsah žaloby

6. Žalobkyně úvodem namítla, že důvody uvedené ve výroku rozhodnutí inspektorátu jsou skutkově nesprávné. Správnímu orgánu předložila podklady podle kontrolního řádu, a to jak ve správním řízení č. j. ČOI 158124/23/2700 (v této souvislosti poukázala na vyjádření ze dne 27. 9. 2021), tak v rámci řízení vedených krajským soudem pod sp. zn. 30 A 53/2021 a Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 75 C 16/2022. Ani označení za výrobce není klamavé. Za označením „vyvinuto v ČR“ si žalobkyně stojí, žádný právní předpis nestanoví nemožnost uvedení údaje o vývoji zboží, který je pravdivý a odpovídá skutečnostem. Těmito okolnostmi se správní orgán vůbec nezabýval a v rámci odůvodnění svých rozhodnutí nikterak nehodnotil hledisko průměrného spotřebitele, ani to, co bylo u koncových zákazníků hlavním motivem pro zakoupení zboží. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Ve vztahu ke skladovým zásobám pak žalobkyně několikrát uváděla, že zboží bylo ihned distribuováno koncovým uživatelům, skladové zásoby tedy nebyly žádné. I v tomto bodě je tedy rozhodnutí nesprávné. Podklady byly navíc foceny i úředními osobami.

7. Žalobkyně dále nesouhlasí se závěrem žalované, že by měla mít k dispozici a snadno dohledatelné nabývací doklady k prodávaným výrobkům, že by měla mít přehled o stavu skladových zásob a že požadavek na předložení takových podkladů nemůže být pro kontrolovanou osobu nadměrně zatěžující. Obchodní činnost žalobkyně není omezena pouze na kontrolovanou oblast a žalovaná ji nutila vyhledávat konkrétní podklady pro měsíce starou záležitost. Nejsnazší přístup k podkladům přitom měl správní orgán. Žalobkyně opakovaně upozorňovala na to, že kontrolou žádané podklady již dokládala Celnímu úřadu pro Pardubický kraj. Správní orgán se ale ani nepokusil zajistit si požadované doklady uvedeným způsobem a přenesl vyhledávací povinnost na žalobkyni. Postupoval tak v rozporu s § 8 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2008, č. j. 1 As 30/2008–49 (č. 1746/2009 Sb. NSS).

8. K odkazu žalované na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2024, č. j. 6 As 238/2023–50, týkající se zásady zákazu sebeobviňování, žalobkyně namítla, že tento rozsudek neříká, že veřejný zájem na kontrole dodržování právních předpisů musí vždy převážit nad zájmem na zachování spravedlivého procesu. Správní orgány i soudy musí tyto zájmy poměřovat, v opačném případě by ad absurdum kontrolní činnost správních orgánů eliminovala vyšetřovací činnost přestupkových orgánů a orgánů činných v trestním řízení, neboť kontrolovaná osoba by měla bezbřehou povinnost poskytnout cokoli, co kontrolní orgán vyžádá.

9. V období února a března 2021 byla žalobkyně navíc vytížená, neboť musela především řešit pandemickou situaci a výpadky v dostupnosti zboží, které zachraňovalo životy. Stanovená lhůta byla zároveň zjevně nepřiměřená, stejně tak uložená sankce, u které chybí řádné odůvodnění, z čeho správní orgán při jejím stanovení vycházel.

10. Žalobkyně dále uplatnila námitky vztahující se k vytýkanému klamavému jednání. Žádného klamavého jednání ve vztahu ke spotřebitelům se nedopustila a správní orgán nesprávně vyhodnotil kritérium průměrného spotřebitele. Žalobkyně v letech 2020 a 2021 respirátor vyvíjela, zkušebně na území České republiky vyráběla, zajišťovala materiál, certifikaci, designově a projektově produkt navrhla a finální kompletaci zboží vždy prováděla opět na území České republiky. Údaj o vyvinutí v České republice je tak pravdivý. Pojem zeměpisný původ přitom s pojmem vyvinutí nekoliduje. Výraz vyvinutí je třeba chápat jako navržení včetně technických specifik, a to podle společenských požadavků v daném místě. Žalobkyně vyslyšela požadavky českých spotřebitelů, které trápila netěsnost respirátorů v oblasti kolem nosu a obecně komfort nošení. Vyhověla tak zjištěným požadavkům českého spotřebitele, v tomto ohledu skutečně existuje spojení technického pojetí výrobku s Českou republikou.

11. Žalobkyně také namítla, že mapu Evropské unie se šipkou směřující do středu Evropy na pravé straně internetové stránky doplňovala mapa Spojených států amerických se šipkou směřující zhruba do míst státu Oregon na levé straně internetové stránky. V souhrnu tak tvořily mapu světa. Toto znázornění indikuje, že žalobkyně operuje v Evropské unii i ve Spojených státech amerických. Šipky stejných velikostí a tvarů míří do dvou kontinentů a mají upoutat pozornost k celosvětovému působení žalobkyně. Tvrzení, že se na screenshotech internetových stránek žalobkyně pořízených při kontrole šipka směřující do středozápadní části Severní Ameriky nenachází, je nepravdivé. Napadené rozhodnutí se nezabývá touto námitkou, a tak je nepřezkoumatelné. Zmíněnou šipku jasně ukazují historické snímky internetových stránek žalobkyně z prosince 2020, na místě byla i dne 18. 2. 2021 a je tam i dnes.

12. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem žalované, že se na výrobě pouze spolupodílela a její činnost se omezovala na organizační záležitosti související s prodejem výrobku. Činnosti jako výběr materiálu, tvaru, návrh i prototypování konečného výrobku zakládají v očích průměrného spotřebitele důvod pro užití slova vyvinuto, a to nikoli částečně, ale převážně žalobkyní. Žalovaná se ve své argumentaci nemůže rozhodnout, zda jde o tvrzení pravdivé, či nikoli. Na jednu stranu uvádí, že netvrdí, že by informace o místě vyvinutí byla nepravdivá, na druhou stranu argumentuje, že to není pravdivé a že se žalobce na vývoji pouze spolupodílel v organizační kapacitě. Oba výroky nemohou platit současně.

13. Podle žalobkyně je podstatná ta skutečnost, že od propuknutí pandemie vyvíjela a zlepšovala daný produkt i ho zkušebně vyráběla v České republice. Nesla náklady na veškerou certifikaci a vývoj značky, označení, specifického materiálu včetně speciálního uchycení na nos. Z pohledu právních předpisů Evropské unie je výrobcem, který spoluodpovídá za dovoz, distribuci a prodej na území Evropské unie. Nemohlo dojít ke klamání, pokud se jedná o pravdivé uvedení skutečností.

14. Správní orgán i v tomto směru nedostatečně posuzuje hledisko průměrného spotřebitele, za něhož nelze mít osobu s téměř zcela omezenou svéprávností. Ačkoli je podle svého názoru žalobkyně oprávněna používat označení výrobce, použila výraz vyvinuto. Průměrný spotřebitel tento rozdíl slov zaznamená, pozná, že pokud je u výrobku uvedeno slovo vyvinuto, nejedná se o místo výroby.

15. Před vydáním opatření v této záležitosti prodala žalobkyně denně 63 088 ks respirátorů. Pokud se objevilo pouze deset stížností, jedná se o zanedbatelné množství. Většina spotřebitelů se tedy necítila být uvedením výrazu vyvinuto jakkoli poškozena. Žalobkyně se v současné době musí soudně bránit proti zásahu správního orgánu, kterým ztratila téměř veškerou klientelu a byla jím nenávratně poškozena. Začátkem roku 2021 byla největším dodavatelem a výrobcem na trhu, pro neoprávněný zásah ze strany správního orgánu však nemohla v období největšího nárůstu počtu nakažených posuzovaný respirátor prodávat, což jí způsobilo majetkovou i nemajetkovou újmu.

16. Žalobkyně dále polemizuje s rozborem slova vyvinout podaným v rozhodnutí žalované. Žalovaná si dle žalobkyně představuje průměrného spotřebitele tak, že si k nakupování přibírá slovník a vychází z okrajových definic s návaznostmi do úzce vymezené oblasti evropského práva. Jedná se přitom o stejného spotřebitele, který podle žalované nedovede nalézt zřetelně uvedenou informaci o výrobci produktu. K chápání průměrného spotřebitele žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 313/2022–54.

17. Vedle pravdivé informace, že výrobek převážně vyvinula žalobkyně, je v nabídce produktu výslovně uvedeno, že zboží pochází, tedy bylo vyrobeno, v Čínské lidové republice. Není tomu tak, že by upozornění bylo uvedeno v nepodstatných technických informacích o zboží, jak uvádí žalovaná, ale v sekci „základní informace“, která tvoří přehled klíčových informací o výrobku, tedy přehled informací, s nimiž se průměrný spotřebitel zpravidla seznámí. Pro průměrného spotřebitele nemůže být tato prezentace klamavá.

18. Argumentace analogií se zákonem č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o potravinách“), a navazující judikaturou je dle žalobkyně nepřípadná. Na rozdíl od respirátoru nelze jablko navrhnout v jedné zemi a vyrobit v jiné zemi. Existuje jediné možné místo, odkud potravina je – jedná se o místo, kde byla potravina sklizena. U potravin vypěstovaných v jiné zemi proto česká vlajka či text „Výrobek z Česka!“ musí být automaticky klamavými. U respirátorů tomu tak ale není.

19. Pokud jde o tvrzení žalované, že u výrobků sloužících k ochraně dýchacích cest bude u spotřebitelů vzbuzovat vyšší důvěru výrobek českého původu, žalobkyně namítla, že není zřejmé, proč by spotřebitel nechtěl zakoupit výrobek, který je českým návrhem, pouze byl vyroben jinde. Navíc tvrzení, že pro spotřebitele je důležitá země výroby, nemá oporu v průzkumech (v této souvislosti žalobkyně odkázala na článek na stránkách https://www.zboziaprodej.cz/2022/06/30/kvalita–cena–nebo–puvod). Zároveň žalobkyně zmínila veřejnou čtenářskou anketu na portálu podnikatel.cz, která navazuje na novinový článek týkající se nyní posuzovaného případu. V anketě 74 % účastníků uvedlo, že sdělení „vyvinuto v České republice“ spotřebitele neklame či spíše neklame, byť bylo zboží vyrobeno v Číně (https://www.podnikatel.cz/clanky/firma–vyhrala–soud–ohledne–cinskych–respiratoru–zachranil–ji–prumerny–spotrebitel/#pollInText1279).

20. Žalobkyně také namítla, že tvrzený klamavý prvek je v rámci posuzovaných internetových stránek uveden v mizivém počtu oproti dalším informacím o výrobku. Nachází se tam další podstatné informace o výrobku, jež jsou právě těmi, které bude průměrný spotřebitel zkoumat. V daném časovém období, tj. období února, března roku 2021, došlo ke změně vnímání účinků běžných látkových či jiných roušek na účinky koronaviru SARS–CoV–2. K tomu žalobkyně odkázala na mimořádné vládní opatření ze dne 26. 2. 2021, č. j. MZDR 15757/2020–45/MIN/KAN, na jehož základě začali čeští spotřebitelé aktivně vyhledávat respirátory splňující dané parametry. Informace spotřebitelé získávali z médií a z navazujících diskuzí čtenářů je zřejmé, že se zaměřovali převážně na parametr filtrační účinnosti, splnění požadavků podle evropských norem, ale také na komfort respirátoru a jeho těsnost. Žalobkyně netvrdí, že místo výroby nemohl spotřebitel zvažovat, avšak rozhodně se nejednalo o hlavní znak, na jehož základě by se spotřebitel rozhodoval o koupi. V uvedenou dobu byli spotřebitelé také upozorňováni na možné podvodné prodejce. Spotřebitelé tedy byli mnohem pozornější než běžně. Hlavním znakem respirátorů v danou dobu byly jiné parametry než místo jejich výroby.

21. Podle žalobkyně byla dále pokuta uložena v nepřiměřené výši. Domnívá se, že pokuta měla být případně uložena na spodní hranici zákonné sazby (s ohledem na působení žalobkyně v odvětví zdravotnictví ve stěžejní době a s ohledem na to, že plnění poskytovala i bezúplatně).

22. Žalobkyně navrhla, aby soud zrušil rozhodnutí žalované ve výrocích II a III, spolu s rozhodnutím inspektorátu, a aby věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení. Alternativně žalobkyně navrhla, aby soud snížil uloženou pokutu, případně upustil od jejího uložení.

III. Vyjádření žalované k žalobě

23. K žalobním námitkám týkajícím se přestupku podle kontrolního řádu žalovaná uvedla, že žalobkyně byla sankcionována za nesplnění povinnosti uložené v opatření, které jí bylo doručeno do datové schránky dne 8. 3. 2021. Žalobkyni byla stanovena lhůta pro poskytnutí požadované součinnosti (do 15. 3. 2021), ve které tuto součinnost neposkytla. Nepožádala ani o prodloužení stanovené lhůty. Pokud tedy žalobkyně poukazuje na to, že podklady předložila např. spolu s vyjádřením ze dne 27. 9. 2021, nelze považovat uložené opatření za splněné. I v takovém případě by byl ztížen průběh kontroly a znesnadněno zjištění skutkového stavu věci. Žalobkyně se sice dne 11. 3. 2021 k uvedenému opatření vyjádřila, avšak požadované doklady nepředložila ani nepoukázala na žádné objektivní překážky, které by jí v tom bránily.

24. Za nedůvodnou považuje žalovaná též námitku, že k požadovaným podkladům měla nejsnazší přístup právě žalovaná, neboť těmito podklady disponoval Celní úřad pro Pardubický kraj. Žalovaná trvá na tom, že požadavek na součinnost vznesený na žalobkyni byl zcela přiměřený, nebyl pro žalobkyni neadekvátně zatěžující a byl plně v souladu s právy a povinnostmi kontrolujících danými kontrolním řádem. Požadavek se vztahoval k předmětu kontroly a k objasnění skutkového stavu (řádné zmapování postavení žalobkyně v distribučním řetězci, posouzení závažnosti jednání žalobkyně, pokud jde o množství potenciálně dotčených spotřebitelů).

25. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí řádně vypořádala i s argumentací žalobkyně vztahující se k zásadě zákazu sebeobviňování. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 238/2023–50 jednoznačně vyplývá, že povinnost součinnosti nebrání tomu, komu je uložena, aby se v řízení hájil a zpochybňoval význam předložených informací či správnost úvah správního orgánu.

26. K žalobním námitkám týkajícím se vytýkané nekalé obchodní praktiky žalovaná uvedla, že žalobkyně byla sankcionována za užití pravdivé informace týkající se zeměpisného původu zboží, která je však způsobilá uvést spotřebitele v omyl. V napadeném rozhodnutí i v rozhodnutí inspektorátu je podrobně odůvodněno, v čem přesně spočívala klamavost žalobkyní uváděných informací, včetně grafických prvků. Žalovaná souhlasí s tím, že pojmy vyvinutí a výroba mají do jisté míry odlišný význam. Nelze však zdůrazňovat, kde byl výrobek vyvinut, aniž by bylo současně uvedeno, kde byl výrobek vyroben, pokud se tato místa liší. Důležité je nejen, aby poskytované informace byly pravdivé a správné, ale také aby byly úplné, jednoznačné a srozumitelné.

27. K argumentaci žalobkyně ohledně mapy EU umístěné na jejích internetových stránkách žalovaná uvedla, že ze screenshotů ze dne 18. 2. 2021, které jsou součástí spisu, je zřejmé, že se na nich šipka směřující do středozápadní části Severní Ameriky nenacházela. Snímky, na které poukazuje žalobkyně, pocházejí z jiné doby. Žalovaná dále konstatovala, že odkázala na judikaturu nejen z oblasti potravinového práva, ale i práva reklamního. Závěry vyslovené v citovaných judikátech jsou pro tuto věc relevantní. Žalovaná zároveň odmítla argumentaci žalobkyně o zásadní odlišnosti potravin a respirátorů v tomto ohledu.

IV. Ústní jednání

28. Během jednání konaného dne 24. 6. 2025 zástupce žalobkyně nad rámec námitek uplatněných v žalobě uvedl, že opatření uložené inspektorátem úředním záznamem ze dne 23. 2. 2021 bylo následně zrušeno, respektive změněno. Žalobou napadené rozhodnutí je z tohoto důvodu nicotné, k čemuž by soud měl přihlédnout i z moci úřední. Dále doplnil k namítané nepřiměřenosti uložené pokuty, že žalobkyně je nyní v důsledku postupu správních orgánů v platební neschopnosti. K dotazu soudu upřesnil, které z důkazních návrhů uvedených v žalobě se týkají přestupku podle kontrolního řádu a co přesně jimi chce žalobkyně prokázat. Zároveň je doplnil o další důkazní návrhy. Soud žádnému důkaznímu návrhu nevyhověl.

V. Posouzení věci krajským soudem

29. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného správního orgánu, přičemž rozsah jeho přezkumu byl vymezen žalobními body.

30. Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí žalované. Pouze rozhodnutí, které je přezkoumatelné, lze totiž věcně podrobit soudnímu přezkumu. Podle judikatury správních soudů je nicméně zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Konstatování nepřezkoumatelnosti by tak mělo být v soudní praxi spíše výjimečné, „není–li z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vůbec patrno, jak soud hodnotil podstatné důvody či skutečnosti uplatněné v rámci žalobních bodů. Naopak nelze považovat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí krajského soudu, z jehož odůvodnění lze (byť i zohledněním celkového kontextu důvodů uvedených v odůvodnění) seznat, jaký názor krajský soud zaujal vůči důležitým skutkovým a právním otázkám podstatným pro rozhodnutí projednávané věci. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů nemůže být založena tím, že odůvodnění krajského soudu je pouze stručné či argumentačně chudé, popř. že krajský soud nevyvracel každý dílčí argument uplatněný účastníky…“ (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016–123, č. 3668/2018 Sb. NSS, bod 29). Nejvyšší správní soud sice vyslovil citované závěry ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, obdobná kritéria je ale třeba uplatnit také při posuzování namítané nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu.

31. Napadené rozhodnutí je přezkoumatelné. Z jeho odůvodnění je zřejmé, jaký názor žalovaná zaujala vůči důležitým skutkovým a právním otázkám podstatným pro posouzení věci. Žalovaná se zároveň srozumitelně a dostatečně podrobně zabývala podstatou odvolacích námitek uplatněných žalobkyní. Její povinností přitom nebylo vyjádřit se ke každému dílčímu tvrzení uvedenému žalobkyní. Žalovaná se zabývala také hlediskem průměrného spotřebitele, stejně jako otázkou, zda se na screenshotech internetových stránek žalobkyně pořízených při kontrole nachází šipka směřující do středozápadní části Severní Ameriky. V podrobnostech viz níže věcné vypořádání příslušných žalobních námitek.

32. Soud se dále bude postupně zabývat námitkami, kterými žalobkyně rozporuje závěry správních orgánů o spáchání přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu (část V.1) a přestupku podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele (část V.2). Následně posoudí námitky týkající se uložené pokuty (část V.3). V.1 Přestupek podle kontrolního řádu 33. Daný přestupek spočívá v nesplnění opatření, které inspektorát uložil žalobkyni úředním záznamem ze dne 23. 2. 2021. Inspektorát po žalobkyni požadoval, aby do 5 dnů poskytla: – nabývací doklady k respirátorům PHARMAWEX R01 distribuovaným v období od 1. 1. 2021 do 28. 1. 2021; – množství skladových zásob respirátorů PHARMAWEX R01, které byly distribuovány v období od 1. 1. 2021 do 28. 1. 2021, k datu seznámení s tímto úředním záznamem.

34. Úřední záznam byl doručen do datové schránky žalobkyně dne 8. 3. 2021, požadované dokumenty a údaje dozorovému orgánu ve stanovené lhůtě nepředložila.

35. Podle § 8 písm. c) kontrolního řádu je kontrolující v souvislosti s výkonem kontroly oprávněn požadovat poskytnutí údajů, dokumentů a věcí vztahujících se k předmětu kontroly nebo k činnosti kontrolované osoby (dále jen „podklady“); v odůvodněných případech může kontrolující zajišťovat originální podklady. Podle § 10 odst. 2 téhož zákona je kontrolovaná osoba povinna vytvořit podmínky pro výkon kontroly, umožnit kontrolujícímu výkon jeho oprávnění stanovených tímto zákonem a poskytovat k tomu potřebnou součinnost a podat ve lhůtě určené kontrolujícím písemnou zprávu o odstranění nebo prevenci nedostatků zjištěných kontrolou, pokud o to kontrolující požádá. Podle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu se právnická osoba dopustí přestupku tím, že jako kontrolovaná osoba nesplní některou z povinností podle § 10 odst. 2.

36. Soud přisvědčuje správním orgánům, že žalobkyně naplnila skutkovou podstatu uvedeného přestupku.

37. Inspektorát zahájil u žalobkyně kontrolu, jejímž předmětem byly respirátory PHARMAWEX R01 objednané a následně distribuované spotřebitelům žalobkyní prostřednictvím internetového obchodu www.pharmawex.cz v období od 1. 1. 2021 do 28. 1. 2021. Po žalobkyni požadoval předložení nabývacích dokladů a sdělení skladových zásob vztahujících se právě k těmto respirátorům, tedy k předmětu kontroly. Zároveň se jednalo o racionální požadavek. Jak vysvětlil inspektorát na str. 9–10 rozhodnutí o přestupku, nabývací doklady představovaly podstatný prvotní kontrolní podklad pro zmapování distribučního řetězce zboží a určení přesného postavení žalobkyně v tomto řetězci. Údaj o skladových zásobách pak byl významný pro vyhodnocení závažnosti jednání žalobkyně (viz také str. 19 napadeného rozhodnutí). Inspektorát tedy nevybočil z mezí stanovených výslovně v § 8 písm. c) kontrolního řádu, případně plynoucích z ústavního pořádku.

38. Žalobkyně přitom byla povinna poskytnout inspektorátu požadovanou součinnost. Její subjektivní nesouhlas s požadavkem inspektorátu nebyl legitimním důvodem k neposkytnutí označených dokumentů a údajů. Legitimním důvodem k jejich neposkytnutí ve stanovené lhůtě by mohlo být sdělení kontrolnímu orgánu, že dokumenty či údaje objektivně poskytnout nelze (například proto, že vůbec neexistují, nebo že se nenacházejí v dispozici kontrolovaného), případně že je bude možné poskytnout po opadnutí překážky dočasného rázu – k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2021, č. j. 8 As 177/2019–35 (bod 26).

39. Nic takového však žalobkyně neučinila. Žalobkyně sice podala dne 11. 3. 2021 námitky proti kontrolním zjištěním a opatřením uloženým úředním záznamem ze dne 23. 2. 2021 [další opatření bylo uloženo podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ČOI]. V těchto námitkách polemizovala s postupem a některými závěry inspektorátu (například zpochybnila řádnost zahájení kontroly, upozornila, že vznesla námitku podjatosti kontrolorů atd.). Nepoukázala ale na žádné objektivní překážky, které by jí bránily v poskytnutí požadované součinnosti. Pro úplnost lze dodat, že námitkou řádnosti zahájení kontroly a otázkou zákonnosti úkonů inspektorátu provedených poté, co žalobkyně vznesla námitku podjatosti kontrolorů, se krajský soud věcně zabýval v rozsudcích č. j. 30 A 53/2021–151 a č. j. 30 A 13/2024–345 a shledal je nedůvodnými. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 10 As 313/2022–54.

40. Na okraj soud uvádí, že odlišná situace nastala v případě opatření podle kontrolního řádu, které inspektorát uložil žalobkyni úředním záznamem ze dne 16. 3. 2021. Inspektorát v rozhodnutí ze dne 20. 12. 2023 shledal žalobkyni vinnou rovněž z přestupku spočívajícího v nesplnění uvedeného opatření. Žalovaná ovšem napadeným rozhodnutím v této části zrušila rozhodnutí inspektorátu, a to právě z toho důvodu, že žalobkyně v reakci na opatření ze dne 16. 3. 2021 sdělila inspektorátu omluvu opřenou o objektivní skutečnost.

41. V případě nyní posuzovaného opatření ze dne 23. 2. 2021 tedy žalobkyně ve stanovené lhůtě neposkytla požadovanou součinnost kontrolnímu orgánu, ani nepoukázala na překážky, které by jí v tom objektivně bránily.

42. K žalobní námitce, podle níž žalobkyně předložila požadované dokumenty žalované v příloze vyjádření ze dne 27. 9. 2021, případně v rámci výše specifikovaných soudních řízení, krajský soud uvádí, že podstatné je, zda žalobkyně splnila uloženou povinnost ve stanovené lhůtě. Neodůvodněné předložení dokumentů s mnohaměsíčním zpožděním nic nemění na tom, že žalobkyně neposkytnutím požadované součinnosti ztížila průběh kontroly. Pokud žalobkyně neměla v rozhodném období žádné skladové zásoby, měla to také inspektorátu sdělit ve stanovené lhůtě.

43. Irelevantní je rovněž poznámka žalobkyně, že podklady byly foceny i úředními osobami, které však byly vykázány pro nedodržování hygienických předpisů (tj. pro nesplnění povinnosti nosit ochranu dýchacích cest). Ze správního spisu nevyplývá, že by kontroloři při zahájení kontroly v provozovně žalobkyně dne 18. 2. 2021 pořídili fotografie požadovaných dokumentů, či že by se o to alespoň pokoušeli. Z úředního záznamu ze dne 23. 2. 2021 pouze plyne, že byli donuceni v průběhu kontroly opustit provozovnu žalobkyně na základě požadavku jejího zástupce. Přesné okolnosti „vykázání“ kontrolorů z provozovny žalobkyně však nejsou pro posouzení věci podstatné. Soud opakuje, že podstatné je, zda žalobkyně poskytla inspektorátu součinnost splněním povinnosti uložené opatřením ze dne 23. 2. 2021.

44. Krajský soud dále souhlasí se správními orgány, že předložení požadovaných dokumentů a sdělení požadovaných údajů nemohlo být pro žalobkyni nadměrně zatěžující. Inspektorát požadoval po žalobkyni předložení nabývacích dokladů k jasně specifikovanému zboží jednoho typu a informaci o jeho skladových zásobách. Nejednalo se ani o „měsíce starou záležitost“, ale o dokumenty týkající se zboží, které žalobkyně distribuovala v období od 1. 1. 2021 do 28. 1. 2021 (přičemž opatření bylo žalobkyni doručeno dne 8. 3. 2021). Soud nevidí na takových požadavcích nic nestandardního. Navíc argumentace žalobkyně je vnitřně rozporná. Žalobkyně totiž na jednu stranu tvrdí, že požadované dokumenty předkládala úředním osobám již při kontrole v její provozovně dne 18. 2. 2021 a že neměla žádné skladové zásoby. Na druhou stranu tvrdí, že pro ni bylo obtížné požadavkům stanoveným v opatření vyhovět.

45. Neobstojí ani námitka, že inspektorát si měl požadované dokumenty primárně obstarat od jiného správního orgánu. Jak vysvětlil inspektorát na str. 10 rozhodnutí o přestupku, v době vydání opatření nebyl důvod předpokládat, že žalobkyně již byla prověřována při dovozu zboží ze strany celního úřadu. Žalobkyně na možnost získat nabývací doklady od celního úřadu nepoukázala ani ve výše zmíněných námitkách. K argumentaci rozsudkem č. j. 1 As 30/2008–49 krajský soud uvádí, že Nejvyšší správní soud v dané věci mimo jiné odkázal i na zásadu upravenou v § 8 odst. 2 správního řádu, podle které jsou správní orgány povinny koordinovat své postupy a spolupracovat v zájmu naplnění požadavků dobré správy. Skutkově se ale jednalo o zcela odlišnou situaci, než nastala v nyní posuzované věci. Nejvyšší správní soud totiž vytkl správnímu orgánu, že postoupil žádost žalobce jinému správnímu orgánu bez jakéhokoliv meritorního vyřízení či výzvy k doplnění (upřesnění) žádosti, třebaže tato žádost, podaná v dobré víře, směřovala k rozhodnutí právě tím správním orgánem, který byl jejím původním adresátem (body 20 až 23 citovaného rozsudku).

46. Nedůvodná je také argumentace žalobkyně rozsudkem č. j. 6 As 238/2023–50. Nejvyšší správní soud v bodě 49 tohoto rozsudku uvedl: „K poukazu stěžovatelky na zásadu nemo tenetur (zákaz sebeobviňování) Nejvyšší správní soud odkazuje na svou judikaturu, podle níž je při aplikaci této zásady třeba hledat rovnováhu mezi veřejným zájmem na kontrole dodržování právních předpisů, na odhalování a trestání protiprávní činnosti a zájmem na zachování spravedlivého procesu (rozsudek ze dne 15. 12. 2016, č. j. 2 As 254/2016–39, bod 24). Zároveň platí, že „orgán dohledu je i pod hrozbou sankce oprávněn zavázat účastníka řízení k tomu, aby poskytl veškeré potřebné informace vztahující se ke skutkovému stavu, které jsou mu známy, a aby mu předal případně příslušné dokumenty, jež má k dispozici, a to i tehdy, když mohou sloužit k prokázání protiprávního jednání vůči němu samotnému nebo vůči jinému subjektu“ (rozsudek ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 As 159/2014–52, bod 50). Samotná povinnost sdělení známých informací a předložení existujících dokumentů tak není sebeobviněním, neboť adresátovi povinnosti nic nebrání se v řízení hájit a zpochybnit předložené informace a listiny či význam, který jim správní orgán přiznal. Opačný názor by znamenal eliminaci kontrolní činnosti orgány veřejné moci.“ 47. Z citovaného rozsudku tedy neplyne, že by se žalobkyně mohla samotným poukazem na zásadu zákazu sebeobviňování vyhnout odpovědnosti ze porušení povinnosti poskytnout součinnost kontrolnímu orgánu. Nejvyšší správní soud naopak v daném případě odmítl obdobnou obranu jiného subjektu, který byl také shledán vinným z přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu.

48. Krajský soud v obecné rovině souhlasí s žalobkyní, že kontrolovaná osoba nemá bezbřehou povinnost poskytnout cokoli, co si kontrolní orgán vyžádá. Oprávnění kontrolního orgánu podle § 8 písm. c) kontrolního řádu má jistě své limity, dané také požadavky plynoucími z ústavního pořádku (např. zásadou přiměřenosti a dalšími). V nyní posuzovaném případě však nic nesvědčí tomu, že by inspektorát tyto limity překročil.

49. Soud nepřisvědčil ani námitkám, že žalobkyně byla v období února a března 2021 vytížená řešením pandemické situace a že stanovená lhůta byla zjevně nepřiměřená. Soud opakuje, že žalobkyně mohla na tyto skutečnosti poukázat bezprostředně poté, co obdržela opatření. Mohla také z těchto důvodů požádat o prodloužení stanovené lhůty. Nic takového však neučinila.

50. K odůvodnění uložené sankce se soud vyjádří níže.

51. Během soudního jednání zástupce žalobkyně nad rámec námitek uplatněných v žalobě uvedl, že opatření uložené inspektorátem úředním záznamem ze dne 23. 2. 2021 bylo následně zrušeno, respektive změněno. K tomu soud uvádí, že se jedná o opožděný žalobní bod, neboť jej žalobkyně poprvé uplatnila po uplynutí lhůty pro podání žaloby (viz § 71 odst. 2 a § 72 odst. 1 s. ř. s.). Zástupce žalobkyně dodal, že napadené rozhodnutí je z tohoto důvodu nicotné. Pokud by tomu tak bylo, pak by soud skutečně musel k namítaným vadám přihlédnout i z úřední povinnosti (§ 76 odst. 2 s. ř. s.). Soud však neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo z uvedených důvodů nicotné.

52. Soud konstatuje, že úřední záznam ze dne 23. 2. 2021 obsahoval jednak opatření podle § 8 písm. c) kontrolního řádu, kterým inspektorát uložil žalobkyni povinnost poskytnout výše specifikované doklady a údaje, jednak opatření podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ČOI, které spočívalo v zákazu uvedení na trh, distribuce včetně nákupu, dodávky, prodeje nebo použití respirátorů PHARMAWEX R01. Úředním záznamem ze dne 16. 3. 2021 inspektorát přijal další dvě opatření. Prvním z těchto opatření opětovně uložil žalobkyni povinnost poskytnout do 5 dnů tytéž doklady a údaje. Zároveň požadoval doložení technické dokumentace, popřípadě jiné dokumentace, která opravňovala uvést na obalu a v nabídce k prodeji text „vyvinuto v České republice“, a dále předložení použitého grafického návrhu kartonového obalu a PE obalu výrobku obsahujícího symbol vyvedený v českých národních barvách a stejný text. Druhým opatřením ze dne 16. 3. 2021 inspektorát opětovně vydal zákaz podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ČOI. Shledal totiž, že opatření dle téhož ustanovení zákona o ČOI ze dne 23. 2. 2021 nebylo dostatečně určité. Opatření podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ČOI ze dne 23. 2. 2021 pak zrušil rozhodnutím ze dne 17. 3. 2021.

53. Z uvedeného shrnutí je zřejmé, že opatření podle § 8 písm. c) kontrolního řádu obsažené v úředním záznamu ze dne 23. 2. 2021 nebylo následně zrušeno ani změněno. Inspektorát zrušil původní opatření podle zákona o ČOI a vydal nové opatření podle kontrolního řádu, původní opatření podle kontrolního řádu tím však nebylo nijak dotčeno. Inspektorát pak přestupkovým rozhodnutím v části, kterou následně potvrdila žalovaná napadeným rozhodnutím, sankcionoval žalobkyni za nesplnění povinnosti uložené právě tímto původním opatřením podle kontrolního řádu.

54. Pro úplnost soud dodává, že ani námitky podané dne 11. 3. 2021 žalobkyni nezbavily povinnosti splnit opatření podle kontrolního řádu ve stanovené lhůtě. Žalobkyně byla dle § 13 odst. 1 kontrolního řádu oprávněna podat námitky proti kontrolnímu zjištění uvedenému v protokolu o kontrole, nikoliv proti opatření podle § 8 písm. c) kontrolního řádu. Podat námitky proti opatření bylo možné pouze v případě opatření podle zákona o ČOI (viz § 7 odst. 3 zákona o ČOI). Ani tyto námitky ale neměly odkladný účinek.

55. Soud zároveň neshledal důvody k doplnění dokazování ohledně posuzovaného přestupku podle kontrolního řádu. Během soudního jednání zástupce žalobkyně k dotazu soudu upřesnil, že z důkazních návrhů uvedených v žalobě se tohoto přestupku týkají: výslech M. J. (původního obchodního ředitele a zmocněnce žalobkyně, který byl přítomen zahájení kontroly v provozovně žalobkyně dne 18. 2. 2021), celní prohlášení, nabývací doklady, dokumentace k vývoji a prohlášení dodavatele. Dále navrhl výslech úředních osob, které prováděly kontrolu v provozovně žalobkyně.

56. K důkazům, které by měly blíže osvětlit průběh kontroly v provozovně žalobkyně, soud opakuje, že podstatné je, zda žalobkyně řádně reagovala na opatření podle kontrolního řádu uložené úředním záznamem ze dne 23. 2. 2021. Ze stejného důvodu nejsou relevantní pro posouzení daného přestupku ani samotné nabývací doklady. K významu celních prohlášení se soud vyjádřil již výše. Dokumentace k vývoji a prohlášení dodavatele pak nemají vůbec žádnou vazbu na uvedené opatření (týkají se spíše opatření ze dne 16. 3. 2021). V.2 Přestupek podle zákona o ochraně spotřebitele 57. Daný přestupek spočívá v tom, že žalobkyně užila klamavou obchodní praktiku obsahující pravdivou informaci, která vedla spotřebitele k rozhodnutí ohledně koupě, které by jinak neučinil. Žalobkyně totiž v rámci nabídky respirátoru PHARMAWEX R01 v obchodě www.pharmawex.cz uvedla spotřebitele v omyl, že se jedná o výrobek původem z České republiky, ačkoliv pochází z Čínské lidové republiky. Klamavý dojem ohledně zeměpisného původu výrobku vyvolávaly také informace na obalu respirátoru.

58. Podle § 2 odst. 1 písm. r) zákona o ochraně spotřebitele (ve znění účinném do 12. 12. 2024) se rozumí rozhodnutím ohledně koupě rozhodnutí spotřebitele o tom, zda, jak a za jakých podmínek výrobek nebo službu koupí, zda za ně zaplatí najednou nebo částečně, zda si je ponechá nebo neponechá nebo zda ve vztahu k nim uplatní právo vyplývající ze smlouvy, ať již se spotřebitel rozhodne jednat nebo zdržet se jednání.

59. Podle § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele obchodní praktika je nekalá, je–li v rozporu s požadavky odborné péče a podstatně narušuje nebo je způsobilá podstatně narušit ekonomické chování spotřebitele, kterému je určena, nebo který je jejímu působení vystaven, ve vztahu k výrobku nebo službě. Je–li obchodní praktika zaměřena na určitou skupinu spotřebitelů, posuzuje se podle průměrného člena této skupiny. Podle odst. 3 nekalou obchodní praktikou se rozumí zejména klamavé konání podle § 5 nebo klamavé opomenutí podle § 5a a agresivní obchodní praktika podle § 5b. Obchodní praktiky, které se považují za nekalé za všech okolností, jsou uvedeny v příloze č. 1 a 2 tohoto zákona. Podle odst. 4 užívání nekalé obchodní praktiky před rozhodnutím ohledně koupě, v průběhu rozhodování a po učinění rozhodnutí se zakazuje.

60. Podle § 5 odst. 2 písm. b) téhož zákona se za klamavou považuje také obchodní praktika obsahující pravdivou informaci, jestliže vede nebo může vést spotřebitele k rozhodnutí ohledně koupě, které by jinak neučinil, pokud jakýmkoli způsobem uvádí nebo je schopna uvést spotřebitele v omyl ohledně hlavních znaků výrobku nebo služby, jako jsou údaje o jejich dostupnosti, výhodách, rizicích, provedení, složení, příslušenství, poprodejním servisu a vyřizování reklamací a stížností, výrobním postupu a datu výroby nebo dodání, způsobu dodání, způsobilosti k účelu použití, možnosti použití, množství, specifikaci, zeměpisném nebo obchodním původu, očekávaných výsledcích jejich použití nebo výsledcích a provedených zkouškách nebo kontrolách.

61. Podle § 24 odst. 1 písm. a) citovaného zákona se prodávající dopustí přestupku tím, že poruší zákaz používání nekalých obchodních praktik.

62. Soud připomíná, že jádrem sporu, tedy otázkou, zda způsob prezentace daného výrobku žalobkyní představoval nekalou obchodní praktiku, se již v minulosti opakovaně zabýval, naposledy v rozsudku č. j. 30 A 13/2024–345 (viz výše bod 5 tohoto rozsudku). V tomto rozsudku se ztotožnil s hodnocením inspektorátu, že se jednalo o nekalou obchodní praktiku ve smyslu § 5 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele. Tyto závěry jsou přitom přiměřeně aplikovatelné i na nyní posuzovanou věc, soud tak na ně v podrobnostech odkazuje. Zároveň neshledal důvodnými ani nyní uplatněné žalobní námitky týkající se otázek, které v rozsudku č. j. 30 A 13/2024–345 nebylo nutné řešit. Přisvědčuje proto správním orgánům v tom, že žalobkyně naplnila rovněž citovanou skutkovou podstatu přestupku podle zákona o ochraně spotřebitele.

63. Správní orgány hodnotily jako nekalou obchodní praktiku následující kombinaci klamavých znaků. Zaprvé se jednalo o opakované uvádění zavádějících slovních frází „vyvinuto v České republice“ a že respirátor PHARMAWEX R01 je „vyvinut v České republice, aby splnil nejpřísnější evropskou normu EN 149:2001+A1:2009“. Za druhé se jednalo o opakované použití klamavých grafických znaků obsahujících státní vlajku ČR, mapu Evropy a vlajku EU. Vlajka ČR byla znázorňována ve vnitřním kruhu, po jehož obvodu (ve vnějším kruhu) byl uváděn zmíněný nápis „vyvinuto v České republice“. Mapa Evropy lemovala nabídku respirátoru, zároveň obsahovala výraznou šipku směřující do středu Evropy v zeměpisných místech přibližně ČR. Na konci této šipky byla znázorněna vlajka EU. Podstatná přitom byla celková kombinace těchto znaků. Informace o tom, že respirátor byl vyroben v Čínské lidové republice, naopak nebyla spotřebiteli v nabídce poskytnuta v úvodních informacích a hlavních sděleních o výrobku. Teprve pokud spotřebitel sroloval dolů na konec nabídky, mohl se mezi jinými informacemi (technickými specifikacemi) dočíst, že respirátor byl pro žalobkyni vyroben „certifikovanou společností v Číně“ (viz také podrobný popis na str. 20–22 rozhodnutí inspektorátu).

64. Soud ve shodě se správními orgány konstatuje, že ačkoliv samostatně by shora popsané znaky spotřebitele oklamat nemusely a poskytnuté informace jednotlivě nemusí být nepravdivé, svým celkovým vyzněním uvádějí průměrného spotřebitele v omyl ohledně zeměpisného původu zboží. Spotřebitel tedy v důsledku uvedené prezentace výrobku nabyl mylný dojem, že se jedná o výrobek s původem v České republice.

65. V této souvislosti soud poukazuje na skutečnost, že citovaná ustanovení zákona o ochraně spotřebitele jsou transpozicí úpravy obsažené ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách). Podle čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice obchodní praktika je považována za klamavou, pokud obsahuje nesprávné informace, a je tedy nepravdivá, nebo pokud jakýmkoli způsobem, včetně celkového předvedení, uvádí nebo je schopná uvést průměrného spotřebitele v omyl ve vztahu k jednomu nebo k více z níže uvedených bodů, i když informace jsou věcně správné, což v obou případech vede nebo může vést k rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci, které by jinak neučinil. Bod upravený pod písm. b) pak zahrnuje kromě jiného zeměpisný původ produktu. Podstatné je tedy celkové předvedení (v anglickém znění směrnice overall presentation) výrobku.

66. Obdobně (byť v souvislosti s vyhodnocením obchodní praktiky ve vztahu k reklamě) konstatoval Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 9. 7. 2014, č. j. 1 As 82/2014–38 (bod 30), že „vyznění reklamy je třeba hodnotit komplexně, nezaměřovat se pouze izolovaně na jednotlivá sdělení či prvky obsažené v reklamě (jak činí stěžovatel), které skutečně nemusí samy o sobě navozovat klamavý dojem o povaze inzerovaného produktu“.

67. K žalobním námitkám týkajícím se samotného popisu jednotlivých klamavých znaků ze strany správních orgánů soud uvádí následující. Žalobkyně namítla, že mapu EU se šipkou směřující do středu Evropy na pravé straně internetové stránky doplňovala mapa Spojených států amerických se šipkou směřující zhruba do míst státu Oregon na levé straně internetové stránky. Soud k tomu uvádí, že dle screenshotů založených ve správním spise (pořízených při zahájení kontroly u žalobkyně) se na pozadí stránky skutečně nacházely i jiné kontinenty, výrazná šipka však byla umístěna pouze do středu Evropy. Tvrzení žalobkyně, že další šipka směřovala do státu Oregon, nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Tuto skutečnost výslovně konstatoval i žalovaný (viz str. 21 napadeného rozhodnutí), není tak pravdou, že se danou otázkou nezabýval. Soud přitom nepovažoval za nutné doplnit v tomto směru dokazování. Žalobkyně navrhovala provedení důkazu snímky obrazovky jejích internetových stránek zachycených přes aplikaci Wayback Machine k různým historickým datům, nikoliv však k datu rozhodnému pro tuto věc (tj. k 18. 2. 2021). Soud zároveň souhlasí s hodnocením správních orgánů, že takto užité vyobrazení mapy Evropy s šipkou umístěnou do jejího středu bylo způsobilé upoutat pozornost spotřebitele. Nelze vytýkat správním orgánům, že toto vyobrazení zahrnuly do výčtu klamavých znaků, které ve svém souhrnu tvořily nekalou obchodní praktiku.

68. K námitce, že informace o výrobě respirátoru v Číně byla uvedena v sekci základní informace, která tvoří přehled klíčových informací o výrobku, soud konstatuje, že dle podkladů založených ve správním spise byla informace o výrobě v Číně na stránkách žalobkyně zmíněna až na samém konci nabídky respirátoru. Tomuto sdělení tak předcházely úvodní informace o ceně, dostupnosti, hodnocení, možnosti vložení do košíku, možnostech doručení, kategorii ochrany atd. Ani v rámci tří prvotních hlavních sdělení o respirátoru nebylo uvedeno nic o místu výroby (jednalo se o sdělení, že respirátor je vyvinut v ČR, aby splnil nejpřísnější evropskou normu; že dýchací systém je chráněn systémem filtrační účinnosti pěti vrstev; a že respirátory jsou hygienicky baleny po jednom kuse). Po těchto informacích následoval velký obrázek přes celé grafické rozhraní nabídky zobrazující figurantku s respirátorem a „pečetí“ s českou vlajkou a nápisem „vyvinuto v České republice“. Teprve pokud spotřebitel sroloval na úplný konec nabídky, narazil mezi dalšími informacemi na sdělení, že respirátor byl vyroben v Číně. Soud za těchto okolností ve shodě se správními orgány nepovažuje za podstatné, jak přesně byla tato závěrečná sekce nabídky respirátoru na stránkách žalobkyně označena. Na skutečnosti, že se nacházela na konci nabídky, to nic nemění. K bližšímu vyhodnocení toho, jak daná skutečnost působila na průměrného spotřebitele, viz níže.

69. Další žalobní námitky se týkají údaje o vyvinutí respirátoru v ČR, který žalobkyně užila při prezentaci výrobku (ačkoliv byla podle svého názoru oprávněna používat dokonce i označení výrobce – k této námitce viz níže). Žalobkyně v této souvislosti namítla, že respirátor skutečně vyvíjela, a to nikoliv pouze částečně. Tento údaj je tedy pravdivý. Z argumentace žalované přitom není zřejmé, zda ho považuje za pravdivý či nikoliv. Dále žalobkyně polemizovala s rozborem slova vyvinout podaným v rozhodnutí žalované. Podle žalobkyně průměrný spotřebitel pozná, že pokud je u výrobku uvedeno slovo vyvinuto, nejedná se o místo výroby.

70. Krajský soud k těmto námitkám uvádí, že dle správních orgánů byla informace žalobkyně o vyvinutí respirátoru v ČR sice pravdivá, avšak pouze částečně. Žalobkyně se totiž na vývoji výrobku pouze podílela (viz str. 22 napadeného rozhodnutí a str. 29 až 30 rozhodnutí inspektorátu). Rozhodnutí inspektorátu ani žalované tak v tomto bodě nejsou vnitřně rozporná, jak tvrdí žalobkyně.

71. Soud souhlasí rovněž se závěrem správních orgánů, že respirátor prokazatelně nebyl vyvinut pouze v ČR. Žalobkyně poukazuje na čestné prohlášení paní X. W., statutární zástupkyně společnosti Lehoo Industrial Co., Ltd. (dále jen „Lehoo Industrial“), ze dne 6. 6. 2022 (nachází se ve správním spise, včetně překladu do českého jazyka provedeného soudní překladatelkou). Podle tohoto čestného prohlášení žalobkyně a společnost Lehoo Industrial „společně vyvíjely“ respirátor PHARMAWEX R01. Odpovědnost žalobkyně přitom byla zaměřena především na tyto oblasti: výběr materiálu a tvaru/respirátoru, design, prototypování a etiketování finálního produktu, příprava produktu na certifikaci CE při dodržení všech předpisů EU, nosní výstelka, výběr speciálního materiálu pro podporu rozšířené elasticity kolem uší. Soud však ve shodě se správními orgány poukazuje na skutečnost, že dle certifikátů k výrobku (obsažených rovněž ve správním spise) je držitelem certifikátu CE jiná společnost, a to Anhui Shenyou Sanitary Materials Co., Ltd. Soud k tomu ještě doplňuje, že dle dalších písemností založených ve správním spisu byla posledně uvedená společnost také výrobcem respirátorů. Pokud by skutečně respirátor společně vyvinuly žalobkyně a společnost Lehoo Industrial, pak by soud považoval za logické, že by držitelem cetifikátu CE byla některá z těchto společností. Otázkou tak je, jaká byla přesně úloha společnosti Lehoo Industrial a jakou vypovídací hodnotu má čestné prohlášení její statutární zástupkyně.

72. V každém případě o (přinejmenším) zapojení čínských společností do vývoje respirátoru mimo ČR nelze mít pochyb. I dle důkazu předloženého samotnou žalobkyní respirátor spolu s ní vyvíjela společnosti Lehoo Industrial, jiná čínská společnost (která je zároveň výrobcem respirátoru) je pak držitelem certifikátu CE. Závěr, že respirátor nebyl vyvinut pouze v ČR, tak lze jistě učinit, aniž by bylo nutné vést v tomto směru další dokazování (například výslechem paní X. W., navrhovaným žalobkyní). Zároveň lze přisvědčit žalované, že zdůrazňování vývoje způsobem, jak činila žalobkyně, bylo za těchto okolností zavádějící.

73. Žalovaná se dostatečně zabývala i žalobkyní opakovaně namítaným rozdílem mezi slovy vyvinuto a vyrobeno, a zejména pak vnímáním těchto pojmů průměrným spotřebitelem (viz str. 28 a 29 napadeného rozhodnutí). Konstatovala, že průměrný spotřebitel si je sice vědom rozdílu ve významu těchto slov, v daném případě ale rozlišování mezi nimi nehraje takovou roli. Obě slova se v určitém ohledu vztahují k původu výrobku. Žalobkyně však informace o vývoji a výrobě nestavěla vedle sebe, upřednostňovala informace o vývoji výrobku (informace o vyvinutí v ČR, vlajka ČR, mapa Evropy). Údaj o výrobě v Číně byl uveden níže v nabídce a nebyl na něj kladen žádný důraz. Pokud byl výrobek pouze částečně vyvíjen v ČR, zatímco některé aspekty jeho vývoje, jeho přezkoušení a jeho výroba probíhaly v Číně, nelze dle žalované akcentovat pouze vývoj. Takový způsob prezentace může spotřebitele uvést v omyl.

74. Soud s uvedeným hodnocením souhlasí. Průměrný (český) spotřebitel se dle názoru soudu nechová tak, že běžně detailně prověřuje prodávajícím k výrobku poskytnuté informace. Tj. že by blíže zjišťoval a ověřoval, kde byl výrobek vyvinut a kde vyroben. Tak se chová nadprůměrně pozorný a obezřetný spotřebitel. Průměrný spotřebitel při koupi výrobku nevěnuje nabídce pozornost v té míře, že by za situace, kdy již z úvodních v nabídce systematicky uvedených grafických a textových prvků vyznívá určitá prezentace původu jako v posuzovaném případě, podrobně zkoumal původ výrobku. Snadno tak zakoupí tento výrobek pod dojmem, že kupuje výrobek původem z České republiky, tj. výrobek, který zde byl (také) vyroben.

75. Nedůvodná je také námitka, že žalobkyně byla z pohledu právních předpisů EU dokonce i výrobcem. Žalobkyně touto strohou námitkou patrně navazuje na argumentaci, kterou uplatnila ve správním řízení. Zde poukazovala na zákon č. 268/2014 Sb., o diagnostických zdravotnických prostředcích in vitro, který do českého právního řádu transponoval některé evropské předpisy obsahující regulaci zdravotnických prostředků. Žalobkyně poukazovala na skutečnost, že při naplnění podmínek stanovených tímto zákonem je dovozce zdravotnických prostředků oprávněn označit se za výrobce.

76. Inspektorát k tomu na str. 27 svého rozhodnutí uvedl, že daný zákon zavádí pouze fikci výrobce pro potřeby dohledatelnosti subjektů v distribučním řetězci a větší vymahatelnost odpovědnosti těchto subjektů usazených v rámci EU. Tato právní fikce však neznamená, že by bylo možné určitý výrobek prezentovat spotřebiteli způsobem, který by vyvolával dojem, že byl skutečně vyroben v ČR. Navíc na žalobkyní prodávaný respirátor jako osobní ochranný prostředek se tato právní úprava ani nevztahuje. Krajský soud s uvedeným hodnocením souhlasí a za situace, kdy jej žalobkyně konkrétně nerozporuje, považuje za dostatečné v tomto bodě odkázat na rozhodnutí inspektorátu.

77. Žalobkyně dále uplatnila námitky, kterými zpochybňuje význam připisovaný spotřebiteli místu výroby respirátorů při rozhodování se o koupi tohoto výrobku. Tvrzení, že pro spotřebitele je důležitá země výroby, nemá podle žalobkyně oporu v průzkumech. V posuzovaném období se spotřebitelé zaměřovali převážně na parametr filtrační účinnosti, splnění požadavků podle evropských norem, ale také na komfort respirátoru a jeho těsnost.

78. Soud nevyhověl ani těmto námitkám. Přímo ze zákonné definice nekalé obchodní praktiky plyne, že jedním z hlavních znaků výrobku, u nichž lze spotřebitele uvést v omyl a dovést jej k rozhodnutí ohledně koupě, které by jinak neučinil, je zeměpisný původ výrobku [viz výše citovaný § 5 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele a čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice o nekalých obchodních praktikách].

79. Zároveň soud nesdílí názor žalobkyně, že v posuzovaném období (tj. v únoru 2021) se čeští spotřebitelé při koupi respirátorů zaměřovali převážně na parametr filtrační účinnosti a splnění požadavků podle evropských norem (a místo výroby tedy nebylo znakem, na jehož základě by se rozhodovali o koupi). Je obecně známou skutečností, že v tuto dobu, tedy cca jeden rok od propuknutí koronavirové pandemie, již na trhu nebyl akutní nedostatek respirátorů s dostatečně účinnou ochranou jako na jejím počátku. Respirátory FFP2 nebo KN 95 již byly běžně k dostání. Zeměpisný původ výrobku pak byl pro průměrného spotřebitele důležitý mimo jiné také z hlediska předpokladu určitého stupně kvality, a to zejména při porovnávání výrobků původem z ČR a původem z Číny. Navíc v době koronavirové pandemie a s tím spojené ekonomické krize český spotřebitel často upřednostnil koupi výrobku s národním původem, aby podpořil české výrobce. Podstatná je v tomto ohledu také skutečnost, že na trhu se nacházely také respirátory od českých výrobců (tedy respirátory skutečně vyráběné v ČR). Na rozdíl od některých jiných typů zboží u respirátorů neplatilo, že by se stejně všechny vyráběly v zahraničí.

80. Pokud tedy hned v úvodu své nabídky žalobkyně uvedla, že její respirátor je vyvinut v ČR, aby splnil nejpřísnější evropskou normu, a že jde o respirátor FFP2, pak průměrný spotřebitel o to spíše neměl důvod hledat další informace a dojít až na konec nabídky, kde by se teprve dočetl, že jde o výrobek vyrobený v Číně. Systematické zdůraznění jednotlivých informací směřujících na původ zboží v ČR rozhodně mohlo vyvolat ve spotřebiteli celkový klamavý dojem, že výrobek má původ v ČR (ačkoliv tomu tak nebylo), a ovlivnit jej při rozhodnutí ohledně koupě.

81. Na uvedených závěrech nemůže nic změnit žalobkyní odkazovaný článek na stránkách www.zboziaprodej.cz (k významu spotřebitelských průzkumů při aplikaci konceptu průměrného spotřebitele viz níže bod 87 rozsudku), ani žalobkyní zmíněná čtenářská anketa na portálu podnikatel.cz (čtenářské ankety v on–line médiích mají dle názoru soudu obecně nízkou vypovídací hodnotu). Bez významu pro posouzení věci jsou také další důkazy uváděné žalobkyní ve vztahu k daným žalobním námitkám – mimořádné vládní opatření ze dne 26. 2. 2021, č. j. MZDR 15757/2020–45/MIN/KAN, články z února a března 2021 ze serverů www.idnes.cz, www.lidovky.cz, www.irozhlas.cz a www.novinky.cz a diskuze pod těmito články. Soud nepochybuje o tom, že spotřebitelé se v uvedeném období v nemalé míře zajímali o informace o filtrační účinnosti různých respirátorů apod. (o čemž mají svědčit tyto články a diskuse pod nimi). Tyto důkazy ale dle názoru soudu nejsou způsobilé vyvrátit to, že pro spotřebitele byla (zároveň) významná informace o zeměpisném původu. Soud dodává, že tyto důkazy jsou již součástí správního spisu.

82. Soud nepřisvědčil ani žalobním námitkám týkajícím se výkladu pojmu průměrný spotřebitel ze strany správních orgánů. Nutno přitom podotknout, že žalobkyně nebyla v těchto námitkách zcela konzistentní. Nejprve namítla, že se správní orgány vůbec nezabývaly hlediskem průměrného spotřebitele. To ale zjevně není pravda, rozhodnutí inspektorátu i rozhodnutí žalované podrobně rozebírají koncept průměrného spotřebitele a aplikují jej na posuzovaný případ (viz str. 25 až 33 rozhodnutí inspektorátu a str. 29 až 30 napadeného rozhodnutí). Ostatně sama žalobkyně v žalobě následně polemizovala s tím, jak správní orgány pojímaly průměrného spotřebitele. Toto pojetí ale dle názoru krajského soudu plně odpovídá požadavkům plynoucím z právní úpravy i z judikatury Soudního dvora a z něj vycházející judikatury Nejvyššího správního soudu.

83. Pro danou věc je relevantní úprava pojmu průměrný spotřebitel obsažená v bodu 18 odůvodnění směrnice o nekalých obchodních praktikách, dle něhož průměrný spotřebitel má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory, jak je vykládán Soudním dvorem. Zároveň platí, že pojem průměrného spotřebitele není statistickým pojmem. Pro stanovení typické reakce průměrného spotřebitele v daném případě budou muset vnitrostátní soudy a orgány vycházet z vlastního úsudku, s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora. Je tedy na správních orgánech a soudech, aby určily reakci průměrného spotřebitele při konkrétních okolnostech, tedy např. průměrného spotřebitele určitého výrobku (viz body 28 až 30 rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 313/2022–54 a v nich citovanou judikaturu Soudního dvora).

84. Nejvyšší správní soud dále ve zmíněném rozsudku č. j. 10 As 313/2022–54 uvedl ve vztahu k nekalé obchodní praktice podle § 5 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele, že je třeba se zaměřit na to, jaké další prvky obchodní praktiky převažují a jak ovlivňují konečný dojem průměrného spotřebitele (bod 34 cit. rozsudku).

85. Krajský soud opakuje, že správní orgány v posuzovaném případě dostály těmto požadavkům. Při svém hodnocení vyšly z citované definice průměrného spotřebitele, zabývaly se tím, jakým způsobem byla při nabídce výrobku vytýkaná obchodní praktika použita, a dostatečně vysvětlily, v čem spočívá hledisko průměrnosti pro posuzování působení obchodní praktiky prodávajícího na spotřebitele. Správně vycházely z toho, že průměrnost spočívá ve vyloučení extrémních poloh. Zabývaly se otázkou, jaké základní informace průměrný spotřebitel při koupi výrobku (respirátoru) registroval. Konstatovaly, že v daném případě mu bylo předestřeno, že si kupuje výrobek vyvinutý v ČR, včetně zdůraznění vývoje v České republice dle nejpřísnější evropské normy EN 149:2001+A1:2009 a dalších konkrétních odkazů na Českou republiku. Podle správních orgánů se pak průměrný spotřebitel spokojí již s těmito informacemi a zakoupí výrobek s domnělým původem v České republice, aniž by dohledával další podrobné informace ohledně původu, resp. skutečné výroby respirátoru. Učiní tak rozhodnutí ohledně koupě, které by v případě transparentního poskytnutí informací neučinil. Krajský soud sdílí názor správních orgánů, že uvedeným způsobem na nabídku žalobkyně reaguje průměrný spotřebitel v ČR, tedy právě spotřebitel průměrně pozorný, opatrný a obezřetný.

86. Jak už soud vyložil výše, správní orgány se dostatečně zabývaly i žalobkyní namítaným rozdílem mezi slovy vyvinuto a vyrobeno a vnímáním těchto pojmů průměrným spotřebitelem. Soud také vysvětlil, proč má za to, že žalobkyní prezentované chování spotřebitele v reakci na její nabídku odpovídá spíše chování nadprůměrně pozorného a obezřetného spotřebitele.

87. Soud nepřisvědčil ani námitce, že žalobkyně v rozhodném období prodávala denně desetitisíce respirátorů a k jejímu postupu se objevilo pouze deset stížností. Nekalou obchodní praktiku je možné dovodit i jen z potenciálního ovlivnění průměrného spotřebitele. Soud připomíná, že podle bodu 18 odůvodnění směrnice o nekalých obchodních praktikách průměrný spotřebitel není statistický pojem. Při stanovení reakce průměrného spotřebitele tak musí správní orgány a soudy vycházet z vlastního úsudku. Z tohoto důvodu soud nevyhověl rovněž důkaznímu návrhu na zpracování znaleckého posudku týkajícího se hlediska průměrného spotřebitele při nákupu respirátorů, který žalobkyně vznesla při soudním jednání. Podle judikatury Soudního dvora soudy nemusí pro odhalení klamavé praktiky vyžadovat znalecké posudky či spotřebitelské průzkumy (viz bod 48 rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 313/2022–54 a v něm citovanou judikaturu Soudního dvora).

88. Krajský soud považuje za příhodné také podpůrné odkazy žalované na judikaturu z oblasti potravinového práva (viz str. 24 až 28 napadeného rozhodnutí). Žalovaná správně uvedla, že potravinové právo obsahuje obdobný zákaz uvádět spotřebitele v omyl jako právní předpisy dopadající na nyní posuzovanou věc. Přiměřená aplikace závěrů judikatury z oblasti potravinového práva na posuzovanou věc je tak dle soudu nejen možná, ale s ohledem na zásadu jednoty právního řádu přímo vhodná. K námitce žalobkyně, že na rozdíl od respirátoru je u potravin možné jen jedno místo, odkud potravina pochází, soud ve shodě s žalovanou (viz její vyjádření k žalobě) uvádí, že u potravin přichází v úvahu nejen místo sklizně, ale například také místo zpracování.

89. Závěrem soud uvádí, že neshledal potřebným pro posouzení žaloby ani žádný další v žalobě navržený důkaz týkající se přestupku podle zákona o ochraně spotřebitele. Z žaloby ostatně ani není patrné, co přesně jimi žalobkyně hodlá prokázat. V.3 Přiměřenost uložené pokuty 90. Inspektorát v souladu s absorpční zásadou uložil žalobkyni úhrnnou pokutu za spáchání nejzávažnějšího přestupku. Tím byl dle správního orgánu přestupek podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, za nějž lze uložit pokutu do výše 5 000 000 Kč. Inspektorát uložil pokutu ve výši 600 000 Kč.

91. Žalovaná snížila uloženou pokutu na částku 480 000 Kč. Učinila tak s ohledem na zastavení části řízení a na to, že hodnotila následek přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu jako typický pro daný přestupek, na rozdíl od inspektorátu k němu tedy nepřihlížela. K výraznějšímu snížení uložené pokuty však žalovaná neshledala důvody. Pokutu v této výši považovala za přiměřenou, odpovídající okolnostem případu a dostatečně splňující represivní i preventivní účinky.

92. Žalobkyně k tomu namítla, že pokuta byla uložena v nepřiměřené výši.

93. Soud k dané námitce úvodem podotýká, že je nutné rozlišit mezi přezkumem zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí a zvážením možné moderace trestu ze strany soudu. Nejprve je přitom nutné posoudit zákonnost napadeného rozhodnutí správního orgánu, teprve poté (tedy pokud shledá, že není důvod zrušit napadené rozhodnutí pro nezákonnost) se soud může zabývat otázkou moderace trestu.

94. Pokud jde o přezkum zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí, pak je třeba zdůraznit, že správní orgán má při ukládání trestu za přestupek jistý prostor pro správní uvážení. Pojem správního uvážení je v ustálené judikatuře v obecné rovině definován tak, že jde o případy, kde zákon poskytuje správnímu orgánu ve stanovených hranicích určitý volný prostor k rozhodnutí. V takových případech zákonodárce jednoznačně nespojuje s existencí určitého skutkového stavu jediný právní následek, ale dává správnímu orgánu možnost zvolit po zvážení daných okolností jedno z více řešení předvídaných právní normou (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011–154, bod 14, č. 3073/2014 Sb. NSS).

95. Soudní přezkum podle § 78 odst. 1 věty druhé s. ř. s. se přitom omezuje na to, zda správní orgán uvážení nezneužil či zda nepřekročil jeho zákonem stanovené meze. Soud nesmí nahrazovat odbornou kompetenci správního orgánu ani jeho správní uvážení svým uvážením, ale má za úkol v mezích žalobních námitek posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. Pokud jsou tyto předpoklady splněny, nemůže soud z týchž skutečností vyvozovat jiné závěry než správní orgán. Soud tedy při přezkoumávání zákonnosti správního rozhodnutí, jímž byla uložena pokuta, nehodnotí spravedlivost či přiměřenost pokuty, nýbrž v souladu s pravidly přezkumu správního uvážení zkoumá pouze to, zda byly splněny podmínky pro její uložení, zda správní orgán srozumitelně odůvodnil její výši zvolenou ze zákonného rozmezí a zda celkově dbal mezí správního uvážení stanovených mu zákonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. 4 As 47/2004–87).

96. Prostor pro zohlednění přiměřenosti ukládané sankce podle § 78 odst. 1 s. ř. s. by tedy byl dán pouze tehdy, pokud by vytýkaná nepřiměřenost měla kvalitu nezákonnosti, tj. v případě, že by správní orgán vybočil ze zákonných mantinelů při ukládání pokuty, jeho hodnocení kritérií pro uložení pokuty by postrádalo logiku, správní orgán by nevzal do úvahy všechna zákonná kritéria, nebo uložená pokuta by byla likvidační (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012–36, č. 2671/2012 Sb. NSS, nebo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008–133, č. 2092/2010 Sb. NSS).

97. Krajský soud neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo nezákonné z důvodu nepřiměřenosti uložené sankce. Žalovaná se danou otázkou v napadeném rozhodnutí řádně zabývala, její rozhodnutí v tomto bodě zcela jistě není nepřezkoumatelné. Žalobkyně pak k této otázce v žalobě pouze uvedla, že pokuta je nepřiměřená s ohledem na její působení „v odvětví zdravotnictví ve stěžejní době, kdy plnění poskytovala i bezúplatně“. Bezúplatným plněním míní dary respirátorů, které dle svého tvrzení poskytla vybraným subjektům v době pandemie koronaviru. Za účelem prokázání tohoto tvrzení navrhla v soudním řízení provedení důkazu příslušnými darovacími smlouvami.

98. Soud ale konstatuje, že v odvolání proti rozhodnutí inspektorátu žalobkyně ve vztahu k uložené sankci nepoukazovala na žádná bezúplatná plnění, která dle nyní uplatňovaného tvrzení měla poskytnout v době probíhající pandemie koronaviru. Nelze tak vytýkat žalované, že se touto okolností při posuzování přiměřenosti uložené pokuty nezabývala. Žalovaná se námitkami uvedenými na str. 17 až 20 doplnění odvolání v napadeném rozhodnutí dostatečně zabývala. Některým námitkám vyhověla (což se promítlo v patřičném snížení pokuty uložené inspektorátem), některým nikoliv, a to z důvodů, které v napadeném rozhodnutí podrobně rozvedla. Žalobkyně však tyto závěry žalované konkrétně nerozporuje. Za těchto okolností soud považuje za dostatečné odkázat na rozhodnutí žalované. Není úkolem soudu domýšlet za žalobkyni její námitky. Stejně tak není úkolem soudu zabývat se nově skutečností, na kterou žalobkyně mohla poukázat již ve správním řízení. Proto soud za účelem posouzení zákonnosti uložené sankce neprováděl žalobkyní navržený důkaz darovacími smlouvami. Pokud by tak učinil a posuzoval by přiměřenost uložené sankce i s ohledem na tuto skutečnost, nahrazoval by správní uvážení žalované svým uvážením. To ale soudu nepřísluší, jak vyplývá z výše uvedeného.

99. Žalobkyně dále během soudního jednání k namítané nepřiměřenosti uložené pokuty doplnila, že je nyní v důsledku postupu správních orgánů v platební neschopnosti. K tomu soud uvádí, že se jedná o opožděný žalobní bod, neboť jej žalobkyně poprvé uplatnila po uplynutí lhůty pro podání žaloby (viz § 71 odst. 2 a § 72 odst. 1 s. ř. s.). V žalobě žalobkyně spojovala nepřiměřenost pokuty pouze s tvrzeným poskytnutím bezúplatných plnění.

100. Nicméně i kdyby žalobkyně uplatnila uvedený žalobní bod včas, nemohla by s ním být úspěšná. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí zabývala otázkou, zda uložená pokuta není pro žalobkyni likvidační. Odkázala přitom na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 9/2008–133, podle něhož je povinností správního orgánu ukládajícího pokutu za jiný správní delikt „přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí.“ Rozšířený senát dále dovodil, že správní orgán „vychází při zjišťování osobních a majetkových poměrů z údajů doložených samotným účastníkem řízení, případně z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení či které si opatří samostatně bez součinnosti s účastníkem řízení. Nelze–li takto získat přesné informace, je správní orgán oprávněn stanovit je v nezbytném rozsahu odhadem.“ 101. Žalovaná v reakci na odvolací námitku, podle které inspektorát nedostatečně zjišťoval majetkové poměry žalobkyně, konstatovala, že žalobkyně byla v průběhu správního řízení opakovaně upozorněna na možnost doložit své majetkové poměry, přesto žádné doklady prokazující její majetkovou situaci nepředložila. Neučinila tak ani v odvolání. Podle žalované je to především účastník řízení, kdo by měl být aktivní, pokud jde o dokládání své majetkové situace.

102. Z veřejně dostupných zdrojů (účetní závěrka za rok 2023 založená ve sbírce listin obchodního rejstříku) žalovaná současně zjistila, že žalobkyně disponovala ke dni 31. 12. 2023 oběžnými aktivy v hodnotě 8 453 000 Kč, z toho zásoby činily 7 113 000 Kč, krátkodobé pohledávky 226 000 Kč a peněžní prostředky 437 000 Kč. Žalobkyně zároveň využívala cizích zdrojů ve výši 8 447 000 Kč, z toho krátkodobé závazky se rovnaly 8 061 000 Kč. Z toho žalovaná dovodila, že majetková situace žalobkyně nebyla tíživá (a uložená pokuta pro ni tedy nemohla být likvidační).

103. Krajský soud nemá, co by uvedeným závěrům žalované vytkl. Žalobkyně zůstala v průběhu správního řízení v tomto ohledu pasivní a nijak nedoložila své majetkové poměry. Žalovaná si obstarala z veřejně dostupných zdrojů údaje, které nesvědčily o tom, že by pokuta ve výši 480 000 Kč mohla být pro žalobkyni likvidační. Za této situace žalovaná neměla důvod přistoupit k dalšímu snížení uložené pokuty. Ostatně ani tyto závěry žalované žalobkyně konkrétně nerozporuje.

104. Žalobkyně v žalobě dále navrhla, aby soud snížil uloženou pokutu, případně upustil od jejího uložení. Soud se proto zabýval také otázkou možné moderace sankce. V případě, že správní orgán zákonné meze správního uvážení nepřekročil a výši pokuty řádně zdůvodnil, je totiž soud v mezích žalobních námitek oprávněn moderovat trest podle § 78 odst. 2 s. ř. s. V rámci moderačního práva soud zkoumá, zda nedošlo k excesu při individualizaci trestu, tedy zda a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu a zda byl v rámci zákonné trestní sankce vybrán pro pachatele takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená. Mezi hlediska individualizace trestu v dané věci patří zejména závažnost přestupku, význam chráněného zájmu, který byl přestupkem dotčen, způsob spáchání přestupku, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán. Při posuzování konkrétní závažnosti přestupku není hlavním kritériem jeho skutková podstata, nýbrž především intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení či ohrožení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 71/2010–97, č. 2209/2011 Sb. NSS).

105. Soudní řád správní tedy umožňuje správnímu soudu zohlednit hledisko přiměřenosti v rámci posuzování individualizace trestu, tj. v situaci, kdy je podle § 78 odst. 2 s. ř. s. nadán pravomocí nahradit správní uvážení a moderovat uloženou sankci. Pro zásah do správního uvážení soudem však nepostačí běžná nepřiměřenost, ale je nutné, aby dosáhla kvalitativně vyšší míry, tj. aby se jednalo o zjevnou nepřiměřenost (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012–36, bod 26). Smyslem a účelem moderace totiž není hledání „ideální“ výše sankce soudem namísto správního orgánu. Úkolem soudu zde je korigovat správní orgán v případech, kdy by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012–23, č. 2672/2012 Sb. NSS, a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013–46, bod 25, č. 3528/2017 Sb. NSS).

106. Při posuzování, zda byla uložená sankce zjevně nepřiměřená, soud zároveň nepomíjí, že správní trest musí plnit preventivní funkci (působit na pachatele přestupků výchovně, aby se v budoucnu vyvaroval dalšího protiprávního jednání) a současně represivní funkci (pachateli musí způsobit citelnou újmu, jinak by se výchovný účinek trestu vytratil). Závažnost přestupků v obecné rovině hodnotí zákonodárce, a to nastavením trestních sazeb. Zákonem chráněný zájem je nicméně jedním z určujících hledisek jak při výběru druhu a stanovení výše trestu, tak i při úvahách o moderaci výše pokuty (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2023, č. j. 2 As 127/2022–39, body 14 a 16).

107. Krajský soud neshledal důvody pro moderaci trestu. Vzhledem k použité právní kvalifikaci přestupku mohly správní orgány uložit žalobkyni pokutu až do výše 5 000 000 Kč. Uložením pokuty ve výši 480 000 Kč se dle názoru soudu žalovaná nedopustila žádného excesu. Jedná se o pokutu uloženou spíše při spodní hranici zákonné sazby, ve výši ani ne jedné desetiny nejvyšší možné sankce. Žalobkyně by tak musela soudu předestřít skutečně mimořádně silné argumenty svědčící o tom, že taková pokuta je s ohledem na okolnosti věci zjevně nepřiměřená. Soud připomíná, že běžná nepřiměřenost nestačí – pro moderaci je vyžadováno, aby pokuta zjevně neodpovídala obecné představě o přiměřeně spravedlivé sankci. O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná.

108. Jak uvedla sama žalobkyně, začátkem roku 2021 byla největším dodavatelem respirátorů na český trh. Denně jich prodala řádově desetitisíce, nejednalo se tedy o žádného drobného prodejce. A byť z povahy věci nelze přesně vyčíslit ekonomický přínos, který pro žalobkyni mělo užití posuzované klamavé obchodní praktiky, zcela jistě nebyl zanedbatelný. Pokuta ve výši 480 000 Kč se tak soudu nejeví jako zjevně nepřiměřená. Sankce totiž má být ukládána v takové výši, aby měla také odrazující účinek, aby tedy zásadně nenastávaly případy, že se porušení zákona „vyplatí“ (pachatel si nechá za porušení zákona uložit pokutu, neboť to je pro něho ekonomicky výhodnější než zákon respektovat – k tomu viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č. j. 7 As 188/2012–25).

109. Ani případné darování respirátorů vybraným subjektům ze strany žalobkyně by nebylo natolik zásadní okolností, která by byla způsobilá dovést soud k odlišnému závěru. Proto soud nepovažoval za nutné provést důkaz darovacími smlouvami ani za účelem zvážení moderace trestu. Navíc žalobkyně měla na tuto skutečnost poukázat primárně ve správním řízení.

110. K možným likvidačním účinkům uložené pokuty soud uvádí, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve výše zmíněném usnesení č. j. 1 As 9/2008–133 definoval likvidační pokutu následujícím způsobem. Jedná se o „sankci, která je nepřiměřená osobním a majetkovým poměrům pachatele deliktu do té míry, že je způsobilá mu sama o sobě přivodit platební neschopnost či ho donutit ukončit podnikatelskou činnost, nebo se v důsledku takové pokuty může stát na dlouhou dobu v podstatě jediným smyslem jeho podnikatelské činnosti splácení této pokuty a zároveň je zde reálné riziko, že se pachatel, případně i jeho rodina (jde–li o podnikající fyzickou osobu) na základě této pokuty dostanou do existenčních potíží“ (bod 27). Zároveň rozšířený senát zdůraznil, že pokuta musí být citelným zásahem do majetkové sféry pachatele (bod 28) a že trest za protiprávní čin nesmí být příliš přísný, ale ani příliš mírný (bod 29). Dále rozšířený senát konstatoval, že uvedené závěry platí v prvé řadě pro ukládání pokut podnikajícím fyzickým osobám. Je totiž zřejmé, že pojem osobní a majetkové poměry bude mít u právnických osob, jakožto subjektů konstruovaných na základě právní fikce, odlišný význam, než je tomu u fyzických osob (bod 33).

111. Žalobkyně namítla, že je nyní v důsledku postupu správních orgánů v platební neschopnosti. Soudu však není zřejmé, zda je tato tvrzená platební neschopnost výhradně důsledkem povinnosti uhradit uloženou pokutu, nebo zda má více příčin. Nabízí se totiž, že další příčinou této tvrzené platební neschopnosti mohla být také inspektorátem uložená opatření podle § 7 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu. Případně další skutečnosti, které ani nesouvisely s postupem správních orgánů (například pokles poptávky po respirátorech po skončení pandemie koronaviru). Žalobkyně však v tomto ohledu neuvedla žádnou bližší argumentaci, ani nenavrhla žádné důkazy (pokud soud nebere v potaz doklady, které žalobkyně předložila v souvislosti s její žádostí o osvobození od soudních poplatků, ani z těch ale není zřejmé, zda uložená pokuta sama o sobě byla způsobilá přivodit žalobkyni platební neschopnost). Žalobkyně navíc není podnikající fyzickou osobou, ale společností s ručením omezeným, u které by moderace pokuty pro její likvidační charakter přicházela v úvahu jen za zcela výjimečných okolností. O existenci takových výjimečných okolností však strohá argumentace žalobkyně k dané otázce nesvědčí. Zcela jistě takovou okolností nemůže být samotná skutečnost, že je žalobkyně (dle svého tvrzení) nyní v platební neschopnosti.

VI. Závěr a náklady řízení

112. Krajský soud z výše uvedených důvodů shledal, že námitky uplatněné žalobkyní jsou nedůvodné. V řízení zároveň nevyšly najevo žádné vady, k nimž soud musí přihlížet z úřední povinnosti.

113. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou ani co do návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení, ani co do návrhu na moderaci trestu. Proto soud žalobu výrokem I. tohoto rozsudku v celém rozsahu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. (k zamítnutí žaloby, kterou se žalobce domáhá také moderace trestu, v celém rozsahu jedním výrokem viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2014, č. j. 8 As 34/2013–38, bod 18).

114. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení

I. Vymezení věci II. Obsah žaloby III. Vyjádření žalované k žalobě IV. Ústní jednání V. Posouzení věci krajským soudem V.1 Přestupek podle kontrolního řádu V.2 Přestupek podle zákona o ochraně spotřebitele V.3 Přiměřenost uložené pokuty VI. Závěr a náklady řízení