30 A 8/2015 - 33

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců JUDr. Marcely Sedmíkové a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobce: V.R., zast. JUDr. Pavlem Pokorným, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Veverkova 1343/1, proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem v Praze 4, náměstí Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29.1.2015, č.j. MV-78703-3/SO-2013, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí žalovaného, obsah žaloby, vyjádření správního orgánu

1. Rozhodnutím označeným v záhlaví zamítl žalovaný odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 14.2.2013, čj. OAM-76806-14/DP-2011 (dále správní orgán I. stupně), kterým byla podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3, § 37 odst. 2 písm. b) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění platném pro projednávanou věc (dále zákon o pobytu cizinců), zamítnuta žádost žalobce o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání (osoba samostatně výdělečné činná), a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.

2. Žalobce se žalobou ze dne 5.2.2015 domáhá přezkoumání uvedeného rozhodnutí žalovaného podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.).

3. Nesouhlasil s tím, jak se žalovaný vypořádal s jeho námitkami uvedenými v odvolání. Připustil, že po určitou dobu skutečně neplatil pojistné na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti, ale nikoli s jasným záměrem vyhnout se této povinnost, nýbrž proto, že obdržel „z náhradních zdrojů“ nesprávné informace. V momentě, kdy své pochybení zjistil, závadu napravil. Navíc žalovaný v rozhodnutí uvádí, že žalobce zrušil živnostenské oprávnění, ačkoli ten je toliko na krátkou dobu přerušil. Rozhodnutí má na další osud a život žalobce zásadní a velmi negativní dopad, nebude moci nadále podnikat, což ve svém důsledku povede k likvidaci jeho podnikatelských aktivit, pozbude finančních příjmů, a proto by byl jeho návrat na Ukrajinu nereálný. Rozhodnutí žalovaného má navíc negativní dopad do žalobcova rodinného života, když má rodinu a děti na území České republiky či na území Ukrajiny. Stroze zdůraznil aktuální situaci na Ukrajině. Závěrem navrhl, aby krajský soud zrušil obě rozhodnutí správních orgánů a věc jim vrátil k dalšímu řízení s tím, že bude současně vyslovena povinnost uhradit žalobci náklady řízení.

4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 20.2.2015 zopakoval žalobní námitky, shrnul stručně průběh řízení před správními orgány a v ostatním v zásadě odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí je v souladu se zákonem, neboť bylo zjištěno, že žalobce neplnil zákonnou povinnost související s účelem jeho pobytu na území České republiky. Tímto účelem bylo podnikání osoby samostatně výdělečně činné po celou dobu povoleného pobytu, s tím pak souvisí povinnost být přihlášen v evidenci u příslušné okresní správy sociálního zabezpečení (dále „OSSZ“) a odvádět zálohy na pojistném na sociální zabezpečení. Rovněž neshledal důvodnou druhou námitku, tedy fatální dopad rozhodnutí do osobního a rodinného života žalobce. Konstatoval, že žalobce v žádosti uvedl pouze svoji manželku s tím, že dotyčná žije na Ukrajině. O nezletilých dětech se vůbec nezmínil, přičemž jeho tvrzení nelze ani dohledat v informačním systému cizinců. Zpochybnil rovněž existenční závislost žalobce na příjmech plynoucích z podnikání, neboť sám žalobce v odvolání ze dne 26.4.2013 výslovně uvedl, že důvodem pozastavení podnikatelské činnosti na území České republiky byly právě nízké příjmy. Žalobní námitky neshledal důvodnými, a proto navrhl zamítnutí žaloby.

5. Pro ujasnění dílčích nepřesností v žalobě považuje krajský soud za potřebné zmínit následující skutečnosti. V žalobě je jako strana žalovaná označeno Ministerstvo vnitra České republiky, nicméně poté je výslovně uvedeno, že žaloba míří do rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, přičemž rozhodnutí je v žalobě jasně individualizováno datem jeho vydání a číslem jednacím. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14.1.2008, č. j. 4Ans 6/2007-59 „V případě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je žalovaným podle § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s.ř.s.“), správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Z konstantní judikatury k tomuto ustanovení vyplývá, viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. není osoba žalovaného určena tvrzením žalobce, ale zákonem. Je tedy věcí soudu, aby v řízení jako s žalovaným jednal s tím, kdo skutečně žalovaným má být, a ne s tím, koho chybně označil v žalobě žalobce.“

6. Nebylo tedy nutné vyzývat žalobce k opravě nesprávně označeného žalovaného, neboť ten je s odkazem na § 170a zákona o pobytu cizinců věcně příslušným odvolacím správním orgánem. Rovněž tak nepovažoval krajský soud za nezbytné trvat na opravě chyby v datu vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kdy namísto správného data vydání, kterým je 12.2.2013, uvedl sám žalovaný nesprávné datum 14.2.2013, přičemž žalobce zřejmě toto nesprávné datum převzal. Z kontextu věci je nicméně zcela zřejmé, jaké rozhodnutí bylo žalovaným v odvolacím řízení přezkoumáváno, a že o témže rozhodnutí správního orgánu I. stupně hovoří rovněž žalobce i žalovaný.

II. Skutková zjištění

7. Krajský soud o žalobě rozhodl bez nařízení jednání a to v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s., za prezumovaného souhlasu obou účastníků. Ze správního spisu následně ověřil tento skutkový stav věci.

8. Dne 20.10.2011 požádal žalobce na oficiálním formuláři „o povolení k dlouhodobému pobytu“, ačkoli z kontextu případu vyplynulo, že se jedná „o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu“. O této žádosti bylo před správními orgány fakticky rozhodováno, žalobce v tomto ohledu zcela logicky žádné námitky nevznášel. K žádosti připojil zákonem o pobytu cizinců vyžadované podklady (např. výpis z obchodního rejstříku, pojistná smlouva, potvrzení o zajištění ubytování apod.). Jejich úplný výčet není nezbytný, neboť v tomto směru žalobní námitky vedeny nejsou. Poslední povolení k dlouhodobému pobytu bylo žalobci uděleno na období 15.12.2009 – 13.12.2011.

9. Žalobce k žádosti doložil potvrzení OSSZ Ústí nad Labem ze dne 17.10.2011 z něhož se podává, že žalobce nemá splatné nedoplatky na pojistném na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti. Rovněž předložil přehled předpisů a plateb za rok 2010 a 2011 hrazených žalobcem jako osobou samostatně výdělečně činnou (dále „OSVČ“). Z tohoto přehledu vyplynulo, že žalobce nebyl registrován u OSSZ v době měsíců ledna – července 2010. Z potvrzení OSSZ Mladá Boleslav ze dne 30.11.2012 vyplývá, že žalobce byl evidován v období od 6.11.2009 do 30.11.2009, dále pak od 1.8.2010 do 31.12.2010 a od této doby je u OSSZ evidován nadále. Z potvrzení OSSZ Hradec Králové ze dne 11.12.2013 vyplývá, že žalobce svoji činnost OSVČ zahájil ke dni 3.8.2010, přičemž k datu vystavení daného potvrzení nemá splatný nedoplatek na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.

10. Před vydáním rozhodnutí byl žalobce v souladu s ust. § 36 odst. 3 zákona č. 500/2000 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „správní řád“) vyrozuměn o možnosti vyjádřit se ke shromážděným podkladům. Možnosti využil dne 20.12.2012, doložil doklad o tom, že doplatil chybějící částku pojistného za rok 2009, doložil doklady vystavené OSSZ - platební výměr za rok 2011 a vyúčtování za rok 2011.

11. Součástí správního spisu jsou rovněž kopie dokladů vyhotovených OSSZ Ústí nad Labem a Mladá Boleslav, které zachycují průběh výkonu samostatné výdělečné činnosti žalobce od jejího zahájení dnem 10.11.2006. Z nich vyplývá, že žalobce oznámil zahájení samostatné výdělečné činnosti ke dni 1.6.2007 a odhlásil se z důchodového pojištění OSVČ ke dni 31.8.2007. Opětovné zahájení činnosti oznámil od 1.11.2007, ukončení pak k 30.11.2007. Následně se přihlásil od 1.1.2008, odhlášku učinil ke dni 31.3.2008. Další oznámení o opětovném zahájení činnosti bylo ode dne 1.6.2008, ukončení ke dni 31.8.2008. Poté činnost opětovně zahájil od 1.1.2008 a odhlásil se k 31.3.2009. Poslední ohlášení opětovného zahájení samostatné výdělečné činnosti, které má již bezprostřední souvislost se žádostí žalobce o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky, přičemž tato skutečnost a výsledek rozhodnutí správních orgánů je předmětem žaloby, bylo ohlášeno ke dni 16.11.2009 a ukončeno k 30.11.2009. Poté již následuje oznámení o opětovném zahájení činnosti fakticky ke dni 3.8.2010.

III. Právní úprava a stanovisko krajského soudu

12. Na projednávaný případ je namístě aplikovat níže konkretizovaná ustanovení zákona o pobytu cizinců. Podle § 44a odst. 3, věta druhá zákona o pobytu cizinců se na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu vztahují obdobně ustanovení § 35 odst. 2 a 3, § 36, § 46 odst. 3 a § 47 tohoto zákona. Podle § 35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců dobu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení a zrušení platnosti tohoto víza (§ 37). Podle § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza. V ust. § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců se uvádí, že ministerstvo dlouhodobé vízum cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území . Podle § 174a zákona o pobytu cizinců Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.

13. Mezi účastníky je nesporné, že žalobci byl v minulosti povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání, přičemž předmětem sporu se stalo období posledního povoleného dlouhodobého pobytu od 15.12.2009 do 13.12.2011.

14. Z podkladů ve správním spise vyplývá, že v době posledního povolení dlouhodobého pobytu za účelem podnikání, tedy v době od 15.12.2009 do 13.12.2011, žalobce nepodnikal jako OSVČ v době od 1.1.2010 do 2.8.2010, resp. samostatnou výdělečnou činnost fakticky nevykonával ani poslední měsíc roku 2009. Z uvedeného je zjevné, že žalobce prakticky po třetinu doby neplnil účel pobytu, pro který mu byl tento udělen.

15. Žalobce výše popsaný stav nezpochybnil. V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a stejně tak i v žalobě, se bránil tím, že v žádném případě nechtěl porušovat zákony České republiky, nicméně obdržel nesprávné informace z „náhradních zdrojů“, neboť v rámci pobytové a pracovní problematiky cizinců neexistuje ucelený funkční informační systém. V odvolání se bránil tím, že vzhledem k onemocnění v rodině musel cestovat i na Ukrajinu, u OSSZ nebyl po určitou dobu registrován z důvodu nízkých výdělků a mylných informací, na základě nichž se domníval, že se jedná o postup legální a bez vlivu na jeho pobytový status.

16. Správní orgány na podkladě shromážděných důkazů a žalobcem podaného vysvětlení důvodů, pro které po několik měsíců nebyl přihlášen k výkonu samostatné výdělečné činnosti a neuhrazoval platby pojistného, vyhodnotily situaci tak, že na straně žalobce se jednalo o „jinou závažnou překážku“ pobytu žalobce na území České republiky. Žalobce se na OSSZ dobrovolně odhlásil z podnikání, ačkoli už z doby minulé byl obeznámen s tím, že pobytový status mu byl udělen právě proto, že na území republiky chtěl a měl podnikat.

17. Jistě by bylo možné uvážit, zda-li na straně žalobce objektivně nenastaly takové okolnosti, pro které skutečně nebyl schopen samostatnou výdělečnou činnost vykonávat. Základní námitka, kterou argumentoval žalobce ve správním řízení a následně i v žalobě, tedy že odhlášky z výkonu činnosti OSVČ učinil v dobré víře, na základě nesprávně poskytnutých informací, nemůže krajský soud přijmout jako důvod znamenající skutečně významnou a závažnou překážku, pro kterou žalobce zvolil již opakovaně popsaný postup. Žalobce sice namítal absenci uceleného informačního systému pro cizince, nicméně na území České republiky se zdržuje již od roku 2006 a jistě nejenom mohl, ale přímo měl, konzultovat své záměry a důvody opakovaných odhlášek s kompetentním pracovníkem OSSZ, od něhož by se mu nepochybně dostalo fundovaného vysvětlení. Spoléhat v tak závažné situaci, míněno okolnosti a podmínky pobytového statusu, na laické rady, bylo od žalobce přinejmenším lehkomyslné. Za dostatečně závažné neshledal krajský soud ani vysvětlení, že žalobce vycestoval na Ukrajinu z důvodu nemoci v rodině. Tento argument uplatnil v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, nicméně žádný faktický důkaz, který by umožnil žalovanému ověřit pravdivost této obrany, posoudit situaci, vážnost a charakter onemocnění, délku nemoci apod., žalobce nedoložil a bližší informace k objasnění této námitky ani netvrdil. Stejný postup zvolil rovněž vůči krajskému soudu, kterému rovněž žádné důkazy na podporu své blíže nespecifikované námitky nepředložil.

18. Krajský soud nemá v úmyslu spekulovat o důvodech, které žalobce k odhlášení z výkonu samostatné výdělečné činnosti vedly, nicméně žalobce zásadní důvod uvedl sám. Tím důvodem byly nízké příjmy, kterých dosahoval a snaha cestou odhlášení na OSSZ alespoň ušetřit platby za povinné pojistné. Krajský soud nepřehlédnul poznámku žalovaného v tom směru, že i v letech minulých žalobce postupoval obdobně, když se opakovaně odhlašoval z evidence OSSZ, o čemž svědčí listiny obsažené ve správním spise (viz bod [11] tohoto rozsudku). Je namístě zdůraznit, že toto zjištění by nemohlo negativně ovlivnit posouzení otázky, zda-li lze žalobcově žádosti o povolení k dalšímu dlouhodobému pobytu vyhovět. Povolení k dlouhodobému pobytu se vždy vydává vázané na konkrétní účel pobytu (např. zaměstnání, studium, podnikání apod.). Stejně tak je s odkazem na ust. § 44 odst. 4 písm. h) zákona o pobytu cizinců vydáváno na dobu časově omezenou, v těchto případech je to na dobu dvou let. Je tedy logickým důsledkem tohoto ustanovení, že správní orgány jsou povinny vyhodnotit, zda-li je účel dlouhodobého pobytu plněn vždy v tom kterém období, pro které je pobyt cizinci povolen (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3.3.2015, č. j 10Azs 249/2014-30). Nicméně jako podpůrnou informaci na dokreslení celkového pohledu na žalobcův případ nelze nevidět, že žalobce účel pobytu důsledně neplnil ani v období předchozím.

19. K otázce provázanosti povolení dlouhodobého pobytu za účelem podnikání a povinnosti být přihlášen u OSSZ k platbám sociálního zabezpečení se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19.1.2012, č. j. 9As 80/2011-69. „V návaznosti na argumentaci městského soudu však nelze rovněž pominout skutečnost, že pokud je cizinci uděleno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, je tento cizinec povinen dodržovat veškeré právní předpisy, které se k podnikání na území České republiky vážou, tedy i povinnost být přihlášen k platbám sociálního zabezpečení.“

20. Obdobně se k danému problému vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19.12.2014, č.j. 5Azs 119/2014-20. „K otázce splnění účelu povoleného dlouhodobého pobytu lze dále uvést, že zákon o pobytu cizinců vychází z předpokladu, že cizinec, který získal povolení k pobytu na území České republiky k určitému účelu, je povinen povolení k jím deklarovanému účelu náležitě využívat. Pokud cizinec nenaplňuje tento účel, je na místě mu povolení k dlouhodobému pobytu neprodloužit. Plněním účelu, pro který bylo vízum uděleno, je přitom třeba ve smyslu § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců v případě jeho udělení za účelem podnikání, rozumět faktické vykonávání podnikatelské činnosti. Nestačí mít pouze oprávnění podnikat, není-li podnikatelská činnost fakticky vykonávána. Podnikatelem je osoba, která samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku (srov. ust. § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, či § 2 odst. 1 zrušeného zákona č. 513/1991, obchodní zákoník). Účelem pobytu zcela jistě zákonodárce nemínil jen formální evidenci v příslušných rejstřících, aniž by podnikatelská činnost byla fakticky na území České republiky vykonávána, ale faktický výkon podnikatelské činnosti. K výše uvedeným závěrům srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 - 81, a ze dne 28. 5. 2014, č. j. 4 As 165/2013 - 50.“

21. Krajský soud s přihlédnutím k aktuální judikatuře Nejvyššího správního soudu je zcela ve shodě se závěrem žalovaného, že žalobce účel, pro který mu byl povolen dlouhodobý pobyt, neplnil. Z tohoto důvodu lze spatřovat naplnění obsahu pojmu závažné překážky neplnění účelu pobytu cizinců na území republiky, které v konkrétním případě vedlo správní orgány k rozhodnutí o neprodloužení dlouhodobého pobytu.

22. Případ žalobce je případem zjevně obdobným těm, o kterých již bylo Nejvyšším správním soudem v uvedených rozsudcích rozhodováno. Rovněž v této projednávané věci bylo zjištěno, že žalobce nebyl po významnou dobu povoleného dlouhodobého pobytu za účelem podnikání evidován u OSSZ, když na předepsaném tiskopise provedl odhlášení z výkonu samostatné výdělečné činnosti a tuto skutečnost potvrdil svým podpisem, což bylo správními orgány vyhodnoceno jako závažná překážka pobytu cizince na území České republiky, ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců.

23. Ani další námitce týkající se nedostatečného posouzení přiměřenosti dopadu napadeného rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce (§ 174a zákona o pobytu cizinců) nemůže krajský soud přisvědčit. V žádosti žalobce uvedl jako rodinného příslušníka toliko svoji manželku a matku, obě s pobytem na Ukrajině. O žádných dětech, ačkoli je ve formuláři výslovně i tato rubrika, se žalobce nezmínil. A tvrdil-li v žalobě velmi vágně a neurčitě, že má rodinu a děti na území ČR či na území Ukrajiny, tak krajský soud nerozumí důvodům, pro které žalobce necítil potřebu podrobněji vyargumentovat a důkazně tuto námitku doložit. A to zejména proto, že je v rozporu s informacemi poskytnutými žalobcem při podání žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu.

24. Správní orgány neshledaly negativní dopad svých rozhodnutí, když vycházely z objektivně zjištěných skutečností: žalobcova manželka dle jím uvedených informací pobývala na Ukrajině, děti žádné neuvedl a přehled výkonu činnosti OSVČ za dobu minulou nesvědčil o významných a pevných podnikatelských vazbách, které by vinou rozhodnutí o neprodloužení doby pobytu mohly být narušeny. Žalobce byl s touto argumentací správního orgánu seznámen, přesto v žalobě v tomto ohledu reagoval nepřesvědčivě a nedoložil žádné důkazy, které by osvědčovaly silné rodinné vazby na území České republiky. Žalobcem zmíněná situace na Ukrajině je jistě z hlediska lidského velmi vážná, nicméně negativní rozhodnutí správních orgánů ve věci pobytu neznamená automatickou povinnost opustit území České republiky a vycestovat na Ukrajinu. Při naplnění zákonných podmínek může svůj pobyt realizovat případně na základě jiných, v zákoně o pobytu cizinců stanovených, skutečností.

25. Poslední námitka žalobce se týkala volby nesprávné terminologie ze strany správních orgánů (zrušil x přerušil). Tu sice žalobce mohl vnímat negativně, nicméně vytýkaná nepřesnost je zcela bez vlivu na správnost rozhodnutí a nikterak se nedotkla žalobcových zákonných práv.

26. Žalovaný přezkoumal napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně v rozsahu odpovídajícím odvolání žalobce, odkázal na konkrétní judikaturu Nejvyššího správního soudu a své závěry dostatečně přesvědčivou argumentací objasnil. Krajský soud nepovažuje za přínosné konkrétní zjištění a závěry správních orgánů znovu podrobně opakovat, když na ně, krom již soudem řečeného, postačí odkázat, neboť se s nimi ztotožnil. Pro tento postup nalezl krajský soud oporu v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130:„ Je- li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou osvojil.“

27. Správní orgány postupovaly v řízení v souladu s požadavkem zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v nezbytném rozsahu, tedy v souladu s ust. § 3 správního řádu. Na základě zjištěných a v tomto rozhodnutí popsaných skutečností neshledal krajský soud žalobu důvodnou, a proto ji s odkazem na ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

IV. Náklady řízení

28. O nákladech řízení rozhodl krajský soud v souladu s ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení