30 A 80/2014 - 67

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobce: J.J., zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Hradec Králové, Pivovarské náměstí 1245, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 7. 2014, čj. 11076/DS/2014/GL, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 7. 2014, čj. 11076/DS/2014/GL, a rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 14. 4. 2014, čj. P/413/2014/OS1/Hej, se zrušují a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 11.228,- Kč, a to do 10 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Jaroslava Topola.

Odůvodnění

Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný jako odvolací správní orgán zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové (dále „správní orgán I. stupně“) ze dne 14. 4. 2014, čj. P/413/2014/OS1/Hej. Tímto rozhodnutím uznal správní orgán I. stupně žalobce vinným ze spáchání správního deliktu dle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 citovaného zákona nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Za uvedený správní delikt mu byla podle § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 1.500,- Kč a povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1.000,- Kč. Žalovaný (a před ním i správní orgán I. stupně) uvedl, že správního deliktu se žalobce dopustil tím, že dne 17. 12. 2013 v 10:33 hodin bylo zjištěno hlídkou Městské policie Hradec Králové na náměstí 5. května v Hradci Králové osobní motorové vozidlo zn. Opel Vectra, registrační značky 3H3 5440, které částečně stálo na vyhrazeném parkovišti pro “Paramo“. Tímto jednáním porušil řidič vozidla dopravní značku „IP12-Vyhrazené parkoviště“ s dodatkovou tabulkou „E12 – Paramo 8:00-18:00 hod“. Na vozidle byla zanechána výzva pro nepřítomného řidiče, který se na služebnu městské policie nedostavil. Z registru vozidel byl zjištěn jako provozovatel vozidla žalobce. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí a navrhl jeho zrušení, jakož i zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Své výhrady specifikoval následovně: Dle přesvědčení žalobce byla neprovedením ústního jednání po sdělení obvinění krácena jeho práva obsažená v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), jakož i v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Bylo proto porušeno jeho právo na projednání věci za jeho přítomnosti, event. za přítomnosti jeho obhájce. Stejně tak mu nebyla dána možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Zdůraznil, že dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 23. 5. 2005, čj. 6 As 8/2005-66, a rozsudek ze dne 31. 5. 2007, čj. 8 As 29/2007-121), má obviněný ze správního deliktu právo na požití obdobných práv jako obviněný z přestupku či trestného činu, neboť obvinění ze správního deliktu provozovatele vozidla spadá pod pojem „trestní obvinění“. Dále správnímu orgánu I. stupně vytkl, že výzvu k doplnění odvolání o zákonné náležitosti sice vyhotovil, nicméně ji nedoručil zmocněnci žalobce. Ten požádal o doručování písemností na elektronickou adresu ..., jeho žádosti však vyhověno nebylo. Za této situace nelze přiznat účinky doručení fikcí na adresu trvalého pobytu zmocněnce. Ten se nemohl s obsahem výzvy vypořádat a kvalifikovaně na ni reagovat. K otázce nesprávného doručování navrhl vyslechnout zmocněnce žalobce, který jej zastupoval v řízení před správním orgánem I. stupně, tj. P.K. Ten by ovšem mohl toliko potvrdit, že písemnost na jím vyžádanou doručovací e-mailovou adresu doručena nebyla. Žalobce namítl i to, že výrok rozhodnutí je nesrozumitelný a rozhodnutí nedostatečně odůvodněné. Má zato, že z výroku rozhodnutí není seznatelné, zda je jednání žalobce vůbec trestné. Stejně tak není doposud vyjasněno, zda byl naplněn obligatorní znak správního deliktu provozovatele vozidla, tedy zda-li zjištěné jednání řidiče vozidla vykazovalo znaky přestupku, a pokud ano, tak konkrétně kterého přestupku. Rozhodnutí považoval za nedostatečně odůvodněné, neboť na základě jeho obsahu nelze dospět k názoru, že by vozidlo žalobce bylo zaparkováno v rozporu s právními předpisy. Stejně tak nelze z obsahu rozhodnutí zjistit, jak k těmto závěrům správní orgán I. stupně dospěl. Správní orgán neprokázal, že by řidič vozidla nebyl společností Paramo, a. s., oprávněn parkovat na předmětném parkovacím místě. V případě ústního jednání by žalobce objasnil, že měl uzavřenou smlouvu s F.V., autorizovaným prodejcem maziv Paramo, a. s., o zapůjčení vozidla, a to s ověřeným podpisem. Jmenovaný byl veden v knize jízd, případně by byl k dispozici záznam z kamery umístěné na palubní desce, která snímá interiér vozu. Tyto námitky zopakoval a poněkud rozvedl v replice ze dne 20. 11. 2014, kterou reagoval na vyjádření žalovaného. Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 22. 10. 2014. V úvodu zopakoval obsah žaloby, poté provedl podrobnou rekapitulaci průběhu řízení, které se odehrálo před správním orgánem I. stupně. Zdůraznil, že prvostupňové rozhodnutí bylo doručováno na elektronickou adresu zmocněnce žalobce, ten nepotvrdil jeho přijetí, a proto bylo doručováno na adresu bydliště zmocněnce fikcí v souladu s ustanovením § 24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Poté, kdy podal blanketní odvolání, byl vyzván k jeho doplnění, avšak bezvýsledně. Žádný důkaz o oprávnění k parkování na předmětném parkovacím místě nedoložil, bez reakce zůstala rovněž výzva pro nepřítomného řidiče. K otázce žalobcem namítané nezbytné povinnosti nařídit jednání ve věci odkázal na ustanovení § 49 odst. 1 správního řádu. V ostatním se odvolal na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, přičemž navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Krajský soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2015, čj. 30 A 80/2014-34, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Hlavním důvodem pro zrušení bylo nenařízení ústního jednání v řízení o správním deliktu. Krajský soud přitom vycházel z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, ve které je zdůrazněna zásada, že trestnost správních deliktů se řídí obdobnými principy jako trestnost trestných činů, a dovodil, že při nenařízení ústního jednání v řízení o správním deliktu by tak docházelo k nerovnosti v postavení obviněného z přestupku, v jehož případě zákon stanoví jasnou povinnost nařídit jednání, a obviněného ze správního deliktu, v jehož případě by jednání nebylo nařízeno s odkazem na § 49 odst. 1 správního řádu. Povinnost nařídit ústní jednání vyplývá z podstaty správního deliktu, na který je nahlíženo jako na trestní obvinění podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Rozhodnutí žalovaného proto krajský soud shledal v tomto aspektu nezákonným. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalovaný kasační stížnost, ve které nesouhlasil se závěrem krajského soudu. Uvedl, že zákon o silničním provozu nestanoví, že při projednávání správního deliktu správní orgán nařídí ústní jednání. Namítl, že jeho konání nebylo nezbytné ke splnění účelu řízení, neboť skutečnost, že žalobce jako provozovatel vozidla nezajistil, aby při užití jeho vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla silničního provozu, vyplynula ze spisového materiálu bez jakýchkoliv rozumných pochybností. Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti dne 16. března 2016 rozsudkem čj. 1 As 166/2015-29 tak, že shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v něm uvedl, že krajský soud má sice pravdu v tom, že na řízení o předmětném správním deliktu dopadá čl. 6 Úmluvy v jeho trestní větvi, avšak judikatura Evropského soudu pro lidská práva setrvale stojí na základním principu, že řízení o trestním obvinění musí být spravedlivé jako celek. Z této judikatury citoval a dovodil, že správním orgánům projednávajícím obvinění ze správního deliktu neplyne jednoznačná povinnost nařídit vždy ústní jednání. V tomto směru citoval Nejvyšší správní soud i ze svého rozsudku ze dne 22. 10. 2015, čj. 8 As 110/2015-46, v němž uvedl: „Soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“ Nejvyšší správní soud se v posledně citovaném rozsudku zabýval i tím, zda povinnost nařídit jednání v řízení o správním deliktu plyne z vnitrostátní právní úpravy. K tomu uvedl: „Podle § 49 odst. 1 správního řádu správní orgán nařídí ústní jednání, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, případně stanoví-li to zákon. Zákon o přestupcích stanoví v § 74 odst. 1 správním orgánům povinnost nařídit v prvním stupni ústní jednání; tím je přestupkové řízení specifické (…). V řízení o správních deliktech správní orgány nemají povinnost vždy nařídit ústní jednání (...). V usnesení ze dne 3. 4. 2012, čj. 7 As 57/2010-82, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že ve správním řízení trestní povahy je třeba dbát na dodržování zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Provádění důkazů při jednání by proto mělo být pravidlem, od kterého se ale lze odchýlit v odůvodněných případech; v takovém případě správní orgán vyhotoví o provedení dokazování protokol podle § 18 správního řádu.“ Krajský soud po zrušení jeho rozhodnutí Nejvyšším správním soudem pokračoval v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), bez nařízení jednání v souladu s jeho ustanovením § 51 odst. 1, a ve smyslu ustanovení § 110 odst. 3 cit. zákona vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí dospěl k následujícím závěrům. Ze správního spisu mimo jiné vyplynulo, že správní orgán I. stupně obdržel dne 31. 1. 2014 od městské policie oznámení o podezření ze spáchání přestupku, kterého se měl dne 30. 1. 2014 dopustit řidič vozidla, které bylo neoprávněně zaparkované na vyhrazeném parkovišti pro firmu Paramo, a. s. Řidič tak porušil ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, a tím se dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Na místě byla provedena fotodokumentace, která tvoří součást správního spisu. Jako provozovatel vozidla byl zjištěn žalobce, kterému byla zaslána výzva k podání vysvětlení, na kterou nereagoval. Na vozidle byla zanechána výzva pro nepřítomného řidiče, ten se na městskou policii rovněž nedostavil. Žalobci jako provozovateli vozidla doručil správní orgán I. stupně výzvu ze dne 6. 2. 2014 k zaplacení určené částky podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu (dále jen „Výzva“), kterou žalobce osobně převzal. V ní je popsán skutek, kterého se blíže neustanovený řidič vozidla dopustil, a to včetně místa a času, kdy k události došlo, s tím, že zjištěné jednání naplnilo znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, neboť dosud neustanovený řidič porušil § 4 písm. c) téhož zákona. Žalobce na Výzvu nereagoval, proto správní orgán I. stupně učinil dne 5. 3. 2014 do spisu úřední záznam o odložení věci podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o přestupcích“). Následně vydal správní orgán I. stupně příkaz, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání předmětného správního deliktu. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odpor prostřednictvím jím zvoleného zmocněnce P. K., který současně požádal o doručování na elektronickou adresu ... Oznámení o ukončení dokazování a poučení o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí odeslal pověřený pracovník správního orgánu ze svého služebního e-mailu na adresu ... a rovněž na adresu ... K tomu jsou připojeny kopie vrácených doručenek z jiných případů, kdy se správní orgán pokoušel doručovat zmocněnci žalobce na adresu pro doručování, kterou měl zmocněnec uvedenu v registru obyvatel (§ 10b odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů) jako adresu pro doručování (S. C. de T., Š.). Tím dokladoval, že pokusy o doručování na tuto adresu nebyly úspěšné. Proto přistoupil k doručení prostřednictvím České pošty na adresu trvalého bydliště zmocněnce v Praze. Oznámení o ukončení dokazování pak považoval za doručené fikcí dle § 24 odst. 1 správního řádu. Dne 14. 4. 2014 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, které zmocněnci rovněž zaslal způsobem popsaným v předchozím odstavci. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce blanketní odvolání. K jeho doplnění byl zmocněnec žalobce vyzván na obě výše uvedené e-mailové adresy, dále pak i na e-mailovou adresu, ze které bylo zasláno blanketní odvolání. Přijetí písemnosti nebylo potvrzeno způsobem požadovaným v ustanovení § 19 odst. 8 správního řádu, proto byla výzva zaslána opět poštou na dvě adresy zmocněnce zjištěné v registru obyvatel. Odvolání žalobce následně žalovaný zamítl žalobou napadeným rozhodnutím. Ve smyslu ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se „právnická nebo fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“. Odstavce 2 až 5 stejného ustanovení obsahují popis okolností a podmínek, které musí objektivně nastat, aby právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídala. Konkrétně odst. 2 písm. b) citovaného ustanovení stanoví, že právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona. Podle ustanovení § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku vyzve provozovatele vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky, pokud a) jsou splněny podmínky podle § 125f odst. 2, b) totožnost řidiče vozidla není známa nebo není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku a c) porušení je možné projednat uložením pokuty v blokovém řízení. Výzva provozovateli motorového vozidla musí obsahovat podle ustanovení § 125h odst. 4 zákona o silničním provozu popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, označení přestupku, jehož znaky skutek vykazuje, výši určené částky, datum splatnosti určené částky a další údaje nezbytné pro provedení platby a poučení podle odstavců 6 a 7. Zákonodárce tuto výzvu do znění zákona včlenil nepochybně proto, aby dal provozovateli vozidla, jehož zavinění za daný správní delikt je koncipováno jako zavinění objektivní, možnost zaujmout k vytýkanému správnímu deliktu odpovídající postoj. Provozovatel vozidla má možnost uvážit, jakým způsobem bude na výzvu reagovat. Může sdělit totožnost řidiče vozidla v době spáchání přestupku (§ 125h odst. 6 zákona o silničním provozu), může sporovat správnost, úplnost a obsah výzvy (§ 125h odst. 4 téhož zákona), stejně tak může namítat své vyvinění s odkazem na § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu, případně může „určenou částku“ uhradit, což má za následek odložení věci (§ 125h odst. 5 silničního zákona). Nejprve se krajský soud zabýval procesní námitkou, v níž žalobce vytýkal nesprávný způsob doručování písemností. Takové pochybení krajský soud neshledal. Zmocněnec žalobce měl jako adresu pro doručování uvedenu adresu ve Španělsku, konkrétně na T., odkud se zásilky vracejí jako nedoručené. Správní orgán I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí na straně třetí objasnil důvody, které ho vedly k tomu, že zmocněnci nedoručoval na adresu do Španělska. Současně jsou ve správním spise kopie záznamů z pracovního e-mailu pověřeného pracovníka správního orgánu, ze kterého byly způsobem výše popsaným odesílány písemnosti na e-mailové adresy zmocněnce. Tímto postupem dle krajského soudu dostál správní orgán své povinnosti objasnit v odůvodnění rozhodnutí, ze které své konkrétní úřední činnosti zná zmiňované obstrukční praktiky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2011, čj. 1 As 33/2011-58, všechny zde citované rozsudky Nejvyššího správního soudu dostupné na www.nssoud.cz). Tyto skutečnosti jsou ostatně známy správním orgánům a správním soudům z řady projednávaných případů (např. u zdejšího soudu byla stejná procesní taktika použita ve věci vedené pod sp. zn. 30 A 55/2014, sp. zn. 30 A 63/2014, u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 59 A 20/2015 a u řady dalších). Nadepsaný soud již v minulosti ve svých rozhodnutích konstatoval, že zmocněnec žalobce si byl s ohledem na svá opakovaná zastupování v podobných případech vědom problémů v otázkách doručování prostřednictvím e-mailové pošty, se kterými se musel správní orgán v minulosti vypořádat, nežli na základě dostatečných a opakovaných zkušeností ověřil, že zmocněnec, (resp. zmocněnci, jejichž jména se v řízení o přestupcích či správních deliktech pravidelně opakují), volí v otázkách způsobu doručování různé procesní strategie (např. žádosti o doručování na určitou e-mailovou adresu, kterou v průběhu řízení před správním orgánem záměrně matoucím podáním změní, neodesláním potvrzení o obdržení písemnosti s námitkou, že nebyla odeslána z elektronické podatelny správního orgánu, event. že nebyla odeslána vůbec, apod.), jejichž smyslem je zmást správní orgán a docílit těmito obstrukcemi promlčení přestupku event. správního deliktu. S takovými případy se setkal nadepsaný krajský soud např. ve věcech vedených pod sp. zn. 28 A 8/2014, dále ve věcech projednaných u téhož soudu, pobočka Pardubice, pod sp. 52 A 60/2014, 52 A 30/2014, 52 A 32/2014, 52 A 80/2014. Z uvedených důvodů nepovažoval krajský soud za nutné nařídit ve věci jednání a vyslechnout jako svědka zmocněnce žalobce P. K., který vystupoval v řízení před správním orgánem. Ten měl potvrdit, že žádné písemnosti od správního orgánu na e- mail jím vyžádaný, neobdržel. Navíc i samotný žalobce připustil, že jeho zmocněnec může těžko prokázat negativní skutečnost spočívající v tom, že správní orgán písemnosti řádně nevypravil. Krajský soud svědectví zmocněnce považoval za nadbytečné, neboť nejen že obecně nelze prokazovat negativní skutečnosti, ale soud je i dostatečně seznámen s jeho procesní strategií. Ke shora popsané praxi, se kterou se již setkal i Nejvyšší správní soud, uvedl v rozsudku ze dne 17. 10. 2014, čj. 4 As 171/2014-26, následující: „Nejvyšší správní soud konečně považuje za potřebné zdůraznit, že popsaná procesní strategie, kterou zvolil žalobce v řízení před správními orgány a poté v žalobě v nyní posuzované věci, je zdejšímu soudu známa z jeho úřední činnosti například ve věci vedené pod sp. zn. 3 As 139/2014, sp. zn. 9 As 162/2014 nebo sp. zn. 9 As 144/2014. Jedná se vždy o stejný mechanismus, kdy je účastník správního řízení zastoupen na základě plné moci předložené v kopii a udělené třetí osobě (zpravidla zmocněnci P. K.), který požádá o doručování na elektronickou adresu a následně nepotvrdí převzetí takto doručované písemnosti dle § 19 odst. 8 správního řádu, písemnost se proto doručuje na adresu trvalého pobytu tohoto zmocněnce, kde je písemnost doručena fikcí s následným vhozením do domovní schránky a posléze (s odstupem delší doby) účastník správního řízení (obviněný z přestupku), zmocní další osobu (zde K. S.) k nahlédnutí do správního spisu, pořízení jeho kopie, a v žalobě, kterou následně žalobce podává, je zpochybňována jak správnost doručování zmocněnci, tak i samotné zmocnění zástupce ve správním řízení na základě kopie plné moci. Je také pravidlem, že v řízení o žalobě před správními soudy zastupuje žalobce vždy stejný advokát. Jedná se tedy o promyšlenou procesní taktiku, která má za cíl protahovat správní řízení a dosáhnout prekluze odpovědnosti za přestupek.“ Pro úplnost krajský soud dodává, že k otázce doručování písemností ze služebního e-mailu pověřeného pracovníka správního orgánu, stejně tak jako k námitce, že písemnosti správního orgánu nebyly opatřeny uznávaným elektronickým podpisem, se vyjádřil Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2014, čj. 6As 218/2014-34. Další námitku spočívající v neprovedení, resp. nenařízení, jednání před správním orgánem I. stupně, žalobce spojoval i s námitkou, že správní orgán neprokázal, že řidič nebyl společností Paramo, a. s., oprávněn zaparkovat na předmětném parkovacím místě. Předvoláním k ústnímu jednání měl správní orgán zjistit, zda není řidič ve vztahu ke společnosti Paramo, a. s. Námitka tak současně směřuje i k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu. K samotné otázce nařízení ústního jednání ve smyslu ustanovení § 49 odst. 1 věty prvé správního řádu při projednání správního deliktu provozovatele, dle kterého „ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné“, se v obecné poloze komplexně vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku ze dne 16. března 2016, čj. 1 As 166/2015-29, na který krajský soud v podrobnostech odkazuje. Vyplývá z něj závěr, že v případě, že je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné, musí jednání nařídit. Není-li tomu tak, ústní jednání ve správním řízení o správním deliktu provozovatele vozidla nařízeno být nemusí. Neplatí tedy, že by ústní jednání muselo být nařizováno v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla vždy, jak dle Nejvyššího správního soudu nesprávně dovodil krajský soud ve svém předchozím rozsudku. V projednávaném případě se tak do popředí dostala otázka, zda byl ve věci dostatečně zjištěn skutkový stav pro závěr, že zaparkováním zjištěného vozidla dne 30. 1. 2014 na vyhrazeném parkovišti pro firmu Paramo, a. s., došlo ke spáchání předmětného přestupku. Ve správním spise není žádná listina, která by dokladovala, že by bylo jakkoli zjišťováno, za jakých podmínek a pro koho (zákazníky společnosti Paramo, a. s., její klienty, zaměstnance, firemní vozidla, dodavatele apod.) vyhrazené parkoviště slouží. Na tyto skutečnosti nebyla dotázána ani sama společnost Paramo, a. s., pro kterou bylo předmětné místo vyhrazeno a která si bezpochyby takové vyhrazené místo před svou prodejnou zajistila za úplatu. Je totiž zejména v zájmu toho, kdo si vyhrazené parkovací místo zajistí, aby měl přehled o tom, zda na takovém místě nestojí vozidlo, pro které určeno není. Žádné zjišťování v tomto směru však správní orgány neprovedly. Přestože je tedy současně nutno vyslovit podiv nad tím, že žalobce sám nepředložil již správnímu orgánu I. stupně tak zásadní důkaz (smlouvu o zapůjčení vozidla autorizovanému prodejci maziv Paramo, a. s.), kterým, jak uvádí, disponuje, a kterým by prokázal existenci oprávněného parkování na vyhrazeném parkovacím místě, nezbavuje to správní orgány povinnosti zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí ve věci (§ 3 správního řádu). Krajský soud tedy uzavírá, že pro závěr, že dne 17. 12. 2013 v 10:33 hodin porušil řidič shora specifikovaného vozidla dopravní značku „IP12-Vyhrazené parkoviště“ s dodatkovou tabulkou „E12 – Paramo 8:00-18:00 hod“, a že tedy byly naplněny podmínky ustanovení § 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu (tj. že porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle zákona o silničním provozu), nebyl skutkový stav dostatečně zjištěn a v tomto směru musí být správní řízení doplněno. Správní orgány vyhodnotí i žalobcem avizovanou smlouvu (pokud ji předloží, neboť tak dosud neučinil) a vyjasní tak zejména, zda byl v dané věci naplněn obligatorní znak správního deliktu provozovatele vozidla, tj. zda zjištěné jednání řidiče vozidla vykazovalo znaky předmětného přestupku. Zda bude v daném případě nutné, aby správní orgán nařídil ústní jednání, či nikoliv, vyplyne teprve z dalšího postupu ve správním řízení. Před samotným doplňováním řízení nelze tuto otázku dopředu relevantně posoudit. Námitka žalobce směřující proti výroku rozhodnutí, kterou zdůvodnil tím, že z něj není senznatelné, zda je jednání žalobce trestné a zda byl naplněn obligatorní znak správního deliktu, tj. zda jednání vykazovalo znaky přestupku (a kterého), částečně souvisí již se shora uvedeným. Pokud jde o samotnou jeho formulaci, tj. uvedení, resp. neuvedení, konkrétního ustanovení přestupku, jehož znaky správní delikt vykazuje, je pravdou, že ani jeden ze správních orgánů ve výrokové části svých rozhodnutí toto konkrétní ustanovení neuvedl, vyjádřil jej pouze slovně („řidič vozidla porušil dopravní značku „IP12-Vyhrazené parkoviště“ s dodatkovou tabulkou „E12 – Paramo 8:00-18:00 hod“). V projednávané věci je však ze správního spisu zřejmé, že žalobce převzal dne 13. 2. 2014 výzvu ze dne 6. 2. 2014, která obsahovala veškeré zákonem požadované náležitosti včetně označení přestupku, jehož znaky skutek vykazuje. I popis řidičem spáchaného skutku, včetně uvedení místa, času a způsobu spáchání, je pak ve výroku rozhodnutí zcela totožný s popisem ve výzvě žalobci doručené, kdy z jejího obsahu vyplývá rovněž jasné označení přestupku, jehož znaky chování řidiče vozidla naplnilo. V tomto směru lze poukázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006-73, v němž tento soud uvedl: „Výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným“. Z popisu skutku spáchaného řidičem tak, jak jej učinily oba správní orgány ve svých rozhodnutích, nelze mít pochybnosti, že by bylo možné spáchaný a konkrétně vytýkaný skutek zaměnit za skutek jiný. S ohledem na požadavek maximální preciznosti výroku rozhodnutí o správním deliktu však krajský soud předpokládá, že správní orgány pro příště svůj výrok o zmíněný údaj doplní. S ohledem na shora uvedené musel krajský soud zrušit napadené rozhodnutí a vrátit věc žalovanému v souladu s ustanovením § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Ze stejného důvodu zrušil krajský soud i rozhodnutí, které napadenému rozhodnutí předcházelo, (§ 78 odst. 3 s. ř. s.). Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve výsledku věci byl úspěšný žalobce. Krajský soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v náhradě zaplaceného soudního poplatku spojeného s podáním žaloby ve výši 3.000,- Kč a náhradě nákladů právní služby poskytnuté advokátem, jehož odměna vychází z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Ze soudního spisu vyplynulo, že zástupce žalobce provedl ve věci dva úkony právní služby po 3.100,- Kč (tj. příprava a převzetí zastoupení a sepis žaloby - § 11 odst. 1 písm. a/ a písm. d/ advokátního tarifu). K těmto úkonům náleží paušální náhrada hotových výdajů po 300,- Kč, a to ke každému z nich (§ 9 odst. 3 písm. f/ a § 13 odst. 3 advokátního tarifu). Krajský soud neshledal za úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 advokátního tarifu a nepřiznal odměnu za repliku žalobce ze dne 20. 11. 2014, v níž v reakci na vyjádření žalovaného žalobce jen rozvedl již v žalobě uvedenou argumentaci k jednotlivým žalobním bodům. Rovněž ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného pouze zopakoval již předtím uvedenou argumentaci. Tyto úkony tedy dle jejich obsahu nelze zahrnout pod úkony právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 advokátního tarifu. Zástupce žalobce doložil, že je plátcem DPH, a proto mu náleží navýšení odměny o tuto daň (§ 14 advokátního tarifu). Krajský soud uložil shora vyčíslené náklady zaplatit k rukám zástupce žalobce, neboť se jedná o advokáta (§ 149 odst. 1 občanského soudního řádu za použití § 64 s. ř. s.).

Poučení