30 A 80/2015 - 103

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: K.Q., zastoupeného Mgr. Janem Vlkem, advokátem, se sídlem Praha 2, Římská 14, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, v řízení o spojených žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 14. května 2015, čj. RR/1234/15, ze dne 21. července 2015, čj. RR/2565/15, a ze dne 19. listopadu 2015, čj. RR/4230/15, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 14. 5. 2015, čj. RR/1234/15, a rozhodnutí Městského úřadu Planá, odboru výstavby a územního plánování, ze dne 10. 2. 2015, čj. 1556/2014/31/VUP-R2461, se zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 21. 7. 2015, čj. RR/2565/15, a rozhodnutí Městského úřadu Planá, odboru výstavby a územního plánování, ze dne 5. 5. 2015, čj. 1556/2014/52/VUP-R2472, se zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

III. Rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 19. 11. 2015, čj. RR/4230/15, a rozhodnutí Městského úřadu Planá, odboru výstavby a územního plánování, ze dne 18. 9. 2015, čj. 1556/2014/78/VUP-R2499, se zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 65.583,-Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Jana Vlka, advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

[I] Předmět řízení Dne 22. 6. 2015 byla Krajskému soudu v Plzni doručena žaloba, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2015, čj. RR/1234/15, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Planá, odboru výstavby a územního plánování, ze dne 10. 2. 2015, čj. 1556/2014/31/VUP-R2461. Prvoinstančním rozhodnutím byla žalobci uložena povinnost [ve smyslu § 172 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů] umožnit oprávněným úředním osobám vstup do zemědělské stavby na pozemku st.p.č. 8/3 v k. ú. Pístov za účelem zjištění, zda uvedená stavba (či změny uvedené stavby) byla provedena v souladu s rozhodnutím nebo opatřením stavebního úřadu, zda je užívána k povolenému účelu, či zda neohrožuje život nebo zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost a životní prostředí dle § 132 odst. 3 a § 133 odst. 2 stavebního zákona. Žalobce navrhoval též zrušení prvoinstančního rozhodnutí. Žaloba byla zaevidována pod sp. zn. 30 A 80/2015. Dne 31. 7. 2015 byla Krajskému soudu v Plzni doručena žaloba, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2015, čj. RR/2565/15, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Planá, odboru výstavby a územního plánování, ze dne 5. 5. 2015, čj. 1556/2014/52/VUP-R2472. Prvoinstančním rozhodnutím byla žalobci uložena totožná povinnost (viz shora). Žalobce navrhoval též zrušení prvoinstančního rozhodnutí. Žaloba byla vedena pod sp. zn. 30 A 95/2015. Dne 10. 12. 2015 byla Krajskému soudu v Plzni doručena žaloba, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2015, čj. RR/4230/15, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Planá, odboru výstavby a územního plánování (dále též jen „stavební úřad“), ze dne 18. 9. 2015, čj. 1556/2014/78/VUP-R2499. Prvoinstančním rozhodnutím byla žalobci opět uložena totožná povinnost ve smyslu § 172 odst. 1 stavebního zákona (viz shora). Žalobce opět navrhoval i zrušení prvoinstančního rozhodnutí. Žaloba byla vedena pod sp. zn. 57A 148/2015. Krajský soud v Plzni usneseními ze dne 31. 7. 2015, čj. 30A 80/2015-26, resp. ze dne 31. 8. 2015, čj. 30A 95/2015-20, žaloby vedené pod sp. zn. 30A 80/2015, resp. 30A 95/2015, dle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) a § 70 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též jen „s. ř. s.“) pro nepřípustnost odmítl. Nejvyšší správní soud rozsudky ze dne 6. 11. 2015, čj. 4 As 215/2015-32, resp. ze dne 2. 12. 2015, čj. 5 As 188/2015-31, shora označené rozsudky krajského soudu zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení. Následně byly věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 30A 80/2015, 30A 95/2015 a 57A 148/2015 spojeny ke společnému projednání pod sp. zn. 30A 80/2015. Správní řízení je upraveno zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „správní řád“). Věci stavebního řádu byly v rozhodném období upraveny zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „stavební zákon“). [II] Žaloby Žalobce v podaných žalobách (obsahově obdobných) zevrubně popisuje různé fáze správních řízení, resp. i soudních řízení o přezkumu správních rozhodnutí iniciovaných ať už žalobcem nebo správními orgány samými a týkajících se nemovitostí ve vlastnictví žalobce. K důvodům podání žalob uvedl, že rozhodnutími v rámci řízení o odstranění stavby nařídil stavební úřad opětovně místní ohledání (kontrolní prohlídku). Žalobce má za to, že úřad není oprávněn nařídit kontrolní prohlídku stavby, resp. její ohledání. Navíc se prohlídka stavby za nezměněného stavu již opakovaně konala. Předně je však přesvědčen, že celé řízení o odstranění stavby je vedeno protiprávně. V řízení se stavební úřad i žalovaný naprosto odmítají zabývat tvrzeními žalobce a neprovedli jím navrhované důkazy. Žalobce je přesvědčen, že postup stavebního úřadu je projevem šikany, které žalovaný odmítá zabránit, proto žalobci nezbývá, než se obrátit na soud. Žalobce je přesvědčen, že celé řízení a v rámci tohoto řízení opakovaně nařizovaná místní ohledání (kontrolní prohlídky) souvisí s jeho snahou domoci se odstranění nepovolené stavby v sousedství, a to stavby zimoviště telat a skotu (dále též jen „zimoviště“) starosty městysu Chodová Planá C.H., jejíhož odstranění se žalobce před úřadem domáhá a kterou C.H. postavil bez stavebního povolení či opatření na pozemcích p.č. 126, 128/2, 180/1 a 129/1, p.č. 128/4 a p.č. 438/1. Toto řízení je stavebním úřadem vedeno pod sp. zn. 2858/2011/02/VUP/UR 1322 – SP 5370. Poté, co žalobce napadl u stavebního úřadu stavbu zimoviště, stavební úřad zahájil řadu řízení o odstranění staveb žalobce u domu či přímo na domě č.p. 10 na pozemku p.č. 8/3, k.ú. Pístov. Všechna tato řízení následně k obraně žalobce stavební úřad již zastavil či užívání stavby povolil, když musel uznat argumentaci žalobce (jednalo se např. o úpravy střechy – kolaudační souhlas vydán až po podání žaloby pro nečinnost u zdejšího soudu přibližně po roce od doručení žádosti stavebnímu úřadu o kolaudační souhlas; okrasné vnitropozemkové zídky do výšky 1 m – řízení o odstranění stavby bez dalšího zastaveno; vrty pro tepelná čerpadla – řízení o odstranění stavby bez dalšího zastaveno apod.). Dodnes však běží řízení o odstranění stavby (vnitřní úpravy stavby č.p. 10 na pozemku p.č. 8/3), které je vedeno stavebním úřadem v Plané pod sp.zn. VUP/1556/2014/Šu, v rámci kterého byla vydána předmětná rozhodnutí stavebního úřadu a žalovaného. V předmětném řízení stavební úřad provedl důkladné ohledání stavby již v rámci kontrolní prohlídky dne 25. 3. 2014, v rámci které žalobce umožnil úřednicím kompletní ohledání stavby a poskytl veškerou potřebnou součinnost. Při této prohlídce stavební úřad konstatoval, že byly provedeny nepovolené stavební úpravy spočívající v provedení sádrokartonových příček, a doručil dne 1. 4. 2014 žalobci výzvu k bezodkladnému zastavení prací na stavbě. Svůj postup v tomto řízení od počátku úřad odůvodňoval tak, že rekonstrukcí se mění způsob užívání stavby od zemědělství k bydlení, což označil za nepřípustné s ohledem na územní plán. Žalobce trval na tom, že konání již třetího místního šetření v jeho nemovitosti při nezměněném stavu stavby považuje za protizákonný zásah stavebního úřadu do jeho práv, cílené obtěžování a jednoznačný projev šikany, a tedy i potvrzující rozhodnutí žalovaného považuje za protizákonné. Svým postupem úřad proto jen svévolně narušuje domovní svobodu žalobce. Ústavní soud opakovaně judikoval, že domovní svoboda jako ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 12 Listiny základních práv a svobod svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit. Proto zásahy do této svobody mohou být provedeny toliko v nezbytných, odůvodněných případech a na základě zákona. Žalobce tak vnímá rozhodnutí a postup úřadu, kterým se opětovně snaží vloudit do jeho obydlí a narušit tak jeho soukromí a domovní svobodu, jako další citelný zásah do jeho práv, jehož jediným cílem je „odveta“ úřadu za kroky žalobce proti nezákonné stavbě zimoviště stavebníka C.H. v řízení vedeném stavebním úřadem o odstranění uvedené stavby, kde byl úřad naproti tomu naprosto nečinný a svou nečinností umožnil C.H. lhůtu k doložení podkladů pro dodatečné povolení stavby delší 2 let. Nečinnost stavebního úřadu v této věci konstatoval již Krajský soud v Plzni i Veřejný ochránce práv. Jak ale již dovodil Nejvyšší správní soud v rámci rozhodovací praxe opakované provádění kontrolních prohlídek je samo o sobě protizákonné. Stavební úřad tak zcela nerespektuje, že předmětná nemovitost je stavbou určenou k bydlení. Dle žalobce nejsou k vydání rozhodnutí o uložení povinnosti umožnění vstupu splněny zákonem předpokládané podmínky. Dle § 172 stavebního zákona upravujícího vstupy úředníků stavebního úřadu na pozemky a do staveb, je tento oprávněn vstupovat na cizí pozemky, stavby a do staveb jen při: - zjišťování stavu stavby a pozemku - opatřování důkazů a dalších podkladů pro vydání správního rozhodnutí nebo opatření Současně platí, že do obydlí může oprávněná úřední osoba vstoupit, jen pokud je to nezbytné pro ochranu života, zdraví nebo bezpečnosti osob Rozhodnutím pak může stavební úřad umožnění vstupu nařídit pouze za splnění následujících podmínek: - jedná se o první úkon v řízení - vlastník vstupu oprávněné úřední osobě brání Ani jedna z výše uvedených podmínek však dle žalobce nebyla splněna: Zjišťování stavu stavby a pozemku Je nutno připomenout, že nařizované místní ohledání má být při stavu stavby již třetím jednáním konaném stavebním úřadem v předmětné budově. Uvnitř budovy se při nezměněném stavu konala kontrolní prohlídka již dne 25. 3. 2014. Na základě provedené kontrolní prohlídky ze dne 25. 3. 2014 doručil stavební úřad dne 1. 4. 2014 stavebníkovi výzvu k bezodkladnému zastavení prací na stavbě. Ve výzvě pak konstatoval, že se provádějí nepovolené stavební úpravy spočívající v provedení nenosných sádrokartonových příček. Sotva se tedy může stavební úřad domáhat vstupu do budovy s poukazem, že je to nezbytné ke zjišťování stavu stavby a pozemku, když tento stav byl zjištěn a konstatován již při kontrolních prohlídkách dne 14. 1. 2014 a 25. 3. 2014. S odstupem jednoho roku pak sotva lze uvěřit tvrzené naléhavé potřebě vydat rozhodnutí. Opatřování důkazů a dalších podkladů pro vydání správního rozhodnutí nebo opatření Ani uvedený důvod nemůže obstát. Jak uvedeno shora, pokud úřad již došel k závěru, že v minulosti došlo k provedení stavby, a tento závěr považuje za natolik zjevný a prokázaný, že je třeba nařídit odstranění stavby, pak již evidentně není třeba opatřování důkazů a dalších podkladů pro vydání správního rozhodnutí nebo opatření. Pokud tedy stavební úřad odůvodnil svou výzvu k zastavení prací v roce 2014 konstatováním, že práce měly být provedeny bez stavebního povolení a je třeba je odstranit, stav měl za prokázaný. Stejně již citované odpovědi na dotaz žalobce, na základě čeho stavební úřad dovozuje, že jím tvrzené práce by měly podléhat rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu a kdy tyto práce měly být provedeny, stavební úřad dne 16. 4. 2014 jasně uvedl, že: „ (…) těmito příčkami byla provedena změna dispozice podkroví, nachází se zde 8 místností a pravděpodobně sociální zařízení. (…) že stavební úpravy v podkroví zemědělské stavby jsou provedeny bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu došel na základě zjednodušené projektové dokumentace č. 11/2012, která byla dne 27. 1. 2003 ověřena stavebním úřadem.“ Provedení prací tak stavební úřad konstatuje již po kontrolní prohlídce v březnu 2014, proto lze sotva uvěřit, že konání kontrolní prohlídky je nezbytné pro zajištění důkazů či podkladů. Nezbytnost pro ochranu života, zdraví nebo bezpečnosti osob Jak doloženo výše, stavba jako obydlí je zákonem zvláště chráněna a úřad může nařídit její prohlídku uvnitř pouze za podmínky, že je to nezbytné pro ochranu života, zdraví nebo bezpečnosti osob. Jakékoliv ohrožení obdobného rázu je vyloučeno, stavební úřad je ani netvrdí. Ani uvedená podmínka pro konání místního ohledání proto není splněna. Vlastník vstupu oprávněné úřední osobě brání O vstupu do nemovitosti může úřad rozhodnout pouze v případě, že takové rozhodnutí je prvním úkonem v řízení a jedná se o první úkon v řízení a vlastník vstupu oprávněné úřední osobě brání. Ze shora uvedených protokolů o kontrolních prohlídkách pak jednoznačně plyne, že tyto byly již opakovaně v místě provedeny, tedy jak na všech přilehlých pozemcích a kolem budovy, tak přímo v budově č.p. 10 na pozemku st. p. 8/3 v katastrálním území Pístov. Jak dokládají protokoly z provedených prohlídek, prohlídky se konaly a žalobce poskytl nezbytnou součinnost, přístup ke stavbě i do ní pracovnicím úřadu umožnil. Zejména při kontrolní prohlídce dne 25. 3. 2014 žalobce umožnil opět v plném rozsahu konání kontrolní prohlídky nejen na pozemcích, ale i uvnitř budovy, a to za účasti svědků (mj. paní PhDr. Mgr. I.K., jejíž výslech žalobce navrhl provést). Jak již žalobce upozornil, pravým účelem kontrolní prohlídky dne 25. 3. 2014 bylo „nalézt“ a zdokumentovat stavební úpravy v podkroví stavby, které by nebyly patrné ze stavební dokumentace, a následně perzekuovat žalobce – nikoliv (jak uvedeno v pozvánce ke kontrolní prohlídce) – dodatečné povolení stavby střechy, které ostatně úřad po důkladném provedení ohledání stavby v podkroví (II. nadzemním podlaží) vydal. Již z uvedeného vyplývá, že pokud úřad stavbu povolil, musela být splněna jeho podmínka – totiž konání kontrolní prohlídky uvnitř stavby. Ve skutečnosti však v rámci kontrolní prohlídky úřad vůbec neohledával stavbu střechy, pro kterou byla formálně svolána, ale pouze stavbu spočívající v rekonstrukci podkroví, pro které následně nařídil odstranění stavby – lze proto jednoznačně uzavřít, že kontrolní prohlídka se již konala! Z uvedeného je zjevné, že žalobce postup úřadu nikterak neztěžuje a již ohledání místa umožnil, což ostatně vedlo úřad k zahájení řízení o odstranění stavby a popsanému postupu, který ze všech shora uvedených důvodů považuje žalobce za nezákonný. Pokud uvádí úřad jako důvod svého rozhodnutí, že se stavebník nezúčastnil jmenovaných kontrolních prohlídek a tím měl mařit průběh řízení, k tomu uvádí stavebník následující: Není pravdou, že by dne 27. 1. 2015 žalobce neumožnil oprávněným úředním osobám provedení kontrolní prohlídky stavby. Uvedený den se žalobce účastnil lékařského vyšetření mimo místo stavby, o čemž úřad informoval – potvrzení založil do spisu, tedy sotva se mohl účastnit kontrolní prohlídky. Od vydaného zákazu neprobíhají žádné stavební práce ani úpravy. Uvedenou skutečnost potvrzuje ostatně i to, že stavební úřad neučinil žádný další úkon, kterým by mělo dojít k zabránění jakýchkoliv prací na stavbě. O to neprůkaznějším se pak jeví odůvodnění napadeného Rozhodnutí o nařízení umožnění vstupu a místního ohledání stavby, když úřad naléhavost nařízení kontrolní prohlídky spatřuje v nutnosti zamezení provádění dalších nepovolených stavebních úprav a naléhavosti zjištění skutečného stavu stavby. Ze shora uvedených důvodů tedy napadená rozhodnutí žalovaného i jím potvrzená rozhodnutí stavebního úřadu jsou nezákonná, když zde nebyl jediný důvod uložit žalobci povinnost umožnit úředním osobám vstup do jeho obydlí a takové uložení povinnosti je nezákonné. Žalobce proto nesouhlasí ani s napadeným rozhodnutím žalovaného, které potvrzuje povinnost žalobce umožnit vstup úřednicím stavebního úřadu a legálnost vedeného řízení o odstranění stavby, když vychází v zásadě z následujících nesprávných úvah a posouzení: - nebyla provedena kontrolní prohlídka stavby (ad 1, 5, 6, 8, 9) - stavbu není s ohledem na pasport stavby povoleno užívat k bydlení (ad 4, 7, 11, 12), žádné stavební úpravy tak nesmí uzpůsobovat stavbu k tomuto účelu - tedy na stavbu není ani možno nahlížet jako na obydlí a nepožívá ochrany zaručené Listinou (ad 3, 7, 10). Jak ale žalobce opakovaně upozornil a prokazuje, za nezměněného stavu stavby umožnil úřadu kompletní ohledání všech prostor stavby a další nařízení ohledání stavby je tak pouhým projevem dlouhotrvající šikany. Stavba je a vždy byla rodinným domem, jakýsi neúplný pasport trpící vadami, navíc prokazatelně nedoručený účastníku řízení, nemůže změnit způsob užívání stavby, stavba je stále obydlím chráněným Listinou. [III] Vyjádření žalovaného k žalobám Žalovaný se vyjádřil k žalobám v podání ze dne 11. 3. 2016, v němž shrnul žalobní argumenty a k věci samotné sdělil, že kontrolní prohlídka ze dne 25. 3. 2014 byla provedena v řízení o dodatečném povolení stavby Oprava a úprava střechy zemědělské stavby bez čp. na st.p.č. 8/3 v k.ú. Pístov a při této kontrolní prohlídce stavební úřad zjistil, že v půdním prostoru stavby probíhají další stavební práce. Žalobce ale neumožnil stavebnímu úřadu vstup do přízemí stavby s tím, že tato část stavby není předmětem řízení. Stavebnímu úřadu tedy nebylo umožněno zjistit všechny skutečnosti týkající se stavebních prací probíhajících ve stavbě na st.p.č. 8/3 v k.ú. Pístov. Řízení o odstranění stavebních úprav zemědělské stavby bez čp. na st.p.č. 8/3 v k.ú. Pístov bylo zahájeno dne 16. 5. 2014 z důvodu provádění stavebních prací na této stavbě bez povolení nebo opatření stavebního úřadu. Řízení nebylo zahájeno kvůli sporu o tom, o jakou stavbu se jedná, zda o stavbu pro bydlení nebo o stavbu zemědělskou. Toto posouzení by bylo předmětem případného řízení o dodatečném povolení stavebních úprav nebo při vydání rozhodnutí o nařízení jejich odstranění. V napadených rozhodnutích stavební úřad vždy uvedl, z jakých důvodů vyplývajících z ustanovení § 132 a §133 stavebního zákona nařizuje provedení kontrolní prohlídky stavby. Podle § 172 odst. 1 písm. b) stavebního zákona je pověřený zaměstnanec stavebního úřadu, pokud plní úkoly podle tohoto zákona, oprávněn vstupovat na cizí pozemky, stavby a do staveb s vědomím jejich vlastníků při opatřování důkazů a dalších podkladů pro vydání správního rozhodnutí. V daném případě stavební úřad potřebuje zjistit, jaké stavební práce na stavbě na pozemku st.p.č. 8/3 probíhají. Vzhledem k tomu, že žalobce neumožnil stavebnímu úřadu kontrolní prohlídku stavby provést, postupoval stavební úřad podle § 172 stavebního zákona a žalobci umožnění vstupu nařídil rozhodnutími, která jsou předmětem podaných žalob. Žalovaný trvá na tom, že postup stavebního úřadu byl v souladu s právními předpisy, a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí. Námitky uplatněné žalobcem považuje žalovaný za nedůvodné, a proto navrhuje žaloby zamítnout. [IV] Replika Žalobce na vyjádření žalovaného reagoval replikou ze dne 31. 3. 2016, v níž uvedl, že stavební úřad kontrolní prohlídku opakovaně nařizoval sice v řízení týkajícím se úpravy a opravy střechy, nicméně úřednice se vstupu domáhaly vždy s odůvodněním, že dle jejich názoru v domě byly provedeny nepovolené práce spočívající ve vybudování příček, čímž došlo ke změně způsobu využití domu ze stavby zemědělské na stavbu pro bydlení. Právě z důvodu, aby žalobce rozptýlil jakékoliv pochybnosti o tom, že žádné provedené práce nepodléhaly a nepodléhají stavebnímu povolení či ohlášení stavebního úřadu, vždy stavební úřad z opatrnosti informoval, jaké práce na stavbě provádí či hodlá provést, a to vždy bez jakékoliv odezvy ze strany stavebního úřadu. Stejně tak opakovaně stavebnímu úřadu sdělil, že neprovedl žádné práce, které by vyžadovaly stavební povolení či ohlášení, s výjimkou úpravy a opravy střechy, kde již kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci. Následně pak umožnil pracovnicím stavebního úřadu obhlídku stavby i zevnitř (kontrolní prohlídku), aby se mohly úřednice přesvědčit, že v domě se neděje nic „nekalého“ (slovy úřednic), ačkoliv se jejich jednání s ohledem na předchozí zkušenosti obával. Arogantní a útočné chování úřednic stavebního úřadu uvnitř domu v žádném případě nesouviselo s tvrzenou ochranou veřejného zájmu a žalobce zcela přesvědčilo, že jediným skutečným cílem úřednic není přesvědčit se, zda v době nebyly provedeny nepovolené práce, ale naopak snaha nalézt v domě za každou cenu cokoliv sporného, co by mohlo vést k zahájení řízení o odstranění stavby a šikaně žalobce. Žalobce připomíná, že rozsah plánovaného ohledání úřad dosud nikterak nekonkretizoval a domáhá se vstupu do všech prostor celého obydlí s odůvodněním, že „potřebuje zjistit, jaké stavební práce na stavbě na pozemku st. p. č. 8/3 probíhají“ (jak uvedl žalovaný ve vyjádření). Jinými slovy úřad neví, jaké práce probíhají, ale předpokládá, že probíhají a že jsou nezákonné. Už samo o sobě toto tvrzení jasně poukazuje na zneužití zákonných ustanovení k šikaně, když žalobce jako stavebník z opatrnosti jasně definoval veškeré práce na domě, neboť se jednání úřadu dopředu obával. Ani to však nestačilo, když se úřad snaží tvrdit, že tyto práce podléhaly stavebnímu povolení. Podstatné je, že veškeré práce v době konání kontrolní prohlídky dne 25. 3. 2014 již byly provedeny, úřad výzvou ze dne 21. 1. 2014 fakticky zakázal provádění jakýchkoliv dalších prací na stavbě, již provedené práce úřad konstatoval v protokolu o kontrolní prohlídce ze dne 25. 3. 2014, následně pak v odpovědi stavebního úřadu ze dne 16. 4. 2014, a právě to vedlo k zahájení řízení o odstranění stavby. Nepovolená stavba měla spočívat v provedení sádrokartonových příček. S ohledem na žalobcem respektovaný zákaz stavebních prací se stav stavby od poslední kontrolní prohlídky nikterak neměnil, což úřad zjevně nezpochybňuje. Domáhá-li se tedy úřad opětovně vstupu do obydlí žalobce, ačkoliv ohledání budovy zevnitř za účelem odstranění stavby tvrzených prací provedl, i když nikoliv formálně v rámci řízení o odstranění stavby, je takový postup nezákonný. Žalovaný ve svém vyjádření dále uvedl: „Stavebnímu úřadu nebylo umožněno zjistit všechny skutečnosti týkající se stavebních prací.“ Doslova konstatuje, že v rámci řízení o opravě a úpravě střechy zjistil, že: „(…) v půdním prostoru probíhají další stavební práce. Žalobce ale neumožnil vstup do přízemí stavby s tím, že tato část stavby není předmětem řízení. Stavebnímu úřadu nebylo umožněno zjistit všechny skutečnosti týkající se stavebních prací.“ Pokud stavební úřad odůvodňuje oprávněnost svého vstupu do obydlí žalobce v řízení o odstranění stavby příček tím, že žalobce neumožnil úřadu vstup do přízemí, pak takový argument nemůže obstát, neboť řízení resp. v rámci něj nařízená kontrolní prohlídka se týká zjištění stavu v podkroví. Shodně předmět řízení definuje i úřad. Pokud dne 2. 4. 2014 požádal žalobce stavební úřad v návaznosti na zákaz provádět další práce výzvou úřadu ze dne 31. 3. 2014, aby konkretizoval, jaké konkrétní práce shledává nepovolené a z jakého důvodu, citoval úřad, že v podkroví byly zhotoveny příčky a pravděpodobně sociální zařízení. Uvedené vyjádření, kterým žalovaný odůvodňuje nutnost další kontrolní prohlídky zájmem stavebního úřadu ohledat i přízemí stavby bez jakéhokoliv důvodu, fakticky prokazuje neoprávněnost počínání úřednic stavebního úřadu, které se bez reálného důvodu pod jakoukoliv záminkou snaží toliko narušit soukromí žalobce. Žalobce navíc trvá na tom a navrhl řadu důkazů k prokázání, že stavebnímu úřadu umožnil vstup do svého obydlí, jak uvedeno shora, a úřadu prokázal, že neprovedl nic protizákonného. Žalobce má tedy za to, že pokud úřadu umožnil ohledání stavby zevnitř a předložil dostatek podkladů vyvracejících domněnky o neoprávněnosti stavby, je namístě, aby stavební úřad veškeré důkazy vyhodnotil a rozhodl tak, že řízení o odstranění stavby se zastavuje. V žádném případě však nejsou splněny podmínky pro nařízení další kontrolní prohlídky. Žalovaný dále uvedl: „(…) stavební úřad potřebuje zjistit, jaké stavební práce na stavbě na pozemku st.p.č. 8/3 probíhají“. Jak žalobce uvedl již shora, stavební práce od poslední kontrolní prohlídky s ohledem na výzvu stavebního úřadu neprobíhají a ty, které byly provedeny, stavební úřad již konstatoval. Žalobce mimo jiné odkazuje na odpověď stavebního úřadu ze dne 16. 4. 2014 na žádost stavebníka ze dne 2. 4. 2014 o doplnění výzvy ze dne 31. 3. 2014, čj.1566/2014/01/VUP, kde stavební úřad konstatuje doslova: „Jak je uvedeno již ve výzvě ze dne 31. 1. 2014, stavební úřad zjistil při ústním jednání spojeným s ohledáním na místě dne 25. 3. 2014, že v podkroví zemědělské stavby se provádějí nepovolené stavební úpravy, spočívající v provedení sádrokartonových příček. Podle zjištění stavebního úřadu byla těmito příčkami provedena změna dispozice podkroví, nachází se zde 8 místností a pravděpodobně sociální zařízení. Na tyto stavební úpravy nenalezl stavební úřad ve svém archivu žádné stavební povolení ani jiné rozhodnutí spolu s ověřenou projektovou dokumentací opravňující stavebníka pana K.Q. tyto stavební úpravy provádět.“ Pokud žalobce cituje odpověď stavebního úřadu ze dne 16. 4. 2014, upozorňuje současně na vysvětlení úřadu k dotazu žalobce, na základě čeho se úřad domnívá, že žalobce měl v podkroví provést nepovolenou stavbu příček: „Stavební úřad ke skutečnosti, že stavební úpravy v podkroví zemědělské stavby jsou provedeny bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu došel na základě zjednodušené projektové dokumentace č.11/2012 (pozn. žalobce – chybně označeno, správně č. 11/2002), která byla dne 27. 1. 2003 ověřena stavebním úřadem.“ Zmíněná projektová dokumentace, ale ani žádná jiná, však žádné podkroví neřeší, není v ní vůbec zakresleno. Což ostatně stavební úřad na konci své odpovědi ze dne 16. 4. 2014 potvrzuje: „Stavební úřad dále sděluje, že ve svém archivu nenalezl žádnou projektovou dokumentaci týkající se podkroví zemědělské stavby na pozemku st. p. č.8/3.“ Přesto stavební úřad fakticky svůj postup nyní opírá již jen o žalobcem napadený pasport stavby č. 11/2002, kdy tvrdí, že musí dojít k odstranění stavby příček, které byly provedeny nad rámec stavu, který vyplývá z pasportu stavby – ačkoliv pasport podkroví vůbec nezachycuje. Žalobce tedy trvá na tom, že celé řízení o odstranění stavby, tedy i nařízení kontrolních prohlídek v tomto řízení je bezdůvodné, nezákonné a představuje další z projevů šikany žalobce jako stavebníka. [V] Posouzení věci krajským soudem Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“). Podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle § 75 odst. 2 soudního řádu správního věty prvé soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Při jednání před soudem dne 12. 10. 2016 zástupce žalobce i žalovaný setrvali na svrchu rekapitulované argumentaci. Soud dospěl k závěru, že žaloby jsou důvodné. Prvoinstančními rozhodnutími byla žalobci uložena povinnost (ve smyslu § 172 odst. 1 stavebního zákona) umožnit oprávněným úředním osobám vstup do zemědělské stavby na pozemku st. p. č. 8/3 v k. ú. Pístov za účelem zjištění, zda uvedená stavba (či změny uvedené stavby) byla provedena v souladu s rozhodnutím nebo opatřením stavebního úřadu, zda je užívána k povolenému účelu, či zda neohrožuje život nebo zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost a životní prostředí dle § 132 odst. 3 a § 133 odst. 2 stavebního zákona. Dle § 172 odst. 1 stavebního zákona, pověřený zaměstnanec stavebního úřadu, orgánu územního plánování a orgánu obce (dále jen „oprávněná úřední osoba“), pokud plní úkoly podle tohoto zákona, je oprávněn vstupovat na cizí pozemky, stavby a do staveb s vědomím jejich vlastníků při zjišťování stavu stavby a pozemku (písm. a), opatřování důkazů a dalších podkladů pro vydání správního rozhodnutí nebo opatření (písm. b). Podle § 172 odst. 3 stavebního zákona, do obydlí může oprávněná úřední osoba vstoupit, jen pokud je to nezbytné pro ochranu života, zdraví nebo bezpečnosti osob. Pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, může do něj oprávněná úřední osoba vstoupit též, je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy podle tohoto zákona. Uživatel obydlí je v uvedených případech povinen oprávněné úřední osobě vstup do obydlí umožnit. Podle § 172 odst. 5 věty první téhož zákona, pokud vlastník pozemku nebo stavby bude bránit vstupu oprávněné úřední osobě nebo jí přizvané osobě, může mu stavební úřad rozhodnutím, které je prvním úkonem v řízení, umožnění vstupu nařídit. O spojených žalobách pak soud uvážil následovně. Dominantní otázkou věci je otázka nedotknutelnosti obydlí. Podle čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „LZPS“ nebo „Listina“) je obydlí nedotknutelné a není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Podle čl. 12 odst. 3 LZPS, jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být takové zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy. Pokud by tedy stavbu na pozemku st.p.č. 8/3 v k. ú. Pístov bylo možné považovat za obydlí, pak možnosti stavebního úřadu vstoupit do ní bez žalobcova souhlasu, viděno prizmatem Listinou jasně vymezeného principu nedotknutelnosti obydlí, jsou značně omezené. Na samém počátku je tak třeba zabývat se (nejprve obecně) otázkou, co je to obydlí. Nemůže být sporu o tom, že pojmu „obydlí“ je nadřazený pojem „stavba“. Některé stavby obydlím jsou, jiné (a těch je patrně většina) nikoliv. V otázce, zda preferovat stav faktický nebo stav právní, zdejší soud jednoznačně zastává názor, že jako zásada by měl být preferován stav právní. Jistě, ani takový závěr nelze zcela absolutizovat, poněvadž si lze představit výjimečné situace, které by ho prolomily, ale jistě je žádoucí akcentovat stav právní. Samotný fakt, že stavba existuje a někdo si do ní nastěhuje věci, proto ještě nestačí pro závěr, že se jedná o obydlí. Tedy např., postaví-li někdo novou stavbu (v souladu se stavebním povolením), stále se nejedná o obydlí, dokud není povoleno (zpravidla kolaudačním souhlasem) užívat takovou stavbu jako objekt k bydlení. Právní stav je založen konkrétním úředním aktem, v některých případech vyplývá přímo ze zákona. Charakterem stavby na pozemku st.p.č. 8/3 v k. ú. Pístov se zdejší soud zabýval ve věci vedené jím pod sp. zn. 59A 5/2014, kde došel v rozsudku ze dne 19. 3. 2015, čj. 59A 5/2014 – 123, mj. k následujícím závěrům: (…) V katastru nemovitostí je předmětná stavba (na pozemku parc. č. st. 8/3) označena jako „zemědělská stavba“ (LV č. 418 pro k.ú. Pístov, obec Chodová Planá). (...) Nelze tu odhlédnout ani od toho, že v průběhu řízení se nepodařilo zjistit ani přibližně, kdy uvedený způsob využití byl u této stavby vyznačen. Údaje v katastru nemovitostí obrážejí vývoj právní úpravy. Sledovat se zde budou jen informace potřebné pro aktuální přezkum. Od 1. 4. 1964 do 27. 4. 1993 právní předpisy upravovaly toliko charakteristiky účelu užívání jednotlivých druhů pozemků (nikoli též budov) [vyhláška Ústředí správy geodézie a kartografie č. 23/1964 Sb.]. V době od 28. 4. 1993 do 2. 5. 2000 se rozlišovaly tyto způsoby využití nemovitostí: „zemědělská usedlost“ (kód 20) s významem „zemědělská usedlost (statek) ve vlastnictví občana (např. budova s obytnou částí, stodolou, chlévem apod.)“, „zemědělská hospodářská budova“ (kód 21) s významem „budova zemědělského objektu náležející zemědělskému subjektu (např. administrativní budova, kravín, vepřín, skladová hala, dílna)“ a „objekt k bydlení“ (kód 40) s významem „budova pro bydlení (např. bytový dům, rodinný domek) nebo budova pro individuální rekreaci“ (vyhláška Českého úřadu zeměměřického a katastrálního č. 126/1993 Sb. a vyhláška Českého úřadu zeměměřického a katastrálního č. 190/1996 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 113/2000 Sb.). V době od 3. 5. 2000 do 28. 2. 2007 se rozlišovaly tyto způsoby využití budovy: „bytový dům“ (kód 6) s významem „stavba pro bydlení, ve které převažuje funkce bydlení [§ 3 písm. b) vyhlášky č. 137/1998 Sb.]“, „rodinný dům“ (kód 7) s významem „stavba pro bydlení, která svým stavebním uspořádáním odpovídá požadavkům na rodinné bydlení a v níž je více než polovina podlahové plochy místností a prostorů určena k bydlení; rodinný dům může mít nejvýše tři samostatné byty, nejvýše dvě nadzemní podlaží a jedno podzemní podlaží a podkroví [§ 3 písm. c) vyhlášky č. 137/1998 Sb.]“, a „zemědělská stavba“ (kód 13) s významem „stavba pro chov hospodářských zvířat, přípravu, skladování produktů živočišné výroby, přípravu a skladování krmiv a steliva, pěstování rostlin, skladování a posklizňovou úpravu produktů rostlinné výroby, skladování a přípravu prostředků výživy, přípravků na ochranu rostlin a rostlinných produktů a pro zemědělské služby [§ 3 písm. j) vyhlášky č. 137/1998 Sb.]“ (vyhláška Českého úřadu zeměměřického a katastrálního č. 190/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 113/2000 Sb.). Pro dobu od 1. 3. 2007 do 31. 12. 2013 vyhláška Českého úřadu zeměměřického a katastrálního č. 26/2007 Sb. stanovovala tyto způsoby užití stavby: „zemědělská usedlost“ (kód 2) s významem „zemědělská usedlost (statek), soubor staveb, který tvoří zejména budova s obytnou částí, stodola, chlévy apod.“, „bytový dům“ (kód 6) s významem „stavba pro bydlení, ve které více než polovina podlahové plochy odpovídá požadavkům na trvalé bydlení a je k tomuto účelu určena [§ 2 písm. a) bod 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb.]“, „rodinný dům“ (kód 7) s významem „stavba pro bydlení, ve které více než polovina podlahové plochy odpovídá požadavkům na trvalé rodinné bydlení a je k tomuto účelu určena; rodinný dům může mít nejvýše tři samostatné byty, nejvýše dvě nadzemní podlaží a jedno podzemní podlaží a podkroví [§ 2 písm. a) bod 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb.]“ a „zemědělská stavba“ (kód 13) s významem „stavba pro chov hospodářských zvířat, přípravu a skladování produktů živočišné výroby, přípravu a skladování krmiv a steliva, pěstování rostlin, skladování a posklizňovou úpravu produktů rostlinné výroby, skladování a přípravu prostředků výživy, přípravků na ochranu rostlin a rostlinných produktů a pro zemědělské služby [§ 3 písm. f) vyhlášky č. 137/1998 Sb., ve znění vyhlášky č. 502/2006 Sb.]“. U zemědělské usedlosti byl přitom určen kód typu stavby 1 a 4 (tj. budova s číslem popisným a rozestavěná budova), u zemědělské stavby kód typu stavby 1, 3 a 4 (tj. budova s číslem popisným, budova bez čísla popisného nebo evidenčního a rozestavěná budova). Označení způsobu využití předmětné stavby jako „zemědělské stavby“ mohlo tedy být v katastru nemovitostí provedeno buď v důsledku upřednostnění jejího faktického stavu nad stavem právním, anebo třeba jen následkem toho, že označení „zemědělská usedlost“ se v dané době vůbec nemohlo užívat nebo se mohlo užívat pouze v relaci k číslu popisnému. To ovšem relativizuje význam vyznačeného údaje. Pro úplnost se dodává, že v restitučním právu zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, používá výraz „obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků“ [§ 1 odst. 1 písm. b)]. Je tudíž třeba pokračovat dalšími zjištěními a úvahami. Stavbu postavil A.W.(nar. …). Rod W… (též W…) byl v Pístově doložen od třicetileté války. Část tohoto rodu obývala v Pístově usedlost č.p.

10. A.W. byl v letech 1919/20 až 1932 pístovským starostou. Za jeho starostování došlo k této události: „V květnu 1927 při polních pracech vypukl požár ve stodole č.p.

12. Rychle se šířil a již hořely sousední č.p. 11 „Schaffa“ a č.p. 10 „Rychta“. Vyhořely až na základní zdivo a s č.p. 10 i slavná „Tančírna“ s nádherným fachwerkem, zvaná též Kastn. Domy č.p. 11 a 12 byly postaveny na stejných základech, dům č.p. 10 postavil A.W. nad původním místem – třístranný moderní cihlový dvůr, dnešní statek.“ [Hamelika, roč. X (1982), čís. 5 (113), str. 90]. V roce 1945 tyto objekty získal přídělce V.K. (starší), jehož dobové prameny označují za prvního Čecha v Pístově a bývalého předsedu MSK (zřejmě: místní správní komise). Patrně v polovině 50. let minulého století byly uvedené objekty převedeny do vlastnictví státu. V roce 1992 začali potomci V.K. staršího usilovat o restituci výše uvedeného pozemku a budov na něm, šlo o tehdy ještě nerozdělený pozemek st.p.č. 8 v k.ú. Pístov. Rozhodnutím Okresního úřadu Tachov ze dne 26. 11. 2001, čj. 3307/01- RPÚ/R/8022, se vlastníkem těchto nemovitostí stala M.C., dcera V.K. mladšího a vnučka V.K. staršího. V pasportu stavby vyhotoveném L.N., autorizovaným technikem pro pozemní stavby, v listopadu 2002 je předmětný objekt – ojediněle – bez bližšího odůvodnění označen jako „hospodářský objekt na stavební parcele č. 8 k.ú. Pístov – jedná se o stavbu pro ustájení hospodářských zvířat a sklady“. Ing. A.P., znalkyně v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, popisuje v posudku ze dne 18. 8. 2004, č. 80-18/2004, o administrativní ceně nemovitostí, stavbu na st.p.č. 8/1 podle stavu k roku 1966 takto: „Objekt byl zděný, přízemní, částečně podsklepený, s podkrovím. V roce 1966 se dal užívat jako rodinný dům. Obytná část obsahovala dva velké pokoje, kuchyň, spíž a záchod v přízemí a 4 malé pokoje v podkroví. Nad chlévem, konírnou a přípravnou v přízemí zemědělské části byla půda. Podsklepena byla část obytné části domu.“ a podle stavu k roku 1991 takto „Objekt byl zděný, přízemní, částečně podsklepený, s podkrovím. V roce 1991 se dal užívat jako rodinný dům, i když s výhradami. Obytná část obsahovala tři místnosti, spíž, záchod již nebyl, podkroví již také ne. Nad chlévem, konírnou a přípravnou v přízemí zemědělské části byla půda. Podsklepena byla část obytné části domu.“. V dohodě o restitučních nárocích a jejich vyrovnání, uzavřené mezi povinnou osobou obcí Chodová Planá a oprávněnou osobou M.C. dne 30. 3. 2005, se hovoří o „náhradě za znehodnocení nemovitostí – budov rodinný dům s chlévem, stodola a kolna na st.p.č. 8/1, 8/2 a 8/3 v k.ú. Pístov“. V létě 2010 vichřice strhla zchátralou kolnu a stodolu. Na podzim 2010 předmětný objekt koupil od paní C. navrhovatel (ohledně některých podrobností lze odkázat také na vyjádření navrhovatele ze dne 13. 3. 2015). Lze tak shrnout, že stavba na pozemku st.p.č. 8/1 byla koncipována jako zemědělská usedlost. Postupem času se rozešel její právní režim, který zřejmě nebyl nikdy změněn, s jejím skutečným užíváním. Zhruba v letech 1956 až 2005 bylo eliminováno vlastnictví oprávněných osob. Oprávněné osoby tak neměly vliv na právní ani faktický režim stavby, zmíněný – jinak zásadní – nesoulad tudíž nelze přičítat k jejich tíži. Restituentka paní Císařová sice nechtěla předmětnou stavbu sama užívat, ale bez zbytečných průtahů učinila kroky, aby stavba mohla být jinou osobou užívána dle původního určení. (…) Jelikož ovšem z bývalého komplexu budov zůstala jen jediná (hlavní) budova a jelikož v důsledku obnovovacích prací navrhovatele došlo k výrazné dominanci obytné funkce stavby nad její funkcí hospodářskou, lze uvažovat o úřední aprobaci předmětné stavby jako stavby pro bydlení (bytový dům nebo rodinný dům), a to jak pro účely katastrální, tak zejména pro účely stavební, když současné stavební předpisy se shrnujícím způsobem využití venkovského objektu jako „zemědělská usedlost“ neoperují a je tudíž na výběr jen varianta stavba pro bydlení a varianta stavba pro zemědělství (viz vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, a vyhláška téhož ministerstva č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby).“. Soud nevidí důvod odchýlit se od právě prezentovaných závěrů. Stavba byla postavena v souladu se stavebními předpisy té doby (žádná jiná indicie tu není) a v souladu s těmito předpisy bylo povoleno její užívání. Kdy přesně se tak stalo, není zřejmé (k požáru došlo v květnu 1927 a pravděpodobně krátce po něm byla stavba realizována). Od té doby byl založen její právní statut. Zdejší soud se zabýval existencí oné stavby a jejím právním osudem dlouho (viz výše) a nezjistil, že by v průběhu času došlo k něčemu, co by se např. dnes dalo označit jako změna v užívání stavby. Tedy, má se za to, že tuto stavbu bylo od počátku povoleno užívat k bydlení, přesněji řečeno hlavně k bydlení, ale patrně rovněž k hospodářské činnosti. Na tom podle názoru soudu nemůže nic změnit ani to, že zde byly časové úseky, kdy byla užívána převážně, příp. výlučně k něčemu jinému. Shrnuto, rozhodný je právní stav a nebylo-li prokázáno nic jiného (a to nebylo), je třeba na stavbu na pozemku parc. č. st. 8/3 nahlížet jako na stavbu, kterou bylo a je povoleno užívat k bydlení, i když její osud byl velmi různorodý. Z pohledu soudu se tak jedná o obydlí. Ostatně, tento závěr krajského soudu má oporu i v názoru Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven v rozsudcích ze dne 6. 11. 2015, čj. 4 As 215/2015-32, resp. ze dne 2. 12. 2015, čj. 5 As 188/2015-31, kde kasační soud mj. uvedl: „(…)

14. Charakterem domu stěžovatele se již zabýval Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 19. 3. 2015, č. j. 59 A 5/2014 – 123, který po podrobném zhodnocení všech relevantních skutečností (historie předmětné nemovitosti, jejího využívání a současného stavu) dospěl k závěru, že došlo k výrazné dominanci obytné funkce stavby nad její funkcí hospodářskou, a lze tak uvažovat o úředním určení předmětné stavby jako stavby pro bydlení (bytový dům nebo rodinný dům), a to jak pro účely katastrální, tak zejména pro účely stavebně právní. Nejvyšší správní soud z tohoto závěru krajského soudu ve smyslu § 52 odst. 2 s. ř. s. vychází, a nahlíží proto na stěžovatelovu nemovitost jako stavbu převážně určenou pro bydlení, na níž stěžovatel provádí stavební úpravy (stavbu ve smyslu § 2 odst. 4 stavebního zákona).

15. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že ať v nemovitosti určené k bydlení probíhá stavba (stavební úpravy) či nikoliv, jedná se o obydlí ve smyslu čl. 12 Listiny základních práv a svobod, pokud ji její vlastník využívá, popř. má prokazatelně v úmyslu ji využívat k bydlení.“. Právo stavebního úřadu vstoupit do obydlí (a prolomit tak ve smyslu čl. 12 odst. 3 Listiny jinak nezpochybnitelnou zásadu jeho nedotknutelnosti) je podmíněno především existencí některé ze situací předvídaných v § 172 odst. 3 stavebního zákona. Podle tohoto ustanovení může oprávněná úřední osoba vstoupit do obydlí, jen pokud je to nezbytné pro ochranu života, zdraví nebo bezpečnosti osob. Pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, může do něj oprávněná úřední osoba vstoupit též, je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy podle tohoto zákona. Uživatel obydlí je v uvedených případech povinen oprávněné úřední osobě vstup do obydlí umožnit. Prvou z možností je ochrana života, zdraví nebo bezpečnosti osob. Druhá vyplývá z § 172 odst. 3 věty druhé stavebního zákona. Podle něj by stavební úřad mohl vstoupit do žalobcovy nemovitosti, jestliže by řádně odůvodnil a prokázal současné naplnění dvou znaků – jednak, že žalobcovo obydlí je užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, a dále že je to (zároveň) nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy podle stavebního zákona. Jiná možnost pak opět vychází z předpokladu, že má-li být něco obydlím, takto musí být povoleno k užívání jako objekt k bydlení. Je-li něco v minulosti takto povoleno (tedy jako obydlí), svůj charakter to v běhu času zpravidla neztrácí. Samozřejmě, k absolutní ztrátě povahy obydlí dojde v případě, je-li stavba úplně zničena, pak s existencí stavby dojde i k zániku onoho odvozeného institutu užívání stavby. Ale je zde ještě jedna varianta, kdy je třeba uvažovat o tom, že stavba povolená k užívání jako objekt k bydlení může v určité situaci tento charakter ztratit. A to tehdy, kdy dochází ke změně takové (dokončené) stavby zásadním stavebním zásahem, který je podmíněn povolením změny dokončené stavby ve smyslu stavebního zákona. Potom lze totiž stavbu užívat jako obydlí teprve poté, kdy jsou potřebná rozhodnutí vydána. A právě v mezidobí mezi realizací zásadní změny dokončené stavby a povolením k jejímu užívání ztrácí stavba oprávnění být užívána jako obydlí (tedy ztrácí charakter obydlí) a získá ho teprve tehdy, kdy jsou nezbytná rozhodnutí vydána. Každopádně, kterákoliv z případně aplikovaných možností musí být náležitým způsobem odůvodněna v příslušných rozhodnutích, kterými se stavební úřad domáhá vstupu do obydlí. V souzených věcech tomu tak ale nebylo. Proto soud konstatoval důvodnost podaných žalob a ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadená rozhodnutí pro nezákonnost (výroky I. až III. rozsudku). Soud zároveň vyslovil, že každá z věcí se vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že k vytýkaným pochybením došlo již v řízení před stavebním úřadem, soud přistoupil ve smyslu § 78 odst. 3 s. ř. s. rovněž ke zrušení prvoinstančních rozhodnutí. [VI] Celkový závěr a náklady řízení Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé soudního řádu správního právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl. Žalobce výši nákladů řízení specifikoval v podání doručeném krajskému soudu dne 18. 10. 2016, když požadoval celkem 84.871,- Kč [soudní poplatek celkem 19.000,- Kč; odměna zástupce za 11 úkonů právní služby se základní sazbou odměny (převzetí věci a příprava, porada s klientem, sepis žalob, sepis kasačních stížností), tj. po 3.100,- Kč/úkon; odměna zástupce za 2 úkony právní služby se zvýšenou sazbou odměny (replika a účast na jednání), tj. po 7.440,- Kč/úkon, náhrada hotových výdajů za 13 úkonů právní služby po 300,- Kč/úkon, tedy celkem ve výši 52.880,- Kč, to vše podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 13 odst. 1 a 3 ve spojení s § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „advokátní tarif“)], a dále 500,- Kč jako náhradu za promeškaný čas v souvislosti s cestou z Prahy do Plzně (celkem 2,5 hodiny), náhradu cestovních nákladů ve výši 1.059,- Kč na jednání soudu (12. 10. 2016) a daň z přidané hodnoty ve výši 11.432,- Kč]. Soud přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 65.583,- Kč sestávající ze zaplacených soudních poplatků ve výši 19.000,- Kč (soudní poplatky za žaloby 3 x 3.000,- Kč, soudní poplatky za kasační stížnosti 2 x 5.000,- Kč). Náhrada za soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku žalobám nebyl žalobci přiznán, neboť tento návrh nebyl úspěšný a žalobám odkladný účinek přiznán nebyl. Dále byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení sestávající z odměny zástupce za 5 úkonů právní služby, tj. 7.100,- Kč/úkon, tedy ve výši 35.500,- Kč, a z náhrady hotových výdajů za pět úkonů právní služby po 300,- Kč/úkon, tedy ve výši 1.500,- Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „advokátní tarif“). Za oceněné úkony právní služby se považují převzetí a příprava zastoupení, podání žalob, podání kasačních stížností, podání repliky ze dne 31. 3. 2016 a jednání u soudu dne 12. 10. 2016. Soud aplikoval postup podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu, podle kterého při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Součástí náhrady nákladů řízení je dále náhrada za promeškaný čas v souvislosti s cestou z Prahy do Plzně a zpět na jednání soudu dne 12. 10. 2016, a to ve výši 500,- Kč [100,- Kč za každou z pěti promeškaných půlhodin ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu při uvažované době trvání jedné cesty z Prahy do Plzně v délce jedné hodiny]. Náhrada nákladů řízení dále sestává z náhrady cestovních nákladů v celkové výši 998,- Kč za cestu z Prahy do Plzně na jednání soudu a zpět dne 12. 10. 2016, představující celkem 186 km (2 x 93 km) při použití osobního vozu tov. zn. CITROEN C4 PICASSO s průměrnou spotřebou paliva dle technického průkazu 5,3 litru motorové nafty na 100 km. Uvedená náhrada je složena ze základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 3,80 Kč, což v daném případě činí 707,- Kč [3,80 Kč x 186 km], a z náhrady za spotřebované pohonné hmoty, což v daném případě činí 291,- Kč {[(5,3 litru x 29,50 Kč)/100] x 186 km}, to vše ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve spojení s § 157 odst. 3 a odst. 4 písm. b) a § 158 odst. 2, odst. 3 větou třetí a odst. 4 větou čtvrtou zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, a § 1 písm. b) a § 4 písm. c) vyhlášky č. 385/2015 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad (účinné od 1. 1. 2016), když cena motorové nafty stanovená v § 4 písm. c) vyhlášky č. 385/2015 Sb. činí 29,50 Kč/1 litr a sazba základní náhrady za 1 km jízdy činí podle § 1 písm. b) vyhlášky č. 385/2015 Sb. u osobních silničních motorových vozidel 3,80 Kč. Protože žalobce byl zastoupen zástupcem – plátcem DPH, byly odměna zástupce a náhrada zástupce navýšeny o částku 8.085,- Kč odpovídající dani, kterou je zástupce povinen z odměny a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo žalovanému stanoveno platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. a určena pariční lhůta podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.

Poučení