30 A 85/2012 - 187

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně obchodní společnosti: ZIMBO CZECHIA, s. r. o., se sídlem Praha 7 – Holešovice, Na Zátorách 8, zast. JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Praha 8 – Karlín, proti žalované: Ústřední veterinární správa Státní veterinární správy, se sídlem Praha 2, Královské Vinohrady, Slezská 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. března 2012, čj. SVS/6627/2011, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Napadeným rozhodnutím žalovaná v podstatě zamítla odvolání žalobkyně (když pouze formálně změnila záhlaví výroku rozhodnutí, v němž doplnila slovo „rozhodnutí“), a potvrdila rozhodnutí Krajské veterinární správy pro Královéhradecky kraj (dále také jen „KVS“ nebo „orgán prvého stupně“) ze dne 23. listopadu 2011, čj. 2011/9818/KVSH, kterým jí byla podle § 53 odst. 7 zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „veterinární zákon“), uložena pořádková pokuta ve výši 100.000,- Kč za nesplnění povinnosti kontrolované osoby stanovené v § 53 odst. 4 veterinárního zákona a dále uložena povinnost podle § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000,- Kč. -2- Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplynulo, že pořádková pokuta byla žalobkyni uložena za to, že ve dnech 4. 10., 5. 10. a 13. 10. 2011 neumožnila veterinárním inspektorům po předložení služebních průkazů přístup za účelem provedení potřebných úkonů a šetření při výkonu státního veterinárního dozoru do provozovny NOVÁK MASO – UZENINY v Jičíně, ul. Husova; v Jaroměři, ul. Na Kameni 23 a v Trutnově, ul. Horská 571. Příslušní zaměstnanci (vedoucí) zmíněných provozoven žalobkyně inspektorům sdělili, že na pokyn jednatele jim neumožní vstup do provozovny z důvodu nepředložení písemného pověření ke kontrole. Vstup jim nebyl umožněn ani po poučení o oprávněních veterinárního inspektora a povinnostech kontrolované osoby dle veterinárního zákona. Žalovaná má za prokázané, že tímto došlo k porušení ustanovení § 53 odst. 4 veterinárního zákona, které stanoví, že kontrolované osoby jsou povinny vytvářet vhodné podmínky pro výkon státního veterinárního dozoru a poskytovat veterinárním inspektorům nezbytnou součinnost a pomoc. Uvedeným jednáním tak došlo k naplnění skutkové podstaty pořádkového deliktu podle ustanovení § 53 odst. 7 téhož zákona, dle kterého může orgán veterinární správy uložit kontrolované osobě, která nesplní povinnost podle odstavce 4, pořádkovou pokutu do 100.000,- Kč. Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí a navrhla jeho zrušení, jakož i zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí orgánu prvého stupně. Obsáhlou žalobní argumentaci lze shrnout do následujících bodů: 1) Žalobkyně namítá porušení svého práva na fair proces, když žalovaná příslušným spisem disponovala již ke dni 15. prosince 2011 a rozhodnutí o odvolání je datováno dnem 13. března 2012 a vypraveno bylo dokonce až 20. března 2012. Došlo k velkému překročení zákonem stanovené lhůty, čímž byla porušena i zásada rychlosti správního řízení a oprávněného očekávání účastníka řízení. To by mělo mít za následek zrušení předmětného rozhodnutí, neboť se ukazuje, že tvrzená naléhavost a nezbytnost postihu žalobkyně není ve skutečnosti dána. 2) Žalobkyně označila rozhodnutí za nezákonná a nepřezkoumatelná, neboť se z nich nedozvěděla, proč a z jakých důvodů jsou tam ta která ustanovení uvedena a co tím rozhodnutí (žalované i prvostupňové) míní. V řádném správním rozhodnutí však musí být jasně uvedeno, co které zákonné ustanovení řeší a proč bylo v daném případě rozhodujícím orgánem použito. 3) Oba správní orgány vnímají předmětnou pořádkovou pokutu jako pořádkovou pokutu dle ustanovení § 62 správního řádu. Přestože se jedná o pořádkovou pokutu ukládanou dle veterinárního zákona, nelze ji dle žalobkyně ztotožňovat s pořádkovou pokutou dle ustanovení správního řádu. V otázkách neupravených veterinárním zákonem postupují v rámci kontrolního řízení podle zákona o státní kontrole. Z napadených rozhodnutí, kterými byla uložena pokuta za tři tvrzené pořádkové delikty podle ustanovení § 53 odst. 7 veterinárního zákona, není dle žalobkyně patrné, proč bylo rozhodnuto jedním rozhodnutím a na základě jakých zásad správního trestání, jakož i čím je částka 100.000,- Kč tvořena. Není tak zřejmé, zda -3- správní orgán posuzoval věc jako souběh, či jak jinak o věci usuzoval a jaký typ pokuty uložil a proč. Současně žalobkyně poukázala na porušení zásady předvídatelnosti v souvislosti s obdobnými řízeními vedenými Státní zemědělskou a potravinářskou inspekcí a vyjádřila přesvědčení, že by orgány výkonu státní správy měly postupovat obdobně. Navíc i žalovaná v rámci své soustavy nedodržuje stejné postupy vedení řízení. V souvislosti s odůvodněním výše uložené pokuty označila žalobkyně text v rozhodnutí uvádějící, že pro účely nevpuštění veterinárních inspektorů do objektů byl vyhotoven pro zaměstnance pokyn pod sankcí porušení pracovně právních povinností, za nepravdivé, nedoložené a v rozporu se skutečným stavem věci. S touto její námitkou se však žalovaná řádně nevypořádala a její rozhodnutí opírající se o takové úvahy je proto nezákonné. Současně žalobkyně vznesla „pochyby i v tom směru, zda vzhledem na celkovou výši již udělených pořádkových pokut za totéž, je po právu, když zákonná mez je 500.000,- Kč“. 4) Za nepřezkoumatelná označila žalobkyně napadená rozhodnutí i z toho důvodu, že u kontroly v provozovně v Jaroměři nebyl, a to ani v textu protokolu, specifikován předmět akce dozoru. Není tak postaveno najisto, zda by byla dána věcná působnost kontrolního orgánu, tj. zda vůbec byli inspektoři oprávněni se vstupu do provozovny dožadovat. 5) Žalobkyně označila za nesprávný názor žalované, že služební průkazy plně opravňují inspektory státní veterinární správy ke všem úkonům státního veterinárního dozoru podle § 53 veterinárního zákona. Má zato, že veterinární inspektor je povinen předložit i písemné pověření podle § 9 ve spojení s § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole, neboť služební průkaz nemá povahu písemného pověření. Žalobkyně uvedla, že žalovaná nemohla být skutečností, že její pracovníci nebyli do provozovny bez předložení odpovídajícího pověření vpuštění, nijak překvapena. Své stanovisko ve věci v průběhu roku 2011 opakovaně sdělila jak formou námitek do protokolů, tak v odvoláních, jakož i v přípisu zaslaném v červnu 2011 Městské veterinární správě v Praze. Pokud by žalované šlo opravdu o výkon veterinárního dozoru, jistě by své inspektory konkretizovaným písemným pověřením vybavila. Argumentace žalované, že veterinární inspektoři jsou pověřeni výkonem státního veterinárního dozoru obecně, je dle žalobkyně výkladem překrouceným, neboť veterinární zákon nic takového neříká, naopak z něj zcela zřejmě vyplývá (§ 53), že veterinární lékař musí adresátovi kontroly předložit své písemné pověření. Dle žalobkyně povinnost vpustit do svých prostor zaměstnance žalované se služebním průkazem nevyplývá ani z nařízení ES č. 882/2004, o úředních kontrolách, jehož se žalovaná v rozhodnutí podpůrně dovolává. Žalobkyně oprávněnost svých právních postojů opírá i o důvodovou zprávu k zákonu o státní kontrole. Kontrolní postup upravuje jednotně zákon o státní kontrole, přičemž v důvodové zprávě k němu je uvedena nutnost vybavení příslušného pracovníka pověřením ke kontrole. Pokud by se žalovaná s důvodovou zprávou před vydáním rozhodnutí zabývala, musela by rozvést, jak si tento text vykládá. Obecně platný postup všech orgánů státní správy při kontrole je zakotven v kontrolním řádu, který je součástí zákona o státní kontrole. Veterinární zákon však žádnou komplexní úpravu, -4- kterou by bylo možno označit za speciální kontrolní řád a která by měla přednost před zákonem o státní kontrole, nemá. Jestliže žádné ustanovení zvláštního zákona neříká, že služební průkaz inspektora je písemným pověřením k výkonu kontroly, nemůže bez zákonné opory tak činit ani žalovaná. V souladu s ustanovením § 52 odst. 1 veterinárního zákona péči vykonávají orgány veterinární správy veterinární dozor v souladu s tímto zákonem a zvláštními předpisy. Tímto zvláštním předpisem je i zákon o státní kontrole. Tj. v otázkách výslovně zákonem o veterinární péči neupravených musí státní veterinární dozor probíhat v souladu se zákonem o státní kontrole. V souladu s ním lze kontrolu u adresáta provést teprve poté, co mu byla oznámena a předloženo písemné pověření inspektora k této kontrole (§ 12 odst. 2 písm. a/ zákona o státní kontrole), neboť ustanovení § 9 téhož zákona říká, že kontrolní pracovníci ji vykonávají na základě písemného pověření. To koresponduje s dikcí veterinárního zákona v ustanovení § 53 odst.

1. Ohledně služebního průkazu veterinární zákon v ustanovení § 53 odst. 6 písm. d) sděluje, že jeho vzor upraví prováděcí předpis. Tím je vyhl. č. 296/2003 Sb., která v § 30 říká, že vzor služebního průkazu, jímž prokazuje veterinární inspektor při výkonu státního veterinárního dozoru svou totožnost, je uveden v příloze 2. Dle žalobkyně žalovaná v napadeném rozhodnutí sice popírá možnost případného zneužití kompetencí veterinárním inspektorem, ale to neznamená, že je to skutečně vyloučeno. Navíc se stávají případy odcizení či ztráty služebních průkazů. Kde zůstává právní jistota adresáta kontroly, když v momentě oznámení zákonné kontroly není postaveno najisto, že osoby, které se prokázaly služebními průkazy, skutečně realizují vůli orgánů státu vykonávajících dozor? Takovou jistotu poskytuje zákon právě formou splnění tří podmínek – oznámení kontroly, prokázání totožnosti služebním průkazem a předložení písemného pověření ke státní kontrole. Žalobkyně poukázala jako na podnětný na rozsudek Nejvyššího správního soudu 28. 7. 2005, čj. 4 As 42/2004-87, v němž tento soud vyslovil, že pokud je Česká inspekce životního prostředí orgánem dle § 2 odst. 1 písm. d) zákona o státní kontrole, není důvodu, proč by se neměla řídit § 12 odst. 2 písm. a) téhož zákona, tedy oznamovat kontrolovanému subjektu zahájení kontroly a předkládat písemné pověření k provedení kontroly, resp. proč by měl postačovat toliko průkaz inspektora. 6) Dle žalobkyně žalovaná nepřípustně a tudíž nezákonně „zhojila“ svou novou argumentací ve druhém stupni namítanou absenci řádného odůvodnění pokuty v rozhodnutí orgánu prvého stupně a zcela změnila charakter odůvodnění pokuty. Nepřípustně je přitom přihlíženo k jiným řízením z minulosti a ohledně nich nejsou v plném rozsahu uváděny rozhodné skutečnosti. Navíc ani žalované rozhodnutí nesplňuje náležitost přesvědčivosti a nikde nepřihlíží k již uděleným pokutám a k tomu, že dalších 100.000,- Kč by mohlo být pro žalobkyni likvidační. Místo, aby žalovaná připustila, že se požadavek žalobkyně opírá o zákonnou úpravu, spekulativně označuje trvání na předložení písemného pověření za postup, jehož cílem má být zabránění kontroly provozoven. Žalobkyně provozuje desítky provozoven a neměla z hlediska hygieny nikdy problémy většího rozsahu, pokud k pochybení došlo, nebránila se odpovědnosti a ve vztahu k odpovědným osobám vyvodila odpovídající důsledky. Žalovaná v odůvodnění popisuje činnost žalobkyně účelově a zkreslujícím způsobem tak, že vyznívá jako problematický adresát státní -5- správy, který měl opakovaně mikrobiologické problémy s potravinami. Pokud by žalobkyně fungovala tak, jak je popisováno v napadeném rozhodnutí, nemohla by provozovat desítky prodejen, jejichž počet stále roste. 7) Žalobkyně považuje za právně nepřípustné, aby v rámci jednoho státu orgány žalované a Státní zemědělské a potravinářské inspekce (obě řízení Ministerstvem zemědělství) volily při sankcionování za stejný delikt (neposkytnutí součinnosti kontrolnímu orgánu) odlišné postupy. Žalovaná sankcionuje adresáta kontroly (právnickou osobu) a Státní zemědělská a potravinářská inspekce fyzickou osobu (vedoucí provozoven, popř. jejich zástupce). 8) Žalobkyně namítla i to, že žalované rozhodnutí nesplňuje náležitosti dle § 69 odst. 1 správního řádu, konkrétně chybí podpis oprávněné osoby, neboť u vytištěného jména není ani podpis, ani žádná ze zákonem vymezených doložek. Jedná se tak o vadu způsobující jeho zmatečnost a nepřezkoumatelnost, neboť není na jisto postaveno, že se jedná o řádný právní akt žalované. 9) Žalobkyně závěrem z důvodu opatrnosti žádá, aby jí uložená pořádková pokuta byla prominuta, popř. snížena, neboť ke vpouštění inspektorů žalované i bez písemného pověření v průběhu doby došlo. V písemném vyjádření k žalobě žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhla zamítnutí žaloby. V reakci na odvolací námitky úvodem znovu podrobně popsala skutkový stav ve věci. Připustila, že v daném případě došlo k určité časové prodlevě při projednání věci, která byla způsobena zvýšeným zatížením orgánů veterinární správy vzhledem k přechodu na nové organizační uspořádání stanovené zákonem č. 308/2011 Sb., s účinností od 1. 1. 2012. Z namítaného překročení šedesátidenní lhůty pro vydání rozhodnutí však dle jejího názoru nelze dovodit nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaná označila za nedůvodnou námitku o rozporu rozhodnutí orgánu prvního a druhého stupně. Pokud žalovaná ve svém rozhodnutí nezmínila ustanovení § 49 odst. 1 písm. g) veterinárního zákona, nejedná se o rozpor v rozhodnutí (zásada jednotnosti řízení) a už vůbec ne o změnu prvostupňového rozhodnutí. Zmíněné ustanovení se totiž vůbec přímo nedotýká projednávané věci (pořádkového deliktu), tudíž jeho absence či uvedení v rozhodnutí nemohlo způsobit takovou nezákonnost, která by byla důvodem ke zrušení rozhodnutí. Dle žalované ani výrok napadeného rozhodnutí nevykazuje závažnějších nedostatků, neboť obsahuje popis skutku s uvedením místa a času jeho spáchání včetně druhu a výměry sankce. Je rovněž v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 správního řádu, protože obsahuje řešení otázky – potrestání za správní delikt a povinnost k náhradě nákladů řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, označení účastníka řízení a lhůtu k plnění. Výrok prvostupňového rozhodnutí je dle názoru žalované dostatečně přesný a určitý. Je z něj zřejmé, co bylo předmětem rozhodování a na základě jakého ustanovení a právního předpisu správní orgán rozhodl. Je v něm jednoznačně uvedeno, za jaké konkrétní jednání -6- byla žalobkyně sankčně postižena a k naplnění které konkrétní skutkové podstaty deliktu tímto protiprávním jednáním došlo. Žalovaná konstatovala, že z rozhodnutí je zřejmé, že byla uložena jedna pokuta za tři samostatné skutky (zmaření tří kontrol). Prvostupňový orgán uložil pokutu 100 tis. Kč za všechny tři zmařené kontroly, jde přitom o postup, který je ve prospěch účastníka řízení. Prvostupňový orgán ve svém odůvodnění hodnotil všechny tři provozovny z hlediska rozsahu a předmětu činnosti (str. 3), jakož i to, že bylo znemožněno zkontrolovat tyto provozovny v krátkém časovém sledu. Odvolací orgán pak ve svém rozhodnutí také jasně uvedl: „.. jde o postih za 3 zmařené kontroly (3 pořádkové delikty), na straně účastníka řízení je tedy dána mnohost protiprávního jednání, která mu přitěžuje“. Byly tak projednány samostatné skutky spáchané ve vícečinném stejnorodém souběhu, přičemž ze žádného ustanovení správního řádu nevyplývá povinnost správního orgánu provádět teoreticko-právní rozbor v tomto směru. V projednávané věci bylo rozhodnuto o třech skutcích v jednom rozhodnutí, což bylo dáno jejich blízkou časovou souvislostí a uvedený postup navrhovala sama žalobkyně. Pokud jde o typ protiprávního jednání žalobkyně, veterinární zákon žádné typy či druhy pořádkového deliktu uvedeného v § 53 odst. 7 veterinárního zákona neupravuje. Žalovaná zastává názor, že v oblasti správního trestání se sice použijí i principy platné pro trestní právo, avšak v kontextu příslušných zvláštních ustanovení o správních deliktech upravených v předpisech správního práva. Vzhledem k tomu, že předmětný pořádkový delikt se přímo vztahuje ke konkrétní kontrole a je vymezen okamžikem začátku kontroly a jejím koncem, má charakter jednorázového deliktu a nelze jej posuzovat jako trvající, ani za pokračující nebo hromadný delikt. Pokud jde o spojení řízení, žalovaná konstatovala, že žalobkyni bylo jejímu návrhu na spojení správních řízení vyhověno. Správní orgán prvního stupně v projednávaném případě rozhodl o 3 skutcích v rámci jednoho rozhodnutí, přičemž tak učinil z důvodu jejich blízké časové souvislosti, neboť se jednalo o skutky, které byly spáchány dne 4. 10., 5. 10. a 13. 10. 2011. Pokud v nějakých jiných případech takovou časovou souvislost skutky neměly, či to bylo vyloučeno vzhledem k proceduře projednání, tak byla vydána samostatné rozhodnutí. Žalovaná odmítla argumentaci o rozdílnosti postupu a výše pokut (tj. přepočet 33.333,33 Kč za jeden delikt). Zdůraznila, že za pořádkovou pokutu podle § 53 odst. 7 veterinárního zákona je možné uložit pokutu do výše 100 tis. Kč, a je tedy pochopitelné, že pokud správní orgán prvního stupně ukládá jednu pokutu za více sbíhajících se skutků, bude průměrná výše pokuty (na 1 provozovnu) vzhledem k maximální sazbě nižší než v případě pokuty za jeden skutek. To jaký postup při vedení řízení správní orgán prvního stupně zvolí je přitom plně v jeho kompetenci v rámci podmínek existujících u konkrétního správního řízení. -7- Pokud jde o předmět kontroly v protokolu o kontrolním zjištění ze dne 5. 10. 2011, ten sice není ve stejně nazvané rubrice vymezen, avšak žalovaná zdůraznila, že proti tomuto nedostatku žalobkyně nijak nebrojila v rámci námitek do protokolu o kontrolním zjištění, ani v rámci prvostupňového a odvolacího řízení. V návaznosti na uvedení předpisů, podle kterých se kontrola provádí, tj. zejména zákon č. 166/1999 Sb., a nařízení (ES) č. 852/2004 a 853/2004, lze jednoznačně dovodit, že měla být kontrolována činnost (hygiena) potravinářského podniku a zacházení s živočišnými produkty (masem a masnými výrobky) a nemohla tak vzniknout žádná pochybnost o pravomoci kontrolního orgánu ke kontrole. Navíc tento protokol (záznam) není jediným podkladem, ze kterého vyplývá, že kontrola byla zmařena. Žalovaná konstatuje, že z podaných námitek do protokolu i z odvolání proti rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty vyplývá, že žalobkyně nezpochybňovala podklady pro řízení, ani skutečnost, že zmařila provedení veterinární kontroly, resp. neposkytla k jejímu provedení nezbytnou součinnosti (nevpustila inspektora KVS do provozovny). Navíc jestliže kontrola neproběhla, nemohl vzniknout ani protokol o kontrolním zjištění a práva žalobkyně jako kontrolované osoby nebyla (nemohla být) nijak porušena. Ohledně výše pokuty zastala žalovaná názor, že byla stanovena v souladu se zásadami pro ukládání pořádkových pokut. Vzhledem k tomu, že veterinární zákon nemá žádná zvláštní ustanovení týkající se pořádkových pokut, bylo postupováno podpůrně podle správního řádu (§ 76 odst. 1 veterinárního zákona a § 62 odst. 3 správního řádu). Výše pokuty stanovená orgánem prvního stupně se opírala o skutečnosti, že se jednalo o tři provozovny, byl zohledněn rozsah a předmět činnosti na těchto provozovnách, že bylo znemožněno zkontrolovat tyto provozovny, že bylo znemožněno zachycení stavu, který zpochybňuje zdravotní nezávadnost živočišných produktů, že cílem dozoru je péče o zdravotní nezávadnost živočišných produktů a ochrana zdraví lidí, že veterinární inspektoři nebyli vpuštěni na základě pokynu pro zaměstnance. Žalovaná v rámci svých úvah posoudila uloženou pokutu a uvedla i další okolnosti daného případu. K namítanému nepředložení písemného pověření při provádění veterinární kontroly žalovaná uvedla, že veškerá tvrzení žalobkyně nemají z hlediska posouzení projednávaného případu žádný význam. Kontroly dne 4. 10., 5. 10. a 13. 10. 2011 totiž byly řádně zahájeny jejich oznámením a předložením služebního průkazu veterinárních inspektorů KVS. Považuje za podstatné, že žalobkyně ani v průběhu kontroly ani později nevyjádřila žádnou pochybnost o tom, že vstupu do provozovny se domáhal veterinární inspektor orgánu veterinární správy. V námitkách do protokolu ani v odvolání do prvostupňového rozhodnutí o pořádkové pokutě nebylo tvrzeno nic o tom, že by se kontroly dovolávaly cizí (neoprávněné) osoby. Od počátku tak bylo postaveno najisto, kdo vstupuje do provozovny a za jakým účelem, navíc se jednalo o pravidelnou periodickou kontrolu (běžný hygienický dozor). Žalovaná vyslovila přesvědčení, že žalobkyně byla jednoznačně povinna strpět výkon dozoru, neboť nebyla dána žádná pochybnost o tom, že jde skutečně o výkon dozoru prováděný oprávněným zaměstnancem KVS pro Královéhradecký kraj. -8- Žalovaná poznamenala, že žalobkyně zcela účelově ospravedlňuje neumožnění kontroly nepředložením písemného pověření ke kontrole. Vyslovila nesouhlas s jejím výkladem, že by veterinární inspektoři orgánu veterinární správy museli vedle služebního průkazu předkládat ještě speciální pověření ke kontrole. K tomu žalovanou vede platná judikatura, která přímo dopadá na činnost orgánů veterinární správy (např. rozsudky Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 127/2005, 7 Ca 158/2009 nebo 9 Ca 151/2009). Navíc požadavek na předložení zvláštního písemného pověření ke každé kontrole v rozsahu požadovaném žalobkyní dle žalované nevyplývá ani ze zákona o státní kontrole. Postup KVS při výkonu státního veterinárního dozoru považuje za postup v souladu se zákonem, při němž nejsou nijak dotčena práva ani právem chráněné zájmy kontrolované osoby. Zákon o státní kontrole stanoví v § 8 odst. 2, že podle tohoto kontrolního řádu (obsaženého v části třetí zákona o státní kontrole) postupují kontrolní orgány uvedené v § 2 tohoto zákona jen v těch případech, kdy zvláštní zákon nestanoví jiný postup. Zvláštním zákonem upravujícím jiný postup je veterinární zákon, který stanoví v § 53 odst. 1 písm. a), že úřední veterinární lékaři orgánů veterinární správy pověření výkonem státního veterinárního dozoru jsou oprávněni při jeho výkonu vstupovat na pozemky, do provozních, skladovacích a jiných prostorů, zařízení a dopravních prostředků sloužících k činnosti kontrolovaných osob, která je předmětem státního veterinárního dozoru. Přitom jsou podle § 53 odst. 2 písm. c) veterinárního zákona mimo jiné povinni prokazovat svou totožnost služebním průkazem. Z citovaných ustanovení vyplývá, že veterinární inspektoři jsou pověřeni výkonem státního veterinárního dozoru obecně (na základě přijetí do pracovního poměru u orgánu veterinární správy a zařazením do pozice úředního veterinárního lékaře dle popisu práce a vnitřních předpisů) a nemusí tak předkládat zvláštní pověření ke každé jednotlivé kontrole. Služebním průkazem tak prokazují nejen svou totožnost, ale rovněž své pracovní zařazení jako veterinárního inspektora pověřeného k výkonu státního veterinárního dozoru a potažmo tedy i pověření k provedení kontroly. V pracovní náplni veterinárních inspektorů je uvedeno, že vykonávají státní veterinární dozor v oblasti živočišných produktů, resp. plní úkoly vyplývající pro státní veterinární dozor v oblasti živočišných produktů a zajišťují hygienickou kontrolu, atd. Uvedený postup praktikovaný orgány veterinárního dozoru je dle žalované také třeba vidět v kontextu zvláštní povahy státního veterinárního dozoru, která jej zcela odlišuje od jiných forem či druhů státní kontroly vykonávaných některými jinými orgány státní správy: za prvé je to jeho soustavnost, protože státní veterinární dozor je vykonáván zejména v rámci plánů kontrol, v případě podezření z nedodržení požadavků jsou prováděny kontroly ad hoc. Dozor je prováděn u registrovaných či schválených subjektů provozujících činnost v oblasti, kterou orgány veterinární správy kontrolují. KVS dozoruje činnosti, které se mohou přímo dotýkat lidského zdraví či zdraví zvířat, v daném případě činnosti epidemiologicky závažné, čemuž je přizpůsoben a speciálně upraven i dozor státu nad těmito činnostmi. Žalovaná setrvala na stanovisku, že není možné, aby došlo k tomu, že by se inspektor KVS dovolával po předložení služebního průkazu vstupu i do jiných -9- provozoven žalobkyně mimo územní obvod kraje. Veterinární inspektoři vykonávají svou pravomoc pouze v územním obvodu KVS, ke které jsou v pracovním poměru, což zcela jasně vyplývá i z jejich služebních průkazů. V nich je totiž uvedena konkrétní KVS, která průkaz vydala, včetně úředního razítka a podpisu ředitele. Navíc kontrola je prováděna na základě plánů kontrol schválených nadřízeným příslušného veterinárního inspektora. Pokud jde o rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 42/2004, žalovaná má zato, že jeho použití není na daný případ možné, neboť se týká zcela odlišného orgánu státní správy – České inspekce životního prostředí (dále také jen „ČIŽP“) a zcela odlišného typu dozoru. Služební průkaz inspektora KVS je dán právním předpisem, na rozdíl od ČIŽP. Rozsudek se navíc pověřením ke kontrole zabývá jen nad rámec jiné argumentace. Žalovaná naopak odkázala zejména na nejnovější judikaturu Nejvyššího správního soudu ve věci prokazování pověření k provedení státní kontroly vyjádřenou rozsudkem ze dne 21. 3. 2012, čj. 1 As 25/2012-34. Na rozdíl od žalobkyní citovaného judikátu se podrobně zabývá problematikou písemného pověření ke kontrole a potvrzuje názor žalované, že služební průkaz takovým pověřením ke kontrole nepochybně je. K žalobkyní zmíněnému postupu SZPI v obdobné situaci žalovaná uvedla, že setrvává v přesvědčení, že její postup je správný a plně v souladu s právními předpisy ČR. Poznamenala, že SZPI nemá v zákoně o SZPI možnost uložení pořádkové pokuty. Proto postupuje podle obecného zákona o státní kontrole. Ze skutečnosti, že SZPI i žalovaná jsou řízeny jedním nadřízeným orgánem, však dle jejího názoru nelze dovodit, že by musely taktéž postupovat procesně stejně v případě zjištění obdobného protiprávního jednání. Závěrem žalovaná uvedla, že v době vydání napadeného rozhodnutí vedla spisovou službu analogovým způsobem, tzn. že rozhodnutí o odvolání bylo vyhotoveno v listinné podobě a je takto i založeno ve spisu. Toto rozhodnutí má veškeré náležitosti stanovené v § 69 správního řádu. Pokud jde o podpisové doložky je v něm uvedena oprávněná úřední osoba a její jméno, příjmení a funkce (Doc. MVDr. Milan Malena, Ph.D., ústřední ředitel) a rozhodnutí je podepsáno s doložkou „v. z.“ (v zastoupení) jinou úřední osobou, která je oprávněna podepisovat dle vnitřních předpisů za ústředního ředitele. Žalovaná odmítla, že by elektronická verze rozhodnutí doručená do datové schránky žalobkyně nesplňovala náležitosti podle § 69 odst. 1 a 3 správního řádu. Žalobkyně totiž obdržela elektronickou verzi rozhodnutí bez podpisu oprávněné úřední osoby, ovšem s elektronickým podpisem úřední osoby, která odpovídá za písemné vyhotovení rozhodnutí. Na elektronické verzi rozhodnutí text „vlastní rukou“ nebo zkratka „v. r.“ či text „za správnost vyhotovení“ být nemusí, neboť to je vyhrazeno pro stejnopis rozhodnutí ve smyslu § 69 odst. 1 správního řádu. Správní řád s elektronickým stejnopisem nepočítá, zná pouze elektronickou verzi rozhodnutí, která se doručuje účastníkům na žádost (§ 69 odst. 3). Zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ovšem stanoví povinnost správních orgánů doručovat právnickým -10- osobám rozhodnutí přednostně v elektronické podobě do datových schránek i bez jejich žádosti. Nehovoří však o elektronickém stejnopisu, ale o doručování prostřednictvím datové schránky. Dle žalované výkladové nejasnosti ohledně toho, jedná-li se o elektronickou verzi rozhodnutí či o elektronický stejnopis nemají vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí už proto, že u elektronické verze rozhodnutí podle § 69 odst. 3 správního řádu zákon nevyžaduje připojování žádných doložek. „Právní síla“ stejnopisu a elektronické verze je přitom stejná. Žalovaná dále konstatovala, že má vnitřním předpisem upraveno, že v případě dokumentů v digitální podobě se při přípravě tohoto dokumentu uvede pod podpisovou doložku oprávněné úřední osoby text „v zastoupení“. Podpis úřední osoby, která zodpovídá za písemné vyhotovení rozhodnutí, na elektronické verzi rozhodnutí je (viz el. verze rozhodnutí čj. SVS/6627/2011), je řádně podepsaná elektronickým podpisem zaměstnance Ústřední veterinární správy Státní veterinární správy: „Bc. Jitka Polidarová, DiS., [email protected]“. Podpis je založen na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb dle zákona č. 227/2000 Sb., (PostSignum Qualified CA 2, Česká pošta, s. p.) platným od 6. 9. 2011 do 5. 9. 2012. Elektronická verze rozhodnutí je rovněž opatřena kvalifikovaným časovým razítkem: 20. 3. 2012, 10:48:

1. Toto datum je tak datem, kdy byla vytvořena v souladu se zákonem elektronická verze napadeného rozhodnutí. Žalovaná dodala, že na obálce datové zprávy je uveden odesílatel: Státní veterinární správa, Slezská 100/7, 120 56 Praha a identifikace doručovaného rozhodnutí číslem jednacím (SVS/6627/2011). Rozhodnutí tedy bylo dodáno do datové schránky žalobkyně dne 20. 3. 2012 v 10:10:48 a doručeno dne 26. 3. 2012 v 8:44:

13. Uvedené informace vyplývají z doručenky datové zprávy ID 78735860. I kdyby však došlo k tvrzeným formálním nedostatkům při oznamování elektronické verze rozhodnutí, v daném případě nemají žádný vliv na jeho zákonnost, neboť rozhodnutí bylo řádně a se všemi náležitostmi vydáno v listinné podobě. Navíc se žalobkyně prokazatelně seznámila s jeho obsahem a ve smyslu § 84 odst. 2 správního řádu se tak nemůže dovolávat jeho neoznámení. V replice na vyjádření žalované žalobkyně, stejně jako v žalobě, označila za zásadní právní otázku problematiku prokazování oprávnění veterinárních inspektorů k provádění kontrolní činnosti a dle jejího názoru žalovaná v této věci zastává dlouhodobě naprosto nesprávný postoj. Citovala znění § 53 odst. 1 veterinárního zákona, z něhož vyplývá, že oprávnění vyjmenovaná v citovaném ustanovení jsou svěřena jen těm úředním veterinárním lékařům, kteří zároveň splnili podmínku, že jsou pověřeni výkonem státního veterinárního dozoru. Tento závěr podpořila i citací § 9 a § 12 a setrvala na stanovisku, že i když je veterinární zákon normou zvláštní ve vztahu k zákonu o státní kontrole, ustanovení § 53 veterinárního zákona není ve zvláštním postavení k § 9 a §12 zákona o státní kontrole. Závěru, že ne každý úřední veterinární lékař je pověřený výkonem kontrolní činnosti nasvědčuje dle žalobkyně i § 45 odst. 2 veterinárního zákona. Připomněla, že v případě nejednoznačnosti právní úpravy nesmí jít k tíži adresáta normy a je třeba vybrat ten výklad, který je pro něho příznivější a který brání extenzivnímu výkladu pravomoci -11- státních orgánů s ohledem na Čl. 2 odst. 2 Ústavy ČR a Čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2004, čj. 2 Afs 122/2004-69, ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130, ze dne 23. 8. 2006, čj. 2 Afs 18/2005-64, a nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 487/2000, ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, ze dne 27. 3. 2003, ÚS 690/01 a ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 14/07 a konečně ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 24/07, který pojednává o nezbytnosti předvídatelnosti a srozumitelnosti právní normy. Z tohoto nálezu pak obsáhle citovala. I když dle žalobkyně veterinární zákon explicitně nestanoví povinnost veterinárních inspektorů prokazovat se kromě služebního průkazu i zvláštním pověřením, zároveň explicitně stanoví, že služební průkaz je průkazem totožnosti, nikoliv pověřením k prováděním kontrolní činnosti. Poukázala na ustanovení § 53 odst. 6 písm. d) veterinárního zákona a vyhlášku č. 342/2012 Sb., kde je stanoven vzor služebního průkazu veterinárního inspektora. Tím, že vzor průkazu obsahuje ve spodní části prohlášení, že držitel průkazu je nositelem oprávnění stanovených zákonem č. 166/1999 Sb., došlo dle žalobkyně k překročení zmocnění daného v § 53 odst. 6 písm. d) veterinárního zákona a ve vyhlášce bylo stanoveno více, než k čemu veterinární zákon zmocňoval. Žalobkyně označila proto vyhlášku za protiústavní. Konstatovala, že Ministerstvo zemědělství překročilo zmocnění a tím porušilo Čl. 2 odst. 2 Listiny a Čl. 2 odst. 3 a Čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR. Soud je pak dle Čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, nikoliv vyhláškou č. 342/2012 Sb., navíc vyhláškou protiústavní. Dále žalobkyně srovnávala zákony upravující kontrolní činnost jiných státních orgánů a citovala § 88 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, § 130 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, § 172 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, § 29 odst. 2 zákona o sociálních službách, § 63 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, § 16 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, § 20 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, § 76 odst. 3 zákona č. 187/2006 Sb., nemocenském pojištění, § 90 odst. 1 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví. V závěru citovala § 12 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, a komentář k tomuto ustanovení. K provedenému srovnání uzavřela, že vyjmenované a citované právní předpisy v příslušných ustanoveních prakticky výslovně definují služební průkaz jako oprávnění k výkonu kontrolní činnosti, to však u veterinárního zákona není. V této souvislosti poukázala na nařízení Evropského parlamentu Rady č. 854/2004/ES ze dne 29. 4. 2004, kterým se stanoví zvláštní pravidla pro organizaci úředních kontrol produktů živočišného původu učených k lidské spotřebě. Podle žalobkyně i tento předpis rozeznává veterinární lékaře jako zaměstnance veterinárního orgánu a ty, kteří jsou pověřeni k prováděné kontrolní činnosti. -12- Žalobkyně poukázala i na nebezpečí zneužití padělaných služebních průkazů. V souvislosti s tímto problémem citovala tiskovou zprávu Státní zemědělské a potravinářské inspekce, která před tímto problémem varovala a upozornila na nutnost vyžadovat nejenom služební průkaz, ale i pověření ke kontrole. Za nerozhodné označila tvrzení žalované, že dosud nedošlo ke zneužití kontrolních oprávnění veterinárních inspektorů, neboť k takovému zneužití může kdykoliv v budoucnu dojít. K posouzení věci označila žalobkyně za důležitý i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, čj. 4 As 42/2004-87, jehož principy, i když se týká České obchodní inspekce, jsou použitelné i v jiných oblastech. Tím, že se žalovaná chovala v rozporu s nimi, porušila ustanovení § 8 správního řádu. Poukázala na zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování, která je zakotvena v § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, z něhož citovala. Žalobkyně nesouhlasila s tvrzením žalované, že měla svoje námitky uplatnit prostřednictvím námitek proti kontrolnímu protokolu. Připomněla, že ve všech prodejnách žalobkyně probíhaly nezákonné kontroly, proti kterým se opakovaně bránila. Žalovaná však na ně nereagovala. V reakci na argumentaci žalované o jiném pohledu na způsob provádění její kontroly žalobkyně odkázala znovu na ustanovení § 8 správního řádu a v této souvislosti důrazně popřela, že by jeden kontrolní orgán měl mezi ostatním orgány výsadní postavení. Opět poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soud čj. 4 As 42/2004-87 a uvedla, že plnění zákonných povinností se nelze zprostit jen proto, že je to pro státní orgán nepohodlné. Naopak odkaz žalované na rozsudek téhož soudu ze dne 21. 3. 2012, čj. 1 As 25/2012-34, označila za nepřiléhavý a poukázala na rozdílné znění živnostenského a veterinárního zákona. Zákonné pověření k určité činnosti je dle žalobkyně tím nejvyšším možným stupněm pověření a jako takové by mělo být dáno jen několika málo jedincům, kteří splňují ty nejvyšší předpoklady pro své morální a odborné vlastnosti. Tím žalobkyně nechce zlehčovat nezastupitelný význam státního veterinárního dozoru. Žalobkyně dále citovala nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 1512/12, který za základní principy právního státu označuje princip předvídatelnosti, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti. Dle žalobkyně žalovaná jedná nepředvídatelně, v rozporu s požadavky legitimního očekávání, tedy v rozporu s principem právní jistoty. Nelze proto od žalobkyně rozumně vyžadovat, aby strpěla kontroly nezákonné, bez příslušného pověření. V závěru žalobkyně poukázala na to, že KVS spojila řízení o třech správních deliktech do jednoho řízení, avšak mohla (a také měla) k tomuto řízení připojit také řízení o protiprávním jednání i v dalších prodejnách žalobkyně ve městech, kam spadá místní příslušnost KVS pro Královéhradecký kraj. Správní orgán má totiž dbát -13- na to, aby jak jemu, tak především ani účastníkům řízení nevznikaly zbytečné náklady. Dle ustanovení § 140 odst. 1 správního řádu může spojit různá řízení, k nimž je příslušný, týkají-li se téhož předmětu řízení, týchž účastníků nebo spolu věcně souvisejí. Vzhledem k tomu, že také trestání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy, měla být uložena pokuta úhrnná, popř. souhrnná, za více těchto činů podle § 43 trestního zákona nebo za pokračující protiprávní jednání dle § 116 téhož zákona. Pokud by tak správní orgány v případě žalobkyně postupovaly, byla by pokuta nižší, než souhrn jednotlivých pokut skutečně žalobkyni uložených. Nezákonný postup KVS i žalované tak nepochybně měl vliv na výši pokuty. Žalobkyně zopakovala, že uložená pokuta je nezákonná i proto, že v protokole o kontrole v provozovně v Jaroměři nebyl vymezen předmět kontroly. Správní orgán I. stupně tak postupoval v rozporu s ustanovením § 15 odst. 2 zákona o státní kontrole. Připomněla i to, že pro vydání rozhodnutí o odvolání byla překročena lhůta pro vydání rozhodnutí, a to o cca 30 dnů. To dle jejího názoru nelze ospravedlnit ani přechodem státní veterinární správy na nové organizační uspořádání. Při jednání soudu konaném dne 26. 11. 2013 setrvaly obě strany sporu na svých argumentech a procesních návrzích. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a žalobu důvodnou neshledal. Z předloženého správního spisu vyplynulo, že dne 4. 10. 2011 se veterinární inspektoři MVDr. Zdeněk Černošek a MVDr. Ivo Šorm dostavili do provozovny žalobkyně v Jičíně, Husově ul., za účelem výkonu státního veterinárního dozoru. O tom byl sepsán protokol o kontrolním zjištění, v němž je uvedeno, kde měla být veterinární kontrola provedena, kteří pracovníci KVS ji měli provést, v kolik hodin a proč nebyla kontrola uskutečněna. Dne 5. 10. 2011 se za účelem výkonu státního veterinárního dozoru dostavila do provozovny žalobkyně v Jaroměři, ul. Na Kameni, veterinární inspektorka MVDr. Vladimíra Jarkovská. Rovněž zde byl o tom pořízen protokol o kontrolním zjištění, v němž je uvedeno, kde měla být veterinární kontrola provedena, která pracovnice KVS ji měla provést, v kolik hodin a proč nebyla kontrola uskutečněna. Dne 13. 10. 2011 se za účelem výkonu státního veterinárního dozoru dostavili do provozovny žalobkyně v Jičíně, Husově ul., veterinární inspektoři MVDr. Petr Čermák a MVDr. Monika Žďárská. I v tomto případě byl o tom sepsán protokol o kontrolním zjištění, v němž je uvedeno, kde měla být veterinární kontrola provedena, kteří pracovníci KVS ji měli provést, v kolik hodin a proč nebyla kontrola uskutečněna. -14- Zmíněné kontrolní protokoly byly zaslány na adresu sídla žalobkyně, do její datové schránky byly dodány dne 11. 10. 2012. Proti protokolu ze dne 4. 10. a 5. 10. 2011 podala námitky. V nich nezpochybnila samotný záznam v protokolech, ale uvedla názor, že inspektory předložené služební průkazy nemají povahu písemného pověření k výkonu kontrolní činnosti ve smyslu § 9 zákona o státní kontrole, tedy nebyly splněny zákonné podmínky pro výkon kontroly. Námitky KVS rozhodnutím čj. 2011/9004/KVSH a čj. 2011/9005/KVSH zamítla. Dne 23. listopadu 2011 vydala pod čj. 2011/9818/KVSH rozhodnutí, kterým žalobkyni uložila podle § 53 odst. 7 veterinárního zákona pořádkovou pokutu ve výši 100.000,- Kč za nesplnění povinnosti kontrolované osoby podle § 53 odst. 4 téhož zákona a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím v podstatě zamítla a potvrdila rozhodnutí KVS, neboť pouze formálně změnila záhlaví výroku rozhodnutí, v němž doplnila slovo „rozhodnutí“. Hlavní spornou otázkou mezi účastníky řízení (žalobní bod Ad 5) byla otázka, zda byl veterinární inspektor povinen před provedením státního dozoru v provozovnách žalobkyně předložit vedle služebního průkazu i písemné pověření k provedení konkrétní kontroly, či zda předložení služebního průkazu postačilo. Krajský soud vycházel zejména z ustanovení § 53 odst. 1 veterinárního zákona, ve kterém je uveden výčet oprávnění veterinárních inspektorů při výkonu veterinárního dozoru. Toto ustanovení přitom ve svém úvodu přímo stanoví, že tam uvedená konkrétní oprávnění mají „úřední veterinární lékaři orgánů veterinární správy a veterinární lékaři Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra pověření výkonem státního veterinárního dozoru (dále jen "veterinární inspektor"). Z uvedeného dle krajského soudu vyplývá, že veterinární inspektor je veterinárním lékařem „pověřeným výkonem státního veterinárního dozoru“. Proto je nutno dovodit, že prokáže-li konkrétní veterinární inspektor v souladu s ustanovením § 53 odst. 2 písm. c) veterinárního zákona svou totožnost služebním průkazem, je jeho oprávnění k výkonu státního veterinárního dozoru zřejmé a postačující a kontrolovaná osoba je povinna ho respektovat. Tomu koresponduje i úprava služebního průkazu (do 31. 10. 2012 příloha č. 2 vyhlášky č. 296/2003 Sb., od 1. 11. 2012 příloha č. 8 vyhlášky č. 342/2012 Sb.), který kromě označení konkrétní KVS, fotografie, jména, příjmení, titulu a služebního čísla konkrétního veterinárního inspektora, úředního razítka orgánu, který průkaz vydal, a podpisu oprávněné osoby obsahuje i text: „Držitel tohoto průkazu, pro něhož byl tento průkaz vydán, je nositelem oprávnění stanovených zákonem č. 166/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zvláštními zákony upravujícími působnost orgánů veterinární správy.“ Krajský soud při posouzení této otázky vycházel i ze stávající judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 28. 3. 2013, čj. 4 Ads 114/2012-69, dostupný na www.nssoud.cz), ve kterém tento soud v obdobné věci vyslovil, že „… pro provedení kontroly bylo dostačující, že kontrolní pracovnice předložila průkaz veterinární inspektorky. V dané věci není sporu o tom, -15- že ustanovení veterinárního zákona týkající se státního veterinárního dozoru jsou speciální úpravou k obecné úpravě zákona o státní kontrole. Podle § 8 odst. 2 zákona o státní kontrole podle tohoto kontrolního řádu postupují kontrolní orgány uvedené v § 2 tohoto zákona jen v těch případech, kdy zvláštní zákon nestanoví jiný postup. V souzené věci stanoví jiný postup veterinární zákon. Ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) veterinárního zákona hovoří o veterinárních inspektorech jako o úředních veterinárních lékařích orgánů veterinární správy pověřených výkonem státního veterinárního dozoru, z čehož vyplývá, že veterinární inspektoři jsou k výkonu státního veterinárního dozoru pověřováni obecně, a tudíž nemusejí předkládat zvláštní pověření ke každé jednotlivé kontrole.“ Veterinární inspektoři osvědčují své obecné oprávnění k výkonu státního veterinárního dozoru ve smyslu § 53 odst. 2 písm. c) veterinárního zákona služebním průkazem, který v souladu s přílohou č. 2 k vyhlášce č. 296/2003 Sb., obsahuje text: „Držitel tohoto průkazu, pro nějž byl tento průkaz vydán, je nositelem oprávnění stanovených zákonem č. 166/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zvláštními zákony upravujícími působnost orgánů veterinární správy.“ Tento průkaz současně představuje pověření k provedení kontroly ve smyslu § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole. Krajský soud je ve shodě s Nejvyšším správním soudem toho názoru, že již předložením služebního průkazu prokazuje veterinární inspektor svou totožnost a současně své oprávnění k výkonu státního veterinárního dozoru, a proto nemusí předkládat ke každé kontrole zvláštní pověření. Ze žádného ustanovení veterinárního zákona, jež je zákonem speciálním vůči zákonu o státní kontrole, přitom nelze dovodit povinnost kontrolního pracovníka prokazovat se zvláštním povolením jednotlivě pro každou konkrétní kontrolu. Proto veterinární inspektoři žalované nepochybili, když se před zahájením kontroly prokázali služebním průkazem. Krajský soud se tedy ztotožnil se závěrem žalované, že služební průkaz státního veterinárního inspektora představuje současně pověření k výkonu státního veterinárního dozoru obecně a po inspektorovi tak nelze s poukazem na zákon o státní kontrole požadovat ještě zvláštní pověření ke každé jednotlivé kontrole. Žalovaná správně poukázala na skutečnost, že veterinární zákon je zákonem speciálním, upravujícím pověření k výkonu státního veterinárního dozoru odlišně od zákona o státní kontrole a tedy vylučujícím použití těch ustanovení zákona o státní kontrole, která mu odporují. Rovněž správně argumentovala i specifiky státního veterinárního dozoru plynoucími ze skutečnosti, že tento je vykonáván v oblasti potenciálně velmi nebezpečné pro zdraví osob (chov zvířat a živočišné produkty). Soud se s argumentací žalované ztotožňuje a odkazuje na ni, přičemž nepovažuje za účelné ji opakovat, resp. vyjadřovat jinými slovy tentýž obsah. Takovýto postup by odporoval zásadám hospodárnosti, srozumitelnosti a věcnosti rozhodování, jak ostatně vyslovil i Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 2. 7. 2007, čj. 4 As 11/2006-86, v němž konstatoval: „…sluší se uvést, že i NSS často odkazuje na závěry již v řízení učiněné, jak již krajským soudem či žalovaným, neb i v souladu se -16- zásadou hospodárnosti a ekonomie řízení není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již správně vyřčené, ale přezkoumat dříve učiněné závěry, přičemž pokud u přezkumného orgánu padne shoda na učiněných závěrech, není důvodu, proč by na ně nemohlo být odkázáno.“ Krajský soud podotýká, že žalobkyně svůj opačný názor opřela v žalobě o řadu argumentů, které ještě významně rozhojnila v replice k vyjádření žalované. Krajský soud nepokládá za potřebné ani za nutné zabývat se všemi žalobkyní shromážděnými a uplatněnými argumenty a ke každému z nich jednotlivě zaujímat stanovisko, když svůj jednoznačný právní názor, ke kterému se přiklonil, zdůvodnil a opřel o shora uvedená zákonná ustanovení a dle krajského soudu přiléhavou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Nutno souhlasit i s názorem žalované, že pokud žalobkyně nesouhlasila s postupem inspektorů KVS ohledně prokazování pověření ke kontrole předložením služebního průkazu, mohla a měla jej řešit formou námitek do protokolu o kontrolním zjištění nebo napadením úředního postupu KVS, nikoli však faktickým znemožněním kontroly. Žalobkyně tak bez toho, aniž by využila k prosazení svého názoru právní prostředky, přistoupila k faktickému zabránění výkonu státního veterinárního dozoru, což lze označit za postup situaci neadekvátní a pro samotnou žalobkyni navíc v případě neúspěchu (a uložení pokuty) zbytečně ekonomicky zatěžující. Dlužno dodat, že pokud žalobkyně označila vyhlášku č. 342/2012 Sb., která stanoví vzor služebního průkazu veterinárního inspektora, za protiústavní, v rozhodné době pro posouzení věci byla aplikována vyhláška č. 296/2003 Sb., nikoliv žalobkyní zmíněná vyhláška, neboť ta je účinná až od 1. 11. 2012. Předchozí úpravu, byť obdobnou, krajský soud za protiústavní nepovažuje. Pokud jde o další žalobní námitky, ani ty neshledal krajský soud důvodnými, a to z následujících důvodů: Ad 1) Překročení zákonem stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí Pokud jde o žalobní námitku týkající se překročení zákonem stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí o odvolání, je nutno uvést, že tato lhůta je upravena správním řádem, a správní orgán je bezesporu povinen zákonné lhůty dodržovat. S nedodržením zákonných lhůt však vzniká účastníku řízení možnost domáhat se ochrany proti nečinnosti. Vada spočívající v překročení takové lhůty (pokud s ní není spojen např. následek promlčení či prekluze) však sama o sobě nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí žalované. Ad 2) Neuvedení důvodů, proč byla použita ta která zákonná ustanovení Předně je nutno uvést, že z hlediska soudního přezkumu tvoří rozhodnutí správního orgánu prvého a druhého stupně jeden celek (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, čj. 5 Afs 16/2003-56, publikované pod č. 534/2005 Sb. NSS). Náležitosti rozhodnutí upravuje ustanovení § 68 a § 69 správního řádu. Dle odstavce druhého § 68 „se ve výrokové -17- části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst.

1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení.“ Odstavec 3 téhož ustanovení pak stanoví, co má obsahovat odůvodnění rozhodnutí (důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků). Ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jsou tak obsaženy veškeré povinné náležitosti vymezené v § 68 odst. 2 správního řádu. Řešení otázky, která je předmětem řízení, bylo realizováno uložením pořádkové pokuty žalobkyni, a to za skutky ve výroku popsané. Ve výroku rozhodnutí je rovněž uvedeno, podle kterých ustanovení zákona bylo rozhodováno (příslušná ustanovení veterinárního zákona a správního řádu). Ve výroku byla řádně označena žalobkyně jako účastník řízení, uvedena lhůta ke splnění povinnosti (splatnost), jakož i další údaje potřebné k jejímu řádnému splnění (číslo účtu, na který má být částka poukázána). Slovní specifikace jednotlivých právních ustanovení, která byla ve věci podstatná (tj. která byla aplikovaná při řešení věci), je pak správně uvedena až v odůvodnění rozhodnutí. Zákon přitom nepožaduje, aby byla uváděna úplná citace aplikovaných ustanovení, ve výroku rozhodnutí by byl takový postup z důvodu přehlednosti dokonce nežádoucí. Ani v rozhodnutí žalované neshledal krajský soud vady mající vliv na jeho zákonnost. Žalobkyní namítaným neuvedením písm. g) v ustanovení § 49 odst. 1 veterinárního zákona v úvodu rozhodnutí žalované oproti rozhodnutí orgánu prvého stupně nedošlo k žádnému rozporu mezi těmito rozhodnutími. Zmíněné ustanovení se totiž přímo nedotýká projednání pořádkového deliktu (stanoví, že KVS vykonávají státní veterinární dozor), proto jeho neuvedení není žádnou vadou. Naopak jeho uvedení orgánem prvého stupně lze označit za nadbytečné. Obě rozhodnutí orgánů veterinární správy zcela obstojí ve světle požadavků správního řádu na náležitosti rozhodnutí, když z nich vyplývá, o jaké otázce bylo rozhodováno, na základě jakých skutečností a podle jakých právních ustanovení, nelze je proto označit za nezákonná či nepřezkoumatelná. Ad 3) a Ad 6) Právní úprava aplikovaná pro uložení pokuty, odůvodnění výše pokuty a vztah odůvodnění pokuty provedené žalovanou a orgánem prvého stupně Krajský soud se plně ztotožnil s názorem žalované, že předmětná pořádková pokuta musela být a byla uložena podle veterinárního zákona (§ 53 odst. 7), neboť byla uložena za porušení povinnosti vyplývající z veterinárního zákona. Zákon o státní kontrole je pro kontrolní činnost jako takovou úpravou pouze obecnou a ustanovení veterinárního zákona týkající se státního veterinárního dozoru jsou speciální úpravou k této obecné úpravě. Ustanovení § 8 odst. 2 zákona o státní -18- kontrole výslovně stanoví, že „podle tohoto kontrolního řádu postupují kontrolní orgány uvedené v § 2 tohoto zákona jen v těch případech, kdy zvláštní zákon nestanoví jiný postup. V projednávané věci stanoví jiný postup právě veterinární zákon, a to včetně oprávnění daného orgánu veterinární správy ustanovením § 53 odst. 7 uložit pořádkovou pokutu kontrolované osobě za nesplnění jí tímto zákonem stanovených povinností. Z ustanovení § 76 odst. 1 veterinárního zákona, dle kterého se na postupy podle tohoto zákona se vztahuje správní řád, ve spojení s § 1 odst. 2 správního řádu, pak nutno dovodit, že při ukládání pořádkové pokuty dle veterinárního zákona je třeba postupovat podle správního řádu, neboť veterinární zákon samotný postup při ukládání pořádkových pokut neupravuje. Žalobkyně namítala, že žalovaná nepřípustně, a tudíž nezákonně, „zhojila“ svou novou argumentací absenci řádného odůvodnění pokuty v rozhodnutí orgánu prvého stupně a nepřípustně přitom přihlížela k jiným řízením z minulosti. K tomu je nutno zdůraznit, že odůvodnění rozhodnutí orgánu prvého i druhého stupně z hlediska soudního přezkumu tvoří jeden celek. Navíc nelze přehlédnout, že odvolací orgán je oprávněn řízení doplňovat a odstraňovat jeho případné vady, a to i ve vztahu k odůvodňování rozhodnutí. Správní řád (§ 90) mu totiž dává v zásadě právo volby, zda doplnění dokazování či odstranění vad provede sám, nebo zda rozhodnutí zruší a věc vrátí orgánu prvého stupně se závazným právním názorem. Při posouzení zákonnosti při stanovení a odůvodnění výše pokuty krajský soud vycházel i z ustálené judikatury správních soudů, zejména z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. dubna 2012, čj. 1 Afs 1/2012 -36 (dostupný na www.nssoud.cz), ve kterém tento soud uvedl, že „ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva) správního orgánu, tedy v zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování správní věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky uzavřena. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich nebo volné uvážení zneužil. Není však v pravomoci správního soudu, aby vstoupil do role správního orgánu a položil na místo správního uvážení soudcovské a sám rozhodl, jaká pokuta by měla být uložena“. Z uvedených východisek krajský soud v komplexu hodnotí odůvodnění výše pokuty za dostatečné a nevybočující ze zákonem stanovených mezí. Je z něho zřejmé, jak byl hodnocen význam předmětu kontroly, tj. zohledněn předmět činnosti žalobkyně (kontrolované provozovny žalobkyně jsou potravinářské podniky, které vykonávají činnosti epidemiologicky závažné - bourání a porcování masa a výroba potravin), cíl kontroly a dozorové činnosti spočívající v péči o zdravotní nezávadnost živočišných produktů a ochraně zdraví lidí. Byla zohledněna závažnost následků protiprávního jednání žalobkyně, tj. že neumožněním vstupu do provozovny byl zmařen výkon státního veterinárního dozoru, přičemž takové jednání mohlo ohrozit zájmy spotřebitelů. Orgán prvého stupně ve svém odůvodnění vyzdvihl, že se jednalo -19- o tři provozovny, zohlednil rozsah a předmět činnosti na těchto provozovnách, uvedl, že bylo znemožněno zachycení stavu, který zpochybňuje zdravotní nezávadnost živočišných produktů, uvedl cíl dozoru a konstatoval, že veterinární inspektoři nebyli vpuštěni na základě pokynu pro zaměstnance. Z odůvodnění rozhodnutí žalované je zřejmé, že ohledně výše pokuty byla ve shodě s orgánem prvého stupně a odůvodnění doplnila o své úvahy. Správně zdůraznila, že dozor orgánů veterinární správy je nezastupitelný a že tento dozor byl v provozovnách žalobkyně ve dnech 4. 10., 5. 10. a 13. 10. 2011 zcela zmařen. Jestliže žalovaná v odůvodnění zmínila, že se v minulosti v provozovnách žalobkyně nějaké nedostatky již vyskytly, nejde o nepřípustné přihlížení k jiným řízením v minulosti, ale o fakt, který má jistě svůj podpůrný význam při ukládání pokuty. V odůvodnění výše pokuty tedy nechybí zhodnocení závažnosti protiprávního jednání žalobkyně, významu chráněného zájmu (ochrana zdraví), který byl protiprávním jednáním dotčen, způsobu spáchání deliktu i okolností, za nichž byl spáchán. Krajský soud neshledal, že by výše pokuty byla v hrubém nepoměru k významu předmětu řízení nebo k závažnosti možných následků. Není pravdou, že by nebylo jasné, proč bylo o pokutě za tři předmětné pořádkové delikty rozhodnuto jedním rozhodnutím, na základě jakých zásad správního trestání a o jaký typ pokuty šlo. V projednávané věci KVS usnesením ze dne 3. 11. 2011 spojila řízení o třech pořádkových deliktech, ke kterým došlo ve dnech 4. 10., 5. 10. a 13. 10. 2011 v provozovnách žalobkyně v Jičíně, Jaroměři a Trutnově. Jestliže došlo k tomuto spojení řízení, nutně muselo být vydáno pouze jedno rozhodnutí o uložení pokuty za všechny tři pořádkové delikty a prvostupňový orgán tak správně uložil jednu pokutu za všechny tři zmařené kontroly (ve výši 100 tis. Kč). Žalovaná pak ve svém rozhodnutí výslovně uvedla (strana 13), že jde o postih za 3 zmařené kontroly (3 pořádkové delikty) a že je dána mnohost protiprávního jednání. Je tedy zřejmé, že byly projednány tři samostatné skutky spáchané ve vícečinném souběhu. O jaký jde typ pokuty, je rovněž zřejmé již z jejího názvu, jde o pokutu pořádkovou, jejímž účelem je (příp. i opakovaným ukládáním) dosáhnout splnění povinnosti kontrolované osoby umožnit kontrolu v její konkrétní provozovně. Krajský soud nesdílí pochybnost žalobkyně v tom směru, zda vzhledem na celkovou výši již udělených pořádkových pokut v jiných provozovnách, nebyla uložením pokuty v projednávané věci překročena zákonem povolená hranice 500.000,- Kč pro ukládání pokut. Zmíněná hranice, jak správně uvedla i žalovaná, platí k vymožení splnění povinnosti umožnit provedení kontroly pro každou provozovnu samostatně. Každá provozovna je totiž samostatným výrobcem potravin (každé bylo přiděleno registrační číslo). Za nesplnění povinnosti kontrolované osoby, tj. nevpuštění veterinárních inspektorů do provozovny tak může být uložena pokuta do 100.000,- Kč, a to i opakovaně, přičemž v souhrnu k vymožení kontroly v jedné provozovně může být uložena pokuta až 500.000,- Kč. Jestliže žalobkyně namítá, že žalovaná nezkoumala, zda uložení předmětné pokuty v kontextu s dalšími nebude -20- mít likvidační dopad, sama neuvedla žádné důvody, které by takové hrozbě svědčily. Žádné námitky a argumenty přitom neuváděla ani v odvolání. Žalované proto nemůže být důvodně vytýkáno, že tuto otázku v rozhodnutí nezdůvodnila. Jestliže je z běžně dostupných zdrojů zjistitelné, že žalobkyně je aktivním subjektem na trhu již od r. 1994, že má v současné době na území ČR cca 80 provozoven a že dle obchodního rejstříku činí její základní kapitál v současnosti 30 mil. Kč (v době kontroly 10 mil. Kč), mohla žalovaná důvodně předpokládat (za situace, že žalobkyně sama nic ke svým ekonomickým poměrům v průběhu správního řízení neuvedla), že pro takovýto subjekt nemůže být pokuta ve výši 100.000,- Kč likvidační. V souvislosti s odůvodněním výše pokuty žalobkyně označila tvrzení KVS o tom, že pro účely nevpuštění veterinárních inspektorů do objektů byl vyhotoven pro zaměstnance pokyn pod sankcí porušení pracovně právních povinností, za nepravdivé a v rozporu se skutečným stavem věci. K tomu je nutno uvést, že ve správním spise je založen metodický pokyn vydaný jednatelem žalobkyně nazvaný Závazný jednotný postup při úředním dozoru, ve kterém je mimo jiné uvedeno, jaké písemné pověření musí ke každé kontrole předložit všechny dozorové orgány (SZPI, ČOI, SVS, HS) při své kontrolní činnosti, že předložení služebního průkazu nestačí a že bez předložení písemného pověření ke kontrole je vstup cizích osob do provozních prostor provozovny zakázán. O existenci tohoto metodického pokynu se ostatně zmiňovala i pracovnice žalobkyně při odepření vstupu veterinárních kontrolorů do provozovny, jak vyplývá z protokolu ze dne 4. 10. 2011. Pro posouzení věci však není vůbec podstatné, zda byla s porušením pokynu spojena sankce pro zaměstnance či nikoliv, podstatná je ta skutečnost, že šlo o systémové pochybení, nikoliv jen o ojedinělý případ. Taková skutečnost pak může být při posouzení výše pokuty brána v potaz. Ad 4) Námitky proti protokolu u kontroly v provozovně v Jaroměři V protokole o kontrolním zjištění ze dne 5. 10. 2011 v Jaroměři skutečně není kolonka „předmět kontroly“ vyplněna. Z toho žalobkyně dovozuje, že není na jisto postaveno, zda byla dána věcná působnost kontrolního orgánu, aiz toho důvodu, že jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná. S tímto názorem se však krajský soud neztotožnil. Předně nelze pominout skutečnost, že v předmětném protokole jsou zaznamenány pouze okolnosti prokazující, že žalobkyně neumožnila veterinárnímu dozoru přístup na místa a do prostorů výkonu své činnosti (o čemž není sporu), čímž porušila § 53 odst. 4 veterinárního zákona. Kontrola tedy ani neproběhla (inspektor nevstoupil do kontrolovaného provozu). Současně nelze přehlédnout, že ve zmíněném protokole je mimo jiné vyjmenována „legislativa, dle které se kontroluje“, tj. dle které měla být kontrola provedena, tj. zejména zákon č. 166/1999 Sb., a nařízení (ES) č. 852/2004 a 853/2004. Z toho lze jednoznačně dovodit, že při kontrole měla být kontrolována činnost (hygiena) potravinářského podniku a zacházení s živočišnými produkty (masem a masnými výrobky). Nemohla tak -21- vzniknout žádná pochybnost o věcné působnosti kontrolního orgánu ke kontrole. Navíc pravomoc k provádění dozoru v provozovně žalobkyně, jak poznamenala i žalovaná, vyplývá i ze samotné registrace, při které se provozovatel potravinářského podniku na základě žádosti zaregistruje u příslušné KVS (orgánu veterinární správy) a přihlásí se tak k výkonu dozoru. Registrační číslo, které dostala přiděleno, bylo rovněž ve zmíněném protokolu o kontrolním zjištění uvedeno. Nevyplnění předmětu kontroly v protokole ze dne 5. 10. 2011 tedy nemohlo vyvolat žalobkyní uváděné důsledky. Ad 7) Postup Státní zemědělské a potravinářské inspekce K námitce odlišného přístupu žalované oproti Státní zemědělské a potravinářské inspekci v obdobných věcech, se krajský soud nemůže vyjádřit. Postup Státní zemědělské a potravinářské inspekce není předmětem tohoto řízení, a krajský soud proto nemá k dispozici ani žádné podklady, ze kterých by mohl v tomto směru činit nějaký úsudek. V čem má spočívat namítaná rozdílnost v postupech vedení řízení u žalované, nemůže krajský soud rovněž hodnotit, neboť ji žalobkyně nekonkretizovala, navíc k více jiným postupům žalované krajský soud nemá potřebné podklady. Ad 8) Náležitosti napadeného rozhodnutí – absence podpisu oprávněné osoby Ustanovení § 69 odst. 1 věty druhé správního řádu stanoví, že „písemné vyhotovení rozhodnutí dále musí obsahovat označení správního orgánu, který rozhodnutí vydal, číslo jednací, datum vyhotovení, otisk úředního razítka, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby. Podpis oprávněné úřední osoby je na stejnopisu možno nahradit doložkou „vlastní rukou“ nebo zkratkou „v. r.“ u příjmení oprávněné osoby a doložkou „Za správnost vyhotovení“ s uvedením jména, příjmení a podpisu úřední osoby, která odpovídá za písemné vyhotovení rozhodnutí.“ Z originálu napadeného rozhodnutí založeného ve správním spise krajský soud zjistil, že obsahuje jak otisk úředního razítka žalované, tak jméno, příjmení a funkci oprávněné úřední osoby (doc. MVDr. Milan Malena, Ph.D., ústřední ředitel) s dovětkem v zastoupení a podpis oprávněné úřední osoby s doložkou „v z.“, tedy není pravdou, že u vytištěného jména chybí podpis. Žalovaná ve vyjádření k žalobě vysvětlila, že podpis jiné úřední osoby v zastoupení je podpis osoby, která je oprávněna podepisovat dle vnitřních předpisů za ústředního ředitele. Krajskému soudu je z úřední činnosti známo, že takováto oprávnění k zastoupení jsou běžně ve vnitřních předpisech, a to nejen správních orgánů, upravena. Z kopie rozhodnutí předloženého soudu žalobkyní je zřejmé, že jí bylo napadené rozhodnutí doručeno elektronicky. V takovém případě však nemohla „klasický“ podpis vidět. Takové rozhodnutí obsahuje slovní vyjádření otisku úředního razítka, uvedení „doc. MVDr. Milan Malena, Ph.D., ústřední ředitel, v zastoupení“ a dole je jako osoba odpovídající za správnost vyhotovení uvedena „Bc. Jitka Polidarová, DiS“, přičemž je zde výslovně vyjádřeno, že rozhodnutí bylo opatřeno elektronickým podpisem. Jak správně uvedla žalobkyně, elektronický podpis představuje údaje v elektronické podobě spjaté s daným podáním, které umožňují -22- identifikovat osobu, jejímž elektronickým podpisem je podání opatřeno. Při vytištění rozhodnutí však elektronický podpis na listinné podobě vidět nelze, je vyjádřen právě jen slovy „elektronicky či digitálně podepsáno“. Napadené rozhodnutí žalované tedy obsahuje náležitosti požadované ustanovením § 69 správního řádu. Dlužno dodat, že poznámka žalobkyně, že elektronické doručení nežádala, je zcela irelevantní. Orgán veřejné moci a správní orgán je povinen upřednostnit doručování prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky všem účastníkům řízení, kteří ji mají zřízenou (§ 19 odst. 1 správního řádu a § 17 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb.). Ad 9) Prominutí (snížení) pokuty Žalobkyně z důvodu opatrnosti navrhla prominutí, popřípadě snížení pořádkové pokuty na minimum. Důvody pro takový postup soudu však nijak nerozvedla a nekonkretizovala, neuvedla ani žádné relevantní okolnosti svědčící o zjevné nepřiměřenosti výše pokuty. Ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s. umožňuje, aby soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, a nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustil od něj nebo jej snížil v mezích zákonem dovolených, a to lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě. Lze konstatovat, že k užití zmíněného moderačního práva Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne ze dne 3. dubna 2012, čj. 1 Afs 1/2012 -36, uvedl, že „použitím moderačního práva soud nahrazuje správní uvážení správního orgánu … Moderační právo soudu má však místo pouze tam, kde je postih za spáchaný správní delikt zjevně nepřiměřený (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004, čj. 10 Ca 250/2003-48, publikovaný pod č. 560/2005 Sb. NSS)…. V rámci moderačního práva soud zkoumá, zda nedošlo k excesu při individualizaci trestu, tedy zda a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu a zda byl v rámci zákonné trestní sankce vybrán pro pachatele takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená.“ Krajský soud s ohledem na shora uvedené okolnosti případu dospěl k závěru, že uloženou pokutu nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřenou, jak pro použití moderačního práva vyžaduje ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s. Proto návrhu na prominutí nebo snížení uložené pokuty vyhovět nemohl. V replice žalobkyně ještě doplnila žalobu o námitku, že v jejím případě měla být řízení o pokutách ve více jejích provozovnách spojena (nejen ve třech) a měla být uložena pokuta úhrnná, popř. souhrnná, za více činů nebo za pokračující protiprávní -23- jednání, a že pokud by tak správní orgány postupovaly, mělo by to významný vliv na výši pokuty, která by tak byla nižší. Pokud jde o společné řízení, to upravuje ustanovení § 140 správního řádu tak, že správní orgán může usnesením spojit různá řízení, k nimž je příslušný, pokud se týkají téhož předmětu řízení nebo spolu jinak věcně souvisejí anebo se týkají týchž účastníků, nebrání-li tomu povaha věci, účel řízení nebo ochrana práv nebo oprávněných zájmů účastníků. Z uvedeného vyplývá, že tento postup je ponechán na volném správním uvážení správního orgánu. V projednávané věci KVS usnesením ze dne 3. 11. 2011 spojila řízení o třech pořádkových deliktech, ke kterým došlo ve dnech 4. 10., 5. 10. a 13. 10. 2011 v provozovnách žalobkyně v Jičíně, Jaroměři a Trutnově. Je zřejmé, že tak KVS učinila z důvodu jejich blízké časové souvislosti. Sloučení řízení pak nepřichází v úvahu v případech, které jsou řešeny různými územními správními orgány, a spojení řízení ve větším rozsahu by bránil samotný účel řízení o uložení pořádkové pokuty, kterým je donutit provozovatele potravinářského provozu k plnění jeho povinností kontrolované osoby v rámci výkonu státního veterinárního dozoru. S ohledem na uvedené krajský soud neshledal nezákonným postup žalované, která projednala předmětné tři pořádkové delikty ve spojeném řízení a další k nim nepřipojila. S ohledem na shora uvedené krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná požadovala náhradu nákladů ve výši jízdních výdajů vynaložených na účast pověřených pracovníků k jednání u soudu. V této věci sice byla úspěšná a měla by nárok na jejich úhradu, avšak vzhledem k tomu, že uplatněné náklady spočívající v jízdném k jednání u soudu jí byly přiznány již v první z projednávaných věcí u zdejšího soudu téhož dne mezi stejnými účastníky (pod sp. zn. 31 A 11/2013), v této věci již znovu přiznány nebyly.