30 A 87/2023 – 55

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudkyň JUDr. Martiny Kűchlerové, Ph.D., a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobců: a) P. B. b) M. B. oba zastoupeni advokátem JUDr. Martinem Knobem, sídlem Denisova 585, 506 01 Jičín proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje sídlem U Jezu 642/2a, 461 80 Liberec za účasti: Obec Kacanovy sídlem Kacanovy 51, 511 01 Kacanovy v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2023, č. j. KULK 75033/2023, OSH 720/2023/280.9/Fr, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobci se žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové dne 28. 11. 2023 domáhali zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, kterým tento zamítl jejich odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Turnov ze dne 8. 8. 2023, č. j. OD/23/24901/vOD (dále jen „Rozhodnutí správního orgánu I. stupně“).

2. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla v řízení o určení právního vztahu dle § 142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), deklarována existence veřejně přístupné účelové komunikace (dále také jen „VPÚK“) dle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), na části pozemku parc. č. XA (dále též „Předmětný pozemek“) v katastrálním území xx (všechny dále uvedené pozemky se nacházejí v tomto katastrálním území).

3. Ve věci již bylo dříve zdejším soudem rozhodováno, konkrétně v řízení vedeném pod sp. zn. 30 A 13/2023, ve kterém byla tehdejší rozhodnutí správních orgánů obou stupňů (výrokově vyznívající stejně, jako ta výše specifikovaná) zrušena pro nepřezkoumatelnost. Správní orgány obou stupňů tak byly v nyní přezkoumávaném řízení vázány rovněž závazným právním závěrem krajského soudu.

II. Shrnutí argumentace obsažené v žalobě a ve vyjádření žalovaného

4. Žalobci uvedli, že se neztotožňují se závěrem obsaženým v napadeném rozhodnutí, neboť v daném případě nebylo prokázáno naplnění všech obligatorních znaků existence účelové komunikace dle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.

5. Žaloba stojí v zásadě na dvou žalobních bodech. Prvním z nich je zpochybňováno hodnocení správních orgánů stran naplnění znaků nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby v případě Předmětného pozemku.

6. Žalobci mají za to, že správní orgány – Městský úřad Turnov a žalovaný nerespektovaly závěry rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, a to ve věci požadavku dostatečného vypořádání se se znakem nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. V souvislosti s alternativní komunikací Městský úřad Turnov vyhledal pozemky, které jsou navazujícími na spornou komunikaci, přičemž nepopírá, že by tyto pozemky mohly být obsluhovány také existující alternativou. Avšak zároveň posoudil tuto alternativu a došel k závěru, že se jedná o neúměrně delší trasu a navíc by přerušení veřejně přístupné účelové komunikace pouze na části ve vlastnictví obce způsobilo jednoznačně problematické otáčení vozidel. Nezanedbatelnou roli při osvědčení nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby je skutečnost, že je značně omezena akceschopnost složek integrovaného záchranného systému, jelikož odstranění části komunikace neumožňuje průjezd vozidel.

7. Městský úřad Turnov sice uvedl výčet pozemků, kdy severním směrem jsou lokalizovány pozemky p. č. XB, XC, XD a XE. Jižním směrem to jsou pozemky p. č. XF, XG, XH, XCH, XI, XJ a XK. Městský úřad Turnov posoudil, že k těmto pozemkům existuje komunikační alternativa po místních komunikacích v obci a částečně po silnici III. třídy, která je dlouhá 2 km, měřeno od začátku do konce. Povrch komunikační alternativy je asfaltový, způsobilý pro veškerou dopravu. Výškové vedení alternativní trasy nevede po vrstevnici, směrem od Olešnice klesá alternativní trasa dolů do údolí a následně zase stoupá k domu č. p.

99. Již existence komunikační alternativy vylučuje naplnění obligatorního znaku VPÚK nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. I když je tato tzv. komunikační alternativa o několik set metrů delší, je třeba zohlednit, že spojení je po ní pohodlnější, a to pro asfaltový povrch a absenci překážek v terénu. Alternativní komunikace je nadto ve vlastnictví obce Kacanovy, jakožto osoby zúčastněné na řízení.

8. Správní orgán konkretizoval zmiňované zemědělské pozemky parcelním číslem, dále ovšem neuvedl jejich vlastníky. Nevypořádal se s námitkou žalobců, že pokud má komunikace sloužit pro potřeby omezeného množství osob, což jsou vlastníci zemědělských pozemků, je určení účelové komunikace nepřiměřeným zásahem do vlastnického práva žalobců, a že daná situace by měla být řešena např. zřízením věcného břemene. Správní orgán tedy nevyhodnotil komunikační alternativy z hlediska dotčených pozemků dostatečně pečlivě. Postupoval tak v rozporu se zavedenou judikatorní praxí. Žalobci přitom nesčetněkrát překládali výčet dočtených pozemků a uváděli i další alternativy, jak zajistit dopravní obslužnost těchto pozemků, např. podání žalobců ze dne 13. 6. 2023. Pozemek p. č. XL je obsluhován z p. č. XM. Pozemek p. č. XL je navíc po celé své hranici s p. č. XN oplocen a nic nenasvědčuje tomu, že by byl dopravně obsluhován z části pozemku p. č. XA a ani z části pozemku p. č. XN vedoucí podélně při hranici s p. č. XA. Následující pozemek p. č. XK přímo sousedí na jihu s jinou pozemní komunikací. Dále následující pozemky jsou obsluhovány z jižních pozemků, případně mohou být obsluhovány z východu po p. č. XN. Dále jaké přístupy lze použít i pozemky p. č. XO a p. č. XP.

9. Žalobci mají za to, že se správní orgány také dostatečně nezabývaly otázkou obslužného významu projednávané cesty. Obslužný význam cesta neměla ani v minulosti. Z provedených důkazů a zejména z výpovědí svědků M. B. a M. O. B. vyplynulo, že účastníci řízení v době okolo roku 1990 koupili pozemek p. č. XA. K tomuto pozemku vedla příjezdová cesta p. č. XN s nezpevněným povrchem. Tato příjezdová cesta vedla pouze k pozemku p. č. XA a končila v zatáčce pod vzrostlou lípou srdčitou a dále již nepokračovala. Dále následoval jen neudržovaný a křovinami a náletovými dřevinami zarostlý pozemek. Obhospodařování sousedících pozemků se dělo po přilehlých loukách. Předmětná cesta neplnila roli obslužné spojnice. Vlastníkem pozemku byl Státní pozemkový úřad. Nikdo se o pozemek nestaral.

10. Žalovaný své rozhodnutí zdůvodňuje také tím, že oddělením části komunikace by vznikly dvě veřejně přístupné účelové komunikace, které by byly slepé, což odporuje zásadě komunikaci jako takovou nekouskovat, neoddělovat jednotlivé části, ale zachovat ji jako funkční celek. V daném případě však dle názoru žalobců k žádnému kouskování nedochází, neboť ze západní strany vedla příjezdová cesta pouze k domu žalobců č. p. XQ a končila v zatáčce pod vzrostlou lípou a dále již nepokračovala. V daném případě se tedy nejedná o ucelený celek, jak uvádí žalovaný. Cesta začíná od křižovatky, kde se odbočuje ze silnice na příjezdnou cestu, která končí zatáčkou před lípou.

11. Dále žalobci přistoupili k druhému žalobnímu bodu, kterým zpochybňovali závěry správních orgánů obou stupňů stran existence jejich souhlasu s existencí VPÚK na Předmětném pozemku.

12. Žalobci od samého začátku brojili proti stavebním zásahům do jejich části pozemku. Jakmile se žalobci dozvěděli o záměru stavebních úprav, tak proti tomuto vyslovili nesouhlas. Navíc ze strany osoby zúčastněné na řízení dostali žalobci výzvu k odstranění oplocení, proti tomuto také vznesli námitky. Žalobci vyjadřovali svůj nesouhlas se zásahem na svoji část pozemku. Do doby, kdy pozemek p. č. XN vlastnil Státní pozemkový úřad, existoval pokojný stav tak, jak jej ve správním řízení popisovali žalobci a potvrdili svědci. Poté, co pozemek nabyla osoba zúčastněná na řízení, začaly spory o hranice mezi pozemky a o vedení cesty. Proti záměru obce vést cestu na pozemku p. č. XA se žalobci bránili a vyslovovali opakovaný nesouhlas. Nesouhlas vyslovovali stavbou provizorních oplocení a zátaras. V období let 2011 až 2022 docházelo k opakovanému poškozování těchto provizorních oplocení neznámými pachateli, přičemž tyto záznamy jsou uloženy na příslušném oddělení Policie ČR. O existenci zábran svědčí i dopis ze strany obce datovaný ze dne 26. 10. 2021 k odstranění zábran na pozemku p. č. XA, odeslaný prostřednictvím zástupce obce.

13. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 16. 1. 2024 odkázal na obsah žalobou napadeného rozhodnutí a Rozhodnutí správního orgánu I. stupně s tím, že obě tato rozhodnutí jsou zákonná a naplnění znaků existence VPÚK i na Předmětném pozemku bylo správně vyhodnoceno.

14. Osoba zúčastněná na řízení na výzvu soudu dne 24. 1. 2024 sdělila, že v řízení ve smyslu § 34 s. ř. s. bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení.

III. Jednání krajského soudu

15. V předmětné věci se dne 27. 2. 2024 konalo jednání před soudem, kterého se zúčastnili žalobci se svým zástupcem, pověřený zaměstnanec žalovaného a starostka osoby zúčastněné na řízení.

16. Účastníci řízení setrvali na svých dosavadních procesních stanoviscích, osoba zúčastněná na řízení se připojila k vyjádření a procesnímu postoji žalovaného.

17. Žalobci navrhli k provedení důkazu listinu ze dne 5. 2. 2024 – Odpověď na jejich žádost (od osoby zúčastněné na řízení) o vybudování pouličního osvětlení (založeno na č. l. 47 soudního spisu). Uvedený důkazní návrh byl zamítnut pro nadbytečnost. Žádné další důkazní návrhy nebyly u jednání soudu vzneseny.

IV. Posouzení věci krajským soudem

18. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního s. ř. s. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného správního orgánu, přičemž rozsah jeho přezkumu byl vymezen žalobními body. Dospěl přitom k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 19. Dne 14. 9. 2021 podala osoba zúčastněná na řízení správnímu orgánu I. stupně žádost o vydání osvědčení o existenci veřejně přístupné účelové komunikace. Důvodem této žádosti byla skutečnost, že v důsledku procesu digitalizace katastrální mapy dotčeného katastrálního území došlo ke zpřesnění hranic mezi pozemkem p. č. XN, na kterém existuje historicky mnoho desítek let užívaná komunikace, a sousedními pozemky tak, že těleso komunikace se v některých částech nachází nikoliv na pozemku p. č. XN, ale na sousedních pozemcích (mj. i na pozemku p. č. XA). Dle tvrzení žadatele tato komunikace kumulativně splňuje všechny znaky účelové komunikace, jak jsou vymezeny § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Následně bylo správním orgánem I. stupně dne 24. 9. 2021 pod sp. zn. OD/21/29563/KOM vydáno osvědčení o existenci veřejně přístupné účelové komunikace (mj. i na Předmětném pozemku).

20. V návaznosti na vydané osvědčení dne 26. 10. 2021 právní zástupce osoby zúčastněné na řízení vyzval žalobce k odstranění stavby plotu v části pozemku, kde jím účelová komunikace dle osvědčení prochází, a k zastavení stavebních prací spočívajících v postupném odtěžování zeminy. Na základě této výzvy se žalobci obrátili na správní orgán I. stupně se žádostí o určení právního vztahu dle § 142 správního řádu o určení charakteru pozemní komunikace dle § 7 zákona o pozemních komunikacích na pozemku p. č. XA v k. ú. xx.

21. Žalobci v žádosti poukazovali na skutečnost, že o toto osvědčení se v daném případě nelze opřít a spor žalobců a osoby zúčastněné na řízení lze vyřešit toliko vydáním deklaratorního rozhodnutí o určení existence či neexistence účelové komunikace. Dle výkladu důvodové zprávy ke správnímu řádu se osvědčení vydává v případech, kdy není třeba autoritativního zjištění (tj. kdy o věci není sporu). Žalobci též ve své žádosti zdůraznili, že na žádné části předmětného pozemku se nenachází veřejně přístupná účelová komunikace. Pokud by se o ni mělo jednat, je nutné naplnění všech čtyř znaků (zákonný účel, znak stálosti a patrnosti v terénu, souhlas vlastníka s obecným užíváním cesty veřejností a nutná komunikační potřeba), v tomto případě není však naplněn ani jeden z těchto znaků.

22. Dne 3. 1. 2022 bylo správním orgánem I. stupně osvědčení o existenci VÚPK na předmětném pozemku zrušeno. Dne 12. 1. 2022 vydal správní orgán I. stupně oznámení o zahájení správního řízení a dne 2. 2. 2022 bylo provedeno místní šetření.

23. Dne 14. 3. 2022 bylo správním orgánem I. stupně vydáno rozhodnutí o tom, že se na předmětném pozemku nenachází veřejně přístupná účelová komunikace, neboť nebyly kumulativně splněny všechny znaky, které současná praxe pro její existenci vyžaduje, správní orgán v daném případě nedovodil souhlas vlastníka. Proti tomuto rozhodnutí podala osoba zúčastněná na řízení odvolání. Žalovaný dne 29. 6. 2022 vydal rozhodnutí, kterým odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání se závazným právním názorem, že je nutné řádně zmapovat a odůvodnit žalobci namítanou změnu historického průběhu cesty, a to i ve vztahu k datu souhlasu vlastníka pozemků.

24. Dne 11. 7. 2022 bylo vydáno oznámení o pokračování správního řízení a po doplnění dokazování bylo vydáno prvoinstanční rozhodnutí, proti kterému žalobci podali odvolání. Konkrétně šlo o rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 20. 9. 2022, č. j. OD/22/26181/vOD. K odvolání žalobců bylo uváděné rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 11. 2022, č. j. KULK 82371/2022. Obě uváděná rozhodnutí však byla následně zrušena pro nepřezkoumatelnost Krajským soudem v Hradci Králové, a to jeho rozsudkem ze dne 25. 4. 2023, č. j. 30 A 13/2023 – 38.

25. Následně tedy správní orgán I. stupně rozhodoval znovu, stejně jako žalovaný, jehož rozhodnutí je nyní předmětem přezkumu v tomto řízení. Právní posouzení 26. Krajský soud nejprve předesílá, že stran právní argumentace a vypořádání se se všemi znaky existence VPÚK – a to v souladu se závazným právním názorem krajského soudu vysloveným v jeho rozsudku ze dne 25. 4. 2023, č. j. 30 A 13/2023 – 38 – vyniká Rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Rozhodnutí žalovaného na něj spíše odkazuje a v některých ohledech jej doplňuje. Hlavní právní argumentace je vtělena do Rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Uvedené však nebránilo krajskému soudu v tom žalobu zamítnout, neboť na obě rozhodnutí je nutno nahlížet jako na jeden celek (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2008, č. j. 2 As 20/2008 – 73, a ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013 – 25).

27. Krajský soud nejprve obecně konstatuje, že v nyní projednávané věci jsou přezkoumávána rozhodnutí správních orgánů (obou stupňů), jejichž závěrem bylo deklaratorní určení (řízení ve smyslu § 142 správního řádu) o tom, že na Předmětném pozemku je umístěna veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 ZOPK.

28. Z dikce § 7 odst. 1 ZOPK plyne, že: „Účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena.“ 29. Z výše uvedené doslovné citace právní úpravy plynou první dva z celkem čtyř znaků rozhodných (při jejich kumulativním splnění) pro určení existence veřejně přístupné účelové komunikace. Zákon tedy požaduje, že cesta musí být zřetelná, patrná v terénu a zároveň spojuje jednotlivé nemovitosti pro potřeby vlastníků či spojuje jednotlivé nemovitosti s ostatními pozemními komunikacemi či slouží k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků (k tomu srov. Mácha, Aleš, Huneš, Karel. Místní a účelové komunikace. Praha: Leges, 2016, s. 72 – 83).

30. O splnění obou těchto znaků v nyní projednávaném případě není sporu – sami žalobci ostatně v žalobě uvádějí, že tyto znaky jsou jednoznačně splněny.

31. Mezi další dva znaky – o kterých je již v kontextu obsahu žalob, jak jsou specifikovány shora, sporu – patří souhlas vlastníka dotčených pozemků a požadavek nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby (srov. např. rozsudky NSS ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012 – 42, č. 2826/2013 Sb. NSS, ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 213/2015 – 14, č. 3371/2016 Sb. NSS, ze dne 30. 3. 2017, č. j. 5 As 140/2014 – 85, č. 3571/2017 Sb. NSS, dále srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2942/10, či ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 3608/10).

32. Krajský soud zároveň dodává, že správní orgány obou stupňů vyhověly jeho požadavkům vysloveným v rozsudku ze dne 25. 4. 2023, č. j. 30 A 13/2023 – 38.

33. Ve vztahu k prvnímu žalobnímu bodu krajský soud konstatuje, že v rozhodnutích správních orgánů obou stupňů již nyní neabsentuje dostatečné vypořádání se se znakem nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby . Z odůvodnění obou rozhodnutí je patrno, k jakým nemovitostem lze znak nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby vztáhnout a proč (k tomu srov. str. 7 – 8 Rozhodnutí správního orgánu I. stupně a str. 5 – 6 žalobou napadeného rozhodnutí).

34. Otázka, jakým způsobem mají správní orgány znak nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby posuzovat, byla již soudy několikrát řešena. Podle nálezu Ústavního soudu II. ÚS 286/06 ze dne 17. 5. 2007 platí, že „[z] dnešních hledisek posuzování legitimních omezení základních práv se totiž jedná o nezbytnou podmínku proporcionality omezení. Zjednodušeně řečeno, existují–li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům.“. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014, č. j. 9 As 147/2013 – 48, vyplývá, že k prokázání nutné komunikační potřeby je třeba zjistit, zda k sousedním nemovitostem neexistuje alternativní přístup a zda užívání nemovitosti není zajištěno institutem soukromého práva, např. věcným břemenem. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2011, č. j. 2 As 44/2011 – 99, je podmínka nutné komunikační potřeby naplněna, pokud se v dané lokalitě nenachází k předmětné komunikaci alternativa, o níž by bylo možné vzhledem ke konkrétním podmínkám v území ještě rozumně uvažovat. Z další judikatury Nejvyššího správního soudu dále vyplývá, že správní orgány zkoumají, zda alternativní dopravní cesta zajišťuje plnohodnotné komunikační spojení dotčených nemovitostí, zda je udržovaná, průjezdná i při špatném počasí a v zimním období a zda je vhodná pro nezbytný obslužný provoz nemovitosti většími vozidly, např. popeláři, dovoz paliva, hasiči, vůz záchranné služby apod. Alternativní cesta musí reálně existovat (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2015, č. j. 8 As 32/2015–32).

35. Správní orgány ve svých rozhodnutích sdělily ve vztahu k jakým pozemkům a proč (stran vhodnosti či nevhodnosti alternativy) je naplněn znak nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Žalobci oponují tím, že k pozemkům p. č. XL a XK je přístup dán jinudy – ve vztahu k těmto pozemkům ale nutnost existence VPÚK správní orgány nedovozovaly. Správní orgány se věnovaly i otázce vhodnosti alternativní cesty stran její délky a dostupnosti (možnosti ji využívat nezávazně na Předmětném pozemku) a dospěly k závěru, že jako alternativa je nedostatečná. Důležité je zdůraznit fakt, že VPÚK byla v daném místě historicky – dříve formálně vzato ne na pozemku p. č. XA – ale to jen z důvodů nepřesnosti v katastru nemovitostí. Žalobci ji sami takto od roku 1991, kdy nemovitost zakoupili, respektovali. Situace se mění až v souvislosti s digitalizací katastru nemovitostí a zpřesněním hranic v terénu – v tu chvíli žalobci (rok 2010/2011) začínají brojit proti existenci VPÚK, neboť tato částečně vede po Předmětném pozemku – ačkoli jde o stále stejnou cestu ve stále stejné šířce (jak plyne z fotografií, které jsou obsahem správního spisu). Jde o cestu historickou a historicky funkční celek, který umožňuje průjezd dvoustopých vozidel bez nutnosti jejich couvání (otáčení je s ohledem na šíři VPŮK nemožné). Funkční celek cesty (historicky daný) je tak v daném případě klíčovým faktorem pro závěr o tom, že zde existuje VPÚK a tuto nelze alternativně nahrazovat, respektive případná alternativní náhrada v dané věci není vhodná – s ohledem na konkrétní okolnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyšší správního soudu ze dne 9. 8. 2022, č. j. 9 As 36/2022–60).

36. Krajský soud tak s ohledem na vše výše uvedené shledal první žalobní bod jako nedůvodný.

37. V rámci druhého žalobního bodu se krajský soud zabýval otázkou, zda je v případě existence VPÚK (i) na Předmětném pozemku splněn další ze znaků, konkrétně udělení souhlasu vlastníkem.

38. Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, mimo jiné konstatoval: „Ústavně konformní omezení vlastnického práva je možné pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu, přičemž míra a rozsah omezení musí být proporcionální ve vztahu k cíli, který omezení sleduje, a prostředkům, jimiž je omezení dosahováno. Tam, kde jedna z těchto podmínek nuceného omezení vlastnického práva absentuje (například zákon nepředpokládá poskytnutí kompenzace za jeho omezení), jedná se o neústavní porušení vlastnického práva. V takových případech lze ústavně konformně omezit vlastnické právo pouze se souhlasem vlastníka, proto existuje–li v zákoně veřejnoprávní institut omezující vlastnické právo, aniž by s tímto omezením spojoval poskytnutí náhrady, je nezbytnou podmínkou jeho ústavní konformity souhlas vyjádřený vlastníkem. Tak je tomu v případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací definovaných v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v jejichž případě je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět obecné užívání pozemku jako komunikace (§ 19 zákona) a umožnit na něj veřejný přístup. Zákon o pozemních komunikacích však toto omezení nespojuje s poskytnutím finanční náhrady.“ 39. Z uvedeného nálezu Ústavního soudu tak vyplývá nutná podmínka pro to, aby se mohlo jednat o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, a to souhlas vlastníka pozemku s užíváním komunikace. Jak dále plyne z dosavadní soudní judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 As 20/2003 – 64, etc.), zákon o pozemních komunikacích je třeba vykládat v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod tak, že veřejně přístupná účelová komunikace může vzniknout proti vůli vlastníka dotčeného pozemku pouze za poskytnutí kompenzace (náhrady). Jestliže však vlastník s jejím zřízením souhlasil, jsou jeho soukromá práva v takovém případě omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace, které nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005).

40. Jestliže vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil nesouhlas, jde o účelovou komunikaci vzniklou ze zákona. Stačí, aby vlastník strpěl užívání pozemku jako komunikace, v případě nesouhlasu musí jít o aktivní jednání. Souhlas se vznikem účelové komunikace tedy může vlastník udělit buď výslovným prohlášením (věnováním), nebo i konkludentně. Pokud tedy vlastník neprojevil kvalifikovaný nesouhlas se vznikem účelové komunikace, platí, že jeho souhlas byl dán. Jak uvedl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009 – 66, „jestliže vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas, jde o účelovou komunikaci vzniklou ze zákona. Stačí, aby vlastník strpěl užívání pozemku jako komunikace, v případě nesouhlasu musí však jít o aktivní jednání.“ 41. Takový účinek pak nemůže být později vyloučen jednostranným úkonem vlastníka, který souhlas v minulosti (byť i konkludentně) udělil, ani jeho právních nástupců (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005, dostupný z www.nsoud.cz). Pokud je účelová komunikace zřízena, je její právní status závazný i pro budoucí majitele pozemku – účelové komunikace, ti nejsou oprávněni ji ze své vůle uzavřít.

42. Během správního řízení žalobci několikrát argumentovali tím, že s veřejným užíváním části jejich pozemku nesouhlasili a že z důvodu přirozených překážek nelze hovořit o souhlasu „od nepaměti“. Správní orgány se splněním tohoto znaku zabývaly ve svých rozhodnutích, v Rozhodnutí správního orgánu I. stupně k tomu srov. str. 6 – 7 a v případě žalobou napadeného rozhodnutí srov. rovněž str. 6 – 7.

43. Správní orgán I. stupně z fotografií zjistil, že před započetím stavebních úprav v místě (rok 2011) se koridor komunikace podél rodinného domu žalobců nikterak neodlišuje od koridoru, který byl zachycen na fotografii po úpravě (fotografie jsou z března 2011) – uvedené je potvrzeno svědeckými výpověďmi. Pozice plotu žalobců je stejná před i po úpravě – a před touto úpravou komunikace byla odsouhlasena hranice, kudy komunikace prochází. Nadto zaměření hranic po digitalizaci nemůže mít vliv na dříve udělený souhlas s existencí VPÚK. Souhlas vlastníka byl správními orgány dovozen ze svědeckých výpovědí a fotografií, ze kterých plyne, že šíře cesty se v průběhu času neměnila, docházelo k vyklestění větví, aby zůstala průjezdná. Výslechy svědků zmapovaly stav i před stavbou rodinného domu žalobců – je jasné, že ani předchozí majitelé užívání VPÚK nikterak nebránili. Souhlas žalobců je zřejmý od roku 1991 (nabytí nemovitosti do jejich vlastnictví) do stavebních úprav komunikace (2011), které organizovala osoba zúčastněná na řízení (se zohledněním digitalizace katastru nemovitostí). Až po cca 20 letech (v návaznosti na digitalizaci katastru a „posunutí“ hranic pozemku parc. č. XA) začali žalobci omezovat šíři VPÚK umělými bariérami tak, aby tato nevedla po jejich pozemku, avšak tím ji de facto co do její poloviny – oproti historickému stavu – zúžili. V daném případě tak krajský soud souhlasí se správními orgány a jejich závěrem, že souhlas byl žalobci udělen konkludentně, respektive že je v daném případě udělen tzv. od nepaměti (to zejména s ohledem na historické fotografie založené ve správním spise).

44. Pro vyčerpávající doplnění krajský soud odkazuje i na další argumentaci správního orgánu I. stupně konkrétně uvedenou v odstavci č. 3 na str. č. 7 Rozhodnutí správního orgánu I. stupně (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005–130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006–86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47).

45. Krajský soud proto s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o nedůvodnosti i druhé žalobní námitky.

V. Závěr a náklady řízení

46. Soud tak neshledal žalobou důvodnou a nad její rámec nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

47. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti a žalobci nebyli v řízení úspěšní, pročež nemají právo na náhradu nákladů řízení.

48. Osobě zúčastněné na řízení mohou podle § 60 odst. 5 s. ř. s. vzniknout náklady řízení jen v souvislosti s plněním povinností, které jí soud uložil. Jelikož soud v tomto soudním řízení osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti neuložil a neshledal pro přiznání náhrady nákladů řízení ani jiné důvody hodné zvláštního zřetele, rozhodl tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Osoba zúčastněná na řízení nadto výslovně u jednání soudu uvedla, že náhradu nákladů řízení nepožaduje.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí argumentace obsažené v žalobě a ve vyjádření žalovaného III. Jednání krajského soudu IV. Posouzení věci krajským soudem Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu Právní posouzení V. Závěr a náklady řízení