30 A 88/2015 - 36

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobce: R. S., nar. X, bytem X, zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému: Krajský úřad Královehradeckého kraje, se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2015, čj. 16359-2/DS/2015/Er, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce do rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové (dále také jen „správní orgán prvého stupně“ nebo „magistrát“) ze dne 29. 4. 2015, zn. P/1049/2014OS1/Mich, MMHK/077209/2015, a potvrdil je. Uvedeným prvoinstančním správním rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu dle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a za to mu byla uložena pokuta 1.500,- Kč a povinnost uhradit náklady řízení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce jako provozovatel vozidla zn. Ford, registrační značky 5H5 4530, nezajistil, aby byly při použití vozidla na pozemní komunikaci dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu, když dne 14. 3. 2014, nejdéle ve 13:10 hod. řidič zastavil a stál v ulici Collinova, v blízkosti budovy čp. 420 v Hradci Králové, a neuhradil parkovací poplatek. Tím řidič vozidla porušil dopravní značku IP 25a Zóna s dopravním omezením s vyobrazenou dopravní značkou IP 13c-Parkoviště s parkovacím automatem s dodatkovou tabulkou E13 – Zakazuje se stání bez parkovacího lístku Po – Pá 8:00 – 18:00 hod. So 8:00 – 16:00 hod. Městkou policií bylo vozidlo zablokováno a ve 13:35 hod. byla na lince městské policie přijata žádost o odblokování vozidla, na místě odblokování byl zjištěn jako žadatel žalobce, který je zároveň i provozovatelem vozidla. Žalovaný podrobně popsal průběh řízení a konstatoval, že žalobci jako provozovateli byla zaslána výzva k zaplacení určené částky, v níž bylo mimo jiné uvedeno, že namísto zaplacení určené částky je možnost ohlásit osobu řidiče. K této problematice poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, čj. 3As 7/2014-21, a uvedl, že k odpovědnosti za předmětný správní delikt dle ustanovení § 125f zákona o silničním provozu není vyžadováno zavinění. Jedná se o odpovědnost objektivní, aby se provozovatel této odpovědnosti zprostil, muselo by dojít k naplnění podmínek ustanovení § 125f odst. 5 písm. a) a b) zákona o silničním provozu (vozidlo bylo provozovateli odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou nebo provozovatel podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel), což v nyní projednávané věci zjištěno nebylo. Žalovaný uvedl, že žalobce si výzvu k zaplacení určené částky osobně převzal, určenou částku ve stanovené lhůtě však neuhradil a následně sdělil údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Za řidiče vozidla označil osobu: J. R. B., nar. 14. 7. 1967 v Glasgow, trvale bytem 65 Renfield Street, Glasgow, Spojené Království Velké Británie. Žalovaný jednak z nedoručené písemnosti této osobě, tak z odůvodnění rozhodnutí magistrátu, dovodil, že se jedná o osobu označenou účelově, neboť jak z činnosti správních orgánů vyplývá, jde o osobu v zásadě nekontaktní, se záměrem jednání prodlužovat. Dle žalovaného je zcela zřejmé, že jakékoli snahy správního orgánu kontaktovat označenou osobu řidiče (J. R.B.) by nemohly z důvodu procesní obstrukční taktiky žalobce přispět k faktickému vyřešení zjištěného přestupku. Žalovaný dále konstatoval, že žalobce nebyl ani z procesního hlediska krácen na svých právech a nebylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Závěr, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití předmětného vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu, vyplývá bez jakýchkoliv rozumných pochybností ze spisového materiálu. Jako účastník řízení měl možnost uplatnit své právo ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť písemností ze dne 30. 3. 2015 byl magistrátem obeznámen o ukončení dokazování a současně mu byla dána možnost seznámit se se spisovým materiálem a vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí. V termínu uvedeném v oznámení o ukončení dokazování byl vyhotoven protokol s konstatováním, že žalobce ani jeho zmocněnec se k tomuto seznámení nedostavili, nebyla doručena žádná omluva a nikdo ani nekontaktoval oprávněnou úřední osobu. Protokol o seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí obsahuje popis skutku s výčtem důkazů, které magistrát vzal jako podklad svého rozhodnutí. Závěrem se žalovaný zabýval výší a druhem sankce v daném případě a označil ji za přiměřenou a odpovídající porušení předmětných povinností stanovených právními předpisy. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí, navrhl jeho zrušení, jakož i zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí magistrátu, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Předně namítl, že se správní orgán prvého stupně neřídil právním názorem nadřízeného správního orgánu, tj. žalovaného, který ve svém rozhodnutí ze dne 10. 2. 2015 při zrušení předchozího prvostupňového rozhodnutí vyjádřil názor, že správní orgán prvého stupně mohl vznést dotaz na Ministerstvo vnitra ohledně možného pobytu osoby řidiče na území ČR. S tímto názorem žalovaného se žalobce ztotožnil a má zato, že se správní orgán prvého stupně mohl spojit kromě Ministerstva vnitra i s Velvyslanectvím Velké Británie a Severního Irska, které by správnímu orgánu sdělilo momentální místo pobytu pachatele přestupku. Nelze však akceptovat tezi, že občan Evropské unie je osoba nekontaktovatelná. Proto označil postup správního orgánu za postup v rozporu s § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, když se provozovatelem oznámenému řidiči pokusil doručit výzvu k podání vysvětlení, aniž by ji vypravil na aktuální adresu trvalého pobytu, resp. na adresu pro doručování. Správní orgán tak při doručování výzvy k podání vysvětlení nerespektoval § 19 a § 20 správního řádu, který upravuje způsob doručování, a pokud takový pokus o doručení nebyl úspěšný, správní orgán měl osobě řidiče ustavit opatrovníka (§ 22 a § 32 odst. 2 písm. d/ správního řádu). Žalobce má zato, že pokud měl správní orgán prvého stupně pochyby o věrohodnosti vyjádření žalobce k pachateli k přestupku, měl jej předvolat k podání vysvětlení. Jestliže pak správní orgány tvrdí, že je jim z úřední činnosti známo, že je tato osoba uváděna i u dalších řízení jako pachatel přestupku a navíc se této osobě nedá doručovat, musí tuto skutečnost prokázat, a zároveň má mít žalobce možnost se k takovému zjištění vyjádřit. V tomto směru poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2010, čj. 1 As 100/2009-129. Dle žalobce tak správní orgán prvého stupně nepostupoval v souladu s § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, když zahájil řízení s provozovatelem vozidla, aniž by učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Provozovatel sdělil správnímu orgánu totožnost řidiče, tj. správní orgán se dozvěděl okolnosti odůvodňující zahájit řízení proti určité osobě. Závěr o odložení věci z důvodu § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích proto byl předčasný, neboť úvahy, které správní orgán k jeho závěrům vedly, jsou nedostatečné. Dále žalobce namítl, že žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, ač jeho vydání nepředcházelo nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce. Žalobce měl zájem se ústního jednání účastnit, námitku jeho nekonání uplatnil již v odvolání. Takový postup jej krátil na právu dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obviněný ze správního deliktu má totiž právo na požití obdobných práv, jako obviněný z přestupku či trestného činu, neboť obvinění ze správního deliktu provozovatele vozidla spadá do pojmu „trestních obvinění“. K tomu žalobce odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 15. dubna 2015, čj. 15 A 14/2015-35, a k nutnosti nařízení ústního jednání ve věci řízení o správním deliktu provozovatele vozidla na rozsudek ze dne 29. 4. 2015, čj. 30 A 56/2014-35, a ze dne 29. 5. 2015, čj. 30 A 63/2014-40. Žalobce shledává takové pochybení zásadním, neboť provozovatel vozidla, který nese objektivní odpovědnost, nemůže předkládat žádná skutková tvrzení, neboť na místě spáchání přestupku osobně nebyl, a tedy může vycházet toliko z prováděných důkazů. Žalobce dále namítl, že správní orgán nijak neprokázal, že by žalobce neměl zakoupen parkovací lístek. Tato skutečnost vyplývá pouze z úředního záznamu. Úřední záznam nemůže být považován za důkazní prostředek a nemůže být proveden k důkazu. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 1 As 96/2008. Správní orgán proto měl za povinnost nařídit ústní jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování, a ke svědecké výpovědi by byl předvolán strážník zasahující hlídky městské policie, který úřední záznam sepsal. Skutkový stav tedy nebyl dostatečně zjištěn. K tomu žalobce navíc dodal, že ačkoliv jsou součástí spisu fotografie z místa spáchání přestupku, není z nich zřejmé, že by řidič neměl zakoupen parkovací lístek. Namítl, že řidič na daném místě zaparkoval cca ve 13:27 hod. a ihned si šel zakoupit parkovací lístek, který byl platný od 13:28 hod. do 14:28 hod. (parkovací lístek v příloze). Řidič vozidla po zaparkování odešel a vozidlo si měl vzápětí vyzvednout žalobce, který ve 13:35 hod. zjistil, že vozidlo bylo zablokováno. Dle úředního záznamu ale bylo vozidlo zaparkováno na daném místě již ve 13:10 hod., a proto byla na vozidlo umístěna „botička“. S takovým zjištěním žalobce nesouhlasí a považuje jej za neprokázané, neboť jak uvedl výše, úřední záznam nelze užít jako důkaz. Žalobce má tak pochyby o tom, jak byl zjištěn čas zaparkování automobilu, neboť si je jist, že ihned po jeho zaparkování byl zakoupen parkovací lístek, tzn. automobil byl zaparkován těsně před 13:28 hod. Z podkladů pro rozhodnutí není zřejmé, jakým způsobem byl čas zjištěn a zda byl měřen certifikovaným měřidlem. Bude-li žalobce spekulovat o tom, že čas byl zjištěn z hodinek, telefonu, či času ve fotoaparátu městské policie, pak takové měřidlo je pracovním měřidlem dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o metrologii. Pro stanovení sankcí je však nutno užít toliko stanovených měřidel (§ 3 odst. 3 písm. b/ zákona o metrologii). Závěrem žalobce namítl, že správní delikt provozovatele vozidla spáchaný dne 14. 3. 2014 byl ke dni doručení napadeného rozhodnutí již promlčen. Správní řád ani zákon o silničním provozu totiž nestanoví lhůtu k projednání správního deliktu provozovatele vozidla dle § 125f zákona o silničním provozu. Správní delikt však musí vykazovat znaky přestupku [§ 125f odst. 2 písm. c) zákona o silničním provozu], avšak po uplynutí jednoleté lhůty tyto vykazovat nemůže, neboť jediným znakem přestupku po jednom roce od jeho spáchání je jeho neprojednatelnost. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby. Znovu zrekapituloval průběh řízení a v reakci na žalobní námitku neprokázání zakoupení parkovacího lístku uvedl, že strážníky bylo na místě zjištěno, že vozidlo nemělo za předním sklem umístěný platný doklad o zaplacení parkovacího poplatku, ani nebylo parkovné uhrazeno přes parkovací SMS a v okolí se řidič nenacházel. Na místě byla pořízena fotodokumentace a vozidlo bylo zablokováno. V průběhu celého řízení žalobce neuvedl nic o parkovacím lístku, který měl být zakoupen, tuto informaci správní orgány neměly ani k dispozici, proto se jí nemohly zabývat. Žalovaný vyslovil přesvědčení, že žalobce nebyl krácen na svých právech tím, že ve věci nebylo nařízeno ústní jednání, neboť dle jeho názoru nelze zaměňovat řízení o správním deliktu s řízením o přestupku, a proto není možné aplikovat na řízení o správním deliktu zákon o přestupcích. V řízení o správním deliktu zákon nestanoví, že při jeho projednávání správní orgán nařídí ústní jednání. Ke splnění účelu řízení nebylo nezbytné ústní jednání nařídit, neboť to, že žalobce jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistil, aby při užití předmětného vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu, vyplývá ze spisového materiálu. Správní delikt provozovatele byl spolehlivě zjištěn a prokázán. Žalovaný vyslovil nesouhlas i s námitkou promlčení a s poukazem na ustanovení § 125e zákona o silničním provozu uvedl, že postupoval v souladu s právní úpravou. V replice na vyjádření žalovaného žalobce setrval na svém názoru, že správní orgán prvého stupně nedostatečně prověřil, zda byla osoba oznámená žalobcem skutečně řidičem vozidla. Je sice možné, že správní orgán prvého stupně po delší době již nedisponoval doručenkou, kterou by mohl zpětně založit do spisu, nicméně není možné, aby do spisu založil „cizí“ doručenku. „Cizí“ doručenka sice poukazuje na to, že stejné osobě byla zasílána nějaká písemnost, která nebyla doručena z důvodu „addressee gone away“, nicméně správní orgán z doručenky s jiným číslem jednacím nemůže dovozovat, že nebyla doručena ani výzva k podání vysvětlení v předmětné věci, Žalobce má tak za to, že správní orgán prvého stupně nepodnikl fakticky žádné kroky ke zjištění totožnosti pachatele přestupku, přičemž jestliže správní orgán prvého stupně doznal, že nedisponuje doručenkou, nelze mít za prokázané, že by řidiče předvolával k podání vysvětlení. Správní orgán nevyvinul žádnou účelnou snahu k tomu, aby zjistil skutečného pachatele přestupku, proto před zahájením řízení postupoval v rozporu s § 125h odst. 5 zákona o silničním provozu. Žalobce zopakoval již i v žalobě prezentovaný názor, že v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla musí být povinně nařizováno jednání. Znovu poukázal na rozsudky krajských soudů včetně zdejšího i shodný názor Nejvyššího správního soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2007, čj. 8 As 29/2007-121. Samotný fakt, že správní delikt provozovatele vozidla je „trestním obviněním“ ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, znamená, že je nutné práva, která Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod garantuje obviněným z trestného činu, přiznat též obviněným z jiných správních deliktů. Ke svému tvrzení, že řidič vozidla měl zakoupený parkovací lístek, žalobce uvedl, že legitimně očekával nařízení ústního jednání a na něm by správnímu orgánu parkovací lístek předložil a sdělil své podezření, že hlídka městské policie neuvedla v úředním záznamu zcela pravdivé informace. I pokud by žalobce uznal názor žalovaného, že nebylo zapotřebí nařizovat ústní jednání, má za to, že správní orgán prvého stupně měl provést dokazování za osobní účasti žalobce jako účastníka řízení, resp. měl právo být vyrozuměn o možnosti účastnit se provádění dokazování mimo ústní jednání (§ 51 odst. 2 správního řádu). Správní orgán prvého stupně sice vyhotovil písemnost „oznámení o ukončení dokazování a poučení o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí“ čj. MMHK/056110/2015, sp. zn. P/1049/2014/OS1/Mich, v této písemnosti se ale nepodává nic o tom, že by měl v úmyslu provést dokazování za osobní přítomnosti žalobce. Ke své žalobní námitce, že správní delikt byl již promlčený, když od jeho spáchání uplynul jeden rok, žalobce poukázal na Metodiku k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hl. m. Prahy v souvislosti se změnou zákona č. 361/2000 Sb. zákonem č. 297/2011 Sb., vydanou Ministerstvem dopravy pod čj. 8/2013-160/OST/5. Ministerstvo dopravy v něm konstatovalo, že „správní delikt provozovatele vozidla nelze projednat, uplynula-li ode dne spáchání projednávaného přestupku doba delší než 1 rok. Tuto analogii § 20 odst. 1 zákona o přestupcích doporučujeme uplatnit v souladu se zásadou správního řízení in dubio mitius“. Analogické, resp. subsidiární, užití zákona o přestupcích je dle žalobce přiléhavé, neboť znakem správního deliktu provozovatele vozidla dle § 125f a násl. silničního zákona je, že vykazuje znaky přestupku [§ 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu]. Zároveň, je-li správní delikt provozovatele vozidla judikován jako obvinění spadající do pojmu „trestních obvinění“, pak je nutné při jeho projednání aplikovat zásady trestního řízení, jakož i přiměřeně práva, která požívají obvinění v trestním řízení. Žalobce zastává názor, že při tomto posouzení je vhodné, v souladu se zásadou in dubio mitius, postupovat v analogii se zákonem o přestupcích. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Učinil tak bez nařízení jednání postupem za podmínek stanovených dle ustanovení § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. Po prostudování správního spisu dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům, přičemž žalobu důvodnou neshledal. Z předloženého správního spisu vyplynulo, že dne 28. 3. 2014 bylo správnímu orgánu prvého stupně postoupeno Městskou policií Hradec Králové oznámení o podezření ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k zákona o silničním provozu. Šlo o přestupek spáchaný dne 14. 3. 2014, kdy blíže neurčený řidič tam specifikovaného vozidla zastavil a stál v ulici Collinova, v blízkosti budovy čp. 420 v Hradci Králové, a neuhradil parkovací poplatek. Správní orgán prvého stupně na základě tohoto oznámení vydal dne 10. 4. 2014 výzvu, jíž žalobce vyzval k zaplacení určené částky ve smyslu ustanovení § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Dne 7. 5. 2014 bylo magistrátu doručeno vyjádření žalobce, a to prostřednictvím jeho zmocněnce, kterým se stala společnost FLEET Control, s. r. o., včetně doložení plné moci k zastupování. Ve vyjádření sdělil, že v době uvedené ve výzvě měl vozidlo k užívání a řídil jej J. R. B., nar. 14. 7. 1967 v Glasgow, č. pasu 800256459, trvale bytem 65 Renfield Street, Glasgow, Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Správní orgán prvého stupně vyhotovil dne 26. 5. 2014 úřední záznam o odložení ve věci J. R. B., a to na základě ustanovení § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“). Následně dne 26. 5. 2014 vydal příkaz, v němž uznal žalobce vinným ze spáchání předmětného přestupku a za to mu uložil pokutu. Proti příkazu podal žalobce odpor. Následně oznámil správní orgán prvého stupně přípisem ze dne 12. 11. 2014 zmocněnci žalobce ukončení dokazování s poučením o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu a k tomu stanovil termín. Žalobce, ani jeho zmocněnec se ke správnímu orgánu nedostavili, ani jej nekontaktovali za účelem sjednání termínu jiného. Poté správní orgán prvého stupně vydal dne 15. 12. 2014 rozhodnutí, v němž rozhodl o správním deliktu obdobně jako v předtím vydaném příkazu. Na základě odvolání proti němu žalovaný jako odvolací orgán rozhodnutím ze dne 10. 2. 2015, čj. 4864-2/DS/2015/Er, zrušil zmíněné rozhodnutí orgánu prvého stupně a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Učinil tak z důvodu nedostatečného prověření, zda žalobcem oznámená osoba (J. R. B.) mohla v inkriminovanou dobu vozidlo řídit. Nepřezkoumatelným přitom shledal argumentaci, že této osobě bylo zasláno předvolání k podání vysvětlení a dosud že se nevrátila doručenka, když o odeslání předvolání nebyl ve spise založen doklad. Správní orgán prvého stupně pokračoval v řízení a do správního spisu založil doručenky na jméno J. R. B., nar. 14. 7. 1967 v Glasgow, bytem 65 Renfield Street, Glasgow, Spojené Království Velké Británie. Doručenkami, byť jiného čísla jednacího, dokládal nedoručitelnost zásilky na uvedené jméno z důvodu: „addressee gone away“ (adresát je pryč). Následně přípisem ze dne 30. 3. 2015 oznámil zmocněnci žalobce ukončení dokazování a poučení o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí s uvedením termínu, kdy tak lze učinit, které bylo téhož dne doručeno zmocněnci žalobce. Na oznámení nebylo nijak reagováno. Poté dne 29. 4. 2015 vydal magistrát rozhodnutí zn. P/1049/2014OS1/Mich, MMHK/077209/2015, kterým žalobce opět uznal vinným ze spáchání správního deliktu dle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu a za to mu uložil pokutu ve výši 1.500,- Kč a současně uložil povinnost uhradit náklady řízení. Uvedl, že zmíněného správního deliktu se dopustil tím, že porušil ustanovení § 10 odst. 3 zákona zákon o silničním provozu, neboť jako provozovatel vozidla nezajistil, aby při užití osobního motorového vozidla tovární zn. Ford, registrační značky 5H5 4530, byly při použití vozidla na pozemní komunikaci dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu, neboť blíže neurčený řidič tohoto vozidla dne 14. 3. 2014, nejdéle ve 13:10 hod. zastavil a stál v ulici Collinova, v blízkosti budovy čp. 420 v Hradci Králové, u kterého nebyl uhrazen parkovací poplatek. Tím řidič vozidla porušil dopravní značku IP 25a Zóna s dopravním omezením s vyobrazenou dopravní značkou IP 13c-Parkoviště s parkovacím automatem s dodatkovou tabulkou E13 – Zakazuje se stání bez parkovacího lístku Po – Pá 8:00 – 18:00 hod. So 8:00 – 16:00 hod. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl žalobou napadeným rozhodnutím a rozhodnutí magistrátu potvrdil. Ve smyslu ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se „právnická nebo fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“. Odstavce 2 až 5 stejného ustanovení obsahují popis okolností a podmínek, které musí objektivně nastat, aby právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídala. Dle odstavce 4 zmíněného ustanovení obecní úřad obce s rozšířenou správní delikt projedná pouze, pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. Podle ustanovení § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku vyzve provozovatele vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky, pokud a) jsou splněny podmínky podle § 125f odst. 2, b) totožnost řidiče vozidla není známa nebo není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku a c) porušení je možné projednat uložením pokuty v blokovém řízení. Výzva provozovateli motorového vozidla musí obsahovat podle ustanovení § 125h odst. 4 zákona o silničním provozu popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, označení přestupku, jehož znaky skutek vykazuje, výši určené částky, datum splatnosti určené částky a další údaje nezbytné pro provedení platby a poučení podle odstavců 6 a 7. Zákonodárce tuto výzvu do znění zákona včlenil nepochybně proto, aby dal provozovateli vozidla, jehož zavinění za daný správní delikt je koncipováno jako zavinění objektivní, možnost zaujmout k vytýkanému správnímu deliktu odpovídající postoj. Provozovatel vozidla má možnost uvážit, jakým způsobem bude na výzvu reagovat. Může sdělit totožnost řidiče vozidla v době spáchání přestupku (§ 125h odst. 6 zákona o silničním provozu), může sporovat správnost, úplnost a obsah výzvy (§ 125h odst. 4 téhož zákona), stejně tak může namítat své vyvinění s odkazem na § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu, případně může „určenou částku“ uhradit, což má za následek odložení věci (§ 125h odst. 5 silničního zákona). Nejprve se krajský soud zabýval souborem námitek, v nichž žalobce vytýkal správnímu orgánu prvého stupně, že nedoručoval výzvu k podání vysvětlení osobě oznámeného řidiče na jeho aktuální adresu v souladu s pravidly pro doručování dle správního řádu, že se neřídil právním názorem nadřízeného správního orgánu (žalovaného) vysloveným ve zrušovacím rozhodnutí ze dne 10. 2. 2015, a to, že „mohl vznést dotaz na Ministerstvo vnitra ohledně možného pobytu osoby oznámeného řidiče na území České republiky“. Dle žalobce v důsledku toho nebylo postupováno v souladu s § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu a řízení s provozovatelem vozidla bylo zahájeno, aniž by správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Jak je uvedeno shora, žalobce, resp. jeho zmocněnec (společnost FLEET Control, s. r. o., jednající prostřednictvím svého jednatele P. K.), sdělil správnímu orgánu, že řidičem v době zjištění přestupku byl J. R. B., č. pasu ..., trvale bytem 65 R. S., G., Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Správní orgán prvého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 29. 4. 2015 na straně třetí objasnil důvody, které ho vedly k závěru, že této osobě nelze na žalobcem sdělenou adresu doručovat, že je tato osoba zmocněncem žalobce uváděna jako řidič i v dalších případech přestupků řešených u správního orgánu a proč považuje opakující se sdělování této osoby jako řidiče za obstrukční jednání. Současně jsou ve správním spise založeny doklady o odeslání zásilek ve věcech vedených u správního orgánu pod čj. P/1089/2014/OS1/Mich a čj. P/827/2014/OS1/Čer na stejné jméno a adresu (sdělenou stejným zmocněncem u těchto řešených přestupků), a doklady o tom, že zásilky byly vráceny nejen s údajem „addressee gone away“, ale také s údajem „address incomplete“, tj. adresa neúplná, nekompletní (viz č. l. 35 až 37 správního spisu). Tímto postupem dle krajského soudu dostál správní orgán své povinnosti objasnit v odůvodnění rozhodnutí i to, ze které své konkrétní úřední činnosti zná zmíněnou obstrukční praktiku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2011, čj. 1 As 33/2011-58, všechny zde citované rozsudky Nejvyššího správního soudu dostupné na www.nssoud.cz). Za dané situace pak již není významné, že ve správním spise nejsou založeny také doklady o tom, že se i v této konkrétní věci správní orgán pokusil doručovat předvolání k podání vysvětlení zmocněncem žalobce sdělené stejné osobě, tj. osobě jménem J. R. B.. Bylo by možno jistě souhlasit s tím, že k zapůjčení vozidla cizinci provozovatelem vozidla v České republice dojít může, avšak v souzené věci bylo namístě vzít v potaz postup zmocněnce žalobce i v jiných řízeních. Právě širší kontext takového jednání totiž může prokázat případné obstrukční či zneužívající jednání a odlišit tak náhodnou situaci od cílené procesní strategie, která nevede k realizaci práva žalobce na spravedlivý proces (jehož se dovolává), nýbrž k úmyslnému protahování řízení a oddalování konečného rozhodnutí ve věci. Pokud jde tedy o tvrzení žalobce, že předmětné vozidlo měl v inkriminovanou dobu zapůjčeno a řídil J. R. B., krajský soud sdílí závěr správních orgánů, že se jedná o účelovou a obstrukční strategii zmocněnce žalobce společnosti FLEET Control, s. r. o., za kterou vystupuje jako jednatel P. K.. I správním soudům je tento subjekt, nabízející různá pojištění proti pokutám znám z řady věcí týkajících se přestupků na úseku dopravy, v nichž vystupuje jako zmocněnec přestupců uplatňujích řadu obstrukčních procesních strategií. Tato procesní strategie v podobě označení údajného řidiče, který měl spáchat protiprávní jednání, který je pro správní orgány nekontaktní či nedostupný, případně označení osoby, která v mezidobí zemřela, je „profesionálními zmocněnci v oblasti dopravních přestupků“ často využívána (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2015, čj. 4 As 101/2015-29). Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve zmíněném rozsudku: „… nelze souhlasit s tím, aby v minulosti často přestupci používané účelové výmluvy na osobu blízkou, které vedly k přijetí právní úpravy zakotvující odpovědnost provozovatele vozidla podle § 125f a násl. zákona o silničním provozu, byly nahrazeny jinými účelovými výmluvami na osobu jinou, jejíž identifikační údaje jsou sice správnímu orgánu sděleny, avšak z různých důvodů (oznamovateli nepochybně známých) jsou pro správní orgán nevyužitelné, neboť tato osoba je nedostupná.“ Krajský soud uzavírá, že z pohledu splnění základní podmínky pro zahájení řízení s provozovatelem vozidla ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, tj. že řízení o správním deliktu s provozovatelem vozidla bylo zahájeno poté, co byly učiněny nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, považuje postup správních orgánů vzhledem k uvedeným skutečnostem za dostatečný. Lze doplnit, že žalobcem zmiňovaný názor nadřízeného orgánu vyslovený v jeho zrušovacím rozhodnutí ze dne 10. 2. 2015 byl vysloven za situace, kdy odůvodnění správního orgánu prvého stupně bylo v tomto směru v jeho předchozím rozhodnutí nedostatečné a nemělo ani oporu v listinách založených ve správním spise. Měl tak sloužit jako návod na další postup s tím, že výhrada odvolacího orgánu směrovala k tomu, že správní orgán neuvedl ani nedoložil, že by řádně prověřil, zda uváděná osoba mohla v inkriminovanou dobu vozidlo řídit. Jak je uvedeno výše, správní orgán prvého stupně ve svém pozdějším rozhodnutí ze dne 29. 4. 2015 vytýkaný nedostatek napravil. V další námitce žalobce brojil proti tomu, že vydání rozhodnutí nepředcházelo nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce. K nutnosti nařízení ústního jednání ve věci řízení o správním deliktu provozovatele vozidla odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu i na některé rozsudky zdejšího krajského soudu. K samotné otázce nařízení ústního jednání ve smyslu ustanovení § 49 odst. 1 věty prvé správního řádu při projednání správního deliktu provozovatele, dle kterého „ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné“, se již komplexně vyjádřil Nejvyšší správní soud v několika svých rozsudcích. Např. v rozsudku ze dne 16. března 2016, čj. 1 As 166/2015-29, uvedl, že na řízení o správním deliktu sice dopadá čl. 6 Úmluvy v jeho trestní větvi, avšak judikatura Evropského soudu pro lidská práva setrvale stojí na základním principu, že řízení o trestním obvinění musí být spravedlivé jako celek. Z této judikatury dovodil, že správním orgánům projednávajícím obvinění ze správního deliktu neplyne jednoznačná povinnost nařídit vždy ústní jednání. V tomto směru uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, čj. 8 As 110/2015-46, rovněž to, že: „… soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“ Nejvyšší správní soud se v posledně citovaném rozsudku zabýval i tím, zda povinnost nařídit jednání v řízení o správním deliktu plyne z vnitrostátní právní úpravy. K tomu uvedl: „Podle § 49 odst. 1 správního řádu správní orgán nařídí ústní jednání, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, případně stanoví-li to zákon. Zákon o přestupcích stanoví v § 74 odst. 1 správním orgánům povinnost nařídit v prvním stupni ústní jednání; tím je přestupkové řízení specifické (…). V řízení o správních deliktech správní orgány nemají povinnost vždy nařídit ústní jednání (...). V usnesení ze dne 3. 4. 2012, čj. 7 As 57/2010-82, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že ve správním řízení trestní povahy je třeba dbát na dodržování zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Provádění důkazů při jednání by proto mělo být pravidlem, od kterého se ale lze odchýlit v odůvodněných případech; v takovém případě správní orgán vyhotoví o provedení dokazování protokol podle § 18 správního řádu.“ Z uvedeného tedy vyplývá, že se judikatura ustálila na jednoznačném závěru, že v případě, že je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné, musí jednání ve správním řízení o správním deliktu provozovatele vozidla nařídit. Není-li tomu tak, ústní jednání být nařízeno nemusí. Neplatí tedy, že by v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla muselo být ústní jednání nařizováno vždy, jak bylo dříve dovozováno některými správními soudy a to i soudem zdejším, jak na to upozorňoval žalobce. V posuzované věci správní delikt spočíval v parkování vozidla bez uhrazeného poplatku, skutkově se tedy jednalo o zcela jednoduchý případ. Správní orgán prvého stupně rozhodoval na základě oznámení o podezření ze spáchání přestupku, výpisu z registru provozovatelů vozidel a fotodokumentace, z níž je patrno, že předmětné vozidlo bylo zaparkováno v místě, kde je zakázáno stání bez platného parkovacího poplatku. Správní orgán prvého stupně zaslal žalobci výzvu podle § 125h zákona o silničním provozu, na ní žalobce prostřednictvím zmocněnce reagoval vyjádřením, že vozidlo měl k užívání a řídil jej J. R. B. (k tomu viz shora). Po odložení věci, aniž by bylo zahájeno přestupkové řízení proti zmíněné osobě, vydal správní orgán prvního stupně příkaz o uložení pokuty, vůči němuž podal žalobce odpor. Následně jej dne 12. 11. 2014 vyrozuměl o ukončení dokazování a možnosti vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí, na což žalobce ani jeho zmocněnec nereagovali. Správní orgán prvého stupně vydal první rozhodnutí ve věci dne 15. 12. 2014, které bylo následně zrušeno odvolacím orgánem. Druhé rozhodnutí ve věci vydal správní orgán prvého stupně dne 29. 4. 2015 a předtím dne 30. 3. 2015 opět vyrozuměl žalobce, resp. jeho zmocněnce, o ukončení dokazování a možnosti vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí, na což nebylo nijak reagováno. Proti tomuto druhému rozhodnutí správního orgánu prvého stupně podal žalobce rovněž odvolání, v němž namítal (stejně tak jako v prvním odvolání) pouze to, že v řízení nebylo nařízeno ústní jednání a že věc měla být řešena jako přestupek s osobou, kterou oznámil. Za daných okolností nebylo ke splnění účelu řízení a uplatnění práv žalobce nezbytné nařizovat ústní jednání, neboť ten se mohl opakovaně k jeho předmětu vyjadřovat a uplatňovat příslušnou argumentaci, přičemž nutno konstatovat, že s jím uplatněnými námitkami ve správním řízení se správní orgány vypořádaly. Šlo o jeho tvrzení o tom, že vozidlo v inkriminovanou dobu řídil někdo jiný (k tomu viz shora) a námitku absence ústního jednání vznesenou v obecné poloze. Avšak ani dodatečná (až nyní v žalobě uplatněná) argumentace o tom, že měl zakoupen parkovací lístek a že byl správními orgány asi nesprávně zjištěn čas zaparkování, nemůže závěr správních orgánů o prokázání správního deliktu již relevantně zvrátit. Předně nelze přehlédnout, že předložit zakoupený parkovací lístek a zpochybnit čas zaparkování mohl žalobce již během správního řízení. O těchto pro něho bezpochyby zásadních skutečnostech se však nezmínil ani ve svých dvou odvoláních, ani ve vyjádření, které správnímu orgánu zaslal v reakci na výzvu podle § 125h zákona o silničním provozu, ale ani při seznámení se s podklady pro rozhodnutí, ke kterému jej správní orgán prvého stupně de facto dvakrát (tj. poprvé před vydáním prvního a pak před vydáním svého druhého rozhodnutí) obeslal. Již tento přístup žalobce vyvolává důvod k pochybnosti o účelovosti tohoto tvrzení. K žalobě pak přiložil fotokopii parkovacího lístku ze dne 14. 3. 2014 na dobu od 13:28 hod. do 14:28 hod. platného pro předmětnou lokalitu. Z fotodokumentace založené ve správním spise je však zřejmé, že v době kontroly prováděné hlídkou městské policie za předním sklem kontrolovaného vozidla žádný doklad o zaplacení poplatku umístěn nebyl (viz č. l. 3A správního spisu). Z oznámení o podezření ze spáchání přestupku a z úředního záznamu je přitom zřejmý sled událostí, který na sebe časově zcela reálně navazuje, tj. kontrola parkování proběhla ve 13:10 hod., následně byla pořízena fotodokumentace a nasazen technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla. Ve 13:35 hod. žádal žalobce telefonicky o odblokování vozidla, po příjezdu městské policie na místo bylo sepsáno oznámení, žalobce byl mezitím opakovaně vyzýván k předložení dokladů, a k odblokování vozidla došlo ve 13:55 hod. Jestliže žalobce namítal, že tyto skutečnosti vyplývají pouze z úředního záznamu, který však nelze užít jako důkaz, nelze s takovým zjednodušujícím názorem souhlasit. Z aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu totiž vyplývá, že podezřelého z přestupku nelze postihnout výhradně na základě úředního záznamu, aniž by byly proti němu jakékoliv jiné důkazy. Listiny předložené policií k postihu pachatele přestupku však postačují, pokud existují proti přestupci další důkazy, které ve spojitosti s daty z úředního záznamu činí skutkovou situaci naprosto jasnou, přestupcem nijak nezpochybněnou. V takové situaci lze z úředního záznamu vycházet. Tyto závěry vyslovil Nejvyšší správní soud například v rozsudcích ze dne 27. 2. 2014, čj. 4 As 118/2013-61, ze dne 22. 8. 2013, čj. 1 As 45/2013-37, ze dne 29. 5. 2014, čj. 10 As 25/2014-48, nebo ze dne 25. 3. 2015, čj. 8 As 152/2014-30). V projednávané věci žalobce během správního řízení zmíněné údaje ohledně času zaparkování vůbec nezpochybňoval ani nijak nerozporoval. Krajský soud tedy uzavírá, že skutkový stav byl v projednávaném případě za shora popsané situace správními orgány zjištěn dostatečně a nelze nyní namítat, že neprováděly další dokazování např. výslechem zasahujícího policisty. Neměly k tomu totiž důvod, neboť žalobce údaje ohledně času zaparkování a provedení kontroly zaznamenané v úředním záznamu nezpochybňoval po celou dobu správního řízení. Správní orgán prvního stupně proto nepochybil, pokud rozhodl na základě podkladů obsažených ve správním spise. S ohledem na předmět řízení, kterým byl správní delikt provozovatele motorového vozidla podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, mohly správní orgány vycházet z listinných podkladů, které jsou obsahem správního spisu a které správní orgány řádně zajistily. Pokud rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu dospěla k závěru, že v řízení o správním deliktu provozovatele motorového vozidla dle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu není nutné provádět za všech okolností ústní jednání a vyslýchat účastníka řízení, včetně zasahujících policistů či strážníků městské policie, aprobovala tím i to, že správní delikt je možné účastníkovi řízení prokázat jen na základě listinných podkladů zpracovaných těmito policisty či strážníky, a to včetně jimi vyhotovených úředních záznamů, pokud účastník řízení relevantně tyto závěry nezpochybnil. Předvolávat zasahující policisty ve věci každého nedovoleného parkování, pokud byl skutek fotograficky zdokumentován, by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie a bylo by nadbytečné (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2014, čj. 3 As 128/2013-36 nebo ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014-70). V poslední námitce žalobce namítl, že předmětný správní delikt byl ke dni doručení napadeného rozhodnutí již promlčen, neboť od jeho spáchání dne 14. 3. 2014 uplynul jeden rok. Žalobce se ve vztahu k této námitce v replice dovolává metodiky vyhotovené Ministerstvem dopravy pod čj. 8/2013-160/OST/5 k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hlavního města Prahy v souvislosti se změnou zákona č. 361/2000 Sb., zákonem č. 297/2011 Sb. (dále jen „metodika“). Tato metodika se týkala doporučení k postupu správních orgánů při posuzování otázky zániku odpovědnosti provozovatele motorového vozidla v reakci na novou právní úpravu provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., kterou bylo do zákona o silničním provozu s účinností od 1. 1. 2012 mimo jiné vloženo ustanovení § 125f upravující nově správní delikt provozovatele vozidla. Dle metodiky bylo třeba v případě tohoto správního deliktu na lhůtu k projednání uplatnit analogicky § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, tedy lhůtu jednoho roku. Zákon o silničním provozu totiž v té době zánik odpovědnosti za tento nový správní delikt neupravoval. To se však změnilo přijetím zákona č. 230/2014 Sb., s účinností od 7. 11. 2014, kterým byla v zákoně o silničním provozu mimo jiné novelizována společná ustanovení o správních deliktech, konkrétně ustanovení § 125e odst. 5, jež stanovil, že „na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125f.“ Podle uvedené změny se tedy na odpovědnost za správní delikt provozovatele vozidla dle § 125f zákona o silničním provozu vztahují ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby, které řeší okamžik zániku odpovědnosti za správní delikt. To stanoví § 125e odst. 3 zákona o silničním provozu tak, že „odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájí řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán.“ V daném případě tedy lhůta pro zánik odpovědnosti žalobce za předmětný správní delikt neuplynula, protože ta zaniká uplynutím 4 let ode dne, kdy byl přestupek spáchán (spáchán byl dne 14. 3. 2014), odpovědnost žalobce by tedy zanikla až dne 14. 3. 2018. Zároveň byla v dané věci splněna i druhá podmínka, a to, že správní orgán zahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o odpovědnosti žalobce za zmíněný přestupek dozvěděl (§ 125e odst. 3 a § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu). Pro úplnost lze dodat, že zmíněnou novelizací § 125e zákona o silničním provozu provedenou zákonem č. 230/2014 Sb., kterou bylo s účinností od 7. 11. 2014 výslovně stanoveno, že i na odpovědnost fyzické osoby za uvedený správní delikt se vztahuje ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby (tedy i úprava lhůt pro zánik odpovědnosti právnických osob za správní delikt), nedošlo k porušení principu zákazu zpětné účinnosti (retroaktivity) právních norem. Tento princip je totiž v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod vymezen ve vztahu k posouzení trestnosti jednání, nikoliv k posouzení doby, po kterou lze trestný čin stíhat, přičemž se tento závěr bezpochyby vztahuje i na správní delikty, jejichž povaha je konstantní soudní judikaturou i právní doktrínou považována za druh „trestního obvinění“ ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod zakotvujícího právo na spravedlivý proces. Tento závěr vyslovil Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/93, v němž uvedl, že „otázka procesních předpokladů trestní stíhatelnosti vůbec, a tím otázka promlčení, nepatří v České republice ani v jiných demokratických státech do oblastí těch základních práv a svobod principiální povahy, jež jsou součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina základních (a ne jiných) práv a svobod neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a konstitutivní principy státu a práva vůbec. Listina v čl. 40 odst. 6 se zabývá tím, které trestné činy lze stíhat (totiž ty, jež byly vymezeny zákonem v době, kdy byl čin spáchán), a neupravuje otázku, jak dlouho lze tyto činy stíhat“. V dané věci se tedy nejedná o případ, kdy by byla aplikována nová právní úprava (provedená zákonem č. 230/2014 Sb.) na posouzení „trestnosti“ zmíněného deliktního jednání žalobce, ale jedná se právě o posouzení otázky týkající se doby, v jaké lze toto jednání žalobce postihnout z hlediska jeho odpovědnosti za správní delikt. Nutno uzavřít, že i v době spáchání přestupku, kdy ještě nebyl účinný zákon č. 230/2014 Sb., musela existovat lhůta pro zánik odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla a lze souhlasit se shora zmíněnou metodikou Ministerstva dopravy, že v té době bylo třeba pro zánik odpovědnosti za tento delikt uplatnit analogicky jednoroční lhůtu danou pro zánik odpovědnosti za přestupek dle zákona o přestupcích. V důsledku nové právní úpravy provedené zákonem č. 230/2014 Sb., která stanovila pro zánik této odpovědnosti lhůty delší (tj. výše zmíněnou subjektivní dvouletou a objektivní čtyřletou lhůtu), tak došlo k prodloužení již běžící zmíněné jednoroční lhůty. Takové prodloužení zmíněné lhůty lze přitom i s přihlédnutím k zásadě právní jistoty a legitimního očekávání považovat za únosné, a to tím spíše, že v době spáchání přestupku platily stejné lhůty pro zánik odpovědnosti právnických osob za stejný delikt. S ohledem na shora uvedené krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný náhradu nákladů nenárokoval a z obsahu správního spisu nevyplývá, že by mu v průběhu řízení před krajským soudem nějaké náklady nad běžnou úřední činnost vznikly.

Poučení