30 A 9/2019 – 303

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudkyň Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Ivony Šubrtové ve věci žalobce: M. P. zastoupen Mgr. Václavem Píchou, advokátem se sídlem v Jičíně, Sladkovského 51 – Staré Město proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice Valdice se sídlem nám. Míru 55, 507 11 Valdice v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu spočívajícím v neposkytování (odepření) vegetariánské stravy žalobci takto:

Výrok

I. Určuje se, že zásah žalované spočívající v neposkytování (odepření) vegetariánské stravy žalobci od 5. 11. 2018 do 2. 6. 2019 byl nezákonný.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Obsah žaloby a jejích doplnění

1. V úvodu žaloby žalobce uvedl, že je již 10 let vegetariánem, toto přesvědčení je součástí jeho reality a nemůže se ho vzdát. Vazební věznice Olomouc a žalovaná tuto skutečnost respektovaly. Dne 2. 11. 2018 mu však byla předložena k podpisu žádost o změnu stravy na „základ“. Podpis žádosti odmítl. Dne 4. 11. 2011 mu jeden z vychovatelů v boxu na stravenky vyměnil přes žalobcovy protesty jeho vegetariánskou stravenku za základní. Od 5. 11. 2018 zmizela vegetariánská strava z jídelníčku. Žalobci byla nucena základní strava s masem, což odmítal. Žalovaná označila tento jeho postup za vyhlášení hladovky, což nebyla pravda. Veškeré pokusy o smírné řešení byly ze strany žalované podmiňovány přechodem na základní stravu. Navrhovaná řešení požíváním jen nemasitých částí jídel či zakoupením si nemasitých jídel (samozásobování) jsou dle žalobce nerealizovatelná. Zdůraznil, že za ubytování a stravu si platí, jeho kulturní a náboženské zvyklosti byly do 5. 11. 2018 žalovanou respektovány. Pokud došlo k rekonstrukci kuchyně, měla se věc s předstihem řešit a hledat řešení. Za současné situace je tak žalobce nucen hladovět, čímž dochází dle jeho názoru k diskriminaci dle čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále také jen „Listina“) a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také jen „Úmluva“) a k porušení zákazu nelidského trestu a mučení dle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy.

2. Podáním ze dne 18. 1. 2019, poté co soud k žádosti ustanovil žalobci zástupce k hájení práv v daném řízení, žalobce svoji žalobu doplnil. Předně upřesnil, že jeho podání je žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Ač proti činnosti žalované podal stížnost, která byla vyřízena sdělením žalované – vyřízením stížnosti ze dne 7. 12. 2018, nelze považovat toto sdělení za správní rozhodnutí, proti kterému lze podat žalobu ve smyslu § 65 soudního řádu správního.

3. Ke dni podání žaloby, jakož i ke dni tohoto doplnění žaloby, byl žalobce umístěn ve věznici se zvýšenou ostrahou. Byl odsouzen do výkonu trestu odnětí svobody v délce trvání 10 let s tím, že plánovaný konec výkonu trestu by měl nastat dne 5. 3. 2026.

4. Žalovaná mu poskytovala ve výkonu trestu vegetariánskou stravu od jeho nástupu a de facto jeho nárok a světonázor uznávala až do dne 5. 11. 2018, kdy mu byla zaměněna proti jeho vůli stravovací karta vegetariána a nahrazena stravovací kartou základní stravy. Žalovaná tak učinila s odůvodněním, že probíhá rekonstrukce vězeňské kuchyně a nadále nelze zajišťovat vegetariánskou stravu. Na změnu stravování byl žalobce upozorněn pouhé dva dny před odebráním stravenky.

5. Vzhledem k odmítnutí běžné základní (masité) stravy byl označen za vykonávajícího hladovku, a jako s takovým je s ním nadále i zvláštně zacházeno ze strany žalované, zejména mu nebyl umožněn výkon zaměstnání ve věznici.

6. Dle jeho zjištění žalovaná poskytuje zvláštní stravu jiným odsouzeným s ohledem na jejich náboženské vyznání, přičemž současně došlo k přemístění jiných odsouzených s odlišnými stravovacími návyky (s vegetariánskou, dietní stravou či stravou upravenou s ohledem na jejich náboženské vyznání) do jiných věznic, přičemž se mělo jednat o odsouzené umístěné do věznice s ostrahou či dozorem.

7. Proto se obrátil se svým podnětem na Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové. To s odkazem na § 16 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, § 16 řádu výkonu trestu a konečně § 33 nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 30/2014 uzavřelo, že nelze dovodit právní nárok odsouzených na poskytování vegetariánské stravy. Z tohoto důvodu vyhodnotilo žalobcův podnět za nedůvodný a odložilo jej bez přijetí dalších opatření.

8. Žalobce dále uvedl, že požádal celkem sedmkrát o přeložení do jiné věznice, kde by mu mohla být vegetariánská strava podávána. Přestože žalovaná sama řadu odsouzených přesunula do jiných věznic, jemu ani v jednom případě nevyhověla. Žalobci tak nezbylo než „přijmout“ islám, aby jakožto „muslim“ mohl dostat alespoň částečně modifikovanou stravu, neobsahující výrobky z masa v takové míře, jako strava základní. K tomuto přistoupil i přes skutečnost, že je praktikující křesťan.

9. I přesto žalobci dle jeho mínění vzniká újma na zdraví, kdy příjem nižších (resp. žádných) živin je pro jeho zdraví dlouhodobě ohrožující, neboť i tato „muslimská“ strava je omezena pouze co do vepřového masa. Žalobce tak v důsledku výše uvedeného sní za celý týden 1–3 obědy či večeře, v řadě případů sní pouze polévku nebo jen přílohu hlavního jídla. Má sice možnost nákupu jiného jídla, což je ale finančně náročné i s ohledem na skutečnost, že část finanční prostředků, které obdrží, je vždy použita na jeho dluhy.

10. V současné době tak žalobce v důsledku protizákonného postupu ze strany žalované přijímá minimální množství stravy, hladoví, to ovšem proti své vůli. Dá se uvažovat dle jeho názoru i o tom, že tímto jednáním žalované došlo k nepřiměřenému zpřísnění trestu odnětí svobody, který je nad rámec rozhodnutí soudu o uložení tohoto trestu ztvrzen omezením svobody vyznání, resp. stravovacích práv odsouzeného. Dle žalobce je tak tíživěji trestán než ostatní odsouzení, ač k tomuto nezavdal žádné příčiny. Tento stav nepovažuje za celkově vyhovující a v souladu s právním řádem České republiky.

11. Žalobce vyjádřil nesouhlas s odkazem žalované na § 16 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, kdy oprávněnost svého postupu odůvodňuje tak, že lze podle citovaného ustanovení při poskytování stravy limitovat požadavky odsouzených na stravu z kulturních a náboženských tradic rozsahem, v jakém to umožňuje provoz věznic. Pokud bylo v možnostech věznice do 5. 11. 2018 poskytovat vegetariánskou stravu, řadě odsouzených byl umožněn přesun do jiné věznice a současně žalovaná poskytuje i jinak upravenou stravu z náboženských důvodů, lze bez dalšího vyhovět i jeho nárokům. Příprava vegetariánské stravy přitom není po technologické stránce nikterak složitější a nákladnější proti stravě základní či oné „muslimské“.

12. Žalobce zopakoval, že považuje zásah ze strany žalované za nezákonný pro rozpor s jeho základními právy, zejména s čl. 15 a 16 Listiny základních práv a svobod.

13. Žalobce proto navrhl, aby soud uložil žalované povinnost upustit od porušování jeho práv a povinnost obnovit stav předcházející, tj. obnovit poskytování vegetariánské stravy.

14. V podání ze dne 5. 2. 2019 žalobce předložil sdělení, které mu k jeho žádosti poskytlo Generální ředitelství Vězeňské služby České republiky. Z jeho obsahu plyne, že by základní strava měla zaručovat přísun energie minimálně 10.000 kJ na osobu denně, což je v jeho případě z důvodu odepření vegetariánské stravy hrubě porušováno.

15. Uvedl, že je mu v současné době poskytována základní strava, která obsahuje maso a masné výrobky, které by měly být nahrazeny sójou při stravě vegetariánské, a tímto by byl jeho energetický deficit příjmu vyrovnán, přičemž by mu mělo být poskytováno alespoň 140 g sóji denně namísto masných výrobků. Ve skutečnosti je nucen spokojit se pouze s přílohami hlavních jídel, pečivem a mléčnými výrobky, což zásadně nenaplňuje minimální stanovenou energetickou hodnotu a ohrožuje ho to na zdraví.

16. Je zařazen mezi tzv. hladovkáře, s čímž zásadně nesouhlasí, neboť hladoví, ale ne z vlastní vůle. Popsal rovněž, že se v souvislosti se svým postupem a z toho plynoucím úbytkem tělesné hmotnosti setkal s ponižujícím a neprofesionálním postupem dozorců. Za účelem prokázání této skutečnosti navrhl výslech svědků z řad odsouzených, kteří takovému jednání měli být přítomni.

17. Konečně v podání ze dne 27. 6. 2019 žalobce soudu sdělil, že nezákonný postup žalované, který žalobou napadl, byl v mezidobí odstraněn, neboť od 3. 6. 2019 byla obnovena možnost příjmu vegetariánské potravy. Žalobce však zdůraznil, že na podané žalobě trvá, ovšem s ohledem na změnu skutkové situace při změně žalobního petitu. Ten upravil tak, že navrhuje, aby soud určil, že zásah ze strany žalované spočívající v odepření vegetariánské stravy žalobci ode dne 5. 11. 2018 a trvající do dne 3. 6. 2019, byl nezákonný.

II. Vyjádření žalované k žalobě

18. V úvodu svého vyjádření odkázala žalovaná na znění § 2 odst. 1, § 9 odst. 3 a § 16 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o VTOS“), na znění § 7 odst. 1 a § 16 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 345/1999 Sb.“), na znění § 33 odst. 1 nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 30/2014 o stravování ve Vězeňské službě České republiky, v platném znění (dále jen „NGŘ č. 30/2014“) a na nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 42/2015, kterým se stanoví některé podrobnosti pro umísťování a přemísťování odsouzených do konkrétní věznice ve Vězeňské službě České republiky, v platném znění.

19. Ohledně skutkové stránky věci žalovaná uvedla, že žalobce dne 7. 2. 2017 požádal ředitele Věznice Valdice o poskytování „upravené“ (vegetariánské) stravy. V odůvodnění žádosti žalobce uvedl „je to mé rozhodnutí a životní styl. Již 6 let nejím maso“. Žádost byla ředitelem věznice odsouhlasena.

20. Dále žalobce dne 20. 11. 2018 požádal ředitele Věznice Valdice o poskytování „upravené“ (muslimské) stravy. V odůvodnění žádosti žalobce uvedl „Jsem vegetarián, a jelikož mi není poskytování veg. strava, tak dočasně (do doby trvání rekonstrukce kuchyně) přijímám stravu muslimskou, protože je z většiny složená z vegetariánských položek“. Žádost byla ředitelem věznice odsouhlasena.

21. Dne 2. 11. 2018 byli odsouzení na ubytovně D (kde je ubytován i žalobce) informováni o sdělení oddělení logistiky, že od pondělí 5. 11. 2018 nebude z důvodu rekonstrukce ústavní kuchyně poskytována vegetariánská strava. A že z těchto důvodů bude odsouzeným, kteří mají jiné stravovací návyky (vegetariáni), vydávána strava základní. Odsouzení byli s touto informací seznámeni prostřednictvím vychovatelů a vývěsních tabulí na ubytovně. V kontextu s tímto sdělením byli prokazatelně seznamováni i v jednotném záznamovém listu. Žalobce toto sdělení odmítl podepsat.

22. Žalobce dne 5. 11. 2018 odmítl odebrat snídani pro základní stravu a odevzdal stravenku. Tímto jednáním naplnil podmínky potřebné pro zahájení hladovky. Jako důvod uvedl, že se nemůže stravovat bez vegetariánské stravy. Vyhlášení hladovky učinil z vlastního rozhodnutí a přes učiněné pohovory s vychovatelem a dalšími odbornými zaměstnanci o možných následcích odmítání stravy v hladovce pokračoval.

23. Dne 6. 11. 2018 požádal žalobce o pohovor u ředitele věznice. V odůvodnění žádosti uvedl: „ubírání na mých základních právech odebírání stravy“. Dne 8. 11. 2018 provedl ředitele věznice se žalobcem pohovor, při kterém žalobci vše vysvětlil.

24. Žalobce skutečně do doby podání žaloby žádal 7x o přemístění do Věznice Mírov či Věznice Karviná (obě věznice jsou určeny k výkonu trestu v základním typu věznice se zvýšenou ostrahou) a vyjma jedné žádosti, kde uvedl jako důvod vegetariánství, byly ostatní žádosti odůvodněny snazší dostupností návštěv ze strany rodiny. Ve všech případech učiněných žádostí o přemístění byly tyto doporučeny ze strany Věznice Valdice vždy s negativním stanoviskem žádané věznice.

25. Žalovaná dále uvedla, že žalobce byl pracovně zařazen na střeženém pracovišti Suchánek & Warlaven, s. r. o., na které nebyl naváděn od 5. 11. 2018, tj. ode dne vyhlášení hladovky, z důvodů pracovně bezpečnostních. Ze strany žalované se jedná o eliminaci rizik případných pracovních úrazů vzniklých v důsledku hladovění. Takto je standardně postupováno u všech odsouzených, kteří se rozhodli k odmítání stravy.

26. Žalobce v hladovce pokračoval i přes intervence odborných zaměstnanců o možných rizicích plynoucích z důsledku hladovění. Dne 3. 12. 2018 požádal vychovatele písemnou formou o zrušení hladovky s uvedením, že bude odebírat muslimskou stravu s redukcí komodit, což mu bylo umožněno. Žalobce mohl využívat i nákupu vhodných potravin ve vězeňské kantýně, což činil.

27. Žalovaná dále popsala, že ve Věznici Valdice se připravuje strava ve čtyřech základních druzích (základní, nedráždivá, vegetariánská a muslimská) a v devíti druzích léčebné výživy. Ke změně způsobu stravování došlo z důvodu neodkladné rekonstrukce ústavní kuchyně, která je prováděna za provozu věznice. Schválená kapacita věznice je 1 100 odsouzených. Od počátku rekonstrukce byla denně v omezeném provozu vyvařována strava pro cca 1 040 odsouzených. K omezení vyvařování stravy pro osoby s jinými stravovacími návyky došlo po dohodě s vedením věznice a s vědomím nadřízených orgánů – Generálního ředitelství Vězeňské služby České republiky a Ministerstva spravedlnosti. Technologické podmínky v ústavní kuchyni po dobu její rekonstrukce vyvařování vegetariánské stravy neumožňovaly.

28. Následně žalovaná popsala, jak byly vyřízeny stížnosti, které si v souvislosti s neposkytováním vegetariánské stravy od 5. 11. 2018 podával žalobce i jeho rodinní příslušníci. Podstatou této části vyjádření bylo sdělení, že ve všech případech bylo konstatováno, že ze strany žalované nedošlo k porušení právních předpisů (včetně závěrů pověřeného státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové).

29. Žalobce se se stížností obrátil i na veřejnou ochránkyni práv. Ta ve sdělení řediteli Věznice Valdice ze dne 28. ledna 2019 ocenila snahu věznice, která stěžovateli nabídla odebírání muslimské stravy, přičemž apelovala, aby v možné míře do ukončení rekonstrukce dále byl uzpůsoben jídelníček osobám s požadavkem vegetariánské stravy, zejména těmto odsouzeným nabídkou dle možností náhrady za masitou složku stravy (např. sýr či vejce, častěji podávané sójové maso apod.). V tomto sdělení veřejná ochránkyně práv uvedla, že stěžovatel může využít i nákupu vhodných potravin ve vězeňské kantýně.

30. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem vyjádřila žalovaná přesvědčení, že vytýkaným postupem vůči žalobci nedošlo k nezákonnému zásahu do jeho práv, protože vůči žalobci nebyl žalovanou učiněn žádný úkon, který by jej zavázal něco konat, nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké jednání strpět, její jednání bylo zcela lege artis.

31. Žalovaná proto navrhla zamítnutí žaloby. III. Rozsudek krajského soudu ze dne 3. 9. 2019, č. j. 30 A 9/2019–122 32. Po jednání soudu dne 3. 9. 2019, při kterém obě strany sporu v podstatě zopakovaly své argumenty obsažené v písemných podáních a zůstaly na svých stanoviscích, rozhodl krajský soud ve věci rozsudkem z téhož dne, č. j. 30 A 9/2019–122. A to tak, že žalobu zamítl, neboť ve zjištěném skutkovém stavu tvrzený nezákonný zásah neshledal. V podrobnostech odkazuje krajský soud na odůvodnění tohoto svého rozsudku. IV. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2020, č. j. 2 As 280/2019–20 33. Na základě kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 4. 2020, č. j. 2 As 280/2019–20 (dále také jen „zrušující rozsudek“), shora citovaný rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

34. Vedly jej k tomu zejména následující důvody: „[17] …….. V první řadě je nutné přijmout argument stěžovatele, že pokud byla žalovaná schopná připravit při rekonstrukci vězeňské kuchyně základní stravu a také muslimskou stravu, která se ve většině shoduje s přípravou vegetariánské, není zřetelné, z jakého důvodu jí rekonstrukce neumožňovala přípravu vegetariánské stravy. ….. Krajský soud ve svém rozhodnutí nevyjádřil, z čeho vychází, pokud má za to, že rekonstrukce kuchyně opravdu přináší obtíže pro přípravu vegetariánského jídla. Z předložených spisů ani nic takového nevyplývá.

18. I kdyby tomu tak bylo a předmětná rekonstrukce opravdu znemožnila přípravu vegetariánského jídla (například kvůli technické či logistické nemožnosti připravovat paralelně několik druhů jídel v improvizovaných podmínkách rekonstrukce kuchyně), stěží lze v daném případě považovat za přihlédnutí k přesvědčení stěžovatele nabídku základní stravy (skládající se z převážné části z masité stravy, např. paštik, párků, hovězího a vepřového masa apod.), ač doplňovanou nákupem z kantýny. Žalovaná totiž mohla nabídnout stěžovateli stravu muslimskou, která poskytována byla, a jak již bylo uvedeno, se ve většině jídel shodovala s vegetariánskou, a k doplnění stravy mu mohla nabídnout jako alternativu např. onen nákup z kantýny. Tuto variantu však nabídla stěžovateli až dne 20. 11. 2018, kdy stěžovatel o muslimskou stravu zažádal, případně 23. 11. 2018, kdy mu byla strava schválena (viz Přehled událostí z vězeňského informačního systému u stěžovatele od informování o změně stravy po zrušení hladovky na č. l. 57 – 58 spisu krajského soudu). Od této doby již nebylo možno považovat žalovanou za nepřihlížející k přesvědčení stěžovatele.

19. Zároveň je však nutné zdůraznit, že stěžovatel odmítnutím základní stravy, která byla v rozporu s jeho přesvědčením, byl, jsou–li jeho tvrzení pravdivá (to nebylo důvodu v této fázi pokračování řešení věci v řízení o kasační stížnosti zjišťovat; to bude věcí krajského soudu), označen za „hladovkáře“ a nemohl nadále chodit do zaměstnání. Tímto postupem žalovaná stěžovateli omezila možnost si obstarat finanční prostředky, a tedy i alternativní vegetariánskou stravu v kantýně.

20. Z výše uvedených důvodů bude úkolem krajského soudu zjistit, zda rekonstrukce vězeňské kuchyně skutečně znemožnila přípravu vegetariánské stravy. Pokud by nebyly zjištěny objektivní důvody k takovému postupu vůči stěžovateli, pak by to znamenalo, že žalovaná nepřihlédla při poskytování stravy stěžovateli k jeho přesvědčení v rozsahu, v němž jí to provoz umožňoval. Tímto by jednala v rozporu s § 16 odst. 1 věta druhá ZVTOS, tedy by během rekonstrukce kuchyně (od 5. 11. 2018 do 3. 6. 2019) nezákonně zasáhla do stěžovatelova práva na přihlédnutí k jeho přesvědčení při poskytování stravy. Pokud by krajský soud zjistil, že rekonstrukce neumožnila poskytovat stěžovateli vegetariánskou stravu, pak je s ohledem na možnosti poskytovat muslimskou stravu nutno určit, že nezákonný zásah trval ode dne neposkytování vegetariánské stravy (od 5. 11. 2018) do doby, než stěžovateli bylo fakticky umožněno odebírat muslimskou strava (do 20., případně 23. 11. 2018).“ V. Rozsudek krajského soudu ze dne 20. 10. 2020, č. j. 30 A 9/2019–197 35. Po vrácení věci k dalšímu řízení podala žalovaná dne 28. 5. 2020 vyjádření, v němž popisovala průběh rekonstrukce vězeňské kuchyně a zdůvodňovala, proč nebylo objektivně v jejich silách připravovat v rozhodném období vegetariánskou stravu. K vyjádření připojila bohatou fotodokumentaci, stejně jako i výpis z konta žalobce za období 1. 9. 201 až 1. 1. 2019, z něhož vyplynulo, ve kterých dnech v daném období žalobce nakupoval v kantýně a za jaké částky.

36. Na uvedené vyjádření žalované zareagoval žalobce replikou ze dne 4. 9. 2020. Dle něho žalovaná blíže nevysvětlila, v čem spočívala ona nemožnost přípravy vegetariánské stravy. Z popisu postupu prací, jak činí žalovaná, nelze dovodit, ve kterých momentech rekonstrukce bylo možné připravovat pouze masité pokrmy, resp. nebylo možné realizovat stravu vegetariánskou. Současně se žalovaná v žádném rozsahu nevyslovila k otázce, proč nenabídla žalobci stravu muslimskou, která svým složením je přeci jenom blíže stravě vegetariánské a bez dalšího mu přidělila stravu základní. Žalobce nesouhlasil rovněž s argumentací žalované ohledně pohybů na jeho účtu, kdy podle ní částky okolo jednoho tisíce korun na měsíc měly umožnit žalobci náhradu za odepřenou vegetariánskou stravu. Pokud by si měl stravu zajišťovat jenom přes kantýnu, jistě mu tato částka nestačila.

37. Při jednání soudu dne 13. 10. 2020 zástupce žalované k otázkám soudu sdělil, že před zahájením rekonstrukce bylo ve Věznici Valdice asi 55 odsouzených, kteří požívali vegetariánskou stravu (zhruba 40 jich bylo přeřazeno, zhruba 15 jich zůstalo), poživatelů muslimské stravy bylo v tu dobu ve věznici něco málo přes 100. Vegetariáni tedy tvořili dle jeho tvrzení v té době nejmenší skupinu ohledně základních druhů podávaných strav, to mimo jiné vedlo k tomu, že po zahájení rekonstrukce kuchyně přestala být připravována právě vegetariánská strava.

38. Krajský soud poté rozhodl rozsudkem ze dne 20. 10. 2020, č. j. 30 A 9/2019–197, jímž deklaroval, že zásah žalované vůči žalobci spočívající v neposkytování vegetariánské stravy žalobci od 5. 11. 2018 do doby, než bylo žalobci fakticky umožněno odebírat muslimskou stravu, tedy do 23. 11. 2018, byl nezákonný. Ve zbytku žalobě vyhověno nebylo.

39. Své závěry odůvodnil tím, že žalovaná podnikla generální rekonstrukci celé ústavní kuchyně, navíc v původním historickém klášterním objektu, která s ohledem na svůj rozsah a skutečnost, že žalovaná zajišťuje provoz obou základních typů věznic, které se liší způsobem vnějšího střežení, zajištěním bezpečnosti a režimem výkonu trestu (věznice s ostrahou v oddělení s vysokým stupněm zabezpečení a věznice se zvýšenou ostrahou), představovala značný logistický a provozní problém. Na rozdíl od žalobce tak krajský soud dospěl k závěru, že žalovaná unesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že po dobu od 5. 11. 2018 do 3. 6. 2019 představovala probíhající rekonstrukce ústavní kuchyně objektivní překážku, která znemožnila žalované přípravu vegetariánské stravy. Následně krajský soud dospěl k závěru, že se žalovaná dopustila nezákonného zásahu, jestliže žalobci v období od 5. 11. 2018 do 23. 11. 2018 neumožnila odebírat muslimskou stravu, ačkoliv se tato strava v podstatné části shoduje se stravou vegetariánskou. V podrobnostech odkazuje krajský soud na odůvodnění tohoto svého rozsudku. VI. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2022, č. j. 2 As 369/2020–24 40. Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud shora citovaný rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že bylo na žalované, aby prokázala, že provoz věznice neumožňoval v období od 5. 11. 2018 do 3. 6. 2019 poskytovat žalobci vegetariánskou stravu. Toto důkazní břemeno dle jeho závěru žalovaná neunesla. Z provedeného dokazování nevyplývá kauzální nexus mezi rekonstrukcí kuchyně a nemožností připravovat vegetariánskou stravu – žalovaná neprokázala, jakým způsobem se rekonstrukce kuchyně promítla do jejích kapacit pro přípravu jídla pro vězně, např. kolik pracovních ploch, kolik kotlů, kolik lednic, kolik personálu bylo potřeba pro přípravu hlavní stravy, kolik by jich bylo potřeba pro přípravu vegetariánské stravy (lze pochopit, že z hygienických důvodů musí být tato strava připravována odděleně od stravy masové) a že s ohledem na kapacity žalované nebylo v době rekonstrukce možno oboje skloubit. Ze soudního spisu tak ani nadále nelze usoudit, že by žalovaná skutečně nemohla připravovat ve věznici vegetariánskou stravu, uzavřel Nejvyšší správní soud.

41. V bodech [19] až [21] rozsudku pak Nejvyšší správní soud vyslovil svoje náměty, jak by bylo lze připravovat po dobu rekonstrukce kuchyně základní druhy stavy tak, aby bylo možno vyhovět v podstatě všem strávníkům. Konstatoval:

19. Krajský soud odkazoval v napadeném rozsudku na jídelní lístek žalované ve sledovaném období, který je součástí soudního spisu. Z obsahu jídelního lístku však neplynou tak jednoznačné závěry, k nimž dospěl krajský soud. Z jídelního lístku v období od 8. 11. 2018 do 23. 11. 2018 je zjevné, že žalovaná byla ve dnech 8. 11., 12. 11., 13. 11., 18. 11., 19. 11. a 20. 11., tedy v téměř 40% sledovaných dní, schopna připravit dvě verze obědů, jejichž hlavní chody byly v jednom případě masové a v jednom případě vegetariánské. Stejně tak v některých dnech, kdy byly ve snídani, svačině, polévce či večeři obsaženy maso nebo výrobky z vepřového masa (paštika, párek), byla žalovaná schopná připravit alternativu. Tyto alternativy přitom byly určeny pro muslimskou stravu. Obsah spisu tedy naznačuje, že kapacity žalované i při rekonstrukci kuchyně umožňovaly vždy dvě verze daného jídla, pokud jídlo obsahovalo vepřové maso nebo produkty z vepřového masa. Pak by ale nemusela být omezena práva žádného z vězňů. Jinak řečeno, práva muslimů a práva vegetariánů se v podmínkách věznice možná nemusela dostat do kolize tak, že minorita vegetariánů by musela ustoupit co do uspokojení stravovacích potřeb většině muslimů. V podmínkách věznice možná bylo představitelné zájmy obou skupin přiměřeně uspokojit.

20. Představitelné by bylo i řešení, aby žalovaná každý den připravovala vždy jídlo podle plánu stravování pro hlavní stravu a jídlo pro stravu vegetariánskou. Podle toho, zda by dané jídlo obsahovalo vepřové maso či produkty z vepřového masa, či nikoliv, by přitom muslimská strava mohla obsahovat vždy ono masové či vegetariánské jídlo. Jinými slovy, žalovaná možná mohla být schopna připravit masové jídlo i vegetariánské jídlo, takže by bylo i možné sestavit jídelní lístek, v němž by základní strava obsahovala masové jídlo, vegetariánská strava obsahovala vegetariánské jídlo a muslimská strava zahrnovala jídlo ze základní stravy s výjimkou případů, kdy by toto jídlo obsahovalo vepřové maso – v tom případě by však mohla muslimská strava zahrnovat naopak jídlo z vegetariánské stravy. V takovém případě by nebyla omezena práva osob požívajících základní stravu, osob požívajících muslimskou stravu, neboť ty by měly ze stravy vyřazeno vepřové maso, ani osob požívajících vegetariánskou stravu, neboť by měly ze stravy vyřazeno veškeré maso. Zároveň by takový postup žalované pravděpodobně neztěžoval provoz kuchyně. Žalovaná podle obsahu spisu dokázala připravovat vedle hlavní stravy i alternativu, pokud v hlavní stravě bylo vepřové maso, a to i alternativu vegetariánskou. V úvahu tedy možná připadalo jako tuto alternativu, nabízenou jak muslimům, tak vegetariánům, zvolit vždy vegetariánské jídlo, nikoliv někdy vegetariánské jídlo a někdy jídlo obsahující jiné než vepřové maso.

21. Nejvyšší správní soud v tuto chvíli může výše uvedenou variantu řešení situace nadnést pouze jako jeden z možných způsobů sladění zájmů všech dotčených osob. V tuto chvíli lze jen spekulovat, zda by nadnesená varianta mohla vyhovět nutričním podmínkám a byla cenově únosná z hlediska provozu věznice a zda by vegetariánská strava pro muslimy ve zhruba 40 % dnů byla z jejich pohledu únosnou alternativou, pokud by šlo o muslimy nevegetariány. Ohledně nutričních podmínek byly předmětem dokazování před krajským soudem normy obsažené v § 49 ve spojení s přílohou č. 2 nařízení generálního ředitele Vězeňské služby č. 30/2014, o stravování ve Vězeňské službě České republiky. To stanoví doporučené nutriční dávky k naplnění energetických a výživových hodnot potřebných podle stravovacích norem. Zatím však není patrné, že by žalovaná naplnění výživových a energetických hodnot pro všechny vězněné osoby nemohla dosáhnout poskytováním stravy běžné a stravy vegetariánské, přičemž stravu vegetariánskou by v případech, kdy by strava běžná obsahovala vepřové maso, využívali i muslimové. Z nařízení ředitele Vězeňské služby č. 30/2014 ostatně plyne, že energetická a nutriční hodnota nemusí být s ohledem na finanční limity potravin naplněna každý den, pokud v měsíčním průměru dosahuje doporučených hodnot.

42. Dle Nejvyššího správního soudu tak není zřejmé, že zásah žalované splňoval páté kritérium testu proporcionality vymezeného v judikatuře ESLP – kritérium přiměřenosti. A zavázal krajský soud, aby to skutkově vyjasnil a právně posoudil.

VII. Řízení před krajským soudem po vrácení věci

43. Po vrácení věci k dalšímu řízení se ve věci v reakci na obsah zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu jako první vyjádřila žalovaná v podání ze dne 16. 1. 2023. Obsah tohoto vyjádření v podstatě kopíroval obsah stanoviska Bc. M. S., vedoucí referátu stravování a výživy žalované, které tvořilo jeho přílohu. V podrobnostech odkazuje krajský soud na jak na obsah vyjádření, tak na obsah uvedeného stanoviska.

44. Podstata vyjádření žalované spočívala v tvrzení, že proti možnosti přípravy vegetariánské stravy mělo stát hned několik faktorů. Prvním z nich bylo organizační zajištění plánování a distribuce stravy, kdy tento systém je ve věznici zaveden pro ochranu všech stravujících se odsouzených a spočívá v plánování požadované stravy (přípravy jídelníčku) s cca 14 denním předstihem, přípravě a distribuce stravenek s předstihem 1 měsíce. Podání stravy je pak striktně a bez výjimky vázáno na předložení stravenky a tím je zabráněno jakýmkoliv machinacím se stravou. Jakýkoliv zásah do tohoto systému představuje neúměrné organizační a administrativní zatížení několika dalších zaměstnanců. Dalším faktorem bylo faktické (prostorové a technické) omezení vězeňské kuchyně, kdy 1/3 kuchyně sloužila pro přípravu více než 900 jídel základní stravy a druhá 1/3 sloužila pro přípravu studené večeře pro všechny, dále více než 100 jídel v oblasti diet a nedráždivé stravy, více než 20 jídel muslimských a v neposlední řadě k přípravě stravy pro eskortované odsouzené. Především diety, byť připravované v malém množství, pak zatěžovaly a zatěžují zaměstnance kuchyně daleko více než příprava stravy základní. Nejen že je zde zvýšená potřeba gastro vybavení, ale je zde potřeba daleko větší ostražitosti, aby nedošlo ke kontaminaci jídla potravinou, která je v dané dietě vyloučena. S tím souvisí i nutnost daleko častější sanitace a výměny nádobí, spojené s mytím, přípravou a podobně. Personální kapacity „ušetřené“ přípravy vegetariánské stravy pak využívala na velice frekventovanou sanitaci celkových prostor kuchyně, kde zároveň probíhala rekonstrukce a stavební práce. Vzhledem k systému plánování, přípravě a distribuci stravy ve věznici se tak Nejvyšším soudem předestřená možnost „pružného zaměňování“ jídel podle jejich složení u muslimů, resp. vegetariánů nedala a ani v současné době (za plného provozu) nedá realizovat bez neúměrného opakovaného zatížení několika zaměstnanců, ke kterému věznice neměla a nemá personální kapacitu. Pokud by věznice hypoteticky přesto nějakým způsobem toto „operativní“ měnění stravy zajistila, nedokázala by následně zajistit pestrost a nutriční vyváženost stravy, kdy by docházelo k situacím, že strávník bude celý týden mít jako přílohu houskový knedlík nebo brambory.

45. Přílohou stanoviska vedoucí referátu stravování a výživy žalované byla tabulka připravovaných druhů stravy před rekonstrukcí a bezprostředně po jejím zahájení. Z ní plyne, že v lednu 2018 bylo ve věznici 31 odběratelů muslimské stravy a 47 odběratelů vegetariánské stravy, v říjnu 2018 pak 27 odběratelů muslimské stravy a 41 odběratelů vegetariánské stravy, v období od 5. od 22. 11. 2018 potom 23 odběratelů muslimské stravy a žádný odběratel stravy vegetariánské.

46. Žalobce reagoval vyjádřením ze dne 26. 1. 2023. Podle něho žalovaná nadále neprokázala, že nebylo v jejích silách v předmětném období vegetariánskou stravu pro žalobce připravit. Svůj žalobní návrh pak upravil v tom směru, že toto období spočívá v časovém úseku od 5. 11. 2018 do 2. 6. 2019, neboť od 3. 6. 2019 již žalovaná žalobci vegetariánskou stravu začala znovu poskytovat.

47. Krajský soud následně vyzval žalovanou, aby se konkrétně vyjádřila k návrhu obsaženému v bodech [19] až [21] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2022, v nichž navrhoval řešení, které by umožňovalo připravovat za podmínek rekonstrukce vězeňské kuchyně jak stravu základní, tak muslimskou, tak vegetariánskou. Současně vyzval k vysvětlení rozdílů mezi počty odsouzených, kteří měli před zahájením rekonstrukce odebírat stravu muslimskou a vegetariánskou. Mezi údaji uváděnými žalovanou doposud a údaji uvedenými nyní v tabulce, která tvoří přílohu stanoviska vedoucí referátu stravování a výživy žalované, byly totiž značné disproporce.

48. Žalovaná reagovala vyjádřením z 9. 2. 2023, jeho přílohou pak bylo stanovisko vedoucí referátu stravování a výživy žalované z 8. 2. 2023, na něž vyjádření žalované do značné míry odkazovalo a vycházelo z něho. Součástí stanoviska byla opět tabulka počtu strávníků odebírající jednotlivé druhy stravy rozšířená o počty připravovaných porcí. V podrobnostech odkazuje krajský soud na obsah vyjádření i na obsah stanoviska, k nimž se dále při právním hodnocení věci vrátí.

49. Při jednání soudu dne 18. 4. 2023 krajský soud provedl důkaz oběma shora citovanými stanovisky vedoucí referátu stravování a výživy žalované, vedoucí stravovacího referátu žalované. Dále provedl důkaz žalovanou předloženými výpisy z kont žalobce za období od 1. 11. 2018 do 30. 6. 2019. Při jednání jinak zástupci obou stran zopakovali podstatu svých dosavadních vyjádření ve věci a svoje procesní návrhy. Krajský soud vyzval účastníky, aby učinili návrhy na doplnění dokazování. V souvislosti s tím upozornil zejména žalovanou, že je to ona, od níž by bylo možné návrhy na provedení důkazů relevantních pro zjištění skutkového stavu věci ve smyslu výzev Nejvyššího správního soudu očekávat. Žádný z účastníků však již žádné návrhy na doplnění dokazování nevznesl.

VIII. Skutkové a právní závěry krajského soudu

50. Krajský soud poté posoudil důvodnost žaloby v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu třetího s. ř. s. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu (§ 87 odst. 1 s. ř. s.; věta za středníkem). O věci usoudil následovně.

51. Pokud jde o skutkový stav věci, není o něm mezi účastníky řízení výraznějšího sporu. Přesto považuje krajský soud za vhodné jej zrekapitulovat.

52. Dne 2. 11. 2018 byl žalobce ze strany pracovníků žalované informován, že od pondělí 5. 11. 2018 nebude z důvodu rekonstrukce ústavní kuchyně poskytována vegetariánská strava. Současně mu bylo oznámeno, že mu bude poskytována strava základní. Žalobce sice odmítl toto seznámení podepsat, nikdy ale nepopřel, že se tak stalo. Dne 5. 11. 2018 odmítl odebrat snídani stravy základní a odevzdal stravenku. Jako důvod uvedl, že se nemůže stravovat bez vegetariánské stravy. S ohledem na interní předpisy (§ 3 písm. b), § 4 odst. 1 a § 5 odst. 1 NGŘ č. 26/1999) jej proto žalovaná začala považovat za tzv. hladovkáře. Z toho důvodu přestal být žalobce naváděn na pracoviště, na které byl do té doby zařazen.

53. Ze záznamu o zahájení hladovky (čl. 56), jakož i z Přehledu událostí z vězeňského informačního systému (čl. 57–58) plyne, že poté byla se žalobcem uskutečněna ze strany příslušných pracovníků žalované celá řada pohovorů, ovšem výsledkem vždy bylo, že žalobce setrval na držení hladovky. Např. z obsahu pohovoru dne 9. 11. 2018 vyplynulo sdělení žalobce, že hladovku nedrží, pouze odmítá přijímat stravu obsahující živočišné (masové) produkty. Dostalo se mu opětovného vysvětlení, že s ohledem na rekonstrukci ústavní kuchyně mu až do jejího ukončení vegetariánská strava být poskytována nemůže. Žalobce proto nadále stravu neodebíral.

54. Již 6. 11. 2018 podal žalobce žádost o přeřazení do Věznice Mírov. Z obsahu předloženého spisu plyne, že těchto žádostí podal v následujícím období několik, ať přímo on nebo se připojil k žádosti svých rodinných příslušníků (viz čl. 60–75). Obecně lze shrnout, že žalovaná od samého počátku vyhovění této žádosti doporučovala, důvodem nepřeložení žalobce byl toliko nesouhlasný postoj Věznice Mírov.

55. Dne 20. 11. 2018 žalobce podal žádost o poskytování muslimské stravy s odůvodněním, že je vegetarián a jelikož mu není poskytnuta vegetariánská strava, přijímá do doby ukončení rekonstrukce kuchyně stravu muslimskou, protože je z většiny složená z vegetariánských položek (čl. 54). Z již citovaného Přehledu událostí z vězeňského informačního systému plyne, že dne 23. 11. 208 byl žalobce seznámen s tím, že jeho žádost byla schválena. Tuto skutečnost žalobce nikterak nepopírá. Z tohoto podkladu rovněž plyne, že žalobce stravu nadále (přes řadu dalších pohovorů a opakování, že jeho žádosti o muslimskou stravu bylo vyhověno) odmítal. Teprve záznam ze dne 3. 12. 2012 obsahuje informaci, že žalobce požádal písemnou formou vychovatele o zrušení hladovky. To mělo být následně potvrzeno u lékaře. Žalobce uvedl, že bude odebírat muslimskou stravu a z ní si něco vegetariánského vybere. Dne 4. 12. 2018 byl žalobce vyřazen z pracoviště, kam byl do té doby zařazen. Ode dne 3. 6. 2019, kdy začala ústavní kuchyně poskytovat stravu v původním rozsahu, pak začal žalobce přebírat zase stravu vegetariánskou.

56. Tyto skutečnosti žalobce v zásadě nerozporuje, při jednání soudu dne 13. 10. 2020 jeho zástupce pouze uvedl, že již v průběhu pohovorů s pracovníky žalované se žalobce snažil dohodnout o nějakém alternativním poskytování stravy, ale vždy mu bylo řečeno, že musí přejít na stravu základní.

57. Pokud je o právní posouzení věci, aplikoval při něm krajský soud zejména ustanovení následujících právních předpisů a interních normativních aktů žalované: Dle § 82 s. ř. s. „Každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.“ 58. Podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena.

59. Podle čl. 9 odst. 1 a 2 EÚLP každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů. Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

60. Podle § 2 odst. 1 zákona o VTOS „trest může být vykonáván jen takovým způsobem, který respektuje důstojnost osobnosti odsouzeného a omezuje škodlivé účinky zbavení svobody; tím však nesmí být ohrožena potřeba ochrany společnosti.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení „se s odsouzenými ve výkonu trestu musí jednat tak, aby bylo zachováno jejich zdraví, a pokud to doba výkonu trestu umožní, podporovaly se takové postoje a dovednosti, které odsouzeným pomohou k návratu do společnosti a umožní vést po propuštění soběstačný život v souladu se zákonem.“ 61. Podle § 16 odst. 1 téhož zákona „odsouzeným se poskytuje pravidelná strava za podmínek a v hodnotách, které odpovídají požadavku udržení zdraví a přihlížejí k jeho zdravotnímu stavu, věku a obtížnosti vykonávané práce. V rozsahu, v jakém to umožňuje provoz věznice, se přitom přihlíží k požadavkům kulturních a náboženských tradic odsouzených.“ 62. Podle § 16 vyhlášky č. 345/1999 Sb. „se odsouzenému, který vzhledem ke svému založení nebo přesvědčení nechce akceptovat běžné stravovací zvyklosti, se umožní pořizovat na vlastní náklady doplňkovou stravu, umožňují–li to podmínky ve věznici. Pokud je odsouzenému přiznána léčebná výživa, nesmí s ní být doplňková strava v rozporu.“ 63. Dle § 33 shora již citovaného NGŘ č. 30/2014 „stravováním vězněných osob s jinými stravovacími návyky se rozumí stravování pro osoby, jejichž kulturní a náboženské tradice neumožňují konzumovat běžnou stravu.“ Podle odst. 2 této normy „Osobám s jinými stravovacími návyky nebo osobám, které odmítají akceptovat běžné stravovací zvyklosti, může být poskytnuta strava, která není v rozporu s jejich vírou (založením, přesvědčením), na základě písemné žádosti těchto osob podané řediteli věznice a jen v případě, umožňují–li to podmínky věznice. Pokud je ošetřujícím lékařem přiznána léčebná výživa, může být strava respektující jiné stravovací návyky poskytnuta pouze za předpokladu, že její charakter nebo obsah není na základě písemného vyjádření nutričního terapeuta v rozporu s příslušnou léčebnou výživou stanovenou na základě indikace ošetřujícího lékaře.“ Podle odst. 3 téhož ustanovení se „podmínkami věznice se ve smyslu odstavce 2 rozumí a) vybavení kuchyně vhodným technologickým zařízením, b) kvalifikace personálu, c) dostupnost odpovídajících surovin, d) zajištění zdravotní nezávadnosti připravované stravy.“ 64. Dle § 12 NGŘ č. 26/99 „Oznámí–li účastník hladovky své rozhodnutí o ukončení hladovky, zaznamená lékař tuto skutečnost do dekurzu s uvedením data a hodiny ukončení hladovky Záznam musí být výrazně označen slovy „Ukončení hladovky“.

65. Krajský soud rovněž zohlednil, že zde existuje konstantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva, v níž tento soud hledal odpověď na otázku, co je chráněno čl. 9 Úmluvy. Výsledkem je závěr, že svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání se netýká pouze náboženského přesvědčení v užším slova smyslu, ale i světonázoru, nahlížení na svět či přesvědčení jako takového, pokud splňují určité podmínky. A to aby dosahovaly určité míry přesvědčivosti, vážnosti, soudržnosti a důležitosti (viz např. rozsudek ze dne 6. 11. 2008 – věc Leela Förderkreis e. V. a další proti Německu). Zásady vegetariánské stravy pak takovým uceleným přesvědčením jsou. Nutno zdůraznit, že v posuzované věci nešlo ze strany žalobce o postup účelový či evidentně smyšlený. Je nepochybné, že žalobce se řídil zásadami vegetariánství již před nástupem trestu odnětí svobody.

66. Krajský soud vzal v úvahu i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 12. 2010 – věc Jakobski proti Polsku. V něm šlo o situaci, kdy se odsouzený domáhal toho, aby mu věznice připravovala vegetariánské jídlo, které bylo v souladu s jeho náboženským přesvědčením (buddhismus). Soud v tomto případě uzavřel, že požadovaná strava nevyžaduje, aby bylo jídlo připravováno, vařeno či servírováno předepsaným způsobem, ani nevyžaduje žádné zvláštní výrobky. Věznice tak měla alespoň nabídnout jiný způsob stravování a s odsouzeným se zkusit dohodnout, aby se podařilo najít spravedlivou rovnováhu mezi zájmy věznice a zájmy odsouzeného.

67. V duchu uvedeného závěru rozhodl i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10. 4. 1998, sp. zn. II. ÚS 227/97, a to v případě osoby nacházející se ve vazební věznici, vyznávající židovské náboženství a požadující košer stravu. Ústavní soud dospěl k závěru, že věznice nezasáhla do žádného z ústavně garantovaných práv této osoby, pokud zajistila, že si sama může obstarat požadovanou stravu zvenku. Nebylo tedy povinností věznice, aby košer stravu zajišťovala ve své režii, neboť dle názoru Ústavního soudu svoboda vyznání jako taková obecně nevyžaduje pozitivní plnění ze strany státu.

68. Nejvyšší správní soud pak k dané problematice v odůvodnění svého rozsudku ze dne 20. 4. 2020, č. j. 2 As 280/2019–20, uvedl: „

15. Ústavně zaručené právo jednotlivce na svobodu myšlení je samo o sobě neomezitelné (čl. 15 Listiny, čl. 9 EÚLP). Pokud jednotlivec zastává určité subjektivní přesvědčení o způsob života, např. vegetariánství (k ochraně vegetariánství spadajícího pod čl. 9 EÚLP viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2011, č. j. 2 Aps 3/2010 – 112), stát se musí obecně zdržet jakýchkoliv zásahů do něj.

16. Pokud se však jednotlivec rozhodne toto své přesvědčení projevovat navenek, např. požíváním bezmasé stravy, uvedené projevy již absolutně, tedy vždy a všude, chráněny nejsou. Mohou totiž podléhat omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných (čl. 9 odst. 2 EÚLP). Tak tomu je například v případě osob omezených na svobodě. Ty s ohledem na jejich situaci jsou logicky omezené i v jiných ústavně zaručených právech, např. ve stravování v souladu se svým přesvědčením. Podle § 16 odst. 1 věta druhá ZVTOS je zajištěno odsouzenému, v rozsahu, v jakém to umožňuje provoz věznice, právo na přihlížení k jeho kulturním a náboženským tradicím při poskytování stravy. Vězeňská služba má tedy učinit vše, co je v jejích rozumných možnostech, aby i v těchto podmínkách mohl jednotlivec žít v souladu se svým přesvědčením. Jinak řečeno, vězeň nemá absolutní právo na poskytnutí vegetariánské stravy vězeňskou službou, ale není ani na libovůli vězeňské služby, zda vegetariánskou stravu vězni poskytne. Ta má takovou stravu poskytnout v rozsahu, v jakém to umožňuje její provoz. Pokud věznice sama nemůže připravit vegetariánskou stravu, má nabídnout vězni alternativy, na základě nichž si může tuto stravu obstarat (např. jejím nákupem v kantýně, případně dovozem zvenčí). Věznice má hledat rozumné možnosti jak vězni v co možná největší míře vyhovět; na druhé straně však nelze pod záminkou svobody svědomí využívat práva požadovat vegetariánskou stravu k získání neoprávněných výhod (například lepší stravy, než jaké je poskytována jiným vězňům, přeložení do jiné věznice apod.). Je třeba v těchto případech hledat a nalézt spravedlivou rovnováhu mezi zájmy věznice a ostatních odsouzených a zvláštními zájmy toho, kdo se chce stravovat vegetariánsky. Takový přístup je ostatně i v souladu s principy vyjádřenými v obdobných případech Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 5. 5. 2011, č. j. 2 Aps 3/2010 – 112), Ústavního soudu (usnesení ze dne 10. 4. 1998, sp. zn. II. ÚS 227/97) i ESLP (rozhodnutí ze dne 7. 12. 2010, Jakóbski proti Polsku, stížnost č. 18429/06).“ 69. Před samotným věcným posouzením případu krajský soud nejprve přezkoumal aktivní i pasivní legitimaci ve smyslu § 82 a § 83 s. ř. s. a přípustnost žaloby. Aktivní legitimace dle § 82 s. ř. s. svědčí každému, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech zásahem správního orgánu; určující skutečností pro vyslovení závěru o existenci aktivní legitimace na straně žalobce je tedy fakt tvrzení přímého zkrácení na právech zásahem správního orgánu, nikoli skutečnost, že k přímému zásahu do práv žalobce skutečně došlo (to je již otázkou pro posouzení žaloby v meritu).

70. Pokud jde o legitimaci pasivní, ustanovení § 83 s. ř. s. stanoví, že žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah. O identifikaci žalované není v souzené věci sporu, rozporována nebyla ani skutečnost, že v dané věci jí přináleželo postavení správního orgánu.

71. Co se týče podmínky včasnosti žaloby, vyplývající z § 84 odst. 1 s. ř. s., je i tato splněna. Žaloba byla totiž podána (15. 11. 2018) ve lhůtě dvou měsíců ode dne (5. 11. 2018), kdy žalobci přestala být žalovanou poskytována vegetariánská strava. Tedy ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o tvrzeném nezákonném zásahu.

72. Současně je zřejmé, že žalobce neměl proti tomuto zásahu žalované bezprostředně k dispozici žádný prostředek ochrany ve smyslu § 85 s. ř. s.

73. Krajský soud dále konstatuje, že žalobce ve shodě s judikatorními závěry správních soudů (krajský soud odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2014, č. j. 1 Afs 60/2014–48; všechna rozhodnutí správních soudů citovaná v tomto rozsudku jsou přístupná na www.nssoud.cz) upravil správně žalobní petit, pokud za situace, kdy po podání žaloby došlo k ukončení tvrzeného nezákonného zásahu, se domáhá deklarace nezákonnosti předmětného jednání žalované.

74. Krajský soud úvodem poznamenává, že již v předchozím zrušeném rozsudku ze dne 20. 10. 2020, č. j. 30 A 9/2019–197, deklaroval, že zásah žalované vůči žalobci spočívající v neposkytování vegetariánské stravy žalobci od 5. 11. 2018 do doby, než bylo žalobci fakticky umožněno odebírat muslimskou stravu, tedy do 23. 11. 2018, byl nezákonný. Důvodem byla skutečnost, že žalovaná neumožnila žalobci v období od 5. 11. 2018 do 23. 11. 2018 odebírat muslimskou stravu, ačkoliv se tato strava v podstatné části shoduje se stravou vegetariánskou. V podrobnostech odkazuje krajský soud na odůvodnění tohoto svého rozsudku, jakož i body [18] a [20] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2020, č. j. 2 As 280/2019–20. Na těchto závěrech nemá krajský soud co měnit.

75. Vázán právními závěry obsaženými ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2022, č. j. 2 As 369/2020–24, ale nyní musel znovu přistoupit k posouzení, zda lze dát za pravdu žalobci v tom, že žalovaná jednala v rozporu s § 16 odst. 1 větou druhou zákona o VTOS tím, že nezákonně zasáhla do jeho práva na přihlédnutí k jeho přesvědčení při poskytování stravy, pokud mu od 5. 11. 2018 do 2. 6. 2019 neumožnila odebírat vegetariánskou stravu.

76. Krajský soud především vyšel z premisy plynoucí ze závěrů z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2022, č. j. 2 As 369/2020–24, konkrétně z jeho bodů [16] a [17]. Tedy, že s ohledem na zjištěný skutkový stav ke dni vydání tohoto rozsudku žalovaná neunesla ji tížící důkazní břemeno, že provoz věznice neumožňoval v období od 5. 11. 2018 do 2. 6. 2019 poskytovat žalobci vegetariánskou stravu. Z do té doby provedených důkazů nevyplývá dle Nejvyššího správního soudu „kauzální nexus mezi rekonstrukcí kuchyně a nemožností připravovat vegetariánskou stravu – žalovaná neprokázala, jakým způsobem se rekonstrukce kuchyně promítla do jejích kapacit pro přípravu jídla pro vězně, např. kolik pracovních ploch, kolik kotlů, kolik lednic, kolik personálu bylo potřeba pro přípravu hlavní stravy, kolik by jich bylo potřeba pro přípravu vegetariánské stravy (lze pochopit, že z hygienických důvodů musí být tato strava připravována odděleně od stravy masové) a že s ohledem na kapacity žalované nebylo v době rekonstrukce možno oboje skloubit. Ze soudního spisu tak ani nadále nelze usoudit, že by žalovaná skutečně nemohla připravovat ve věznici vegetariánskou stravu.“ 77. Krajský soud dále odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu obsažené v bodech [19] a [20] jeho shora citovaného rozsudku, které jsou v úplnosti citovány shora a které (a to i na základě jídelních lístků vězeňské kuchyně žalované za období od 8. 11. 2018 do 23. 11. 2018) obsahovaly náměty, jak bylo možno nastalou situaci s rekonstrukcí kuchyně řešit tak, aby nemusela být omezena práva žádného z vězňů, tedy aby mohla být poskytována kromě stravy základní i strava, která by uspokojila jak vězně odebírající stravu muslimskou, tak vězně odebírající stravu vegetariánskou.

78. Krajský soud dal po vrácení věci k dalšímu řízení jak žalobci, tak žalované, prostor pro to, aby se k obsahu zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu, potažmo ke shora uvedeným námětům v něm obsaženým, vyjádřili. Umožnil tak žalované, aby shora zmíněné důkazní břemeno, že provoz věznice neumožňoval v období od 5. 11. 2018 do 2. 6. 2019 poskytovat žalobci vegetariánskou stravu, mohla unést.

79. Jak už je uvedeno shora, žalovaná podala v tomto směru soudu dvě písemná vyjádření, jejichž obsah v podstatě vycházel ze stanovisek Bc. M. S., vedoucí referátu stravování a výživy, která tvořila přílohu obou vyjádření. Těmito stanovisky přesto ještě provedl krajský soud při jednání dne 18. 3. 2023 důkaz. V závěru tohoto jednání pak žalovaná uvedla, že žádné další návrhy na doplnění dokazování nemá. Krajský soud proto vychází z předpokladu, že žádné další důkazy již žalovaná na podporu svých tvrzení snést nemůže, resp. pokud ano, měla pro to dostatečný prostor.

80. Po zhodnocení obsahu uvedených stanovisek vedoucí referátu stravování a výživy žalované, potažmo vyjádření žalované dospěl krajský soud k závěru, že žalované se důkazní břemeno, že provoz věznice neumožňoval v období od 5. 11. 2018 do 2. 6. 2019 poskytovat žalobci vegetariánskou stravu, unést nadále nepodařilo.

81. Předně – důvody, kterými žalovaná odůvodňovala skutečnost, že místo stravy vegetariánské se rozhodla poskytovat v rozhodném období stravu muslimskou, které uvedla v citovaných vyjádřeních, se částečně liší od těch, které uvedla v předchozích fázích řízení, konkrétně při jednání soudu dne 13. 10. 2020. Z tehdejšího vyjádření jejího pověřeného pracovníka vyplynulo, že před zahájením rekonstrukce bylo ve Věznici Valdice asi 55 odsouzených, kteří požívali vegetariánskou stravu (zhruba 40 jich bylo přeřazeno do jiných věznic, zhruba 15 jich mělo zůstat), poživatelů muslimské stravy mělo být v tu dobu ve věznici něco málo přes 100. Vegetariáni tedy měli tvořit v té době nejmenší skupinu ohledně základních druhů podávaných strav, což mimo jiné vedlo právě k tomu, že po zahájení rekonstrukce kuchyně přestala být připravována právě vegetariánská strava.

82. Krajský soud zdůrazňuje, že tyto údaje byly pro něj v jeho předchozím rozsudku relevantní pro posouzení, zda byl zásah žalované do práva žalobce přiměřený, tedy zda splňoval páté kritérium testu proporcionality vymezené v judikatuře ESLP – tedy kritérium přiměřenosti. Neměl důvod jim nevěřit. Za logické tak považoval rozhodnutí žalované, že nebude poskytován po dobu rekonstrukce kuchyně ten druh stravy, který odebírá nejméně zájemců.

83. Z tabulek obsažených nyní ve stanoviscích vedoucí referátu stravování a výživy žalované však plynou zcela jiné údaje. V lednu 2018 mělo být ve věznici 31 strávníků odbírajících muslimskou stravu a 47 strávníků odebírajících vegetariánskou stravu; v říjnu 2018 (tedy těsně před zahájením rekonstrukce) pak 27 strávníků odebírajících muslimskou stravu a 41 strávníků odebírajících vegetariánskou stravu. Od 5. 11. do 22. 11. 2018, tedy po zahájení rekonstrukce, odebíralo muslimskou stravu 23 osob, vegetariánskou žádná. Navíc ve stanovisku vedoucí referátu stravování a výživy žalované z 13. 1. 2023 stojí, že bylo nutné omezit sortiment druhů připravované stravy „s co největším počtem strávníků (vegetariáni)“. Nyní tedy žalovaná odůvodňuje vyřazení vegetariánské strany přesně opačným důvodem – tedy nikoliv, že k vyřazení právě této stravy přistoupila proto, že počet osob odebírajících vegetariánskou stravu byl nižší, než počet osob odebírajících stravu muslimskou, ale proto, že počet osob odebírajících vegetariánskou stravu byl naopak vyšší, než počet osob odebírajících stravu muslimskou. Takové odůvodnění vyřazení vegetariánské stravy z jídelníčku po dobu rekonstrukce kuchyně považuje krajský soud za nekonzistentní, vnitřně rozporné, tudíž nevěrohodné.

84. Neobstojí vysvětlení žalované (neboť soud se jí na důvody uvedených rozporů výslovně dotázal), že její pověřený pracovník při jednání soudu hovořil v případě vegetariánů o počtu strávníků, zatímco v případě muslimské stravy zřejmě vycházel z údajů o počtu připravovaných porcí, když těch mělo být v lednu 2018 u muslimské stravy 101. Z obsahu protokolu o jednání soudu dne 13. 10. 2020 je zřejmé, že zástupce žalované hovořil u obou druhů stravy zcela jasně o počtech strávníků, počty porcí nebyly v té době součástí žádného z vyjádření žalované, ani předmětem diskuse při jednání soudu. Při něm bylo diskutováno období před rekonstrukcí, v říjnu 2018 přitom byl počet porcí u muslimského jídla 88. Navíc žalovaná tehdy zdůrazňovala, že právě skutečnost, že ze základních druhů stravy byl počet osob odebírajících stravu vegetariánskou stravu nejmenší, byla důvodem rozhodnutí neposkytovat právě tuto stravu. Objasnění uvedených rozdílů v počtu osob odebírajících stravu muslimskou a počtu osob odebírajících stravu vegetariánskou tak považuje krajský soud za nedostatečné. Důvod, proč se žalovaná rozhodla neposkytovat po dobu rekonstrukce kuchyně právě vegetariánskou stravu, tedy nemohl spočívat v tom, že osoby odebírající vegetariánskou stravu před rekonstrukcí kuchyně, ať v horizontu vzdálenějším (leden 2018), tak těsně před rekonstrukcí (říjen 2018), tvořily ohledně základních druhů stravy minoritu.

85. Bez ohledu na tento dílčí závěr však krajský soud konstatuje, že žalované se ve svých vyjádřeních (potažmo stanoviscích vedoucí referátu stravování a výživy) nepodařilo dostatečným a relevantním způsobem vysvětlit, proč nebylo v možnostech vězeňské kuchyně v posuzovaném období vegetariánskou stravu připravovat. Vyjádření žalované totiž stran této otázky zůstala nadále v poměrně obecné rovině, žalovaná pak v podstatě nikterak konkrétně nezareagovala na náměty Nejvyššího správního soud obsažené v jeho posledním zrušujícím rozsudku (viz shora).

86. Konkrétně např. varianta, aby žalovaná každý den připravovala vždy jídlo podle plánu stravování pro hlavní stravu a jídlo pro stravu vegetariánskou. Podle toho, zda by dané jídlo obsahovalo vepřové maso či produkty z vepřového masa, či nikoliv, by přitom muslimská strava mohla obsahovat vždy ono masové či vegetariánské jídlo. Tak by bylo možné sestavit jídelní lístek, v němž by základní strava obsahovala masové jídlo, vegetariánská strava obsahovala vegetariánské jídlo a muslimská strava zahrnovala jídlo ze základní stravy s výjimkou případů, kdy by toto jídlo obsahovalo vepřové maso – v tom případě by však mohla muslimská strava zahrnovat naopak jídlo z vegetariánské stravy. V takovém případě by nebyla omezena práva osob požívajících základní stravu, osob požívajících muslimskou stravu, neboť ty by měly ze stravy vyřazeno vepřové maso, ani osob požívajících vegetariánskou stravu, neboť by měly ze stravy vyřazeno veškeré maso.

87. Takové řešení by podle krajského soudu představitelné opravdu bylo. A ani žalovaná tuto možnost nevyloučila. Navíc z jídelních lístků vězeňské kuchyně za období od 8. 11. 2018 do 23. 11. 2018 vyplynulo, že žalovaná byla schopna v poměrně vysokém procentu případů připravit vedle hlavní stravy i alternativu, pokud v hlavní stravě bylo vepřové maso, a to i alternativu vegetariánskou. V úvahu tedy připadalo jako tuto alternativu, nabízenou jak muslimům, tak vegetariánům, zvolit vždy vegetariánské jídlo, nikoliv někdy vegetariánské jídlo a někdy jídlo obsahující jiné než vepřové maso. Zároveň krajský soud zdůrazňuje, že tento systém by nikterak nezatížil přípravu jídel dietních, když samozřejmě dává za pravdu žalované v tom, že příprava právě těchto jídel musela být prioritou.

88. K tomuto konkrétnímu námětu řešení dané situace se však žalovaná v podstatě nevyjádřila. Nemožnost poskytovat právě vegetariánskou stravu odůvodňovala v prvé řadě systémem organizačního zajištění plánování a distribuce stravy, přičemž popisovala, v čem tento spočívá, že plánování požadované stravy (příprava jídelníčku) probíhá se 14 denním předstihem, příprava a distribuce stravenek pak s předstihem 1 měsíce. Proč by ale právě např. shora nastíněné řešení nebylo z těchto důvodů uskutečnitelné, žalovaná podrobněji nerozvedla. Dle názoru soudu, pokud by žalovaná rozhodla, že bude poskytovat po dobu rekonstrukce kuchyně stravu uvedeným způsobem, systém přípravy a distribuce stravenek, jakožto i sytém plánování jídelníčku, by to nikterak nezměnilo.

89. Za důvodné neshledal soud ani tvrzení žalobkyně, že poskytování vegetariánské stravy bránilo prostorové a technické omezení vězeňské kuchyně po dobu rekonstrukce. Popsala, že 1/3 kuchyně sloužila pro přípravu více než 900 jídel základní stravy, druhá třetina sloužila pro přípravu studené večeře pro všechny, dále pro více než 100 jídel v oblasti diet a nedráždivé stravy, více než 20 jídel muslimských a k přípravě stravy pro eskortované vězně. Ve třetí probíhaly opravy. Poukázala také na nutnost daleko častější sanitace kuchyňských prostor a výměny nádobí.

90. Těmto argumentům krajský soud rozumí a chápe je, ale žalovaná jimi opět relevantně nezpochybnila, že by shora nastíněná varianta stravování zatížila provoz kuchyně nad rámec průběhu stravování, který v ní po dobu rekonstrukce probíhal. Vždyť by se stále připravovaly pouze dva druhy stravy (základní a vegetariánská), osobám odebírajícím stravu muslimskou by pak byla poskytována strava základní (pokud by jídlo základní stravy neobsahovalo vepřové maso; tedy zřejmě ve většině případů) nebo strava vegetariánská (pokud by jídlo základní stravy obsahovalo vepřové maso).

91. Odmítnutí této možnosti systému stravování po dobu rekonstrukce kuchyně tvrzením, že vzhledem k systému plánování, přípravě a distribuci stravy ve věznici se tak Nejvyšším správním soudem předestřená možnost „pružného zaměňování“ jídel podle jejich složení u muslimů, resp. vegetariánů, nedala a ni v současné době (za plného provozu) nedá realizovat bez neúměrného opakovaného zatížení několika zaměstnanců, ke kterému věznice neměla a nemá personální kapacitu, případně tvrzením, že vegetariánská strava je natolik specifická, že pouhým slučováním různých druhů strav nebylo možno kompenzovat požadavek „odbřemenění“ výrobních kapacit kuchyně, případně tvrzením, že dočasné pozastavení přípravy vegetariánské stravy bylo jediným způsobem, jak uvolnit kapacitu pro zajištění stravy všem ostatním odsouzeným, neboť je z hlediska přípravy a nároků kladených na její pestrost a nutriční vyváženost v porovnání se stravou základní, resp. muslimskou, pro provoz nejvíce zatěžující, nepovažuje krajský soud za dostatečně odůvodněné, neboť nesplňuje požadavky na jeho konkrétnost vymezenou Nejvyšším správním soudem („žalovaná neprokázala, jakým způsobem se rekonstrukce kuchyně promítla do jejích kapacit pro přípravu jídla pro vězně, např. kolik pracovních ploch, kolik kotlů, kolik lednic, kolik personálu bylo potřeba pro přípravu hlavní stravy, kolik by jich bylo potřeba pro přípravu vegetariánské stravy (lze pochopit, že z hygienických důvodů musí být tato strava připravována odděleně od stravy masové) a že s ohledem na kapacity žalované nebylo v době rekonstrukce možno oboje skloubit“).

92. Posledním z důvodů, kterými žalovaná nyní odůvodňovala nemožnost přípravy vegetariánské stravy, pak byl poukaz na nutnost vyhovění nutričním podmínkám v souvislosti s nařízením ředitele Vězeňské služby č. 30/2014, o stravování ve Vězeňské službě České republiky (zejména § 49 ve spojení s přílohou č. 2). I ten však zůstal ve zcela obecné rovině. Žalovaná uvedla toliko, že pokud by věznice hypoteticky přesto nějakým způsobem toto „operativní“ měnění stravy zajistila (míněn shora uvedený návrh Nejvyššího správního soudu – pozn. krajského soudu), nedokázala by následně zajistit pestrost a nutriční vyváženost stravy, kdy by docházelo k situacím, že strávník bude celý týden mít jako přílohu houskový knedlík nebo brambory (vyjádření ze dne 16. 1. 2023).

93. Ve svém stanovisku ze dne 8. 2. 2023 pak vedoucí referátu stravování a výživy žalované k této otázce s ohledem na řešení navrhovaná ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu uvedla: „Zároveň, vzhledem k dlouhodobosti prováděných oprav (5. 11. 2018 – 2. 6. 2019) a nevhodnému slučování stravy (z důvodu menší kapacity provozu) s různými finančními limity a požadavky na doporučené dávky (nutriční a energetické hodnoty), by docházelo k jejich nedodržení i při sledování měsíčních průměrných hodnot, což by mohlo vést k porušení práva odsouzených na zachování zdraví ve výkonu trestu.“ Tato obecná tvrzení, která byla zřejmou snahou reagovat na bod [21] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2022, č. j. 2 As 369/2020–24, ale nebyla žádným způsobem v konkrétnější podobě navázána na obsah shora uvedeného nařízení ředitele Vězeňské služby č. 30/2014, zejména tedy ve vztahu k jeho příloze č. 2, která stanoví doporučené výživové dávky potravin pro jednotlivé kategorie vězněných osob. Žádná konkrétní fakta tedy žalovaná v souvislosti se svými obavami z nedodržení nutričních dávek či hodnot neuvedla ani nedoložila.

94. Totéž se týká otázky cenové únosnosti shora navrhované varianty stravování z hlediska provozu věznice, jíž se vedoucí referátu stravování a výživy žalované ve svém stanovisku z 8. 2. 2023 toliko dotkla konstatováním, že: “Vegetariánská strava je z tohoto hlediska daleko specifičtější, a proto je kombinace s ostatními druhy připravovaných jídel značně omezující. Přestože je bezmasá, se základním finančním limitem 72,– Kč (resp. 62,–) na den, je slučování s jinými druhy jídel využíváno v maximální míře i v běžném, neomezeném provozu.“ Proč by ale tato skutečnost měla představovat objektivní důvod nemožnosti varianty stravování navržené Nejvyšším správním soudem, krajskému soudu zřejmé není.

95. Uzavírá proto, že s ohledem na zjištěný skutkový stav věci žalovaná neunesla ji tížící důkazní břemeno, že provoz věznice neumožňoval v období od 5. 11. 2018 do 2. 6. 2019 poskytovat žalobci vegetariánskou stravu. Ze shora uvedeného plyne, že existenci objektivního důvodu, pro který by to nebylo možné, neprokázala. Přestože Nejvyšší správní soud přišel s konkrétními návrhy, jak bylo možné řešit stravování ve věznici po dobu rekonstrukce vězeňské kuchyně tak, že by nemusela být práva žádného z vězňů dotčena, žalovaná zůstala pouze u obecných námitek, že by to takto možné nebylo (systém organizačního zajištění plánování a distribuce stravy, prostorové a technické omezení vězeňské kuchyně po dobu rekonstrukce a s tím související nutnost zvýšené sanitace a výměny nádobí, obavy z nedodržení nutričních hodnot), žádná konkrétní fakta vyvracející objektivně možnost realizace těchto návrhů nepředložila.

96. Pokud tedy žalovaná neposkytla (odepřela) žalobci v období od 5. 11. 2018 do 2. 6. 2019 vegetariánskou stravu, nebyl tento její zásah odůvodněn existencí objektivních důvodů a nejednalo se tedy o zásah přiměřený ve smyslu pátého kritéria testu proporcionality vymezeného v judikatuře ESLP, jak jej z odborné literatury cituje Nejvyšší soud v bodě 39 rozsudku č. j. 30 Cdo 4133/2019–160. Z těchto důvodů se naopak jednalo o zásah nezákonný ve smyslu § 82 s. ř. s., žalovaná postupovala v rozporu s § 16 odst. 1 větou druhou zákona o VTOS tím, že nezákonně zasáhla do žalobcova práva na přihlédnutí k jeho přesvědčení při poskytování stravy.

97. Proto krajský soud deklaroval ve smyslu § 87 odst. 2 s. ř. s., že zásah žalované vůči žalobci spočívající v neposkytování (odepření) vegetariánské stravy žalobci od 5. 11. 2018 do 2. 6. 2019 byl nezákonný. Žalobě tak v plném rozsahu vyhověl.

98. Na základě tohoto skutkového a právního vyhodnocení již krajský soud nemusel posuzovat správnost označení žalobce za hladovkáře a s tím spojenou otázku, zda žalovaná tímto postupem, spojeným se zamezením přístupu žalobce na pracoviště a následnou ztrátou příjmů, stěžovateli neubrala možnost opatřit si vegetariánskou stravu výdělkem a koupí potravin v kantýně. Bylo by to již zcela nadbytečné, na shora uvedený výrok soudu by to žádný vliv mít nemohlo.

IX. Náklady řízení

99. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

100. Dle § 110 odst. 3 s. ř. s. zruší–li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí–li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.

101. Pro výrok o náhradě nákladů řízení je rozhodující konečný výsledek řízení (v řízení před krajským soudem). Ve věci měl úspěch žalobce, jeho žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno, proto by měl právo na náhradu nákladů řízení on, nikoliv žalovaná. Žádné mu ale nevznikly (byl osvobozen soudem od platby soudního poplatku, byl mu soudem ustanoven zástupce), proto je ani nežádal.

Poučení

I. Obsah žaloby a jejích doplnění II. Vyjádření žalované k žalobě III. Rozsudek krajského soudu ze dne 3. 9. 2019, č. j. 30 A 9/2019–122 V. Rozsudek krajského soudu ze dne 20. 10. 2020, č. j. 30 A 9/2019–197 VII. Řízení před krajským soudem po vrácení věci VIII. Skutkové a právní závěry krajského soudu IX. Náklady řízení