30 A 9/2025 – 178

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Tomáše Blažka ve věci žalobce: Ing. M. K., M.A. zastoupen JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem Střelecká XE, Hradec Králové proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové za účasti:

1. Letců Property s. r. o. se sídlem Moulíkova 3286/1b, Praha 5 – Smíchov zastoupena JUDr. Ing. Hanušem Krejčím, advokátem se sídlem Kubišova 1921/37, Praha 8 2. Statutární město Hradec Králové se sídlem Československé armády 408, Hradec Králové v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. prosince 2024, č. j. KUKHK–39037/DS/2023–4 (Ma) takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět sporu

1. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 20. 9. 2024, č. j. SZ MMHK/204649/2024 OD1/Pac MMHK/563744/2024, kterým deklaroval, že se na pozemcích p. č. XA v k. ú. xxa p. č. XB a XC v k. ú. xx (dále také jen „Pozemky“), které jsou ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení č. 1, nenachází veřejně přístupná účelová komunikace (dále také jen „VPÚK“) ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o pozemních komunikacích“).

II. Obsah žaloby

2. Svoji aktivní legitimaci k podání žaloby odvozuje žalobce od skutečnosti, že je (spolu)vlastníkem nemovitostí sousedících s Pozemky, konkrétně pozemku p. č. XD a domu č. p. XE (vila X) se stavební parcelou č. XF v k. ú. xx (dále také jen „Nemovitosti žalobce“). V domě č.p. XE sídlí několik společností. Pozemky jsou užívány veřejností jako příjezd či příchod k Nemovitostem žalobce. Správní řízení, jehož výsledkem je napadené rozhodnutí, bylo zahájeno k žádosti žalobce, jíž se domáhal, aby silniční správní úřad deklaroval existenci VPÚK na Pozemcích (resp. jejich části).

3. V té části žaloby, která se týkala vlastních žalobních bodů se žalobce věnoval nejprve existenci znaků veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.

4. Znak stálosti a patrnosti cesty v terénu dle jeho názoru plyne ze zápisu z místního šetření, které silniční správní úřad I. stupně realizoval 22. 7. 2024. Stejně tak znak spojení jednotlivých nemovitostí. Parkoviště na pozemku p. č. XD v k. ú. xx je užíváno k parkování motorových vozidel vlastníků domu č. p. XE a veřejnosti, která do domu jezdí. V domě totiž sídlí také několik podnikatelských i nepodnikatelských subjektů, ke kterým rovněž každý den přijíždí motorovými vozidly či přichází pěšmo přes Pozemky značné množství různých osob.

5. Při uvedeném místním šetření byla dle žalobce zjištěna i existence znaku souhlasu vlastníka Pozemků s jejich veřejným užíváním. Žádný z minulých vlastníků Pozemků v minulosti nebránil žádným způsobem využití jejich částí obecnému užívání jako veřejně přístupné komunikace ke vjezdu a ke vstupu na parkoviště na pozemku p. č. XD. Závora na pozemku p. č. XC byla umístěna pouze do roku 2020, ta však navíc nikdy nebránila v příjezdu či přístupu přes Pozemky na pozemek p. č. XD. Vlastník Pozemků nikdy neprojevil nesouhlas s jejich veřejným užíváním coby přístupové cesty k Nemovitostem žalobce. Došlo tak ke konkludentnímu udělení souhlasu s jejich veřejným užíváním. Je proto nerozhodné, zda stran Pozemků došlo v minulosti k uzavření soukromoprávních smluv, které některému ze subjektů umožnovaly Pozemky užívat. Ty se osob z řad veřejnosti nemohly týkat. Existenci znaku nutné komunikační potřeby dovozoval žalobce zejména z vyjádření Policie ČR ze dne 22. 7. 2024.

6. Následně vytknul žalobce žalovanému rozhodnutí tyto vady. Žalovaný se předně dostatečným způsobem nevypořádal s odvolací námitkou, v níž žalobce označil prvoinstanční rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Jeho stěžejní důvod pro deklaraci neexistence VPÚK na Pozemcích byl, že na nich existuje sjezd. Neobjasnil ale, co za sjezd považuje (neboť tento termín není v právních předpisech definován) a proč by existence sjezdu měla vylučovat existenci veřejně přístupné účelové komunikace. Těmto otázkám, potažmo nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí, se však žalovaný nevěnoval.

7. Správnost prvoinstančního rozhodnutí měl totiž shledat z jiných důvodů, o nichž v něm ale nebyla zmínka. Tím dle žalobce překročil pravomoci odvolacího orgánu a pokusil se vlastními závěry nahradit neexistující právní a skutkové závěry správního orgánu I. stupně. Žalovaný se tak dle mínění žalobce zaměřil na jiné důvody, proč jeho žádosti o deklaraci existence VPÚK na Pozemcích nebylo vyhověno.

8. Pokud žalovaný jako hlavní z těchto důvodů shledal neexistenci souhlasu vlastníka Pozemků, resp. jeho právních předchůdců, s jejich veřejným užíváním, pak důvody, které k tomu žalovaného vedly, považoval žalobce za chybné. Vlastníci Pozemků totiž po dobu více než 20 let neučinili nic, čím by zabránili veřejnosti v užívání dotčených částí Pozemků, ač k tomu měli potřebné možnosti i vědomosti (mezi právní předchůdce současného vlastníka Pozemků přitom patřilo např. Statutární město Hradec Králové či Česká republika).

9. Za nepřípadnou považoval argumentaci žalovaného týkající se existence žalobcem vyvolaného civilního soudního řízení stran zřízení nezbytné cesty na Pozemcích. Jeho existence nemůže mít na správní řízení o deklaraci VPÚK negativní důsledky, navíc již bylo řízení ukončeno.

10. Stejně tak je irelevantní fakt, že Pozemky nejsou v katastru nemovitostí evidovány jako ostatní plocha – ostatní komunikace.

11. Žalobce se dále ohradil proti tvrzení žalovaného, že porušil v odvolacím řízení koncentrační zásadu a uplatnil novotu, pokud tvrdil zánik nájemního práva plynoucího z nájemních smluv týkajících se Pozemků. K zániku nájemního práva za situace, kdy se nájemce stane vlastníkem pozemku, totiž dochází ze zákona. Silniční správní úřady si tedy této skutečnosti měly a musely být vědomy.

12. V poslední žalobní námitce pak žalobce správním orgánům obou stupňů vytkl, že nezohlednily všechny listiny založené ve správním spise a že neprovedly výslechy svědků, které označil. Nezjistily v důsledku toho skutkový stav věci, zejména stran existence souhlasu vlastníků Pozemků s jejich veřejným užíváním, v úplnosti a řádně. Důvod tohoto svého postupu pak neozřejmily.

13. Dle žalobce tak měly správní orgány v důsledku shora uvedených pochybení porušit § 2 odst. 1, 2 a 4, § 3, § 50 odst. 4, § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.

14. Navrhl proto, aby krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného, případně rovněž rozhodnutí prvostupňové, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, a aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení.

III. Obsah vyjádření žalovaného k žalobě

15. Žalovaný nejprve uvedl, že žalobce v odvolání nijak blíže nekonkretizoval důvody nepřezkoumatelnosti prvoinstančního rozhodnutí. Proto tuto námitku vypořádal relativně obecně. V dalších částech odvolání ale žalobce se závěry odvoláním napadeného rozhodnutí polemizuje, je tak evidentní, že nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů být nemohlo.

16. Dále žalobci nepřisvědčil v tvrzení, že se nezabýval otázkou sjezdu a odkázal na příslušnou pasáž odůvodnění napadeného rozhodnutí.

17. Stran žalobcova tvrzení, že z existence soukromoprávního titulu k užívání cesty nelze dovodit, že by její vlastník současně nechtěl projevit vůli tu samou cestu věnovat veřejnosti k užívání, žalovaný odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 As 76/2009–60.

18. K výslechu žalobcem navržených svědků žalovaný nepřistoupil, neboť i kdyby vypověděli, že Pozemky užíval velký počet osob, nijak by nemohlo zvrátit závěr žalovaného, že se tak dělo na základě soukromoprávních ujednání stran užívání Pozemků.

19. Proto navrhl žalobu zamítnout.

IV. Obsah vyjádření osob zúčastněných na řízení k žalobě

20. Osoba zúčastněná na řízení č. 1 k věci uvedla, že z obsahu správního řízení nepochybně vyplynulo, že již v roce 1999 silniční správní úřad správně konstatoval, že se na Pozemcích nachází sjezd a že se jedná o cestu soukromého práva, nikoliv VPÚK, protože jinak by musel připojení na místní komunikaci v ulici U Letců rozhodnutím překvalifikovat na křižovatku, což neučinil. Správní orgán I. stupně také správně zdůraznil, jakou bazální roli sehrávají pro posouzení daného případu tři soukromoprávní smlouvy (jedna o zřízení věcného břemene, dvě nájemní smlouvy), které byly uzavřeny v roce 1999. Legislativa ani skutkové okolnosti se od té doby nezměnily, na sjezd jsou napojeny stejné dvě skupiny nemovitostí.

21. Také pro odvolací orgán je zásadním důvodem svědčícím o neexistenci VPÚK na Pozemcích trojice uvedených soukromoprávních smluv, z kterých jasně plyne, že se jedná o cestu soukromého práva. Pokud v tomto smyslu prvoinstanční rozhodnutí ještě rozvedl, nejde o pochybení. Pokud pak neprovedl žalobcem navrhované důkazy, stalo se tak v zájmu procesní ekonomie, protože jde o důkazy nadbytečné. Tím nemohl být výsledek řízení ovlivněn v neprospěch žalobce.

22. Navíc jsou tu dle osoby zúčastněné na řízení č. 1 ještě dva silné důvody, které jsou s existencí VPÚK na Pozemcích neslučitelné. K judikatorně konformnímu vzniku VPÚK na Pozemcích by musela být splněna podmínka nutné komunikační potřeby. K ústavně konformnímu vzniku VPÚK na Pozemcích by pak musel existovat veřejný zájem na tom, aby veřejnost tuto cestu užívala neomezeně a bezplatně. Ani jedna z těchto dvou podmínek není v daném případě splněna. Je pochopitelné, že správní orgány nepovažovaly za nutné se k těmto dalším aspektům vyjadřovat za situace, kdy o neexistenci VPÚK nebylo pochyb z jiných pádných důvodů.

23. Navrhla proto zamítnutí žaloby.

24. Osoba zúčastněná na řízení č. 2 se k žalobě písemně nevyjádřila.

V. Jednání soudu

25. Při jednání soudu dne 22. 4. 2025 zůstali účastníci řízení na svých dosavadních postojích. Zástupce žalobce předložil rozhodnutí Městského úřadu Náchod coby silničního správního úřadu I. stupně a žalovaného coby silničního správního úřadu II. stupně v jiné věci týkající se deklarace existence VPÚK, která byla dle jeho názoru podobná té nyní posuzované a v níž se žalovaný jednotlivými znaky VPÚK jednotlivě zaobíral (na rozdíl napadeného rozhodnutí). Tím podpořil, že ze strany žalovaného došlo k porušení § 2 odst. 4 správního řádu. Zároveň se ohradil proti tvrzení osoby zúčastněné na řízení č.1, že celý jeho postup v dané věci je motivován snahou zmařit její stavební záměr v dané lokalitě. Odkázal dále na listiny, z nichž dovozuje existenci souhlasu vlastníka Pozemků s jejich veřejným užíváním.

26. Soud provedl k důkazu všechny žalobcem předložené listiny. Žalobce upustil od návrhu na doplnění dokazování fotografiemi na čl. 95 až 100 soudního spisu, protože dle něho nemají relevanci pro předmět přezkoumávaného správního řízení. Rovněž upustil od návrhu na provedení místního šetření soudem, neboť je dle jeho názoru možno vyjít ze závěrů místního šetření provedeného prvoinstančním silničním správním úřadem. Jiné návrhy na doplnění dokazování nevznesl. Neučinili tak ani žalovaný a osoby zúčastněné na řízení. Osoba zúčastněná na řízení č. 2 navrhla zamítnutí žaloby.

VI. Skutkové a právní závěry krajského soudu

27. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s“). O věci usoudil následovně.

28. Právní režim pozemních komunikací upravuje zákon o pozemních komunikacích, který je vymezuje jako dopravní cesty určené k užití silničními a jinými vozidly a chodci, viz § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Pozemní komunikace jsou dle odst. 2 téhož ustanovení členěny do čtyř kategorií, a to na dálnice, silnice, místní komunikace a účelové komunikace. Na rozdíl od dálnic, silnic a místních komunikací, které jsou ve vlastnictví osob veřejného práva, mohou být účelové komunikace ve vlastnictví soukromých subjektů.

29. Podle ustanovení § 7 odst. 1 věty první zákona o pozemních komunikacích je účelovou komunikací pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Tyto komunikace jsou veřejně přístupnými účelovými komunikacemi, přičemž zákon počítá i s účelovými komunikacemi, které nejsou veřejně přístupné, jedná–li se o pozemní komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, které slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu (§ 7 odst. 2 zákona). V takovém případě je účelová komunikace přístupná v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu.

30. Z citované právní úpravy tak vyplývá, že komunikace bude mít charakter účelové pozemní komunikace ex lege (tj. ze zákona, aniž by bylo třeba o její kategorizaci vydávat správní rozhodnutí), bude–li naplňovat zákonem vymezené pojmové znaky pozemní komunikace, jak jsou vymezené v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, a zároveň pojmové znaky účelové pozemní komunikace, vymezené v § 7 odst. 1 (event. § 7 odst. 2) tohoto zákona.

31. První dva znaky účelové komunikace tak definuje zákon o pozemních komunikacích. Jsou to 1) zřetelná (v terénu patrná) cesta určená k užití vozidly a chodci pro účel dopravy a 2) spojující jednotlivé nemovitosti pro potřeby jejich vlastníků nebo spojující tyto nemovitosti s ostatními pozemními komunikacemi nebo sloužící k obhospodařování zemědělských nebo lesních pozemků.

32. Kromě shora uvedených náležitostí, které vyplývají přímo ze zákona, bude veřejně přístupná účelová komunikace existovat pouze se souhlasem vlastníka. Tento závěr vyplývá z dosavadní judikatury civilní i správní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 As 20/2003–64, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06), která navazuje již na rozhodovací praxi předválečného Nejvyššího správního soudu. Ten mimo jiné dovodil, že „pozemek, který je v soukromém vlastnictví, lze uznati za veřejnou cestu jen tehdy, jsou–li splněny dva předpoklady, a to jednak, že pozemek byl věnován buď výslovným projevem nebo z konkludentních činů vlastníka byl k obecnému užívání určen a dále především z toho, že toto užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby.“ (Boh A 10017/32).

33. Co se týče „kvality“ souhlasu vlastníka, ten může být buď výslovný, či konkludentní. Jestliže však vlastník se zřízením účelové komunikace souhlasil, jsou jeho soukromá práva v takovém případě omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace, které nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005). Jestliže vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas, jde o účelovou komunikaci, vzniklou ze zákona. Stačí, aby vlastník strpěl užívání pozemku jako komunikace, v případě nesouhlasu musí však jít o aktivní jednání. Pokud vznikne účelová komunikace, je její právní status závazný i pro budoucí majitele pozemku – účelové komunikace, tito nejsou oprávněni komunikaci ze své vůle uzavřít. Výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze případy, kdy nedochází k převodu mezi soukromými subjekty, ale kdy je komunikace nabývána od veřejnoprávní korporace – zde nelze souhlas bez dalšího presumovat (nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06). Veřejnou cestou se tedy pozemek stává jeho věnováním obecnému užívání, ať již vlastníkem výslovně projeveným souhlasem nebo konkludentním strpěním (rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009–66).

34. Druhou judikatorně dovozenou podmínkou pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace je též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Existují–li tedy jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům.

35. Ke vzniku veřejně přístupné účelové komunikace musí být kumulativně splněny všechny čtyři výše uvedené pojmové znaky.

36. Nyní již ke konkrétnímu posouzení projednávaného případu.

37. Odvolací námitka žalobce, že považuje prvoinstanční rozhodnutí za nepřezkoumatelné, protože dle jeho názoru není zřejmé, z jakých podkladů silniční správní úřad I. stupně své závěry dovodil, přičemž neodkázal ani na příslušní zákonná ustanovení, byla sice žalovaným ve třetím odstavci na str. 2 napadeného rozhodnutí vypořádána stručně, to ale bylo do značné míry odrazem obecnosti této námitky. Navíc žalovanému nutno přisvědčit v tom, že ačkoliv žalobce namítl nepřezkoumatelnost prvoinstančního rozhodnutí, v odvolání s jeho závěry obsáhle polemizoval. Co ale považuje soud za podstatné, je fakt, že implicitně se žalovaný otázce přezkoumatelnosti věnoval v dalších částech odůvodnění napadeného rozhodnutí, kdy se k závěrům silničního správního úřadu I. stupně vyjadřoval a hodnotil je. Způsobem, jakým danou odvolací námitku vypořádal, tedy neporušil ustanovení o řízení před správním orgánem tak podstatným způsobem, který by mohl mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

38. K tomu ještě krajský soud podotýká, že ani z jeho pohledu není rozhodnutí silničního správního orgánu I. stupně nepřezkoumatelné, ať už pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů. Ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu zakládá správnímu orgánu povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí a vyjádřit právní názor k předmětné otázce jednoznačným a srozumitelným způsobem. Pakliže správní orgán dostojí předestřeným požadavkům, nemůže závěr o nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů obstát (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4.2007, č. j. 7 As 34/2006–76). Prvoinstanční správní orgán v posuzované věci jasně definoval předmět řízení a jeho účastníky, shrnul důkazy, které v průběhu řízení obstaral (s důrazem na zápis z místního šetření konaného dne 22. 7. 2024) a následně zřetelně specifikoval důvody, pro které na Pozemcích neshledává existenci veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu § 7 zákona o pozemních komunikacích. Skutečnost, že s těmito důvody žalobce nesouhlasil, nepředstavuje jejich nepřezkoumatelnost.

39. Silniční správní úřad I. stupně svůj shora uvedený závěr o neexistenci VPÚK na Pozemcích odůvodnil zejména tím, že se v případě Pozemků jedná o sjezd, jehož stavba na nich byla povolena a vybudována v letech 1998 a 1999, když zdůraznil, že od té doby nedošlo ke změně okolností. Existence sjezdu na Pozemcích tedy dle jeho názoru bez dalšího vylučuje existenci VPÚK.

40. Žalovaný shledal tento názor nesprávným a na str. 3 a 4 svého rozhodnutí odůvodnil proč. Rovněž krajský soud zastává názor, že posuzování existence sjezdu na Pozemcích je pro deklaraci VPÚK na nich zcela irelevantní, neboť se míjí s posuzováním (ne)existence zákonných a judikaturních znaků VPÚK (viz shora). Jinými slovy řečeno – to že se na těch kterých pozemcích nachází sjezd ve smyslu § 10 zákona o pozemních komunikacích, ještě bez dalšího nemá za následek, že by se na nich nemohla současně nacházet VPÚK ve smyslu § 7 téhož zákona (viz např. závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 3. 10. 2018, č. j. 52 A 95/2018–97).

41. Následně se žalovaný zaměřil na třetí ze shora citovaných pojmových znaků VPÚK, tedy na (ne)existenci souhlasu vlastníka pozemku s jeho veřejným užíváním. Této otázky se sice prvoinstanční správní orgán také dotkl, když se věnoval existenci soukromoprávních dohod z roku 1999, ale následně ji s ohledem na dle jeho názoru hlavní důvod pro deklaraci neexistence VPÚK na Pozemcích (existence sjezdu – viz shora) upozadil.

42. Krajský soud nemůže přisvědčit žalobní námitce, že se jednalo ze strany žalovaného o procesní pochybení. Naopak. Správní rozhodnutí obou stupňů z hlediska soudního přezkumu tvoří jeden celek, a mohou se tak vzájemně argumentačně doplňovat (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003–56). Pokud tedy žalovaný na základě shromážděných důkazů akcentoval jiný stěžejní důvod vylučující existenci VPÚK na Pozemcích, nic mu z procesního hlediska nebránilo tento fakt promítnout do odůvodnění svého rozhodnutí.

43. Žalobce v souvislosti s tím vytýkal žalovanému také to, že se zaměřil pouze na jeden z pojmových znaků VPÚK a nevěnoval se postupně vyhodnocení existence všech těchto znaků. Při jednání předložil rozhodnutí žalovaného v jiném případě týkajícím se deklarace VPÚK, kde tak žalovaný postupoval. V tom žalobce spatřoval porušení zásady činnosti správního orgánu obsažené v § 2 odst. 4 správního řádu, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

44. Ani tomuto žalobnímu tvrzení nemůže krajský soud přisvědčit. Žalobcem předložená rozhodnutí silničních správních úřadů (včetně žalovaného) se sice týkala věci, která měla stejný předmět řízení (deklarace VPÚK), ovšem po skutkové stránce není vůbec příhodné ji s posuzovanou věcí srovnávat. K porušení § 2 odst. 4 správního řádu tak ze strany žalovaného nedošlo.

45. Ostatně jak už soud uvedl, k závěru o existenci VPÚK je třeba současného naplnění všech čtyřech popsaných znaků. Pokud silniční správní úřad nazná, že je spolehlivě prokázáno, že není naplněn byť jediný z nich, pak nepochybí, pokud se již naplněním dalších znaků VPÚK zabývat nebude.

46. A právě k takové situaci došlo v přezkoumávané věci. Ve shodě se žalovaným je totiž rovněž krajský soud tohoto názoru, že existence souhlasu vlastníka Pozemků, resp. jeho právních předchůdců, s jejich veřejným užíváním nebyla ve správním řízení prokázána.

47. Není pochyb o tom, že Pozemky sloužily a slouží jako přístupová cesta pouze ke dvěma stavbám (k vile Y čp. XG ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení č. 1 a k vile X čp. XE, která je ve spoluvlastnictví žalobce). Dále není pochyb o historickém vývoji vlastnických vztahů k jednotlivým pozemkům, na nichž silniční správní úřady posuzovaly existenci VPÚK, od roku 1999 do současnosti – v tomto soud odkazuje na str. 16 a 17 žaloby.

48. Za významné považuje soud události, které se stran Pozemků udály v letech 1998 a 1999. V té době byl na Pozemcích jednak vybudován sjezd do ulice U letců, jednak byly uzavřeny soukromoprávní dohody mezi tehdejšími vlastníky jednotlivých pozemků, které jsou předmětem správního řízení, a tehdejšími spoluvlastníky Nemovitostí žalobce. Účelem těchto dohod bylo umožnit přístup a příjezd jak k vile Y, tak k vile X.

49. Tehdejší vlastník pozemku p. č. XA v k. ú. xx – xx – na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 3. 1999 pronajal tento pozemek tehdejšímu vlastníkovi vily Y jako příjezdovou komunikaci. Tehdejší subjekt s právem hospodaření k pozemku p. č. XB v k. ú. xx – xxx (vlastníkem pozemku byla Česká republika) – na základě nájemní smlouvy ze dne 30. 3. 1999 pronajal část tohoto pozemku tehdejšímu vlastníkovi vily Y jako příjezdovou komunikaci.

50. Dne 3. 6. 1999 byla uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene mezi tehdejším vlastníkem pozemku p. č. XC v k. ú. xx jako povinným a tehdejšími spoluvlastníky Nemovitostí žalobce jako oprávněnými. Na základě ní bylo ve prospěch spoluvlastníků Nemovitostí žalobce a všech jejich právních nástupců zřízeno časově neomezené a úplatné věcné právo odpovídající věcnému břemenu plynulého průchodu a průjezdu (právo cesty) přes vymezenou část citovaného pozemku. Dle bodu 2. 2. smlouvy k obsahu takto zřízeného věcného břemene přísluší i oprávnění třetích osob využívat práva průchodu a průjezdu (práva cesty) přes vymezenou část citovaného pozemku za účelem přístupu nebo příjezdu k Nemovitostem žalobce.

51. Krajský soud vnímá existenci uvedených soukromoprávních smluv jako nesporný důkaz toho, že v roce 1999 všichni účastníci těchto smluv, tedy nejenom vlastníci Pozemků, ale i tehdejší spoluvlastníci Nemovitostí žalobce, akceptovali fakt, že se na Pozemcích veřejně přístupná účelová komunikace nenachází. Jinak by neměli žádný důvod takové smlouvy uzavírat 52. Ve správním řízení pak nebylo prokázáno, že by po uzavření těchto smluv některý z dalších vlastníků Pozemků udělil (byť konkludentně) souhlas s jejich veřejným užíváním nad rámec toho, co byl povinen strpět podle svých soukromoprávních závazků (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 As 76/2009–60).

53. S žádným konkrétním tvrzením v tomto směru ostatně nepřišel ve správním řízení ani žalobce. Krajský soud v souvislosti s tím zdůrazňuje ustanovení § 142 odst. 3 správního řádu.

54. Teprve při jednání soudu žalobce uvedl, že existenci tohoto souhlasu vyvozuje jednak z toho, že v rozhodnutí Úřadu města Hradec Králové ze dne 6. 1. 1999, č. j. ÚHA/4518/98/Bl, kterým vydal územní rozhodnutí o umístění stavby sjezdu z ulice U Letců přes Pozemky k vile Y, bylo na jeho str. 5 konstatováno, že souhlas s dotčenou stavbou udělili tehdejší vlastníci Pozemků, jednak z přípisu vedoucího odboru dopravy a komunikací Úřadu města Hradec Králové ze dne 22. 3. 1999, kterým vyslovil souhlas, aby již povolený sjezd z ulice U Letců k vile Y byl používán i pro příjezd k vile X.

55. Ani jeden z těchto dokladů však není způsobilý udělení souhlasu s veřejným užíváním Pozemků jejich tehdejšími vlastníky prokázat. První z nich zmiňuje souhlasy vlastníků Pozemků s umístěním stavby sjezdu; netýká se (a ani týkat nemůže) otázky existence VPÚK na Pozemcích. Druhý ani nepředstavuje vůli vlastníků Pozemků. Jde o pouhé stanovisko dotčeného orgánu státní správy, navíc znovu ke stavbě sjezdu, bez jakékoli vazby na institut VPÚK.

56. Pokud žalobce zdůrazňuje, že v domě čp. XE sídlí také několik podnikatelských i nepodnikatelských subjektů (advokátní kancelář, ateliér ADIP), ke kterým každý den přijíždí motorovými vozidly či přichází pěšmo přes Pozemky značné množství různých osob (např. jejich klientů), pak oprávnění těchto osob plyne ze shora citovaného znění smlouvy o věcném břemenu ze dne 3. 6. 1999, nikoliv ze souhlasu vlastníků Pozemků s jejich veřejným užíváním. Je evidentní, že shodný stav panoval již v době uzavření této smlouvy, právě proto bylo právo cesty třetích osob (bez jakékoliv jejich specifikace či omezení počtu) přes vymezenou část pozemku p. č. XC v k. ú. xxové za účelem přístupu nebo příjezdu k Nemovitostem žalobců v této smlouvě výslovně zakotveno.

57. Krajský soud znovu opakuje, že cesta přes Pozemky historicky zajišťuje přístup pouze ke dvěma stavbám, nikam dál nevede a nepokračuje. Rozhodně tedy nikdy nesloužila a neslouží k užívání širokou veřejností, tedy neomezeným počtem osob. Shora popsaná řešení zajištění přístupu k oběma stavbám v roce 1999 pomocí soukromoprávních institutů tak této skutečnosti plně odpovídají a reflektují ji.

58. Nutno ještě dodat, že dle soudu správní orgány zjistily stran předmětu řízení skutkový stav věci v úplnosti. Pokud žalobce v odvolání navrhoval, aby dokazování bylo doplněno např. o výslechy zástupců subjektů, které jsou v domě čp. XE v nájmu (advokáti, pracovníci atelieru ADIP), či o výslechy jejich blíže nespecifikovaných klientů, pak ty by nebyly způsobilé zvrátit shora uvedené závěry plynoucí z písemných dokumentů; nejedná se o totiž o představitele vlastníků Pozemků, k obsahu jejich vůle stran veřejného užívání Pozemků by se tedy nemohli relevantním způsobem vyjádřit. Ostatně žádné návrhy na doplnění dokazování v tomto směru v soudním řízení žalobce již nevznesl.

59. Krajský soud proto souhlasí se závěrem žalovaného, že ohledně Pozemků nebyla ve správním řízení prokázána existence souhlasu jejich vlastníků (ani právních předchůdců) s jejich veřejným užíváním. Tento pojmový znak veřejně prospěšné účelové komunikace tak není naplněn. Nebylo proto již třeba zkoumat existenci dalších znaků VPÚK, protože silniční správní úřady nemohly za této situace rozhodnout jinak, než že se na Pozemcích VPÚK nenachází.

60. Irelevantní je polemika o tom, zda tvrzením obsaženým v doplnění odvolání, že v mezidobí došlo ze zákona k zániku nájemních smluv k pozemku p. č. XA v k. ú. xx a k pozemku p. č. XB v k. ú. xx v důsledku splynutí osoby nájemce a jejich vlastníka (nejpozději k 25. 7. 2008), byla porušena koncentrační zásada či nikoliv. Žalovaný nakonec tuto odvolací námitku vypořádal, a to se závěrem, že i pokud by k zániku těchto nájemních smluv došlo, nic to nemění na závěru o neexistenci souhlasu vlastníků Pozemků s jejich veřejným užívání. S tímto závěrem se krajský soud ztotožňuje. Existence uvedených nájemních smluv je pro posouzení věci významná toliko stran prokázání skutečnosti, že v době jejich uzavření nebyla cesta po pozemcích, kterých se nájem týkal, vnímána žádným z jejich účastníků jako VPÚK (viz již shora).

61. Žalobci nutno přisvědčit v tom, že pro posouzení předmětu řízení byla zcela bez významu jak případná (ne)existence civilního soudního sporu vyvolaného žalobcem ohledně zřízení práva nezbytné cesty na Pozemcích, případně jeho výsledek, tak i stav zápisu v katastru nemovitostí ohledně druhu a způsobu využití Pozemků. Nutno ovšem dodat, že se jednalo pouze o podpůrnou argumentaci žalovaného, která nebyla ve výsledku způsobilá zpochybnit zákonnost a správnost výroku napadeného rozhodnutí.

62. Pro úplnost krajský soud dodává, že jak z vyjádření osoby zúčastněné na řízení č. 1, tak z vyjádření jejího zástupce a zástupce žalobce při jednání vyplynulo, že daný spor je pouze dílčí součástí širšího komplexu problémů, které souvisejí s tím, že osoba zúčastněná na řízení č. 1 hodlá v dané lokalitě uskutečnit stavební záměr spočívající ve výstavbě bytové rezidence. Žalobce se důrazně ohrazoval proti tvrzením osoby zúčastněné na řízení č. 1, že realizaci tohoto stavebního záměru cíleně a dlouhodobě brání. Za tím účelem navrhl provedení písemných důkazů prokazujících dle jeho názoru objektivní vady uvedeného stavebního záměru. Soud sice jeho návrhu na doplnění dokazování vyhověl, nicméně tyto okolnosti nejsou pro předmět přezkoumávaného správního řízení rovněž nikterak důležité.

63. Krajský soud tedy neshledal žádnou ze žalobních námitek důvodnou, a proto mu nezbylo než žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout.

VII. Náklady řízení

64. Výrok o nákladech řízení účastníků se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný se náhrady nákladů při jednání soudu výslovně vzdal a ze spisu ani nevyplývá, že by mu v průběhu řízení před krajským soudem nějaké náklady nad běžnou úřední činnost vznikly.

65. Náhrady nákladů řízení se se při jednání soudu výslovně vzdaly i obě osoby na něm zúčastněné.

Poučení

I. Předmět sporu II. Obsah žaloby III. Obsah vyjádření žalovaného k žalobě IV. Obsah vyjádření osob zúčastněných na řízení k žalobě V. Jednání soudu VI. Skutkové a právní závěry krajského soudu VII. Náklady řízení