30 A 93/2012 - 95

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta, v právní věci navrhovatele Družstva vlastníků Petrovec se sídlem Ovesná Lhota 78, 582 91 Světlá nad Sázavou, okres Havlíčkův Brod, IČ: 465 06 004, právně zast. Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem AK Příběnická 1908, 390 01 Tábor, proti odpůrci obci Ovesná Lhota, se sídlem Ovesná Lhota 49, PSČ 582 91 Světlá nad Sázavou, zast. Mgr. Vítem Brožkem, advokátem se sídlem AK v Praze 2, Slavíkova 23/1568, PSČ 120 00, za účasti 1. M. K., 2. občanského sdružení „Ovesná Lhota“, se sídlem Ovesná Lhota 17, 582 91 Světlá nad Sázavou, 3. M. J., 4. V. N., a 5. T. F., o návrhu na zrušení opatření obecné povahy - územního plánu Ovesná Lhota, schváleného zastupitelstvem obce Ovesná Lhota dne 27. 5. 2011, usnesením č. 6, takto:

Výrok

I. Krajský soud v Hradci Králové zrušu j e dnem právní moci tohoto rozsudku opatření obecné povahy - územní plán obce Ovesná Lhota, schválený na zasedání jejího zastupitelstva dne 27. 5. 2011 usnesením č. 6, a to v těchto jeho částech: a) kapitolu 6. 1.

3. Plochy výroby a skladování - textové části A územního plánu Ovesná Lhota, b) funkční plochu Vd1 dle hlavního výkresu územního plánu Ovesná Lhota a část kapitoly 6. 1. 3. označené Vd- výroba a skladování – drobná a řemeslná výroba, v textové části A územního plánu Ovesná Lhota, c) funkční plochu Bv 11 dle hlavního výkresu územního plánu Ovesná Lhota a z kapitoly 3. 4.

1. Plochy pro bydlení část označenou jako Plocha Bv11 dle textové části A územního plánu Ovesná Lhota, d) hranici maximálního negativního vlivu výroby zakreslenou v hlavním výkresu územního plánu Ovesná Lhota, e) z kapitoly 2. 4.

1. Ochrana proti znečištění ovzduší – část, podle které „V územním plánu byla stanovena maximální hranice negativního vlivu výroby. Negativní vlivy funkčního využití ploch výroby nesmí za touto hranicí přesahovat hygienické limity pro chráněné venkovní prostory, chráněné venkovní prostory staveb a chráněné vnitřní prostory staveb, stanovené právními předpisy v oblasti ochrany veřejného zdraví.“, dle textové části A územního plánu Ovesná Lhota, f) z kapitoly 6. 2.

4. Další podmínky využití ploch – část, podle které „V územním plánu byla stanovena maximální hranice negativního vlivu výroby. Negativní vlivy funkčního využití ploch výroby nesmí za touto hranicí přesahovat hygienické limity pro chráněné venkovní prostory, chráněné venkovní prostory staveb a chráněné vnitřní prostory staveb, stanovené právními předpisy v oblasti veřejného zdraví.“, dle textové části A územního plánu Ovesná Lhota.

II. Odpůrce je povinen uhradit navrhovateli náklady řízení v celkové výši 21.074,-- Kč k rukám Mgr. Vítězslava Dohnala, advokáta se sídlem AK Příběnická 1908, 390 01 Tábor, a to do 8 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Zastupitelstvo obce Ovesná Lhota schválilo usnesením ze dne 27. 5. 2011, číslo 6, územní plán obce Ovesná Lhota. Jeho vydání bylo oznámeno veřejnou vyhláškou ze dne 30. 5. 2011. Územní plán nabyl účinnosti dne 14. 6. 2011. Navrhovatel návrhem ze dne 31. srpna 2012 zahájil řízení o zrušení opatření obecné povahy – územního plánu obce Ovesná Lhota. Odůvodnil jej v podstatě následujícím způsobem. Navrhovatel nejdříve konkretizoval předmět soudního přezkumu, jímž je napadený územní plán obce Ovesná Lhota (dále také jen „OOP“) a vyslovil se k podmínkám přípustnosti svého návrhu z hlediska pravomoci a místní příslušnosti nadepsaného krajského soudu a své aktivní legitimace k jeho podání. Konstatoval, že je vlastníkem nemovitostí v zemědělském areálu v jihozápadní části obce Ovesná Lhota, v ploše označované územním plánem jako Vz - výroba a skladování - zemědělská výroba (kapitola 6.1.3., str. 18 napadeného OOP), v němž provozuje podnikatelskou činnost zaměřenou na chov skotu a rostlinnou výrobu. Zemědělský areál byl vystavěn na základě stavebního povolení ze dne 25. 3. 1980 a rozhodnutím ze dne 11. 1. 1985 byl zkolaudován pro chov dojnic s kapacitou 723 kusů (monoblok kravína); kromě toho byl již dříve postaven kravín pro 96 kusů krav. Farma pro skot je postupně modernizována změnami technologie ustájení, kde původní ustájení krav v kombi boxech je nahrazováno volným ustájením ve stelivových boxech. Již při výběru umístění zemědělského areálu na konci sedmdesátých let bylo s ohledem na povolenou kapacitu farmy stanoveno pro areál v projektové dokumentaci ke stavbě ochranné hygienické pásmo ve vzdálenosti 250 m od souvislé obytné zástavby obce (viz str. 2 Souhrnné technické zprávy ke stavbě, květen 1979), a to k zajištění ochrany zdravých životních podmínek obyvatel obce před nepříznivými vlivy zemědělského areálu. Toto ochranné pásmo bylo podle navrhovatele odsouhlaseno okresní hygienickou stanicí při konzultacích změny zastavovací studie kravína, přičemž ta vydala dne 4. 1. 1985 pod č.j. 241.01/40/Kov, na základě Souhrnné technické zprávy ke stavbě, kladný závazný posudek k užívání farmy. Navrhovatel hodlal v areálu umístit, postavit a provozovat bioplynovou stanici, která by zpracovávala zejména statkový hnůj ze zemědělského areálu. Realizací bioplynové stanice by podle něho jednoznačně došlo k snížení stávajícího zápachu v širším okolí areálu. V současné době je totiž chlévská mrva ze stájí chovu skotu shromažďována na hnojné ploše v areálu a dále na polním hnojišti. Při tomto skladování dochází k samovolné fermentaci a uvolňování čpavku a metanu, čímž dochází k emisi pachových látek do ovzduší. Vedle toho existují i další hygienická rizika jako mikroby, hmyz či hlodavci. Při realizaci zemědělské bioplynové stanice bude ihned po vyhrnutí chlévská mrva ze stáje v zakrytém plynotěsném fermentoru a dojde tak k minimalizaci zápachu a zlepšení stávajícího stavu. Bude se tedy jednat o technologii snižující emise amoniaku. Vybudování bioplynové stanice by tedy bylo přínosem pro životní prostředí v obci. Nebyly by třeba ani venkovní skládky hnoje, způsobující rizika emisní a hygienická. Efektivním nakládáním s uvedenou organickou hmotou by se snížilo zatížení životního prostředí (omezení ohrožení povrchových vod, významné snížení zápachu z manipulace s chlévskou mrvou, řízené uskladnění a aplikace hnojiv). Výstupní digestát (výstup z BPS po fermentaci) by byl používán jako hnojivo aplikované na ornou půdu a trvalé travní porosty. Produkované energie budou nahrazovat elektřinu a teplo bude nahrazovat lokální zdroje, jež jsou používány v podniku. Navrhovatel pokračoval, že vzhledem k umístění v zemědělském areálu a dostatečné vzdálenosti zamýšlené stavby od obytné zástavby je zaručen její minimální vliv na obyvatelstvo, areál je krom toho na závětrné straně od obce, dopravní trasy vstupů budou probíhat výlučně v rámci areálu farmy, dopravní trasy digestátu na obhospodařované pozemky budou probíhat převážně mimo bytovou zástavbu. V současné době je naopak chlévský hnůj vyvážen na otevřených korbách, v případě přepravy digestátu z bioplynové stanice by však byl přepravován v uzavřených cisternách, čímž by docházelo k další minimalizaci zápachu při manipulaci v areálu. Tyto a další skutečnosti, zejména pak vydání rozhodnutí o umístění stavby bioplynové stanice (dále také jen „BPS“) a vydání stavebního povolení pro její realizaci, včetně výčtu kladných stanovisek k této stavbě, uvedl navrhoval v návrhu se zřetelným cílem poukázat na to, že je v daném území dlouhodobě zaveden a že se svým hospodářským programem v něm zamýšlí i nadále setrvat. V napadeném územním plánu pak spatřuje neodůvodněné zásahy do své hospodářské činnosti, neboť pro něho vytváří zcela neodůvodněně překážky nejen pro výstavbu již zmíněné BPS, ale pro jeho hospodářskou činnost vůbec. A to vše v důsledku přímého dotčení regulativy stanovenými k ploše Vz, zakotvenými v napadeném OOP (kapitola 6.1.3., str. 18), nově navrženými zastavitelnými plochami, konkrétně plochou pro bydlení Bv11 (kap. 3.4.1., str. 9 napadeného OOP) a plochou výroby a skladování Vd1 (kap. 3.4.3., str. 10 napadeného OOP). Obě tyto nové zastavitelné plochy totiž podle navrhovatele zasahují do ochranného pásma zemědělské výroby a narušily by zájmy i na provozu stávající zemědělské farmy navrhovatele. Navrhovatel je přímo dotčen i zakreslenou tzv. maximální hranicí vlivu výroby ze své provozovny (viz koordinační výkresy, B.1.b.), která by měla zásadní vliv na následné řešení střetů mezi důsledky provozu farmy navrhovatele a obytnou zástavbou, umísťovanou blíže a blíže k areálu provozovny navrhovatele (aktuálně v nově navrhované ploše pro bydlení Bv11). Tato navržená maximální hranice vlivu výroby z provozovny navrhovatele (farmy živočišné výroby), nerespektuje podle něho stávající stav a skutečnost existence stájí pro hospodářská zvířata a neopodstatněně se přibližuje k farmě. Maximální hranice vlivu by podstatně omezila, ba přímo znemožnila, využití stávajících stájí a celého areálu farmy, neboť její vymezení neodpovídá stávajícím ustájovacím kapacitám. Navrhovatel poté své výše uvedené námitky, týkající se regulativů plochy Vz, nově vymezené zastavitelné plochy Vd1 (zasahuje do ochranného pásma provozu navrhovatele, resp. zasahuje a omezuje stávající vlivy již existující farmy takovým zásadním způsobem, že by prakticky nebylo možno existující stáje využívat pro chov zvířat v rozsahu zkolaudovaných kapacit; její vymezení je důvodem pro regulativy v ploše Vz), nově vymezené zastavitelné plochy Bv11 (zasahuje do ochranného pásma provozu navrhovatele, resp. zasahuje a omezuje stávající vlivy již existující farmy takovým zásadním způsobem, že by prakticky nebylo možno existující stáje využívat pro chov zvířat v rozsahu zkolaudovaných kapacit; i její vymezení je důvodem pro regulativy v ploše Vz) a zákresu tzv. maximální hranice vlivu výroby z provozovny navrhovatele (koordinační výkresy, B.1.b.), která podstatně omezí, ba přímo znemožní, využití stávajících stájí a celého areálu farmy, neboť její vymezení neodpovídá stávajícím ustájovacím kapacitám, podrobně rozebral a odůvodnil. Předně namítal, že regulativy plochy Vz byly stanoveny v rozporu s ustanovením § 48 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), dále jen „nový stavební zákon“, neboť jim nepředcházel koncept územního plánu, přestože v zadání byl stanoven požadavek na jeho zpracování a dotčený orgán ochrany zemědělského půdního fondu vyžadoval variantní řešení jeho ochrany. K tomu však nedošlo a přitom právě nově navržená zastavitelná plocha Vd1 je umístěna na půdě I. a II. třídy ochrany a z cca 1/3 plochy vyžaduje vloženou investici do půdy (meliorace). Stejně tak nově navržená zastavitelná plocha Bv11 vyžaduje v celé své ploše vloženou investici do půdy (meliorace). Plochy BV 1, 8, 9 a 10 jsou v druhé nejpřísnější třídě ochrany půdy, plochy Bv 4, 5 a 7 a plocha R2 zasahují do I. třídy ochrany. Požadavek dotčeného orgánu ochrany zemědělského půdního fondu na zpracování variantního řešení těchto návrhových ploch však nebyl respektován, když koncept územního plánu nebyl zpracován. Zadání napadeného územního plánu přitom bylo zpracováno a schváleno v roce 2006, a to ještě podle tehdy platného stavebního zákona č. 50/1976 Sb. (dále jen „starý stavební zákon“). V § 188 odst. 2 nového stavebního zákona je pak stanoveno, že územní plány obcí, u kterých bylo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zahájeno pořizování, se podle tohoto zákona upraví, projednají a vydají; přitom činnosti ukončené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se posuzují podle právních předpisů platných a účinných do 31. prosince 2006. Podle starého stavebního zákona se tedy v daném případě posuzuje zadání napadeného územního plánu, jež bylo schválené zastupitelstvem obce Ovesná Lhota dne 13.10. 2006. Další fáze pořizování napadeného územního plánu se pak měly na základě výše citovaného přechodného ustanovení projednat a vydat dle nového stavebního zákona. V důsledku toho, že nebyl zpracován koncept územního plánu, byla navrhovateli, ale i dotčeným orgánům hájícím jednotlivé veřejné zájmy, upřena možnost vyjádřit se k celé jedné fázi pořizování napadeného územního plánu. V uvedených souvislostech navrhovatel dále namítal, že Krajský úřad kraje Vysočina, odbor ochrany prostředí, jako příslušný orgán na úseku posuzování vlivů na životní prostředí, vydal podle ustanovení § 47 odst. 2 starého stavebního zákona k návrhu zadání územního plánu Ovesná Lhota podle ustanovení § 10i odst. 3 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivu na životní prostředí, tzv. závěr zjišťovacího řízení, v něm nevyžaduje posouzení vlivu zadání napadeného územního plánu na životní prostředí. Toto stanovisko je podle navrhovatele nepřezkoumatelné, neboť v něm nejsou uvedeny důvody, na základě kritérií podle přílohy č. 8 citovaného zákona, proč není vyžadováno zpracování posouzení vlivů na životní prostředí. Omezuje se pouze na dvě lakonické věty, které zní: „Předložený návrh zadání nestanoví rámec pro umístění záměrů, u nichž lze předpokládat závažné negativní vlivy na životní prostředí. Zájmy ochrany životního prostředí a veřejného zdraví lze prosadit standardními postupy podle zvláštních předpisů.“ Podle navrhovatele přitom k posouzení vlivů napadeného územního plánu na životní prostředí mělo dojít z důvodů, jež shrnul na desáté straně návrhu s tím, že stanovisko Krajského úřadu kraje Vysočina, odboru životního prostředí, se s kritérii v příloze č. 8 k zákonu č. 100/2001 Sb. nevypořádává a nezdůvodňuje svůj závěr o tom, že nepožaduje zpracování vyhodnocení vlivů napadeného OOP na životní prostředí. Dotčený orgán zcela pominul výše zmíněné aspekty, které odůvodňují potřebu (z pohledu ochrany ZPF variantního) vyhodnocení napadeného OOP z hlediska vlivů na životní prostředí. Navrhovatel dále namítal, že po konání společného jednání ve smyslu ustanovení § 50 odst. 2 nového stavebního zákona dne 12. 4. 2010 došlo k nepřípustné úpravě návrhu územního plánu. Dne 8. 12. 2010, tedy téměř 7 měsíců po lhůtě k podávání připomínek ke společnému jednání a 2 měsíce po volbách do zastupitelstva odpůrce, ten adresuje pořizovateli OOP dopis, nazvaný „Úpravy návrhu územního plánu“. V tomto dopise je požadováno na základě usnesení zastupitelstva obce Ovesná Lhota ze dne 7. 12. 2010 doplnit do regulativů pro plochu Vz – výroba a skladování – zemědělská výroba část „Nepřípustné využití“. Formulace tohoto využití uvedené plochy v majetku navrhovatele zcela nepřípustným způsobem omezuje jeho podnikatelskou činnost (jak plánovanou, tak pokračování stávající činnosti – údržba a modernizace provozu). Tento požadavek odpůrce na „doplnění“ do návrhu napadeného územního plánu je zároveň bez jakéhokoliv odůvodnění. Tento regulativ byl beze změny a bez jakéhokoliv odůvodnění pořizovatelem převzat. V uvedeném postupu navrhovatel spatřoval nezákonný a nepřípustný zásah do procesu pořizování napadeného územního plánu. Nezákonnost napadeného územního plánu spatřoval navrhovatel i v absenci stanoviska dotčeného orgánu na úseku ochrany ovzduší, a to především ve vztahu k regulativům doplněným k ploše Vz ve vlastnictví navrhovatele, v níž se na základě požadavku odpůrce ze dne 8. 12. 2010 zakazuje umístění jakéhokoliv středního a velkého zdroje znečištění ovzduší. Přitom tento orgán dal již k navrhovatelem zamýšlené stavbě BPS předchozí souhlasná stanoviska v tom směru, že BPS nebude mít negativní vliv a že naopak zpracováním statkových hnojiv a kejdy přímo v areálu zemědělského zdroje znečištění, dojde ke snížení zápachu. Tyto skutečnosti prokazují k řízením předložený odborný posudek a rozptylová studie zpracovaná dle § 17 odst. 5 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), v platném znění. K nedodržení postupu při zpracování územního plánu ve vztahu k dotčeným orgánům chránícím veřejné zájmy došlo podle navrhovatele i na úseku ochrany veřejného zdraví, a to v rámci vypořádání námitek navrhovatele proti návrhu nové zastavitelné plochy Bv 11. Ten totiž navrhoval ve svém stanovisku ze dne 28. 3. 2011, č.j. KHSV/04877/23011/HB/HOK/Čej, zařazení této lokality do plochy s podmíněně přípustným využitím. Jeho návrh ale nebyl respektován, ani nebyly uvedeny důvody, jež k nepřijetí vedly. Tento postup je v rozporu s ustanovením § 4 odst. 2 písm. b) nového stavebního zákona. Navrhovatel pokračoval, že podle § 173 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění, musí opatření obecné povahy obsahovat odůvodnění, jehož specifický obsah je blíže určen řadou ustanovení (např. z § 172 odst. 4 správního řádu plyne, že správní orgán se v odůvodnění opatření obecné povahy musí vypořádat s uplatněnými připomínkami, s nimiž se musí zabývat jako s podkladem pro jeho vydání; dle § 172 odst. 5 správního řádu je součástí odůvodnění opatření obecné povahy dále rozhodnutí o námitkách, které navíc musí obsahovat vlastní odůvodnění; podle § 60 odst. 3 stavebního zákona pak odůvodnění opatření obecné povahy, jímž se vymezuje zastavěné území, vždy obsahuje i vyhodnocení souladu s § 58 odst. 1 a 2 téhož zákona). V odůvodnění opatření obecné povahy nesmí chybět základní obsahové náležitosti odůvodnění běžného správního rozhodnutí. Odůvodnění napadeného územního plánu je však zcela nedostatečné a nenaplňuje požadavky výše citovaných předpisů a soudní judikatury. Tuto skutečnost vnímá navrhovatel zvláště citelně co do odůvodnění regulativů v ploše Vz – výroba a skladování – zemědělská výroba část „Nepřípustné využití“, které nejsou v územním plánu odůvodněny vůbec. I z těchto důvodů považuje navrhovatel napadený územní plán za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a vnitřně rozporný. Další námitka navrhovatele směřovala proti situování maximální hranice vlivu výroby z jeho provozovny, zakreslené v grafické části napadeného územního plánu (koordinační výkresy, B.1.b.). Jedná se o regulativ „přípustného využití“ k ploše Vz ve vlastnictví navrhovatele a je koncipován tak, že rekonstrukce, rozšíření, přístavby, zvyšování počtu kusů, změny druhu chovaných zvířat, změny technologie chovu nebo zavádění nových provozů zemědělské výroby v zemědělském areálu jsou podmíněny tím, že celková zátěž provozu nepřekročí právě územním plánem stanovenou maximální hranici negativního vlivu výroby (viz kapitola 6.1.3. napadeného územního plánu). V jeho kapitole 6.2.4. se pak uvádí, že: „V územním plánu byla stanovena maximální hranice negativního vlivu výroby. Negativní vlivy funkčního využití ploch výroby nesmí za touto hranicí přesahovat hygienické limity pro chráněné venkovní prostory, chráněné venkovní prostory staveb a chráněné vnitřní prostory staveb, stanovené právními předpisy v oblasti ochrany veřejného zdraví.“ Vymezení této maximální hranice vlivu výroby z provozovny navrhovatele není jakkoliv zdůvodněno, s výjimkou jediné věty v části C. 2. 2.

6. Ochrana proti znečistění ovzduší - „Maximální hranice negativního vlivu výroby vyznačena v koordinačním výkresu a nezasahuje do ploch pro bydlení.“ Konkrétní průběh hranice tohoto limitu využití území nijak zdůvodněn není. Přitom z koordinačního výkresu vyplývá, že v návrhu ke společnému jednání byla tato hranice zakreslena odlišně, oproti schválenému návrhu. Ani tato změna nebyla nijak zdůvodněna a nemá oporu ani v územně analytických podkladech. Navrhovatel naopak požadoval do návrhu napadeného územního plánu stanovit ochranné pásmo hygienické ochrany pro středisko živočišné výroby Petrovec. Požadavek doložil znaleckým posudkem - Výpočet pásma hygienické ochrany pro SŽV Petrovec, k.ú. Ovesná Lhota, zpracovaný autorizovanou osobou Ing. J. M.. Toto ochranné pásmo pro zemědělský areál provozovatele bylo stanoveno již při výběru umístění zemědělského areálu na konci sedmdesátých let, a to do vzdáleností 250 m k zajištění ochrany zdravých životních podmínek obyvatel obce před nepříznivými vlivy zemědělského areálu. Bylo posouzeno s ohledem na povolenou kapacitu za přímé účasti příslušné okresní hygienické stanice. Ta pak vydala dne 4. 1. 1985 pod č. j. 241.01/40/Kov, na základě Souhrnné technické zprávy ke stavbě, kladný závazný posudek k užívání farmy. Vzdor tomu byl požadavek navrhovatele na stanovení ochranného pásma odmítnut jako pouhá „informativní záležitost“. Nelze přitom seznat důvod pro stanovení maximální hranice negativního vlivu výroby, a proto i v tomto směru má navrhovatel napadený územní plán za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a vnitřně rozporný. Nedostatečnost odůvodnění spatřoval navrhovatel i pokud jde o nároky na vymezení nových ploch pro bydlení, když podle něho nebyl v průběhu pořizování napadeného územního plánu předložen žádný podklad (demografický, sociální či ekonomický údaj), který by odůvodňoval potřebu takového rozsahu. Krom toho jsou nové zastavitelné plochy pro bydlení situovány v rozporu se zásadami ochrany zemědělského půdního fondu (viz již shora). Navrhovatel spatřuje dotčení svých vlastnických práv (k pozemkům a stavbám v areálu zemědělské farmy pro chov skotu v ploše Vz) rovněž v důsledku nově stanovených zastavitelných ploch Vd1 a Bv 11. Ve smyslu § 52 odst. 2 nového stavebního zákona proto podal k návrhu napadeného územního plánu námitky (nejprve písemně včetně příloh a posléze na veřejném projednání doplněk na předloženém formuláři), ve kterých požadoval, aby v návrhu napadeného územního plánu a) bylo zakresleno pásmo hygienické ochrany, b) byl upraven regulativ plochy Vz, c) d) byl upraven regulativ plochy Vd a e) nebyla umístěna zastavitelná plocha Bv11. S těmito námitkami, velmi podrobně odůvodněnými, se však odpůrce dle navrhovatele vypořádal velmi povrchně, v důsledku čehož je podle něho rozhodnutí o uvedených námitkách rovněž nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Vypořádal se totiž s nimi pouhými konstatováními. Např., že předkládané a znaleckým posudkem zdůvodněné pásmo hygienické ochrany je pouhou „informativní záležitostí“, že má právo regulovat využití svého území a že se k návrhu vyjádřil dotčený orgán. Přitom pouhý odkaz na stanovisko dotčeného orgánu nelze ani samo o sobě podle judikatury Nejvyššího správního soudu považovat za dostatečné vypořádání námitky navrhovatele. Regulativy funkčního využití plochy Vz na pozemcích ve vlastnictví navrhovatele pak odporují soudní judikaturou stanoveným kritériím vhodnosti, potřebnosti, minimalizace zásahů a proporcionality v užším smyslu. Krom toho regulativy funkčního využití plochy Vz, kde již od roku 1985 probíhá živočišná a přidružená výroba navrhovatele, a plochy Vd1, byly do návrhu napadeného územního plánu doplněny na konci roku 2010, tedy až téměř 6 měsíců poté, co navrhovatel podal žádost o vydání územního rozhodnutí na umístění BPS. Takto doplněné regulativy k ploše Vz ve vlastnictví navrhovatele zakazují do této plochy umístění jakéhokoliv středního a velkého zdroje znečištění ovzduší, včetně např. kotle na zemní plyn o výkonu 200 kW, který neprodukuje téměř žádné emise, nebo podobného zařízení na vytápění provozních a hospodářských objektů. Takto stanovený regulativ je v uvedených plochách Vz a Vd1 zcela nevhodný a nepotřebný, neboť na území obce Ovesná Lhota nedochází k překračování imisních limitů znečišťujících látek do ovzduší a koncentrace znečišťujících látek v dotčeném území se těmto limitním hodnotám ani zdaleka nepřibližují. Zápach z areálu navrhovatele neobtěžuje obyvatele obce zápachem nad přípustnou úroveň stanovenou zákonem o ochraně ovzduší. Ke stavbě BPS se kladně vyjádřily všechny dotčené orgány veřejné správy, včetně orgánu ochrany ovzduší. Podle nich naopak realizací BPS (středního zdroje znečišťování ovzduší – jehož umístění tyto regulativy zakazují) by došlo ke snížení zápachu a znečišťujících látek v širším okolí areálu (viz již zmíněné nakládání se statkovými hnojivy přímo v místě, v uzavřeném systému BPS, bez nutnosti dopravy přes obec k rozstřiku kejdy na pole, využití tepelné a elektrické energie z technologie BPS v areálu s odstavením nebo snížením provozní kapacity současných zdrojů znečišťování ovzduší). Vzhledem k uvedenému navrhovatel tvrdil, že ochrana ovzduší a zdraví obyvatel obce Ovesná Lhota byla a je zajištěna a že není potřeba žádného veřejnoprávního zásahu do jeho ústavně garantovaných vlastnických práv a práva na podnikání. Ochrana ovzduší a zdraví obyvatel obce Ovesná Lhota může a dosud byla zajištěna jinými způsoby. Intenzita veřejného zájmu na stanovení takto přísných regulativů, zasahujících do práva na užívání pozemku a do práva na podnikání navrhovatele, je nulová. Navrhovatel je přesvědčen o tom, že postup odpůrce při pořizování a schvalování napadeného územního plánu v sobě zahrnuje prvky libovůle, zvláště když regulativy nepřípustného využití v ploše Vz a Vd1 byly do návrhu napadeného územního plánu doplněny až dodatečně a záměrně ve snaze zabránit realizaci výstavby bioplynové stanice v areálu navrhovatele. Přitom předchozí vedení obce se ke stavbě bioplynové stanice navrhovatele stavělo kladně. Porušení zákazu libovůle podle navrhovatele dokládá též naprostá absence odůvodnění doplněných regulativů. Poté navrhovatel uzavřel, že jeho výhrady proti napadenému územnímu plánu směřují k regulativům plochy Vz (nemovitosti ve vlastnictví navrhovatele), nově vymezené zastavitelné ploše Vd1 (zasahuje do ochranného pásma provozu navrhovatele, její vymezení je důvodem pro regulativy v ploše Vz) a nově vymezené zastavitelné ploše Bv11 (zasahuje do ochranného pásma provozu navrhovatele, její vymezení je důvodem pro regulativy v ploše Vz). Zároveň je toho názoru, že některé výše uvedené nezákonnosti postihují celý územní plán a jsou tak důvodem pro zrušení napadeného OOP jako celku. Proto navrhl, aby Krajský soud v Hradci Králové zrušil celý územní plán, a pokud by k tomu nebyl shledán důvod, aby zrušil ty jeho části, které zasahují do jeho práv, které zároveň v petitu návrhu konkrétně specifikoval. K návrhu na zrušení územního plánu obce Ovesná Lhota se odpůrce vyjádřil podáním ze dne 31. 10. 2012. Nejdříve konstatoval, že v rámci celého procesu pořizování územního plánu se uplatňuje několik principů, které jsou v opozici k navrhovatelem tvrzeným nezákonnostem. Prvým je, že stanovení funkčního a prostorového uspořádání území náleží do samostatné působnosti obce a je na jejím politickém rozhodování, jaké řešení bude zvoleno. Správní soud do ní může zasahovat pouze v případě, pokud by přijaté řešení zjevně vybočovalo z procesních či věcných (urbanistických, dopravních, ekologických a dalších) mantinelů daných zákonnými pravidly územního plánování. Druhým principem je, že obec může stanovit limity využití území, tedy je oprávněna přijmout i regulativy zamezující výstavbě, včetně zákazu výstavby zdrojů znečištění. Konečně třetím principem je, že změny v návrhu územního plánu je možno činit i po jeho veřejném projednání. Všechny tyto principy odpůrce dovozoval z judikatury Nejvyššího správního soudu. Poté se k jednotlivým námitkám vyjádřil takto: K absenci konceptu územního plánu uvedl, že schválené zadání napadeného územního plánu skutečně vyžadovalo zpracování konceptu a že tato část byla ukončena za starého stavebního zákona. K 1. 1. 2007 ovšem začal platit nový stavební zákon, který již zpracování konceptu územního plánu nevyžaduje. Zpracovává se pouze v případech, je-li tak stanoveno zastupitelstvem obce v zadání a vždy pouze v případech, je-li třeba prověřit řešení ve variantách nebo alternativách. Změna, k níž došlo s účinností od 1. 1. 2007, tak spočívá v tom, že z obligatorní povinnosti se stala fakultativní možnost. Podle důvodové zprávy k novému stavebnímu zákonu se právní úprava obsažená v § 48 výrazně liší od předchozí právní úpravy, neboť koncept již není povinnou součástí pořizování územního plánu. Vzhledem k této výše popsané změně situace nebyl koncept zpracován. Odpůrce dále s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že stanovení funkčního a prostorového uspořádání území náleží do samostatné působnosti obce a je na jejím politickém rozhodování, jaké řešení bude zvoleno. Správní soud může do tohoto zasahovat pouze v případě, kdy by toto přijaté řešení zjevně vybočovalo z procesních či věcných (urbanistických, dopravních, ekologických a dalších) mantinelů daných zákonnými pravidly územního plánování. V daném případě se dle odpůrce o takové vybočení zjevně nejedná. Přijaté řešení je zcela v souladu s výše uvedenými hledisky i s principem, že obec je oprávněna přijmout regulativy omezující výstavbu zdrojů znečištění. Z návrhu je zřejmé, že navrhovatel brojí především proti té části opatření obecné povahy, v níž bylo pro plochy výroby a skladování stanoveno jejich nepřípustné využití tak, že nepřípustné jsou veškeré nové stavby, zařízení, činnosti a děje, které mohou významně zatěžovat okolní životní prostředí (např. škodlivé exhalace – velké a střední zdroje znečištění ovzduší, hluk, vibrace, znečišťování vod apod.), případně které mohou takové důsledky vyvolat druhotně. Takový regulativ pouze obecně upravuje způsob využití této plochy a nelze souhlasit s navrhovatelem, že jde o nesmyslný a brutální zásah do dispozic navrhovatele s jeho majetkem. Tímto regulativem omezené uspořádání území je opodstatněno jak z hlediska urbanistického – aby obec zůstala sídlem venkovského typu s dominantní obytnou funkcí, zdravotního – aby obyvatelé žijící v obci nebyli obtěžováni exhalacemi, tak i ekologického. Odpůrce přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010, č. j. 6 Ao 1/2010–59, kde tento soud uvedl, že: „Územní plánování řeší soustavně a komplexně funkční využití území, stanoví zásady jeho organizace a věcně a časově koordinuje výstavbu a jiné činnosti ovlivňující rozvoj území. Územní plánování vytváří předpoklady k zabezpečení trvalého souladu všech přírodních, civilizačních a kulturních hodnot v území, zejména se zřetelem na péči o životní prostředí a ochranu jeho hlavních složek - půdy, vody a ovzduší. … v případě územního plánování jde vždy o vyvážení zájmů vlastníků dotčených pozemků s ohledem na veřejný zájem, kterým je v nejširším slova smyslu zájem na harmonickém využití území. Tato harmonie může mít nesčíslně podob a ve své podstatě nebude volba konkrétní podoby využití určitého území výsledkem ničeho jiného než určité politické procedury v podobě schvalování územního plánu, v níž je vůle politické jednotky, která o něm rozhoduje, tedy ve své podstatě obce rozhodující svými orgány, omezena, a to nikoli nevýznamně, požadavkem nevybočení z určitých věcných (urbanistických, ekologických, ekonomických a dalších) mantinelů daných zákonnými pravidly územního plánování. Uvnitř těchto mantinelů však zůstává vcelku široký prostor pro autonomní rozhodování příslušné politické jednotky. Jinak řečeno - není úkolem soudu stanovovat, jakým způsobem má být určité území využito; jeho úkolem je sledovat, zda příslušná politická jednotka (obec) se při tvorbě územního plánu pohybovala ve shora popsaných mantinelech. Bylo-li tomu tak, je každá varianta využití území, která se takto ´vejde´ do mantinelů územního plánování, akceptovatelná a soud není oprávněn politické jednotce vnucovat variantu jinou. Soud brání jednotlivce (a tím zprostředkovaně i celé politické společenství) před excesy v územním plánování a nedodržením zákonných mantinelů, avšak není jeho úkolem sám územní plány dotvářet." Z výše uvedeného vyplývá, že Nejvyšší správní soud byl v projednávaném případě oprávněn pouze zhodnotit, zda odpůrce při plánování propojení stávajících komunikací nevybočil ze zde stanovených mantinelů územního plánování, přičemž důvodem pro zrušení předmětné části změny územního plánu by byl pouze zjevný exces, tedy případ kdy by výše zmíněný regulativ byl zcela nezdůvodnitelný cílem a úkoly územního plánování, resp. veřejným zájmem na harmonickém využití území a jeho udržitelném rozvoji. Navrhovatel se předně mýlí, pokud omezení výstavby dalších zdrojů znečištění považuje za vybočující z legitimních důvodů (cílů). Budování dalších zdrojů znečištění v obci samo o sobě v žádném případě - z podstaty věci - nemůže být nelegitimním cílem v procesu územního plánování. Územní plánování naopak ve všech svých stupních je povoláno mj. k řešení těchto otázek v jím řešeném území, jakož i k řešení, regulování a využití území z hlediska jeho společensky nejefektivnějšího urbanistického rozvoje.“ S tím úzce souvisí druhý nastíněný princip, tedy že obec může stanovovat limity využití území, a že je oprávněna přijmout i regulativy zamezující výstavbě, včetně zákazu výstavby zdrojů znečištění. Daný regulativ je určitý a souladný s cíli územního plánování. K obdobně vymezenému regulativu se pak Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 28. 8. 2012, č.j. 1 Ao 1/2010-247, takto: „Třetí regulativ zakazuje umísťovat nové velké a střední zdroje znečištění z výroby. V tomto případě se jedná o základní regulaci území obce (bez vztahu ke konkrétní ploše a jejímu funkčnímu využití). Změna č. 1 nedefinuje, co je míněno velkým a středním zdrojem znečišťování. Takovou definici by soud považoval za přínosnou, nicméně přihlédl k argumentaci odpůrce, že tyto pojmy dostatečně definuje zákon o ochraně ovzduší. Za takové situace je předmětný regulativ jasný, určitý a s ohledem na zájem obce být rekreační a rezidenční obcí s orientací na čisté a zdravé prostředí pro bydlení též nevybočuje z mezí rozumnosti." K namítané změně návrhu územního plánu po konání společného jednání odpůrce uvedl, že jeho drobné změny je možno činit i po jeho veřejném projednání, že takový postup je zcela v souladu se zákonem. Rovněž v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 6 Ao 3/2007-116, který stanoví: "V daném případě Nejvyšší správní soud ze spisového materiálu zjistil, že skutečně došlo k zúžení biokoridoru ze šířky 30 m (uvedených v projednaném návrhu) na 20 m až po projednání návrhu na veřejném projednání s odborným výkladem dne 15. 11. 2005. Nejvyšší správní soud však přesto dospěl po úvaze k závěru, že námitka porušení procesních práv upravením již projednaného návrhu územního plánu není v daném případě důvodná." Odpůrce se ztotožnil se stanoviskem Krajského úřadu kraje Vysočina, podle něhož územní plán nevyžadoval posouzení vlivů na životní prostředí (EIA). Je přesvědčen o tom, že odůvodnění jeho stanoviska je dostatečné a že EIA nebylo třeba. Namítanou absenci stanoviska dotčeného orgánu na úseku ochrany ovzduší má pouze za zdánlivou, když pořizovatel územního plánu v souladu s § 50 odst. 2 nového stavebního zákona oznámil místo a dobu konání společného jednání o jeho návrhu nejméně 15 dnů předem jednotlivě dotčeným orgánům, krajskému úřadu, obci, pro kterou je územní plán pořizován, a sousedním obcím. Dotčené orgány vyzval k uplatnění stanovisek ve lhůtě 30 dnů ode dne jednání. K případnému vydání stanoviska na úseku ochrany ovzduší by byl příslušný Krajský úřad kraje Vysočina – odbor životního prostředí. Pokud se tento dotčený orgán nevyjádřil, ačkoli k tomu měl možnost, má se za to, že s navrženým řešením souhlasí a nejde o vadu řízení. Odpůrce se dále vyjádřil ke stanovisku Krajské hygienické stanice kraje Vysočina ze dne 28. 3. 2011, č.j. KHSV/04877/23011/HB/HOK/Čej, s tím, že bylo zohledněno v územním plánu tak, že "Požadavek dotčeného orgánu je respektován v ÚP zapracováním požadavku do textové části ÚP a zanesením max. hranice negativního vlivu výroby do grafické části ÚP. Požadavek na hlukovou studii se týká dalšího stupně správního řízení" – viz str. 4 bod 5.1. textové části odůvodnění územního plánu Ovesná Lhota. Námitky, že územní plán není dostatečně odůvodněn s ohledem k připomínkám a námitkám navrhovatele, má za nedůvodné. Stručné odůvodnění podle něho nemá vliv na jeho případnou přezkoumatelnost, podstatné totiž je, aby bylo přiléhavé a aby vysvětlovalo znění výroku, tedy v tomto případě znění a obsah územního plánu a vypořádání se s námitkami navrhovatele. V této souvislosti odkazoval i na názor Ústavního soudu obsažený v nálezu sp. zn. II. ÚS 851/2007, kde se Ústavní soud vyjadřoval k namítané stručnosti podání tak, že schopnost koncipování stručného a současně vyčerpávajícího procesního podání lze považovat za schopnost usnadňující chod justice. Proto ani skutečnost, že odůvodnění územního plánu není roztaženo na několik desítek stran nezpůsobuje jeho vadnost. Ve vyjádření k vymezené maximální hranici vlivu výroby uvedl případy, kdy je právě tímto způsobem postupováno. Rovněž námitky ohledně nedostatečné ochrany zemědělského půdního fondu (kapitola E.2.4 – Komplexní zdůvodnění záboru ZPF) shledal odpůrce nedůvodnými. Bylo totiž hledáno nejvýhodnější řešení z hlediska ochrany zemědělského půdního fondu i ostatních zákonem chráněných zájmů. Na základě demografických, sociálních a ekonomických údajů byla vyhodnocena kvantitativní a plošná potřeba rozvojových ploch, zejména pro individuální rezidentní bydlení v návaznosti na současný rozvoj potřebné technické infrastruktury. Nově navržené zastavitelné plochy jsou vymezeny tak, aby přednostně zaujímaly polohu v území s nejnižším stupněm ochrany zemědělských půd, přičemž jsou dále také vymezovány z hlediska nejvhodnějšího urbanistického umístnění vzhledem ke stávající zástavbě sídla. Nová zástavba je pak směřována k ucelenému tvaru zastavěného území tak, aby nevznikaly izolované zastavitelné plochy, aby tyto plochy přirozeně navázaly na stávající zastavěné území a prostorově zaujaly přirozenou polohu v území a dotvořily obraz obce. Z těchto důvodů, a protože se v bezprostředním okolí obce nachází většinou zemědělské půdy s vyššími stupni třídy ochrany (I. a II.), dochází přes maximální snahu využít k záboru půdy s třídami ochrany III. a nižšími (tj. IV. a V.), i k záborům půd s těmito vyššími třídami ochrany, jak je zřejmé z výkresové části územního plánu Ovesná Lhota (výkresu předpokládaných záborů ZPF). Toto řešení bylo následně podrobeno postupu dle §§ 50, 51 a 52 nového stavebního zákona. Dotčený orgán na tomto úseku (Krajský úřad kraje Vysočina, odbor životního prostředí) se vyjádřil k danému řešení kladně. Odpůrce se neztotožnil ani s námitkami, že regulativy funkčního využití plochy Vz na pozemcích ve vlastnictví navrhovatele jsou významným zásahem do jeho vlastnických práv a do práv na jeho podnikání a že formulace nepřípustného využití této plochy zcela brutálním a nesmyslným způsobem omezuje možnost dispozic s navrhovatelovým majetkem. Tento regulativ omezeného uspořádání území je totiž podle něho opodstatněn jak z hlediska urbanistického – aby obec zůstala sídlem venkovského typu s dominantní obytnou funkcí, zdravotního – aby obyvatelé žijící v obci nebyli obtěžováni exhalacemi, tak i ekologického. Omezení budování a rozšiřování takovýchto staveb v obci (zdrojů znečištění) je z podstaty věci zcela legitimním cílem v procesu územního plánování. Regulativy plochy Vz nevybočují ze zásady rozumnosti. Závěrem odpůrce shrnul, že návrh navrhovatele na zrušení opatření obecné povahy – Územního plánu obce Ovesná Lhota, schváleného usnesením zastupitelstva obce Ovesná Lhota číslo 6 ze dne 27. 5. 2011, respektive některých jeho částí, je nedůvodný, neboť proces přijetí územního plánu proběhl v souladu se zákonem. Zopakoval, že není úkolem soudu stanovovat, jakým způsobem má být určité území využito, neboť toto patří pouze do působnosti obce. Úkolem soudu je jen sledovat, zda obec se při tvorbě územního plánu pohybovala v přípustných mantinelech. Bylo-li tomu tak, je každá varianta využití území, která se takto vejde do mantinelů územního plánování, akceptovatelná a soud není oprávněn obci vnucovat variantu jinou. Vzhledem k tomu navrhoval návrh na zrušení opatření OOP – Územního plánu obce Ovesná Lhota, schváleného usnesením zastupitelstva obce Ovesná Lhota číslo 6 ze dne 27. 5. 2011, zamítnout. Na odpůrcovo vyjádření k žalobě reagoval navrhovatel replikou ze dne 15. listopadu 2012. Neztotožnil se v ní v jeho náhledu na absenci konceptu územního plánu ani s jeho tvrzením, že územní plán zásadu proporcionality naplňuje. Poznamenal, že nezpochybňuje právo obecní samosprávy na rozhodování o územním rozvoji svého území, včetně stanovení regulativů takového rozvoje pro jednotlivé funkční plochy. Toto právo má však v rámci pořizování a schvalování územních plánů své meze, které nelze nerespektovat, jak ostatně vyplývá z judikatury citované nejen navrhovatelem, ale následně i odpůrcem v jeho vyjádření. Napadený územní plám tyto meze překračuje. Regulativ v ploše Vz, který v ní zakazuje jakékoliv stavby v rozsahu středního a velkého zdroje znečišťování ovzduší je podle navrhovatele zásahem neproporcionálním. Za nesmyslné považuje jeho odůvodnění hlediskem urbanistickým. Doslova uvedl, že: „Výstavba bioplynové stanice navrhovatele (o kterou převážně odpůrci ve skutečnosti jde a která je pravým důvodem pro tento nesmyslný regulativ) či jiné střední zdroje znečišťování ovzduší v zemědělském areálu navrhovatele s tímto funkčním využitím dle napadeného OOP (bývalé JZD, vzniklé před desetiletími, stranou od části obce s funkcí obytnou) nemohou mít negativní vliv na to, aby obec zůstala sídlem venkovského typu s dominantní obytnou funkcí.“ Opodstatnění z hlediska zdravotního, potažmo ekologického – „aby obyvatelé žijící v obci nebyli obtěžováni exhalacemi“, jak uvádí odpůrce, je obecným tvrzením. Navrhovatel uvádí, že z hlediska zdravotního a ekologického má v obci Ovesná Lhota mnohem významnější vliv spalování hnědého uhlí a dalších paliv v domácnostech. Takto zásadní regulace zároveň nemá v podkladech k pořízení napadeného OOP ani k v odůvodnění napadeného OOP žádnou oporu. Neexistuje žádný důkaz nebo alespoň náznak důkazu, že na území obce docházelo k znečišťování ovzduší znečišťujícími látkami nebo pachovými látkami v míře, které by a) vyžadovaly takový způsob regulace zakazující umístění jakéhokoliv středního nebo velkého zdroje znečišťování ovzduší (kterým, jak navrhovatel opětovně uvádí, byl dle zákona o ochraně ovzduší, v tehdy platném znění, i kotel na zemní plyn o výkonu 200 kW, který neprodukuje téměř žádné emise), b) odůvodňovaly tuto regulaci prostorově směřovat do plochy Vz a Vd1. Pořizovatel napadeného OOP ani nikdo další neprovedl žádný průzkum či studii, která by vhodnost či potřebnost takovéto regulace s ohledem na kvalitu ovzduší nebo zápach v obci zdůvodňovala. Tyto regulativy jsou dokonce v přímém rozporu s odůvodněním napadeného OOP (viz část C.2.2.

6. Ochrana proti znečištění ovzduší) a nevyplývají z územně analytických podkladů jako limit využití území (§ 26 StZ).“ K tomu navrhovatel dodal, že ačkoliv uvedený regulativ zakazuje v dané ploše umístění jakéhokoliv středního nebo velkého zdroje znečišťování ovzduší, nezakazuje výstavbu zvláště velkých zdrojů znečišťování ovzduší, které by měyl větší vliv na kvalitu ovzduší, než napadeným územním plánem zakázané kategorie zdrojů. Dnes platný a účinný zákon o ochraně ovzduší č. 201/2012 Sb. přitom ani nezná žádnou kategorii středních a velkých zdrojů znečišťování ovzduší. Uvedené pojmy jsou tak nyní bez právní opory. Judikaturu Nejvyššího správního soudu, na níž se odpůrce odvolával, považuje navrhovatel za nepřípadnou a nesprávně interpretovanou na danou věc, když sporný regulativ byl vztažen na konkrétní plochu a obec Ovesná Lhota je obcí s převažující zemědělskou výrobou, nesrovnatelnou s obcí, která je v suburbánní oblasti hl.m. Prahy a funguje jako její rekreační a rezidenční zázemí. Navrhovatel setrval na stanovisku, že v předmětné věci je zastoupen prvek libovůle, že stanovisko Krajského úřadu kraje Vysočina, odboru životního prostředí, je nezákonné, neboť se nevypořádává s kritérii uvedenými v příloze č. 8 k zákonu č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů, když nezdůvodňuje dostatečně svůj závěr o tom, že nepožaduje zpracování vyhodnocení vlivů napadeného územního plánu na životní prostředí. Opětovně poukázal na absenci stanoviska dotčeného orgánu na úseku ochrany ovzduší, nerespektování stanoviska krajské hygienické stanice, rozpor s předpisy na ochranu zemědělského půdního fondu, nezákonnost rozhodnutí o svých námitkách a nedostatek řádného odůvodnění napadeného územního plánu. K projednání věci nařídil krajský soud na den 29. 1. 2013 jednání. Navrhovatel při něm setrval na svém návrhu v celém rozsahu. K dotazům soudu uvedl, že nemá povědomost o tom, že by bylo v předchozím územním plánu pásmo hygienické ochrany zakresleno. Předmětný hospodářský areál byl postaven v osmdesátých letech minulého století tzv. „na zelené louce“ a pásmo hygienické ochrany v šíři 250m je odvoditelné z dochovaných dokladů okresního hygienika. Dodal, že vedení navrhovatele (obchodní společnosti) bylo několikrát přítomno jednání zastupitelstva obce, otázky při nich se však týkaly především výstavby bioplynové stanice. Ohledně územního plánu nebyla žádná bližší jednání vedena. Vyjádřil názor, že k přeschválení zadání územního plánu nedošlo, neboť by o tom musely být v dokumentaci založeny příslušné doklady. Rozhodnutí o umístění stavby BPS podle něho nabylo právní moci dříve, než územní plán nabyl účinnosti. Rovněž odpůrce setrval na svých dosavadních vyjádřeních k návrhu. K dotazu soudu uvedl, že mu není známo, kdy zastupitelstvo obce přeschválilo zadání územního plánu v tom směru, že již nebylo třeba vypracovávat jeho koncept. Neměl povědomost ani o předchozím územním plánu, respektive o podkladech, na základě nichž byla stanovena - zakreslena do územního plánu maximální hranice negativního vlivu výroby z provozovny navrhovatele. Předpokládal, že se tak stalo na základě znalosti aktuální kapacity provozu navrhovatele, zřejmě na základě podkladů, které získal zpracovatel územního plánu ze stavebního úřadu ve Světlé nad Sázavou. K pravomocnému rozhodnutí o umístění stavby BPS uvedl, že v době schválení územního plánu zastupitelstvem obce ještě nebylo v právní moci. Proto na ně nebylo třeba brát v době schvalování územního plánu zřetel. Poznamenal, že i odcházející zastupitelstvo (předchozí) vyslovovalo v květnu roku 2010 s výstavbou BPS nesouhlas a že se zastupitelstvo obce při tvorbě nového územního plánu pouze snažilo chránit zájmy obyvatel obce. Osoba zúčastněná na řízení, „Občanské sdružení Ovesná Lhota“, se ohradila proti tomu, že by postoj současného zastupitelstva obce k BPS souvisel s novým vedením obce. Zdůraznila, že v létě roku 2010 proběhlo v obci místní referendum, kdy na otázku, zda si občané přejí stavbu BPS odpovědělo 66% občanů záporně. Nové zastupitelstvo obce, které bylo následně zvoleno v listopadu 2011, se proto pouze snaží respektovat toto přání většiny občanů obce. Ani ona neměla povědomost o předchozím územním plánu obce a procesu jeho schvalování. Krajský soud poté přezkoumal napadené OOP podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu sedmého s.ř.s, přičemž dospěl k následujícím zjištěním a právním závěrům. Nejprve se zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky řízení, za kterých může o návrhu na zrušení opatření obecné povahy (§ 101a s. ř. s.) jednat. Těmi jsou existence opatření obecné povahy, aktivní žalobní legitimace navrhovatele a formulace závěrečného návrhu (shodně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2008, čj. 9 Ao 1/2008 – 34, ve věci opatření obecné povahy – změny č. 2 územního plánu obce Rozstání, dostupný na www.nssoud.cz). Zjistil, že o vydání územního plánu obce Ovesná Lhota rozhodlo zastupitelstvo odpůrce dne 27. 5. 2011 usnesením číslo 6. Tento územní plán jako opatření obecné povahy byl v souladu s § 173 odst. 1 správního řádu oznámen veřejnou vyhláškou, která byla vyvěšena na úřední desku odpůrce dne 30. 5. 2011 a sejmuta dne 15. 6. 2011. V této souvislosti třeba poznamenat, že dle § 71 odst. 2 písm. c) ve spojení s § 173 odst. 1 správního řádu je opatření obecné povahy vydáno vyvěšením veřejné vyhlášky. Ačkoliv tedy zastupitelstvo odpůrkyně rozhodlo o vydání opatření obecné povahy dne 27. 5. 2011, bylo vydáno teprve dne 30. 5. 2011, kdy byla veřejná vyhláška vyvěšena na úřední desku odpůrce. Veřejná vyhláška byla vyvěšena na úřední desce po předepsanou patnáctidenní lhůtu. Opatření obecné povahy tak nabylo účinnosti v souladu s § 173 odst. 1 větou třetí správního řádu dne 14. 6. 2011. Napadený územní plán je tedy opatřením obecné povahy, které bylo řádně vydáno a je účinné. Pravomoc zastupitelstva obce vydat územní plán vyplývá z § 6 odst. 5 písm. c) nového stavebního zákona, napadené opatření obecné povahy tedy bylo vydáno orgánem, kterému zákon k takovéto formě výkonu veřejné moci svěřuje nezbytnou pravomoc, a to věcně i místně příslušným. Aktivně legitimovaným k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy (jeho části) je ve smyslu § 101a odst. 1 s. ř. s. ten, kdo tvrdí, že byl zkrácen na svých právech vydaným opatřením obecné povahy. O tom, že navrhovatel v přezkoumávané věci má takovou legitimaci, nemá krajský soud sebemenší pochybnost, když je vlastníkem nemovitostí v ploše Vz, dotčené regulací nejen přímo, ale i zprostředkovaně regulací ploch Vd a Bv11 a dále v územním plánu stanovenou hranicí maximálního negativního vlivu z jeho provozovny. Navrhovatel není sice vlastníkem nemovitostí zahrnutých do ploch Vd a Bv 11, nicméně sousedí s nimi a právě novou regulací v nich je dotčen ve své hospodářské aktivitě, když ta se v nich nesmí projevit (např. exhalacemi, hlukem, zápachem apod.). Splněna byla též podmínka formulace závěrečného návrhu, neboť navrhovatel se ve svém návrhu domáhal zrušení celého územního plánu (opatření obecné povahy), eventuálně jeho části, v petitu návrhu konkrétně stanovené. Krajský soud proto dospěl k závěru, že v přezkoumávané věci jsou podmínky řízení splněny. Navrhovatel předně namítal, že schválenému návrhu územního plánu nepředcházelo zpracování jeho konceptu, byť s ním jeho zadání počítalo. Právě proto nebylo možno upustit od konceptu územního plánu nejen s odkazem na § 188 odst. 2 nového stavebního zákona, ale dále též proto, že bylo třeba zpracovat variantní řešení z pohledu ochrany zemědělského půdního fondu a vyhodnocení jeho vlivu na životní prostředí. Tyto námitky mají racionální základ. Vždyť podle § 188 odst. 2 nového stavebního zákona skutečně „Územní plány obcí, regulační plány a jejich změny, u kterých bylo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zahájeno pořizování, se podle tohoto zákona upraví, projednají a vydají; přitom činnosti ukončené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se posuzují podle právních předpisů platných a účinných do 31. prosince 2006.“ A v posuzované věci bylo zadání územního plánu zpracováno a schváleno v roce 2006 za účinnosti starého stavebního zákona s tím, že bude zpracován koncept územního plánu obce. Navrhovatel proto ne bezdůvodně očekával, že koncept územního plánu projde procedurou vedoucí k novému územnímu plánu. Do tohoto procesu ovšem vstoupil nový stavební zákon účinný od 1. 1. 2007. Podle jeho tehdejšího ustanovení § 48 odst. 1 se totiž koncept zpracovával již jen tehdy, pokud tak bylo stanoveno v zadání územního plánu. Alespoň pojmově tak byla tato fáze z procesu tvorby územního plánu odstraněna. Vedle toho obecně nic nebránilo a nebrání tomu, aby zastupitelstvo obce své již přijaté usnesení přeschválilo, aby se tedy např. usneslo na tom, že se koncept, s nímž se v zadání počítalo, zpracovávat nebude, ovšem to za podmínky, že by takový postup nebyl v rozporu s požadavky vyplývajícími ze zvláštních právních předpisů, včetně požadavku na vyhodnocení vlivů územního plánu na životní prostředí. Byť tedy v zadání přezkoumávaného územního plánu bylo stanoveno, že bude zpracován koncept územního plánu, nemusel být tento požadavek definitivní v případě, pokud by bylo usnesení zastupitelstva obce v uvedeném směru revokováno. V této souvislosti krajskému soudu neušlo, že právě v tomto duchu se na odpůrce obrátil pořizovatel územního plánu. Městský úřad Světlá nad Sázavou totiž uvedl v dopisu ze dne 15. 2. 2007, čj.: 4436/2007/OSÚ, mimo jiné následující: „Žádáme Vás o doplnění usnesení k zadání územního plánu obce, které vyplývá z nového stavebního zákona č. 183/2006 Sb. Podle nového stavebního zákona může obec pořizovat územní plán pouze ve dvou etapách – zadání a návrh, ale musí tuto informaci uvést v usnesení při schvalování zadání (1. etapy zpracování územního plánu). Z tohoto důvodu Vás žádáme, abyste na nejbližším zastupitelstvu obce uvedli do zápisu doplnění usnesení ve znění: „Zastupitelstvo obce schvaluje, že nebude vypracován koncept, který by ověřoval variantní řešení územního plánu, a proto nebude vypracováno vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území a bude zpracován pouze návrh.“ Právě s ohledem na tuto skutečnost byla při jednání o návrhu na zrušení územního plánu položena krajským soudem odpůrci otázka, zda zastupitelstvo obce přeschválilo zadání územního plánu z roku 2006 v intencích tohoto dopisu, tedy že koncept územního plánu zpracováván nebude. Odpověď na ni však odpůrce neznal. Teprve následně (dne 30. 1. 2013), mimo jednání, odpůrce doručil krajskému soudu zápis Zastupitelstva obce Ovesná Lhota ze dne 2. 3. 2007, v němž je pod bodem 3) stanoveno, že zastupitelstvo obce schvaluje, že nebude zpracován koncept územního plánu. Nic více. Co k tomu říci, a to např. i ve světle toho, že navrhovateli ani odpůrci nebyly známy ani takové zásadní skutečnosti pro rozhodnutí ve věci, jako jak řešil existující rozpory na uspořádání území předchozí územní plán, respektive, zda obec Ovesná Lhota vůbec kdy nějaký jiný územní plán měla? Vedle určitého podivení se tomu nepochybně to, že v uvedeném směru došlo při tvorbě územního plánu k procesním chybám. Z procesu tvorby územního plánu byla vypuštěna celá jedna jeho etapa – koncept, jehož potřeba zpracování byla nastavena v jeho zadání. Byl tak pominut instrument přijatý na základě vyjádření dotčených orgánů, sousedních obcí, krajského úřadu a veřejnosti jako takové, a to po veřejném slyšení! A právě proto nebylo možné takto přijatý instrument poté měnit, možno říci kabinetním způsobem, pouze v zastupitelstvu obce. Taková změna, přeschválení závěrů zadání územního plánu s tím, že nebude zpracováván koncept územního plánu, si vzhledem ke své závažnosti totiž vyžadovala stejný proces, jakým bylo přijato zadání samé (zaslání návrhu na revokaci zadání všem dotčeným subjektům, zveřejnění návrhu atd.). K tomu však evidentně nedošlo. Uvedená vada postihuje celý územní plán, nicméně následky tohoto procesního pochybení hodnotil krajský soud jen ve vztahu k věcnému záměru návrhu, když nikdo další o přezkum územního plánu nežádal. A ten se dotýká ploch označených v územním plánu jako Vz, Vd a Bv11 a hranice maximálního negativního vlivu z provozovny navrhovatele. Proti nim vznesené věcné argumenty shledal krajský soud rovněž opodstatněnými, jak bude uvedeno ještě dále, v důsledku čehož fakticky došlo ve výsledku přezkumného řízení k uspokojení navrhovatele. Bylo totiž vyhověno jeho eventuálnímu petitu, a proto krajský soud dále k uvedené procesní vadě nepřihlížel. Krom toho se námitky navrhovatele dotýkají relativně samostatné části území na okraji obce, která je schopná samostatného projednání, takže ani z tohoto důvodu krajský soud nepoměřoval uvedenou procesní vadou územní plán jako celek. V návrhu na zrušení územního plánu je opakovaně, respektive v řadě souvislostí namítáno, že rozhodnutí o námitkách navrhovatele nejsou náležitě odůvodněna, že jsou z těchto důvodů nepřezkoumatelná a navíc i nepřípadná. K tomu krajský soud zjistil, že rozsah uplatněných námitek a rozhodnutí o nich, je obsažen v „Odůvodnění územního plánu Ovesná Lhota, textové části B pod bodem 9, kde je doslovně uvedeno následující: „Při řízení o územním plánu dle § 52 stavebního zákona byly uplatněny tyto námitky. Námitka č. 1 obsahující tři body, podaná při veřejném projednání: JUDr. Z. N., zmocněný k zastupování Družstvem vlastníků Petrovec a firmou Agroprodukt plus a.s. podal tyto námitky: 1.1) Zakreslení pásma hygienické ochrany střediska živočišné výroby Petrovec, k.ú. Ovesná Lhota do územního plánu. Námitka spočívá v požadavku zakreslit ochranné pásmo 250m dle přiloženého projektu „Výpočet pásma hygienické ochrany pro středisko ŽV Petrovec“ doložené technickou zprávou, zákresem do původní katastrální mapy a kolaudačním rozhodnutím specializovaného závodu pro chov dojnic na 723 ks z roku 1985. Je zde uvedeno, že toto pásmo je původně stanoveno při výběru stanoviště. Zohlednění námitky č. 1.1) v ÚP: Tato námitka nesplňuje podmínky pro námitku dle § 52 odstavce 2 stavebního zákona, protože ji nepodal ani vlastník pozemků a staveb dotčených veřejně prospěšnými stavbami, veřejně prospěšnými opatřeními, ani zastavitelnými plochami, ani zástupce veřejnosti. Přesto byla vzata jako námitka pro její řádné zohlednění zastupitelstvem. Námitce se nevyhovuje, z doložených dokladů nevyplývá, že by toto ochranné pásmo bylo někdy vyhlášeno příslušným správním úřadem, v původním kolaudačním rozhodnutím není žádná zmínka o vyhlášení tohoto ochranného pásma. Podle stávajících právních předpisů je pro toto vyhlášení příslušný pouze stavební úřad. Proto tento limit nemůže být závazně zanesen do koordinačního výkresu jako stávající stav. Jde pouze o informativní záležitost. Po veřejném projednání tento stav potvrdil i dotčený orgán – Krajská hygienická stanice ve svém vyjádření. 1.2) Návrh na úpravu regulativu plochy pro zemědělství. Námitka spočívá v zanesení požadované formulace do výše zmíněného regulativu. Důvodem je, že navržený regulativ v návrhu územního plánu nepřípustně omezuje soukromé podnikání. Zohlednění námitky č. 1.2) v ÚP: Tato námitka nesplňuje podmínky pro námitku dle § 52 odstavce 2 stavebního zákona, protože ji nepodal ani vlastník pozemků a staveb dotčených veřejně prospěšnými stavbami, veřejně prospěšnými opatřeními, ani zastavitelnými plochami, ani zástupce veřejnosti. Přesto byla vzata jako námitka pro její řádné zohlednění zastupitelstvem. Námitce se nevyhovuje, formulování regulativů do územního plánu zpracovává projekční firma s autorizací autorizovaného architektka na základě požadavků obce, která vydává územní plán a má právo regulovat rozvoj na svém území. Regulativy obecně popisují využití ploch v územním plánu a nestanovují konkrétní stavby, které zde budou realizovány. Po veřejném projednání tento stav potvrdil i dotčený orgán – Krajská hygienická stanice ve svém vyjádření. 1.3) Návrh na úpravu regulativu plochy Vd1 – výroba a skladování – drobná a řemeslná výroba. Námitka spočívá v zanesení požadované formulace do výše zmíněného regulativu. Důvodem je, že by navržený regulativ v návrhu územního plánu neměl umožňovat veřejné stravování, rekreaci a ubytování, skladování a obchod potravinami, bydlení vč. správcovských bytů. Zohlednění námitky č. 1.3) v ÚP: Tato námitka nesplňuje podmínky pro námitku dle § 52 odstavce 2 stavebního zákona, protože ji nepodal ani vlastník pozemků a staveb dotčených veřejně prospěšnými stavbami, veřejně prospěšnými opatřeními, ani zastavitelnými plochami, ani zástupce veřejnosti. Přesto byla vzata jako námitka pro její řádné zohlednění zastupitelstvem. Námitce se nevyhovuje, formulování regulativů do územního plánu zpracovává projekční firma s autorizací autorizovaného architekta na základě požadavků obce, která vydává územní plán a má právo regulovat rozvoj na svém území. Regulativy obecně popisují využití ploch v územním plánu a nestanovují konkrétní stavby, které zde budou realizovány. Námitka č. 2 podaná při veřejném projednání: Pan V. přítomný za Družstvo vlastníků Petrovec podal námitku proti umístění návrhové plochy Bv11, která je v kolizi se stávajícím schváleným provozem chovu dojnic a svojí blízkostí nerespektuje možný negativní vliv provozovaného areálu. Zohlednění námitky č. 2 v ÚP: Tato námitka nesplňuje podmínky pro námitku dle § 52 odstavce 2 stavebního zákona, protože ji nepodal ani vlastník pozemků a staveb dotčených veřejně prospěšnými stavbami, veřejně prospěšnými opatřeními, ani zastavitelnými plochami, ani zástupce veřejnosti. Přesto byla vzata jako námitka pro její řádné zohlednění zastupitelstvem. Námitce se nevyhovuje, lokalita je částečně zasažena zákresem navřeného pásma hygienické ochrany, které však nebylo závazně vyhlášeno. Lokalita zůstane v územním plánu. Její podstatná část leží ve větší vzdálenosti, než je tato doporučená. Po veřejném projednání tento stav potvrdily i dotčené orgány – krajská hygienická stanice a odbor životního prostředí Krajského úřadu Kraje Vysočina ve svých vyjádřeních.“ Z uvedeného vyplývá, že k navrhovateli nebylo přistupováno jako k osobě oprávněné podat proti návrhu územního plánu námitky. Evidentně přitom bylo vycházeno z úpravy obsažené v § 52 odst. 2 a 3 nového stavebního zákona, v tehdejším znění, který rozlišoval dva různé prostředky, kterými bylo možno proti návrhu územního plánu brojit, a to námitky a připomínky. Námitky mohl vznést pouze taxativně vymezený subjekt ve smyslu citovaného § 52 odst. 2, tedy jen vlastníci pozemků a staveb dotčených návrhem veřejně prospěšných staveb, veřejně prospěšných opatření a zastavitelných ploch a zástupce veřejnosti. Uvedené ustanovení však bylo formulováno zavádějícím způsobem, což vedlo k chybnému závěru, že v přezkoumávané věci navrhovatel nebyl oprávněn podat námitky proti návrhu územního plánu, tedy k výkladu, že je nemohou podat vlastníci pozemků a staveb dotčení jinak, než jak je uvedeno v uvedeném ustanovení, např. jinými stavbami, než veřejně prospěšnými, nebo že je nemohli podat vlastníci nemovitostí, které jen sousedí s nově stanovenými zastavitelnými plochami. Pojem „dotčenosti“ podle § 52 odst. 2 nového stavebního zákona, v tehdejším znění, však takto ve své podstatě koncipován není. Zcela jasně se v něm totiž mluví o vlastnících pozemků a staveb dotčených ……. i zastavitelnými plochami územního plánu. A o tom, že mezi ně patřil navrhovatel, nemá krajský soud pochybnosti, když předmětný územní plán se dotkl jeho vlastnických práv a práv na podnikání (stanovením regulativu pro plochu VZ, novými funkčními plochami Vd a Bv11 a stanovením maximální hranice negativního vlivu výroby z jeho provozovny). Krom toho pojem „dotčenosti“ v uvedeném zákonném ustanovení nelze vykládat jen jazykově, musí být posuzována rovněž materiálně, a to s důkladným uvážením poměrů příslušné lokality, konkrétních pozemků a staveb, ve vztahu k nimž se dotčenost posuzuje, a povahy změn, k nimž územním plánem dochází. Z tohoto pohledu lze spatřovat oprávněnost k podání námitek proti návrhu územního plánu nejen u vlastníků nemovitostí dotčených návrhem veřejně prospěšných staveb, veřejně prospěšných opatření nebo zastavitelných ploch přímo, nýbrž i u dalších (sousedících) dotčených vlastníků pozemků a staveb. Tyto závěry plně odpovídají dnešní úpravě § 52 odst. 2 nového stavebního zákona, podle něhož mohou podat námitky proti návrhu územního plánu vlastníci pozemků a staveb dotčených návrhem řešení, oprávněný investor a zástupce veřejnosti. Toto novelizované ustanovení tak ne náhodou odstranilo možné rozporné výklady - náhledy na aplikaci zmíněného ustanovení a odpůrce se jím bude muset v novém projednávání zrušené části územního plánu řídit již jen z tohoto důvodu. Byť podle odpůrce nebyly námitky navrhovatele námitkami ve smyslu § 52 odst. 2 nového stavebního zákona, v tehdy platném znění, přesto prý byly jako takové přezkoumány. Takovýto přístup nutně vyvolává oprávněnou nedůvěru o kvalitě přezkumu a naopak svádí spíše k závěrům o jeho povrchnosti. Svědčí o tom ostatně i obsah odůvodnění rozhodnutí o námitkách (viz výše), z něhož se nelze dozvědět nic přiléhavě konkrétního o tom, proč nebylo námitkám navrhovatele vyhověno. Námitky navrhovatele ze dne 14. 3. 2011 se především týkaly otázek kolem pásma hygienické ochrany střediska živočišné výroby, a to v souvislosti s provozem farmy pro chov cca 800 krav, který byl dokončen a kolaudován v roce 1985. Navrhovatel v nich poukazoval na to, že při jejím povolení bylo v zájmu ochrany zdravých životních podmínek vyžadováno orgány hygienické služby ochranné pásmo 250 m kolem ní a že nyní se plocha, kterou zahrnuje, byť zčásti, určuje k jiným účelovým určením, s ním neslučitelným či problematickým. Upozorňoval též na skutečnost, že mu k jeho návrhu bylo vydáno územní rozhodnutí ze dne 19. 1. 2011, které umístilo v areálu farmy BPS. Těmito námitkami se však pořizovatel územního plánu a zastupitelstvo obce řádným způsobem nezabývali, když byly, tak říkajíc, smeteny se stolu pouhým konstatováním, že nebylo zjištěno, že takové ochranné pásmo bylo vyhlášeno nebo že by bylo stanoveno stavebním úřadem formou územního rozhodnutí. To je sice zřejmě pravda, na druhé straně ale nemůže být sebemenších pochyb o tom, že ono „ochranné pásmo“, nebo lépe řečeno uvedený odstup farmy od zastavěné části obce, byl předpokladem povolení farmy jako takové. Bylo ostatně zapracováno do dokumentace této stavby, nazvané „Specializovaný závod pro 723 dojnic Ovesná Lhota“ a bylo nepochybně i předpokladem k vydání závazného posudku okresního hygienika OHS v Havlíčkově Brodě ze dne 4. ledna 1985, č.j. 241.01/40/Kov., k jejímu uvedení do trvalého užívání. Namísto toho, aby tyto skutečnosti byly v rozhodnutí o námitkách věcně rozebrány, byly vypořádány shora nic neosvětlujícím způsobem. Zcela nekonkrétně, přestože v daném prostoru i přes nevydání rozhodnutí o ochranném pásmu předmětná farma na základě přivolení orgánů veřejné správy desetiletí existovala, byla a je provozována a nic nesvědčí o tom, že by navrhovatel v tomto směru chystal nějaké převratné změny. Totéž je možno říci i o dalších námitkách navrhovatele, vypořádaných fakticky tím, že obec má právo regulovat rozvoj svého území. Vůbec přitom nebylo reagováno na skutečnost vydaného rozhodnutí o umístění BPS a vzdor tomu a v rozporu s ním byl naopak do územním plánu dodatečně, zcela nepřípustným způsobem, zakomponován regulativ pro plochu Vz, zakazující v ní tento druh staveb, tuto stavbu. Vzhledem k uvedenému krajskému soudu nezbylo, než konstatovat, že žalobní námitky navrhovatele o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o námitkách k návrhu územního jsou důvodné. A to v kontextu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2010, č.j. 1 Ao 5/2010-169, podle něhož rozhodnutí o námitkách musí obsahovat odůvodnění, které je součástí odůvodnění opatření obecné povahy (§ 172 odst. 5 správního řádu). Rozhodnutí o námitkách přitom musí naplňovat znaky správního rozhodnutí, neboť jde o správní akt, který je samostatným rozhodnutím, kterým by, dle konkrétních okolností věci, mohlo dojít k dotčení práv osoby, která tuto námitku uplatnila. A Nejvyšší správní soud pokračoval, že jestliže je rozhodnutí o námitkách minimálně z formálního hlediska správním rozhodnutím, které musí dle § 172 odst. 5 správního řádu obsahovat vlastní odůvodnění, je třeba na odůvodnění rozhodnutí o námitkách klást stejné požadavky jako v případě jiných správních rozhodnutí (§ 68 odst. 3 správního řádu). V odůvodnění správního rozhodnutí je proto nutno uvést důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při hodnocení podkladů pro rozhodnutí a při výkladu právních předpisů a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků řízení a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí (z odůvodnění rozhodnutí musí být mj. seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka řízení za liché, mylné anebo vyvrácené, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené). Stejné požadavky jsou pak kladeny i na odůvodnění opatření obecné povahy jako takového (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2008, čj. 1 Ao 3/2008 – 136). Jak je však z výše uvedených odůvodnění rozhodnutí o námitkách navrhovatele proti návrhu územního plánu zřejmé, těmto požadavkům zůstali pořizovatel územního plánu a zastupitelstvo obce hodně dlužni, neboť nic takového v rozhodnutích o námitkách uvedeno není, respektive náležitosti řádného odůvodnění rozhodnutí v nich zcela absentují. Opodstatněnost navrhovatelových námitek, v nichž zpochybňuje zákonnost, odůvodněnost a tím i svoji dotčenost v důsledku nově stanovených funkčních ploch Vd a Bv11, maximální hranice negativního vlivu výroby a regulativu nepřípustného využití pro plochu Vz, tak nelze vůbec přezkoumat. Není totiž na základě čeho, když ze spisů vztahujících se k procesu tvorby územního plánu nelze zjistit, na základě jakých podkladů byly posuzovány vlivy farmy na okolí a jak byly vyhodnoceny ve vztahu k funkčním plochám Vd a Bv1. V územně analytických podkladech územního plánu je k tomu pouze uvedeno, že pásmo hygienické ochrany živočišné výroby není vyhlášeno (viz průzkumy a rozbory, textová část, strana 20). Ostatně odpůrce nebyl schopen sdělit, na základě čeho byla stanovena maximální hranice negativního vlivu výroby z farmy navrhovatele, ani při jednání krajského soudu. Navrhovatel k tomu uvedl, že tyto otázky s ním nebyly vůbec probírány. Odpůrce se dovolával mimo jiné principů, jež ovládají tvorbu územních plánů, a to že stanovení funkčního a prostorového uspořádání území náleží do samostatné působnosti obce a že obec je oprávněna stanovit limity využití území. Dovolával se přitom judikatury Nejvyššího správního soudu, kterou si však dle názoru krajského soudu vyložil nepřípadným způsobem ve prospěch svého záměru. Judikatura Nejvyššího správního soudu je nepochybně pro svůj sjednocující význam při rozhodování podobných věcí nenahraditelná. Problém ovšem nastává, když se její konkrétní závěry bez kritického srovnání aplikují na jiné konkrétní věci. Např. odpůrce se dovolává na straně čtvrté svého vyjádření k žalobě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 6Ao 1/2010, v souvislosti s deklarovaným principem volnosti obce při stanovování obsahu územního plánu a rozsahem přezkumu OOP ve správním soudnictví. I v něm je však konstatováno, že v případě územního plánování jde vždy „o vyvážení zájmů vlastníků dotčených pozemků s ohledem na veřejný zájem a nevybočení z určitých věcných (urbanistických, ekologických, ekonomických a dalších) mantinelů daných zákonnými pravidly územního plánování.“ Jak byly vyvažovány odpůrcem tvrzené veřejné zájmy se zájmy vlastníků farmy, která v daném prostoru existovala již před vstupem do procesu pořizování územního plánu, tedy jak byl naplněn jeden ze základních cílů územního plánování, jímž je i dosažení obecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zájmů na rozvoji území, to již v odůvodnění územního plánu chybí. Prostě vydáním územního plánu bylo navrhovateli zasaženo do jeho vlastnických práv způsobem, který evidentně omezuje jeho dosavadní činnost, a to bez toho, aniž by byl tento zásah patřičně zdůvodněn. Zůstává tedy nezodpovězena i tak zásadní otázka, jako zda by navrhovatel po přijetí územního plánu vůbec mohl pokračovat ve své dosavadní hospodářské činnosti či nikoli, tedy ve stejném rozsahu, když nebyl vyhodnocen vliv farmy na životní prostředí. Přitom ve spisovém materiálu návrhu územního plánu je výpočet pásma hygienické ochrany pro stávající farmu o šíři 250 m opatřený navrhovatelem, který však zůstal nepovšimnut. Z uvedeného tak zcela jednoznačně plyne, že se rozhodující orgán kvalifikovaně nezabýval uvedenými souvislostmi a že právě to je ten případ, kdy krajský soud musel bránit navrhovatele před uvedenými excesy v procesu tvorby územního plánu (viz shora). Třeba přitom poznamenat, že se zde krajský soud nestylizuje do role územního plánovatele, pouze musel reagovat na zjevně neodůvodněné zásahy z hlediska práv navrhovatele. Pomine-li se BPS (o tom ještě samostatně dále), lze shrnout, že za daného stavu z dokumentace neplyne, co územní plán pro navrhovatele přinese, jaké vlastně bude dotčení jeho hmotných práv. Podmínkou zákonnosti územního plánu, kterou soud vždy zkoumá v řízení o zrušení OOP přitom je, zda omezení vlastnických a jiných věcných práv mají ústavně legitimní a o zákonné cíle opřené důvody a jsou-li činěna jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle (zásada subsidiarity a minimalizace zásahu). V rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120, je pak k této problematice uvedeno, že: „Zásahy do vlastnického práva musí mít zásadně výjimečnou povahu, musí být prováděny z ústavně legitimních důvodů a jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle a být činěny na základě zákona.“ Jak již opakovaně zmíněno či naznačeno výše, napadený územní plán je v tomto směru nepřezkoumatelný, když žádné údaje, na jejichž základě by se dala opodstatněnost námitek navrhovatele v uvedených směrech ověřit, neobsahuje. K námitkám navrhovatele, že mu bylo vydáno rozhodnutí o umístění stavby BPS, které územní plán nerespektoval, a odpůrce, že ke schválení územního plánu zastupitelstvem došlo dříve, než územní rozhodnutí nabylo právní moci, krajský soud zjistil, že navrhovatelem zmiňované územní rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 5. 2011 (viz stavební povolení na stavbu BPS ze dne 3. 10. 2011, č.j.: MSNS/14866/2011/OSÚ-7, strana sedmá dole). Zastupitelstvo obce Ovesná Lhota pak schválilo územní plán usnesením ze dne 27. 5. 2011, číslo 6, jeho vydání bylo oznámeno veřejnou vyhláškou ze dne 30. 5. 2011 a nabyl účinnosti dne 14. 6. 2011. Z uvedeného je zřejmé, že územní rozhodnutí nabylo právní moci dříve, než územní plán nabyl své účinnosti. Fakticky však již byla BPS umístěna rozhodnutím Městského úřadu Světlá nad Sázavou ze dne 19. 1. 2011, č.j. 13526/2010/OSÚ-32, a bylo jen otázkou času, kdy bude rozhodnuto o odvolání odpůrce proti němu. Toho si měl být odpůrce vědom, neboť v obdobné věci judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. prosince 2010, č.j. 5 Ao 6/2010-65, takto: „Veškerá rozhodnutí správních orgánů, jež nabyla právní moci a nebyla posléze k tomu příslušným orgánem zrušena, požívají presumpce své zákonnosti a správnosti a jsou podle § 73 odst. 2 správního řádu závazná pro všechny správní orgány. To ovšem neznamená, že by nový územní plán či změna stávajícího územního plánu nemohly pro futuro vymezit plochy či koridory a stanovit podmínky pro jejich využití odlišným způsobem, než jak dosud stanoví územní rozhodnutí pro některé z pozemků, jež se mají stát součástí takového koridoru či plochy. Samotné vymezení plochy či koridoru a stanovení podmínek pro jejich využití v územním plánu či jeho změně dle § 43 odst. 1 stavebního zákona nemůže přímo zakládat, měnit či rušit práva a povinnosti fyzickým či právnickým osobám, takový územní plán či jeho změna však představují závazný podklad pro rozhodování v území, zejména pro vydávání územních rozhodnutí (§ 43 odst. 5 stavebního zákona). To znamená, že v daném případě samotné vymezení koridoru občasné vodoteče a jejího základního využití pro vodní plochy a toky ve změně č. 2A územního plánu Dolních Břežan nemůže prozatím nic změnit na právních účincích pravomocného rozhodnutí Obecního úřadu Dolní Břežany, odboru výstavby, ze dne 9. 4. 2001, č. j. DB 435-1238/00/Š, o změně využití území, konkrétně pozemku parc. č. 97/3. Pokud tedy navrhovatelka započala v souladu s tímto rozhodnutím pozemek parc. č. 97/3 užívat a rovněž v současné době ho užívá jakožto zahradu, bude oprávněna tak i nadále činit, a to až do doby, než bude na základě platného územního plánu, ve znění změny č. 2A, v souladu s § 94 odst. 3 stavebního zákona toto rozhodnutí zrušeno a vydáno nové územní rozhodnutí, jímž bude na daném pozemku umístěna veřejně prospěšná stavba občasné vodoteče.“ Ve své podstatě to znamená, že územní plán nemohl vydané územní nerespektovat. I v tomto směru tedy bylo nutno přisvědčit navrhovateli, že územní plán byl vydán v rozporu se zákonem. Stěžejní námitky navrhovatele, jímž korespondoval eventuální petit návrhu, tedy shledal krajský soud důvodnými. Dospěl totiž k závěru, že v procesu pořizování a přijímání územního plánu došlo k zásadním procesním pochybením (vynechání konceptu územního plánu a nepovažování navrhovatele za osobu legitimovanou k podání námitek proti návrhu územního plánu), která atakovala hmotná práva navrhovatele a která mohla mít vliv na zákonnost opatření obecné povahy v daném rozsahu. Dále pak shledal odůvodnění územního plánu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. S ohledem na to shledal návrh na zrušení části opatření obecné povahy důvodným, a proto podle § 101d odst. 2 s.ř.s. zrušil napadený územní plán v částech, které jsou specifikovány ve výroku I. tohoto rozsudku. Navrhovatel měl ve věci úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů řízení podle § 60 odst. 1 s.ř.s. proti účastníkovi, který úspěch neměl. Jeho náklady spočívaly v náhradě soudního poplatku ve výši 5.000,--Kč, , odměně advokáta za celkem 4 úkony právní služby při zastupování ve výši 9.400,--Kč, z toho tři úkony z roku 2012 po 2.100,--Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, replika k vyjádření odpůrce - 11 odst. 1 písm. a/ a d/ a § 9 odst. 3 písm. f/ ve spojení s § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a jeden úkon po 3.100,- Kč za účast při jednání krajského soudu ( §- 11 odst. 1 písm. g/ ve spojení s § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhrady hotových výdajů zástupce za 4 úkony po 300,--Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky), jízdného ve výši 1.884,--Kč za cestu osobním automobilem ze sídla advokáta k procesnímu soudu do Hradce Králové zpět (z Jílového u Prahy, celkem 278 km) a z náhrady za promeškaný čas cestou k soudu a zpět za celkem 8 půlhodin po 100,-- Kč, tedy náhrada nákladů řízení celkem by činila 18.284,--Kč. Protože je ale zástupce navrhovatele plátcem daně z přidané hodnoty, jak řádně doložil, byla k uvedené částce podle § 57 odst. 2 s.ř.s. ještě připočtena výše této daně z odměny za zastupování a náhrad ve výši 2.790,--Kč, takže celková výše náhrady nákladů řízení činí 21.074,-Kč. Náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit podle výroku č. II tohoto rozsudku zástupci navrhovatele, neboť je advokátem ( viz § 64 s.ř.s. a § 149 odst. 1 o.s.ř.). Osoby zúčastněné na řízení neuplatňovaly nároky na náhradu řízení. Ostatně podle § 60 odst. 5 s.ř.s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které by jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou ji soud uložil. Krajský soud žádnou takovou povinnost osobám zúčastněným na řízení neuložil, takže ani nepřicházelo v úvahu nějaké náklady řízení jim přiznat.