30 A 98/2015 - 39

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: M.D., nar. …, bytem …, zastoupené Mgr. K.D., zákonnou zástupkyní (matkou), bytem …, zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, se sídlem Brno, Burešova 6, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2015, čj. ŠMS/5983/15, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

[I] Vymezení věci Žalobkyně se žalobou ze dne 7. 8. 2015, Krajskému soudu v Plzni doručenou téhož dne, domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2015, čj. ŠMS/5983/15 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí ředitelky Mateřské školy Plzeň-Křimice, Vochovská 25, příspěvkové organizace (dále též jen „MŠ“), ze dne 23. 4. 2015, čj. MŠ Křimice/33/2015 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím rozhodla ředitelka MŠ podle § 34 odst. 3 a § 165 odst. 2 písm. b) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, o nepřijetí žalobkyně k předškolnímu vzdělávání ve školním roce 2015/2016, neboť do dne vydání prvoinstančního rozhodnutí nebylo doloženo, že se žalobkyně podrobila stanoveným pravidelným očkováním, nebyl předložen doklad, že je žalobkyně proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci. Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „školský zákon“), upravuje předškolní, základní, střední, vyšší odborné a některé jiné vzdělávání ve školách a školských zařízeních, stanoví podmínky, za nichž se vzdělávání a výchova uskutečňuje, vymezuje práva a povinnosti fyzických a právnických osob při vzdělávání a stanoví působnost orgánů vykonávajících státní správu a samosprávu ve školství. Některé z podmínek při přijímání dětí k předškolnímu vzdělávání jsou upraveny též zvláštním právním předpisem, kterým je zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“). Správní řízení je upraveno zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „správní řád“). [II] Žaloba Žalobkyně v žalobě uvedla, že dle spisové dokumentace žalovaného, kterou žalobkyně navrhla jako důkaz, je patrné, že již při podání žádosti k přijetí žalobkyně k předškolnímu vzdělávání v MŠ byla součástí přihlášky žádost o udělení výjimky z očkování dítěte ze dne 24. 3. 2015, která se vztahovala k § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví a zdůvodňovala, proč v případě žalobkyně nedošlo k proočkování. Při následném školním zápise byla žádost předána příslušné ředitelce. Po uzavření přihlášek, dle vyjádření ředitelky školy, žalobkyně obdržela ohodnocení v počtu 1.543 bodů, což znamenalo umístění na 16. - 17. místě, tedy po vypořádání se s žádostí o výjimku, automatické přijetí do otevírané třídy. Dne 7. 4. 2015 žalobkyně využila dle § 36 odst. 2 správního řádu možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Uvedla, že se i nadále domnívá, že v jejím konkrétním případě je možné, aby byla udělena výjimka, tak jak o ni požádala při podání žádosti o přijetí, a to i přes nesplnění termínů v potřebném očkovacím kalendáři. K podpoře svých tvrzení přiložila žalobkyně odborné podklady, které dokazují složitost problematiky spojené s očkovacím systémem. Po obdržení rozhodnutí prvoinstančního orgánu o nepřijetí žalobkyně k předškolnímu vzdělávání bylo patrné, že absentuje jakékoliv správní uvážení vztahující se k podané žádosti o výjimku. Žalovaný následně postupoval obdobným způsobem, k žádosti o výjimku se nevyjádřil, zabýval se problematikou pouze v obecné rovině a nevypořádal se ani s konkrétními a dále rozšiřujícími námitkami žalobkyně v podaném odvolání. Žalovaný se dle mínění žalobkyně dopustil porušení § 68 odst. 3 správního řádu tím, že v odůvodnění neuvedl důvody výroků rozhodnutí a úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Při podání žádosti o přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání zákonní zástupci předložili současně i žádost o udělení výjimky z očkování žalobkyně, kde přesně uvedli, z jakých dvou důvodů žádají o přiznání výjimky. Mimo negativní zkušenosti s aplikací vakcíny u staršího sourozence žalobkyně, což představuje uplatnění výjimky z důvodu ústavně zaručeného práva na zdraví, neboť i žalobkyně by mohla být náchylná k podobným reakcím jako její sourozenec, oznámili, že nezletilá nebyla očkována z důvodu přesvědčení, víry a svědomí zákonných zástupců, a to zcela v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06. V tomto nálezu týkajícím se ústavnosti povinného očkování se uvádí, že musí existovat výjimky, zejména z výše uvedených ústavně relevantních důvodů, kdy očkování nesmí být sankcionováno či jinak vynucováno. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 1. 2012, věc sp. zn. 52 A 45/2011, vztáhl názor Ústavního soudu i na přijímání dětí do mateřských škol a dovodil, že sankcionování může mít podobu i v nepřijetí dítěte do mateřské školy a ředitelky škol a správní orgány jsou povinny se při rozhodování o přijetí dítěte vypořádat s tím, zda nejsou dány konkrétní výjimečné okolnosti, které odůvodňují nedodržení požadavku na přijímání pouze plně očkovaných dětí. Žalobkyně upozornila na to, že sám Krajský úřad Plzeňského kraje už rozhodl v odvolacím řízení o přijetí neočkovaného dítěte k předškolnímu vzdělávání z důvodu ústavně zaručených práv. Odkázal nejen na ústavně zaručené právo rodičů na svobodu přesvědčení, víry a svědomí, ale vzal do úvahy i právo dítěte na vzdělání bez diskriminace a to, že se vzrůstajícím věkem dítěte roste jeho potřeba předškolního vzdělávání (rozhodnutí ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. ZN/878/ŠMS/14). Přestože žádost o výjimku z důvodu přesvědčení a svědomí zákonných zástupců byla předložena při podání žádosti a dále při seznámení se s podklady před vydáním rozhodnutí dle § 36 správního řádu, dne 7. 4. 2015 zopakována a rozšířena o další odborné texty k problematice očkování od odborníků, nedošlo ze strany správního orgánu k žádnému vypořádání se s uvedenými návrhy a předloženými podklady žalobkyně. Žalovaný ve svém rozhodnutí pouze odkazuje na nález Ústavní soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/14 ze dne 27. 1. 2015, který se zabývá návrhem na zrušení § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví. Ústavní soud následně tento návrh zamítl. Žalobkyně tímto upozorňuje, že se v rámci správního řízení nikdy nevyjadřovala ke zrušení uvedeného ustanovení, při probíhajícím řízení žádala pouze opakovaně o možnost udělení výjimky a předkládala k tomu relevantní podklady. Uvedený nález Ústavního soudu otázku možného udělení výjimky z důvodu ústavně relevantních důvodu na žádost rodičů vůbec neřešil, tudíž žalobkyně vycházela z již zmíněného nálezu sp. zn. III. ÚS 449/06 ve spojitosti s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 52A 45/2011. Žalovaný se však k tomuto soudnímu nálezu a rozhodnutí nevyjádřil. Žalovaný se dále dopustil porušení § 2 odst. 4 správního řádu, tj. zásady proporcionality, tím, že nedbal, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu a aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalobkyni je známo, že v minulosti byly výjimky ve skutkově shodných či podobných případech Odborem školství, mládeže a sportu Krajského úřadu Plzeňského kraje udělovány a žadatelé byli do mateřských škol přijati, naposledy ve školním roce 2014/2015 (viz příloha žaloby – rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2014). Přestože se námitka vztahovala ke konkrétní praxi žalovaného, absentuje jeho jakékoliv vyjádření, proč bylo v případě žádosti o výjimku postupováno odlišně oproti předchozím rokům. Uvedená mlčenlivost může vést žalobkyni pouze ke spekulacím, že postoj krajského úřadu (který je zřizovatelem mateřských škol) může přímo souviset s veřejnou i odbornou debatou nad možnou finanční perzekucí mateřských škol, pokud by tyto instituce přijaly neočkované dítě, která je v posledních měsících vedena v souvislosti s připravovanou novelizací zákona o ochraně veřejného zdraví. K dnešnímu dni je však žalobkyni známo, že Senát Parlamentu ČR vrátil návrh oné novelizace k novému přepracování Poslanecké sněmovně, a to v přímé souvislosti s nepřiměřeností odpírání předškolního vzdělávání dětem, které nejsou řádně očkovány, a nepřiměřeností navrhované výše sankcí pro předškolská zařízení a lékaře nerespektující jednotlivá nařízení k vynucování povinného očkování. Tudíž je faktem, že v době rozhodování o přijetí žalobkyně do mateřské školy nedošlo k účinnosti žádného zákona, který by měl vést ke změně dosavadní praxe krajského úřadu. Žalovaný však svůj postoj nijak nezdůvodnil. Veřejná ochránkyně práv upozornila na to, že absolutní zákaz přístupu nekompletně očkovaných dětí do předškolních zařízení je nepřiměřený a diskriminační vůči dítěti a zasahuje do jeho práva na vzdělání. Podle ní si stát bere dítě jako rukojmí a trestá jeho rodiče i dítě odepřením vzdělání dítěti, aniž by posuzoval skutečné rizika ohrožení ostatních dětí v konkrétním předškolním zařízení. Ochránkyně také poukázala na spornost tohoto opatření na následujících příkladech: - Vyžaduje se i očkování proti nemocem, jejichž přenos mezi dětmi v předškolních zařízeních nepřipadá v úvahu (tetanus, žloutenka typu B, obrna). - Kompletní očkování se vyžaduje i v případě, kdy jsou všechny ostatní děti očkovány. - Povinnost očkování není uložena i personálu vzdělávacích zařízení (a ani se u personálu proočkovanost ze zákona nijak nekontroluje). - Podmínka očkování pomine, jakmile se na dítě začne vztahovat povinná školní docházka. - Přehnanost tohoto opatření vynikne ve srovnání s preventivními opatření přijímanými okolními státy, které dočasně omezují přístup nemocných a neočkovaných dětí do vzdělávacích zařízení až v okamžiku výskytu onemocnění, a to po omezenou dobu. K poslednímu argumentu ochránkyně lze dodat, že ani v jednom našem sousedním státě včetně Polska a Slovenska se očkování nevyžaduje jako podmínka pro přijetí dítěte do předškolního zařízení. Je třeba také odkázat na antidiskriminační zákon, který se věcně na daný případ vztahuje, neboť výslovně stanoví zákaz diskriminace v přístupu ke vzdělání a jeho poskytování, ale také v přístupu k přiznání a poskytování sociálních výhod a v přístupu ke službám, pokud jsou nabízeny veřejnosti. Fyzická osoba má právo na rovné zacházení a nebýt diskriminována v těchto právních vztazích mimo jiné z důvodu víry a světového názoru, což jsou důvody odpovídající ústavně zaručenému právu na svobodu myšlení a svědomí, které rodiče nezletilé uplatnili. Podle antidiskriminačního zákona, diskriminací není, pokud je praxe objektivně odůvodněna legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné. A tato podmínka zjevně splněna není - viz výše uvedená argumentace žalobkyně a argumentace veřejné ochránkyně práv a skutečnost, že v dané mateřské škole není žádné jiné neočkované dítě. Žalovaný nerespektoval zásadu přiměřenosti při rozhodování, když se vůbec nezabýval tím, zda je v dané mateřské škole jiné dítě, které nebylo očkováno z důvodu zdravotní kontraindikace a které by potencionálně mohlo být ohroženo přijetím dítěte, které sice není řádně očkováno, ale je zdravé. Žalovaný se nezabýval tím, zda znemožnění předškolního vzdělávání žalobkyně má nějaký účel a má někoho chránit, když dost možná všechny ostatní děti v mateřské škole jsou řádně očkovány a chráněny proti infekčním nemocem. Podle odborníků stačí k zabránění šíření infekčních nemocí vysoká, ale nikoliv 100% proočkovanost, tudíž není důvod k nepřijetí žalobkyně k předškolnímu vzdělávání. Dále se žalovaný nezabýval tím, zda je proočkovanost vyžadována i u personálu v mateřské škole a dalšími okolnostmi, které zmiňuje veřejná ochránkyně práva a které poukazují na nepřiměřenost nepřijetí žalobkyně k předškolnímu vzdělávání. Žalovaný se tedy vůbec nezabýval dodržením přiměřenosti a nerespektoval zákonnou zásadu proporcionality. Žalovaný se dopustil porušení § 3 správního řádu tím, že nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Na základě všech doložených podkladů do správního řízení od odůvodněné žádosti o udělení výjimky po odborná vyjádření veřejné ochránkyně práv Anny Šabatové, Prof. RNDr. Anny Strunecké, DrSc., JUDr. Šimáčkové, Ph.D. či grafické znázornění povinnosti očkování v Evropské unii (součástí spisového materiálu ze dne 7. 4. 2015), vše nasvědčuje tomu, že na žádost o udělení výjimky mělo být nazíráno v celé šíři problematiky, např. i formou ústního jednání dle § 49 správního řádu, které by blíže přiblížilo důvody rozhodnutí zákonných zástupců žalobkyně. Následně mělo dojít k vypořádání se s výše uvedenými podklady. Skutečností ale je, že v rozhodnutí žalovaného absentuje jakákoli zmínka o předložených dokumentech. Z výše uvedeného je patrné, že žalovaný nepostupoval v souladu se správním řádem. Zároveň se žalobkyně nadále domnívá, že i přes její neproočkování v předem daných termínech z důvodu přesvědčení a svědomí jejích zákonných zástupců, jsou na základě všech doložených podkladů dány okolnosti, které udělení požadované výjimky dle předchozích rozhodnutí soudů (a samotného Krajského úřadu Plzeňského kraje) umožňují. Pouhé samostatné odkazování žalovaného na povinnost naplňovat ustanovení § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví nemůže dle názoru žalobkyně obstát, a to právě z důvodu předchozí praxe úřadu, ze které by vyplývala nezákonná nerovnost. [III] Vyjádření žalovaného Žalovaný se k žalobě vyjádřil v podání ze dne 11. 12. 2015, v němž se stručně vyslovil k jednotlivým námitkám obsaženým v žalobě a trval na správnosti napadeného rozhodnutí. Dle žalovaného prvoinstanční správní orgán (ředitelka školy) postupoval podle § 34 odst. 5 školského zákona. Pro přijetí dítěte do mateřské školy je třeba zohlednit splnění podmínek daných speciálním právním předpisem. Podle § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví se do mateřské školy (s výjimkou zařízení v tomto zákoně uvedených) přijímají děti, které se podrobily stanovenému pravidelnému očkování, mají doklad, že jsou proti nákaze imunní nebo se nemůžou očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci. Pravidelné a zvláštní očkování se tedy neprovede při zjištění imunity vůči infekci nebo zjištění zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky (trvalá kontraindikace). Podrobnosti i posouzení indikace či kontraindikace upravuje § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví. Před provedením pravidelného a zvláštního očkování je fyzická osoba povinna podrobit se v případech upravených prováděcím právním předpisem vyšetření stavu imunity (odolnosti). Pravidelné a zvláštní očkování se neprovede při zjištění imunity vůči infekci nebo zjištění zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky (trvalá kontraindikace). O těchto skutečnostech poskytovatel zdravotních služeb vystaví fyzické osobě potvrzení a důvod upuštění od očkování zapíše do zdravotnické dokumentace. Nestačí tedy např. předložit doklad o nemožnosti provést očkování ze strany rodičů, nýbrž je třeba provést vyšetření (dle okolností očkujícím či odborným lékařem), jehož závěr se zapíše do zdravotnické dokumentace. V podaném odvolání bylo posuzováno, zda jsou splněny zákonné podmínky pro přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání. Vzhledem k tomu, že v daném případě nebylo dítě očkováno, nebyl předložen doklad o skutečnosti, že je dítě proti nákaze imunní nebo se nemůže podrobit očkování pro trvalou kontraindikaci v souladu s § 46 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví, nezbývalo, než postupovat v souladu s § 50 téhož zákona. Z tohoto důvodu nelze dítě k předškolnímu vzdělávání přijmout. Co se týče namítaného nezohlednění podané žádosti o výjimku z očkování dítěte ze dne 24. 3. 2015, je třeba uvést, že ustanovení § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví neponechává mateřské škole možnost správního uvážení. Dané ustanovení upravuje taxativní výčet okolností, které je možné zohlednit při povolení přijetí dítěte do tohoto zařízení. Zároveň nelze zohlednit ani námitku žalobkyně, že žalovaný neuvedl důvody výroku rozhodnutí a úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů. Napadené rozhodnutí žalovaného obsahuje poměrně obsáhlou část odůvodnění, ve které žalovaný hodnotí skutkový stav. Odvolací orgán přezkoumal, a tedy i zkonstatoval, že v daném případě nenastala skutečnost relevantní pro vydání kladného rozhodnutí - naplnění podmínek pravidelného očkování, prokázání imunity nebo trvalé kontraindikace. Negativní zkušenost s aplikací vakcíny u staršího sourozence není důvodem pro uplatnění výjimky. Žádost se posuzuje vždy podle individuálního dítěte. Žalobkyně mohla dále zohlednit variantu, kterou připouští § 47 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, tedy aby k pravidelnému očkování byla použita jiná registrovaná očkovací látka, než pro kterou stanovilo Ministerstvo zdravotnictví antigenní složení, postupem podle § 80 odst. 1 písmene e) tohoto zákona. Dále je třeba uvést, že v žalobě citovaný nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III ÚS 449/06, se vyjádřil pouze k povinnosti očkování a možnosti být zproštěn této povinnosti v případě konfliktu s ústavně zaručenou svobodou vyznání, avšak pouze z hlediska správního trestání. Orgán veřejné moci, který rozhoduje o vynucení nebo sankcionování zákonné povinnosti podrobit se očkování, musí podle Ústavního soudu vzít v potaz výjimečné stěžovatelem tvrzené důvody toho, proč se odmítl podrobit očkování. Tento závěr se však týká pouze vynucení a sankcionování zákonné povinnosti. Oproti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 52 A 45/2011 je třeba vyslovit právní názor Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2012, čj. 8 As 6/2011 - 142, ve kterém Nejvyšší správní soudu potvrdil právní názor Městského soudu v Praze, že zákon zavazuje státní orgány, aby do předškolního zařízení bylo přijato pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním. Městský soud přisvědčil žalobkyni pouze potud, že vyhláška č. 537/2006 Sb., nestanoví u některých nemocí výslovně, kdy nejpozději se jednotlivec musí uvedenému typu očkování podrobit. Vzhledem k tomu, že cílem očkování je dosažení imunity v populaci, lze dovodit, že očkování je žádoucí v dětském věku, tedy v období předcházejícímu období vstupu dítěte do mateřské školy. Hlavní otázkou citovaného nálezu bylo, zda by přijetí žalobkyně do mateřské školy mohlo být posuzováno v souladu s § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví, aniž by se žalobkyně podrobila pravidelnému očkování. Podle Městského soudu v Praze a následně tedy i podle názoru Nejvyššího správního soudu, ustanovení § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví klade větší důraz na prevenci šíření infekčních nemocí u dětí v kolektivních zařízeních předškolního typu, protože je zde vyšší riziko infekce. Pokud se jedná o námitku neaplikování antidiskriminačního zákona, tedy zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je třeba konstatovat, že pokud správní orgány nepřijmou dítě do mateřské školy z důvodu nepodrobení se stanovenému pravidelnému očkování, nedochází k diskriminaci, neboť stát má právo vyžadovat pro přijetí dítěte do mateřské školy splnění určitých podmínek. Touto podmínkou může být i podrobení se pravidelnému očkování. Dítě podrobené očkování a dítě očkování nepodrobené nevykazují srovnatelné splnění podmínek pro posouzení splnění zákonných předpokladů pro přijetí do mateřské školy. Podle názoru žalovaného nelze opominout smysl nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/14 ze dne 27. 1. 2015, který stanoví, že zakotvení zákonné podmínky podrobit se stanovenému očkování, aby mohlo být dítě přijato do předškolního zařízení, není protiústavním omezením práva na vzdělávání garantovaného ustanovením čl. 33 Listiny. Vzhledem k nedávné judikatuře Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu nelze než konstatovat, že dítě, které se nepodrobilo stanoveným pravidelným očkováním, nemá doklad, že je proti nákaze imunní a zároveň u něho neplatí, že se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci, nemůže být k předškolnímu vzdělávání přijato. Použití výjimek v právním řádu by v tomto případě mělo být zákonem alespoň předvídatelné a správní orgán by tuto možnost měl mít stanovenou již v zákoně. Pokud tak učiněno není, nelze než spolu s nálezem Ústavního soudu konstatovat, že očkování dostatečné většiny populace zabraňuje šíření nákazy vybraných nemocí, čímž poskytuje ochranu nejen těm, kteří byli očkováni. Z těchto důvodů lze považovat podrobení se očkování dítěte před jeho přijetím do mateřské školy za akt sociální solidarity. V případě, kdy je vakcinace podmínkou pro přijetí dítěte do mateřské školy, jsou těmito osobami, vystavenými riziku nákazy, zejména děti, které mohou v případě nákazy čelit zvlášť závažným důsledkům. Pokud se týče žalobkyní namítaného nevypořádání se se všemi předloženými dokumenty (např. článků odborné veřejnosti - Otázky a odpovědi k projednávané novele zákona č. 258/2000 Sb., prof. RNDr. A. S., vyjádření se vedlejšího účastníka řízení k návrhu na zrušení ustanovení § 50 zákona č. 258/2000 Sb., Veřejné ochránkyně práv, či odlišné stanovisko soudkyně Kateřiny Šimáčkové k výroku i odůvodnění nálezu Ústavního soudu České republiky sp. n. Pl. ÚS 19/14) je třeba uvést, že správní orgán postupoval v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu vzhledem k tomu, že v odůvodnění uvedl relevantní důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení. Většina předložených materiálů sloužila zároveň jako podklad pro vydání odvolacím orgánem citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/14 ze dne 27. 1. 2015, který zároveň obsahoval i stanovisko soudkyně JUDr. Kateřiny Šimáčkové. [IV] Posouzení věci krajským soudem Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“). Podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního, soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle § 75 odst. 2 věty prvé soudního řádu správního, soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Žalobkyně i žalovaný ve smyslu § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. souhlasili s rozhodnutím soudu o věci samé bez jednání. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Prvoinstančním rozhodnutím rozhodla ředitelka MŠ podle § 34 odst. 3 a § 165 odst. 2 písm. b) školského zákona o nepřijetí žalobkyně k předškolnímu vzdělávání ve školním roce 2015/2016, neboť do dne vydání prvoinstančního rozhodnutí nebylo doloženo, že se žalobkyně podrobila stanoveným pravidelným očkováním, nebyl předložen doklad, že je žalobkyně proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci. Dle § 34 odst. 3 školského zákona, ředitel mateřské školy rozhoduje o přijetí dítěte do mateřské školy, popřípadě o stanovení zkušebního pobytu dítěte, jehož délka nesmí přesáhnout 3 měsíce. Dle § 34 odst. 5 školského zákona, při přijímání dětí k předškolnímu vzdělávání je třeba dodržet podmínky stanovené zvláštním právním předpisem. Tímto zvláštním právním předpisem je myšlen zákon o ochraně veřejného zdraví. Dle § 46 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví, před provedením pravidelného a zvláštního očkování je fyzická osoba povinna podrobit se v případech upravených prováděcím právním předpisem vyšetření stavu imunity (odolnosti). Pravidelné a zvláštní očkování se neprovede při zjištění imunity vůči infekci nebo zjištění zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky (trvalá kontraindikace). O těchto skutečnostech poskytovatel zdravotních služeb vystaví fyzické osobě potvrzení a důvod upuštění od očkování zapíše do zdravotnické dokumentace. Dle § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví, zařízení poskytující péči o dítě do 3 let věku v denním režimu nebo předškolní zařízení nebo poskytovatel služby péče o dítě v dětské skupině mohou přijmout pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním, má doklad, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci. Zákonná úprava je zřejmá – ředitel(ka) mateřské školy může do mateřské školy v souladu s § 34 odst. 5 školského zákona přijmout dítě, které splňuje podmínky uvedené v § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví, to znamená dítě, které se podrobilo pravidelnému očkování, má doklad že je proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci. Při nesplnění podmínek stanovených v zákoně o ochraně veřejného zdraví nemá ředitel(ka) mateřské školky jinou možnost, než dítě k předškolnímu vzdělání nepřijmout. Zákonní zástupci žalobkyně nedoložili potvrzení, že žalobkyně nemůže být očkována pro trvalou kontraindikaci, ani doklad o tom, že žalobkyně je proti infekci imunní (ostatně, to žalobkyně nerozporovala). Ředitelka mateřské školy proto nemohla postupovat jinak, než žalobkyni k předškolnímu vzdělávání nepřijmout. Soud v tomto případě považuje za stěžejní názory vyjevené v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. PL ÚS 16/14, v němž se Ústavní soud vyjádřil k § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví a mj. uvedl: „(…) očkování představuje prostředek imunizace proti vybraným nákazám, společenský benefit vyžadující sdílenou odpovědnost členů společnosti, tedy určitý akt sociální solidarity od těch, kteří podstupují riziko, v současném majoritně přijímaném vědeckém poznání však označovaném za minimální, aby ochránili zdraví celé společnosti. Očkování dostatečné většiny populace totiž zabraňuje šíření nákazy vybraných nemocí, čímž poskytuje ochranu nejen těm, kteří byli očkováni. Čím vyšší je pak podíl neočkovaného vůči očkovanému obyvatelstvu, tím vyšší je také riziko opětovného rozšíření nákazy, a to nejen mezi těmi, kteří dobrovolně odmítli očkování, ale také mezi těmi, kteří nemohli být očkováni z vážných, zejména zdravotních důvodů. V neposlední řadě je rozšířením nákazy ohrožena i ta část osob, která sice očkována byla, avšak vakcinace v jejich případě nedosáhla požadovaného efektu. V posuzovaném případě, kdy je vakcinace podmínkou pro přijetí dítěte do mateřské školy, jsou těmito osobami, vystavenými riziku nákazy, zejména děti, které mohou v případě nákazy čelit zvlášť závažným důsledkům. Z těchto důvodů lze považovat podrobení se očkování dítěte před jeho přijetím do mateřské školy za akt sociální solidarity, který nabývá svého významu s rostoucím množstvím očkovaných dětí v kolektivech těchto předškolních zařízení. Naopak jako na sociální nespravedlnost by bylo možné nahlížet na případy, pokud by určitá skupina dětí přijatých do předškolních zařízení odmítala bez závažných důvodů očkování a čerpala tak výhody vyplývající z úspěšnosti vakcinace, resp. z ochoty ostatních dětí, navštěvujících předškolní zařízení, vzít na sebe ono minimální riziko, které z očkování plyne.“. Na základě uvedeného nálezu Ústavního soudu proto soud konstatuje, že ředitelka mateřské školy a žalovaný postupovali správně a zcela v souladu s § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví. Žalobkyně vytýkala žalovanému, že se dopustil porušení § 68 odst. 3 správního řádu tím, že v odůvodnění neuvedl důvody výroků rozhodnutí a úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. S takto prezentovanou námitkou nelze zcela souhlasit, neboť z napadeného rozhodnutí je zřejmé, jaké úvahy vedly žalovaného k závěru o zamítnutí odvolání a potvrzení prvoinstančního rozhodnutí. Žalovaný totiž jasně vyjevil, že se striktně řídil podmínkami danými § 34 odst. 5 školského zákona a § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví. V tomto směru tak nelze žalovanému ničeho vytknout. V čem by se dalo žalobkyni částečně přitakat, je absence vypořádání se se všemi v odvolání uplatněnými námitkami. Je totiž pravdou, že v napadeném rozhodnutí není k nalezení explicitní názor žalovaného na odvolací tvrzení stran žádané výjimky ve vztahu k přesvědčení a svědomí zákonných zástupců. Tento nedostatek však dle názoru soudu nedosahuje takové intenzity, aby mohl vést k závěru o nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Jednoduše proto, že správní orgány obou stupňů nemohly ve věci postupovat jinak, než jak postupovaly, a motivaci rodičů k rozhodnutí o neočkování dítěte nebylo možné zohlednit. To, zda a jak by se s uplatněnou námitkou vypořádaly, proto nemohlo mít na jejich správný závěr (a postup podle § 34 odst. 5 školského zákona a § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví) žádný vliv. Dle názoru soudu nebyl v dané věci porušen ani § 2 odst. 4 správního řádu (v rozsahu namítaném žalobkyní). Jistě, není žádoucí, aby rozhodovací praxe úřadu byla příliš rozdílná. Do značné míry by tomu mohl napomoci i § 2 odst. 4 správního řádu in fine („Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem, aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.“). To by měl být imperativ sjednocující rozhodovací činnost správních orgánů. Problém je ovšem v tom, že by zde jednak muselo být prokázáno, že jde skutečně o ustálenou rozhodovací praxi, a dále zejména to, že se jedná o skutkově shodné nebo podobné případy. Ani k tomu v souzené věci nedošlo. Žalobkyně totiž soudu bez dalšího předložila pouze samotná rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje. Avšak jenom z takových rozhodnutí soud nedokáže tuto záležitost posoudit. K tomu by byla třeba důkladná znalost spisového materiálu, kterou Krajský soud v Plzni nemá. Nedůvodným je i tvrzení žalobkyně, že napadené rozhodnutí mělo negativní dopad na její oprávněné zájmy spočívající v nemožnosti vzdělávání. Dle komentářové literatury k čl. 33 LZPS (Michal Bobek: Právo na vzdělání, dostupné v systému ASPI) patří právo na vzdělání k hospodářským, sociálním a kulturním právům upraveným v hlavě čtvrté LZPS, kterých je možné dle čl. 41 odst. 1 LZPS se domáhat pouze v mezích zákonů, která je provádějí. Žalobkyně však nesplnila podmínky stanovené školským zákonem k přijetí do mateřské školy a z tohoto důvodu nemohlo dojít k porušení čl. 33 LZPS. Stran namítaných závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06, a v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2012, čj. 52 A 45/2011-20, soud konstatuje, že výše uvedené judikáty nemají dopad na projednávanou věc, neboť nepřijetí žalobkyně do mateřské školy není sankcí upravenou právními předpisy za nepodrobení se pravidelnému očkování, kterou by si správní orgán (mateřská škola) povinnost očkování vynucoval či nesplnění této povinnosti sankcionoval. Nepřijetí žalobkyně do mateřské školy je právním následkem nesplnění zákonem stanovené povinnosti stanovené v § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně nepředložila doklad o tom, že nemohla být očkována pro trvalou kontraindikaci, ani doklad o tom, že je proti infekci imunní, nesplnila tak zákonnou povinnost uvedenou v § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví. Správní orgány tak rozhodly v souladu s citovanými ustanoveními školského zákona a zákona o ochraně veřejného zdraví. Není jim tak možné vytýkat ani to, že rozhodly, aniž by byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu). [V] Celkový závěr a náklady řízení Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.). Jelikož na základě výše uvedené argumentace neshledal žalobu důvodnou, podle § 78 odst. 7 s. ř. s. ji rozsudkem zamítl. Úspěšný žalovaný správní orgán žádné náklady řízení neuplatnil, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.

Poučení