30 Ad 14/2021 – 194

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudkyň JUDr. Ivony Šubrtové a JUDr. Martiny Kűchlerové, Ph.D. v právní věci žalobkyně: European Dental Health s. r. o. se sídlem V Kopečku 81/1, 500 03 Hradec Králové zastoupena JUDr. Ondřejem Brožkem, advokátem se sídlem Na Pankráci 1683/127, 140 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví se sídlem Palackého náměstí 375/4, 128 00 Praha v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2021, č. j. MZDR 33209/2021–2/PRO, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Napadeným rozhodnutím žalovaný potvrdil rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje (dále také jen „správní orgán prvního stupně“ nebo „krajský úřad“) ze dne 20. 5. 2021, č. j. KUKHK–10669/ZD/2021–7, kterým byla žalobkyně jako poskytovatel zdravotních služeb uznána vinnou ze spáchání přestupku dle § 117 odst. 2 písm. i) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zdravotních službách“), kterého se měla dopustit tím, že porušila povinnost podílet se na zajištění lékařské pohotovostní služby nebo pohotovostní služby poskytované zubními lékaři nebo lékárníky podle § 45 odst. 2 písm. l) zákona o zdravotních službách, ačkoliv byla krajským úřadem v souladu s tímto ustanovením požádána, aby se podílela na zajištění pohotovostní služby zubních lékařů dne 15. 2. 2021 v čase od 16 do 22 hodin v místě poskytování zdravotních služeb uvedeném v rozhodnutí krajského úřadu o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb ze dne 5. 6. 2012, tedy na adrese V Kopečku 81/1, Hradec Králové, PSČ 500 03. Žalobkyně se na zajištění pohotovostní služby zubních lékařů v tomto čase a místě nepodílela. Za uvedený přestupek byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 10 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení v paušální částce 1 000 Kč. II.Žalobní argumentace 2. Žalobkyně nejprve předestřela, že byla správním orgánem prvního stupně dne 9. 11. 2020 požádána a dne 14. 12. 2020 vyzvána ve smyslu § 45 odst. 2 písm. l) zákona o zdravotních službách k zajištění pohotovostní služby zubních lékařů. Tuto výzvu správní orgán prvního stupně zopakoval ještě dne 18. 1. 2021 a dne 27. 1. 2021.

3. Dle žalobkyně je mezi ní a správními orgány sporné, zda je možné dle § 45 odst. 2 písm. l) zákona o zdravotních službách ze strany krajského úřadu poskytovateli zdravotní péče vrchnostensky nařídit participaci na pohotovostní službě za krajským úřadem jednostranně určených podmínek, nebo zda je nutné se na podmínkách takového poskytování pohotovostních služeb dohodnout.

4. Uvedla, že se správním orgánem prvního stupně jednala, snažila se vysvětlit svoji situaci, neboť je patrně jediným zdravotnickým zařízením, které neinkasuje platby od státu, kraje ani pojišťoven, ale jen a pouze od pacientů. Proto tedy v jejím případě nelze aplikovat stejný návrh smlouvy a stejný návrh podmínek jako pro běžnou stomatologickou ordinaci. Správní orgán prvního stupně nicméně o podmínkách navrhované smlouvy odmítl jednat. Namísto toho bez dalšího uveřejnil na svých webových stránkách a v oblastním tisku informaci, že žalobkyně v konkrétní dny bude poskytovat prezenční a po vymezené hodiny nepřetržitou pohotovostní službu. A to aniž by s žalobkyní uzavřel příslušnou smlouvu.

5. Poukázala na komentářovou literaturu k § 45 zákona o zdravotních službách (BURIÁNEK, A. a kol. Zákon o zdravotních službách: Praktický komentář; Wolters Kluwer; 2019), která uvádí následující: „Rozsah tohoto podílu [na zajišťování pohotovostní služby] by měl být přiměřený s ohledem na ordinační hodiny a jiné povinnosti, které poskytovatel zdravotních služeb musí vůči svým vlastním pacientům plnit, a odměna za výkon této povinnosti by měla odpovídat odměně, kterou poskytovatel zdravotních služeb obdrží za poskytování zdravotních služeb ve svém oboru, při své běžné činnosti. Je patrně nedostatkem zákona, že blíže neupravuje, za jakých podmínek a v jakém rozsahu má být tento podíl zajištěn. Základem by měla být smlouva mezi příslušným poskytovatelem a poskytovatelem provozujícím zdravotnickou pohotovostní službu, případně pracovněprávní vztah mezi nimi na základě dohody o práci konané mimo pracovní poměr.“ 6. Zmínila, že již po uveřejnění informace krajským úřadem, že žalobkyně bude tyto pohotovostní služby poskytovat, se bránila návrhem na vydání předběžného opatření. Tomuto návrhu vyhověl Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. 3. 2021, č. j. 0 Nc 8102/2021–18, který vyšel právě ze skutečnosti, že se žalobkyně se správním orgánem prvního stupně nedohodly na podmínkách zajišťování stomatologické lékařské pohotovostní služby. Žalobkyně současně doplnila, že uvedené předběžné opatření bylo krajským soudem zrušeno, nicméně z důvodu věcné nepříslušnosti okresního soudu.

7. Dle žalobkyně je nesprávné tvrzení žalovaného, že jí vzniká povinnost poskytovat pohotovostní péči již samotnou žádostí krajského úřadu, neboť mezi nimi neexistuje vrchnostenský vztah. Žádost kraje dle § 45 odst. 2 písm. l) zákona o zdravotních službách tak dle žalobkyně fakticky znamená příkaz nucené práce.

8. Poukázala na to, že patří k subjektům, které zdravotní péči v oblasti stomatologie pozvedávají na vyšší úroveň. Disponuje plně vybavenou ordinací pro mikroskopickou stomatologii, jejímž cílem je zuby zachraňovat, postupovat podle nejmodernějších lékařských postupů a zásad mikroskopické stomatologie, s cílem minimálně invazivní terapie. Ošetření v rámci pohotovostní péče organizované správním orgánem prvního stupně však spočívá pouze v paliativní terapii hrazené z veřejného zdravotního pojištění, což je většinou pouze vytržení zubu či zákroky k vytržení zubu vedoucí. Tyto úkony v drtivé většině případů již nejsou lege artis metodou ošetření a mnohdy spíše pacienta poškozují, zaměřují se přitom pouze na rychlé a co nejlevnější ošetření akutní bolesti pacienta.

9. To je dle žalobkyně jeden z důvodů, proč neuzavřela se zdravotními pojišťovnami žádné smluvní vztahy. Péči hrazenou zdravotními pojišťovnami, která již mnohdy není ani péčí lege artis, žalobkyně nenabízí a neposkytuje. Registrovaní pacienti hradí za své ošetření plnou úhradu, a to jak za ambulantní, tak pohotovostní péči.

10. Zmínila, že mezi žalobkyní a správním orgánem prvního stupně přitom nejasnosti ohledně postupu lege artis, resp. ohledně obdobného příkazu na „žádost“ krajského úřadu o poskytování non lege artis pohotovostních služeb, panovaly již historicky. Správní orgán prvního stupně již v roce 2014 žalobkyni adresoval obdobnou „žádost“, resp. jednostranný příkaz. V té době krajský úřad akceptoval odmítnutí žalobkyně bez jakýchkoliv postihů, nicméně bez oficiálního písemného vyjádření.

11. Žalobkyně dodala, že dne 15. 2. 2021 ani fyzicky pohotovostní péči poskytovat nemohla, neboť její lékař se v té době nacházel v nemocnici v Rychnově nad Kněžnou poté, co předešlého dne utrpěl úraz na lyžích.

12. Uvedla, že se nezříká svých povinností vůči pacientům, ani svých povinností dle zákona o zdravotních službách. Je však přesvědčena, že své povinnosti již nyní plní, když přebírá odpovědnost za péči o cca 2 000 pacientů, kteří tak nijak nezatěžují veřejné zdravotní rozpočty. Žalobkyně však není tzv. „smluvním zubním lékařem“, tedy nemá s pojišťovnami uzavřenou žádnou smlouvu, která by jí umožňovala bez dalšího poskytovat zdravotní služby bez spoluúčasti pacientů. V navrhované smlouvě správní orgán prvního stupně jednostranně určil odměnu za pohotovostní péči ve výši 800 Kč za hodinu pohotovostní služby, aniž by přihlédl k faktickým nákladům na provoz ordinace žalobkyně. Rozdíl by potom, bez příspěvku zdravotních pojišťoven, musela žalobkyně nést zcela ze svého. Navrhovaná odměna ve výši 800 Kč za hodinu práce je pro žalobkyni zjevně neadekvátní a fakticky likvidační. Ambulantní provoz nestátního zdravotnického zařízení žalobkyně je dle současné nákladové kalkulace vyčíslen na 39,82 Kč/min, což činí 2 389,20 Kč/hod. Proto dle ní představa správního orgánu prvního stupně o poskytování pohotovostní péče z její strany není udržitelná.

13. Dále poukázala na to, že pro své pacienty zajišťuje nepřetržitou pohotovost v plném rozsahu za podmínek odpovídajících kvalitě ošetření na jejím pracovišti. Odpovědný lékař „je na příjmu“ a v případě akutních stavů poskytuje zdravotní péči v zásadě nepřetržitě.

14. Žalobkyně souhlasí s žalovaným v tom, že zákon o zdravotních službách výslovně nezmiňuje podmínku existence smlouvy mezi krajským úřadem a poskytovatelem zdravotní péče. Je to skutečně nedostatek zákona, jak uvádí mj. i výše zmíněná komentářová literatura. Žalobkyně však nesouhlasí s paušálním odmítnutím tohoto komentářového pramene ze strany žalovaného, aniž by jej žalovaný blíže vysvětlil, a interpretoval zákon o zdravotních službách tak, aby pro příští případy neexistovaly další pochybnosti v této otázce. Žalovaný nepodal žalobkyni vysvětlení, v čem je žalovaným zastávaná konstrukce spravedlivá.

15. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a aby zavázal žalovaného k úhradě nákladů řízení. III.Vyjádření žalovaného k žalobě 16. Žalovaný ve svém stanovisku k žalobě ze dne 25. 11. 2021 uvedl, že za zásadní považuje otázku, zda je dle § 45 odst. 2 písm. l) zákona o zdravotních službách možné, aby krajský úřad poskytovateli zdravotních služeb vrchnostensky nařídil participaci na pohotovostní službě za jednostranně určených podmínek, nebo zda je nutné se na podmínkách dohodnout. Dle žalobkyní odkazované komentářové literatury je nutné, aby participace na pohotovostní službě byla v přiměřeném rozsahu a za odměnu jako při běžné činnosti poskytovatele.

17. Dle citovaného ustanovení je poskytovatel zdravotních služeb povinen se na žádost krajského úřadu podílet na zajištění pohotovostní služby zubních lékařů. Další podmínky zákon o zdravotních službách nestanovuje. Závěry komentářové literatury žalovaný považuje za nezávadné spekulace.

18. Poukázal na skutečnost, že povinnost poskytovatelů zdravotních služeb v oboru zubní lékařství podílet se na zajištění pohotovostní služby v rozsahu specifikovaném v žádosti podle § 45 odst. 2 písm. l) zákona o zdravotních službách, spadá pod čl. 9 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), dle kterého se zákaz nucených prací nevztahuje na jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých.

19. Nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že by pohotovostní péče poskytovaná v souladu se zákonem o zdravotních službách nebyla lege artis a poškozovala pacienta. Nijak nezpochybnil odbornost lékaře žalobkyně MUDr. P. K., ale nepovažuje ji za překážku, která by jí měla bránit v podílení se na pohotovostní službě.

20. K námitce ohledně fyzické nemožnosti vykonat pohotovostní péči dne 15. 2. 2021 z důvodu pobytu lékaře žalobkyně v nemocnici, se žalovaný v napadeném rozhodnutí nemohl vyjádřit, neboť nebyla ve správním řízení žalobkyní uplatněna. Poukázal na skutečnost, že několik pacientů sdělilo, že jim právě dne 15. 2. 2021 žalobkyně nabídla ošetření v samopláteckém režimu. Proto považuje tuto námitku za účelovou.

21. Svou interpretaci zákona o zdravotních službách považuje za jasnou a spravedlivou v tom, že je postupováno v případě všech poskytovatelů zdravotních služeb stejně. Nesouhlasí ani s žalobkyní tvrzeným likvidačním účinkem participace na pohotovostní službě, neboť ta je dle rozpisu stanovená ani ne na jeden den za měsíc.

22. Závěrem svého vyjádření žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. IV.Vyjádření žalobkyně ze dne 3. 11. 2022 23. V návaznosti na stanovisko žalovaného žalobkyně reagovala dalším vyjádřením. Uvedla, že se pro nastínění správného postupu při zajišťování pohotovostní stomatologické péče dotázala všech krajských úřadů v České republice, jakým způsobem tuto péči zajišťují.

24. Pokud jde o Liberecký kraj, ten v období od 1. 1. 2019 do února 2022 uzavřel mj. tři smlouvy se společností Krajská nemocnice Liberec a.s., které hradil částku 2 269,65 Kč za hodinu. Další dvě smlouvy uzavřel se společností Liberecká dentální s.r.o., které se zavázal platit 2 350 Kč za hodinu. Středočeský kraj v jednotlivých letech 2019 až 2022 uzavřel 44 až 55 smluv, přičemž od roku 2017 ohodnocuje hodinu práce stomatologa částkou 1 000 Kč. Olomoucký kraj pohotovostní službu ohodnocuje částkou 500 až 700 Kč o víkendech a částkou 800 až 1 000 Kč o svátcích, avšak jde o smlouvy vysoutěžené ve výběrovém řízení. Obdobný způsob zvolil Moravskoslezský kraj, kde je hodina práce ohodnocována necelými 1 000 Kč.

25. V dalších krajích je zajištění pohotovostních služeb řešeno jiným způsobem. Jihočeský kraj tuto službu ponechává na bedrech nemocnic, obdobně tomu je dle žalobkyně v Praze a na Vysočině. V Ústeckém kraji je situace řešena na úrovni jednotlivých měst, přičemž jako příklad žalobkyně uvedla Děčín, kde hradí zubním lékařům za hodinu služby 1 500 Kč.

26. Uvedené žalobkyně shrnula tak, že pohotovostní služba je zařizována napříč Českou republikou variabilně a ustálená praxe mezi kraji neexistuje. Některé kraje pohotovostní stomatologické služby soutěží jako veřejné zakázky, jiné kraje se spoléhají na širokou síť nemocničních zařízení ve spojení s městskými klinikami.

27. Přístup žalovaného dle žalobkyně není namístě, není transparentní, a ve svém důsledku zasahuje do ústavně zaručeného práva svobodně podnikat čl. 26 Listiny, analogicky pak do práva na spravedlivou odměnu za práci (čl. 28 Listiny, byť platí pro zaměstnance). Konečně pak praxe krajského úřadu ve svém důsledku porušuje zákaz nucených prací (čl. 9 Listiny). Žalobkyně rozumí, že toto právo je omezeno v čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny, nicméně ze všeho výše uvedeného je zjevné, že krajský úřad mohl a může využít transparentnější způsob zajištění pohotovostních stomatologických služeb, aniž by žalobkyni zasahoval minimálně do její smluvní svobody. V.Jednání soudu dne 15. 11. 2022 28. Při jednání dne 15. 11. 2022 oba účastníci v plném rozsahu odkázali na svá vyjádření ve věci. Soud provedl dokazování listinnými důkazy, které navrhla žalobkyně. Konkrétně šlo o kódy pohotovostních výkonů za jednotlivé typy ošetření zubním lékařem; dopis Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 26. 6. 2014, v němž je po žalobkyni žádáno sdělení, za jakých podmínek je ochotna akceptovat smlouvu o poskytování pohotovostních služeb; ambulantní nález ze dne 15. 2. 2021, dle kterého byl lékař žalobkyně téhož dne v 16:04 hodin vyšetřen v Nemocnici Rychnov nad Kněžnou s tím, že předcházející den utrpěl pád na lyžích; zpracované ceníky úkonů žalobkyně, z nichž vyplývá sazba žalobkyně ve výši 2 389,20 Kč za hodinu; a smlouvy o pohotovosti zubních lékařů podle § 45 odst. 2 písm. l) zákona o zdravotních službách, jak jsou uzavírány v jednotlivých krajích (kraj Ústecký, Liberecký, Jihomoravský, Moravskoslezský, Olomoucký a Středočeský), které se žalobkyni podařilo získat. Z nich vyplývá, že systém pohotovostních služeb zubních lékařů je v každém kraji řešen jiným způsobem. Zástupce žalobkyně zdůraznil, že od soudu očekává právní výklad ustanovení § 45 odst. 2 písm. l) zákona o zdravotních službách, proto vzal zpět žalobní argumentaci týkající se skutečnosti, že dne 15. 2. 2021 žalobkyně ani fyzicky pohotovostní péči poskytovat nemohla, neboť její lékař se v té době nacházel v nemocnici v Rychnově nad Kněžnou. VI.Další průběh řízení 29. Rozsudkem ze dne 22. 11. 2022, č. j. 30 Ad 14/2021–124, zdejší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vyšel z toho, že mezi účastníky je sporná právní otázka, zda § 45 odst. 2 písm. l) zákona o zdravotních službách umožňuje správnímu orgánu prvního stupně autoritativně nařídit žalobkyni coby poskytovateli zdravotních služeb, aby se za jednostranně určených podmínek podílela na pohotovostní službě zubních lékařů. Krajský soud tuto otázku vyhodnotil jako střet práva žalobkyně na svobodné podnikání spolu se zákazem nucené práce na straně jedné a právem veřejnosti na ochranu veřejného zdraví na straně druhé. Při vážení těchto práv vyšel krajský soud z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně z rozsudku ze dne 14. 9. 2010, Steindel proti Německu, stížnost č. 29878/07, který se týkal povinnosti lékaře sloužit na pohotovosti. Na jeho základě dospěl krajský soud k závěru, že o nucenou práci se nejedná při současném splnění tří podmínek: (1) výkon lékaře nevybočí z rozsahu vykonávaných lékařských činností, (2) lékaři náleží přiměřená odměna, (3) výkon se uskutečňuje v zásadě mimo běžné ordinační hodiny. Krajský soud shledal naplnění všech tří podmínek, podrobněji se zabýval přiměřeností odměny, jejíž nízkou výši žalobkyně namítala. Na základě srovnání výše odměn poskytovaných zdravotnickými zařízeními vybranými kraji v České republice krajský soud vyhodnotil nabízenou odměnu ve výši 800 Kč za hodinu jako přiměřenou. Ustanovení § 45 odst. 2 písm. l) zákona o zdravotních službách krajský soud vyložil tak, že při splnění výše uvedených tří podmínek je lékař povinen žádosti kraje vyhovět. V této části byla tedy žaloba nedůvodná. Krajský soud ovšem upozornil, že možnost nařídit výkon lékařské pohotovostní služby musí být v souladu s právem na rovné zacházení. K porušení zákazu nucené práce by totiž mohlo dojít v případě, že by kraj využíval tuto svoji pravomoc na základě diskriminačních kritérií. Součástí správního spisu by proto měla být alespoň informace o tom, kolika lékařů se uvedená povinnost týká, jaký je celkový počet lékařů a zda se okruh určených lékařů v čase střídá. Protože žádná taková informace součástí správního spisu nebyla a ani se k tomuto žalovaný ve svém rozhodnutí nikterak nevyjádřil, dospěl krajský soud k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a proto je zrušil.

30. Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl, rozsudek zdejšího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odůvodnil, že žalobkyně neuplatnila žalobní bod, kterým by poukazovala na nerovný přístup krajského úřadu k jednotlivým zdravotnickým zařízením, kterým udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb, pokud jde o uložení povinnosti podílet se na zajištění pohotovostní služby či rozsahu této povinnosti. Dále uvedl, že „v žalobě žalobkyně neužila argument porušení zákazu nucených prací. Nezákonnost rozhodnutí stěžovatele spojovala s tím, že jí nevznikla povinnost vykonat pohotovostní službu, neboť neuzavřela dohodu, která by jí tuto povinnost ukládala. Dále poukazovala na zcela nedostatečnou výši odměny, která jí byla krajským úřadem nabízena v návrhu smlouvy. Hájila se rovněž tím, že kvalita zdravotní péče, která je po ní požadována, je vzhledem k stávající úrovni zubního lékařství non lege artis, a proto za těchto podmínek odmítá lékařskou péči poskytovat. A v neposlední řadě poukazovala na to, že se permanentně podílí na poskytování pohotovostní služby v Královéhradeckém kraji, neboť je neomezeně dostupná svým pacientům, které ošetřuje i mimo běžnou ordinační dobu. Žádný z žalobních bodů uplatněných v žalobě tedy nezahrnuje argument svévolného či diskriminačního postupu krajského úřadu při nařizování pohotovostní služby žalobkyni, pokud jde o otázku, že služba byla požadována právě po ní a v rozsahu stanoveném v žádosti ze dne 18. 1. 2021. Krajský soud měl přezkoumat rozhodnutí stěžovatele v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), mezi něž nepatří námitka svévole či porušení principu rovnosti při nařizování pohotovostní služby žalobkyni. Nad rámec žalobních bodů by byl krajský soud povinen přihlédnout k vadám správního řízení, tj. k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, ovšem pouze za podmínky, že by mu tato vada bránila věcně posoudit některý z řádně a včas uplatněných žalobních bodů (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009–84, a ze dne 18. 2. 2020, č. j. 10 As 156/2018–110). Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že v důsledku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného nemohl přezkoumat, zda rozsah povinnosti vykonat pohotovostní službu uložený žalobkyni je přiměřený a zda nepostupoval krajský úřad při ukládání této povinnosti svévolně (zda není výkon pohotovostní služby vyžadován krajským úřadem diskriminačně jen vůči některým zdravotnickým zařízením). Krajský soud se ovšem těmito otázkami neměl věcně zabývat, neboť žalobkyně neuplatnila včas žalobní bod, který by vyžadoval jejich posouzení. Nelze tedy dovodit, že by případná nepřezkoumatelnost rozhodnutí stěžovatele bránila krajskému soudu přezkoumat napadené rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů. Není úkolem soudu, aby nad rámec žaloby vyhledával argumenty ve prospěch diskriminace na místo žalobkyně (viz rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2021, č. j. 10 As 265/2020–57). Zdejší soud tedy dle Nejvyššího správního soudu přezkoumal napadené rozhodnutí nad rámec uplatněných žalobních bodů a zrušil je z důvodu, k němuž nebyl povinen (tedy ani oprávněn) přihlédnout i bez námitky. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Krajský soud se tedy neměl zabývat argumenty žalobkyně ohledně zákazu nucených prací a nerovného přístupu krajského úřadu k jednotlivým zdravotnickým zařízením, neboť žalobkyně neuplatnila včas žalobní bod, který by vyžadoval jejich posouzení. Tímto právním názorem Nejvyššího správního soudu je krajský soud v dalším řízení vázán (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). VII.Jednání soudu dne 25. 7. 2023 31. Po vrácení věci z Nejvyššího správního soudu se uskutečnilo další ústní jednání. Při něm zástupce žalobkyně setrval na svém názoru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Pověřený pracovník žalovaného odkázal na své vyjádření k žalobě a vyjádřil souhlas s tím, jak krajský soud věc posoudil ve zrušeném rozsudku co do povinnosti žalobkyně podílet se na zajištění pohotovostní služby zubních lékařů včetně žalovaným navržené odměny za ni (tj. 800 Kč za hodinu výkonu pohotovostní služby). VIII.Skutkové a právní závěry krajského soudu 32. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1, 2 s. ř. s.). Dospěl při tom k následujícím skutkovým a právním závěrům. a. Skutkový stav věci 33. Z předloženého správního spisu vyplynulo, že správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 5. 6. 2012, č. j. 8194/ZD/2012, udělil žalobkyni oprávnění k poskytování zdravotních služeb v oboru zubní lékařství na adrese V Kopečku 81/1, Hradec Králové, PSČ 500 03.

34. Dne 9. 11. 2020 správní orgán prvního stupně písemně kontaktoval žalobkyni ve věci zajištění lékařské pohotovostní služby v oboru zubní lékařství s požadavkem o zapojení se do služeb v centrální pohotovosti ve Fakultní nemocnici Hradec Králové a zvážení svého přístupu k této otázce. Žalobkyně na tuto výzvu dne 11. 11. 2020 správnímu orgánu prvního stupně sdělila, že jí není znám žádný právní důvod, dle kterého by měla uzavřít smlouvu s Fakultní nemocnicí Hradec Králové, že je připravena plnit své povinnosti dle § 45 odst. 2 písm. l) zákona o zdravotních službách a že poskytuje nepřetržitou pohotovostní službu pro své i cizí pacienty.

35. Následně správní orgán prvního stupně žalobkyni dne 14. 12. 2020 zaslal dopis, ve kterém vysvětlil, že v případě, že se nechce zapojit do systému pohotovostních služeb v areálu Fakultní nemocnice Hradec Králové, je nutné přistoupit k alternativnímu řešení v podobě uzavření smlouvy o zajištění stomatologické lékařské pohotovostní služby v Královéhradeckém kraji. Zaslal jí návrh této smlouvy o zajištění stomatologické lékařské pohotovostní služby v Královéhradeckém kraji v ordinaci žalobkyně a rozpis služeb na rok 2021. Žalobkyně správnímu orgánu prvního stupně sdělila, že předložený návrh smlouvy je pro ni nepřijatelný z důvodu personálního vytížení a nízkého finančního ohodnocení, neboť její náklady na hodinový provoz převyšují nabízenou částku 800 Kč, a připomněla, že je nesmluvním zdravotnickým zařízením.

36. Dne 18. 1. 2021 zaslal správní orgán prvního stupně žalobkyni žádost ve smyslu § 45 odst. 2 písm. l) zákona o zdravotních službách s rozpisem služeb na rok 2021 (mj. i dne 15. 2. 2021 od 16 do 22 hodin). Současně ji poučil o tom, že na základě § 117 odst. 2 písm. i) zákona o zdravotních službách je porušení povinnosti podílet se na zajištění lékařské pohotovostní služby nebo pohotovostní služby poskytované zubními lékaři nebo lékárníky podle § 45 odst. 2 písm. l) téhož zákona přestupkem. Tato žádost byla žalobkyni doručena dne 19. 1. 2021. Žalobkyně v reakci na ni odkázala na své předchozí podání a dotázala se, zda může očekávat smysluplný návrh smlouvy.

37. Správní orgán prvního stupně se obrátil na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu s otázkou na postup v případě, kdy je pohotovost poskytována nesmluvními poskytovateli zdravotních služeb, načež mu bylo sděleno, že v takovém případě se postupuje podle § 17 odst. 1 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), dle kterého se smlouvy nevyžadují při poskytování neodkladné péče pojištěnci. Nesmluvní poskytovatel zdravotních služeb tedy jen prokáže výkon a vyúčtuje ho. Tato informace byla žalobkyni předána. S odkazem na § 110 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách byla správním orgánem prvního stupně informována o tom, že určení rozsahu poskytování pohotovostních služeb je svěřeno krajskému úřadu, že neposkytuje pohotovostní službu ve smyslu zákona o zdravotních službách, a současně byla poučena o následcích neposkytování pohotovostní služby. Ve vyjádření ze dne 3. 11. 2020 žalobkyně vyslovila svůj názor, že krajský úřad nesmí na poskytovatele zdravotních služeb přenášet náklady za poskytnutí pohotovosti. Uvedla, že ani kompenzace od zdravotní pojišťovny by její náklady nepokryla a opětovně odkázala na komentář k § 45 zákona o zdravotních službách, dle kterého „by měl být rozsah pohotovostních služeb přiměřený s ohledem na ordinační hodiny a jiné povinnosti a odměna by měla odpovídat odměně, kterou poskytovatel zdravotních služeb obdrží při své běžné činnosti.“ Závěrem zopakovala, že svým pacientům poskytuje nepřetržitou pohotovost, a shrnula, že své povinnosti neodmítá, ale výše uvedené podmínky pro ni nejsou odpovídající. Dne 12. 2. 2021 žalobkyně zaslala správnímu orgánu prvního stupně urgenci, ve které se ohradila proti tomu, aby byla uvedena na webu krajského úřadu jako subjekt poskytující pohotovostní služby.

38. Dne 18. 2. 2021 zaslala Fakultní nemocnice Hradec Králové správnímu orgánu prvního stupně podnět k prošetření nezajištění lékařské pohotovostní služby ze strany žalobkyně dne 15. 2. 2021. Několika pacienty jí totiž bylo sděleno, že žalobkyně pacienty odmítá nebo jim nabízí ošetření v samopláteckém režimu za 3 000 Kč za otevření ordinace plus cenu za příslušný výkon dle jejího ceníku.

39. Správní orgán prvního stupně následně dne 1. 3. 2021 kontaktoval žalobkyni ohledně nezajištění pohotovostní služby zubních lékařů dne 15. 2. 2021. Dotázal se, zda skutečně dne 15. 2. 2021 nezajistila lékařskou pohotovostní službu, dle jakého právního předpisu požadovala od pacientů úhradu a zda v termínu 10. 3. 2021 bude pohotovost dle rozpisu řádně zajištěna.

40. Dne 8. 3. 2021 žalobkyně správnímu orgánu prvního stupně sdělila, že dle jejího názoru je nutná dohoda obou stran a nestačí pouhá žádost krajského úřadu. Poukázala na usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2021, č. j. 0 Nc 8102/2021–18, kterým soud k jejímu návrhu na vydání předběžného opatření přikázal správnímu orgánu prvního stupně odstranit ze svého webu informaci o tom, že žalobkyně poskytuje lékařskou pohotovostní službu, a informovala správní orgán prvního stupně o tom, že dne 15. 2. 2021 v ordinaci přítomen nikdo nebyl, neboť svým pacientům žalobkyně poskytuje telefonickou pohotovost. Zopakovala argumentaci z předchozích dopisů a závěrem uvedla, že za adekvátní odměnu za poskytování pohotovostní služby považuje částku alespoň 3 000 Kč za hodinu.

41. Dne 17. 3. 2021 správní orgán prvního stupně oznámil žalobkyni zahájení správního řízení o přestupku dle § 117 odst. 2 písm. i) zákona o zdravotních službách, kterého se měla dopustit tím, že dne 15. 2. 2021 nesplnila povinnost podílet se na zajištění pohotovostní služby poskytované zubními lékaři, ačkoliv o to byla v souladu s § 45 odst. 2 písm. l) požádána dne 18. 1. 2021. V reakci na to žalobkyně správnímu orgánu dne 29. 3. 2021 sdělila, že žádost o uzavření smlouvy nelze zaměňovat za příkaz k fyzické přítomnosti na pracovišti a příkaz k poskytování pohotovostní péče.

42. Mezi zástupcem žalobkyně a správním orgánem prvního stupně dále ve dnech 18. 3. 2021 a 24. 3. 2021 proběhla emailová komunikace, během které si obě strany vyměnily svá neměnná stanoviska.

43. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2021, č. j. 47 Co 67/2021–104, bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2021, č. j. 0 Nc 8102/2021–18, o nařízení předběžného opatření, a věc byla postoupena věcně příslušnému Krajskému soudu v Hradci Králové.

44. Dne 28. 4. 2021 byla žalobkyně poučena o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Tohoto práva nevyužila.

45. Dne 20. 5. 2021 správní orgán prvního stupně vydal ve věci rozhodnutí (viz bod 1 tohoto rozsudku). Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný dne 3. 9. 2021 napadeným rozhodnutím zamítl. b. Právní závěry 46. Při opětovném posouzení předmětné věci vycházel krajský soud z učiněného závěru Nejvyššího správního soudu, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Vázán tak jeho právním názorem přistoupil k přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích řádně a včas uplatněných žalobních bodů. Nezákonnost napadeného rozhodnutí žalobkyně spojovala zejména s tím, že jí nevznikla povinnost vykonat pohotovostní službu, neboť neuzavřela dohodu, která by jí tuto povinnost ukládala (první žalobní bod). Dále poukazovala na zcela nedostatečnou výši odměny, která jí byla krajským úřadem nabízena v návrhu smlouvy (druhý žalobní bod). Hájila se rovněž tím, že kvalita zdravotní péče, která je po ní v rámci pohotovostní služby organizované správním orgánem prvního stupně požadována, je vzhledem k stávající úrovni zubního lékařství non lege artis, a proto za těchto podmínek odmítá lékařskou péči poskytovat (třetí žalobní bod). Poukazovala i na to, že se permanentně podílí na poskytování pohotovostní služby v Královéhradeckém kraji, neboť je neomezeně dostupná svým pacientům, které ošetřuje i mimo běžnou ordinační dobu (čtvrtý žalobní bod).

47. Po provedeném přezkumném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

48. Krajský soud úvodem upozorňuje, že není smyslem soudního přezkumu podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005–130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006–86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012–47).

49. Při posouzení žaloby soud vyšel z následující právní úpravy:

50. Podle § 110 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách za organizaci a zajištění lékařské pohotovostní služby, lékárenské pohotovostní služby a pohotovostní služby v oboru zubní lékařství odpovídá kraj. Podle odst. 2 téhož ustanovení se lékařskou pohotovostní službou rozumí ambulantní péče poskytovaná pacientům v případech náhlé změny zdravotního stavu nebo zhoršení průběhu onemocnění. O pohotovostní služby nejde v případě poskytnutí ambulantní péče v rámci pravidelné ordinační doby poskytovatele. Podle věty první a druhé se postupuje i v případě poskytování pohotovostní služby v oboru zubní lékařství a lékárenské pohotovostní služby.

51. Podle § 45 odst. 2 písm. l) zákona o zdravotních službách je poskytovatel povinen podílet se na žádost kraje, jehož krajský úřad mu udělil oprávnění, na zajištění lékařské pohotovostní služby, lékárenské pohotovostní služby a pohotovostní služby zubních lékařů.

52. Podle § 117 odst. 2 písm. i) zákona o zdravotních službách se poskytovatel dopustí přestupku tím, že poruší povinnost podílet se na zajištění lékařské pohotovostní služby nebo pohotovostní služby poskytované zubními lékaři nebo lékárníky podle § 45 odst. 2 písm. l) téhož zákona.

53. Napadeným rozhodnutím byla žalobkyně jako poskytovatel zdravotních služeb uznána vinnou ze spáchání přestupku dle § 117 odst. 2 písm. i) zákona o zdravotních službách, kterého se měla dne 15. 2. 2021 v čase od 16 do 22 hodin dopustit tím, že porušila povinnost podílet se na zajištění lékařské pohotovostní služby nebo pohotovostní služby poskytované zubními lékaři nebo lékárníky podle § 45 odst. 2 písm. l) zákona o zdravotních službách, ačkoliv o to byla krajským úřadem požádána. Za uvedený přestupek byla žalobkyni uložena pokuta.

54. Žalobkyně v prvním žalobním bodu uváděla, že jí nevznikla povinnost pohotovostní službu vykonat, neboť s krajským úřadem neuzavřela dohodu, která by jí tuto povinnost ukládala. Mezi stranami tedy bylo sporné zejména to, zda je dle § 45 odst. 2 písm. l) zákona o zdravotních službách možné ze strany krajského úřadu vrchnostensky nařídit poskytovateli zdravotní péče, aby se podílel na pohotovostní službě, a to za jednostranně určených podmínek, nebo zda je nutné se na podmínkách poskytování pohotovostních služeb dohodnout. Žádost kraje dle § 45 odst. 2 písm. l) zákona o zdravotních službách tak dle žalobkyně fakticky znamená příkaz nucené práce.

55. Krajský soud při posouzení předmětné věci vycházel zejména ze skutečnosti, že výkon lékařské pohotovostní služby je nutné chápat jako součást systému postaveného na snaze zajistit pacientům nezbytnou lékařskou péči i v hodinách po běžné ordinační době lékařů a o víkendech v případech náhlé změny zdravotního stavu nebo zhoršení průběhu onemocnění.

56. V daném případě krajský úřad dne 5. 6. 2012 udělil žalobkyni oprávnění k poskytování zdravotních služeb v oboru zubní lékařství a dne 18. 1. 2021 ji ve smyslu výše uvedeného ustanovení požádal, aby se podílela na zajištění pohotovostní služby zubních lékařů. Současně jí sdělil rozpis služeb, dle kterých mělo jít o celkem 8 dní v roce 2021 (vždy v rozsahu 6 hodin, ve všední dny celkem sedmkrát od 16 do 22 hodin, v jednom případě o víkendu od 8 do 14 hodin). Krajský úřad žalobkyni předložil i návrh smlouvy o zajištění pohotovostní služby, dle které žalobkyně měla být odměněna částkou 800 Kč za každou odslouženou hodinu. Tyto skutečnosti svědčí o tom, že podmínky pro to, aby se žalobkyně mohla podílet na zajištění pohotovostní služby zubních lékařů, byly splněny nad rámec toho, co požaduje zákon o zdravotních službách. Zákon o zdravotních službách totiž nestanoví, že by zajištění pohotovostní služby zubních lékařů mělo být realizováno až na základě smlouvy, ani že by za její zajištění měla být ze strany příslušného kraje poskytována odměna.

57. Znění ustanovení § 45 odst. 2 písm. l) zákona o zdravotních službách není samoúčelné. Ze skutečnosti, že zákonodárce stanovil povinnost lékaře podílet se na zajištění lékařské pohotovostní služby v návaznosti na udělené oprávnění k poskytování zdravotních služeb krajským úřadem, je zřejmý jeho úmysl, tedy, že na druhou stranu se od lékaře očekává i určitá služba veřejnosti v podobě podílení se na lékařské pohotovostní službě, za kterou kraj dle § 110 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách zodpovídá. Zákonná formulace ustanovení § 45 odst. 2 písm. l) zákona o zdravotních službách „…poskytovatel je povinen na žádost kraje…“, je zavádějící pouze zdánlivě, naopak je odrazem výše uvedeného vztahu. V případě, že kraj ve smyslu uvedeného ustanovení poskytovatele lékařské péče o participaci na zajištění lékařské pohotovostní služby v oboru, pro který poskytovateli udělil oprávnění, individuálně požádá, a jedná se o službu v ordinaci poskytovatele či v prostorách nabídnutých krajem k tomu určených a vybavených (zde Fakultní nemocnice v Hradci Králové) a současně rozsah pohotovostní služby bude přiměřený, je poskytovatel zdravotních služeb povinen takové žádosti vyhovět, a to bez ohledu na to, zda mezi krajským úřadem a poskytovatelem zdravotních služeb byla uzavřena nějaká smlouva. Jinými slovy ustanovení § 45 odst. 2 písm. l) zákona o zdravotních službách automaticky se žádostí kraje spojuje i povinnost lékaře a tedy nemožnost takové žádosti bez sankce nevyhovět. To ostatně vyplývá i z navazujícího ustanovení § 117 odst. 2 písm. i) zákona o zdravotních službách, které právě porušení povinnosti podílet se na zajištění lékařské pohotovostní služby poskytované zubními lékaři kvalifikuje jako přestupek. Krajský soud tedy ve shodě se žalovaným dospěl k závěru, že zákon o zdravotních službách nepředpokládá uzavření smlouvy o poskytování pohotovostní služby, přičemž vznik povinnosti poskytovatele zdravotních služeb podílet se na pohotovostní službě je spojen již s žádostí kraje, tedy jednostranným úkonem. Nejedná se však o vrchnostenský příkaz, jak jej nazývá žalobkyně a tedy o jakousi svévoli krajského úřadu, ale jde o naplnění smyslu a účelu zákona o zdravotních službách, v němž je zakotvena i odpovědnost kraje, který v přenesené působnosti mimo jiné zodpovídá za organizaci a zajištění pohotovostní služby zubních lékařů, a v neposlední řadě jde i o promítnutí práva každého občana na ochranu zdraví a bezplatnou lékařskou péči (srovnej čl. 31 Listiny), jehož součástí nepochybně je i ošetření v rámci pohotovostní služby. Skutečnost, že v minulosti mezi žalobkyní a krajským úřadem probíhala neúspěšná vyjednávání o podmínkách smlouvy, neznamená, že žalobkyni nevznikla povinnost podílet se na pohotovostní službě zubních lékařů.

58. Na žádost kraje dle § 45 odst. 2 písm. l) zákona o zdravotních službách nelze apriori nahlížet ani jako na příkaz k nucené práci. V souladu s žalovaným (str. 4 napadeného rozhodnutí) soud připomíná, že dle čl. 9 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Tento zákaz se pak dle čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny nevztahuje mj. na jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých. Vzhledem k tomu, že lékařskou pohotovostní službou se dle § 110 odst. 2 zákona o zdravotních službách rozumí ambulantní péče poskytovaná pacientům v případech náhlé změny zdravotního stavu nebo zhoršení průběhu onemocnění, a to v době, kdy běžná zdravotnická zařízení jsou mimo provoz, je poskytování pohotovostní služby podřaditelné pod uvedený čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny.

59. K tomu je vhodné doplnit, že čl. 4 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) stanoví, že „od nikoho se nebude vyžadovat, aby vykonával nucené nebo povinné práce“. K termínu „nucená nebo povinná práce“ se opakovaně vyjádřil mj. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“. Za výchozí bod pro výklad čl. 4 odst. 2 Úmluvy ESLP považoval Úmluvu o nucené nebo povinné práci č. 29 Mezinárodní organizace práce (zákon č. 506/1990 Sb.), dle které se tímto termínem rozumí „každá práce nebo služba vymáhaná od kohokoli pod pohrůžkou jakéhokoli trestu, ke které se dotyčný nenabídl dobrovolně“. ESLP tak určil standardy hodnocení toho, co může být ve vztahu k povinnostem příslušníků určité profese považováno za normální. Tyto standardy zohledňují, zda poskytnuté služby spadají mimo rámec běžné profesní činnosti dané osoby, zda je za ně poskytnuta odměna či jiná náhrada, zda uložení povinnosti sleduje cíl sociální solidarity a zda je uložené břemeno nepřiměřené (srov. Steindel proti Německu, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 14. 9. 2010, stížnost č. 29878/07, týkající se povinnosti lékaře sloužit na pohotovosti). Pokud jde o okolnosti projednávané věci, soud konstatuje, že služby, které mají být ze strany žalobkyně během pohotovostní služby poskytovány, spadají do její běžné odborné činnosti, rovněž jí měla být poskytována náhrada a odměna, a pohotovostní služba měla být vykonávána mimo její běžné ordinační hodiny, ve kterých je k dispozici pro své pacienty. Krajský soud tak má za to, že ač žalobkyně namítala zejména nesplnění podmínky přiměřenosti odměny, byly splněny i zbylé podmínky (viz dále) pro závěr, že se o nucenou práci nejedná.

60. Druhým žalobním bodem žalobkyně poukazovala na zcela nedostatečnou výši odměny, která jí byla krajským úřadem nabízena v návrhu smlouvy. Uvedla, že vzhledem k charakteru péče, kterou běžně poskytuje svým pacientům, by si odměnu představovala zhruba třikrát až čtyřikrát vyšší.

61. K této námitce soud opakovaně poznamenává, že zákon o zdravotních službách nestanoví, že by za zajištění pohotovostní služby zubních lékařů měla být ze strany příslušného kraje poskytována jakákoliv odměna. Odměna, kterou krajský úřad žalobkyni nabídl, je tedy ve prospěch žalobkyně nad rámec toho, co stanoví zákon o zdravotních službách.

62. Žalobkyni by za poskytování pohotovostní služby plynula jak odměna od krajského úřadu, tak náhrada za poskytnutý výkon lékařské péče ze strany příslušné zdravotní pojišťovny pacienta. Jak totiž vyplynulo z vyjádření Všeobecné zdravotní pojišťovny ze dne 26. 11. 2020, které bylo vyžádáno správním orgánem prvního stupně a zasláno rovněž žalobkyni, platí, že v případě, že poskytovatel zdravotních služeb v oboru zubní lékařství, který nemá uzavřenou smlouvu se zdravotními pojišťovnami, poskytne pacientovi neodkladnou péči, bude tato péče příslušnému poskytovateli zdravotních služeb uhrazena zdravotní pojišťovnou pacienta, a to v souladu s postupem, který zákon o veřejném zdravotním pojištění stanoví v § 17 odst. 1 písm. a). Jinými slovy náklady na zajištění neodkladné péče jsou zdravotní pojišťovnou nahrazeny i zubnímu lékaři, který nemá uzavřenou smlouvu se zdravotními pojišťovnami.

63. Pokud jde o samotnou přiměřenost odměny za výkon pohotovostní služby nabídnuté krajským úřadem, tak ta by měla být dle názoru soudu posuzována dle hlediska odměny běžné v daném oboru, nikoliv odměny, jakou konkrétní lékař běžně účtuje svým pacientům. Z žalobkyní předložených důkazů – smluv uzavřených napříč kraji v České republice vyplynulo, že krajské úřady v období rozhodném pro posouzení případu žalobkyně (rok 2021) odměňovaly lékaře poskytující zubní pohotovostní službu částkou zhruba od 500 Kč do 2 350 Kč za hodinu. Například statutární město Děčín odměňuje své smluvní zubní lékaře částkou 1 500 Kč za hodinu pohotovostní služby, Liberecký kraj částkou 2 350 Kč za hodinu, Olomoucký kraj částkou 500 až 700 Kč za hodinu o víkendech a částkou 800 až 1 000 Kč za hodinu o svátcích. Z předložených důkazů tedy vyplynulo, že zubní lékaři poskytující pohotovostní službu jsou odměňováni částkou zhruba od 500 Kč do 2 350 Kč za hodinu. Soud si je vědom skutečnosti, že v každém kraji je systém lékařské pohotovostní služby řešen odlišným způsobem a ustálená jednotná praxe v České republice neexistuje. Přesto provedené důkazy představují dostatečný podklad pro to, aby krajský soud neshledal částku 800 Kč za hodinu výkonu pohotovostní služby za nepřiměřenou. V tomto ohledu soud považuje za důležité zdůraznit, že po dobu poskytování pohotovostní služby ve smyslu výše citovaných ustanovení se od zubního lékaře neočekává, že pacientům bude nabízet tak vysoký standard služeb, jaký nabízí v rámci svých běžných ordinačních hodin svým registrovaným pacientům. To se týká jak kvality péče, tak i personálního obsazení ordinace. Proto soud neshledal jako opodstatněný požadavek žalobkyně, aby v jí nabízené odměně bylo zohledněno i nadstandardní kvantitativní obsazení ordinace pomocným personálem (viz v žalobě uváděná asistence dvou zubních instrumentářek k jednomu lékaři), a má za to, že v tomto konkrétním případě byla žalobkyni ze strany krajského úřadu nabídnuta adekvátní odměna. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že krajský úřad žalobkyni nejprve nabídl, aby služby pohotovosti vykonávala v prostorách Fakultní nemocnice Hradec Králové, které jsou pro to uzpůsobeny, a kde by žalobkyni žádné provozní ani jiné náklady nevznikly.

64. Krajský soud má navíc za to, že výše uvedená ustanovení zákona o zdravotních službách sledují legitimní cíl, jímž je snaha zajistit pacientům lékařskou péči i v hodinách po běžné ordinační době lékařů a o víkendech v případech náhlé změny zdravotního stavu nebo zhoršení průběhu onemocnění. Proto není možné upřednostnit zájem zubního lékaře na zisku nad ochranou základních práv veřejnosti.

65. Třetím žalobním bodem se žalobkyně snažila svůj postoj obhájit tím, že kvalita zdravotní péče, která je po ní v rámci výkonu pohotovostní služby požadována, není lege artis, a proto ji odmítá poskytovat. Krajský soud k tomu uvádí, že může být rozdíl mezi péčí, kterou zubní lékař poskytuje svým pacientům, a tou, která je poskytována během pohotovostní služby. Charakter lékařských výkonů poskytovaných během pohotovostní služby totiž plyne již z toho, že pohotovostní služba je určena jen pro případy, kdy u pacienta dojde k náhlé změně zdravotního stavu či zhoršení průběhu onemocnění, nebo kdy pacient potřebuje neodkladnou péči (zejména případy náhlé nebo intenzivní bolesti) mimo běžnou ordinační dobu zubního lékaře. Typicky tak může jít právě o extrakci zubu, provizorní výplň nebo její výměnu, zavedení a výměnu drénu apod., naopak zpravidla nepůjde o náročnější a větší (chirurgické) výkony v případě, že nebude splněna podmínka náhlé změny zdravotního stavu či zhoršení průběhu onemocnění. Argument žalobkyně, že v rámci pohotovostní služby jsou činěny jen paliativní výkony, které odmítá poskytovat, tak není na místě a nevyjímá ji z povinnosti podílet se na výkonu pohotovostní služby ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona o zdravotních službách. Tato povinnost se týká všech poskytovatelů, kterým daný krajský úřad udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb.

66. Ani se čtvrtým žalobním bodem nelze souhlasit. V něm žalobkyně argumentovala, že se na zajištění pohotovostní služby v Královéhradeckém kraji účastní permanentně tím, že je pro své smluvní pacienty dostupná neomezeně i mimo běžnou ordinační dobu. V tomto případě se však nejedná o výkon pohotovostní služby ve smyslu ustanovení § 45 odst. 2 písm. l) zákona o zdravotních službách ve spojení s ustanovením § 110 odst. 2 stejného zákona. Touto činností naopak žalobkyně poskytuje zdravotní služby pouze předem vymezenému okruhu pacientů (případně pacientů, kteří sami vědomě vyhledají placenou službu poskytovanou žalobkyní) na základě jejího vlastního podnikatelského rozhodnutí, nejedná se o participaci žalobkyně v systému pohotovostních služeb zajišťovaném krajským úřadem. Neobstojí tak argument žalobkyně, že její lékař „je na příjmu“ a v případě akutních stavů poskytuje zdravotní péči v zásadě nepřetržitě. Vzhledem ke skutečnosti, že lékařskou pohotovostní službou se rozumí ambulantní péče poskytovaná pacientům v případech náhlé změny zdravotního stavu nebo zhoršení průběhu onemocnění (§ 110 odst. 2 zákona o zdravotních službách), je osobní přítomnost lékaře v ordinaci nezbytná. Proto pouhou telefonickou dostupnost lékaře nelze považovat za pohotovostní službou ve smyslu citovaného ustanovení.

67. Krajský soud shrnuje, že správními orgány učiněný závěr, že se žalobkyně dopustila přestupku, když jako poskytovatel zdravotních služeb dne 15. 2. 2021 porušila povinnost podílet se na zajištění pohotovostní služby poskytované zubními lékaři, ačkoliv o to byla krajským úřadem požádána, je správný, neboť byla naplněna skutková podstata přestupku uvedeného v § 117 odst. 2 písm. i) zákona o zdravotních službách. Soudu proto nezbylo, než žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítnout (výrok I rozsudku).

68. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Pro posouzení úspěchu ve věci je důležité konečné rozhodnutí ve věci. V posuzovaném případě měl plný úspěch ve věci žalovaný, který byl úspěšný i v řízení o kasační stížnosti. Ten požadoval přiznat náhradu nákladů řízení za jednotlivá písemná podání v řízení před zdejším i kasačním soudem, za přípravu účasti na jednáních soudu a jízdné. Dle názoru krajského soudu žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Písemná vyjádření k žalobě, vypracovaná pracovníky správních orgánů, jakož i příprava na jednání soudu nijak nevybočují z rozsahu jejich běžné úřední činnosti a představují tu část jejich agendy, v rámci které je správní orgán povinen před správním soudem hájit svá rozhodnutí. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k tomu v rozsudku ze dne 31. 5. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 – 47, uvedl, že žalované správní orgány mají právo pouze na náhradu účelně vynaložených nákladů přesahujících jejich běžnou úřední činnost: „Příkladem může být řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy (např. územního plánu) vydaného malou obcí, která nedisponuje odborným personálem ani potřebnými finančními zdroji nezbytnými pro vedení složitého soudního řízení. Odbornou agendu spojenou s pořízením územního plánu zákon svěřuje pořizovateli [srov. § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)], který však za vydaný územní plán nenese odpovědnost, neboť odpůrcem v řízení před soudem je obec, jejíž zastupitelstvo opatření obecné povahy vydalo (§ 101a odst. 3 s. ř. s.). V takové situaci nelze náklady vynaložené v řízení před soudem považovat za součást běžné úřední činnosti odpůrce a ten má právo na jejich náhradu v plné výši (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Běžnou úřední činnost by ostatně přesahovaly i náklady správního orgánu vynaložené na obranu proti žalobám zjevně šikanózním, srov. judikaturu Nejvyššího správního soudu k svévolnému a účelovému uplatňování práva na podání žaloby u správního soudu (např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 As 45/2012 – 11, rozsudek ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66).“ K nákladům správního orgánu na cestovné pak rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve stejném rozsudku uvedl, že „náklady spojené s cestováním pracovníků správních orgánů k soudnímu jednání jsou determinovány organizačním uspořádáním veřejné správy a správního soudnictví. Tyto cestovní výdaje představují obdobně jako výdaje na platy úředníků a technické zabezpečení jejich činnosti součást nákladů běžné úřední činnosti orgánů veřejné správy hrazených z veřejných rozpočtů. Tato okolnost představuje zpravidla důvod zvláštního zřetele hodný, pro který se náhrada takových nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému správnímu orgánu nepřizná ve smyslu § 60 odst. 7 s. ř. s., ačkoli jinak by měl na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení právo podle § 60 odst. 1 s. ř. s.“ Z uvedených důvodů nebyla náhrada nákladů řízení žádnému z účastníků řízení přiznána, což platí jak pro řízení před krajským soudem, tak pro řízení o kasační stížnosti (výrok č. II. rozsudku).

Poučení

I. Předmět řízení II.Žalobní argumentace III.Vyjádření žalovaného k žalobě IV.Vyjádření žalobkyně ze dne 3. 11. 2022 V.Jednání soudu dne 15. 11. 2022 VI.Další průběh řízení VII.Jednání soudu dne 25. 7. 2023 VIII.Skutkové a právní závěry krajského soudu