30 Ad 5/2010 - 144

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobce B. L., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti žalovanému řediteli Hasičského záchranného sboru Královéhradeckého kraje, nábřeží U Přívozu 122/4, Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věcech služebního poměru ze dne 22. září 2008, čj. HSHK-86-14/KŘ-2008, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ve věcech služebního poměru ze dne 22. září 2008, čj. HSHK-86-14/KŘ-2008, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 11. 600,- Kč do deseti dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupkyně Mgr. Jitky Uhlířové, advokátky se sídlem v Hradci Králové, Mrštíkova 1122.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 5. 134,- Kč do deseti dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Jiřího Slezáka, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737.

Odůvodnění

Žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí náměstka ředitele pro IZS a operační řízení Hasičského záchranného sboru Královéhradeckého kraje ze dne 20. dubna 2007, čj. HSHK-128-2/N-2007, a uvedené rozhodnutí potvrdil. Dle citovaného rozhodnutí správního orgánu prvého stupně se měl žalobce dopustit kázeňských přestupků. Konkrétně měl žalobce : 1) evidovat soukromou korespondenci ve sběrných arších HZS Královéhradeckého kraje čj. HSHK-398/E-2006 a čj. HSHK-11/2007, čímž porušil Nařízení MV č. 95/2000 (dále jen „Nařízení MV“), kterým se vydává spisový řád Ministerstva vnitra a Policie České republiky a Pokyn žalovaného č. 39/2004, kterým se stanoví podrobnosti pro výkon spisové služby (dále jen „Pokyn“), 2) otisknout v rozporu s čl. 85 odst. 2 Nařízení MV na podací lístek ze dne 19. 1. 2007 (podací číslo 010871) služební razítko svěřené jinému příslušníkovi HZS Královéhradeckého kraje, čímž se mu podařilo od zaměstnankyně podatelny vylákat 25,- Kč, které mu vyplatila v domnění, že jde o poštovné za odeslaný služební dokument, 3) nalepit v rozporu s čl. 85 odst. 2 Nařízení MV na podací lístek ze dne 12. 2. 2007 (podací číslo 012177) vystřižený otisk služebního razítka svěřeného jinému příslušníkovi HZS Královéhradeckého kraje a pokusit se na zaměstnankyni podatelny vylákat 25,- Kč jako náhradu poštovného za odeslaný dokument. 4) přes opakované výzvy služebního funkcionáře Ing. V., ze dne 14. 3. 2007 a 11. 4. 2007, a ředitele kanceláře ze dne 23. 3. 2007 (předána 26. 3. 2007), nedoplnit sběrný arch čj. HSHK-398/E-2006 o dokument čj. HSHK-398-20/E-2006 a sběrný arch čj. HSHK-593/2006 o převedený dokument čj. HSHK-398-10/E-2006, čímž porušil bod 9 Pokynu, Nařízení MV a dále § 45 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“), Za tyto kázeňské přestupky uložil správní orgán prvého stupně žalobci kázeňský trest snížení základního tarifu o 5 % na dobu jednoho měsíce. Se závěry správních orgánů žalobce nesouhlasil, a proto podal ve věci žalobu. V jejím úvodu vyjádřil domněnku, že žalované rozhodnutí je dalším z řady svévolných personálních aktů služebního funkcionáře, při kterém nebyl respektován pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2008, č.j. 30 Ca 170/2007- 98, vydaný v této věci, ani služební zákon. V prvé žalobní námitce napadl žalobce, že je ve výrokové části rozhodnutí označeno jako „Rozhodnutí ředitele HZS Královéhradeckého kraje ve věcech služebního poměru, které je vydáno proti bývalému příslušníkovi Hasičského záchranného sboru Královéhradeckého kraje“. Ustanovení § 1 odst. 1 služebního zákona však upravuje právní poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru vykonávají službu, jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby. Dalším a závažnějším pochybením měla být skutečnost, že žalovaný potvrdil rozhodnutí prvoinstančního orgánu, které bylo shora citovaným rozsudkem krajského soudu také zrušeno. Odůvodnění žalovaného také dle žalobce trpělo zmatečností, když hned v prvém odstavci odkazuje na rozhodnutí prvoinstančního orgánu „ze dne 19. ledna 2007“, zatímco údajný kázeňský přestupek měl žalobce spáchat až v dubnu 2007. Dále žalobce uvedl, že žalovaný nerespektoval ustanovení § 78 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “s. ř. s”), když se neřídil právními názory vyslovenými krajským soudem ve shora citovaném zrušujícím rozsudku. Své závěry tak měl žalovaný opřít o domněnky a spekulace věrohodně neprokázané. V souvislosti s tím žalobce upozornil, že žalobce nerespektuje ani rozsudky jiných soudů a konkrétně poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, čj. 8 Ca 54/2007-28, ve věci žalobcova odvolání z funkce náměstka ekonomického úseku HZS Královéhradeckého kraje. Ze závěrů tohoto rozsudku plyne, že v době údajného spáchání kázeňského přestupku byl žalobce v postavení vedoucího služebního funkcionáře HZS Královéhradeckého kraje se všemi právy a povinnostmi s tím souvisejícími. Dále žalobce poukázal na fakt, že v části poučení je proveden otisk hranatého razítka č. 11, přičemž hranatá razítka se na dokumenty tohoto charakteru nepoužívají. Vyjádřil domněnku, že žalovaný otiskl na rozhodnutí služební razítko svěřené jinému příslušníkovi HZS Královéhradeckého kraje. Žalobce dále namítl promlčení skutku, čímž měl žalovaný porušit § 186 odst. 9 služebního zákona. V souvislosti s tím se pozastavil nad časovým nesouladem mezi doručením rozhodnutí a datem jeho vypracování a parafování. Rozhodnutí ze dne 22. 9. 2008 bylo na podací poště žalobce prezentováno až 27. 10. 2008. Žalobce proto celý postup žalovaného považoval za zmatečný a protiprávní, učiněný v rozporu s vydanými rozsudky krajských soudů a služebním zákonem, který má za cíl žalobce soustavně napadat a poškodit. Navrhl proto, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil. Žalovaný podal k žalobě vyjádření, v němž reagoval na jednotlivé žalobní námitky. Předně uvedl, že pokud žalobce namítá nerespektování předchozího zrušujícího rozsudku krajského soudu ve věci a služebního zákona, činí tak povšechně, aniž by konkrétně uvedl, v čem měl žalovaný pochybit. Neuvedl ani, z jakého důvodu považuje napadené rozhodnutí za svévolný akt služebního funkcionáře. Žalovaný přisvědčil té žalobní námitce, v níž žalobce poukázal na chybu v psaní a nesprávný otisk služebního razítka. V části odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo uvedeno nesprávné datum prvoinstančního rozhodnutí 19. ledna 2007. Správné datum je 20. dubna 2007. V části poučení pak byl vyznačen otisk hranatého razítka č.

11. Žalovaný se rozhodl odstranit obě pochybení postupem dle § 181 odst. 8 služebního zákona a dne 16. 1. 2009 vydal pod č.j. HSHK-86-15/KŘ- 2008 opravné usnesení, které bylo žalobci doručeno 5. 2. 2009. Ten se proti němu neodvolal, takže nabylo právní moci a uvedené nedostatky žalovaného rozhodnutí tím byly odstraněny. Nelze tak přijmout námitku o jeho zmatečnosti. Žalobcem citované ustanovení § 1 odst. 1 služebního zákona vymezuje předmět úpravy zákona nejen jako úpravu právních poměrů stávajících příslušníků bezpečnostních sborů, ale zahrnuje sem i řízení ve věcech služebního poměru, jehož výsledkem je právě napadené rozhodnutí. Toto řízení je podrobněji upraveno v části dvanácté služebního zákona, kde je ustanovením § 169 definován okruh jeho účastníků, mezi něž je zařazen i bývalý příslušník. Žalovaný podotkl, že tuto žalobní námitku žalobce nijak neuvedl do souvislosti s projednávanou věcí. Žalovaný nesouhlasil také s další žalobní námitkou, neboť předchozí rozsudek krajského soudu ve věci zrušil toliko rozhodnutí žalovaného, jak je zřejmé z výrokové části rozsudku, nikoliv rovněž kázeňské rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. Výtka žalobce, že žalovaný nerespektoval závěry krajského soudu je dle žalovaného všeobecná a nekonkrétní, žalobcovo tvrzení není individualizováno. Žalovaný je naopak toho názoru, že postupoval v duchu závěrů krajského soudu. Doplnil spisový materiál o listinu č. 22, která dle předchozích tvrzení žalobce neměla být vůbec vyhotovena, provedl výslech D. Ž. a odůvodnil svůj závěr ohledně soukromého charakteru písemností odeslaných žalobcem a to individuálně u každé z dotčených listin. V souvislosti s tím také žalovaný upozornil na to, že žalobce zůstal v dalším řízení zcela nečinný. Dále se žalovaný věnoval problematice žalobcem v žalobě citovaného rozsudku Městského soudu v Praze. Upřesnil, že tímto rozsudkem bylo za nicotné prohlášeno pouze rozhodnutí o odvolání žalobce z funkce náměstka ekonomického úseku HZS Královéhradeckého kraje, zatímco rozhodnutí prvoinstanční, kterým byl žalobce z této funkce odvolán, zůstalo v platnosti. Skutková podstata projednávaného kázeňského přestupku navíc se služebním zařazením žalobce nesouvisela. Rozhodnutí o kázeňském přestupku bylo vydáno 20. 4. 2007, zmíněný rozsudek Městského soudu až 30. 9. 2008, nemohl tedy být logicky při rozhodování o kázeňském přestupku zohledněn. Žalovaný nesouhlasil také s žalobcovou námitkou, že skutek je promlčen. Dle § 186 odst. 9 služebního zákona lze uložit kázeňský trest za kázeňský přestupek nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy se služební funkcionář dozvěděl o jednání, které má znaky kázeňského přestupku, a nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ke spáchání kázeňského přestupku došlo. Běh objektivní lhůty započal 19. 1. 2007, kdy žalobce bez oprávnění odeslal prokazatelně první písemnost. Pro začátek běhu subjektivní lhůty shledal žalovaný významným interní sdělení ředitele kanceláře ředitele ze dne 23. 3. 2007, kterým vyzval žalobce k doplnění sběrných archů a k vysvětlení služebního charakteru odeslané pošty s tím, že pokud tak neučiní do 27. 3. 2007, upozorní žalobcova nadřízeného na porušování služební kázně. Za počátek běhu subjektivní lhůty tak lze považovat den 28. 3. 2007. Rozhodnutí v prvním stupni pak služební funkcionář vydal 20. 4. 2007. Byla tak zachována jak subjektivní, tak objektivní lhůta pro uložení trestu. Za zcela běžnou pak žalovaný považuje určitou časovou prodlevu mezi vyhotovením rozhodnutí, jeho předáním k doručení a vlastním doručením adresátovi. Takovou časovou prodlevu předpokládá i ustanovení § 71 odst. 1 písm. a) správního řádu. V reakci na další žalobní námitku žalovaný zopakoval, že žalobce nevylíčil, z jakých konkrétních skutkových a právních důvodů považuje postup žalovaného za zmatečný a protiprávní. Nad rámec žaloby se žalovaný vyjádřil také k otázce přiměřenosti sankce. Zdůraznil, že kázeňský přestupek byl spáchán v přímém úmyslu a že žalobci byla uložena sankce při samé dolní hranici zákonné sazby. Dle mínění žalovaného žaloba nesplňuje náležitosti dle § 71 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s. V podané žalobě žalobce, vyjma konkrétního upozornění na zřejmou chybu v psaní a otisk nesprávného razítka, pouze povšechně a nekonkrétně odkazuje na porušení zákona či nerespektování rozsudku krajského soudu, a to aniž by uvedl, jakých konkrétních nezákonností se vůči němu měl správní orgán v průběhu řízení ve věcech služebního poměru nebo rozhodnutím samotným dopustit, ani v čem spatřuje rozpor s rozsudkem krajského soudu. Stejně tak neozřejmil svůj právní závěr jak ohledně údajných domněnek a spekulací věrohodně neprokázaných, tak zmatečnosti postupu žalovaného. Nespecifikoval, které výroky rozhodnutí žalovaného napadá a náležitě nespecifikoval žalobní body. Nejsou tak jasně vymezeny meze sporu, ve kterých se soud v souladu s dispoziční zásadou může pohybovat. Tím by mohlo dojít i k narušení zásady rovnosti účastníků před soudem, neboť pro nekonkrétnost a povšechnost žalobcových tvrzení je snížena možnost náležité procesní obrany žalovaného. Závěrem vyjádření žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu pro její nedůvodnost zamítl. Žalobce podal k vyjádření žalovaného repliku. Uvedl, že ve sběrných arších č.j. HSHK-11/2007 a č.j. HSHK-398/E-2006 neevidoval soukromou korespondenci, ale že tato korespondence, tj. i čl. 1, 3, 4 a 19 byla výhradně služebního charakteru, kdy k odeslání dopisů došlo po předchozím bezúspěšném vyšetření podnětů ze strany žalobce. Ten měl pocit, že dochází k porušování zákona i interních předpisů, a přestože na tyto skutečnosti poukazoval, nedošlo k jejich nápravě. Dále žalobce poukázal na to, že Nařízení MV neupravuje nakládání s dokumenty soukromého charakteru. Protože dokumenty, které žalobce do sběrných archů zakládal, vznikly z jeho úřední činnosti, vyjádřil domněnku, že tím uvedené nařízení porušit nemohl. Založené spisové archy mu vydala i s označením jejich názvu pracovnice podatelny. Označení spisu tedy bylo v kompetenci spisovny, nikoliv žalobce, a pokud žalovaný s odkazem na názvy sběrných archů dovozuje obsah dokumentů, je takový postup zavádějící. Dále žalobce vyjádřil názor, že jako ekonomický náměstek byl oprávněn k podpisu a vypravení shora uvedených listin a to ve smyslu čl. 7 odst. 3 Organizačního řádu, dle něhož ve věci výkonu státní správy na svěřeném úseku podepisuje příslušné rozhodnutí věcně příslušný náměstek krajského ředitele nebo vedoucí zaměstnanec. Ohledně dalšího kázeňského přestupku žalobce znovu zdůraznil, že v žádném případě podací lístky nezneužil k odeslání soukromé korespondence. Oba dopisy odeslal s vědomím žalovaného i pracovnice spisovny. Ani svědecká výpověď svědkyně Ž. nepodpořila tvrzení žalovaného. Navíc dle žalobce výslech svědka, který je pracovníkem organizace, v jejímž čele stojí žalovaný, nemůže být důvěryhodný. Poslední kázeňský přestupek, jehož skutková podstata měla spočívat v tom, že žalobce přes opakované výzvy nedoplnil sběrný arch, je dle žalobce vykonstruovaný a naplňuje ustanovení § 77 odst. 3 služebního zákona. Postup žalobce byl v souvislosti s listinou č.j. HSHK-398-20/E-2006 naprosto v souladu s Nařízením MV, neboť dle jeho čl. 32 odst. 2 „se jako písemnost neevidují koncepty (pomocné materiály)“, a proto tato listina nebyla založena. Současně i ohledně č.j. HSHK-398-10/E-2006 neměl žalobce za to, že by jakkoli porušil Nařízení MV, když dle čl. 54 lze písemnosti převádět do jiné evidence a ze spisu bylo naprosto evidentní, kde se listina nacházela, nelze tedy hovořit o neúplném spise. Pokud žalobce předložil spis svému právnímu zástupci, bylo to dle jeho názoru v souladu s Nařízením MV. Postih za tento údajný kázeňský přestupek byl ze strany žalovaného diskriminačním opatřením, neboť obdobně postupovali v řadě případů i jiní příslušníci HZS Královéhradeckého kraje a nikdy za to nebyl nikdo z nich postižen. Při jednání soudu dne 22. 9. 2009 setrvali účastníci řízení na svých stanoviscích a návrzích. Zástupce žalovaného se ohradil proti dodatečnému doplnění žaloby, v němž dle jeho názoru řada bodů jde nad rámec původně podané žaloby a odmítl způsob, jakým žalobce vyložil ustanovení čl. 7 odst. 3 Organizačního řádu HZS HK. Následně krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního s. ř. s a rozsudkem ze dne 22. 9. 2009, č.j. 30 Ca 185/2008-41, zrušil jak žalobou napadené rozhodnutí, tak jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že kázeňský trest byl žalobci uložen po uplynutí prekluzivní lhůty, neboť žalovanému se nepodařilo řízení pravomocně ukončit ve lhůtě 2 měsíců zakotvené v § 186 odst. 9 služebního zákona. Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2010, č.j. 4 Ads 166/2009-76, dostupný na www.nssoud.cz, shora citované rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu. Neztotožnil se totiž s právním názorem krajského soudu ohledně marného uplynutí lhůty pro uložení kázeňského trestu a tuto otázku uzavřel následovně : „Nejvyšší správní soud uzavírá, že na subjektivní dvouměsíční lhůtu stanovenou v ustanovení § 186 odst. 9 zákona o služebním poměru je tudíž třeba nahlížet tak, že se jedná o lhůtu, v níž musí být vydáno rozhodnutí služebního funkcionáře (správního orgánu prvního stupně). Tento výklad je třeba zaujmout nejen s ohledem na skutečnost, že v ustanovení § 186 odst. 9 zákona o služebním poměru není výslovně uvedeno, že by ve dvouměsíční subjektivní lhůtě muselo být řízení o uložení kázeňského přestupku pravomocně ukončeno, resp. rozhodnutí o uložení kázeňského trestu muselo nabýt právní moci, ale i s přihlédnutím k faktickým aspektům řízení o uložení kázeňského trestu. Je nutno vycházet též z toho, že lhůta pro rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí služebního funkcionáře (správní orgánu prvního stupně) činí 90 dnů, je tedy sama o sobě delší než dvouměsíční lhůta pro vydání rozhodnutí služebního funkcionáře (správního orgánu prvního stupně) a je tak zřejmé, že dvouměsíční subjektivní lhůtu stanovenou v ustanovení § 186 odst. 9 zákona o služebním poměru nelze považovat za lhůtu, v níž musí rozhodnutí o kázeňském trestu nabýt právní moci.“ V dalším řízení reagoval žalobce replikou ze dne 7. 4. 2011, ke které přiložil celou řadu příloh, kterými dokladoval svá tvrzení. Ohledně kázeňského přestupku ad 1) namítl, že ve sběračích jsou zapsány pouze výpisy, které mají výhradně služební charakter a takto s nimi bylo i nakládáno. Spisy označené žalovaným za listiny soukromého charakteru byly prezentovány a evidovány Ministerstvem vnitra či Generálním ředitelstvím Hasičského záchranného sboru jako spisy služební. K jejich odeslání došlo po předchozím bezúspěšném vyšetření vznesených podnětů ze strany žalobce u zdejšího vedení, protože žalobce měl za to, že dochází k porušování zákona i interních předpisů a přes jeho námitky nedošlo k nápravě. Dopisy tehdejšímu ministrovi vnitra odeslal na základě ministrova prohlášení při příležitosti jeho jmenování do funkce. K jejich odeslání došlo vždy po předchozím projednání s pracovnicí podatelny paní Ž.. Stanovisko odboru archivní a spisové služby Ministerstva vnitra ze dne 16. 2. 2007, na které žalovaný odkazuje, neobsahuje dle žalobce žádné konkrétní skutečnosti. Z následného jednání mezi tehdejším právním zástupcem žalobce a autorem tohoto stanoviska mělo vyplynout, že odbor neobdržel k posouzení žádný ze sběrných archů či samotné č. j. a autor stanoviska se měl nad praktikami ve vedení spisové služby u žalovaného podivovat. O svérázném přístupu žalovaného k plnění povinností v oblasti spisové služby vypovídají dle žalobce i opakovaná písemná vyjádření, že poznámky (zápisy), které se pořizují na poradách služebních funkcionářů, jsou soukromého charakteru. Ke kázeňským přestupkům ad 2) a 3) žalobce uvedl, že odůvodnění se opírá pouze o domněnky žalovaného a zcela nevěrohodnou dodatečně provedenou svědeckou výpověď paní Ž. ze dne 19. 8. 2008. Již 5. 10. 2007 měl postoupit senátu poradní komise důkaz o tom, že k odeslání pošty byl pracovnicí spisovny-podatelny v minulosti často žádán. V daném případě kromě žalobcem zpracovaného spisu adresovaného Ing. Š. na Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru měl žalobce převzít i dvě další zásilky. Soupis poštovních poukázek vypisovala pracovnice spisovny-podatelny. Žalobce dále předložil podklady, které dle jeho názoru prokazují, že spisový řád nebyl a doposud není u HZS Královéhradeckého kraje funkčně nastaven, natož aby byl striktně dodržován. K uvedeným skutkům ještě dodal, že se žalovanému též nepodařilo prokázat tvrzení spočívající ve zneužití služebního razítka svěřeného jinému příslušníkovi. Ke kázeňskému přestupku ad 4) předložil žalobce podklady, které dle jeho názoru mají prokázat jeho dřívější tvrzení, že Nařízení MV, Pokyn ani Organizační řád nedodržovali téměř všichni vedoucí služební funkcionáři HZS Královéhradeckého kraje. Závěrem žalobce vyjádřil domněnku, že z jím předložených důkazů je zřejmé, že v přezkoumávané věci došlo k naplnění § 77 služebního zákona, jakož i skutečnost, že případ je služebními funkcionáři HZS Královéhradeckého kraje předem připraven a je zmanipulovaný, s jasným cílem žalobce soustavně napadat a škodit mu. Při jednání soudu dne 12. 4. 2011 setrvali účastníci sporu na svých stanoviscích a procesních návrzích. K výzvě soudu žalobce předložil žalobce svůj dopis ze dne 18. 1. 2007, který se týká skutku č.

2. Dopis ze dne 12. 2. 2007, jehož se týká skutek č. 3, k dispozici neměl, ale uvedl, že se jednalo o stížnost pro porušování zákona ze strany HZS Královéhradeckého kraje adresovanou ministrovi vnitra. Upřesnil také, že funkci ekonomického náměstka žalovaného přestal vykonávat koncem září 2006. Následně žalobce v podstatě opakoval obsah svých replik, které ve věci podal. Zdůrazňoval, že spisový řad nebyl u HZS Královéhradeckého kraje funkčně nastaven a že postup vůči němu byl diskriminační ve smyslu § 77 služebního zákona. Pověřený pracovník žalovaného namítal, že žaloba je velmi obecná a neurčitá a k obsahu následných replik žalobce tak již není možné přihlížet, protože by to bylo v rozporu se zásadou koncentrace řízení. V ostatním zopakoval svá stanoviska uvedená ve vyjádření k žalobě. Zdůraznil, že žádná z mnoha žalobcových stížností nebyla seznána důvodnou. Následně krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního s. ř. s. O věci usoudil následovně. Předně se zabýval otázkou náležitostí jednotlivých žalobních námitek obsažených v podané žalobě. Nemohl totiž přehlédnout, že žaloba je poměrně stručná. Tvoří ji v podstatě 8 žalobních námitek. Většina z nich napadá určitá formální pochybení napadeného rozhodnutí, případně prekluzi skutku. Ač jsou tyto žalobní body formulovány stručně, je z nich bez větších problémů možno seznat, proti čemu jimi žalobce brojí. K těmto námitkám se krajský soud vyjádří níže. Problematickou zůstala čtvrtá ze žalobních námitek, která zní : „Podstatnějším zjištěním však je, že žalovaný nerespektoval ustanovení § 78 odst. 5 s. ř. s. a neřídil se právními názory, které vyslovil krajský soud ve zrušujícím rozsudku. Své závěry tak opírá o domněnky a spekulace věrohodně neprokázané.“ Žalovanému je nutno dát za pravdu v tom, že řízení dle soudního řádu správního je ovládáno zásadou koncentrace řízení, jak vyplývá z § 71 odst. 2 věty poslední s. ř. s. Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může žalobce jen ve lhůtě pro podání žaloby. Krajský soud tak stál před otázkou, zda shora uvedená formulace žalobního bodu obstojí, zda je zřejmé, proti čemu jím žalobce brojil a zda obsah žalobcových replik z 14. 9. 2009 a 7. 4. 2011 (podaných bezpochyby po uplynutí lhůty pro podání žaloby) tuto žalobní námitku toliko rozvádí a upřesňuje nebo zda těmito podáními žalobce rozšířil žalobu o další žalobní body v rozporu se zásadou koncentrace řízení. Krajský soud v souvislosti s tím považuje za vhodné předeslat, že problematikou náležitostí žalobních bodů se v minulosti opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud, naposledy jeho rozšířený senát v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008-78; dostupný na www.nssoud.cz. Uzavřel, že důvodem uvedení žalobních bodů ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je jednoznačné ustavení rámce požadovaného soudního přezkumu ve lhůtě zákonem stanovené k podání žaloby. Zákonný požadavek je proto naplněn i jen zcela obecným a stručným – nicméně srozumitelným a jednoznačným – vymezením skutkových a právních důvodů tvrzené nezákonnosti nebo procesních vad správního aktu tak, aby bylo zřejmé, v jaké části a z jakých hledisek se má soud věcí zabývat. V odůvodnění rozsudku uvedl Nejvyšší správní soud mimo jiné následující : „Proto je třeba současně zdůraznit, že správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační; od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tedy oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud za něj nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu. Proto také, jak výše uvedeno, musí vymezení žalobního bodu - a setrvání na těchto mezích i v dalších fázích řízení - garantovat zásadu rovnosti účastníků řízení; stanoví tak i žalovanému meze jeho obrany, tedy to, k čemu se má vyjádřit a k čemu má předložit protiargumenty. Jestliže žalobní bod těmto požadavkům vyhovuje, je projednání způsobilý v té míře obecnosti, v níž je formulován, a případně - v mezích této formulace - v průběhu řízení dále doplněn. K tomu je ale třeba dodat, že míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ Z obsahu shora uvedené námitky lze dovodit, že žalobce navazuje na předchozí soudní řízení ve věci, které bylo skončeno zrušujícím rozsudkem krajského soudu ze dne 20. 5. 2008, č.j. 30 Ca 170/2007-98. Již v tomto řízení žalobce vyjádřil své námitky proti uloženému kázeňskému trestu (a nutno říci, že podstatně podrobnějším a výstižnějším způsobem, než v žalobě, která je předmětem tohoto řízení). Protože žalovaný po vrácení věci k dalšímu řízení vydal ohledně výroku v podstatě shodné rozhodnutí, je nasnadě, že žalobce pro tytéž důvody bude napadat také toto rozhodnutí. Pokud namítá, že žalovaný se právními názory soudu vyslovenými v tomto rozsudku neřídil a že své rozhodnutí postavil na neprokázaných domněnkách a spekulacích, nelze z toho dovodit nic jiného, než že nesouhlasí se závěry žalovaného rozhodnutí ohledně své viny a současně tvrdí, že jemu vytýkaným jednáním kázeňský přestupek nespáchal. Lze tedy seznat čeho se žalobní bod týká a proti čemu prostřednictvím něho žalobce brojí. Krajský soud proto uzavřel, že v citovaných replikách žalobce pouze doplňoval, upřesňoval a precizoval, v čem konkrétně dle jeho názoru žalovaný při posuzování toho, zda spáchal předmětnými skutky kázeňský přestupek, pochybil. Uvedený žalobní bod je tedy pro přezkum věci stěžejní, a proto se krajský soud rozhodl věnovat se mu až po té, co posoudí ostatní žalobní námitky. V prvé ze žalobních námitek vytýkal žalobce žalovanému, že o něm ve výroku hovoří jako o bývalém příslušníkovi HZS Královéhradeckého kraje, přestože služební zákon dle § 1 odst. 1 upravuje právní poměry fyzických osob, které službu v bezpečnostním sboru dosud vykonávají. V uvedené formulaci nespatřuje krajský soud žádné pochybení žalovaného. Kázeňský přestupek byl žalobci uložen v době, kdy byl příslušníkem hasičského sboru a řízení o něm se tak bude řídit služebním zákonem, bez ohledu na to, že následně došlo k ukončení žalobcova služebního poměru. Uvedeným označením tedy není žalobce ve svých právech jakkoliv dotčen a také to v žalobě ani netvrdí. Není pravdou, že by krajský soud rozsudkem ze dne 20. 5. 2008, č.j. 30 Ca 170/2007-98, zrušil i prvoinstanční rozhodnutí. Zrušil pouze rozhodnutí žalovaného, kterému věc vrátil k dalšímu řízení. Prvoinstanční rozhodnutí zůstalo nedotčeno. Pokud jde o pochybení v označení data vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, pak tato skutečnost se opět nemohla jakkoliv dotknout žalobcových práv. Žalovaný je navíc opravným usnesením ze dne 16. 1. 2009 jako zřejmou nesprávnost opravil. Totéž se týká i problematiky správného razítka, kterým mělo být žalované rozhodnutí opatřeno, tedy zda hranatým nebo kulatým. Ani sám žalobce neuvádí, jaká jeho práva byla namítaným pochybením zkrácena. Jedná se o ryze formální vadu, které na zákonnost rozhodnutí ve věci vliv mít nemohla. I tuto vadu žalovaný uznal a snažil se ji napravit, i když způsobem, který by mohl vyvolat odbornou diskusi. S ohledem na povahu této vady je to však pro posouzení věci zcela irelevantní, když opačný postup by se jevil jako projev přepjatého formalismu. Pro posouzení věci zcela bezvýznamný je pak žalobcův povzdech nad tím, že žalovaný nerespektuje rozsudky jiných soudů v jiných řízeních. Pokud žalobce vyjádřil podiv, že rozhodnutí ze dne 22. 9. 2008 bylo na jeho podací poště prezentováno až 27. 10. 2008, pak opět nevysvětlil, v čem by tato skutečnost mohla ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí. Krajský soud takovou souvislost nenašel. Pokud jde o námitku promlčení (respektive správněji prekluze), pak krajskému soudu nezbývá, než znovu odkázat na shora citované závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřené v jeho rozsudku ze dne 29. 4. 2010, č.j. 4 Ads 166/2009-76. Krajský soud nemohl přisvědčit žalobci ani v tom, že v dalším řízení nedbal právních názorů krajského soudu uvedených v jeho rozsudku ze dne 20. 5. 2008, č.j. 30 Ca 170/2007-98. Žalobce zůstal pouze u tohoto obecného tvrzení, aniž by jej v následných replikách jakkoliv konkretizoval. Krajský soud ve stejné míře obecnosti konstatuje, že žalovaný se ve shodě se závěry a pokyny krajského soudu u skutku č. 1 podrobněji věnoval charakteru listin, které považoval za soukromé, doplnil důkazní řízení ve věci skutků 2 a 3 doporučeným výslechem svědkyně D. Ž. a objasnil, z jakých důvodů nemá k dispozici dopisy žalobce z 18. 1. 2007 a 12. 2. 2007. U skutku č. 4 pak opatřil písemnost pod č.j. HSHK-398-20/E-2006. Ve své podstatě tak postupoval v intencích právních názorů krajského soudu vyslovených v odůvodnění citovaného rozsudku. Zbývá tedy poslední, shora rozvedená žalobní námitka, v níž žalobce tvrdí, že žádným ze skutků ad 1 až 4 kázeňský přestupek nespáchal. S ohledem na rozdílnost skutkových podstat jednotlivých jednání žalobce považuje krajský soud za vhodné vyjádřit se ke každé z nich zvlášť. Připomíná pouze úvodem, že dle § 50 odst. 1 služebního zákona se kázeňským přestupkem rozumí zaviněné jednání, které porušuje služební povinnost, ale nejde o trestný čin nebo o jednání, které má znaky přestupku nebo jiného správního deliktu. Za takové jednání se považuje i dosahování neuspokojivých výsledků ve výkonu služby uvedené v závěru služebního hodnocení. Podle § 45 odst. 1 písm. a) téhož zákona patří mezi základní povinnosti příslušníka dodržovat služební kázeň. Ta dle § 46 odst. 1 spočívá v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností příslušníka, které pro něj vyplývají z právních předpisů, služebních předpisů a rozkazů. Prvního kázeňského přestupku se měl žalobce dopustit tím, že v rozporu s Nařízením MV a Pokynem evidoval soukromou korespondenci ve sběrných arších HZS Královéhradeckého kraje HSHK-398/E-2006 a HSHK-11/2007. Zatímco žalovaný považoval předmětnou korespondenci s odkazem na čl. 4 až 6 Pokynu za soukromou, žalobce se bránil tím, že šlo podání služebního charakteru. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že se jedná o listiny obsažené ve sběrném archu HSHK-398/E-2006 pod poř. č. 4 a 19 a listiny obsažené ve sběrném archu HSHK-11/2007 pod poř. č. 1 a 3. Žalovaný dále správně uvedl, že se jedná o stížnosti žalobce adresované generálnímu řediteli HZS ČR. Krajský soud se však již nemůže ztotožnit se závěrem žalovaného, že se tyto písemnosti týkaly výhradně žalobce. Ano, v těchto podáních sice žalobce primárně řešil svoje problémy, ale nelze přehlédnout, že současně poukazoval na obecné problémy týkající se fungování HZS a snažil se o jejich nápravu (viz například podání ze dne 4. 1. 2007 – poř. č. 1 archu HSHK-11/2007). Pokud šlo jeho osobu, pak si vždy stěžoval na okolnosti spojené s výkonem služby. Předmětné stížnosti (a soud nehodnotí, zda byly oprávněné či nikoliv) se tedy týkaly žalobcovy služební činnosti, případně poměrů v HZS, a byly adresovány nadřízenému služebnímu funkcionáři. Dle názoru krajského soudu tedy nebyly tyto písemnosti ryze soukromého charakteru a už vůbec nespatřuje žádné pochybení žalobce v tom, že je zařadil do služebních sběrných archů. Tím učinil své jednání zcela transparentním, jeho nadřízení u HZS Královéhradeckého kraje včetně žalovaného tak měli kdykoliv možnost se s obsahem těchto písemností po služební linii seznámit. Dle krajského soudu nelze s ohledem na obsah, smysl a motiv těchto podání trvat ani na striktním dodržování čl. 7 Organizačního řádu HZS. Těžko si lze totiž představit, že by žalobci jeho nadřízení pokyn k jejich vyhotovení, případně souhlas s jejich odesláním, udělili. Navíc nelze přehlédnout, že dvě z těchto písemností ( ze dne 13. 7. 2006 – poř. č. 4 archu HSHK- 398/E-2006 a ze dne 22. 8. 2006 – poř. č. 19 téhož sběrného archu) psal žalobce ještě v postavení náměstka ekonomického úseku HZS Královéhradeckého kraje. Pokud se tedy žalobce se svými stížnostmi, připomínkami a náměty obrátil přímo na generálního ředitele HZS ČR, tyto písemnosti nijak netajil, přiřadil jim čísla jednací a založil je jako služební do sběrných archů, nedomnívá se krajský soud, že by v takovém jednání bylo možno spatřovat porušení žalovaným zmiňovaných služebních předpisů, tedy potažmo ani porušení pracovní kázně. Jinak tomu ovšem bylo v případě skutků č. 2 a 3. V těchto případech totiž žalobce postupoval odlišným způsobem. Obě předmětná podání (tedy stížnost ze dne 18. 1. 2007, která se týká skutku č. 2, a stížnost ze dne 12. 2. 2007, která se týká skutku č. 3, obě adresované ministrovi vnitra) sice byla obsahově podobná těm uvedeným shora, tedy jednalo se v zásadě o stížnosti či náměty v otázkách fungování HZS, ale žalobce je jako služební nikde neuvedl, nebyla jim přiřazena čísla jednací, nebyla založena do služebních sběrných archů. Dle krajského soudu tak je zřejmé, že tato podání chtěl žalobce adresátovi zaslat nikoliv služebním postupem, měla mít tedy ryze soukromý charakter. Na to měl jistě právo, ovšem za této situace pochybil, pokud požadoval v podatelně HZS Královéhradeckého kraje částku, kterou zaplatil za odeslání těchto podání. Žalobce také nikdy uspokojivě nevysvětlil, proč a z jakých důvodů použil na podacích lístcích razítka, která byla přidělena jiným pracovníkům HZS (razítko č. 12 spisovně, vystřižené razítko č. 6 L. B.) a jak k těmto razítkům přišel. Žalovaný doplnil důkazní řízení výslechem svědkyně D. Ž., tehdejší pracovnice podatelny. Ta vypověděla, že na podatelně pracovala teprve od 1. 1. 2007 a následně popsala události spojené s odesláním obou zásilek a požadavkem žalobce na proplacení poštovného. Dopisy vůbec neviděla a u prvního z nich poštovné proplatila v dobré víře, že jde o poštu služební. U druhého již byla po předložení podacího lístku opatrnější a ověřila si, zda se jednalo o poštu služební či nikoliv. Služební razítko č. 12 přiřazené na spisovnu žalobci nikdy nezapůjčila, bez jejího vědomí neměl možnost se k němu dostat. Dle jejího názoru měl žalobce pravděpodobně podací lístek s razítkem z dřívější doby. Odeslání ani jedné z písemností s ní žalobce předem neprojednal, pouze přinesl lístky k proplacení. Na rozdíl od žalobce nevidí krajský soud důvod zpochybňovat věrohodnost tohoto důkazu, který byl opatřen zákonným způsobem. Ostatně žalobce možnosti zúčastnit se výslechu svědkyně a klást jí otázky ani nevyužil. Krajský soud tak považuje skutkovou podstatu obou jednání žalobce za prokázanou. Uzavřel proto, že jednáními specifikovanými pod body 2 a 3 žalovaného rozhodnutí žalobce porušil žalovaným specifikované služební předpisy (konkrétně čl. 85 odst. 2 Nařízení MV), porušil služební kázeň a dopustil se tak kázeňských přestupků, jak je mu žalovaným vytýkáno. Na těchto závěrech nemohla nic změnit ani svědecká výpověď některé z předchozích pracovnic podatelny (např. paní J.), kterou dával žalobce soudu na zváženou. Navrhovaný svědecký výslech měl dle žalobce prokázat jeho tvrzení ohledně praxe při odesílání písemností HZS Královéhradeckého kraje, konkrétně skutečnost, že jej v roce 2006 pracovnice podatelny opakovaně žádaly, aby za HZS donesl některé písemnosti z podatelny na poštu. Prokázání této skutečnosti však nepovažuje krajský soud pro přezkum závěrů žalovaného v této otázce za podstatné. Kázeňského přestupku se dle krajského soudu žalobce dopustil i svým jednáním vymezeným jako skutek č.

4. Bylo prokázáno, že žalobce, ač byl za obsah sběrného archu HSHK-398/E-2006 odpovědný, do něj nezaložil písemnost pod č.j. HSHK-398-20/E-2006. Jako nepravdivé se ukázalo původní tvrzení žalobce ve správním řízení, že písemnost pod tímto číslem jednacím neexistuje, ani tvrzení žalobce obsažené v replice žaloby ze dne 14. 9. 2009, že se jednalo o pouhý koncept (pomocný materiál), který není povinností zakládat. Žalovaný v rámci intencí pokynu krajského soudu doplnil důkazní řízení a uvedenou písemnost do správního spisu doložil. Jedná se o žalobcovu žádost o provedení personálního auditu ze dne 25. 8. 2006 adresovanou ekonomické náměstkyni ministra vnitra, která je označena uvedeným číslem jednacím. Rozhodně se nejednalo o žádný koncept či pomocný materiál. Bylo proto povinností žalobce, aby tato písemnost byla ve spise založena. Stejně tak jako písemnost pod č.j. HSHK-398-10/E-2006, kterou žalobce bez souhlasu nadřízených zapůjčil svému právnímu zástupci. Krajský soud považuje postup, kterým by služební písemnosti byly příslušníkem odpovědným za vedení sběrného archu bez souhlasu a vědomí nadřízených funkcionářů HZS „zapůjčeny“ osobám stojícím zcela mimo HZS za nepřijatelný, v rozporu s čl. 9 Pokynu. Takové jednání je nutné za porušení služební kázně jednoznačně považovat a to bez ohledu na skutečnost, že „zapůjčení“ písemnosti odpovědný pracovník do sběrného archu poznamenal. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani žalobcovo tvrzení, že snad k takovým případům mělo u HZS Královéhradeckého kraje docházet častěji a že za ně nikdo nebyl potrestán. Krajský soud v souvislosti s tím připomíná, že předmětem jeho přezkumu bylo žalobou napadené rozhodnutí žalovaného, jeho zákonnost a správnost, jakož i zákonnost řízení, které mu předcházelo. Nepřezkoumával případy pochybení jiných příslušníků HZS, ani to, zda měli být za své jednání potrestáni či nikoliv. Stejně tak nebylo jeho úkolem zkoumat, jakým způsobem bylo nastaveno fungování spisového řádu u HZS Královéhradeckého kraje v inkriminovaném období, tedy v letech 2006- 2007. Nezabýval se ani žalobcem tvrzenými dalšími nedostatky, které měly v té době u této součásti HZS panovat, stejně tak jako osobními vztahy mezi ním a ostatními příslušníky HZS Královéhradeckého kraje. Pro úplnost snad krajský soud dodává, že v postupu služebních funkcionářů (správních orgánů) v průběhu správního řízení neshledal, že by se dopustili jednaní vymezeného v § 77 služebního zákona. Na základě shora uvedeného tak nezbylo, než přezkoumávané rozhodnutí dle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost zrušit, a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V něm bude žalovaný dle § 78 odst. 5 s. ř. s. právními názory, které krajský soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil, vázán. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem ke skutečnosti, že v původním řízení před krajským soudem zastupoval žalobce jiný zástupce (také ovšem advokát), než v dalším řízení před krajským soudem po vrácení věci od Nejvyššího správního soudu, rozdělil krajský soud pro přehlednost své rozhodnutí o nákladech řízení do dvou samostatných výroků. Pokud jde o náhradu nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem, nezjistil krajský soud ze soudního spisu, že by v tomto řízení žalobci nějaké náklady řízení vznikly. V původním řízení před krajským soudem žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 2.000,-- Kč. Odměna jeho zástupkyně Mgr. Jitky Uhlířové, která je advokátkou, vychází z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že ve věci učinila 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žalobního návrhu, sepis repliky ze dne 14. 9. 2009, účast na jednání soudu dne 22. 9. 2009) po 2 100,-- Kč (§ 9 odst. 3 písm. f/ advokátního tarifu v souvislosti s jeho Čl. II). Dále má nárok na úhradu 4 režijních paušálů po 300,-- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu v souvislosti s jeho Čl. II). Doklad o tom, že je plátkyní DPH nepředložila. Proto krajský soud ve výroku II. zavázal žalovaného povinností žalobci tyto prokázané náklady řízení uhradit k rukám jeho tehdejší zástupkyně (§ 149 odst. 1 občanského soudního řádu za použití § 64 s. ř. s.). V dalším řízení před krajským soudem vznikl žalobci nárok na ztrátu na výdělku po dobu účasti při jednání soudu dne 12. 4. 2011 a na odměnu jeho zástupce JUDr. Jiřího Slezáka, který je advokátem. Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že ve věci učinil 2 úkony právní služby (sepis repliky ze dne 7. 4. 2011, účast na jednání soudu dne 12. 4. 2011) po 2 100,-- Kč (§ 9 odst. 3 písm. f/ advokátního tarifu v souvislosti s jeho Čl. II). Dále má nárok na úhradu 2 režijních paušálů po 300,-- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu v souvislosti s jeho Čl. II). Doklad o tom, že je plátcem DPH nepředložil. S ohledem na délku jednání soudu dne 12. 4. 2011, na vzdálenost žalobcova pracoviště od sídla krajského soudu a na obsah potvrzení žalobcova zaměstnavatele o jeho průměrném hrubém hodinovém výdělku ze dne 8. 4. 2001, přiznal krajský soud žalobci nárok na ztrátu na výdělku za dvě hodiny, tedy ve výši 334,- Kč. Proto krajský soud ve výroku III. zavázal žalovaného povinností žalobci tyto prokázané náklady řízení uhradit k rukám jeho současného zástupce (§ 149 odst. 1 občanského soudního řádu za použití § 64 s. ř. s.).