30 Af 16/2015 - 47

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce: JUDr. J. K., M.Jur., Ph.D., zastoupeného JUDr. Ing. Liborem Morávkem, Ph.D., advokátem se sídlem Martinelliho 335/10, Praha 9, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 23. 12. 2014, č. j. ÚOHS-R384/2014/IN-27415/2014/311/JZm takto:

Výrok

I. Rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 23. 12. 2014, č. j. ÚOHS-R384/2014/IN- 27415/2014/311/JZm, se zrušujea věc se vracížalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinenzaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce, JUDr. Ing. Libora Morávka, Ph.D., advokáta, se sídlem Martinelliho 335/10, Praha 9.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se včas podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí předsedy žalovaného, kterým byl zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2014, č. j. ÚOHS-V189/2014/IN-22172/2014/440/PŠk. Tímto rozhodnutím žalovaný podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), ve spojení s ustanovením § 2 odst. 4 téhož zákona částečně odmítl žádost žalobce o poskytnutí informace. Žalobce se žádostí ze dne 22. 9. 2014, podanou podle zákona o svobodném přístupu k informacím, domáhal poskytnutí následujících informací. Žalobce žádal o sdělení informací o počtu podaných podnětů v oblasti zneužívání dominantního postavení v časovém období od 1. 4. 2014 do 31. 8. 2014. Žalobce dále žádal, aby u všech podnětů, které byly takto podány, byly poskytnuty ještě další informace, a to: datum obdržení podnětů žalovaným (postačovalo uvedení měsíce), proti jaké společnosti či osobě, popř. společnostem či osobám (popř. orgánům veřejné správy) daný podnět směřoval, jaký je aktuální stav šetření daného podnětu, tzn. sdělení, zda v návaznosti na takový podnět bylo zahájeno správní řízení, či zda byl podnět odložen s tím, že zjištěné skutečnosti nenasvědčují podezření na porušení zákona, či zda je daný podnět stále teprve v šetření bez dosud učiněného závěru. Žalovaný žádost žalobce částečně odmítl podle ustanovení § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím s odůvodněním, že by proces poskytnutí požadovaných informací představoval vytváření nových informací. V odůvodnění rozhodnutí poukázal na to, že jakožto povinný subjekt ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím předmětnými informacemi v požadovaném tvaru nedisponuje a ani nemá povinnost jimi disponovat, přičemž příprava odpovědi by pro něj představovala neúměrnou zátěž. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí bránil podaným rozkladem, v němž uváděl totožné argumenty jako v nyní podané žalobě. Předseda žalovaného napadeným rozhodnutím rozklad žalobce zamítl a prvostupňové správní rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí přisvědčil závěrům žalovaného obsaženým v prvostupňovém rozhodnutí. II. Obsah žaloby Žalobce v úvodu podané žaloby shrnul skutkové okolnosti projednávané věci, přičemž měl za to, že byl napadeným rozhodnutím, jakož i jemu předcházejícím prvoinstančním rozhodnutím žalovaného, zkrácen na svých právech, a byl přesvědčen o jejich nezákonnosti. Žalobce namítal, že jím požadované informace nepředstavují vytváření nových informací ve smyslu ust. § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím s tím, že se předseda žalovaného nevypořádal s argumentací žalobce vztahující se k zužujícímu výkladu pojmu informace ve smyslu ust. § 3 odst. 3 citovaného zákona. Nedošlo ani k vypořádání námitky žalobce, že povinný subjekt tíží ve vztahu k informování v rozsahu své působnosti úplná informační povinnost. Skutečnost, že povinný subjekt nedisponuje požadovanými údaji přesně v té formě, v jaké si je žadatel žádal, je zcela běžná a nemůže být předpokladem odmítnutí jeho žádosti. Úřad navíc není nucen zpracovat informace do odpovědi na žádost na vlastní náklady. Žalobce ve své žádosti výslovně uvedl, že je připraven žalovanému uhradit případné náklady spojené s vyhledáním uvedených informací. Žalobce dále rozsáhle (i s poukazem na judikaturu a komentářovou literaturu) argumentoval, že se v případě jím požadovaných informací nejedná o vytváření informací nových ve smyslu ust. § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalobce má za to, že vzhledem k povaze všech požadovaných informací muselo být nepochybně možné je jednoduchou metodou „vyjmout“ ze spisu a vložit do odpovědi na žádost. Žalobce dále namítal, že se předseda žalovaného námitkami žalobce nedostatečně vypořádal. Žalobce namítal, že pracnost přípravy odpovědi na žádost nemůže být důvodem jejího odmítnutí, přičemž v této souvislosti rovněž uváděl na podporu svého názoru judikaturu Nejvyššího správního soudu a komentářovou literaturu. Žalobce dále namítal, že směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/98/ES ze dne 17. 11. 2003 o opakovaném použití informací veřejného sektoru (dále jen „směrnice ES“) není ve věcech spadajících do působnosti zákona o svobodném přístupu k informacím přímo použitelným právním předpisem a při rozhodování o poskytování informací je nutno se řídit výlučně tímto zákonem. Žalobce žádal jen zcela základní údaje o probíhajících sankčních správních řízeních a nepožadoval nic jiného než právě výtahy z existujících dokumentů, příp. informace, které vyplývají z běžné činnosti Úřadu. Žalobce dále nad rámec své argumentace dodal, že v průběhu měsíců červenec až září 2014 podal k Úřadu ještě tři další žádosti o informace, které žalovaný odmítl s téměř doslovným odůvodněním, což nasvědčuje tomu, že Úřad jeho žádosti paušálně odmítal, aniž by se jimi skutečně zabýval. Žalobce poukázal na nerovný přístup Úřadu k materiálně obdobným žádostem o informace, resp. k osobám jednotlivých žadatelů, neboť žalovaný totiž obsahově obdobným žádostem běžně vyhovuje, na svých internetových stránkách eviduje celou řadu případů, kdy byly žadatelům sděleny údaje o probíhajících správních řízeních, včetně identifikace subjektu, proti němuž je dané správní řízení vedeno. Úřad tedy v rozporu se zásadou nestrannosti, materiální ekvity a legitimního očekávání nedbal, aby při rozhodování skutkově shodných nebo obdobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Předseda žalovaného o rozkladu žalobce rozhodl více než měsíc po uplynutí zákonné lhůty 15 pracovních dnů. Z výše uvedených důvodů proto žalobce závěrem navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí předsedy žalovaného, jakož i jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí žalovaného, zrušil, nařídil žalovanému odmítnuté informace poskytnout a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. III. Vyjádření žalovaného k žalobě Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě především odkázal na svá předchozí vyjádření k žalobám, které byly vedeny u zdejšího soudu pod sp. zn. 30 Af 70/2014, 30 Af 80/2014, 30 Af 17/2015. Dále zopakoval argumentaci spočívající v tvrzení, že poskytnutí požadovaných informací by znamenalo vytvoření informace nové. Odpověď na žádost žalobce nevyžaduje pouze mechanickou činnost, ale zpracování informací by zahrnovalo i jakousi přidanou hodnotu spojenou s analýzou obsahu podnětu z pohledu požadavku žadatele. Navíc právo na informace nemá ve svém důsledku převážit nad nepřiměřeným zatížením povinných subjektů. Úřad použil citaci preambule směrnice ES toliko podpůrně k podpoře svých závěrů. Závěrem žalovaný upozornil, že žalobce (ačkoliv je sám advokátem) se v této věci nechal zastoupit jiným advokátem, přestože byl doposud schopen zpracovávat si jednotlivá podání fundovaným způsobem sám. Navíc zástupce žalobce určil jako adresu pro doručování adresu shodnou se sídlem advokátní kanceláře žalobce. Žalovaný proto v tomto případě vyjádřil své pochybnosti o účelnosti takového právního zastoupení, kdy v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3000/11. S ohledem na výše uvedené proto žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout a pro případ, že by soud žalobě vyhověl, doplnil svůj návrh, aby žalobci nebyla přiznána náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s právním zastoupením, neboť tyto náklady nebyly dle názoru žalovaného vynaloženy účelně. IV. Replika žalobce Žalobce reagoval na vyjádření žalovaného podáním repliky, v níž konstatoval, že žalovaný neuvedl nic, čím by vyvracel důvodnost podané žaloby. Argumentace žalovaného nadále spočívá v tom, že si neuvědomuje rozdíl mezi poskytnutím již existující informace a vytvářením informace nové. Z dalšího chování žalovaného je přitom podle žalobce zřejmé, že příslušné informace odmítá poskytovat paušálně, bez dalšího, o čemž svědčí mj. skutečnost, že žalovaný s prakticky stejným odůvodněním nevyhověl také jiným jeho žádostem, kde požadoval informace pouze o několika málo řízeních. Žalobce proto setrval na podané žalobě a v ní obsažené argumentaci. Žalobce nesouhlasil ani s názorem žalovaného, že pokud je žadatel o informaci osobou práva znalou, nemá nárok na náhradu nákladů souvisejících s právním zastoupením v případě úspěchu ve věci. Takový názor žalovaného je v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn I. ÚS 3819/13, nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2939/14, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn 21 Cdo 756/2014). V. Posouzení věci krajským soudem Žaloba byla podána včas [§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jedná se o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že žalobce výslovně souhlasil s rozhodnutím o věci samé bez jednání, a žalovaný ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení výzvy nevyjádřil nesouhlas s takovým projednáním věci, ačkoli byl poučen o tom, že nevyjádří-li svůj nesouhlas, bude se mít za to, že souhlas je udělen, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. o věci samé bez jednání. Podle § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí předsedy žalovaného v mezích uplatněných žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud předně k věci uvádí, že skutkové i právně obdobná věc byla zdejším soudem posouzena a skončena rozsudkem ze dne 7. 4. 2016, č. j. 30 Af 17/2015-50. Proti rozsudku podal kasační stížnost žalovaný, přičemž Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 31. 8. 2016, č. j. 2 As 126/2016-32 kasační stížnost zamítl. Soud proto při hodnocení věci vyšel zejména z tohoto rozsudku Nejvyššího správního soudu. V něm je mj. uvedeno: „

13. Podle § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí žalovaného, povinnost poskytovat informace se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací.

14. Nejvyšší správní soud k tomuto ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím již v rozsudku ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/2011 - 67 uvedl, že „danou zákonnou výluku nelze samu o sobě považovat za rozpornou s ústavně garantovaným právem na informace. Podle čl. 17 odst. 5 Listiny jsou státní orgány a orgány územní samosprávy„ povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.“Právo na informace tedy není „bezbřehé“, zákonodárce je oprávněn jejich poskytování omezit, pokud přitom dostojí testu ústavnosti, tj. kritériím účelnosti, potřebnosti a přiměřenosti. Nejvyšší správní soud přitom souhlasí s krajským soudem, že zákonodárce při přijímání zákona č. 61/2006 Sb., kterým bylo do zákona o svobodném přístupu k informacím přidáno ustanovení § 2 odst. 4, těmto kritériím dostál. Sledoval z ústavního hlediska legitimní cíl, a to vyvážit právo jednotlivců na poskytování informací veřejným zájmem na ochraně povinných subjektů před nepřiměřenou zátěží, kterou by pro ně znamenalo vytváření zcela nových informací, k jejichž tvorbě či evidenci nejsou jinak povinny. Zákonodárcem zvolené řešení lze rovněž považovat za potřebné a přiměřené, byť s jistými výhradami. Pojem „vytváření nových informací“ je natolik neurčitý, že je třeba při jeho aplikaci ze strany povinných subjektů pečlivě dbát o to, aby byl vykládán ústavně konformním způsobem, tedy způsobem, který nebude nepřiměřeně zužovat rozsah ústavně zaručeného práva na informace.

15. Obdobně již ostatně Nejvyšší správní soud judikoval např. v rozsudcích ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 As 28/2010 - 86, nebo ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 107/2011 - 70 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Zde konstatoval, že § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím je třeba vykládat dle jeho (z ústavního hlediska legitimního) účelu, jímž je bránit povinné subjekty před tím, aby se na ně žadatelé v režimu uvedeného zákona obraceli s žádostmi o zaujetí stanoviska v blíže specifikované věci, provedení právního výkladu, vytvoření či obstarání nové informace, jíž povinný subjekt nedisponuje a není povinen jí disponovat apod.“

16. Stěžovatel v kasační stížnosti v prvé řadě namítal splnění podmínek pro aplikaci § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť žalobcem požadovanými informacemi v dané formě a daném rozsahu nedisponuje. Jak již bylo uvedeno výše, žalobce se domáhal poskytnutí informací vztahujících se k sankčním správním řízením, která stěžovatel momentálně vede v konkrétně vymezených oblastech hospodářské soutěže (dohod narušujících soutěž, zneužívání dominantního postavení, porušení § 19a zákona o ochraně hospodářské soutěže, porušení zákazu předčasného uskutečňování spojení soutěžitelů), a konkrétně v souvislosti s nimi požadoval: uvedení spisové značky předmětného správního řízení, uvedení předmětu řízení (např. tak, jak byl identifikován stěžovatelem v rámci oznámení o zahájení řízení), sdělení informace, kdy bylo řízení zahájeno, a sdělení identifikace společnosti či jiné osoby, proti níž je předmětné řízení vedeno (tj. uvedení účastníků řízení). Jednalo se tedy o informace, které se vztahují k působnosti stěžovatele a kterými disponoval ze své úřední činnosti, bezpochyby jsou totiž uvedeny ve spisové dokumentaci k jednotlivým sankčním řízením. Nelze vyloučit, že stěžovatel shledá, že některé informace nelze poskytnout, např. kvůli ochraně osobních údajů jednotlivých účastníků správních řízení (což žalobce předvídá ve své žádosti o informace, přičemž počítá s anonymizováním takových údajů). Tato skutečnost však nemůže vést k paušálnímu závěru o odmítnutí veškerých informací požadovaných žalobcem, tj. i poskytnutí těch informací, které stěžovatel ve své dispozici má, ani k závěru, že žalobcem požadované informace nelze poskytnout z důvodu vytváření nových informací podle § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím.

17. Důvodem pro odmítnutí poskytnutí informací podle § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím není v posuzované věci ani skutečnost, že žalovaný neměl požadované informace v dané formě. Podstatné totiž je, že stěžovatel požadované informace měl k dispozici, byť v jiné než žalobcem požadované formě. Shromáždění žalobcem požadovaných údajů proto nepředstavuje vytváření nových informací podle § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Stěžovatelem namítaná pracnost a časová náročnost zpracovaní již existujících informací do formy požadované žalobcem (potřeba projít cca 20 spisů a zjistit obsah podnětů) na tomto závěru nic nemění, neboť představuje ve své podstatě pouze administrativní a intelektuálně nenáročnou práci s již existujícími informacemi, které má stěžovatel k dispozici. Charakter žalobcem požadovaných informací je totiž takový, že k jejich zpracování není nutné použít složité analytické postupy, intelektuálně náročné myšlenkové postupy nebo výkladové metody. Stěžovatelem zdůrazňovaná náročnost zpracování a poskytnutí požadovaných informací tak je relevantní pouze z pohledu možného požadování úhrady nákladů souvisejících s poskytnutím informace (§ 17 zákona o svobodném přístupu k informacím), přičemž z podání žalobce je patrné, že si je tohoto aspektu vědom. Nejvyšší správní soud se proto plně ztotožňuje s logickým, řádně a přehledně odůvodněným a o relevantní odbornou literaturu a judikaturu opřeným závěrem krajského soudu, že v posuzované věci se jedná pouze o mechanické shromáždění údajů, u něhož nedochází k výraznější intelektuální činnosti, a nelze tedy na poskytnutí požadovaných informací hledět jako na vytvoření nové informace.

18. Výše uvedené závěry plně korespondují se závěry, k nimž Nejvyšší správní soud dospěl v již zmíněném rozsudku ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/2011 - 67, na který poukazuje stěžovatel v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud totiž v tomto rozsudku mimo jiné vyslovil, že „je dále nutno nalézt vhodné rozhraničení mezi situacemi, v nichž půjde toliko o vyhledání a uspořádání již existujících informací do podoby, v níž je možné je žadateli předat, a situacemi, v nichž by sestavení požadovaných informací již představovalo „vytvoření nové informace“. Dále konstatoval, že „je přitom zřejmé, že nalézt nějaké exaktní obecné kritérium nelze, vždy bude záležet na konkrétních okolnostech dané věci. Lze se však pokusit alespoň o stanovení určitých bližších vodítek pro povinné subjekty. Důvodová zpráva k zákonu č. 61/2006 Sb. uvádí na jedné straně příklady žádostí o prosté „výtahy z databází či části dokumentů“ (jejichž poskytnutí nemůže být s poukazem na § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím odpíráno), na druhé straně žádosti „o právní analýzy, hodnocení či zpracování smluv a podání“(jejichž zpracování by již představovalo „vytváření nových informací“). Výše citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES abstraktněji rozlišuje mezi situacemi, kdy výtahy z existujících dokumentů představují „pouze jednoduchou operaci“, a případy, kdy představují „nepřiměřené úsilí“. Jako kýžené kritérium se tedy nabízí rozlišování mezi případy, kdy je povinný subjekt schopen požadované informace sestavit ze „zdrojových“ informací, kterými disponuje, v zásadě mechanickým způsobem, a situacemi, v nichž sestavení požadované informace překračuje rámec takových jednoduchých úkonů. K obdobným závěrům dospěli také autoři komentáře k zákonu o svobodném přístupu k informacím (Furek, A. - Rothanzl, L.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. 2010, Praha: Linde, str. 60-61), podle nichž rozlišení obou kategorií „musí být hledáno v míře ´intelektuální náročnosti´ činnosti, která by byla nutná pro přípravu odpovědi na žádost. Jinak řečeno o vytváření nové informace půjde pouze tehdy, jestliže k vytvoření odpovědi na žádost nestačí pouhé mechanické vyhledání a shromáždění údajů, které má povinný subjekt k dispozici a které jsou žadatelem poptávány, ale jestliže je nezbytné s těmito údaji provádět další zpracovávání nad rámec prostého „vtělení“ do odpovědi na žádost.“ Nutno však zároveň zdůraznit, že při rozlišování situací, kdy se ještě jedná o vyhledání (shromáždění) požadovaných informací a jejich uzpůsobení pro poskytnutí žadateli, a kdy již půjde o vytvoření nové informace, nelze vycházet toliko z pracnosti, či doby, která by byla potřebná pro přípravu odpovědi na žádost (shromáždění informací). Tyto faktory zákon zohledňuje institutem mimořádně rozsáhlého vyhledání informací (§ 17 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím). Povinný subjekt pak není oprávněn bez dalšího odmítnout požadované informace poskytnout, může však po žadateli o informace chtít úhradu za takové mimořádně rozsáhlé vyhledání.“

19. S ohledem na výše uvedené tak je zřejmé, že poskytnutí informací požadovaných žalobcem nepředstavuje vytváření nových informací ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím.“ Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku rovněž uvedl: „…poskytování informací stěžovatelem dle zákona o svobodném přístupu k informacím, by vskutku nemělo ohrozit objasňování a postihování protisoutěžního jednání. Nejvyšší správní soud však nepovažuje za důvodnou ani tuto námitku, neboť v posuzované věci je podstatné a rozhodující, že není dán důvod k odmítnutí poskytnutí informace podle § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, což však nevylučuje, že stěžovatel může při dalším rozhodování ve věci samé dospět k závěru, že je dána jiná výluka z povinnosti poskytnout informace podle tohoto zákona. Takové odepření žalobcem požadovaných informací však musí stěžovatel náležitě zdůvodnit přezkoumatelnými úvahami, nikoli obecnou argumentací a paušálními závěry, jak již přiléhavě konstatoval krajský soud. Posuzování důvodů, zda je možné existující informaci podle zákona o svobodném přístupu k informacím poskytnout, nebo zda je třeba její poskytnutí částečně či zcela odmítnout, je navíc zcela odlišná otázka než právní hodnocení obsahu došlých podnětů či vyjadřování názoru na ně, které by vskutku představovalo vytváření nových informací podle § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím.“ Soud dále vyšel i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2016, č. j. 4 As 96/2016-36 kde je mj. uvedeno: „

20. Stěžovatel v kasační stížnosti v prvé řadě namítal splnění podmínek pro aplikaci § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., neboť žalobcem požadovanými informacemi v dané formě a daném rozsahu nedisponuje. Jak již bylo uvedeno výše, žalobce se domáhal poskytnutí informací vztahujících se k podnětům ve věci zneužití dominantního postavení, dohod narušujících hospodářskou soutěž a porušení § 19a zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, v roce 2013 a 2014, a to konkrétně: (i) datum obdržení podnětu žalovaným, (ii) zda se podnět týká zneužití dominantního postavení, zakázaných dohod nebo porušení § 19a zákona o ochraně hospodářské soutěže, (iii) proti jaké právnické osobě, popř. orgánům veřejné správy podnět směřoval, (iv) jakého sektoru se podnět týkal (např. energetika, doprava, služby atp.) a (v) sdělení aktuálního stavu šetření podnětu. Jednalo se tedy o informace, které se vztahují k působnosti stěžovatele, kterými disponoval ze své úřední činnosti [v případě informací požadovaných bod bodem (i) a (v)] a které v případě informací požadovaných bod bodem (ii), (iii) a (iv) vyplývaly z obsahu samotného podnětu. Pokud by některé žalobcem požadované informace z podnětů nevyplývaly (např. jakého sektoru se podnět týká), pak je stěžovatel pochopitelně poskytnout nemůže, neboť taková informace neexistuje. Je tedy možné, že stěžovatel některou z žalobcem požadovaných informací nemá a požadované informace by tak vskutku neměl v daném rozsahu. Tato skutečnost však nemůže vést k paušálnímu závěru o odmítnutí veškerých informací požadovaných žalobcem, tj. i poskytnutí těch informací, které stěžovatel ve své dispozici má, ani k závěru, že žalobcem požadované informace nelze poskytnout z důvodu vytváření nových informací podle § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb.“ S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto argumentace žalovaného, resp. předsedy žalovaného, a jeho paušální odmítání poskytovat informace nemůže obstát, neboť vychází z nesprávného vnímání žalovaného právě co do rozhraničení rozdílu mezi poskytnutím informace existující a vytvářením informace nové. V tomto ohledu tedy krajský soud shledal námitky žalobce důvodnými, přičemž vycházel ze shora citovaných závěrů Nejvyššího správního soudu, z nichž je zřejmé, že žalobní námitky jsou důvodné. Soud uznává, že argumentace žalovaného neobsahuje veškerou reakci na rozklad žalobce, nicméně z obou přezkoumávaných rozhodnutí, které spolu tvoří jeden celek, vyplývá, proč žalovaný, resp. jeho předseda, považoval požadované informace za takové, které by byl nucen nově vytvořit. Tomuto závěru však soud se shora uvedených důvodů nepřisvědčil. Poukazoval-li pak žalobce v závěru podané žaloby na skutečnost, že předseda žalovaného rozhodl o rozkladu až po uplynutí zákonem stanovené lhůty, což jen dokresluje celkový přístup žalovaného v daném řízení, krajský soud konstatuje, že dle ustálené judikatury správních soudů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2006, č. j. 2 Afs 96/2004 - 80, dostupný na www.nssoud.cz) namítaná nečinnost správních orgánů a případné překročení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí samy o sobě ještě nezákonnost vydaných správních rozhodnutí nezakládají. Soud pak neshledal důvodnou námitku nerovného přístupu žalovaného k žadatelům o informace, neboť žalobce nedoložil, že skutkově totožnou či obdobnou věc (co do kvality a kvantity požadovaných informací ze strany žalobce) žalovaný posuzoval rozdílným způsobem. VI. Závěr a náklady řízení Krajský soud na základě všech výše uvedených skutečností shledal žalobu důvodnou, a proto podle § 78 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí předsedy žalovaného pro nezákonnost zrušil. Ve smyslu § 78 odst. 4 s. ř. s. krajský soud dále vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž je žalovaný vázán právním názorem vysloveným krajským soudem ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). V dalším řízení se tedy předseda žalovaného bude opětovně zabývat a posoudí důvodnost žalobcem v rozkladu uplatněných námitek a ve shodě se shora citovanými rozsudky Nejvyššího správního soudu zváží, zda případně není dána výluka z povinnosti poskytnout informace podle tohoto zákona. Takové odepření žalobcem požadovaných informací však musí žalovaný náležitě zdůvodnit přezkoumatelnými úvahami. Výrok o nákladech řízení účastníků se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl ve věci úspěšný, a proto má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil. Krajský soud se přitom neztotožnil s argumentací žalovaného směřující proti neúčelnosti nákladů řízení vzniklých v souvislosti s právním zastoupením žalobce, který je podle žalovaného sám renomovaným advokátem a doposud (tj. v průběhu předchozího správního řízení) si byl schopen jednotlivá podání zpracovávat sám. Krajský soud v daném případě neshledal, že by právní zastoupení v uvedené věci bylo využito účelově, bez reálné nutnosti. Není bez významu, že podaná žaloba se svým obsahem zcela nekryje s námitkami uplatněnými žalobcem v rozkladu. Rovněž volbu jiné adresy pro doručování je nutno vnímat spíše jako záležitost technického charakteru než jako skutečnost, která by svědčila o snaze žalobce uměle (na úkor žalovaného) navyšovat náklady řízení a zneužívat právo na právní pomoc. Jak přitom Ústavní soud vyslovil ve svém nálezu ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13, dostupném na http://nalus.usoud.cz, právo na právní zastoupení je základním procesním oprávněním účastníka řízení, které náleží též účastníku, který je sám advokátem. V této souvislosti Ústavní soud uvedl, že pojem „účelný“ je nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady. „Vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc nelze prostřednictvím uvedeného termínu vymezovat kategorii osob, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, tak jí de facto její právo upírat a vůči ostatním ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s odůvodněním, že se mohl bránit sám“. I tento závěr zdejšího soudu byl podroben přezkumu Nejvyšším správním soudem. Ten k němu ve shora citovaném rozhodnutí ze dne 7. 4. 2016, č. j. 30 Af 17/2015-50 uvedl: „

24. Námitku stěžovatele, v níž vyjádřil přesvědčení, že zastoupení žalobce advokátem je v této věci využíváno účelově a s úmyslem jej poškodit, shledal Nejvyšší správní soud stejně jako krajský soud nedůvodnou. Nejvyšší správní soud se totiž plně shoduje s argumentací krajského soudu k této námitce a dodává, že rovněž vyjádření žalobce ke kasační stížnosti se liší od předchozích vyjádření účastníka, neboť obsahuje částečně novou argumentaci, v níž žalobce reagoval na kasační stížnost, přičemž je zřejmé, že vypracování tohoto vyjádření bylo poměrně náročné časově i po odborné stránce, neboť je rozsáhlé a kvalitní. Nejvyšší správní soud stejně jako krajský soud poukazuje na nález ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13, v němž Ústavní soud konstatoval, že právo na právní zastoupení je základním procesním oprávněním účastníka řízení, které náleží též účastníku, který je sám advokátem. V této souvislosti Ústavní soud uvedl, že pojem „účelný“ je nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady. Dále konstatoval, že vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc nelze prostřednictvím účelnosti nákladů vymezovat kategorii osob, která by z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a vůči ostatním ji diskriminovat. Ústavní soud uzavřel, že účastníka řízení nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s odůvodněním, že svá práva mohl hájit sám. Ostatně i Nejvyšší správní soud přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.“ Na základě výše uvedeného v daném případě náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč a dále též v nákladech právního zastoupení v celkové výši 8 228 Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), kdy se jedná o odměnu advokáta JUDr. Ing. Libora Morávka Ph.D., LL.M. za zastupování v řízení před krajským soudem, a to za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu ve věci samé - podání žaloby) podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu ve výši 6 200 Kč (2 x 3 100 Kč); a dále o náhradu hotových výdajů ve výši 600 Kč (2 x 300 Kč). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se částka odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů o částku 1 428 Kč odpovídající příslušné dani z přidané hodnoty. Celkem se tedy jedná o částku 11 228 Kč. Ke splnění uvedené povinnosti byla žalovanému stanovena přiměřená lhůta.

Poučení