30 Af 16/2017 - 334

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a JUDr. Ing. Venduly Sochorové ve věci žalobce: HIDECON, spol. s r.o. sídlem Březnice 543,760 01 Březnice zastoupen společností Censitio s.r.o., sídlem Ratajova 1113/8, 148 00 Praha 4 proti žalovanému: Finanční úřad pro Zlínský kraj sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín o žalobě proti exekučnímu příkazu žalovaného ze dne 10. 2. 2017, č. j. 248015/17/3301- 80541-706741, takto:

Výrok

I. Exekuční příkaz žalovaného ze dne 10. 2. 2017, č. j. 248015/17/3301-80541-706741, se zrušuje a věc se vrací žalovanému zpět k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v celkové výši 28 459,80 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet zástupce žalobce, společnosti Censitio s.r.o.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se včas podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného – exekučního příkazu ze dne 10. 2. 2017, č. j. 248015/17/3301-80541-706741, kterým byla nařízena daňová exekuce prodejem nemovitých věcí, a to k vymožení nedoplatku ve výši 16 371 765 Kč (dále též jen „napadené rozhodnutí“). Žalovaný vydal k zajištění daně z přidané hodnoty v uvedené výši celkem 25 zajišťovacích příkazů, které jsou z důvodu hrozby nebezpečí z prodlení účinné a vykonatelné okamžikem jejich vydání – dne 10. 2. 2017; proto téhož dne přistoupil žalovaný k vymáhání, přičemž zvolil více způsobů daňové exekuce, když vydal: 1) exekuční příkazy na přikázání pohledávky z účtu, 2) exekuční příkazy na prodej movitých věcí a 3) exekuční příkaz na prodej nemovitých věcí.

2. Předmětem žalobou napadeného exekučního příkazu ad 3) jsou nemovité věci ve vlastnictví dlužníka – žalobce, konkrétně: - pozemek parc. č. st. 559, jehož součástí je stavba bez čp/če, průmyslový objekt, - pozemek parc. č. 458/20, - pozemek parc. č. 458/119 a, - pozemek parc. č. 458/120, vše v k. ú. Otrokovice, zapsané na LV č. 3624 u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Zlín.

3. Současně žalovaný dne 10. 2. 2017 vydal též rozhodnutí č. j. 248208/17/3301-80541-706741, kterým podle § 168 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „daňový řád“) zřídil k předmětným nemovitostem zástavní právo.

4. Společně se žalobou podal žalobce též návrh na vydání předběžného opatření, kterému zdejší soud usnesením ze dne 16. 3. 2017, č. j. 30 Af 16/2017-271 vyhověl; žalovanému uložil, aby se do pravomocného rozhodnutí o žalobě zdržel pokračování v daňové exekuci ve vztahu ke shora identifikovaným nemovitým věcem. V návaznosti na to pak žalovaný vyhověl návrhu žalobce na odklad exekuce, a to do právní moci rozhodnutí zdejšího soudu.

II. Obsah žaloby

5. Popsaný exekuční příkaz ad 3) žalobce napadl žalobou, jejíž podstatou je nesouhlas s nařízením prodeje nemovitých věcí. Tento způsob exekuce je podle žalobce nevhodný a v rozporu se zásadou proporcionality, která se s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2015, č. j. 4 Afs 48/2015-32 v řízení o daňové exekuci též uplatní. Podle žalobce napadené rozhodnutí neobstojí v testu proporcionality, a to konkrétně v kritériu potřebnosti, neboť je zde jiný prostředek umožňující dosažení sledovaného cíle – zástavní právo. To přitom bylo na předmětných nemovitostech správce daně zřízeno rozhodnutím ze dne 10. 2. 2017, č. j. 248268/1/3301-80541-706741. Zajišťovací příkaz je svou povahou předstižným rozhodnutím, jehož cílem je v případě žalobce zajistit úhradu daně, která ještě nebyla stanovena – daňová kontrola dosud nebyla ukončena. Jeho cílem určitě není ekonomická likvidace daňového subjektu.

6. Žalobce je etablovaným podnikatelským subjektem od roku 1991, který dlouhodobě vykazuje ekonomickou činnost, zaměstnává lidi a řádně plní své daňové povinnosti. Hrozba prodeje zastavených nemovitých věcí je pro něj intenzivní zásah; nemovitosti mají pro žalobce význam nejen jako majetková hodnota, ale též svými vlastnostmi a zasazením do majetkového komplexu, na němž je založeno jeho podnikání (jde o základní hmotný prostředek). To znamená, že v případě následné náhrady škody v penězích nemusí tak být tato hodnota dostatečná právě s ohledem na potřebnost nemovitostí pro podnikání žalobce. Zejména však prodej nemovitostí může v daném případě vyvolat dominový efekt v podobě faktického znemožnění další činnosti žalobce. Zřízené zástavní právo k nemovitostem je dostatečnou zárukou pro zajištění budoucí úhrady daně, pokud ta bude skutečně stanovena. Správce daně (stát) by tak nebyl dotčen jinak, než že bude muset vyčkat s případným prodejem do skončení doměřovacího řízení. Pokud by naopak k doměření daně následně nedošlo, znamenal by prodej nemovitostí neodčinitelnou ztrátu. Žalobce proto navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.

III. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný v úvodu svého vyjádření k žalobě upozornil na existenci zajišťovacích příkazů – exekučních titulů a na důvodnost vydání napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že v odůvodnění zajišťovacích příkazů konkretizoval, z čeho plynou jeho obavy o budoucí úhradu daně. Pokud jde o dosavadní výsledky vymáhání zajištěné daně, žalovaný uvedl, že ke dni vyjádření – 24. 3. 2017 – zbývalo k uhrazení částky dosud nestanovené daně 11 983 546,80 Kč. Prostřednictvím exekučních příkazů na přikázání pohledávky z účtů byla vymožena částka ve výši 3 811 375,20 Kč, prostřednictvím exekučních příkazů na prodej movitých věcí byla zajištěna finanční hotovost 277 300 Kč; do soupisu movitých věcí pak žalovaný pojal i) osobní automobil Mercedes Benz, RZ x, ii) dva vysokozdvižné vozíky a iii) zbraň – pistoli ČZ; vysokozdvižné vozíky a zbraň byly opatřeny polepkami a ponechány v užívání žalobce, osobní automobil byl převzat do úschovy žalovaného. Dále byly na účet zajištění daní převedeny přeplatky na jiné dani v celkové výši 299 543 Kč.

8. Vydání exekučního příkazu na prodej nemovitých věcí odůvodnil žalovaný obavou ze zcizení předmětných nemovitostí. Žalovaný zdůraznil, že podle jeho zjištění došlo u žalobce ke snížení obratu a počtu zaměstnanců, zatímco u personálně propojené korporace LEMAT, spol. s r. o. došlo k jejich nárůstu. Z toho žalovaný dovozuje, že žalobce svou podnikatelskou činnost utlumuje a tu přebírá právě uvedená korporace. Podle žalovaného je tak jen otázkou času, kdy by došlo i k převodu nemovitostí. Žalovaný postupoval v souladu se zásadou zdrženlivosti a přiměřenosti, když posuzoval i jiná (likvidní) aktiva – finanční prostředky na bankovních účtech, peníze na pokladně, samostatné movité věci aj.

9. Žalovaný nesouhlasil, že by zástavní právo bylo dostatečnou zárukou budoucí úhrady dlužné daně – nevynucuje se jím splnění existující daňové povinnosti. Pokud by žalovaný pouze zřídil zástavní právo, mohla by tím být, v případě, že by nemovitosti byly zcizeny, následná exekuce vyloučena. Zástavní právo totiž v dispozicích s předmětem zástavy dlužníkovi nijak nebrání. Žalovaný by pak byl nucen domáhat se pohledávky nejdříve žalobou na nařízení soudního prodeje zástavy a následně nařídit výkon rozhodnutí prodejem nemovitých věcí.

10. Žalovaný dále zpochybnil žalobcem uváděnou cenu nemovitých věcí ve výši 29 322 162 Kč, která podle něj neodpovídá tržní ceně. V rámci řízení o zajišťovacích příkazech žalobce předložil odhad Ing. M. na 28 550 000 Kč, nicméně ten je podle žalovaného nepřezkoumatelný, přičemž odhadce nepoužil žádnou z metod pro stanovení tržní ceny (neuvedl jediný srovnávaný případ) a nezohlednil znehodnocení nemovitých věcí. Žalovaný poukázal na stáří budovy (30. léta minulého století), jakož i charakter činnosti, která je v budově nepřetržitě prováděna (koželužnictví) a záplavy v roce 1997.

III. Doplnění žaloby

11. V podání ze dne 2. 4. 2019 žalobce upozornil na vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2019, č. j. 2 Afs 392/2017-48, který se zabýval skutkově obdobnou situací a který zrušil jak rozsudek příslušného krajského soudu, tak napadené exekuční příkazy. Žalobce dále soudu k důkazu předložil znalecký posudek Ing. L. K. č. 6187/48/2017 na určení obvyklé ceny postižených nemovitostí v jeho vlastnictví. Ten stanovil cenu nemovitostí na 24 200 000 Kč.

12. Následně žalobce zaslal soudu doplnění žaloby, v němž poukázal přímo na podstatnou část odůvodnění shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, podle kterého je po vydání zajišťovacích příkazů nutné vždy zvažovat, zda je potřeba přistoupit k okamžité exekuci, nebo postačí zřízení zástavního práva. Tyto závěry dle žalobce dopadají i na projednávanou věc, v níž by bylo smyslu a cíle správy daní dosaženo právě zřízením zástavního práva k jeho nemovitostem. Uvedl, že trvá na zrušení všech napadených exekučních příkazů.

IV. Průběh ústního jednání

13. V rámci nařízeného jednání setrvali zástupci účastníků na svých dosavadních procesních stanoviscích. Zástupkyně žalovaného uvedla, že v současné době již došlo k pravomocnému doměření daně, nyní jsou exekučním titulem pravomocné platební výměry. Zástupce žalobce uvedl, že zákonnost napadeného rozhodnutí o zřízení zástavního práva je třeba zkoumat k datu jeho vydání. Soud k důkazu provedl žalobcem předložený odhad ceny obvyklé (tržní, obecné) předmětných nemovitostí zpracovaný dne 17. 2. 2017 soudním znalcem Ing. J. M. a znalecký posudek č. 6187/48/2017 vypracovaný soudním znalcem Ing. L. K., jenž se rovněž zabýval oceněním předmětných nemovitostí.

V. Posouzení věci krajským soudem

14. Žaloba byla podána včas [§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jedná se o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). V této souvislosti soud podotýká, že judikatura Nejvyššího správního soudu nebyla dříve jednoznačná v závěru, zda-li je nutné před podáním žaloby proti exekučnímu příkazu vyčerpat prostředek ochrany v podobě námitky podle § 159 daňového řádu, resp. jestli je možné podat žalobu bezprostředně proti exekučnímu příkazu, či až proti rozhodnutí o námitkách anebo paralelně proti oběma těmto rozhodnutím. Tato otázka proto byla předložena rozšířenému senátu, který dovodil, že námitka není řádným opravným prostředkem, který by bylo nutno před podáním žaloby ve správním soudnictví vyčerpat, a dále, že rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s. je jak exekuční příkaz vydaný podle § 178 daňového řádu, tak rozhodnutí o námitce podle § 159 daňového řádu podané proti tomuto exekučnímu příkazu (usnesení ze dne 19. 2. 2019, č. j. 1 Afs 271/2016-53).

15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích uplatněných žalobních bodů, jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Ve smyslu ust. § 75 odst. 1 s.ř.s. platí, že při přezkumu rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (v nyní projednávané věci bylo rozhodnutí vydáno dne 10. 2. 2017).

16. Podstatou projednávané věci bylo posouzení, zda-li žalovaný zvolil vhodný a přiměřený postup daňové exekuce nařízením prodeje shora specifikovaných nemovitých věcí (vedle exekuce nařízením pohledávky z účtu a prodejem věcí movitých) za situace, kdy k totožným nemovitostem současně zřídil zástavní právo.

17. Úvodem soud obecně podotýká, že soudní přezkum exekučního příkazu je do určité míry omezený a koncentruje se právě na případné „vybočení“ z řádné a na principu proporcionality založené daňové exekuce (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004-54). V tomto rozsudku se (na půdorysu dřívějšího zákona o správě daní a poplatků, nicméně přenositelně i na aktuální úpravu v daňovém řádu) uvádí, že „následný soudní přezkum může být zaměřen zejména na vhodnost a proporcionalitu způsobu a rozsahu provedení exekuce, na vykonatelnost exekučního titulu, na jeho právní účinnost vůči povinnému apod., nikoliv již na přezkum důvodnosti samotného exekučního titulu.” To také znamená, že krajský soud v tomto řízení již nepřezkoumává zákonnost exekučního titulu (zde: celkem 25 zajišťovacích příkazů vydaných žalovaným), ale jen případné excesy správce daně v exekučním řízení.

18. V této souvislosti nutno pro úplnost uvést, že zajišťovací příkazy, představující exekuční tituly pro vydání napadeného rozhodnutí, byly k odvolání žalobce potvrzeny rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 3. 2017, č. j. 12874/17/5100-41453-711845. Toto rozhodnutí – jak soud zjistil ze své úřední činnosti – bylo rovněž napadeno správní žalobou, již zdejší soud zamítl rozsudkem ze dne 27. 3. 2019, č. j. 31 Af 28/2017-112. Soud dovodil, že žalovaný řádně vyhodnotil splnění podmínek pro vydání zajišťovacích příkazů, tj. přiměřenou pravděpodobnost, že daň bude v budoucnu stanovena a zároveň důvodnou obavu, že v době její vymahatelnosti bude daň nedobytná nebo její vybrání bude spojeno se značnými potížemi.

19. Pokud jde o nyní projednávanou věc, není pochyb, že vykonatelný zajišťovací příkaz je řádným exekučním titulem (§ 176 odst. 1 písm. c) daňového řádu), který lze obecně vykonat všemi způsoby uvedenými v § 178 odst. 5 tohoto zákona, tj. vč. nařízení prodeje nemovitých věcí. Vedle toho dává daňový řád správci daně oprávnění k zajištění částky stanovené zajišťovacím příkazem prostřednictvím zřízení zástavního práva (§ 168 odst. 6 daňového řádu). Čistě formálně nahlíženo, je tak na správci daně, kterou z uvedených možností zvolí, případně zda zvolí jejich kombinaci. Při této úvaze ovšem nelze zcela odhlížet od specifické povahy daného exekučního titulu – zajišťovacího příkazu. Ten má – jak už název napovídá – zajišťovací, předstižnou povahu. Nemusí u něj dojít k pravomocnému a konečnému vyměření (doměření) konkrétní daňové povinnosti. V souvislosti se zajišťovacími příkazy se tak nutně dostávají do popředí základní zásady správy daní dle § 5 až 9 daňového řádu a o to více musí finanční orgány přihlížet k důsledkům svého jednání (obd. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2018, č. j. 6 Afs 364/2017-54). K primárně zajišťovací funkci tohoto institutu je podle přesvědčení krajského soudu nutné přihlížet i v řízení exekučním, resp. při úvaze, zda vůbec k exekuci přistoupit. Jinak řečeno, i přes existenci řádného exekučního titulu musí správce daně postupovat tak, aby v maximální možné míře šetřil práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů (§ 5 odst. 3 daňového řádu), tj. volit vhodné a přiměřené nástroje.

20. Na tomto místě je vhodné poukázat také na žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2019, č. j. 2 Afs 392/2017-48, který se zabýval skutkově obdobným případem jako nyní krajský soud. I v tomto případě totiž správce daně na základě vykonatelných zajišťovacích příkazů nařídil daňovou exekuci vydáním exekučních příkazů na přikázání pohledávky z účtu, exekučních příkazů na prodej movitých věcí a exekučních příkazů na prodej nemovitých věcí a současně zřídil zástavní právo (na věcech movitých i nemovitých). Nejvyšší správní soud řešil i tutéž právní otázku, tedy vzájemný vztah nařízení exekuce a zřízení zástavního práva; jeho závěry proto nutně dopadají též na nyní projednávanou věc.

21. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku zdůraznil, že správce daně musí vždy volit okolnostem přiměřené prostředky, přičemž ani existence vykonatelného exekučního titulu ještě automaticky neznamená, že je vhodné a potřebné bezprostředně nařídit daňovou exekuci. Zajišťovací příkaz spojený s bezprostředním nařízením daňové exekuce prodejem majetku, by měl být vůbec nejzazším prostředek při správě daní. Účelem zajišťovacího příkazu totiž není ihned získat současný majetek daňového subjektu, ale zajistit, aby aktiva předtím, než poslouží k uspokojení daňové pohledávky, nezmizela (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2016, č. j. 2 Afs 239/2015-66).

22. Jako šetrnější nástroj tak Nejvyšší správní soud v daném případě viděl právě zřízení zástavního práva. „Předností zástavního práva je skutečnost, že jeho vznikem se nemění vlastnické vztahy k zastaveným hodnotám, takže vlastník s nimi může běžným způsobem nakládat (pronajímat je, brát z nich užitky apod.). Zástavní právo se vztahuje i na příslušenství, přírůstky a neoddělitelné plody zástavy. Zástavní právo tak umožňuje daňovému subjektu dále pokračovat v podnikatelské činnosti a rozmnožovat svůj majetek, z něhož se pak právě díky zástavnímu právu může správce daně taktéž uspokojit. V porovnání s bezprostředním nařízením daňové exekuce např. prodejem nemovitosti je proto zástavní právo vhodnějším institutem ve spojení se zajišťovacím příkazem a jeho reakční, dočasnou a operativní povahou.“ (rozsudek ze dne 28. 3. 2019, č. j. 2 Afs 392/2017-48). Nejvyšší správní soud sice nevyloučil, že v určitých případech bude namístě nařídit exekuci bezprostředně, z citovaného rozsudku je však zřejmá preference zřízení zástavního práva.

23. Oba instituty samozřejmě nejsou vzájemně zcela zastupitelné (smyslem daňové exekuce je okamžité vymožení daňového nedoplatku, kdežto smyslem zástavního práva je zajištění budoucí úhrady daně), i zástavní právo ale v konečném důsledku vede k úhradě nedoplatku – pokud daňový subjekt daň nezaplatí dobrovolně, může se správce daně uspokojit z výtěžku z prodeje zástavy. Jestliže tedy daňový subjekt vlastní takový majetek, aby jeho zatížení zástavním právem představovalo dostatečnou záruku úhrady celého daňového nedoplatku, musí správce daně vždy vážit, zda nepostačuje jen zřízení zástavního práva; případně zda nepostačuje exekuce jen části majetku (např. přikázání pohledávky z účtu) a ve zbytku zajištění pohledávky zástavním právem, jako tomu bylo v nynější věci.

24. V nyní řešeném případě správce daně nařídil exekuci postižením pohledávek z účtů žalobce a prodejem movitých a nemovitých věcí; k nemovitým věcem rovněž zřídil zástavní právo. Postihl tedy v zásadě všechen majetek žalobce, což by samozřejmě vedlo k naprosté likvidaci jeho podnikání. Takový postup je ve světle shora uvedeného (s přihlédnutím k povaze a účelu zajišťovacího příkazu) nutno hodnotit jako nepřiměřený, a tudíž nezákonný. Je sice pravdou, že na rozdíl od případu řešeného Nejvyšším správním soudem nyní existují indicie o útlumu činnosti žalobce a o vyvádění jeho majetku na personálně propojenou společnost LEMAT, spol. s r. o. (k tomu blíže již citovaný rozsudek zdejšího soudu č. j. 31 Af 28/2017-112), ty však mohou odůvodňovat okamžitou exekuci likvidních aktiv (peněžních prostředků), případně movitých věcí obecně, bez dalšího však ne exekuci věcí nemovitých, zapsaných v katastru nemovitostí, u nichž nehrozí jejich snadné „zašantročení“ a u nichž by provedení exekuce bylo nevratné, pokud by nakonec daň stanovena nebyla. I v případě jejich převodu na jiného vlastníka přitom nemovité věci zůstanou na tomtéž místě a zástavní právo zůstane evidováno (nedotčeno) v katastru nemovitostí – převodem proto nemůže dojít k podstatnějšímu zhoršení postavení žalovaného, jako zástavního věřitele, což je ostatně podstatou věcných práv k věci cizí. Také platí, že okamžikem zřízení zástavního práva je žalobce, případně každý nový vlastník povinen zdržet se jakéhokoliv právního jednání, které by zhoršovalo zástavu k újmě žalovaného (§ 1367 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Pokud žalovaný uváděl, že hlavním smyslem vydání napadeného exekučního příkazu bylo dosažení účinků inhibitoria, tj. zákazu převodu na jinou osobu (§ 219 odst. 1 daňového řádu), pak lze tomuto postupu rozumět, nicméně jen z tohoto důvodu nelze ponechat exekuční příkaz umožňující prodej nemovitostí v platnosti a spoléhat se na to, že fakticky nebude vykonán. To by totiž záviselo jen na vůli žalovaného (k tomu srov. bod 43 rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 392/2017-48).

25. Jsou to přitom nemovité věci, jež tvoří základ a nejvýznamnější část majetku žalobce a klíčový prostředek pro jeho podnikání. Z odůvodnění jednotlivých zajišťovacích příkazů (za všechny možno zmínit zajišťovací příkaz ze dne 10. 2. 2017, č. j. 234359/17/3301-80541-706741, str. 9 - 10), vyplývá, že souhrn aktiv žalobce (movité a nemovité věci, pohledávky z obchodních vztahů a finanční prostředky) dosahoval (k 31. 10. 2016) úrovně přibližně mezi 50 a 60 miliony Kč, přičemž polovinu z toho tvořily postižené nemovitosti – žalobce je ve svém účetnictví evidoval v hodnotě přesahující 29 milionů Kč. Je zřejmé, že k úhradě stanovené jistoty ve výši celkem 16 371 765 Kč měl žalobce dostatek majetku (kupříkladu nerozdělený zisk z minulých let dosahoval výše 26 milionů Kč), přičemž výši nedoplatku významně přesahovala i hodnota samotných nemovitostí. I kdyby tedy žalobce skutečně svou činnost utlumil, stále by zde zůstala dostatečná záruka (v podobě zástavním právem zajištěných nemovitostí) úhrady případného nedoplatku.

26. Žalovaný k tomu namítal, že účetní hodnota předmětných nemovitostí neodpovídá jejich skutečné ceně, což by samozřejmě ovlivnilo výtěžek dražby v případě jejich prodeje. Uvedl, že budova je zatížena koželužským provozem, areál byl rovněž zaplaven při povodních v roce 1997. Žalovaný reagoval také na odhad ceny obvyklé předmětných nemovitostí, vypracovaný Ing. J. M., který nemovitosti ocenil na 28 550 000 Kč; ten žalobce předložil v rámci odvolání proti zajišťovacím příkazům. Podle žalovaného není z odhadu vůbec zřejmé, jak k tomuto závěru – na základě jakých podkladů a srovnatelných příkladů – zpracovatel dospěl. Přestože se krajský soud se žalovaným v náhledu na odhad Ing. M. ztotožňuje, neboť i soud jej hodnotí jako nepřezkoumatelný (odhad v podstatě obsahuje jen obecný popis areálu a rozlohu jednotlivých místností budovy na pozemku st 559, resp. rozlohu samotných pozemků), žalovaný na druhou stranu nepředložil žádný vlastní kvalifikovaný odhad či přímo znalecký posudek na určení obvyklé ceny daných nemovitostí. Jeho tvrzení o výrazně nižší ceně nemovitostí jsou proto do značné míry spekulativní. Žalobce oproti tomu v doplnění žaloby nyní předložil znalecký posudek Ing. K., který stanovil obvyklou (tržní) cenu předmětných nemovitostí zapsaných na LV č. 3624 v k.ú. Otrokovice na 24 200 000 Kč. Tento znalecký posudek soud provedl k důkazu na ústním jednání, přičemž jej hodnotí jako přezkoumatelný a věrohodný. Posudek obsahuje všechny podstatné náležitosti ve smyslu § 13 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, je z něj zřejmé, z jakých podkladů znalec vycházel a jakými úvahami se řídil. Znalec použil jednak nákladové a výnosové ocenění podle oceňovací vyhlášky (kombinací těchto způsobů došel k celkové ceně 26 786 700 Kč) a dále metodu porovnávací, kdy zohlednil 3 prodeje nemovitostí v blízkém okolí. Cenu obvyklou pak stanovil na částku 24 200 000 Kč. Lze tedy uzavřít, že hodnota nemovitostí významně převyšuje výši stanovené jistoty a ty tudíž mohly sloužit jako dostatečná zástava.

27. Je nutné ještě zdůraznit, že závěry týkající se nařízení exekuce nemovitých věcí nutně nedopadají na exekuční příkazy jiné (na postižení pohledávky z účtu a prodej movitých věcí), jejichž vydání mohlo být vzhledem k okolnostem věci (indiciím ohledně útlumu činnosti žalobce) důvodné. Těmito se však krajský soud blíže nezabýval, neboť projednávanou žalobou napadl žalobce toliko exekuční příkaz na prodej nemovitých věcí (nikoli všechny exekuční příkazy, jak uvedl v doplnění žaloby). Vzhledem k volbě více způsobů exekuce se však tím spíše měl žalovaný zabývat otázkou, jestli vedle postižení účtů, movitých věcí a zřízení zástavního práva k nemovitostem, je namístě nařizovat rovněž prodej nemovitostí, což by vedlo k naprosté ekonomické likvidaci žalobce. Krajský soud má za to, že nikoli, že k naplnění cíle správy daní postačovaly právě tyto jiné prostředky (nejen tedy zřízení zástavního práva) a nařízení prodeje nemovitých věcí proto nebylo možné ani v okamžiku vydání exekučních příkazů považovat za vhodné a potřebné.

VI. Závěr a náklady řízení

28. S ohledem na vše shora uvedené krajský soud rozhodl podle § 78 odst. 1 s. ř. s. tak, že napadený exekuční příkaz pro jeho nezákonnost zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení je žalovaný v souladu s § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.

29. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Jelikož měl žalobce ve věci plný úspěch (napadené rozhodnutí bylo zrušeno), rozhodl soud o povinnosti žalovaného nahradit mu náklady řízení.

30. Vycházeje z obsahu soudního spisu, je za důvodně vynaložené náklady nutno považovat jednak zaplacený soudní poplatek – poplatek za podání žaloby ve výši 3 000 Kč a poplatek za návrh na vydání předběžného opatření, s nímž byl žalobce rovněž úspěšný, ve výši 1 000 Kč, a dále náklady právního zastoupení. Zde se jedná celkem o pět úkonů právní služby: příprava a převzetí zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)], žaloba a dvě její doplnění [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a účast na jednání [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu] po 3 100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu. Za úkony právní služby to činí 15 500 Kč, k čemuž je nutné připočíst hotové výdaje podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 5 x 300 Kč a náhradu za promeškaný čas ve výši 9 x 100 Kč podle ust. § 14 odst. 1, písm. a) ve spojení s ust. § 14 odst. 3 za 9 i jen započatých půlhodin za čas strávený cestou z místa bydliště jednajícího zástupce žalobce do místa sídla soudu a zpět, což činí dohromady 17 900 Kč a dále daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, neboť – jak soud ověřil z registru plátců DPH – žalobce je k této dani registrován. Celková výše náhrady nákladů řízení je zvýšena o náklady za cestovné jednajícího zástupce žalobce na trase z místa jeho bydliště do sídla soudu a zpět, celkem 470 km při průměrné spotřebě motorové nafty 5,53 l/100 km, její ceně ve výši 33,60 Kč/ 1 litr a 4,10 Kč sazby náhrady za použití osobního motorového vozidla zástupcem žalobce. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů řízení částku 28 459,80 Kč, vč. soudního poplatku. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet zástupce žalobce společnosti Censitio s.r.o., sídlem Ratajova 1113/8, 148 00 Praha 4.

Poučení