30 Af 38/2011 - 98

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce HELVET GROUP a.s., se sídlem Vodičkova 791/41, Praha 1, právně zast. Mgr. Marianem Vařečkou, advokátem, se sídlem Holandská 878/2, Brno, proti žalovanému Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování, se sídlem Malinovského nám. 3, Brno, o žalobách proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25.1.2011, č.j. MMB/0031660/2011, rozhodnutí žalovaného ze dne 19.1.2011, č.j. MMB/0023821/2011, rozhodnutí žalovaného ze dne 19.1.2011, č.j. MMB/0023835/2011, rozhodnutí žalovaného ze dne 6.1.2011, č.j. MMB/0006799/2011, rozhodnutí žalovaného ze dne 7.11.2011, č.j. MMB/0414187/2011, rozhodnutí žalovaného ze dne 5.12.2011, č.j. MMB/0448514/2011 a rozhodnutí žalovaného ze dne 11.4.2012, č.j. MMB/0127800/2012, takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování ze dne 25.1.2011, č.j. MMB/0031660/2011, se zamítá.

II. Žaloba proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování ze dne 19.1.2011, č.j. MMB/0023821/2011, se zamítá.

III. Žaloba proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování ze dne 19.1.2011, č.j. MMB/0023835/2011, se zamítá.

IV. Žaloba proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování ze dne 6.1.2011, č.j. MMB/0006799/2011, se zamítá.

V. Žaloba proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování ze dne 7.11.2011, č.j. MMB/0414187/2011, se zamítá.

VI. Žaloba proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování ze dne 5.12.2011, č.j. MMB/0448514/2011, se zamítá.

VII. Žaloba proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování ze dne 11.4.2012, č.j. MMB/0127800/2012, se zamítá.

VIII. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IX. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

X. Po právní moci rozsudku bude žalobci prostřednictvím jeho právního zástupce Mgr. Mariana Vařečky, advokáta se sídlem Holandská 878/2, Brno, vrácen z účtu Krajského soudu v Brně zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000,- Kč.

Odůvodnění

I. Vymezení věci: Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 23.2.2011 se žalobce ve věci vedené pod sp. zn. 30Af 38/2011 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25.1.2011, č.j. MMB/0031660/2011, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru vydanému Úřadem městské části Brno-Vinohrady, odborem finančním a výstavby ze dne 16.12.2010, č.j. BVIN 8765/2010/FIN/Chvi (dále jen „platební výměr správce poplatku“) a platební výměr správce poplatku byl potvrzen. Platebním výměrem vyměřil správce poplatku žalobci místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí, za 11 ks jiného technického herního zařízení povolených na území městské části Brno-Vinohrady, ve zdaňovacím období 4. čtvrtletí roku 2010, ve výši 23.913,- Kč. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 23.2.2011 se žalobce ve věci původně vedené pod sp. zn. 30Af 39/2011 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19.1.2011, č.j. MMB/0023821/2011, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru vydanému Úřadem městské části Brno-střed, odborem obchodu, dopravy a služeb ze dne 10.11.2010, č.j. 100078104/VANJ/VHA/002, sp. zn. VHA011000108 a platební výměr správce poplatku byl potvrzen. Platebním výměrem vyměřil správce poplatku žalobci místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí, za 41 ks jiného technického herního zařízení, ve zdaňovacím období od 1.7.2010 do 30.9.2010, ve výši 205.000,- Kč. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 23.2.2011 se žalobce ve věci původně vedené pod sp. zn. 30Af 40/2011 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19.1.2011, č.j. MMB/0023835/2011, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru vydanému Úřadem městské části Brno-střed, odborem obchodu, dopravy a služeb ze dne 1.12.2010, č.j. 100078104/VANJ/VHA/003, sp. zn. VHA011000108 a platební výměr správce poplatku byl potvrzen. Platebním výměrem vyměřil správce poplatku žalobci místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí, za 41 ks jiného technického herního zařízení, ve zdaňovacím období od 1.10.2010 do 31.12.2010, ve výši 205.000,- Kč. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 23.2.2011 se žalobce ve věci původně vedené pod sp. zn. 30Af 41/2011 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6.1.2011, č.j. MMB/0006799/2011, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru vydanému Úřadem městské části Brno-Nový Lískovec, odborem finančním ze dne 6.12.2010, č.j. MCBNLI/06611/2010/FO/BEN a platební výměr správce poplatku byl potvrzen. Platebním výměrem vyměřil správce poplatku žalobci místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí, za 22 ks jiného technického herního zařízení, ve zdaňovacím období od 22.11.2010 do 31.12.2010, ve výši 47.828,- Kč. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 23.12.2011 se žalobce ve věci původně vedené pod sp. zn. 30Af 301/2011 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7.11.2011, č.j. MMB/0414187/2011, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru vydanému Úřadem městské části Brno-Bohunice, odborem finančním ze dne 31.8.2011, č.j. BBOH/05723/11/FO a platební výměr správce poplatku byl potvrzen. Platebním výměrem vyměřil správce poplatku žalobci místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí, za 4 ks jiného technického herního zařízení, ve zdaňovacím období od 1.1.2011 do 31.3.2011, ve výši 20.000,- Kč. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 3.2.2012 se žalobce ve věci původně vedené pod sp. zn. 30Af 14/2012 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5.12.2011, č.j. MMB/0448514/2011, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru vydanému Úřadem městské části Brno-střed, odborem finančním ze dne 20.9.2011, č.j. 110031051/VANJ/VHA/002 a platební výměr správce poplatku byl potvrzen. Platebním výměrem vyměřil správce poplatku žalobci místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí, ve zdaňovacím období od 1.1.2011 do 30.6.2011, ve výši 1.491.076,- Kč. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 11.6.2012 se žalobce ve věci původně vedené pod sp. zn. 30Af 60/2012 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11.4.2012, č.j. MMB/0127800/2012, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru vydanému Úřadem městské části Brno-Bohunice, odborem finančním ze dne 30.11.2011, č.j. BBOH/07776/11/FO a platební výměr správce poplatku byl potvrzen. Platebním výměrem vyměřil správce poplatku žalobci místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí, za 6 ks jiného technického herního zařízení, ve zdaňovacím období od 1.1.2011 do 31.12.2011 a za 1 ks jiného technického herního zařízení, ve zdaňovacím období od 1.1.2011 do 27.9.2012, celkem byl poplatek vyčíslen částkou 134.877,- Kč. Usnesením zdejšího soudu ze dne 8.3.2013, č. j. 30Af 38/2011–89, bylo rozhodnuto o spojení věcí vedených pod sp. zn. 30Af 38/2011, 30Af 39/2011, 30Af 40/2011, 30Af 41/2011, 30Af 301/2011, 30Af 14/2012 a 30Af 60/2012 ke společnému řízení a jejich následnému vedení pod sp. zn. 30Af 38/2011. Důvodem jejich spojení byla obsahová totožnost uplatněných žalobních námitek, hospodárnost a rychlost řízení. II. Obsah žalob: První uplatněnou námitkou je námitka směřující proti legislativnímu procesu přijetí novely zák. č. 183/2010 Sb., kterou byl novelizován zák. č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podpoře sportu“), a dále touto novelou byla s účinností od 16.6.2010 současně schválena novela zák. č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o místních poplatcích“), kterou byl nově zaveden místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, konkrétně ust. § 1 písm. g), § 10a odst. 1, § 10a odst. 2 a §10a odst. 3 zákona o místních poplatcích. Podle žalobce byl legislativní proces přijetí novely č. 183/2010 Sb. zákona o podpoře sportu v rozporu s ústavním pořádkem, jelikož pozměňovací návrh, na základě, kterého došlo k novelizaci ust. § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích se netýkal téhož předmětu návrhu, který byl v legislativním procesu projednáván (zákon o podpoře sportu), ale byl přijat tzv. „neblahou praxí přílepků“. Podle žalobce je text novely č. 183/2010 Sb. nesrozumitelný, neboť používá pojem výherní hrací přístroj nebo jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, přičemž v § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích odkazuje na zák. č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“), ve kterém však definice pojmu „jiné technické herní zařízení“ není obsažena. S odkazem na § 2 písm. j) a § 17 odst. 1 zákona o loteriích je jiné technické herní zařízení příbuzné výhernímu hracímu přístroji, který dle § 17 odst. 1 zákona o loteriích je kompaktním a funkčně nedělitelným technickým zařízením. Kompaktnost je dle žalobce ve smyslu celistvosti jednoznačná a je daná i funkční nedělitelnost průběhu sázkového procesu od vkladu finančních prostředků do hry, uzavření sázky, průběhu hry a jejího výsledku ve smyslu výhry nebo prohry. Nezákonnost platebních výměrů shledává žalobce v tom, že platebními výměry byl vyměřen poplatek za povolené interaktivní videoloterijní terminály, které však nelze považovat za kompaktní funkčně nedělitelné technické zařízení ve smyslu zákona o loteriích. Za kompaktní funkčně nedělitelné technické zařízení je naopak dle žalobce třeba považovat pouze centrální loterijní systém jako celek, což vyplývá i z povolení o provozu loterie nebo jiné obdobné hry vydané Ministerstvem financí (CLS je funkčně nedělitelným technickým zařízením). Centrální loterijní systém řídí veškeré herní procesy a rozhoduje o všech výhrách, které pak pouze zobrazuje na interaktivních videoloterijních terminálech. Interaktivní videoloterijní terminál slouží pouze jako zobrazovací jednotka centrálního loterijního systému. Centrální jednotka se navíc fyzicky nachází jinde, než koncové videoloterijní terminály. Správce daně upřednostněním nesprávného výkladu před jiným možným výkladem zatížil žalobce poplatkovou povinností nad rámec zákona a jeho postup je tak v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Žalobce dále zpochybňuje závěry Metodického sdělení Ministerstva financí vydaného odborem 26 Majetkové daně, daň silniční, poplatky a oceňování dne 6.8.2010 (dostupné na webových stránkách Ministerstva financí ČR) ohledně vymezení pojmu „technická zařízení pro provozování sázkových her pomocí terminálů“ a pojmu „technické herní zařízení“. Žalobce nesouhlasí se závěry Ministerstva financí uvedenými v Metodickém sdělení ze dne 6.8.2010, že předmětem místního poplatku dle § 10a odst. 1věta první zákona o místních poplatcích jsou povolené hrací přístroje a jiná technická zařízení povolená Ministerstvem financí, přičemž pojem provozovaný je třeba vztahovat pouze k výherním hracím přístrojům a povolená technická zařízení jsou předmětem poplatku bez ohledu na skutečnost, zda jsou provozována či nikoli. Dle žalobce se naopak pojem „provozovaný“ má vztáhnout i na „jiné technické herní zařízení“. Pokud by názor zastávaný odborem 26 Ministerstva financí byl respektován, znamenalo by to zpoplatnění již samotného aktu povolení provozu loterií. Jeden správní akt by tak byl zatížen dvojnásobnou odvodovou povinností. Pro posouzení pojmu povolený a provozovaný žalobce poukazuje na obecně závazné vyhlášky Statutárního města Brna č. 9/2010 a č. 21/2010, které stanovily, že „poplatku podléhá každý povolený výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“. Správce poplatku tak žalobci v platebním výměru nezákonně stanovil místní poplatek za zařízení, která sice byla povolena, avšak nebyla dosud umístěna do provozu. Obecně závazné vyhlášky Statutárního města Brna č. 9/2010 a č. 21/2010 překročily rozsah zákonného zmocnění, tj. obecně závaznou vyhláškou stanovit poplatek za provoz jiného technického zařízení povoleného Ministerstvem financí. Pro srovnání žalobce uvádí obecně závazné vyhlášky Statutárního města Teplice č. 4/2010 a č. 5/2010, kde je vázán vznik poplatkové povinnosti na uvedení herního zařízení do provozu. Jelikož je ustanovení zákona nejasné a umožňuje podle žalobce dvojí výklad, měl být aplikován výklad pro žalobce mírnější. Postupem žalovaného došlo k porušení zásady in dubio mitius či in dubio pro libertate - v pochybnostech ve prospěch poplatníka. III. Vyjádření žalovaného: Žalovaný v písemných vyjádřeních uvedl, že proceduru přijetí příslušných ustanovení zákona o místních poplatcích nelze považovat za protiústavní, naopak protiústavní byl dosavadní stav, kdy obce nemohly regulovat a podrobit místnímu poplatku herní zařízení. Žalovaný je toho názoru, že novelizovaná ustanovení zákona o místních poplatcích naprosto jednoznačně vymezují předmět místního poplatku a zařízení, která mu podléhají, přičemž poukázal na skutečnost, že žalobce nezohlednil § 1 zákona o loteriích (umožňuje zpoplatnit všechna ostatní loterijní zařízení). Z povolení Ministerstva financí naopak vyplývá, že zpoplatnit lze jednotlivá technická zařízení. Výklad pojmu „jiné technické herní zařízení“ je zřejmý z odkazu zákonodárce na zákon o loteriích a nelze z něho dovodit, že zákonodárce zamýšlel zpoplatnit pouze loterii. V zákoně o loteriích žalovaný neshledává oporu pro tvrzení žalobce, že by toto zařízení mělo být schopno realizovat celý herní proces. Ve vztahu k povinnosti platit místní poplatek je jiným technickým herním zařízením takové zařízení, které není výherním hracím přístrojem, avšak je herním zařízením, tzn. lze na něm provozovat hru ve smyslu § 1 zákona o loteriích. Zpoplatněno je technické zařízení samotné, které samo podléhá zpoplatnění. Zákon o místních poplatcích nevymezuje podmínku funkční nedělitelnosti zařízení. Centrální loterijní systém není možné považovat za jedno technické zařízení, ale za soustavu technických zařízení. Úmyslem zákonodárce bylo zpoplatnit interaktivní videoloterijní terminály, proto byl zákonodárcem použit obecný pojem. Ve vztahu k Metodickému sdělení Ministerstva financí žalovaný uvádí, že polemika nemá přímou vazbu na napadené rozhodnutí. K obecně závazným vyhláškám Statutárního města Brna č. 9/2010 a č. 21/2010 žalovaný uvádí, že v den vydání napadených rozhodnutí byly tyto vyhlášky platnými a účinnými a jejich zákonnost nebyla zpochybněna zákonem stanoveným způsobem. Žalovaný nevidí možnost dvojího výkladu právního předpisu, nedošlo tak k porušení zásady „in dubio mitius“ resp. „in dubio pro libertate“. Žalovaný navrhl žaloby jako nedůvodné zamítnout. IV. Jednání ze dne 26.3.2013 K námitce protiústavnosti legislativního procesu přijetí novely zák. č. 183/2010 Sb. žalobce uvedl, že tato otázka již byla vyřešena před Ústavním soudem, který legislativní proces přijetí novely zákona č. 183/2010 Sb. neshledal protiústavním. Žalobce již nebude touto námitkou dále argumentovat. V námitce nesrozumitelnosti definice pojmu „jiné technické herní zařízení povolené ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ žalobce setrvává na názoru uvedeném v žalobě, že pod tento pojem nelze videoloterijní terminál podřadit. K námitce problematiky zpoplatnění videoloterijních terminálů z hlediska jejich provozu nebo povolení uvedl, že mohou být zpoplatněny pouze provozované a nikoli povolené. Povolován je totiž pouze centrální loterijní systém a ne jednotlivá koncová herní zařízení. Postupem žalovaného tak došlo ke zpoplatnění těch zařízení, která nikdy nebyla uvedena do provozu a proto nevykazovala z pohledu žalobce ziskovost. Některými platebními výměry správce poplatku navýšil místní poplatek pro jeho pozdní úhradu. Tento postup správce daně považuje za příliš tvrdou sankci citelně zasahující hospodářskou činnost žalobce. K námitce, že videoloterijní terminál nespadá pod pojem jiné technické herní zařízení povolené ministerstvem financí podle jiného právního předpisu předložil žalobce k důkazu dopisy mezi ministerstvem financí a Elektrotechnickým zkušebním ústavem ze dne 3.6.2010, 7.6.2010 a 28.6.2010, odborné vyjádření soudního znalce z oboru elektrotechniky a kybernetiky Ing. Josefa Kyncla a stanovisko Institutu kontroly ze dne 28.2.2012. Dále žalobce rozšířil jednotlivé žaloby o námitky směřující proti platebním výměrům. Ve věci vedené pod sp. zn. 30Af 38/2011 žalobce uvedl, že ačkoliv správce poplatku vyměřil místní poplatek za 11 ks videoloterijních terminálů, žádný z těchto terminálů nebyl skutečně spuštěn do provozu. Platební výměr neobsahuje výrobní čísla videoloterijních terminálů, a proto jej označuje za nicotný. Ve věci vedené pod sp. zn. 30 Af 39/2011 žalobce uvedl, že ačkoliv byl místní poplatek vyměřen za 41 ks videoloterijních terminálů, do provozu jich bylo uvedeno pouze 17 ks. Platební výměr rovněž neobsahuje výrobní čísla terminálů. Ve věci vedené pod sp. zn. 30Af 40/2011 žalobce uvedl, že ačkoliv mu byl místní poplatek vyměřen za 41 ks, bylo provozováno v uvedeném období pouze 7 ks videoloterijních terminálů. Ve věci vedené pod sp. zn. 30Af 41/2011 byl poplatek vyměřen za 22 ks videoloterijních terminálů, které však nikdy nebyly spuštěny do provozu. V platebním výměru nejsou uvedena výrobní čísla videoloterijních terminálů, žalobcem tak nemohly být poplatky zaplaceny včas a správce poplatku tudíž neměl právo navýšit místní poplatek. Ve věci vedené pod sp. zn. 30Af 301/2011 byl žalobci poplatek vyměřen za 4 ks videoloterijních terminálů, které však nebyly uvedeny do provozu. Ve věci vedené pod sp. zn. 30Af 14/2012, byl místní poplatek vyměřen za 76 ks videoloterijních terminálů, přestože provozovaných bylo pouze 28 ks. Žalobce považuje navýšení poplatku na dvojnásobek za příliš tvrdé a zasahující jeho hospodářskou činnost. Ve věci vedené pod sp. zn. 30Af 60/2012 byl místní poplatek vyměřen správcem poplatku za 7 ks videoloterijních terminálů, 6 ks však bylo provozováno od 1.1.2011 do 31.12.2011 a 1 ks od 1.1.2011 do 27.9.2011, tyto videoloterijní terminály nebyly v tomto období spuštěny do provozu a byly řádně odhlášeny z finančního úřadu. Při dokazování bylo k důkazu čteno upřesnění stanoviska Elektrotechnického zkušebního ústavu ze dne 30.6.2010, dopis ministerstva financí ze dne 22.6.2010, vyjádření Elektrotechnického zkušebního ústavu ze dne 15.6.2010, žádost o technický výklad slovního spojení technické herní zařízení, odborné vyjádření č. 1/2013, zpráva Institutu kontroly z 28.2.2013. Dále k důkazu čtena obecně závazná vyhláška obce Teplice č. 5/2010 a Metodické sdělení k místnímu poplatku z 4.8.2010. V. Právní hodnocení soudu: Krajský soud v Brně na základě včas podaných žalob přezkoumal napadená rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jejich vydání. Dospěl k závěru, že žaloby nejsou důvodné, že napadená rozhodnutí žalovaného byla vydána v souladu se zákonem. Nicotnost či nepřezkoumatelnost platebních výměrů Krajský soud konstatuje, že se přednostně zabýval otázkou případné nicotnosti či nepřezkoumatelnosti platebních výměrů. Konkrétně se jedná o platební výměry ve věcech vedených pod sp. zn. 30Af 38/2011, 30Af 39/2011 a 30Af 41/2011. Tyto platební výměry považuje žalobce za nicotné, jelikož v nich nejsou uvedena výrobní čísla jednotlivých videoloterijních terminálů. Žalobci tak nebylo zřejmé, která konkrétní zařízení byla zpoplatněna. Přestože tato námitka byla uplatněna až při jednání konaném dne 26.3.2013, tzn. po lhůtě pro podání žaloby, v níž je možno dále žalobu rozšiřovat o dosud neuplatněné žalobní body (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.2.2006, č.j. 1 Afs 157/2004-70), je soud nucen se touto námitkou zabývat přednostně a z úřední povinnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2008, čj. 7 Afs 68/2007-82). V případě, že by soud tuto námitku shledal důvodnou, nebylo by lze již dále uvažovat o přezkumu rozhodnutí správním soudem. K problematice nicotnosti soud uvádí, že přijetím soudního řádu správního bylo žalobcům v řízení před správními soudy výslovně umožněno domáhat se vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), ovšem bez její bližší definice. Současně zákon uložil správním soudům povinnost přihlížet k nicotnosti nejen k námitce žalobce, ale i z úřední povinnosti (§ 76 odst. 2 s. ř. s). Dospěje-li soud k závěru, že napadené rozhodnutí je nicotné, potom jeho nicotnost svým výrokem v rozsudku deklaruje. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu s ohledem na absenci zákonné definice a charakteristiky nicotnosti zaujal názor, že „nicotnost (někdy též označována jako nulita, paakt, absolutní zmatečnost, pseudorozhodnutí, non negotium, zdánlivý akt, pa-akt, právní nullum, neexistence, naprostá (absolutní) neplatnost, či dokonce „procesní potrat“) představuje specifickou kategorii vad správních rozhodnutí. Tyto vady jsou však vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými. Rozhodnutí, které jimi trpí, je rozhodnutím nicotným. Nicotné rozhodnutí však není „běžným“ rozhodnutím nezákonným, nýbrž „rozhodnutím“, které pro jeho vady vůbec nelze za veřejněmocenské rozhodnutí správního orgánu považovat a které není s to vyvolat veřejnoprávní účinky. Zatímco v případě „běžných“ vad správních rozhodnutí se na tato, s ohledem na uplatnění zásady presumpce platnosti a správnosti správních aktů, hledí jako na rozhodnutí existující a způsobilá vyvolávat příslušné právní důsledky a působit tak na sféru práv a povinností jejich adresátů, v případě nicotných správních rozhodnutí se ani tato zásada neuplatní. Z povahy vad způsobujících nicotnost pak plynou i příslušné právní následky. S nejtěžšími vadami jsou tak nutně spojeny i ty nejtěžší následky. Proto není nikdo povinen nicotné správní rozhodnutí respektovat a řídit se jím. Hledí se na něj, jako by vůbec neexistovalo, pročež tedy jde o nezhojitelné právní nic. Nicotnost nelze zhojit ani uplynutím času“ (rozsudek ze dne 13. 5. 2008, čj. 8 Afs 78/2006 - 74, publikovaný pod č. 1629/2008 Sb. NSS). Teorie mezi tyto nejzávažnější vady řadí neexistenci zákonného podkladu pro rozhodnutí, nedostatek pravomoci, nejtěžší vady příslušnosti, absolutní nedostatek formy, absolutní omyl v osobě adresáta, neexistenci skutkového základu způsobující bezobsažnost, požadavek trestného plnění, požadavek plnění fakticky nemožného, neurčitost, nesmyslnost či neexistenci vůle (srov. Staša, J. in Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. vydání. C. H. Beck, Praha, 2003, s. 136-141). Rozsáhlá judikatura správních soudů i Ústavního soudu (pro relevantní přehled viz rozsudky rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, čj. 6 A 76/2001 - 96, publikovaný pod č. 793/2006 Sb. NSS, a ze dne 13. 5. 2008, čj. 8 Afs 78/2006 - 74, publikovaný pod č. 1629/2008 Sb. NSS) mezi tyto vady řadí např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu (nikoliv však pouhý nedostatek funkční příslušnosti), zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje (co není osobou v právním slova smyslu), nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí (např. uložení povinnosti podle již zrušeného předpisu). S účinností od 1. 1. 2006 upravil otázku vyslovování nicotnosti též zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Ten v § 77 odst. 1 stanovil, že nicotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotnost z tohoto důvodu zjišťuje a rozhodnutím prohlašuje správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který nicotné rozhodnutí vydal. Ustanovení § 77 odst. 2 pak doplnilo, že nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Nicotnost z těchto důvodů vyslovuje soud podle soudního řádu správního. Ustanovení § 78 správního řádu upravuje průběh prohlašování nicotnosti před správním orgánem. Je zřejmé, že mezi nejzávažnější vady způsobující nicotnost, tak jak byly vymezeny judikaturou a teorií (viz výše), nelze zařadit chybějící výrobní čísla videoloterijních terminálů v jednotlivých platebních výměrech. Soud tedy neshledal důvodu k vyslovení nicotnosti předmětných platebních výměrů. Krajský soud se dále zabýval i nepřezkoumatelností platebních výměrů, a to i ve věcech vedených pod sp. zn. 30Af 38/2011, 30Af 39/2011 a 30Af 41/2011 (jejich nepřezkoumatelnost namítal žalobce při jednání), neboť se jedná o tak závažnou vadu, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.). Soud zde obdobně jako u nicotnosti vyšel z judikatury Nejvyššího správního soudu. Z rozsáhlé judikatury Nejvyššího správního soudu k tomuto tématu (srovnej např. rozsudky ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 76, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 27/2008 – 76, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS, a ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publikovaný pod č. 244/2004 Sb. NSS) je zřejmé, že rozsudek je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, například pokud z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí; pokud je jeho odůvodnění vnitřně rozporné, popřípadě je-li výrok v rozporu s odůvodněním; pokud z jeho výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Dále se jedná o případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. I nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů je soudní judikaturou bohatě zmapována. Zmínit lze například rozsudky zdejšího soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, a ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245). Z nich se podává, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže například není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považuje žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené; či proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl přezkoumat některou ze žalobních námitek včas uplatněných, či obsahuje-li odůvodnění rozsudku toliko převzaté pasáže z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž dále rozvádí dopad převzatých závěrů na konkrétní souzený případ a na samotné rozhodnutí ve věci. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu pak pro posouzení přezkoumatelnosti správních rozhodnutí platí v podstatě stejné kautely, jako pro posouzení přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.11.2012, č.j. 7 As 163/2012-18). S ohledem na výše uvedenou judikaturu Nejvyššího správního soudu soud neshledal, že by platební výměry vykazovaly takovou vadu, jenž by způsobovala jejich nepřezkoumatelnost. V žalobcem namítané absenci výrobních čísel videoloterijních terminálů v platebních výměrech nelze spatřovat nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v jeho nesrozumitelnosti. I přes absenci výrobních čísel videoloterijních terminálů je z platebních výměrů zřejmé: za jaké období byl poplatek vyměřen, za kolik kusů videoloterijních terminálů, umístění na konkrétní adrese a celková výše poplatku. Platební výměry tak dostatečně určitě vymezují povinnost žalobce a výrok rozhodnutí i vyměření místního poplatku přitom splňuje i požadavky kladené na tento typ rozhodnutí a obsahuje veškeré údaje, které ust. § 32 odst. 2 d.ř., resp. ust. § 102 odst. 1 nového daňového řádu, považuje za základní. Bylo by však vhodné, aby výrobní čísla jednotlivých zpoplatněných videoloterijních terminálů, byla uvedena v odůvodnění platebního výměru. K tomu by měl správce místního poplatku přistoupit zejména tehdy, pokud by žalobce zpochybňoval celkový počet či konkrétní videoloternijní terminál, za něhož byl místní poplatek vyměřen. V posuzovaném případě tak žalobce nečinil. Jeho argumentace směřovala proti tomu, že je nutno rozlišovat mezi povoleným a provozovaným videoloterijním terminálem. Námitka proti legislativnímu procesu přijetí novely zákona o místních poplatcích Námitka žalobce dovolávající se protiústavnosti části zákona č. 183/2010 Sb., jímž byl novelizován zákon o místních poplatcích, již byla vyřešena Ústavním soudem, a soud ji v souladu se závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 9.1.2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) shledal nedůvodnou. Nálezem ze dne 9.1.2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12 Ústavní soud zamítl návrh na konstatování protiústavnosti ustanovení § 1 písm. g) a § 10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění zákona č. 183/2010 Sb., před novelizací provedenou zákonem č. 458/2011 Sb., in eventum, aby Ústavní soud deklaratorním výrokem konstatoval protiústavnost části třetí zákona č. 183/2010 Sb. V odůvodnění nálezu Ústavní soud uvedl, že jak Poslaneckou sněmovnou, tak i Senátem byla dodržena ústavně stanovená pravidla zákonodárného procesu. V této souvislosti rovněž poukázal na § 60 odst. 2 písm. e) zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, který deklaruje, že návrhem podávaným k projednávané věci je i návrh pozměňovací. Vazba zákona o podpoře sportu a pozměňovacího návrhu, kterým se mění zákon o místních poplatcích, je pak dána ustanovením § 6 písm. d) zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, které obcím ukládá úkol zabezpečit finanční podporu sportu ze svého rozpočtu. Dále odkázal na slova senátora J. K., který seznámil Senát s pozměňovacím návrhem a mimo jiné uvedl, že: „[…] zákon je o podpoře sportu a velmi souvisí s loteriemi a se sázkami, protože část výtěžků je používána na podporu sportu“. Ústavní soud rovněž zdůraznil, že pozměňovací návrhy týkající se změny zákona o místních poplatcích byly v Senátu diskutovány, a to zejména z pohledu jejich souladu s ústavně předepsaným způsobem jejich přijímání. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že novela zákona o místních poplatcích provedená zákonem č. 183/2010 Sb., jíž byl poplatek za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (zákona o loteriích) zaveden, nebyla přijata ústavně nekonformním způsobem. V legislativní proceduře nelze spatřovat porušení čl. 2 odst. 3, čl. 41 a čl. 44 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti považuje krajský soud za vhodné upozornit na to, že ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy je vykonatelný nález Ústavního soudu závazný pro všechny orgány i osoby. Při jednání navíc žalobce právě s odkazem na citovaný nález Ústavního soudu uvedl, že na této námitce již netrvá. Námitka k pojmu jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu Nesrozumitelnost textu novely podle žalobce spočívá v zavedení neurčitého pojmu „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“, jehož legální definice nebyla žalobcem v právním řádě nalezena. Před vyjádřením se k výše uvedené žalobní námitce soud považuje za nutné nejprve upozornit na to, že není možné směšovat pojem „loterie a jiná podobná hra“ s pojmem „zařízení“, na němž je tato hra provozována. Podle § 1 odst. 1 zákona o loteriích se loterií nebo jinou podobnou hrou rozumí hra, jíž se účastní dobrovolně každá fyzická osoba, která zaplatí vklad, jehož návratnost se účastníkovi nezaručuje. Nezáleží při tom, zda se provádí hra pomocí mechanických, elektronickomechanických, elektronických nebo obdobných zařízení. V rámci druhů loterií a jiných podobných her převažují tzv. technické hry, jejichž provozování je přímo spojeno s technickým zařízením sloužícím k provozu této hry a toto je také v jednotlivých povoleních specifikováno. Mnohdy se jedná o loterie a jiné podobné hry neupravené v části první až čtvrté zákona o loteriích a povolované Ministerstvem financí na základě zmocnění v ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích. Do této kategorie her jistě patří i hry provozované prostřednictvím centrálního loterijního systému (včetně interaktivních videoloterijních terminálů). Tyto hry by bez povolení herního zařízení, které realizaci herního procesu zabezpečuje a v jehož softwaru je příslušná hra zakomponována, nebylo možno provozovat. Pro vypořádání této žalobní námitky je třeba zohlednit § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích, podle kterého se zpoplatňuje výherní hrací přístroj a jiné technické herní zařízení. Dle § 17 zákona o loteriích se výherním hracím přístrojem rozumí kompaktní, funkčně nedělitelné a programově řízené technické zařízení s ovládáním určeným pouze pro jednoho hráče. Jiné technické herní zařízení již v zákoně definováno není, nicméně z logického a systematického hlediska lze mít za to, že se jedná o zařízení odlišné od výherního hracího přístroje, avšak sloužící témuž účelu. Znamená to tedy, že bude mít podobné, nikoli stejné, vlastnosti. Interaktivní videoloterijní terminál není sám o sobě kompaktní, avšak v důsledku napojení na centrální řídící jednotku (popř. další dílčí komponenty systému) je schopen realizovat celý herní proces ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o loteriích. V daném případě je tedy nutno považovat za „jiné technické herní zařízení“ takové zařízení, které je odlišné od výherního hracího přístroje podle § 17 zákona o loteriích, které slouží k realizaci loterie nebo jiné podobné hry, a které je z pohledu funkční nedělitelnosti schopno v důsledku napojení na centrální řídící jednotku realizovat celý herní proces podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o loteriích. Tento závěr je v souladu s listinami předloženými žalobcem při jednání. Soud nezpochybňuje, že interaktivní videoloterijní terminál coby součást centrálního loterního systému má jinou technologickou povahu, než výherní hrací přístroj. To však nebrání tomu, aby podléhal předmětnému místnímu poplatku, což jednoznačně plyne i z argumentace soudu. Zdejší soud zohlednil rovněž nález Ústavního soudu ze dne 14.6.2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, „že charakter interaktivních videoloterijních systémů neumožňuje jejich podřazení pod úzkou definici výherního hracího přístroje podle § 17 odst. 1 loterijního zákona (pozn. krajského soudu: tato definice se podle názoru vysloveného v nálezu vztahuje pouze na povolovací řízení k provozování výherních hracích přístrojů podle § 18 a násl. zákona o loteriích), neboť videoloterijní terminály jakožto koncové herní stanice, které jsou součástí širšího a složitějšího systému, jehož jádro je umístěno centrálně, postrádají vlastnost kompaktnosti, kterou vyžaduje definice obsažená v § 17 odst. 1 loterijního zákona. Avšak nic nebrání tomu, aby byly podřazeny pod širší definici podle § 2 písm. e) loterijního zákona, neboť nepochybně se jedná o zařízení výherním hracím přístrojům podobná a sloužící témuž účelu“. To plně odpovídá závěrům nejen správce poplatku a žalovaného, ale rovněž argumentaci prezentované v tomto rozsudku. Za těchto předpokladů lze za předmět místního poplatku – jiné technické herní zařízení – považovat každý koncový interaktivní videoloterijní terminál. Je třeba si rovněž uvědomit celkový smysl regulace loterií a jiných podobných her. Zákonodárce umožnil obcím, aby mohly ovlivňovat negativní externality vznikající na jejich území. Z tohoto hlediska je důležité, kde jsou umístěny jednotlivé interaktivní videoloterijní terminály. Hráče zajímá samotná hra, resp. výhra. Skutečnost, že k vygenerování výhry či prohry dojde v samotném automatu či na jiném místě prostřednictvím ostatních složek centrálního loterijního systému, již pro něj není žádným způsobem důležitá. Z hlediska poplatkové povinnosti ve vztahu k zákonu o místních poplatcích je nerozhodné, na jakém principu či prostřednictvím čeho je povolená loterie provozována. V této souvislosti lze odkázat i na úmysl zákonodárce při schvalování novely zavádějící poplatek. K předmětným ustanovením zákona o místních poplatcích nebyla vypracována důvodová zpráva, nicméně ze stenozáznamu pořízeného dne 23. dubna 2010, z třetího dne 18. schůze Senátu Parlamentu České republiky, vyplývá, jakým způsobem senátor J. K. seznámil Senát se svým pozměňovacím návrhem k novele zákona o podpoře sportu, a jaké důvody k přijetí pozměňovacího návrhu vedly: „[…]K vlastnímu návrhu. Neříká nic jiného, než vyrovnává situaci na trhu hracích zařízení, kdy v současné době obce dostávají poplatek pouze z tzv. hracích automatů - říkejme jim jednorucí bandité, to jsou normální přístroje a proti nim stojí videoterminály, kde obce mají minimální vliv, nemohou to omezovat, protože licence dodává ministerstvo financí. Obce, které se pokoušely zabránit hazardu vyhláškami, zabránily normálním automatům a na videoterminály to nemělo vliv. Tento zákon dává videoterminály na stejnou úroveň, jako jsou klasické hrací automaty, a to tak, že dokonce předjímá i tzv. triplexy, které se chystají. To jsou další moderní přístroje, kdy se využije toho, že v zákonu to není řešeno, tak se vymyslí další nový přístroj, který není zákonem pokrytý. Na státní rozpočet to nemá žádný vliv, jen to o něco vylepší příjmy obcí a budou mít možnost podporovat neziskové organizace, případně mladé sportovce.[…]“. Obdobně tento pozměňovací návrh obhajoval v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, jak vyplývá ze stenoprotokolu ze 79. schůze Poslanecké sněmovny ze dne 18. května 2010: „[…] Tento zákon nedělá nic jiného, než že sjednocuje poplatek u normálních hracích automatů s poplatkem u videoterminálů bez ohledu na to, že na videoterminály dává licenci Ministerstvo financí. Nic jiného v tom zákoně není. Peníze jdou přímo do obcí a jdou přímo do obcí, kde jsou také problémy s automaty a videoterminály. […] Takže já vás prosím o podporu tohoto zákona, který nic neriskuje. Pokud někdo má nějaké právní rozbory, my jsme tam ošetřili i všechny další triplexy, kvartlexy a další automaty, které v budoucnu přijdou, o kterých teď ještě ani nevíme, co technici vymyslí. Takže ony všechny jsou tam pokryté a není to nic jiného, než jestli se platí 5 tisíc u automatu normálního, tak se bude platit 5 tisíc u videoterminálu. Nic jiného tento zákon neobsahuje. […]“ Vzhledem k tomu, že zákon o loteriích je více než dvacet let starý právní předpis, který byl do doby přijetí předmětné novely pouze jednou zásadně novelizován, je zřejmé, že tento právní předpis již dostatečně nereflektoval vývoj na loterním trhu, zejména pokud jde o nové druhy loterií a jiných podobných her i nové herní technologie (např. dálkové hraní atd.). Uvedená situace činí značné aplikační problémy jak provozovatelům, tak i státní správě a obcím. Z výše citovaného odůvodnění senátora K. jednoznačně vyplývá úmysl zákonodárce alespoň částečně reagovat na aktuální situaci a sjednotit praxi u výherních hracích přístrojů a u jiných obdobných zařízení tak, aby nedocházelo technologickým vývojem k obcházení zákona, a tedy aby se za každý „videoterminál“ platilo stejně jako za každý normální „automat“ (řečeno terminologií použitou při projednávání novely zákona). Žalobce provozuje povolenou loterii nebo jinou podobnou hru prostřednictvím „jiného technického herního zařízení“ a „jiné technické herní zařízení“ je povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (zákona o loteriích). V případě žalobce jsou splněny všechny zákonné podmínky pro to, aby bylo jím provozovanou loterii nebo jinou podobnou hru, resp. jiné technické herní zařízení (interaktivní videoloterijní terminál), možno subsumovat pod zákonnou povinnost platit místní poplatek podle ustanovení § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích. Pojem „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního přepisu“ je neurčitý a zákon o loteriích či zákon o místních poplatcích jej nikde nedefinuje. Nicméně jak bylo uvedeno výše, lze pomocí interpretace dojít k závěru, že určité zařízení musí mít určité vlastnosti, aby pod tento pojem spadalo. V dané věci zařízení žalobce (interaktivní videoloterijní terminály) tyto vlastnosti splňovala, a byla proto správně zpoplatněna. Na základě výše uvedeného tak nelze dospět k závěru, že by poplatek stanovený za interaktivní videoloterijní terminály byl žalobci vyměřen nad rámec zákonem stanovené poplatkové povinnosti pro překročení zákonného rozsahu pojmu „jiné technické herní zařízení“. Dále nelze souhlasit s názorem žalobce, že by tímto postupem došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod. Námitky proti metodickému sdělení Ministerstva financí Žalobce dále zpochybňuje závěry Metodického sdělení k místnímu poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí, publikovaného dne 6.8.2010 Ministerstvem financí – odborem 26 Majetkové daně, daň silniční, poplatky a oceňování (dostupné na webových stránkách Ministerstva financí). K těmto námitkám krajský soud nejprve v obecné rovině uvádí, že předmětem tohoto řízení je přezkum zákonnosti žalobou napadených správních rozhodnutí, jak jsou označena v tomto rozsudku, nikoliv citovaného metodického sdělení Ministerstva financí. Napadená správní rozhodnutí je soud povinen přezkoumat na základě konkrétních žalobních bodů, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Námitky týkající se nesprávnosti žalobcem poukazovaných částí zmiňovaného metodického sdělení bez přímého označení, v čem konkrétně mají být žalobami napadená správní rozhodnutí nezákonná, jsou na samé hranici projednatelnosti. Předmětné metodické sdělení se zabývá dvěma okruhy otázek. Nejprve otázkou, zda „technická zařízení pro provozování sázkových her pomocí terminálů“ jsou technickým herním zařízením, a to jak ve formě „centrální jednotka, místní kontrolní jednotka“, tak ve formě „koncového zařízení (interaktivní videoloterijní terminál)“. Metodické sdělení přitom vyslovilo kladnou odpověď na danou otázku. Druhou otázkou, kterou se metodické sdělení zabývá je, zda předmětem místního poplatku jsou povolená technická herní zařízení bez ohledu na skutečnost, zda jsou provozována či nikoliv. V metodickém sdělení je vysloveno, že nelze dovozovat, že technická herní zařízení mají být provozována, aby byla předmětem místního poplatku. Povolená technická herní zařízení jsou tedy předmětem poplatku bez ohledu na skutečnost, zda jsou provozována či nikoliv. Žalobce namítal, že pojmosloví užité Ministerstvem financí neodpovídá zákonu o loteriích, rozhodnutím Ministerstva financí o povolení provozu loterií či jiných podobných her a dokonce ani obvyklé praxi mezi odborníky daného oboru. K tomu soud uvádí, že námitka je zcela nekonkrétní, směřující zjevně proti samotnému metodickému sdělení a je bez jasné vazby na žalobami napadená správní rozhodnutí. Prvostupňový správní orgán v jeho žalobami napadených rozhodnutích navíc většinu žalobcem poukazovaných pojmů vůbec nepoužívá, rovněž tak je nepoužívají napadená rozhodnutí žalovaného, která navíc metodické sdělení komentují pouze ve vztahu, zda předmětem místního poplatku jsou povolená technická herní zařízení bez ohledu na skutečnost, zda jsou provozována či nikoliv. Z těchto důvodů nevyhodnotil krajský soud žalobní námitku jako relevantní. Obdobné hodnocení zaujímá soud k žalobní námitce, že není zřejmé, co má odbor 26 na mysli pod pojmem „technická zařízení pro provozování sázkových her pomocí terminálů“. Uvedená námitka zjevně směřuje proti samotnému metodickému sdělení. Prvostupňový správní orgán ani žalovaný žalobcem poukazovaný pojem vůbec nepoužívají. Řešená námitka je nedůvodná. Námitka subsumace interaktivního videoloterijního terminálu pod pojem technického herního zařízení (zejména ve smyslu zákona o místních poplatcích) byla soudem řešena výše. K námitce nesprávnosti a nepřesnosti textu metodického sdělení: „Tento závěr podporuje dále i skutečnost, že pod pojem povolené Ministerstvem financí je nutno rozumět nejen povolení pro centrální jednotku a alespoň pro jedno koncové zařízení, ale i následně vydávaná povolení pro další koncová zařízení, neboť pro každé z nich vydává Ministerstvo financí samostatné povolení.“ Krajský soud uvádí, že uvedenou argumentaci prvostupňový správní orgán nezmiňuje, napadená rozhodnutí žalovaného uvádí v souladu s žalobcem, že o konkrétním umístění koncových zařízení CLS se rozhoduje formou změn původních rozhodnutí o povolení. V napadených správních rozhodnutích tedy absentuje žalobcem poukazovaná část znění metodického pokynu. Řešená námitka je proto nedůvodná. Krajský soud nad rámec shora vysloveného odkazuje v souvislosti s uvedenými žalobními námitkami také na vypořádání ostatních námitek, neboť spolu částečně souvisí (jedná se zejména o otázku předmětu místního poplatku). Dále žalobce polemizuje s posouzením otázky výběru místního poplatku z povolených či provozovaných jiných technických herních zařízení. Nesouhlasí se závěry Ministerstva financí, kde je uvedeno, že předmětem místního poplatku je každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické zařízení povolené ministerstvem financí. Shodně pak předmět poplatkové povinnosti vymezují i obecně závazné vyhlášky Statutárního města Brna č. 9/2010 a č. 21/2010. Žalobce je toho názoru, že správce poplatku nezákonně stanovil poplatek také za zařízení, která sice byla povolena, ale nebyla dosud umístěna a uvedena do provozu. Podle žalobce je tento postup nepřípustný. Ze znění zákona o místních poplatcích jednoznačně vyplývá, že poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu [§ 1 písm. g)] podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí [§ 10a odst. 1]. Samo gramatické znění uvedených ustanovení ukazuje, že sazba poplatku nezávisí na faktickém provozu výherního hracího přístroje nebo jiného technického herního zařízení. Obdobně se k tomuto vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 7.9.1999, sp. zn. I. ÚS 249/99, které se týkalo staršího, avšak srovnatelného znění zákona o místních poplatcích. Obecně závazná vyhláška Statutárního města Brna č. 9/2010 v souladu se zákonem stanoví, že poplatku podléhá každý povolený výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Vznik poplatkové povinnosti je dle čl. 6 vyhlášky č. 9/2010 vázán na den vydání povolení k provozování výherního hracího přístroje nebo jiného technického zařízení povoleného Ministerstvem financí. Obecně závazná vyhláška Statutárního města Brna č. 21/2010 v souladu se zákonem stanoví, že poplatku podléhá každý povolený výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Vznik poplatkové povinnosti je dle čl. 4 odst. 1 vyhlášky č. 21/2010 vázán na den, kdy nabylo právní moci povolení jiného technického herního zařízení vydané Ministerstvem financí. Správní orgány se tedy správně a v souladu s obecně závaznými předpisy řídily zákonem o místních poplatcích. Pokud nějaká obecně závazná vyhláška váže vznik poplatkové povinnosti na den uvedení do provozu (např. OZV Statutárního města Teplice č. 4/2010 a č. 5/2010), jedná se o přípustnou odchylku od zákonné úpravy, neboť okamžik vzniku poplatkové povinnosti je dán pravidly ve srovnání se zákonnou úpravou pro poplatníka mírnějšími. Jak bylo uvedeno výše, město Brno však stanovilo vznik poplatkové povinnosti na den vydání povolení a tudíž zcela v souladu se zákonnou úpravou. Nad rámec uvedeného je soud nucen konstatovat, že soudy ve správním soudnictví nejsou oprávněny zasahovat do obecně závazných vyhlášek obcí, ve smyslu jejich rušení pro rozpor se zákonem, neboť takový postup by byl nepřípustným zásahem do ústavně zaručeného práva na územní samosprávu obcí. I při jednání konaném dne 26.3.2013 žalobce upřesnil tento žalobní bod zejména s ohledem na jednotlivé platební výměry a počet zpoplatněných videoloterijních terminálů. Jak bylo výše uvedeno, místnímu poplatku podléhají povolené videoloterijní terminály bez ohledu na jejich provozování, proto i s ohledem na upřesnění žalobního bodu napadením jednotlivých platebních výměrů soud neshledal důvod se od výše uvedeného odchylovat. Dále žalobce namítá, že pokud by byl akceptován výklad provedený v Metodickém sdělení Odboru 26 Ministerstva financí, byl by jeden úkon správního orgánu zatížen dvojí odvodovou povinností. Této námitce nelze přisvědčit, neboť poplatek lze chápat jako peněžitou dávku zákonem stanovenou, nenávratnou, vybíranou státem nebo jinými veřejnoprávními korporacemi za zákonem stanovené úkony jejich orgánů. V případě místních poplatků je tímto zákonem zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. Místní poplatek je nenávratná částka, která plyne do veřejného rozpočtu obce a většinou je za ni poskytnut ekvivalent, resp. protiplnění ze strany obce. U poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu lze toto protiplnění spatřovat v tom, že obec do jisté míry toleruje na svém území zařízení sloužící k provozování loterií nebo jiných podobných her, které mohou negativně ovlivnit individuální osudy jednotlivců, jejich blízkých a ve svém důsledku i širšího okolí (k negativnímu vlivu loterií a jiných podobných her viz blíže nález Ústavního soudu ze dne 7.9.2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10). Tento poplatek tedy splňuje obě funkce místních poplatků. Jednak funkci regulační, která limituje počet výherních hracích přístrojů a jiných technických herních zařízení a jednak funkci fiskální, která slouží k zajištění příjmů obce. Jeho výše je pak stanovena pevnou částkou. Na druhou stranu u správního poplatku podle zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, lze v dané věci protiplnění spatřovat ve vydání povolení správním orgánem k provozování loterie a jiné podobné hry podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, což je nutný předpoklad pro provozování loterie či jiné podobné hry. Jeho výše je naopak stanovena procentuální částkou ze zisku dosaženého provozem herního zařízení. Navýšení místního poplatku Ve věci vedené pod sp. zn. 30Af 14/2012 žalobce brojí proti postupu správce poplatku, kterým došlo k navýšení místního poplatku pro jeho pozdní úhradu na dvojnásobek. Žalobce požaduje, aby byl tento postup správce poplatku soudem prověřen. Ze spisového materiálu vyplývá, že žalobce správci poplatku ohlásil pouze zařízení, která jsou v provozu. Správce poplatku proto vyzval žalobce ke splnění poplatkové povinnosti a odvedení místních poplatků za již splatná období za všechna povolená jiná technická herní zařízení (výzva ze dne 15.8.2011, č.j. 110031051/VANJ/VHA/001). Ve výzvě byl žalobce rovněž upozorněn na následný postup správce poplatku, pokud výzvě nevyhoví a poplatkovou povinnost nesplní. Žalobce reagoval toliko sdělením ze dne 30.8.2011. Správci poplatku sdělil, že jím provedené ohlášení bylo provedeno řádně a znovu je již podávat ve stejném znění nebude. Jak obecně závazná vyhláška Statutárního města Brna č. 21/2010 (čl. 8 odst. 3), tak i zákon o místních poplatcích (§ 11) stanoví, že v případě, že poplatek nebude včas zaplacen, může jej správce poplatku zvýšit až na trojnásobek. Dle čl. 7 odst. 3 obecně závazné vyhlášky Statutárního města Brna je stanovena splatnost poplatku vždy k prvnímu dni příslušného čtvrtletí. Žalobce se neuhrazením poplatku ke stanovému termínu ocitl v prodlení a správce poplatku byl tudíž oprávněn poplatek zvýšit, a to až trojnásobně. Postup, kterým byl poplatek zvýšen na dvojnásobek, byl tedy zcela v souladu se zákonem. Obiter dictum Jako Obiter dictum soud připomíná legislativní vývoj v dané problematice. Zákon č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, přinesl mj. novelu zákona o loteriích a zákona o místních poplatcích. Cílem uvedené novely bylo postavit najisto úpravu týkající se provozování loterií a jiných podobných her prostřednictvím centrálního loterního systému s koncovými interaktivními videoloterijními terminály. Tato novela přinesla mj. legislativní vymezení centrálního loterního systému (jak jej výše obdobně vymezil soud podle dosud platné právní úpravy), prostřednictvím kterého lze provozovat sázkové hry. Nově tak bylo v ustanovení § 2 písm. l) zákona o loteriích stanoveno, že funkčně nedělitelným technickým zařízením centrálního loterního systému je „elektronický systém tvořený centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a neomezeným počtem připojených koncových interaktivních videoloterijních terminálů (dále jen „interaktivní videoloterijní terminál“). Centrální řídící jednotka řídí veškeré herní procesy, losuje výsledky na základě uplatnění náhody, rozhoduje o všech výhrách a výhry okamžitě zobrazuje na interaktivním videoloterijním terminálu, provádí správu vkladů vložených sázejícími a provádí veškerou administraci spojenou s průběhem hry. Centrální řídící jednotka se musí vždy nacházet na státním území České republiky. Interaktivní videoloterijní terminál je obsluhován přímo sázejícím a slouží pouze jako zobrazovací jednotka centrálního loterního systému.“ Novela rovněž upravila znění zákona o místních poplatcích tak, že z § 1 písm. g) a § 10a jednoznačně vyplývalo, že poplatku podléhá každý koncový interaktivní videoloterijní terminál. Tím byl nepřímo potvrzen záměr zákonodárce zpoplatnit takový systém provozování loterií a jiných podobných her v souvislosti s přijetím zákona č. 183/2010 Sb., kterým byly do zákona o místních poplatcích vloženy pasáže týkající se „jiných technických herních zařízení“. Přijetím zákona č. 300/2011 Sb. tak byly potvrzeny i správné argumentační závěry správce poplatku a žalovaného. Další novela byla provedena zákonem č. 458/2011 Sb., o změně zákonů související se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů. Tento zákon přinesl změnu systematiky, zrušil místní poplatky za provozovaný výherní hrací přístroj, koncový interaktivní videoloterijní terminál a herní místo lokálního herního systému, a nahradil je odvody z loterií a jiných podobných her. Na základě výše uvedeného Krajský soud v Brně shledal žalobcovy námitky nedůvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žaloby jako nedůvodné postupem podle § 78 odst. 7 s. ř. s. VI. Náklady řízení Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení