30 Af 4/2010 - 29

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: K. a.s. proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 14, 305 72 Plzeň, v řízení o spojených žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 6.11.2009 č.j. 7982/09-1400- 400938, ze dne 6.11.2009 č.j. 8821/09-1400-400938 a ze dne 6.11.2009 č.j. 8826/09-1400- 400938, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 6.11.2009 č.j. 7982/09- 1400-400938, ze dne 6.11.2009 č.j. 8821/09-1400-400938 a ze dne 6.11.2009 č.j. 8826/09- 1400-400938 se zrušují a věci se vracejí k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 6.000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobou podanou soudu osobně dne 8.1.2010 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 6.11.2009 č.j. 7982/09-1400-400938 a platebního výměru Finančního úřadu v Sušici ze dne 15.5.2009 č.j. 22523/09/135960402360 a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení (tato žaloba byla u soudu zapsána pod sp. zn. 30Af 3/2010). Rozhodnutím ze dne 6.11.2009 č.j. 7982/09-1400-400938 Finanční ředitelství v Plzni (dále též jen „odvolací orgán“) zamítlo odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem v Sušici (dále též jen „správce daně“) dne 15.5.2009 pod č.j. 22523/09/135960402360, jímž byla nově vyměřena daň z nemovitostí na rok 2005 ve výši 128.368,- Kč, když poslední známá daňová povinnost byla snížena o částku 27.323,- Kč. Žalobou podanou soudu osobně dne 8.1.2010 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 6.11.2009 č.j. 8821/09-1400-400938 a platebního výměru Finančního úřadu v Sušici ze dne 15.5.2009 č.j. 22525/09/135960402360 a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení (tato žaloba byla u soudu zapsána pod sp. zn. 30Af 4/2010). Rozhodnutím ze dne 6.11.2009 č.j. 8821/09-1400-400938 Finanční ředitelství v Plzni zamítlo odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem v Sušici dne 15.5.2009 pod č.j. 22525/09/135960402360, jímž byla nově vyměřena daň z nemovitostí na rok 2006 ve výši 128.368,- Kč, když poslední známá daňová povinnost byla snížena o částku 27.323,- Kč. Žalobou podanou soudu osobně dne 8.1.2010 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 6.11.2009 č.j. 8826/09-1400-400938 a platebního výměru Finančního úřadu v Sušici ze dne 15.5.2009 č.j. 22526/09/135960402360 a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení (tato žaloba byla u soudu zapsána pod sp. zn. 30Af 5/2010). Rozhodnutím ze dne 6.11.2009 č.j. 8826/09-1400-400938 Finanční ředitelství v Plzni zamítlo odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem v Sušici dne 15.5.2009 pod č.j. 22526/09/135960402360, jímž byla nově vyměřena daň z nemovitostí na rok 2007 ve výši 128.368,- Kč, když poslední známá daňová povinnost byla snížena o částku 27.323,- Kč. Usneseními Krajského soudu v Plzni ze dne 22.1.2010 byly samostatné žaloby sp. zn. 30Af 3/2010, sp. zn. 30Af 4/2010 a sp. zn. 30Af 5/2010 spojeny je společnému projednání s tím, že takto spojené žaloby budou nadále vedeny pod sp. zn. 30Af 4/2010. Žalovaný správní orgán se ke spojeným žalobám vyjádřil dne 19.3.2010 pod č.j. 2103/10-1500-402566; navrhl, aby soud předmětné žaloby zamítl. Správa daní byla v rozhodném období upravena zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „daňový řád“ nebo „daň. ř.“). Daň z nemovitostí byla v rozhodném období upravena zákonem č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění účinném pro roky 2005, 2006 a 2007 (dále též jen „zákon o dani z nemovitostí“ nebo „ZDN“). Ze správních spisů soud zjistil, že v dílčím přiznání k dani z nemovitostí na rok 2005 žalobce vypočítal daň z pozemků ve výši 3.769,- Kč a daň ze staveb ve výši 151.922,- Kč, tj. daň z nemovitostí v celkové výši 155.691,- Kč. V dodatečných přiznáních k dani z nemovitostí na zdaňovací období roku 2005, 2006 a 2007 (došlých správci daně dne 7.4.2008) vypočítal žalobce daň z pozemků v celkové výši 5.776,- Kč a daň ze staveb v celkové výši 51.622,- Kč, tj. daň z nemovitostí v celkové výši 57.398,- Kč. Důvodem pro podání dodatečných daňových přiznání byla oprava zařazení staveb a pozemků (šlo o přeřazení staveb zpevněných ploch do pozemků). Jelikož vznikly pochybnosti o správnosti a úplnosti těchto dodatečných přiznáních k dani z nemovitostí, správce daně dne 2.5.2008 vyzval daňový subjekt podle § 43 daň. ř. k odstranění vzniklých pochybností. Výsledky vytýkacího řízení k dodatečným přiznáním k dani z nemovitostí na zdaňovací období 2005, 2006 a 2007 byly shrnuty do zprávy o výsledku vytýkacího řízení č.j. 9661/09/135960402360 projednané s daňovým subjektem dne 15.5.2009. Dodatečnými platebními výměry ze dne 15.5.2009 č.j. 22523/09/135960402360, ze dne 15.5.2009 č.j. 22525/09/135960402360 a ze dne 15.5.2009 č.j. 22526/09/135960402360 Finanční úřad v Sušici nově vyměřil žalobci daň z nemovitostí na rok 2005, 2006 a 2007 vždy v celkové výši 128.368,- Kč (a dodatečně mu snížil daň z nemovitostí za uvedené roky vždy o částku 27.323,- Kč). Proti každému z těchto dodatečných platebních výměrů se žalobce odvolal. Rozhodnutími ze dne 6.11.2009 č.j. 7982/09-1400-400938, ze dne 6.11.2009 č.j. 8821/09-1400-400938 a ze dne 6.11.2009 č.j. 8826/09-1400-400938 Finanční ředitelství v Plzni odvolání žalobce proti výše uvedeným dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Sušici zamítlo. Předmětem sporu v rámci odvolacího řízení bylo zdanění zpevněných ploch (jako staveb či jako pozemků) nacházejících se v k.ú. Tedražice s parc. č. 923/5 a v k.ú. Čejkovy s parc. č. 105 a parc. č. 1575/8. Žalobce sub III. žalob uvádí, že dne 3.11.2008 provedl finanční úřad místní šetření v Čejkovech a v Sušici a v místě sond pořídil fotodokumentaci. Ze skutečného řezu dle fotodokumentace v místech sond je patrné složení jednotlivých vrstev zpevněných ploch. V k.ú. Čejkovy na pozemku p.č. 105 při hloubce sondy 60 cm činí štěrk, štěrkodrť a penetrační makadam vrstvu 30 cm. Na ní je zhotovena balená asfaltová drť v tloušťce 10 cm. Žalobce dále předložil Odborné vyjádření znalce Františka Poláka ke zpevněné ploše dvora na pozemku p.č. 1951/12 k.ú. Sušice, obec Sušice, a na pozemku dvora p.č. 105 k.ú. Čejkovy. Znalec F. Polák v tomto vyjádření dospěl k závěru, že provedené zpevnění dvora na pozemcích dvora Čejkovy a pozemku dvora Sušice nevyhovují s ohledem na svoji proměnlivou tloušťku, nesourodost podloží, nevyhovující skladbu a tloušťku podložních vrstev, které dle provedených sond v některých místech zcela chybí, nebo se pohybují v rozmezí 10-30 cm, výše uvedeným technickým podmínkám pro navrhování vozovek pozemních komunikací. Sub III. žalobce dále uvádí, že finanční úřad dále vyzval odbor výstavby a ÚP Městského úřadu v Sušici, aby sdělil a posoudil, zda stavby komunikací a zpevněných ploch v k.ú. Čejkovy na pozemku p.č. 105 a zda tytéž stavby v k.ú. Sušice nad Otavou na pozemku p.č. 1951/12 jsou stavbami, na které bylo vydáno kolaudační rozhodnutí nebo kolaudačnímu rozhodnutí podléhají a jsou užívané, či zda byl vydán kolaudační souhlas nebo jsou stavby užívané před vydáním kolaudačního souhlasu, popř. zda jsou stavby způsobilé k užívání na základě oznámení stavebnímu úřadu nebo stavby podléhají oznámení stavebnímu úřadu a jsou užívané. Vyzvaný stavební úřad sdělil, že na předmětné nemovitosti nevydal žádné kolaudační rozhodnutí ani kolaudační souhlas, ani nevydal na stavební úpravy těchto zpevněných ploch komunikací ohlášení či stavební povolení.. Finanční úřad dále vyzval odbor výstavby a ÚP Městského úřadu v Sušici, aby posoudil stavby komunikací v Čejkovech a v Sušici, zda se jedná vzhledem k jejímu konstrukčnímu provedení na zmíněných pozemcích, o stavby ve smyslu stavebního zákona, které by podléhaly kolaudaci. Na tuto výzvu stavební úřad neodpověděl. Žalobce sub VI. žalob namítá, že je přesvědčen, že při rozhodování ve věci správce daně i žalovaný nezjistili skutečný stav věci. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že ve vztahu k námitce, podle níž žalobce nesouhlasí s tím, že by zpevněná plocha měla být samostatnou věcí, kterou by bylo možné v rámci občanskoprávních vztahů samostatně převádět (např. prodat), lze dále odkázat i na „Protokol o provedené dražbě číslo 105/2001“ ze dne 29.1.2002. Podle tohoto protokolu byly předmětem dražby předmětné nemovitosti v k.ú. Čejkovy, přičemž dražebníkem byla firma ABAKUS, společnost s ručením omezeným, bývalým vlastníkem Zemědělské obchodní družstvo Hrádek a vydražitelem byl žalobce. Příslušenstvím dražby byly mj. zpevněné plochy. V právech a závazcích váznoucích na předmětu dražby, která podstatným způsobem ovlivňují hodnotu předmětu dražby, jsou uvedeny pozemky jiného vlastníka. To znamená, že se může jednat o tzv. stavby na cizím pozemku, kdy je jiná osoba vlastníkem stavby a jiná osoba vlastníkem pozemku, který je danou stavbou zastavěn. Tento stav může nastat nejen u nadzemních staveb - dle § 10 ZDN u staveb se svislou nosnou konstrukcí, ale i u staveb zpevněných ploch, tj. u staveb bez svislé nosné konstrukce, tedy i u pozemních komunikací, a to i účelových, neboť to není žádným zákonem vyloučeno. Sub VI. žalob žalobce dále namítá, že dále žalovaný k odvolací námitce žalobce, podle níž správce daně nehodnotil ve vyměřovacím řízení důkaz – sdělení odboru výstavby a ÚP Městského úřadu Sušice ze dne 7.8.2008, v němž se sděluje, že na komunikace a zpevněné plochy na pozemcích parc. č. st. 105 v k.ú. Čejkovy nevydal tento stavební úřad žádné kolaudační rozhodnutí ani kolaudační souhlas, ani ohlášení či stavební povolení, uvádí, že dle § 7 odst. l ZDN předmět daně ze stavby vznikne i v případě, že dotčená stavba kolaudačnímu rozhodnutí podléhá a je užívána, tedy kdy nebylo kolaudační rozhodnutí, ať již z jakéhokoli důvodu, vydáno. Žalovaný vychází ze skutečnosti, že dotčená stavba zpevněné plochy kolaudačnímu rozhodnutí podléhá. Podle názoru žalobce žalovaný, pokud se odkazuje „Protokol o provedené dražbě číslo 105/2001“ ze dne 29.1.2002, podle něhož příslušenstvím stavby byly mj. zpevněné plochy, vůbec nezjišťoval, o jaké zpevněné plochy šlo a zda mezi nimi je i zpevněná plocha na st. 105 v k .ú. Čejkovy. Podle názoru žalobce, pokud by mělo přejít dražbou vlastnictví ke zpevněné ploše jako příslušenství, pak by toto příslušenství mělo být řádně identifikováno a protože řádně identifikováno nebylo, pak přejít nemohlo a bylo součástí pozemku. Zpevněná plocha tedy nebyla samostatná věc v právním smyslu a tedy ani předmětem daně z nemovitostí. Pokud žalovaný dále uvádí, že v právech a závazcích váznoucích na předmětu dražby, která podstatným způsobem ovlivňují hodnotu předmětu dražby, jsou uvedeny pozemky jiného vlastníka a to podle žalovaného znamená, že se může jednat o tzv. stavby na cizím pozemku, kdy je jiná osoba vlastníkem stavby a jiná osoba vlastníkem pozemku, který je danou stavbou zastavěn, pak nijak neprokazuje, že se jedná o pozemky zpevněné, které jsou předmětem sporu. Navíc sám žalovaný spekuluje o tom, že se může jednat o tzv. stavby na cizím pozemku, ale neprokazuje, že se jedná právě o tyto zpevněné pozemky. Žalobce sub VI. žalob dále namítá, že finanční úřad dále vyzval odbor výstavby a ÚP Městského úřadu v Sušici, aby posoudil stavby komunikací v Čejkovech, zda se jedná vzhledem k jejímu konstrukčnímu provedení na zmíněných pozemcích, o stavby ve smyslu stavebního zákona, které by podléhaly kolaudaci. Na tuto výzvu stavební úřad neodpověděl. Pokud finanční úřad vyzval odbor výstavby MU v Sušici k posouzení, zda zpevněná plocha v Čejkovech podléhala podle stavebního zákona kolaudaci, nedokázal tuto předběžnou otázku posoudit. Žalovaný však tuto otázku bez dalšího uzavřel s tím, že tato stavba kolaudaci podléhá, a z tohoto vycházel ve svém rozhodnutí a odvolám zamítl. Podle názoru žalobce tato zpevněná plocha kolaudaci podle stavebního zákona nepodléhala. V této věci navrhujeme doplnění dokazování právě o vyjádření odboru výstavby a ÚP Městského úřadu v Sušici. Žalobce nesouhlasí s hodnocením žalovaného, že se u stavby zpevněné plochy nemůže jednat o stavební úpravy, kterými se nemění vzhled stavby, nezasahuje se do nosných konstrukcí stavby, nemění se způsob užívání stavby dle § 55 odst. 2 písm. b) stavebního zákona, neboť po výstavbě zpevněných ploch se min. změnil vzhled takovéto stavby. Podle názoru žalobce se zpevněním plochy nemusí změnit vzhled pozemku, a to také proto, že zpevnění není stavbou. Podle názoru žalovaného je vyloučeno, že by stavba zpevněné plochy mohla být drobnou stavbou. Také s tímto tvrzením žalobce nesouhlasí, protože toto tvrzení nemá oporu v zákoně. Sub VII. žalob žalobce namítá, že žalovaný a správce daně nesprávně posoudili danou věc. Žalobce nesdílí názor žalovaného, že vrstva penetračního makadamu plní funkci pevného základu. Podle názoru žalobce je tato vrstva jednou sendvičovou vrstvou úpravy pozemku, a to jak v Čejkovech, tak i v Tedražicích. Pokud se týká tvrzení žalovaného k odvolacím námitkám v k.ú. Tedražice, kde uvádí, že i když protokol o provedené dražbě číslo 105/2001 ze dne 29.1.2002 se v konkrétním případě týká staveb v k.ú. Čejkovy, není vyloučena možnost, že stejným způsobem by bylo možné převést stavbu zpevněné plochy v k.ú. Tedražice, přičemž pozemek zastavěný stavbou zpevněné plochy je ve vlastnictví jiného vlastníka, je spekulace, kterou žalovaný neprokazuje a se kterou žalobce nesouhlasí. Žalobce nesouhlasí ani s tvrzením žalovaného, že v k.ú. Tedražice a v k.ú. Čejkovy se jedná o dvě samostatné věci a to stavbu zpevněné plochy spojenou se zemí pevným základem a pozemek pod touto stavbou. Podle názoru žalobce se jak v Čejkovech, tak i v Tedražicích je zpevněná plocha součástí pozemku a není samostatnou věcí. Žalobce je přesvědčen, že zpevněná plocha a účelová komunikace a slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi, není stavba jako samostatná věc, a to jak v Čejkovech, tak i v Tedražicích. Žalobce je dále přesvědčen, že v případě staveb v Čejkovech a v Tedražicích se jedná o zkvalitněný povrch pozemku, a proto se nemůže jednat o samostatnou věc. Podle názoru žalobce je zpevněná plocha místní a účelovou komunikací a parkovištěm a představuje určitou kvalitu pozemku a určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Tato zpevněná plocha nemůže tedy být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim či osud, nelze je od pozemku oddělovat, např. samostatně odděleně jednu od druhé převádět. Žalovaný správní orgán se k podaným žalobám k názorům žalobce, týkajícím se vyjádření odboru výstavby a ÚP Městského úřadu v Sušici, vyjádřil tak, že považuje za nutné, pokud se jedná o části odůvodnění v žalobou napadených rozhodnutích na str. 9 uvedených v textu pod nadpisem „Ke zpevněné ploše v k.ú. Čejkovy“, dále uvést: Na str. 4 Souhrnné zprávy „Změna stavby před dokončením“ (č.l. 56 ve spisu Finančního úřadu v Sušici), zpracované projektovou firmou dne 2.7.2004, na kterou je poukazováno žalobcem již v rámci odvolání proti předmětným dodatečným platebním výměrům - je mj. uvedeno: „Po kolaudaci investor zažádá o souhlas k nakládání s nebezpečnými odpady ...“. Na str. 6 v položce 4. Odpadové hospodářství je obdobně uvedeno: „Likvidace veškerého odpadu bude doložena při kolaudaci“.Žalovaný má za to, že i z výše citovaného dokumentuje zřejmé, že v předmětném případě mělo kolaudační řízení proběhnout. Je-li pak stavba užívána, přičemž kolaudačnímu rozhodnutí podléhala, vznikl předmět daně ze staveb podle § 7 odst. l písm. c) ZDN. Z jakého důvodu nebylo kolaudační rozhodnutí posléze vydáno, nemá správce daně za povinnost zkoumat. Z tohoto důvodu považuje žalovaný žalobcem navrhované doplnění dokazování o vyjádření odboru výstavby a ÚP Městského úřadu v Sušici (jež nebylo v rámci odvolacího řízení požadováno), za nadbytečné. Ve vyjádření k podaným žalobám žalovaný správní orgán k námitce žalobce argumentující protokolem o provedené dražbě uvedl, dle jeho názoru lze na tomto příkladu demonstrovat, že se stavba, a to nejen stavba se svislou nosnou konstrukcí podle § 10 odst. l ZDN, ale též stavba bez svislé nosné konstrukce dle tohoto ustanovení, tj. stavba zpevněných ploch, může nacházet tzv. na cizím pozemku, kdy je jiný vlastník stavby a jiný vlastník pozemku touto stavbou zastavěného. K námitce žalobce, že pouze spekuluje, že se může jednat o tzv. stavby na cizím pozemku, ale neprokazuje, že jde právě o předmětné zpevněné pozemky, žalovaný podotýká, že v daném případě šlo pouze o ilustrativní příklad, podle něhož i zpevněné plochy mohou být dle kvality (struktury) svého zhotovení nemovitou stavbou, věcí v právním slova smyslu, tedy věcí samostatně převoditelnou, tj. být předmětem občanskoprávních vztahů. Skutečnost, že se jedná o stavby ve smyslu ZDN v k.ú. Čejkovy a v k.ú. Tedražice, je v napadených rozhodnutích odůvodněna v závěru na str. 11 a na str. 12 a 13. To, že takové případy mohou nastat, ostatně potvrzuje ve vztahu k pozemním komunikacím, a to i k účelovým komunikacím (podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů), na které je v odvolání poukazováno, nejnověji rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 62/2008-59 ze dne 11.9.2009. K tomu však žalovaný považuje za nutné zdůraznit, že i u zpevněných ploch v souladu s judikaturou, je-li základová prostorová konstrukce geometricky a fyzikálně jednoznačně vymezena a definována pro konkrétní stavební objekt v konkrétní lokalitě a konkrétních podmínkách, pak je dán pevný základ. Vykazuje-li tedy stavba pevný základ a ten je spojen se zemí, jsou naplněny znaky nemovité věci podle § 119 odst. 2 občanského zákoníku a tato stavba je tak způsobilá být předmětem občanskoprávních vztahů. Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobce, podle něhož v případě, že shora zmíněnou dražbou mělo přejít vlastnictví ke zpevněné ploše jako k příslušenství, pak mělo být toto příslušenství řádně identifikováno, a protože identifikováno řádně nebylo, pak nemohlo přejít a bylo součástí pozemku. Tento názor nepochybně vychází z § 121 odst. l občanského zákoníku, podle něhož příslušenstvím věci jsou věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány. V daném případě to, že příslušenství musí být řádně identifikováno, jinak je stavba součástí pozemku, je mylné tvrzení, které není dle mínění žalovaného v souladu s § 120 občanského zákoníku. Žalovaný však především poukazuje na skutečnost, že námitka vlastnického vztahu v odvolacím řízení vznesena nebyla, vlastnictví popíráno nebylo. Žalovaný naopak neměl pochyby o tom, že vlastnictví k dotčeným stavbám přešlo na žalobce, když vycházel z obsahu „Protokolu o provedené dražbě číslo 105/2001“ ze dne 29.1.2002; zvláště za situace, kdy dotčené stavby přiléhají k budově a plní k ní doplňkovou funkci, jsou v jednom areálu apod. Žalovaný správní orgán se k podaným žalobám k námitce žalobce, že nesprávně posoudil danou věc z pohledu pevného základu stavby, vyjádřil tak, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 6.5.2003, sp. zn. I. US 483/01, je možné pojem „spojení se zemí pevným základem“ stručně charakterizovat tak, že věc nesmí být oddělitelná od země, aniž by došlo k porušení věci. Pevné spojení věci se zemí musí být zároveň takové, aby bylo schopno odolat zejména účinkům přírodních vlivů dané lokality na věc a účinkům vlastního působení věci. Z hlediska stavebního je pevný základ základovou prostorovou konstrukcí geometricky a fyzikálně jednoznačně vymezenou a definovanou, a to pro konkrétní stavební objekt, v konkrétní lokalitě a v konkrétních vnitřních a vnějších podmínkách. Podle ČSN 73 6127-2 (736127) „Stavba vozovek - Prolévané vrstvy - Část 2: Penetrační makadam“ je penetrační makadam vrstva vytvořená z kamenné kostry po prolití asfaltovým pojivem a následném zaplnění povrchových mezer rozprostřeným a zhutněným drceným kamenivem. Tato vrstva musí odolat zejména účinkům přírodních vlivů dané lokality na věc a účinkům vlastního působení věci. Současně je jednoznačně vymezena a definována, a to pro konkrétní stavební objekt, v konkrétní lokalitě a v konkrétních vnitřních a vnějších podmínkách, přičemž vyplňuje základovou prostorovou konstrukci geometricky a fyzikálně jednoznačně vymezenou a definovanou. Je tedy podle žalovaného tou vrstvou, která tvoří pevný základ stavby zpevněné plochy. K další části tohoto žalobního bodu, ve kterém je namítáno, jak ke zpevněným plochám, tak k účelovým komunikacím, že se jedná o jednu věc – kvalitativně upravený povrch pozemku, žalovaný odkázal na odůvodnění žalobami napadených rozhodnutí; v nich je odůvodněno, že se jedná u zpevněných ploch o stavbu, která je se zemí spojena pevným základem, je samostatně vymezitelná jako věc, je schopna být předmětem občanskoprávních vztahů a současně je předmětem daně ze staveb. Ve vztahu ke stavbě zpevněné plochy v areálu podniku v k.ú. Tedražice se odůvodnění opírala o dostupnou dokumentaci (str. 9 rozhodnutí), v k.ú. Čejkovy se odůvodnění odvíjelo od závěrů z místního šetření z posouzení provedené sondy (str. 9 rozhodnutí). K námitce žalobce, že předložil Finančnímu úřadu v Sušici odborné vyjádření znalce ke zpevněné ploše dvora na pozemku p.č. 1951/12 v k.ú. Sušice nad Otavou a na pozemku dvora p.č. 105 v k.ú. Čejkovy [znalec se zde dle žalobce vyjadřuje ke dvěma sondám provedeným v areálu v k.ú. Čejkovy (sonda č. l a sonda č. 2) a ke třem sondám v k,ú. Sušice (správně Sušice nad Otavou) (sonda č. 3, sonda č. 4 a sonda č. 5)], žalovaný uvedl, že to neodpovídá skutečnosti, neboť v době konání místního šetření realizovaného Finančním úřadem v Sušici, byla k dispozici již jen jedna sonda v k.ú. Čejkovy a jedna sonda v k.ú. Sušice nad Otavou - založeno ve spise Finančního úřadu v Sušici (listina č. 92).; znalec však ve svém vyjádření uvedl, že sondy již byly v době jeho šetření zasypány a on vycházel jen z fotodokumentace sond a ze znění předpisů a judikatury, a dále z doplňujícího sdělení objednatele, tj. žalobce. Ze všech výše uvedených důvodů nebylo možné k vyjádření znalce přihlédnout jako k hodnověrnému důkazu ani ve vyměřovacím řízení, ani v odvolacím řízení - viz bod 5 odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí (str. 5 a 6). Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“ nebo „s.ř.s.“). Žaloby jsou důvodné. V daném případě je mezi účastníky spor o to, zda předmětné zpevněné plochy (a účelové komunikace) jsou stavbami (a tudíž podléhají dani ze staveb) nebo součástmi pozemků (a tudíž podléhají dani z pozemků). Podle § 7 odst. 1 ZDN, ve znění účinném do 31.12.2006, předmětem daně ze staveb jsou stavby na území České republiky, na které bylo vydáno kolaudační rozhodnutí nebo kolaudačnímu rozhodnutí podléhající a užívané a nebo podle dříve vydaných obecně závazných právních předpisů dokončené, byty včetně podílu na společných částech stavby, které jsou evidovány v katastru nemovitostí (dále jen „byty“), nebo nebytové prostory včetně podílu na společných částech stavby, které jsou evidovány v katastru nemovitostí (dále jen „samostatné nebytové prostory“). Podle § 7 odst. 1 ZDN, ve znění účinném od 1.1.2007 do 31.12.2011, předmětem daně ze staveb jsou na území České republiky a) stavby, pro které byl vydán kolaudační souhlas, nebo stavby užívané před vydáním kolaudačního souhlasu, b) stavby způsobilé k užívání na základě oznámení stavebnímu úřadu nebo stavby podléhající oznámení stavebnímu úřadu a užívané, c) stavby, pro které bylo vydáno kolaudační rozhodnutí nebo kolaudačnímu rozhodnutí podléhající a užívané anebo podle dříve vydaných právních předpisů dokončené, d) byty včetně podílu na společných částech stavby, které jsou evidovány v katastru nemovitostí (dále jen „byty“), e) nebytové prostory včetně podílu na společných částech stavby, které jsou evidovány v katastru nemovitostí (dále jen „samostatné nebytové prostory“). Soud pokládá za potřebné shrnout vývoj názorů soudní praxe, které mají blízko nebo se přímo týkají sporné problematiky. V této složité záležitosti došel Ústavní soud zejména k těmto závěrům: „Ustanovení § 120 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého „stavba není součástí pozemku“, nutno interpretovat v návaznosti na odstavec 1, tudíž stavba není součástí pozemku tehdy, jestliže jde o stavbu, která je věcí nemovitou nebo jestliže jde o stavbu, která je věcí movitou, a která není funkčně nebo fyzicky spojena s pozemkem a lze ji od něho oddělit, aniž by došlo k znehodnocení pozemku. Meliorační zařízení ,umístěná pod povrchem pozemku, tedy nejsou stavbou ve smyslu § 120 odst. 2 občanského zákoníku, nýbrž součástí pozemku dle § 120 odst. 1 občanského zákoníku.“ [nález ze dne 24.5.1994 sp. zn. Pl. ÚS 16/93], „Základní otázkou je tedy v daném případě posouzení povahy parkoviště na pozemku, jehož vydání se stěžovatelky domáhají. V tomto směru nelze pominout závěry, vyslovené ve věci vedené pod sp. zn. 2 Cdon 1414/97 Nejvyšším soudem ČR, jemuž v systému obecného soudnictví náleží sjednocování výkladu zákonů a jiných obecně závazných právních předpisů. Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí vyslovil jako soud dovolací právní názor, který Ústavní soud sdílí, podle něhož řeší-li restituční zákon vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou vztahy občanskoprávní, pak pojem „stavba“ v něm uvedený je třeba vykládat staticky jako jedinečný výsledek určité stavební činnosti. Parkoviště, představované pozemkem, jehož povrch byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů, není proto podle tohoto názoru z hlediska občanskoprávního stavbou a samotná skutečnost zpracování povrchu pozemku několika vrstvami stavebního materiálu tak nebrání, aby byl takový pozemek vydán. V nyní posuzovaném případě se na předmětném pozemku nachází, jak vyplývá z vyjádření příslušného stavebního úřadu, zpevněná asfaltová plocha - parkoviště. Toto parkoviště však z hlediska občanskoprávního nemá povahu stavby, a tento důvod tedy nemůže být překážkou vydání pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.“ [nález ze dne 17.4.2002 sp. zn. IV. ÚS 42/01], „Je notorietou, že stavba je nemovitostí pouze tehdy, je-li spojena se zemí pevným základem (§ 119 odst. 2 občanského zákoníku). Jde-li o stavbu spojenou se zemí pevným základem či nikoliv je třeba vždy posoudit podle okolností konkrétního případu. Přitom „spojení se zemí pevným základem“ je možno stručně charakterizovat tak, že věc nesmí být oddělitelná od země, aniž by došlo k porušení věci. Pevné spojení věci se zemí musí být zároveň takové, aby bylo schopno odolat zejména účinkům přírodních vlivů dané lokality na věc a účinkům vlastního působení věci. Z hlediska stavebního je pevný základ základovou prostorovou konstrukcí geometricky a fyzikálně jednoznačně vymezenou a definovanou, a to pro konkrétní stavební objekt, v konkrétní lokalitě a v konkrétních vnitřních a vnějších podmínkách.“ [nález ze dne 6.5.2003 sp. zn. I. ÚS 483/01], „Pojmem stavba ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, se rozumí stavba jako nemovitá věc ve smyslu občanského zákoníku. Zákon o dani z nemovitostí užívá pojem „stavba“ ve významu občanskoprávním. Pro tento význam hovoří jednak systematika zákona o dani z nemovitostí. Podle jeho § 1 upravuje tento zákon daň z nemovitosti, kterou tvoří daň z pozemků a daň ze staveb. Pojem stavby je zde jednoznačně spjat s pojmem nemovitosti, tedy věci nemovité. Které věci jsou věci nemovité vymezuje občanský zákoník. Toto rozdělení daně z pozemku také odpovídá rozdělení nemovitostí podle § 119 odst. 2 občanského zákoníku. Při interpretaci pojmu „stavba“ podle zákona o dani z nemovitosti je dále třeba zohlednit i určení poplatníků daně ze staveb podle § 8 uvedeného zákona. Poplatníkem daně je podle tohoto ustanovení zásadně vlastník stavby. Vlastnické právo, které je institutem práva občanského, se však může vztahovat jen na věci v právním smyslu, které vymezuje, byť nikoli výslovně, občanský zákoník. Má-li být poplatníkem daně ze staveb vlastník stavby, musí být stavba způsobilým předmětem vlastnického práva. Je proto nezbytné, aby byla věcí v právním smyslu. I toto zákonné určení poplatníka daně proto svědčí ve prospěch názoru, že stavbou ve smyslu zákona o dani z nemovitosti se rozumí nemovitá stavba ve smyslu občanskoprávním.“ [nález ze dne 6.2.2007 sp. zn. I. ÚS 531/05, kterým byl zrušen rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.3.2005 č.j. 4 Afs 29/2003-76] a „Pojmem stavba ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, se rozumí stavba jako nemovitá věc ve smyslu občanského zákoníku. Sama skutečnost, že bylo na stavbu vydáno kolaudační rozhodnutí, nedostačuje k závěru, že se jedná o stavbu, která je předmětem daně ze staveb. Vždy je zapotřebí zkoumat, zda se jedná o nemovitou stavbu ve smyslu občanskoprávním.“ [nález ze dne 19.6.2007 sp. zn. II. ÚS 529/05, kterým byl zrušen rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.2.2005 č.j. 4 Afs 23/2003-78]. Ve správním soudnictví se v minulosti vyskytly rozmanité názory. V roce 2007 ovšem došel Nejvyšší správní soud k tomuto názoru: „O stavbu podléhající dani z nemovitostí podle § 7 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, se jedná tehdy, pokud jsou současně splněny dvě podmínky: jedná se o stavbu ve smyslu občanského práva a bylo na ni vydáno kolaudační rozhodnutí.“ [rozsudek ze dne 1.3.2007 č.j. 2 Afs 125/2005-40, publikovaný pod č. 1662/2008 Sb. NSS]. V následujícím roce se však Nejvyšší správní soud zabýval uvedenou záležitostí s využitím řady poznatků: „Ani samotné zjištění pevného spojení dané stavební konstrukce se zemí ovšem ještě nemůže vést bez dalšího k závěru, že se jedná o nemovitou stavbu, toto zjištění pouze vylučuje, že by se v daném případě jednalo o stavbu movitou (jak by tomu mohlo v určitých případech být při pouhém položení panelů na zemský povrch), pořád však ještě nebyla zodpovězena otázka, zda se nejedná toliko o součást daného pozemku [v daném případě se na pozemcích žalobce nachází zpevněná betonová plocha o výměře 1367 m2]. I součást věci totiž občanský zákoník definuje v § 120 odst. 1 jako „vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila“, i zde se tedy předpokládá pevné spojení, ovšem nikoliv s jinou věcí, ale s věcí hlavní, které je posuzovaný „kus vnějšího světa“ součástí. I zde tedy judikatura a doktrína vychází z toho, že součást věci nemůže být oddělena, aniž by se tím hlavní věc znehodnotila. Podle § 120 občanského zákoníku je kladen důraz na znehodnocení hlavní věci, nikoli na znehodnocení její oddělené části. Neoddělitelnost přitom není jen fyzická či technická, ale i funkční. Znehodnocením věci je třeba rozumět funkční újmu, kdy hlavní věc již nemůže sloužit původnímu účelu, přičemž v důsledku této újmy již není věc hlavní schopna sloužit svému původnímu účelu buď vůbec, anebo z velké části kvalitně. ... Rozhodující pro určení, zda se jedná o stavbu spojenou se zemí pevným základem, či o součást pozemku, tedy nemůže být pouze hledisko, zda lze danou stavební konstrukci oddělit od země, ale především, zda je naplněna první část hypotézy § 120 odst. 1 občanského zákoníku, tedy, zda jde o součást pozemku, která k pozemku (jakožto věci hlavní) podle jeho povahy náleží, či nikoliv. Toto konstatování nezpochybňuje ani dikce § 120 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož stavba není součástí pozemku. Dané ustanovení, které bylo do občanského zákoníku vloženo novelou č. 509/1991 Sb., pouze potvrzuje koncepci, na níž byl stávající občanský zákoník založen i před účinností této novely a která vychází z popření zásady superficies solo cedit. Ani toto ustanovení však nemá na mysli jakékoli stavební dílo ve smyslu stavebně právním, ale právě takovou stavbu, kterou lze považovat z hlediska její funkce a vztahu k pozemku, na němž se nachází, za samostatnou věc, přičemž takovému případnému závěru nebrání samotná skutečnost, že je daná stavba s pozemkem pevně spojena. Obdobně vykládá citované ustanovení také Ústavní soud v nálezu ze dne 24.5.1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93 ... . Konstantní judikatura tudíž nevylučuje, aby za součást pozemků byly považovány nejen např. trvalé porosty (které samozřejmě nevznikly stavební činnosti), ale za určitých okolností i některé drobné stavby (ve smyslu stavebně právním). Jak konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28.1.1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 8/1998), „ve všech případech (např. u drobných staveb) však nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci“. Jako rozhodující se v daném případě tedy jeví posouzení prvního ze dvou kritérií, která stanoví § 120 odst. 1 občanského zákoníku pro to, aby mohlo být zpracování povrchu pozemku považováno za součást pozemku, na němž se nachází. Je proto třeba posoudit, zda předmětná betonová plocha k danému pozemku dle jeho povahy náleží. Nejvyšší soud k této otázce ve svém rozsudku ze dne 12.11.2003, sp. zn. 29 Odo 97/2003, konstatoval, že „první kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť ‚to, co k věci podle její povahy náleží‘, se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující a tedy, ve vztahu více věcí, za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní ‚patří‘ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou“. V takto vymezeném rámci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že předmětná betonová plocha je součástí pozemku parc. č. 2942/21, na němž se nachází. Je totiž třeba vzít v úvahu, že předmětný pozemek žalobce užívá pro svou potřebu ke skladování zboží a parkování automobilů (tedy jako jakousi odkládací plochu). Jak již bylo řečeno, zpevněnou betonovou plochu naopak není možné posoudit ani jako účelovou komunikaci dle § 2 odst. 2 písm. d) a § 7 zákona o pozemních komunikacích. U všech druhů komunikací je totiž rozhodující funkce „spojovací“, dopravní. Předmětný pozemek však neslouží k dopravě či přepravě, nemá funkci spojnice mezi různými místy. Jeho základní účel spočívá v tom, aby byl využíván jako odkládací plocha. Přitom zpevnění předmětnou betonovou vrstvou napomáhá tuto jeho funkci optimalizovat. Mohl by ji plnit i bez této úpravy, avšak na nižší úrovni, méně kvalitně. Pozemní komunikace má obvykle dominantní význam sama o sobě, neboť plní funkci dopravní cesty a při jejím založení (nejde-li pouze o zpevnění povrchu pozemků, které byly jako veřejná cesta užívány od nepaměti) jsou teprve pro její trasu formou územního plánování a následně územním rozhodnutím určovány vhodné pozemky. V daném případě je naopak třeba za hlavní věc sloužící danému účelu (tedy jako odkládací plocha) považovat samotný pozemek, přičemž jeho vybetonování je pouhou úpravou jeho povrchu, která plnění této dominantní funkce pozemku podporuje a vylepšuje. Jedná se tedy o součást daného pozemku ve smyslu § 120 odst. 1 občanského zákoníku, nikoliv o samostatnou stavbu spojenou se zemí pevným základem, tedy o nemovitost dle § 119 odst. 2 občanského zákoníku, z níž by bylo možné vyměřit daň ze staveb podle zákona o dani z nemovitostí.“ [viz též rozsudek ze dne 25.9.2008 č.j. 5 Afs 24/2008-63, publikovaný pod č. 1752/2009 Sb. NSS, in toto]. Citovaný názor Nejvyššího správního soudu lze podle zdejšího soudu aplikovat také na aktuálně přezkoumávané a rozhodované věci. Pro určení, zda předmětné zpevněné plochy (a účelové komunikace) podléhají dani ze staveb podle zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, je tedy rozhodující nejen to, zda lze dané stavební konstrukce oddělit od země, ale také to, zda jde o součásti pozemků, které k pozemkům (jakožto k věcem hlavním) podle jejich povahy náležejí, či nikoliv (první podmínka § 120 odst. 1 občanského zákoníku). K tomu zdejší soud konstatuje, že v rozporu s názorem Nejvyššího správního soud správce daně ani odvolací orgán nevěnovali tomuto významnému aspektu věci pozornost. V dalším řízení se tudíž územní finanční orgány musí v tomto ohledu zabývat zejména tím, v čem spočívá základní účel předmětných pozemků, zda zpevňující vrstvy napomáhají jejich základní funkci optimalizovat či nikoliv a zda by předmětné pozemky mohly svůj základní účel plnit i bez těchto úprav (třebas na nižší úrovni, méně kvalitně) či nikoliv. Ke znaku spojení se zemí pevným základem soud uvádí, že územní finanční orgány náležitě zjistily potřebné údaje především o jednotlivých vrstvách zpevněných ploch, a to pro k.ú. Tedražice podle výkresu projektové dokumentace stavby a pro k.ú. Čejkovy sondou provedenou při místním šetření (viz zejména s. 9 napadených rozhodnutí). Žalovaný správní orgán dále zpochybnil žalobcem předložené „Odborné vyjádření znalce ke zpevněné ploše dvora na pozemku p.č. 1951/12 k.ú. Sušice, obec Sušice, a na pozemku dvora p.č. 105 k.ú. Čejkovy“ (viz s. 6 napadených rozhodnutí) [v podstatě stejným způsobem jako ve vyjádření k žalobám]. Teprve až ve vyjádření k žalobám však Finanční ředitelství v Plzni argumentuje normou ČSN 73 6127-2 (736127) „Stavba vozovek – Prolévané vrstvy – Část 2: Penetrační makadam“. V této souvislosti zdejší soud konstatuje, že Ústavní soud došel k tomuto závěru: „Je zřejmé, že posouzení existence pevného základu konkrétní stavby je otázkou odbornou, k níž soud zpravidla nemá dostatek odborných znalostí, a proto je třeba v rámci dokazování provést důkaz znaleckým posudkem či odborným vyjádřením.“ [nález zde dne 6.5.2003 sp. zn. I. ÚS 483/01]. I kdyby zdejší soud přitakal tomu, že k posouzení existence pevného základu předmětných ploch mají územní finanční orgány – oproti soudům – dostatek odborných znalostí, sotva by mohl tolerovat to, že část argumentace žalovaného správního orgánu, která tu měla být už v napadených rozhodnutích, byla uplatněna až ve vyjádření k žalobám. K otázce kolaudace a souvisejícím věcem ve vztahu ke k.ú. Čejkovy soud uvádí, že za zmíněných okolností (ani na telefonickou urgenci a písemné upozornění) by nemělo smyslu dále se domáhat informace stavebního úřadu, zda se jedná o stavbu takového charakteru, která by dle někdejších právních předpisů podléhala kolaudačnímu řízení. Na druhé straně to, že Finanční ředitelství v Plzni si výslovnou argumentaci pro to, že zde kolaudační řízení mělo proběhnout (opřeno o dokumentaci změny stavby před dokončením), opětovně ponechalo až do vyjádření k žalobám, nelze považovat za správné a úplné. Soud tu ještě opakuje, že zpevněné plochy (a účelové komunikace) mohou v některých případech být stavbami, v jiných jsou součástmi pozemku. Argumentace údaji z dražby zde však může mít jen pomocnou či ilustrativní (zkrátka: sekundární) povahu; to, co je pro zařazení relevantní (primární), je zevrubně probráno výše. Žaloby byly v uvedeném rozsahu shledány důvodnými, a proto soud podle § 78 odst. 1 věty prvé s.ř.s. zrušil napadená rozhodnutí pro vady řízení a současně podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil, že věci se vracejí k dalšímu řízení žalovanému. V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Žalovaný správní orgán souhlasil s tím, aby soud rozhodl o věci samé bez jednání (§ 51 odst. 1 věta prvá s.ř.s.). Vzhledem k tomu, že žalobce nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s rozhodnutím o věci samé bez jednání, má se za to, že souhlas s takovýmto vyřízením věci je udělen také z jeho strany. Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s.ř.s. proti žalovanému správnímu orgánu, který ve věci úspěch neměl, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem ve výši 6.000,- Kč, představované zaplaceným soudním poplatkem za tři samostatné žaloby. Ke splnění povinnosti nahradit žalobci náklady řízení byla žalovanému určena pariční lhůta podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s.

Poučení