30 Af 50/2018-257

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a Mgr. Jana Šmakala ve věci žalobkyně: Strojírny-RINOH, s.r.o., IČ 49786865, Luční 67/12, 301 64 Plzeň, zastoupena Ing. Zdeňkem Urbanem, daňovým poradcem, Jungmannova 319, 506 01 Jičín proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, IČ 72080043, Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 8. 2018, č.j. 33071/18/5000-10480- 712244, a ze dne 13. 5. 2019, č.j. 18995/19/5000-10480-712244, takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 13. 8. 2018, č.j. 33071/18/5000-10480-712244, se zamítá.

II. Žaloba proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 13. 5. 2019, č.j. 18995/19/5000-10480-712244, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

[I] Předmět řízení 1. Žalobou ze dne 19. 10. 2018 se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2018, č.j. 33071/18/5000-10480-712244 (dále jen „napadené rozhodnutí I“), kterým bylo zamítnuto její odvolání a byla potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 12. 7. 2017, č.j. 1354102/17/2300-31473-400650, a č.j. 1354100/17/2300-31473-400650 (dále jen „platební výměry I“). Platebními výměry byl žalobkyni vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 3 630 000 Kč, resp. ve výši 20 569 997 Kč, neboť žalobkyně porušila podmínky pro obdržení dotace v rámci operačního programu Podnikání a inovace na realizaci projektu s názvem „Zápustková kovárna“. Žaloba byla vedena pod sp. zn. 30 Af 50/2018.

2. Žalobou ze dne 24. 6. 2019 žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2019, č.j. 18995/19/5000-10480-712244 (dále jen „napadené rozhodnutí II“), kterým bylo zamítnuto její odvolání a byla potvrzena rozhodnutí (platební výměry na penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně) správce daně ze dne 4. 9. 2018, č.j. 1712645/18/2300-31473-400650, a č.j. 1712649/18/2300-31473-400650 (dále jen „platební výměry II“), kterými bylo žalobkyni vyměřeno penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně ve výši 3 630 000 Kč, resp. 20 569 997 Kč. Žaloba byla vedena pod sp. zn. 57 Af 29/2019.

3. Obě žaloby byly usnesením soudu ze dne 1. 9. 2019, č.j. 57 Af 29/2019-38, spojeny ke společnému projednání pod sp. zn. 30 Af 50/2018.

4. Právní úprava rozpočtové kázně je obsažena v zákoně č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rozpočtová pravidla“).

5. Správu odvodů za porušení rozpočtové kázně a penále vykonávají finanční úřady podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). [II] Žaloba Odvod za porušení rozpočtové kázně 6. Žalobkyně předně namítala, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný se v něm nevypořádal se všemi argumenty uvedenými v odvolání, přičemž některé paušálně odmítl, a dále selektivně vybíral k provedení pouze ty důkazní prostředky, které podporovaly jeho úvahy. Důkazní prostředky navržené žalobkyní odmítl bez bližšího odůvodnění provést. Tento postup žalobkyně označila za svévoli v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

7. Žalobkyně rovněž tvrdila, že žalovaný nepřezkoumal odvoláním napadené platební výměry I z pohledu jejich zákonnosti ve smyslu § 114 odst. 2 daňového řádu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo zřejmé, zda se žalovaný zákonností platebních výměrů zabýval, jaké provedl úvahy a jak posoudil, zda jsou v souladu se zákonem. Již z těchto důvodů bylo vhodné napadené rozhodnutí zrušit podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost.

8. Žalobkyně dále namítala, že výběrové řízení na dodání dotované veřejné zakázky bylo realizováno v souladu se zákonem, o čemž měla svědčit skutečnost, že žalovaný neuvedl žádné konkrétní ustanovení zákona, které mělo být žalobkyní porušeno. Podmínky výběrového řízení byly žalobkyní stanoveny v souladu s metodikou a pokyny poskytovatele dotace, a to jak agentury CzechInvest, tak Ministerstva průmyslu a obchodu. Těmi nebyla žalobkyně nikdy upozorněna na jakékoliv pochybení či nezákonnost výběrového řízení. Oznámení o výběrovém řízení bylo uveřejněno v souladu se zákonem v Obchodním věstníku, přičemž podmínky, na které poukazoval žalovaný v napadeném rozhodnutí, nebyly součástí tohoto oznámení. Případní zájemci by se o těchto podmínkách dozvěděli až po převzetí zadávací dokumentace. Žalobkyně nemohla nijak ovlivnit, kolik zájemců se do výběrového řízení přihlásilo.

9. Stran hodnoty zakázky žalobkyně uvedla, že jasně vysvětlila, proč ji stanovila na výši 50 000 000 Kč. Na její straně neexistoval žádný důvod, proč stanovit vyšší hodnotu zakázky, když dotace pokrývala maximálně 50 % hodnoty dotovaného projektu. Argumentaci žalovaného, že skutečná správcem daně zjištěná hodnota zakázky byla pouze 23 137 642,40 Kč, žalobkyně označila za neopodstatněnou a odtrženou od reality. Pokud by mělo být připuštěno, že skutečná cena byla o tolik nižší, nepochybně by se do výběrového řízení přihlásilo větší množství zájemců, kteří by za tuto cenu mohli zakázku realizovat stále s velkým ziskem.

10. K délce záruky žalobkyně namítala, že byla stanovena v souladu s ekonomickými, technickými, právními a dotačními důvody a bylo přihlédnuto, k jakému účelu se dodávané stroje měly použít. Délka realizace projektu byla stanovena na tři roky a další tři roky byly stanoveny jako délka udržitelnosti projektu v případě obdržení dotace. Žalobkyně proto vycházela z legitimního očekávání, že minimálně pět let by měly být udrženy vlastnosti strojního zařízení tak, aby jejich prostřednictvím mohl být udržen smysl a účel dotace. Požadavek na kratší dobu záruky byl tedy proti smyslu a účelu dotačních podmínek. Záruka v délce pěti let pak byla dle žalobkyně zárukou v předmětném průmyslovém odvětví zcela obvyklou. Dále žalobkyně konstatovala, že záruka v délce pěti let se pouze promítla do vyšší ceny konkrétního zařízení, na nějž byla poskytnuta. Záruku, dle tvrzení žalobkyně, navíc poskytovaly prodejci zařízení, nikoliv jeho výrobci. Argumentaci žalovaného, že právě prostřednictvím nestandardní délky záruky došlo k navýšení hodnoty zakázky o 40 %, pak žalobkyně označila za absurdní. Dle žalobkyně je totiž logické, že plynutím času roste cena, za níž je záruka poskytnuta, a ani 40 % navýšení hodnoty zakázky vlivem záruky v délce pěti let nelze hodnotit jako nepřiměřené.

11. K žalovaným tvrzené personální propojenosti žalobkyně a dodavatele společnosti CD REGENT s.r.o. žalobkyně uvedla, že ta nebyla daňovými orgány prokázána. Jednatelka společnosti CD REGENT s.r.o., prostřednictvím které mělo dojít k personálnímu propojení této společnosti a žalobkyně, nebyla s žalobkyní od vyhlášení výběrového řízení doposud nijak spjata. K ukončení pracovního poměru jednatelky společnosti CD REGENT s.r.o. vůči žalobkyni došlo již dne 19. 3. 2009. Žalobkyně nesouhlasila ani s tvrzením daňových orgánů, že jednatelka společnosti CD REGENT s.r.o. spoluvlastnila nemovitost na adrese Luční 12, Plzeň, když ta byla během povodní v roce 2002 zničena. Žalobkyně měla v této nemovitosti pouze administrativní sídlo a veškerou svou činnost vykonávala na adrese Nádražní 251, Kdyně (místně příslušným správcem daně žalobkyně byl tak Finanční úřad v Domažlicích). K této otázce žalobkyně navrhovala výslech svědků, který však žalovaný bez odůvodnění odmítl.

12. K řádné realizaci a ukončení projektu žalobkyně namítala, že z důkazu jí předložených v průběhu správního řízení jednoznačně vyplynulo, že ve dnech 13. až 16. 12. 2013 byl realizován zkušební provoz. Dále žalobkyně namítala, že součástí startovací sady k lisu LKL250A byla i 1, 8 m dlouhá nerezová trubka. Úvahy žalovaného, že měla být žalobkyní zaúčtována jako krátkodobý oběžný majetek, byla dle žalobkyně nesprávná, neboť trubka nebyla pořizována samostatně, ale jako příslušenství lisu. Správnost či nesprávnost účtování trubky stejně nemohla ničeho změnit na skutečnosti, že trubka byla žalobkyni reálně dodána. Stejně tak žalobkyně prokázala, že měla zajištěno množství 12, 6 m nerezové trubky, které bylo připraveno k okamžitému použití. Dále žalobkyně poukazovala na to, že během realizace dotovaného projektu prováděla i jiné inovace s projektem nesouvisející. Žalobkyně dále tvrdila, že řádně prokázala výrobu 8 ks nerezových výkovků z trubky, jež byla příslušenstvím dodávaného lisu.

13. Žalobkyně argumentovala, že dne 18. a 19. 12. 2013 došlo k vyrobení 10 ks nerezových přírub z trubky ze startovací sady pro společnost Black Ace s.r.o. Tvrzení společnosti Black Ace s.r.o. považovala žalobkyně za nepravdivá, neboť dodané zboží bylo předmětné společnosti fakturováno jako „obrobek z výkovku z trubky“. Dále žalobkyně poukázala na motivy nepravdivého tvrzení společnosti Black Ace s.r.o. jako konkurenta na trhu.

14. K výrobě nerezových přírub z trubky žalobkyně konstatovala, že z dotačních podmínek ani ze studie proveditelnosti nevyplývalo, že by musela trubku nakupovat a nemohla ji sama vyrábět. Žalobkyně tvrdila, že realizovala výrobu jak trubky, tak z tyče. V roce 2015 pak žalobkyně dle svého tvrzení realizovala projekt vlastní výroby trubky z tyčového materiálu. Tato metoda byla i z laického pohledu úspornější a ekologičtější než výroba z nakoupené trubky. Žalobkyní užívaná výrobní metoda pak byla dle jejího tvrzení inovativní bez ohledu na to, zda docházelo k výrobě z tyče či z trubky.

15. Žalobkyně také brojila proti tomu, že daňové orgány založily svá rozhodnutí na mimořádném odborném posudku ze dne 15. 12. 2015 zpracovaném Ing. Kunčickým. Dle žalobkyně, Ing. Kunčický nebyl soudním znalcem v oboru strojírenství, posudek nesplňoval kritéria stanovená pro znalecké posudky a byl tak zcela nepřezkoumatelný. Dále, Ing. Kunčický vůbec neviděl proces výroby a neměl ucelené informace o celém technologickém procesu.

16. K výrobě 21 ks polotovarů žalobkyně uvedla, že správce daně ve vztahu k ní vycházel z tvrzení osob, které o věci nic nevěděly a u výroby nebyly. Výroba těchto polotovarů nespadala do období realizace projektu, přičemž z ní nemohlo vzejít žádné porušení rozpočtové kázně žalobkyní.

17. K povinnosti řádného vedení účetnictví žalobkyně uvedla, že za zdaňovací období let 2009 a 2010 podala dodatečná daňová přiznání, jejichž přílohami byly účetní výkazy, které se lišily od účetních výkazů, které byly přílohou řádných daňových přiznání. Z dotačních podmínek vyplývalo, že žalobkyně byla povinna vést účetnictví během realizace dotace. Projekt začal být realizován na konci ledna 2012, když všechny výdaje na něj byly řádně zdokladovány. Poskytovatel dotace se rovněž vyjádřil, že archivace podkladů uložená v aplikaci eAccount byla dostačující. Dále žalobkyně argumentovala obecnými zákonnými podmínkami pro podání dodatečného daňového přiznání a vedení účetnictví a uzavřela, že po provedení rekonstrukce účetnictví toto neotevírala a dodržela kontinuitu účetních záznamů. Ohradila se proto proti tvrzení správce daně, že mělo dojít ke změně hospodářských výsledků na roky 2009 a 2010.

18. Dále žalobkyně namítala, že řízení před správcem daně bylo zatíženo vadou, neboť v jeho průběhu nedošlo k projednání zprávy o daňové kontrole č.j. 682178/17/2300-31473-400650 (dále jen „zpráva o daňové kontrole“), ačkoliv se žalobkyně jejímu projednání nevyhýbala.

19. V části žaloby uvozené jako „IV. Znalecký posudek Ing. Šoffera“ žalobkyně uvedla, že ze závěrů tohoto znalce v oboru ekonomika vyplývá, že žalobkyní předložené účetnictví a z něho vyplývající účetní závěrka korespondovaly s dodatečnými daňovými přiznáními podanými žalobkyní.

20. Dále žalobkyně brojila proti závěru daňových orgánů týkajících se ratingu, kterého žalobkyně musela dosáhnout, aby obdržela dotaci. Dle daňových orgánů by žalobkyně na základě údajů obsažených v dodatečných daňových přiznáních obdržela rating C, který by pro obdržení dotace nedostačoval. Žalobkyně namítala, že rating s hodnocením C není obsažen ve správním spisu. Dále namítala, že dle metodiky Ministerstva průmyslu a obchodu se rating musí počítat za tři období, nikoliv za dvě, přičemž daňové orgány pracovaly právě s ratingem zpracovaným na základě dvou období. Dle žalobkyně nebylo možné vypočítat rating za roky 2009 a 2010 na základě dodatečných daňových přiznání podaných v roce 2012, neboť hospodářský výsledek žalobkyně za roky 2009 a 2010 se nemohl v roce 2012 změnit. Agenturou CzechInvest zpracovaný rating žalobkyně ke dni 28. 6. 2012 a ke dni 4. 4. 2013 pak vykazoval výsledek B, resp. B+. Dále žalobkyně uvedla, že jediný správně vypočtený rating je rating vypracovaný v roce 2018 na žádost žalobkyně agenturou CRIF s výslednou známkou B. Žalobkyně tak stále splňovala podmínky pro obdržení dotace.

21. Konečně pak žalobkyně poukázala na to, že dle poskytovatele dotace nedošlo k žádné události ve smyslu čl. IV odst. 5 dotačních podmínek, kterou by žalobkyně byla povinna hlásit. Penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně 22. V žalobě proti napadenému rozhodnutí II žalobkyně uvedla, že řízení, jež vedlo k vydání tohoto rozhodnutí, bylo zatíženo takovými vadami, které měly vliv na jeho zákonnost. Dále uvedla, že skutkový stav, o který daňové orgány opřely vydání svých rozhodnutí, neměl oporu ve spisu, v průběhu správního uvážení se dopustily excesu a rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné.

23. Žalobkyně uvedla, že její povinnost uhradit penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně byla závislá na existenci povinnosti samotného odvodu za porušení rozpočtové kázně. Proto žalobkyně odkázala na argumentaci obsaženou v žalobě proti rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti platebním výměrům na odvod za porušení rozpočtové kázně. Nad rámec toho žalobkyně uvedla, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2019, č.j. 6 To 42/2018-4057, byla zproštěna obžaloby ze spáchání trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie ve smyslu § 260 odst. 1, 5 trestního zákoníku. Důvodem pro zproštění obžaloby byla dle žalobkyně ta skutečnost, že nebylo prokázáno, že by se skutek popsaný v obžalobě stal. Vrchní soud tedy dospěl k závěru, že se žalobkyně nedopustila porušení rozpočtové kázně. [III] Vyjádření žalovaného k žalobě Odvod za porušení rozpočtové kázně 24. Žalovaný ve vyjádření k žalobě proti napadenému rozhodnutí I nejprve stručně shrnul průběh správního řízení a důvody napadeného rozhodnutí, resp. platebních výměrů.

25. Stran námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaný s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č.j. 6 Ads 237/2014-9, uvedl, že napadené rozhodnutí nebylo nepřezkoumatelné, neboť v rámci zprávy o daňové kontrole a napadeného rozhodnutí bylo zjištěno a komplexně posouzeno značné množství skutečností, které ve svém souhrnu prokázaly, že se žalobkyně dopustila deklarovaného porušení rozpočtové kázně. Žalovaný uvedl, že se podrobně nezabýval všemi námitkami žalobkyně, nicméně vyslovil přesvědčení, že dostál nárokům kladeným na odůvodnění správního rozhodnutí, byť některé námitky žalobkyně vypořádal implicitně. O nedůvodnosti námitky nepřezkoumatelnosti dle žalovaného svědčil i rozsah žaloby. Žalovaný se neztotožnil ani s tím, že neposuzoval zákonnost platebních výměrů v odvolacím řízení. Pokud totiž odkazoval na závěry správce daně ze zprávy o daňové kontrole, bylo z logiky věci zřejmé, že je posoudil jako správné a zákonné.

26. K námitkám ve vztahu k výběrovému řízení na dotovaný projekt žalovaný uvedl, že žalobkyně nepostupovala v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, neboť zadávací řízení na veřejnou zakázku bylo netransparentní a diskriminační, pročež bylo v rozporu s § 6 předmětného zákona. Dále žalovaný uvedl, že žalobkyní předpokládaná nabídková cena činila 50 000 000 Kč a jako jediné hodnotící kritérium pro výběr dodavatele byla stanovena nejnižší nabídková cena. Správci daně vznikly pochybnosti o způsobu stanovení ceny, neboť tímto zjištěná skutečná cena technologického vybavení činila 23 137 642,40 Kč. Žalobkyní stanovená záruka v délce pěti let byla dle žalovaného abnormálním požadavkem, neboť běžná záruka poskytovaná na předmětné technologické vybavení je poskytována v délce dvou let, v některých případech jen 12 měsíců. Neúměrně stanovená délka záruky pak dle žalovaného vedla k tomu, že nabídku na dodání technologického vybavení podal jen jeden uchazeč.

27. K personálnímu propojení žalobkyně s jednatelkou společnosti CD REGENT s.r.o. jako dodavatelem dotovaného projektu žalovaný uvedl, že tato skutečnost nebyla pro projednávanou věc významná, neboť byla uvedena toliko jako podpůrný argument. Žalovaný však byl toho názoru, že žalobkyně byla s dodavatelem CD REGENT s.r.o. personálně propojená prostřednictvím jednatelky této společnosti, která byla do dne 19. 3. 2009 zaměstnankyní žalobkyně a byla zároveň spoluvlastnicí prostor, v nichž měla žalobkyně sídlo.

28. K posouzení naplnění účelu projektu žalovaný uvedl, že ten realizován nebyl, neboť žalobkyně nepořídila materiál nerezové trubky, z níž měla výrobu nerezových přírub realizovat, nýbrž materiál nerezové tyče. Žalobkyně tak dle žalovaného realizovala výrobu z tyče, nikoliv z trubky, jak bylo deklarováno. Dále žalovaný uvedl, že žalobkyně neustále měnila svá tvrzení, zda výrobu realizovala z trubky či z tyče dle toho, jaké pochybnosti stran splnění podmínek dotace zrovna daňové orgány prezentovaly.

29. K žalobním námitkám, že výroba 21 ks polotovarů nespadá do období realizace projektu, žalovaný uvedl, že skutečnosti stran výroby předmětných polotovarů uváděla sama žalobkyně ve studii proveditelnosti, která byla součástí žádosti o poskytnutí dotace. Správce daně v průběhu daňové kontroly zjistil, že společnost KOVOVÝROBA Bušek s.r.o., v níž měla výroba polotovarů probíhat, nedisponovala pecí ani jiným zařízením, na kterém by mohly být předmětné polotovary vykovány.

30. K neprůkaznosti účetnictví žalobkyně žalovaný uvedl, že žalobkyně podala dodatečná daňová přiznání za zdaňovací období let 2009 a 2010, jejichž povinnou přílohou byly účetní výkazy, které se však značně lišily od účetních výkazů předložených s řádně podanými daňovými přiznáními, a hospodářský výsledek byl za roky 2009 a 2010 změněn ze zisku na vysokou ztrátu. S ohledem na to, že účetní výkazy za účetní období 2006, 2007, 2009, 2010 a 2011 předložené správci daně se výrazně lišily od účetních výkazů založených ve sbírce listiny Obchodního rejstříku, a to v tak významných položkách, jako byl výsledek hospodaření za příslušné zdaňovací období či výše vlastního kapitálu, dospěl žalovaný k závěru, že tyto skutečnosti závažným způsobem znevěrohodnily účetnictví žalobkyně, a že žalobkyně nevedla účetnictví dle zákona o účetnictví. Žalobkyně dále správci daně nepředložila hlavní účetní knihy za rozhodná období, ačkoliv k tomu byla správcem daně několikrát vyzvána, ani nepředložila kompletní účetní záznamy.

31. Stran namítaného neprojednání zprávy o daňové kontrole žalovaný uvedl, že zpráva o daňové kontrole byla žalobkyni doručena prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na její výslovnou žádost. Dále byla žalobkyně poučena o tom, že odepření podpisu zprávy o daňové kontrole nemá vliv na její použitelnost jako důkazního prostředku, a že okamžikem bezdůvodného odepření podpisu nastávají účinky projednání a oznámení zprávy o daňové kontrole a ukončení daňové kontroly dle § 88 odst. 6 daňového řádu.

32. Dále žalovaný uvedl, že rating s hodnocením C je součástí správního spisu. Žalovaný rovněž odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2018, č.j. 5 T 12/2016-3947, kterým soud shledal žalobkyni vinnou ze spáchání trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie dle § 260 odst. 1, 5 trestního zákoníku, když dospěl k závěru, že údaje uvedené žalobkyní v jí podaných řádných daňových přiznáních, které byly podkladem pro rozhodnutí o poskytnutí dotace, neodpovídaly reálným hospodářským výsledkům žalobkyně za rozhodné období, neboť v nich byla následně provedena změna zásadní povahy odůvodňující podstatnou změnu ratingu v neprospěch žalobkyně, při kterém by žalobkyně dotaci neobdržela. Již toto pochybení žalobkyně odůvodňovalo dle žalovaného stanovení odvodu ve výši 100 % poskytnuté dotace, neboť dotace neměla být žalobkyni vůbec poskytnuta.

33. Závěrem žalovaný uvedl, že ze všech uvedených důvodů byl odvod za porušení rozpočtové kázně stanoven v souladu s právními předpisy a v adekvátní výši. Navrhl zamítnutí žaloby. Penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně 34. K žalobě proti napadenému rozhodnutí II žalovaný uvedl, s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2015, č.j. 2 Afs 128/2015-45, že rozsah relevantních námitek je v tomto případě omezen. Žaloba pak dle žalovaného neobsahovala žádnou relevantní argumentaci, neboť veškerá uvedená tvrzení směřovala proti samotnému vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně. Dle žalovaného bylo penále vypočteno za správnou dobu a ve správné výši. I tuto žalobu navrhl žalovaný zamítnout. [IV] Další podání žalobkyně 35. Žalobkyně v podání ze dne 5. 3. 2020 uvedla, že dne 29. 11. 2019 podala u správce daně návrh na povolení obnovy řízení dle § 117 a násl. daňového řádu ve věci odvodu za porušení rozpočtové kázně. Důvodem pro tento postup byl dle žalobkyně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2019, č.j. 6 To 42/2018-4057, kterým byla žalobkyně zproštěna obžaloby ze spáchání trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie, neboť nebylo prokázáno, že by se skutek stal. Z předmětného rozsudku vyplývalo, že žalobkyně neměla povinnosti, jejichž porušení dovodil správce daně, tudíž se nemohla dopustit porušení podmínek pro udělení dotace. Vyslovení nevinny Vrchním soudem v Praze bylo dle žalobkyně pro správce daně závazné. Dalším důvodem pro podání návrhu na povolení obnovy řízení bylo dle žalobkyně předložení důkazu, který nemohla žalobkyně předložit dříve v řízení před daňovými orgány, a sice znalecký posudek soudního znalce v oboru strojírenství a ekonomika Ing. Vladimíra Šefrny ze dne 21. 1. 2019. Žalovaný totiž ukončil správní řízení před tím, než žalobkyně předložila znalecký posudek. Žalobkyně zdůraznila, že v průběhu správního řízení nebyl žádný znalecký posudek zpracován, ačkoliv správce daně nedisponoval dostatečnými odbornými znalostmi pro posouzení realizace projektu z technického hlediska 36. V podání ze dne 12. 2. 2021 žalobkyně zopakovala argumentaci stran výroby nerezových přírub z trubky pořízené v souvislosti s pořízením lisu LKL250A. Dále uvedla, že původní inovativní proces výroby z trubky probíhal reálně i v roce 2016, a to v množství 2 339 ks. Dle žalobkyně, z fotografií pořízených správcem daně v průběhu místního šetření lze rozeznat stroje, na kterých byly výkovky z trubky vyhotovovány. Správce daně však nebyl schopen hodnotit technickou stránku projektu, k níž bylo taktéž nutné přihlédnout. Dále žalobkyně podrobně popsala způsob výroby metodou zápustkového kování a zopakovala argumentaci obsaženou v podání ze dne 5. 3. 2020 stran nezpracování znaleckého posudku. K existujícím rozporům mezi tvrzeními stran výroby z trubky či z tyče žalobkyně uvedla, že i výroba z tyče i trubky probíhala současně po přemontování nástrojů a lisu. Skutečnost, že žalobkyně realizovala výrobu z tyče, neznamenala, že nebyla realizována výroba z trubky. Dále žalobkyně brojila proti mimořádnému odbornému posudku Ing. Kunčického. Zopakovala, že Ing. Kunčický nebyl soudním znalcem, nijak neodpovídal za zpracovaný posudek a posudek nesplňoval náležitosti znaleckého posudky. Ing. Kunčický nijak neposuzoval možnost výroby z trubky, vycházel z kusých informací, neprovedl místní šetření a nijak relevantně se s činností žalobkyně neseznámil. Nebylo ani zřejmé, zda měl jakékoliv vzdělání v oboru strojírenství a z jakých podkladů při zpracování posudku vycházel.

37. Žalobkyně rovněž poukázala na skutečnost, že v projednávaném případě se jednalo o objasňování složitých technických otázek, k nimž bylo třeba odborných znalostí. Správce daně byl tedy povinen v průběhu správního řízení ustanovit znalce dle § 95 odst. 1 písm. a) daňového řádu. V této souvislosti žalobkyně poukázala na relevantní komentářovou literaturu k daňovému řádu a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2015, č.j. 10 Afs 24/2014-119. Daňové orgány tedy pochybily, když nepřistoupily k ustanovení znalce, ani nepřipustily znalecký posudek, jehož zpracování navrhla žalobkyně. [V] Posouzení věci soudem 38. Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“).

39. Podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního, soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

40. Podle § 75 odst. 2 věty prvé soudního řádu správního, soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů.

41. Při jednání před soudem dne 30. 6. 2021 zástupce žalobce i žalovaný setrvali na svrchu rekapitulované argumentaci.

42. Žaloby nejsou důvodné. Odvod za porušení rozpočtové kázně 43. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující významné skutečnosti. Ministerstvo průmyslu a obchodu vydalo dne 3. 11. 2011 rozhodnutí č.j. 2313-11/4.1IN04-451/11/08200 (dále jen „rozhodnutí o poskytnutí dotace“), kterým byla žalobkyni poskytnuta dotace ve výši 25 000 000 Kč na realizaci projektu „Zápustková kovárna“. Nedílnou součástí tohoto rozhodnutí byly Podmínky poskytnutí dotace ze státního rozpočtu ČR a prostředků strukturálních fondů ES (dále jen „podmínky“ nebo „dotační podmínky“) a žádost žalobkyně o poskytnutí dotace. Dále zde bylo uvedeno, že při porušení podmínek mohla být dotace nebo její část na základě § 44 rozpočtových pravidel vymáhána příslušným správcem daně. Dne 30. 9. 2014 byla správcem daně zahájena protokolem č.j. 1428265/14/2300-04702-400650 daňová kontrola žalobkyně, jejímž předmětem byly peněžní prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu a ze strukturálních fondů ES na projekt „Zápustková kovárna“. Na základě proběhnuvší daňové kontroly vydal správce daně platební výměry, kterými vyměřil žalobkyni odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 3 630 000 Kč, resp. ve výši 20 569 997 Kč, neboť žalobkyně porušila podmínky pro obdržení dotace. Proti platebním výměrům podala žalobkyně odvolání, které žalovaný napadeným rozhodnutím I zamítl.

44. Soud primárně uvádí, že se nezabýval žalobními námitkami stran nezpracování znaleckého posudku v průběhu správního řízení obsaženými v podání žalobkyně ze dne 5. 3. 2020 a námitkami stran absence odborných znalostí správce daně, neboť byly uplatněny až po uplynutí lhůty pro podání žaloby (k tomu srov. § 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s., resp. bod 15 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č.j. 6 Afs 283/2019-39). K argumentaci žalobkyně, že neměla v průběhu správního řízení znalecký posudek k dispozici, soud nad rámec výše uvedeného uvádí, že to byla žalobkyně, jíž tížilo důkazní břemeno stran prokázání splnění podmínek pro obdržení dotace, když žalobkyně byla povinna navrhovat důkazy sloužící k prokázání jejich splnění, a to takové, které sama zvolí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2009, č.j. 1 Afs 63/2009-102). K tíži daňových orgánů tak nemůže jít pasivita žalobkyně spočívající v tom, že nepředložila daňovým orgánům znalecký posudek, jehož předložení deklarovala.

45. Soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, když vycházel z toho, že rozhodnutí správce daně i žalovaného tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2004, č.j. 5 Afs 16/2003-56; toto i další rozhodnutí kasačního soudu jsou k dispozici na www.nssoud.cz).

46. Jak vyplývá z judikatury kasačního soudu, „přezkoumatelné rozhodnutí je rozhodnutí srozumitelné, s dostatkem důvodů podporujících výrok rozhodnutí“ (rozsudek ze dne 14. 9. 2016, č.j. 1 As 287/2015- 51, bod 24), když nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů jsou pak taková rozhodnutí, u nichž „není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č.j. 4 As 5/2003-52) nebo v nichž zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č.j. 1 Afs 135/2004-73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č.j. 4 Azs 27/2004-74). Soudy však nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2020, č.j. 4 Azs 182/2020-42, bod 16). Dle názoru soudu, napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti netrpí.

47. Správní orgány obou stupňů logicky prezentovaly konzistentní úvahy, jimiž podpořily výroky svých rozhodnutí, když náležitě konkretizovaly, v čem mělo porušení rozpočtové kázně žalobkyní spočívat (souhrnně byly tyto závěry shrnuty zejm. v bodě [53] napadeného rozhodnutí). Žalobkyně nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí dovozovala z toho, že žalovaný nereagoval na všechny její odvolací námitky. Takovou povinnost však žalovaný neměl. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v bodu 37 rozsudku ze dne 25. 2. 2015, č.j. 6 As 153/2014-108, „[P]ovinnost orgánů veřejné moci (včetně orgánů moci soudní) svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite – vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) tak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Zejména u velmi obsáhlých podání by tento přístup vedl až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č.j. 9Afs 70/2008-13), zpravidla proto postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně, za podmínek tomu přiměřeného kontextu, je akceptovatelná i odpověď implicitní (srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09, [dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz)], nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č.j. 4 Ads 58/2011-72). Není proto nepřezkoumatelným rozhodnutí, v jehož odůvodnění soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Podle Ústavního soudu ‚[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná‘ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č.j. 8 Afs 41/2012-50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č.j. 1 Afs 44/2013-30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č.j. 1 As 17/2013-50, bod 17). Samu okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11).“ Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2019, č.j. 1 Afs 196/2019-55 (bod 32), pak dále vyplývá, že „soudy (ani správní orgány – pozn. soudu) nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. např. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č.j. 7 As 126/2013-19). Podstatné tedy je, aby se soud ve svém rozhodnutí zabýval všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. např. rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, č.j. 7 Afs 85/2013-33). Stěžovateli tedy nelze přisvědčit v tom, že by se soud musel výslovně věnovat každé, byť i jen marginální či pro věc nerelevantní námitce, kterou žalobce vznese ve své žalobě (srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, či rozsudek NSS ze dne 23. 12. 2015, č.j. 2 As 44/2013-125).“ 48. Žalobkyně napadla platební výměry rozsáhlým odvoláním čítajícím takřka dvacet stran a žalovaný nebyl povinen reagovat na každý její dílčí argument, nýbrž mohl prezentovat vlastní argumentační systém, který v konkurenci argumentace žalobkyně obstojí a bude (spolu s odůvodněním obsaženým ve zprávě o daňové kontrole) náležitou oporou pro výrok napadeného rozhodnutí. Žalovaný takový argumentační systém dle názoru soudu prezentoval. O přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pak svědčí i to, že žalobkyně brojila na takřka dvaadvaceti stranách žaloby proti závěrům, k nimž žalovaný dospěl v napadeném rozhodnutí. Pokud žalobkyně namítala, že se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nevyjadřoval k jeho zákonnosti, uvádí k tomu soud, že povinností žalovaného nebylo reagovat na každý možný myslitelný důvod nezákonnosti. Pokud by mělo být povinností žalovaného posuzovat odvoláním napadené rozhodnutí ze všech potenciálně v úvahu připadajících důvodů nezákonnosti, aniž by tyto byly žalobkyní namítány, byl by takový postup žalovaného v příkrém rozporu se zásadou hospodárnosti a efektivity.

49. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí nezpůsobuje ani to, že žalovaný v některých částech napadeného rozhodnutí odkázal na vybrané pasáže či strany uvedené ve zprávě o daňové kontrole. Účelem a smyslem soudního ani správního přezkumu totiž není stále dokola opakovat již jednou vyřčené, pročež soud či správní orgán přezkoumávající určité rozhodnutí může v případě shody mezi názorem svým a názorem plynoucím z odůvodnění přezkoumávaného správního rozhodnutí odkázat na jeho odůvodnění [srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č.j. 8 Afs 75/2005-130 (publ. pod č. 1350/2007 Sb. NSS); rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2016, č.j. 1 As 287/2015-51 (bod 27); usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2021, č.j. 1 Afs 273/2019-50 (bod 16)].

50. Soud neshledal důvodnými ani namítané vady řízení spočívající v neprojednání zprávy o daňové kontrole.

51. Dle § 88 odst. 5 daňového řádu platí: „Odmítne-li se kontrolovaný daňový subjekt seznámit se zprávou o daňové kontrole nebo ji projednat anebo se jejímu projednání vyhýbá, doručí mu ji správce daně do vlastních rukou; den doručení zprávy o daňové kontrole se pokládá za den jejího projednání a ukončení daňové kontroly.“ Vzhledem k tomu, že obdobnou odvolací námitkou se zabýval již žalovaný v bodě [51] napadeného rozhodnutí, soud primárně odkazuje na tam prezentovanou úvahu, s níž se ztotožňuje.

52. Správce daně se několikrát neúspěšně pokusil sjednat s žalobkyní termín pro projednání zprávy o daňové kontrole, a proto přistoupil k jejímu doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Nelze si nepovšimnout, že to byla sama žalobkyně, kdo správce daně požádal o doručení zprávy o daňové kontrole, resp. o její zaslání. Žalobkyně sice uvedla termín, v jehož rámci nechtěla, aby jí byla předmětná zpráva správcem daně zasílána [žádala o zaslání zprávy po 28. 6. 2017 (srov. str. 154 zprávy o daňové kontrole)], a správce daně ji zprávu o daňové kontrole zaslal před datem 28. 6. 2017 (průvodní sdělení o zaslání zprávy o daňové kontrole č.j. 1347183/17/2300-31473-400650 je ze dne 16. 6. 2017 a u provozovatele poštovní služeb byla zpráva o daňové kontrole uložena dne 20. 6. 2017), nicméně tento postup správce daně nelze shledat natolik vadným, aby měl vliv na zákonnost samotných platebních výměrů. Žalobkyně totiž v průběhu daňové kontroly byla seznamována s dílčími výsledky, ke kterým se i vyjadřovala, tudíž věděla, jakým způsobem se daňová kontrola vyvíjí. K doručení zprávy o daňové kontrole tzv. fikcí pak soud uvádí, že takovému doručení § 88 odst. 5 daňového řádu nebrání. Dle názoru soudu tak byla daňová kontrola ukončena v souladu s § 88 odst. 5 daňového řádu, neboť dnem jejího doručení žalobkyni byla zpráva o daňové kontrole projednána a daňová kontrola byla ukončena.

53. Dále, předmětem sporu mezi žalobkyní a žalovaným bylo, zda žalobkyně splnila podmínky stanovené rozhodnutím o poskytnutí dotace při realizaci projektu „Zápustková kovárna“. Správce daně dospěl k závěru, že projekt realizován byl (srov. např. str. 34, 85 a 134 zprávy o daňové kontrole), nicméně měl být realizován v rozporu s podmínkami stanovenými pro udělení předmětné dotace, resp. v jeho rámci nedošlo k zavedení inovovaných procesů do výroby (srov. str. 136 zprávy o daňové kontrole).

54. Soud vyšel z následující právní úpravy.

55. Podle § 3 písm. a) rozpočtových pravidel se dotací rozumí peněžní prostředky státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo Národního fondu poskytnuté právnickým nebo fyzickým osobám na stanovený účel.

56. Podle § 3 písm. e) rozpočtových pravidel se neoprávněným použitím peněžních prostředků státního rozpočtu, jiných peněžních prostředků státu, prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státních finančních aktiv, státního fondu nebo Národního fondu, rozumí jejich výdej, jehož provedením byla porušena povinnost stanovená právním předpisem, rozhodnutím, případně dohodou o poskytnutí těchto prostředků, nebo porušení podmínek, za kterých byly příslušné peněžní prostředky poskytnuty, porušení účelu nebo podmínek, za kterých byly prostředky zařazeny do státního rozpočtu nebo přesunuty rozpočtovým opatřením a v rozporu se stanoveným účelem nebo podmínkami vydány; dále se jím rozumí i to, nelze-li prokázat, jak byly tyto peněžní prostředky použity.

57. Porušením rozpočtové kázně pak je dle § 44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu, Národního fondu nebo státních finančních aktiv jejich příjemcem. Podle § 44 odst. 1 písm. j) rozpočtových pravidel se porušením rozpočtové kázně rozumí porušení povinnosti stanovené právním předpisem, rozhodnutím nebo dohodou o poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci, které přímo souvisí s účelem, na který byla dotace nebo návratná finanční výpomoc poskytnuta a ke kterému došlo před přijetím peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu, Národního fondu nebo státních finančních aktiv a které trvá v okamžiku přijetí prostředků na účet příjemce.

58. Podle § 44a odst. 11 rozpočtových pravidel vykonávají správu odvodů za porušení rozpočtové kázně a penále finanční úřady podle daňového řádu.

59. Z judikatury Nejvyššího správního soudu [srov. např. rozsudek ze dne 20. 2. 2020, č.j. 1 Afs 338/2018-53 (bod 35)] mj. vyplývá, že „příjemce dotace má (…) prvotní důkazní břemeno, tj. povinnost doložit své tvrzení o splnění podmínek dotace.“ V projednávané věci byla tedy žalobkyně povinna prokázat, že dodržela podmínky poskytnutí dotace. Ze strany daňových orgánů pak bylo dostačující, pokud relevantně a logicky konzistentně zpochybnily tvrzení žalobkyně.

60. Žalobkyně v žádosti o udělení dotace uvedla, že produktem inovace byla potravinářská nerezová příruba využívaná především při výrobě nápojových kontejnerů, zejména pivních KEG sudů. Inovace měla spočívat ve výrobě tohoto produktu vykováním z trubky za specifických podmínek, přičemž mělo docházet k velké úspoře materiálu, energií a snazší obrobitelnosti polotovaru. Projekt měl být zaměřen také na ochranu životního prostředí [ochrana životního prostředí měla být dokonce ústředním cílem projektu (srov. plnou žádost žalobkyně o poskytnutí dotace)] právě prostřednictvím snížení spotřeby energie, primárních surovin a emisí při přepravě materiálu do místa zpracování; nezanedbatelným jevem měla být tvorba téměř nulového odpadu při výrobě a snížení emisí při přepravě odpadu k recyklaci. Stejně tak mělo být sníženo opotřebování nářadí a nástrojů při inovované výrobě přírub. Projekt měl mít trvání od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013.

61. Mezi stranami nebylo sporné, že ze studie proveditelnosti, která byla přílohou žádosti žalobkyně o poskytnutí dotace, vyplývalo, že žalobkyně bude realizovat velkokapacitní výrobu. Dále z podmínek pro poskytnutí dotace vyplývalo, že žalobkyně byla povinna realizovat projekt v souladu s žádostí o poskytnutí dotace. Co do zachování účetnictví byla žalobkyně při realizaci projektu povinna vést toto dle zákona o účetnictví a zajistit mj. jeho trvalost. Žalobkyně byla dále povinna archivovat veškerou dokumentaci vztahující se k projektu, která nebyla uložena v aplikaci eAccount, včetně účetnictví po dobu 10 let následujících po roce, v němž byla vyplacena poslední část dotace. Při výběru dodavatele projektu byla žalobkyně povinna postupovat dle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů. Dle čl. VII odst. 1 a 2 podmínek pak bylo jejich neplnění považováno za neoprávněné použití prostředků dotace, a jednalo se tedy o porušení rozpočtové kázně [§ 44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel].

62. Z obsahu správního spisu i žalobkyní předložených podkladů vyplynulo, že žalobkyně projekt nerealizovala v deklarovaném rozsahu, tj. nerealizovala velkokapacitní výrobu. Předmětem sporu mezi stranami byly mj. skutečnosti týkající se výroby 8 ks nerezových přírub, 10 ks dodaných společnosti Black Ace s.r.o. v prosinci roku 2013, resp. výroby 21 ks polotovarů v provozovně společnosti KOVOVÝROBA Bušek s.r.o. Výroba takto minimálního počtu nerezových přírub je pro projednávanou věc relevantní pouze v tom smyslu, že z ní nelze dovodit zahájení velkokapacitní výroby v průběhu realizace projektu. Skutečnosti týkající se toho, zda a kým byly příruby vyrobeny, resp. komu byly dodány, nemají pro projednávanou věc význam. I kdyby se totiž žalobkyni podařilo prokázat, že tyto příruby skutečně vyrobila v rámci realizace projektu, nemohlo by být uvažováno o tom, že projekt byl realizován velkokapacitně. Velkokapacitní výrobou je totiž nutno rozumět výrobu tisíců či desetitisíců kusů žalobkyní deklarovaných nerezových přírub. Již samotným rozsahem výroby tak žalobkyně porušila podmínky udělení dotace, přičemž se dle čl. VII odst. 1 a 2 podmínek jednalo o porušení rozpočtové kázně. Pokud žalobkyně argumentovala ve svém podání ze dne 12. 2. 2021, že v roce 2016 realizovala výrobu 2339 ks nerezových přírub [byť i tu je vůbec otázkou, zda je možné výrobu nerezových přírub v takovém množství možno považovat za velkokapacitní, když sama žalobkyně jednomu z oslovených subdodavatelů deklarovala výrobu v rozsahu cca 400 000 ks ročně (srov. str. 51 zprávy o daňové kontrole)], jedná se o argumentaci uplatněnou až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, nadto se jedná o období mimo realizaci projektu. S rozhodným obdobím realizace projektu je proto tato argumentace mimoběžná.

63. S deklarovaným rozsahem výroby jako velkokapacitním pak též souvisí okolnosti dodání nerezové trubky v délce 1,8 m jako žalobkyní tvrzené součásti startovací sady k lisu LKL250A. I kdyby byla tato trubka dodána tak, jak tvrdila žalobkyně, a byla spotřebována na výrobu nerezových přírub, nebylo by možné hovořit o výrobě z ní jako o výrobě velkokapacitní právě s ohledem na její velikost. K shodnému závěru pak soud dospěl i ve vztahu k tvrzenému množství 12, 6 m nerezové trubky, o níž žalobkyně tvrdila, že ji měla připravenou k okamžitému použití.

64. Dále bylo mezi stranami sporné, zda žalobkyně mohla předmětné příruby vyrábět z tyče, či zda je musela vyrábět z trubky. Žalobkyně ve své žádosti o poskytnutí dotace uvedla, že nerezové příruby bude vyrábět z trubky. V průběhu správního řízení pak několikrát změnila svá tvrzení, zda výchozí surovinou pro výrobu byla trubka či tyč. Součástí žalobní argumentace učinila žalobkyně tvrzení, že ve studii proveditelnosti, ani v podmínkách dotace nebylo nikde uvedeno, že si žalobkyně musela nerezovou trubku nakupovat a nemohla ji sama vyrábět.

65. Soud musí přisvědčit tvrzení žalobkyně, že ve studii proveditelnosti, ani v podmínkách dotace nebylo výslovně stanoveno, že si žalobkyně nesmí nerezovou trubku sama vyrábět, nýbrž že ji musí nakupovat. Nelze však přehlédnout, že ústředním cílem projektu měla být ochrana životního prostředí prostřednictvím snížení spotřeby energie a primárních surovin (viz výše). Tohoto cíle však nemohlo být dosaženo v případě, kdy žalobkyně vyráběla trubku z tyčového materiálu, neboť do výroby nerezové příruby musel nutně přistoupit další krok právě v podobě výroby trubky z tyče, když v rámci tohoto kroku musela nutně vzrůst spotřeba energie. Výrobou přírub z tyče tak žalobkyně sice neporušila podmínky poskytnutí dotace v tom smyslu, že by jimi bylo žalobkyni výslovně zamezeno vyrábět výchozí trubku z tyčového materiálu, nicméně žalobkyně takovou výrobou porušila podmínky dotace v části týkající se ochrany životního prostředí. K argumentaci žalobkyně, že v průběhu roku 2015 vyvinula vlastní technologii na výrobu trubky z tyčového materiálu, pak soud uvádí, že toto tvrzení není pro projednávanou věc relevantní, neboť spadá do období po realizaci projektu, na nějž byla poskytnuta dotace.

66. Důvodné nebyly ani námitky stran ztráty účetnictví a podání dodatečných daňových přiznání.

67. Dle čl. II odst. 2 písm. a) podmínek byla žalobkyně při realizaci projektu povinna vést účetnictví dle zákona o účetnictví, a to mj. způsobem zajišťujícím jeho trvalost. Podle § 8 odst. 1 a 2 zákona o účetnictví byla žalobkyně povinna vést správné, úplné, průkazné, srozumitelné, přehledné účetnictví způsobem zaručujícím trvalost účetních záznamů; pokud by porušila tento způsob vedení účetnictví, nejednalo by se o náležitě vedené účetnictví. Ztrátou účetnictví v roce 2012 (srov. str. 17 a 18 zprávy o daňové kontrole) tak byla porušena povinnost vést účetnictví způsobem zaručujícím trvalost účetních záznamů. Ačkoliv se jednalo o účetnictví za roky 2009 a 2010, tedy za období mimo realizaci projektu, nebyla tato ztráta pro projednávanou věc irelevantní.

68. Na základě účetních údajů z let 2009 a 2010 totiž došlo k ohodnocení finanční stability žalobkyně a bylo rozhodnuto o poskytnutí dotace. Účetní výkazy za uvedená období tak měly pro projednávanou věc význam v tom smyslu, že pouze na jejich základě by bylo možné ověřit, zda byla dotace žalobkyni poskytnuta oprávněně, resp. zda žalobkyně splňovala náležité standardy finanční stability (rating). Účetní záznamy vztahující se k letům 2009 a 2010 měly pro projednávanou věc význam ještě z jiného důvodu. Žalobkyně totiž podala v roce 2012 dodatečná daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2009 a 2010. V nich vykázala ztrátu ve výši 6 674 766 Kč za rok 2009, resp. ztrátu ve výši 3 659 793 Kč za rok 2010, oproti v původních daňových přiznáních deklarovanému zisku ve výši 1 247 221 Kč, resp. 1 813 235 Kč. Na základě skutečností uvedených v dodatečných daňových přiznáních pak správce daně prověřil, zda by žalobkyně v případě, pokud by již v žádosti o poskytnutí dotace vykázala takovou finanční situaci, splnila podmínky finanční stability pro její obdržení, a dospěl k závěru, že nikoliv (srov. str. 18 a 19 zprávy o daňové kontrole).

69. Dle bodu D10 žádosti o poskytnutí dotace byla žalobkyně povinna poskytnout v rámci žádosti veškeré údaje pravdivě tak, aby odpovídaly skutečnosti. Pouze na základě účetních záznamů za léta 2009 a 2010 tak bylo možné ověřit, zda žalobkyní deklarované údaje uvedené v původních daňových přiznáních odpovídaly jejímu finančnímu stavu. Jinými slovy, s ohledem na to, že žalobkyně nedisponovala kompletním účetnictvím za roky 2009 a 2010, nemohly daňové orgány ověřit, zda byla dotace žalobkyni poskytnuta oprávněně. S ohledem na informace obsažené v dodatečných daňových přiznáních naopak Ministerstvo průmyslu a obchodu jako poskytovatel dotace ohodnotilo finanční stabilitu žalobkyně jako nevyhovující pro poskytnutí dotace (srov. sdělení Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 3. 4. 2015, č.j. MPO 15070/15/61300).

70. Pokud pak žalobkyně argumentovala relevantními ustanoveními daňového řádu a zákona o účetnictví, z nichž vyplývalo, že žalobkyně byla oprávněna podat dodatečné daňové přiznání, resp. že k rekonstrukci účetnictví došlo za účelem zjištění rozdílu oproti původně přiznané dani, byla tato argumentace mimoběžná s mezi stranami spornou otázkou, a sice zda žalobkyně splnila podmínky pro udělení dotace.

71. Rovněž je nutno uvést, že žalobkyně byla dle čl. 4 odst. 5 podmínek povinna informovat poskytovatele dotace o změnách svého majetkoprávního postavení. S ohledem na to, že rozdíl původně vykázaného zisku v žalobkyní podaných řádných daňových přiznáních a vykázané ztráty v dodatečných daňových přiznáních dosahoval výše takřka 8 000 000 Kč za rok 2009 a 5 500 000 za rok 2010, jednalo se o významnou změnu v majetkoprávním postavení žalobkyně projevující se ve finančním zdraví žalobkyně i ve výši její potenciální daňové povinnosti, o níž byla žalobkyně povinna informovat poskytovatele dotace.

72. Dále soud k otázce podání dodatečných daňových přiznání uvádí, že považuje za nepřípustné, aby žalobkyně postupovala jí zvoleným způsobem. Soud nezpochybňuje právo žadatele o dotaci podat dodatečná daňová přiznání i poté, co obdrží dotaci. Pokud však v původních daňových přiznáních žadatel o dotaci vykáže zisk v nižších řádech milionů Kč, který spolu s dalšími okolnostmi týkajícími se jeho finančního zdraví vedou k tomu, že je způsobilým pro obdržení dotace, a následně podá dodatečná daňová přiznání, v nichž vykáže ztrátu v řádech nižších milionů Kč vedoucí k tomu, že jeho finanční zdraví nelze hodnotit jako přijatelné pro obdržení dotace, nelze takový postup považovat ve vztahu k žádosti o dotaci za transparentní a standardní. Nadto v případě, kdy žalobkyně nedisponovala účetními záznamy týkajícími se rozhodného období pro posouzení jejího finančního zdraví ve vztahu k obdržení dotace, ačkoliv byla povinna zachovat tyto trvale, resp. po dobu deseti let.

73. Částečně důvodnou soud shledal argumentaci žalobkyně stran jejího postupu v rámci výběrového řízení na dodavatele projektu.

74. Vzhledem k tomu, že součástí uveřejnění oznámení o zahájení výběrového řízení v Obchodním věstníku nebyly podmínky realizace zakázky (zejm. daňovými orgány zdůrazňovaná nestandardní délka záruky 5 let), nebylo možné dovodit, že by podmínky byly diskriminační a nastavené ve prospěch pouze jednoho subjektu (společnosti CD REGENT s.r.o.). Daňové orgány k závěru o diskriminačním nastavení podmínek dodávky projektu dospěly na základě toho, že nabídku podal pouze jeden uchazeč, právě společnost CD REGENT s.r.o. Takový závěr byl však předčasný. Diskriminačními by žalobkyní nastavené podmínky mohly být tehdy, pokud by byly zřejmé již ze samotného oznámení o zahájení výběrového řízení v Obchodním věstníku. Pokud chtěly daňové orgány konstatovat diskriminační charakter podmínek realizace projektu, měly svůj pohled soustředit na množství žadatelů o poskytnutí podrobných informací a podkladů, na které odkazovalo ohlášení uveřejněné v Obchodním věstníku. Vzhledem k tomu, že délka záruky nebyla v Obchodním věstníku uvedena, nemohlo být výběrové řízení diskriminační v tom pojetí, v jakém to učinily daňové orgány, neboť na základě informací z toho plynoucích neměl potenciální uchazeč takřka žádné informace o poptávané technologii. Nabídku tudíž mohl podat kdokoliv a o délce záruky by se dozvěděl až v případě, pokud by projevil zájem o podrobnější informace a podklady. Daňové orgány však nezkoumaly, kolik takových uchazečů bylo (kolik jich požadovalo podrobnější informace, na něž odkazovalo oznámení uveřejněné v Obchodním věstníku) a kolik jich eventuálně nepodalo následnou nabídku z důvodu žalobkyní vyžadované délky záruky. V této části tedy soud shledal žalobu důvodnou, avšak toto dílčí pochybení se netýkalo nosných argumentů napadeného rozhodnutí. Zrušení napadeného rozhodnutí z tohoto důvodu by bylo přehnaně formalistické za situace, kdy se soud ztotožnil s valnou většinou důvodů, pro něž bylo možné žalobkyni uložit povinnost odvodu za porušení rozpočtové kázně, přičemž tyto důvody spočívaly v okolnostech samotné realizace projektu a splnění podmínek pro obdržení dotace.

75. Stran délky záruky jako takové soud doplňuje, že se ztotožnil se závěry daňových orgánů. Jak vyplývá ze zjištění správce daně prezentovaných zejm. na str. 53-57 zprávy o daňové kontrole (odpovědi oslovených subdodavatelů), záruka v délce 5 let byla skutečně nestandardní. Tento závěr je významný zejména pro žalobkyní stanovenou hodnotu veřejné zakázky.

76. Co se týče žalobních námitek stran stanovení hodnoty zakázky na dotovaný projekt, uvedla žalobkyně, že správcem daně zjištěná cena ve výši 23 137 642,40 Kč byla neopodstatněná a odtržená od reality. Dle názoru soudu však správce daně na str. 50-61 zprávy o daňové kontrole přezkoumatelně vyjevil, proč dospěl k takové výši ceny, přičemž soud jeho argumentaci opřenou o informace poskytnuté subdodavateli poptávané technologie přisvědčil.

77. Soud dále nemohl odhlédnout od toho, že cena jednotlivých komponentů technologie byla žalobkyní stanovena na 31 276 326 Kč. Navýšena na částku 50 000 000 Kč byla až nestandardní délkou záruky v trvání pěti let, která byla vyčíslena na 40 % hodnoty zakázky, tedy na 12 510 530 Kč, a kompletační přirážkou ve výši 6 213 144 Kč (ta byla stanovena ve výši takřka 20 % ceny poptávané technologie). Ze zjištění učiněných správcem daně na str. 50-58 zprávy o daňové kontrole vyplývá, že žádný ze subdodavatelů nestanovil kompletační přirážku ve výši 20 % z ceny poptávané technologie a záruku v délce pěti let žádný ze subdodavatelů žalobkyně standardně neposkytoval (běžně se jednalo o záruku v délce 12 měsíců, maximálně dvou let). Pokud se tedy jednalo o způsob stanovení hodnoty zakázky žalobkyní, ztotožnil se soud s argumentací žalovaného obsaženou v bodu [33] napadeného rozhodnutí, a sice, že žalobkyně jako zkušený subjekt působící na trhu postupovala nestandardně a účelově navýšila cenu poptávané technologie prostřednictvím kompletační přirážky a délky záruky [sama žalobkyně uvedla, že si před stanovením hodnoty zakázky udělala průzkum trhu a těžila ze svých více než dvacetiletých zkušeností na trhu (srov. str. 47 zprávy o daňové kontrole)]. Soud však nemohl přisvědčit tomu závěru žalovaného, že nestandardní postup žalobkyně vedl k tomu, že nabídku na žalobkyní vypsanou veřejnou zakázku podal jen jeden dodavatel, a sice společnost CD REGENT s.r.o. Jak je uvedeno výše v tomto rozsudku, informace o poptávané délce záruky nebyly součástí informací zveřejněných v Obchodním věstníku. Pokud tedy chtěly daňové orgány dovozovat z nestandardního postupu žalobkyně její diskriminační a netransparentní postup vůči potenciálním dodavatelům veřejné zakázky, měly svou pozornost obrátit na to, kolik takových požadovalo od žalobkyně podrobnější dokumentaci týkající se poptávané technologie, na níž odkazovalo oznámení uveřejněné v Obchodním věstníku, nikoliv na počet konečných zájemců – dodavatelů veřejné zakázky. Toto pochybení daňových orgánů však nemůže vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Jeho nosnými důvody bylo totiž to, že žalobkyně nerealizovala dotovaný projekt v deklarovaném velkokapacitním rozsahu, nedodržela jeho podmínky stran ochrany životního prostředí, ani vlivem skutečností obsažených v dodatečných daňových přiznáních nesplnila podmínky pro obdržení dotace. Již tato pochybení žalobkyně by sama o sobě vedla ke stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně.

78. Ve vztahu k personální propojenosti žalobkyně a společnosti CD REGENT s.r.o. prostřednictvím jednatelky této společnosti soud uvádí, že tato skutečnost nebyla ve světle ostatních zjištěných pochybení žalobkyně natolik významná, aby v případě důvodnosti žalobních námitek týkajících se této propojenosti mohlo dojít ke zrušení napadeného rozhodnutí. Proto se soud těmito žalobními námitkami nezabýval.

79. Co se týče námitek, že závěry správce daně byly založeny na mimořádném posudku ze dne 15. 12. 2015, který nesplňoval kvalitativní náležitosti znaleckého posudku, soud uvádí, že k závěru o porušení rozpočtové kázně dospěly daňové orgány zejména na základě porušení podmínek dotace co do rozsahu výroby, způsobu výroby z tyčového materiálu namísto trubky, ztráty účetnictví žalobkyně, podání dodatečného daňového přiznání žalobkyní a způsobu zadání veřejné zakázky na dotovaný projekt a jeho stanovené ceny. Nejednalo se tedy o odborné otázky, k jejichž zodpovězení by bylo nutno zpracovávat znalecký posudek.

80. K žalobním námitkám stran selektivního výběru důkazních prostředků ze strany žalovaného a opomenutí žalobkyní navržených důkazních prostředků soud uvádí, že žalobkyně v průběhu správního řízení předkládala rozsáhlá podání, která doplňovala velmi rozsáhlými důkazními návrhy (srov. podání žalobkyně ze dne 21. 8. 2017, podání žalobkyně ze dne 29. 9. 2017 a podání ze dne 9. 10. 2017). Žalovaný se k neprovedení těchto důkazů vyjádřil v bodě [38] napadeného rozhodnutí. Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu [rozsudek ze dne 27. 2. 2018, č.j. 4 Afs 228/2017-31 (bod 21)], „správce daně sice nemusí provést všechny důkazy navrhované daňovým subjektem, avšak pouze tehdy, pokud jsou pro projednávání věci nerozhodné, právně nevýznamné nebo jestliže jejich prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány.“ Z žalobkyní navržených důkazů je dle názoru soudu zřejmé, že žalobkyně jimi nemohla prokázat dodržení dotačních podmínek zejména co do deklarovaného rozsahu projektu jako velkokapacitní výroby, ochrany životního prostředí a dostatečné finanční stability v době rozhodné pro obdržení dotace. Žalovaný ani správce daně tedy nebyli povinni tyto důkazy provést.

81. Co se týče výše samotného odvodu, lze souhlasit s žalobkyní, že jeho účelem by nemělo být ohrožení existence subjektu, který dotaci obdržel. Ve vztahu k žalobkyni je však nutno konstatovat, že porušila podmínky dotace v částech týkajících se samotné realizace projektu jako velkokapacitní výroby, v části týkající se ochrany životního prostředí, přičemž jeho ochrana byla dle žalobkyniny žádosti o poskytnutí dotace stěžejní částí projektu, a dále i tím, že zkreslila své hospodářské výsledky za období rozhodná pro posouzení její finanční stability pro účely poskytnutí dotace, když na základě hospodářských výsledků uvedených v dodatečných daňových přiznáních by žalobkyně dotaci vůbec neobdržela. Z tohoto důvodu nelze shledat výši stanoveného odvodu jako nepřiměřenou, navíc v případě, kdy o možnosti vymáhání dotace v celé její části byla žalobkyně v rozhodnutí o poskytnutí dotace poučena.

82. Pokud pak žalobkyně argumentovala rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2019, č.j. 6 To 42/2018-4057, kterým byla zproštěna obžaloby z trestného činu poškozování finančních zájmů Evropské unie (podle § 260 odst. 1, 5 trestního zákoníku), soud k tomu uvádí, že onen rozsudek byl vydán až po vydání napadeného rozhodnutí, tudíž k závěrům z něj plynoucím nemohl žalovaný přihlédnout (soud zároveň připomíná, že žalovaným zmiňovaný rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 4. 2018, č.j. 5 T 12/2016-3947, byl zrušen právě výše uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze). Je však nutno zdůraznit, že otázka odpovědnosti žalobkyně za daňovými orgány tvrzené porušení rozpočtové kázně je otázkou zcela odlišnou od posouzení trestní odpovědnosti žalobkyně. Přiměřeně lze v této souvislosti odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2018, č.j. 1 Afs 220/2017-28 (bod 34), z něhož vyplývá: „Předmět a kritéria daňového a trestního řízení jsou zcela odlišná, neboť se jedná o specifická řízení s odlišně pojatým rozložením důkazního břemene a s odlišnými cíli. V případě daňového řízení jde o správné a úplné zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, oproti tomu v případě trestního řízení jde zjištění, zda byla spáchána trestná činnost, kdo ji spáchal a jaká je adekvátní sankce, přičemž cílem trestního řízení je rovněž i upevňování zákonnosti, předcházení a zamezování trestné činnosti, jakož i výchovného působení na občany. V daňovém řízení je důkazní břemeno rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně. Při správě daní se neuplatňuje zásada vyhledávací tak jako v trestním právu, což odpovídá faktu, že důkazní břemeno ohledně výše daně nenese stát, nýbrž daňový subjekt. Primární iniciativa tudíž přísluší daňovému subjektu, který v procesu dokazování vedeném správcem daně musí své břemeno unést. Neprokázání skutku v trestním řízení pak vede ke zproštění obžaloby, oproti tomu v daňovém řízení neprokázání tvrzených skutečností ovlivňuje daňovou povinnost. Výsledky daňového řízení a trestního řízení ohledně prověřování jedné obchodní transakce tudíž nemusí být nutně shodné.“ Z toho vyplývá, že i závěry orgánů činných v trestním řízení se mohou rozcházet se závěry učiněnými daňovými orgány. „Svět daňového a trestního práva je oddělený, podmínkou doměření daně (či stanovení povinnosti odvodu za porušení rozpočtové kázně – pozn. soudu) rozhodně není zjištění daňového trestného činu. Daňové právo není trestním právem [srov. např. rozsudek ze dne 30. 4. 2008, čj. 1 Afs 15/2008-100, věc Ondřejovická strojírna, část IV/f –a), nebo nedávno rozsudek ze dne 26. 2. 2020, čj. 10 Afs 268/2019-53, věc Golden Snack, bod 41].“ [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2020, č.j. 10 Afs 11/2020-55 (bod 28)].

83. K žalobkyní navrženým důkazům soud uvádí, že je neprovedl, neboť nemohly ničeho změnit na posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žaloby. Co se týče navržených důkazních prostředků, které se již nacházely ve správním spisu, k těm soud konstatuje, že obsahem správního spisu se dokazování neprovádí [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č.j. 9 Afs 8/2008-117 (publ. pod č. 2383/2011 Sb. NSS), či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2021, č.j. 4 Azs 363/2020-50 (bod 23)]. K žalobkyni předloženému důkaznímu prostředku - znaleckému posudku - soud uvádí, že Nejvyšší správní soud dospěl ve své judikatuře ve vztahu k navrhování nových důkazů v řízení před soudem (v případě přezkumu správního rozhodnutí vydaného v řízení založeném na rozložení důkazního břemene mezi správní orgán a účastníka) k následujícímu závěru: „Jak totiž upozorňuje judikatura NSS, při přezkumu daňového rozhodnutí správním soudem je třeba nalézat rozumnou rovnováhu, zohledňující jednak zásadu plné jurisdikce rozhodování správního soudu na straně jedné, a zamezující zjevným obstrukcím daňového subjektu na straně druhé. Na provedení důkazů nově navržených teprve v řízení před krajským soudem je proto třeba trvat obvykle tehdy, pokud tyto důkazy nemohly být navrženy již v řízení odvolacím, a to kupř. proto, že odvolací rozhodnutí (resp. důvody, na nichž je založeno) bylo pro daňový subjekt objektivně překvapivé, anebo že toto řízení bylo zatíženo zásadními vadami, např. nebylo umožněno důkazní návrhy podat, finanční orgán je odmítl přijmout atp. (takto rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2009, č.j. 2 Afs 35/2009-91, ve věci KCK Cyklosport - Mode, spol. s r. o., publ. pod č. 1906/2009 Sb. NSS). V souladu s všeobecně uznávanou právní zásadou Vigilantibus iura scripta sunt (zákony jsou psány pro bdělé) tak správní soudy zásadně nemohou napravovat procesní pasivitu daňového subjektu, který nebyl v řízení před správcem daně a v řízení odvolacím co do svých tvrzení a co do návrhů důkazů nijak aktivní, a skutková tvrzení uplatnil poprvé teprve v řízení před správními soudy.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2010, č.j. 1 Afs 103/2009-232; publ. pod č. 2033/2010 Sb. NSS). Žalobkyně namítala ve svém podání ze dne 5. 3. 2020, že žalovaný nevyčkal předložení znaleckého posudku a ukončil daňové řízení. Ačkoliv byla tato námitka uplatněna po uplynutí lhůty k podání žaloby, vypořádal ji soud z důvodu, že žalobkyně předložila předmětný znalecký posudek soudu v průběhu tohoto řízení.

84. Žalobkyně deklarovala již ve svém odvolání ze dne 21. 8. 2017, že jako důkaz předloží znalecký posudek v oboru ekonomika a strojírenství. Ten však žalovanému až do dne vydání napadeného rozhodnutí (13. 8. 2018) nepředložila. Žalovaný dle názoru soudu poskytl žalobkyni dostatečný časový prostor pro předložení znaleckého posudku, když žalobkyně nebyla jeho postupem spočívajícím ve vydání napadeného rozhodnutí před jeho předložením nijak zkrácena na svých právech. Doba takřka jednoho roku mezi učiněním důkazního návrhu a vydáním napadeného rozhodnutí se soudu jeví jako dostatečná. Z tohoto důvodu soud neprovedl žalobkyní předložený důkaz v podobě znaleckého posudku, neboť žalobkyně měla dostatečný prostor pro jeho předložení ve správním řízení. K tíži žalovaného tak nelze vykládat pasivitu žalobkyně ve vztahu k předložení deklarovaného znaleckého posudku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č.j. 5 Afs 147/2004-89; publ. pod č. 618/2005 Sb. NSS). Penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně 85. Žalobkyně namítala, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2019, č.j. 6 To 42/2018-4057, byla pravomocně zproštěna obžaloby z trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie dle § 260 odst. 1, 5 trestního zákoníku, když Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že se skutek popsaný v obžalobě nestal. Dle žalobkyně tak Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že žalobkyně neporušila žádnou právní povinnost, v jejímž důsledku by byla povinna vrátit obdrženou dotaci. Vzhledem k nezákonnosti platebních výměrů na penále za porušení rozpočtové kázně musely být nutně nezákonné i platební výměry na penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně.

86. Podle § 44a odst. 10 rozpočtových pravidel platí: „Za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně je porušitel rozpočtové kázně povinen zaplatit penále ve výši 1 promile z částky odvodu za každý den prodlení, nejvýše však do výše tohoto odvodu. Penále se počítá ode dne následujícího po dni, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně, do dne, kdy byly prostředky odvedeny nebo u návratných finančních výpomocí vráceny. Příjemce penále je stejný jako příjemce odvodu s výjimkou případů, kdy příjemcem odvodu je Národní fond. V těchto případech je příjemcem penále státní rozpočet [§ 6 odst. 1 písm. n)]. Penále, které v jednotlivých případech nepřesáhne 500 Kč, se nevyměří.“ 87. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2015, č.j. 4 Afs 35/2015-84, vyplývá, že „uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně a předepsání penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně spolu sice vzájemně souvisí, jde však o dvě samostatná rozhodnutí správce daně, proti kterým se lze bránit samostatnými odvoláními a žalobami, případně i kasačními stížnostmi. Daná samostatnost se projevuje též v okruhu námitek, jejichž posouzení má význam v tom kterém řízení. Při přezkumu rozhodnutí o sdělení penále nelze posuzovat námitky týkající se otázky, zda vůbec a v jakém rozsahu došlo k porušení rozpočtové kázně. Pro posouzení této otázky je určeno řízení o přezkumu platebního výměru, jímž byl uložen samotný odvod za porušení rozpočtové kázně. Opačný postup by mohl vést k odlišným závěrům v každém z těchto řízení. Rozsah přezkumu platebního výměru na penále odvolacím orgánem i soudem je tedy oproti přezkumu platebního výměru na odvod za porušení rozpočtové kázně limitován a je zaměřen zejména na posouzení, zda penále mělo být vůbec předepsáno, zda bylo ve správné výši a za relevantní dobu. K uvedenému srovnej např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 8. 2011, č.j. 8 Afs 6/2011-86, a ze dne 11. 6. 2009, č. j. 1 Afs 47/2009-45.“ 88. Ke vztahu přezkumu platebního výměru na odvod za porušení rozpočtové kázně a platebního výměru na penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně se Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ilustrativně vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 6. 5. 2015, č.j. 52 Af 49/2014-36, takto: „Pro úplnost je třeba dodat, že k přezkumu rozhodnutí předcházejících dalším rozhodnutím správce daně se i NSS již v minulosti opakovaně vyjádřil, přičemž vymezil hranice takového přezkumu (např. rozsudky NSS ze dne 20. 12. 2007, č.j. 5 Afs 136/2006- 60; ze dne 11. 5. 2005, č.j. 1 Afs 137/2004-62, č. 1182/2007 Sb. NSS: Přezkoumává-li žalovaný rozhodnutí, kterým byl žalobci sdělen předpis penále, zjišťuje toliko, zda existuje rozhodnutí, kterým byla povinnost hradit celní dluh žalobci řádně sdělena, zda skutečně žalobce platební povinnost nesplnil ve lhůtě stanovené v tomto rozhodnutí a zda se penále počítá v souladu s § 63 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Tímto rozsahem přezkumu je pak při zachování zásady dispoziční vázán rovněž soud.) Závěry vyplývající z citované judikatury jsou použitelné i v nyní posuzované věci. V řízení proti rozhodnutí, které je předmětem stávajícího soudního řízení, tak nelze zásadně přezkoumávat, v souladu s principy zákonnosti a legitimity, jiné než napadené rozhodnutí, pokud zákon nestanoví výslovně jinak (rozsudek NSS ze dne 28. 11. 2008, dostupný na č.j. 8 Afs 64/2008-51). NSS dále obdobně judikoval, že v rámci soudního přezkumu rozhodnutí ve věci penále se nemohou řešit otázky zákonnosti uložení daňové povinnosti, na níž je penále navázáno (rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2007, č.j. 2 Afs 30/2007-68, rozsudek ze dne 11. 6. 2009, č.j. 1 Afs 47/2009-45, nebo rozsudek ze dne 18. 8. 2011, č.j. 2 Afs 55/2011-59, rozsudek ze dne 25. 1. 2012, č.j. 1 Afs 77/2011-91, rozsudek ze dne 18. 7. 2013, č.j. 1 Afs 53/2013-33). Ačkoliv vyměření daně a předepsání penále jsou dva spolu související úkony, dochází k vyměření daně a předepsání penále dvěma samostatnými rozhodnutími správce daně. Proti těmto dvěma rozhodnutím lze brojit samostatnými odvoláními a žalobami, resp. kasačními stížnostmi. Tato samostatnost má za následek, že daňový subjekt nemůže do řízení o přezkumu rozhodnutí o sdělení penále přenášet námitky vztahující se k posouzení, zda vůbec a v jakém rozsahu měla být v jeho případě vyměřena daň, k níž se penále upíná. Tuto otázku lze závazně posoudit v rámci samotného přezkumu platebního výměru, jímž byla vyměřena daň. Rozsah přezkumu platebního výměru na penále odvolacím orgánem i soudem je tedy oproti přezkumu platebního výměru na daň limitován a je zaměřen zejména na posouzení, zda penále mělo být vůbec předepsáno, zda bylo vyměřeno ve správné výši a za relevantní dobu (rozsudek NSS ze dne 1. 8. 2011, č.j. 8 Afs 6/2011-86, či rozsudek téhož soudu ze dne 25. 1. 2012, č.j. 1 Afs 77/2011-91). Žalobce však žádnou ze zmíněných námitek neuplatnil, tedy nenamítal absenci platebního výměru o uložení odvodu, ani že počet dnů prodlení byl odlišný, nežli jej správce daně v platebním výměru uvedl, anebo že konečná suma penále numericky neodpovídá […]“ Tento právní názor byl následně potvrzen i Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 10. 9. 2015, č.j. 2 Afs 128/2015-45, a Ústavní soudem v usnesení ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 3204/15.

89. S ohledem na strohost žalobní argumentace, když žalobkyně neuvedla žádné konkrétní námitky ve vztahu k předpisu penále, jeho výši a době, za níž bylo předepsáno, soud shledal, že podmínka v podobě pravomocného rozhodnutí o odvodu za porušení rozpočtové kázně byla ke dni vydání platebních výměrů na penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně splněna. Žalobkyní citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2019, č.j. 6 To 42/2018-4057, nebyl ve vztahu k napadenému rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2019, č.j. 18995/19/5000- 10480-712244, zrušujícím, tudíž argumentace jím byla ve vztahu k povinnosti žalobkyně na penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně mimoběžná.

90. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru o nedůvodnosti obou žalob a jako takové je ve smyslu § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. [VI] Náklady řízení 91. Ve věci úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.