30 Af 54/2010 - 265

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve ve věci žalobkyně L. Ž . , zast. Ing. Markem Piechem, daňovým poradcem, se sídlem Punktum, spol. s r.o., Otická 758/19, P.O.BOX 29, 746 01 Opava, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové 2, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. listopadu 2006, č.j.: 1950/130/2006-ŠK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 21. listopadu 2006, č.j.: 1950/130/2006-ŠK, žalovaný zamítl podle zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) a zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (dále jen „zákon o DPH“), odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí ze dne 24. 11. 2005, č.j.: 94792/05/273910/5424, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 429.000,-- Kč za zdaňovací období květen roku 2000. Odůvodnil je v podstatě následujícím způsobem. K námitkám žalobkyně ohledně důvodů vedoucích k vyměření daně (viz její žádost ze dne 8. 12. 2005) žalovaný nejprve předeslal, že jí je správce daně sdělil dne 20. 12. 2005 a že jsou podrobně popsány ve zprávě o kontrole č.j.: 72315/03/273930/3352. S tou byl zástupce žalobkyně seznámen a byla jím v rámci protokolu o ústním jednání dne 23. 11. 2005 spolupodepsána. Žádné neznámé skutečnosti dané věci se týkající proto neexistují. Poté shrnul odvolací důvody, s nimiž se v odůvodnění rozhodnutí vypořádal. Konstatoval, že na základě protokolu o ústním jednání ze dne 30. 4. 2003 byla u žalobkyně řádně zahájena kontrola daně z přidané hodnoty za zdaňovací období květen roku 2000. Nejednalo se o žádný ryze formální akt, jak uváděla, ale o řádné daňové řízení. K námitkám, že řada dokladů byla některými pracovníky správce daně „přizpůsobena“, žalovaný uvedl, že jsou nepodložené, nekonkrétní a že jimi bezdůvodně slovně napadá pracovníky správce daně. Lhůta pro dodatečné vyměření daně prekludována podle žalovaného nebyla. Žalobu žalobkyně na nezákonný postup řešil Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, přičemž ten názor žalobkyně o nezákonnosti daňové kontroly nepotvrdil. Výsledky kontroly daně z přidané hodnoty za zdaňovací období květen roku 2000 jsou zaznamenány ve zprávě o kontrole č.j.: 72315/03/273930/3352, která byla zástupci žalobkyně po spolupodepsání předána dne 23. 11. 2005 a to po jejím předchozím projednání. Ten se také ke zprávě o kontrole písemně vyjádřil. Předmětem sporu se stal doklad, na kterém je uvedeno, že ho vystavil pan J. Z. z Dolního Újezdu. Jedná se o doklad č. 200068 ze dne 2. 6. 2000, s datem uskutečnění zdanitelného plnění dne 29. 5. 2000. Na základě tohoto dokladu měla žalobkyně nakoupit náhradní díly pro výrobní linku na výrobu dámských vložek. V rámci daňové kontroly žalobkyně nebyla schopna prokázat nárok na odpočet daně dle § 19 odst. 1 a 2 zákona o DPH. Nárok na odpočet daně v té době vznikal z přijatých zdanitelných plnění uskutečněných jiným plátcem a bylo nutné jej prokázat daňovým dokladem se všemi náležitostmi uvedenými v § 12 odst. 2 zákona o DPH. Žalobkyně však žádný takový doklad o tom, že J. Z. dodávku náhradních dílů v její prospěch opravdu uskutečnil a že také vystavil daňový doklad, na základě kterého žalobkyně nárokovala odpočet daně ve výši 429. 000,-Kč, nepředložila. Šetřením bylo zjištěno, že jmenovaný se žalobkyní neobchodoval, zboží jí nedodal a žalobkyní předkládaný daňový doklad prokazatelně nevystavil. Žalovaný dále pokračoval, že žalobkyně byla řádně informována o tom, že J. Z. bude vyslechnut jako svědek. Jeho výslech se uskutečnil dne 23. 6. 2003 na Finančním úřadě v Litomyšli a zúčastnil se ho manžel žalobkyně Č. Ž., který měl s J. Z. obchodovat a jednat. J. Z. při něm prohlásil, že žalobkyni ani jejího manžela nezná, nikdy s nimi neobchodoval, předmět jeho činnosti je odlišný (zednické práce a pohostinská činnost) a doklad, na jehož základě si žalobkyně nárokovala odpočet daně ve výši 429.000,-- Kč, nevystavil. Manžel žalobkyně přitom prohlásil, že jmenovaný není tou osobou, se kterou jednal a nemá tudíž žádné otázky. Žalobkyně tak nevyužila svého práva stanoveného v § 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu klást svědkům otázky při ústním jednání. Žalovaný se ohradil proti tvrzení žalobkyně, že daň byla dodatečně vyměřena na základě jediného důkazu, když správce daně při rozhodování zhodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 3 daňového řádu důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přitom přihlédl ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Dospěl přitom k závěru, se kterým se odvolací orgán plně ztotožnil, že ze strany J. Z. z Dolního Újezdu nedošlo k uskutečnění zdanitelného plnění ve smyslu § 9 zákona o DPH, tj. k dodání zboží – náhradních dílů. Pokud tedy žalobkyně náhradní díly skutečně nakoupila, pak se tak stalo od neznámé osoby a nikoliv od jmenovaného, který byl na dokladu uveden. Není tedy známo, kdo doklad ve skutečnosti vystavil a zda byl plátcem daně, což je podmínka nutná pro uplatnění odpočtu daně. Nesporné však je, že daň, kterou žalobkyně v souvislosti s deklarovaným nákupem náhradních dílů uplatnila jako odpočet daně, nebyla do státního rozpočtu odvedena při prodeji. Žalovaný připustil, že se žalobkyně stala obětí podvodu, když neznámá osoba vydávající se za J. Z. z Dolního Újezdu, mohla žalobkyni náhradní díly prodat a vystavit doklad s tím, že se jedná o daňový doklad vystavený plátcem daně z přidané hodnoty. Ani v tom případě by však žalobkyni nárok na odpočet daně ve výši 429.000,-Kč nevznikl. Pokud by žalobkyně daň nějaké neznámé osobě skutečně zaplatila, byla by jí způsobena škoda, kterou však nelze uplatňovat vůči státnímu rozpočtu. Náhradu vzniklé škody by žalobkyně musela uplatňovat vůči tomu, kdo jí škodu způsobil, tj. osobě, která doklad skutečně vystavila. Žalovaný dále konstatoval, že námitky uvedené v odvolání jsou pouze procesního charakteru a to značně nejasné a nekonkrétní. Žalovaný neshledal opodstatněnost požadavku žalobkyně na účast v odvolacím řízení a na projednání všech skutkových a právních okolností před vydáním rozhodnutí odvolacího orgánu s tím, že nemá oporu v daňovém řádu. Přitom uvedl, že daňový subjekt má právo své odvolání před vydáním rozhodnutí o něm doplňovat, což také žalobkyně využila, dále může nahlížet do spisu, případně se účastnit výslechů svědků prováděných v odvolacím řízení. Není však dána povinnost odvolacího orgánu seznamovat odvolatele nebo jeho zástupce se závěry před vydáním rozhodnutí. Na základě toho žalovaný uzavřel, že dodatečný platební výměr č. j.: 94792/05/273910/5424, byl vystaven v souladu s příslušnými zákony. Žalobkyně napadla výše uvedené rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, kterou odůvodnila následujícím způsobem: V jejím úvodu vymezila předmět žaloby tím, že jde o to, zda-li zdanitelné plnění přijaté od neexistující osoby, zakládá nárok na odpočet DPH, zda-li plnění, uskutečněné ve prospěch neexistující osoby, zakládá povinnost odvést DPH, či zda-li jsou možné kombinace obou skutečností. Poté rozvinula jednotlivé žalobní námitky, přičemž se nejdříve zabývala otázkou včasnosti podání žaloby. Uvažovala o ní v kontextu doručení žalovaného rozhodnutí, přičemž vycházela z tvrzení, že plná moc, na základě které byla v daňovém řízení zastupována, byla plnou mocí omezenou. Z toho dovozovala, že jak předchozí platební výměr, tak žalované rozhodnutí mělo být doručeno nejen jejímu zástupci, ale i jí a to nejpozději do 31. 12. 2006, pokud by zahájil daňový správce daňovou kontrolu dne 30. dubna 2003. Žalobkyni však v uvedené lhůtě nebylo žalované rozhodnutí doručeno, přičemž o jeho existenci se dozvěděla až v roce 2007 od svého zástupce. V této souvislosti namítala, že právo k dodatečnému vyměření předmětné daně bylo podle § 47 odst. 2 daňového řádu prekludováno. Námitka prekluze práva na dodatečné vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 429.000,-- Kč za zdaňovací období květen roku 2000 byla hlavním žalobním důvodem. Ten, jakož i další žalobní tvrzení poté žalobkyně podrobně rozebrala v následujících bodech, označených písmeny „A“ až „O“ v podstatě takto: A. Prekluze dle ustanovení § 47 odst. 2 daňového řádu. Žalovaný i správce daně trvají na tom, že daňová kontrola byla zahájena při ústním jednání dne 30. 4. 2003 (viz protokol č.j. 45784/03/273930/3352). Daňová kontrola a na ni navazující vyměřovací a odvolací řízení proto mohly trvat nejdéle do 31. 12. 2006. Do tohoto data muselo být napadené rozhodnutí žalovaného doručeno žalobkyni. Ta se však dozvěděla informace o napadeném rozhodnutí prokazatelně až v r. 2007, takže prekluzívní lhůta uplynula dříve, než žalobou napadené rozhodnutí nabylo právní moci. Již jen z tohoto důvodu je žalobou napadené nezákonné. B. Zahájení daňové kontroly po prekluzi práva, viz § 47 odst. 1 daňového řádu. Podle žalovaného byla zahájena daňová kontrola 30. 4. 2003 (viz protokol č.j. 45784/03/273930/3352) a nejednalo se o žádný ryze formální akt, ale o řádné daňové řízení. Kromě faktu, že žalovaný zaměňuje daňovou kontrolu s daňovým řízením, je však podle žalobkyně podstatným to, co se skutečně odehrálo uvedeného dne. A pokračovala, že údajná daňová kontrola byla zahájena čistě formálním úkonem. Nebylo přitom náhodou, že se tak stalo přesně v poslední den prekluzívní lhůty dle § 47 odst. 1 daňového řádu. Ze strany státu tak šlo o zneužití práva, neboť jediným úmyslem zde bylo doměřit daň. Daňová kontrola, formálně zahájená v poslední den prekluzívní lhůty, totiž není ničím jiným a navíc by se ve smyslu ustanovení § 2 odst. 7 daňového řádu mělo hledět na takový úkon jako by se vůbec nestal. O formálnosti tohoto faktu svědčí i to, že samo jednání trvalo podle protokolu cca 10 minut. Je z něho též patrno, že kontrola teprve „bude provedena v provozovně v Lanškrouně“. Žalobkyně k tomu navíc dodala, že správce daně k datu podání žaloby neučinil k uvedenému zdaňovacímu období žádný úkon daňové kontroly, zejména nepožádal o žádné účetní a jiné doklady (viz např. dle § 16 odst. 2 písm. c) daňového řádu). „Ani následné jednání nebylo vedeno se žalobkyní, ale s jejím manželem jako svědkem. Při něm se opět nikdo nezajímal o účetní či jiné doklady ani jiné věci související s daňovou povinností žalobkyně. Žádná daňová kontrola tak u ní neproběhla do dnešního dne.“ Pracovníci správce daně činili v rámci vyhledávací činnosti (§ 36 daňového řádu) pouze dílčí úkony (výslechy svědků, dožádání), leč tyto nelze použít jako důkazní prostředek. Dle ustanovení § 36 odst. 3 daňového řádu se totiž výsledky vyhledávací činnosti využijí až po zahájení daňového řízení. To ovšem do uplynutí prekluzívní lhůty zahájeno nebylo. Podle žalobkyně tak nebyl učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení (§ 47 odst. 2 daňového řádu), neboť šlo o úkony účelové a ryze formální (§ 2 odst. 7 daňového řádu). I pro správce daně přitom platí zásada uvedená v § 2 odst. 7 daňového řádu – musí tedy skutečně provádět kontrolu, musí skutečně nasadit své pracovníky a kontrolovat účetní záznamy, listiny a další věci daňového subjektu. Nepostačí proto jen formální podepsání předem připraveného protokolu, který správce daně žalobkyni ani nepřečetl a jen dal podepsat. V tomto směru se žalobkyně dovolávala i okolností zaznamenaných v protokolu z jednání dne 23. 11. 2005, č.j. 94228/05/273930/2805, a to od strany 12 do konce, z něhož je podle žalobkyně zřejmé, že obsah veřejné listiny, klíčového protokolu o zahájení kontroly, neodpovídal skutečnému průběhu jednání. Podle žalobkyně tak šlo jen o pokus o formální zahájení daňové kontroly a nikoli např. o zahájení vyměřovacího (či jakéhokoli jiného) řízení. O pokus ryze účelový, který podle ní byl jen obcházením zákona. Marným uplynutím lhůt dle § 47 odst. 1 daňového řádu tak žalobci ve smyslu jeho § 40 odst. 15 zanikla práva a povinnosti spojená s každým zdaňovacím obdobím. Nezákonný tak není jen napadený platební výměr, ale celá daňová kontrola. C. Přezkoumání rozhodnutí o námitce dle § 16 odst. 4 písm. d) daňového řádu. Formálnost zahájení daňové kontroly a důsledky z toho plynoucí byly napadeny námitkou dle § 16 odst. 4 písm. d) daňového řádu, o níž bylo rozhodnuto ve smyslu § 16 odst. 6) citovaného právního předpisu rozhodnutím ze dne 26. 10. 2005, č.j. 86974/05/273930/4460. V jeho odůvodnění se však orgán I. stupně nevypořádal s námitkou formálního zahájení daňové kontroly. S odkazem na § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), žalobkyně navrhovala, aby krajský soud přezkoumal také zákonnost tohoto rozhodnutí o námitce, když byl tento úkon podkladem pro další řízení a vydání žalovaného rozhodnutí. D. Porušení ustanovení § 50 odst. 7 daňového řádu a nekonkrétnost rozhodnutí. Na straně páté napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že odvolání neobsahuje žádné námitky vycházející ze zákona o DPH a o kus dále, že námitky jsou jen nejasné a nekonkrétní. Opak je pravdou. Při ústním jednání dne 23. 11. 2005 (viz protokol č.j. 94228/05/273930/2805, str. 13 uprostřed) se „daňový poradce výslovně ptal, proč od jednoho a téhož neexistujícího pana Z. ponechává správce daně na výstupu zdanitelné plnění v plném rozsahu a na vstupu jej z důvodu neexistence neuznává?“ Nekonkrétními jsou naopak důvody, pro které bylo odvolání žalobkyně zamítnuto. Žalovaný se věcně nevypořádal s žádnou námitkou (ani procesní, ani hmotněprávní), která byla předmětem odvolání. Navíc, pokud považoval odvolací důvody za „… značně nejasné a nekonkrétní…“, šlo bezpochyby o vadu ve smyslu ustanovení § 48 odst. 5 daňového řádu, kterou bylo možno zákonným způsobem odstranit. Žalobkyně netušila, že by žalovaný něčemu v odvolání nerozuměl či měl za nedostatečné. Pokud by však bylo podané odvolání nekonkrétní a tedy i neprojednatelné, pak se žalovaný dopustil porušení ustanovení § 50 odst. 3 a § 48 odst. 5 daňového řádu. V opačném případě se žalovaný nevypořádal se všemi důvody uvedenými v odvolání a porušil tak ustanovení § 50 odst. 7 daňového řádu. Obě varianty znamenají nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. E. Lhůta pro vydání rozhodnutí žalovaným. Žalovaný nedodržel lhůty uložené mu vnitřním interním předpisem pro vydání rozhodnutí – Pokynem D-125. Byl tak bezdůvodně nečinný po dobu delší 4 měsíců. Napadené rozhodnutí je tak nezákonné také proto, že je vydal k tomu nepříslušný orgán, neboť jestliže marně uplynula lhůta, v níž měl žalovaný rozhodnutí vydat, pak ve smyslu ustanovení § 11 písm. d) zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, nastupuje tzv. atrakce, tedy povinnost vydat rozhodnutí místo nečinného orgánu. Tuto povinnost (viz kogentní ustanovení „… v odůvodněných případech provádí…“) mělo v dané době Ministerstvo financí. S ohledem na fakt, že věcně a místně příslušným orgánem může být vždy jen jeden, je žalované rozhodnutí rozhodnutím nicotným. K tomu žalobkyně poznamenala, že jí byl předán jeden nepodepsaný stejnopis zprávy o daňové kontrole dne 8. 9. 2003 (viz protokol č.j. 72315/03/273930/3352), přičemž ta se k ní vyjádřila podáním ze dne 3. 10. 2003. Dále se dva roky nic nedělo, až dne 8. 9. 2005 bylo zahájeno projednávání zprávy o daňové kontrole (protokol. č.j. 75238/05/273930/2805). Od podání odvolání dne 27. 12. 2005 se opět jedenáct měsíců nic nedělo, přičemž napadené rozhodnutí bylo vydáno 21. 11. 2006. F. Vydání rozhodnutí podjatou osobou. V podání ze dne 30. 7. 2004 byly vedle návrhu na delegaci uplatněny námitky podjatosti proti vedoucím pracovníkům Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí. Zopakovány a doplněny o konkrétní fakta byly dne 5. 5. 2005. Ačkoli žádost o delegaci byla zamítnuta, vznesenými námitkami podjatosti se do dne podání žaloby nikdo nezabýval. Přitom ve smyslu ustanovení § 26 odst. 5 daňového řádu smí pracovník, o jehož podjatosti jsou pochybnosti, provést ve věci jen nezbytné úkony. Takovým vydání platebního výměru není. Námitka podjatosti byla zopakována a rozšířena také na kontrolní pracovníky (viz vyjádření ke kontrolní zprávě z 17. 5. 2004). Ani tuto námitku nikdo dodnes nevyřídil. Pracovníci, o jejichž nepodjatosti byla námitka vznesena, ji „vyřídili“ tak, že se k ní vyjádřili při ústním jednání dne 21. 6. 2004 (viz protokol 61551/04/273930/5451 – str. 3 dole a str. 6 nahoře). Rozhodnutí orgánu I. stupně, tedy platební výměr č.j. 94792/05/273910/5424, ale také mnoho jiných úkonů jako např. rozhodnutí o námitce č.j. 94995/05/ 273010/7630, byly vydány osobou, o jejíž nepodjatosti jsou pochybnosti a jde tedy o rozhodnutí nezákonná. G. Absence procesu hodnocení důkazů. Již v prvním vyjádření ze dne 3. 10. 2003 ke zprávě o kontrole se žalobkyně tázala, z jakých důkazních prostředků bylo vycházeno, jak tyto důkazní prostředky byly hodnoceny, jež se staly důkazem a které podklady se naopak důkazem nestaly a proč atd. Bylo požadováno doplnění zprávy o kontrole, přesto k projednání byla předložena zpráva beze změn. Totéž bylo zopakováno v dalším vyjádření ze 4. 10. 2005. Opět se tak nestalo. V tomtéž podání (viz str. 2 nahoře) byl správce daně výslovně upozorněn na fakt, že zpráva o daňové kontrole je jen jedním z důkazních prostředků (dle ustanovení § 31 odst. 4 daňového řádu) a byl v tomto duchu upozorněn i na judikaturu NSS. Totéž žalobkyně zopakovala při ústním jednání dne 23. 11. 2005 (viz protokol č.j. 94228/05/ 273930/2805 – str. 15 dole) a opětovně požádala o doplnění zprávy. Stále tak nebylo známo, na základě jakých důkazů by chtěl správce daně daň doměřit. Platební výměr ze dne 24. 11. 2005 se opíral o jediný důkaz, a to o zprávu o daňové kontrole č.j. 72315/03/273930/3352. Žalobkyně požádala správce daně o sdělení, které důkazní prostředky osvědčil jako důkaz a na základě jakých správních úvah. Správce daně se v odpovědi odkázal na zprávu o daňové kontrole č.j. 72315/03/273930/3352. Ani ve spisech není žádný úřední záznam o hodnocení důkazů, ani jiná listina zachycující myšlenkové postupy pracovníků správce daně při hodnocení důkazů, jak to má na mysli ustálená judikatura. Jediným důkazem byla zpráva o daňové kontrole, přičemž pracovnice vyměřovacího oddělení neprováděla žádné hodnocení důkazů, protože akceptovala údaje uvedené ve zprávě o kontrole. Postup správce tak výrazně omezil, ne-li znemožnil věcné projednání kontrolního zjištění a možnost kvalifikovaně se k němu vyjádřit, a to jak v průběhu kontroly, tak v odvolacím řízení a stejně tak ovlivnil i obsah této žaloby. Žalovaný tím, že neodstranil vady řízení před orgánem I. stupně, porušil ustanovení § 50 odst. 3 daňového řádu. Oba orgány se pak společně dopustily porušení zásady volného hodnocení důkazů plynoucí z ustanovení § 2 odst. 3 a dále pak z ustanovení § 31 odst. 2 citovaného předpisu, a to zejména tím, že žádné hodnocení důkazů neprováděly a pokud snad ano, pak v rozporu se zásadami součinnosti (§ 2 odst. 2), spolupráce (§ 2 odst. 9) a zákonnosti (§ 2 odst. 1) odmítly tyto výsledky hodnocení důkazů žalobkyni přes její výslovné a opakované naléhání sdělit. Tím ji zkrátily na právech spravedlivého procesu, rovnosti zbraní, na právu být přítomen projednání své věci a právu vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Ani žalovaný v napadeném rozhodnutí nikde neuvádí, které důkazní prostředky osvědčil jako důkaz a které nikoli, ani jakými úvahami byl při jejich hodnocení veden. Neuvádí ani, která hodnocení důkazů, provedená orgány I. stupně, přezkoumával, ani kde se tato hodnocení nacházejí ve správním spise. H. Vady projednání zprávy o daňové kontrole. Žalovaný si je podle žalobkyně těchto vad dobře vědom, když na str. 2 napadeného rozhodnutí uvádí, nikoli, že zpráva byla projednána, ale jen, že byla spolupodepsána. Ani to ale neodpovídá skutečnosti, jak plyne ze zprávy o kontrole č.j. 72315/03/273930/3352 (str. 5), tak i z průběhu ústního jednání (viz protokol č.j. 94228/05/273930/2805 strana 15 dole). Zástupce žalobkyně totiž trval na tom, aby zpráva byla projednána a projednávána, ale nebylo mu to umožněno. Nedostal jedinou odpověď na své otázky, zpráva nebyla doplněna, jak žádal, nedozvěděl se, jak byly důkazní prostředky získány a zda-li to nebylo v rozporu se zákonem, prostě vůbec nic. Z uvedeného protokolu je ostatně patrno, že toho dne žádné projednávání neprobíhalo a že zástupce si zprávu jen převzal k prostudování. Tím, že platební výměr byl vystaven hned následující den, bylo již další projednávání zprávy postupem orgánu I. stolice znemožněno. Vyjádření správce daně (viz protokol č.j. 99479/05/273910/5424), že zpráva byla projednána, tak neodpovídá skutečnosti. Pracovníci správce daně ji považují za projednanou jen na základě toho, že ji před dvěma lety předali k přečtení a žalobkyně k ní podala písemné vyjádření (viz odst. 2 na str. 3 protokolu č.j. 75238/05/273930/2805). I. Právo na veřejné projednání věci a součinnost. Žalovaný se na str. 5 napadeného rozhodnutí odkazoval na rozsudek 29 Ca 86/2004, jehož obsah však žalobkyně nezná. V předmětném řízení správce daně pochybil zejména při dokazování, projednání zprávy o kontrole, vyměření výhradně na jejím základě a posuzování prekluze. Žalovaný postupoval v rozporu se zásadami součinnosti a spolupráce (viz § 2 odst. 2 a 9 daňového řádu), když odmítnul výslovný požadavek žalobkyně na účast v odvolacím řízení. Platí to o to více, když sám žalovaný v rozhodnutí tvrdí, že podané odvolání nebylo dostatečně konkrétní a srozumitelné. V této souvislosti se žalobkyně odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 425/01, podle něhož právo na veřejné projednání věci v přítomnosti daňového subjektu nelze vztahovat pouze k jedné části daňového řízení – daňové kontrole. Toto právo musí být daňovému subjektu přiznáno v celém daňovém řízení, tedy i v řízení odvolacím podle § 50 daňového řádu. Nepřezkoumatelné jsou rovněž důvody, pro které žalovaný odmítnul součinnost a spolupráci se žalobkyní, resp. její účast v odvolacím řízení. Žalovaný tak měl bezdůvodně a účelově zkrátit žalobkyni na právu na veřejné projednání věci v její přítomnosti v odvolacím řízení a tato nezákonnost pak měla přímý vliv na výsledek odvolacího řízení. J. Nezákonnost získání důkazních prostředků. Zde žalobkyně tvrdila, že neví, které důkazní prostředky byly osvědčeny jako důkaz a které nikoli, a proto že nemůže efektivně namítat zákonnost jejich získání dle ustanovení § 31 odst. 4 první věty daňového řádu. Vady v získání důkazních prostředků byly podle ní patrně důvodem k tomu, proč vůbec nebyly použity jiné důkazy, než jen samotná zpráva o daňové kontrole. Za důkaz však podle ní nemohl být použit protokol o zahájení daňové kontroly č.j. 45784/03/273930/3352 ze dne 30. 4. 2003, neboť jeho obsah vůbec neodpovídá skutečnosti (viz bod B výše), když při ústním jednání (viz protokol č.j. 94228/05/273930/2805 od str. 12 dokonce) vyšlo najevo, že skutečný průběh jednání byl jiný, než jak byl zaznamenán (viz str. 14). Vzhledem k tomu pak nemají žádnou důkazní hodnotu ani další listiny – např. výslechy svědků, neboť ty lze, jsa získány před zahájením řízení v rámci vyhledávací činnosti, použít až po zahájení příslušného řízení. Správce daně krom toho nikdy neprováděl jakoukoli fyzickou kontrolu dokladů nebo jiných písemností u žalobkyně. Povinnost předložit doklady naopak ukládal toliko svědkovi (viz protokol č.j. 48949/03/273930/3352), takže jde o důkazní prostředky získané v rozporu se zákonem, zejména s ustanovením § 16 odst. 2 písm. c) a ustanovení § 34 odst. 4 daňového řádu (absence řádné výzvy s poučením). Zpráva o daňové kontrole pak nebyla řádně projednána (viz bod G výše). Žalované rozhodnutí tak nemá podle žalobkyně oporu ve správním spisu, když jeho podkladem nejsou důkazy, které by si žalovaný opatřil v souladu s platným právním řádem. K. Zápočet zdanitelných plnění u neexistující osoby. Zde se žalobkyně zabývala situací, kdy od neexistující osoby bylo zároveň přijato a zároveň jí poskytnuto plnění ve stejné hodnotě, uhrazené zápočtem. Tato směna (zboží za jiné zboží) má podle žalovaného odlišné režimy pro DPH na vstupu a jiný pro DPH na výstupu. S tím se však žalobkyně neztotožňovala, když podle ní z takové směny zboží nelze oddělit její jednu polovinu (a tu zdanit) a druhou nikoli. Trvala na tom, že obě transakce musí mít stejný režim. Provedla-li totiž podle ní zápočet neexistující osoba (přičemž tu žalobkyně přirovnávala ke skutečně neexistující pohádkové bytosti), pak sice není nárok na odpočet na vstupu, ale také není povinnost odvést DPH na výstupu. K tomu žalobkyně zmínila nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 91/98 ohledně absolutní neplatnosti právních úkonů, z nichž pro účastníky ani pro třetí osoby nevznikají právní následky (obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 330/2001) a dále nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 666/02, na který odkazovala v řízení před správními orgány. Žalovaný tak podle žalobkyně porušil ustanovení § 16 odst. 8 daňového řádu, když při konečném stanovení daně nepřihlédnul ke všem okolnostem, které byly při daňové kontrole zjištěny, zejména k tomu, že také plnění uskutečněné ve prospěch neexistujícího pana Zavřela není zdanitelným plněním. Neprovedl ani žádný výklad příslušných ustanovení zákona o DPH, který by s ohledem na zjištěnou situaci ospravedlňoval použitý postup pracovníky správce daně, tedy vyloučení DPH na vstupu. Dodatečné stanovení daně je nezákonné, když podle žalobkyně nerespektuje všechny zjištěné skutkové okolnosti, které mají přímý vliv na stanovení daně. L. Aplikace DPH z pohledu práva EU na tento případ. V tomto bodu se žalobkyně věnovala závěru správce daně (viz protokol ze dne 23. 11. 2005, str. 13, č.j. 94228/05/273930/2805) i žalovaného (strana 4 žalovaného rozhodnutí), že žalobkyně nemá nárok na odpočet DPH na vstupu. Neztotožňovala se s ním pro jeho údajnou vnitřní rozpornost a nepodloženost právní argumentací. Žalovanému přitom vytýkala, že se nezabýval výkladem zákona o DPH v duchu judikatury Evropského soudního dvora a jeho místa v právním řádu České republiky. Právě v těchto souvislostech žalobkyně namítala, že byť je pro doměření daně rozhodný stav podle zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění, (tedy k 31. 5. 2000), nelze pominout skutečnost, že rozhodnutí správce daně i rozhodnutí žalovaného byla již vydána po účinnosti nového zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, platném pro zdaňovací období, tedy po vstupu České republiky do Evropské unie a za stavu, kdy náš právní řád, resp. předmětný zákon o DPH, byl plně harmonizován se Šestou směrnicí Rady 388/77. Při výkladu zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tak bylo nutno vycházet nikoli jen z jeho textu, ale také přihlížet k výkladu podle Šesté směrnice Rady 388/77, pokud zákonodárce nevyjádřil zcela odlišný záměr. V této souvislosti žalobkyně odkazovala na některé rozsudky Evropského soudního dvora (Optigen, Kittel a další), o něž opírala svoji argumentaci, podle níž je třeba vždy posuzovat každé plnění jednotlivě a odděleně zkoumat i cíl každé transakce. Z nich zdůraznila a podrobně rozváděla tezi, že nárok na odpočet osoby, která se účastní řetězce podvodných transakcí, musí zůstat zachován, jestliže tato osoba o podvodech nevěděla nebo nemohla vědět. Tedy že plněním, která nejsou zasažena podvodem, zůstává jejich objektivní charakter bez ohledu na transakce, které jim předcházely nebo které následovaly a že nárok na odpočet je důležitou součástí mechanismu fungování DPH a nemůže být odmítnut jenom proto, že dotčená transakce je označena za protiprávní nebo neplatnou. Z obsahu jednotlivých rozsudků přitom žalobkyně citovala jejich příslušné části. Z nich pak zdůraznila následující body z rozhodování Evropského soudního dvora: - každá transakce podvodného řetězce musí být z hlediska předmětu daně a na něj navazujícího nároku na odpočet posuzována zvlášť; - není možné nárok na odpočet zpochybnit pouze z důvodů, že některé jiné obchody v řetězci jsou podvodné; - při posuzování každého jednotlivého případu musí být zachována zásada právní jistoty a břemeno boje proti podvodu nesmí být přenášeno ze státu na jednotlivce; - členské státy mohou zavést dle čl. 21(3) taková opatření, která za určitých okolností uvalí daňovou povinnost resp. ručení za daň i na jinou osobu, než je dodavatel (např. na odběratele), pouze v takovém případě je možné vyžadovat zajištění daně od těchto osob dle čl. 22(8); - absolutní neplatnost smlouvy dle soukromého práva nevylučuje ještě sama o sobě aplikaci DPH včetně nároku na odpočet. Vzdor tomu žalovaný aplikoval zákon o DPH mechanicky, čistě podle jazykového výkladu předmětného ustanovení o nároku na odpočet daně. Argumentací a výkladem teleologickým v kontextu systému DPH v Evropské unii a aplikací Šesté směrnice Rady 388/77, včetně stávající závazné judikatury, se nezabýval vůbec. Přitom transakce s panem „Zavřelem“ musí být daňově neutrální. Žalovaný přitom sice připouští, že se žalobkyně stala obětí podvodu, ale zároveň výslovně uvádí, že následky tohoto podvodu a škodu z toho plynoucí nelze uplatňovat vůči státnímu rozpočtu. Žalovaný tak podle žalobkyně zaměňuje dvě různé věci, škodu způsobenou podvodným jednáním a samotný nárok na odpočet. Podle ní je však vyloučené, aby jí „jen“ nebyl uznán nárok na odpočet z přijatého plnění. Má-li žalovaný a správce daně důvody pro to, aby plnění uskutečněné ve prospěch pana „Z.“ zůstalo v tržbách a zdanitelných plněních na výstupu, pak stejně silný důvod existuje i pro nárok na odpočet z plnění od tohoto člověka přijatých. Žalovaný se tak vypořádal s doměrkem DPH nedostatečným způsobem, pro který je žalované rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalobkyně přitom zdůraznila, že argumentace Evropského soudního dvora se kloní k myšlence, že u osoby, která nevěděla a nemohla vědět o podvodnosti jednání někoho jiného, je plný nárok na odpočet DPH. Z průběhu daňového řízení, materiálů ve spise i dalších okolností případu je přitom zřejmé, že nevěděla a nemohla vědět o tom, že pan „Z.“ není pan Z. Žalobkyně se tak s vysokou pravděpodobností stala obětí lidí, kteří si ji vytipovali právě pro její důvěřivost a přitom spolehlivost v obchodních vztazích. V předmětné době neměla ve firmě ani jeden počítač napojený na Internet a běžně se spokojila s kopií osvědčení o registraci k daním nebo živnostenského listu, či výpisu z rejstříku. To o ní bylo obecně známo. Skutečnost, že je obětí a nikoli snad spolupachatelem podvodů, byla natolik zjevná, že ani žalovaný, ani správce daně k ní nečinil žádné dokazování, byť takových případů bylo v daném období více a všechny byly daňovými orgány doměřeny a všechny končí u soudu. M. Zrušení zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty. V této části žaloby žalobkyně namítala, že po vstupu do Evropské unie nelze vůbec použít ustanovení zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tedy podle něho rozhodovat. A to jednak vzhledem k Šesté směrnici Rady 388/77, Přístupové smlouvě a čl. 10a Ústavy České republiky a dále proto, že byl uvedený zákon zrušen a nelze rozhodovat podle neexistujícího zákona. Uvedla přitom, že úmyslem zákonodárce bylo nahradit jeden zákon jiným, tedy v souladu se závazky naší země vydávat po 1. 5. 2004 rozhodnutí na základě takového zákona, který je zcela (nebo alespoň z převážné části) kompatibilní s právem EU. Jak však plyne ze zprávy o kontrole (stana 4 protokolu č.j. 72315/03/273930/3352), doměřeno bylo za použití § 19 odst. 1 a 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů a platební výměr byl vystaven 24. 11. 2005, tedy bezmála dva roky po účinnosti zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Žalobou napadené rozhodnutí pak 21. 11. 2006, tedy ještě o rok později. V něm ani v jiných předchozích správních aktech, včetně zprávy o kontrole přitom není k tomuto problému jediná zmínka, a proto k němu ani nebylo možno rozvinout žalobní argumentaci. Rovněž nedostatek těchto důvodů vede k nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí. N. Vztah k dani z příjmů. Zde žalobkyně konstatovala, že jistě nelze ztotožňovat přijaté plnění s náklady a uskutečněné zdanitelné plnění s výnosy u daně z příjmů. Poukázala však na jisté souvislosti mezi daní z příjmů a DPH, konkrétně na to, že správce daně nemohl ponechat v nákladech na dosažení příjmů tyto „fiktivní“ náklady a musel je doměřit i na dani z příjmů. Žádné daňové řízení ani daňová kontrola však za celou dobu u žalobkyně neproběhly. Položila si proto otázku, proč je „problém“ jen u DPH a zároveň na ní odpověděla tím, že pokud by se otevřela řízení i na dani z příjmů, nutně by se zjistilo, že výdaje byly vynaloženy, že zboží existuje, tedy že skutkový stav je v souladu s podaným přiznáním. Celý doměrek je totiž postaven jen a jen na poměrně snadném tvrzení žalovaného, že doklad nevystavil plátce a tedy že není nárok na odpočet. Tento argument však ve světle judikatury Evropského soudního dvora nemůže obstát. Dodala, že tento postup odpovídá době svého vzniku, přičemž nebylo nic jednoduššího, než zpochybnit daňový doklad, neuznat návrhy důkazních prostředků a doměřit daň. Taková služební horlivost však nemá podle žalobkyně s principy právního státu nic společného. O. Nahlížení do spisů. Poslední žalobní námitka se týkala nahlížení do spisů dle § 23 daňového řádu. Žalobkyně k tomu uvedla, že několikráte u finančního úřadu nahlížela do spisů a pokaždé se setkávala s obstrukcemi a nezákonným chováním, které mělo vliv na zákonnost rozhodnutí. Podle ní se manipulovalo se spisy, nevedl se jejich obsah nebo se tento zcela účelově měnil, a to až po zcela vědomé utajování důkazních prostředků před žalobkyní a jejími zástupci či dokonce úmyslné odcizení spisového materiálu vedoucí pracovnicí orgánu I. stupně přímo před zraky ředitele úřadu a zástupce žalobkyně. Vadné je podle žalobkyně i zařazování jednotlivých listin do části spisů dle § 23 odst. 1 a odst. 2 daňového řádu. Způsob vedení spisů umožňuje podle žalobkyně manipulaci s obsahem a znemožňuje kontrolu jak občanovi (ve smyslu ochrany jeho práva na soukromí a ochranu osobnosti), tak kontrolu ze strany jiných orgánů státní moci, zejména soudu. Proti rozsahu, v jakém žalobkyni bylo umožněno nahlížet do spisů, podala řadu odvolání, jež dílem byla všechna zamítnuta. Vzhledem k tomu žalobkyně navrhovala, aby soud dle ustanovení § 75 odst. 2 s.ř.s přezkoumal také zákonnost rozhodnutí o nahlížení do spisů, když tyto úkony byly podkladem pro další řízení a vydání rozhodnutí napadeného touto žalobou. Vzhledem k tomu žalobkyně navrhovala zrušit jak žalované rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvoinstanční správního orgánu, která mu předcházela. Podáním ze dne 15. ledna 2007 žalobkyně ještě doplnila žalobní body. Konkrétně zmínila, že daňová kontrola nebyla zahájena dne 30. 4. 2003, jak tvrdil žalovaný, nýbrž již dne 17. 4. 2002 (viz protokol č.j. 40710/02/273930/3403). Při jednání toho dne totiž žalobkyně předala správci daně doklady za zdaňovací období května 2000. Žalobkyně tak splnila uloženou povinnost podle § 16 odst. 2 písm. c) daňového řádu, přičemž tímto krokem prý byla zahájena kontrola tohoto zdaňovacího období fakticky ve smyslu jeho § 2 odst. 7 daňového řádu. Jestliže však daňová kontrola byla zahájena už v r. 2002 (a lhostejno, zda-li formálně protokolem, nebo skutečně převzetím dokladů), pak tříletá lhůta prekluzívní končila dnem 31. 12. 2005. Pokud šlo o daňovou kontrolu, pak došlo k prekluzi. Jednalo-li se o dvě naprosto různá, samostatná a na sobě nezávislá daňová řízení. Informace a důkazní prostředky získané při tomto ústním jednání jsou proto maximálně pomůckami a nemohou sloužit jako důkazy (viz ustanovení § 31 odst. 6 daňového řádu) a dodatečné doměření daně založené na takovýchto důkazech je nezákonné. Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 24. dubna 2007. Uvedl v něm, že jak žalované rozhodnutí, tak i rozhodnutí o dodatečném vyměření daně byla řádně doručena, přičemž ani rozhodnutí žalovaného nebylo vydáno po prekluzi. Daňová kontrola byla zahájena dne 30. 4. 2003, o čemž svědčí protokol o zahájení daňové kontroly. Veškeré důkazní prostředky byly získány zákonným způsobem. není pravdivé tvrzení, že dodatečný platební výměr byl vydán pouze na základě zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tedy podle zrušeného zákona. Na tomto rozhodnutí správce daně je zcela jasně uvedeno, že daň je dodatečně vyměřena také podle § 111 bodu 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Proto podle zákonného ustanovení platí pro uplatnění daně z přidané hodnoty za období před 1. 5. 2004 dosavadní právní předpisy, tedy zákon ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný navrhoval žalobu zamítnout. Na vyjádření žalované ještě reagovala žalobkyně replikou ze dne 12. února 2008, a to v intencích žalobních bodů. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s“) a na základě toho rozsudkem ze dne 19. února 2008, č.j. 30 Ca 5/2007-51, zrušil jak rozhodnutí žalovaného ze dne 21. listopadu 2006, č.j.: 1950/130/2006-ŠK, tak i rozhodnutí Finančního úřadu Ústí nad Orlicí ze dne 24. 11. 2005, č.j.: 94792/05/273910/5424, jež mu předcházelo a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. K tomuto rozhodnutí jej vedl závěr, že zástupce zastupoval v předmětné věci žalobkyni na základě omezené plné moci, takže daňové orgány byly povinny doručovat písemnosti (včetně žalovaného rozhodnutí) nejen tomuto zástupci, ale i zastoupenému (žalobkyni). Krajský soud totiž nezjistil, že by žalobkyni bylo žalované rozhodnutí ještě v době běhu prekluzivní lhůty řádně doručeno nebo že by byla o jeho vydání alespoň informována. Tedy že by jí bylo doručeno toto rozhodnutí jiným vhodným způsobem. A za tohoto stavu konstatoval, že se žalovanému nepodařilo doručit napadené rozhodnutí žalobkyni v průběhu prekluzivní lhůty podle § 47 odstavce druhého daňového řádu, v důsledku čehož žalované rozhodnutí, týkající se doměření daně, nenabylo v této lhůtě právní moci. Po marném uplynutí prekluzivní lhůty však již daň nebylo možno vyměřit ani doměřit, respektive připustit, aby rozhodnutí o vyměření daně, byť bylo vydáno v zákonem stanovené lhůtě, nabylo právní moci až po uplynutí prekluzivní lhůty, neboť proces doměření daně by tak byl dovršen až v době, kdy právo daň vyměřit či doměřit správci daně nesvědčí. Vzhledem k prekluzi práva na dodatečné vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období květen roku 2000 proto krajský soud podle § 78 odst. 1 s.ř.s. obě uvedená rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátit v souladu s § 78 odst. 4 citovaného předpisu k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. února 2009, č.j. 9 Afs 37/2008-118, tak, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. února 2008, č.j. 30 Ca 5/2007-51, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru (viz odůvodnění uvedeného rozhodnutí), že předmětná plná moc byla neomezenou plnou mocí, takže vývody žalobkyně i krajského soudu ohledně nutnosti doručení napadeného rozhodnutí též žalobkyni ještě v průběhu prekluzivní lhůty podle § 47 odstavce druhého daňového řádu, pokud mělo vyvolat v něm stanovené důsledky, se ukázaly být lichými. Okamžik doručení žalovaného rozhodnutí žalobkyni tak byl pro určení právní moci žalobou napadeného rozhodnutí nerozhodný. Po výše uvedeném zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu se žalobkyně opakovaně vyjádřila k věci podáním ze dne 3. května 2009. Tvrdila, že se Nejvyšší správní soud v právní kvalifikaci plné moci odchýlil od své dřívější judikatury a neztotožnila se s jeho závěry. Zdůraznila, že daňová kontrola byla zahájena o rok dříve, než uváděl žalovaný, takže k prekluzi stejně došlo. Vycházela přitom z ústního jednání se žalovaným dne 17. 1. 2007 (viz protokol č.j. 569/07-1300-607589, v němž je na str. 4 výslovná otázka, jak byly hodnoceny protokoly č.j. 40710/02/273930/3403 a další z r. 2002), které potvrzuje, že žalovaný o prekluzi věděl a přesto vědomě a úmyslně postupoval protizákonně. Žalovaný totiž podle žalobkyně věděl, že v protokolu č.j. 40710/02/273930/3403 na str. 2 je obsažena otázka zápočtu plnění s Janem Zavřelem, věděl, že doklady, které si převzal pro účely doměření daně napadenými platebními výměry si převzal již o rok dříve, atd. Kontrola tak byla zahájena fakticky 17. 4. 2002 a mohla trvat tedy nejdéle do 31. 5. 2005 a to včetně právní moci, jak plyne z dostupné judikatury. Žalobkyně přitom zdůrazňovala, že je nutno přihlížet ke skutečnému obsahu právních úkonů, tedy nedívat se na formální zahájení kontroly, ale na její zahájení skutečné. Z výše uvedených důvodů si proto při zahájení kontroly v roce 2003 kontrolní pracovníci nevzali žádné doklady ke kontrole, jelikož je již o rok dříve měli. V tom žalobkyně spatřovala nekorektní postup finančních úřadů, vědomé klamání účastníků řízení, zatajování důkazů. K prekluzi se přitom přihlíží i bez návrhu. Žalobkyně pokračovala, že zahájení daňových kontrol protokolem ze dne 3. 2. 2003, č.j. 6762/03/273930/2805, bylo ryze formální a nezákonné. Pokud měl správce daně skutečně důvody pro provádění daňové kontroly, měl je sdělit při zahájení jednání (viz odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07). Zároveň zopakovala návrh na zrušení i rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí. Žalobkyně zároveň žádala o nařízení jednání v dané věci, a to z obavy, že bude krajský soud při rozhodování postrádat některé písemnosti, neboť předložené správní spisy dle ní nebyly úplné a v takovém případě by mohla podat potřebná vysvětlení. Na základě toho krajský soud znovu projednal žalobu při jednání dne 9. března 2010 a ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 19. března 2010, č.j. 30 Ca /2007-141, tak, že žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010, č.j. 9 Afs 61/2010-215, tak, že rozsudek ze dne 19. března 2010, č.j. 30 Ca /2007-141, zrušil a věc vrátil nadepsanému krajskému soudu k dalšímu řízení. Jak je z jeho závěru zřejmé (č.l. 231), Nejvyšší správní soud sice neshledal žádnou z námitek žalobkyně (stěžovatelky) uplatněných v kasační stížnosti za důvodnou, nicméně z úřední povinnosti zjistil, že rozsudek krajského soudu ze dne 19. března 2010, č.j. 30 Ca /2007-141, byl zatížen vadou nepřezkoumatelnosti. A to ohledně námitek žalobkyně týkajících se dodržování zákonného postupu při rozhodování o otázkách souvisejících s rozsahem jejího nahlížením do daňového spisu. Byv podle § 110 odst. 3 s.ř.s. vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem, postupoval dále krajský soud v intencích jeho závěrů, tedy přezkoumal napadené rozhodnutí znovu v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního zákona s.ř.s. Za tím účelem nařídil na den 26. dubna 2011 ústní jednání, a to ve snaze dát žalobkyni možnost ještě jednou se vyjádřit k věci. Při něm žalobkyně předně uvedla, že v dokumentu ze dne čj. 40710/02/273930/3403, je v kolonce předmět jednání uveden odkaz na dokument čj. 12935/02/273930/3582, který nikdy neviděla a není založen ve správním spisu. Dle daňových orgánů mělo jít o dožádání z Finančního úřadu v Hustopečích, z jeho trojčíslí je však zřejmé, že jde o doklad Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí. V návaznosti na to vyslovila žalobkyně názor, že krajskému soudu nejsou zasílány úplné správní spisy, ale pouze fotokopie jejich vybraných částí. Dále odkazovala na protokol ze dne 24. 2. 2005, čj. 18805/05/273940/5080, který dle jejího mínění mohl být ve správním spisu obsažen a jenž se týká nahlížení do spisů nejen této daňové věci, ale i dalších současně probíhajících. Při tomto jednání měla vedoucí exekučního oddělení Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí vytrhnout zástupci žalobkyně při prohlížení spisů „část šanonu z ruky a tyto podklady již nikdy ve správním spise“ nebyly nalezeny. Mělo se jednat o podklady, v nichž žalovaný upozorňoval na určitá pochybení vytýkaná ze strany žalobkyně. K dotazu krajského soudu, která rozhodnutí týkající se nahlížení do spisu žalobkyně konkrétně napadá, uvedla, že se jedná o všechna rozhodnutí o všech nahlíženích do správního spisu. Zejména pak rozhodnutí o nahlížení do spisu, jež se uskutečnilo dne 24. 2. 2005. Na to žalovaný uvedl, že předmětem daného řízení je daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen roku 2000 a že dle jeho názoru žalobkyně nahlížela do spisu v této věci jedině dne 17. 1. 2007. Protokol o tomto úkonu zároveň krajskému soudu předložila. Jeho součástí byla i listina, na níž je uveden seznam všech dokumentů založených do spisu do doby jeho předání žalovanému jako odvolacímu orgánu, totožná s tou, která je ve správním spisu. Zároveň žalovaný předložil krajskému soudu rozhodnutí týkající se nahlížení do spisů, ale v jiných řízeních. V replice na to žalobkyně uvedla, že pokud žádala o nahlížení do správního spisu, tak se vždy jednalo o nahlížení do kompletního spisu, který se týkal žalobkyně, nikoliv jen určitého časového období. Požadovala znát položku, kterou správní spis začíná. Oba účastníci řízení přitom setrvali na svých dosavadních návrzích. Po novém přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl krajský soud k následujícím zjištěním a právním závěrům. Z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí ze dne 24. 11. 2005, č.j.: 94792/05/273910/5424, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 429.000,-Kč za zdaňovací období květen roku 2000 bylo vydáno na základě kontroly na daň z přidané hodnoty zahájené dne 30. 4. 2003. Tomu předcházel žalobkyní jako daňovým subjektem uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na základě dokladu označeného „Faktura“ č. 200068, vystaveného J. Z., dne 2. června 2000, s datem uskutečněného zdanitelného plnění dne 29. 5. 2000. Žalobkyně sice rozporovala okamžik, kdy k zahájení daňové kontroly došlo či zda vůbec byla daňová kontrola zahájena zákonným způsobem, s těmito námitkami se však krajský soud neztotožnil. Žalobkyni lze dílem přisvědčit v tom, že protokol ze dne 30. 4. 2003, č.j. 45784/03/273930/3352, nemá sám o sobě z pohledu dnešní judikatury všechny potřebné náležitosti požadované pro závěr o řádném zahájení daňové kontroly. Nelze ovšem nevidět, že se v té době judikatura Nejvyššího správního soudu teprve začínala formovat, a že případy z doby před ní proto nelze poměřovat bez dalšího její dnešní optikou, nýbrž s ohledem na materiální stránku věci v té době. S ohledem na tato výkladová kritéria dospěl krajský soud k závěru, že protokol ze dne 30. 4. 2003, č.j. 45784/03/273930/3352, ve spojitosti s protokolem o ústním jednání konaném dne 12. 5. 2003, č. 48949/03/273930/3352, respektive oba tyto úkony ve své vzájemné návaznosti a souvislosti, již relevantními pro závěr o řádně zahájené daňové kontrole jsou. V protokolu ze dne 30. 4. 2003, č.j. 45784/03/273930/3352, totiž žalobkyně byla seznámena s tím, že u ní bude provedena daňová kontrola v její provozovně dne 12. 5. 2003, a to ohledně daně z přidané hodnoty za zdaňovací období květen roku 2000, tedy bezprostředně poté, a ta také v uvedený termín započala faktickými úkony. Konkrétně výslechem Č. Ž. ohledně skutečností souvisejících s obchodními činnostmi sdružení ZAKOV, a to se zaměřením na obchodní jednání s podnikatelem J. Z. souvisejícím s fakturou č. 200068. Žalobkyně byla těchto jednání osobně účastna, přičemž k výpovědi svědka, svého manžela Č. Ž., který podle její výpovědi měl na starosti sjednávání obchodních smluv (viz protokol ze dne 30. 4. 2003, č. 45066/03/273930/3352), neměla žádných připomínek. Je přitom nemyslitelné, aby jí smysl těchto úkonů unikl, že by nevěděla, že je u ní prováděna daňová kontrola. Z uvedených důvodů se proto krajský soud ztotožňuje se žalovaným v tom, že zahájení daňové kontroly nebylo formálním aktem, ale že šlo o řádně zahájené daňové řízení. Krajský soud se neztotožňuje se žalobkyní ani v tom, že by byla daňová kontrola zahájena v poslední den prekluzívní lhůty. Žalobkyně totiž byla kontrolována jako plátce daně z přidané hodnoty s měsíčním zdaňovacím obdobím, a proto byla povinna podat daňové přiznání za období měsíce května 2000 do 25. června 2000. Tříletá prekluzivní lhůta pak podle § 47 odst. 1 daňového řádu počala běžet dnem 1. 6. 2000 a skončila by dnem 31. 5. 2003. Toho dne však daňová kontrola zahájena nebyla, jak již uvedeno vpředu, přičemž v této lhůtě byly provedeny ještě další úkony. Daňová kontrola daného zdaňovacího období (květen 2000) přitom nebyla zahájena ani v roce 2002, tedy o rok dříve, jak se to žalobkyně snažila dokázat s odkazem na protokol ze dne 17. 1. 2007, č.j. 569/07-1300-607589, sepsaný u žalovaného. Z něho totiž nic takového nevyplývá. Kromě toho v protokolu ze dne 17. 4. 2002, č.j. 40710/02/273930/3403, je zaznamenán průběh jednání v souvislosti s dožádáním Finančního úřadu v Hustopečích, takže jde o protokol z ústního jednání, jenž byl sepsán právě pro tyto účely, nic více. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani okolnost, že již tehdy se správce daně setkal s doklady formálně vystavenými J. Z., neboť v té době ještě netušil potřebu provést u žalované vlastní daňovou kontrolu. Tu shledal až následně. Daňová kontrola tak byla zahájena ještě v průběhu prekluzivní lhůty, v důsledku čehož v souladu s § 47 odst. 2 daňového řádu začala běžet od konce roku 2003 znovu tříletá lhůta k dodatečnému vyměření daně, která skončila dnem 31. 12. 2006. V této lhůtě bylo o dané daňové povinnosti žalobkyně rozhodnuto a rozhodnutí o tom jí řádně doručeno (viz zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu). S touto skutečností však žalobkyně srozuměna není a vzhledem k tomu na ní váže v žalobě další procesní námitky, jako že v tom případě výslechy svědků, dožádání a další provedené úkony, jsou pouze vyhledávací činností, nikoliv dokazováním. Proto také nemá daňovou kontrolu za zahájenou, zprávu o kontrole za projednanou atd. Právě v souvislosti s tím ale musí krajský soud zdůraznit, že jde o námitky, které s ohledem na výše uvedený právní závěr o řádném zahájení daňové kontroly nemohou na věci cokoliv změnit, respektive že za tohoto stavu není nutné rozhodnutí odůvodňovat natolik obsáhle, že by bylo třeba vyžadovat podrobnou odpověď na každý nepřípadný argument, skutečně odvádějící pozornost od podstaty věci. Ostatně valná část těchto námitek je nekonkrétních, vyjadřujících obecnou nespokojenost žalobkyně s rozhodnutím žalovaného, takže odpovědi na ně by bylo třeba hledat nikoliv v odůvodnění žalovaného rozhodnutí, nýbrž o nich spekulovat na základě správního spisu. Nehledě na to, že ne každé procesní pochybení má vliv na věcnou správnost přezkoumávaného rozhodnutí. Do této kategorie námitek patří tvrzení žalobkyně spojované s tím, že pracovníci správce daně prováděli jen vyhledávací činnost, a proto jimi prováděné úkony nebylo možno použít jako důkazní prostředky, že nebyly provedeny úkony směřující k vyměření daně nebo že dokonce obsah protokolu ze dne 23. 11. 2005, č.j. 94228/05/273930/2805, neodpovídal skutečnému průběhu řízení a zpráva o kontrole nebyla projednána. S těmito námitkami se krajský soud neztotožňuje. V posuzované věci šlo o to, zda měla žalobkyně nárok na odpočet DPH či nikoliv v kontextu ustanovení § 19 odst. 1 a 2 zákona o DPH. V uvedených odstavcích bylo stanoveno: „(1) Pokud tento zákon nestanoví jinak, plátce má nárok na odpočet daně, pokud jím přijatá zdanitelná plnění, uskutečněná jiným plátcem nebo zboží z dovozu, použije při podnikání nebo při činnosti vykazující všechny znaky podnikání kromě toho, že je prováděna podnikatelem. (2) Plátce prokazuje nárok na odpočet daně daňovým dokladem zaúčtovaným podle zvláštního právního předpisu, 16a) případně evidovaným podle § 11 u plátců, kteří nejsou účetní jednotkou, který má všechny tímto zákonem předepsané náležitosti a který byl vystaven plátcem. V případě, že doklad neobsahuje všechny náležitosti daňového dokladu, prokazuje plátce nárok podle zvláštního právního předpisu. 16d)“ V dané věci bylo zjištěno, že zdanitelné plnění mezi podnikatelem J. Z. a žalobkyní realizováno nebylo. Žalobkyně nakonec tuto skutečnost sama uznala (viz např. str. 13 protokolu č.j. 94228/05/273930/2805, jehož předmětem bylo mimo jiné seznámení zástupce žalobkyně se stanoviskem správce k daně k jejím námitkám proti zprávě o kontrole č.j 72315/03/273930/3352), přičemž zaujala pozici podvedené a poškozené osoby. V průběhu řízení vyslechl správce daně k této otázce dne 23. 6. 2003 jako svědka J. Z. za účasti Č. Ž., zástupce žalobkyně. Jmenovaný svědek při výslechu mimo jiné uvedl, že žalobkyni nikdy neviděl, nezná ji, v roce 2000 s ní žádný obchodní případ nerealizoval, nezná ani Č. Ž., v provozovně sdružení ZAKOV nikdy nebyl, příslušné daňové doklady nevystavil a nepodepsal, včetně faktury č. 200068 ze dne 29. 5. 2000 znějící na částku 2,379.000,-Kč. Na to zástupce žalobkyně prohlásil, že přítomný J. Z. není tou osobou, se kterou jako s J. Z. jednal, a proto ani žádné otázky k němu neměl. J. Z. tedy při výslechu popřel pravost předmětné faktury a obchodování se žalobkyní. Tato svědecká výpověď byla relevantním důkazem. Podle ustanovení § 19 odst. 1 a odst. 2 zákona o DPH měl plátce nárok na odpočet daně, pokud jím přijatá zdanitelná plnění, uskutečněná jiným plátcem, použil při podnikání nebo při činnosti vykazující všechny znaky podnikání kromě toho, že je prováděna podnikatelem. Plátce přitom prokazuje nárok na odpočet daně daňovým dokladem, který má všechny tímto zákonem předepsané náležitosti a který byl vystaven plátcem. V případě, že doklad neobsahuje všechny náležitosti daňového dokladu, plátce prokazuje nárok podle zvláštního právního předpisu, kterým je dle poznámky pod čarou § 31 daňového řádu. Dokazování v daňovém řízení je přitom založeno na premise, že daňový subjekt dokazuje všechno, co uvedl v daňovém přiznání a dále prokazuje skutečnosti, k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván; stíhá jej jak břemeno tvrzení, tak i břemeno důkazní. Je zjevné, že důkazní břemeno je rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, který dokazuje jen skutečnosti uvedené v § 31 odst. 8 daňového řádu. Současně má povinnost dbát na úplné zjištění rozhodných skutečností a není v tom vázán pouze návrhy daňového subjektu. Prokazování uskutečnění výdaje je prvotně záležitostí formální - dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklad se všemi požadovanými náležitostmi nemůže být použit jako důkaz o uskutečnění obchodního případu v něm deklarovaného, pokud není prokázáno, že k jeho uskutečnění fakticky došlo. Ne každý uplatněný výdaj proto obstojí jako výdaj daňově uznatelný. Náležitostí daňového dokladu, jehož lze užít pro prokázání nároku na odpočet daně, vymezuje § 12 zákona o DPH. Mezi ně řadí mimo jiné i údaje identifikující plátce, který zdanitelné plnění uskutečnil (§ 12 odst. 2 písm. a) a b) zákona). V průběhu řízení bylo nezvratně prokázáno, že podnikatel J. Z. , žalobkyni neposkytl zdanitelné plnění v podobě náhradních dílů pro výrobní linku na výrobu dámských vložek. Daňové orgány proto dospěly ke správnému závěru, že předmětnou fakturu nebylo možno uznat za účinný daňový doklad podle § 12 zákona o DPH, neboť nesplňovala náležitosti daňového dokladu ve smyslu jejího obsahového souladu s realizovaným plněním. Jak se ostatně vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 30. 8. 2005, čj. 5 Afs 188/2004 - 63, (dostupný na www.nssoud.cz), „jestliže v průběhu daňového řízení vyšlo najevo, že doklad, kterým má být prokázán nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, ve skutečnosti nevystavil na něm uvedený plátce, nesplnil daňový subjekt jednu z podmínek nutných pro uplatnění nároku na odpočet daně; takový doklad pak nelze uznat za daňový doklad ve smyslu § 12 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1998. Prokázal-li správce daně, že osoba uvedená na dokladu, kterým má být prokázán nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, tento doklad nevystavila, dostál své povinnosti ve smyslu § 31 odst. 8 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Správce daně za této situace nemá povinnost prokazovat, kdo doklad vystavil; tuto povinnost má výhradně daňový subjekt.“ Obdobě se vyjádřil Nejvyšší správní soud i v rozhodnutí ze dne 2. 2. 2006, čj. 5 Afs 44/2005 - 58, www.nssoud.cz. Správce daně ve smyslu § 31 odst. 8 daňového řádu tak prokázal, že zmíněný J. Z.nevystavil předmětnou fakturu a žalobkyně tak nesplnila jednu z podmínek nutných pro uplatnění nároku na odpočet daně. Na této skutečnosti nic nemění ani její tvrzení, že se stala obětí podvodu na dani z přidané hodnoty, vzdor argumentacím žalobkyně v duchu judikatury Evropského soudního dvora. Opírala se přitom o některé jeho rozsudky, např. ve věci Optigen a Kittel. Soudní dvůr v těchto věcech vyslovil závěr, že nárok na odpočet stanovený v čl. 17 a násl. tzv. šesté směrnice o dani z přidané hodnoty je nedílnou součástí systému daně z přidané hodnoty a nemůže být v zásadě omezen. Toto pravidlo se uplatňuje přímo pro všechny daně, které zatěžují plnění uskutečněná na výstupu (viz rozsudek Optigen bod 53, rozsudek Kittel, bod 47). Otázka, zda daň z přidané hodnoty za předchozí nebo následující prodej týkající se dotčeného zboží byla nebo nebyla zaplacena do státní pokladny, nemá vliv na nárok osoby povinné k dani na odpočet daně z přidané hodnoty odvedené na vstupu (viz rozsudek Kittel, bod 49). Žalobkyni je třeba přisvědčit v tom směru, že z citovaných rozsudků Optigen a Kittel (i dalších) skutečně vyplývají závěry, které uvádí v žalobě. Nicméně ve světle této i související daňové judikatury Soudního dvora nelze přisvědčit názoru žalobkyně, že by ustanovení § 19 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v daném případě nebyla vyložena eurokonformně. Podle rozsudku Optigen je totiž nutné přiznat nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v případě plnění (v řetězci po sobě následujících plnění), která nejsou sama o sobě zasažena podvodem na dani z přidané hodnoty, a to za předpokladu, že osoba povinná k dani nevěděla nebo nemohla vědět, že plnění je zasažené podvodem na dani z přidané hodnoty. V rozsudku Kittel Soudní dvůr rovněž uvedl, že subjekty, které přijmou veškerá opatření, jež od nich mohou být rozumně vyžadována, aby zajistily, že jejich plnění nejsou součástí podvodu, bez ohledu na to, zda se jedná o podvod na dani z přidané hodnoty, nebo jiné podvody, musejí mít možnost důvěřovat legalitě uvedených plnění, aniž by riskovaly ztrátu nároku na odpočet daně z přidané hodnoty odvedené na vstupu (rozsudek Kittel, bod 51, obdobně také rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 5. 2006, Federation of Technological Industries, C- 384/04, bod 33). A contrario pokud osoba povinná k dani věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na dani z přidané hodnoty, nelze této osobě nárok na odpočet daně z přidané hodnoty přiznat. Žalobkyně tvrdí, že se stala obětí podvodu, o kterém nevěděla a vědět nemohla, když si ji vytipovali lidé pro její důvěřivost a spolehlivost v obchodních vztazích. V předmětné době žalobkyně navíc neměla ve firmě ani jeden počítač napojený na internet a běžně se spokojila s kopií osvědčení o registraci k dani nebo živnostenského listu či výpisu z obchodního rejstříku. To o ní prý bylo obecně známo. Žalovaný koneckonců nezpochybňoval, že by žalobkyně nepřijala předmětné plnění, pouze konstatovala, že pokud se tak skutečně stalo, nakoupila je od neznámé osoby. Pokud však vyšlo najevo, že daňový doklad tato plnění deklarující ve skutečnosti nebyl vystaven plátcem daně na tomto dokladu uvedeným (Janem Zavřelem), daňové orgány nebyly povinny zjišťovat, od koho žalobkyně ve skutečnosti plnění přijala. Pokud tedy žalobkyně namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu za situace, kdy daňový doklad ve smyslu ustanovení § 12 zákona o DPH nelze uznat, bylo nutné ve světle žalobkyní zmiňovaných rozsudků Soudního dvora zkoumat, zda žalobkyně věděla nebo mohla vědět o podvodném plnění. Z obsahu napadeného rozsudku je přitom dostatečně patrné, že žalovaný a priori nevyloučil možnost, že žalobkyně mohla být v daném obchodním případě podvedena falešnou fakturou. Nicméně si bylo třeba položit otázku, zda žalobkyně přijala veškerá opatření, která od ní mohla být rozumně vyžadována, aby zajistila, že její plnění nebude součástí podvodu. A krajský soud si na ni musel odpovědět, že nejen nic, ale že dokonce podobným případům svým chováním nahrávala. Co jiného totiž říci o tom, že se spokojovala s fotokopiemi důležitých dokladů u obchodů spojených s miliónovými transakcemi, že podobné obchody neztěžovala bezhotovostním stykem (např. v jiném případě vyplatila v roce 2000 J. P. v hotovosti částku 4,488.295,- Kč) atd., takže vytvořila-li si ve veřejnosti svojí nedůsledností o sobě takovýto obrázek, tak pro podvod daného typu sama vytvořila předpoklady. Jinými slovy, žalobkyně nedodržovala v obchodních vztazích dostatečnou míru obezřetnosti, která by se jinak v takovýchto případech očekávala. Žalobkyně si tak jako podnikatelka dostatečně neuvědomovala, že je to ona, kdo nese hospodářské riziko, vyplácí-li vysoké částky člověku, o kterém má minimální informace. Je rovněž s podivem, že se ještě ke dni 23. 11. 2005, kdy s ní byla projednávána zpráva o kontrole, nedomáhala svých práv v trestním řízení, což by bylo vzhledem k hodnotě uskutečněné obchodní transakce očekávatelné. Za tohoto stavu ale nelze rozumně dojít k závěru, že by žalobkyně vynaložila veškerou odbornou péči, aby mohla zjistit, že se stala obětí daňového podvodu. V těchto závěrech postupoval krajský soud v intencích ustálené judikatury. Jak totiž zdůraznil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 1. 2008, čj. 9 Afs 67/2007 - 147 nebo ze dne 22. 1. 2009, čj. 9 Afs 73/2008 - 162, oba dostupné z www.nssoud.cz, „pro podnikatele závěry Evropského soudního dvora neznamenají pouze bezbřehou ochranu nároku na odpočet daně, ale znamenají mimo jiné povinnost věnovat zvýšenou pozornost interním kontrolním mechanismům, aby v případě odhalení podvodného jednání nevznikly pochybnosti, že o podvodu věděli či se zřetelem ke všem okolnostem vědět mohli. Je totiž věcí podnikatelského subjektu, aby v zájmu minimalizace podnikatelského rizika přizpůsobil svou obchodní činnost konkrétním podmínkám a při sjednávání obchodních kontraktů (zvláště se značným finančním dopadem) se v rámci možností snažil dbát na bezproblémovost svých obchodních partnerů.“ Bylo proto v zájmu žalobkyně, aby při hledání obchodních partnerů postupovala s určitou mírou obezřetnosti a nepřipustila ohledně své osoby ve veřejnosti vznik takových představ, které sama prezentovala (důvěřivost a povrchnost v přístupu k obchodním případům). V této souvislosti třeba odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, čj. 8 Afs 81/2007 - 42, www.nssoud.cz, v němž se konstatuje, že je na podnikateli, aby vyvinul alespoň minimální úsilí a zkontroloval ve veřejně dostupném obchodním rejstříku, zda osoba údajně zastupující určitou společnost je oprávněna za ni jednat. Analogicky si měla žalobkyně či její zástupce zkontrolovat identitu osoby vydávající se za J. Z.. Krajský soud má dále za prokázané, že žalobkyni muselo být zřejmé, že ji správce daně vyzývá k předložení důkazů, kterými by ověřila nákup zboží od J. Z. a dodávky zboží této osobě, vzdor tomu, že v protokolu č.j. 48949/03/273930/3352, na straně páté, je uvedeno, že je předloží svědek Č. Ž.. Třeba totiž vycházet z funkce jmenovaného ve sdružení ZAKOV (právě proto s ním bylo jednáno), ale především z toho, že žalobkyně byla celému jednání přítomna. Z obsahu jednání přitom muselo být žalobkyni zřejmé, přes citaci o přijatých ujednáních, že se jedná o předložení důkazů, jimiž by právě žalobkyně prokázala přijetí zdanitelného plnění. To ovšem žalobkyně neučinila a své důkazní břemeno neunesla (důvodné pochybnosti správce daně nevyvrátila) a celou svoji obranu zaměřila na tvrzení o procesních pochybeních (viz žalobní námitky). Přitom vycházela, jak již uvedeno výše, z presumpce nezahájení daňové kontroly a námitky opírala o tento pro ni zřejmý fakt. Pokud jde o námitku žalobkyně proti postupu pracovníka správce daně při provádění daňové kontroly, údajně prekludovaného zdaňovacího období, bylo o ní rozhodnuto dne 26. 10. 2005 pod č.j.: 86974/05/273930/4460 (viz petit žaloby, další rozhodnutí v této souvislosti v žalobě uváděná se týkají jiných daňových období), a to dle § 16 odst. 4 písm. d) daňového řádu. Krajský soud neshledal ani tuto námitku žalobkyně ze dne 4. 10. 2005 důvodnou. Vyřídila ji totiž k tomu oprávněná osoba zcela přiléhavým způsobem, když na ni v rozhodnutí reagovala a rozvedla důvody, pro které ji shledala neopodstatněnou. I tato část žalobních námitek byla založena na předpokladu žalobkyně, že k zahájení daňové kontroly nedošlo, v čemž se s ní však krajský soud neztotožnil, stejně jako s tím, že žalobkyni nebylo známo, zda je s ní „vedeno nějaké (nejspíše vyměřovací řízení)“. Uvádí-li sama, že se při bezpočtu ústních jednání takového sdělení dožadovala, pak je vyloučeno, aby nechápala smysl úkonů ze strany správce daně, to, že se po ní chce daňový doklad o tom, že jí bylo poskytnuto zdanitelné plnění plátcem DPH. Takový doklad však žalobkyně nikdy daňovým orgánům nepředložila, a proto jí také stíhá s tím spojený nepříznivý důsledek (k důkazní povinnosti viz výše). Z uvedených důvodů Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu žalobkyně i proti rozhodnutí správce daně ze dne 26. 10. 2005, č.j.: 86974/05/273930/4460. Pokud pak žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že v odvolání žalobkyně nejsou uvedeny žádné námitky vycházející ze zákona o DPH a že ostatní námitky jsou pouze procesního charakteru a to značně nejasné a nekonkrétní, krajský soud dané citaci rozumí na rozdíl od žalobkyně tak, že nešlo o námitky od jejichž posouzení záviselo rozhodnutí ve věci, nýbrž o ty jejich části, vyjadřující se k věci obecně, jako že správce daně nesprávně zjistil skutkový stav, provedl nesprávné hodnocení důkazů atd. bez jejich dalšího rozvedení, takže vyjadřují spíše nespokojenost žalobkyně s výsledky daňového řízení, než s konkrétními fakty. Ostatně v uvedeném duchu je koncipována i žaloba. Třeba přitom podotknout, že námitky procesního charakteru jsou v obraně žalobkyně skutečně rozhodující, a že při jejich hodnocení nelze pominout otázku, do jaké míry by mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. A v této souvislosti si je třeba také položit otázku, do jaké míry splnila svoji základní důkazní povinnost žalobkyně, jež tak vehementně napadá provedené důkazní řízení. Odpověď je nasnadě, nesplnila. A zde se musí krajský soud opakovat, že prokázal-li správce daně, že osoba uvedená na dokladu, kterým má být prokázán nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, tento doklad nevystavila, dostál své povinnosti ve smyslu § 31 odst. 8 daňového řádu. Naproti tomu žalobkyně svoji povinnost nesplnila. Pokud by tak učinit mohla, neexistuje žádný rozumně vysvětlitelný argument, proč tak dosud neučinila, namísto vedení řady jednání, včetně soudních. Takovéto možnosti žalobkyně k prokázání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty přitom nemohlo být v podstatě znemožněno žádným procesním pochybením ze strany daňových orgánů. Krajský soud proto má odůvodnění žalovaného rozhodnutí za sice stručné, nicméně věcně přiléhající a odpovídající smyslu a cíli zákona a tvrzení žalobkyně, že se žalovaný dostatečným způsobem nevypořádal s jejími námitkami a přesunoval na ni důkazní břemeno z tohoto pohledu za nedůvodné. K námitce týkající se nemožnosti aplikace zákona o DPH na daný případ (zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty) po vstupu České republiky do Evropské unie, krajský soud uvádí, že tuto problematiku upravuje § 111 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty tak, že pro uplatnění daně z přidané hodnoty za období přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i pro uplatnění práv s tím souvisejících, platí dosavadní právní předpisy. Daňové orgány tedy postupovaly správně, pokud při svém rozhodování vycházely právě ze zákona o DPH (zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění). Na nezákonnost žalovaného rozhodnutí neměla vliv ani lhůta, v níž bylo vydáno, ani pokyn Ministerstva financí D-125. V dané věci totiž nedošlo ke změně příslušnosti k rozhodnutí o odvolání žalobkyně na Ministerstvo financí, jak žalobkyně namítala. Podle žalobkyní zmiňovaného § 11 písm. d) zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, v platném znění, totiž provádí Ministerstvo financí úkony, které jinak patří do pravomoci územních finančních orgánů, anebo se může na provádění těchto úkonů podílet, pouze v odůvodněných případech. K atrakci na uvedený ústřední orgán státní správy tak nedochází automaticky, ale až na základě určitého správního úkonu, v jehož rámci je třeba onu „odůvodněnost“ posoudit. V přezkoumávané věci nebyla tato otázka předmětem zkoumání a nebyla ani předmětem jakýchkoliv výtek, a to ani ze strany žalobkyně. V této souvislosti proto nemůže být řeči ani o tom, že by v důsledku toho mělo být žalované rozhodnutí rozhodnutím nicotným. Nicotný je takový správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí (k tomu viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, čj. 6 A 76/2001-96, www.nssoud.cz). Žalobkyně se proto mýlí, pokud má zato, že rozhodnutí po uplynutí lhůty upravené metodickým pokynem MF, vydal k tomu nepříslušný orgán, když dle jejího názoru nastupuje tzv. atrakce. Daňový řád krom toho takový postup, ani zmíněný institut v rozhodnou dobu neupravoval, ani za této situace nepředpokládal a žalobkyně zde zřejmě zaměňuje daňové řízení s řízením správním vedeným podle zákona č. 500/2004 Sb. správní řád. Při správě daní se však správní řád, (s výjimkou postupu při vyřizování stížností) nepoužije (§ 99 daňového řádu). Pokud jde o samotnou délku rozhodování, ta byla a je upravena metodickými pokyny Ministerstva financí ČR, který je správce daně bezesporu povinen respektovat a dodržovat. Jestliže tak nečiní, má daňový subjekt možnost bránit se proti tomu a žádat vydání rozhodnutí ve věci např. žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Namítaná vada spočívající v překročení lhůt stanovených metodickými pokyny pro rozhodování však sama o sobě nezpůsobuje nicotnost rozhodnutí. Pro úplnost lze dodat, že novelizací daňového řádu provedenou zákonem č. 270/2007 Sb. byla s účinností od 31. 10 2007 do zákona včleněna úprava ochrany před nečinností správce daně. Ani tato nová úprava však nezakládá automaticky důsledek, o kterém hovoří žalobkyně ve své námitce. K námitce vztahující se k podjatosti krajský soud zjistil, že žalobkyně podala žádost o delegaci místní příslušnosti ze dne 30. 6. 2004 (v žalobě nesprávně uvedeno 30. 7. 2004), která došla správci daně dne 2. 7. 2004. Z jejího obsahu je zřejmé, že žalobkyně žádala o delegaci místní příslušnosti na Finanční úřad v Bruntále. Žádost odůvodňovala tím, že sama má zájem na správném stanovení daňové povinnosti a chce vyloučit všechny negativní vlivy, protože měla pocit, že pracovníci Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí nejsou zcela nezaujatí, když některým jejím před tím podaným žádostem nevyhověli. O této žádosti rozhodlo Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 11. 8. 2005, čj. 52/73 182/2005-522. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně nejen že žádost formálně nazvala jako žádost o delegaci místní příslušnosti, ale i z jejího obsahu jednoznačně vyplývá, že požadovanou změnu odůvodňovala právě postupy pracovníků tohoto finančního úřadu, se kterými nesouhlasila. Ve zmíněné žádosti tedy nevznesla námitku podjatosti ve smyslu § 26 daňového řádu, o které by mělo být samostatně rozhodováno. Takovou řádně vznesenou námitku nelze shledat ani v žalobkyní zmiňovaném vyjádření ke kontrolní zprávě ze dne 17. 5. 2004, když v něm pouze rozporuje skutečnosti uváděné ve zprávě a navrhuje její doplnění o podle ní chybějící důkazy. Navíc se toto vyjádření netýká zdaňovacího období květen r. 2000. Žalobkyně dále namítala, že pokud v daném případě došlo ke směně zboží (a v té souvislosti k úhradě zápočtem) s "neexistující" osobou, pak neměla mít povinnost ani odvést daň z přidané hodnoty na výstupu, což měl správce daně zohlednit. K tomu je nutno uvést, že správce daně a žalovaný neučinili závěr, že by se žádné plnění neuskutečnilo, ale provedenou svědeckou výpovědí vyvrátili tvrzení žalobkyně, že jí předmětné plnění poskytl deklarovaný subjekt Jan Zavřel jako plátce daně. Předložený daňový doklad tak nebyl vystaven plátcem DPH a nebyla tak splněna jedna ze zákonných podmínek pro uplatnění nároku na odpočet daně, proto jí nemohl být přiznán. Žalobkyně přece ani sama netvrdí, že si vše vymyslela a že vůbec s žádnou osobou neobchodovala, ale tvrdí, že se stala zřejmě obětí podvodu, když jednala s jinou osobou vydávající se za deklarovaný subjekt. Navíc toto své tvrzení ani ničím nepodpořila (nepodala podnět k zahájení trestního stíhání, apod). Pokud tedy této osobě (nikoliv "neexistující osobě") i sama zboží prodala, není pak z pohledu zákona o DPH důležité, o jakou osobu šlo (zda o plátce DPH či nikoliv), a z fakticky realizovaného plnění měla povinnost odvést daň. Žalobkyně namítala i to, že žalovaný porušil její právo na veřejné projednání věci, když odmítl její účast v odvolacím řízení. Takové pochybení krajský soud v postupu žalovaného neshledal. Daňové řízení je dle ustanovení § 2 odst. 4 daňového řádu neveřejné a daňový řád v žádném ze svých ustanovení neukládá povinnost odvolacímu orgánu nařídit ve věci jednání. Odvolací orgán přitom není povinen nařizovat ústní jednání, pokud k tomu není žádný konkrétní důvod. Je tedy třeba rozlišovat právo na veřejné projednání věci a právo na projednání věci v přítomnosti účastníka řízení. Zatímco veřejnost řízení může být dle čl. 38 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod v zákonem stanovených případech vyloučena, což činí zmiňované ustanovení § 2 odst. 4 daňového řádu, právo na projednání věci v přítomnosti daňového subjektu je v případech, kdy se neprovádí dokazování formou výslechu svědků či místního šetření, dáno již tím, že daňový subjekt může kdykoli během daňového řízení nahlédnout do spisu a vyjádřit se ke skutečnostem v něm uvedeným, jakož i k provedeným důkazům. Rovněž podané odvolání může daňový subjekt kdykoli během odvolacího řízení doplňovat, a to až do rozhodnutí odvolacího orgánu. Tím je zaručeno rovněž právo daňového subjektu „být slyšen“, tedy mít možnost se ve věci vyjádřit dříve, než je o jeho odvolání rozhodnuto, ve smyslu čl. 41 Charty základních práv Evropské unie. Žalobkyně zdůrazňovala i vztah daně z přidané hodnoty k dani z příjmů a v té souvislosti namítala, že správce daně měl povinnost zahájit daňové řízení i u daně z příjmů. S touto námitkou se krajský soud neztotožnil. Zjištění správce daně u daně z přidané hodnoty nemusejí vždy nutně znamenat stejné důsledky pro daň z příjmů. Principy uplatňování daně z příjmů a daně z přidané hodnoty, jakož i jejich cíle, jsou totiž odlišné. Především jsou v různých právních předpisech stanoveny zvláštní podmínky a pravidla pro uznání výdajů pro účely daně z příjmů (§ 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů), jakož i podmínky pro vznik nároku na uplatnění nadměrného odpočtu u daně z přidané hodnoty (§ 19 zákona o DPH). Po zjištění skutkového stavu (tedy, zda výdaj byl uskutečněn, resp. zda se uskutečnilo zdanitelné plnění) je třeba podřadit tento stav pod určité ustanovení právního předpisu, resp. posoudit, zda splňuje dispozici v konkrétní právní normě stanovenou. Není tedy pravidlem, že pokud nejsou dány podmínky pro vrácení odpočtu na dani z přidané hodnoty, že nejsou naplněny ani podmínky pro uznání výdaje dle § 24 zákona o daních z příjmů. To nastalo i v posuzovaném případě, kdy nebyly dány podmínky pro uznání nároku na odpočet právě z toho důvodu, že doklad předložený v souvislosti s jeho prokázáním nebyl vystaven plátcem DPH, tj. nebyla splněna jedna ze zákonných podmínek pro uplatnění nároku stanovená specielně v zákoně o DPH. Pokud žalobkyně brojila proti pořádku u daňových orgánů ve spisové službě, respektive namítala, že správní spisy jsou tvořeny způsobem, který s nimi umožňuje manipulovat, dlužno konstatovat, že šlo opět o obecná a jak se při přezkumném soudním řízení ukázalo, i neodůvodněná tvrzení. Žalobkyně přitom nejen že neuvedla konkrétní situaci, kterou by měla být v důsledku nepřípustného manipulování se spisem poškozena, ale především neuvedla, v čem a jakým způsobem měla být ve svých právech dotčena jí popisovaným jednáním pracovníků daňových orgánů na řízení zúčastněných. Tyto své obecné vývody přitom nerozvedla a nespecifikovala ve směru k přezkoumávané věci, a to ani při jednání krajského soudu dne 26. 4. 2011, byť k tomu byla vedena. Krajský soud při něm naopak konstatoval, a to v souladu s tvrzením žalovaného, že o obsahu správního spisu byl veden a existuje přehled, přičemž jeho první položkou je právě žalobkyní zmiňovaná a zároveň postrádaná listina č.j. 12935/02. Jedná se o dožádání Finančního úřadu v Hustopečích ze dne 8. 2. 2002, a to v souvislosti s jím prováděnou kontrolou u J. P., jinak dodavatele zboží žalobkyni. Právě na základě tohoto dožádání, jak je zřejmé z protokolu sepsaného Finančním úřadem v Ústí nad Orlicí dne 17. 4. 2002 pod č.j. 40710/02/273930/3403 (viz předmět jednání: MŠ v souvislosti s dožádáním č.j. 12935/02/273930/3582), došlo k místnímu šetření u žalobkyně v rozsahu v protokolu uvedeném. Žalobkyně se jednání zúčastnila, proti obsahu protokolu neměla žádných připomínek a schválila jej. Pokud pak žalobkyně tvrdila, že dokument č.j. 12935/02/273930/3582, nikdy neviděla a není ve správním spisu založen, pak toto tvrzení odpovídá skutečnosti pouze zdánlivě. Část z tohoto čísla jednacího „273930/3582“ totiž označuje jen to, o listinu kterého finančního úřadu jde (trojčíslí 273), které jeho oddělení s ní pracuje (trojčíslí 930) a konečně který jeho pracovník věc vyřizoval (č. 3582). Jedná se tak o naprosto evidenční a formální číselné údaje, které nedávají zmíněné listině žádný nový hmotněprávní základ. Obecně lze tak říci, že tato část čísla jednacího nesouvisí s věcnou podstatou jakéhokoliv daňového případu. Číslo jednací 12935/02 je pak zapsáno na podacím razítku Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. 2. 2002, jež bylo otištěno na dožádání mu zaslaném Finančním úřadem v Hustopečích, jak již uvedeno výše. Okolnost, že neobsahuje též žalobkyní uváděnou část „273930/3582“, vyplývá i z toho, že posláním podatelny uvedeného úřadu je pouze přijímání doručených mu písemností, nikoliv rozvrhování pracovních úkolů pro jednotlivé útvary a pracovníky. Právě proto byla číselná část „273930/3582“ přiřazena k č.j. 12935/02 až v době, kdy bylo dožádání Finančního úřadu v Hustopečích vyřizováno konkrétním článkem Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí. K této otázce lze tak shrnout, že listina č.j. 12935/02 je obsahově totožná s jí následně označeným čj. 12935/02/273930/3582, jak je uvedeno v předmětu jednání v protokolu Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. 4. 2002, č.j. 40710/02/273930/3403. Obě listiny (dožádání i protokol) jsou přitom nejen zapsány ve spisovém přehledu, ale jsou zařazeny ve spisu i fakticky. Pokud jde o protokol o ústním jednání ze dne 24. 2. 2005, čj. 18805/05/273940/5080, sepsaný Finančním úřadem v Ústí nad Orlicí, je z popisu jeho předmětu zřejmé, že se uskutečnilo „ve věci nahlížení do spisů vymáhacího oddělení, oddělení registračního a evidence daní u shora uvedeného daňového dlužníka a projednání způsobu úhrady dlužné částky předané na vymáhací oddělení na daní z přidané hodnoty ve výši 2,942.288,- Kč (doměrek po kontrole).“ Z jeho obsahu však není zřejmé, že by se dotýkal projednávané věci a to ať již z pohledu v něm uvedené dlužné částky 2,942.288,- Kč, když v přezkoumávané věci jde o nedoplatek daně z přidané hodnoty ve výši 429.000,- Kč za zdaňovací období květen roku 2000 (což bylo krajským soudem při jednání výslovně konstatováno), tak z listin v něm označených. Ostatně k dodatečnému doměření daně z přidané hodnoty Finančním úřadem v Ústí nad Orlicí v přezkoumávané věci došlo až dne 24. 11. 2005 pod č.j. 94792/05/273910/5424, takže předmětný daňový nedoplatek by bylo možno vymáhat až poté. Právě proto se na nařízeném jednání krajský soud tázal žalobkyně i na to, která rozhodnutí o nahlížení do spisu konkrétně napadá. Odpovědí bylo, že všechna, zejména pak rozhodnutí o nahlížení do spisu, k němuž došlo dne 24. 2. 2005. Zároveň dodala, že vždy bylo žádáno o nahlížení do kompletního spisu, který se týkal žalobkyně, takže mohlo být v uvedený den sepsáno více protokolů. K tomu a výše uvedenému nezbývá než dodat, že přes výzvu krajského soudu žalobkyně nespecifikovala rozhodnutí ve věci nahlížení do daňového spisu, jehož zákonnost by měl krajský soud přezkoumat. Za této situace ale nemohl přezkoumávat zákonnost rozhodnutí o nahlížení do spisů, když není povinností krajského soudu vyhledávat za žalobkyni napříč obsáhlým správním spisem všechna možná pochybení správce daně v tomto směru. Přitom není žádných pochyb o tom, že by žalobkyně musela mít taková rozhodnutí jako jejich adresátka ve své dispozici. Přesto je s návrhem na provedení důkazu krajskému soudu nepředložila. Ani tvrzení žalobkyně o tom, že vždy nahlížela do všech spisů, jež se jí týkaly, nemůže vést krajský soud k tomu, aby případně přezkoumával rozhodnutí o nahlížení do spisů v jiných věcech se závěry pro dodatečné vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 429.000,-- Kč za zdaňovací období květen roku 2000. Totéž platí obdobně i pro opisy nebo stejnopisy protokolů a další listin, jichž se žalobkyně obecně dovolávala (viz § 23 odst. 3 daňového řádu). Krajský soud tak uzavřel, že rovněž námitky žalobkyně o údajné manipulaci se spisy, utajování důkazních prostředků a nezákonnosti rozhodnutí o nahlížení do spisů, jsou nedůvodné. Potřebné listiny pro rozhodnutí ve věci správní spis obsahoval, a to včetně protokolu o ústním jednání ze dne 17. 1. 2007, č.j. 569/07- 1300-607589, o jehož existenci ve správním spisu žalobkyně rovněž pochybovala. Zpráva o daňové kontrole v dané věci č.j.: 72315/03/273930/3352, byla se žalobkyní poprvé projednána dne 8. 9. 2003 (viz protokol čj. 72425/03/273930/3352). Tohoto ústního jednání se zúčastnila žalobkyně osobně a spolu s ní i její manžel Č. Ž., účastník sdružení fyzických osob podnikajících pod názvem L. Ž.. Ve zprávě jsou uvedeny podklady (důkazy) šetření (je v ní popsán předmět obchodního vztahu žalobkyně s J. Z., uvedena příslušná kupní smlouva, faktura č. 200068, je v ní popsáno jednání s J. Z. a provedené šetření u něho, zaměřené na správnost dokladů, kterými žalobkyně prokazovala nakoupení náhradních dílů), jakož i zjištěné výsledky. Je zde jednoznačně uvedeno, že výslech svědka J. Z. byl vzat za důkaz o tom, že náhradní díly, jejichž nákup byl deklarován žalobkyní na jí předložených dokladech, nebyly od jmenovaného nakoupeny. To ostatně potvrdil i Č. Ž., jak je ve zprávě o daňové kontrole uvedeno. Zpráva obsahuje právní závěr správce daně o tom, že J. Z. žalobkyni žádné náhradní díly nedodal a tudíž se mezi těmito osobami neuskutečnilo zdanitelné plnění. Zpráva obsahuje i výpočet daňové povinnosti. Zpráva byla řádně projednána, jak to potvrzují podpisy žalobkyně na protokolu čj. 72425/03/273930/3352, její stejnopis byl žalobkyni vydán. Slovní hříčky o tom, zda byla jen spolupodepsána a nikoliv projednána, jsou nepřípadné, neboť podle § 16 odst. 8 druhé věty daňového řádu kontrolovaný daňový subjekt a pracovník správce daně po projednání zprávy ji spolupodepisují. Žalobkyně se ke zprávě o kontrole vyjádřila podáním ze dne 3. 10. 2003. Tatáž zpráva č.j.: 72315/03/273930/3352, byla se žalobkyní projednána ve stejném rozsahu znovu dne 8. 9. 2005 (viz protokol čj.: 75238/05/273930/2805), přičemž správce daně konstatoval, že její vyjádření k ní neobsahuje žádné nové skutečnosti, k nimž by bylo třeba přihlížet. S tím se žalobkyně neztotožňovala, přičemž v dalším svém vyjádření obsah zprávy o daňové kontrole opětovně zpochybňovala. Na rozdíl od ní je krajský soud přesvědčen o tom, že zpráva o daňové kontrole obsahuje dostatečné informace o tom, z jakého skutkového stavu správce daně vycházel, přičemž na zákonnost rozhodnutí nemá vliv množství provedených důkazů, nýbrž jejich objektivita a správnost. Skutečnost, že žalobkyně nerealizovala daný obchodní případ s J. Z. byla nezvratně prokázána. Bylo proto jen na ní, aby prokázala jiný skutkový stav věci, což však neučinila. Je též zcela nerozhodné, že „Správce daně krom toho nikdy neprováděl jakoukoliv fyzickou kontrolu dokladů nebo jiných písemností u žalobkyně“, neboť takovou povinnost mu daňový řád neukládá. Námitky žalobkyně, že v průběhu řízení postrádala hodnocení důkazů, takže se k věci nemohla zodpovědně vyjádřit, že zpráva o daňové kontrole byla projednána vadně či že důkazní prostředky byly získány nezákonně (k tomu již výše), proto pokládá krajský soud za nedůvodné. To samozřejmě neznamená, že ten který úkon, provedený orgány daňové správy v dané věci, nebylo možno provést přiléhavěji, nicméně nutno vážit závažnost a význam takových případů. Právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny totiž nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze, jinými slovy samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé. Žádných takových pochybení ale krajský soud v přezkoumávané věci nezjistil, když základním klíčem k řešení dané věci bylo neunesení důkazního břemene žalobkyní. Nedošlo totiž k porušení objektivních procesních pravidel, které by žalobkyni omezilo v předložení pro ni potřebného důkazu. S ohledem na shora uvedené krajský soud žalobu jako nedůvodnou v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. ve spojení s § 110 odst. 2 s.ř.s. Podle těchto ustanovení má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl, a zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalobkyně neměla v konečném řešení této věci proti žalovanému úspěch, když její žaloba byla zamítnuta, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení ani před krajským soudem ani před Nejvyšším správním soudem. Žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal. V souladu s uvedenými předpoklady proto rozhodl krajský soud o nákladech účastníků řízení tak, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení