30 Af 68/2012 - 184

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce: SLOT Group, a.s., se sídlem Jáchymovská 142, Karlovy Vary, zast. Mgr. Alešem Smetankou, advokátem, Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát města Brna, odbor rozpočtu a financování, se sídlem Malinovského nám. 3/5, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2012, č. j. MMB/0159165/2012, ve věci vyměření místního poplatku, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování, ze dne 9. 5. 2012, č. j. MMB/0159165/2012, se zrušuje a věc se vrací žalovanému zpět k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinenzaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8 760 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Aleše Smetanky, advokáta se sídlem Jungmannova 24, Praha 1.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 2. 7. 2012 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2012, č. j. MMB/0159165/2012, kterým žalovaný změnil na základě odvolání žalobce platební výměr vydaný Úřadem městské části Brno-střed, odborem obchodu, dopravy a služeb (dále jen „správce poplatku“) ze dne 29. 3. 2012, č. j. 110059261/VANJ/VHA/006, sp. zn. VHA011100058. Platebním výměrem vyměřil správce poplatku žalobci místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu za zdaňovací období od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011, ve výši 778 550 Kč. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný platební výměr správce poplatku změnil tak, že do výroku platebního výměru doplnil bod č. 4., dle kterého měla částka místního poplatku k úhradě činit částku 0 Kč, jelikož žalobce za zpoplatněná období uhradil částku 20 000 Kč a současně mu za předcházející poplatková období vznikl přeplatek ve výši 837 979 Kč, přičemž o přeplatku měl správce poplatku rozhodovat samostatným rozhodnutím. Dále žalovaný změnil žalobou napadeným rozhodnutím výrok platebního výměru tak, že se celková částka místního poplatku ve výši 778 550 Kč nahrazuje částkou 0 Kč. Ve zbytku pak žalovaný odvolání žalobce zamítl. Usnesením zdejšího soudu ze dne 20. 2. 2013, č. j. 30Af 68/2012-180, bylo rozhodnuto, že namísto původního žalobce Apex On-line, a. s., se sídlem Strašnická 1b/3165, Praha 10 bude dále pokračováno na straně žalobce se společností SLOT Group, a. s., se sídlem Jáchymovská 142, Karlovy Vary. Důvodem tohoto postupu byl zánik původního žalobce v důsledku realizace fúze sloučením s přechodem jmění na zmíněnou nástupnickou společnost: SLOT Group, a. s. II. Obsah žaloby Podanou žalobou žalobce brojil proti legislativnímu procesu přijetí zákona č. 183/2010 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podpoře sportu“), a dále jím byla s účinností od 16. 6. 2010 současně schválena novela zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o místních poplatcích“), kterou byl nově zaveden místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu – konkrétně § 1 písm. g), § 10a odst. 1, § 10a odst. 2 a § 10a odst. 3 zákona o místních poplatcích. Podle žalobce byl legislativní proces přijetí zákona č. 183/2010 Sb. v rozporu s ústavním pořádkem, jelikož pozměňovací návrh, na základě kterého došlo k novelizaci § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích, se netýkal téhož předmětu návrhu, který byl v legislativním procesu projednáván (zákon o podpoře sportu), ale byl přijat tzv. „neblahou praxí přílepků“. Na podporu argumentace žalobce uvedl nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06. Žalobce tak poplatkovou povinnost uloženou mu na základě novely provedené zákonem č. 183/2010 Sb. považoval za zásah do ústavně a mezinárodně garantovaného práva společnosti vlastnit, resp. pokojně užívat majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle žalobce žalovaný i správce poplatku nesprávně posoudili předmět zpoplatnění místními poplatky, resp. zcela nesprávně posoudili otázku, co má být v případě provozování centrálního loterního systému s interaktivními videoloterijními terminály považováno za technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. V důsledku této chybné interpretace došlo následně k vydání platebního výměru, který je v rozporu se zákonem o místních poplatcích a zákonem č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných obdobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“) a v rozporu s obecně závaznou vyhláškou Statutárního města Brna č. 21/2010, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (dále jen „vyhláška č. 21/2010“). Podle žalobce měl být předmětem zpoplatnění centrální loterijní systém jako celek a nikoli jednotlivá koncová zařízení ve formě interaktivních videoloterijních terminálů. Základem pro výklad pojmu jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu měl být § 1 odst. 1 zákona o loteriích, na základě kterého bylo nutné dospět k závěru, že centrální loterijní systém tvoří jeden funkčně nedělitelný celek, který se skládal z centrální řídící jednotky, místní kontrolní jednotky a koncových terminálů sloužící pouze jako zobrazovací jednotky. Pro podporu svých tvrzení žalobce odkázal na Standard centrálního loterního systému s interaktivními terminály vydaný Ministerstvem financí pro účely povolovacího řízení. Předmětem povolení podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích byl pouze centrální loterní systém jako celek a nikoli jednotlivé koncové terminály. Koncové terminály byly pouhou součástí centrálního loterního systému a nebyly tedy samostatně provozovány ani povolovány. Jejich seznam a umístění byl uveden v povolení vydaném Ministerstvem financí. V případě změn v počtu koncových terminálů se tento seznam pouze doplnil a nevydávalo se nové povolení. Pro podporu svých tvrzení uvedl žalobce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2008, č. j. 5 Afs 38/2008 – 139 a ze dne 24. 2. 2010, č. j. 9 Afs 66/2009 – 256. V neposlední řadě žalobce zdůraznil neaplikovatelnost závěrů Ústavního soudu ohledně rozsahu zákonného zmocnění obcí dle § 50 odst. 4 zákona o loteriích a rozsahu zákonného zmocnění obcí dle § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích. Žalovaný a správce poplatku se dopustili nesprávného výkladu zákona o místních poplatcích a následnou nezákonností napadených rozhodnutí, a to tím, že předmětem místního poplatku nesprávně učinili jednotlivé koncové terminály namísto centrálního loterního systému jako nedělitelného technického zařízení. Dále žalobce považoval žalobou napadená rozhodnutí za nezákonná z důvodu nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu a nezákonného zpoplatnění koncových terminálů, které příslušném období nebyly uvedeny do provozu. V nyní posuzované věci tak neměli učinit předmětem zpoplatnění všech 85 koncových terminálů (za období od 1. 7. 2011 do 30. 9. 2011), resp. všech 79 koncových terminálů (za období od 1. 10. 2011 do 31. 12. 2011), neboť některé z těchto koncových terminálů nebyly v rozhodném období na daném území uvedeny do provozu nebo byly uvedeny do provozu na daném území až v průběhu rozhodného období. Správce poplatku a následně i žalovaný měli povinnost v rámci správního řízení spolehlivě zjistit, které koncové terminály byly v průběhu tohoto období na daném území uvedeny do provozu. Podle žalobce tak v souladu s § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích podléhá místnímu poplatku pouze provozovaný výherní hrací přístroj. Poplatková povinnost dle žalobce vzniká na základě splnění dvou předpokladů, tj. nabytí právní moci příslušného povolení Ministerstva financí, kterým se povoluje provozování sázkové hry (centrálního loterního systému) a zároveň uvedení centrálního loterního systému prostřednictvím koncového zařízení do provozu na území obce, příp. skutečnost, že nedojde k trvalému ukončení jeho provozu na území obce. Žalobce poukázal na rozpor čl. 4 vyhlášky č. 21/2010 se zákonem o místních poplatcích, kdy tento článek váže vznik nebo zánik poplatkové povinnosti na den právní moci příslušného povolení jiného technického herního zařízení, a to v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona o místních poplatcích. Podle žalobce tak v případě, že dva právní předpisy obsahují rozdílnou úpravu stejné věci, je třeba aplikovat právní zásadu lex superior derogat inferiori. Aplikace této zásady – dle které má právní norma obsažená v předpisu vyšší právní síly přednost před normou obsaženou v předpisu nižší právní síly – pak podle žalobce vede k závěru, že je třeba odmítnout aplikaci těch ustanovení vyhlášky, která jsou v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona o místních poplatcích. Žalovaný tak pochybil, když za předmět zpoplatnění považoval povolená herní zařízení. V souvislosti s touto námitkou žalobce brojil proti nesprávnému zpoplatnění koncových terminálů, které ani nebyly poprvé uvedeny do provozu, případně které byly uvedeny do provozu až v průběhu rozhodného období, či jejichž provoz byl trvale ukončen. K tomu žalobce přiložil tabulky s přehledem koncových terminálů, jejichž provoz v rámci centrálního loterního systému byl v rozhodném období, na které se vztahoval platební výměr, fakticky ukončen, které byly uvedeny do provozu až v průběhu rozhodného období, na které se vztahuje platební výměr, a dále přehled koncových terminálů, jejichž provoz nebyl v rámci centrálního loterního systému dosud vůbec zahájen v rozhodném období. Podle žalobce tak měl správce poplatku zpoplatnit pouze ty koncové terminály, které byly uvedeny do provozu (tj. ty, které byly umístěny v provozovně a připojeny k centrálnímu loternímu systému, resp. ty, jejichž provoz nebyl trvale ukončen). Správní orgány tak měly žalobci poplatkovou povinnost poměrně snížit o ty koncové terminály, které byly v územním obvodu správce poplatku v provozu pouze část období. Správní orgány tak postupovaly v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalobce rovněž napadl postup žalovaného i správce poplatku z hlediska nerespektování obecných právních zásad, zejména zásady „v pochybnostech mírněji“ resp. „ve prospěch poplatníka“ (in dubio mitius, resp in dubio pro libertate), kdy v případě nejednoznačné právní úpravy ukládající povinnosti soukromému subjektu vůči státu musí být vždy aplikován výklad ve prospěch soukromého subjektu, resp. výklad, který vůbec či co nejméně zasahuje do práv či svobod soukromého subjektu. Podle žalobce byl pojem jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního názoru nejednoznačný, a tudíž není zřejmé, co má být předmětem zpoplatnění, a proto bylo třeba tuto zásadu v souzených věcech aplikovat. Na podporu svých tvrzení žalobce uvedl nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 939/10, rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008, č. j. 7 Afs 54/2006 – 155, nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44. Žalobce dále uvedl, že dalším důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí byla jeho nepřezkoumatelnost pro vnitřní rozporuplnost a nedostatek důvodů. Podle žalobce způsob, jakým žalovaný v rámci žalobou napadeného rozhodnutí změnil výrok platebního výměru, činil platební výměr vnitřně rozporný. Žalovaný totiž podle žalobce změnil tu část výroku, která stanovovala celkovou výši vyměřeného místního poplatku a nikoli celkovou částku k úhradě, a to z částky 778 550 Kč na částku 0 Kč, přestože z obsahu rozhodnutí vyplývá, že žalovaný ve shodě se správcem poplatku označuje ve sledovaném období výši místního poplatku 798 550 Kč. Z výroku platebního výměru v současnosti plyne, že předmětný místní poplatek činí 0 Kč. Žalobou napadené rozhodnutí tak podle žalobce neobstojí požadavkům judikatury Nejvyššího správního soudu na přezkoumatelnost. Podle žalobce je žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné rovněž pro nedostatek důvodů – žalovaný se podle žalobce nevyjádřil k žalobcem zastávanému výkladu pojmu jiné technické herní zařízení a neuvedl žádné argumenty, pro které by žalobcem zastávaný výklad tohoto pojmu považoval za nepřesvědčivý. Další vady žalobou napadeného rozhodnutí žalobce spatřoval v nesprávné aplikaci daňového řádu. Správce poplatku podle žalobce pochybil, když chybně aplikoval příslušná ustanovení zákona o místních poplatcích a zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „d. ř.“), a to tím, že žalobci platebním výměrem doměřil nedoplatek na místním poplatku za rozhodné období, tj. rozdíl mezi místním poplatkem, který zamýšlel vyměřit, a místním poplatkem, který žalobce stanovil a odvedl podle jím zastávaného výkladu. Podle žalobce platebním výměrem může být místní poplatek podle daňového řádu pouze vyměřen. Uvedený postup správce poplatku byl tak podle žalobce v rozporu s § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích a § 139 a násl. d. ř. Správce poplatku tak musel v rozhodnutí vyměřit celý místní poplatek za příslušné období a dále uvést rozdíl mezi tvrzenou (resp. zaplacenou) výší a vyměřenou výší místního poplatku, kterou poplatníkovi předepíše v náhradní lhůtě splatnosti. Správce poplatku tak nebyl oprávněn v případě, že při vyměření dospěl k závěru, že tvrzený místní poplatek je nižší než vyměřený, doměřit poplatníkovi rozdíl vyměřeného a tvrzeného místního poplatku. Takový postup podle žalobce není možný v případě prvního vyměření místního poplatku za příslušné období, ale je možný pouze v případě užití postupu podle § 141 a násl. daňového řádu, tedy kdy byl místní poplatek poplatníkovi již vyměřen a dochází k jeho pouhému doměření. Tomuto postupu odporoval výrok i odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. V poslední žalobní námitce žalobce brojil proti stanovení splatnosti místního poplatku ve vyhlášce č. 21/2010, která v čl. 7 odst. 3 stanovila splatnost místního poplatku vždy k prvnímu dni příslušného čtvrtletí, tedy před skončením zpoplatňovaného období formou zálohy. Toto ustanovení vyhlášky bylo podle žalobce v rozporu s daňovým řádem, a tudíž i jím uhrazený poplatek byl podle jím zastávaného právního názoru uhrazen řádně a včas a nikoli po dni splatnosti. Žalobce poukázal na § 174 odst. 1 daňového řádu a nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/09, podle kterého může obec upravit pouze hmotněprávní podmínky pro výběr místních poplatků, není však oprávněna zasahovat do otázek procesních, které se řídí zákonem o místních poplatcích a subsidiárně daňovým řádem. Zákon o místních poplatcích a ani daňový řád podle žalobce neobsahovaly ustanovení, které by stanovilo povinnost hradit místní poplatek prostřednictvím záloh, resp. které by umožňovalo obcím vybírat poplatky touto formou. III. Vyjádření žalovaného Žalovaný ve vyjádření doručeném krajskému soudu dne 31. 7. 2012 odkázal k námitce protiústavnosti novely zákona o místních poplatcích provedené zákonem č. 183/2010 Sb. na řízení vedené Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 6/12. K vymezení předmětu zpoplatnění žalovaný ve vyjádření odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Podle žalovaného text zákona o místních poplatcích jasně vymezil předmět zpoplatnění. Z § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích vyplynulo, že pojem jiné technické herní zařízení, byl pojmem obecným, kterého bylo zákonodárcem využito k tomu, aby mohla být obcemi zpoplatněna všechna zařízení, na kterých se uskutečňovaly loterie a jiné obdobné hry, k jejichž povolení bylo kompetentní Ministerstvo financí bez ohledu na jejich technický vývoj. Dále žalovaný zohlednil povolení vydávaná Ministerstvem financí, na základě kterých se uskutečňovala konkrétní hra prostřednictvím vymezených zařízení. Ve vztahu k povinnosti platit místní poplatek tak bylo podle žalovaného podstatné, zda se jednalo o zařízení sloužící k provozování sázkových her, které se mohlo provozovat pouze na základě povolení Ministerstva financí. Podle žalovaného dále centrální loterní systém naplňoval pojem jiné technické zařízení, ale žalovaný jej nepovažoval za jedno jiné technické herní zařízení, ale za soustavu jiných technických herních zařízení. Tomuto závěru podle žalovaného odpovídalo i stanovisko Elektrotechnického ústavu a Institutu pro testování a certifikaci a chování žalobce, kdy ohlašoval centrální loterní systém u správců poplatku, v jejichž obvodu působnosti žalobce umístil koncová zařízení centrálního loterního systému. Žalovaný k žalobcem uvedené judikatuře uvedl, že v dané věci byla nepoužitelná a trval na aplikaci nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 na souzenou věc. K námitce neúplného zjištění skutkového stavu věci žalovaný uvedl, že jiné technické herní zařízení nemuselo být provozováno, aby podléhalo místnímu poplatku. Pro zpoplatnění předmětného zařízení bylo podstatné znění vyhlášky č. 21/2010, která vázala vznik poplatkové povinnosti na právní moc povolení jiného technického herního zařízení a zánik poplatkové povinnosti na zánik povolení. V roce 2011 tak byla jiná technická herní zařízení zpoplatněna bez ohledu na okolnost jejich provozování. Z tohoto důvodu tak nepovažoval žalovaný za nutné zjišťovat, která povolená jiná technická herní zařízení ve zpoplatňovaném období skutečně žalobce uvedl do provozu. Podle žalovaného bylo zpoplatnění jiných technických herních zařízení v podobě interaktivních videoloterijních terminálů místním poplatkem v závislosti na době povolení a nikoli v závislosti na době skutečného provozování v souladu s textem zákonem, úmyslem zákonodárce a logicky odůvodněné. Námitku porušení zásady „in dubio mitius“ resp. „in dubio pro libertate“ žalovaný neshledal důvodnou. Odkázal při tom na žalobou napadené rozhodnutí, kde uvedl, že v dané věci neviděl možnost dvojího výkladu právního předpisu, a proto nebylo možné podle uvedené zásady postupovat, neboť právní úprava byla podle žalovaného jednoznačná. Žalobce podle žalovaného vnesl do posouzení toho, zda jiné technické herní zařízení podléhá místnímu poplatku technické aspekty, které však nemohou mít vliv na právní posouzení situace. K námitce vnitřní rozporuplnosti platebního výměru žalovaný uvedl celé znění výroku platebního výměru po změně provedené žalovaným. Z textu platebního výměru pak bylo jasné, že místní poplatek byl vyměřen v částce 778 550 Kč, avšak vzhledem k poplatníkem uhrazeným částkám, činil poplatek k uhrazení 0 Kč. K nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí pro nedostatečné odůvodnění rozhodnutí ve vztahu k žalobcem prosazovanému výkladu, žalovaný uvedl, že se výkladem pojmu jiné technické herní zařízení zabýval v žalobou napadeném rozhodnutí dostatečně a podrobně rovněž objasnil, proč nepovažoval výklad žalobce za použitelný. K námitce stran rozpornosti postupu při vyměření místního poplatku s daňovým řádem žalovaný upozornil na specifika řízení o místních poplatcích, kdy poplatník nepodává daňové přiznání, ale je povinen se k placení místního poplatku přihlásit, uhradit a současně správci poplatku sdělit údaje umožňující kontrolu správnosti výpočtu a včasnosti zaplacení místního poplatku. Závěrem, z hlediska zakotvení splatnosti poplatku ve vyhlášce č. 21/2010 pak žalovaný odkázal na § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích a skutečnost, že daňový řád splatnost jednotlivých daní neupravoval a už vůbec neomezoval územní samosprávu při stanovení podrobností vybírání místního poplatku podle § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích. Žalovaný proto navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. IV. Posouzení věci krajským soudem Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v mezích uplatněných žalobních bodů, ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného správního orgánu, přičemž dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. IV.a) K důvodům výroku I. tohoto rozsudku Podstatou projednávané věci je posouzení postupu žalovaného potažmo správce poplatku, který přistoupil k vyměření místního poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (za období od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011), s čímž žalobce nesouhlasí, a to jak po stránce věcné, tak po stránce procesní – v podrobnostech viz výše provedená rekapitulace obsahu žaloby. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí potažmo platebního výměru, který mu předcházel, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že se jí musí zabývat i tehdy, pokud by to žalobce nenamítal, tedy z úřední povinnosti. Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí prostě nelze věcně přezkoumat. Takové rozhodnutí je nutno zrušit pro nepřezkoumatelnost, která může nastat buď (i) pro nesrozumitelnost nebo (ii) pro nedostatek důvodů, přičemž první z uvedených typů nepřezkoumatelnosti předchází tomu druhému (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 – 84). A právě vadu v podobě nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost v daném případě krajský soud shledal s tím, že v důsledku výroku napadeného rozhodnutí žalovaného je platební výměr vnitřně rozporný se svým odůvodněním. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vyčetl správci poplatku, že ve výroku platebního výměru nezohlednil skutečnost, že na nyní vypočtený místní poplatek (za období od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011) byl započten přeplatek na místním poplatku za předchozí období (od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011). Poplatník tak měl u správce poplatku ve skutečnosti přeplatek a vyměřená celková částka místního poplatku proto podle žalovaného neměla být stanovena ve výši 778 550 Kč, ale ve výši 0 Kč s tím, že o předmětném přeplatku správce poplatku rozhodne samostatným rozhodnutím. V tomto smyslu tedy žalovaný (částečně) změnil platební výměr správce poplatku a konstatoval, že: 1. „ve výroku platebního výměru se za bod 3. doplňuje bod 4., který zní „Vzhledem k tomu, že poplatník uhradil na místní poplatek za zpoplatněná období celkem částku 20.000,- Kč a současně mu za předchozí poplatková období vznikl přeplatek ve výši 837.979,- Kč, činí částka místního poplatku k úhradě 0,- Kč. O přeplatku rozhodne správce poplatku samostatným rozhodnutím.“ 2. Ve výroku platebního výměru se celková částka k úhradě „778.550,- Kč (slovy sedmsetsedmdesátosmtisícpětsetpadesát korun českých)“ nahrazuje částkou „0,- Kč (slovy nula korun českých)“ (pozn.: zvýraznění podtržením doplněno krajským soudem). Ve vztahu k citovanému bodu ad 2. výroku napadeného rozhodnutí žalovaného je však nutno poznamenat, že správce poplatku ve výroku platebního výměru o úhradě poplatku nic neříká a konstatuje jen, že vyměřuje předmětný místní poplatek v následující specifikaci: 1. „Počet jiných technických herních zařízení: (bližší specifikace jednotlivých zařízení je uveden v tabulce, která je nedílnou součástí tohoto platebního výměru)

2. Období: od 01.07.2011 do 31.12.2011 3. Místní poplatek: základní sazba: 5 000,- Kč / 3 měsíce / 1 ks, tj. 778.550,- Kč (bližší specifikace výše místního polatku u jednotlivých zařízení je uveden v tabulce, která je nedílnou součástí tohoto platebního výměru)“. Úhradu místního poplatku tedy správce poplatku ve výroku platebního výměru nijak neřešil a pouze v závěru odůvodnění – v posledním odstavci – odkázal na to, že v důsledku rozhodnutí odvolacího orgánu (kterým bylo zrušeno sankční navýšení místního poplatku na dvojnásobek) došlo ke změně platebního výměru za období od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011; tím vznikl poplatníkovi – žalobci přeplatek ve výši 837 979 Kč a „[v]zhledem ke skutečnosti, že poplatník neuhradil místní poplatek za již splatná období od 1. 7. do 30. 9. 2011 a 1. 10. do 31. 12. 2011, byl vzniklý přeplatek ve výši 837.979,- Kč převeden na úhradu nedoplatku za tato období.“ Toto pak v podstatě přebírá a zohledňuje ve výroku výše uvedeným způsobem žalovaný, čímž zakládá vnitřní rozpornost platebního výměru potažmo svého rozhodnutí, neboť jím změnil tu část výroku, která stanovovala celkovou výši vyměřeného místního poplatku, nikoli celkovou částku k úhradě; o ní výrok platebního výměru vůbec nehovořil, jak již bylo vyloženo výše. Nebylo proto v tomto směru vůbec co měnit, resp. nahrazovat. A pokud se tak stalo, znamená to, že v současnosti z platebního výměru plyne, že předmětný místní poplatek činí 0 Kč, jak správně namítl žalobce. To ovšem zjevně nekoresponduje s odůvodněním platebního výměru ani napadeného rozhodnutí, v němž oba správní orgány shodně pracují s tím, že žalobci byl vyměřen místní poplatek ve výši 778 550 Kč (jež představuje částku, která je rozdílem místního poplatku vyměřeného správcem poplatku za příslušné období: (i) od 1. 7. do 30. 9. 2011 = 403 550 Kč a (ii) od 1. 10. do 31. 12. 2011 = 395 000 Kč, tj. celkem 798 550 Kč, a místního poplatku tvrzeného a uhrazeného žalobcem za toto období: (i) od 1. 7. do 30. 9. 2011 = 10 000 Kč a (ii) od 1. 10. do 31. 12. 2011 = 10 000 Kč, tj. celkem 20 000 Kč). Správce poplatku tak – v důsledku změny provedené napadeným rozhodnutím žalovaného – na jedné straně v odůvodnění konstatuje vyměřenou výši poplatku v částce (798 550 Kč – 20 000 Kč) = 778 550 Kč, na druhé straně však ve výroku konstatuje celkovou částku místního poplatku ve výši 0 Kč, což nelze akceptovat. Nejde přitom o přepjatý formalismus ze strany krajského soudu, ale o právní jistotu příjemce takového platebního výměru, resp. rozhodnutí žalovaného a jeho elementární náležitosti, zejm. výrok, který musí být přesný a bezrozporný, zvláště jde-li o placení daní, resp. poplatků V daném případě navíc nelze shora nastíněný vnitřní rozpor napadeného rozhodnutí, resp. platebního výměru překlenout ani výkladem, o kterém by nebyly pochyby. Tento rozpor je totiž důsledkem postupu žalovaného, resp. správce poplatku, který současně s vyměřením místního poplatku (za 3. a 4. čtvrtletí 2011) fakticky rozhodl ještě o převedení přeplatku na místním poplatku (za 1. a 2. čtvrtletí 2011). A rozhodl tak i přesto, že na straně nedoplatku neměl splatnou poplatkovou povinnost, neboť platební výměr na předmětný poplatek (za 3. a 4. čtvrtletí 2011) nebyl pravomocný; žalobce proti němu podal odvolání a bylo tedy zjevně předčasné, nesprávné a nezákonné pracovat s předmětným místním poplatkem jako s nedoplatkem. Nedoplatkem se rozumí částka daně – zde: poplatku, který není uhrazen, a uplynul již den splatnosti tohoto poplatku – viz § 153 odst. 1 d. ř. V případě žalobce však den splatnosti místního poplatku v době rozhodování, resp. v den rozhodnutí o tomto poplatku neuplynul a ani uplynout nemohl, neboť přistoupil-li správce poplatku k vyměření poplatku, pak je nutno postupovat podle § 139 d. ř., který v odst. 3 stanoví: „Je-li daň vyměřená správcem daně vyšší než daň tvrzená daňovým subjektem, je rozdíl splatný v náhradní lhůtě do 15 dnů ode dne právní moci platebního výměru. Ve stejné náhradní lhůtě je splatná i daň vyměřená z moci úřední“. To znamená, že správně měl správce poplatku potažmo žalovaný postupovat tak, že měl poplatníkovi – žalobci vyměřit celý místní poplatek za rozhodné období (3. a 4. čtvrtletí 2011) s tím, že měl vyznačit rozdíl mezi tvrzeným poplatkem (20 000 Kč) a vyměřeným poplatkem 798 550 Kč) a ve vztahu k tomuto rozdílu měl pak stanovit náhradní lhůtu splatnosti, která činí 15 dnů od právní moci platebního výměru. Je totiž zjevné, že platebním výměrem právě vyměřovaný místní poplatek nebylo možno brát jako nedoplatek na místním poplatku a současně ho – v rámci téhož platebního výměru – započíst s přeplatkem na místním poplatku pocházejícím z předchozího období. Nehledě na to, že tento přeplatek vzniklý v důsledku změny platebního výměru na místním poplatku za 1. a 2. čtvrtletí 2011, ke které došlo z rozhodnutí odvolacího orgánu, měl být v souladu s § 254 odst. 4 d. ř. vrácen žalobci do 15 dnů ode dne účinnosti onoho odvolacího rozhodnutí; samozřejmě za předpokladu, že se v dané době jednalo o přeplatek vratitelný, tj. byl-li splněn tzv. test vratitelnosti – viz § 154 d. ř. Podle názoru krajského soudu lze i v tomto směru dát v zásadě za pravdu žalobci, který – vedle nepřezkoumatelnosti – namítal též nesprávnou aplikaci d. ř. A nic na tom nemění ani to, že závěry žalobce je nutno ve světle všech shora uvedených skutečností korigovat v tom smyslu, že místní poplatek v daném případě nebyl doměřen, ale vyměřen a že obec byla ze zákona oprávněna stanovit splatnost místního poplatku obecně závaznou vyhláškou; a pokud ji stanovila k prvnímu dni zpoplatňovaného období, nelze na místní poplatek pohlížet jako by byl placený formou záloh. Platba daní či poplatků formou záloh dopadá na případy, kdy nejsou na počátku zpoplatňovaného období známé absolutně žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možné určit alespoň hypotetickou výši daně či poplatku, přičemž tyto zálohy jsou následně započteny na skutečnou výši daně či poplatku. V nyní souzené věci však byla situace zcela odlišná a bylo nutno postupovat právě výše naznačeným způsobem. Ve vztahu k platebnímu výměru na místní poplatek za 3. a 4. čtvrtletí, resp. následnému rozhodnutí žalovaného je proto možno uzavřít, že toto rozhodnutí nemůže při přezkumu ze strany krajského soudu obstát, neboť činí předmětný platební výměr vnitřně rozporným a ve svém důsledku nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost. Navíc je zjevné, že tato závažná vada řízení je úzce spjata a navazuje na popsanou nesprávnou aplikaci d. ř., ke které došlo a která ve výsledku vlastně způsobila, že ačkoli správce poplatku v odůvodnění vyměřil místní poplatek ve výši 798 550 Kč – 20 000 Kč, tj. 778 550 Kč, ve výroku pak uvedl poplatek ve výši 0 Kč. Krajský soud proto přistoupil k rozhodnutí bez nařízení jednání a podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil pro vady řízení napadené rozhodnutí žalovaného a současně rozhodl, že se mu věc vrací k dalšímu řízení, v němž je vázán vysloveným právním názorem (§ 74 odst. 4 a 5 s. ř. s.). V dalším řízení tak bude podstatné především procesně správně vyměřit místní poplatek. K němu žalobce vznesl i další žalobní námitky, jimž se krajský soud také zabýval, neboť popsané procesní vady v tom nijak nebránily a současně jde zjevně o takové námitky, jejichž řešení má význam pro další řízení a rozhodnutí ve věci ze strany žalovaného; k tomuto postupu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 – 74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS. IV.b) K dalším žalobním námitkám (bodům) Krajský soud žádnou z dalších žalobních námitek neshledal důvodnou, přičemž ke každé jednotlivé námitce, resp. žalobnímu bodu považuje za nutné konstatovat následující. Žalobní bod ohledně protiústavnosti zákona č. 183/2010 Sb., a to v části, jíž byl novelizován zákon o místních poplatcích, bylo nutno označit za nedůvodný. Ústavní soud totiž nálezem ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12, publ. pod č. 39/2013 Sb. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), zamítl návrh Krajského soudu v Hradci Králové na konstatování protiústavnosti ustanovení § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích, ve znění zákona č. 183/2010 Sb., před novelizací provedenou zákonem č. 458/2011 Sb., in eventum na konstatování protiústavnosti části třetí zákona č. 183/2010 Sb. V odůvodnění shledal, že v předloženém případě se nejedná o protiústavní přílepek ve smyslu judikatury Ústavního soudu, ani o situaci obdobnou. Jak Poslaneckou sněmovnou, tak i Senátem byla při projednávání návrhu zákona č. 183/2010 Sb. dodržena ústavně stanovená pravidla zákonodárného procesu. V této souvislosti poukázal na § 60 odst. 2 písm. e) zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, podle něhož je návrhem podávaným k projednávané věci i návrh pozměňovací. Předmětný pozměňovací návrh přitom nevybočil z omezeného prostoru vyhrazeného pozměňovacím návrhům. Vazba zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, a pozměňovacího návrhu, kterým se mění zákon o místních poplatcích, je pak dle Ústavního soudu dána ustanovením § 6 písm. d) zákona o podpoře sportu, které obcím ukládá úkol zabezpečit finanční podporu sportu ze svého rozpočtu. Ústavní soud rovněž zdůraznil, že pozměňovací návrhy týkající se změny zákona o místních poplatcích, byly v Senátu diskutovány, a to zejména z pohledu jejich souladu s ústavně předepsaným způsobem jejich přijímání. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že novela zákona o místních poplatcích provedená zákonem č. 183/2010 Sb., jíž byl poplatek za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu zaveden, nebyla přijata ústavně nekonformním způsobem. Zdejší soud se ztotožnil se závěrem Ústavního soudu, navíc podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je vykonatelný nález Ústavního soudu závazný pro všechny orgány i osoby. Pokud jde o samotný – nosný – předmět sporu, jímž byl výklad pojmu „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ uvedený v zákoně o místních poplatcích, považoval krajský soud již za nadbytečné se k této problematice rozsáhleji vyjadřovat s ohledem na rozhodovací praxi správních soudů a především Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech (namátkou viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013 – 26, či ze dne 14. 6. 2013, č. j. 2 Afs 48/2013 – 49. Konstantní názor správních soudů je takový, že interaktivní videoloterijní terminál představuje „jiné technické herní zařízení“ ve smyslu § 10a zákona o místních poplatcích. Zpoplatnění proto podléhá každý koncový terminál, nejen centrální loterní jednotka. A pokud jde o judikaturu zmiňovanou žalobcem, k té lze pouze v krátkosti poznamenat, že na danou věc vyloženě nedopadá, neboť se netýkala místního poplatku, nýbrž správního poplatku za provozování ostatních sázkových her (elektromechanických rulet) – blíže viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2008, č. j. 38/2008 – 139, publ. pod č. 2432/2011 Sb. NSS, a ze dne 24. 2. 2010, č. j. 9 Afs 66/2009 – 256. I žalobcem namítaná problematika neaplikovatelnosti závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 týkající se posouzení rozsahu zákonného zmocnění obcí podle § 50 odst. 4 zákona o loteriích a podle § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích byla již ve výše uvedených rozhodnutích Nejvyššího správního soudu řešena. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že obec při zpoplatnění videoloterijních terminálů nevybočila ze zákonem stanoveného rámce v případě, že argumentovala závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 v případě zpoplatňovaného období, které následovalo po účinnosti novely provedené zákonem č. 183/2010 Sb. Stejně tak i problematika toho, zda má být zpoplatněno už povolené zařízení, či jen to skutečně provozované, již byla správními soudy posouzena, a bylo shledáno, že ustanovení § 10a odst. 1 zákona o místních poplatcích, je třeba vykládat tak, že poplatku podléhá každý povolený a nikoliv provozovaný hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení; vedle citované judikatury Nejvyššího správního soudu zde srov. též např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2013, č. j. 29 Af 33/2011-30, publ. pod č. 2842/2013 Sb. NSS, taktéž dostupný na www.nssoud.cz. Dle tohoto rozsudku platí, že předmětem poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí dle § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích (ve znění zákona č. 183/2010 Sb.) je každé jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Nestanoví-li tedy příslušná obecně závazná vyhláška obce jinak, nezávisí vznik poplatkové povinnosti na faktickém provozu takového jiného technického herního zařízení. A v daném případě vyhláška č. 21/2010, která byla ve věci aplikována, jinak nestanovila, naopak výslovně uváděla, že poplatková povinnost vzniká dnem, kdy nabylo právní moci povolení předmětného zařízení vydané Ministerstvem financí a zaniká dnem, kdy takové povolení zaniklo (čl. 4). To znamená, že vznik a zánik poplatkové povinnosti vázala – v souladu se shora uvedeným výkladem zákona o místních poplatcích – na existenci příslušného povolení, nikoli na faktický provoz zařízení. Ostatně finanční zatížení některých aktivit bez ohledu na jejich faktické využívání není v právním řádu ojedinělé, jak již uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 9. 2013, č. j. 5 Afs 31/2013 – 24, v němž jako příklad uvedl např. „… povinnost vlastníka vozidla uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti dle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (tzv. povinné ručení). Rozhodujícím kritériem je zde vlastnictví registrovaného vozidla a nikoli fakt, zda je dané vozidlo skutečně provozováno. Z místních poplatků pak podobně poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů musí platit každá osoba, která má ve vlastnictví stavbu určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům [srov. § 10b písm. b) zákona o místních poplatcích] a není rozhodné, zda v daném místě nějaký odpad vyprodukuje či se vůbec v dané nemovitosti zdržuje. Stejně tak může být místní poplatek za výherní hrací automat vybírán též za přístroj povolený a není nezbytné jeho faktické uvedení do provozu“. Lze proto tuto námitku uzavřít s tím, že žalobcem uvedený přehled zařízení, (i) která nebyla v předmětném období provozovány nebo (ii) jejichž provoz byl ve zpoplatňovaném období fakticky ukončen, případně (iii) která byla uvedena do provozu až v průběhu zpoplatňovaného období, nemohl mít vliv na stanovení výše poplatkové povinnosti, a nemohl být vyslyšen požadavek žalobce na poměrné snížení vyměřené částky místního poplatku. Jedinou skutečností, která by mohla mít vliv na výši poplatku, by byl zánik povolení Ministerstva financí k některému ze zpoplatňovaných zařízení. Tuto skutečnost však žalobce v podané žalobě netvrdil, proto se jí i zdejší soud nezabýval. V poslední žalobní námitce žalobce brojil proti nerespektování obecných právních zásad ze strany správních orgánů. I tato otázka byla již správními soudy řešena; např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2013, č. j. 5 Afs 72/2013 – 48, na který lze pro stručnost pouze odkázat, bylo vysloveno: „Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že VLT, jakožto koncová zařízení centrálního loterního systému, podléhají povolení Ministerstva financí podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích, a proto spadají pod pojem jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí. Podléhají tedy místnímu poplatku podle § 10a zákona o místních poplatcích. Jelikož ani v tomto směru dikce § 10a zákona o místních poplatcích (ve spojení s § 50 odst. 3 zákona o loteriích) nevede při použití klasických interpretačních metod k dvojímu výkladu, z nichž by jeden bylo možno z hlediska stěžovatele označit za příznivější, zásada in dubio pro libertate, na jejíž dodržení stěžovatel naléhal, nedostala prostor pro svou aplikaci. K těmto opakovaným námitkám spočívajícím v prolomení zásady in dubio mitius v neprospěch stěžovatele Nejvyšší správní soud dodává, že tato zásada skutečně představuje jednu ze základních zásad správního (a potažmo celého veřejného) práva. Tento princip však nelze vykládat natolik široce, že by jakoukoli odlišnou interpretaci právní normy podanou stěžovatelem měly správní orgány zohlednit jakožto dvojí výklad. Jak pravil Ústavní soud, „v právním státě je třeba tvorbě právních předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze vyhnout víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka samotného, tak z abstraktnosti právních norem, jakož i z omezenosti lidského poznání, stejně jako z dynamické povahy sociální reality“ (III. ÚS 783/06, publ. pod č. 210/2007). Uvedená víceznačnost však musí dosáhnout obecně přijatelné míry a musí jít o rovnocenný konkurenční výklad práva, ne pouze o výklad obtížně obhajitelný; v takové situaci aplikace zásady in dubio mitius nepřipadá v úvahu. A právě výklad předestřený stěžovatelem vychází z významně formalistických až technologických hledisek a naprosto nezohledňuje smysl a účel dotčených norem ani předchozí judikaturu. Proto ho nelze považovat za rovnocenný výklad s výkladem poskytnutým krajským soudem či správcem poplatku a Nejvyšší správní soud tak porušení zásady in dubio mitius neshledal.“ Toliko pro úplnost lze ještě poznamenat, že krajský soud neshledal důvodnou ani námitku nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů – konkrétně: nedostatečné vypořádání odvolací námitky týkající se předmětu zpoplatnění a žalobcem zastávaného výkladu pojmu jiné technické herní zařízení. Žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí s touto odvolací námitkou vypořádal zcela dostatečně, když provedl výklad pojmu jiné technické herní zařízení a následně i podrobně objasnil, proč nepovažoval výklad žalobce za použitelný. V. Náklady řízení O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce měl ve věci plný úspěch, a přísluší mu proto právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem, které důvodně vynaložil proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl (neboť napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena zpět k dalšímu řízení). Za účelně vynaložené náklady vzal krajský soud zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a dále mimosmluvní odměnu zástupce žalobce za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání žaloby) po 2 100 Kč podle § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném v rozhodné době), včetně paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. částku ve výši 4 800 Kč, zvýšenou o DPH 20 %, celkem tedy 8 760 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení