30 Af 70/2012 - 61

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce: BANET s.r.o., se sídlem v Brně, Údolní 407/50, právně zast. JUDr. Liborem Nedorostem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Borodinova 12, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 19. 4. 2012, č. j. 5855/12-1303-701728, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 28. 6. 2012 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 19. 4. 2012, č. j. 5855/12-1303- 701728, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu Brno I (dále jen „správce daně“) ze dne 21. 12. 2010, č. j. 316778/10/288912701296 a č. j. 316786/10/288912701296, platební výměry na daň z přidané hodnoty, kterými byla žalobci vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce září a října 2009 ve výši 0 Kč.

II. Obsah napadeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně

2. Žalobci byla za zdaňovací období měsíce září a října 2009 vyměřena na základě podaných vytýkacích řízení daň z přidané hodnoty ve výši 0 Kč. V přiznání k dani z přidané hodnoty vykázal žalobce nadměrné odpočty ve vysokých částkách, za zdaňovací období měsíce září 2009 ve výši 9 931 433 Kč a za zdaňovací období měsíce října 2009 ve výši 9 935 213 Kč. Správci daně vznikly pochybnosti o nároku na odpočet daně u přijatých zdanitelných plnění a pochybnosti o jejich použití pro uskutečnění ekonomické činnosti žalobce – v daňových přiznáních nebyla vykázána žádná uskutečněná plnění. Za předmětná zdaňovací období byla zahájena vytýkací řízení podle ust. § 43 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „ZSDP“). Žalobce předložil daňové doklady – fakturu č. 9022009, DUZP 23.9.2009, základ daně 52 250 000 Kč, 19% DPH 9 927 500 Kč, předmět plnění dámské spodní prádlo, kalhotky, 95 000 ks od dodavatele WALKABOUT, s.r.o., fakturu č. 10032009, DUZP 29.10.2009, základ daně 52 290 000 Kč, 19% DPH 9 935 100 Kč, předmět plnění pánské spodní prádlo, 83 000 ks od stejného dodavatele. Žalobce uvedl, že zboží bylo v měsíci listopadu vyvezeno do Libye, což doložil fakturou vydanou č. 19/2009, ZD 25 200 000 Kč, předmět plnění dámské kalhotky polyester 45 000 ks, odběratel Tsharoket Aldwk Almomez, Tripoli-Libya, faktura vydaná č. 20/2009, ZD 28 000 000 Kč, předmět plnění dámské kalhotky bavlna, 13 000 ks, dámské kalhotky polyester, 37 000 ks, odběratel Tsharoket Aldwk Almomez, Tripoli-Libya, vývozní doprovodný doklad, výsledek kontroly a kontrolní protokol z 21. 10. 2009, faktura vydaná č. 21/2009, ZD 25 306 400 Kč, předmět plnění dámské kalhotky bavlna, 45 190 ks, odběratel Tsharoket Aldwk Almomez, Tripoli-Libya, faktura vydaná č. 22/2009, ZD 27 893 600 Kč, předmět plnění dámské kalhotky polyester 49 810 ks, odběratel Tsharoket Aldwk Almomez, Tripoli-Libya, vývozní doprovodný doklad a výsledek kontroly ze dne 5. a 4. 11. 2009, faktura vydaná č. 23/2009, ZD 27 520 000 Kč, předmět plnění pánské spodní prádlo – bavlna, 43 000 ks, odběratel Tsharoket Aldwk Almomez, Tripoli-Libya, faktura vydaná č. 24/2009, ZD 25 600 000 Kč, předmět plnění pánské spodní prádlo – bavlna, 43 000 ks, odběratel Tsharoket Aldwk Almomez, Tripoli-Libya, vývozní doprovodný doklad, výsledek kontroly a Bill of lading ze dne 11., 10. a 2. 11. 2009. Žalobce deklaroval nákup textilního zboží v tuzemsku a jeho následný vývoz do třetí země mimo území EU, ve značném objemu a za poměrně vysoké jednotkové ceny, které by měly odpovídat luxusnímu zboží. Předložené doklady byly po formální stránce v pořádku, avšak správci daně nebyly vyvráceny pochybnosti o uskutečnění obchodních transakcí. U místně příslušného správce daně dodavatele žalobce bylo zjištěno, že žalobce nakoupil od něj zboží, společnost WALKABOUT, s.r.o. deklarovala, že zboží nakoupila od svého dodavatele v tuzemsku (České Ekologické Stavby, s.r.o.), kdy při kontaktu s tímto dodavatelem vždy jednala s jeho zplnomocněným zástupcem, V. B.), nikoliv s jednatelem. Místně příslušný finanční úřad tohoto subdodavatele zjistil, že společnost České Ekologické Stavby zboží společnosti WALKABOUT, s.r.o. nedodala, jednatel tohoto údajného dodavatele opakovaně sdělil, že s textilem nikdy neobchodoval, společnost WALKABOUT, s.r.o. ani jeho jednatele, nezná a faktury nevystavil. Jiného dodavatele společnost WALKABOUT, s.r.o. neuvedla a následně přestala se správcem daně komunikovat. Dále bylo zjištěno, že jednatel společnosti České Ekologické Stavby, s. r. o. nikdy žádné plné moci neuděloval, údajného zmocněnce nezná, popřel i pravost svého podpisu a razítka společnosti na plné moci. Dále bylo zjištěno, že předložené plné moci byly falzifikáty. Sama skutečnost neprokázání původu zboží u poddovatele přímého dodavatele není však žalobci přičítána k jeho tíži. Jelikož transakce probíhaly za neobvyklých podmínek, správce daně prověřoval i původ zboží. Vyzval k součinnosti všechny bankovní ústavy v ČR, z odpovědí byl zjištěn pouze bankovní účet vedený u ČSOB, a.s., přičemž pohyby na účtu jsou minimální a nedocházelo k žádným platbám dodavateli v tuzemsku, ani k platbám od odběratele v zahraničí. Z fotodokumentace získané v rámci součinnosti s Celním ředitelstvím Brno bylo zjištěno, že se jednalo o textilní zboží vyrobené v Číně, které se v ČR prodává na tržnicích a v obchodech s levným textilem za ceny několikanásobně nižší. Po provedených vytýkacích řízeních správce daně vyloučil z nároku na odpočet daně z přidané hodnoty daň na vstupu (plný nárok) s tím, že žalobce nesplnil podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně podle § 72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „ZDPH“), obchodní transakce ukončené režimem vývoz nebyly uskutečněny za obvyklých obchodních podmínek a byly vytvořeny za účelem nadměrného odpočtu. Odvolací orgán přistoupil k doplnění podkladů pro rozhodnutí o odvolání s ohledem na podezření na porušení zákazu zneužití práva. Se závažnými zjištěnými skutečnostmi a důkazy získanými v rámci odvolacího řízení a s odlišným právním názorem odvolacího orgánu byl žalobce ve smyslu ust. § 115 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb. daňového řádu, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „daňový řád“) seznámen, bylo mu umožněno, aby se ke zjištěným skutečnostem a k odlišnému právnímu názoru vyjádřil, přičemž na výzvu žalobce nereagoval. Názor správce daně, že se nejedná o ekonomickou činnost plátce DPH, byl odvolacím orgánem přehodnocen. Bylo zjištěno, že žalobce prokazatelně pořídil předmětné textilní zboží, jehož faktické dodání mu potvrdil dodavatel, který byl plátcem a pořízené zboží, u kterého byl uplatněn nárok na odpočet daně, bylo vyvezeno, tedy žalobce splnil jak podmínky pro uplatnění deklarovaného nároku na odpočet podle ust. § 72 a 73 ZDPH, tak podmínky pro uplatnění osvobození od daně z přidané hodnoty podle ust. § 66 ZDPH. Rovněž bylo zjištěno, že nedošlo k zastření skutečného stavu stavem formálně právním. Jak bylo zboží ve skutečnosti pořízeno i vyvezeno odpovídá údajům na dokladech deklarujících nákup a vývoz. Tyto obchodní transakce byly uskutečněny v rámci hospodářské (ekonomické) činnosti žalobce. Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie je považována za hospodářskou činnost veškerá činnosti producentů, obchodníků a poskytovatelů služeb, všechny stadia výroby, distribuce a poskytování služeb, kdy její objektivní povaha je dána tím, že činnost je posuzována sama o sobě, bez ohledu na její účel nebo výsledky. Ačkoliv žalobce vykazoval ekonomickou činnost na základě deklarovaných plnění týkajících se nákupu a prodeje zboží, bylo zjištěno, že došlo k porušení zásady zákazu zneužití práva – ZDPH. O dané skutečnosti svědčí objektivní i subjektivní kriteria (okolnosti). Žalovaný proto z důvodu zjištění zneužití práva odepřel žalobci nárok na odpočet daně. Žalobce realizoval obchodní transakce v rámci neobvyklých obchodních podmínek, které postrádaly jakýkoliv ekonomický smysl a nemají žádné jiné objektivní vysvětlení, než získání nároku na odpočet daně. Přiznání práva by bylo v rozporu se smyslem a účelem ZDPH, a to principem neutrality této daně. Na základě zjištění zneužití práva dochází k dočasné derogaci zneužívaného ZDPH a objektivní právo po dobu jeho zneužití nemůže platit. Tato hospodářská činnosti, a to i kdyby nebyla protiprávní, si nezaslouží žádné ochrany na základě zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání. Prověřovány byly m.j. i úhrady za deklarovaná plnění, jednu z indicií neobvyklých obchodních transakcí lze považovat i nestandardní platební podmínky (dlouhé lhůty splatnosti faktur, které v konečném důsledku zůstaly nezaplacené, vysoké nevymáhané pohledávky, pohyb finančních prostředků na účtu sloužícímu k podnikání). Pohyby na účtu žalobce byly minimální, nedocházelo k žádným platbám dodavateli v tuzemsku, ani k platbám od odběratele ze zahraničí. Úhrady za zboží deklarované jako vývoz do Libye nebyly uskutečněny žádným odběratelem, a to po dobu několika let. Žalobce vznikl dne 15. 8. 2007, čerpal nadměrné odpočty počínaje zdaňovacím obdobím září 2007. Ve všech případech se jednalo o vývoz zboží do třetích zemí úzkému okruhu odběratelů, vyčíslení výše vyplacených nadměrných odpočtů za období 2007 – 2011 bylo ve výši 165 017 000 Kč. Další objektivní skutečností svědčící o zneužití ZDPH je, že částky poukázané správcem daně na účet žalobce byly předmětem zájmu všech aktérů plnění v řetězci dodávek zboží, úhrady z vrácených nadměrných odpočtů od správce daně tvořily 99 % pohybu na bankovním účtu žalobce, částky z takto vrácených nadměrných odpočtů byly vybírání hned následující den po jejich připsání na účet hotovostně. Hotovosti byly vybírány R. P., jednatelem RAPUS Company, s.r.o., RAPUCO (D. M., předseda představenstva JUSALUDA, jednatelem CLOUDLESS SKI), přičemž společnosti RAPUS Company s.r.o. a JUSALUDA a.s. byly přímými dodavateli žalobce v letech 2007 – 2009. Rovněž byla prověřena provázanost konkrétních osob účastnících se plnění s žalobcem s ohledem na jejich činnost v jiných společnostech, které se také zabývají dodáním zboží a jejich následným vývozem do třetích zemí. Bylo zjištěno, že stejná skladba subjektu v řetězci dodání zboží je i u společnosti BUWING, s.r.o., BC Trading s.r.o, u kterých bylo rovněž zjištěno dodání a vývoz nadhodnoceného zboží. Dodavateli zboží žalobce byly společnosti JUSALUDA, a.s., RAPUS Company, WALKABOUT, s.r.o. Daňové subjekty BC Trading, s.r.o. a BUWING, s.r.o. si stejně jako žalobce zvolily zástupce pro daňové řízení Ing. M. R. Účastníci předmětných obchodních transakcí, které jsou sice považovány za ekonomickou činnost, jsou propojeni hospodářsky i personálně, dodávají si navzájem nadhodnocené zboží, u kterého si uplatňují nárok na odpočet daně z titulu využití plnění pro ekonomickou činnost – vývoz zboží. Vkládají a vybírají si z účtu částky vrácené místně příslušným správcem daně, na základě vyplacených nadměrných odpočtů, přitom předmětné transakce postrádají jakýkoliv jiný ekonomický smysl, než nárokování předmětného odpočtu podle ZDPH, kdy nedochází ke standardnímu naplnění obchodních transakcí – zejména úhrady za plnění odběratelem. Z odpovědi zastupitelského úřadu v Tripolisu bylo zjištěno, že příjemce zboží Tsharoket Aldwk Almomez na uvedené adrese nesídlí, adresa je smyšlená, byla v Tripolisu fyzicky navštívena. Firmu se nepodařilo najít ani v rejstříku firem. Obchodní komora upozornila, že se většinou jedná o malé rodinné firmy typu „tašarokit“ a pode libyjských zákonů by správně žádný ZÚ Libye v zahraničí na takovou adresu firmy neměl dovoz zboží do Libye povolit. Právní forma firmy „tašarokit“ je určena zákony pro rodinné podnikání a slouží pro podporu malých živnostníků. Obchody, kdy jen na DPH na jeden odeslaný kontejner činí částku cca 10 000 000 Kč, jsou absolutně nereálné a vysoce nad finanční možnosti těchto drobných rodinných firem. Ze Souhrnných teritoriálních informací Libye (web Ministerstva zahraničí ČR) vyplývá, že veškeré dovozní doklady, kterými jsou faktura, certifikát o původu zboží, balící list, musí být přeloženy do arabštiny a superlegalizovány Generálním konzulátem Libye v Praze, který je zodpovědný za zem vývozu, kdy na faktuře a certifikátu musí být uvedeno, že zboží není izraelského původu. Z odpovědí zastupitelského úřadu dále vyplynulo, že na pravidelné dovozy zboží jsou obvykle otevírány akreditivy, nebo jsou prováděny platby předem. Zasílání zboží bez úhrady do Libye provádějí pouze sami Libyjci, kteří jej nakoupili na území ČR a pak si je sami posílají s tím, že si zboží po návratu do Libye vyzvednou. Certifikát o původu zboží byl Hospodářskou komorou ČR vystaven pouze u tří vývozních případů deklarovaných v období od července 2009 do června 2010; žádná z vývozních faktur vystavených žalobcem nebyla označena pečetí razítek Hospodářské komory ČR, přičemž podle standardních postupů při celním řízení v Libyi je nutné předložit takto označené faktury dovozcem libyjské celnici. Uvedená zjištění potvrzují, že vývoz zboží z ČR nebyl uskutečněn za obvyklých obchodních podmínek v souvislosti s běžným postupem při vývozu zboží z EU do Libye. Správce daně prováděl rozsáhlé šetření, kde byly prověřovány obvyklé obchodní podmínky, jejichž součástí jsou také platební podmínky. Správce daně vycházel z obecně známých skutečností získaných z veřejně přístupných informačních zdrojů, týkající se dovozních podmínek do Libye, rozšířených o vysvětlení konkrétního tradičního vývozce zboží z ČR do Libye, o vysvětlení jedné z největších logistických firem v ČR, která zajišťuje vývozy zboží do většiny zemí světa, vč. Libye. Je zřejmé, že dovozní podmínky vč. doporučení, která jsou uvedena v teritoriálních informacích týkajících se Libye, lze považovat za obchodní zvyklosti při obchodování s touto zemí při dovozu, protože byly potvrzeny jak zastupitelským úřadem v Libyi, tak byla potvrzena jejich aplikace i od českého vývozce zboží do této země. Nejedná se tedy o ustálenou praxi mezi jedním subjektem, ale o ustálená pravidla, ze kterých vychází uvedená teritoriální informace. Byly zjištěny další skutečnosti svědčící o zneužití ZDPH, a to informace získané z porovnání veřejně přístupných informací, na které odkazuje web Ministerstva zahraničních věcí ČR, z nichž vyplývá, že v roce 2009 činil dovoz do Libye z ČR za rok 2009 – spotřební zboží 10,62 mil. Eur, z údajů o vývozu deklarovaných žalobcem v daňových přiznáních k DPH za jednotlivá zdaňovací období roku 2009 vyplývá, že žalobce deklaroval vývoz zboží do Libye (dámské, pánské a dětské spodní prádlo) v roce 2009 ve výši 17,670 mil. Eur. Uvedené zboží nemohlo být propuštěno celními orgány v Libyi do volného oběhu v hodnotách deklarovaných žalobcem. Ze znaleckého posudku soudního znalce Ing. M. O., předaného Policií ČR bylo zjištěno, že cena zboží (dámských kalhotek) činila pouze 25 – 50 Kč za kus, zboží bylo ve většině případů velmi pochybné kvality, hraničící mnohdy až s naprostou nepoužitelností a nefunkčností; u deklarovaného vývozu byla cena uváděná 560 Kč za kus při nákupní ceně od společnosti WALKABOUT 550 Kč za kus. Deklarovaná cena je neobvykle vysoká, odchyluje se výrazně bez ekonomického opodstatnění od ceny obvyklé. Ze znaleckého posudku přitom vyplývá, že v roce 2008 – 2009 docházelo ke snížení cen o cca 4,5 %, zahraniční trh byl nasycen a vývoz, pokud chtěl uspět, byl nucen ceny snižovat. Uvedenými skutečnostmi je potvrzeno nadhodnocení předmětného zboží, jak při jeho pořízení, tak i při vývozu. Bylo doloženo, že deklarované obchodní transakce nebyly odvolatelem uskutečněny za obvyklých obchodních podmínek a s cílem dosažení zisku, nýbrž cílem bylo pouze formální vytvoření a splnění podmínek vyplývajících ze ZDPH pro získání nároku na odpočet. Z těchto obvyklých kritérií je zřejmé i subjektivní kritérium, a to že uvedené transakce byly uskutečněny odvolatelem úmyslně a zcela záměrně za účelem získání nadměrného odpočtu. Úmyslně byl deklarován nákup zboží za vysoké ceny, nebyla uzavřena písemná smlouva na prodej zboží ve vysokých objemech, nejsou činěny žádné standardní kroky k vymáhání pohledávek ani jedním z dodavatelů. Všechny výše uvedené skutečnosti, a to objektivní i subjektivní, ukazují, že kroky žalobce jsou zcela odlišné od běžných a zavedených obchodních praktik. Jde o chování, jehož smyslem je výhradně získání nelegitimního daňového zvýhodnění. Jednání, která nejsou uskutečněna v rámci obvyklých ekonomických podmínek, postrádají jakýkoliv ekonomický smysl a jsou deklarována pouze s cílem získat zneužívajícím způsobem výhody upravené zákonem, což znamená zneužití objektivního daňového práva. V daném případě došlo k dočasné neplatnosti zneužívaného práva, objektivní právo po dobu zneužití neplatí. Z rozsudku Soudního dvora Evropské unie vyplývá, že nárok na odpočet daně je omezitelný v případě zapojení plátce daně do řetězce, jehož cílem je zneužití systému daně z přidané hodnoty. Za nezákonnou lze považovat daňovou optimalizaci, tzv. řetězové obchody, jejichž cílem je pouhé vylákání nadměrného odpočtu ze státního rozpočtu. Žalovaný vychází a odkazuje na judikaturu Soudního dvora, a to rozsudek ze dne 21. 2. 2006 C 255/02 Halifax, v němž byla definována činnost daňových subjektů, jež představuje zneužití práva. O takovou činnost se jedná tehdy, pokud ze všech objektivních okolností vyplývá, že jejím hlavním účelem a zároveň i výsledkem je, i přes formální dodržení podmínek vyplývajících z příslušných právních předpisů, získání daňového zvýhodnění, jehož poskytnutí by bylo v rozporu s cílem sledovaným danou právní úpravou, právo nárokované plátcem by mělo být odepřeno, pokud relevantní hospodářská činnost nemá žádné jiné objektivní vysvětlení, než právě získání nároku vůči správci daně. Žalovaný dále zjistil, že dodavatelé v řetězci vykázali minimální marže, nebyl zjištěn původ tohoto zboží, nebylo doloženo, že bylo dovezeno do třetích zemí deklarovaným odběratelem. Deklarovaná plnění jsou po formální stránce v souladu se ZDPH a Směrnicí 2006/112/ES, realizací těchto transakcí však došlo k popření hlavního cíle, a to zásady neutrality DPH, současně nebyly zjištěny znaky disimulace právních úkonů. V odvolacím řízení žalobce přestal komunikovat se správcem daně, nereagoval na výzvy zaslané v rámci odvolacího řízení, nevyjádřil se ke zjištěným skutečnostem a důkazům, získaným v odvolacím řízení, ačkoliv k tomu byl řádně vyzván.

III. Stručný obsah žaloby

3. V rámci žalobního návrhu žalobce namítal, že splnil všechny podmínky pro řádné uplatnění nároku na odpočet daně, za uvedené situace nebylo možné požadovat, aby žalobce prokazoval cokoliv víc, aniž by mu správce daně konkrétně sdělil, co má ještě dokazovat. Příslušným státním orgánem byla aprobovaná existence zboží. Správce daně se zabýval vztahy mezi dodavatelem žalobce a jeho dodavatelem, tedy skutečnostmi, na které žalobce neměl žádný vliv, nic o nich neví a které ho ani podle daňových předpisů nemusí zajímat. Žalobci je vytýkáno něco, co leží mimo jeho dispozici, není schopen ověřit, ale ani ovlivnit, zejména pak to, kde si jeho dodavatel skladuje zboží. Nárok na odpočet DPH nemůže být dotčen skutečností, že v řetězci dodávek je jiná předchozí nebo následná transakce zatížená daňovým podvodem, o němž plátce neví nebo nemůže vědět. Každá další transakce musí být posuzována sama o sobě a charakter jednotlivých transakcí v řetězci nemůže být změněn předchozími nebo následujícími událostmi. Má-li správce daně pochybnosti o důkazní hodnotě prostředků, jimiž daňový subjekt prokazuje svá tvrzení, přenáší se důkazní břemeno z daňového subjektu na správce daně. Žalobce učinil vše, co podle daňového řádu a ZDPH měl učinit pro řádné doložení svých daňových povinností, stejně jako pro řádné uplatnění nároku na odpočet daně. V doplňujícím procesním podání z 25. 7. 2012 žalobce uvedl další námitky, které jsou zapracovány v části rozsudku označeného jako Právní hodnocení soudu.

IV. Obsah vyjádření žalovaného k žalobě

4. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný zopakoval skutkové i právní závěry uvedené v napadeném rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně. Navrhl, aby soud žalobu pro nedůvodnost zamítl.

V. Právní hodnocení soudu

5. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2022 Sb., soudního řádu správního – dále jen „s.ř.s.“), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, že napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně bylo vydáno v souladu se zákonem. O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. poté, kdy účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.

6. Soud se nejprve zabývá žalobními body uplatněnými v rámci návrhu na zahájení řízení ze dne 27. 6. 2012, jak byly uvedeny v části rozsudku III. – Obsah žaloby.

7. Žalobce především namítal, že řádně doložil veškeré doklady, které byl podle ZDPH povinen předložit k prokázání nároku na odpočet daně, neboť svůj nárok doložil daňovými doklady – fakturami vystavenými dodavatelem (přepravcem). Žalobce také doložil splnění další podmínky, a to, že zboží bylo přepraveno z tuzemska zmocněnou třetí osobou – smluvním přepravcem. Za této situace nelze po daňovém subjektu prokazovat, aby prokazoval cokoliv víc, aniž by mu správce daně konkrétně sdělil, co má dokazovat ještě, neboť on svoji důkazní povinnost podle § 31 odst. 9 daňového řádu ohledně realizace obchodu a jeho zaplacení splnil a navíc sám nemá žádnou zákonnou možnost, jak svého dodavatele, odběratele či dopravce přimět k tomu, aby mu poskytli dokumenty či jiné důkazní prostředky k prokázání, kteří z nich a v jaké míře se na dodávce služby podíleli; nemá dokonce ani zákonnou možnost získat od dodavatele informaci o okruhu jeho subdodavatelů a jejich eventuálních sekundárních subdodavatelů. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Ans 1/2005 – 57.

8. K této žalobní námitce uvádí soud následující. Jak vyplývá z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, odvolací orgán je shodného názoru jako žalobce, tedy že žalobcem předložené doklady byly po formální stránce správné a odvolací orgán ani nezpochybnil skutečnost, že by zboží nemělo být přepraveno z tuzemska zmocněnou třetí osobou. Odvolací orgán svoji úvahu o neuznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty nepostavil na neprokázání přijetí zdanitelného plnění od deklarovaného dodavatele, nedošlo k odmítnutí vzneseného nároku z důvodu neunesení důkazního břemene ze strany žalobce, ani z důvodů týkajících se jiného smluvního partnera žalobce. Odvolací rozhodnutí není postaveno ani na tvrzení, že by žalobce měl být účasten na podvodných jednáních na DPH, takže by o nich měl vědět, nebo alespoň vědět mohl. Odvolací orgán neviní žalovaného z nesprávnosti či neúplnosti účetnictví, či jiných evidencí, neviní jej z neunesení důkazního břemene ohledně fakticity uskutečněných zdanitelných plnění. Žalobcem poukazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu vycházel z jiných skutkových okolností a v poukazované věci šlo o prokázání, zda bylo zdanitelné plnění uskutečněno, či nikoliv. Otázka uplatněného nároku na odpočet daně je otázkou skutkovou, která je posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti zjištěného skutkového stavu. Jak již bylo shora uvedeno, odvolací orgán žalobcova tvrzení a dokladované skutečnosti nerozporoval. Podle žalobcem poukazovaného ust. § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. o správě, daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc platí, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování, nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Uvedené ustanovení tohoto zákona však v předmětné věci nebylo Finančním ředitelstvím v Brně aplikováno, žalobci nebylo dáno k tíži, že by neunesl své důkazní břemeno ve smyslu tohoto zákonného ustanovení. Námitka, že žalobce učinil vše pro řádné uplatnění nároku na odpočet daně, neboť prokázal nárok na odpočet daňovými doklady – fakturami vystavenými dodavatelem a prokázal, že zboží bylo přepraveno z tuzemska zmocněnou třetí osobou s poukazem na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu a v něm uvedené ust. § 31 odst. 9 posledně citovaného zákona, nemůže obstát, neboť jak je shora již uvedeno, napadené rozhodnutí odvolacího orgánu je vystavěno na jiném právním základu. Žalobní námitka je proto nedůvodná.

9. Žalobce dále namítal s odkazem zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 163/02, 163/02, že byl v dané věci porušen princip dobré víry žalobce ve správnost potvrzení fyzické existence zboží ze strany Celního úřadu v Brně.

10. K této žalobní námitce soud uvádí, že princip dobré víry žalobcem tvrzeným způsobem nebyl porušen, neboť odvolací orgán nezpochybnil skutečnost, že Celní úřad v Brně existenci zboží fyzicky ověřil; z obsahu správního spisu vyplývá, že zboží bylo propuštěno do režimu vývozu, bylo doloženo, že opustilo území EU v režimu vývozu do Libye a byl vyloučen jeho zpětný přesun do ČR (viz zejména sdělení Celního ředitelství Brno ze dne 3. 9. 2010, č. j. 236476/10/288934709122). Předmětná žalobní námitka není důvodná.

11. Žalobce dále namítal, že opačný hodnotící postup správce daně (pozn. soudu zřejmě míněna návaznost na tvrzené porušení principu dobré víry) má být v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/95 a s judikaturou Soudního dvora ES ve spojených věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/03 (dále jen „věc Optigen“). K této námitce je nutno uvést, že v poukazovaném nálezu Ústavní soud rozhodoval ve věci ústavnosti úpravy dokazování v daňovém řízení, kdy byl podán návrh na zrušení ust. § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. v části vyjádřené slovy „nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván“. Ústavní soud m.j. dovodil, že daňové řízení je postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (břemeno tvrzení), ale též povinnost toto tvrzení doložit (břemeno důkazní). Ust. § 31 odst. 9 neupravuje to, co může správce daně požadovat, ale kdo nese důkazní břemeno. Neprokáže-li daňový subjekt tvrzené skutečnosti, tedy neunese-li důkazní břemeno, t.j. nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, je správce daně oprávněn stanovit základ daně i daň podle pomůcek. Ústavní soud, jak shora uvedeno, řešil odlišnou věc, žalobce neuvedl, jak konkrétně má být napadené rozhodnutí odvolacího orgánu v rozporu s tímto nálezem, navíc jak bylo uvedeno odvolací orgán netvrdí, že by žalobce neunesl důkazní břemeno podle § 31 odst. 9 posledně citovaného zákona, ani daň nebyla stanovena podle pomůcek. Pokud jde o odkaz na věc Optigen, pak ta se týká především podvodu na DPH, tzv. kolotočových podvodů (Carousel Frauds). Napadené rozhodnutí odvolacího orgánu neupřelo žalobci nárok na odpočet daně z důvodu podvodného řetězce tvořícího kruhový řetězec dodávek, Finanční ředitelství v Brně nedovodilo, že by jeden z účastníků neodvedl státní pokladně vybranou daň (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2010, č. j. 9 Afs 83/2009 – 232).

12. Žalobce dále namítal, že správce daně od června 2008 nic nechtěl a řešil vztahy mezi dodavatelem žalobce a jeho dodavatelem, tedy skutečnosti, na které žalobce nemá žádný vliv, nic o nich neví a nemusí ho podle daňových předpisů ani zajímat. Žalobce si splnil svoji důkazní povinnost ve smyslu ust. § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. Žalobci je tak vytýkáno v rozporu s judikaturou národních soudů i Soudního dvora ES něco, co leží mimo jeho dispozici, zejména pak to, kde si jeho dodavatel skladuje zboží. Žalobce opětovně odkázal na rozsudek ve věci Optigen, zdůraznil, že nárok na odpočet DPH nemůže být dotčen skutečností, že v řetězci dodávek je jiná předchozí nebo následná transakce zatížena daňovým podvodem, o němž plátce neví nebo nemůže vědět. Každá další transakce musí být posuzována sama o sobě a charakter jednotlivých transakcí v řetězci nemůže být změněn předchozími nebo následnými událostmi. V této souvislosti žalobce dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2007, č. j. 5 Afs 58/2006 – 41, podle nějž má-li správce daně pochybnosti o důkazní hodnotě prostředků, jimiž daňový subjekt prokazuje svá tvrzení, přenáší se důkazní břemeno z daňového subjektu na správce daně a je jeho povinností ve smyslu ust. § 31 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků prokázat existenci takových skutečností, které věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví, evidence či jiných záznamů zcela vyvracejí. K tíži daňového subjektu nemohlo jít ani pochybení dodavatele, popř. předchozích vlastníků zboží, která se týkají zcela jiného obchodně právního vztahu. K této námitce uvádí soud následující. Odkazem na rozsudek ve věci Optigen, problematikou důkazního břemene podle zákona o správě daní a poplatků a o tzv. kolotočovými podvody se soud shora ve vztahu k napadenému odvolacímu rozhodnutí již zabýval. Soud zdůrazňuje, že žalobci nebylo přičítáno k tíži, že by neprokázal původ zboží u dodavatele či u poddodavatele. Napadené odvolací rozhodnutí sice bez bližší argumentace zmiňovalo otázku řetězových podvodů, ovšem ve zcela obecné rovině bez toho, že by přímo dovodilo, že by žalobce byl do tohoto typu podvodu zapojen. Jak bylo shora již uvedeno, argumentačně odvolací rozhodnutí vychází a odkazuje na judikaturu Soudního dvora, a to rozsudek ze dne 21. 2. 2006 C-255/02 Halifax (dále jen „věc Halifax“), kdy odvolací orgán dovodil, že ze všech okolností daného případu vyplynulo, že hlavním účelem a zároveň výsledkem činnosti žalobce i přes dodržení formálních podmínek vyplývající z příslušných předpisů bylo získání daňového zvýhodnění, jehož poskytnutí by bylo v rozporu s cílem sledovaným právní úpravou. Uvedená žalobní námitka není důvodná.

13. V žalobním návrhu žalobce dále uvedl, že své konkrétní námitky k žalobou napadenému rozhodnutí, stejně jako platebním výměrům správce daně a jeho vytýkacím zprávám doplní do 25. 7. 2012.

14. Žalobce dále uvedl, že s ohledem na žalobní tvrzení je napadené rozhodnutí v rozporu se zákonem o správě daní a poplatků, a to zejména s ust. § 2 odst. 3, 7 a § 46, dále v souladu s čl. 2 odst. 2, 3, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K této části žaloby uvádí soud následující. Podle ust. § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků platí, že při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Poukazované ustanovení upravuje zásadu volného hodnocení důkazů, přičemž pokud jde o skutkové výtky uplatněné v žalobě, soud se k nim vyjádřil shora a z jeho závěru vyplývá, že k porušení této zásady daňového řízení ve vztahu k uplatněným skutkovým důvodům nedošlo, odkaz na citované ustanovení zákona o správě daní a poplatků je jinak sám o sobě obecný. Podle ust. § 2 odst. 7 citovaného zákona platí, že při uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení se bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu, nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení nebo vybrání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho. K tomuto odstavci citovaného zákona soud uvádí, že odvolací orgán neaplikoval v předmětné věci toto ustanovení. Žalobcem poukazované ust. § 46 citovaného zákona je rozsáhlé, upravuje otázku vyměření daně a jejího dodatečného vyměření, přičemž není přesně patrno, kterou část tohoto rozsáhlého ustanovení měl žalovaný či prvostupňový správní orgán porušit, pokud jde o skutkové výtky, uplatněné v žalobě, ty byly vypořádány shora. Rovněž odkazy na citované články Listiny základních práv a svobod žalobce v této části žaloby nijak nekonkretizoval s ohledem na uplatněné skutkové námitky, které byly soudem vypořádány shora, pouze obecně tak, že je s nimi žalobou napadené rozhodnutí odvolacího orgánu v souladu.

15. V další části se soud zabývá námitkami uplatněnými žalobcem v doplňujícím procesním podání, které bylo soudu doručeno dne 5. 8. 2012, více jak 3 měsíce poté, co bylo odvolací rozhodnutí doručeno žalobci, tedy po dvouměsíční lhůtě určené pro uplatňování či rozšiřování žalobních bodů ve smyslu ust. § 72 odst. 1 a § 71 odst. 2 věta třetí s.ř.s. I přes některé obecnější vymezení žalobních bodů v původní žalobě soud konstatuje, že byl naplněn zákonný požadavek ve smyslu ust. § 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s., neboť v některých případech byly sice obecně a stručně vymezeny skutkové a právní důvody tvrzené nezákonnosti napadeného rozhodnutí, ovšem stalo se tak srozumitelným a jednoznačným způsobem (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, publikovaný pod č. 2162/2011 Sb. NSS). Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ovládáno přísnou koncentrační zásadou, vylíčení skutkových okolností musí být zcela jasně individualizováno, žalobce je povinen uvést, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí, či přímo rozhodnutím samotným, a je rovněž povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit pouze s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Rozsah přezkumu žalobou napadeného správního rozhodnutí je ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona (§ 75 odst. 2 s.ř.s.). Mimo rámec, kdy soud musí v určitých případech zkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného z moci úřední je třeba, aby byly konkrétní právní a skutkové důvody uplatněny v dvouměsíční zákonné lhůtě, přičemž mohou být později upřesněny či podrobněji rozvedeny, ovšem nemohou být rozšiřovány. Pokud je uplatněn nekonkrétní žalobní bod, zákon neumožňuje, aby v dalších fázích řízení po uplynutí zákonné lhůty byla k takovému nekonkrétnímu bodu přiřazována zcela konkrétní námitka, do té doby nevznesená. Koncentrační zásada znamená, že musí být v určité lhůtě zformulován okruh právních a skutkových výtek s tím, že uplynutím této lhůty už nemá předestření nových skutkových tvrzení nebo nových právních důvodů právní význam, nejedná-li se o výjimku přezkumu z úřední povinnosti. Z uvedeného vyplývá, že by soud postupoval v rozporu se zásadou koncentrace, pokud by napadené rozhodnutí k opožděně uplatněné námitce zrušil.

16. V žalobě žalobce uplatnil celkem tři žalobní body, z nichž bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené rozhodnutí za nezákonné: 1) žalobce učinil vše pro to, aby doložil své daňové povinnosti a aby řádně uplatnil nárok na odpočet daně, neboť podle ZDPH byl povinen prokazovat nárok na odpočet daňovými doklady – fakturami vystavenými dodavatelem, které předložil a splnil též podmínku osvobození tím, že zboží bylo přepraveno z tuzemska zmocněnou třetí osobou – smluvním přepravcem, přičemž za této situace nelze po něm požadovat, aby prokazoval cokoliv víc bez konkrétního sdělení, co má prokazovat ještě, neboť svoji důkazní povinnost podle § 31 odst. 9 daňového řádu ohledně realizace obchodu a jeho zaplacení splnil 2) ze strany správních orgánů došlo k porušení principu dobré víry, neboť žalobce doložil, že fyzická existence zboží byla ověřena Celním úřadem v Brně a 3) správní orgány se neoprávněně zabývaly vztahem mezi dodavatelem žalobce a jeho poddodavatelem, neboť se jedná o skutečnosti, na které žalobce nemá žádný vliv, nic o nich neví a které ho ani podle daňových předpisů nemusí zajímat, žalobci tedy bylo vytýkáno něco, co leží mimo jeho dispozici, přičemž nárok na odpočet DPH nemůže být dotčen skutečností, že v řetězci dodávek je jiná předchozí nebo následná transakce zatížena daňovým podvodem, o němž plátce neví nebo nemůže vědět; každá další transakce musí být posuzována sama o sobě a charakter jednotlivých transakcí v řetězci nemůže být změněn předchozími nebo následnými událostmi; není přípustné, aby bylo po žalobci požadovány důkazy o skutečnosti, na které se nepodílel – povinností správce daně podle ust. § 31 odst. 8 ZSDP je prokázat existenci skutečností, které věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví evidence či jiných záznamů zcela vyvracejí a důkazní břemeno proto nelze na straně žalobce vykládat extenzivně a rozšiřovat je na prokázání skutečností, ohledně kterých taková povinnost stíhá zcela jiný subjekt – k tíži daňového subjektu nemohou jít ani pochybení dodavatele, popř. předchozích vlastníků zboží, která se týkají zcela jiného obchodně právního vztahu (viz poukaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2007 – 5 Afs 58/2006 – 41). Toto jsou veškeré řádně uplatněné žalobní body, které splňují podmínky, k nimž dospěla shora citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu.

17. V doplňujícím procesním podání žalobce nejprve zopakoval závěr prvostupňového správce daně, který je vylíčen na straně 3 žalobou napadeného rozhodnutí, kdy správci daně vznikla pochybnost ohledně deklarované ceny a objemu předmětného zboží, přičemž ačkoliv předložené doklady byly po formální stránce v pořádku, nebyly správci daně těmito doklady vyvráceny pochybnosti o uskutečnění obchodních transakcí; vzhledem k výše uvedenému správce daně v souladu s ust. § 31 ZSDP přistoupil k dalšímu opatřování důkazních prostředků. Žalobce zkonstatoval, že správce daně zaslal žalobci výzvy k odstranění pochybností, zahájil vytýkací řízení, sdělil, že správci daně vznikly pochybnosti o správnosti, pravdivosti a průkaznosti údajů o přijatých zdanitelných plnění a žalobce byl vyzván k prokázání oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet daně v souladu s ust. § 73 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „ZDPH“). Žalobce v doplňujícím procesním podání podrobně označil veškeré jím předložené doklady k vznesenému nároku, jak jsou i uvedeny na str. 3 napadeného rozhodnutí. Na základě těchto skutečností žalobce znovu uplatnil již dříve označenou žalobní námitku, že podle svého přesvědčení učinil vše, co podle daňového řádu a zákona o dani z přidané hodnoty měl učinit pro řádné doložení svých daňových povinností, stejně jako pro řádné uplatnění nároku na odpočet daně, opětovně žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2007, č. j. 5 Afs 58/2006 – 41, uvedl ust. § 31 odst. 8 a 9 ZSDP a rovněž zopakoval, že důkazní břemeno nelze pojímat extenzivně a rozšiřovat je na prokazování všech, resp. jakýchkoliv skutečností, tedy i těch, ohledně kterých taková povinnost stíhá zcela jiný subjekt; k tíži daňového subjektu nemohou jít ani pochybení dodavatele, popř. předchozích vlastníků zboží, která se týkají zcela jiného obchodně právního vztahu. K této části doplňujícího procesního podání soud uvádí, že jeho převážná část je konstatováním části obsahu žalobou napadeného rozhodnutí a zbývající žalobní námitka byla již v celém rozsahu uplatněna v rámci žalobního návrhu a soudem shora vypořádána.

18. Žalobce nově namítal, že výzva správce daně vydaná v rámci vytýkacího řízení za necelých 14 dnů poté, co správci daně bylo doručeno daňové přiznání, nemohla být vydána v souladu se zákonem, neboť ve vztahu k předmětnému daňovému přiznání nemohly existovat na straně správce daně v tak krátkém čase žádné důvodné pochybnosti, které § 43 odst. 1 ZSDP vyžadoval jako zákonný předpoklad pro konání vytýkacího řízení. Výzvě schází údaj, jaké konkrétní skutkové důvody zakládají pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení. K této námitce soud uvádí, že se jedná o zcela novou námitku, týkající se tvrzení o nezákonnosti výzvy podle ust. § 43 odst. 1 ZSDP s poukazem na rozpor s citovaným ustanovením tohoto zákona. Jde o zcela nový žalobní bod, který nemá žádný základ v původně uplatněných konkrétních právních a skutkových důvodech žalobních námitek v návrhu na zahájení řízení. Z důvodu shora vyložené přísné koncentrační zásady ovládající řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, ve spojení se skutečností, že uvedený žalobní bod nelze podřadit pod případ přezkumu z úřední povinnosti, nemohl soud k této námitce přihlédnout. Nově uplatněná námitka se totiž netýká původních tvrzení, že žalobce udělal vše potřebné pro řádné doložení svých daňových povinností a řádné uplatnění nároku na odpočet daně, nejedná se o porušení principu dobré víry, doložení a unesení důkazního břemene, o řetězové podvody na DPH, vč. tvrzeného požadavku prokazování skutečností, které je povinen prokazovat jiný subjekt. Procesní pochybení tohoto typu žalobce v původní žalobě nenamítal, neuváděl ani konkrétní ust. § 43 ZSDP, zároveň nejde o žalobní námitku, kterou soud nepřezkoumává mimo řádně uplatněné žalobní body (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73).

19. Pouze na okraj soud uvádí, že ve výzvě vydané postupem podle ust. § 43 odst. 1 ZSDP musí být uvedeny konkrétní skutkové důvody zakládající pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení, popř. dodatečného daňového přiznání nebo následného hlášení a dalších písemností předložených daňovým subjektem, nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených. V rámci předmětných výzev správce daně vysvětlil, že důvodem vydání těchto výzev je zjištění, že žalobce opakovaně uplatňuje nárok na odpočet ve vysokých částkách, proto vznikly pochybnosti, zda přijatá zdanitelná plnění byla použita pro uskutečnění jeho ekonomické činnosti a žalobce byl vyzván k prokázání původu zboží, předmětu a rozsahu deklarovaných plnění jako základní podmínky uznatelnosti předložených daňových dokladů.

20. Žalobce dále uvedl, že bylo ověřeno, že nakoupil zboží od dodavatele společnosti WALKABOUT, s.r.o., žalovaný sice uvádí, že skutečnost, že nedošlo k prokázání původu zboží u poddodavatele není žalobci přičítána k tíži, avšak žalovaný tak fakticky nečiní. Žalobce dále uvedl, že žalobce (pozn. soudu zřejmě míněn odvolací orgán) dále konstatuje, že vyzval k součinnosti všechny bankovní ústavy v ČR, kdy z odpovědí bank na dotazy správce daně byly zjištěny pouze pohyby na účtu žalobce; stejně tak žalovaný uvedl, že v rámci vytýkacího řízení bylo z fotodokumentace získané v rámci součinnosti s Celním ředitelstvím v Brně zjištěno, že se jedná o textilní zboží vyrobené v Číně, které se v ČR prodává na tržnicích a v obchodech s levným textilem za ceny několikanásobně nižší. Žalobce dále zdůraznil závěr žalovaného, že ze všech zjištěných skutečností a důkazů, které předložil žalobce, nebo obstaral správce daně, vyplývá, že žalobce prokazatelně pořídil předmětné textilní zboží, jehož faktické dodání potvrdil dodavatel, který byl plátcem a pořízené zboží, u kterého byl uplatněn nárok na odpočet daně, bylo vyvezeno, tzn. odvolatel splnil dle ZDPH jak podmínky pro uplatnění deklarovaného nároku na odpočet dle ust. § 72 a 73 ZDPH, tak podmínky pro uplatnění osvobození od daně z přidané hodnoty dle ust. § 66 ZDPH; rovněž bylo zjištěno, že nedošlo k zastření skutečného stavu stavem formálně právním, tzn. nedošlo k disimulaci právních úkonů; tak jak bylo zboží ve skutečnosti pořízeno i vyvezeno, odpovídá údajům na dokladech deklarujících nákup a vývoz zboží; tyto obchodní transakce byly uskutečněny v rámci hospodářské (ekonomické) činnosti žalobce. Přestože v rámci dokazování byly obchodní transakce shledány objektivně za právně konformní, konstatovaly správní orgány, že je vlastně tato skutečnost nezajímá, protože se domnívají, že žalobce tak činil v rozporu s právem, neboť nečinil za hospodářským účelem, ale jen proto, aby vylákal DPH. Tímto logickým rozporem, kdy dodržování práva je shledáváno protiprávním, žalovaný fakticky porušil zásadu legitimního očekávání.

21. K této části doplňujícího procesního podání žalobce uvádí soud následující. V odůvodnění napadeného odvolacího rozhodnutí je uvedeno, že skutečnost neprokázání původu zboží u poddodavatele nebyla žalobci přičítána k jeho tíži. Vyzvání k součinnosti všech bankovních ústavů v ČR a z toho zjištěné skutečnosti nejsou mezi účastníky řízení sporné, stejně tak žalobce nerozporuje, že by se mělo jednat o zboží vyrobené v Číně, prodávané na tržnicích v ČR a v obchodech s levným textilem za ceny několikanásobně nižší. Žalobce taktéž nezpochybňuje jím zdůrazněné závěry odvolacího orgánu týkající se existence předmětného textilního zboží, že fakticita jeho dodání byla potvrzena dodavatelem, který byl plátcem, že pořízené zboží, u kterého byl uplatněn nárok na odpočet daně, bylo vyvezeno a že žalobce tak splnil podmínky pro uplatnění deklarovaného nároku na odpočet ve smyslu ust. § 72 a 73 ZDPH a též podmínky pro uplatnění osvobození od daně podle ust. § 66 ZDPH. Žalobce ani nerozporuje závěr odvolacího orgánu, že nedošlo k zastření skutečného stavu stavem formálně právním a že zboží jak bylo ve skutečnosti pořízeno, bylo i vyvezeno, což odpovídá údajům na dokladech deklarujících nákup a vývoz, přičemž obchodní transakce byly uskutečněny v rámci hospodářské (ekonomické) činnosti žalobce. Z žádné části žalobou napadeného odvolacího rozhodnutí nevyplývá, že by žalobci byla přičítána k tíži skutečnost neprokázání původu zboží u poddodavatele (České Ekologické Stavby, s.r.o.). Zjištění, že žalobce předmětnou činnost vykonával v rámci tzv. hospodářské činnosti a že došlo k řádnému plnění (dodání zboží) není v rozporu s možností uplatnění principu zákazu zneužití práva. Nejedná se o logický rozpor, jak vyplývá z odvolacím orgánem poukazovaného rozsudku Soudního dvora Evropských společenství. Uvedeným postupem nemohlo být zasaženo do zásady legitimního očekávání, neboť pokud dojde k zjištění existence zneužití, musí být nastolena taková situace, jaká by existovala v případě neexistence plnění představujících toto zneužití.

22. Žalobce dále namítal, že obchodoval naprosto stejným způsobem v předchozích zdaňovacích obdobích od r. 2007, přičemž mu byly jeho nároky na nadměrné odpočty přiznávány a vypláceny, v předmětné věci však správce daně změnil za stejných skutkových podmínek svůj názor. Žalobce dále uvedl, že podle judikatury Soudního dvora se za hospodářskou činnost považuje veškerá činnosti producentů, obchodníků a poskytovatelů služeb, všechny stadia výroby, distribuce a poskytování služeb, kdy její objektivní povaha je dána tím, že činnost je posuzována sama o sobě, bez ohledu na její účel nebo výsledky. K této námitce soud uvádí, že se jedná o zcela nové tvrzení, které v původní žalobě nebylo uplatněno, porušení zásady legitimního očekávání bylo dáváno pouze do souvislosti s ověřením fyzické existence zboží Celním úřadem v Brně. Žalobce navíc nepředložil žádné důkazy ke svým tvrzením, tyto přesně nevyplývají ani z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, ani z obsahu správních spisů, přičemž je nutno poukázat na skutečnost, že prokázání nároku na odpočet DPH je věcí skutkovou, kdy záleží na posouzení jednotlivých zjištěných skutečností v každé jednotlivé věci, přičemž daň či nárok na odpočet daně z přidané hodnoty nemají základ ve formálním dokladu, ale v existenci zdanitelného plnění, jakožto předmětu daně. Žalobou napadené rozhodnutí ani nepopírá hospodářskou činnost žalobce. Uvedená žalobní námitka není důvodná.

23. Žalobce dále uvedl, že ve vztahu ke zjištěním správce daně učiněným u tuzemských bank a jiných finančních úřadů je nutno položit otázku, co jimi vlastně mělo být a bylo zjištěno ve smyslu důkazní povinnosti správce daně ve smyslu ust. § 31 odst. 8 písm. b) a d) ZSDP, nebo nově § 92 odst. 5 daňového řádu, tedy existenci skutečností rozhodných pro užití právní domněnky, anebo právní fikce, popř. existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí, či záznamů, vedených daňovým subjektem; s ohledem na shora uvedené důkazní prostředky, nově § 92 odst. 5 daňového řádu, jimiž daňový subjekt bezesporu plně vyhověl rozsahu důkazní povinnosti, které na prokázání jeho nároku klade § 72 a 73 ZDPH a § 31 ZSDP je nutno dodat, že nic. K této části doplňujícího procesního podání žalobce soud uvádí, že napadené rozhodnutí žalovaného je založeno na zjištění, že žalobce pořídil předmětné zboží, jeho faktické dodání mu bylo potvrzeno dodavatelem, který byl plátcem a toto zboží bylo vyvezeno; nebylo ani zjištěno, že by došlo k zastření skutečného stavu stavem formálně právním; obchodní transakce byly uskutečněny v rámci hospodářské – ekonomické činnosti žalobce. Napadené rozhodnutí odvolacího orgánu je postaveno na zjištění porušení principu zneužití práva, proti němuž žalobce v rámci včas uplatněné žaloby ničeho nenamítal. Zjišťování správce daně u tuzemských bank sloužilo jako podklad pro úvahu o zneužití práva žalobcem.

24. Žalobce v doplňujícím procesním podání dále uvedl, že nikdy nedeklaroval přijímání bezhotovostních plateb od svého dodavatele, kdy jej ani zákon č. 254/2004 Sb. o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů, neomezuje v možnosti tyto platby přijímat, ale pouze mu ustanoví povinnost identifikovat osobu plátce ve smyslu ust. § 2 odst. ... písm. d) zákona č. 253/2008 Sb. o některých opatřeních proti legalizaci výnosu z trestné činnosti a financování terorismu, stejně jako směrnice č. 91/308/EHS. Nepodložené jsou i premisy správce daně, např. vztahující se k neexistenci písemné smlouvy, popř. pojistné smlouvy, kdy nic takového právní řád jako zákonnou nutnost pro platné uzavření obchodně závazkového vztahu nestanoví. Správce daně využil informace z veřejně přístupných informačních zdrojů (www.businessinfo.cz), týkající se dovozních podmínek do Libye, ovšem přehlédl, že tyto stránky uvádí informaci, že „pro úspěšný vývoz do Libye je nutný osobní kontakt, a to nejen v počáteční, akviziční fázi, ale v průběhu celé obchodní spolupráce. Sjednávání obchodu na dálku pomocí písemného styku je nepopulární a v řadě případů i pro libyjské obchodníky obtížné (jazykové překážky). Zákazníci proto dávají přednost nákupu zboží, které je na trhu fyzicky přítomné, které si mohou osahat a jehož ceny mohou osobně dohodnout.“. Finanční prostředky na daních z odpočtu zaslaných správcem daně žalobci byly zásadně vždy používány k úhradám jeho závazků z obchodních vztahů, kdy ve formě šekových plateb hradil dodavatelům za dodávky zboží. Je naprosto lhostejné, jaká forma způsobu úhrady zboží byla mezi stranami realizována, šek je výplatním cenným papírem, způsob platby šekem je považován za bezhotovostní platbu, přičemž pro vznik samotné daňové povinnosti je zásadní uskutečnění zdanitelného plnění (a vystavení faktury), nikoliv jeho faktické zaplacení. Pro většinu smluv v občanském či obchodním zákoníku není stanovena písemná forma, správci daně nepřísluší posuzovat, zda strany měly smlouvu učinit ve formě, kterou jim zákon neukládá. Hovoří-li správce daně o obchodních zvyklostech, pak s odkazem Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4862/2008 je nutno poznamenat, že k uplatnění obchodních zvyklostí ve vzájemném vztahu podnikatelů může dojít pouze za situace, pokud smlouva uzavřená mezi nimi i zvyklost odkazuje, nebo tehdy, pokud by ustálená praxe mezi stranami jako obchodní zvyklost existovala v daném odvětví, nebo přinejmenším v dotyčném regionu. Z tohoto rozsudku je zřejmé, co lze považovat za obchodní zvyklost, rozhodně to však není žalovaným uváděná internetová stránka a její některá vybraná doporučení, která navíc v mnoha ohledech vypovídají o ustálené praxi shodné, jako je daný obchodní případ (absence písemné smlouvy, dlouhá splatnost). Moment zaplacení či nezaplacení u fakturovaného zboží nemá žádný vliv na vznik daňové povinnosti, nemá ani žádný význam ve vztahu k nároku na odpočet daně – nárok na uplatnění odpočtu daně vzniká dnem, ke kterému vznikla povinnost přiznat daň na výstupu. I správcem daně citované stránky www.businessinfo.cz uvádí, že platební morálka Libye je velmi špatná, zejména u státního sektoru, i když se postupně zlepšuje. Není ani pravdou, že žalobce nepodniká žádné kroky k vymáhání dlužných částek po svém odběrateli, neboť se svým odběratelem vede jednání k řešení tohoto stavu.

25. K uvedené části doplňujícího podání žalobce soud uvádí, že se jedná o zcela novou žalobní námitku skutkově a právně rozporující podstatný závěr odvolacího orgánu o zjištění zneužití práva, které vedlo k odmítnutí jinak formálně naplněného nároku na odpočet DPH. Jedná se tak o skutkové a právní tvrzení uplatněné mimo rámec zákonné lhůty pro uvedení či rozšíření žalobních bodů, přičemž se nejedná o námitku, kterou by byl soud povinen vypořádat z úřední povinnosti. Již z tohoto důvodu nemůže být námitka ve věci relevantní. Nadto soud dodává, že žalobce nedoložil fyzickou přítomnost zboží na libyjském trhu z důvodu jeho prohlídky a stanovení ceny osobní dohodou. Za situace neexistence písemné, příp. pojistné smlouvy a s ohledem na značný rozsah obchodu svědčí závěrům odvolacího orgánu, že takováto skutečnost nedokládá existenci obvyklých ekonomických podmínek podobného typu obchodu. Žalobce neuvedl ani žádný konkrétní důkaz, který by prokázal, že finanční prostředky nadměrných odpočtů byly používány k úhradám závazku z obchodního vztahu za dodávku zboží jak tvrdí, nevyvrátil zjištění učiněná v rámci prověřování úhrad za deklarovaná plnění, jak jsou vylíčena na straně 6 a 7 žalobou napadeného rozhodnutí, přičemž ze zjištění vyplývá, že z údajů uvedených v účetních výkazech lze dovodit, že nedocházelo k úhradám deklarovaných plnění přijatých, ani uskutečněných. Skutečnost, že by k platbám mělo dojít prostřednictvím šeků nebyla v napadeném rozhodnutí uváděna jako zjištěná skutečnost, která by měla jít žalobci k tíži. Odvolací orgán ani nerozporoval, že by pro vznik daňové povinnost nemělo být zásadní uskutečnění zdanitelného plnění a vystavení faktury. Žalobou napadené rozhodnutí neargumentuje obchodními zvyklostmi ve smyslu žalobcem uváděného, pouze zjišťuje a rozebírá rozpor předmětného obchodu se zjištěními týkajícími se obvyklých postupů při vývozu zboží z ČR (Evropské unie) do Libye. Žalobce ani nijak nedoložil, že by dlužnou částku po odběrateli měl vymáhat.

26. Žalobce dále uváděl, že mu naprosto uniká právní význam sdělení žalovaného: „Za další skutečnosti svědčící o zneužití ZDPH lze považovat i informace zjištěné z porovnání veřejně přístupných informací, na které odkazuje web Ministerstva zahraničních věcí ČR (http://www.biisinessinfo.cz/cz/aibrika/libve/1000789/). Z těchto informací v části Obchodní a ekonomická spolupráce s ČR v bodu 6.

2. Teritoriální struktura - postavení v (k) EU činil dovoz do Libye z ČR za rok 2009 celkem 118 mil. EUR, z toho dle komoditní struktury (viz bod 6.3.) činilo spotřební zboží 9% - tedy 10,62 mil. € (zdroj informací: Ministerstvo zahraničních věcí, data o dovozu CIA World Factbook, NOC). Z údajů o vývozu deklarovaných odvolatelem v daňových přiznáních k DPH za jednotlivá zdaňovací období roku 2009, vyplývá, že odvolatel deklaroval vývoz zboží do Libye (dámské, pánské a dětské spodní prádlo) v roce 2009 ve výši 17,670 mil. € (467,644.600,- Kč, přepočet dle kurzu ČNB k 31.12.2009), což je v rozporu s údaji o dovozu uvedeného zboží do Libye, kdy dovoz veškerého spotřebního zboží z ČR (nejenom oděvní výrobky a doplňky, konkrétně spodní prádlo) za rok 2009 byl uskutečněn ve výši 10,62 mil. €“. Správní orgány si z těchto právně nezávazných sdělení vybraly to, co se jim hodí, neboť tato informace hovoří o tom, že „převážná většina dovozu zboží je uzavírána na bázi akreditivů“, nikoliv že jsou tak činěny všechny obchody. K této části doplňujícího podání žalobce soud uvádí, že se opět jedná o zcela nově uplatněný žalobní bod tvrdící nezákonnost úvahy odvolacího orgánu, na jejímž základě bylo zjištěno zneužití práva žalobcem. Navíc žalobce jím citovanou část informací, týkající se teritoriální struktury dovozu nevyvrací. Odvolací orgán ani nedovodil, že by veškeré obchody týkající se dovozu zboží měly být uzavírány na bázi akreditivů.

27. Žalobce dále uváděl, že zcela odmítá požadavek „superlegalizace Generálním konzulátem Libye v Praze“, neboť takovýto orgán neexistoval, stejně tak ani žádná povinnost daňového subjektu k jakési superlegalizaci jeho dokladu k předmětné obchodní transakci, termín superlegalizace značí vyšší ověření listin. Smyslem osvědčení původu zboží poskytovaného Hospodářskou komorou ČR je konstatování, že zboží má svůj původ v ČR a pro země arabského světa se jimi ověřuje fakt, že není izraelského původu. K této části doplňujícího podání žalobce soud uvádí, že se opět jedná o žalobní bod uplatněný mimo rámec zákonné lhůty, neboť směřuje proti závěru odvolacího orgánu, dovozujícího zneužití práva žalobcem, nejedná se o upřesnění řádných žalobních bodů. Zpochybnění faktu přepravy zboží z tuzemska a ověření jeho vývozu Celním úřadem Brno odvolací orgán nerozporuje. Námitka se netýká ani vztahu dodavatele a subdodavatele žalobce. Již z tohoto důvodu nemůže být žalobní námitka relevantní. Nadto soud uvádím, že odvolací orgán sice jinak nedoložil nutnost „superlegalizace Generálním konzulátem Libye v Praze“, ani existenci tohoto úřadu, nicméně ze správy Regionální hospodářské komory Brno ze dne 20. 5. 2011 vyplynulo, že žalobce Regionální hospodářské komoře Brno podal tři žádosti certifikátu č. 005500, 005501, 005502 s tím, že žadatel prokázal původ zboží pouze tak, že český původ zboží uvedl, Regionální hospodářská komora Brno při deklaraci českého původu zboží nevyžaduje další dokumenty, kontrolu neprovádí a předložení certifikátu původu zboží je požadované v dovozních podmínkách Libye. Otázka původu zboží byla tedy řešena na uvedené úrovni, mezi účastníky řízení není sporné, že zboží nebylo izraelského původu. I přes nedoložení rozporované podmínky superlegalizace Generálním konzulátem Libye v Praze (a existence tohoto orgánu) však odvolací orgán uvedl další důvody svědčící o neobvyklosti obchodního případu, k tomu zejména strana 5 – 15 žalobou napadeného rozhodnutí. Námitka není důvodná.

28. Žalobce dále zopakoval námitku porušení principu dobré víry, uplatněnou v původní žalobě a soudem shora již řešenou. Nově žalobce v uvedené souvislosti namítal, že je nesmyslné a spekulativní zabývat se otázkami otevření bankovního akreditivu, měny, v níž mělo být za zboží zaplaceno, zda je zboží v deklarovaných vývozních cenách prodejné, zda byly vývozní doklady superlegalizovány, zda proběhlo celní řízení v souvislosti s dovozem zboží do Libye podle deklarované prodejní ceny a množství. K této části doplňujícího procesního podání žalobce soud především odkazuje na řešení námitky porušení principu dobré víry v souvislosti se zjištěním fyzické existence zboží, která byla ověřena Celním úřadem v Brně. K nově doplněnému tvrzení soud uvádí, že žalobcem poukazovanými zjištěními odvolací orgán nerozporoval fyzickou existenci zboží či jeho ověření Celním úřadem v Brně, ale uvedená zjištění použil pro závěr o zneužití práva žalobcem, přičemž v této souvislosti nelze souhlasit s žalobcem ohledně nesmyslnosti a účelové spekulativnosti těchto zjištění s přihlédnutím, že ve věci konaly tuzemské celní orgány. Odvolací orgán měl právo uvedená zjištění provádět, neboť se zabýval otázkou existence zneužití práva žalobcem. Uvedená žalobní námitka není proto důvodná.

29. Žalobce dále zopakoval námitku v žalobě uplatněnou a shora vypořádanou, odkazující na závěry judikatury správních soudů, týkajících se vztahů ust. § 31 odst. 8 písm. c) a § 31 odst. 9 ZSDP. Uvedená žalobní námitka již byla shora řešena, soud na její řešení odkazuje a pouze zdůrazňuje, že otázka rozložení důkazního břemene podle citovaných ustanovení ZSDP nebyla žalobou napadeným rozhodnutím nastolena, odvolací orgán nezpochybnil, že žalobce zboží pořídil, toto pořízení mu potvrdil dodavatel, který byl plátcem a pořízené zboží, u kterého byl uplatněn nárok na odpočet daně, bylo vyvezeno, tedy žalobce splnil jak podmínky pro uplatnění deklarovaného nároku na odpočet, tak podmínky pro uplatnění osvobození od DPH. Po žalobci nebylo ani požadováno, aby prokazoval skutečnosti ležící mimo jeho sféru vlivu. Žalobce dále uvedl, že došlo k porušení principu volného hodnocení důkazů a v obecné rovině vylíčil, co pod tímto pojmem rozumí s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 165/2005. Jelikož však žalobce uvedenou námitku neuplatnil v původní žalobě a ani v doplňujícím procesním podání neuvedl, jak konkrétně by v projednávané věci mělo dojít k porušení principu volného hodnocení důkazů, nemůže být takováto námitka úspěšná. Nadto soud uvádí, že odvolací orgán v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí získané důkazy hodnotil.

30. V rámci doplňujícího procesního podání žalobce dále uvedl, že odmítá úvahy odvolacího orgánu, který manipulativně a spekulativně na straně 7 svého rozhodnutí uvádí údaje o obchodních společnostech BUWING, s.r.o., BC.Trading, s.r.o., JUSALUDA, a.s., RAPUS Company, s.r.o., NORD AMSTRDAM, s.r.o., BVARDEX, s.r.o., L+K invest, s.r.o., RP Company, s.r.o., RAPUCO, s.r.o., Emiron Trade s.r.o., s nimiž v rámci obchodního vztahu nepřišel do styku, stejně jako skutečnost, že si daňové subjekty BC.Trading, s.r.o. a BUWING, s.r.o., stejně jako žalobce zvolily zástupce pro daňové řízení Ing. M. R. Takový způsob provádění dokazování má jít nad rámec zákonných limitů mlčenlivost ve smyslu ust. § 52 odst. 1 ZSDP, neboť úřední osoby a osoby zúčastněné na správě daní jsou vázány povinností mlčenlivosti o tom, co se při správě daní dozvěděli o poměrech jiných osob. K této části doplňujícího procesního podání žalobce soud uvádí, že jde o zcela novou žalobní námitku, uplatněnou mimo rámec zákonné lhůty; již z tohoto důvodu nemůže být pro věc relevantní. Nadto soud uvádí, že sice předmětné skutečnosti byly odvolacím orgánem na straně 7 žalobou napadeného rozhodnutí uvedeny, nicméně v závěrečné fázi odůvodnění rozhodnutí, kdy odvolací orgán dovodil zneužití zákona, tyto zjištěné skutečnosti konkrétně použity nebyly.

31. Žalobce dále uváděl, ve vztahu k předchozí námitce, zásadu vyplývající z judikatury Nejvyššího správního soudu i Soudního dvora Evropských společenství (věc Optigen, spojené věci C-354/03, C-355/03 a C-484/03, ze dne 12. 1. 2006 a rozhodnutí ze dne 6. 7. 2006, ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04, Kittel), že každá další transakce musí být posuzována sama o sobě a charakter jednotlivých transakcí v řetězci nemůže být změněn předchozími nebo následnými událostmi. Podstatou uvedené námitky se soud již shora zabýval a na toto své hodnocení odkazuje, navíc zdůrazňuje, že odvolací orgán nedospěl k závěru o existenci tzv. kolotočových podvodů (Carousel Frauds), nebylo zjištěno, že v řetězci nebyla jedním z daňových subjektů přiznána ani zaplacena daň a příslušný plátce by přestal existovat, či by nebyl k dohledání. Odvolací orgán naopak dovodil zneužití práva ve smyslu Šesté směrnice. Odvolací orgán z žalobcem naznačeného pohledu věc nehodnotil, navíc pokud žalobce odkazuje na předchozí námitku týkající se zjištění uvedených na straně 7 žalobou napadeného rozhodnutí, pak sám uvádí, že s jím shora označenými subjekty do obchodního styku v konkrétní projednávané věci nepřišel.

32. Žalobce dále namítal, že žalovaný zjevně ignoroval důkazy uvedené shora, tím došlo k porušení zásady řádného zjištění skutkového stavu, naopak odvolací orgán byl veden motivem upřít žalobci jeho zákonný nárok za každou cenu, a to v rozporu se základními zásadami daňového procesu, jak jsou zakotveny v § 2 odst. 1 a 3 ZSDP, stejně jako nároky kladenými na provádění dokazování podle § 31 odst. 2 a 4 ZSDP a nově podle § 92 odst. 2 a 5 daňového řádu. Ve smyslu ust. § 72 odst. 1 a 2 ZDPH má nárok na odpočet daně plátce, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti u přijatých zdanitelných plnění, která použije pro účely uskutečňování zdanitelných plnění, u kterých vzniká povinnost přiznat daň na výstupu, plnění osvobozených od daně s nárokem na odpočet daně, nebo plnění v rámci své ekonomické činnosti s místem plnění mimo tuzemsko. Nárok na uplatnění odpočtu daně vzniká dnem, ke kterému vznikla povinnost přiznat daň na výstupu. ESD opakovaně judikoval např. v případě C-437/06 Securenta, že nárok na odpočet je nedílnou součástí mechanismu DPH, nemůže být v zásadě omezen a uplatní se ve vztahu ke všem daním, kterými byla zatížena zdanitelná plnění, uskutečněná na vstupu. Společný systém DPH zaručuje neutralitu daňové zátěže bez ohledu na účel nebo výsledky takových činností. Ve vztahu k polemice odvolacího orgánu o splnění podmínky stanovené v § 72 odst. 1 ZDPH, kdy správce daně nabízí jakousi „úvahu“ o tom, že přijatá zdanitelná plnění nebyla použita pro uskutečnění vlastní ekonomické činnosti, přičemž z tohoto důvodu nemůže správce daně daňovému subjektu nárok na odpočet daně přiznat. K této části doplňujícího procesního podání žalobce uvádí soud následující. Zčásti se jedná o rozšíření námitek, které byly již soudem shora vypořádány a soud na jejich řešení odkazuje, dále uvádí, že odvolací orgán neignoroval žalobcem předložené důkazy, naopak z nich zjistil, že žalobce byl účasten obchodních transakcí, které jsou podle ZDPH považovány za ekonomickou činnost a v rámci důkazního řízení vzal odvolací orgán za prokázáno, že žalobce prokazatelně zboží pořídil, jeho faktické dodání mu potvrdil dodavatel, který byl plátcem, a pořízené zboží bylo vyvezeno. Tedy žalobce naplnil podmínky pro uplatnění deklarovaného nároku na odpočet i pro uplatnění osvobození od daně z přidané hodnoty. Důvodem neuznání nároku na odpočet však bylo následné zjištění správce daně o zneužití práva žalobcem. Odvolací orgán netvrdil, že by nemělo dojít k naplnění podmínek ve smyslu ust. § 72 a 73 ZDPH, ale dovodil porušení zásady zákazu zneužití práva.

33. Žalobce dále uváděl, že souhlasí s definicí ekonomické činnosti uvedenou odvolacím orgánem, má-li však žalovaný zato, že tyto zákonné předpoklady nejsou splněny, pak „úvaha odvolacího orgánu je mimo rámec práva, neboť žalobce v souladu s obchodním zákoníkem a živnostenským zákonem má řádně zapsané živnosti – velkoobchod, zprostředkování obchodu a služeb, specializovaný maloobchod a maloobchod se smíšeným zbožím, podává daňová přiznání“. Žalobce dále uvedl definici pojmu podnikání. K této části doplňujícího podání žalobce soud uvádí, že odvolací orgán nerozporuje žalobcem předestřené skutečnosti, nerozporuje, že předmětný obchod byl žalobcem učiněn v rámci jeho hospodářské – ekonomické činnosti. To také vyplývá ze závěru vysloveném Soudním dvorem ve věci Halifax, podle něhož plněním, dodáním zboží nebo poskytnutím služeb je hospodářskou činností, pokud splňují objektivní kritéria, na nichž jsou uvedené pojmy založeny.

34. Žalobce dále namítal nepřezkoumatelnost úvahy odvolacího orgánu týkající se tzv. objektivních kritérií, kdy není zjevné, co za ně žalovaný vlastně považuje, přičemž bylo dovozeno, že transakce se neměly uskutečnit za účelem podnikání, ale za účelem simulace právních úkonů za účelem získání nároku na odpočet. Nebylo však uvedeno, jakým způsobem se žalobce měl na takovém jednání řetězce dodavatelů podílet. K této části doplňujícího podání žalobce soud uvádí, že jde o nové žalobní tvrzení uplatněné mimo rámec v zákonné lhůtě. Žalobce jím míří proti závěru odvolacího orgánu o zneužití práva žalobcem, přičemž tento závěr nebyl v žalobě napaden. Odvolací rozhodnutí výslovně uvádí, že simulace právních úkonů nebyla ve věci zjištěna. Pokud jde o tvrzenou nepřezkoumatelnost žalobcem dovozených tzv. objektivních kritérií, soud uvádí, že odvolací orgán dovodil, že tato spočívají v porovnání transakce s ostatními podobnými transakcemi při zjištění vybočení z obvyklých obchodních podmínek, jak je dostatečně konkrétně uvedeno na straně 6 a násl. žalobou napadeného rozhodnutí. Odvolací orgán na základě zjištění, týkajících se úhrad za plnění, úhrad z vrácených odpočtů, poznatků týkajících se vývozu do Libye, zjištěné ceny a kvality předmětného zboží, dovodil zneužití práva žalobcem a tyto skutečnosti vyhodnotil jako tzv. objektivní kritéria ve smyslu rozsudku Soudního dvora ve věci Halifax. Uvedená námitka není důvodná.

35. Žalobce dále namítal, že závěr o tom, že by obchodní transakce měla být nadhodnocena je pouze subjektivním názorem správce daně vybočujícího z hranic zákonem svěřené působnosti, neboť daňové orgány nejsou orgánem cenové kontroly, není zřejmé, kdo měl předmětné konstatování učinit, za jakých okolností, na základě jakých skutečností a odborných znalostí, zda k tomu měl oprávnění a podle jakého právního předpisu. K této části procesního podání žalobce soud uvádí, že se jedná o nově uplatněné tvrzení mimo rámec řádných žalobních bodů, soud k němu proto nemůže přihlédnout, navíc žalobce netvrdí, že by hodnota zboží zjištěná odvolacím orgánem měla být vyšší a z jakého konkrétního důvodu. Odvolací orgán uvedl, z jakého důkazu při své úvaze vycházel, tento důkaz je založen ve správním spise, jedná se o znalecký posudek č. 1/2011, vypracovaný soudním znalcem a odhadcem pro obor ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace věci movité Ing. M. O., MBA dne 15. 1. 2011 pro objednatele Policii ČR, útvar odhalování korupce a finanční kriminality, služby Kriminální policie a vyšetřování, expozitura Brno –předmětné věci se týká především strana č. 29 a 135 tohoto posudku.

36. Žalobce dále namítal ohledně tzv. subjektivních kritérií, že tato nejsou konkretizována, nebylo zřetelně důkazně doloženo, proč by měly být obchodní transakce uskutečněny úmyslně, pouze za účelem získání nadměrného odpočtu. Nebylo tvrzeno, kterou část obchodní transakce odvolací orgán zpochybňuje, pouze obecně odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu a věc Halifax, což je nepřezkoumatelné. Odvolací orgán neuvedl, co má předmětná věc s jím citovanými soudními rozhodnutími, které mají jiný skutkový základ, společného, úvaha o zneužití daňového práva je chybná a stojí na mylném a neověřeném závěru. Žalobce provádí legální ekonomickou činnost, kdy cena prodejní je vyšší, než nákupní a dochází k tvorbě zisku. Délka splatnosti i způsob vymáhání je zcela v souladu se zákonem a dosavadními obchodními i osobními zkušenostmi žalobce, přičemž vymáhání nezaplacených částek cestou právního zastoupení, zejména v rámci mezinárodního právního prostředí je nákladné. K této části doplňujícího procesního podání soud konstatuje, že se jedná opět o nové tvrzení mimo rámec řádně uplatněných žalobních bodů, k němuž soud nemůže přihlédnout. Nadto soud uvádí, že subjektivní kritéria odvolací orgán konkretizoval zejména na straně 12 a 16 žalobou napadeného rozhodnutí zcela dostatečným způsobem a souhrnnou argumentaci rozvinul v dalších částech odůvodnění tohoto rozhodnutí. Odvolací orgán využil některé ze závěrů rozsudku ve věci Halifax (plnění jsou dodáním zboží a hospodářskou činností, pokud splňují objektivní kritéria, na nichž jsou uvedené pojmy založeny, pojmy „osoba povinná k dani“, a „hospodářská činnost“, jakož i pojmy „dodání zboží“ vymezující zdanitelná plnění ve smyslu šesté směrnice mají všechny objektivní povahu a použijí se bez ohledu na účel a výsledky dotyčných plnění, přičemž v tomto ohledu by povinnost daňových orgánů vést šetření za účelem zjištění úmyslu osoby povinné k dani byla v rozporu s cíli společného systému daně z přidané hodnoty, otázka, zda dotyčné plnění je uskutečněno s jediným cílem, a to získat daňové zvýhodnění, není relevantní pro určení, zda je dodáním zboží nebo poskytnutím služeb a hospodářskou činností; šestá směrnice musí být vykládána v tom smyslu, že brání nároku osoby povinné k dani na odpočet daně z přidané hodnoty odvedené na vstupu, pokud plnění zakládající tento nárok představují zneužití; ze všech objektivních okolností musí vyplývat, že hlavním účelem dotyčných plnění je získání daňového zvýhodnění; pokud byla zjištěna existence zneužití, musí být plnění uskutečněná v jeho rámci nově definována tak, aby byla nastolena taková situace, jaká by existovala v případě neexistence plnění představujících toto zneužití). Naplněním podmínek vyplývajících z uvedeného rozsudku se odvolací orgán v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí řádně zabýval. Pokud jde o délku splatnosti a vymáhání nezaplacených pohledávek, odvolací orgán tyto skutečnosti použil jako jeden z mnoha faktů dokreslujících závěr o zneužití práva žalobcem.

37. Žalobce dále namítal, že odvolacím orgánem uváděná rozhodnutí na podporu zjištění zneužití objektivního daňového práva popisují naprosto jinou situaci, a to tu, pokud je nárok na odpočet uplatňován pouze formálně, nikoliv fakticky. K tomuto tvrzení soud uvádí, že jde o nově uplatněnou námitku, mimo rámec zákonné lhůty, směřující proti žalobou nenapadenému závěru odvolacího orgánu o zneužití práva žalobcem; i z tohoto důvodu k ní nelze přihlížet. V rozsudku ve věci Halifax šlo o to, že Halifax, bankovní ústav, chtěl provést stavební práce, naprostá většina služeb byla osvobozena od DPH, mohla mu být vrácena jen malá část této daně. Halifax vypracoval plán, který mu v praxi prostřednictvím řady plnění zahrnujících různé společnosti a organizace umožňoval získat zpět veškerou DPH, uhrazenou na vstupu za stavební práce. Závěry, které Soudní dvůr v dané věci vyslovil a které jsou shora uvedeny, byly ve vztahu ke skutkovým zjištěním odvolacího orgánu ve věci použitelné, nelze konstatovat, že by je odvolací orgán použil mimo rámec logické úvahy. Závěry vyplývající z rozsudku ve věci Halifax, jsou rovněž akceptovány v judikatuře Nejvyššího správního soudu.

38. Žalobce dále zopakoval námitku, že po něm bylo požadováno doložení něčeho, co leží mimo jeho dispozici, že došlo k porušení ust. § 31 odst. 9 a § 31 odst. 8 písm. c) ZSDP, že fyzická existence zboží byla ověřena Celním úřadem v Brně – k těmto žalobním námitkám se soud již shora vyjádřil, a proto na svá vyjádření k nim odkazuje. Stejný závěr soud zaujímá ve vztahu k námitce porušení legitimního očekávání, která již byla shora řešena, včetně hodnocení způsobu odůvodnění závěru odvolacím orgánem. Soud se též zabýval dalším doplňujícím a zopakovaným tvrzením žalobce ohledně nepodloženosti a nepřezkoumatelnosti závěru o zneužití objektivního daňového práva. Rovněž tyto žalobcem uváděné skutečnosti jsou navíc mimo rámec řádně uplatněných žalobních bodů.

39. Jak vyplývá ze shora uvedeného, nebylo ani zjištěno nově uplatněné doplňující tvrzení, že by odvolací orgán zneužil objektivní právo a že by došlo k výraznému ohrožení ekonomické činnosti žalobce, což žalobce ani nijak nerozvedl a nedoložil.

40. Na základě výše uvedeného nebyly žalobcem uplatněné námitky shledány důvodnými, proto soud žalobu postupem podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

VI. Náklady řízení

41. Výrok o nákladech řízení vychází z ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení