30 Af 90/2015 - 57

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Viktora Kučery a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce: NET and GAMES a.s., IČ 28330633, se sídlem Bednářova 621/29, Brno, právně zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem Lidická 710/57, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 10. 2015, č. j. 35845/15/5000-10610-711361, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 10. 2015, č. j. 35845/15/5000-10610-711361 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo změněno rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 24. 7. 2015, č. j. 103922/15/4300-00805-800233 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“) co do výše pokuty, ostatní text výroku prvostupňového rozhodnutí poté ponechal nezměněn. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci v souladu s ust. § 48 odst. 1 písm. c) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOL“) uložena pokuta ve výši 250.000 Kč, a to za porušení ustanovení § 1 odst. 8 ZOL. Porušení zákona se měl dopustit tím, že neučinil taková opatření, aby se osoby mladší 18 let nemohly zúčastnit loterie nebo jiné podobné hry, neboť byla dne 5. 2. 2015 v čase okolo 10:57 hod v provozovně Pivnice 8, Dukelská třída 14, Brno (dále jen „provozovna“) zjištěna přítomnost nezletilého C. K., narozeného X (dále též „nezletilý“), a to v části určené k provozu loterií a jiných podobných her a zároveň jeho hra na koncovém interaktivním videoloterijním terminálu zn. KAJOT VLT (dále též „IVT“). Správním orgánem I. stupně bylo zjištěno, že žalobce provozoval ke dni 5. 2. 2015 v provozovně loterie a jiné podobné hry dle ust. § 50 odst. 3 ZOL, a to prostřednictvím Centrálních loterijních systémů pod obchodním názvem KAJOT IVT a systém MULTILOTO, jejichž provoz byl povolen rozhodnutím Ministerstva financí. Provozovna není hernou ani kasinem, proto by měla splňovat podmínky zvláštního provozního režimu. Ust. § 17 odst. 10 ZOL vyžaduje pro zvláštní provozní režim dohled osoby odpovědné za dodržování zákazu hry osob mladších 18 let, kterým by měl z důvodu zamezení jejich účasti na hře zakázán vstup do oddělené části provozovny určené k provozování technických zařízení. Technické zařízení by mělo být vybaveno tak, aby neumožnilo hru bez předchozí kontroly plnoletosti účastníka hry a neumožnilo tak hru osobě mladší 18 let. Z dokladů doložených Městskou policií Brno, Revír sever (dále jen „MP“) bylo zjištěno, že dne 5. 2. 2015 v 10:57 hod byla v provozovně hlídkou MP zjištěna přítomnost a hra nezletilého na IVT. Se žalobcem bylo proto dne 12. 3. 2015 zahájeno správní řízení ve věci uložení pokuty dle ust. § 48 odst. 1 písm. c) ZOL. Dne 12. 3. 2015 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno od MP CD obsahující videonahrávku a fotodokumentaci ze dne 5. 2. 2015. Žalobce se prostřednictvím vyjádření ze dne 31. 3. 2015 omluvil za pochybení pracovníků provozovny. Dále připomněl, že nezletilý se vzhledově i fakticky blížil věku 18 let, kdy při běžném pohledu se tato osoba jevila výrazně starší (kolem 20 – 25 let). Při příchodu do provozovny kouřila, čímž ještě více zdůraznila svou mužnou postavu a dospělost rysů v obličeji. Žalobce upozornil na smysl a účel ZOL, kdy obsluha neměla důvod pochybovat o věku nezletilého, který se choval dospěle a s tímto typem aktivit měl zjevně zkušenosti. Správní orgán I. stupně nepřistoupil k provedení důkazu výpovědí nezletilého, neboť z videonahrávky zachycující časový úsek hry měl za prokázané, že na IVT nezletilý hrál. Dále byli jako svědci předvoláni dva strážníci MP, a to P. T. a M. K. Svědek T. dle protokolu ze dne 8. 4. 2015, č. j. 84563/15/4330-12812-711119, potvrdil obsah úředního záznamu. Dále mj. uvedl, že jej obsluha neupozornila na osobu, která by se jí nelegitimovala. Přitom obsluha provozovny nevěděla o věku nezletilého ani při výplatě výhry a upozorňovala, že vypadal starší 18 let. Nezletilý byl při příchodu MP v herním prostoru, seděl u technického zařízení sám a hrál. Sám nezletilý poté neuvedl, jak dlouho byl v provozovně a co ho vedlo ke vstupu do zakázaného prostoru. K dotazu zástupce žalobce svědek uvedl, že nezletilý měl snědou pleť a tmavé vlasy a vypadal starší 18 let. Druhý předvolaný svědek se z nařízeného jednání omluvil. Správní orgán I. stupně měl pravost pořízeného videozáznamu potvrzenou alespoň jedním ze zasahujících strážníků MP, a tudíž nepředvolával již další svědky. Z obsahu spisu správní orgán I. stupně zjistil, že dle obsluhy nezletilý přišel do provozovny krátce po otevírací době (po deváté hodině) a začal hrát na IVT, avšak toto tvrzení se nepodařilo jednoznačně prokázat. Obsluha u nezletilého nekontrolovala věk, neboť jí připadal starší. Obsluha o hře nezletilého věděla, ovšem věk si nezkontrolovala, a to ani před samotnou hrou při odblokování IVT. Prostor s umístěnými technickými zařízeními byl od ostatních prostor provozovny oddělen pouze dřevěnou zástěnou, která nezabraňovala pohledu na hrající hráče a jimi provozovanou hru. K vyjádření žalobce správní orgán I. stupně uvedl, že ZOL stanovuje jednoznačně a striktně zákonnou hranici zakazující účast na loteriích a jiných podobných hrách. Uznal, že individuální vývoj každého jedince je odvislý od jeho genetických předpokladů, který může být podpořen jeho vizáží a chováním, ale ani toto nezbavuje žalobce přijmout taková technická a organizační opatření, aby nedošlo ke hře osob mladších 18 let. V případě důsledného vyžadování dokladů totožnosti u nezletilého před odblokováním IVT by nedošlo k překročení ZOL. U nezletilého se prokázala aktivní účast na loterii a jiné podobné hře prostřednictvím IVT, a proto se jedná se o porušení ZOL nejen pouhou přítomností této osoby v prostoru ve zvláštním provozním režimu, nýbrž i její aktivní účastí s výhrou 1.000 Kč, která byla vyplacena v přítomnosti strážníků MP. Správní orgán přihlédl k tomu, že do dosažení dne plnoletosti nezletilého zbývalo pouze několik měsíců a lze tedy předpokládat, že rozumová, volní a duševní vyspělost osoby tři a půl měsíce před dosažením plnoletosti je nikoliv zcela, ale již z podstatné části na takové úrovni, aby mohla objektivně posoudit závažnost rizik. Odpovědnost žalobce za spáchaný správního deliktu je objektivní bez možnosti vyvinění a bez ohledu na to, že protiprávní stav byl způsoben nepříliš pečlivým přístupem k plnění povinností odpovědnou osobou. Správní orgán dospěl k závěru, že byla naplněna jak formální, tak i materiální stránka správního deliktu, neboť jednání žalobce vedlo k porušení ust. § 1 odst. 8 ZOL a je v rozporu s veřejným zájmem a zároveň je i společensky škodlivé. Při určení výše pokuty vzal správní orgán I. stupně v úvahu, že ZOL umožňuje dle ust. § 48 odst. 1 písm. c) uložit pokutu až do výše 10.000.000 Kč. S ohledem na závažnost a míru narušení společenského zájmu chráněného zákonem a s přihlédnutím k okolnostem, za jakých byl spáchán a okolnostem svědčícím ve prospěch i neprospěch žalobce, považoval správní orgán I. stupně jako přiměřenou částku pro výchozí určení sankce částku 600.000 Kč. S ohledem na druh poškození pak hodnotil následky jednání žalobce jako velmi závažné. Neprokázalo se, že by došlo k naplnění velmi závažných následků, a proto přistoupil správní orgán I. stupně k ponížení pokuty o 50 %, tedy na částku 300.000 Kč. Správní orgán shledal polehčující okolnosti v tom, že se žalobce dopustil úmyslného protiprávního jednání a nebyl prokázán delší časový úsek pobytu a hry mladistvého v herním prostoru. Polehčující okolnost je i to, že nezletilému v době spáchání skutku zbývalo do plnoletosti pouhé tři a půl měsíce a žalobce byl oprávněn v provozovně provozovat hry a k pochybení se přiznal. Tyto okolnosti poté vedly ke snížení pokuty o 75.000 Kč. Žalobce však již byl za přítomnost nezletilého v herních prostorách v minulosti opakovaně postižen, a proto navýšil správní orgán částku o 25.000 Kč, tedy na konečných 250.000 Kč. Napadeným rozhodnutím žalovaný k odvolání žalobce změnil prvostupňové rozhodnutí, co do výše uložené pokuty, přičemž ostatní text výroku tohoto rozhodnutí ponechal nezměněn. Žalobce nerozporoval zjištění správního orgánu, avšak správní orgán I. stupně nepřihlédl ke všem okolnostem. Žalovaný shodně se správním orgánem I. stupně dospěl k závěru, že žalobce neučinil taková opatření, aby se osoby mladší 18 let nemohly zúčastnit loterie či jiné podobné hry. Z ust. § 1 odst. 1 ZOL poté dovodil, že jedním z hlavních cílů regulace loterií a jiných podobných her je především ochrana osob, které se loterií a jiných podobných her účastní a omezení společenských rizik souvisejících s účastí osob mladších 18 let, kdy není zcela dokončena jejich rozumová a volní vyspělost. Jedná se o zvlášť ohroženou skupinu osob. ZOL směřuje povinnost dodržovat zákaz hry osob mladších 18 let primárně na provozovatele loterií a jiných her, kterému je na jeho žádost vydáno povolení k provozování tohoto typu her. Žalobce jako provozovatel loterie a jiné podobné hry je proto povinen učinit veškerá možná opatření pro dodržení ustanovení ZOL. Žalovaný nerozporoval, že žalobce určitá technická opatření učinil. Rozhodnou je však skutečnost, že i přes veškerá přijatá opatření byla na IVT umožněna hra osobě mladší 18 let. Pokud bylo IVT opatřeno technickou blokací, pak obsluha provozovny musela sama mladistvému IVT odblokovat, čímž mu umožnila hru bez předchozí kontroly věku. Věková hranice ochrany osob je zákonem stanovená na 18 let a nelze ji upravovat podle potřeb žalobce. ZOL nadto neupravuje žádné liberační důvody v souvislosti s posuzováním věkové hranice osob mladších 18 let. I když nezletilému zbývalo v době zjištění jeho přítomnosti v provozovně a zároveň hry tři a půl měsíce do plnoletosti, na striktním zákazu obsaženém v ZOL tato okolnost nic nemění. Vzhled mladistvého poté mohl vést obsluhu k domněnce, že mladistvý je starší, než ve skutečnosti byl (rovněž při vstupu do provozovny kouřil). Žalovaný nerozporoval, že vzhled je velmi zrádný v případě určování věku a někdy je velmi obtížné jej odhadnout, nicméně tato skutečnost není neznámá, a proto musí být obsluha provozovny (resp. žalobce) obzvláště obezřetná. Skutečnost, že se nezletilý neúčastnil hry po delší časový úsek, nemá vliv na to, že byla prokázána účast nezletilého na hře IVT žalobce. Tyto skutečnosti však shledal správní orgán I. stupně jako polehčující, jež měly vliv na výši pokuty. Správní orgán I. stupně při určení výše pokuty rovněž přihlédl k závažnosti a míře narušení společenského zájmu chráněného zákonem a vycházel z okolnosti, za jaké byl správní delikt spáchán. Snížení pokuty o 75.000 Kč, a to na základě zjištěných polehčujících okolností, žalovaný považoval za adekvátní. Správní orgán I. stupně neměl mezi přitěžující okolnosti zařadit skutečnost, že žalobce byl v minulosti trestán za přítomnost osoby mladší 18 let v herních prostorách, a proto neměl přistoupit ke zvýšení pokuty. Přitěžující okolnost v rámci správní úvahy žalovaného vedla ke snížení uložené pokuty na konečnou výši 225.000 Kč. Tato výše pokuty není pro žalobce likvidační a zároveň dostatečně plní preventivní a represivní funkci. Výše pokuty byla rovněž stanovena s přihlédnutím k dosavadní rozhodovací praxi. II. Obsah žaloby Žalobce v podané žalobě nejprve stručně shrnul řízení před správními orgány, přičemž dále své žalobní body uplatnil následovně. Žalobce poznamenal, že řízení o jiném správním deliktu je druhem správního trestání a jako takové musí být při něm dodržena řada standardů. Žalobce měl za to, že žalovaný porušil zejména jeho právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“). V dané věci se jedná dokonce o trestní obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy, tudíž je třeba požadovat vyšší standard projednání celé věci, než při klasickém civilním řízení. To, že se v dané věci jedná o trestní obvinění ve smyslu Úmluvy, lze dovodit z konstantní judikatury ESLP, která pro posouzení tohoto aplikuje tzv. Engelův test. Dle žalobce jsou naplněny druhý a třetí krok tohoto testu, a proto je nepochybné, že se jedná o trestní obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy. V dané věci však správní orgán I. stupně i žalovaný pochybili, a to v zásadě přímosti prováděných důkazů, kdy má správní orgán získávat důkazy přímo a nevycházet pouze ze zprostředkovaných informací plynoucích z výslechu třetí osoby. Při kontrole dne 5. 2. 2015 byli přítomni dva příslušníci MP, správní orgán I. stupně se však spokojil s výslechem pouze jednoho z nich. Ten uvedl, že nezletilý působil starší než 18 let. Tato výpověď byla ovšem v rozporu s úředním záznamem, č. j. MP-00045/02P-15, kde bylo uvedeno, že měl pochybnosti o věku mladistvého. Pokud se výpověď svědka dostala do přímého rozporu, měl se správní orgán pokusit tento rozpor odstranit, a to např. výslechem druhého příslušníka MP. V dané věci bylo zcela zásadní zjistit, jak se mladistvý jevil, což mělo být posouzeno alespoň správním orgánem I. stupně. Správní orgán I. stupně však nepovažoval předvolání mladistvého za účelné, ačkoliv tato skutečnost je naprosto zásadní pro stanovení nejen výše sankce, nýbrž i posouzení celé věci. Správní orgány tímto svým postupem zatížily celé řízení závažnou vadou, a je nezbytné napadené rozhodnutí zrušit. Do odstranění této vady nelze v dané věci rozhodnout, neboť je povinností správního orgánu shromažďovat nejen skutečnosti v neprospěch obviněného, nýbrž i v jeho prospěch. Žalobce dále uvedl, že sankce dle ust. § 48 odst. 1 písm. c) ZOL je nejpřísnější sankcí tohoto zákona, kterou lze uložit fyzické i právnické osobě. Sankce dopadá na potrestání nejzávažnějších správních deliktů, jichž se může právnická či fyzická osoba dopustit (provozování nebo organizování loterie, tomboly nebo jiné podobné hry bez příslušného povolení, provozování této v rozporu se zákazem provozu spotřebitelských loterií aj.), a rovněž na situaci, kdy byl ZOL porušen jiným způsobem. Při interpretaci tohoto ustanovení byl v rozporu s právním řádem ignorován rozdíl mezi ilegálním provozováním loterií a omluvitelným porušením ZOL, které nevykazuje žádné známky společenské škodlivosti. V posuzovaném případě se hry dopustil mladistvý, který byl v době hry mužné a dospělé postavy (jevící se mezi 20 a 25 lety), a do provozovny přišel s cigaretou, ačkoliv je v České republice kouření povoleno až od 18 let. Rovněž byl velice znalý ovládání výherního zařízení. Žalobce navíc po celou dobu řízení své pochybení nepopírá, avšak tento delikt nelze směšovat s delikty, kdy dochází k provozování „černých“ heren, podvodných a upravených výherních zařízení aj. Správní orgány nevzaly v potaz smysl a účel předmětného ustanovení, které postihuje jednak zvlášť závažné správní delikty, a jednak jakousi sběrnou kategorii porušení ZOL. Bylo postaveno naroveň nedbalé pochybení jednoho zaměstnance v dané provozovně s takovými porušeními ZOL, jakými jsou mj. ilegálně provozované herny. Žalobce dále namítal, že každý správní delikt je třeba posuzovat z hlediska naplnění jeho formální i materiální stránky (k tomu odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, a ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2920/09). V posuzované věci se správní orgány držely rigidního jazykového ustanovení zákona, který opomíjí smysl a účel ust. § 48 odst. 1 písm. c) ZOL, což má vliv na zcela mylné posouzení zásahu do materiální stránky správního deliktu. U účelu příslušného ustanovení je třeba důsledně rozlišovat, jaká osoba se v dané věci hry účastnila. Zde se však jednalo o osobu velice blízkou 18 let, která kouřila a projevovala značné znalosti stran hry, což bylo doplněno mužným vzhledem navozujícím dojem, že se jedná o osobu starší 18 let. Teleologickým výkladem je třeba dojít k tomu, že cílem předmětného ustanovení je chránit mravní a duševní vývoj osob mladších 18 let. V dané věci se však jednalo o osobu téměř 18 letou, jejíž mravní ani duševní vývoj již žádným způsobem nebyl a ani nemohl být zasažen, a to i s ohledem na skutečnost, že se již obdobných her účastnila. Zájem chráněný zákonem tedy zasažen jednoznačně nebyl, ani být nemohl, a nemohla být tedy ani naplněna materiální stránka správního deliktu. Správní orgán proto neměl přistoupit k uložení sankce. Nadto nebyl dostatečně vzat v potaz postup žalobce, kdy bylo pochybení způsobené nejen nedbalostí obsluhy, nýbrž zcela zavádějícím dojmem, který mladistvý úmyslně a lstivě vytvářel. S ohledem na všechny skutečnosti učinil žalobce taková opatření, aby k danému pochybení nemohlo dojít nejenom v této provozovně, ale ani v žádné další. Rovněž i výši sankce považoval za naprosto nepřiměřenou a nezákonnou. Správní orgán zcela neodůvodněně uvedl hranici 600.000 Kč, od které začal odvozovat konečnou částku, ačkoliv tato nemá sebemenší oporu v zákoně. K tomu žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 7 Afs 27/2008-46, či ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012-27, dle kterých chybí-li společenská škodlivost, je možné upustit od uložení sankce, případně uložit sankci při dolní hranici zákonem stanovených mezí. Je nepřípustné, aby sankce byla zjevně nepřiměřená vzhledem k individuálním okolnostem daného případu. Žalobce v průběhu celého správního řízení zdůrazňoval, že je mladistvý mužné postavy, běžné u osob mezi 20 a 25 lety, při příchodu do provozovny kouřil cigaretu a při hře si počínal zkušeně. Obsluha tedy neměla důvodné pochybnosti o tom, že již před několika lety překročil 18 letou hranici nezbytnou pro hru. Správní orgány však tyto skutečnosti nevzaly v potaz, přičemž o zletilosti nepochyboval ani zasahující příslušník MP. Žalovaný rovněž nezohlednil, že se jedná o první porušení takového druhu povinnosti. Žalobce poskytoval správním orgánům veškerou součinnost tak, aby věc mohla být řádně prošetřena. Po místním šetření pak přijal nejen v této provozovně ještě přísnější opatření tak, aby bylo jednou provždy vyloučeno takové výjimečné pochybení jednotlivce. Správní orgány přistoupily k uložení velice vysoké sankce při spáchání správního deliktu, u kterého je společenská škodlivost mizivá. Za přiměřenou výši pokuty žalobce považoval pokutu při dolní hranici, tedy pokutu do výše 5.000 Kč (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012-27). Žalobce závěrem navrhl, aby soud napadené i prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Neshledal-li by krajský soud důvody pro zrušení rozhodnutí správních orgánů, pak žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se zjevně nepřiměřená pokuta 225.000 Kč snižuje na částku 5.000 Kč. Částka 5.000 Kč má dle názoru žalobce výchovný charakter a plně koresponduje se závažností správního deliktu. III. Vyjádření žalovaného Žalovaný především odkázal na obsah prvostupňového i napadeného rozhodnutí. K první a druhé žalobní námitce žalovaný nejprve odkázal na skutečný úmysl zákonodárce plynoucí z ust. § 1 odst. 8 ZOL, jímž je preventivní charakter ZOL. Provozovatelé loterií musí učinit taková opatření, aby se tyto osoby nemohly hry zúčastnit, aniž by bylo vyžadováno, aby se tyto osoby hry skutečně zúčastnily (k tomu odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu v jeho rozsudku ze dne 14. 11. 2014, č. j. 5 Afs 26/2011- 81). Žalobce tudíž stíhá obecná preventivní povinnost zabránit účasti na hře osobám mladším 18 let i v podobě náhodného přihlížení hře jiného hráče, případně již pouhého prvotního kontaktu s hmotnou stránkou herního zařízení. ZOL ponechává na provozovatelích, aby si zvolili, jaká konkrétní opatření přijmou, avšak výslovně předpokládá požadování předložení průkazu totožnosti. Žalobce uvedené opatření nezajistil v okamžiku vstupu nezletilého do prostoru, v němž byla umístěna herní zařízení, a ani v okamžiku zpřístupnění IVT nezletilému obsluhou, a tudíž nelze z povahy věci uvažovat o tom, že žalobce v tomto směru přijal maximum možných opatření. Ze spisového materiálu vyplývá, že žalobce herní zařízení provozoval za podmínek stanovených pro zvláštní provozní režim ve smyslu ust. § 17 odst. 8 a § 10 ZOL. Z pořízených videozáznamů je přitom zřejmé, že herní zařízení byla v provozovně umístěna volně v prostoru, přičemž pouze čelní pohled na ně byl alespoň částečně zakryt dřevěnou zástěnou. Návštěvníkům provozovny jakéhokoliv věku tak nic nebránilo v pasivní účasti na hře. Dle ZOL má být přijato opatření, jímž dojde fakticky k zabránění účasti osob mladších 18 let na hře, nikoliv pouhé přijetí opatření, jež by sice obecně v teoretické rovině mohla být způsobilá ke splnění stejného účelu. Je tudíž vyžadováno dosažení výsledku v podobě skutečného zabránění účasti na hře. Žalobce však nepřijal ani to nejzákladnější opatření, kterým je ověření totožnosti nezletilého formou výzvy k předložení průkazu totožnosti. Provedeným šetřením nebylo zjištěno, že by byl přístup do provozovny žalobce či do prostoru s umístěnými herními zařízeními jakkoliv regulován. U vstupu do provozovny nebyl umístěn zvonek či vrátný, což u jiných provozovatelů bývá zvykem. Při vstupu do provozovny nebo do prostoru s herními zařízeními nedocházelo ke kontrole průkazů totožnosti osob vstupujících. Žalobce tak nevyužíval základní oprávnění v zabránění účasti na hře osobám mladším 18 let. Podle pořízených videozáznamů by navíc všechny osoby, jež by se pohybovaly okolo baru, mohly volně přihlížet herním zařízením a hře na nich, a tudíž se přinejmenším pasivně účastnit hry. Toto postačuje k závěru o nespolehlivosti a nedostatečnosti přijatých opatření, neboť nebylo možné absolutně vyloučit účast nezletilých osob na hře, a v době kontroly se tento předpoklad projevil. Odpovědnost provozovatelů loterií a jiných podobných her za plnění povinností uložených ZOL je striktně založena na objektivním principu. V posuzovaném případě došlo prokazatelně k pasivní účasti osoby mladší 18 let na hře, když se nezletilý bez reakce ze strany obsluhy provozovny dostal do prostoru s herními zařízeními, a dokonce se aktivně po odblokování herního přístroje obsluhou účastnil hry. Takovým jednáním se prokázala nedostatečnost přijatých opatření k zamezení účasti osob nezletilých na hře. Skutková podstata jiného správního deliktu spočívající v porušení ust. § 1 odst. 8 ZOL tak pracuje s nepřijetím adekvátních opatření za účelem zabránění osobám mladším 18 let na hře. K jejímu naplnění tak stačí prokázání nedostatečnosti přijatých opatření, aniž by muselo být bráno v potaz, zda se skutečně nějaká osoba mladší 18 let hry zúčastnila a zda se tato osoba svým vzezřením a chováním jevila starší 18 let. Proto žalovaný nesouhlasil se žalobcem, že bylo nutné vyslechnout ještě druhého ze strážníků MP. Žalobce si měl počínat s takovou obezřetností, aby byla vyloučena účast osoby mladší 18 let na hře, a to bez ohledu na to, zda se jeví býti plnoletou. Přítomnost společenské nebezpečnosti je přitom nutno poměřovat s dostatečností přijatých opatření, nikoliv osobou, jež se případně v důsledku nedostatečnosti přijatých opatření účastnila hry. Účast na hře nezletilé osoby je doprovodný jev a nikoliv nezbytná podmínka naplnění skutkové podstaty projednávaného jiného správního deliktu. K poslední žalobní námitce žalovaný uvedl, že se správní orgány podrobně zabývaly úvahami, na jejichž základě dospěly k uložení sankce. Sankce byla uložena ve výši 2,5 %, resp. 2,25 % z maximálně možné výše sankce. Správní orgány tedy vyhodnotily společenskou nebezpečnost sankcionovaného jednání tak, že se sice jedná o jednání závažné, avšak ne tolik, jako např. provozování loterie bez příslušného povolení. Společenská nebezpečnost žalobcova jednání je zřejmá (byť ji žalobce nesprávně spojuje s konkrétní osobou nezletilého), a již z povahy věci nelze spravedlivě očekávat upuštění od uložení sankce či uložení sankce v neadekvátní výši 5.000 Kč. Žalovanému přitom nelze vytýkat, že v odůvodnění výše pokuty neodkázal na konkrétní právní normu, neboť stanovení výše uložené sankce je založeno na správním uvážení správních orgánů v rámci zákonného sankčního rozpětí, nikoliv na rigidním výčtu jednotlivých skutkových podstat a k nim přiřazených konkrétních výší sankcí. Žalobce přitom neměl spoléhat na to, že se mu podaří vždy správně odhadnout skutečný věk návštěvníků jeho provozovny, a i nyní projednávaný případ ukázal na nespolehlivost tohoto postupu. Žalobce se nesprávně zaměřuje na osobu nezletilého, byť osoba konkrétního nezletilého je ve vztahu k porušení ust. § 1 odst. 8 ZOL pouze doplňkovým prvkem, nemajícím vliv na naplnění skutkové podstaty projednávaného jiného správního deliktu. ZOL pak neupravuje jakékoliv liberační pravidlo zohledňující dobrou víru provozovatele. Otázka vymezení polehčujících a přitěžujících okolností je věcí správního uvážení. Správní orgány přitom k věku nezletilého blížícímu se zletilosti přihlédly jako k polehčující okolnosti. Žalovaný proto závěrem navrhl, aby soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl. IV. Replika žalobce Žalobce v replice nad rámec podané žaloby uvedl, že dle výroků prvostupňového a napadeného rozhodnutí správní orgán I. stupně uložil provozovateli sankci za to, že údajně neučinil taková opatření, aby se osoby mladší 18 let nemohly zúčastnit loterie nebo jiné podobné hry, neboť byla zjištěna hra nezletilého na jednom z hracích přístrojů umístěné v provozovně žalobce. Žalovaný však porušení ust. § 48 odst. 1 písm. c) ZOL spatřuje v tom, že byla zjištěna přítomnost nezletilého v části provozovny určené k provozování loterií a jiných podobných her dle ZOL a zároveň hra. Minimálně výroky obou správních rozhodnutí jsou dle žalobce odlišné, neboť žalovaný konstatuje porušení povinnosti spočívající v přítomnosti a v následné hře, kdežto správní orgán I. stupně v neučinění dostatečných opatření, přičemž nedostatečnost odůvodňuje hrou nezletilého. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 11. 6. 2014, č. j. 5 Afs 88/2013-41) je třeba ust. § 1 odst. 8 ZOL vykládat jako proklamaci zákazu ve vztahu k mladistvým, kdy z tohoto ustanovení plyne provozovateli pouze jediná povinnost, a to učinit opatření bránící hře mladistvým. Jsou-li provozovatelem tato opatření přijata, je za případný vstup do oddělené části provozovny či dokonce hru mladistvého odpovědná fyzická osoba vykonávající dohled nad touto činností. V případě, že tato nesplní svoji povinnost a umožní osobě mladší 18 let hru, hrozí této osobě postih za porušení ZOL (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2011, č. j. 5 Afs 26/2011-81). Provozovatel tedy nemůže být odpovědný za porušení povinnosti třetí osoby, tedy osoby odpovědné za dodržování zákazu hry osob mladších 18 let, ale toliko za porušení povinností ze zákona jemu svědčících. V daném případě však žalobce přijal veškerá nezbytná opatření, neboť v provozovně byla instalována dřevěná zástěna a měl zajištěnou odpovědnou osobu, která měla povinnost dohlížet na osoby přítomné v prostoru, kde se nacházejí výherní hrací přístroje. K plnění těchto úkolů měla jasně stanové postupy a pokyny. I přes veškerou snahu žalobce však k tomuto výjimečnému selhání ze strany odpovědné osoby došlo. Po žalobci nadto nelze požadovat opatření neuvedená konkrétně v ZOL, a to např. zvonek či vrátného. Žalobce však ještě zpřísnil interní předpisy. Po žalobci však nelze požadovat, aby byl odpovědný za každé jednotlivé individuální selhání. ZOL na případné porušení povinnosti odpovědnou osobou pamatuje, a to stanovením skutkových podstat v ust. § 48 odst. 1 písm. g) a h) ZOL. Pro to, aby mohly správní orgány posoudit dostatečnost přijatých opatření, bylo vhodné nařídit místní šetření v dané provozovně, výslech druhého strážníka MP a mladistvého, což by dokreslilo celý skutkový stav, vnitřní interiér provozovny a její fungování. Ačkoliv si je žalobce vědom zásadního pochybení odpovědné osoby, lze jej poměrně pochopit s ohledem na veškeré skutečnosti dané věci. Správní orgány se však nezabývaly otázkou, jaká opatření byla v daný moment aplikována a zda jsou tato dostatečná, případně nesdělily její nedostatečnost. Pokud tedy chtěly správní orgány někoho potrestat za umožnění hry mladistvému, měly zahájit příslušné řízení s odpovědnou osobou, nikoliv s provozovatelem, který všem zákonným povinnostem dostál. K otázce výše pokuty žalobce s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2011, č. j. 5 Afs 26/2011-88, uvedl, že správní orgány k téměř žádným okolnostem dané věci nepřihlížely a pouze stanovily sankci dle jejich slov ve zlomku maximální výše. Toliko uvedly několik málo skutečností, ale proč uvažují sankcí od určité výše za přiměřenou, nezdůvodnily. Nejvyšší správní soud již ve výše uvedeném rozsudku č. j. 5 Afs 88/2013-41 kladl důraz na proporcionalitu a uvedl, že v případě osoby mladší 18 let je třeba analogicky aplikovat ust. § 48 odst. 1 písm. g) a h) ZOL, co do východiska při určování výše pokuty. Je-li za obdobné jednání ukládána sankce do výše 50.000 Kč (při opakování do výše 500.000 Kč), nelze s ohledem na smysl a účel zákonné úpravy ukládat sankce v jiném rozmezí provozovatelům. Nadto je třeba uvést, že se jedná o zcela výjimečné pochybení žalobce a společenská škodlivost daného jednání je velmi nízká, neboť nemohlo dojít k negativnímu ovlivnění výchovy a vývoje nezletilého. Přiměřená a výchovná pokuta se dle žalobce pohybuje kolem 5.000 Kč. Žalobce byl tedy nadále přesvědčen o tom, že jeho žaloba je důvodná. V. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů. Zdejší soud se v nyní řešené věci v podstatě ztotožnil s právním hodnocením podaným žalovaným v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Na argumentaci žalovaného pak soud výslovně odkazuje též vzhledem k obsahové podobnosti odvolacích a žalobních námitek. Podle ust. § 1 odst. 8 ZOL účastníkem loterie nebo jiné podobné hry (dále jen „sázející“) může být jen fyzická osoba, která dovršila 18 let věku a která v souladu s herním plánem uhradí vklad (sázku) provozovateli předem, a to v hotovosti nebo bezhotovostně. Osobám mladším 18 let je účast na loteriích a jiných podobných hrách zakázána. Provozovatel musí učinit taková opatření, aby se tyto osoby nemohly hry zúčastnit. K tomuto účelu je oprávněn požadovat předložení průkazu totožnosti. Podle ust. § 48 odst. 1 písm. c) ZOL pokutu do výše 10 000 000 Kč uloží finanční úřad uvedený v § 46 odst. 1 písm. c) loterijního zákona právnické nebo fyzické osobě, která bez povolení, které by bylo oprávněno vydat ministerstvo, provozuje nebo organizuje loterii, tombolu nebo jinou podobnou hru, nebo ji provozuje v rozporu s tímto zákonem nebo poruší zákaz stanovený v § 1 odst. 5 nebo § 4 odst. 10 loterijního zákona. Podle ust. § 48 odst. 1 písm. g) ZOL pokutu do výše 50 000 Kč uloží orgán státního dozoru osobě, která je v povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry uvedena jako osoba odpovědná za dodržování zákazu hry osob mladších 18 let v případě prvního prokazatelného porušení tohoto zákazu. Podle ust. § 48 odst. 1 písm. h) ZOL pokutu do výše 500 000 Kč uloží orgán státního dozoru osobě, která je v povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry uvedena jako osoba odpovědná za dodržování zákazu hry osob mladších 18 let v případě druhého prokazatelného časově odlišného porušení tohoto zákazu. V nyní projednávané věci není sporný skutkový stav, tj. obsluha provozovny žalobce dne 5. 2. 2015 nechala do prostoru s umístěnými hracími zařízeními vejít osobu mladší 18 let, technicky jí odblokovala hrací přístroj, ponechala jí aktivně hrát hru a následně jí vyplatila výhru ve výši 1.000 Kč, aniž by po této osobě vyžadovala předložení průkazu totožnosti. Tyto skutečnosti byly zjištěny kontrolou MP Brno v provozovně žalobce a jsou zřejmé i z videodokumentace, kterou MP v průběhu této kontroly pořídila. Obsluha provozovny doznala, že nezletilému umožnila hru na hracím zařízení, aniž by žádala prokázání jeho věku. I s ohledem na vzhled a chování nezletilého měla za to, že se jedná o osobu plnoletou. Dle žalobce správní orgány zcela nesprávně posoudily danou věc a uložily mu sankci v rozporu se smyslem a účelem daného zákona, neboť nepřihlédly ke všem okolnostem předmětného pochybení. Těmito okolnostmi mělo být především to, že nezletilý byl osobou velice blízkou 18 let, která kouřila a projevovala značné znalosti stran hry. Vše bylo doplněno jeho mužným zjevem navozujícím dojem, že se jedná o osobu starší 18 let. V posuzované věci se tedy jednalo o osobu téměř 18letou, jejíž mravní ani duševní vývoj již žádným způsobem nebyl a ani nemohl být zasažen. Tato osoba se obdobných her již účastnila, a tudíž nemohla být naplněna materiální stránka správního deliktu, neboť nebyl zasažen zájem chráněný zákonem. Krajský soud nepovažoval tuto námitku žalobce za důvodnou, přičemž se zcela ztotožnil s argumentací žalovaného i správního orgánu I. stupně v napadených rozhodnutích. Předně je třeba uvést, že oblast loterií a jiných podobných her je považována za oblast se zvýšeným zájmem na ochranu před škodlivými vlivy těchto her na společnost. Dle ustanovení § 1 odst. 1 ZOL je totiž účelem zákona mj. přispění k ochraně osob, které se účastní loterií a jiných podobných her, a omezení společenských rizik této účasti. Za jedno z takových společenských rizik lze bez dalšího považovat účast osob mladších 18 let na loterii či jiných podobných hrách, neboť tyto osoby lze s ohledem na jejich věk považovat za zvlášť ohroženou skupinu osob. Zájem státu na ochranu těchto osob je přitom patrný v řadě ustanovení ZOL, jež směřují k ochraně nezletilých před škodlivými vlivy loterií a jiných podobných her. Ust. § 1 odst. 8 ZOL poté představuje obecný zákaz účasti na hře osobám mladším 18 let a provozovateli v návaznosti na tento zákaz stanovuje povinnost učinit taková opatření, aby se tyto osoby nemohly hry zúčastnit. V tomto ustanovení pak nejsou uvedeny žádné liberační důvody, které by bylo možné brát v úvahu v souvislosti s posuzováním věku osob účastnivších se na loterii nebo jiné podobné hře. Naopak je zřejmé, že je dané ustanovení chápáno jako zcela striktní a nekompromisní zákaz účasti na hře osobám mladším 18 let bez jakékoliv výjimky. Obdobnou povinnost provozovatelů loterií a jiných podobných her poté obsahuje například ust. § 17 odst. 2 ZOL. Z obou těchto ustanovení je zřejmý preventivní charakter ZOL. Je tedy na provozovateli loterií a jiných podobných her, aby pak vytvořil v provozovně takové podmínky, aby se osoby mladší 18 let nemohly hry zúčastnit. Není nutné, aby se tyto osoby hry skutečně zúčastnily. Jak již konstatoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 14. 11. 2014, č. j. 5 Afs 26/2011-81, jedná se o obecnou povinnost těchto provozovatelů zamezit tomu, aby osoby mladší 18 let mohly hrát hazardní hry, přičemž dále uvedl: „(…) na rozdíl od stěžovatele neshledává smysl a účel zákona toliko v zabránění samotné hře mladistvými na výherních hracích přístrojích, ale smysl opatření, které zákon stanoví je nutno spatřovat v prevenci, tzn. aby mladiství do prostor, v nichž se provozují hazardní hry nemohli vstupovat, tzn. „účastnit se“ např. provozované hry ani pouze „vizuelně.“ Smyslem a účelem ust. § 1 odst. 8 ZOL je tedy ochrana osob mladších 18 let, resp. jejich mravního a duševního vývoje před loteriemi a podobnými hrami, a to s ohledem na jejich zvýšenou náchylnost. Za správnou však nelze označit argumentaci žalobce, že je třeba rozlišovat, jaká osoba mladší 18 let se hry účastnila. Materiální stránka správního deliktu totiž znamená, že jde o jednání, které je škodlivé a porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti. Zájem společnosti je v tomto konkrétním případě v zabránění hře mladistvým ve smyslu ZOL, neboť takové jednání je společensky škodlivé. V nyní posuzovaném případě bylo prokázáno (a žalobce toto nikterak nerozporuje), že v herním prostoru po inkriminovanou dobu byla zjištěna nejenom přítomnost nezletilého, nýbrž byla prokázána i jeho hra na IVT. Vzhledem k tomu, že toto jednání nejenom ohrozilo zájem společnosti, nýbrž jej v tomto konkrétním případě rovněž přímo narušilo, byla zcela nepochybně naplněna materiální stránka správního deliktu. Společenská škodlivost těchto skutků (tedy vstup nezletilého do prostoru s IVT, jeho přítomnost v daném prostoru, zjištění jeho aktivní hry a následné vyplacení částky 1.000 Kč jakožto výhry) je poté velmi vysoká vzhledem ke společenskému zájmu na ochraně osob mladších 18 let před negativními vlivy hazardních her na jejich další fyzický, psychický, intelektuální, sociální a mravní vývoj. Krajský soud opětovně uvádí, že zamezení vstupu osobám nezletilým do prostoru s technickým zařízením a technického řešení k přístupu k samotné hře je na zodpovědnosti samotného provozovatele. Krajský soud si je vědom toho, že protiprávní jednání provozovatele bylo zapříčiněno nedbalým jednáním obsluhy provozovny, která dostatečně nedostála svým povinnostem. Protiprávní jednání podobného charakteru by však mohlo přispět k negativnímu společenskému dopadu provozování loterie a jiných podobných her na nezletilé obecně, nikoliv pouze na konkrétně kontrolovaného nezletilého v provozovně žalobce. ZOL tedy z důvodu všeobecného zájmu na tom, aby se nezletilé osoby neúčastnily loterií a jiných podobných her, neobsahuje žádné liberační důvody. Nemůže být poté důvodná argumentace žalobce, že nezletilý byl blízký věku 18 let, při hře si počínal zkušeně a tudíž na jeho mravní a duševní vývoj nemohla mít konkrétní hra v provozovně žalobce žádný vliv. Tato skutečnost totiž nemá žádný vliv na to, že správním orgánem I. stupně byla dostatečně prokázána účast nezletilého na hře na IVT žalobce, což je zcela v rozporu se striktním zákazem obsaženým v ust. § 1 odst. 8 ZOL, jež má představovat ochranu zájmu společnosti na zabránění účasti osob mladších 18 let na loteriích a podobných hrách ve smyslu ZOL. Argumenty uváděné žalobcem bylo možné zvažovat až následně při stanovení výše pokuty, a to jako polehčující okolnosti, což bylo správními orgány (jak bude uvedeno níže v textu tohoto rozhodnutí) rovněž učiněno. Krajský soud proto uzavírá, že v nyní posuzovaném případě byla navzdory přesvědčení žalobce naplněna jak formální, tak i materiální stránka správního deliktu, přičemž správní orgány posoudily danou věc zcela správně, neboť vzaly v úvahy všechny rozhodné okolnosti. Spornou zůstává v této souvislosti otázka, zda žalobce naplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle ust. § 48 odst. 1 písm. c) ZOL (provozování loterie nebo jiné podobné hry v rozporu s loterijním zákonem) tím, že porušil ust. § 1 odst. 8 ZOL. Žalobce se domnívá, že pokud učinil řadu opatření zabraňujících účasti osob mladších 18 let na loteriích a obdobných hrách, pak výše popsané jednání obsluhy provozovny žalobce nemůže vést k závěru o porušení jeho objektivní odpovědnosti vyjádřené v ust. § 1 odst. 8 ZOL žalobcem. Ust. § 1 odst. 8 ZOL stanoví povinnost provozovatele, aby učinil veškerá opatření bránící hře mladistvým, a současně stanoví i oprávnění požadovat předložení průkazu totožnosti. Pokud provozovatel tuto povinnost zanedbá, resp. uvedeného oprávnění k legitimaci osoby nevyužije, pak není pochyb o tom, že účastní-li se mladistvý hry, dochází k porušení ustanovení ZOL (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5 Afs 108/2013-72). V rozsudku ze dne 14. 11. 2011, č. j. 5 Afs 26/2011-81, publ. pod č. 2525/2012 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud konstatoval, že za hazardní hry se považují „veškeré hry, kde o výhře nebo prohře rozhoduje náhoda nebo předem neznámá okolnost“, kterými je bezpochyby také aktivní účast na hře na IVT. Byť tak zdejší soud konstatoval ve vztahu k výherním hracím přístrojům v provozovnách (např. pohostinských zařízeních), platí obecný závěr, že „Nejvyšší správní soud (…) neshledává smysl a účel zákona toliko v zabránění samotné hře mladistvými na výherních hracích přístrojích, ale smysl opatření, která zákon stanoví, je nutno spatřovat již v prevenci, tzn. aby mladiství do prostor, v nichž se provozují hazardní hry nemohli vstupovat, tzn. „účastnit se“ např. provozované hry ani pouze „vizuelně“. Jak již bylo uvedeno výše, je povinen provozovatel učinit taková opatření, aby mladistvé osoby se nemohly účastnit hry (tzn. jakkoli, tedy ani pouhým pasivním přihlížením).“ V systematice správních deliktů dle ust. § 48 odst. 1 ZOL lze rozlišit kategorie deliktů přísněji a mírněji posuzovaných. Přísněji posuzovaný je správní delikt dle ust. § 48 odst. 1 písm. c) v zákonné sazbě do 10.000.000 Kč, dopadající na jednání provozovatelů loterií a jiných podobných her, jimiž jsou právnické osoby nebo fyzické osoby, které, mimo jiná protiprávní jednání, provozují loterii, tombolu nebo jinou podobnou hru v rozporu se ZOL. Provozováním her v rozporu se zákonem je ve smyslu ust. § 1 odst. 8 ZOL rovněž takové jednání, kdy je umožněno účastnit se her osobám mladším 18 let, a i to, že nejsou učiněna dostatečná opatření k zabránění účasti těchto osob na loteriích či jiných podobných hrách. Mírněji posuzovaným jednáním, které je postižitelné sankcí v nižším zákonném rozpětí až do výše 50.000 Kč, je poté jednání s jinou skutkovou podstatou s odpovědností osoby dohlížet na zákazu přístupu osob mladších 18 let k výherním hracím přístrojům. Odpovědnost těchto osob, vykonávajících dozor nad dodržováním povinnosti vyplývající z ust. § 1 odst. 8 ZOL, je odpovědností odvozenou od odpovědnosti provozovatele. Skutková podstata správního deliktu dle ust. § 48 odst. 1 písm. g) ZOL je tedy odvozená a tím i užšího rozsahu a nižší míry možného finančního postihu, neboť nedopadá na porušení originární povinnosti provozovatele učinit taková opatření, aby k porušování zákona nedošlo. Krajský soud souhlasí se závěry správních orgánů, že v posuzovaném případě byla nepochybně naplněna skutková podstata správního deliktu podle ust. § 48 odst. 1 písm. c) ZOL. V hypotéze ust. § 1 odst. 8 ZOL je určena osoba odpovídající za dodržování předmětných povinností. Z dikce ustanovení jednoznačně vyplývá, že tímto subjektem je právě provozovatel, přičemž se tohoto správního deliktu dopustí právnická osoba bez dalšího již tím, že poruší při provozování loterie či jiné podobné hry některé z ustanovení ZOL. Správní delikt zakotvený v tomto ustanovení je tedy založen na absolutní objektivní odpovědnosti provozovatele loterie nebo jiné podobné hry bez možnosti vyvinění. Jde tedy o nejpřísnější konstrukci odpovědnosti za správní delikt, kde k naplnění objektivní stránky deliktu postačuje porušení ustanovení ZOL (např. právě porušení povinnosti učinit taková opatření, aby se loterie či jiné podobné hry nemohly zúčastnit osoby mladší 18 let ve smyslu ust. § 1 odst. 8 ZOL). Otázky míry zavinění provozovatele loterie či jiné podobné hry, okolností, za nichž ke spáchání správního deliktu došlo, či učinění veškerých možných opatření k zabránění spáchání správního deliktu jsou proto pro posouzení odpovědnosti za delikt zcela irelevantní a mohou být zohledněny toliko v úvaze správního orgánu o výši uložené pokuty. Soud tedy nemohl přisvědčit námitkám žalobce, že mu nemůže být přičítáno k tíži protiprávní jednání odpovědné osoby, byť by ji dostatečně proškolil a poučil a učinil i všechna možná opatření, která lze po něm spravedlivě požadovat. Stejně tak nebylo na místě zohledňovat, že věk nezletilého se blížil 18 roku věku, neboť ani jedna z těchto skutečností není vzhledem k dikci ZOL rozhodná pro posouzení odpovědnosti žalobce. K závěru, že žalobce odpovídá za správní delikt, postačuje zjištění, že se nezletilá osoba účastnila loterie či jiné podobné hry provozované žalobcem, neboť pokud by žalobce splnil povinnost vyplývající z ust. § 1 odst. 8 ZOL, byla by účast nezletilého na hře zcela vyloučena. Jak soud zjistil ze správního spisu, k takovému porušení ZOL skutečně došlo, přičemž sám žalobce ani tato skutková zjištění správního orgánu nerozporoval a naopak pochybení připustil. Žalobce rozporoval smysl objektivní deliktní odpovědnosti, když uvedl, že nemůže odpovídat za všechna individuální selhání odpovědných osob. K tomu soud uvádí, že smyslem objektivní deliktní odpovědnosti je jak individuální, tak i generální prevence, působit na provozovatele loterií, tombol a jiných podobných her v tom směru, aby jimi přijímaná opatření, jež mají předcházet porušování zákonem stanovených a požadovaných povinností, byla v zájmu samotných provozovatelů z jejich strany průběžně přezkoumávána a vylepšována v souladu s tím, jak se vyvíjí jejich činnost, a aby zde byl dostatečný tlak na jejich skutečnou funkčnost, tedy aby mj. nezůstávaly pouhým formální souborem opatření, která jsou sice zpracována a nechají se podepsat odpovědným osobám, v praxi by však v konkurenci s hospodářskými zájmy provozovatelů zůstala přehlížena či dokonce obcházena (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2016, č. j. 45 Af 5/2014–49). Krajský soud k tomuto podotýká, že objektem zasaženého správního deliktu je zájem na ochraně osob mladších 18 let věku a omezení společenských rizik tím, že je mladistvým zakázána účast na loteriích a jiných podobných hrách. Naplněna je rovněž objektivní stránka správního deliktu podle ust. § 48 odst. 1 písm. c) ZOL, neboť jednání odpovědné osoby v provozovně žalobce, které jí lze přičítat, vyvolalo následek v podobě porušení zákonem chráněného zájmu, přičemž o příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem není pochyb. Odpovědnost za správní delikt podle ust. § 48 odst. 1 písm. c) ZOL je odpovědností absolutní a objektivní, tedy odpovědností bez ohledu na zavinění. ZOL přitom nepřipouští žádný liberační důvod. Nadto lze poznamenat, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu skutečnosti spočívající ve vnitřních poměrech odpovědného subjektu a jeho vnitřní organizační záležitosti, tedy i s tím spojené odpovědnostní vztahy jednotlivých osob, nemají na vznik odpovědnosti provozovatele vliv (srov. např. rozsudek ze dne 16. 2. 2004, č. j. 6 A 109/2000-73, publ. pod č. 583/2005 Sb. NSS). Je věcí provozovatele, aby učinil opatření vhodným způsobem a v takové míře, aby mu umožňovala bezvýjimečně plnit jeho právní povinnosti a aby nedostatky v disciplíně a plnění pracovních povinností odpovědných osob v konečném důsledku nepoškozovaly zákonem chráněné zájmy. Ostatně jak již zdejší soud konstatoval výše, objektivní deliktní odpovědnost bez možnosti liberace má působit nejen v rovině individuální, ale také jako generální prevence. Není tedy důvodu, aby žalobci nemohlo být přičítáno jednání odpovědné osoby; takový postup je naopak zcela v souladu se zněním, jakož i smyslem a účelem aplikovaných ustanovení ZOL. Žalobce se tedy z odpovědnosti nemůže vyvázat tím, že poukáže na množství opatření, která činí za účelem zabránění účasti mladistvých na hře na hracích zařízeních. Otázky míry zavinění provozovatele, okolností, za nichž ke spáchání správního deliktu došlo, či učinění veškerých možných opatření k zabránění spáchání správního deliktu nejsou pro posouzení odpovědnosti za daný správní delikt rozhodné; mohou být zohledněny toliko v úvaze správního orgánu o výši uložené pokuty. Správní orgány zjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a zabývaly se důkazy v míře potřebné pro posouzení, zda byl spáchán správní delikt podle ust. § 48 odst. 1 písm. c) ZOL. Provádění dalšího dokazování za účelem učinění další představy o kvalitě a vysoké úrovni žalobcových opatření jako liberačního důvodu by bylo nadbytečné, neboť to není k závěru o naplnění skutkové podstaty správního deliktu podstatné. S ohledem na vše výše uvedené byla tato shledána jako nedůvodná. Žalobce dále namítal, že napadené a prvostupňové rozhodnutí nebylo vydáno na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Správní orgány měly za účelem zjištění, jak se nezletilý ve skutečnosti jevil, provést výslech druhého příslušníka MP přítomného u kontroly v provozovně žalobce a měl být předvolán i nezletilý. Krajský soud předně uvádí, že obecný požadavek na souladnost správního řízení o jiných správních deliktech s limity ústavněprávními a mezinárodními neopravňuje k tomu, aby u ustanovení upravujících procesní náležitosti správního řízení byl použit takový výklad, který by fakticky bránil efektivnímu postupu. Jinými slovy řečeno, interpretace omezujících pravidel procesu ve správním trestání nemůže být natolik extenzivní, aby ve svých důsledcích znemožnila účinný postih za protiprávní jednání. V možnosti nabízet důkazy a uplatnit prostředky ke své obraně je tak zapotřebí primárně vidět (v souladu s nálezem ÚS ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 533/98, N 81/18 SbNU 197) právo osoby, proti níž se řízení vede, a nikoliv povinnost správních orgánů. Uvede-li obviněný v řízení tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhne k jejich prokázání důkazy, je správní orgán povinen se řádně vypořádat jak s těmito tvrzeními, tak i s nabízenými důkazy. To samozřejmě neznamená, že musí všechna tvrzení prověřit a nabízené důkazy provést. Pokud to však neučiní, musí svůj závěr přezkoumatelným způsobem vysvětlit. V řízení o jiném správním deliktu postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku ve smyslu ust. § 3 správního řádu (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011–68). V řízení o jiném správním deliktu je tedy správní orgán povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Takový postup vyjadřuje zásadu materiální pravdy, podle které správní orgán opatřuje potřebné podklady pro vydání rozhodnutí, z úřední povinnosti, zjišťuje všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, jakož i provádí důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Správní orgán hodnotí důkazy podle své úvahy; každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti (viz ust. § 3, § 50 a § 52 správního řádu). Jak vyplývá ze správního spisu a z žaloby, žalobce zpochybnil hodnocení vzezření a jednání nezletilého v jeho provozovně, co do posouzení věku nezletilého obsluhou provozovny již ve správním řízení. Návrhy na provedení dalších důkazů však žalobce učinil až v rámci podané žaloby. Krajský soud byl tedy nejprve povinen na základě žaloby přezkoumat, zda správní orgány v řízení o jiném správním deliktu opatřily takovou sadu důkazů, která po provedeném zhodnocení s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí vedla k závěru, že se žalobce jiného správního deliktu dopustil. Současně neexistují žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení žalobcovy viny. Krajský soud k tomuto uvádí, že správní orgán I. stupně provedl řádné a obsáhlé dokazování, přičemž z podkladů pro rozhodnutí vyplývá nepochybný závěr o vině žalobce z důvodu naplnění skutkové podstaty jiného správního deliktu dle ust. § 48 odst. 1 písm. c) ZOL ve spojení s ust. § 1 odst. 8 ZOL, spočívající v nepřijetí adekvátních opatření za účelem zabránění osobám mladším 18 let na hře. V tomto směru soud s ohledem na vše již výše uvedené opakuje, že k naplnění předmětné skutkové podstaty postačuje již samotné prokázání nedostatečnosti přijatých opatření zjištěním přítomnosti nezletilé osoby v části provozovny s umístěnými hracími přístroji, aniž by muselo být dále prokazováno, zda se nezletilý hry skutečně zúčastnil či se svým vzezřením a chováním jevil starší 18 let, což mohlo vést k chybnému posouzení situace obsluhou provozovny. Pro nyní řešený případ tudíž nebylo nikterak rozhodné, zda se nezletilý v nyní posuzovaném případě jevil obecně starší či nikoliv. Proto má soud za to, že pro rozhodnutí ve věci nebylo nezbytné provést výslech druhého z přítomných příslušníků MP či nezletilého samotného za účelem odstranění rozporů mezi údaji uvedenými v úředním záznamu sepsaném o kontrole a výpovědi svědka P. T. v otázce působení nezletilého navenek. Soud k tomuto nadto poznamenává, že uvedený rozpor v těchto dvou listinách neshledal. Tvrzení (dle protokolu o výpovědi svědka), že mladistvý působil starší než 18 let, a tvrzení (dle úředního záznamu), že měl svědek pochybnosti o věku mladistvého, nejsou dle názoru soudu v namítané kontradikci. Naopak z tohoto tvrzení má soud za to, že mladistvý na příslušníka MP sice působil starším dojmem, nicméně i přes tuto skutečnost si příslušník MP uvědomoval, že vzezření osoby nemusí odpovídat jejímu reálnému věku, přičemž na základě těchto pochybností pro jistotu nezletilého legitimoval. S obdobnou obezřetností si měl poté počínat rovněž provozovatel, resp. proškolená obsluha provozovny, za situace, kdy se do provozovny dostavila osoba evidentně blízká věku 18 let, u kterého nebylo jisté, zda již nabyla plnoletosti či nikoliv. Pokud však byla tato kontrola za účelem zjištění věku osoby zanedbána navzdory obecnému povědomí o zrádnosti hodnocení věku osob pouze na základě vzezření, lze tuto skutečnost klást k tíži žalobce, neboť je tímto pouze doloženo, že nepřijal adekvátní opatření ve smyslu ust. § 1 odst. 8 ZOL. Účast osoby mladší 18 let na hře tudíž jednoznačně značí, že ať již byla provozovatelem přijata jakákoliv opatření k zabránění osobám nezletilým v účasti na hře, byla tato evidentně nedostatečná, a nebylo tudíž postupováno v souladu s dikcí ZOL. K samotnému dokazování v dané věci soud uvádí, že oproti případům, ve kterých neexistuje proti účastníkovi, mimo výpovědi členů příslušníků MP, žádný jiný důkaz, je tomu totiž v případě žalobce zcela jinak. Důkazů je dostatek a samy o sobě tvoří uzavřený a žalobcem relevantním způsobem nijak nezpochybněný uzavřený celek. Správním orgánům přitom jako důkaz svědčící o vině žalobce svědčilo oznámení o spáchání přestupku ze dne 11. 2. 2015, č. j. MPB/003285/2015PEL, včetně úředního záznamu ze dne 11. 2. 2015, č. j. MP-00045/02P-15, písemnost ze dne 12. 3. 2015, č. j. MPB/005122/2015/SEV/ZEZ, včetně přiloženého CD s videozáznamem z kontroly MP v provozovně žalobce, rozhodnutí Ministerstva financí, výpis z SDSL v provozovně žalobce, výpis z pasivního přístupu systému Kajot a připojeného IVT, kopie protokolu o kontrole ze dne 25. 6. 2014, kopie pověření odpovědné osoby ze dne 29. 11. 2013 a protokol o výslechu svědka, příslušníka MP P. T. Proto soud vzhledem ke zcela doloženému a prokázanému protiprávnímu jednání žalobce nepovažoval za nutné provádět jakékoli další dokazování za účelem zjištění, jak se nezletilý ve skutečnosti jevil, a to konkrétně provedením výslechu druhého příslušníka MP přítomného u kontroly v provozovně žalobce a rovněž předvoláním samotného nezletilého. V posuzované věci je zcela jasné, že správní orgány důvodně považovaly zjištění skutkového stavu za dostatečné, nevyvolávající pochybnosti (viz výše uvedené podklady založené ve správním spisu). I zdejší soud považuje tyto důkazy za dostatečné a osvědčující skutečnost, že se žalobce skutečně dopustil vytýkaného správního deliktu. Dle názoru soudu správní orgány dostály své povinnosti zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Stav bez důvodných pochybností lze vyjádřit jako míru pravděpodobnosti, při níž neexistují rozumné pochybnosti o opaku. Hodnotily-li správní orgány popsané důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, mohly dospět k jedinému možnému logickému závěru, a to že se žalobce skutečně deliktního jednání dopustil. Podle názoru zdejšího soudu tak nevznikají pochybnosti o tom, že žalobce svým jednáním porušil ust. § 1 odst. 8 ZOL. Skutkový stav věci byl tedy zjištěn v souladu s ust. § 3 správního řádu. Žalobce dále namítal, že výroky obou správních orgánů byly odlišné, neboť žalovaný konstatoval porušení povinnosti spočívající v přítomnosti a následné hře, kdežto správní orgán I. stupně spatřoval porušení dané povinnosti v neučinění dostatečných opatření, kdy se pokusil nedostatečnost odůvodnit hrou mladistvého. Oba správní orgány tedy dle žalobce konstatují porušení ust. § 1 odst. 8 ZOL v rozdílně vymezeném skutku. V této souvislosti krajský soud považuje za důležité citovat jednotlivé části výroku správních rozhodnutí. Správní orgán I. stupně ve svém prvostupňovém rozhodnutí uvedl: „společnosti (…) se ukládá pokuta (…) v souladu s ustanovením § 48 odst. 1 písm. c) zákona o loteriích, a to za následující skutek: - porušení ustanovení § 1 odst. 8 zákona o loteriích tím, že účastník řízení neučinil taková opatření, aby se osoby mladší 18 let nemohly zúčastnit loterie nebo jiné podobné hry, neboť byla dne 5. 2. 2015 v čase okolo 10:57 hodin v provozovně Pivnice 8, Dukelská třída 14, Brno (…) zjištěna přítomnost nezletilého (…) v části určené k provozu loterií a jiných podobných her a zároveň jeho hra na koncovém interaktivním videoloterijním terminálu zn. KAJOT VLT (…).“ Žalovaný poté v napadeném rozhodnutí ve výrokové části mj. uvedl: „dle § 48 odst. 1 písm. c) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (…), ve výši 250.000 Kč, účastníkovi řízení za porušení § 1 odst. 8 zákona o loteriích, kterého se dopustil tím, že dne 5. 2. 2015 v čase okolo 10:57 hodin v provozovně Pivnice 8, Dukelská třída 14, Brno byla zjištěna přítomnost nezletilého (…) v části určené k provozu loterií a jiných podobných her a zároveň jeho hra na koncovém interaktivním videoloterijním terminálu zn. KAJOT VLT (…).“ Krajský soud k tomuto poznamenává, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003-56, rozsudek ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 As 48/2007-80, či rozsudek ze dne 26. 3. 2008, č. j. 9 As 64/2007-98) tvoří rozhodnutí správních orgánů I. a II. stupně z hlediska soudního přezkumu jeden celek a je tedy nutné tyto posuzovat jako vzájemně se doplňující a na sebe navazující. Z citovaných výroků rozhodnutí správních orgánů je zřejmé, že správní orgány obou stupňů spatřovaly pochybení žalobce v porušení ust. § 1 odst. 8 ZOL, kterého se dopustil tím, že v jeho provozovně byla zjištěna přítomnost nezletilého v části určené k provozu loterií a jiných podobných her. Je sice pravdou, že žalovaný do výroku svého rozhodnutí nepřevzal část obsahující specifikaci spáchání jiného správního deliktu neučiněním takových opatření, aby se osoby mladší 18 let nemohly zúčastnit loterie nebo jiné podobné hry, nicméně toto pochybení (které nadto soud považuje za pouhou chybu v psaní) nemělo dozajista vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. V tomto směru je totiž nutné zkoumat rovněž odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z toho soud zjistil, že se žalovaný nikterak nevymezoval proti vymezení skutku správním orgánem I. stupně, naopak jej bez dalšího převzal a na argumentaci správního orgánu I. stupně v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí logicky a konstruktivně navázal co do vypořádání odvolacích námitek žalobce. Je tedy zřejmé, že žalovaný spatřoval porušení ust. § 1 odst. 8 ZOL ve zcela shodně vymezeném skutku, což potvrdil obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z průběhu celého správního řízení je evidentní, že žalobci bylo od samého počátku kladeno za vinu porušení ust. § 1 odst. 8 ZOL, v důsledku čehož se měl dopustit správního deliktu podle ust. § 48 odst. 1 písm. c) ZOL. Skutkové vymezení a právní kvalifikace v tomto směru zůstala totožná po celou dobu správního řízení (od zahájení správního řízení až po vydání rozhodnutí ve věci), přičemž ke změně došlo toliko ve vztahu k výši uložené pokuty za tento správní delikt, a to pouze z důvodu nemožnosti zařazení správním orgánem I. stupně uvažované přitěžující okolnosti k tíži žalobce. Soud přitom považuje za důležité poznamenat, že ona přítomnost nezletilého v části určené k provozu loterií a jiných podobných her logicky sousledně navazuje na neučinění opatření, aby se osoby mladší 18 let nemohly hry zúčastnit, tudíž je na této skutečnosti odvislá. I pokud by žalovaný ve výroku rozhodnutí doslovně nepřevzal vymezení skutku, jímž se měl žalobce dopustit porušení povinností uvedených v ust. § 1 odst. 8 ZOL, z prvostupňového rozhodnutí, nemění toto nic na faktu, že z logického hlediska je vymezení skutku v obou správních rozhodnutích co do důsledku zcela totožné. Ani tato námitka žalobce tedy nebyla soudem vyhodnocena jako důvodná. Pokud se jedná o výši pokuty, jež byla žalobci za jeho jednání uložena, byla tato výsledkem správního uvážení žalovaného. Krajský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012-36, publ. pod č. 2671/2012 Sb. NSS, poznamenává, že „(…) ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva) správního orgánu, tedy v zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování správní věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky uzavřena. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich nebo volné uvážení zneužil. Není však v pravomoci správního soudu, aby vstoupil do role správního orgánu a položil na místo správního uvážení soudcovské a sám rozhodl, jaká pokuta by měla být uložena. To by mohl soud učinit podle § 78 odst. 2 s. ř. s. jen na návrh žalobce, pokud by dospěl k závěru, že pokuta byla správním orgánem uložena ve zjevně nepřiměřené výši (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 - 62, publikovaný pod č. 225/2004 Sb. NSS, www.nssoud.cz). (…) prostor pro zohlednění přiměřenosti ukládané sankce při hodnocení zákonnosti uložené pokuty (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) by byl dán pouze tehdy, pokud by vytýkaná nepřiměřenost měla kvalitu nezákonnosti, tj. v případě, že by správní orgán vybočil ze zákonných mantinelů při ukládání pokuty, jeho hodnocení kritérií pro uložení pokuty by postrádalo logiku, správní orgán by nevzal do úvahy všechna zákonná kritéria, uložená pokuta by byla likvidační apod.“ Krajský soud tedy nejprve musí v tomto ohledu posoudit otázku zákonnost a nezneužití správního uvážení. K tomu soud uvádí, že je-li výše pokuty stanovena na základě zákonem uložené diskrece správního orgánu, je povinností správního orgánu zabývat se všemi zákonnými hledisky, která jsou pro posouzení konkrétní výše pokuty nezbytná a zohlednit všechny skutečnosti, jež mohou mít vliv na konkrétní výši pokuty. Zde je potřeba podotknout, že ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení, tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Samotný ZOL žádná konkrétní hlediska, jež by měla být při stanovení výše pokuty zohledňována, neobsahuje, správní uvážení správních orgánů tak bylo omezeno jen základními zásadami správního řízení. Podrobit tedy toto volné správní uvážení soudnímu přezkoumání lze však podle ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení nebo volné uvážení zneužil. Soud tedy posuzuje, zda rozhodnutí žalovaného (resp. rovněž správního orgánu I. stupně) nevybočilo z mezí stanovených zákonem. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 4 As 51/2007, uvedl: „(…) řádné odůvodnění ukládané sankce v případě správního trestání je základním předpokladem pro přezkoumatelnost úvahy, kterou byl správní orgán při svém rozhodování veden. Zohledněním všech hledisek, jež lze v konkrétní věci považovat za relevantní, pak určuje míru zákonnosti stanoveného postihu. (…) Jednotlivé logické kroky, které vedly správní orgán ke stanovení konkrétní výše pokuty, je přitom třeba formulovat precizně a jednoznačně, aby odůvodnění stanovené výše pokuty bylo přezkoumatelné…“ Výše pokuty pak musí odpovídat správním orgánem zvažovaným zákonným kritériím a podmínce přiměřenosti. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí přitom vyplývá, že konkrétní výši pokuty stanovil správní orgán I. stupně na základě úvahy, že existují i mnohem závažnější jednání (např. přítomnost více nezletilých a po delší dobu, porušování opatření proti tzv. „praní špinavých peněz, provozování většího počtu her bez povolení aj.) spadající pod shodnou skutkovou podstatu, a proto za výchozí částku pro určení sankce považoval částku 600.000 Kč. S ohledem na ohrožení právem chráněného zájmu, tedy ochrany nezletilých osob před negativními účinky loterií a jiných podobných her, zhodnotil následky porušení ZOL jako velmi závažné. Neprokázalo se, že by došlo k naplnění následků v podobě např. přítomnosti více nezletilých, a tudíž považoval správní orgán výši pokuty v částce 600.000 Kč za nepřiměřenou a přistoupil k jejímu ponížení o 50 %, tj. na částku 300.000 Kč. Tuto částku považoval za přiměřenou, a to s ohledem na závažnost způsobených následků. Snížil ji právě z důvodu existence polehčujících okolností. Polehčující okolnosti spočívaly v tom, že nebylo prokázáno úmyslné protiprávní jednání, delší časový úsek pobytu a hry mladistvého v provozovně a nezletilému zbývaly do plnoletosti pouhé 3,5 měsíce. Tyto polehčující okolnosti vedly správní orgán I. stupně ke snížení pokuty o 75.000 Kč. Jelikož však již byl žalobce za přítomnost nezletilého v herních prostorách v minulosti opakovaně postižen, navýšil správní orgán I. stupně částku o 25.000 Kč, tedy na celkových 250.000 Kč. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí s touto úvahou správního orgánu I. stupně do značné míry ztotožnil. Správnímu orgánu I. stupně však vytknul, že mezi přitěžující okolnosti neměl zařadit potrestání žalobce za přítomnost nezletilého v jeho herních prostorách v minulosti. Uvedená přitěžující okolnost poté vedla ke snížení uložené pokuty na konečnou výši 225.000 Kč. Krajský soud takto postavenou úvahu žalovaného vnímá jako založenou na relevantních a správných vstupních údajích, racionální a nediskriminační, jakož i v souladu se závěry výše citovaného rozsudku ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012-36. Zdejší soud má tedy za to, že žalovaný i správní orgán I. stupně postupovali v mezích zákona a nevybočili z mezí správního uvážení, ani jej nezneužili. Byť by si soud dokázal představit i další kritéria při zvažování výměry pokuty (např. zohlednění výše vsazených prostředků, otázka jednorázového pochybení či jeho opakování aj.), jejich význam by při zákonném rozpětí ukládané pokuty až do výše 10.000.000 Kč byl z hlediska skutečně uložené pokuty zcela zanedbatelný. Z výše uvedeného je patrné, že žalovaný dostál požadavkům na zdůvodnění výše uložené sankce a jednání žalobce bylo vzhledem k hodnocení výše uvedených okolností dostatečně individualizováno. Je rovněž patrné, jakými úvahami se žalovaný při svém rozhodování řídil, stejně jako skutečnost, že dostatečně zvážil přitěžující a polehčující okolnosti. Uvedení konkrétní váhy jednotlivých okolností případu na výši uložené sankce je pak z podstaty věci dosti problematické. Žalovaný totiž hodnotí jednotlivé okolnosti podle své vnitřní úvahy, a to zejména v jejich souhrnu, a na základě diskrece. Přesto je z prvostupňového rozhodnutí zřejmé nejen to, které okolnosti považoval správní orgán za polehčující, a které za přitěžující, ale také lze ve zcela obecné rovině dovodit, jakou váhu jednotlivým okolnostem žalovaný přikládal, a to z toho, v jakém pořadí jednotlivé okolnosti hodnotil. Z napadeného i prvostupňového rozhodnutí je poté zřejmá poctivá snaha o individualizaci pokuty a o její řádné odůvodnění. Za těchto okolností tedy zdejší soud nemůže postupu žalovaného ničeho vytknout, neboť nedošlo ke zneužití správního uvážení, když diskrece správních orgánů byla aplikována v zákonných mezích. Soud proto neshledal důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí. V návaznosti na to se pak soud musel zabývat eventuálním návrhem žalobce na moderaci uložené pokuty. Podle ust. § 78 odst. 2 s.ř.s. rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě. Podstatu moderačního oprávnění vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012–23, publ. pod č. 2672/2012 Sb. NSS, když uvedl: „Slovo ‚lze‘ použité v ust. § 78 odst. 2 s. ř. s. je totiž ve spojení s obecným skutkovým důvodem moderace, považujícím za nežádoucí trest uložený ve zjevně nepřiměřené výši, avšak jinak plně odpovídající zákonným kritériím pro ukládání sankcí stanoveným v příslušném zvláštním zákoně, zmocněním pro soud, aby (…) moderoval sankci, je-li zjevně nepřiměřená. Zároveň je ale zmocněním k moderaci nepřistoupit, i když sankce je zjevně nepřiměřená, jsou-li k tomu v konkrétním případě zvláštní důvody, a tedy se v konkrétním případě odchýlit od stálé rozhodovací praxe soudů, vytvořila-li se. (…) Smyslem a účelem moderace totiž není hledání ‚ideální‘ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce.“ S ohledem na tento závěr Nejvyššího správního soudu proto v případě relativně nízkých sankcí bude moderace ze strany správního soudu málo častá. Stejně tak z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012-36, plyne, že soud koriguje jen natolik závažnou nepřiměřenost uložené sankce, která má kvalitu nezákonnosti. Krajský soud opakuje, že se žalobce dopustil správního deliktu podle ust. § 48 odst. 1 písm. c) ZOL, za nějž lze uložit pokutu až ve výši 10.000.000 Kč, přičemž za uvedený delikt byla žalobci vyměřena pokuta v celkové výši 225.000 Kč. Je tedy zřejmé, že sankce byla uložena ve výši 2,25 % z maximální možné výše sankce, což samo o sobě svědčí o tom, že správní orgány hodnotily celou škálu okolností, a to jednak společenskou nebezpečnost postihovaného jednání žalobce (tedy že se jedná o závažné provinění), jakož i skutečnost, že se dle ust. § 48 odst. 1 písm. c) ZOL postihují rovněž mnohem závažnější správní delikty, a to například provozování loterie a jiné podobné hry bez příslušného povolení. Pokud tedy zdejší soud po zohlednění všech skutečností uvedených již výše v textu tohoto rozhodnutí neshledal, že by pokuta byla nepřiměřená, tím spíše nemohl dovodit, že by pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši, což je zákonnou podmínkou pro její snížení nebo úplné upuštění od ní. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zohlednil všechny skutečnosti, které zohlednit měl, a výsledek jeho úvah co do výše uložené pokuty je zjištěným okolnostem přiměřený. Nepřiměřenost zdejší soud nedovozuje ve vztahu k jednotlivým krokům žalovaného, jimiž byla pokuta stanovována, ani ve vztahu k výsledné částce. Za situace, kdy správní orgány výši uložené sankce velmi podrobně, srozumitelně a koherentně zdůvodnily, přičemž žalobce v žalobě neuvedl žádné relevantní skutečnosti, na základě kterých by se i takto nízká sankce jevila jako zjevně nepřiměřená, neshledal soud prostor k postupu podle ust. § 78 odst. 2 s.ř.s. Krajský soud proto ani tento návrh žalobce neshledal důvodným. Optikou shora učiněného náhledu je proto zřejmé, že postup žalovaného nevybočil z rámce zákonem stanovených právních hledisek, v odůvodnění rozhodnutí jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z uvedených důkazů. VI. Závěr a náklady řízení Skutkový stav věci byl tedy zjištěn v souladu s ust. § 3 správního řádu. Soud neshledal ve správním řízení žádná procesní pochybení, která by měla za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení