30 C 145/2024 - 41

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Laurou Penn ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 6 867 568 Kč takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 6 867 568 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 867 568 Kč od 20. 9. 2022 do zaplacení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku .

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 3. 5. 2024 uplatnila žalobkyně u Obvodního soud pro Prahu 1 svůj nárok na náhradu škody ve výši 6 867 568 Kč, a to podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „pandemický zákon“).Žalobkyně tvrdí, že , od 3. 5. 2021 do 7. 6. 2021, včetně (dále jen „Rozhodné období“) v důsledku mimořádných opatření v žalobě specifikovaných (dále MOMZDR), v Rozhodném období vynaložila na udržení [Anonymizováno] v provozuschopném stavu celkové náklady ve výši 22,825.085,-Kč, které jsou doloženy jednotlivými výdajovými účetními a bankovními platebními doklady vztahujícími se k Rozhodnému období a které představují, jak níže uvedeno:úhradu nájemného hrazeného na základě nájemní smlouvy ze dne 30. 4. 2008, ve znění dodatku č. 16 určujícího výši nájemného připadajícího na Rozhodné období, a to v celkové výši 11.390.124,-Kč vynaložené za Rozhodné období (výsledná částka je součtem měsíčního nájemného za měsíce květen a červen, která je následně vydělena počtem dnů v těchto měsících a tato výsledná částka denního nájemného je vynásobena počtem dní připadajících na Rozhodné období); úhradu vyplacených náhrad mezd zaměstnancům za Rozhodné období, včetně odvodů na zdravotní a sociální pojištění, a to ve výši 5.365.124,-Kč, které je zapotřebí ponížit o poskytnutou dotaci z programu „Antivirus č. ABC-CO 3006641/2020“ v poměrné částce 1.004.623,-Kč připadající z tohoto dotačního programu na Rozhodné období, tj. v tomto případě se jedná o náklady ve výši 4.360.501,-Kč; úhradu nezbytných nákladů ve spojitosti s údržbou a správou [Anonymizováno] za účelem jeho udržení v provozuschopném stavu v Rozhodném období, jedná se o náklady v celkové výši 7.074.460 Kč.

2. Žalobkyně v Rozhodném období inkasovala ze své omezené provozní činnosti výnosy (tržby) v celkové částce 5.902.599 Kč z programu EPOS dokládajícím výnosy (tržby) za Rozhodné období a přehledem vydaných faktur, které se vztahují k Rozhodnému období, včetně vyčíslení jejich poměrné výše do Rozhodného období, dále v Rozhodném období inkasovala dotaci z dotačního programu „VÝZVA 2 Programu COVID – Nepokryté náklady“, která byla v celkové částce 21.150.000,-Kč uhrazena na účet žalobkyně pod VS 2161001878 a která při poměrném rozpočítání připadla na Rozhodné období částkou ve výši 10.054.918 Kč.

3. Žalobkyně byla nucena v Rozhodném období vynaložit na udržení [Anonymizováno] v provozuschopném stavu náklady v celkové výši 6.867.568,- Kč, které z důvodu Pandemických opatření: MZDR 14601/2021-7/MIN/KAN, ve znění mimořádného opatření pod čj. MZDR 14601/2021-8/MIN/KAN ze dne 3. 5. 2021, MZDR 14601/2021-9/MIN/KAN, ve znění mimořádného opatření pod čj. MZDR 14601/2021- 10/MIN/KAN ze dne 7. 5. 2021, MZDR 14601/2021-12/MIN/KAN, MZDR 14601/2021- 13/MIN/KAN, ve znění mimořádného opatření pod čj. MZDR 14601/2021-14/MIN/KAN ze dne 25. 5. 2021, MZDR 14601/2021-18/MIN/KAN ze dne 30. 7. 2021, vydané mimořádné opatření pod čj. MZDR 14601/2021- 16/MIN/KAN, nebyly pokryty výnosy (tržbami) z návštěvnosti [Anonymizováno] při jeho jinak obvyklém a nikterak neomezeném provozu, a nebyly zcela pokryty ani dotacemi z dotačního programu „VÝZVA 2 Programu COVID – Nepokryté náklady“. Tyto marně vynaložené náklady v celkové částce 6.867.568,-Kč za Rozhodné období tak představují škodu vzniklou na straně žalobkyně, jejíž úhradu žalobkyně požaduje touto podanou žalobou.

4. Žalovaná žádá zamítnutí žaloby . Dle názoru žalované je zejména nesprávný způsob výpočtu vlivu poskytnutých podpor a dotací (§ 9 odst. 4 pandemického zákona) neboť příslušné ustanovení hovoří o snížení náhrady škody, nikoliv o poměrném snížení za určité období, jak uvádí žalobkyně.

5. Žalobou uplatněný nárok na náhradu škody zcela absentuje na nezbytné prokázání příčinné souvislosti mezi citovanými mimořádnými opatřeními a údajným vznikem škody.

6. Žalobkyně se domáhá marně vynaložených nákladů, jejichž marnost však spatřuje ve skutečnosti, že negenerovala v rozhodném období zisk, který by tyto náklady uhradil a tuto skutečnost dokládá pouze a výhradně porovnáním příjmů a výdajů v Rozhodném období. Z obsahu samotné žaloby je zřejmé, že se jednalo o fixní resp. obvyklé náklady žalobkyně ve spojitosti s údržbou a správou [Anonymizováno] za účelem jeho udržení v provozuschopném stavu v Rozhodném období, a tedy tyto náklady ani dle tvrzení žalobkyně nebyly vynaloženy marně.

7. K otázce marně vynaložených nákladů lze odkázat na dosavadní rozhodovací praxi soudů zejména nepravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. [spisová značka] ve věci [právnická osoba]. ve kterém v obecné rovině soud přitakává žalobkyni, že marně vynaložené náklady je možno za splnění určitých podmínek považovat za skutečnou škodu. Musí se však jednat o náklady skutečně marně vynaložené, tj. náklady vynaložené (zcela) zbytečně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2006, sp zn 25 Cdo 453/2005). Soud se však ztotožňuje s žalovanou v tom, že uvedené náklady vynaložené žalobkyní nelze považovat za skutečnou škodu vzniklou v příčinné souvislosti s předmětnými mimořádnými opatřeními. Soud připomíná, že režim § 9 pandemického zákona zakotvuje, stručně řečeno, právo na náhradu skutečné škody (nikoliv i ušlého zisku, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení), která vznikla jednotlivci v přímém důsledku některého z mimořádných opatření určených ke zmírnění pandemie, jestliže poškozený prokáže, že jejímu vzniku nebylo možno zabránit, přičemž náhrada se krátí o plnění poskytnutá z veřejných prostředků ke zmírnění dopadů pandemie ve sféře poškozeného.

8. Jak vysvětlil Ústavní soud ve svém nálezu Pl ÚS 20/2021 Pandemický zákon nemá sloužit k sanování ekonomické neaktivity v době trvání mimořádných opatření, neboť k tomu stát zavedl řadu veřejných podpor, jejichž účelem je zmírnění ekonomických dopadů pandemie, a tedy je zřejmé, že nezůstal lhostejný ani k neblahému stavu ekonomické reality v průběhu pandemie (např. Antivirus A, Antivirus A Plus, Antivirus B, Covid 2021, Nepokryté náklady, Covid – Nájemné, Kompenzační bonus, Covid – Kultura, Covid – Lázně, 2021, Covid – Veletrhy/kongresy, Covid – Cestovní kanceláře, Agrocovid Potravinářství, Mimořádná finanční pomoc Ministerstva průmyslu a obchodu Covid-19 aj.) má zjevně za účel i paušalizovanou náhradu škody způsobené mimořádnými opatřeními dle § 2 odst. 1 písm. a) a b) pandemického zákona. Snížení náhrady škody o tyto poskytnuté podpory tak sleduje racionální cíl spočívající v zamezení zdvojení náhrady za stejnou škodu, pro které neexistuje legitimní důvod, a naopak jeho připuštění by poškozené bezdůvodně majetkově zvýhodňovalo.Ústavní soud vysvětlil, že účelem pandemického zákona musí být pouze taková podpora, kterou si stát vulgárně řečeno „může dovolit“, tato podpora tak rozhodně nemůže podnikatelským subjektům zaručit, že nedojde k žádnému snížení jejich majetku oproti stavu před covidem, účelem zákona je zajistit možnost kontinuity ekonomické činnosti.

9. K žádosti soudu Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR sdělilo soudu , že společnost [Jméno žalobkyně]. IČO [IČO žalobkyně] si v rámci covidových dotačních programů administrovaných ministerstvem podala pět žádostí. Celkem obdržela na dotacích Covid Nájemné, Nepokryté náklady , Gastro a Uzavřené provozovny 71,019 2690 Kč (když soud nezahrnul do celkového úhrnu vyplacených dotací dotaci v rámci Podpory cen a energií ze dne 27.1.2023 ) viz -sdělení MPaO ČR ze dne 31-7.2024.

10. Soud zjistil z listiny Uplatnění náhrady škody dle § 9 odst. 3 zákona č. 94/2021 Sb. a dle § 14 zákona č. 82/1991 Sb., který dne 31.3.2022 žalobkyně adresovala Ministerstvu financí ČR a Ministerstvu zdravotnictví ČR, že žalobkyně tímto podáním žádala o kompenzaci ztráty za období od 12. 4. 2021 do 7. 6. 2021 podle zákona č. 94/2021 Sb., za znemožnění generování tržeb na pokrytí nákladů spojených s provozem bazénů, umělých koupališť, saun a wellness zařízení.V žádosti uvedla, že k datu 12. 4. 2021 jako poškozený měla 94 zaměstnanců.

11. V podání žádala o kompenzaci ztráty za období od 12. 4. 2021 do 3. 5. 2021 podle zákona č. 82/1998 Sb., za ušlý zisk s důvodu nemožnosti provozování [Anonymizováno] o částku 18.312.033,- Kč za nájem budov, o částku 793.665,- Kč za náhrady mezd zaměstnanců, o částku 7.269.795,- Kč za náklady spojené s údržbou a správou areálu, celkem požadovala částku ve výši 26.375.493,- Kč dle zákona č. 94/2021 Sb.

12. Žalobkyně v žádosti konstatovala , že za období 12. 4. 2021 do 7. 6. 2021 přijala od České republiky jako částečnou kompenzaci vzniklé škody částku 17.336.066,- Kč a snižuje požadovanou částku podle č. 94/2001 Sb. z 26.375.493,- Kč na částku 9.039.427,- Kč.

13. Dále žalobkyně požadovala kompenzaci za škody dle 82/1998 Sb. a to v částce 15.411.841,- Kč za ušlý zisk z důvodu nemožnosti provozování areálu [Anonymizováno] dle zákona č. 82/1998 Sb. Část žádosti týkající se náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb. byla postoupena k přímému vyřízení Ministerstvu zdravotnictví.

14. Žalobkyně uvedla, že za období 12. 4. 2021 do 31. 5. 2021 přijala od České republiky jako částečnou kompenzaci vzniklé škody částku 1.754.349 Kč.

15. Dopisem ze dne 19. 9. 2021 č. j.: MF-13070/2022/4401-10 Ministerstvo financí sdělilo žalobkyni , m.j., že: „Samotná škoda a její výše není průkazná. Ušlý zisk, kterého se k úhradě těchto nákladů žadateli nedostávalo na úhradu nákladů, pak nelze dle pandemického zákona odškodnit, a to i kdyby tento byl v příčinné souvislosti s uvedenými mimořádnými opatřeními. Tvrzený vznik skutečné škody formou marně vynaložených nákladů s odkazy na uváděnou judikaturu nedopadá dle dosud předložených dokladů na žadatelem uváděné škody, přičemž i příčinná souvislost jejich vzniku s pandemickými opatřeními není jednoznačně prokázána. K žádosti sdělujeme, že považujeme za spornou, resp. neprokázanou, existenci a výši škody a současně i existenci příčinné souvislosti vzniku této škody s mimořádnými opatřeními dle pandemického zákona. Po provedeném šetření bylo shledáno, že nebylo prokázáno splnění zákonných podmínek pro přiznání nároku na náhradu dle pandemického zákona, proto Ministerstvo financí nemohlo žádosti vyhovět.“ 16. Žalobkyně dále Smlouvou o nájmu mezi ní jakožto nájemcem a pronajímatelem [právnická osoba]. ze dne 30.4.2008 prokazovala tvrzení, že svoji podnikatelskou činnost provozuje v budově Obchodního a zábavního centra [adresa] („[Anonymizováno]“) za nájemné, jež je k 1.1.2018 dohodnuto ve výši uvedené v čl. I Dodatku ke Smlouvě o nájmu.

17. K vynaloženým nákladům na chod aquaparku žalobkyně navrhla provedení desítek faktur z nichž soud příkladmo provedl fakturu č. [hodnota] na 45 900 Kč, kterou vystavila společnost [právnická osoba]. žalobkyni dne 26.5.2021 za opravu divoké řeky –II etapa horní části a fakturu č. [hodnota], kterou žalobkyni vystavila [právnická osoba] dne 27.5.2021 na částku 63 725 Kč za revizi hasicích přístrojů a hydrantů či fakturu č. 2 maséra [jméno FO] ve výši 22 416 Kč za měsíc červen 2021.

18. Žalobkyně dále Seznamem svých zaměstnanců prokázala, že v rozhodném období vyplácela mzdu 94 zaměstnancům.

19. Z Výroční zprávy žalobkyně pro rok 2021 soud zjistil, že v roce 2021 měla žalobkyně zastaven či omezen provoz 150 dní. Těchto 150 dní využila žalobkyně k údržbě a opravám areálu zejména estetického vzhledu rozšíření ploch ve Vodním světě a vytváření laser show , přičemž investice do novinek činily 3,3 mil Kč a investice do oprav a údržby byly realizovány v částce 13,8 mil. Kč .Po rozvolnění opatření v druhé půli roku nastala vysoká návštěvnost areálu , kapacita návštěvnosti byla od 50 % do 75 % kapacity a výrazný nárůst tržeb se promítl do pozitivního výsledku hospodaření a tento zisk ve výši 10 122 000 Kč by měl být zaúčtován na úhradu ztráty minulých let.

20. Soud tak vzal po provedeném dokazování v rozsahu výše uvedeném za prokázané , že dne 31.3.2022 žalobkyně adresovala Ministerstvu financí ČR a Ministerstvu zdravotnictví ČR, že žalobkyně žádost o kompenzaci ztráty za období od 12. 4. 2021 do 7. 6. 2021 podle zákona č. 94/2021 Sb., za znemožnění generování tržeb na pokrytí nákladů spojených s provozem bazénů, umělých koupališť, saun a wellness zařízení.V žádosti uvedla, že k datu 12. 4. 2021 jako poškozený měla 94 zaměstnanců.V podání žádala o kompenzaci ztráty za období od 12. 4. 2021 do 3. 5. 2021 podle zákona č. 82/1998 Sb., za ušlý zisk s důvodu nemožnosti provozování [Anonymizováno] o částku 18.312.033,- Kč za nájem budov, o částku 793.665,- Kč za náhrady mezd zaměstnanců, o částku 7.269.795,- Kč za náklady spojené s údržbou a správou areálu, celkem požadovala částku ve výši 26.375.493,- Kč dle zákona č. 94/2021 Sb.Žalobkyně v žádosti konstatovala , že za období 12. 4. 2021 do 7. 6. 2021 přijala od České republiky jako částečnou kompenzaci vzniklé škody částku 17.336.066,- Kč a snižuje požadovanou částku podle č. 94/2001 Sb. z 26.375.493,- Kč na částku 9.039.427,- Kč.Dále žalobkyně požadovala kompenzaci za škody dle 82/1998 Sb. a to v částce 15.411.841,- Kč za ušlý zisk z důvodu nemožnosti provozování areálu [Anonymizováno] dle zákona č. 82/1998 Sb. Část žádosti týkající se náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb. byla postoupena k přímému vyřízení Ministerstvu zdravotnictví.

21. Žalobkyně uvedla, že za období 12. 4. 2021 do 31. 5. 2021 přijala od České republiky jako částečnou kompenzaci vzniklé škody částku 1.754.349 Kč. Dopisem ze dne 19. 9. 2021 č. j.: MF-13070/2022/4401-10 Ministerstvo financí sdělilo žalobkyni , že nebylo prokázáno splnění zákonných podmínek pro přiznání nároku na náhradu dle pandemického zákona, proto Ministerstvo financí nemohlo žádosti vyhovět.“ 22. Žalobkyně svoji podnikatelskou činnost provozuje v budově Obchodního a zábavního centra [adresa] („[Anonymizováno]“) za nájemné, jež je k 1.1.2018 dohodnuto ve výši uvedené v čl. I Dodatku ke Smlouvě o nájmu a jež byla žalobkyně povinna pronajímateli každý měsíc platit.

23. Žalobkyně v uvedeném období opravovala technologické zařízení, prováděla revize, vyplácela mzdu zaměstnancům a faktury OSVČ za služby pro ni v areálu aquaparku prováděné.

24. Žalobkyně celkem obdržela na dotacích v období od 28.1.2021 do 25.8.2021 Covid Nájemné, Nepokryté náklady , Gastro a Uzavřené provozovny celkovou částku ve výši 71,019 2690 Kč.

25. Žalobkyně měla v roce 2021 zastaven či omezen provoz po dobu 150 dní. Těchto 150 dní využila žalobkyně k údržbě a opravám areálu zejména estetického vzhledu rozšíření ploch ve Vodním světě a vytváření laser show , přičemž investice do novinek činily 3,3 mil Kč a investice do oprav a údržby byly realizovány v částce 13,8 mil. Kč. Po rozvolnění opatření v druhé půli roku nastala vysoká návštěvnost areálu , kapacita návštěvnosti byla od 50 % do 75 % kapacity a výrazný nárůst tržeb se promítl do pozitivního výsledku hospodaření a tento zisk by měl být zaúčtován na úhradu ztráty minulých let.Celkově hospodařila za rok 2021 se ziskem přesahujícím 10 mil. Kč 26. Takto zjištěný skutkový stav je dostatečný k posouzení věci po právní stránce a proto soud ostatní důkazní návrhy účastníků zamítl, neboť jejich provádění by bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.

27. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

28. Podle § 5 písm. a) zák. č. 82/1998 Sb. Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

29. Podle § 7 zák. č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda (odst. 1). Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo (odst. 2).

30. Podle § 8 zák. č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odst. 1). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce (odst. 3).

31. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 94/2021 Sb. tento zákon upravuje opatření pro zvládání epidemie onemocnění COVID-19 způsobené novým koronavirem označovaným jako SARS CoV-2 (dále jen „epidemie COVID-19“) a jejích dopadů na území České republiky.

32. Podle § 9 zák. č. 94/2021 Sb. je stát povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám (dále jen „poškozený“) během stavu pandemické pohotovosti v příčinné souvislosti s a) mimořádnými opatřeními podle § 2 odst. 2, nebo b) mimořádnými opatřeními podle zákona o ochraně veřejného zdraví, jejichž účelem je zvládání epidemie COVID-19 (odst. 1).

33. Podle odstavce 1 se hradí skutečná škoda. Za škodu se nepovažují náklady vzniklé v souvislosti s pořízením nebo používáním ochranných, mycích, čisticích nebo dezinfekčních prostředků.

34. Škodu stát nehradí, prokáže-li, že si ji poškozený způsobil sám (odst. 2).

35. Nárok na náhradu škody podle odstavce 1 může poškozený uplatnit u Ministerstva financí, a to ve lhůtě do 12 měsíců od okamžiku, kdy se o škodě dozvěděl, nejdéle do 3 let od vzniku škody, jinak právo na náhradu škody zaniká.

36. Škoda se hradí v rozsahu, v němž poškozený prokáže, že jejímu vzniku nebylo možné předejít nebo zabránit. Výše náhrady škody se dále snižuje o výši dotací a jiných podpor, poskytnutých ke zmírnění dopadů epidemie COVID-19, nebo dopadů mimořádných opatření uvedených v odstavci 1 (odst. 4).

37. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

38. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do 6 měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odst. 5). Je-li pro posouzení nároku na náhradu škody nezbytné zohlednit okolnosti, k nimž má v rámci své činnosti přístup jiný orgán veřejné moci, poskytne tento orgán veřejné moci Ministerstvu financí, popřípadě soudu nezbytnou součinnost (odst. 6).

39. Žalobkyně uplatnila svůj nárok touto žalobou včas, když uplatnila nárok před podáním žaloby u příslušné složky státu.

40. Ze srovnání právní úpravy odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb. a právní úpravy odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 94/2021 Sb. vyplývá, že oba předpisy se částečně vztahují na stejný okruh právních vztahů. Zatímco ale zákon č. 82/1998 Sb. se vztahuje na veškerou újmu (tj. náhradu skutečné škody, ušlého zisku i nemajetkové újmy) způsobenou veškerými rozhodnutími, včetně opatření obecné povahy, zákon č. 94/2021 Sb. se vztahuje pouze na mimořádná opatření (opatření obecné povahy) uvedená v § 9 odst. 1 zákona a toliko na jimi způsobenou skutečnou škodu, a to ještě ne veškerou a ne nutně v plném rozsahu (srov. § 9 odst. 2 větu druhou a odst. 4 zákona). Okruh právních vztahů upravený zákonem č. 94/2021 Sb. je tedy užší.

41. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným výkonem veřejné moci je sice přirozeným, ale nežádoucím důsledkem lidské omylnosti, neboť jde o odpovědnost za protiprávní jednání a nechtěný výsledek selhání jednotlivce vykonávajícího veřejnou moc, jemuž stát usiluje předcházet a je povinen kompenzovat jeho negativní dopady ve sféře konkrétních jednotlivců. Tuto odlišnost reflektuje právě i odlišnost ústavněprávní odpovědnosti státu. Zatímco v případě nezákonného výkonu veřejné moci je stát dle čl. 36 odst. 3 Listiny povinen škodu nahradit a této odpovědnosti se nemůže zprostit ani s poukazem na mimořádné okolnosti, veřejné subjektivní právo na náhradu škody či jiné újmy vzniklé v souvislosti s postupem secundum et intra constitutionem ac legem při ochraně života, zdraví či jiných ústavně chráněných hodnot při mimořádných událostech či déletrvajících krizových stavech ústavní pořádek výslovně nezaručuje. Je tak zásadně věcí zákonodárce, jakým způsobem, a především jak velkoryse takové právo na kompenzaci upraví (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 20/21).

42. Naproti tomu ovšem zákon č. 94/2021 Sb. stanoví výrazně mírnější předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou opatřením obecné povahy, jestliže oproti zákonu č. 82/1998 Sb. nevyžaduje jeho zrušení pro nezákonnost, účastenství poškozeného, ani využití opravných prostředků (srov. § 7 a § 8 zák. č. 82/1998 Sb.).

43. Z tohoto srovnání zároveň vyplývá, že nepřichází do úvahy, aby na stejné plnění měl poškozený nárok současně podle obou právních předpisů. Není-li mimořádné opatření pro nezákonnost zrušeno, nelze o vzniku nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. vůbec uvažovat. Bude-li splněna tato základní podmínka a současně budou splněny i zbývající předpoklady vzniku odpovědnostního vztahu (účastenství, využití opravného prostředku), může poškozený podle zákona č. 82/1998 Sb. požadovat náhradu těch újem, na které se zákon č. 94/2021 Sb. nevztahuje. Z toho ale současně vyplývá, že pokud dojde k zániku nároku poškozeného na náhradu škody podle zákona č. 94/2021 Sb., např. z toho důvodu, že poškozený svůj důvodný nárok řádně neuplatnil v prekluzivní lhůtě u Ministerstva financí, nemůže se stejného nároku domáhat podle zákona č. 82/1998 Sb., byť by jinak podmínky pro jeho uplatnění podle tohoto zákona splňoval.

44. Z uvedeného srovnání je tak zřejmé, že institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s mimořádným opatřením uvedeným v § 9 odst. 1 zák. č. 94/2021 Sb. je speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb. či obecným předpisem. Protože na rozdíl od zákona č. 82/1998 Sb. nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, je pro vznik nároku na náhradu skutečné škody podle zákona č. 94/2021 Sb. otázka případné nezákonnosti mimořádných opatření bez právního významu.

45. Stát se může odpovědnosti zprostit pouze tehdy, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si škodu způsobil sám.

46. Žalobkyně je adresátem právní úpravy odpovědnosti za škodu podle § 9 zák. č. 94/2021 Sb., byla-li adresátem mimořádného opatření uvedeného v § 9 odst. 1 zákona, což tvrdí a v řízení bude na ní, aby to prokázala. Předmět podnikání vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku (masérské, rekondiční a regenerační služby) .

47. Pokud jde o Pandemická opatření 14601/2021 v číslech 7,10,12, 13, 16/MIN/KAN je z jejich obsahu nepochybné, že byl nejprve zakázán a později omezen provoz umělých koupališť a saun , fitness a wellnes zařízení a to jednak stanovením podmínek (např. omezení počtu osob na vodní plochu či procentem , určením povinných rozestupů.

48. Okolnost, že zákon č. 82/1998 Sb. stanoví širší odpovědnost státu za způsobené následky, tedy i ve vztahu k ušlému zisku či nemajetkové újmě, je v daném případě nerozhodná, neboť požaduje-li žalobkyně náhradu škody podle zákona lex specialis spočívající v nákladech spojených s užíváním svých provozoven (nájemné, fixní služby, opravy vnitřní technologie, povinné revize ), domáhá se náhrady skutečné škody, která jí však vzniknout nemohla, neboť tyto náklady by žalobkyně tak jako tak vynaložila , neboť jsou nezbytné k zajištění její podnikatelské činnosti do budoucna a jejich potřeba neřkuli nutnost nejsou v příčinné souvislosti s MOMZDR .

49. Též není zřejmé, z jakého důvodu se žalobkyně domáhá náhrady za proplacené služby OSVČ provádějících v jejím areálu masérské služby za červen 2021, když rozhodné období skončilo 7.6.2021 a stran maséra (byť není účastníkem řízení) a potažmo žalobkyně jde o tzv. odložený zisk.

50. Někteří zaměstnanci žalobkyně nepochybně vzhledem k podnikatelské činnosti žalobkyně během rozhodného období nemohli být aktivní a činní , náhrada mzdy pro nepracující zaměstnance však vylučuje pojmově nárok na úhradu nákladů marně vynaložených k zajištění zisku žalobkyně. K tomu soud dodává na okraj, že žalobkyně vůbec nespecifikovala, kteří zaměstnanci nemohli během předmětného období v souvislosti s MOMZDR vůbec vykonávat svoji pracovní náplň (např. plavčík) a byl tak u nich charakterem náplně práce vyloučen home –office. Pokud však žalobkyně tvrdí , že všichni zaměstnanci ( jak administrativní tak provozní ) měli určen výkon práce v provozovně v [Anonymizováno] , a po dobu MOMZDR proto nemohli vykonávat náplň své práce ani tam ani jinde, tak si protiřečí, když plyne z provedeného dokazování, že dobu 150 dní své omezené činnosti žalobkyně využila k opravám areálu, k údržbě areálu , k vylepšení estetického vzhledu areálu , k rozšíření ploch ve Vodním světě a vytváření nové laser show.Již z tohoto plyne , že někteří zaměstnanci se pracovně podíleli na chodu žalobkyně činností směřující k její nutné údržbě a investicím zlepšující služby žalobkyně v provozovně.

51. Nicméně vzhledem k závěru soudu, že žalobkyně uplatnila nárok na škodu, již sama spatřuje ve vynaložení tzv. fixních provozních nákladů , která by hradila dlouhodobě bez ohledu na skutečnost , zda (ne)mohla podnikatelskou činnost vykonávat , resp. ji omezit , postrádalo by smysl žalobkyni v tomto smyslu poučit a vyzvat k doplnění tvrzení, a řízení tak prodlužovat. Dané náklady by totiž žalobkyni vznikly bez vydání mimořádných opatření , jsou spojeny s provozem čestlické provozovny žalobkyně , nelze je kvalifikovat jako škodu , neboť by vznikly , i pokud by žádná mimořádná omezení , MOMZDR, nebyla vydána.

52. Soud též zdůrazňuje, že pokud v § 9 odst. 4, větě druhé zákona č. 94/2021 Sb. se výše náhrady škody dále snižuje o výši dotací a jiných podpor, poskytnutých ke zmírnění dopadů epidemie COVID-19, nebo dopadů mimořádných opatření , nelze toto ustanovení vykládat tak, že žalobkyně si poměrně tyto veřejné finanční podpory rozdělí na konkrétní úseky , na jednotlivá období v souvislosti s MOMZDR a bude je porovnávat s vynaloženými náklady a „ušlou tržbou“.

53. K tomu soud podotýká, že pokud žalobkyně během 150 dní omezeného provozu připravila novou laserovou show , rozšířila plochy Vodního světa a designově areál zvelebila, lze konstatovat , že tyto činnosti a náklady se promítly do budoucích vyšších zisků žalobkyně .

54. Žalobkyně tak nepožaduje náhradu v budoucnu nenastalého rozmnožení svých majetkových hodnot, nýbrž požaduje úhradu nákladu, které již nutně vynaložila na nezbytný chod provozovny a nákladů naopak vedoucích ke zvýšení čistého zisku do budoucna a které již svým charakterem nejsou v příčinné souvislosti s mimořádnými opatřeními , vznikly by totiž i pokud by MOMZDR vydána nebyla.

55. Žalobkyně totiž vůbec netvrdila (natož aby hodlala prokazovat) že požaduje odškodnění skutečné škody ve smyslu Pandemického zákona , když náhradu ušlého zisku ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb. vyloučilo , tj. omezilo nárok na náhradu k následku projevujícího se snížením majetku poškozeného (vyjma ušlého zisku ) a vyloučilo též náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s pořízením nebo používáním ochranných, mycích, čisticích nebo dezinfekčních prostředků.

56. Žaloba je , se zřetelem výše uvedeného, co do základu nedůvodná a proto ji soud zamítl, aniž by řízení zatížil zdlouhavým a neekonomickým dokazováním.

57. Ohledně náhrady nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.

Poučení