30 C 166/2021-34

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Laurou Penn ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 50 000 Kč od 17. 5. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se návrh žalobkyně, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí dalších 13 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 17. 5. 2021 do zaplacení

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 13 593,31 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhá, aby jí žalovaný zaplatil částku 63 000 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení) podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., jak je specifikováno v žalobě.

2. Žalobkyně uplatnila na peněžité zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/92 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "odškodňovací zákon") ,která jí vznikla tím, že daňové orgány označené v žalobě nepřiměřeně dlouho rozhodovaly o žádosti žalobkyně o přiznání úroků z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), když daňové orgány byly nečinné a k činnosti je musely donutit správní soud.

3. Žalobkyně zastává názor, že daňové řízení spadá mezi řízení, která spadají pod ochranu čl. 38 odst. 2 usnesení č. 2/1993, Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ Listina“), a to z několika, na sobě zcela nezávislých, důvodů.

4. Na základě čl. 11 odst. 5 Listiny může stát omezit základní právo vlastnit majetek uložením daní. Jde tudíž o řízení o svého druhu vyvlastnění (omezení práva vlastnit majetek uložením daně), a proto je daňové řízení řízením o zásahu do základního práva, a proto toto řízení musí být bez průtahové, což v důsledku znamená, že uplatní stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010.

5. V případě daňového řízení je právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě garantované čl. 41 Listiny základních práv Evropské unie, a proto je třeba při odškodnění průtahů v daňovém řízení aplikovat stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (Rc 58/2011).

6. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně předběžně uplatnila u žalované nárok, který je předmětem tohoto řízení, podáním ze dne 16.11.2020, což sama žalovaná potvrdila ve svém nedatovaném podání doručeném soudu dne 29.7.2021 (šestiměsíční) lhůta dle § 15 odst. 2 ZOŠ uplynula dne 17.5.2021.

7. U jednání konaném dne 22.2.2022 právní zástupce doplnil žalobu tak, že dne 15.10.2021 sdělila žalovaná žalobkyni, že její nárok neuznává.

8. Řízení o žádosti žalobkyně o přiznání úroků z neoprávněného jednání správce daně trvalo 4 roky a 6 měsíců, žalobkyně požaduje za prvé dva roky 15 000 Kč, za každý následující rok 15 000 Kč a 6 x 1 250 Kč za zbývajících šest měsíců. Protože celkové řízení bylo zatíženo mimořádným průtahem, požaduje žalobkyně částku v celkové výši 50 000 Kč zvýšit o dalších 20 % na 63 000 Kč.

9. Žalovaná ve vyjádření k žalobě žádala zamítnutí žaloby s tím, že žaloba byla podána předčasně před uplynutím lhůty uvedené v 15 odst. 2 ZOŠ.

10. Ač dne 22.11.2021 (tři měsíce před jednáním) bylo žalované doručeno předvolání k jednání, žalovaná žádala u jednání o poskytnutí lhůty k doplnění svého písemné procesní obrany, soud s poukazem na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení této žádosti žalované nevyhověl.

11. Žalovaná argumentovala tím, že pouze samotné řízení před daňovými orgány podléhá nároku na nemajetkovou újmu a potom je nárok žalobkyně promlčen.

12. Soud provedl dokazování těmito listinnými důkazy: Rozhodnutí [anonymizováno 6 slov] ze dne 11. 3. 2016čj. [číslo], Rozhodnutí [anonymizována tři slova] [číslo jednací] ze dne 19. 2. 2019, Vyrozumění o odložení podnětu před nečinností, [číslo jednací], žaloba žalobkyně proti nečinnosti adresovaná Městskému soudu v Praze, Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22.11.2018, č.j. 11 A 217/2018-12, Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.2.2019, č.j. 29 A 236/2018-58, kasační stížnost žalobkyně ze dne 22.3.2019 adresovaná Nejvyššímu správnímu soudu, Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.7.2019, č.j. 8 Afs 84/2019-27, Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17.10.2019, č.j. 11 A 217/2018-94, Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2020, č. j. 8 Afs 307/2019-25, z nichž zjistil, že [anonymizováno 6 slov] rozhodnutím ze dne 11. 3. 2016 zamítl žádost žalobkyně o přiznání úroků z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 22. 3. 2016 odvolání.

13. Dne 11. 6. 2018 se obrátila na [anonymizována tři slova] s podnětem proti nečinnosti z důvodů, že dosud nebylo o odvolání rozhodnuto. [anonymizována tři slova] žalobkyni informovalo, že její podnět posoudilo jako podnět proti nečinnosti správního orgánu prvního stupně (finančního úřadu), který dosud nepředložil odvolání se svým stanoviskem odvolacímu orgánu. Podnět tedy postoupilo k vyřízení [anonymizována tři slova], který jej vyřídil jako podnět proti nečinnosti [anonymizována dvě slova].

14. Odvolací [anonymizována dvě slova] podnět odložilo a dne 26. 7. 2018 o tom žalobkyni vyrozumělo. Nečinnost spatřovalo v tom, že správní orgán prvního stupně nepředal odvolacímu orgánu správní spis. To však již učinil a svoji nečinnost tedy odstranil.

15. Žalobkyně dne 3. 10. 2018 podala žalobu proti nečinnosti žalovaného u Městského soudu v Praze. V ní se domáhala soudní ochrany proti nečinnosti [anonymizována tři slova] v řízení o odvolání podle § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s.ř.s."). Namítla, že [anonymizována tři slova] stále o odvolání nerozhodlo, přestože od podání odvolání uplynuly již více než 2 roky. Navrhla, aby správní soud uložil tamnímu žalovanému povinnost vydat rozhodnutí o odvolání do 30 dnů od právní moci rozsudku. Městský soud v Praze žalobu usnesením z 22. 11. 2018 postoupil místně příslušnému Krajskému soudu v Brně, který ji obdržel 11. 12. 2018.

16. Krajský soud v Brně podanou žalobu na ochranu proti nečinnosti usnesením z 27. 2. 2019 odmítl pro nepřípustnost z důvodu nesplnění podmínky bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti.

17. Proti tomu podala žalobkyně kasační stížnost, o které Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem čj. 8 Afs 84/2019-27 tak, že napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému řízení.

18. Podáním ze dne 30. 8. 2019 žalobkyně vzala žalobu zpět. Krajský soud v Brně znovu rozhodl v dané věci usnesením ze dne 17. 10. 2019 tak, že výrokem I. řízení zastavil, výrokem II. vrátil žalobkyni část soudního poplatku a výrokem III. Odvolacímu [anonymizována dvě slova] uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Uvedl, že žalobkyně vzala svou žalobu zpět dříve, než o ní krajský soud rozhodl, a proto byly splněny podmínky dle § 47 písm. a) s. ř. s. pro zastavení řízení. Projevem vůle, kterým žalobkyně vzala žalobu zpět, je soud podle svého tvrzení vázán. Řízení před zpětvzetím nedospělo do fáze meritorního projednání žaloby, proto soud rozhodl o vrácení soudního poplatku. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2019 brojilo [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud odmítl svým usnesením ze dne 7. 5. 2020, č. j. 8 Afs 307/2019-25, které bylo právnímu zástupci žalobkyně doručeno dne 19. 5. 2020.

19. Z průběhu řízení rovněž vyplývá, že žalobkyně vzala podanou žalobu zpět v důsledku pozdějšího chování žalovaného [příjmení] [anonymizována dvě slova].

20. Z Rozhodnutí [anonymizována tři slova] [číslo jednací] ze dne 19. 2. 2019, jehož vydání se podanou žalobou domáhala žalobkyně, soud dále zjistil, že odvolání se zamítá a napadené rozhodnutí [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [anonymizováno]. [anonymizováno] ze dne 11. 3. 2016 [číslo], se potvrzuje. V odůvodnění se shrnuje dosavadní průběh řízení, že dne 9.8.2011 byla [anonymizována tři slova] [část Prahy] řada rozhodnutí, jimiž bylo žalobkyni přiznány úroky z neoprávněného jednání správce daně a dne 20.11.2015 (po více než 4 a čtvrt roku) žalobkyně podala žádost o přiznání úroku, která napadeným rozhodnutím [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [anonymizováno]. [anonymizováno] byla zamítnuta. Žalobkyně měla za to, že jí úrok z neoprávněného jednání správce daně dosud nebyl přiznán, neboť dříve vydaná rozhodnutí v roce 2011 nebyla doručena k rukám jejího právního zástupce. K doručení rozhodnutí došlo v daném případě ve dnech 28.2.2011 a 25.3.2011 Lhůta pro uplatnění nároku na úrok z neoprávněného jednání správce daně skončila ve dnech 15.3.2017 a 10.4.2017. Tato lhůta již uplynula a jedná se o lhůtu propadnou a žalobkyně žádost o přiznání úroku podala již dne 20.11.2015.

21. Svá skutková zjištění soud opřel o výše uvedené listinné důkazy, o jejichž pravosti a věcné správnosti neměl žádných pochybností. Soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci se plně shoduje s výše uvedenými skutkovými zjištěními soudu, a z tohoto důvodu lze již jen odkázat na shora uvedené.

22. Po právní stránce lze věc posoudit takto:

23. Na daný případ soud aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o odpovědnosti za škodu“). Konkrétně vyšel z jeho § 13 odst. 1, dle kterého stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 31 odst. 1 náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle § 31a odst. 1 bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

24. S přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu ČR (rozsudek sp.zn. 30 Cdo 344/2014) a ke Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13.4.2011 (dále také jen„ stanovisko“) soud nejprve zvažoval, zda se ve vztahu k předmětnému správnímu řízení lze zabývat otázkou přiměřenosti jeho (celkové) délky, nebo-li zda na ně dopadají články 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“) a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“) garantující právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. V opačném případě by mohl být zvažován pouze nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1, věty druhé, zákona o odpovědnosti za škodu, tedy ty situace, kdy správní orgán porušil povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Současně by se neuplatnila ani presumpce vzniku nemajetkové újmy (spočívající v tom, že účastník byl v důsledku nepřiměřené dlouhého řízení uveden do stavu nejistoty a v něm udržován; újmu spojovanou s jiným následkem je účastník povinen tvrdit a prokazovat vždy) a bylo by tedy třeba, aby žalobce prokázal jak vznik újmy, tak i příčinnou souvislost mezi průtahy a vznikem nemajetkové újmy.

25. Dle čl. 38 Listiny základních práv a svobod:„ (1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. (2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.“ 26. V případě daňového řízení je právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě též zaručeno čl. 11 Listiny základních práv EU, proto je třeba při odškodnění průtahů aplikovat stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2011.

27. Dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy:„ Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků, anebo v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.“ 28. Dle § 13 odst. 1 OdpŠk:„ Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.“ 29. Ustanovení čl. 38 Listiny hovoří ve svém prvním odstavci výhradně o řízeních soudních. Druhý odstavec již výslovně nestanoví, zda práva zde upravená se vztahují pouze na soudní řízení, anebo i na řízení jiná. Jelikož druhý odstavec navazuje na úpravu prvního odstavce, je nutné dovodit, že i tento odstavec se vztahuje především na řízení soudní. Uvedený závěr lze dovodit i z obsahu tohoto ustanovení, neboť toto ustanovení mimo jiné upravuje právo, aby věc byla projednána veřejně. Veřejnost jednání je znakem odlišujícím řízení před orgánem moci soudní od řízení před ostatními orgány veřejné moci, především před orgánem moci výkonné (srov. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, 906 s . Komentáře Wolters Kluwer. ISBN [číslo]. S. 787). Pokud soudy nižších stupňů dovodily z čl. 38 odst. 2 Listiny právo žalobkyně na přiměřenou délku správního řízení, je jejich právní posouzení dané otázky nesprávné.

30. Toto právo nelze jednoznačně dovodit ani z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť ten hovoří o„ projednání soudem“ a o rozhodnutí o„ občanských právech nebo závazcích“. Citované ustanovení tak vedle trestních věcí chrání práva účastníků výlučně v řízeních, v nichž má být rozhodnuto o jejich občanských právech nebo závazcích. Z judikatury ESLP však plyne závěr, že tento soud termín„ projednání soudem“ vykládá široce, a tudíž za soud považuje i orgán, který není soudem podle vnitrostátního práva, pokud tento orgán rozhoduje o občanských právech nebo závazcích účastníka (srov. např. Sramek proti Rakousku, rozsudek ze dne 22. 10. 1984, stížnost č. 8790/79). Evropský soud ve své judikatuře dále dovodil, že pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestačí slabý vztah předmětného sporu k civilním právům a závazkům stěžovatelů, nýbrž výsledek řízení musí být pro tato práva a závazky určující, jinými slovy musí se týkat jejich existence, rozsahu nebo podmínek výkonu (srov. Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii, rozsudek ze dne 23. 6. 1981, stížnosti č. 6878/75 a 7238/75, nebo Krosta proti Polsku, rozsudek ze dne 2. 2. 2010, stížnost č. 36137/04).

31. V případě správního řízení je tudíž nezbytné nejprve zodpovědět uvedené otázky. Při jejich kladném posouzení je nutné dojít k závěru o aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

32. Jelikož z tohoto ustanovení vychází rovněž Stanovisko, je nutné v takovém případě veškeré závěry ve Stanovisku vyjádřené aplikovat i na správní řízení, jež čl. 6 odst. 1 Úmluvy podléhají. Současně, hovoří-li Stanovisko o správních řízeních, má tím na mysli pouze ta správní řízení, na něž čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá.

33. V daňovém řízení se jedná o vertikální vztah mezi jednotlivcem a státem, vykazující znaky mocenského rozhodování státu (srovnej rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. července 2001 ve věci Ferrazzini proti Itálii). Jak v tomto rozsudku Evropský soud pro lidská práva podotkl, pokud jde o daňové záležitosti, tvoří tyto dosud součást tvrdého jádra výsad veřejné moci, přičemž veřejný charakter vztahu mezi daňovým poplatníkem a daňovým úřadem nadále převládá. Pokud jde však o přiznání úroku ve smyslu § 254 daňového řádu, zda stát přijímá platby a nedoplatky či vyplácí přeplatky, přičemž řízení o žádosti o úrok již není nalézacím správním řízením, ale má více soukromoprávní charakter, přičemž podle čl. 11 odst. 5 Listiny může stát omezit základní právo vlastnit majetek uložením daní. Lze tak přisvědčit žalobkyni, že na řízení zahájené její žádostí o přiznání úroků z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., lze aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zde konkrétně se jedná o rozhodování státu o majetku žadatele.

34. Uvedené správní řízení spadá pod ochranu čl. 38 odst. 2 Listiny a je tedy možné aplikovat Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Uplatní se tedy závěry uvedené ve stanovisku a uplatní se i silná, ale vyvratitelná domněnka o vzniku nemajetkové újmy, ze které vychází Evropský soud pro lidská práva, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje, neboť újma vzniká samotným porušením práva.

35. Po provedeném dokazování je soud toho názoru, že celková délka řízení v řádu čtyř a půl roku je zcela zjevně nepřiměřená pro tento typ řízení a neodpovídá době, kterou by bylo možno u tohoto typu řízení rozumně očekávat. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu.

36. Podle shora uvedeného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13.4.2011 nepřiměřená doba řízení zpravidla vždy způsobuje účastníkům řízení nemajetkovou újmu, k jejíž kompenzaci nepostačí samotné konstatování porušení práva, ale je třeba finanční kompenzace. Nemajetková újma v důsledku nepřiměřeně dlouhého soudního řízení, kterou žalobkyně tvrdila, se v případě řízení, na která dopadají čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, garantující právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, presumuje a netřeba ji prokazovat. Vzhledem k tomu, že soud má za prokázaný nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení i jím vyvolanou nemajetkovou újmu, je namístě poškozené žalobkyni poskytnout zadostiučinění 37. Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v závěru, dle nějž v případě nároku na odčinění nemajetkové újmy, která měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před správním orgánem a soudem, jedná za stát Ministerstvo financí dle § 6 odst. 3 OdpŠk toliko tehdy, lze-li řízení před správním orgánem a soudem kvalifikovat z pohledu aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy jako„ jedno“ řízení o jednom a témže nároku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016). V dané věci tak jedná za stát Ministerstvo financí.

38. Též soud přisvědčil žalobkyni, že se jedná o jedno řízení před správním orgánem a soudem, neboť orgány a soudy rozhodovaly o jednom a témže nároku žalobkyně, potom je nepřiléhavá a nedůvodná námitka promlčení nároku žalobkyně.

39. Usnesení Nejvyššího správního soudu dne 7. 5. 2020, č. j. 8 Afs 307/2019-25 bylo právnímu zástupci žalobkyně doručeno dne 19. 5. 2020 a tato žaloba byla podána ke zdejšímu soudu dne 26.4.2021.

40. Podle § 32 odst. 1, věta prvá [příjmení] se nárok na náhradu škody promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dověděl o škodě a kdo za ni odpovídá. Povědomí žalobkyně o škodě tak mohlo nastat nejdříve dne 20.5.2020, žaloba byla podána ke zdejšímu soudu před uplynutím promlčecí lhůty.

41. Nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení spočívá v nejistotě, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010.

42. Podle § 31a odst. 1 [příjmení] bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

43. Podle odst. 2 cit. ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

44. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

45. Na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Pokud konstatování porušení práva nepředstavuje samo o sobě postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na zvážení soudu, zda nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak, např. formou omluvy. Jednotlivé prostředky nápravy se přitom mohou lišit podle toho, zda došlo ke vzniku nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení či z důvodu jiného nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí.

46. Konstatování porušení práva ani omluva není dostačující satisfakcí, neboť újmu, kterou utrpěla poškozená žalobkyně nelze charakterizovat jako nepatrnou či nízkou.

47. Peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Poskytnutí finanční náhrady je tedy považováno za formu zadostiučinění pro poškozené nejsilnější a nejhodnotnější, zatímco konstatování porušení práva za pouhý mezník nutný k vyjádření, že k určitému pochybení orgánů veřejné moci došlo.

48. Nejvyšší soud v části VI. Stanoviska nabídl určitý návod, jak postupovat při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a uvedl, že považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše za jeden rok řízení.Smyslem krácení základní částky o jednu polovinu za první dva roky řízení tedy spočívá v tom, že dva roky řízení lze považovat za dobu, po kterou soudní řízení obvykle může trvat, a tudíž by nebylo správné přičítat za každý tento rok v počáteční fázi řízení částku 15 000 Kč. Uvedené krácení však není navázáno na osobu poškozeného či účastníka řízení, ale na řízení samotné. Soud vzal za základní částku 50 000 Kč (15 000 Kč za prvé dva roky + dalších 15 000 Kč za každý následující rok a 1 250 Kč za každý jednotlivý měsíc začínajícího pátého roku), neboť zákonná procesní lhůta byla násobně překročena. Soud však neshledal důvody ke zkrácení této částky ani k jejímu navýšení. Význam řízení pro žalobkyni nelze vzhledem považovat za významný, a jak ostatně plyne z odůvodnění rozhodnutí o podání žádosti žalobkyně, s ohledem na jeho charakter jde o řízení standartní, které nijak žalobkyni významně neohrozilo v jejím osobním, rodinném či existenčním postavení, řízení složité nebylo.

49. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku do rozhodnutí soudu, ač tak měla učinit nejpozději do skončení běhu šestiměsíční lhůty dle § 15 odst. 2 ZOŠ, jež uplynula dne 17.5.2021, octla se tímto dnem s placením přiznané částky v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

50. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 13 593,31 Kč, přičemž tato částka představuje 66,66 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 83,33 % a úspěchu žalované v rozsahu 16,67 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 60 000 Kč sestávající z částky 3 500 Kč za každý ze čtyř úkonů (předžalobní výzva, žaloba, podání na čl. 13a a účast u jednání) uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 15 200 Kč ve výši 3 192 Kč.

Poučení