30 C 208/2018- 216

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Moravcem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení], [titul] [anonymizováno]. sídlem [adresa] o ochranu osobnosti takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba v části o uložení povinnosti žalované zdržet se tvrzení o tom, že žalobce a jeho rodina jsou v příbuzenském vztahu k [jméno] [příjmení], bývalému československému prezidentovi.

II. Zamítá se žaloba v části o uložení povinnosti žalované do 3 dnů od právní moci rozsudku obeslat provozovatele webové stránky [webová adresa] s informací o znění rozsudku a žádostí o odstranění článků týkajících se žalovaného a jeho rodiny ve vztahu k [jméno] [příjmení].

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku zadostiučinění [anonymizováno] nemajetkovou újmu ve výši 250 000 Kč.

IV. Zamítá se žaloba v části o zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu 4 750 000 Kč.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce v podané žalobě uvedl, že dne 8. května 2017 publikovala žalovaná prostřednictvím svého pořadu„ Potomci slavných“ na příslušné webové adrese video, ve kterém zaznívají informace o žalobci, které jsou hrubě nepravdivé, a které žalobce pociťuje jako informace bezprostředně se dotýkající jeho osoby, cti a přesvědčení. Základem nepravdivě uveřejněné informace, je uvedení faktu, že žalobce patří do rodiny [jméno] [příjmení], komunistického československého prezidenta, že sestřenice pana [jméno] [příjmení], který v klipu s moderátorkou [jméno] [příjmení] vystupuje, je maminkou žalobce. [jméno] [příjmení] v reportáži vystupující má být dle uvedených informací synovcem komunistického prezidenta [jméno] [příjmení]. Dále je uvedeno, že otec žalobce měl být architektem, který dostával„ stranické“ zakázky a že se upil k smrti. Nic z uvedeného není pravdou a žalobce je přesvědčen, že uvedení odkazů na jeho osobu mělo mimo jiné i přitáhnout pozornost s ohledem na charakter bulvárnosti informace a zaměření média, ve kterém došlo k publikaci. Informace takto zveřejněná žalovaným byla následně převzata celou řadou dalších médií. Žalovaný na svém webu publikoval následně informaci o ohrazení se žalobce a jeho sestry proti nepravdivým informacím zveřejněným dne 8. května 2017. Žalovaný však tak učinil se stylem jeho bulvárnímu charakteru vlastním, a to pod titulkem„ [celé jméno žalobce] jeho sestra [jméno]: Válka o rodokmen!“, mající vyvolat zdání„ války“ mezi žalobcem a jeho sestrou, který zásah nijak nezjemňuje, naopak jeho účinky umocňuje. Žalobce považuje šíření uvedených informací o své osobě za hrubě porušující jeho osobní integritu a čest. Žalobce si je vědom, že je veřejně známou osobností s určitou mírou ztráty svého soukromí vůči veřejnosti, ani to však dle žalobce nedává právo žalovanému o žalobci uvádět hrubě nepravdivé, smyšlené a zkreslené informace, které mají povahu poškodit žalobcovu pověst a čest. Tento exces není první, ani jediný. Žalovaná o žalobci zveřejňuje opakovaně fabulační zprávy. Tvrzení žalované jsou nejen nepravdivá, ale navíc difamující povahy, negativně ovlivňují pověst žalobce, vážnost ve společnosti, čest a v neposlední řadě i žalobcovu pověst a postavení v profesních vztazích. S ohledem na profesní vztahy jsou způsobilá mu zejména i přivodit odliv zakázek ve filmové a divadelní branži s ohledem na sníženou důvěryhodnost žalobce ve vztahu k propojení s totalitním a zločinným režimem. Tvrzení a jejich zveřejňování žalovaným jsou tedy nepochybně neoprávněnými zásahy do práva žalobce na ochranu osobnosti podle § 81 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“ nebo „občanský zákoník“). Vzhledem k tomu, že nepravdivými tvrzeními došlo ke snížení vážnosti a postavení žalobce ve společnosti a ve veřejném i soukromém životě ve značné míře, považuje újmu, která mu byla způsobena, za závažnou. Přitěžující a nezanedbatelnou okolností je skutečnost, že žalovaný je motivován svým ziskem s ohledem na činnost svého podnikání, která směruje do oblasti bulvární novinářské práce, kdy jakákoliv publikovaná kontroverze týkající se veřejně známé osoby zvyšuje příjmy žalovaného prostřednictvím prodaných výtisků novin či zvýšené návštěvnosti webových stránek, na které žalovaný umísťuje placenou inzerci. Pouhé zadostiučinění spočívající v odstranění nepravdivého údaje a v omluvě by dle názoru žalobce v tomto případě nebylo dostačující. Žalobce má zde tedy nárok s ohledem na ustanovení § 2956 o. z. na náhradu nemajetkové újmy v penězích, která mu byla shora uvedeným jednáním žalovaného způsobena. Za přiměřenou považuje žalobce částku 5 000 000 Kč. K výši požadované částky poukázal žalobce na okolnosti nepravdivého výroku, zejména na jeho souvislost s podnikáním žalované a na závažnost pomlouvačných tvrzení promítajících se i do života žalobce a jeho bližních ve vztahu k jeho profesi a možnému odlivu pracovních nabídek. Zdůraznil, že motivy žalované a bulvární, nekorektní způsob zveřejnění napadaných informací, jakož i to, že pořad staví na využití, resp. zneužití jeho jména jako slavné osoby, zhodnocuje při prodeji inzerce a při výši nákladu. Uvedl, že deník [název] je nejprodávanějším deníkem na českém trhu, významný podíl má i deník Aha! a weby [webová adresa] a [webová adresa] provozované též žalovanou, ceny, které žalovaná požaduje za inzerci v deníku [název] jsou 786 000 Kč kromě pátku a v pátek 944 000 Kč, za titulní stranu je příplatek 350 %, inzerce na homepage webu [webová adresa] činí 660 000 Kč, resp. 399 000 Kč, i v ostatních titulech žalované se cena pohybuje v řádu statisíců. Na spor žalobce a žalované je tak třeba nahlížet jako na spor podobný sporu obchodnímu a nekalosoutěžnímu, kdy žalovaná využila, resp. zneužila a zpeněžila jméno žalobce k obchodním účelům. Žalovaná těží z falešné informace (drbu) a činí z ní byznys. Je povinností moci soudní chránit oběti bulváru a stanovovat přípustnou hranici jeho činnosti. Současně připomněl, že pokud se nějaká informace na webu již objevila, dá se dohledat a nelze ji fakticky již z veřejného prostoru odstranit, což je obzvláště kruté ve vztahu k potomkům – dětem osob veřejného zájmu, které si takto mohou dohledat o svých rodičích závadné informace. Žalobce připomněl existenci zákona o protiprávnosti komunistického režimu č. 198/1993 Sb., poukázal na to, že se o režimu i v době jeho trvání a samozřejmě i po jeho pádu vyslovoval kriticky, což se týkalo i celé řady dalších osob ze showbyznysu. Spojení žalobce s minulým režimem je způsobilé žalobci ublížit i do budoucna, neboť ho může z určitých rolí (např. pokud by šlo o roli generála [příjmení]) vyloučit, ztvárnění role antikomunisty by pak ztrácelo na věrohodnosti. Žalobce by chtěl dosáhnout stavu před zásahem, uvědomuje si ale, že to v prostředí internetu nejde, žádá tak, aby žalovaná učinila alespoň to, co učinit může. Žalobce uvedl, že si uvědomuje, že je osobou veřejného zájmu, a je srozuměn s tím, že se o něj média zajímají. Z toho důvodu i při nedávných zdravotních potíží netajil, že ho postihl infarkt, byť mu nebylo nijak příjemné o tom hovořit. Celá kauza žalobci změnila život, nad žalovanou zveřejněné informace se nedokázal povznést, přičemž vše vyústilo v jeho nespavost, deprese, paranoiu a několikaměsíční úzkost, pročež musel vyhledat lékařskou pomoc. Vše pak vyústilo až právě v jeho infarkt, důsledkem čehož byla i ztráta financí. Musel omezit pracovní i volnočasové aktivity a pomýšlel i na sebevraždu Žalobce se po částečném zpětvzetí (co do uložení povinnosti žalované zveřejnit upravené znění omluvy) a změně žaloby (co do povinnosti žalované obeslat provozovatele webových stránek [webová adresa] a [webová adresa]) učiněných při jednání dne 22. 4. 2022 domáhal vydání rozsudku, kterým bude žalované uložena vedle povinnosti zaplatit žalovanému uvedené peněžité zadostiučinění též povinnost žalované zdržet se tvrzení o tom, že žalobce a jeho rodina jsou v příbuzenském vztahu k [jméno] [příjmení], bývalému československému prezidentovi, a dále obeslat do 3 dnů od právní moci rozsudku provozovatele webové stránky [webová adresa] s informací o znění rozsudku a žádostí o odstranění článků týkajících se žalovaného a jeho rodiny ve vztahu k [jméno] [příjmení].

2. Žalovaná popřela důvodnost žaloby. Předmětem sporu jsou tvrzení pana [jméno] [příjmení], synovce bývalého československého prezidenta [jméno] [příjmení], se kterým vedla rozhovor moderátorka v rámci pořadu Potomci slavných. Žalovaná neměla důvod pochybovat o pravdivosti poskytnutých informací, navíc se nejednalo o informace, které by byly ve vztahu k žalobci jakkoliv dehonestující, spíše se jednalo o určitou zajímavost. Žalovaná předmětný audiovizuální záznam zveřejnila na svém webu [webová adresa], na kterém byl zveřejněn i shora uvedený článek, který z informací obsažených v předmětném záznamu vycházel. Po té, kdy se žalobce proti zveřejněným informacím o příbuzenském poměru k [jméno] [příjmení] ohradil, zveřejnila žalovaná reakci žalobce, a to jak v článku„ [celé jméno žalobce] jeho sestra [jméno]: Válka o rodokmen!“, zveřejněném na webu [webová adresa], tak i v článku„ Válka o rodokmen!“, zveřejněném v deníku [název]. Žalovaná v návaznosti na popření předmětných informací ze strany žalobce tyto znovu prověřovala u zdroje informací, tj. u pana [jméno] [příjmení], který na jejich pravdivosti trval. Žalovaná tak znovu učinila po té, kdy jí byla doručena žaloba žalobce. I přes to, že zdroj informací trval na jejich pravdivosti, žalovaná odstranila ze svého webu jak předmětný audiovizuální záznam, tak i navazující článek. Po podání žaloby žalovaná plnila, když zveřejnila omluvu žalobci ve znění prvotně navrhovaném žalobou („ [právnická osoba], vlastník a provozovatel webových stránek [webová adresa] se omlouvá panu [celé jméno žalobce], českému herci za to, že o něm v pořadu Potomci slavných nepravdivě uvedla, že on a jeho rodiče jsou v příbuzenském vztahu s komunistickým československým prezidentem [jméno] [příjmení]“). Informaci o příbuzenském vztahu žalobce a komunistického prezidenta nepovažuje za difamační, pokud by však žalobci nějaká újma vznikla, je dostatečným způsobem odčinění nemajetkové újmy omluva, kterou žalovaná žalobci již poskytla. Není zde ani důvod, aby žalované byla uložena zdržovací povinnost, když žalovaná se žalobci již omluvila a informaci nově nezpřístupňovala a další zveřejnění nehrozí. Žalobci se v rámci jednání před soudem dostalo omluvy i od moderátorky [jméno] [příjmení]. K tvrzení žalobce, že informace o příbuzenském vztahu žalobce ke komunistickému prezidentu se i po odstranění těchto informací žalovanou z jí provozovaných webů dá dohledat v internetovém prostoru u jiných provozovatelů, namítla žalovaná, že sice ano, ale při zadání slov„ kaiser zápotocký“ do vyhledavače google se hned jako druhý výsledek vyhledávání objeví omluva, kterou žalobci žalovaná poskytla a která informaci uvádí na pravou míru. Vedle omluvy poskytla žalovaná žalobci peněžité zadostiučinění ve výši 100 000 Kč, jak bylo žalobci původně pravomocně přiznáno, a které se jí jeví jako přiměřené i v kontextu jiných kauz, a to např. [jméno] [příjmení] či [jméno] [příjmení], které též prošly ústavním přezkumem a v nichž bylo přiznáno zadostiučinění 150 000 Kč, resp. 200 000 Kč.

3. Soud ve věci rozhodl prve rozsudkem ze dne 7. 2. 2019, č. j. [číslo jednací], jímž všechny žalobní nároky zamítl. Městský soud v Praze pak svým rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, č. j. [číslo jednací], o odvolání žalobce rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. až III. potvrdil a ve výroku IV. změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 100 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak jej potvrdil a zavázal žalobce k povinnosti nahradit žalované náklady řízení. O dovolání žalobce pak rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 12. 2020, č. j. [číslo jednací], tak, že se dovolání proti části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. [číslo jednací], o nákladech řízení se odmítá, jinak se dovolání zamítá a zavázal žalobce k povinnosti zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. K ústavní stížnosti žalobce pak Ústavní soud svým nálezem ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. [ústavní nález], rozhodl tak, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 2. 2019, č. j. [číslo jednací], rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. [číslo jednací], a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, č. j. [číslo jednací], bylo porušeno právo žalobce na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a právo na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto všechny uvedené rozsudky zrušil. K tomu uvedl, že je třeba, aby obecné soudy respektovaly určitá společná obecná kritéria a braly je v úvahu při určení konkrétního způsobu či stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Za základní a určující je přitom považováno hledisko závažnosti a intenzity zásahu do práv náležejících do tzv. intimní sféry soukromého života jednotlivce, dotýkajícího se samé podstaty lidství a lidské důstojnosti. Dalším kritériem, k němuž je třeba přihlédnout při úvaze o přiměřenosti výše náhrady nemajetkové újmy v penězích, je samotný účel a funkce tohoto institutu, k čemuž Ústavní soud poukázal na to, že účelem relutárního zadostiučinění není toliko funkce satisfakční, ale i sankční, kdy v případě sporů na ochranu osobnosti, jež mají svůj původ ve světě bulvárních médií, lze při stanovení výše relutární náhrady připustit výjimky ze zásady tzv. odrazujícího účinku (chilling effect), spočívajícího v tom, aby výše přiznaného peněžitého zadostiučinění nebyla pro původce neoprávněného zásahu likvidační. Smyslem této zásady je právě nepřijatelným disproporcím zabránit. Výjimka z této zásady se pak týká právě těch subjektů, jejichž podnikání je postaveno či doprovázeno závažnými zásahy do základním práv a které účel své existence, činnost a marketingovou strategii zakládají převážně na publikaci difamačních a na cti utrhačných„ informacích“ o osobách veřejně činných, osobách známých či společensky významných, kdy účelem takového chování osoby je toliko sledování jejího majetkového prospěchu a zvýšení publicity použitého média. Okolnosti této výjimky jsou přitom plně aplikovatelné na případ žalované. K tomu Ústavní soud uvedl, že již v této souvislosti také judikoval, že z tohoto pohledu„ lze námitku stěžovatele týkající se zcela neadekvátního poměru výše částek vydavatelů bulvárních časopisů vynakládaných na reklamu a jím požadované, resp. posléze přiznané výše náhrady nemajetkové újmy hodnotit jako odůvodněnou a racionální.“ (nález sp. zn. [ústavní nález], bod 44). Tento závěr je pak dle Ústavního soudu přiléhavý také na nyní posuzovanou věc. Ústavní soud k tomu dodal, že argumentace ve vztahu k majetkovým poměrům původce zásahu z hlediska nerovného zacházení tak, jak ji formuloval dovolací soud, by ve svém důsledku neumožnila žádný konkrétní závěr ve vztahu k výši nemajetkové újmy v penězích za zásah do osobnostních práv ze strany informačních médií vyjma toho, že může být pouze minimální, resp. taková, aby jeho náhrada byla v možnostech každého subjektu. Ústavní soud se neztotožnil ani s argumentem týkajícím se (dis) proporčnosti náhrad v tom smyslu, že pokud se soudní praxe ustálila na určitých částkách náhrad za zásahy do osobnostních práv způsobených například úmrtím či těžkým zdravotním postižením blízké osoby, pak by vysoké („ milionové“) částky za zásah do osobnostních práv nepravdivými dehonestujícími informacemi s nimi byly v křiklavém rozporu, a neospravedlnitelné. Takto paušálně formulovaný závěr by vedl k mechanickému či čistě aritmetickému srovnávání účinků těchto zásahů bez ohledu na konkrétní okolnosti případů, resp. k závěru, že výše náhrad za zásahy do osobnostních práv nepravdivými informacemi má být automaticky nižší než u jiných zásahů do osobnostních práv. Smysl hlediska proporčnosti výše náhrad nemajetkové újmy v penězích a jejich porovnání v jiných srovnatelných případech představuje dosažení spravedlivého vyčíslení relutární náhrady. Ačkoli je ztráta blízké osoby či její zdravotní postižení nepochybně velmi závažným zásahem do osobní integrity, vždy je třeba posuzovat každý jednotlivý případ individuálně tak, aby výše náhrady byla spravedlivě posouzena a stanovena. Právě na tuto svou povinnost obecné soudy dle názoru Ústavního soudu rezignovaly. Namísto toho, aby ve svých rozhodnutích zohlednily předestřená kritéria a maximy, rozhodnutí o přiměřenosti výše nemajetkové újmy v penězích založily především na závěru o nepřiměřenosti výše nároku žalobce, avšak tato skutečnost však nemůže být přičítána k tíži žalobce, neboť ani zákonné předpoklady ani judikatorní praxe neposkytuje přesná vodítka pro adekvátní výši žalovaného nároku v případě zásahu způsobeného zveřejněním nepravdivých a difamačních informací. Obecné soudy dle Ústavního soudu při stanovení výše relutární náhrady zároveň nedostatečně zohlednily relevantní okolnosti ve vztahu k žalované a k míře zavinění za zásah, jakými je skutečnost, že žalovaná předmětnou informaci nijak neověřovala, její zveřejnění a šíření bylo bezohledně motivováno pouze s úmyslem zvýšit publicitu a získat tak majetkový prospěch bez respektu k důstojnosti stěžovatele. Po ohrazení se stěžovatele vůči obsahu předmětných informací žalovaná dále úmyslně informace šířila a popření pravdivosti informací ze strany stěžovatele využila ke své další publicitě způsobem zesměšňujícím stěžovatele a jeho sestru. Obecné soudy adekvátně neposoudily ani majetkové postavení žalované a povahu její činnosti, založené převážně na publikaci difamačních informací o známých osobách za účelem sledování jejího majetkového prospěchu. Vzhledem k těmto skutečnostem považuje Ústavní soud částku relutární náhrady ve výši 100 000 Kč za problematickou a neadekvátní okolnostem konkrétního případu. Ústavní soud proto považoval za nezbytné, aby soudy znovu posoudily výši částky za nemajetkovou újmu a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Soudy stanovená částka v daném případě totiž neplní nejenom preventivní, ale ani satisfakční funkci náhrady nemajetkové újmy v penězích. Výsledné nezohlednění preventivně-sankční funkce relutární náhrady v dané věci přináší také nepřijatelné poselství, že jednání vedlejšího účastníka nevybočuje ze standardů právních a společenských vztahů a jako takové je lze tolerovat a bez citelného postihu v něm dále pokračovat.

4. Provedeným dokazováním soud zjistil, že v pořadu„ Potomci slavných“ žalovaná zveřejnila 8. 5. 2017 na [webová adresa] rozhovor moderátorky [jméno] [příjmení] s tvrzeným synovcem bývalého prezidenta [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] Pan [příjmení] [příjmení] v tomto rozhovoru mj. uvádí, že„ moje sestřenice [jméno] je maminka [jméno] [příjmení]“ a následně potvrzuje, že žalobce„ má mateřskou větev ze [příjmení]“ (CD s pořadem„ Potomci slavných“).

5. Výslechem svědkyně [jméno] [příjmení] soud zjistil, že ji zarazilo, když [jméno] [příjmení] při rozhovoru začal mluvit o žalobci a ještě se ujišťovala, zda myslí skutečně jej. V rodokmenu viděla, že v něm [příjmení] skutečně byl, ale v tomto směru nic neověřovala. Po protestech proti článku panu [příjmení] volala, přičemž ten jí tvrdil, že vše je pravda a že přinese důkazy, to však neučinil, až se začal zapírat. Celá situace ji velmi mrzí. Má za to, že mohla zavolat žalobci a vyjasnit si to s ním a udělat rozhovor s žalobcem, avšak vedení žalované chtělo vyčkat na důkazy od pana [příjmení].

6. Dne 17. 5. 2017 žalovaná prostřednictvím deníku [příjmení] a na [webová adresa] zveřejnila článek„ [celé jméno žalobce] jeho sestra [jméno]: Válka o rodokmen!“, ve kterém uvádí, že se žalobce a jeho sestra ostře ohrazují proti nařčení, že měli v rodině komunistického prezidenta [jméno] [příjmení] (přehled zpráv [název] [anonymizováno]).

7. Z výslechu žalobce soud zjistil, že ten se ve svém okolí setkal s negativní reakcí na informace, které ve vztahu k němu žalovaná uveřejnila, s tím, že kolegové i známí si informaci z části ověřovali, ale částečně k ní přistupovali i jako k pravdivé. Sám věc považuje za dehonestaci svého života a svých rodičů.

8. Z informace na stránkách Ministerstva zahraničních věci vyplývá, že [jméno] [příjmení] (* [datum], + [datum]), byl manžel [jméno] [příjmení] (dcery [jméno] [příjmení]). Z rodného listu [celé jméno žalobce] [datum narození] vyplývá, že jeho otcem je [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození], a matkou [jméno] [příjmení] roz. [příjmení], [datum narození]. Z analýzy porovnání předků se shodným jménem [příjmení] / [celé jméno žalobce] zpracovatele [název] [anonymizováno] – [jméno] [příjmení], genealogické služby, vyplývá, že otec žalobce je synem [jméno] [příjmení] [datum narození] a [jméno] [příjmení] [datum narození]. Jde o dva odlišné a nepříbuzné rody vycházející z podobného jména [jméno] [příjmení] a [celé jméno žalobce].

9. Přestože žalovaná již napadané informace z webu [webová adresa] i [webová adresa] stáhla, pak tyto jsou v internetovém prostoru stále dostupné. Z printscreenu vyhledávání ve vyhledávači [název] na čl. 203 soud zjisti, že při zadání slov„ [příjmení] [příjmení]“ do vyhledavače [název] se však jako první objeví odkaz na článek publikovaný na serveru [webová adresa]„ [celé jméno žalobce] vysoudil sto tisíc za lež“, jako druhý v pořadí pak odkaz na článek na webu [webová adresa]„ [celé jméno žalobce] je příbuzný [příjmení], lhaly noviny“, až jako třetí pak odkaz na článek„ Proč tohle [celé jméno žalobce] tajil? V rodině měl komunistického pohlavára“ z webu [webová adresa], na kterém je článek dále publikován (zjištěno z printscreenu tohoto webu z 22. 4. 2022). Další odkazy, které se na první stránce vyhledávání zobrazují, jsou pak odkazy na žalovanou zveřejněnou omluvu žalobci, jakož i na články, dle kterých může žalobce získat od žalované vyšší odškodné s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu v této věci.

10. Z ostatních provedených důkazů soud nic podstatného pro rozhodnutí o věci samé nezjistil. Z navržených důkazních prostředků soud neprováděl pouze výslech pana [jméno] [příjmení], neboť skutkový stav byl dostatečně objasněn – okolnosti vzniku rozhovoru i tvrzení pana [příjmení] v předmětném pořadu. Výslech svědka by mohl přinést pouze odpovědi na otázky, jaká byla subjektivní motivace pana [příjmení] k daným tvrzením či např. o tom, zda byl přesvědčen o pravdivosti tohoto tvrzení, což je však pro dané řízení nerozhodné.

11. Soud věc právně posoudil dle občanského zákoníku v intencích Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“) a s přihlédnutím k právnímu názoru vyslovenému nálezem Ústavního soudu vydaným v této věci k ústavní stížnosti žalobce.

12. Dle čl. 10 odst. 1 Listiny má každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

13. Dle čl. 10 odst. 2 Lisitny má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

14. Dle § 81 odst. 1 o. z. je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

15. Dle § 82 odst. 1 o. z. má člověk, jehož osobnost byla dotčena, právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

16. Dle § 2951 odst. 2 o. z. se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

17. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy 18. Dle § 2957 o. z. způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.

19. Z žalobních tvrzení je zřejmé, že žalobce se cítí dotčen výroky o tom, že má být příbuzným bývalého prezidenta [jméno] [příjmení]. V řízení v zásadě nebylo sporu o tom, že toto tvrzení není pravdivé, přičemž tato skutečnost jednoznačně vyplývá z provedeného dokazování (z něhož je mj. zřejmé, že dcera [jméno] [příjmení] si skutečně vzala pana [jméno] [příjmení], jedná se však pouze o shodu jmen a nikoliv o matku žalobce). Z účastnického výslechu žalobce lze mít za to, že žalobci skutečně bylo zasaženo do osobnostních práv a na jeho straně vznikla újma, když nepravdivé tvrzení o jeho příbuzenství s bývalým československým prezidentem [jméno] [příjmení] žalobce subjektivně pociťuje jako urážející.

20. V řízení bylo prokázáno – a ve výsledku to žalovanou ani nebylo sporováno – že informace o příbuzenském vztahu žalobce a komunistického prezidenta (a tím i informace na to navázané) nejsou pravdivé, přičemž žalovaná odpovídá za zveřejnění předmětných nepravdivých informací a tuto svou odpovědnost de facto nesporuje – to se projevilo i tím, že po podání žaloby přistoupila k omluvě žalobci a stažení videa, resp. článku.

21. Jak již dříve v této věci uvedl odvolací soud (přičemž soud prvého stupně se s jeho závěry plně ztotožňuje, a proto jsou tyto rekapitulovány níže), základní právo (základní svoboda) podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. prosince 1997 sp. zn. [ústavní nález]). Při střetu svobody projevu (tj. článek 17 Listiny) s právem na ochranu osobnosti (tj. článek 10 Listiny), tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy v prvé řadě věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. února 1998, sp. zn. [ústavní nález]). Okolnosti posuzované věci však nikterak nesvědčí tomu, že by zde byl důvod dát přednost svobodě projevu. Žalobcem napadaná tvrzení uveřejněná žalovanou jsou tvrzeními skutkovými, jejichž pravdivost žalovaná před jejich zveřejněním např. pouhým dotazem na žalobce nijak neprověřovala – vyšla v tomto ohledu ze slepé důvěry v informace podané [jméno] [příjmení], a to pouze na základě tohoto, že působil věrohodně. To ji ale u konkrétně napadaných informací a povahy zdroje neomlouvá. Na zveřejnění napadaných informací rozhodně nebyl akutní veřejný zájem a žalovaná si mohla a měla informace před jejich publikací ověřit právě minimálně dotazem na žalobce. Lze připomenout, že pořad (videorozhovory), jak plyne z názvu, je o potomcích slavných, nikoli o slavných potomcích slavných. Jak vyplynulo z výpovědi [jméno] [příjmení], žalovaná přistoupila k rozhovoru s [jméno] [příjmení] z důvodu, že je potomkem komunistického prezidenta, nikoli pro příbuzenský vztah žalobce a komunistického prezidenta, informace o existenci tohoto vztahu byla i pro žalovanou nová a nečekaná. [jméno] [příjmení] k tomu vypověděla, že ji trochu zarazilo, když začal [jméno] [příjmení] mluvit o žalobci, ještě se ho i ptala, zda myslel konkrétně žalobce – tedy„ toho herce“, nelze také přehlédnout, že rozhovor byl činěn v roce 2017 a nedůvěra v informaci zde musela být dána již jen proto, že je více než nepravděpodobné, že by se taková informace po desítky let utajila. Skutečnost, že v rodokmenu komunistického prezidenta se objevuje příjmení Kaiser/Kaisr, kdy konkrétně osoba jménem [jméno] [příjmení] ([příjmení]) byl zetěm komunistického prezidenta (tj. měl za manželku dceru komunistického prezidenta [jméno]), není důvodem, proč by měla žalovaná informaci [jméno] [příjmení] bez dalšího věřit.

22. Jak konstatoval ve svém rozsudku již odvolací soud, je obecně známo, že komunistický prezident, tedy [jméno] [příjmení], byl prezidentem, který v roce 1953 ve funkci vystřídal předchozího (prvního) komunistického prezidenta [jméno] [příjmení] a podílel se na politických procesech padesátých let doprovázených fyzickým i psychickým mučením a popravami. Nepravdivá informace o osobě předka člověka pak nepochybně představuje zásah do soukromí a rodinného života, zde – vzhledem ke konkrétní výrazně nechvalně slavné osobě tvrzeného předka – zjevně s negativní konotací z toho plynoucí včetně zásahu do piety k pravým předkům v důsledku toho, že jsou k nim mylně přiřazeny informace týkající se cizích osob. Přestože bezectnost předka sama sobě nemusí ničeho vypovídat o cti potomka, pak zde konkrétně nelze přehlédnout společensky majoritně negativní vnímání potomků komunistických pohlavárů z důvodu možného protežování v minulém režimu. Koneckonců sama žalovaná v článku, ve kterém informuje postoji žalobce a jeho sestry, uvádí, že se ohradili proti„ nařčení“ – sama tak informaci nepřisuzuje neutrální, ale pro žalobce negativní význam. Žalobce, jak plyne z jeho výpovědi, se setkal s reakcí, byť nijak masivní, okolí ve smyslu, že, příp. zda, skutečně byl„ normalizační synkem“. Web [webová adresa], který informace od žalované převzal, nastolil v článku„ Proč tohle [celé jméno žalobce] tajil? V rodině má komunistického pohlavára“ ze dne 11. 5. 2017 otázku, proč svůj původ žalobce tajil, sama žalovaná psala na [webová adresa] v článku„ Herec [příjmení] příbuzným komunistického bosse!“ ze dne 9. 5. 2017 o příbuzenství s komunistickým bossem.

23. Je tak třeba uzavřít, že informace publikované žalovanou o žalobci představují zásah do jeho práva na ochranu osobnosti, a to ústavně chráněného práva na ochranu osobní cti a dobré pověsti dle čl. 10 odst. 1 Listiny. Z hlediska posouzení věci je pak pak třeba nezbytně přihlédnout k následujícím okolnostem: žalovaná nedůvodně spoléhala na pravdivost informací, které jí sdělil [jméno] [příjmení], aniž by si jakkoliv ověřovala pravost jím sdělených informací, byť jen pouhým pokusem o kontaktování žalobce, jak to navrhovala i svědkyně [jméno] [příjmení], která uvedla, že chtěla natočit i rozhovor se samotným žalobcem, nicméně vedení žalované k tomuto zaujalo negativní postoj, resp. chtělo vyčkat předložení důkazů stran pana [příjmení], který se však následně začal zapírat. Žalovaná tak bezdůvodně spoléhala na věrohodnost tvrzení [jméno] [příjmení] jen na základě subjektivního – a ničím než na jeho vystupováním založeného – přesvědčení o jeho věrohodnosti, přičemž zde byl důvod k pochybnosti o pravdivosti těchto tvrzení již jen s přihlédnutím k tomu, že není pravděpodobné, aby se případný příbuzenský vztah žalobce ke komunistickému prominentovi utajil po dobu desítek let s přihlédnutím k tomu, že žalobce je nepochybně osobou veřejného zájmu. Z chování žalované, která chtěla vyčkávat až na dodání podkladů panem [příjmení], nežli vůbec osloví ve věci žalobce, plyne, že její jednání směřovalo primárně k tomu, aby byly zveřejněné informace potvrzeny a žalovaná mohla ze zveřejněné„ senzace“ bulvarizací žalobce dále těžit ke svému prospěchu v podobě navýšení a podpory čtenosti jí provozovaných bulvárních médií. Pokud by měla zájem zjistit objektivní pravdu, jistě by nevyčkávala dodání informací podkladů panem [příjmení], ale řešila věc i ze strany žalobce; k zásahu došlo prostřednictvím internetu, a to konkrétně webu [webová adresa], který je, jak je soudu známo z úřední činnosti a jak je nyní již v podstatě notorietou, nejnavštěvovanějším bulvárním webem s návštěvností v řádu miliónů reálných uživatelů. Tytéž informace žalovaná zveřejnila uveřejnila i na svém dalším bulvárním webu [webová adresa] s návštěvností v řádu set tisíc reálných uživatelů. Byť uvedená čísla návštěvnosti sice neodpovídají čtenosti konkrétního článku či zhlédnutí videa, svědčí o masovém rozšíření napadaných informací ze strany žalované. Ta pak současně napadané informace zopakovala i v článcích, ve kterých zveřejnila postoj žalobce a jeho sestry, což ale nebylo jen na webu [webová adresa], ale i v tištěném deníku [název], který je na trhu též nejčtenějším. V tomto původně informace o žalobci zveřejněny nebyly – uveřejněním žalobcova postoje v článku se zavádějícím názvem pak žalobkyně ještě kontraproduktivně rozšířila okruh osob, do jejichž dispozice se napadané informace dostaly; byla to žalovaná, kdo v souvislosti se svou komerční činností (jejíž podstatou je sice nikoliv výlučně, ale zcela jistě v převažujícím rozsahu zveřejňovat svou povahou„ skandální“ informace o osobách veřejně známých) na napadané informace upoutal pozornost veřejnosti, když příjmení žalobce vložila do názvu článků i do linku, pod kterými články a video zpřístupňovala; poté, co žalobce upozornil žalovanou na nepravdivost informací, žalovaná sice jeho stanovisko neprodleně, v řádu dnů, zveřejnila, a to nejen na webu [webová adresa], ale i v deníku [název], avšak nepravdivé informace také nadále zpřístupňovala (a nově i v deníku [název] – viz výše), což odůvodnila tím, že mezi [jméno] [příjmení] a žalobcem zaujala neutrální postoj a nepřikláněla se na ničí stranu; článek s doplňujícími informacemi žalovaná označila na webu [webová adresa] pod zavádějícím titulkem„ [celé jméno žalobce] jeho sestra [jméno]: Válka o rodokmen“, který vyvolává dojem, že spor o rodokmen je mezi sourozenci, čímž ještě dále živí bulvární charakter zveřejněných informací; teprve poté, co [jméno] [příjmení] pravdivost svých informací přes výzvu žalované nedoložil, přistoupila žalovaná k (postupnému) stažení napadaných informací a dne 18. 10. 2018 k veřejné omluvě na webu [webová adresa], která je na webu [webová adresa] dostupná nadále a zobrazuje se na předních pozicích vyhledávání v [název] při zadání slov„ [příjmení] [příjmení]“; žalobci se pak osobně při jednání před soudem prvního stupně omluvila i [jméno] [příjmení], přestože žalovaná již napadané informace z webu [webová adresa] i [webová adresa] stáhla, pak tyto jsou v internetovém prostoru stále dostupné – konkrétně se při zadání slov„ [celé jméno žalobce] [příjmení]“ do vyhledavače [název] na předních místech objeví odkaz na článek„ Proč tohle [celé jméno žalobce] tajil? V rodině měl komunistického pohlavára“ z webu [webová adresa], nutno ale současně dodat, že většina článků, které se objeví na první stránce hledání, se týkají toho, že žalobce ve sporu se žalovanou uspěl, pokud jde o nepravdivost tvrzení o žalovaném, jakož se při tomto vyhledávání zobrazí i odkaz na omluvu žalované žalobci ze dne 18. října 2018 dostupné na webu [webová adresa]; žalobce se ve svém okolí setkal s negativní reakcí na informace, které ve vztahu k němu žalovaná uveřejnila, s tím, že kolegové i známí si informaci z části ověřovali, ale částečně k ní přistupovali i jako k pravdivé.

24. K jednotlivým žalobním nárokům pak soud uvádí následující:

25. Zdržovací nárok:

26. Z postoje žalované je zřejmé, že nepravdivost napadaných tvrzení již nesporuje a uznává, že informace jí poskytnuté [jméno] [příjmení] se netýkaly rodiny žalobce a ve vztahu k žalobci a jeho rodině se nezakládají na pravdě, žalovaná napadané informace i stáhla ze svých webů, znovu je nezveřejnila, omluvila se za ně a žalobci již vyplatila dle dřívějších rozhodnutí relutární satisfakci ve výši 100 000 Kč. Její postoj v řízení je, že již učinila vše, co měla, a není důvodu, aby se opakovaně omlouvala či žalobci něco dále platila (v rámci smírného řešení nabídla navýšení v řádu maximálně desítek tisíc Kč nad rámec již poskytnutých 100 000 Kč, s čímž však žalobce nesouhlasil), nikoli takový, že se chystá informace znovu zveřejnit. Soud je postupem podle § 82 odst. 1 o. s. ř., arg. a contario, toho názoru, že žalobcem uplatněný zdržovací nárok není důvodný, když zásah již nesporně netrvá a ani reálně nehrozí, a proto byla žaloba v rozsahu tohoto nároku zamítnuta, jak je uvedeno pod výrokem ad I.

27. Nárok na obeslání provozovatele stránky [webová adresa] s žádostí o odstranění článků:

28. Nárok na žalobcem požadované obeslání provozovatele webové stránky [webová adresa] se žádostí o odstranění článků s napadanými informacemi s informací o znění rozsudku je také nedůvodný, neboť takový nárok nemá oporu v hmotním ani procesním právu (to zná v § 155 odst. 4 o. s. ř. právo na zveřejnění rozsudku, ale ani to ve vztahu k ochraně osobnosti). Je totiž na žalobci, aby sám provozovatele webu [webová adresa] vyzval, aby článek obsahující nepravdivé informace o žalobci odstranil, neboť je to výlučně žalobce, kdo je k takové výzvě aktivně věcně legitimován. Z uvedeného důvodu soud žalobu zamítl i ohledně tohoto nároku, jak je uvedeno pod výrokem ad II.

29. K relutární satisfakci:

30. Jak judikoval v této věci Ústavní soud, je třeba při stanovení výše peněžitého zadostiučinění přihlédnout k závažnosti a intenzitě zásahu do práv do práv náležejících do tzv. intimní sféry soukromého života jednotlivce, kdy jakýkoliv zásah či snížení lidské důstojnosti je nezbytné vnímat jako zásah velmi závažný, a tedy i stěží odčinitelný, neboť lidská důstojnost je hodnotou horizontálně neporovnatelnou s ostatními ústavními hodnotami či společenskými normami a je zcela nenahraditelná jiným statkem, tím méně je pak hodnotou kvantifikovatelnou či vyčíslitelnou v penězích (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález], bod 33 a nález sp. zn. [ústavní nález], bod 20). Dále je nezbytné přihlédnout k samotnému účelu a funkci tohoto institutu. V tomto ohledu si je soud vědom toho, že v současnosti v právní teorii ani v judikatuře nepanuje shoda na přítomnosti a významu preventivně-sankční funkce relutární satisfakce. V této konkrétní věci pak Ústavní soud zdůraznil nejen satisfakční funkci peněžitého zadostiučinění směřující k vyvážení a zmírnění nepříznivého následku neoprávněného zásahu, ale rovněž funkci sankční, působící ve smyslu individuální i generální prevence k odrazení rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možných následovníků od protiprávního jednání. Dále je pak třeba přihlížet k míře zavinění původce zásahu, kdy v případech, v nichž původce neoprávněného zásahu do osobnostních práv daným zásahem sledoval pouze záměr zvýšit svůj majetkový prospěch či tak činil ve snaze zviditelnit se, a získat tak potřebnou publicitu pro své konání (např. zvýšený odběr a prodej tisku, reklama aj.)„ by měl soud svůj odsudek nad tímto společensky i právně zvlášť odsouzeníhodným chováním vyjádřit právě citelným určením výše peněžitého zadostiučinění“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález]). Zároveň bylo Ústavním soudem zdůrazněno, že v případě sporů na ochranu osobnosti, jež mají svůj původ ve světě bulvárních médií, lze při stanovení výše relutární náhrady připustit výjimky ze zásady tzv. odrazujícího účinku, pročež se nemůže v celé úplnosti aplikace této zásady dovolávat osoba, jejíž podnikání je postaveno, resp. často doprovázeno zcela prokazatelnými, úmyslnými a závažnými zásahy do základních práv jednotlivců, ba vede dokonce ke snížení jejich lidské důstojnosti a aplikace této zásady musí být nezbytně oslabována či dokonce úplně vyloučena u subjektů, jež účel své existence, činnost a marketingovou strategii zakládají převážně na publikaci difamačních („ bombastických“,„ šokujících“ či„ pikantních“), na cti utrhačných a lidskou důstojnost snižujících„ informacích“ o osobách veřejně činných, osobách známých či společensky významných („ celebritách“), kdy účelem takového chování osoby je toliko sledování jejího majetkového prospěchu a zvýšení publicity použitého média.

31. Při plném respektu k závěrům judikovaným v této věci Ústavním soudem má soud za to, že je nároku žalobce na peněžité zadostiučinění třeba, byť nikoliv zcela, vyhovět.

32. Při určení samotné výše peněžitého zadostiučinění, jehož by se žalobci mělo za zásah do jeho osobnostních práv, soud – veden právním názorem Ústavního soudu – přihlédl k tomu, že: -) Žalovaná je profesionálem předním hráčem na českém mediálním bulvárním trhu, kdy jí provozované webové médium [webová adresa] a tištěný deník [název] jsou, jak je soudu známo z jeho činnosti, přední bulvární média s výsadním postavením na českém mediálním trhu s milionovou čteností. Dosah žalobkyní zveřejňovaných informací proto lze obecně považovat za významný a značný. Podnikání žalované je postaveno, resp. často doprovázeno zcela prokazatelnými, úmyslnými a závažnými zásahy do základních práv jednotlivců, ba vede dokonce ke snížení jejich lidské důstojnosti, kdy účel její existence, činnost a marketingová strategie je založena převážně na publikaci difamačních informací o osobách veřejně činných, známých či společensky významných, a to za účelem majetkového prospěchu a zvýšení publicity použitého média. Je pak notoricky známo, že částky vynakládané žalovanou na reklamu, jakož i částky žalovanou za reklamu inkasované, jsou notoricky značné výše. -) Při zveřejnění informací o žalovaném si žalovaná počínala přinejmenším hrubě nedbale, pokud informaci o příbuzenském vztahu žalobce s [jméno] [příjmení] brala za danou bez bližšího ověření pouze na základě„ důvěryhodnosti“ [jméno] [příjmení] a před zveřejněním této informace se ani nepokusila kontaktovat žalobce ve snaze tuto skutečnost ověřit, byť byly objektivně dány důvody pro pochybnosti o pravdivosti podané informace, a to (jak již bylo uvedeno výše) již z toho důvodu, že se jeví značně nepravděpodobným, že by se případný příbuzenský vztah žalobce – coby osoby veřejně známé a populární – a bývalého komunistického prezidenta zdařilo tajit po dobu desítek let. I sama [jméno] [příjmení], která vedla rozhovor s [jméno] [příjmení], pak měla zájem stanovisko žalobce získat, a to i formou samostatného rozhovoru s ním, to jí však nebylo stran vedení žalované umožněno, když to chtělo vyčkat důkazů předložených [jméno] [příjmení], byť se cesta ověření pravdivosti skutkového tvrzení publikovaného o žalobci prostým dotazem na něj jeví jako nejrychlejší a nejjednodušší. Z vyčkávání žalované se však jeví, že jejím prvotním záměrem bylo potvrdit verzi [jméno] [příjmení], což by pro žalobce vyznívalo nepříznivě a žalovaná by tato zjištění mohla dále bulvarizovat. Je tak zřejmé, že jejím primárním záměrem žalované bylo podat o žalovaném informace s bulvárním vyzněním, doufajíc v to, že se jejich pravdivost potvrdí, nikoliv vyvrátí. -) Zveřejněním„ skandální“ informace o údajném příbuzenském poměru žalobce s [jméno] [příjmení] žalobkyně nepochybně sledovala záměr zvýšit svůj majetkový prospěch, neboť se nesporně jedná o primárně bulvární médium, jehož samotnou podstatou podnikání je zveřejňování právě zejména bombastických, šokujících a pikantních informacích o osobách veřejného života, a to za účelem zvýšení vlastní publicity, čtenosti svých článků na webu a zvýšení prodeje výtisků svého tištěného média, tudíž v konečném důsledku za účelem dosažení co nejvyššího zisku. -) Žalobce byl zveřejněním nepravdivé informace dle své výpovědi dotčen intenzivně, neboť tato informace se promítla i v přístupu jeho blízkého okolí k němu, neboť někteří kolegové a známí žalobce k informaci přistupovali jako k pravdivé, v důsledku čehož se žalobce mohl domnívat, že v tomto směru nad ním uvažovali negativně. Je notorietou, že již příbuzenství s kádry a pohlaváry komunistického režimu je vnímáno ve společnosti negativně, neboť zavdává důvod k domněnkám o tom, že osoby takto příbuzné s komunistickými prominenty byly v dobách minulých protěžovány a zvýhodňovány na úkor zbytku společnosti. -) Ve věci nelze shledávat jakékoliv žalobcovo zavinění na publikaci informací o jeho údajném příbuzenském poměru žalobce s [jméno] [příjmení] stran žalované. Žalovaná sice po devíti dnech od zveřejnění napadaných informací zveřejnila postoj žalobce, avšak ve článku, jehož název vyvolával zavádějící dojem, že jde o spor žalobce a jeho sestry o rodokmen, tj. ani v rámci uveřejnění žalobcovy reakce žalovaná neopustila od bulvarizujícího tónu, na což lze v konečném důsledku pohlížet jako na relativizaci stanoviska žalobce, kdy žalovaná reakci žalobce naopak využila k dalšímu zvýšení své publicity způsobem zesměšňujícím žalobce a jeho sestru zavdávajícím příčinu k domněnkám, že mezi žalobcem a jeho sestrou probíhá válka o rodokmen. Byť článek reakci žalobce obsahuje, nelze odhlédnout od notoriety, že při„ četbě“ článků v bulvárních médiích se mnoho čtenářů omezuje právě na pouhé čtení palcových titulků bez bližšího zkoumání samotného obsahu daných článků. -) Žalovaná sice přistoupila k omluvě žalobci a stažení článků, resp. videa, avšak toto její počínání bylo liknavé, neboť k němu přistoupila až po podání žaloby v průběhu tohoto řízení.

33. Z hlediska výše peněžitého zadostiučinění vyšel soud toho, že toto zadostiučinění nemá ve smyslu nálezu Ústavního soudu zastávat pouze funkci satisfakční, přičemž dle Ústavního soudu je v této věci je namístě aplikovat výjimku ze zásady tzv. odrazujícího účinku (viz výše).

34. Zároveň je třeba brát v úvahu povinnost soudu rozhodovat předvídatelně a v případech, které se s posuzovanou věcí shodují v podstatných rysech, tak, aby v nevznikaly nedůvodné rozdíly. Soud si je vědom, že každý případ ochrany osobnosti je svou povahou případem unikátním, který lze s jinými případy srovnat pouze obtížně, neboť míra zásahu do osobnosti člověka je do značné míry dána subjektivními prožitky poškozeného, jež je možno pouze obtížně kvantifikovat. Přesto nelze odhlédnout od určitého rámce pro stanovení výše odškodnění, který byl dán rozhodovací činností v jiných věcech, pročež z tohoto hlediska nelze od srovnání posuzované věci s jinými případy ochrany osobnosti odhlédnout. Zároveň nelze odhlédnout od srovnání s jinými případy zásahů do nemajetkové sféry, a to v podobě kupříkladu náhrad v případě ztráty osoby blízké. Právě v jejich případě lze hovořit o tom, že se jedná o újmu, jíž nelze nikdy zcela vyvážit jakoukoliv formou zadostiučinění, kdy poskytnuté zadostiučinění může způsobenou újmu toliko zmírnit. Proti tomu v případě ochrany osobnosti je dán potenciál, aby byla způsobená újma nejen zmírněna, ale i vyvážena poskytnutým zadostiučiněním. Byť je zřejmé, že nepravdivé informace o žalobci lze na internetu stále dohledat, nelze odhlédnout od toho, že pravděpodobnost, že tyto budou nalezeny při procházení internetu náhodně, se jeví jako nízká, a tak budou spíše nalezeny cíleným hledáním – je však otázkou, kolik lidí a z jakého důvodu by dohledávalo právě souvislost mezi žalobcem a [jméno] [příjmení], a pokud by tak již cíleně činili, je zjevné, že výsledky jejich hledání se budou převážně týkat úspěchu žalobce v této věci.

35. Pokud by pak měl soud přistoupit ke konkrétnímu srovnání, nelze odhlédnout např. od věci, v níž byl žalobce – divadelní a televizní herec, bývalý senátor a ředitel divadla – nepodloženě a neopodstatněně označen za osobu, která hodlá majetkově kořistit z připomínkových akcí k holokaustu (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 8. 2019, sp. zn. [spisová značka]), kdy jako přiměřené peněžité zadostiučinění byla přiznána částka 150 000 Kč. K uvedenému lze při srovnání s nyní posuzovanou věcí říci, že nařčení z kořistění na holokaustu, coby jedné z největších tragédií v dějinách lidstva (která je i po několika desítkách let stále citlivou otázkou, zejména pro židovskou komunitu, a vyvolává emoce a osud tisíců umučených nevinných lidí málokoho nechá lhostejným), jistě nedosahuje menší závažnosti, nežli nepravdivé označení žalobce za příbuzného komunistického prezidenta. Dále pak v rámci srovnání nelze odhlédnout kupříkladu od věci, kdy byla žalobkyni přiznána relutární satisfakce ve výši 900 000 Kč za to, že o ní byly publikovány desítky článků, v nichž byla porušena její presumpce neviny, a to ve vztahu k úmyslnému usmrcení většího počtu osob.

36. Aniž by soud újmu vyvolanou žalobci zveřejněním nepravdivých informací o jeho příbuzenském poměru ke komunistickému prezidentu [jméno] [příjmení] jakkoliv relativizoval, nelze ve shora naznačeném kontextu jiných případů považovat nárok žalobce na peněžité zadostiučinění ve výši 5 000 000 Kč přiměřeným rozhodovací praxi, jíž lze v rámci rozhodování o relutárních náhradách ve věcech ochrany osobnosti považovat za ustálenou. Při zohlednění výše nastíněných okolností tohoto případu dospěl soud k závěru, že odpovídající výší relutární satisfakce ve věci žalobce je částka 250 000 Kč, kdy je toho názoru, že taková částka je s přihlédnutím ke všem okolnostem věci způsobilá naplnit účel jak po stránce satisfakční ve vztahu k žalobci, tak sankční ve vztahu k žalované, a to z hlediska generální i individuální prevence, neboť jde o částku, jíž jistě ani v poměrech žalované nelze vnímat jako bagatelní.

37. Co do zbývající částky ve výši 4 750 000 Kč soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

38. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, jak je uvedeno pod výrokem ad V., neboť při posouzení úspěchu stran ve věci dospěl k závěru, že ten je dán ve stejné míře na straně každého z účastníků, tudíž žádnému z nich právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalobce uspěl ve věci původně žádané omluvy a odstraňovacího nároku – v tomto rozsahu vzal žalobu zpět pro chování žalované. Dále pak uspěl s nárokem na peněžité zadostiučinění, byť je v tomto směru vzhledem k přiznané částce (5 % žalobního nároku) jeho úspěch hraniční. Žalovaná naopak uspěla, pokud jde nárok žalobce na zveřejnění omluvy v aktualizovaném znění – v tomto rozsahu vzal žalobce žalobu zpět, a dále pokud jde o zdržovací nárok a nárok na obeslání provozovatele webu [webová adresa].