30 C 291/2021-162

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Laurou Penn ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] za účasti vedlejších účastníků a) [stát. instituce] nad [příjmení], [IČO], sídlem [adresa vedlejší účastnice], b) [územní celek], [IČO], sídlem [adresa vedlejší účastnice] pro: náhradu nemajetkové újmy takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 154 700 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% p. a. z této částky od 3. 9. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení další částky ve výši 300 Kč s příslušenstvím specifikovaném v žalobě, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku ve výši 37 026 Kč a to k rukám jeho právní zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou se žalobce domáhá vůči žalované zaplacení částky ve výši 155 000 Kč, jakožto peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení o odstranění nedovoleně umístěné pevné překážky z veřejně přístupné účelové komunikace dle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen,,zákon“).

2. Žalobce tvrdí, že je vlastníkem podílu o velikosti ideální 4/5 na pozemku parc. č. st. [číslo], trvalý travní porost o výměře 3494 m2, pozemku parc. č. st. 409, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 140 m2, jehož součástí je stavba [adresa] (rodinný dům), pozemku parc. [číslo] ostatní plocha o výměře 1585 m2, pozemku parc. [číslo] trvalý travní porost o výměře 1658 m2 a pozemku parc. [číslo] ostatní plocha o výměře 921 m2, vše zapsáno na [list vlastnictví] v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], Katastrální pracoviště Trutnov, pro [katastrální uzemí] (dále jen„ nemovitosti“).

3. Žalobce se stal spoluvlastníkem nemovitostí dle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 27 D 1261/2014-70 ze dne 21. 4. 2015, kdy spoluvlastnický podíl na nemovitostech zdědil po svém otci [celé jméno žalobce], zem. dne 19. 7. 2014, a následně i své matce [celé jméno žalobce], zem. dne 27. 12. 2014.

4. Žalobce, dříve spolu se svými rodiči a bratrem pouze jako uživatel a následně sám jako vlastník nemovitostí v Krkonoších, na nichž se nachází rekreační objekt, užíval k příjezdu ke svým nemovitostem jedinou příjezdovou cestu k těmto účelům sloužící od nepaměti, a to veřejně přístupnou účelovou komunikaci vedoucí z obce Přední Labská mj. přes jeho pozemky parc. [číslo].

5. V roce 2014 na této příjezdové cestě vybudovali manželé [jméno] a Mgr. [jméno] [příjmení] překážku v podobě navážky zeminy.

6. Dne 27. 1. 2014 rodiče žalobce spolu s dalšími dotčenými vlastníky ([jméno] [anonymizována dvě slova] [příjmení] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] [obec] [anonymizováno]) podali podnět k příslušnému silničnímu správnímu úřadu, kterým byl Městský úřad Špindlerův Mlýn, aby nařídil nepovolenou pevnou překážku odstranit (dále jen„ řízení o odstranění pevné překážky“). Žalobce se stal spolu se svým bratrem [jméno] [celé jméno žalobce] účastníkem vedeného správního řízení jako procesní nástupce dnem úmrtí svého otce [celé jméno žalobce], tj. dne 19. 7. 2014, následně se stal i procesním nástupcem zemřelé matky [celé jméno žalobce] ke dni 27. 12. 2014. Ačkoli MÚ [obec] již dne 19. 3. 2014 rozhodl o povinnosti manželů [příjmení] odstranit pevnou překážku nedovoleně umístěnou na jejich pozemcích, v následném odvolacím řízení bylo zjištěno, že je nezbytné nejprve na dotčených pozemcích deklarovat existenci VPÚK, která zde od nepaměti fakticky existovala. Za účelem posouzení právní povahy cesty bylo zahájeno řízení o předběžné otázce o určení právního vztahu dle § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“), a hlavní řízení o odstranění pevné překážky bylo do zodpovězení předběžné otázky přerušeno (dále jen„ řízení o právní povaze cesty“). Hlavní řízení o odstranění pevné překážky právní povaze cesty trvalo neúměrně dlouho, když bylo zahájeno na základě podnětu rodičů žalobce z ledna 2014 a doposud nebylo pravomocně skončeno. Správní orgány v rámci tohoto řízení (jakož i v rámci vedlejšího řízení o právní povaze cesty) dlouhodobě, konstantně a vědomě (jak je patrné z obsahu správního spisu) obcházely procesní povinnosti, jež jim ukládá správní řád, nerespektovaly žádné zákonem stanovené lhůty k učinění jednotlivých úkonů ani závazný právní názor nadřízeného správního úřadu. Krajský úřad byl nucen na podnět účastníků řízení či z vlastní iniciativy učinit ve věci celkem sedmkrát opatření proti nečinnosti - prvním věc delegoval z MÚ [obec] na MÚ [obec], třemi dalšími postupně MÚ [obec] přikazoval rozhodnout ve stanovené lhůtě, pátým věc delegoval na MÚ [obec] a dvěma dalšími opět ukládal lhůtu k vydání rozhodnutí. Krajský úřad ve věci celkem osmkrát zrušil a dvakrát změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, namísto aby sám převzal iniciativu a věc atrahoval k dořešení jako správní orgán I. stupně.

7. Žalobce spolu s ostatními účastníky řízení vyjma nespočtu telefonátů, nezbytných podání a drobnějších přípisů a cest podal k příslušným úřadům ve správním řízení ve snaze zabránit dalšímu nesprávnému úřednímu postupu celkem tři stížnosti proti postupu správního orgánu dle § 175 s. ř., šest žádostí o uplatnění opatření proti nečinnosti dle § 80 s. ř., pět odvolání proti správnímu rozhodnutí, dvě urgence výkonu rozhodnutí o předběžném opatření, dvě oznámení o nerespektování povinnosti uložené nadřízeným správním úřadem, jednu žalobu na nečinnost správního orgánu dle § 79 a násl. soudního řádu správního a jeden podnět veřejnému ochránci práv k přešetření postupu správních orgánů v předmětném řízení. Ze závěrečné zprávy ombudsmana plyne zcela jednoznačný závěr o pochybení správních úřadů v předmětném řízení.

8. Žalobce má za to, že na popisovaná správní řízení zcela dopadá Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011 (dále jen„ Stanovisko“), když těmito řízeními bylo dotčeno vlastnické právo žalobce (přístup k nemovitostem v jeho vlastnictví). Neúměrně dlouhé řízení žalobci způsobilo nemajetkovou újmu, jejíž výši vyčísluje v souladu se závěry Stanoviska na částku 155 000 Kč, když k základní částce ve výši 20 000 Kč za rok (pro první dva roky snižuje tuto částku o polovinu) přičítá dalších 50%, když umístěním nedovolené pevné překážky na VPÚK existující od nepaměti došlo k absolutnímu zamezení přístupu motorovými i bezmotorovými vozidly k nemovitosti ve spoluvlastnictví žalobce, vedením náročného správního řízení bylo značně zasaženo rovněž do majetkové sféry žalobkyně a do psychiky žalobce, jenž vede již mnoho let„ boj s větrnými mlýny“, do nějž vstoupil namísto svých rodičů, kteří bohužel i vlivem stresu a psychického vypětí z probíhajícího řízení již v jeho počátcích zesnuli, a zároveň je nucen dopravovat se do své nemovitosti pěšky včetně technického zajištění a zásobování nemovitosti, nehledě na značné riziko spojené s dopravní nedostupností nemovitosti pro složky integrovaného záchranného systému apod., přičemž současně ve věci tvrdí závažné pochybení správních úřadů, které nejenže ve věci nepostupovaly řádně, ale také úmyslně ignorovaly vykonatelná předběžná opatření v průběhu řízení manželům [příjmení] uložená. Samotné řízení o odstranění pevné překážky bylo ve smyslu § 44 odst. 1 správního řádu zahájeno doručením žádosti účastníků (včetně žalobkyně) o nařízení odstranění nedovolené pevné překážky z účelové komunikace věcně a místně příslušnému MÚ [obec], k němuž došlo dne 27. 1. 2014, a dosud nebylo pravomocně ukončeno, trvá tedy nejméně 8 let a 8 měsíců, pro žalobce v délce přes 8 let. Před podáním žaloby žalobce svůj nárok uplatnila u Ministerstva dopravy spravedlnosti dopisem ze dne 2. 3. 2021 Ministerstvo dopravy nárok žalobkyně odmítlo dopisem ze dne 30. 7. 2021.

9. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že zejména nesouhlasí s názorem, že na toto řízení dopadá Stanovisko, neboť předmětem tohoto řízení je ochrana veřejného subjektivního práva (užívání veřejně přístupné cesty), které vzniká při splnění zákonných podmínek předem neurčenému okruhu uživatelů přímo ze zákona. Pokud Stanovisko na posuzovaný případ nedopadá, soud by se měl zabývat jednotlivými průtahy, které ovšem žalobce musí tvrdit, což nečiní. Pokud by soud dospěl k závěru, že na věc lze aplikovat čl. 6 Úmluvy, pak namítá, že předmětem správního řízení byla skutkově složitá věc, žalobce nemá v nemovitosti [adresa] trvalý pobyt, slouží pouze k rekreačním účelům. Žalovaná nesouhlasí s navýšením základní částky na 20 000 Kč za rok ani s dalším navýšením tak, jak je žalobcem požadováno.

10. Vedlejší účastník ad a) [územní celek] [anonymizováno] [příjmení], ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce se měl ve věci především domáhat zřízení práva nezbytné cesty v civilním řízení,znepřístupnění původní cesty vedoucí přes pozemek ve vlastnictví manželů [příjmení] nemělo žádný zásadní vliv na provoz jeho rekreační nemovitosti. Běžným osobním automobilem se po inkriminované cestě nebylo možno dostat ani před rokem 2014 a bylo nutno použít automobil terénního typu. Tento stav platí v zásadě dosud.

11. Vedlejší účastník ad b) [územní celek] ve svém vyjádření k žalobě zásadně namítal, že nebyly splněny judikatorně vymezené podmínky použitelnosti čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“) na délku správního řízení, když deklaratorní rozhodnutí vedlejšího účastníka nemohlo mít vliv na existenci či rozsah vlastnického práva žalobkyně a už vůbec nemohlo její vlastnické právo omezit, neboť [stát. instituce] jako silniční správní úřad rozhodoval v řízení o určení právní povahy cesty, v řízení o odstranění pevné překážky nijak nefiguroval. Výsledkem řízení o určení právní povahy cesty je rozhodnutí deklaratorního charakteru, které nijak nekonstituuje práva ani povinnosti a nemá na existenci VÚPK, která vzniká při splnění předem definovaných znaků a při jejich ztrátě zaniká, žádný vliv (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20. Dále má za to, že se jedná především o sousedský spor, který by měl být řešen v rovině soukromého práva. Manželé [příjmení] v rámci smírného řešení sporu vybudovali na svém pozemku novou spojnici na VÚPK nacházející se nad jejich pozemky, ze které žadatelé o odstranění pevné překážky obsluhují své nemovitosti. Tuto alternativní cestu začali někteří z žadatelů, včetně žalobce, i užívat. Žalobce tak neztratil přístup ke svým nemovitostem, může je obsluhovat i motorovými vozidly.

12. Soud provedl dokazování těmito listinnými důkazy: výpis z [list vlastnictví] pro k.ú. [část obce], dědické usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, č.j. 27 D 1261/2014-70, z nichž zjistil, že žalobce je vlastníkem podílu o velikosti ideální 1/5 na pozemku parc. č. st. [číslo], trvalý travní porost o výměře 3494 m2, pozemku parc. č. st. 409, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 140 m2, jehož součástí je stavba [adresa] (rodinný dům), pozemku parc. [číslo] ostatní plocha o výměře 1585 m2, pozemku parc. [číslo] trvalý travní porost o výměře 1658 m2 a pozemku parc. [číslo] ostatní plocha o výměře 921 m2, vše zapsáno na [list vlastnictví] v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], Katastrální pracoviště Trutnov, pro [katastrální uzemí]. Vlastnictví ideálního podílu k nemovitostem žalobce nabyl z titulu dědického práva po svých rodičích, p. [celé jméno žalobce], zemř. dne 19. 7. 2014 a své matce [celé jméno žalobce], zemř. dne 27. 12. 2014.

13. Dále soud zjistil ze správního spisu Městského úřadu Špindlerův Mlýn ve věci odstranění nedovoleně umístěné pevné překážky z veřejně přístupné účelové komunikace sp. zn. Vyst 2014, správního spisu Městského úřadu Špindlerův Mlýn pod sp. zn. Vyst Mik/65/2015, [stát. instituce] sp. zn. ORM/2585/2017 a [stát. instituce] nad [příjmení] pod sp. zn. [číslo] – [rok] ve věci určení právní povahy cesty, spisu [název soudu] sp. zn. 30 A 35/2020 - rozhodnutí [název soudu] sp. zn. 30A 35/2020), že k nemovitostem žalobce vede veřejně přístupná účelová komunikace, a to částečně též přes pozemky žalobce parc. [číslo]. V roce 2014 na této příjezdové cestě, v části, která vede po jejich pozemku, vybudovali manželé [jméno] a Mgr. [jméno] [příjmení] překážku v podobě navážky zeminy Městským věci určení právní povahy cesty). Dne 27. 1. 2014 rodiče žalobce spolu s dalšími vlastníky sousedních nemovitostí (manželé [celé jméno žalobce], prof. [příjmení] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] [obec] z.s.) podala podnět k Městskému úřadu Špindlerův Mlýn, aby zahájil řízení o odstranění nedovolené překážky na komunikaci vedoucí přes pozemek p. [číslo] st. [parcelní číslo] v k. ú. [ulice], obec Špindlerův Mlýn, ve vlastnictví pana [jméno] [příjmení] a paní [jméno] [příjmení] (dále jen„ veřejně přístupná účelová komunikace“ nebo„ VÚPK“), znemožňující přístup vlastníků ke jejich nemovitostem. Dne 4. 3. 2014 MÚ [obec] zahájil řízení o odstranění pevné překážky na VÚPK a dne 19. 3. 2014 ve věci vydal meritorní rozhodnutí, kterým nařídil manželům [příjmení] nepovolenou překážku odstranit. K podanému odvolání Krajský úřad [územní celek] svým rozhodnutím ze dne 20. 5. 2014 rozhodnutí prvoinstančního orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozhodnutím ze dne 17. 6. 2014 Městský úřad Špindlerův Mlýn řízení přerušil do vyřešení předběžné otázky právní povahy komunikace, na které byla překážka umístěna. Žalobce se stal účastníkem řízení jako procesní nástupce svého zemřelého otce dne 19. 7. 2014, přičemž, 14. v řízení ve věci určení právní povahy komunikace vedené před Městským úřadem Špindlerův Mlýn (17. 6. 2014 – 19. 10. 2016) podle §142 správního řádu zahájil Městský úřad Špindlerův Mlýn dne 16. 6. 2014. Dne 19. 6. 2014 MU [obec] vydal předběžné opatření, kterým manželům [příjmení] nařídil zdržet se provádění prací a úprav. Žalobce se stal účastníkem řízení jako procesní nástupce svého zemřelého otce dne 19. 7. 2014. Dne 22. 10. 2014 žalobkyně a další účastníci urgovali vyřízení věci. Dne 16. 1. 2015 MÚ [obec] vydal ve věci meritorní rozhodnutí, kterým určil, že dotčená komunikace je veřejně přístupnou účelovou komunikací. Toto rozhodnutí následně zrušil odvolací orgán – Krajský úřad [územní celek] – svým rozhodnutím ze dne 25. 3. 2015. Dne 4. 9. 2015 se konalo místní šetření. Dne 26. 10. 2015 podal žalobce a ostatní účastníci stížnost na nečinnost správního orgánu. Dne 30. 11. 2015 MÚ [obec] vydal předběžné opatření, kterým nařídil manželům [příjmení] zdržet se provádění prací a navrátit komunikaci do předešlého stavu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 19. 2. 2016. Dne 19. 5. 2016 MÚ [obec] vydal meritorní rozhodnutí, kterým určil, že předmětná komunikace je VPÚK. I toto rozhodnutí bylo dne 26. 7. 2016 zrušeno Krajským úřadem [územní celek] jakožto odvolacím orgánem. Dne 16. 9. 2016 žalobkyně spolu s dalšími účastníky řízení požádala o vydání opatření proti nečinnosti. Dne 19. 10. 2016 Krajský úřad [územní celek] rozhodl, že MÚ [obec] je ve věci nečinný a pověřil vyřízením věci [stát. instituce], 15. v řízení vedeném před [stát. instituce] (19. 10. 2016 – 30. 1. 2019), [stát. instituce] ve věci vydal první meritorní rozhodnutí dne 22. 8. 2017, kterým určil, že komunikace není veřejně přístupnou účelovou komunikací. Toto rozhodnutí bylo dne 30. 10. 2017 zrušeno Krajským úřadem [územní celek] pro nepřezkoumatelnost a věc vrácena orgánu prvního stupně k doplnění dokazování. Dne 7. 12. 2017 žalobce a další účastníci správního řízení podali stížnost na nečinnost MU [obec]. Dne 20. 2. 2018 MÚ [obec] rozhodl, že komunikace není veřejně přístupnou účelovou komunikací, neboť v daném území existuje alternativní přístupová cesta. I toto rozhodnutí bylo zrušeno Krajským úřadem [územní celek], dne 30. 4. 2018, z důvodu nesprávného vyhodnocení důkazu svědčícího ve prospěch alternativní přístupové cesty, a věc vrácena MÚ [obec] k dalšímu řízení. Dne 20. 6. 2018 žalobce a další účastníci správního řízení podali opětovně žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti MÚ [obec]. Dne 11. 7. 2018 Krajský úřad [územní celek] vydal příkaz, aby MÚ [obec] vydal rozhodnutí do 20. 7. 2018 a současně bezodkladně provedl výkon předběžného opatření. Dne 17. 7. 2018 MÚ [obec] zrušil nařízené předběžné opatření. Podáním ze dne 1. 8. 2018 žalobkyně a další účastníci oznámili nerespektování příkazu Krajského úřadu [územní celek] ze dne 11. 7. 2018. Dne 15. 8. 2018 Krajský úřad [územní celek] lhůtu pro vydání rozhodnutí prodloužil do 31. 8. 2018. Dne 3. 9. 2018 žalobce a další účastníci oznámili nerespektování příkazu Krajského úřadu [územní celek] ze dne 15. 8. 2018. Dne 2. 10. 2018 Krajský úřad [územní celek] urgoval MÚ [obec] ke sdělení opatření přijatých proti k jeho opakované nečinnosti. Dne 1. 11. 2018 MÚ [obec] rozhodl, že předmětná komunikace není veřejně přístupnou účelovou komunikací, neboť nesplňuje požadavek nezbytné komunikační potřeby. Toto rozhodnutí bylo také zrušeno, a to rozhodnutím Krajského úřadu [územní celek] ze dne 30. 1. 2019, kdy tento současně rozhodl o přikázání věci k vyřízení [stát. instituce] nad [příjmení] z důvodu opakovaného nedodržení lhůt pro vydání rozhodnutí (a podjatosti úředních osob), 16. aby v řízení před [stát. instituce] nad [příjmení] (30. 1. 2019 – 18. 12. 2019), po přidělení věci [stát. instituce] nad [příjmení] provedl dokazování (výslechy svědků, místní šetření). Dne 5. 6. 2019 žalobce a ostatní účastníci řízení požádali o nařízení výkonu pravomocného předběžného opatření, které bylo vydáno dne 20. 11. 2015 MU [obec] pod č. j. [spisová značka] [číslo] ve znění rozhodnutí Krajského úřadu [územní celek] ze dne 18. 2. 2016. Uvedené MÚ [obec] dne 6. 6. 2019 odmítl s poukazem, že je třeba zjistit, zda zjištěný skutkový stav stále trvá, za kterýmžto účelem je nařízeno místní šetření na 17. 6. 2019, když dříve toto nebylo s ohledem na zimní období možné. Dne 4. 7. 2019 MÚ [příjmení] [příjmení] účastníkům správního řízení oznámil, že při místním šetření byla zjištěna existence alternativní cesty, kterou pan [příjmení] nabídl k veřejnému užívání, a účastníci vyjádřili souhlas k pokusu o smírné řešení věci. S tímto závěrem ovšem žalobce ani další účastníci nesouhlasili a proto dne 11. 7. 2019 žalobce a další účastníci požádali Krajský úřad [územní celek] o uplatnění opatření proti nečinnosti správního orgánu při výkonu rozhodnutí. Dne 30. 7. 2019 Krajský úřad [územní celek] přikázal [stát. instituce] nad [příjmení], aby ve věci vydal meritorní rozhodnutí do 31. 8. 2019. Dne 3. 9. 2019 žalobce a ostatní účastníci správního řízení opětovně požádali o uplatnění opatření proti nečinnosti správního orgánu při vydání rozhodnutí. [stát. instituce] [anonymizováno] [příjmení] pokračoval v provádění dokazování, dne 26. 9. 2019 Krajský úřad [územní celek] vydal MÚ [obec] příkaz meritorně ve věci rozhodnout nejpozději do 2. 10. 2019 MÚ [obec] ve věci meritorně rozhodl dne 1. 10. 2019 se závěrem, že komunikace není veřejně přístupnou účelovou komunikací. Dne 17. 12. 2019 Krajský úřad [územní celek] toto rozhodnutí změnil tak, že určil, že komunikace je veřejně přístupnou účelovou komunikací. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 12. 2019. V následném správním řízení soudním [název soudu] tento závěr potvrdil.

17. Dále soud zjistil z těchto listinných důkazů: rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30A 98/2020-90, rozhodnutí MU [obec] č.j. Vyst/jeb/8 2014 o nařízení odstranění pevné překážky, oznámení o nerespektování příkazu ze dne 12. 4. 2022, urgence vydání rozhodnutí ze dne 11. 4. 2022 a odpověď ze dne 12. 4. 2022 – emailové zprávy, příkaz Krajského úřadu [územní celek] ze dne 18. 3. 2022, oznámení o pokračování řízení o odstranění pevné překážky ze dne 16. 3. 2022, žádost u uplatnění opatření proti nečinnosti MÚ [obec] z 25. 2. 2022, urgence vydání nového rozhodnutí ve věci ze dne 7. 1. 2022, urgence vydání nového rozhodnutí ze dne 7. 12. 2021, že dne 23. 1. 2020 žalobce a další účastníci podali návrh na pokračování v řízení o odstranění pevné překážky. Dne 4. 7. 2020 Městský úřad Špindlerův Mlýn vydal rozhodnutí, který nařídil odstranění pevné překážky, přičemž toto rozhodnutí bylo dne 16. 9. 2020 potvrzeno Krajským úřadem [územní celek] a nabylo právní moci dne 28. 9. 2020. K podané správní žalobě Krajský soud v Hradci Králové pravomocné rozhodnutí MÚ [obec] ze dne 4. 7. 2020 a pravomocné rozhodnutí Krajského úřadu [územní celek] ze dne 16. 9. 2020 dne 9. 11. 2021 zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. V mezidobí žalobce a další účastníci opět urgovali nařízení výkonu pravomocného předběžného opatření vydaného MÚ [obec] dne 20. 11. 2015. Dne 7. 1. 2022 žalobce a další účastníci požádali MÚ [obec] o vydání meritorního rozhodnutí. Dne 16. 3. 2022 MÚ [obec] vydal oznámení o pokračování v řízení o odstranění pevné překážky. Dne 18. 3. 2022 Krajský úřad [územní celek] přikázal správnímu orgánu prvního stupně vydat rozhodnutí do 4. 4. 2022 MÚ [obec] ve věci naposledy rozhodl dne 13. 4. 2022 tak, že nařídil odstranění pevné překážky. Proti tomuto rozhodnutí podali manželé [příjmení] dne 17. 5. 2022 odvolání, řízení je tak stále neskončeno.

18. K otázce existence alternativní přístupových cest se vyjádřil Krajský úřad [územní celek] svým přípisem ze dne 1. 11. 2021 tak, že alternativní přístupové cesty k nemovitostem žalobce pro pěší sice existují (chodník [anonymizováno], cesta [ulice] [anonymizováno], cesta zbudovaná manžely [příjmení]), tyto cesty však nelze užívat k jízdě běžnými motorovými vozidly (vyjádření Krajského úřadu [územní celek] ze dne 1. 11. 2021). Dále ze sdělení Správy Krkonošského národního parku podané v řízení vedeném Okresním soudem v Trutnově pod sp. zn. 19 C 222/2021 ze dne 11. 2. 2022 soud zjistil, že v období let 2014 – 2019 bylo povolení k vjezdu na území KRNAP vydáno pouze k nemovitosti [adresa] (sv. [příjmení] [příjmení]), k nemovitostem [adresa], [adresa] a [adresa] žádné povolení vydáno nebylo, přičemž Správa KRNAP neeviduje žádné zamítnuté žádosti v této věci. Podle ust. §16 odst. 2 písm. l) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je vjezd vozidel vlastníků a nájemců nemovitostí na území KRNAP v souvislosti s jejich užíváním povolen, tzn., že vlastníci výše uvedených nemovitostí mohou vyjíždět ke svým nemovitostem v souvislosti s jejich užíváním na základě zákona výjimky a nemusí od zprávy KRNAP požadovat doklad k vjezdu na území KRNAP.

19. Dopisem ze dne 2. 3. 2021 žalobce uplatnil svůj nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy u Ministerstva dopravy ČR (viz dopis ze dne 2. 3. 2021). Ministerstvo dopravy se k žádosti žalobce vyjádřilo dopisem ze dne 29. 7. 2021, kterým jeho nárok odmítlo (sdělení žalovaného státu ze dne 29. 7. 2021).

20. Z ortofotomapy odbočky z hlavní silnice [číslo] [obec] – [obec] a z mapy trasy žalobce od parkoviště k nemovitosti s vyznačením převýšení ze serveru [webová adresa], soud zjistil, že převýšení mezi možným parkováním a nemovitostí žalobce dosahuje cca 100 výškových metrů na 500 metrech, což je vzdálenost mezi možným místem parkování a nemovitostí žalobce.

21. Z důkazů ohledně úhrady za sekání luk soud zjistil, že historicky byla VPÚK užívána pro účely obslužnosti rekreačních nemovitostí nad nemovitostí nyní vlastněnou manželi [příjmení]. Z prohlášení [jméno] [příjmení] ze dne 22. 7. 2015 soud zjistil, že v letech 1998 – 2006 používal VPÚK pro zásobování chaty [anonymizováno] a pro manžele [příjmení] jako sousedkou výpomoc. Jako dopravní prostředek měl k dispozici SUV [anonymizována dvě slova] a později [anonymizována dvě slova].

22. Soud dále vyslechl svědka, vlastníka sousedící nemovitosti [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], z jehož výslechu zjistil, že je vlastníkem sousedních nemovitostí a také účastníkem správních řízení o odstranění pevné překážky a určení právní povahy cesty. Svědek potvrdil, že rodinu [příjmení] zná od roku 1966, sám vlastní nemovitost cca o 200 metrů níže pod nemovitostí [anonymizováno]. S [anonymizováno] udržuje přátelský vztah, jeho děti se se žalobcem a jeho bratrem skamarádili, svědek a členové rodiny [příjmení] na chalupu dříve hodně jezdili, což se změnilo s umístěním pevné překážky v roce 2014 a zhoršenou obslužností chalupy. VPÚK byla užívání k zásobování všech čtyř chalup, které jsou v lokalitě umístěny od nepaměti. Asi v roce 1995 si [celé jméno žalobce] pořídili terénní vůz [anonymizováno], který si půjčovali, podle toho, kdo zrovna k chalupě jel, sousedská výpomoc fungovala. V současné době své vozy nechávají na parkovišti u hotelu [anonymizováno], žalobce vlastní skútr, kterým v případě potřeby svědka dopraví na jeho chalupu. V posledních letech návštěvy chalupy ubyly a naposledy si svědek pamatuje, že se na horách s [anonymizováno] setkali o vánočních prázdninách. Setkávají se však v [obec] a vzájemně se o otázkách spojených s příjezdovou cestou a návštěvami chalup konzultují.Provizorně zbudovanou cestu [anonymizováno] považuje za„ černou“ a nelegální a proto ji neužívá, zda tak činí žalobce, neví. Během těchto událostí si na nějaký čas pořídil tzv. povolenku, ač je vlastníkem rekreační chalupy v KRNAPu. Svá skutková zjištění soud opřel o výše uvedené shodné či nesporné tvrzení účastníků, jakož i o shora uvedené listinné důkazy, o jejichž pravosti a věcné správnosti neměl žádných pochybností. Soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci se plně shoduje s výše uvedenými skutkovými zjištěními soudu, a z tohoto důvodu soud odkazuje na výše uvedené.

23. Po právní stránce lze věc posoudit takto:

24. Stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. za škodu způsobenou při výkonu státní moci, přičemž tato škoda může být způsobena nesprávným úředním postupem, který je podle § 13 odst. 1 zákona dán rovněž v případě, že nedošlo k učinění úkonu nebo vydání rozhodnutí zákonem stanovené (věta druhá) nebo v přiměřené (věta třetí) lhůtě. Odpovědnost státu za škodu je odpovědností objektivní, tedy odpovědností, která nastává bez ohledu na zavinění.

25. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 zákona se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 31a odst. 3 zákona v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k (i) celkové délce řízení, (ii) složitosti řízení, (iii) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, (iv) postupu orgánů veřejné moci během řízení a (v ) významu předmětu řízení pro poškozeného.

26. Za účelem sjednocení rozhodovací praxe a urychlení rozhodovacího procesu v řízení o přiznání nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení spadající pod ustanovení čl. 6 Úmluvy (a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny) Nejvyšší soud ČR vydal stanovisko pod č. j. Cpjn 206/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu jako R 58/2011 (dále jen„ Stanovisko“), vztahující se k posuzování jednotlivých aspektů vážících se k porušení ust. §13 odst. 1 ve spojení s ust. § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. V prvé řadě je proto nutné posoudit, zda konkrétní řízení, jehož nepřiměřená délka je napadána, spadá pod dikci čl. 6 odst. 1 Úmluvy (a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny) a lze na ni aplikovat závěry vyplývající ze Stanoviska. Rozlišením případů, které spadají pod ust. čl. 38 odst. 1, 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy se zabývá početná judikatura vyšších soudů. Tak např. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí č.j. 30 Cdo 1174/2016-230 konstatoval, že ESLP v obecné rovině připouští aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy i na správní řízení, jestliže v něm jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a jestliže je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, soukromoprávní povahy.

27. Jelikož v daném případě je posuzována přiměřenost délky správního řízení, je třeba pro účely aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy a z této Úmluvy vycházejícího Stanoviska nejdříve zodpovědět následující otázky: 1) Jde zde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku? 2) Má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu? 3) Je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní) povahy? Tento závěr vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 344/2014-19. Pouze v případě, že výsledek správního řízení pro civilní práva a závazky účastníků je určující, neboli týká-li se jejich existence rozsahu nebo podmínek výkonu, je možné Stanovisko aplikovat.

28. V posuzované právní věci žalobce tvrdí nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřeně dlouhého vedení řízení o odstranění pevné překážky na příjezdové komunikaci, která, jak bylo ve správním řízení uzavřeno, tvoří jedinou příjezdovou cestu k nemovitostem ve vlastnictví žalobkyně (sjízdnou běžnými motorovými vozidly) a existuje od nepaměti. Výsledek tohoto řízení tak má přímý vliv na výkon práva soukromoprávní povahy (vlastnictví nemovitostí).

29. Pokud žalovaná odkazuje na závěry uvedené v rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 64/2018 – 131 ze dne 11. 4. 2018, soud uvádí, že v odkazované právní věci Městský soud v Praze neshledal aplikovatelnost čl. 6 Úmluvy na správní řízení, které se týkalo určení právní povahy komunikace ležící na pozemku sousedícím s žalobkyní, přičemž žalobkyně v tomto jiném řízení ani netvrdila existenci veřejně přístupné účelové komunikaci k nemovitostem v jejím vlastnictví existující od nepaměti. Na rozdíl od žalovanou odkazovaného řízení, se řízení projednávané v této věci týká odstranění překážky bránící žalobkyni v užívání jediné příjezdové cesty k nemovitostem v jejím vlastnictví, existující od nepaměti. Řízení o určení právní povahy této cesty je v tomto ohledu tzv. řízením vedlejším, do jehož vyřešení bylo hlavní řízení (řízení o odstranění pevné překážky) přerušeno.

30. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v daném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení o odstranění pevné překážky, když toto řízení ve vztahu k žalobci dosud trvá (ke dni vydání tohoto rozsudku ještě nebylo pravomocně skončeno) téměř 8 let (2 915 dnů). Za počátek řízení soud považuje den, kdy se žalobce stal procesním nástupcem svého zemřelého otce, tedy 19. 7. 2014. Konec lhůty soud ztotožnil s datem vydání tohoto rozhodnutí, tedy 23.8 2022, když předmětné správní řízení dosud neskončilo a soud rozhoduje dle stavu existujícího v době vydání rozhodnutí (§154 o.s.ř.). Do této doby pak soud započítává i délku způsobenou přerušením řízení po dobu od 17. 6. 2014 do 18. 12. 2019, kdy probíhalo řízení o předběžné otázce určení právní povahy předmětné komunikace, přičemž tato byla vyřešena právní mocí rozhodnutí Krajského úřadu [územní celek] ze dne 17. 12. 2019.

31. Dle Stanoviska zakládá nesprávný úřední postup spočívající v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě sám o sobě vyvratitelnou domněnku o vzniku imateriální újmy, kdy žalobce je povinen vznik újmy pouze tvrdit, ale již ho nemusí prokazovat. Má se za to, že újma spočívá v nejistotě, které byl v průběhu řízení účastník vystaven. Nad rámec této základní premisy žalobce tvrdí, že je obyčejný občan, milovník přírod a chalupář, není byrokrat, prostředí úřadů a soudů mu není vlastní, je mu krajně nepříjemný konstantní kontakt s úřady a neustálá potřeba komunikace s advokáty. Žalobce se jako účastník posuzovaného správního řízení pouze pokouší o obnovu dřívějšího pokojného stavu a vnímá tedy jako citelnou újmu už samotnou skutečnost, že je nucen svůj postoj v uplynulých letech neustále a bezvýsledně obhajovat před žalovanou a jí podřízenými úřady. Psychické vyčerpání vedením nekonečného správního řízení je již pro žalobce těžko únosné, nemluvě o finanční náročnosti procesní obrany v takovém řízení. Nebýt dlouho vedeného správního řízení, nemusel by být zásadně omezen ve svém osobním životě, ani nemusel investovat finanční prostředky v řádech desítek až stovek tisíc Kč do právního zastoupení proti libovůli úřadů.

32. Dle názoru soudu zadostiučinění ve formě pouhého konstatování porušení práva by v daném případě nebylo dostačující a je tedy třeba poskytnout zadostiučinění v peněžité formě.

33. Při stanovení výše peněžitého zadostiučinění soud vycházel z principů obsažených ve výše uvedeném Stanovisku, kdy vzal za základ částku ve výši 17 000 Kč (s ohledem na zvýšenou míru inflace zejména v posledních dvou letech před vydáním tohoto rozhodnutí – srov. např. internetové stránky Českého statistického úřadu https://www.czso.cz/csu/czso/mira_inflace a též na dobu trvání stále neskončeného řízení), za rok trvání řízení, kdy za první dva roky řízení přiznal částku o polovinu nižší, základní částka peněžitého zadostiučinění za celou dobu řízení proto činí 119 000 Kč. Tuto částku je dále možno snížit či zvýšit v závislosti na zjištěných okolnostech případu vztahujících se ke kritériím uvedeným ve Stanovisku. Vzhledem ke složitosti řízení, když hlavní i vedlejší řízení opakovaně probíhala na více instancích, včetně soudního přezkumu, soud základní částku nesnížil a naopak ji základní částku navýšil o 20 % tj. o 23 800 Kč) tj. na 142 800 Kč za postup orgánů, kdy v řízeních docházelo k opakovaným nedůvodným průtahům, kvůli kterým bylo projednání delegováno postupně na dva další prvoinstanční orgány, přičemž po celou dobu žalobkyně projevovala snahu o rychlý postup ve věci, vyřízení urgovala prostými přípisy i za pomoci procesních prostředků (stížnost na nečinnost, stížnost k veřejnému ochránci práv). Překračovány byly nejen lhůty zákonné, ale i lhůty k provedení úkonu (vydání rozhodnutí, výkon předběžného opatření) nařízené nadřízeným správním orgánem ke stížnostem účastníků. Ve věci pravomocného usnesení o nařízení předběžného opatření z 20. 11. 2015 nedošlo po celou dobu řízení k výkonu tohoto rozhodnutí. Správní orgány první instance v některých případech nerespektovaly právní názor nadřízeného orgánu, jejich rozhodnutí byla v jednotkách případů rušena a vracena pro nepřezkoumatelnost. Jak vyplývá ze zprávy ombudsmana, nedůvodných průtahů se dopouštěl i Krajský úřad [územní celek], když rušil prvoinstanční rozhodnutí, ačkoli v určité fázi řízení již měl dostatek skutkových zjištění, aby mohl ve věci meritorně rozhodnout. O dalších 10% (o 11 900 Kč) pak soud navýšil základní částku z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobce. Z důvodu dlouhotrvajícího řízení je žalobce stále udržován v napětí ohledně nejistého výsledku řízení, což fakticky znemožňuje možnost psychicky se vyrovnat i s případným negativním výsledkem řízení, což pochopitelně nepříznivě zasahuje i do osobního života žalobce. Zvýšená frustrace je též dovozována ze skutečnosti, že správní orgány prvního stupně nijak nereflektovaly na opakované urgence účastníků, což zvyšuje pocit frustrace účastníka z dlouhotrvajícího řízení, takže celková výše nemajetkové újmy vyjadřuje částku 154 700 Kč. V této části nároku tedy soud návrhu žalobce vyhověl, a to včetně zákonných úroků z prodlení jdoucích ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty k dobrovolnému plnění, ve zbývající části nárok žalobce spolu s příslušenstvím zamítl. Pokud jde o tvrzenou tzv. sdílenou újmu, žalovaná v řízení nijak neprokazuje, že by žalobce svou frustraci z dlouhotrvající jakkoli sdílel se svým bratrem a v tomto rozsahu by jeho újma byla zmenšena.

34. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 3 o.s.ř., žalobce měl neúspěch v marginální části řízení.

35. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2448/2014, ze dne 17. 2. 2015) sestávající z částky 3 100 Kč za každý z devíti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, uplatnění nároku vůči státu, podání žaloby, repliky k vyjádření žalované, vedlejšího účastníka, 2 x doplňující vyjádření, 2 x účast na jednání) včetně devíti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 30 600 Kč (náhrada za úkony dle paušální odměny) ve výši 6 426 Kč dle § 137 odst. 3 o.s.ř. S ohledem na ust. § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb..