30 C 51/2022-144

Rubrum

Okresní soud v Trutnově rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Řezníčkovou ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce] b) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa žalobkyně] oba zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] se sídlem [adresa] proti žalovaným: 1. [anonymizováno] [země], [anonymizováno], [IČO] se sídlem [adresa žalované] 2. [země] - [anonymizována tři slova], [IČO] se sídlem [adresa žalované] o určení vlastnického práva takto:

Výrok

I. Určuje se, že žalobce a) a žalobkyně b) jsou spoluvlastníky nemovitých věcí, každý s podílem o velikosti celku, a to pozemku [parcelní číslo] o výměře 643 m a pozemku [parcelní číslo] o výměře 60 m v [katastrální uzemí], obci [obec], které jsou vyznačeny v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku [anonymizováno] [číslo] vyhotoveném společností [anonymizováno] [právnická osoba], který je nedílnou součástí tohoto rozsudku.

II. Určuje se, že žalobce a) a žalobkyně b) jsou spoluvlastníky nemovité věci, každý s podílem o velikosti celku, a to pozemku p. č. st. 403, na kterém stojí stavba bez čp/č. ev., v [katastrální uzemí], obci [obec].

III. Žalovaný č. 1 je povinen nahradit žalobcům náklady řízení 20.518 Kč k rukám zástupce žalobců [příjmení] [jméno] [příjmení] do 3 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaný č. 2 je povinen nahradit žalobcům náklady řízení 20.518 Kč k rukám zástupce žalobců [příjmení] [jméno] [příjmení] do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci se žalobou doručenou soudu dne 17. 2. 2022 domáhali vydání rozsudku uvedeného ve výroku. K odůvodnění uvedli, že žalobce i žalobkyně jsou každý vlastníkem podílu o velikosti na pozemku [parcelní číslo] a pozemku p. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je stavba rodinného domu [parcelní číslo], v [katastrální uzemí], obci [obec]. Spoluvlastnické podíly žalobci nabyli na základě dědictví po svých rodičích, kteří je získali na základě rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání a navazující kupní smlouvy ze dne 10. 9. 1966 mezi rodiči žalobců a Československým státem jednajícím prostřednictvím Domovní správy [obec]. Nemovitosti jsou již od okamžiku jejich převzetí ze strany rodičů žalobců, tedy již od roku 1966, užívány a drženy v rozsahu vymezeném v nákresu užívání, který byl přiložen k žalobě. Tímto rozsahem užívání je však zasahováno do sousedních pozemků, a to pozemku p. [číslo] jehož vlastníkem je žalovaný [číslo] do pozemků p. [číslo] p. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je stavba vystavěná žalobcem, ve vlastnictví žalovaného č.

2. U dotčených pozemků žalovaných tak docházelo a stále dochází v rozsahu zobrazeném v nákresu užívání k dlouhodobému výkonu držby, jak právních předchůdců žalobců, tedy jejich rodičů, tak následně samotných žalobců, a to v dobré víře dle toho jak došlo k předání domu [adresa] a okolních pozemků v roce 1966 O tom, že žalobci užívají i pozemky, které mají v katastru nemovitostí zapsané jiné vlastníky (tj. žalované), se žalobci dozvěděli až na základě geodetických prací, které proběhly před necelými 4 lety. Právní předchůdci žalobců, tedy jejich rodiče, o této skutečnosti zjevně nevěděli vůbec, a to především proto, že v katastru nemovitostí byla až do provedení zmíněných geodetických prací nesprávně zanesena budova [adresa], kdy proto z katastru nemovitostí nebylo možné rozpoznat, že hranice pozemku končí hned za touto budovou. Tato skutečnost nebyla zjištěna ani v rámci dědických řízení, v rámci kterých spoluvlastnické podíly na pozemcích [parcelní číslo] a p. č. st. [anonymizováno] v katastrálním území Souvrať nabyl nejprve žalobce, a následně i žalobkyně. Právní předchůdci žalobců nabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům v roce 1966, a již od počátku je užívali v rozsahu vymezeném v nákresu užívání. Vzhledem uvedenému mají žalobci za to, že ze strany jejich právního předchůdce, tedy jejich otce, došlo k vydržení částí dotčených pozemků p. [číslo] p. [číslo] celého pozemku p. č. st. [anonymizováno], a žalobcům proto v současné chvíli svědčí k těmto vydrženým pozemkům vlastnické právo. Naléhavý právní zájem na určení vyžadovaný § 80 o.s.ř. je dán již samotnou existencí rozporu ve vlastnictví předmětných nemovitostí podle stavu vyplývajícího ze zápisů v katastru nemovitostí a podle stavu skutečného.

2. Žalovaný [číslo] ve vztahu k lesnímu pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí], který je ve vlastnictví České republiky s právem hospodařit pro žalovaného [číslo] navrhl zamítnutí žaloby. Namítal neurčitost uplatněného nároku, kdy žalobci se domáhají určení vlastnictví„ vymezených částí“ pozemků. Předmětem prodeje manželům [příjmení] na základě smlouvy z 10. 9. 1966 byl pouze rodinný dům [adresa] v [obec], pozemky do jejich vlastnictví nepřecházely, když jim byly pouze přiděleny do osobního užívání. Držba opírající se o jiný titul, než o vlastnické právo, není pro nabytí vlastnictví vydržením podstatná. Žalovaný [číslo] poukázal na ustanovení lesního zákona, zakazující provádění terénních úprav, narušování půdního krytu nebo stavbu oplocení v lesích. Podle žalovaného nemohli být žalobci ani jejich předchůdci objektivně v dobré víře, že jim část pozemku náleží, nebyly proto naplněny zákonné podmínky vydržení.

3. Žalovaný č. 2 uvedl, že žalobci ani jejich právní předchůdci dotčené pozemky nikdy do vlastnictví nenabyli. Tvrzení žalobců o dobré víře a užívání pozemků je jednoznačně zpochybněno rozhodnutím o přidělení pozemků do osobního užívání ze dne 13. 1. 1966 a kupní smlouvou ze dne 10. 9. 1966, kde je specifikován předmět koupě pouze na rodinný domek [adresa] v [obec], osada [anonymizováno], stojícího na stavební parcele čkat. [anonymizováno] o výměře 201 m a dále zahrady čkat. [anonymizováno] ve směs kat. území Souvraty, ve vložce [číslo] o výměře 3.365 m. Dotčené pozemky, tedy pozemek [parcelní číslo] který má výměru 931 m, pozemek [parcelní číslo] s výměrou 25 m a pozemek [číslo] s výměrou 1.754 m ve smlouvě uvedeny nejsou. Už samotným porovnáním výměr pozemků, které byly v té době předmětem prodeje a výměry dotčených pozemků je jednoznačně zpochybněná dobrá víra uživatelů. Značný rozdíl všech výměr dotčených pozemků, který činí 2.710 m, nelze za žádných okolností považovat za omluvitelný omyl, který by nebyl všem předchozím uživatelům, včetně žalobců, znám a musel v nich samozřejmě vyvolat pochybnosti o oprávněnosti držby dotčených pozemků. Žalovaný č. 1 popsal okolnosti předcházející zápisu stavby kůlny vystavěné žalobcem a) na pozemku parc. [číslo] do katastru nemovitostí. Uvedl, že účastníci na základě žádosti žalobce z 1. 11. 2018 jednali o pronájmu pozemku parc. [číslo] v katastrální území Souvrať žalobci. Žalobce byl ochoten nájemní smlouvu včetně dohody o zaplacení úhrady za užívání nemovité věci podepsat jen v případě, že nedošlo k vydržení vlastnického práva k pozemku. Žalovaný č. 2 zdůraznil, že pouhé připlocení pozemků nemůže znamenat změnu vlastnického práva. Kupní smlouvou nabyli žalobci pouze pozemky uvedené ve smlouvě, nikoliv pozemky ve vlastnictví žalovaného 1. a žalovaného 2. Kromě kupní smlouvy, kde je jasně stanovena i výměra pozemků, si žalobci mohli ověřit kdykoliv v evidenci nemovitostí nebo v katastru, jaké pozemky nabyli.

4. Žalobci k odstranění neurčitosti žaloby předložili geometrický plán pro rozdělení pozemku xanon [číslo] vyhotovený společností [anonymizováno] [právnická osoba] a ověřený [stát. instituce], [stát. instituce]. Tím upřesnili, že se domáhají určení vlastnictví k pozemku p. [číslo] odděleného z pozemku žalovaného [číslo] p. [číslo] pozemku p. [číslo] odděleného z pozemku žalovaného [číslo] [parcelní číslo]. Setrvali na požadavku určení vlastnictví pozemku č. st. [anonymizováno], který je zastavěn stavbou kolny ve vlastnictví žalobce.

5. Stav vlastnických práv účastníků řízení k dotčeným nemovitým věcem v [katastrální uzemí], obci [obec], zapsaný v katastru nemovitostí, byl zjištěn následovně: Žalobce a) a žalobkyně b) jsou každý vlastníkem podílu o velikosti na pozemku [parcelní číslo] a pozemku p. č. st. 402, jehož součástí je stavba rodinného domu [parcelní číslo]. Žalobce nabyl spoluvlastnický podíl na nemovitostech o velikosti po úmrtí své matky [jméno] [příjmení], [datum narození], zemř. 4. 11. 1987, na základě rozhodnutí o dědictví Státního notářství [obec] sp. zn. D 8/1988 ze dne 13. 6. 1988. Žalobce a žalobkyně nabyli spoluvlastnický podíl na nemovitostech po svém zesnulém otci panu [celé jméno žalobce], [datum narození], zemř. 9. 2. 2003, na základě usnesení Okresního soudu v Trutnově o schválení dědické dohody 18 D -262 2003 ze dne 8. 7. 2003. Žalobce se stal dědicem dalšího podílu na nemovitostech o velikosti , žalobkyně podílu o velikosti . Právní mocí soudního rozhodnutí tj. dnem 5. 8. 2003 se tak žalobci stali rovnodílnými spoluvlastníky společných nemovitostí. S pozemkem ve spoluvlastnictví žalobců [číslo] sousedí pozemky ve vlastnictví České republiky; právo hospodařit s pozemkem [číslo] má žalovaný [číslo] právo hospodařit s pozemkem [číslo] pozemkem č. st. 403 přísluší žalovanému [číslo]. Uvedené skutečnosti byly osvědčeny z příslušných listů vlastnictví a ze sbírky listin katastru nemovitostí (nabývací tituly žalobců) a mezi účastníky jsou nesporné.

6. K okolnostem nabytí nemovitostí právními předchůdci žalobců, tj. rodiči žalobce a) a žalobkyně b), má soud rozhodnutím o přidělení pozemků do osobního užívání ze dne 13. 1. 1966 [značka automobilu] [číslo] - [číslo] za prokázané, že [celé jméno žalobce], [datum narození], a [jméno] [příjmení], [datum narození], byly do osobního užívání za úhradu přiděleny stavební parcela čkat. 89 o výměře 201 m a zahrada čkat. 480 o výměře [číslo] m v katastrálním území Souvrať, které byly ve vlastnictví státu a správě Místního národního výboru v [obec]. V kupní smlouvě uzavřené mezi Československým státem – Domovní správou [obec] a manžely [příjmení] dne 10. 9. 1966, je specifikován předmět koupě rodinný domek [adresa] v [obec], osada [anonymizováno], stojící na stavební parcele [anonymizována dvě slova] o výměře 201 m s tím, že současně jsou do společného osobního užívání manželům [příjmení] předávány stavební parcela [anonymizována dvě slova] a zahrada čkat. 480 a kupující uvedené pozemky přejímají.

7. Mezi účastníky je nesporné, že žalobci jako spoluvlastníci pozemku parc. [číslo] dlouhodobě drží a užívají část pozemku [číslo] část pozemku [číslo] celý pozemek č. st. [anonymizováno], který byl oddělen z pozemku [číslo] je zastavěn kůlnou ve vlastnictví žalobce a). Pozemek parc. [číslo] o výměře 3.473 m plní funkci zahrady u domu [adresa], zahrada je po celém obvodu oplocená. Plot kolem zahrady není postaven přesně na hranicích pozemku parc. [číslo]. K severní části pozemku parc. [číslo] jsou připloceny části pozemků [číslo] o výměře 60 m a pozemku [číslo] o výměře 643 m. Část plotu podél západní strany zahrady nevede po hranici pozemku, ale je posunuta směrem dovnitř pozemku, což znamená, že část pozemku [číslo] o výměře 378 m není oplocená. Na pozemku [číslo] vně plotu se nachází veřejně přístupná cesta. Žalobci ani jejich právní předchůdci nikdy neužívali zahradu jinak (tj. ani v menším ani ve větším rozsahu). Vycházeli z toho, že hranice pozemku náležejícího k domu jsou vymezeny oplocením okolo zahrady.

8. Plot kolem zahrady u domu [adresa] (v době zhotovení plotu nesl dům [adresa]) byl podle tvrzení žalobců vybudován ještě před přidělením pozemků do osobního užívání [jméno] a [jméno] [příjmení]. Soud vedl k době zhotovení plotu dokazování a dospěl k z následujícím zjištěním. Z dopisu manželů [příjmení] komisi pro výstavbu Místního národního výboru v [obec] z 14. 6. 1963 vyplývá, že v rámci plánovaných úprav domku [adresa] na [část obce] požádali mimo jiné o schválení zhotovení oplocení pozemku v rozměru 35 arů (tedy 3.500 m). Potvrzením komise pro výstavbu ze dne 26. 6. 1963 bylo provádění úprav domku povoleno. Uvedeným však nelze mít za prokázané, že plánované oplocení zahrady bylo manželi [příjmení] po schválení žádosti uskutečněno. Soud přihlédl k odhadu rodinného domku [adresa] se stavební parcelou [číslo] pozemkovou parcelou [číslo] v katastrálním území Mostek z 1. 6. 1963 a ze stanovení cen těchto nemovitostí pro účely jejich prodeje ze srpna 1964, které vypracoval předseda komise pro výstavbu MNV [příjmení] [jméno] [příjmení]. V popisu oceňovaného objektu je uvedeno, že domek stojí na stavební parcele č. kat. [anonymizováno] o výměře 201 m, k domu náleží zahrada – louka č. kat. [anonymizováno] o výměře [číslo] m. Domek byl pořízen novostavbou v roce 1933, k zadní straně domu byl přistavěn hospodářský přístavek s rozměry 7,20 x 2,55 m. Kromě zmíněného přístavku nejsou v odhadu a ocenění uvedeny žádné další vedlejší stavby, např. kůlny. Co se týká oplocení, obsahují podklady komise pro výstavbu zmínku pouze o plotu kolem předzahrádky v délce 16,5 m. Ve znaleckém posudku vypracovaném [jméno] [příjmení] dne 29. 2. 1988 pro účely dědického řízení po [jméno] [příjmení], zemřelé dne 4. 11. 1987, je odhadnuto stáří plotu nacházejícího se po obvodu zahrady na 23 let. Znalecký posudek se zmiňuje o vedlejších stavbách náležejících k domu [adresa] a konstatuje, že k severní straně domku byla současně s hlavním objektem v roce 1933 přistavěna přízemní zděná kolna s rozměry 7,15 x 2,55. Ke zděné kolně přiléhá dřevěná kolna postavená podle znalce v roce 1963.

9. Rozdíl mezi údaji v odhadu a ocenění pro stanovení kupní ceny z let 1963 - 1964, a údaji obsaženými v posudku z 29. 2. 1988, vyhodnotil soud tak, že manželé [celé jméno žalobce] převzali do užívání nemovitosti v podobě popsané v podkladech komise pro výstavbu, které byly převzaty do kupní smlouvy z 10. 9. 1966. Co se týká přístavků na severní straně domu, v době převodu na rodiče žalobců existoval pouze hospodářský přístavek postavený společně s domem v roce 1933. Žádná dřevěná kolna přiléhající ke zděné kolně zmíněna není, totéž platí pro oplocení pozemku parc. [číslo] když jako jediné oplocení je v odhadu pro kupní smlouvu zmiňován plot předzahrádky. Znalec [jméno] [příjmení] neodkázal v posudku na žádné podklady pro svůj závěr o stáří plotu 23 let, neuvedl zdroj údajů o stáří přístavby dřevěné kolny. Jeho odhad proto soud hodnotí jako méně přesný, než odhady a ocenění pořízené bezprostředně před převodem nemovitostí na manžele [příjmení]. Soud proto uzavřel, že plot kolem zahrady vybudovali rodiče žalobců v v době, kdy již nemovitost užívali. Oplocení má na východní straně zahrady délku 74,95 m, na jižní straně 71,70 m, na západní straně 65,30 m a na severní straně 38,50 m. Ke zhotovení oplocení došlo s vysokou mírou pravděpodobnosti ve druhé polovině 60. let minulého století. Pozdější výstavbu plotu považuje soud s ohledem na určení stáří plotu znalcem [jméno] [příjmení] za nepravděpodobnou.

10. Jak bylo shora uvedeno, plot kolem zahrady nebyl vystavěn na hranicích pozemku parc. [číslo] k významným odchylkám došlo na západní a především na severní straně zahrady. Pokud by byl plot veden na jižní a východní straně zahrady po hranicích pozemku [číslo] výměra zaplocení by činila celkem 3.891 m2 (z toho výměra části pozemku [anonymizováno] uvnitř plotu 3.095 m, výměra stavební parcely zastavěná domem 93 m, výměra části pozemku [číslo] uvnitř plotu 60 m a výměra části pozemku [číslo] uvnitř plotu 643 m. Z doloženého skutečného provedení stavby rodinného domu [adresa] ze dne ze dne 26. 4. 2019 je patrné, že plot je od jižní i východní hranice pozemku [číslo] umístěn mírně směrem do pozemku, tedy celková výměra zaplocení je o něco nižší. Z ověření skutečného provedeni stavby a katastrální mapy má soud za prokázané, že dům nestojí na stavební parcele [číslo] o výměře 201 m, která měla být umístěna v cca třetí čtvrtině pozemku parc. [číslo] při pohledu z jihu na sever. Dům je fakticky umístěn až ve čtvrté čtvrtině pozemku parc. [číslo] to v bezprostřední blízkosti u jeho severní hranice. Od konce 60. letech minulého století přetrvával stav, kdy oplocená zahrada kolem domu [adresa] sestávala z částí pozemků [číslo] [číslo] [číslo]. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by za celou dobu někdo činil sporným výkon užívacích práv žalobců či jejich rodičů. Nikdo namítal, že k zahradě jsou připloceny i části sousedících pozemků. Teprve v souvislosti s ověřováním skutečného provedení stavby [adresa] v roce 2018 vyšlo najevo, že žalobci jako vlastníci domu a přilehlé zahrady považují za svůj majetek i části pozemků ve vlastnictví státu. Části cizích pozemků o celkové výměře 703 m žalobci a před nimi řadu let jejich rodiče užívali jako zahradu. Na pozemku žalovaného č. 2 postavil žalobce v místě, na kterém se podle znaleckého posudku z roku 2003 nacházela stavba dřevěné kolny, novou kolnu s pergolou.

11. Vzhledem k tomu, že všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva vydržením, nastaly před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.) (k tomu viz § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

12. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

13. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

14. K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře, či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, podle kterého tuto otázku je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připouští vydržení vlastnického práva k části sousedního pozemku v situaci, ve které se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5962/2017). Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě opět okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku. Okolnosti se ale v tomto případě nebudou vztahovat k tomu, zdali sousední pozemek byl předmětem nabývacího titulu, nýbrž k tomu, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Co se týká poměru výměry nabytého pozemku ke skutečně drženému pozemku, judikatura toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000), jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011). Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než 30 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by měl za to, že držitel užívá jeho pozemek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011).

15. Roli při posouzení dobré víry vydržitele hraje především otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, v tomto případě plotu. Bylo prokázáno, že plot kolem zahrady byl vystavěn v době, kdy oba žalobci byli nezletilými dětmi do věku 10 let. Žalobce a) se stal vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti v roce 1988 v rozsahu držby své právní předchůdkyně. S ohledem na velikost získaného podílu a pokračující většinové vlastnictví svého otce neměl žalobce podle přesvědčení soudu žádný důvod ověřovat v terénu výměru oploceného pozemku a porovnávat umístění plotu s vlastnickými hranicemi. Z podkladů k dědickému řízení po [jméno] [příjmení], zejména ze znaleckého posudku [jméno] [příjmení] se podává, že předmětem dědictví byly pozemek č. 480 o výměře 3.365 m a zastavěný pozemek [číslo] o výměře č. 201 m, tedy pozemky o celkové výměře 3.566 m. Výměra oplocených pozemků nepřesahovala [číslo] m, zaploceno bylo pouze o 325 m více. V roce 2003, kdy se žalobce a) a žalobkyně b) po úmrtí svého otce stali rovnodílnými spoluvlastníky nemovitostí, zůstala situace beze změny. Z podkladů k dědickému řízení po [celé jméno žalobce], zejména ze znaleckého posudku JUDr. [jméno] [příjmení] se opět podává, že předmětem dědictví byly pozemek [číslo] o výměře 3.365 m a stavební pozemek [číslo] o výměře č. 201 m, tedy pozemky o celkové výměře 3.566 m2. Posudek uvedeného znalce zmiňuje kromě zděné kolny přistavěné k severní straně domu další dvě navazující dřevěné kolny. Stavební pozemek s domem a pozemek zahrady tvořil podle znalce jeden funkční celek.

16. K námitkám žalovaných uvádí soud následující: Skutečnost, zda se nabyvatel při nabytí pozemku seznámí s jeho faktickou výměrou, je pouze jedním z kritérií posuzování dobré víry držitele, že mu patří i část sousedního pozemku. Pokud se nabyvatel o skutečné výměře nepřesvědčí, nevylučuje to v zásadě jeho objektivní dobrou víru, zejména tam, kde pozemek přebírá z držby svých předchůdců. I Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi dovodil, že samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000). Pro naplnění podmínek oprávněné držby není nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, vždy bezpodmínečně seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení jeho hranice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014), jestliže to okolnosti konkrétního případu nevyžadují. Nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby části sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005).

17. V posuzované věci proto nevylučuje dobrou víru žalobce a žalobkyně skutečnost, že si při nabytí pozemku parc. [číslo] neověřovali jeho výměru v terénu. Žalobci se v roce 2003 chopili držby pozemků (žalobce částečně již v roce 1988, nicméně okolnosti byly shodné) ve stejném rozsahu, jako je užívali jejich rodiče, pozemky byly takto i oploceny. Stát trpěl téměř 50 let užívání části pozemků [číslo] [číslo] ze strany žalobců i jejich právních předchůdců. Z toho plyne, že žalovaný č. 1 ani žalovaný č. 2 až do roku 2018 nepředpokládal, že předmětem držby ze strany žalobců je i část pozemků, s nimiž žalovaní hospodaří a které spravují. Na základě uvedeného je nutné uzavřít, že žalobci byli od roku 2003 vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim části pozemků žalovaných patří, a proto je nabyli do vlastnictví na základě vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. Žalobci se v roce 2013 z titulu vydržení stali spoluvlastníky pozemku [parcelní číslo] o výměře 643 m a pozemku [parcelní číslo] o výměře 60 m, které jsou vyznačeny v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku xanon [číslo] vyhotoveném společností [anonymizováno] [právnická osoba] a rovněž v katastru následně zapsaného pozemku č. st. [anonymizováno] (odděleného z původního pozemku [číslo]) v [katastrální uzemí], obci [obec]. Soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl.

18. Žalobci byli ve věci plně úspěšní, podle § 142 odst. 1 o.s.ř. uplatnili právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci zaplatili soudní poplatek 10.000 Kč. Žalobci byli zastoupeni advokátem, který v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb. požadoval odměnu za úkon právní služby z tarifní hodnoty 50.000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) ve výši 3.100 Kč za úkon právní služby. Advokát neúčtoval navýšení odměny za zastupování dvou žalobců. Advokátovi náleží odměna za převzetí a přípravu zastoupení, podání žaloby, vyjádření ze dne 30. 6. 2022 ke stanovisku žalovaného č. 1, vyjádření ze dne 14. 6. 2022 ke stanovisku žalovaného č. 2, písemné podání ve věci ze dne 15. 11. 2022, za účast na jednání soudu dne 18. 10. 2022, 24. 1. 2023 a na vyhlášení rozsudku 31. 1. 2023 (nárok na 1/2 odměny). Advokát žalobců požadoval odměnu dvě za předžalobní výzvy z 6. 8. 2019 zasílané oběma žalovaným, ty však nebyly do spisu doloženy.

19. Soud přiznal advokátovi žalobců odměnu za 8 úkonů právní služby v částce 23.250 Kč (7,5 x 3.500 Kč), paušální náhrady 2.400 Kč (8 x 300 Kč) a DPH ve výši 21 % tj. 5.385,50 Kč. Celkové náklady řízení činí 41.036 Kč, podle § 149 ods.t 1 o.s.ř. se platí advokátovi žalobců. Soud povinnost k náhradě nákladů mezi žalované jako samostatné účastníky řízení rozdělil rovným dílem. Výrokem III. a výrokem IV. každému z žalovaných uložil, aby náklady řízení v částce 20.518 Kč nahradil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení