30 C 77/2019 - 255

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl předsedou senátu JUDr.Miloslavem Sládkem jako samosoudcem v právní věci žalobce [Jméno žalobce A]., [Anonymizováno], se sídlem [Adresa žalobce A], zastoupeného [Jméno žalobce B], advokátem se [Anonymizováno] [Jméno advokáta], proti žalovanému [Jméno žalovaného]., [Anonymizováno] [Anonymizováno], se sídlem [Adresa žalovaného], zastoupenému [Anonymizováno], advokátem se [Anonymizováno], o zaplacení 1.549.015,28 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba žalobce se co do úroku z prodlení ve výši 0,15 % denně z částky 1.054.640,69 Kč od 24.3.2019 do zaplacení zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 72.577,- Kč k rukám právního zástupce žalobce [Jméno žalobce B], advokáta se sídlem [adresa] [Jméno advokáta] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 16.dubna 2019 došlou zdejšímu soudu dne 18.dubna 2019 domáhal na žalovaném zaplacení částky 1.549.015,28 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,15 % denně z částky 8.239.443,- Kč od 24.března 2019 do zaplacení z titulu nedoplatku ceny díla provedeného na základě smlouvy ze dne 17.října 2018, která se týkala rozvodů vzduchotechniky, ústředního vytápění, chlazení a zařízení odtahu kouře a tepla v prostorách prodejny [Anonymizováno] čísla [hodnota] v [Anonymizováno]. Celková cena díla byla původně dohodnuta částkou 8.322.303,- Kč bez daně z přidané hodnoty, žalobce vyúčtoval konečnou cenu díla nižší z důvodu méněprací v celkové částce 8.239.443,- Kč daňovými doklady se splatnostmi částek 3.930.525,- Kč ke dni 15. února 2019, 1.616.083,- Kč ke dni 15. března 2019 a 2.692.745,- Kč ke dni 23.března 2019. Žalovaný dílo převzal ke dni 17.ledna 2019. Se žalovanou částkou, která byla vyúčtována posledním ze tří zmíněných daňových dokladů, je žalovaný v prodlení, uhradil na ni při zohlednění dohodnuté pozastávky ve výši 10 % ke dni 26.března 2019 pouze částku 874.455,22 Kč. Úroky z prodlení byly sjednány smluvně v sazbě 0,15 % z ceny díla za každý den prodlení. Žalovaný svůj dluh neuhradil přes výzvu před podáním žaloby obsaženou v dopisu ze dne 2.dubna 2019.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí. Namítal, že nesplňuje základní náležitosti požadované ustanovením § 79 odst. 1 o.s.ř., chybí vylíčení rozhodujících skutečností (např. tvrzení o provedení konkrétních prací či odkaz na konkrétní ustanovení smlouvy o dílo ohledně způsobu placení a fakturace apod.), takže ji považoval za neprojednatelnou. Odvolával se na zásadu dispozitivnosti řízení. Činil nesporným uzavření smlouvy o dílo dne 17.října 2018 týkající se provedení kompletních rozvodů vzduchotechniky, ústředního vytápění, chlazení a zařízení odtahu kouře a tepla v rámci vestavby prodejny [Anonymizováno] na adrese [adresa]. Žalobce se zavázal dílo dokončit nejpozději ve lhůtě do 5.prosince 2018. Současně byly sjednány dílčí termíny plnění, a to pro zhotovení hrubých rozvodů vedení v instalačním kanálu podlahy do 29.října 2018, pro provedení hrubých rozvodů podlahových vytápění pro možnost zahájit betonáže podlah do 5.listopadu 2018 a pro osazení jednotek vzduchotechniky a vytápění do 26.listopadu 2018. V čl. 2.3 smlouvy se žalovaný zavázal k převzetí díla a k zaplacení jeho ceny, bude-li provedeno bezvadně a v souladu se smluvním ujednáním. Současně si strany sjednaly, že dílo se nepovažuje za provedené a ukončené, pokud má vady. V čl. 5 smlouvy byly sjednány podmínky placení a fakturace tak, že cena bude placena průběžně na základě odsouhlaseného soupisu dodávek a prací s tím, že poslední dílčí daňový doklad měl být vystaven až na základě podepsaného protokolu o předání a převzetí předmětu smlouvy a jeho splatnost nastává až poté, co žalobce jako zhotovitel doručí objednateli doklad o odstranění poslední vady uvedené v soupisu vad.

3. Rozsudkem ze dne 24.srpna 2020 č.j. 30 C 77/2019 - 157 soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1.417.184,19 Kč s 0,15% úrokem z prodlení od 24.března 2019 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku a žalobu žalobce co do částky 131.839,09 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,15 % p.a. z částky 6.822.258,81 Kč od 24.března 2019 do zaplacení zamítl, přičemž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Opravným usnesením ze dne 19.4.2021 č.j. 30 C 77/2019 – 187 pak soud rozsudek ve výroku I. opravil tak, že správná výše částky, kterou má žalovaný zaplatit, činí 1.417.176,19 Kč.

4. Soud I.stupně uzavřel, že žalobce provedl na základě smlouvy o dílo ze 17.října 2018 ve vestavbě prodejny [Anonymizováno] [adresa] rozvody vzduchotechniky, ústředního vytápění, chlazení a zařízení odtahu kouře a tepla, včetně dopravy, přesunu hmot, mechanizace, likvidace odpadů, dokladů a služeb. Pro případ prodlení objednatele s oprávněně uplatněnou platbou bylo sjednáno právo zhotovitele požadovat úrok z prodlení v sazbě 0,15 % z ceny díla dle čl. 3 smlouvy za každý den prodlení. Žalobce se zavázal dokončit předmět smlouvy o dílo do 5.prosince 2018 s dílčími termíny provedení hrubých rozvodů vedení v instalačním kanálu podlahy do 29.října 2018, provedení hrubých rozvodů podlahového vytápění pro možnost zahájit betonáže podlah do 5.listopadu 2018 a osazení jednotek vzduchotechniky a vytápění do 26.listopadu 2018. S ohledem na zdržení při provádění díla strany bezvýsledně jednaly o změně písemně uzavřené smlouvy o dílo. Pro případ prodlení zhotovitele s dokončením prací v dílčím termínu byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % z ceny díla za každý den prodlení, pro případ nesplnění termínu předání díla smluvní pokuta ve výši 0,4 % z ceny díla za každý den prodlení. Výsledky práce žalobce byly v určitých fázích stavby nezbytnou podmínkou pro další postup celé stavby, navazující práci zhotovitelů stavebních konstrukcí. Logistické zajištění průběhu celé stavby bylo povinností žalovaného jako objednatele, který měl sladit postup jednotlivých dílčích dodavatelů. Žalobce byl v prodlení s první dílčí částí plnění nejméně po dobu sedmi dnů a s druhou dílčí částí po dobu devíti dnů, aniž by mu v jejich dokončení bránily překážky na straně žalovaného. Několik dní před dokončením celého díla žalovaný změnil specifikaci klimatizační jednotky, kterou byl žalobce nucen objednat u svého dodavatele se lhůtou dodání v rozsahu týdnů. Žalovaný sdělil ještě v prosinci roku 2018 žalobci prostřednictvím elektronické komunikace pověřených zaměstnanců, že opěrná zeď, nutná pro konečnou instalaci klimatizační jednotky žalobcem, bude dokončena ke dni 21.prosince 2018 a ke dni 28.prosince 2018 připravena k pokračování práce žalobce na sjednané zakázce. Žalobce práce na díle ukončil ke dni 9.ledna 2019. Zápis o předání díla s výhradami byl proveden ke dni 17.ledna 2019, ke dni následujícímu byly závady odstraněny. Žalobce vyúčtoval žalovanému cenu díla třemi daňovými doklady č. [hodnota], [Anonymizováno] a 81190072 ze 7.února 2019 na částku 2.692.745,- Kč, 12.února 2019 na částku 1.616.173,- Kč a 15.ledna 2019 na částku 3.930.525,- Kč. První dvě částky žalovaný uhradil beze zbytku, z třetí účtované částky uhradil pouze 874.455,22 Kč. Žalovaný oznámením ze dne 25.3.2019 započetl svou pohledávku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.549.015,28 Kč na žalobcem účtovanou částku ceny díla.

5. Soud I. stupně s odkazem na §§ 2586, 2591 zák.č. 89/2012, občanského zákoníku (o.z.) dovodil, že mezi žalobcem jako zhotovitelem a žalovaným jako objednatelem byla uzavřena smlouva o dílo, kterou se žalobce zavázal provést specifikované dílo na svůj náklad a nebezpečí, žalovaný se zavázal dílo převzít a zaplatit sjednanou cenu určenou pevnou částkou (kterou následně žalobce ponížil o více než 82.000,- Kč z důvodů méněprací). Závazek žalobce spočíval v provedení prací, odvislých od průběžné připravenosti stavebních konstrukcí, jejichž zhotovení nebylo předmětem jeho závazku a jejichž provádění nemohl ze svého postavení přímo ovlivnit. Koordinace prací na vestavbě prodejny [Anonymizováno] byla na žalovaném, sporná „stavební připravenost“ je podřaditelná pod zákonný pojem součinnosti objednatele, nezbytné ke splnění závazku zhotovitele, a představuje tím ve vztahu mezi stranami sporu závazek žalovaného. Žalobce opakovaně namítal nedostatečnou součinnost a nepřipravenost stavby prostřednictvím zápisů ve stavebním deníku, aniž by se vznášené výhrady setkaly s jednoznačnou odezvou žalovaného. Žalobce nesplnil dílčí termíny pro provedení části objednaných prací do 29.října 2018 a následně 26.listopadu 2018, neboť i po těchto datech pracoval přes průběžné výhrady o stavební nepřipravenosti na dílčích předmětech své zakázky, jež měly být k uvedeným datům ukončeny. Žalobce se ocitl v prodlení se splněním částí svého závazku ve smyslu ustanovení § 1968 věty první o.z. Smluvní pokuta byla sjednána v souladu s ustanovením § 2048 věty první o.z. podílem z ceny díla za každý den (0,1 % denně z ceny díla při dílčím plnění a 0,4% denně při celkovém plnění) ve výši přiměřené výši denního plnění odpovídající více než 166.000,- Kč (cena díla 8.322.303,- Kč/50 dnů trvání zakázky). Za 16 dnů, kdy byl žalobce v prodlení s dílčím plněním, přísluší žalovanému smluvní pokuta v celkové výši 131.831,09 Kč (8.239.443,- Kč na konečné účtované ceně díla x 0,001 denní sazby smluvní pokuty x 16 dnů). Opěrná zeď připravena (včas) nebyla a v tomto ohledu neposkytl žalovaný žalobci potřebnou součinnost ve smyslu ustanovení § 2591 věty první o.z. Poslední část stavební konstrukce pro osazení chladící jednotky, dodávané žalobcem, připravil žalovaný nejdříve ke dni 28.prosince 2018 a žalobce ukončil práci dělníků na stavbě ke dni 9.ledna 2019. Soud I. stupně uzavřel, že prodlení žalobce se splněním jeho závazku po datu 5.prosince 2018 pro nedostatečnou součinnost žalovaného ve smyslu § 1968 věty druhé o.z. nenastalo a žalovanému proto nepřísluší z tohoto titulu smluvní pokuta. Pohledávka žalobce na doplacení ceny díla zanikla podle ustanovení § 1982 odst. 1 věty první a druhé, odst. 2 věty první a druhé o.z. pouze v části opodstatněné a řádně uplatněné smluvní pokuty v důsledku jejího započtení ze strany žalovaného. S tímto odůvodněním soud I. stupně přiznal žalobci 1.417.184,19 Kč představující doplatek ceny díla snížený o oprávněně vyúčtovanou (a započítanou) smluvní pokutu. Konstatoval, že pohledávka žalovaného je způsobilá k započtení, neboť výše oprávněné pohledávky žalobce je přímo podmíněna možnou důvodností pohledávky žalovaného. Smluvní úroky z prodlení soud I. stupně přiznal žalobci z nezaplacené části ceny díla, neboť takové ujednání dovodil za použití § 555 o.z. výkladem článku 6.4 smlouvy o dílo s poukazem na to, že úroky z prodlení představují ve smyslu ustanovení § 513 o.z. příslušenství pohledávky, s jejímž zaplacením se dlužník ocitl v prodlení, je proto možné je počítat jen z aktuálně dlužné částky a nelze je vázat na celkovou sjednanou cenu díla. Sjednanou sazbu úroků z prodlení 0,15 % denně (54,75 % ročně), odpovídající šestinásobku zákonné sazby, neshledal s ohledem na cenu denního plnění ze smlouvy a na výši sjednané smluvní pokuty nepřiměřeně vysokou (podrobné odůvodněné v odstavci 34 napadeného rozsudku).

6. K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.6.2021 č.j. 20 Co 116/2021-193 zastavil řízení o odvolání žalobce (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku ohledně částky 1.054.640,69 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,15 % denně od 24.3.2019 do zaplacení a změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení 362.535,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,15 % denně od 24.3.2019 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. a IV. výrok).

7. Odvolací soud dovodil, že smlouvou sjednaný termín dokončení díla 5.12.2018 byl dohodou stran změněn na 19.12.2018. Dle odvolacího soudu k dokončení díla nedošlo před 17.1.2019, kdy byl vyhotoven protokol o předání díla. Zda k tomuto okamžiku dílo vykazovalo vady bránící užívání věci, není pro rozhodnutí významné, neboť žalovaný smluvní pokutu za dny následující po 17.1.2019 nevyžadoval. Odvolací soud shledal správný závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce průběžně žalovaného upozorňoval na stavební nepřipravenost stran montáže klimatizační jednotky a dílo nemohlo být zhotoveno před 28.12.2018. Oproti soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že žalobce byl v prodlení s předáním díla do dne 17.1.2019, po dobu celkem [hodnota] dnů, které nelze přičítat žalovanému. Žalovanému proto vzniklo podle § 2048 o. z. právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 362.535,50 Kč (8.239.443,- Kč cena díla x 0,004 denní sazba smluvní pokuty x 11 dní) a v této části pohledávka žalobce na doplacení ceny díla zanikla v důsledku započtení dle § 1982 o. z. Ohledně úroku z prodlení, který požadoval žalobce k doplatku ceny díla, odvolací soud odkázal na znění čl. 6.4 smlouvy, ze kterého se podává, že strany si sjednaly úrok z prodlení ve výši 0,15 % denně z ceny díla bez ohledu na výši částky, s jejíž úhradou bude žalovaný v prodlení. Úrok z prodlení však představuje podle § 513 o. z. příslušenství pohledávky, z čehož vyplývá, že jej lze vázat pouze na částku, s jejíž úhradou je dlužník v prodlení. Dohoda o jeho vazbě na celkovou sjednanou cenu díla tak odporuje zákonu, ujednání článku 6.4 je tedy v této části neplatné a žalovaný jeho neplatnost namítl. Ve smyslu § 576 o. z. se tato neplatnost netýká sjednané výše úroku z prodlení, která rovněž není ve vazbě na podnikatelské postavení obou účastníků, cenu díla a výši smluvní pokuty, sjednané v neprospěch žalobce, nemravná, jakkoliv výrazně převyšuje zákonnou výši tohoto úroku. Na tomto základě odvolací soud shledal důvodným nárok žalobce na zaplacení částky 1.054.640,69 Kč s příslušenstvím a ohledně této částky vyhovující první výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a ohledně částky 362.535,50 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.

8. Následně k dovolání obou účastníků rozhodoval ve věci ještě Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 22.3.2023 č.j. 23 Cdo 3120/2021-224, který dovolání žalobce odmítl, odmítl i dovolání žalovaného s vyjímkou dovolání do části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.6. 2021 č. j. 20 Co 116/2021-193, a rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 24.8.2020 č. j. 30 C 77/2019-157 ve znění opravného usnesení ze dne 19.4.2021 č. j. 30 C 77/2019-187 v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného hradit úroky z prodlení ve výši 0,15 % jdoucí z částky 1.054.640,69 Kč denně od 24.3.2019 do zaplacení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, které zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro [adresa] k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že soudy nižších stupňů v řízení posuzovaly obsah č.l. 6.4 smlouvy, ve kterém strany sjednaly pro případ prodlení objednatele s oprávněně uplatněnou platbou úrok z prodlení v sazbě 0,15 % z ceny díla dle čl. 3 smlouvy za každý den prodlení. Soudy shodně dovodily, že úrok z prodlení představuje podle § 513 o. z. příslušenství pohledávky, a lze jej podle odvolacího soudu vázat pouze na částku, s jejíž úhradou je dlužník v prodlení. Dle závěru odvolacího soudu proto dohoda o úroku z prodlení ve vazbě na celkovou sjednanou cenu díla odporuje zákonu a ujednání čl. 6.4 je v této části neplatné. Dovolací soud již v rozsudku ze dne 22.9.2020 sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 uvedl a blíže odůvodnil závěr, dle kterého lze při výkladu právní úpravy úroku z prodlení v poměrech právní úpravy účinné od 1.1.2014 vycházet přiměřeně z judikatorních závěrů, které se týkaly úroku z prodlení v režimu obchodního zákoníku. Dle ustanovení § 1970 o. z. je úprava úroku z prodlení dispozitivní, obdobně jak tomu bylo dříve v případě ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. Umožňuje smluvně sjednat jeho výši a pro případ, že výše úroku z prodlení sjednána nebude, stanoví, že se za ujednanou považuje výše určená nařízením vlády (jedná se o nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích). Ostatně i z důvodové zprávy k občanskému zákoníku vyplývá, že právní úprava úroku z prodlení vychází z pojetí v obchodním zákoníku a co do myšlenkového základu ji přejímá (srov. důvodovou zprávu k zákonu z. 89/2012 Sb., zvláštní část k § 1968 až 1979). Odchylná pravidla přitom platí například pro sjednávání úroku z prodlení ve vztazích ze spotřebitelských úvěrů, v nichž nelze dohodnout úroky z prodlení ve vyšší než nařízením vlády stanovené sazbě (srov. § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.1.2010 sp. zn. 23 Cdo 1462/2008 potom dovolací soud uvedl, že výši úroku z prodlení za pozdní placení jednotlivých plateb podle smlouvy včetně způsobu jejího výpočtu si mohou smluvní strany dohodnout odchylně od zákonného ustanovení. Základem pro výpočet výše smluveného úroku z prodlení nemusí být pouze výše částky, s jejímž splacením je dlužník v prodlení, ale i jiná částka, a to i celková výše pohledávky. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9.3.2017 sp. zn. 21 Cdo 4172/2016 uvedl, že právní úprava neplatnosti právních jednání vychází ze zásady (formulované v § 574 o. z.), že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost, která – jak se uvádí v důvodové zprávě k § 574 až 579 o. z. – odpovídá povaze soukromého práva a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků. Současně Ústavní soud ve své judikatuře vymezil jeden ze základních principů výkladu smluv, kterým je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím (např. nálezy Ústavního soudu ze 14.4.2005 sp. zn. I. ÚS 625/03, ze dne 10.7.2008 sp. zn. I. ÚS 436/05, či ze dne 22.5.2018 sp. zn. II. ÚS 658/18). Právní posouzení odvolacího soudu, podle něhož „lze vázat úrok z prodlení pouze na částku, s jejíž úhradou je dlužník v prodlení, a proto je dohoda stran o úroku z prodlení ve vazbě na celkovou sjednanou cenu díla neplatná“, je tudíž nesprávné. Ujednání o úrocích z prodlení účastníků (obou podnikatelů) může však obecně podléhat přezkumu souladu takového ujednání s dobrými mravy. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.9.2020 sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 a ze dne 19.10.2021 sp. zn. 23 Cdo 765/2020, v případě výše úroků z prodlení sjednané podle § 1970 o. z. je třeba posuzovat soulad takového ujednání s dobrými mravy vzhledem ke všem okolnostem, které ke sjednání úroku z prodlení vedly a jež existovaly v době uzavření smlouvy. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že důvody, které vedly ke sjednání výše úroku z prodlení, je třeba hodnotit ve vztahu k plnění jeho funkcí v konkrétní věci. Teprve v případě, kdy smluvená sazba s přihlédnutím k individuálním poměrům dané věci již nesměřuje k plnění (legitimních) funkcí úroku z prodlení, tj. funkce sankčně-motivační a reparační (kompenzační), nýbrž se stává neodůvodněnou sankcí, která má vůči druhému smluvnímu partnerovi již jen šikanózní charakter, je namístě prolomit smluvní svobodu stran, zásadu autonomie vůle a zásadu pacta sunt servanda (tedy jinak velmi silně se prosadivší zásady smluvního závazkového práva) konstatováním neplatnosti takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy. Z pohledu těchto závěrů však odvolací soud podle dovolacího soudu ujednání stran dosud nepoměřoval. Případné porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.3.2021 sp. zn. 23 ICdo 56/2019).

9. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR žalobce zdůraznil, že to byl žalovaný, kdo připravil text smlouvy. Žalovaný také bezdůvodně odepřel žalobci doplatek ceny díla přiznaný soudy ve výši 1.054.640,-Kč. A konečně žalovaný také dlouhodobým prodlením zapříčinil celkovou výši úroku z prodlení. Podle rozhodnutí sp.zn. 23 Cdo 3071/2015 nelze na rozpor s dobrými mravy usuzovat z celkové výše sankce, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním. Dále žalobce poukázal na to, že žalovanému byla pravomocně přiznána smluvní pokuta 0,4% z celkové ceny díla denně, ač byl žalobce v prodlení pouze části díla – závěrečné montáže klimatizačních jednotek. Za pouhých 11 dní zjištěného prodlení ta žalovaný inkasoval smluvní pokutu ve výši nedoplatku ceny díla bezdůvodně zadržovaného žalovaným. Sjednaný smluvní úrok navíc představuje sazbu 54,75 % ročně, což jistě není nemravné.

10. Při jednání dne 31.5.2023 strany učinily nesporné, že úrok z prodlení 0,15 % denně z přiznané částky 1.054.640,69 Kč od 24.3.2019 byl po jednání odvolacího soudu žalovaným zaplacen dne 9.7.2021. Podle § 1 odst. 2 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 513 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku jsou příslušenstvím pohledávky úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Podle § 547 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle § 580 odst. 1 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Dle § 1970 z.č.89/2012 Sb. občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 96 odst. 1 o.s.ř. žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Podle § 96 odst. 6 o.s.ř. byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co rozhodnutí odvolacího soudu, případně též soudu prvního stupně, o věci bylo dovolacím soudem zrušeno, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné, jestliže důvodem pro zpětvzetí návrhu byla skutečnost, která nastala v době, kdy trvaly účinky zrušeného rozhodnutí.

11. Po rozhodnutí dovolacího soudu zůstal předmětem řízení požadavek žalobce na zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,15 % denně z částky 1.054.640,69 Kč od 24.3.2019 do zaplacení. Soud I. stupně však musí konstatovat, že žalobě žalobce za současných podmínek nelze vyhovět. Mezi stranami totiž není sporu, že to, čeho se žalobce na žalovaném domáhal, již dostal od žalovaného zaplaceno (včetně příslušenství v podobě sjednaných úroků z prodlení) po vydání předchozího rozsudku soudu I. stupně, respektive po vydání rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.6.2021 č.j. 20 Co 116/2021-193, jak soud zjistil při posledním jednání. Ve smyslu § 154 odst. 1 o.s.ř. je pro soud rozhodující (skutkový) stav ke dni rozhodování; soud I. stupně tedy nemůže ignorovat skutečnost, že k úhradě žalované částky žalovaným již došlo a tuto skutečnost musí při rozhodování zohlednit. Byť si je soud I. stupně vědom nesmyslnosti ustanovení § 96 odst. 6 o.s.ř., které znemožňuje žalobci vzít žalobu zpět, ač již nemá žádný zájem na výsledku řízení, soud nemůže platbu žalovaného ignorovat, neboť se jedná o platbu na pohledávku žalobce, která je předmětem tohoto řízení a tato platba je hmotněprávní skutečností, kterou je nutné v řízení zohlednit (zaplacením došlo k úhradě pohledávky a k jejímu zániku). Soud tak nemůže znovu uložit žalovanému zaplatit to, co již zaplatil, neboť by tato platba nemohla být ani zohledněna v exekučním řízení. Byť u Ústavního soudu ČR byl v minulosti podán návrh na zrušení ustanovení § 96 odst. 6 o.s.ř. a Ústavní soud České republiky sice dospěl k závěru o nesmyslnosti tohoto ustanovení (srovnej nález Pl. ÚS 40/18, zejména pak menšinové stanovisko soudců uvedené v tomto nálezu, ve kterém je vysvětlováno, že ustanovení § 96 odst. 6 o.s.ř. je zcela neúčelné, neboť po zaplacení žalované částky nemůže nalézací soud postupovat jinak, než žalobu zamítnout), samotné ustanovení nebylo shledáno neústavním, takže nadále zůstalo součástí občanského soudního řádu. Žalobce tak ani fakticky neměl možnost vzít žalobu zpět v důsledku plnění žalovaného, neboť podle § 96 odst. 6 o.s.ř. by soud musel rozhodnout, že zpětvzetí žaloby není účinné. Zároveň však nelze přiznat žalobci to, co již bylo žalovaným zaplaceno. Soud I. stupně proto z tohoto důvodu žalobu žalobce zamítl.

12. Pouze pro úplnost (s ohledem na délku řízení a provedené dokazování, neboť závazný je pouze výrok rozsudku, odůvodnění rozsudku již zavazující pro účastníky není – srov. § 159a odst. 1 o.s.ř., takže tento soud nemá možnost pro účastníky závazným způsobem rozhodnout otázky mezi nimi sporné) pak soud uvádí, že z provedeného dokazování bezpečně vyplynulo, že smlouva o dílo, která je předmětem tohoto řízení, byla uzavřena mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Obě strany smlouvy jsou právnické osoby, podnikatelské subjekty, srovnatelné finanční síly, profesionálové, kteří by měli chápat, k čemu se zavazují. Smlouva zároveň upravuje ve prospěch objednatele – žalovaného sankci v podobě smluvní pokuty ve výši 0,4 % z ceny díla za každý den prodlení se splněním termínu plnění (srov. čl. 6.1 smlouvy o dílo). Povinnosti včasného zhotovení díla pak koresponduje právo zhotovitele na zaplacení ceny díla. Splnění této povinnosti bylo zajištěno smluvním úrokem z prodlení, který byl sjednán ve výši 0,15 % z ceny díla za každý den prodlení (srov. čl. 6.4 smlouvy o dílo). Soud I.stupně (v bodech 33 a 34 rozsudku ze dne 24.8.2020) výkladem vůle stran došel k závěru, že strany měly na mysli úročit tu část ceny díla, se kterou je objednatel v prodlení, dovolací soud s odkazem na judikaturu (rozsudek ze dne 25.1.2010 sp.zn. 23 Cdo 1462/2008) dovodil, že úrok z prodlení může být sjednán platně i z celkové výše pohledávky a uložil soudům zabývat se otázkou souladu takového ujednání s dobrými mravy. S ohledem na celkové okolnosti věci, povahu smluvních stran i komplexní posouzení práv a povinností obou stran ve smlouvě o dílo (smlouva se jeví jako vyvážená), jakož i s přihlédnutím k zásadám soukromého práva, o nichž hovoří ve svém rozhodnutí dovolací soud (zásada smluvní volnosti - pacta sunt servanda a upřednostňování výkladu právních úkonů směřujícího k závěru o platnosti smlouvy před výkladem směřujícím k neplatnosti) nelze podle mínění soudu I.stupně dojít k jinému závěru, než že ujednání o smluvním úroku z prodlení sjednané ve smlouvě o dílo uzavřené mezi stranami je platné. Jak vyplývá i z porovnání obou sankcí, smluvní úrok z prodlení, i kdyby byl sjednán z celkové ceny díla, pořád představuje pouze cca 1/3 sankce sjednané ve prospěch žalovaného při prodlení žalobce jako zhotovitele s dokončením ceny díla, přičemž tato smluvní pokuta byla (rovněž) sjednána z celkové ceny díla. Konečně samotná výše tohoto úroku činí cca 55 % ročně, není tedy nijak (mezi podnikateli) přemrštěná.

13. Ostatně výší smluvního úroku z prodlení a jeho souladem s dobrými mravy se zabýval již soud I.stupně v rozsudku ze dne 24.srpna 2020 č.j. 30 C 77/2019 - 157, kdy uvedl, že ve vztahu k účtovaným úrokům z prodlení soud shledal obranu žalovaného z větší části opodstatněnou. Žalobce požadoval úroky z prodlení z celé sjednané ceny díla, ačkoliv se prodlení týkalo pouze části zaplacené ceny. Vyložil si tedy ujednání o úrocích z prodlení obsažené v článku 6.4 smlouvy o dílo tak, že v případě prodlení se zaplacením jakékoliv částky se může domáhat zaplacení úroků z prodlení z celé ceny díla. Sporný je už samotný výklad citovaného článku. Závěr předestřený žalobcem by z něho plynout s ohledem na zvolený text písemného ujednání mohl. Při použití obecných výkladových metod pro právní jednání zakotvených v ustanoveních § 555 a následujících o.z. soud shledal, že k naznačenému výkladovému závěru smluvní ujednání nesměřuje. Strany si při uzavření smlouvy zjevně byly vědomy rozdílu mezi instituty smluvní pokuty jako způsobu zajištění závazku a úroků z prodlení. Ve smlouvě samotné v různých odstavcích stejného článku 6 oba instituty expressis verbis odlišují. Smluvní pokuta je upravena ve shora citovaných ustanoveních § 2048 a následujících o.z. Úroky z prodlení ex definicione představují příslušenství pohledávky ve smyslu ustanovení § 513 o.z. Představují nutně součást, příslušenství, pouze takové pohledávky, s jejímž zaplacením se dlužník ocitl v prodlení. Jsou-li stanoveny sazbou, je možno úroky z prodlení počítat pouze z aktuálně dlužné částky jistiny nezaniklé splněním ke dni vzniku prodlení. V kontextu hodnocené věci tedy k části ceny díla, s jejímž zaplacením se žalovaná v prodlení ocitla. Nelze ji vázat na celkovou sjednanou cenu díla, celé výši původně dlužné jistiny za dobu trvání smluvního vztahu, která ke dni tvrzeného vzniku prodlení již byla z větší části uhrazena. Per argumentum a maiori ad minus smluvní ujednání zakotvuje možnost domáhat se placení úroků z prodlení z vyúčtované ceny díla při prodlení s jejím zaplacením. Při nezaplacení části ceny díla pouze úroků z prodlení právě jen z dlužné části. Nikoliv i z té, s jejímž zaplacením objednatel díla v prodlení není, nebyl a dříve ji řádně uhradil. Úroky z prodlení představují sankci za nevyplacení peněžních prostředků, jejichž mimosmluvní sazba se odvíjí od ceny peněz, diskontní sazby. Lze ji požadovat pouze z dlužných peněžních prostředků, nikoliv z těch, u nichž k prodlení nedošlo. Naznačený závěr plyne logicky a jazykově i z textu ustanovení § 1970 věty druhé o.z., podle něhož si strany mohou sjednat pouze sazbu úroků z prodlení, nikoliv však proti smyslu tohoto institutu rozšířit jeho dopad i na částky, s jejichž zaplacením v prodlení dlužník vůbec není. Výkladový závěr přijatý žalobcem soud neakceptoval se závěrem, že úroky z prodlení nelze požadovat z částky, se kterou se dlužník v prodlení vůbec neocitl, byť by smluvní ujednání stran takový výklad připouštělo. V podobě, v jaké byla smluvní sazba úroků z prodlení ve smlouvě o dílo sjednána, lze úroky z prodlení účtovat pouze z aktuálně dlužné částky, v daném případě tedy z částky jistiny důvodně uplatněné a vyčíslené ve výroku I. tohoto rozsudku shora na 1.417.184,19 Kč. V takovém případě sazba úroků z prodlení 0,15 % denně není nepřiměřeně vysoká. Byla sjednána ve vztahu mezi podnikateli pro závazkový vztah, jenž měl trvat 50 dnů a vést k provedení díla za cenu přes 8 milionů 200 tisíc Kč, cena prováděného díla na jeden den dosahuje částky převyšující 166.000,- Kč. Prodlení žalobce s dokončením zakázky, s nedodržením termínu splnění, bylo sankcionováno ještě vyšší smluvní pokutou. Sazba 0,15 % denně dosahuje 54,75 % ročně v běžném kalendářním roce, 54,9 % ročně z v roce přestupném. Nejedná se o zanedbatelnou sazbu úroků z prodlení, převyšuje podstatně zákonnou sazbu úroku z prodlení o zhruba šestinásobek. V kontextu vzájemného ujednání stran a způsobu zajištění jejich vzájemných závazků se však nejeví jako nemravná, je-li vázána pouze na skutečně dlužnou část ceny díla, a to i s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu (Nejvyššího soudu ze dne 10.dubna 2001 sp. zn. 29 Cdo 1583/2000 či nález Ústavního soudu sp. zn.

I. ÚS 728/10 ze dne

1. července 2010; obě rozhodnutí nevylučují uplatnění korektivu dobrých mravů ani ve vztahu mezi podnikateli, neboť dobré mravy jsou institutem prolínajícím se více či méně celým právním řádem a korekce výkonu subjektivních práv jejich prostřednictvím může být použita primárně kdykoliv, když lze říci, že zásada smluvní volnosti je v daném případě modifikována účelem a smyslem sankčního a motivačního mechanismu institutu úroků z prodlení. Jejich použití je možné a zákonné, jejich výše však nemůže být bezbřehá. Je třeba dbát na zásadu přiměřenosti jako jeden ze stěžejních principů ústavního soudnictví dodržovaný v demokratických právních státech a chápaný nikoliv pouze formálně, ale zejména materiálně. Porušení dobrých mravů při uplatnění nároku na úroky z prodlení je nutno zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, zásadu řádného a včasného plnění závazků, přičemž rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení. Naznačená úvaha je správná, pokud sama výše úroků nemá spíše než motivační charakter šikanózní či likvidační. K tomu se opakovaně vyjádřil Ústavní soud s odkazem na jeho nálezy ze 7.května 2009 sp. zn.

I. ÚS 523/07,

1.července 2010 sp. zn. I. ÚS 728/10 a ze dne 1.dubna 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18. Poslední uvedené konstatuje, že úroky z prodlení ve výši 182 % ročně jsou již očividně za hranicí, kterou lze považovat za adekvátní podstatě a smyslu daného institutu úroků z prodlení. Takovou výši Ústavní soud výslovně označil za protiústavní, takže je nutné dovodit, že existuje maximálně ústavně přípustná výše úroků z prodlení. Ústavní soud se v nálezech spisových značek I. ÚS 523/07 a I. ÚS 728/10 nevyjádřil k otázce, jak tuto hranici obecně stanovit, nicméně dovodil, že výše úroků z prodlení sjednaná v sazbě 182 % ročně (0,5 % denně) byla již za touto hranicí. Požadovaná sazba úroků z prodlení 221,20 % ročně, respektive 29,86 krát vyšší než zákonné sazba, představuje neústavní požadavek).

14. Konečně soud rozhodoval znovu o nákladech řízení. O náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně v řízení do rozsudku ze dne 24.8.2020 bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce měl úspěch ohledně tří čtvrtin uplatněné jistiny, ve vztahu k úrokům z prodlení však byl úspěšný jen z necelých 19 % jejich roční sazby, takže žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce byl většinově (ze tří čtvrtin) úspěšný v řízení odvolacím, proto má podle § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst.1 o.s.ř. právo na poloviční náhradu nákladů této fáze řízení v celkové výši 19.385,- Kč (1/2 z 38.769,40 Kč). Náhrada sestává z odměny advokáta za 2 úkony právní služby (podání odvolání, účast na jednání před odvolacím soudem) po 13.980,- Kč podle ustanovení § 7 odst. 1 bodu 6 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 300,- Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, cestovného ve výši 2.681,- Kč za cestu na jednání s použitím vozidla Ford na trase [Jméno advokáta] - [adresa] a zpět (2 x 150 km) při ceně benzínu 31,50 Kč za 1 litr, spotřebě 14,4 l za 100 km a základní sazbě 4,40 Kč za 1 km podle § 1 a 4 vyhl. č. 589/2020 Sb. (o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad), náhrady za promeškaný čas ve výši 800,- Kč podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu za 8 započatých půlhodin po 100,- Kč a náhrady za DPH ve výši 4.212,- Kč. Za řízení do rozsudku odvolacího soudu ze dne 24.června 2021 tak náleží žalobci náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 19.385,- Kč.

15. Dále je třeba rozhodnout o nákladech dovolacího řízení a dalšího řízení před soudem I.stupně. V dovolacím řízení měly obě strany úspěch pouze částečný, soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení nikomu. V novém řízení před soudem I.stupně byla žaloba žalobce zamítnuta, takže by bylo možné dovozovat nárok žalovaného na náhradu nákladů řízení. Soud však přihlédl k tomu, že žalobce v řízení vlastně dosáhl uspokojení svého nároku, když žalobu vzít zpět pro plnění žalovaného po podání žaloby nemohl z důvodu špatné zákonné úpravy, která po zrušení pravomocného rozsudku dovolacím soudem nepřipouští zpětvzetí žaloby, takže byl předem odsouzený k tomu, aby jeho žaloba byla zamítnuta, to vše za situace, kdy není pochyb, že mu přísluší právo na sjednaný smluvní úrok z prodlení. Z tohoto důvodu soud jinak procesně neúspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

16. Žalobci tak soud přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů dalšího řízení před soudem I.stupně za dva úkony právní služby po 19.900,-Kč (předmětem řízení zůstal úrok z prodlení 0,15% denně z částky 1.054.640,69 Kč od 24.3.2019 do zaplacení, soud proto vycházel z pětinásobku ročního plnění, tedy z částky 2.890.242,56 Kč), dva režijní paušály po 300,-Kč (vyjádření a účast na jednání dne 31.5.2023) a navýšení o 21 % DPH částkou 8.484,-Kč, celkem tedy 48.884,-Kč. Dále náleží žalobci jízdné za cestu k jednání dne 31.5.2023 s použitím vozidla Ford na trase [Jméno advokáta] - [adresa] a zpět (2 x 150 km) při ceně benzínu 41,20 Kč za 1 litr, spotřebě 14,4 l za 100 km a základní sazbě 5,20 Kč za 1 km (dle vyhlášky č. 467/2022 Sb. sestávající z náhrady za používání motorových vozidel ve smyslu § 1 písm. b) vyhlášky ve výši 5,20 Kč za km a z náhrady za spotřebované pohonné hmoty podle § 4 písm. a) vyhlášky ve výši 41,20 Kč), náhrady za promeškaný čas ve výši 800,- Kč podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu za 8 započatých půlhodin po 100,- Kč s navýšením o 21% DPH (pouze z náhrady za promeškaný čas, neboť z cestovného DPH nenáleží) částkou 168,- Kč, celkem tedy 4.308,-Kč.

17. Náhrada nákladů řízení žalobce tak za všechna řízení dohromady činí celkem 72.577,-Kč.

Poučení