30 Ca 2/2009 - 40

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Petra Kobylky a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce P. V., právně zastoupeného Mgr. Ing. Milanem Šoubou, advokátem se sídlem Cihlářská 19, Brno proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 18.11.2008, č.j. 11642/08-1102- 702767, se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku uhradit žalobci prostřednictvím jeho právního zástupce Mgr. Ing. Milana Šouby, advokáta se sídlem v Brně, Cihlářská 19, náklady řízení v částce 10 640 Kč.

Odůvodnění

Shora uvedeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Ivančicích ze dne 18.3.2008, č.j. 12446/08/294971/0870, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob podle zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen ZDP) a ust. § 46 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb, o správě daní a poplatků (dále jen d.ř.) za zdaňovací období roku 2005 ve výši 228 584 Kč. V odůvodnění rozhodnutí žalovaného je zejména uvedeno, že žalobce evidoval vklady finančních prostředků ve své daňové evidenci (byly tedy „vloženy“ do podnikání). Správce daně vyvrátil tvrzení žalobce, že předmětné vklady mohou pocházet z období 1986 až 2004. Správce daně totiž zjistil, že příjmy a výdaje deklarované žalobcem v podaných daňových přiznáních od roku 1994 do roku 2006 vklady takového rozsahu neodůvodňují. Žalobce mohl disponovat toliko částkou 773 260 Kč, přičemž za stejné období vykázal ztrátu 1 733 632 Kč. To znamená, že jeho výdaje v tomto období o částku 1 733 632 Kč přesáhly příjmy. Žalobce pak neprokázal, že před rokem 1993 disponoval takovou částkou finančních prostředků, která by vysvětlovala výši vkladů. Zůstatek vkladu ve výši 1 930 000 Kč vykazuje žalobce ke dni 31.12.2004 (jedná se o počáteční stav roku 2005, tj. stav ke dni 1.1.2005). V písemnosti doručené správci daně dne 12.11.2007 (odpověď na výzvu správce daně), žalobce uvedl, že za 20 let naspořil částku 1 950 000 Kč, kterou použil jako vklad do podnikání v letech 2005 a 2006. Toto tvrzení však neodpovídá údajům uvedeným v jeho daňové evidenci, neboť zde má evidován zůstatek vkladů už ke dni 31.12.2004 ve výši 1 930 000 Kč. Jeho tvrzení, že vklady byly financovány z prostředků naspořených za 20 let života navíc neprokazuje zdanění předmětných finančních prostředků či jejich osvobození od daně. Svoje důkazní břemeno by žalobce příkladmo unesl, kdyby prokázal, že v případě částky 1 950 000 Kč se jedná o již zdaněnou částku či od daně osvobozenou. Tak tomu v posuzovaném případě nebylo, neboť žalobce svá tvrzení, týkající se financování tvrzených vkladů nedoložil a neprokázal. Žalobce musel finanční prostředky vložit již před rokem 2005. Požadavek správce daně na prokázání skutečnosti, zda předmětné finanční prostředky jsou již zdaněny, od daně osvobozeny, popř. zda nejsou předmětem daně, je tedy legitimní. Nebyl nad rámec zákona, jak namítal žalobce. Žalovaný dále uvedl, že i pohyb (zvýšení, snížení) finančních prostředků je předmětem daňové evidence, a to bez ohledu na skutečnost, zda tyto finanční prostředky ovlivňují základ daně či nikoliv. Souvislost se základem daně je v daňové evidenci definována pouze v ust. § 7b odst. 1 písm. a) citovaného zákona (tj. u příjmů a výdajů), zatímco požadavky týkající se majetku, a tedy i peněžních prostředků, jsou v zákoně uvedeny pod písmenem b) citovaného ustanovení. V případě zdanění předmětných prostředků správce daně vycházel z ust. § 10 ZDP. V případě „osobních vkladů“, které žalobce evidoval ve své daňové evidenci jako příjmy nedaňové, správce daně požadoval prokázání oprávněnosti tohoto způsobu evidování. Žalobce tuto skutečnost neprokázal a neprokázal ani, o jaký příjem se jednalo. Správce daně proto posoudil předmětné finanční částky jako příjmy podle ust. § 10 ZDP. Zaevidováním finančních prostředků v daňové evidenci byl zvětšen majetek žalobce a správce daně tudíž předmětnou finanční částku zahrnul do základu daně v tom zdaňovacím období, ve kterém ke zvýšení majetku došlo (2005). V rozhodnutí je dále uvedeno, že nebyl překročen časový rámec daňových povinností žalobce, vyplývající z ust. § 47 d.ř. Správce daně požadoval prokázání pouze skutečností, vztahujících se k období roku 2005. Toliko žalobce tvrdil skutečnosti, které se vztahovaly k prekludovaným obdobím. Žalobce však ke svým tvrzením ani žádné důkazní prostředky nepředložil či nenavrhl jejich provedení. Žalovaný postupoval v souladu s nálezem Ústavního soudu č.j. IV ÚS 29/05. Žalovaný se v rozhodnutí dále zabývá způsobem výpočtu doměřené částky. Závěrem je v rozhodnutí uvedeno, že správce daně postupem podle ust. § 31 odst. 8 písm. c) d.ř. vyvrátil tvrzení žalobce stran financování vkladů z uspořených finančních prostředků z jeho vlastní činnosti. Důkazní břemeno tedy znovu přešlo na žalobce, který však žádným způsobem neprokázal svoje tvrzení, tj. že v případě vkladů učiněných v roce 2005 ve výši 1 382 630 Kč se jednalo o prostředky již zdaněné nebo od daně osvobozené nebo nepodléhající dani. Toto neprokazuje skutečnost, že žalobce má stav skladu ke konci roku 2006 ve výši 1 500 000 Kč. Žalobce se včas podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného. Za nesprávný výklad považuje žalobce to, že vklad do podnikání je považován za příjem podle ust. § 10 ZDP, a to dokonce v roce jeho vkladu. Žalobce již v odvolání uváděl, že správce daně prověřoval údaje (vklady do podnikání) nad rámec svého zákonného pověření. Neprokázal, že jím vyčíslené rozdíly mají být zdaněny v kontrolovaných letech, tedy, že byly příjmy tohoto roku. Požadavkem na prokázání vkladů překročil časový a věcný rámec (viz např. nález Ústavního soudu Č IV. ÚS 29/05) a rovněž nesprávně postupoval při výpočtu doměřené částky. Žalobce v průběhu daňového řízení se správcem daně spolupracoval, reagoval na výzvy, kde k postupu správce daně odkázal na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 10 Ca 114/2005-129, ze dne 14.7.2005 a uvedl, že se v případě vkladů jedná o vydělané či vypůjčené prostředky před rokem 2005. Žalobce byl rovněž nezákonně vyzýván k prokázání negativních skutečností, které netvrdil (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. 1572/2008 Sb. NSS, nález Ústavního soudu z 24.4.1996, sp. zn. P1. ÚS 38/95, publ. pod č. 130/1996 Sb. a 33/1996 Sb. ÚS). Žalobcovu povinnost prokazovat údaje na pokladně či bankovním účtu pak nelze dovozovat z předpisu o vedení jednoduchého účetnictví, kde byla tato povinnost uložena. Předpis o jednoduchém účetnictví totiž již v roce 2005 a ani 2006 neplatil. V uvedeném období již platila povinnost vedení daňové evidence podle ust. § 7b) ZDP, kde vedení pokladny či údajů o bankovních účtech již není předepsáno. Zákon předepisuje pouze evidovat údaje o příjmech a výdajích v členění potřebném pro zjištění základu daně a údaje o majetku a závazcích. Též z formulářů daňového přiznání fyzických osob je zřejmé, že do Přílohy č. 1 se do tabulky o majetku a závazcích uvádí údaje o pokladně a bankovním účtu pouze nepovinně. Případné opření povinnosti prokázat původ vložených peněz do podnikání o fakt, že o osobním vkladu bylo účtováno a účetní zápisy je třeba prokázat, je počínaje rokem 2004 nepoužitelné, a to pro pozbytí povinnosti účtovat (evidovat) o pokladně a bankovním účtu. Výklad žalovaného k ust. § 7b odst. 1 písm. b) a odst. 3 zákona ZDP je nepřípustnou konstrukcí, která nemá oporu v zákonu. Uvedený odst. 37b ZDP se týká oceňování v daňové evidenci. V předpisu nikde není pojem majetku vymezen, podpůrně se jedná o ust. § 7 odst. 4 ZDP, kde peněžní prostředky uvedeny nejsou. Ze skutečnosti, že žalobce v letech 2005 a 2006 disponoval určitými finančními prostředky nelze dovozovat, že pouze v těchto letech tvořily předmětné částky jeho příjem. Samotná výzva správce daně na prokázání původu finančních prostředků postrádá jakoukoliv logiku, neboť tyto částky představovaly žalobcův výdaj a nikoliv příjem, který byl tvořen celou řadou dílčích příjmů, a které nikterak nesouvisely s daňovou povinností v letech 2005 a 2006, kdy žalobce předmětné částky ze svého majetku vydal (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 512/02). Výzva správce daně k tomu, aby žalobce prokazoval strukturu svých příjmů tak, aby z ní vyplývalo, že byl v letech 2005 a 2006 schopen ze svého majetku poskytnout předmětné částky, je tedy ve smyslu výkladu Ústavního soudu takovým rozsahem důkazního břemene, které je nepřípustnou extenzí porušující autonomní prostor jednotlivce. To proto, že takové majetkové poměry se bezprostředně neváží k daňové povinnosti v letech 2005 a 2006. Daňová povinnost pak má i rozměr časový, vyjádřený v ust. § 47 d.ř., který stanoví správci daně lhůty, v nichž právo státu na vyměření či doměření daně zaniká. Podle Ústavního soudu pouze v tomto časově a věcně omezeném rámci lze po daňovém subjektu požadovat nesení důkazního břemene v daňovém řízení. Rozšíření důkazního břemene mimo tento rámec je nepřípustným vybočením (excesem) správce daně, které v rovině ústavněprávní představuje zásah do výše vymezené autonomní sféry jednotlivce, a tedy i porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Vyměřením či doměřením daně na základě takto excesivně vyložené důkazní povinnosti je rovněž porušením čl. 11 odst. 5 Listiny, podle kterého lze daně a poplatky ukládat pouze na základě zákona. V posuzovaném případě tak byl aplikován v českém právním řádu neexistující institut majetkového přiznání (obecné prokazování zdrojů majetkových poměrů žalobce). Žalobce dále odkázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu, čj. 5 Afs 172/2006- 115, ze dne 8.11.2007 (dříve obdobně rozsudek, čj. 2 Afs 20/2006-90, ze dne 23.3.2007). Nejvyšší správní soud zde rozhodl, že platná právní úprava nedovoluje správci daně z majetkových přírůstků, u nichž zdanění v minulosti nebylo fyzickou osobou prokázáno, doměřit bez dalšího daň z příjmů v roce, kdy je z takového příjmu uskutečněn výdaj. Výjimka, kterou Nejvyšší správní soud uvádí ve vztahu k účtování výdaje, se na žalobce nevztahuje, neboť není účetní jednotkou s povinností účtovat podle zákona o účetnictví, ale daňovým subjektem s povinností vedení daňové evidence podle zákona o daních z příjmů. Ve vztahu k ust. § 31 odst. 9 d.ř. Nejvyšší správní soud uvedl, že důkazní břemeno ve smyslu citovaného ustanovení není postaveno na prokázání „negativní skutečnosti“, tedy toho, co daňový subjekt netvrdí, ale na tom, co sám uvádí. Nelze proto vyzvat daňový subjekt k tomu, aby prokazoval, že předmětnou částku v daném roce nepřijal, resp. nevydal. Rovněž podřazení zdanění vkladů pod ostatní příjmy zvyšující majetek podle ust. § 10 ZDP není správné, protože se nejednalo o zvýšení, ale o snížení majetku (viz výše uvedená judikatura). Pokud se týká překročení časového a věcného rámce, ve smyslu nálezu Ústavního soudu čj. IV. ÚS 29/05, došlo k němu, a to prolomením lhůty výzvou k prokázání skutečností před rokem 2005. Pak se také podle názoru žalobce přenáší důkazní břemeno na správce daně ve smyslu ust. § 31 odst. 8 d.ř., tj. prokázat, že se jedná o příjmy podléhající dani z příjmů přijaté v roce 2005, resp. v roce 2006 (listinami, výpověďmi svědků či jinými legálně získanými důkazními prostředky). Žalovaný ve svém vyjádření zejména odkázal na žalobou napadené rozhodnutí. K rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.7.2005, č.j. 10 Ca 114/2005- 129, uvedl, že byl řešen skutkově odlišný případ. Fyzická osoba poskytla půjčku a vložila peněžní vklady do obchodní společnosti. Správce daně pak vyzval žalobce k podání daňových přiznání za období, kdy došlo k vkladům do obchodní společnosti a dovozoval, že v letech, kdy prostředky do obchodní společnosti vložil, musely jeho příjmy dosáhnout nejméně výše vložených prostředků a následně stanovil daň podle pomůcek. Žalovaný dále ve vyjádření uvedl, že daňová evidence (nahradila tzv. jednoduché účetnictví) je upravena v ustanoveních ZDP a ve zvláštních právních předpisech o účetnictví. Pojmu „daňové evidence“ jako legislativní zkratky použil zákonodárce v ust. § 4 odst. 4 ZDP, které obsahuje vymezení pojmu obchodního majetku. Podle tohoto ustanovení se obchodním majetkem pro účely daně z příjmů fyzických osob rozumí souhrn majetkových hodnot (věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných jiných hodnot), které jsou ve vlastnictví poplatníka a o kterých bylo nebo je účtováno anebo jsou nebo byly uvedeny v evidenci majetku a závazků pro účely stanovení základu daně a daně z příjmů (dále jen daňová evidence). Dnem vyřazení majetku z obchodního majetku poplatníka se rozumí den, kdy poplatník o tomto majetku naposledy účtoval nebo jej naposledy uváděl v daňové evidenci. Podle § 7b odst. 1 ZDP daňová evidence zajišťuje zjištění základu daně z příjmů a obsahuje údaje o: a) příjmech a výdajích, v členění potřebném pro zjištění základu daně, b) majetku a závazcích. Podle § 7b odst. 2 ZDP se pro obsahové vymezení složek majetku v daňové evidenci použijí zvláštní právní předpisy o účetnictví, není-li dále stanoveno jinak. Obsahové vymezení složek majetku pak upravuje vyhláška č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1992 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (blíže viz hlava II vyhlášky). V ust. § 7b odst. 3 ZDP je uvedeno, že pro oceňování majetku a závazků v daňové evidenci se (kromě jiných složek majetku) peněžní prostředky oceňují jejich jmenovitými hodnotami. Finanční prostředky jsou tedy jednou z možných složek majetku. Z ust. § 4 odst. 4 ZDP pak vyplývá, že obchodním majetkem se pro účely daně z příjmů fyzických osob rozumí souhrn majetkových hodnot, které jsou nebo byly uvedeny v evidenci majetku a závazků pro účely stanovení základu daně a daně z příjmů, tj. v daňové evidenci. Žalobce evidoval v daňové evidenci (jako vklady do obchodního majetku) peněžní prostředky. Fyzická osoba, která podniká a vede daňovou evidenci, není povinna v této evidenci evidovat veškerý svůj majetek, ale právě ty složky majetku, které souvisí s podnikáním. Ani odkaz žalobce na nález Ústavního soudu nepovažuje žalovaný za případný. V tomto případě totiž byla řešena situace, kdy již byla soudem ve správním soudnictví zrušena pro nezákonnost rozhodnutí finančního úřadu a odvolacího orgánu, která vycházela z výsledku daňové kontroly, a to z důvodu, že neexistovaly či nebyly dostatečně zjištěny předpoklady pro stanovení daně podle pomůcek; poté finanční úřad pokračoval v kontrole a Ústavní soud dovodil, že správce daně není oprávněn poté, co soud ve správním soudnictví zrušil rozhodnutí správce daně prvého i druhého stupně, pokračovat v daňové kontrole, která již byla ukončena. Právě pokračování v již ukončené daňové kontrole označil ÚS za exces. Správce daně se ani nedopustil naznačeného excesu překračujícího časový a věcný rámec daňových povinností žalobce. Správce daně nepožadoval prokázání majetkových poměrů daňového subjektu, ale toliko prokázání skutečnosti, zda v případě příjmů evidovaných žalobcem v daňové evidenci jako vklady neovlivňující základ daně, tj. jde o finanční prostředky již zdaněné či prostředky, které nejsou předmětem daně nebo o prostředky od daně osvobozené. Žalovaný ve vyjádření dále cituje z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23.3.2007, č.j. 5 Afs 172/2006-115, které podporuje jeho závěry. Žalobce jako podnikající fyzická osoba je povinna vést daňovou evidenci, a proto na něj lze plně vztáhnout závěry judikatury, kdy sice ještě neexistovala daňová evidence, ale podnikající fyzická osoba musela vést jednoduché účetnictví. K vyjádření žalovaného podal žalobce repliku. Zde zejména uvedl, že na jeho případ lze vztáhnout nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 ze dne 18.11.2008. Strany souhlasily s tím, aby bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Krajský soud v Brně přezkoumal v rozsahu žalobních bodů napadené rozhodnutí, stejně tak i řízení, které předcházelo jeho vydání a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Mezi účastníky je sporné, zda byl správce daně oprávněn prověřovat a žalobce prokazovat původ a zdanění jeho vkladů do podnikání v roce 2005 a 2006 a zda se jednalo o příjem podle ust. § 10 ZDP. Z obsahu předmětného správního spisu soud zjistil pro posouzení následující podstatné skutečnosti: Dne 21.8.2007 byla u žalobce Finančním úřadem Ivančice zahájena daňová kontrola daně z příjmu fyzických osoby za roky 2005 a 2006 a DPH za stejné období. Na výzvu správce daně, č.j. 30496/07/294930/522, týkající se prokázání zdanění vložených prostředků do podnikání za rok 2005 ve výši 1 882 630 Kč a za rok 2006 ve výši 2 904 500 Kč, žalobce uvedl, že se jedná o vydělané či vypůjčené prostředky před rokem 2005. Žalobce s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 10 Ca 114/2005-129, ze dne 14.7.2005 odmítl jejich původ prokazovat, neboť se jedná o nepřípustné rozšíření důkazního břemene, tj. překročení časového a věcného rámce jeho povinností. Tato výzva neměla všechny potřebné náležitosti rozhodnutí (§ 32 odst. 2 písm. n) d.ř), a proto následně správce daně vydal další výzvu. Na výzvu správce daně ze dne 23.10.2007, č.j. 34442/07/294930/5222, týkající se zdanění finančních prostředků vložených do podnikání za rok 2005 ve výši 1 882 630 Kč a za rok 2006 ve výši 2 904 500 Kč, žalobce uvedl, že ke dni 31.12.2004 měl naspořeno za 20 let svého života asi 1 950 000 Kč. Většinu z nich použil jako vklad od podnikání v letech 2005 a 2006. Peníze, které si bral na osobní spotřebu byly z větší části opět použity do podnikání. Jako důkaz přiložil tabulku, která vyplynula z jeho daňové evidence. Výzva finančního úřadu se pak dotýká naspořených peněz z období r. 1986 až 2004. Zopakoval svou argumentaci, že požadovat prokazování majetkových a příjmových poměrů v rozsahu, který překračuje časový a věcný rámec jeho daňových povinností, je nepřípustné. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23.3.2007, č.j. 2 Afs 20/2006-90, zejména vyplývá, že v České republice není zakotvena povinnost podávat tzv. majetková přiznání. Absenci této povinnosti pak samozřejmě nelze nahrazovat tak extenzivně pojatým způsobem dokazování v daňovém řízení, které by ve svých důsledcích vedlo ke stejnému efektu. Proto ostatně také Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05, uvedl, že „také v daňovém řízení se vztahuje důkazní břemeno pouze k prokázání skutečností tvrzených (uvedených) daňovým subjektem v daňovém přiznání, resp. skutečností, jež je daňový subjekt povinen uvést v daňovém přiznání, tedy skutečností vážících se výlučně k daňové povinnosti subjektu. Daňová povinnost má pak jak rozměr druhový, tedy povinnost vážící se k zákonem stanovené konkrétní dani, tak rozměr časový, vyjádřený v ustanovení § 47 zákona o správě daní a poplatků, který stanoví správci daně lhůty, v nichž právo státu na vyměření či doměření daně zaniká. Podle Ústavního soudu pouze v tomto časově a věcně omezeném rámci lze po daňovém subjektu požadovat nesení důkazního břemene v daňovém řízení. Rozšíření důkazního břemene mimo tento rámec je nepřípustným vybočením (excesem) správce daně, které v rovině ústavněprávní představuje zásah do výše vymezené autonomní sféry jednotlivce, a tedy i porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Rozsah povinnosti nést důkazní břemeno v daňovém řízení je tedy třeba vůči daňovému subjektu vykládat tak, aby vůbec ještě byl respektován onen autonomní prostor jednotlivce, resp. zachována proporce mezi tímto prostorem na straně jedné a veřejným zájmem na straně druhé. Vyměří-li či doměří-li správce daně na základě takto excesivně vyložené důkazní povinnosti daňového subjektu daň podle pomůcek, poruší tím rovněž i článek 11 odst. 5 Listiny.“ Zároveň, ale Nejvyšší správní soud k věci dodává, že v posuzovaném případě se nicméně správce daně nedopustil naznačeného excesu, když po žalobci požadoval prokázání původu a zdanění finančních prostředků, vložených v roce 1995 do podnikání. Správce daně totiž byl oprávněn po žalobci žádat prokázání, že částka 950 000 Kč není příjmem žalobce, který obdržel v průběhu zdaňovacích období. Jedná se o prokázání svého druhu negativní skutečnosti, která může být fakticky prokázána pouze prokázáním komplementární pozitivní skutečnosti, jež existenci prokazované negativní skutečnosti vylučuje. Žalobce tak svoji důkazní povinnost mohl splnit např. tím, že by doložil, že uvedenou částkou disponoval již koncem roku 1994, příp. že se jednalo jen o poskytnuté prostředky třetí osoby. Pokud žalobce tvrdil, že se jedná o úspory z minulých let, k prokázání tohoto svého tvrzení musel doložit minimálně jejich existenci v roce 1994 (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3.22007, č.j. 2 Afs 20/2006-90). Žalovaný svůj závěr v posuzovaném případě postavil na tom, že příjmy a výdaje žalobce v podaných daňových přiznáních od roku 1994 do roku 2006 vklady takového rozsahu neodůvodňují. Žalobce dle svých podání mohl disponovat toliko částkou 773 260 Kč, přičemž za stejné období vykázal ztráty z podnikatelské činnosti ve výši 1 733 632 Kč. Jeho výdaje tak v tomto období o částku 1 733 632 přesáhly příjmy. Žalobce rovněž nepředložil žádné důkazní prostředky, které by prokazovaly skutečnost, že před rokem 1993 disponoval takovou částkou finančních prostředků, která by vysvětlovala výši vkladů. Žalovaný dále argumentoval tím, že žalobce vykázal v daňové evidenci zůstatek vkladů ke dni 31.12.2004 ve výši 1 930 000 Kč. Musel tedy finanční prostředky ve výši 1 930 000 Kč vložit již před rokem 2005. Podle názoru soudu žalovaný i z pohledu shora citované judikatury pochybil. Žalobce totiž nebyl povinen prokazovat, že před rokem 1993 disponoval finančními prostředky vysvětlujícími výši vkladů. Důkazní břemeno nelze časově rozšiřovat mimo rámec zakotvený v ust. § 47 d.ř. Jak vyplývá ze shora citovaného rozhodnutí NSS, tak tvrdí-li žalobce, že se jedná o úspory z minulých let, musí své tvrzení doložit minimálně jejich existencí v roce 2004. Žalovaný se však nezabýval tím, zda žalobce takové tvrzení prokázal. Přitom sám v rozhodnutí uvádí, že žalobce dle daňové evidence určitou finanční částkou disponoval již v roce 2004 tj. v předcházejícím zdaňovacím období. Správce daně se měl tudíž zaměřit na prokázání toho, zda částka jakoby vložená do podnikání není skutečným příjmem žalobce podřaditelným pod ust. § 10 ZDP, který obdržel v průběhu zdaňovacího období. Soud dále k věci uvádí, že krátkodobý finanční majetek (peníze v pokladně, účty v bankách) patří mezi majetek podnikatele, o němž by měly být obsaženy údaje v daňové evidenci (§ 7 b ZDP). Korunovou pokladnu pak podnikatel může vést dvojím způsobem, a to buď v deníků příjmů a výdajů nebo samostatně za jednotlivé pokladny. Do deníků příjmů a výdajů se pak zapisuje pohyb na bankovním účtu na základě bankovního výpisu (Jaroslav Sedláček, Daňová evidence podnikatelů 2007, 4 vydání, Praha: Grada Publishing, s.58 a násl.). Soud se zde neztotožnil s názorem žalobce, že údaje o pokladně a bankovním účtu není po zrušení jednoduchého účetnictví a přechodu na daňovou evidenci již nutné evidovat. Soud nadto k věci dodává, že jedná-li se o argumentaci žalobce o neústavnosti zahájení daňové kontroly (rozpor s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 1835/07, ze dne 18.11.2008), s tím se soud neztotožnil. Soud zde pro stručnost odkazuje na rozhodnutí NSS ze dne 3.12.2009, č.j. 2 Aps 2/2009-52 (publikováno pod č. 2000/2010 Sb. NSS), které se podrobně s předmětným nálezem vyrovnává. Vzhledem k tomu, že žalobce byl ve věci úspěšný, přiznal mu soud ve smyslu § 60 odst. 1 náhradu nákladů řízení. Uložil proto žalovanému, aby žalobci uhradil celkem částku 7 760 Kč. Tato částka představuje úhradu soudního poplatku ze žaloby 2 000 Kč a odměnu za 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepis žaloby, podání repliky) ve výši 2 100,-Kč za jeden úkon (§ 9 odst. 3 písm. f), § 7, § 11 odst. 1 písm. b), d) vyhl. č. 177/1996 Sb.), a částku k úhradě hotových výdajů za 3 úkony právní služby ve výši 300 Kč za jeden úkon (§ 13 odst. 3 cit. vyhl.). Právní zástupce žalobce je plátce DPH, a proto bylo nutné celou odměnu zvýšit o 20 % (§ 57 odst. 2 s.ř.s.).

Poučení