30 Ca 37/2009 - 48

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Petra Kobylky a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce: Ing. Mgr. Z. T., Ph.D., proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor správní, se sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: R. L., o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru správního, ze dne 15.12.2008, č.j. JMK 142789/2008, se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen do 30-ti dnů od právní moci rozsudku uhradit žalobci náklady řízení v částce 2 000 Kč.

Odůvodnění

Shora uvedeným rozhodnutím žalovaný postupem podle ust. § 90 zák. č.500/2004 Sb., správní řád (dále jen správní řád), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Kunštát ze dne 25.9.2008, č.j. 1239/06. V odůvodnění rozhodnutí je zejména uvedeno, že Městský úřad Kunštát (dále jen správní orgán I. stupně) zrušil na základě žádosti R. L., nar. X, bytem K., N. 298, podle ust. § 12 odst. 1 písm. c) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o evidenci obyvatel) údaj o místu trvalého pobytu žalobce. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonem stanovené lhůtě obsáhlé odvolání, ve kterém nesouhlasí s výše uvedeným rozhodnutím. Mimo jiné namítal, že tvrzení R. L. nejsou pravdivá, ani z nich nevyplývá existence důvodů, na základě nichž lze trvalý pobyt zrušit. Především však navrhovatel neprokázal jím tvrzené důvody, na základě kterých by měl být trvalý pobyt zrušen (12 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel). V odvolání rovněž uvedl konkrétní skutečnosti, kterými zpochybňoval výpověď jednotlivých svědků. Obdobné skutečnosti namítal i v žalobě a soud je níže uvádí. Žalovaný jako odvolací orgán přezkoumal podle ust. § 89 odst. 2 správního řádu soulad napadeného rozhodnutí i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy a v rozsahu námitek uvedených v odvolání správnost napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Podle ust. § 12 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o evidenci obyvatel, rozhodne ohlašovna o zrušení údaje o místu trvalého pobytu na návrh oprávněné osoby uvedené v ust. § 10 odst. 6 písm. c) tohoto zákona, zaniklo-li užívací právo občana k objektu nebo jeho vymezené části, jehož adresa je v evidenci obyvatel uvedena jako místo trvalého pobytu občana, a neužívá-li občan tento objekt. Zákon tedy stanoví, že podmínka zániku užívacího práva občana k objektu a podmínka faktického neužívání objektu musí být splněny současně. Je-li splněna pouze jedna z nich, nemůže správní orgán údaj o místu trvalého pobytu občana zrušit. Provedeným řízením bylo prokázáno, že žalobci nesvědčí užívací právo k výše uvedené nemovitosti, která je ve vlastnictví R. L. Užíváním objektu bydlení se přitom rozumí jeho alespoň příležitostné a okolnostem přiměřené využití k účelu, k němuž je určen, tj. k uspokojování potřeby bydlení, respektive vedení domácnosti. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že ze strany žalobce k takovému způsobu užívání předmětného bytu nedochází. R. L. ve své žádosti uvedl, že žalobce se v předmětném bytě nezdržuje od roku 2002. Byt byl na základě dohody o předání a převzetí bytu ze dne 20.1.2002 předán manželi K. (dosavadními nájemci bytu) R. L., který jej od 1.7.2002 pronajal novým nájemníkům. Neužívání objektu žalobcem bylo dostatečně prokázáno výpovědí svědků při ústním jednání před správním orgánem I. stupně dne 21.8.2008. Námitku žalobce, že relevance všech předvolaných svědků je velice pochybná, nelze považovat za opodstatněnou, neboť výpověď svědka, učiněná po zákonném poučení o právních následcích nepravdivé nebo neúplné výpovědi, je považována za pravdivou a za důkaz ve smyslu ust. § 55 správního řádu do doby, dokud se neprokáže opak. Žalovaný se proto plně ztotožnil s postupem správního orgánu I. stupně. Žalovaný závěrem uvedl, že v posuzovaném případě byly splněny zákonem stanovené podmínky pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu žalobce a nebyly shledány žádné nedostatky správního řízení, předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí. Žalobce se včas podanou obsáhlou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného. Žalobce namítal, že v posuzovaném případě neleželo důkazní břemeno na správním orgánu, ale na navrhovateli řízení o zrušení trvalého pobytu. Tento však tvrzené skutečnosti neprokázal. Návrh měl tedy být v odvolacím řízení zamítnut a řízení zastaveno pro nesplnění podmínek. Navrhovatel neprokázal ani neexistenci právního titulu užívání nemovitosti a ani její faktické neužívání. Další námitky směřovaly proti jednotlivým svědeckým výpovědím. RNDr. K. se v domě stabilně nezdržuje a navíc odmítla specifikovat své zdravotní problémy, které by mohly mít vliv na obsah a relevanci její výpovědi (v době výpovědi 75 let). Podle názoru žalobce je i možné, že vypovídala pod nátlakem navrhovatele a z obav o zvýšení nájemného či ukončení nájemního vztahu. Svědkyně v závěru výpovědi uvedla, že žalobce sice v domě neviděla, ale je často pryč. Žalobce však bývá kvůli dojíždění do zaměstnání a častým služebním cestám také často pryč. Z těchto důvodů je její výpověď v řízení nepoužitelná. Správní orgán se měl rovněž zabývat zdravotním stavem svědkyně a teprve po jeho posouzení připustit její výpověď. V případě svědka Ing. V. L. se jedná o otce navrhovatele a jeho výpověď proto nelze považovat za věrohodnou. Žalobce odkázal na rozpory v jeho výpovědi. Podle názoru žalobce z výpovědi svědka vzniká dojem, že se snažil vypovídat ve prospěch navrhovatele. Na rozpory ve výpovědi svědka (počet nájemníků bydlících v domě, zda v domě viděl žalobce apod.) žalobce poukázal ve svém vyjádření k podkladům pro rozhodnutí. Správní orgán se k rozporům ve výpovědi nijak nevyslovil, ačkoliv to byla ve smyslu ust. § 68 odst. 3 správního řádu jeho povinnost. Rovněž výpověď svědka K. nemůže prokázat tvrzení navrhovatele. Svědek (vedoucí stavební firmy) se v domě zdržoval přibližně 1 hodinu denně a rovněž rekonstrukce skončila v květnu roku 2008. Proto svědek nemohl mít informace o skutkovém stavu v době konání ústního jednání (konec srpna). V posledních dvou letech firma prováděla pouze práce na půdě, a proto musela používat jiný vchod domu, než ostatní nájemníci. Svědek se rovněž v domě pohyboval v pracovní době zaměstnanců stavební firmy a tudíž ani nemohl potkávat ty nájemníky, kteří chodí do práce. Správní orgán se takto vznesenými rozpory nijak nevyrovnal. Výpověď svědka K. pak není z hlediska posuzovaného případu rozhodná, protože svědek v domě navrhovatele nebydlí. Lze i pochybovat o jeho nestrannosti, protože se jedná o zaměstnance správního orgánu I. stupně. Žalobce dále namítal, že správní orgán I. stupně k jednání předvolal pouze svědky označené navrhovatelem. V předvolání k nařízenému ústnímu jednání pak ani nebylo uvedeno, že budou vyslýcháni svědci. O této skutečnosti se žalobce dozvěděl až v den ústního jednání. Žalovaný ani neprovedl výslech všech nájemníků, bydlících v domě navrhovatele. Jakýkoliv z nich mohl založit žalobci právo bydlení, a to nejen v podobě podnájemní smlouvy. V domě navrhovatele je 5 bytů, přičemž vyslechnuti byli pouze 2 nájemci. Žalobce již při ústním jednání a také ve svém vyjádření k podkladům ze dne 1.9.2008 požadoval provedení dalších důkazů, zejména výslech dalších svědků. Správní orgán to odmítl s odkazem na provedené svědecké výpovědi Ing. L., RNDr. K. a p. K. Tito potvrdili, že žalobce v místě bydliště nevídají. Vzhledem k nízkému počtu nájemníků v nemovitosti se sousedé, resp. nájemníci, vzájemně znají a nikdo z vyslechnutých nájemníků neuvedl uzavření podnájemní smlouvy se žalobcem. K této argumentaci správního orgánu I. stupně žalobce poukázal na rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků (viz výše). Správní orgán I. stupně odmítl provést výpověď svědků J. K. a p. B. Správní orgán k tomu uvedl, že p. J. už v domě nebydlí, u svědkyně K. nebylo uvedeno, k čemu by měla vypovídat a p. B. bydlí v domě navrhovatele pouze krátce a jeho výslech se proto jeví jako nadbytečný. Žalobce s hodnocením správního orgánu I. stupně nesouhlasí. Svědkyně K. (matka žalobce) mohla prokázat jeho faktický pobyt v domě. K argumentaci správního orgánu I. stupně doplnil, že v domě nebydlí stejně jako svědek K. (jeho otec), který však vyslechnut byl. P. B. pak jako nájemce navrhovatele mohl založit žalobci právo bydlení. Nebyla tak prokázána neexistence právního titulu k užívání domu navrhovatele. Zjišťoval-li správní orgán I. stupně, zda žalobce neuzavřel podnájemní smlouvu s Ing. L. a RNDr. K., pak tak měl učinit i v případě p. B. Vyslechnutí svědci pak ani nebyli řádně poučeni. Ani po ústním jednání dne 21.8.2008 tedy není zřejmé, kdo má právní titul k bydlení, ve kterém měl bydlet p. K. Není zřejmé, kdo v tomto bytě fakticky bydlel a bydlí a o který byt v domě navrhovatele se jedná. Takové nesrovnalosti samy o sobě brání tomu, aby návrhu na zrušení trvalého pobytu mohlo být vyhověno. Žalobce dále namítal, že žalovaný námitky žalobce k provedenému dokazování toliko paušálně prohlásil za irelevantní. Žalovaný uvedl, že byla prokázána neexistence užívacího práva. Svědci byli řádně poučeni, a proto je jejich výpověď považována za pravdivou do doby, než bude prokázán opak. Podle názoru žalobce měl správní orgán I. stupně, případně žalovaný, provést žalobcem navržený výslech svědků a vyzvat navrhovatele k prokázání neexistence užívacího titulu. Žalobce dále namítal, že žalovaný nezkoumal důvody navrhovatele vedoucí ke zrušení trvalého pobytu. Takovým důvodem není obava z možné exekuce na žalobce. Podle názoru žalobce by se z pohledu navrhovatele mohlo jednat o šikanózní jednání, které nepožívá právní ochrany (čl. 11 odst. 3 LZPS, § 2 odst. 3, 4, § 6 odst. 2 správního řádu, § 3 odst. 1, § 39 a 424 občanského zákoníku). Žalobce zde rovněž zpochybnil závěr správního orgánu I. stupně, že žalobci v důsledku zrušení trvalého pobytu nevznikají žádné náklady. Naopak mu vznikají náklady spojené s výměnou dokladů, náklady spojené s hlášením změny trvalého pobytu různým institucím (zdravotní pojišťovna, banky apod.). Celkově jednorázové náklady na změnu trvalého pobytu po započtení nákladů na telefon, dopravu, poštovné činí 3 000,- až 4 000,- Kč. Není důvod, aby tyto náklady nesl žalobce v situaci, kdy navrhovatel ani neuvede důvod ke zrušení trvalého pobytu. Žalobce dále uvedl, že v současné době je přihlášení k trvalému pobytu vázáno na souhlas vlastníka nemovitosti. Žalobce však vlastníkem žádné nemovitosti není a ani mu jeho majetkové poměry neumožňují, aby se někde k trvalému pobytu přihlásil. Podle názoru žalobce lze návrhu vyhovět jen tehdy, pokud navrhovatel uvede a prokáže, jaká újma mu existencí jeho trvalého pobytu vznikla. Bezdůvodně podanému návrhu nelze s odkazem na ust. § 2 odst. 3, § 6 odst. 2 správního řádu a čl. 11 odst. 3 LZPS vyhovět. Navrhovatel však žádný relevantní důvod neuvedl a ani jej nemá. Podle navrhovatele jsou dány důvody pro zrušení trvalého pobytu od roku 2002. Domáhal- li se navrhovatel zrušení trvalého pobytu v roce 2006, pak došlo k promlčení nároku ve smyslu ust. § 101 občanského zákoníku. Závěrem žalobce stručně shrnuto uvedl, že ust. § 10 a 12 zákona o evidenci obyvatel umožňují vlastníkům nemovitosti zneužívaní jejich vlastnického práva na úkor občanů, kteří žádnou nemovitost nevlastní. Těmto občanům je v důsledku případného nesouhlasu vlastníka nemovitosti s přihlášením k trvalého pobytu a jeho zrušení způsobena nezanedbatelná újma (náklady spojené se změnou trvalého bydliště), a to vše za situace, kdy občan nemá možnost pouze na základě vlastní vůle se přihlásit k trvalému pobytu tam, kde se fakticky zdržuje. Takový postup je v rozporu s čl. 11 odst. 3 LZPS, tj. v rozporu s předpisem vyšší právní síly a nelze je ve správním řízení aplikovat. Žalovaný ve svém vyjádření zejména uvedl, že zásada materiální pravdy (§ 3 správního řádu) nezbavuje správní orgán povinnosti opatřovat z úřední povinnosti podklady pro rozhodnutí a zjišťovat všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Žalovaný dále citoval ust. § 12 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o evidenci obyvatel. Jak vyplývá z citovaného ustanovení, podmínka zániku užívacího práva občana k objektu a podmínka faktického neužívání objektu musí být splněny současně. Je-li splněna pouze jedna z nich, nemůže správní orgán údaj o místu trvalého pobytu občana zrušit. K dalším důvodům, které žalobce uvádí ve své obsáhlé žalobě (např. šikanózní výkon vlastnického práva navrhovatele R. L., náklady vzniklé v důsledku zrušení trvalého pobytu, navrhovatel nemá a nikdy neměl k podání návrhu jediný relevantní věcný důvod a rovněž neuvedl, jaká újma mu existencí trvalého pobytu žalobce na předmětné adrese vzniká, žalobce není vlastníkem žádné nemovitosti a nemá ani souhlas žádného vlastníka nemovitosti k přihlášení k trvalému pobytu, tudíž se nemůže přihlásit k trvalému pobytu na základě své vlastní vůle nikde jinde, §§ 10 a 12 zákona o evidenci obyvatel umožňují vlastníkům nemovitostí zneužívání jejich vlastnického práva na úkor občanů, kteří žádnou nemovitost nevlastní a porušují právo občanů podílet se na správě veřejných věcí) žalovaný uvedl, že zákon o evidenci obyvatel v ust. § 12 odst. 1 písm. c) stanoví jednoznačně podmínky, za nichž správní orgán údaj o místu trvalého pobytu občana zruší. Při rozhodování v této věci nelze zohlednit žádné otázky, týkající se případných osobních, finančních, či jiných problémů účastníků řízení, o nichž se žalobce zmiňuje. Provedeným řízením bylo prokázáno, že žalobci nesvědčí užívací právo k nemovitosti ve vlastnictví R. L. Užíváním objektu bydlení se rozumí alespoň příležitostné a okolnostem přiměřené využití k účelu, k němuž je určen, tj. k uspokojování potřeby bydlení, respektive vedení domácnosti. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že ze strany žalobce k takovému způsobu užívání předmětného bytu nedochází. Neužívání objektu žalobcem bylo dostatečně prokázáno výpovědí svědků při ústním jednání před správním orgánem I. stupně dne 21.8.2008. Námitku žalobce, že relevance všech předvolaných svědků je velice pochybná, nelze považovat za opodstatněnou, neboť výpověď svědka, učiněná po zákonném poučení o právních následcích nepravdivé nebo neúplné výpovědi, je považována za pravdivou a za důkaz ve smyslu ust. § 55 správního řádu do doby, dokud se neprokáže opak, proto se krajský úřad plně ztotožnil s postupem správního orgánu I. stupně. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. K vyjádření žalovaného podal žalobce repliku. V replice, obdobně jako v žalobě, poukázal na skutečnost, že v případě rozhodování o zrušení trvalého pobytu leží důkazní břemeno na navrhovateli a nikoliv na správním orgánu, jak dovozuje žalovaný. Navrhovatel důvody pro zrušení trvalého pobytu neprokázal a tudíž měl být jeho návrh zamítnut. Žalobce rovněž opakovaně upozornil, že nebyli vyslechnuti jim navržení svědci. Žalovaný ani správní orgán I. stupně se pak ani nevypořádali s rozpory v jednotlivých svědeckých výpovědích, na něž v řízení i odvolání upozornil. Obdobně jako v žalobě zdůraznil, že v posuzovaném případě jde o šikanózní výkon práva, protože navrhovatel neměl žádný důvod k podání návrhu na zrušení trvalého pobytu. Krajský soud v Brně přezkoumal v rozsahu žalobních bodů napadené rozhodnutí, stejně tak i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel, ve znění účinném pro přezkoumávanou věc, ohlašovna rozhodne o zrušení údaje o místu trvalého pobytu, byl-li zápis proveden na základě pozměněných, neplatných nebo padělaných dokladů nebo nepravdivě nebo nesprávně uvedených skutečností, nebo zaniklo-li užívací právo občana k objektu nebo vymezené části objektu, jehož adresa je v evidenci obyvatel vedena jako místo trvalého pobytu občana a neužívá-li občan tento objekt nebo jeho vymezenou část. Podle odst. 2 ohlašovna rozhodne o zrušení údaje o místě trvalého pobytu podle odstavce 1 písm. c) jen na návrh vlastníka objektu nebo jeho vymezené části nebo na návrh oprávněné osoby uvedené v ust. § 10 odst. 6 písm. c). Navrhovatel je v takovém případě povinen existenci důvodů uvedených v odstavci 1 písm. c) ohlašovně prokázat. Podle § 10 odst. 1 citovaného zákona, ve znění účinném pro přezkoumávanou věc, se místem trvalého pobytu rozumí adresa pobytu občana v České republice, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu, a to v objektu, který je podle zvláštního právního předpisu označen číslem popisným nebo evidenčním, popřípadě orientačním číslem a který je podle zvláštního právního předpisu určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci. Podle § 10 odst. 2 téhož zákona z přihlášení občana k trvalému pobytu nevyplývají žádná práva k objektu uvedenému v odstavci 1, ani k vlastníku nemovitosti. Podle ust. § 89 odst. 2, věta druhá, správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává odvolací orgán jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. Správní orgán je povinen na základě ust. § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, zabývat se odvolacími námitkami účastníka řízení, což žalovaný v projednávané věci neučinil. Z obsahu podaného odvolání je zřejmé, že žalobce brojil proti hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí. Konkrétně poukazoval na to, proč předmětné výpovědi nemohly prokázat neužívání objektu. Rovněž odkazoval na rozpory v jednotlivých výpovědích. K výpovědi svědkyně K. v odvolání mj. uvedl, že se v domě stabilně nezdržuje a navíc odmítla specifikovat své zdravotní problémy, které by mohly mít vliv na obsah a relevanci její výpovědi (v době výpovědi 75 let). Podle názoru žalobce je i možné, že vypovídala pod nátlakem navrhovatele a z obav o zvýšení nájemného či ukončení nájemního vztahu. Svědkyně v závěru výpovědi uvedla, že žalobce sice v domě neviděla, ale je často pryč. Žalobce však bývá kvůli dojíždění do zaměstnání a častým služebním cestám také často pryč. K výpovědi svědka Ing. L. v odvolání mj. uvedl, že v jeho výpovědi se objevují značné rozpory. Na počátku výpovědi uváděl, že žalobce v domě nikdy neviděl, ačkoliv v domě žije již od roku 2001, kdy nebyl pobyt žalobce v domě navrhovatelem zpochybňován. Navíc jde o výpověď otce navrhovatele. Na dotaz ohledně dalších nájemníků bydlících v domě, ale nepředvolaných k výpovědi, svědek uvedl, že neví, jestli v domě ještě někdo bydlí. Ing. L. tedy ani nevěděl o dalším nájemníkovi Ing. B., který dle navrhovatele v domě bydlí. Žalobce v odvolání namítal, že pokud svědek nevěděl o dalších nájemnících žijících v domě navrhovatele, nemohl mít ani přehled o dění v domě a tudíž není jeho výpověď použitelná. K výpovědi svědka K. uvedl, že svědek (vedoucí stavební firmy) se v domě zdržoval přibližně 1 hodinu denně a rovněž rekonstrukce skončila v květnu roku 2008. Proto svědek nemohl mít informace o skutkovém stavu v době konání ústního jednání (konec srpna). V posledních dvou letech firma prováděla pouze práce na půdě, a proto musela používat jiný vchod domu, než ostatní nájemníci. Svědek se rovněž v domě pohyboval v pracovní době zaměstnanců stavební firmy a tudíž ani nemohl potkávat ty nájemníky, kteří chodí do práce. Ani jeho výpověď proto nemůže prokázat tvrzení žalobce. K výpovědi svědka K. v odvolání mj. uvedl, že tento v domě již nebydlí. Jeho výpověď není pro posouzení věci podstatná a navíc se jedná o zaměstnance správního orgánu I stupně. Žalobce tedy v rámci podaného odvolání zcela konkrétně namítá, z jakých důvodů nesouhlasí a rozporuje výpovědi jednotlivých svědků (obdobné rozpory uvádí i v žalobě). Specifikuje, z jakého důvodu z provedeného dokazování nevyplývá, že by objekt fakticky neužíval. Žalovaný k takto konkretizovaným odvolacím námitkám toliko uvedl, že výpověď svědka učiněná po zákonném poučení je považována za pravdivou a za důkaz ve smyslu ust. § 55 správního řádu. Podle názoru soudu směřují-li námitky proti nesprávnému hodnocení svědeckých výpovědí správním orgánem I. stupně, pak by se měl žalovaný s takto konkrétně formulovanými výtkami přezkoumatelným způsobem vyrovnat. Nestačí zde argumentovat toliko tím, že výpověď se považuje za pravdivou, pokud není prokázán opak. Námitky žalobce nesměřovaly ani tolik do pravdivosti výpovědí jednotlivých svědků, ale do toho, zda jsou schopny prokázat, že objekt neužívá. Žalovaný se nevyrovnal ani s námitkou, že správní orgán I. stupně nevyslechl paní J. a p. B.. Soud zde uvádí, že k přihlášení občana k trvalému pobytu stačí souhlas oprávněné osoby (i nájemce) a souhlas pronajímatele se nevyžaduje. Není tak najisto postaveno, zda skutečně ke dni rozhodnutí žalovaného nadále neexistuje užívací právo žalobce (užívací právo nelze ztotožňovat s nájemním vztahem). Žalobce navíc na tuto skutečnost v podaném odvolání odkázal. Nevyrovnání se s odvolacími námitkami vedlo v posuzovaném případě k tomu, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné. Soud se naopak neztotožnil s názorem žalobce, že by ust. § 10 či § 12 zákona o evidenci obyvatel bylo v rozporu s Ústavou či LZPS. Podle čl. 14 odst. 1 Listiny je svoboda pohybu a pobytu zaručena. Je zřejmé, že svobodou pohybu se rozumí oprávnění nejen občana, ale každého pohybovat se po území České republiky vymezeném jejími státními hranicemi a navštěvovat jednotlivá místa s výjimkou těch, pro která zákon ve smyslu ustanovení čl. 14 odst. 3 Listiny stanoví omezení. Svobodou pobytu se nepochybně rozumí (s právě uvedenou výjimkou odstavce 3) oprávnění svobodně pobývat a usazovat se na kterémkoli místě v České republice, tj. oprávnění svobodně si volit bydliště uvnitř českého státu. Toto ústavní oprávnění svobodně si volit svůj dlouhodobý či krátkodobý pobyt (bydliště) na určitém místě tedy s sebou nepřináší požadavek (nařízení) v daném místě (bydlišti) se skutečně zdržovat nebo o tomto faktickém pobytu (bydlišti) informovat veřejnou moc. Ostatně doktrína tradičně odlišuje svobodu pobytu od tzv. "policejně" evidenčního hlášení pobytu, "v němž jde o fikci - místo ohlášeného pobytu leckdy není místem skutečného bydliště" (viz Pavlíček, V. - Hřebejk, J. - Knapp, V. - Kostečka, J. - Sovák, Z.: Ústava a ústavní řád České republiky. 2. díl.: Práva a svobody, Linde a.s., Praha 1995, str. 136). Ustanovení § 10 odst. 1 věty první zákona o evidenci obyvatel uvádí, že místem trvalého pobytu se rozumí adresa pobytu občana v České republice, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Z uvedeného tedy vyplývá, že takovým místem nemusí být jen místa s těmito důvody spojená. Na straně druhé to však neznamená (jak je patrno z dikce věty druhé téhož odstavce), že občan místo trvalého pobytu mít nemusí, nebo naopak, že takových míst může mít více než jedno. Z citované (obecné) právní úpravy je tedy zřejmé, že místem trvalého pobytu se rozumí adresa pobytu, kterou si občan sám zvolí, přičemž takovou adresu (místo) trvalého pobytu může mít jen jedno. Ustanovení § 10 odst. 5 věty druhé (obdobně jako odstavce 4) zákona o evidenci obyvatel neupravuje společenský vztah založený na volbě občana (jako je tomu v případě ustanovení § 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel), ale reguluje situaci, která předpokládá předchozí postup podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel (tj. úřední zrušení místa takového pobytu) a řeší pouze důsledky, jež z toho pro místo trvalého pobytu vyplývají. Jedná se proto (stejně jako v případě odstavce 4) o speciální právní úpravu, která dotčenému občanovi nebrání v uplatnění práva volby místa trvalého pobytu (v rámci ustanovení § 10 odst.1 zákona o evidenci obyvatel) nebo v postupu v souladu s ustanovením § 10 odst. 5 a 6 zákona o evidenci obyvatel, tedy v ohlášení změny trvalého pobytu za podmínek tam uvedených. Napadené ustanovení se proto týká pouze jedné z možných - v ustanovení § 10 zákona o evidenci obyvatelstva upravených - forem určení (změny) místa trvalého pobytu a plní především vícekrát již zmíněnou evidenční funkci, z níž žádné důsledky pro výběr místa pobytu nevyplývají (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.10.2002, sp. zn. Pl. ÚS 4/02- 1). Soud k věci dále uvádí, že při podání návrhu na zrušení trvalého pobytu není nutné uvádět důvod, jak namítal žalobce, neboť úspěšnost návrhu je vázána toliko na prokázání zániku užívacího práva a faktického neužívání objektu. Případná úspěšnost návrhu také není vázána na fakt, zda žalobci v souvislosti se zrušením pobytu vznikly nějaké náklady. Jen z toho, že se navrhovatel bez udání důvodu (není zákonnou podmínkou návrhu) domáhá zrušení trvalého pobytu, nelze dovozovat, že se jedná o šikańozní výkon práva. Důkazní povinnost navrhovatele (§ 12 odst. 2, poslední věta, zákona o evidenci obyvatel) pak nelze vykládat absolutně tak, že by správní orgán nemohl provést důkazy potřebné ke zjištění stavu věci (srov. § 3, § 52 správního řádu). Nejedná se ani o typ sporného řízení zakotveného v ust. § 141 správního řádu, kde se, byť s určitými omezeními, vychází z důkazů, které navrhne účastník. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s.. Žalobce měl ve věci úspěch, soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Ty spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2 000,- Kč.

Poučení