30 Ca 5/2009 - 39

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. PhDr. Petra Kuchynky, Ph.D. a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: P. Č., bytem K. L., proti žalovanému: Celní ředitelství Plzeň, se sídlem ul. Ant. Uxy 11, 303 88 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21.11.2008 č.j. 471-02/08-1601-21 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou ze dne 19.1.2009 téhož dne osobně doručenou Krajskému soudu v Plzni se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň ze dne 21.11.2008 č.j. 471- 02/08-1601-21 (dále též jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí - platebnímu výměru Celního úřadu Tachov č. 1262-09/07-186100-22 ze dne 19.4.2007 na spotřební daň z tabákových výrobků za zdaňovací období březen 2004 ve výši 39.516,- Kč (dále též jen „platební výměr“ nebo „prvoinstanční rozhodnutí“). Problematika spotřebních daní byla upravena zákonem č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném v rozhodném období (dále též jen „zákon o spotřebních daních“). Žalobce připomněl, že v daném případě se jedná o větší množství cigaret Marlboro a Marlboro Lights, které byly skladovány ve sklepě jeho rodinného domu v Konstantinových Lázních. Dne 17.3.2004 byla v tomto objektu provedena v jiné souvislosti domovní prohlídka Policií ČR, přičemž byly zjištěny a následně zabaveny ze strany Policie ČR předmětné cigarety. Jakkoliv žalobce argumentoval, že část zabavených cigaret není v jeho vlastnictví, když cigarety zn. Marlboro Lights byly ve vlastnictví V. B., nebylo k tomuto přihlíženo. Celní úřad v Tachově následně vydal dne 30.4.2007 pod č.j. 1262-11/07-18610021 rozhodnutí o propadnutí věci. V návaznosti na to bylo Celním úřadem v Tachově vydáno rozhodnutí č.j. 1262-09/07-186100-22 ze dne 19.4.2007, kterým byla žalobci uložena povinnost zaplatit výše specifikovanou spotřební daň. Žalobce uvedl, že předmětné cigarety zakoupil s panem B. v letech 1993 - 1995 v Karlových Varech na burze. Spotřební daň byla zaplacena zakoupením těchto cigaret. Ačkoliv v této době nebyly cigarety kolkovány, byly však již zcela zřejmě prodávány s daní. Žalobce zdůraznil, že předmětné cigarety byly zakoupeny pro jeho vlastní potřebu a potřebu pana B., neboť byli přesvědčeni o tom, že cena tabákových výrobků bude neustále narůstat, což se ukázalo jako pravdivé. Dle žalobcova názoru žalovaný zásadně pochybil při svém rozhodování. Nikterak nereflektoval žalobcem tvrzené rozhodné skutečnosti, především tedy, že část předmětných cigaret nebyla v žalobcově vlastnictví, ale byla majetkem pana B. Naproti tomu žalovaný obrátil důkazní břemeno, když došel k závěru, že předmětné cigarety jsou žalobcovy, a dále když na str. 3 napadeného rozhodnutí uvedl, že „ke skladovacímu prostoru předmětných cigaret, tj. sklep rodinného domu nacházejícím se v K. L., má prokazatelně nejbližší vztah právě odvolatel (nyní žalobce), jímž je tento prostor užíván a jímž byly do tohoto prostoru předmětné cigarety uloženy.“ To je dle žalobce čirá spekulace žalovaného, která nemá oporu v dokazování, což nyní žalovaný ve svém rozhodnutí hojí obrácením důkazního břemene. Tento přístup žalovaného je v hrubém rozporu s ústavními principy a zárukami právního státu. Dalším závažným pochybením žalovaného je jeho výklad zákona o spotřebních daních, především pak § 4 odst. 1 písm. f) tohoto zákona. Toto ustanovení výslovně stanoví, že ,,Plátcem je právnická nebo fyzická osoba, ... která skladuje nebo dopravuje vybrané výrobky ve větším množství, uvádí do volného daňového oběhu vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně.“ Žalobce vyslovil přesvědčení, že v daném případě měl zákonodárce na mysli skladování, dopravování a uvádění do volného oběhu jako opakovanou a podnikatelskou činnost. Je bezpochyby značnou represí, pokud státní orgán postihuje člověka, který má uloženy zásoby cigaret určených pro vlastní potřebu. Navíc jazykovým výkladem výše uvedeného ustanovení žalobce dospěl k přesvědčení, že musí být naplněny výše uvedené podmínky kumulativně, tj. skladování nebo dopravování a uvádění do volného oběhu. Čárka před slovem „uvádí“ z hlediska jazykového výkladu bezpochyby neznamená a nemůže mít význam spojky „nebo“. V daném případě však žalovaný, resp. Celní úřad Tachov, nikterak neprokázal, že žalobce jako fyzická osoba uvádí předmětné cigarety do volného daňového oběhu. S ohledem na tuto skutečnost nelze uzavřít jinak, než že § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních se na žalobce, resp. na tento případ, nevztahuje. Žalobce rovněž namítal dvojí represi ze strany Celního úřadu v Tachově, resp. též žalovaného, když mu poté, co mu byly Celním úřadem Tachov cigarety zabaveny, byla dále vyměřena povinnost zaplatit u předmětných cigaret spotřební daň. Žalobce konstatoval, že jej žalovaný svým rozhodnutím zkrátil na právech, když (žalovaný) svévolně manipuluje s rozhodnými skutečnostmi, vlastní spekulace staví na roveň důkazů, ačkoliv jeho závěry nemají oporu v provedeném dokazování a tyto nedostatky hojí otočením důkazního břemene v žalobcův neprospěch a vychází tak z presumpce viny. Žalovaný svévolně vykládá právní předpisy, a to nepochybně v rozporu s úmyslem zákonodárce a účelem tohoto zákona. Žalovaný tak svým jednáním podrývá principy právního státu bořením právních jistot běžného občana, a staví se tak do role represivní složky veřejné moci, což však nemá oporu v Ústavě ČR. Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby, když ve svém vyjádření ze dne 24.3.2009 konstatoval, že žalobní důvody byly žalobcem vesměs uplatněny již v odvolání proti platebnímu výměru. Žalovaný proto odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, k čemuž zopakoval, že sám žalobce již při podání vysvětlení do protokolu ze dne 15.5.2006 uvedl, že cigarety u něj nalezené při domovní prohlídce provedené v jeho domě dne 17.3.2004 byly žalobcem zakoupeny během let 1993 až 1995 pro jeho vlastní potřebu na burzách v Karlových Varech. Toto tvrzení bylo žalobcem zopakováno též při ústním jednání vedeném Celním úřadem Tachov dne 13.3.2007. Tvrzení o tom, že není vlastníkem veškerého množství předmětných cigaret a že část z nich (Marlboro Lights) je ve vlastnictví pana B., žalobce uvedl až v souvislosti s podáním odvolání proti platebnímu výměru. Žalovaný zdůraznil, že napadené rozhodnutí bylo vydáno a adresováno žalobci, jakožto plátci spotřební daně ve smyslu § 4 odst. l písm. f) zákona o spotřebních daních, který předmětné cigarety neoprávněně skladoval, nikoli z důvodu, že byl jejich vlastníkem. Žalovaný dále uvedl, že žalobce v průběhu daňového řízení nesplnil povinnost prokázat zdanění předmětných cigaret, ač k tomu byl vyzván. Vzhledem k tomu, že žalobce žádným způsobem neprokázal zdanění předmětných cigaret, žalovaný vyslovil přesvědčení, že bylo postupováno v souladu s právní úpravou, která svědčí závěru, že žalobce se stal plátcem spotřební daně z předmětných cigaret na základě § 4 odst. l písm. f) zákona o spotřebních daních, dle kterého je plátcem daně fyzická nebo právnická osoba, která skladuje nebo dopravuje vybrané výrobky ve větším množství, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně. Zákon o spotřebních daních totiž nevyžaduje, aby se jednalo o opakované skladování, a proto se v případě skladování předmětných cigaret stal žalobce, jakožto fyzická osoba, plátcem spotřební daně z předmětných cigaret. Námitku, že při vyměření spotřební daně z předmětných cigaret vycházel z presumpce viny, žalovaný považoval za nedůvodnou, neboť předmětem daného řízení vůbec nebylo posouzení otázky zavinění. Pro vyměření spotřební daně z předmětných cigaret se stalo rozhodným zjištění osoby (žalobce) skladující předmětné (neznačené) cigarety. Za nedůvodný žalovaný považoval i názor, že v projednávaném případě došlo k obrácení důkazního břemena. V této souvislosti žalovaný upozornil i na rozbor vzorků předmětných cigaret, z něhož jednoznačně vyplývá, že se v jejich případě jedná o padělky, což je další důkaz o tom, že předmětné cigarety zdaněny nebyly. Žalobcovo přesvědčení, že není plátcem spotřební daně z předmětných cigaret, neboť nedošlo ke kumulativnímu naplnění podmínek skladování a uvádění do volného oběhu nebo dopravování a uvádění do volného oběhu, bylo žalovaným považováno za mylné. K tomu, aby se subjekt stal plátcem spotřební daně z tabákových výrobků ve smyslu § 4 odst. l písm. f) zákona o spotřebních daních, je dle žalovaného plně dostačující, když je, v případě neprokázaného zdanění nebo způsobu nabytí vybraných výrobků oprávněně bez daně, naplněno buď skladování nebo doprava vybraných výrobků ve větším množství a nebo uvádění vybraných výrobků do volného daňového oběhu. Z důkazního materiálu jednoznačně vyplývá, že předmětné cigarety byly nalezeny v prostorách, jejichž majitelem je právě žalobce. Vzhledem k tomu, že předmětné cigarety nebyly značeny platnou tabákovou nálepkou, ačkoli se nenacházely v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a neplatily pro ně výjimky z povinnosti značit tabákové výrobky tabákovou nálepkou stanovené v § 114 odst. 6 zákona o spotřebních daních, je nepochybné, že žalobce, jakožto majitel prostoru, v němž byly tyto cigarety nalezeny, tyto neznačené, resp. nezdaněné cigarety skladoval. V replice na vyjádření žalovaného žalobce odkázal na žalobu, která dle jeho názoru obsahuje veškerá tvrzení poukazující na nesprávnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný si dle žalobce vykládá předpisy, kterými se řídí (daňové zákony), způsobem, který odporuje základním lidským právům a svobodám zaručeným v Ústavě a Listině. Žalobce vyslovil přesvědčení, že taková aplikace je možná pouze u podnikatelů, přičemž je zřejmé, že v tomto případě žalobce držel jeho část cigaret jako soukromá osoba nepodnikatel, která toto zboží koupila jako konečný spotřebitel. Žalobce, jako konečný spotřebitel, není povinen odvádět spotřební daň, i kdyby bylo zjištěno, že z tohoto zboží spotřební daň odvedena nebyla. Žalobce poukázal na mylný výklad žalovaného ohledně naplnění skutkové podstaty zakládající povinnost hradit jakékoliv další daně, když vyslovil přesvědčení, že držení cigaret, resp. uložení cigaret v jeho sklepě, nelze chápat jako „skladování“ ve smyslu příslušného zákona. V té souvislosti žalobce znovu zdůraznil, že není podnikatel, resp. cigarety nevlastnil jako podnikatel za účelem jejich dalšího prodeje. Cigarety byly ve sklepě především z toho důvodu, že žalobce po roce 1995 radikálně omezil kouření a později úplně kouřit přestal a cigarety mu ve sklepě zbyly. Při jednání uskutečněném u Krajského soudu v Plzni dne 26.10.2010 obě strany setrvaly na svých stanoviscích. Ze správního spisu se k věci uvádí následující. Dne 17.3.2004 byla v žalobcově rodinném domě provedena domovní prohlídka Policií ČR, přičemž byly zjištěny a následně zabaveny cigarety mj. zn. Marlboro (červené) v množství 26.000 kusů a zn. Marlboro Lights v množství 8.800 kusů. V protokolu o podání vysvětlení ze dne 15.5.2006 č.j. ORTC- 755/OHK-2005 žalobce mj. uvedl, že uvedené cigarety zakoupil v letech 1993-1995 na burzách v Karlových Varech pro vlastní potřebu, přičemž nevěděl, že se jedná o padělky. Policie ČR rozhodnutím ze dne 23.10.2006 č.j. ORTC-755/OHK-2005 odevzdala věc k projednání jiného správního deliktu, konkrétně podle § 293 odst. 1 písm. a) zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, Celnímu úřadu Tachov. Dne 22.11.2006 vydal Celní úřad Tachov pod č.j. 6799-02/06-1861-21 oznámení o zahájení řízení o přestupku a nařízení ústního jednání. Oznámení bylo žalobci doručeno dne 27.11.2006. V rámci ústního jednání na Celním úřadu Tachov žalobce trval na výpovědi podané orgánům Policie ČR (protokol o ústním jednání ze dne 11.12.2006 č.j. 6799-03/06- 1861-21). Rozhodnutím ze dne 16.2.2007 č.j. 1262/07-186100-21 Celní úřad Tachov řízení o přestupku zastavil s tím, že přestupek nelze projednat, neboť od jeho spáchání uplynula doba jednoho roku. Dne 16.2.2007 vydal Celní úřad Tachov pod č.j. 1262-04/07-186100-22 rozhodnutí o předběžném opatření spočívajícím v zajištění 26.000 kusů cigaret zn. Marlboro (červené) a 8.800 kusů cigaret zn. Marlboro Lights. Dne 14.3.2007 vydal Celní úřad Tachov pod č.j. 1262-08/07-186100-22 výzvu k podání daňového přiznání ke spotřební dani z tabákových výrobků. Výzva byla žalobci doručena dne 19.3.2007. Žalobce byl vyzván k tomu, aby nejpozději do 15 dnů ode dne doručení výzvy podal daňové přiznání, protože mu za zdaňovací období březen 2004 vznikla daňová povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň za množství 26.000 kusů cigaret zn. Marlboro (červené) a 8.800 kusů cigaret zn. Marlboro Lights. Dne 19.4.2007 vydal Celní úřad Tachov platební výměr č. 1262-09/07-186100-22, kterým žalobci vyměřil za zdaňovací období březen 2004 spotřební daň z tabákových výrobků ve výši 39.516,- Kč. Dne 30.4.2007 vydal Celní úřad Tachov pod č.j. 1262-11/07-186100-21 rozhodnutí o propadnutí, kterým podle § 42 odst. 11 zákona o spotřebních daních uložil propadnutí 26.000 kusů cigaret zn. Marlboro (červené) a 8.800 kusů cigaret zn. Marlboro Lights. Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 4.5.2007. Žalobce se odvolal proti platebnímu výměru i proti rozhodnutí o propadnutí, přičemž součástí odvolání proti platebnímu výměru učinil i námitky, které se později staly i námitkami žalobními. Dne 21.11.2008 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým žalobcovo odvolání proti platebnímu výměru zamítl. Pro úplnost se uvádí, že součástí správního spisu jsou rovněž prohlášení společnosti Philip Morris Polska ze dnů 4.7.2006 a 8.7.2008, podle nichž cigarety zn. Marlboro Lights a zn. Marlboro (červené) nebyly vyrobeny společností Philip Morris International ani s jejím souhlasem a jedná se o padělky. Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“ nebo „s.ř.s.“). Podle § 65 odst. 1 s.ř.s. se ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 s.ř.s. vychází soud při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle § 75 odst. 2 věty prvé s.ř.s. soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Podle § 76 odst. 1 písm. a) - c) s.ř.s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem a) pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, b) proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění, c) pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo- li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Podle § 76 odst. 2 s.ř.s. zjistí-li soud, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu. Pokud se důvody nicotnosti týkají jen části rozhodnutí, soud vysloví nicotnou jen tuto část rozhodnutí, jestliže z povahy věci nevyplývá, že ji nelze oddělit od ostatních částí rozhodnutí. Podle § 78 odst. 1 s.ř.s. je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil. Podle § 78 odst. 7 s.ř.s. soud zamítne žalobu, není-li důvodná. Žaloba není důvodná. Pro posouzení žalobcových námitek je významný výklad § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních. Podle tohoto ustanovení je plátcem [spotřební daně] právnická nebo fyzická osoba, která skladuje nebo dopravuje vybrané výrobky ve větším množství, uvádí do volného daňového oběhu vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně. Problematikou spotřebních daní se v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud, který v otázce výkladu § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních dospěl k několika jednoznačným závěrům. Jako stěžejní lze označit rozsudek ze dne 30.9.2009 č.j. 1 Afs 94/2009–56 (tento i jiné zde zmíněné rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou k dispozici na www.nssoud.cz). V něm Nejvyšší správní soud mj. uvedl, že konstantní judikatura zastává právní názor, že „(...) dopravce se stává plátcem spotřební daně, neprokáže-li, že přepravované výrobky jsou zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně. Příslušný subjekt se tedy v takovém případě stane plátcem daně bez dalších podmínek, pouze na základě toho, že vybrané zboží dopravuje či skladuje a neprokáže jejich zdanění (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27.6.2008, č. j. 5 Afs 35/2008-53, a ze dne 19.3.2008, č. j. 9 Afs 137/2007). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že pro posouzení zákonnosti vyměření spotřební daně stěžovateli není vůbec rozhodující otázka, kdo byl vlastníkem vybraných výrobků, ale výhradě otázka, zda stěžovatel jakožto dopravce těchto výrobků prokázal jejich zdanění spotřební daní, či nikoliv (...) Zákon o spotřebních daních v ustanovení § 4 odst. 1 písm. f) jasně formuluje podmínky, za kterých se dopravce stává plátcem daně. Jsou-li kumulativně splněny, dopravce se stane plátcem daně bez dalšího, tj. bez ohledu na skutečnost, zda věděl, nebo vědět mohl, že přepravované výrobky podléhají spotřební dani. V první řadě musí být dopravovány výrobky ve větším množství (§ 4 odst. 3 zákona o spotřebních daních). Za druhé, subjekt musí prokázat, že vybrané výrobky byly zdaněné nebo že je nabyl oprávněně bez daně.“. Byť se citované závěry Nejvyššího správního soudu týkaly dopravce vybraných výrobků (ve smyslu zákona o spotřebních daních), jsou plně použitelné i pro skladovatele takových výrobků. V posuzované věci není sporu o tom, že žalobce skladoval „vybrané výrobky“. Předně, žalobce sám opakovaně uvedl, že cigarety byly skladovány ve sklepě jeho rodinného domu (viz např. protokol o podání vysvětlení ze dne 15.5.2006, text žaloby ze dne 19.1.2009). Vybranými výrobky jsou ve smyslu § 1 zákona o spotřebních daních minerální oleje, líh, pivo, víno a meziprodukty a tabákové výrobky [tedy i cigarety]. Odpověď na otázku, co se rozumí „větším množstvím“ pak skýtá § 4 odst. 3 písm. f) zákona o spotřebních daních, podle něhož větším množstvím vybraných výrobků je pro účely § 4 odst. 1 písm. f) množství přesahující u cigaret 800 kusů. Vzhledem k tomu, že se v žalobcově případě jednalo o 26.000 kusů cigaret značky Marlboro (červené) a 8.800 kusů cigaret značky Marlboro Lights, není pochyb ani o tom, že byla naplněna zákonná podmínka „ve větším množství“. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2009 č.j. 1 Afs 94/2009–56 pak dává i jednoznačnou odpověď na žalobcovu námitku stran vlastnictví skladovaných cigaret: „V této souvislosti je třeba zdůraznit, že pro posouzení zákonnosti vyměření spotřební daně stěžovateli není vůbec rozhodující otázka, kdo byl vlastníkem vybraných výrobků, ale výhradě otázka, zda stěžovatel jakožto dopravce těchto výrobků prokázal jejich zdanění spotřební daní, či nikoliv.“. Za okolností daných v posuzované věci je tedy bezpředmětné, zda se k vlastnictví (menší) části cigaret hlásila osoba odlišná od žalobce. Soud se, na rozdíl od žalobce, nedomnívá, že pro vznik povinnosti zaplatit spotřební daň je zapotřebí kumulativního naplnění podmínek skladování (nebo dopravování) a uvádění do volného oběhu. Ano, zákon v uvedeném ustanovení předpokládá pro vznik povinnosti platit spotřební daň kumulativní splnění dvou podmínek, avšak jedná se o naplnění podmínky dopravy, skladování, příp. uvedení do volného daňového oběhu a zároveň neprokázání, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo neprokázání způsobu jejich nabytí oprávněně bez daně. Jinak řečeno, druhou podmínkou ke vzniku povinnosti zaplatit spotřební daň ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) bylo v žalobcově případě, vedle skladování vybraných výrobků, neprokázání, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo neprokázání způsobu jejich nabytí oprávněně bez daně. Nikoliv tedy následné uvádění vybraných výrobků žalobcem do volného daňového oběhu. Tento názor zdejšího soudu je ostatně v souladu i s výše uvedenými závěry prezentovanými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2009 č.j. 1 Afs 94/2009– 56. V tam posuzované věci soud konstatoval vznik povinnosti zaplatit spotřební daň současným splněním přepravy vybraných výrobků a zároveň neprokázáním (ze strany přepravce), že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo neprokázáním způsobu jejich nabytí oprávněně bez daně. Ke vzniku daňové povinnosti ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních tak nebylo zapotřebí splnění další podmínky, konkrétně uvedení vybraných výrobků do volného oběhu. A v žalobcově případě byly zákonné podmínky pro vznik povinnosti zaplatit daň splněny - žalobce skladoval celkem 34.800 kusů výrobků podléhajících spotřební dani z tabákových výrobků a současně neprokázal, že tyto výrobky nabyl oprávněně bez daně, resp., že byly předmětné výrobky již zdaněny. V souladu s veřejnoprávními předpisy mu tak vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit, což neučinil. Této povinnosti se nezprostil ani tvrzením, že nebyl výlučným vlastníkem všech cigaret – jak vyplývá z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, pro posouzení zákonnosti vyměření spotřební daně žalobci není vůbec rozhodující otázka, kdo byl vlastníkem vybraných výrobků, ale výhradě otázka, zda žalobce jako skladovatel těchto výrobků prokázal jejich zdanění spotřební daní, či nikoliv. Důkazní břemeno v tomto případě leželo zcela na žalobci, což jednoznačně vyplývá ze znění § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních [srov.: aniž prokáže (fyzická nebo právnická osoba), že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně.“], přičemž téhož názor zastává i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30.9.2009 č.j. 1 Afs 94/2009–56 [srov.: Za druhé, subjekt musí prokázat, že vybrané výrobky byly zdaněné nebo že je nabyl oprávněně bez daně.“]. Žalobce však toto břemeno neunesl, jeho obrana spočívala pouze v tvrzení, nikoliv prokázání, toho, že cigarety zakoupil s další osobou v letech 1993-1995 v Karlových Varech na burze, a to výhradně pro jejich vlastní potřebu. Z dikce zákona rovněž nelze jakkoliv seznat, že činnosti předpokládané § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních (skladování, dopravování a uvádění do volného oběhu) musí být činnostmi opakovanými, případně činnostmi realizovanými v rámci podnikání, jak se domnívá žalobce. S tím koresponduje i důvodová zpráva k zákonu o spotřebních daních (k dispozici na www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=4&CT=317&CT1=0), podle které se „nic nemění na zásadách, že plátci daně jsou všechny právnické nebo fyzické osoby, které v tuzemsku vyrábějí, do tuzemska dovážejí nebo z tuzemska vyvážejí vybrané výrobky, dále osoby, které zneužijí osvobození od daně nebo vracení daně a konečně osoby, které neprokáží, že skladují nebo prodávají vybrané výrobky řádně zdaněné nebo oprávněně nabyté bez daně. V té souvislosti je rovněž zákonem definováno, jaké množství vybraných výrobků se považuje za větší množství.“. A konečně nelze přisvědčit ani žalobcově námitce spočívající v tvrzení dvojí represe vůči jeho osobě ze strany Celního úřadu Tachov, resp. žalovaného, viděné v tom, že po zabavení cigaret byla žalobci ještě vyměřena povinnost zaplatit u předmětných cigaret spotřební daň. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3.3.2010 č.j. 1 Afs 12/2010-107 zákon o spotřebních daních neobsahuje žádné ustanovení, které by vylučovalo doměření spotřební daně v případě propadnutí nebo zabrání zboží. Nejvyšší správní soud té souvislosti dále konstatoval, že „takový zákonný zákaz v citovaném zákoně [míněn zákon o spotřebních daních] obsažen není a nelze jej dovodit ani z účelu ustanovení o zajištění a propadnutí vybraných výrobků. Proto zdejší soud neshledává, že by vyměření spotřební daně v projednávaném případě – poté co bylo rozhodnuto o propadnutí vybraných výrobků podle § 42 odst. 11 zákona o spotřebních daních – bylo v rozporu s č. l. 4 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod upravujících podmínky ukládání povinností a omezení základních práv na svobod.“. Zdejší soud pro úplnost dodává, že ve věci hodnocené rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3.3.2010 č.j. 1 Afs 12/2010-107 se jednalo o zajištění a následně propadnutí výrobků podléhajících spotřební dani z lihu, resp. následnému doměření spotřební daně z těchto výrobků. Jednoznačný závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že rozhodnutí o propadnutí vybraných výrobků není na překážku následnému vyměření spotřební daně, je proto plně použitelný i v žalobcově případě. Celní orgány proto v posuzované věci nepochybily, když přistoupily k vyměření spotřební daně. Z výše uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Soud neprovedl důkazy výslechem žalobce a výslechem V. B., protože ve smyslu § 75 odst. 1 s.ř.s. vycházel při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Jak je uvedeno výše, okolnosti ve smyslu zákona o spotřebních daních rozhodující pro posouzení oprávněnosti vyměření spotřební daně žalobci, tj. množství vybraných výrobků (cigaret), kde a kým byly skladovány a fakt, že nebylo prokázáno, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo způsob jejich nabytí oprávněně bez daně, byly řádně zjištěny již ve správním řízení. Výslechy žalobce a V. B. před soudem na tom již nemohly nic změnit. Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé soudního řádu správního právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný se však tohoto práva výslovně vzdal, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.

Poučení