30 Co 10/2026 - 194

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové a soudců Mgr. Zdeňka Váni a Mgr. Miloše Žitného ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované A]., zahraniční osoba registrovaná pod č. [číslo] sídlem [Adresa žalované A] [stát] podnikající v České republice prostřednictvím odštěpného závodu [Jméno žalované B], IČO [IČO žalované B] sídlem [Adresa žalované B] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení 206.374 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. září 2025 č. j. 11 C 98/2025-149 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. ohledně částky 192.374 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 6. 2. 2025 do zaplacení potvrzuje; ohledně částky 14.000 Kč s příslušenstvím se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 14.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 6. 2. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 49.897 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky [Jméno advokátky].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 206.374 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 34.811,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky [Jméno advokátky] (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě ze dne 14. 2. 2025, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 206.374 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout v souvislosti s neplatnou smlouvou o investičním životním pojištění [název], s počátkem pojištění dne 7. 12. 2004, pojistnou dobou 23 let a měsíčním pojistným ve výši 12.175 Kč (dále jen „pojistná smlouva“). Žalobce ukončil pojistnou smlouvu výpovědí ze dne 12. 4. 2023. Za dobu trvání právního vztahu žalobce na pojistném uhradil celkem 606.274 Kč a žalovanou mu bylo vyplaceno na pojistném plnění 4.000 Kč, dále formou mimořádného výběru 213.632 Kč a na odkupném 182.268 Kč, tj. celkem 399.900 Kč. Žalobce se tak domáhá zaplacení rozdílu těchto částek. Smlouva je podle žalobce absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a evropským právem. Konkrétně žalobce tvrdil, že pojistné plnění je jak pro případ smrti, tak pro případ dožití prvního pojištěného konstruováno pomocí pojmu hodnota podílových jednotek. Hodnota podílových jednotek je v průběhu pojištění snižována o různé poplatky. Pojistná smlouva však neodkazuje na žádný sazebník ani přehled poplatků, dle kterého by bylo možné určit výši uvedených poplatků, žalobce s ním nebyl nikdy seznámen. Budoucí pojistné plnění tak závisí na tom, o jaké poplatky bude snížena hodnota podílových jednotek. Hodnota podílových jednotek je však snižována o poplatky, které jsou pojistníkovi neznámé.

3. Pojistná smlouva pak podle žalobce obsahuje zneužívající ujednání, konkrétně jde o ta ujednání, která jsou neurčitá či natolik netransparentní a nepřehledná, že běžný spotřebitel nemá šanci rozklíčovat jejich vliv na závazky pojistitele, tedy zejména na formování rozsahu pojistného plnění. Mezi tato ujednání patří všechna ujednání týkající se definice a konstrukce hodnoty podílových jednotek, jako základu pro pojistné plnění; dále ujednání článku 10 písm. a) Speciálních pojistných podmínek, podle kterého „bude pojišťovna každý měsíc snižovat počet akumulačních podílových jednotek na podílovém účtu o částku potřebnou k úhradě rizika spojeného s pojištěním a o správní poplatek“; a ujednání o poplatku vyplývajícím z rozdílu mezi nákupní a prodejní cenou podílových jednotek a ujednání na tomto poplatku závislá.

4. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí, neboť pojistnou smlouvu považovala za platně sjednanou. Pokud by přesto byla smlouva shledána neplatnou, vznesla žalovaná námitku promlčení.

5. Soud prvního stupně vyšel zejména ze zjištění, že žalobce jako pojistník a zároveň jako pojištěný na předepsaném formuláři žalované navrhl žalované jako pojistiteli dne 6. 12. 2004 uzavření pojistné smlouvy č. [číslo] s počátkem pojištění od 7. 12. 2004, předmětem smlouvy bylo investiční životní pojištění [název] a životní pojištění [název] a to hlavní pojištění na pojistnou částkou 30.000 Kč s trváním pojištění 23 let a připojištění s pojistnou částkou ve výši 111.000 Kč v délce 23 let, a současně za umístění pojistného do smíšeného fondu ve výši 100%, bylo stanoveno měsíční pojistné 12.175 Kč, přičemž část tohoto pojistného ve výši 175 Kč připadá na pojistnou ochranu ve vztahu k připojištění a částka 12.000 Kč na hlavní pojištění. Dle smluvních ujednání byly součástí pojistné smlouvy všeobecné a speciální pojistné podmínky pro příslušný typ pojištění, jejichž obsah byl žalobci sdělen, v těchto podmínkách nebyl uveden odkaz na sazebník poplatků. Žalobce požádal ke dni 13. 10. 2010 žalovanou o změnu poradce z [jméno FO] na [Jméno žalobce] ([právnická osoba].), což žalovaná akceptovala a žalobce se tak stal ve své vlastní smlouvě poradcem. Pojistná smlouva zanikla na základě výpovědi žalobce ze dne 12. 4. 2023 a dne 26. 4. 2023 bylo žalovanou zrušení pojistné smlouvy potvrzeno s tím, že částka odkupného činí 182.268 Kč, která byla žalobci vyplacena. Žalobce vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 206.374 Kč dopisem ze dne 20. 1. 2025.

6. Po právní stránce posuzoval soud prvního stupně právní vztah mezi účastníky s ohledem na dobu uzavření smlouvy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platné v době jejího uzavření (dále jen „obč. zák.“). S odkazem na § 39 obč. zák. (a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019 sp. zn. 31 Cdo 1566/2017) shledal pojistnou smlouvu uzavřenou mezi účastníky za neplatnou, neboť součástí pojistné smlouvy jsou všeobecné a speciální pojistné podmínky pojištění, na které se smlouva vztahuje a jejichž obsah byl tomu, kdo uzavřel smlouvu s pojistitelem, sdělen. Takový způsob seznámení s obsahem smlouvy je však nedostatečný, žalobce proto nebyl seznámen ani se sazebníkem. V samotné pojistné smlouvě pak informace o poplatcích, tj. o způsobu stanovení počátečních, správních a inkasních nákladů, chybějí. Ujednání o celé částce pojistného (jehož součástí jsou i poplatky) je podle nalézacího soudu neoddělitelné od ostatního obsahu smlouvy, neboť je podstatnou náležitosti pojistné smlouvy o investičním životním pojištění, dochází proto k neplatnosti smlouvy o životním pojištění jako celku.

7. Následkem absolutní neplatnosti pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky došlo na straně žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák., které je třeba vypořádat. Soud prvního stupně měl za podstatné, že ke dni 13. 10. 2010 požádal žalobce o změnu poradce z [jméno FO] na [Jméno žalobce] ([právnická osoba].), což žalovaná akceptovala přípisem ke dni 26. 10. 2010. Již tehdy mohl (měl) mít žalobce povědomost o ekonomických důsledcích pojistné smlouvy. Pokud žalobce namítal, že neměl žádnou možnost posoudit ekonomické důsledky pojistné smlouvy, neboť dotčená ujednání jsou nejasná, netransparentní a některé důležité vstupní parametry pojištění či důležité dokumenty (např. sazebník) jsou spotřebitelům neznámé, pak v okamžiku, kdy si sjednal s žalovanou změnu pojistné smlouvy, mohl se seznámit s detaily, které scházely v původní pojistné smlouvě, a v tento okamžik si mohl vytvořit představu o tom, že je s jeho stávající smlouvou něco v nepořádku, tedy že v původní pojistné smlouvě scházela podrobná ujednání o rozdělení pojistného na pojistné krytí a investice, schází konkrétní výše poplatků apod. a jednalo se o skutečnosti, pro které by byl býval smlouvu neuzavřel, kdyby si byl jejich absence vědom. Od tohoto okamžiku se pak podle nalézacího soudu odvíjelo promlčení jeho nároku. V tuto chvíli tak žalobce již vystupuje ve věci jako profesionál – nový poradce. Pokud pak žalobce od roku 2010 ve věci aktivně vystupoval jako poradce v oboru podnikání žalované, nemůže se účinně dovolávat ustanovení sloužících k ochraně spotřebitele.

8. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobce uplatnil svůj nárok po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 obč. zák.) a žalovaná se tohoto promlčení dovolala (§ 100 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Ke dni 21. 4. 2023 zaniklo pojištění na základě výpovědi žalobce ze dne 11. 4. 2023, přičemž žaloba byla podána dne 14. 2. 2025. Nepromlčenou byla jen část nároku ve výši 2.000 Kč (splátka za březen a duben 2023), ovšem v řízení bylo nesporné, že žalovaná vyplatila žalobci v souvislosti s ukončením pojistné smlouvy ke dni 21. 4. 2023 částku 182.268 Kč, která nepromlčenou část převyšuje, a proto byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř.

9. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání s tím, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soud prvního stupně bez podrobnějšího odůvodnění odmítl provést k důkazu tzv. dohledový benchmark č. [číslo] ze dne 6. 6.2019. Tento důkaz považuje žalobce za zcela zásadní ve vztahu k prokázání žalobcem namítané vědomosti žalované o vadách pojistné smlouvy, a tedy k nemožnosti žalované účinně se dovolávat ochrany v podobě námitky promlčení. Citovaný benchmark [právnická osoba] byl vydán v návaznosti na vydání rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu v řízení sp. zn. 31 Cdo 1566/2017, jehož byla žalovaná účastníkem v pozici žalované, která tak měla již v roce 2018 vědomost o právním názoru Nejvyššího soudu stran konceptu pojistných podmínek založených na odkazech na vedlejší smluvní ujednání. Nijak však neinformovala žalobce o možné právní vadě pojistné smlouvy a neučinila nic pro zhojení právně závadného stavu, naopak pokračovala ve strhávání srážek na vrub kapitálové hodnoty pojištění. Žalovaná si nejpozději v červnu 2019 musela být vědoma vad svých pojistných smluv životního pojištění. I přesto v tomto sporu vznesla námitku promlčení, kterou soud prvního stupně bez spravedlivého důvodu akceptoval. Vzhledem k právě uvedeným skutečnostem ale žalovaná nemohla být při vznesení námitky promlčení v dobré víře.

10. Dále žalobce považoval napadený rozsudek za rozporný s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu, neboť soud prvního stupně z důvodu nesprávného právního posouzení věci chybně rozhodl o počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Závěr soudu prvního stupně vyslovený v napadeném rozsudku vychází z pouhé dedukce, nikoliv z prokázané vědomosti žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení na jeho úkor. Vychází tedy z pouhé objektivní okolnosti, aniž by v řízení byla prokázána skutečnost, která by prokazovala skutečnou vědomost žalobce. Soud prvního stupně v rozsudku uvedl, že žalobce mohl mít povědomost o ekonomických důsledcích pojistné smlouvy ihned poté, co se v říjnu 2010 stal poradcem vlastní pojistné smlouvy. Žalobce však spor nezakládá na neexistenci poplatků, nezakládá jej ani na výši poplatků. Zakládá jej na tom, zda srážky na vrub kapitálové hodnoty pojištění žalovaná prováděla platně či nikoli. Proto je nutné vnímat časovou osu průběhu pojištění, kdy až významně později po uzavření pojistné smlouvy došlo ke změně právního názoru Nejvyššího soudu s dopadem na platnost pojistné smlouvy. Pojistná smlouva byla uzavřena v roce 2004, a to zcela v souladu s tehdy platnými tržními standardy, včetně použití odkazů na vedlejší smluvní ujednání mimo pojistnou smlouvu. Teprve v únoru 2018 Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 23 Cdo 2865/2016 tuto zažitou praxi označil za problém a definoval, za jakých podmínek mohou být vedlejší smluvní ujednání považována za součást pojistné smlouvy. Tento nový právní názor posléze potvrdil Nejvyšší soud v únoru 2019 rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 1566/2017, na který posléze reagovala i [právnická osoba] prostřednictvím dohledového benchmarku č. [číslo]. Žalobce proto odmítl závěr soudu prvního stupně, že by v souvislosti s poradenstvím vlastní pojistné smlouvy v roce 2010 nabyl vědomost o vadách pojistné smlouvy a o její neplatnosti. Neseznámení pojistníka s výší rizikového pojistného a s poplatkovou a nákladovou stránkou pojištění, pro které soud prvního stupně shledal pojistnou smlouvu absolutně neplatnou, je vada právního charakteru, kterou žalobce jako právní laik a průměrný spotřebitel nemohl sám bez odborné pomoci rozeznat. O důvodech neplatnosti pojistné smlouvy byl žalobce obeznámen až po poradě se svým právním zástupcem. Převzetí poradenství vlastní pojistné smlouvy v říjnu roku 2010 bez dalšího neprokazuje subjektivní vědomost žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení. Pro povahu pojistné smlouvy a obsah závazku jsou rozhodné okolnosti v době uzavření smlouvy. Pojistná smlouva byla uzavřena v roce 2004 žalovanou jako dodavatelem a žalobcem jako spotřebitelem (žalobce při uzavření smlouvy nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti), jedná se proto o spotřebitelskou smlouvu a žalobce je tak ve sporu oprávněn domáhat se práv na ochranu spotřebitele.

11. Žalobce dále nesouhlasil s postupem soudu prvního stupně, jakým v napadeném rozsudku vypořádal vzájemná plnění sporných stran. Při vypořádání vzájemných plnění z neplatné smlouvy je potřeba aplikovat ust. § 457 obč. zák. ve spojení se závěrem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 29 Odo 52/2002 (R 28/2006), podle něhož se vzájemné pohledávky z plnění z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 457 obč. zák. vypořádávají k okamžiku, kdy nárok na vydání bezdůvodného obohacení vznikl. Jestliže se vzájemné pohledávky vypořádávají k okamžiku, kdy vznikly, nemohly být k tomuto okamžiku promlčeny. Předmětem vzájemného vypořádání tak mají být veškeré vzájemné pohledávky sporných stran, nikoliv pouze nepromlčená plnění.

12. Dále žalobce argumentoval tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení ochrany spotřebitele před zneužívajícími smluvními ujednáními. Rozsudek je v tomto směru v přímém rozporu nejen s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), vztahující se zejména k výkladu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, ale i s nálezy Ústavního soudu, které se týkají povinnosti soudů poskytovat efektivní ochranu spotřebitelům. Podle žalobce mohou být neurčitá smluvní ujednání zároveň zneužívající ve smyslu směrnice.

13. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a žalované uloží povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů; případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14. V písemném vyjádření k odvolání navrhla žalovaná potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

15. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo postupem dle § 212 a § 212a o. s. ř., zopakoval některé důkazy provedené soudem prvního stupně, řízení ještě doplnil o další procesně přípustné důkazy a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné.

16. Odvolací soud ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. na jednání zopakoval důkaz tzv. přehledem došlých plateb, ze kterého zjistil, že žalobce zaplatil na pojistném mj. dne 7. 3. 2002 částku 1.000 Kč, dne 7. 4. 2022 částku 1.000 Kč, dne 7. 5. 2002 částku 1.000 Kč, dne 7. 6. 2002 částku 1.000 Kč, dne 7. 7. 2002 částku 1.000 Kč, dne 7. 8. 2002 částku 1.000 Kč, dne 7. 9. 2002 částku 1.000 Kč, dne 7. 10. 2002 částku 1.000 Kč, dne 7. 11. 2002 částku 1.000 Kč, dne 7. 12. 2002 částku 1.000 Kč, dne 7. 1. 2003 částku 1.000 Kč, dne 7. 2. 2003 částku 1.000 Kč, dne 7. 3. 2003 částku 1.000 Kč a dne 7. 4. 2003 částku 1.000 Kč. Z výzvy k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 20. 1. 2025 pak odvolací soud zjistil, že žalobce vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 206.374 Kč s ohledem na neplatnost pojistné smlouvy, když zároveň specifikoval důvody této neplatnosti.

17. Odvolací soud pak doplnil dokazování postupem podle § 213 odst. 4 o. s. ř. o dohledový benchmark č. [číslo] ze dne 6. 6. 2019, z něhož bylo zjištěno, že [právnická osoba] se v něm vyjádřila k otázce odkazů v pojistné smlouvě a pojistných podmínkách na jiné dokumenty s tím, že pojistná smlouva a pojistné podmínky často obsahují odkazy na další dokumenty, které mají přímý nebo nepřímý vliv na způsob určení rozsahu pojistného plnění nebo vymezují pojistnou událost. V rámci dohledové činnosti [právnická osoba] bylo zjištěno, že tyto dokumenty nebývaly zájemcům o pojištění či pojistníkům vždy v písemné formě k dispozici, a to ani před sjednáním pojistné smlouvy, ani průběhu její platnosti, resp. s nimi nebyl ani jinak zájemce o pojištění prokazatelně seznámen před uzavřením pojistné smlouvy. V některých případech byly zájemcům či pojistníkům dostupné dokonce pouze k nahlédnutí na obchodních místech nebo na webových stránkách pojišťovny. V některých případech nebyly dostupné ani na webových stránkách pojišťovny. Určení rozsahu pojistného plnění by mělo být dostatečně jasné a přesné; tento požadavek není naplněn, pokud určení rozsahu pojistného plnění neumožňuje zjistit jeho potenciální výši. Nestanovení rozsahu pojistného plnění a nevymezení pojistné události v pojistné smlouvě, resp. v pojistných podmínkách, dostatečně jasně a přesně, a dále nesplnění povinnosti pojišťovny seznámit zájemce se všemi součástmi pojistných podmínek ještě před uzavřením pojistné smlouvy, považuje [právnická osoba] za jednání v rozporu s povinností pojišťovny jednat s odbornou péčí ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o pojišťovnictví.

18. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

19. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

20. Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

21. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).

22. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

23. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považuje předmětnou pojistnou smlouvu za absolutně neplatnou. Jednak z toho důvodu, že žalobci byl pouze sdělen obsah všeobecných a speciálních pojistných podmínek, z toho však neplyne, že by žalobce byl prokazatelně seznámen s pojistnými podmínkami (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019 sp. zn. 31 Cdo 1566/2017). Dále pak z důvodu absence určitého ujednání o celé částce pojistného ve vztahu k vytváření počátečních podílových jednotek a následnému snižování podílového účtu pojistníka o počáteční náklady a z důvodu neurčitého ujednání o poplatku vyplývajícím z rozdílu mezi nákupní a prodejní cenou podílových jednotek, který představuje cenu plnění – tedy v případě smlouvy o investičním životním pojištění podstatnou náležitost, kterou od zbytku smlouvy nelze oddělit (§ 37 odst. 1, § 41 obč. zák.). Při absenci určitého ujednání o výši počátečních nákladů není zřejmé, kolik pojistník za získání možnosti investovat či spořit prostřednictvím žalované vlastně platí. Jde tak o případ neurčitosti ceny plnění. Nelze zároveň dost dobře oddělit „investiční“ a „rizikovou složku“ předmětného právního poměru v tom smyslu, že by neurčitost „investiční složky“ nebránila platnému sjednání rizikového pojištění.

24. Protože je tedy pojistná smlouva absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a rovněž pro její neurčitost, nelze již dále hodnotit, zda sjednané smluvní podmínky (zejména z hlediska sjednaných poplatků či snižování hodnoty podílových jednotek o náklady související s uzavřením pojistné smlouvy) měly charakter nepřiměřených či zneužívajících ujednání. Jak totiž vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. 33 Cdo 499/2023) – to, co není určitým způsobem ujednáno, nelze dále podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti.

25. Důsledkem neplatného právního úkonu (pojistné smlouvy) je povinnost účastníků vrátit si vzájemná plnění či majetkový prospěch, který v souvislosti s plněním z neplatného právního úkonu získali (§ 451, § 457 obč. zák.).

26. K otázce vypořádání vzájemně poskytnutých plnění z neplatné smlouvy Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 29 Odo 52/2002, uvedl: „byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (dnešní terminologií bezdůvodných obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Jestliže tedy jde o vrácení vzájemných peněžitých plnění z neplatné smlouvy, je třeba po vzájemném zúčtování těchto plnění uložit plnění rozdílu jednomu z účastníků. Tyto teoretické i judikaturní závěry vycházejí z toho, že ustanovení § 457 obč. zák. upravuje (oproti dalším skutkovým podstatám bezdůvodného obohacení) povinnosti účastníků, kteří si navzájem plnili na základě neplatné nebo zrušené smlouvy, zvláštním způsobem; totiž tak, že požadavek jedné smluvní strany, aby jí bylo druhou smluvní stranou vráceno plnění, jež jí poskytla, může uspět, jen je-li žadatelem navenek deklarována i připravenost vrátit to, co na základě takové smlouvy obdržel od druhé smluvní strany on sám (jde-li o žalobu, musí se uvedený závazek promítnout i do znění tzv. žalobního petitu). V případě povinnosti vrátit si oboustranně plnění jde v režimu ustanovení § 457 obč. zák. o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek (srov. k tomu dále ustanovení § 560 odst. 1 obč. zák.). Jsou-li obě plnění peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích (srov. dikci § 458 odst. 1 obč. zák.), pak se specifická povaha ustanovení § 457 obč. zák. projevuje i tím, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení. Na platnosti vyslovených závěrů, k nimž se i nadále ve své rozhodovací praxi hlásí, nevidí Nejvyšší soud důvodu cokoliv měnit ani pro případ, že jeden nebo oba účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy jsou v konkursu. Také dobová úprava institutu započtení v občanském zákoníku (srov. ustanovení § 97 obč. zák. ve znění účinném před 1. 1. 1992, zmíněné i v R 26/1975) totiž zakazovala jednostranný zápočet některých pohledávek; v režimu ustanovení § 457 obč. zák. se však takový zákaz neprosadil...v intencích ustanovení § 457 obč. zák. vzniká povinnost vrátit plnění (a tedy i „právo na vrácení“) již v okamžiku přijetí takového plnění (předcházejícímu prohlášení konkursu). K tomuto okamžiku se vypořádávají (způsobem plynoucím z R 26/1975 a R 15/1989) i vzájemně poskytnutá plnění...“. V rozsudku ze dne 28. 11. 2023 sp. zn. 26 Cdo 2356/2023 na uvedené závěry navázal, kdy konstatoval, že: „podle konstantní judikatury, jestliže si na základě neplatné či zrušené smlouvy poskytly vzájemně plnění obě strany, vztahuje se na takový případ zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák., který určuje jako pravidlo vzájemnou vázanost práv a povinností účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy. Znamená to, že právo jedné smluvní strany na vydání poskytnutého plnění je podmíněno její povinností vrátit druhé smluvní straně to, co podle smlouvy od ní přijala. Ze zákona tak vzniká synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána. Platí zde zásada vyjádřená v § 560 obč. zák., tj. že splnění závazku se může domáhat jen ten, kdo sám již splnil (předmět bezdůvodného obohacení vrátil), popřípadě je připraven svůj závazek vůči druhému splnit, a zároveň s uplatněním svého práva vrací nebo nabízí vrácení toho, co přijal. Byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích, pak se specifická povaha § 457 obč. zák. projevuje tím, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu soud provede vzájemné zúčtování obou bezdůvodných obohacení; projev směřující k započtení se nevyžaduje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněný pod číslem 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007, ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1632/2011, a ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2847/2015).“ 27. Na základě uvedených judikaturních závěrů nelze podle odvolacího soudu dospět k jinému právnímu závěru, než že předmětem zúčtování dle § 457 obč. zák. mají být veškerá na základě neplatné smlouvy vzájemně poskytnutá plnění – nikoli jen nepromlčené pohledávky, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně. Povinnost vrátit plnění (a tedy i právo na vrácení) totiž nastává již v okamžiku přijetí plnění – kdy nárok ještě promlčen být nemůže – a k tomuto okamžiku se vypořádávají i vzájemně poskytnutá plnění. Jsou-li obě plnění peněžitá – což v projednávaném případě jsou – pak se specifická povaha § 457 obč. zák. projevuje tím, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce přesahuje peněžité plnění poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným („saldo“). Až toto saldo, zjištěné zúčtováním všech vzájemně poskytnutých plnění, je bezdůvodným obohacením, jehož vrácení je možné v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy přiznat, a tedy až proti tomuto nároku na vydání bezdůvodného obohacení může povinná smluvní strana namítnout promlčení. Odvolací soud uzavírá, že je to právě okamžik, k němuž se vypořádávají vzájemně poskytnutá plnění, který vylučuje možnost vyjmout v důsledku námitky promlčení ze zúčtování vzájemných plnění ve smyslu § 457 obč. zák. některá přijatá a poskytnutá plnění.

28. S ohledem na shora popsaný způsob provedení vzájemného zúčtování dle § 457 obč. zák. odvolací soud konstatuje, že pokud na základě neplatné smlouvy žalobce uhradil žalované celkem 606.274 Kč a žalovaná naopak žalobci uhradila celkem 399.900 Kč – po zúčtování vzájemných plnění účastníků neplatné smlouvy činí bezdůvodné obohacení žalované celkem 206.374 Kč (saldo). Až ve vztahu k tomuto saldu je třeba se dále zabývat otázkou promlčení (viz dále).

29. Podle § 107 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odst. 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odst. 2).

30. Podle § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle § 3036 o. z. se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

31. Otázku, podle kterého předpisu je třeba řešit problematiku promlčení nároků, které vznikly z právních jednání učiněných ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, řeší ustanovení § 3036 o. z., nikoliv ustanovení § 3028 o. z. Z tohoto ustanovení potom zřetelně vyplývá, že podle dosavadních předpisů (tedy podle obč. zák.) je nutno posoudit jednak okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby, jednak okolnosti, mající vliv na její běh (typicky její stavení - § 112 obč. zák.) a jednak nakonec i okolnosti, podle nichž se určuje její konec (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. 21 Cdo 292/2018). Režimu podle dosavadních předpisů podléhá podle § 3036 o. z. institut promlčení jako celek, tedy promlčecí dobu je třeba posuzovat podle dosavadní úpravy od jejího počátku až do zakončení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. 27 Cdo 961/2023). Pokud právo na vydání bezdůvodného obohacení vzešlo z právního stavu vzniklého za účinnosti obč. zák., podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují nejen všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti o. z., ale i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti o. z. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023 sp. zn. 33 Cdo 2288/2022).

32. Pokud žalobce argumentoval tím, že žalovaná uplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, je nutno tuto námitku odmítnout jako nedůvodnou. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívá k jistotě v právních vztazích. Uplatnění námitky promlčení by kolidovalo se zásadou dobrých mravů jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Zároveň by vůči němu byl zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty (doby) nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, kvůli nimž své právo včas neuplatnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019 sp. zn. 28 Cdo 1283/2019). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 či ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. 33 Odo 561/2006). Hlavní nebo alespoň převažující motivací je přitom úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu, případně musí být zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2895/99). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak nutno dovozovat toliko z okolností, za kterých byla tato námitka uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018 sp. zn. 28 Cdo 792/2018). Vznesená námitka promlčení by mohla být v rozporu s dobrými mravy například za situace, kdy žalobce uplatnil tuto námitku opožděně nikoliv pro svou liknavost či nedbalost, nýbrž pro zdrženlivost vůči žalovanému, od nějž důvodně očekával smírné řešení a spolehl se na jeho ujištění, že k uspokojení nároku provede nezbytné právní kroky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018 sp. zn. 28 Cdo 3594/2018).V posuzované věci žalobce netvrdí žádné konkrétní okolnosti týkající se jednání a postupu žalované při uplatnění námitky promlčení, na jejichž základě by bylo možno námitku promlčení posoudit jako odporující dobrým mravům. Z tvrzení žalobce, z provedeného dokazování a ani z průběhu řízení nevyplynulo, že by žalovaná udržovala žalobce v mylném přesvědčení, že jím uplatňovaný nárok uhradí dobrovolně, respektive že by po vzniku nároku svým postupem vůči žalobci jakkoli přispěla k marnému uplynutí promlčecí doby. Na tomto závěru ničeho nemění ani tzv. dohledový benchmark č. [číslo] vydaný [právnická osoba] 6. 6. 2019, který se zabývá otázkou odkazů v pojistné smlouvě a pojistných podmínkách na jiné dokumenty a vyjadřuje toliko názor pracovníků sekce dohledu nad finančním trhem [právnická osoba], který je aplikován v dohledové praxi. Za této situace lze uzavřít, že vznesení námitky promlčení ze strany žalované nelze kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy.

33. Pokud jde o aplikaci dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. na projednávanou věc, pak odvolací soud předně poukazuje na konstantní judikaturu, podle které „z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, a není přitom rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši. Nezáleží dále ani na tom, zda se oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním, tedy zda se (skutečně) o svém právu dozvědět mohl anebo měl dozvědět při vynaložení potřebné péče. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná. Takovou vědomostí přitom § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž vědomost o všech skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. 28 Cdo 5328/2015). Současně z aktuální judikatury Ústavního soud plyne, že „počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 obč. zák. jako původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy, nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Je-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodnosti obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní, ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21).

34. Ve světle citované judikatury podle odvolacího soudu nemůže obstát závěr soudu prvního stupně ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí doby v projednávané věci. Tedy že žalobce si mohl v říjnu 2010 učinit úvahu o ekonomické (ne)výhodnosti zvoleného pojistného produktu a povaze smlouvy, a tedy o možném bezdůvodném obohacení žalované na základě neplatnosti smlouvy. Tato úvaha soudu prvního stupně vychází z pouhé dedukce, nikoliv z prokázané vědomosti žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení na jeho úkor a předchází později artikulovanou soudní praxi týkající se neplatnosti smluv o životním pojištění, kterou mohl žalobce v roce 2010 jen stěží předvídat. Navíc pro povahu pojistné smlouvy a obsah závazku jsou rozhodné okolnosti v době uzavření smlouvy. Pojistná smlouva byla uzavřena v roce 2004 mezi žalovanou jako dodavatelem a žalobcem jako spotřebitelem, neboť žalobce při jejím uzavření nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, jedná se proto o spotřebitelskou smlouvu.

35. V intencích shora uvedeného má odvolací soud za to, že z hlediska počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. je v daném případě třeba dospět k závěru, že žalobce skutečnou vědomost o všech skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit odpovědnost žalované za bezdůvodné obohacení, prokazatelně získal až v souvislosti s právním rozborem uvedeného smluvního vztahu, který byl učiněn v rámci výzvy zpracované jeho právním zástupcem dne 20. 1. 2025. Touto výzvou byla žalovaná vyzvána k vydání bezdůvodného obohacení právě z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy. Podle názoru odvolacího soudu tak subjektivní promlčecí doba mohla v dané věci začít běžet až tímto okamžikem.

36. Pokud jde o aplikaci tříleté objektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 2 obč. zák., pak odvolací soud konstatuje, že tuto lze na projednávaný případ aplikovat. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. 33 Cdo 499/2023, proti němuž byla podaná ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024 sp. zn. III. ÚS 2438/2023 odmítnuta, dovodil, že „povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je podle ustálené judikatury SDEU vázána na případy zjevného porušení unijního práva. Takovým není situace, kdy důvodem (absolutní) neplatnosti pojistné smlouvy je neurčitost (obligatorních) smluvních ujednání. Spočívá-li důvod neplatnosti pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák. jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran).“ 37. Pokud žalobce svůj žalobní nárok uplatnil u soudu žalobou dne 14. 2. 2025, není jeho nárok promlčen toliko v rozsahu plateb v celkové výši 14.000 Kč uskutečněných před uplynutím tříleté promlčecí doby dle § 107 odst. 2 obč. zák. – tj. promlčeny nejsou platby ze dne 7. 3. 2002, ze dne 7. 4. 2022, ze dne 7. 5. 2002, ze dne 7. 6. 2002, ze dne 7. 7. 2002, ze dne 7. 8. 2002, ze dne 7. 9. 2002, ze dne 7. 10. 2002, ze dne[Anonymizováno]7. 11. 2002, ze dne 7. 12. 2002, ze dne 7. 1. 2003, ze dne 7. 2. 2003, ze dne 7. 3. 2003 a ze dne 7. 4. 2003, vždy na částku 1.000 Kč, ve vztahu k nimž neuplynula tříletá objektivní doba podle § 107 odst. 2 obč. zák., a ani subjektivní dvouletá promlčecí doba dle § 107 odst. 1 obč. zák. (počala běžet 20. 1. 2025). V tomto rozsahu je tedy žaloba důvodná, a to včetně úroků z prodlení z této částky (§ 517 odst. 1, 2 obč. zák., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.); ve zbývajícím rozsahu (192.374 Kč s příslušenstvím) žaloba důvodná není, a to z důvodu promlčení, neboť uplynula tříletá objektivní doba.

38. Odvolací soud proto napadený rozsudek v jeho zamítavém výroku I. ohledně částky 192.374 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 6. 2. 2025 do zaplacení podle § 219 o. s. ř. potvrdil; ohledně částky 14.000 Kč s příslušenstvím jej podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 14.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 6. 2. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

39. Vzhledem ke změně napadeného rozsudku odvolací soud dále podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to tak, že právo na jejich náhradu přiznal podle § 142 odst. 2 o. s. ř. žalované, která byla v řízení úspěšná z 93 %, a má proto právo na náhradu 86 % svých nákladů řízení (po odečtení neúspěchu v rozsahu 7 %). Náklady žalované činí celkem 58.020 Kč a sestávají z odměny advokáta ve výši 45.700 Kč podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025, za 5 úkonů právní služby po 9.140 Kč – převzetí a příprava právního zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu, vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 2.250 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za 5 úkonů po 450 Kč a z náhrady za 21% DPH z částky 47.950 Kč ve výši 10.070 Kč.

40. Žalované vzniklo právo na náhradu 86 % jejích nákladů řízení (z částky 58.020 Kč), tedy celkem na náhradu částky 49.897 Kč. O povinnosti žalobce zaplatit tuto náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů k rukám zástupce žalované bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř., pariční lhůta byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení