30 Co 173/2025 - 140

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Flanderky a soudců Mgr. Jana Věženského a Mgr. Petry Vogelové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A], [Jméno advokáta B].A, LL.M. sídlem [Adresa advokáta B] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] o zaplacení 73 500 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 90 C 178/2023-110 ze dne 27. února 2025 ve znění opravného usnesení č. j. 90 C 178/2023-115 ze dne 10. dubna 2025 takto:

Výrok

I. Odvolání žalobkyně proti výroku I rozsudku okresního soudu se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu ve znění opravného usnesení se ve výrocích II a III potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem ve výši 5 457,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta C].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení okresní soud výrokem I uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2,10 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 17. 2. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, výrokem II zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 73 497,90 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od[Anonymizováno]17. 2. 2022 do zaplacení, a výrokem III uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 23 921,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě na zaplacení částky 73 500 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdila, že je spoluvlastníkem pozemků parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], v katastrálním území [adresa] (dále též jen „nemovité věci“), v rozsahu podílu id. [Anonymizováno], jejž nabyla na základě usnesení soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO] č. j. [spisová značka] ze dne [datum], zatímco žalovaný je spoluvlastníkem podílu o velikosti id. [Anonymizováno]. Nemovité věci byly žalovaným přenechány do nájmu třetí osobě, ačkoliv mezi spoluvlastníky nebyla uzavřena žádná dohoda o užívání společné věci, kdy nájemné je hrazeno přímo žalovanému. Žalobkyni bylo tímto jednáním žalovaného znemožněno nemovité věci užívat, přičemž za toto omezení jejího spoluvlastnického práva jí není poskytována odpovídající (peněžitá) náhrada. V důsledku toho došlo na straně žalovaného z období od března 2021 do listopadu 2022 ke vzniku bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)). Současně žalobkyně poukazovala na pravidla upravující dělení plodů a užitků ze společné věci (§ 1120 odst. 1 o. z.).

3. V napadeném rozsudku okresní soud vyšel ze skutkových zjištění, že účastníci mají ve spoluvlastnictví nemovité věci, kdy žalobkyně vlastní podíl o velikosti id. [Anonymizováno] a žalovaný vlastní podíl o velikosti id. [Anonymizováno]. Usnesením soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO] č. j. [spisová značka] ze dne [datum] byl žalobkyni jako vydražiteli v rámci exekuce vedené proti povinnému [jméno FO] udělen příklep na spoluvlastnický podíl. Smlouvou o nájmu nemovité věci ze dne [datum], již žalovaný uzavřel v pozici pronajímatele a [jméno FO] v pozici nájemce, byly nájemci přenechány nemovité věci do užívání na dobu určitou (10 let). Nájemné ve výši 1 Kč měsíčně bylo sjednáno s ohledem na závazek nájemce provádět na nemovitých věcech veškeré udržovací práce s tím, že nemá právo na kompenzaci jakýchkoliv nákladů či výdajů spojených s touto činností. Na smlouvě bylo deklarováno, že jejímu uzavření předcházela dohoda s druhým spoluvlastníkem [jméno FO]. Smlouva byla opatřena podpisy smluvních stran a bylo připojeno prohlášení „Souhlasím, J. [jméno FO]“ včetně podpisu. Okresní soud uvedl, že uzavření nájemní smlouvy s ohledem na dobu jejího trvání představovalo významnou záležitost, kdy k jejímu platnému uzavření bylo třeba souhlasu dvoutřetinové většiny hlasů spoluvlastníků. Tato podmínka byla splněna, poněvadž bylo prokázáno, že na uzavření nájemní smlouvy se tehdejší spoluvlastníci, a sice žalovaný (id. [Anonymizováno]) a [právnická osoba] (id. [Anonymizováno]), dohodli, ačkoliv na nájemní smlouvě figuruje jakožto pronajímatel jenom žalovaný. Argument žalobkyně, že ona žádnou dohodu o uzavření nájemní smlouvy s žalovaným ani samotnou nájemní smlouvu neuzavírala, okresní soud nepovažoval za relevantní. Nejvyšší soud totiž opakovaně judikoval, že změna v osobě jednoho ze spoluvlastníků sama o sobě není podstatnou změnou poměrů, jež by měla vliv na vázanost smluvních projevů spoluvlastníků o užívání společné věci. Skutečnost, že žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl po [jméno FO] v dražbě v rámci exekuce vedené u soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa], pod sp. zn. [spisová značka] poté, co byla uzavřena nájemní smlouva, nelze hodnotit jako podstatnou změnu poměrů. Žalobkyně je proto nájemní smlouvou vázána. Ujednání o nájemném ve výši 1 Kč měsíčně měl okresní soud za dostatečně určité, a tedy platné, přitom přihlédl k zásadě smluvní volnosti i k tomu, že do výše nájemného byl promítnut závazek nájemce provádět na nemovitých věcech veškeré udržovací práce. Okolnost, že nájemce ohledně částí nemovitých věcí uzavřel podnájemní smlouvy, z nichž mu pramení zisk, nebyla považována za relevantní, jelikož nájemní smlouva nájemci umožňovala uzavřít podnájemní smlouvy i bez souhlasu pronajímatele. Okresní soud uzavřel, že za situace, kdy se tehdejší spoluvlastníci dohodli na uzavření nájemní smlouvy, náleží jim právo na rozdělení výtěžku podle velikosti spoluvlastnických podílů ve smyslu § 1118 a § 1120 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Nárok na náhradu za neužívání společné věci v takovém případě nepřichází do úvahy. Vzhledem k tomu, že nájemné bylo ujednáno ve výši 1 Kč měsíčně a předmětem žaloby bylo období od března 2021 do listopadu 2022 (21 měsíců), činí celkové nájemné částku 21 Kč, z níž žalobkyni náleží podíl o velikosti [Anonymizováno], tj. 2,10 Kč. V tomto rozsahu bylo žalobě spolu s úrokem z prodlení vyhověno a ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalovaný byl z převažující části v řízení úspěšný.

4. Proti rozsudku do všech jeho výroků podala žalobkyně včas odvolání. Vyjadřuje přesvědčení, že se v daném případě jednoznačně jedná o situaci, kdy nemovité věci užívá výlučně žalovaný, který je přenechal do nájmu [jméno FO], a to ještě před konáním dražby v rámci exekuce vedené u soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa], pod sp. zn. [spisová značka], v níž nabyla spoluvlastnický podíl na nemovitých věcech. Za situace, kdy nemovité věci užívá nájemce, je fakticky vyloučena z jejich užívání v rozsahu odpovídajícím jejímu spoluvlastnickému podílu. Žalobkyně považuje za stěžejní otázku, zda byla či nebyla mezi spoluvlastníky uzavřena dohoda o správě společné věci. Je přesvědčena, že z provedeného dokazování vyplynulo, že o nájmu nemovitých věcí nebylo spoluvlastníky žádným způsobem rozhodnuto, a to ani předtím, než se sama stala spoluvlastníkem. Okresní soud dospěl k závěru, že se tehdejší spoluvlastníci na uzavření nájemní smlouvy dohodli, přestože mu žádné rozhodnutí v této záležitosti nebylo předloženo a žalovaný existenci žádné takové dohody ani netvrdil, resp. ve svém vyjádření ze dne [datum] uzavření jakékoliv dohody s žalobkyní dokonce popřel. Žalobkyně dále uvádí, že i kdyby vstoupila do postavení původního spoluvlastníka, což však považuje za vyloučené, když její právní předchůdce nebyl účastníkem nájemní smlouvy, stále by s ohledem na faktický stav, kdy nájemce plní toliko žalovanému, byla oprávněna se vůči žalovanému domáhat vydání bezdůvodného obohacení. Byť původní spoluvlastník souhlasil s nájemní smlouvou, jak se podává z jeho podpisu situovaném na smlouvě, nebylo prokázáno, že bylo přijato rozhodnutí spoluvlastníků o nájmu nemovitých věcí. Pokud jde o výši bezdůvodného obohacení, žalobkyně nesouhlasí s tím, že by při jejím stanovení mělo být vycházeno z nájemní smlouvy. Nájemní smlouva je totiž stižena vadou, protože ujednání o nájemném není dostatečně určité, když není jasně specifikováno, jaká je výše nájemného, resp. jaké konkrétní práce a v jakém rozsahu mají být provedeny za určité období a není ani zjevné, zda bylo počítáno s hodnotou provedených či plánovaných prací za určité období. Tato vada způsobuje neplatnost nájemní smlouvy minimálně v rozsahu ujednání o nájemném. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení je proto třeba vycházet s § 2246 odst. 2 o. z., podle něhož neujednají-li strany výši nájemného, vznikne pronajímateli právo na nájemné v takové výši, jaká je v den uzavření smlouvy v místě obvyklá pro nový nájem obdobného bytu za obdobných smluvních podmínek. Žalobkyně připomněla s odkazem na § 1118 a § 1120 o. z., že navzdory počínání žalovaného mají spoluvlastníci povinnost si nakládání se společnou věcí navzájem vyúčtovat a rozdělit si plody a užitky z ní získané. Nakonec navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaný se ztotožňuje s napadeným rozsudkem, považuje ho za věcně správný a navrhuje jeho potvrzení.

6. Žalobkyně brojila odvoláním proti všem výrokům napadeného rozsudku. Pokud jde o její odvolání do výroku I, odvolací soud konstatuje, že žalobkyně není subjektivně legitimována k podání opravného prostředku proti tomuto výroku, protože jím bylo žalobě zčásti vyhověno, a tedy žalobkyni jím nebyla uložena žádná povinnost ani jí nebyla způsobena žádná újma. Odvolací soud proto odvolání žalobkyně proti výroku I napadeného rozsudku dle § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítl.

7. Odvolací soud přezkoumal ve zbývajícím rozsahu napadený rozsudek ve znění opravného usnesení a řízení jeho vydání předcházející dle § 214 odst. 1 o. s. ř. při jednání, při něm částečně zopakoval dokazování sdělením podstatného obsahu smlouvy o nájmu nemovité věci ze dne [datum], a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

8. Podle smlouvy o nájmu nemovité věci ze dne [datum], jež byla uzavřena mezi žalovaným jako pronajímatelem a [jméno FO] Kadlecem jako nájemcem, byli nájemci přenechány do užívání nemovité věci, a to pozemek parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], v katastrálním území [adresa], na dobu určitou (10 let) s tím, že uzavření smlouvy předcházela dohoda s dalším spoluvlastníkem [jméno FO], jenž s ní vyslovil souhlas. Nájemné ve výši [částka] měsíčně bylo podmíněno závazkem nájemce provádět na nemovitých věcech veškeré udržovací práce. Na poslední straně smlouvy je kromě podpisů smluvních stran též prohlášení druhého spoluvlastníka [právnická osoba], že souhlasí.

9. Ze shodných tvrzení účastníků, provedeného dokazování před okresním soudem a částečně zopakovaného dokazování před odvolacím soudem byl zjištěn následující relevantní skutkový stav: Spoluvlastníky nemovitých věcí byli žalovaný v rozsahu id. [Anonymizováno] a [právnická osoba] v rozsahu id. [Anonymizováno] spoluvlastnického podílu. Smlouvou o nájmu nemovité věci ze dne [datum] přenechal žalovaný jako pronajímatel do užívání [jméno FO] jako nájemci nemovité věci na dobu 10 let. Nájemné ve výši [částka] měsíčně bylo podmíněno závazkem nájemce provádět na nemovitých věcech veškeré udržovací práce. [právnická osoba] vyslovil s uzavřením nájemní smlouvy souhlas, když na poslední stranu smlouvy připojil akceptační doložku. Spoluvlastnický podíl [právnická osoba] byl vydražen v rámci exekuce vedené u soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa], pod sp. zn. [spisová značka]. Usnesením č. j. [spisová značka] ze dne [datum], jež nabylo právní moci dne [datum], byl žalobkyni udělen příklep.

10. Dle § 1117 o. z. každý spoluvlastník má právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka.

11. Dle § 1122 odst. 1 o. z. podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci.

12. Dle § 1126 odst. 1 o. z. každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci. Podle odst. 2 při rozhodování o společné věci se hlasy spoluvlastníků počítají podle velikosti jejich podílů.

13. Z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 503/2011 ze dne 10. 10. 2012, uveřejněném pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 17/2013“), plyne, že pokud dojde k omezení či k vyloučení z užívání společné věci některého ze spoluvlastníků, vzniká tomuto spoluvlastníkovi nárok za omezení jeho spoluvlastnického práva vůči tomu spoluvlastníkovi, který společnou věc užívá nad rámec svého vlastního spoluvlastnického podílu. V případě, že došlo k omezení spoluvlastnického práva právem aprobovaným způsobem (dohodou, rozhodnutím většiny či rozhodnutím soudu), vzniká spoluvlastníku vyloučenému z užívání nárok za omezení v užívání v rozsahu svého spoluvlastnického podílu dle § 137 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Naopak v případě, že došlo k omezení spoluvlastnického práva svévolným jednáním některého ze spoluvlastníků, vzniká spoluvlastníku vyloučenému z užívání nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 451 obč. zák. Z uvedeného rozhodnutí plyne ovšem i opačný závěr, že pokud spoluvlastník neužívá společnou věc v rozsahu svého spoluvlastnického podílu, aniž by mu v tom kterýkoliv ze spoluvlastníků bránil, nebo pokud spoluvlastník se svým omezením vysloví souhlas a zároveň souhlasí s užíváním společné věci jiným spoluvlastníkem bez náhrady, nárok na náhradu za neužívání mu nevzniká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 725/2008 ze dne 7. 1. 2009).

14. Náhrada za neužívání věci v rozsahu spoluvlastnického podílu se může dostat do „střetu“ s právem na rozdělení výtěžku, který společná věc produkuje. Tak tomu bude například u nájmu. S ohledem na rozhodnutí R 17/2013 lze spatřovat odlišující kritérium v tom, zda spoluvlastník vyslovil s pronájmem společné věci souhlas. Souhlas bude vysloven zpravidla v dohodě spoluvlastníků, může vyplynout i z hlasování o tom, že bude společná věc pronajata a za jakých podmínek. Není však vyloučeno, aby souhlas byl dán i po přehlasování či po rozhodnutí soudu, a to například v situaci, kdy se přehlasovaný spoluvlastník smíří s výsledkem hlasování a stane se smluvní stranou nájemní smlouvy, čímž zpravidla dojde ke (konkludentní) dohodě spoluvlastníků o společném užívání věci. Pokud se tedy spoluvlastníci dohodnou na tom, že společná věc bude pronajata třetí osobě, je třeba s ohledem na respektování autonomie vůle spoluvlastníků dospět k závěru, že spoluvlastníkům náleží právo na rozdělení výtěžku podle velikosti spoluvlastnických podílu, nedohodnou-li se jinak. Nárok na náhradu za neužívání společné věci v takovém případě nebude přicházet do úvahy. Je tomu tak z toho důvodu, že spoluvlastníci svým dobrovolným rozhodnutím vyjadřují vůli neužívat společnou věc, a nelze tak uvažovat o tom, že by jednáním jednoho ze spoluvlastníků proti vůli druhého byl tento spoluvlastník zbaven svého práva na užívání věci v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu. V případě dohody o pronájmu věci třetí osobě by pak ani nebylo možno pojmově uvažovat o pasivní legitimaci některého ze spoluvlastníků k poskytnutí náhrady za neužívání věci v rozsahu spoluvlastnického podílu. Proto v těchto případech přichází do úvahy toliko rozdělení výtěžku podle velikosti spoluvlastnických podílů, pokud se spoluvlastníci nedohodnou jinak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3983/2015 ze dne 13. 1. 2016, uveřejněném pod č. 2/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

15. Nejvyšší soud je ustálen rovněž v názoru, že pokud jde o otázku vázanosti spoluvlastníka dohodou o správě společných věcí, kterou uzavřel jeho právní předchůdce, změna v osobě jednoho ze spoluvlastníků sama o sobě není podstatnou změnou poměrů, jež by měla vliv na vázanost smluvních projevů spoluvlastníků o užívání společné věci (srov. např. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 4455/2008 ze dne 31. 3. 2011 a sp. zn. 22 Cdo 4201/2017 ze dne 10. 10. 2017 nebo usnesení sp. zn. 22 Cdo 5247/2016 ze dne 26. 4. 2017).

16. Odvolací soud předně konstatuje, že žalobkyně v průběhu řízení netvrdila rozhodné skutečnosti jednotně (konzistentně), nýbrž uplatněný peněžitý nárok opírala o dva skutkově odlišné základy. Žalobkyně tvrdila v žalobě, že nemovité věci jsou pronajímány třetí osobě a že navenek za spoluvlastníky vystupuje žalovaný, jenž inkasuje nájemné, a zároveň je jí znemožněno nemovité věci užívat, jelikož zůstávají v dispozici žalovaného. Tímto jednáním se měl žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatit (§ 2991 a násl. o. z.). Současně však žalobkyně odkazovala na pravidla upravující dělení plodů a užitků ze společné věci (§ 1120 odst. 1 o. z.). Ani v dalších podáních či ústních přednesech nebyl skutkový základ nároku jednoznačně vymezen. Na jedné straně byla zdůrazňována existence bezdůvodného obohacení žalovaného spočívajícího v pronájmu nemovitých věcí třetí osobě, aniž by byla uzavřena dohoda spoluvlastníků o užívání společné věci. Na druhé straně pak byla rozvíjena argumentace vztahující se k nájemní smlouvě, zejména k otázce (ne)určitosti ujednání o nájemném a nutnosti vycházet z obvyklého nájemného (§ 2246 odst. 2 o. z.), a opětovně bylo poukazováno na režim rozdělování plodů a užitků ze společné věci. Z tvrzení žalobkyně je patrné, že v řízení oscilovala mezi nárokem na vydání bezdůvodného obohacení a nárokem na vydání podílu na výnosech ze společné věci, tedy mezi dvěma skutkovými základy, jež jsou vzájemně odlišné a bez dalšího nezaměnitelné. Lze přitom uzavřít, že ani při vycházení z kteréhokoliv z žalobkyní tvrzených skutkových základů by věcné posouzení napadeného výroku odvolacím soudem nevedlo k odlišnému výsledku, než k jakému dospěl okresní soud.

17. V případě požadavku na vydání bezdůvodného obohacení, opřeného o tvrzení, že žalovaný přenechal do nájmu nemovité věci třetí osobě bez souhlasu ostatních spoluvlastníků, není možné takovému nároku vyhovět. Žalovaný již v odůvodnění odporu ze dne 9. 8. 2023 ve spojení s vyjádřením ze dne 20. 11. 2023 namítal, že nemovité věci jako celek užívá [jméno FO] na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 11. 2017, jejímuž uzavření předcházela souhlasná dohoda mezi ním a tehdejším spoluvlastníkem [jméno FO], resp. že součástí nájemní smlouvy je též souhlas bývalého spoluvlastníka s jejím uzavřením, tedy tvrdil existenci dohody uzavřené mezi tehdejšími spoluvlastníky. Pokud žalobkyně odkazovala na vyjádření ze dne 20. 11. 2023, pak v něm žalovaný pouze uváděl, že mezi ním a žalobkyní nebyla uzavřena žádná dohoda o nájmu nemovitých věcí [jméno FO] ani o uzavření nájemní smlouvy nebylo hlasováno. Okresní soud správně zjistil z provedených důkazů, že žalovaný svou obrannou skutkovou verzi prokázal. Za tohoto stavu nelze postup žalovaného, který coby jediný spoluvlastník vystupující na straně pronajímatele uzavřel nájemní smlouvu s třetí osobou, považovat za jednostranný výkon práv majoritního spoluvlastníka, ale za shodný projev vůle všech spoluvlastníků směřující k úpravě způsobu hospodaření se společnou věcí, tedy se jednalo o dohodu o správě společné věci ve smyslu § 1126 a násl. o. z. Takto založený režim správy společné věci je pro spoluvlastníky závazný a trvá, dokud nedojde k podstatné změně poměrů, uzavření nové dohody nebo nahrazení stávající dohody jiným zákonem předvídaným postupem. Jak správně uvedl okresní soud, samotná změna v osobě spoluvlastníka bez dalšího nepředstavuje takovou změnu poměrů, jež by měla vliv na vázanost smluvních projevů spoluvlastníků o užívání společné věci. Žalobkyně je proto jakožto právní nástupce bývalého spoluvlastníka [právnická osoba] zásadně povinna existující způsob správy společné věci respektovat. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl udělením příklepu v dražbě konané v průběhu exekučního řízení, poněvadž vydražení spoluvlastnického podílu nepůsobí „ex lege“ zánik dohody spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí (§ 336l odst. 5 o. s. ř.) [srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2130/2023 ze dne 29. 8. 2023].

18. Argumentace žalobkyně, že poté, co nabyla spoluvlastnický podíl, nebyla mezi ní a žalovaným uzavřena žádná dohoda o přenechání nemovitých věcí třetí osobě do nájmu ani nebylo o této záležitosti hlasováno, nemá žádného právního významu. Rozhodující je totiž existence a trvání původní dohody o správě společné věci uzavřené mezi tehdejšími spoluvlastníky. Žalobkyně netvrdila, natož dokládala, že by byly dány jakékoliv relevantní okolnosti, pro něž by neměla být touto dohodou vázána. Ani případná (částečná) neplatnost nájemní smlouvy by nemohla zvrátit závaznost dohody o správě společné věci.

19. Odvolací soud uzavírá, že žalovaný neužíval nemovité věci nad rámec svého spoluvlastnického podílu a žalobkyni tudíž vůči žalovanému nemohl vzniknout nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

20. Dle § 491 odst. 1 o. z. plod je to, co věc pravidelně poskytuje ze své přirozené [rodné přijmení], jak je dáno jejím obvyklým účelovým určením a přiměřeně k němu, ať s přičiněním člověka nebo bez něho. Podle odst. 2 užitky jsou to, co věc pravidelně poskytuje ze své právní povahy.

21. Dle § 1118 o. z. spoluvlastníku náleží vyúčtování, jak bylo se společnou věcí nakládáno, i podíl z plodů a užitků ze společné věci.

22. Dle § 1120 odst. 1 o. z. plody a užitky ze společné věci se dělí podle poměru podílů.

23. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2725/2017 ze dne 5. 12. 2017 v případě bytu (domu) odpovídá užitku, který věc přináší, nájemné, nikoliv však užívání věci samotné (srov. HUBKOVÁ, Pavlína. § 491 [Plody a užitky]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024).

24. Pokud jde o nárok na vydání podílu z užitků (nájemného) plynoucích z nájmu nemovitých věcí, je správný závěr okresního soudu, podle něhož žalobkyni náleží toliko částka 2,10 Kč s příslušenstvím. Z nájemní smlouvy vyplývá, že nájemce byl povinen hradit nájemné ve výši 1 Kč měsíčně, za období od 1. 3. 2021 do 30. 11. 2022, tj. 21 měsíců, činil skutečně dosažený výnos ze společné věci částku 21 Kč. Při velikosti spoluvlastnického podílu žalobkyně ve výši id. [Anonymizováno] jí proto přísluší právě okresním soudem přisouzená částka. Nárok na vypořádání plodů a užitků ze společné věci ve smyslu § 1118 a § 1120 o. z. je založen na principu rozdělení skutečně dosaženého výnosu mezi spoluvlastníky podle velikosti jejich podílů, tedy na rozdělení reálně inkasovaného výnosu, nikoli výnosu toliko hypotetického. Pakliže se žalobkyně dovolává neplatnosti nájemní smlouvy v části týkající se ujednání o nájemném a z této skutečnosti dovozuje potřebu stanovit užitek podle obvyklého nájemného, uplatňuje tím úvahu příznačnou pro jiné hmotněprávní instituty, typicky pro bezdůvodné obohacení, nikoli však režimu dělení plodů a užitků mezi spoluvlastníky. Pro posouzení tohoto nároku je rozhodující výlučně to, jakého výnosu bylo ze společné věci skutečně dosaženo. Úvahy o možném, ať již vyšším či jinak nastaveném výnosu při odlišném smluvním ujednání, zde postrádají právní relevanci. Námitky žalobkyně tak ve svém důsledků nesměřují proti (závěru o) výši skutečně dosaženého užitku, nýbrž proti právnímu základu, z něhož tento užitek pramení, a do režimu dělení plodů a užitků vnáší hlediska, jež jsou mu cizí. Takto vystavěná argumentace žalobkyně proto nemůže zpochybnit správnost závěru okresního soudu o nedůvodnosti uplatňovaného nároku v rozsahu převyšujícím částku 2,10 Kč s příslušenstvím.

25. K námitce žalobkyně, podle níž ujednání o nájemném je neurčité, a tudíž neplatné, když není jasně definována výše nájemného, resp. jaké konkrétní práce a v jakém rozsahu mají být provedeny na nemovitých věcech za určité období a není ani zjevné, zda bylo počítáno s hodnotou provedených či plánovaných prací za určité období, odvolací soud uvádí, že není důvodná. Okresní soud správně uzavřel, že ujednání o nájemném ve výši 1 Kč měsíčně je dostatečně určité, přičemž přiléhavě přihlédl jak k zásadě smluvní autonomie, tak ke skutečnosti, že do určení výše nájemného byl promítnut závazek nájemce provádět na nemovitých věcech všechny udržovací práce. Ani případná nejasnost ohledně rozsahu a specifikace udržovacích prací by sama o sobě nemohla vést k závěru o neplatnosti ujednání o nájemném. Nakonec je třeba dodat, že i pokud by ujednání o nájemném bylo shledáno neplatné, vzniklo by pronajímateli vůči nájemci právo na nájemné v obvyklé výši. V rozsahu, v němž by nájemce toto nájemné neuhradil, mohli by se jej spoluvlastníci, resp. ten z nich, jenž vystupuje v nájemním vztahu jako pronajímatel, domáhat vůči nájemci, nikoli však vůči žalovanému. Až takto (fakticky) získané plnění by mohlo být předmětem rozdělení mezi spoluvlastníky.

26. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu ve znění opravného usnesení ve výroku II jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně věcně správného nákladového výroku III mající oporu v § 142 odst. 3 o. s. ř. Z důvodu správného odůvodnění výroku o nákladech řízení odvolací soud pro stručnost v příslušné části odkazuje na napadený rozsudek.

27. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. Zcela úspěšný žalovaný má vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 457,10 Kč. Jde o náhradu za zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „a. t.“), z tarifní hodnoty ve výši 73 500 Kč sestávající z částky 4 060 Kč za 1 úkon právní služby: účast u jednání dne [datum] včetně paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 4 510 Kč ve výši 947,10 Kč.

28. Místo plnění a lhůta k plnění náhrady nákladů odvolacího řízení byly žalobkyni určeny v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř.

Poučení