30 Co 174/2025 - 554

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Jany Knotkové a soudců Mgr. Zdeňka Váni a JUDr. Kateřiny Kodetové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o vypořádání společného jmění manželů o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. ledna 2025 č. j. 9 C 143/2022-471 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích IV. a V. ruší a řízení o vypořádání dluhu z úvěru u [právnická osoba]. a u [právnická osoba] zastavuje.

II. Ve výroku VIII. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 15.550 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Ve výrocích I., II., III., VI., VII., IX. a X. se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 185.463 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta B].

V. Žalobce je povinen zaplatit České republice na nákladech řízení státu 208 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro [adresa].

VI. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na nákladech řízení státu 17 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro [adresa].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl návrh žalobce, že ohledně úvěru č. [číslo] u společnosti [právnická osoba]. ve výši 250 000 Kč (dále „úvěr S“) je žalovaná povinna uhradit žalobci jednu polovinu částky, včetně příslušenství, uhrazené žalobcem od doby po rozvodu manželství do právní moci tohoto rozsudku, a že žalovaná je povinna se podílet na splácení tohoto úvěru, včetně příslušenství, ve výši jedné poloviny zbývajících splátek od právní moci tohoto rozsudku až do zaplacení úvěru; výrokem II. zamítl návrh žalobce, že ohledně úvěru u společnosti [právnická osoba]. ve výši 199.000 Kč (dále „úvěr D“) sjednaného na základě žádosti o vydání karty [název] č. [číslo] je žalovaná povinna uhradit žalobci jednu polovinu částky, včetně příslušenství, uhrazené žalobcem od doby po rozvodu manželství do právní moci tohoto rozsudku, a že je žalovaná povinna se podílet na splácení tohoto úvěru, včetně příslušenství, ve výši jedné poloviny zbývajících splátek od právní moci tohoto rozsudku až do zaplacení úvěru; výrokem III. zamítl návrh žalobce, že ohledně úvěru u společnosti [právnická osoba]. ve výši 100 000 Kč (dále „úvěr R“) sjednaného na základě žádosti o [název] kreditní kartu č. [číslo] je žalovaná povinna uhradit žalobci jednu polovinu částky, včetně příslušenství, uhrazené žalobcem od doby po rozvodu manželství do právní moci tohoto rozsudku, a že je žalovaná povinna se podílet na splácení tohoto úvěru, včetně příslušenství, ve výši jedné poloviny zbývajících splátek od právní moci tohoto rozsudku až do zaplacení úvěru; výrokem IV. zamítl návrh žalobce, že ohledně úvěru u společnosti [právnická osoba]. ve výši 600 000 Kč (dále „úvěr [Označení]“) sjednaného na základě smlouvy č. [číslo] je žalovaná povinna uhradit žalobci jednu polovinu částky uhrazené žalobcem za období od čerpání tohoto úvěru do prodeje bytové jednotky č. [číslo] na adrese [adresa], dne 20. 11. 2019; výrokem V. zamítl návrh žalobce, že ohledně úvěru č. [číslo] u společnosti [právnická osoba]. (dále „úvěr [Označení]“) je žalovaná povinna uhradit žalobci jednu polovinu částky uhrazené žalobcem za období od právní moci rozsudku o rozvodu manželství do prodeje bytové jednotky č. [číslo] na adrese [adresa], dne 20. 11. 2019; výrokem VI. zamítl návrh žalobce, aby byl vypořádán vnos z výlučných prostředků žalobce ve výši 234.705 Kč na náklady spojené s užíváním bytové jednotky č. [číslo] na adrese [adresa], za období od 1. 4. 2018 do doby prodeje bytové jednotky dne 20. 11. 2019, a aby žalovaná zaplatila žalobci jednu polovinu této částky; výrokem VII. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 34.450 Kč na vypořádání vnosu žalobce spočívajícího v úhradě pohledávky společnosti [právnická osoba], IČO [IČO] (dále „pohledávka společnosti [právnická osoba]“) v soudním řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka] z titulu dluhu za rekonstrukci bytové jednotky č. [číslo] na adrese [adresa], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; výrokem VIII. zamítl v rozsahu částky 15.550 Kč návrh žalobce, aby žalovaná zaplatila žalobci 50.000 Kč na vypořádání vnosu žalobce spočívajícího v úhradě pohledávky společnosti [právnická osoba]; výrokem IX. ze zaniklého společného jmění manželů (dále „SJM“) přikázal do výlučného vlastnictví žalované psa [druh] [jméno FO] z [adresa] č. [číslo] (dále „pes“); výrokem X. zamítl návrh žalobce, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 15.000 Kč na vypořádací podíl za přikázání psa do vlastnictví žalované; výrokem XI. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výroky XII. a XIII. rozhodl o povinnosti žalobce i žalované zaplatit státu náklady řízení ve výši 112,50 Kč každý na účet Obvodního soudu pro [adresa], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě žalobce podané dne 10. 11. 2022, kterou se tento domáhal vypořádání SJM ve vztahu k tvrzeným společným dluhům z úvěrů S, D, R, [Označení] a [Označení], dále vypořádání svého vnosu na úhradu nákladů na byt č. [číslo] na adrese [adresa] (dále „společný byt“) za dobu od 1. 4. 2018 do jeho prodeje, vypořádání svého vnosu na úhradu pohledávky společnosti [právnická osoba] v celkové výši 100.000 Kč a konečně vypořádání SJM ve vztahu k psovi pořízenému za trvání manželství, který po rozvodu zůstal žalované.

3. Po provedeném dokazování soud prvního stupně vyšel z následujícího skutkového stavu: Manželství účastníků bylo uzavřené 4. 7. 2014 a bylo pravomocně rozvedeno 11. 11. 2019. Za trvání manželství byly oběma účastníky sjednány s bankami smlouvy o úvěru [Označení] a [Označení], tyto úvěry byly zcela splaceny v souvislosti s prodejem společného bytu, k němuž došlo 11. 10. 2019. Dne 19. 10. 2017 sjednal žalobce smlouvu o úvěru S ve výši 250.000 Kč, v dubnu 2017 byla žalobci vydána kreditní karta D s úvěrovým limitem 200.000 Kč, kterou v říjnu 2017 plně vyčerpal a splácí ji, na žádost žalobce byla žalobci poskytnuta [název] kreditní karta (poznámka odvolacího soudu úvěr R), s úvěrovým limitem 100.000 Kč. Za trvání manželství byla provedena rekonstrukce společného bytu, stavební práce provedla na základě smlouvy o dílo společnost [právnická osoba], tato společnost uplatnila proti žalobci žalobu o zaplacení dlužné částky 68.900 Kč s příslušenstvím, řízení skončilo zpětvzetím žaloby poté, když na základě dohody o narovnání žalobce uhradil společnosti [právnická osoba] 100.000 Kč. Za trvání manželství si účastníci pořídili psa, jehož hodnota ke dni zániku manželství je nulová, pes je v držení žalované. V roce 2017 žalobce s dalšími osobami zakoupili [název] halu, následně ji prodali a žalobce dosáhl z prodeje haly na přelomu 2017/2018 zisku 400.000 Kč.

4. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že úvěry S, D a R byly sjednány žalobcem, který neprokázal, že by byl dán souhlas žalované s převzetím těchto dluhů, ani to, že by se jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny. S poukazem na § 710 písm. b/ o. z. proto uzavřel, že uvedené dluhy nejsou součástí SJM. Proto žalobu ohledně uvedených úvěrů výroky I., II. a III. zamítl. Ohledně úvěrů [Označení] a [Označení] soud prvního stupně poukázal na kupní smlouvu ze dne 11. 10. 2019, tedy k prodeji bytu došlo ještě před rozvodem manželství. Žalobce neprokázal, že by úvěry byly spláceny z výlučných prostředků žalobce, neboť pokud je žalobce dle svého tvrzení splácel ze zisku z prodeje [název] haly, pak tento příjem spadá do SJM, neboť byl získán žalobcem za trvání manželství na přelomu 2017/2018. Obdobný závěr pak soud prvního stupně přijal ve vztahu k hrazení nákladů společného bytu do jeho prodeje, který měl být také podle žalobce hrazen z prostředků získaných z prodeje [název] haly, které patřily do SJM. K pohledávce společnosti [právnická osoba] soud prvního stupně uzavřel, že společnou pohledávkou je pouze částka 68.900 Kč, jako vymáhaná nezaplacená faktura za provedení rekonstrukce společného bytu. Pouze v tomto rozsahu žalobce zaplatil po rozvodu manželství dluh spadající do SJM, na němž se má žalovaná podílet jednou polovinou, tj. částkou 34.450 Kč. Ke zbývající částce do 100.000 Kč soud prvního stupně uvedl, že tato byla zaplacena na základě dohody o narovnání, kterou však uzavřel pouze sám žalobce po rozvodu manželství. Psa soud prvního stupně přikázal žalované, která jej má ve svém držení, přičemž vycházel z nulové tržení hodnoty sdělené klubem chovatelů [název]. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn III. ÚS 2148/23, podle něhož v řízení o vypořádání společného jmění manželů není primárním hlediskem zásada úspěchu ve věci. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. uložil oběma účastníkům, aby rovným dílem hradili náklady vzniklé státu vyplacením svědečného.

5. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci.

6. Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích, kromě výroků VII., XI. a XII. Žalobce nesouhlasí s tím, že dluhy z úvěrů S, D a R nespadají do SJM. Má za to, že výše načerpaných úvěrů nebyla nad běžné hospodaření rodiny, v tomto směru poukazoval na své příjmy 300.000 Kč s tím, že prostředky byly použity na chod domácnosti, což žalobce doložil. Žalobce v odvolání popisoval ekonomickou situaci rodiny, která byla finančně zajišťována žalobcem, avšak z důvodu rozmařilosti žalované a jejího nákladného způsobu života bylo nutno čerpat úvěry. Prostředky byly dle žalobce převedeny na společný účet, z něhož čerpala také žalovaná prostřednictví kreditní karty. Jestliže žalovaná čerpala tyto prostředky, musela o úvěrech vědět. Protože v jiném řízení žalovaná tvrdila, že měla kompletní přehled o podnikání i finančních tocích, musela logicky vědět, že její náklady jdou nad rámec běžných potřeb rodiny. Dle zákonné presumpce dluhy náleží do SJM a je na žalované, aby zákonnou presumpci vyvrátila, což se nestalo. Žalovaná neprokázala, že uvedený dluh přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Soud prvního stupně opomenul, že břemeno dokazování je na straně žalované. Žalobce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5230/2016, podle něhož spadá dluh do SJM i tehdy, odsouhlasí-li jej druhý z manželů dodatečně např. tím, že souhlasí s jeho určitým užitím. K uvedeným úvěrům žalobce shledal rozsudek nepřezkoumatelný, neboť nebylo rozhodnuto o jeho požadavku, aby žalovaná hradila aktuálních zůstatků úvěrů. K nákladům na společný byt od 1. 4. 2018, kdy žalovaná opustila společnou domácnost, do prodeje bytu, žalobce uvedl, že tyto náklady byly hrazeny z jeho výlučných prostředků získaných z prodeje [název] haly. Nesouhlasil také s tím, že by žalovaná neměla hradit zbývající částku do částky 100.000 uhrazené společnosti [právnická osoba], neboť jím hrazená částka obsahovala nejen jistinu, ale i částku připadající na soudní smír. Žalobce nesouhlasí ani s tím, že hodnota [pes] je 0. Obecně pak žalobce namítl porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť rozsudek nebyl řádně odůvodněn, soud se nevypořádal se všemi důkazy, nebylo uvedeno, co konkrétně soud zjistil z kterého důkazu. Navrhl změnu napadeného rozsudku „ve prospěch žalované“ (zřejmě ve prospěch žalobce, poznámka odvolacího soudu), nebo jeho zrušení a vrácení soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná napadla odvoláním výroky VII. a XI. Obsáhle argumentovala proti aplikaci nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2148/23 v této věci, v níž nejde v zásadě o vypořádání SJM, ale o majetkový spor. Uvedla, že šikana a zjevně bezdůvodné uplatňování či bránění práva svědčí o tom, že jsou dány okolnosti zvláštního zřetele hodné pro přiznání nákladů žalované. Žalobce uplatnil 12 nároků, z toho do režimu SJM náleží 2 a úspěch měl pouze v 1. Navrhla, aby výrok VII. byl změněn tak, že se žalované povinnost zaplatit žalobci 34.450 Kč neukládá, a výrok XI. byl změněn tak, že se žalobci ukládá povinnost zaplatit žalované náklady řízení.

8. Oba účastníci pak vyvraceli odvolací argumenty druhé strany.

9. V průběhu odvolacího řízení vzal žalobce zpět návrh na vypořádání jím tvrzeného společného dluhu z úvěrů [Označení] a [Označení], resp. vypořádání jeho tvrzeného vnosu spočívajícího v úhradě dluhu z výlučných prostředků žalobce. Se zpětvzetím žaloby ohledně úvěru [Označení] žalovaná souhlasila, se zpětvzetím žaloby ohledně úvěru [Označení] žalovaná nesouhlasila, avšak neuvedla žádný vážný důvod svého nesouhlasu. Odvolací soud proto podle § 222a odst. 1 o. s. ř. ve výrocích IV. a V. napadený rozsudek zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.

10. Odvolací soud ve zbývající části přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání obou účastníků je částečně důvodné.

11. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav poté, co provedl všechny pro rozhodnutí relevantní důkazy, ty v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a jejich hodnocení též přesvědčivě vysvětlil. Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku (uplatněná žalobcem v odvolání) obstát nemůže. Podle ustálené soudní praxe měřítkem toho, zda je či není rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumatelné, je zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. V tomto smyslu nelze rozhodnutí soudu prvního stupně považovat na nepřezkoumatelné, neboť soud prvního stupně natolik dostatečně rozvedl nosné důvody svého rozhodnutí, že umožnil žalobci uplatnit proti tomuto rozhodnutí odvolací námitky. O tom svědčí obsáhlá argumentace žalobce v odvolání, jíž se vymezuje proti jednotlivým závěrům soudu prvního stupně. Žalobce se mýlí, má-li za to, že nebylo rozhodnuto o jeho návrhu, aby se žalovaná podílela na hrazení úvěrů S, D a R od právní moci rozsudku do zaplacení úvěrů (viz jeho petit pod body IX., X. a XI). Tento požadavek žalobce byl zamítnut výroky I., II. a III. rozsudku. Žalobce se mýlí, má-li za to, že soud neuvedl konkrétní zjištění z jednotlivých důkazů. Soud prvního stupně tato jednotlivá zjištění uvedl v odůvodnění pod body 15 až 51.

12. Odvolací soud zopakoval důkaz obsahem spisu Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka] a zjistil z něj, že žalobou ze dne 18. 8. 2019 se společnost [právnická osoba] domáhala proti žalobci zaplacení částky 68.900 Kč s příslušenstvím jako úhrady za provedené a nezaplacené práce – rekonstrukce společného bytu účastníků. Společnost [právnická osoba] žalobou požadovala sjednanou cenu díla 68.900 Kč, úrok z prodlení z této částky 0,05 % ročně od 26. 10. 2017 do zaplacení a dále náhradu nákladů řízení, a to soudního poplatku a nákladů právního zastoupení 12.480 Kč. Podáním ze dne 1. 4. 2022 vzala společnost [právnická osoba] žalobu zpět s odůvodněním, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o narovnání, na jejímž základě žalobce společnosti [právnická osoba] uhradil částku 100.000 Kč. V dohodě o narovnání ze dne 4. 3. 2022 se žalobce a společnost [právnická osoba] dohodli o zaplacení částky 100.000 Kč jako úhrady za provedené dílo s tím, že se účastníci vzdali práva na náhradu nákladů řízení. Usnesením ze dne 5. 4. 2022 bylo řízení zastaveno a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

13. Podle § 710 o. z. součástí společného jmění jsou dluhy převzaté za trvání manželství, ledaže a) se týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku, nebo b) je převzal jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.

14. Podle § 742 odst. 1 písm. c) o. z. nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek.

15. Soud prvního stupně správně posoudil břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k úvěrům S, D a R. Žalovaná tvrdila, že úvěry byly žalobcem převzaty bez jejího souhlasu. Protože negativní tvrzení nemůže z povahy takového tvrzení být prokazováno, je v případě uplatnění takového tvrzení povinností druhého manžela prokázat, že manžel s převzetím dluhu souhlasil, popř. že převzetí dluhů představovalo obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny. Bylo proto povinností žalobce, aby prokázal, že žalovaná s převzetím dluhů z úvěrů souhlasila, popř. aby prokázal, že převzetí dluhů (sjednání úvěrů) žalobcem bylo svou povahou obstaráváním běžných nebo každodenních potřeb rodiny.

16. K tomu lze odkázat na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2025, sp. zn. 22 Cdo 91/2025: Nad rámec dovolacího přezkumu dovolací soud dodává, že majetkový režim závazku převzatého za trvání manželství jedním z manželů bez souhlasu druhého podle § 710 písm. b) o. z. byl v judikatuře Nejvyššího soudu řešen. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, dostupném, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz, dovolací soud přijal a odůvodnil závěr, že majetkové hodnoty, které jeden z manželů získal jako plnění ze závazkového právního vztahu, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal bez souhlasu druhého, jsou součástí společného jmění manželů; součástí společného jmění nejsou dluhy, které pro něj ze závazkového právního vztahu vyplývají. Tyto závěry se uplatní rovněž v intencích vypořádání společného jmění manželů podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 665/2021, nebo jeho usnesení ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2326/2024). Z toho je zřejmé, že je třeba rozlišovat majetkový režim závazku převzatého jen jedním z manželů (§ 710 o. z.) a majetkový režim hodnot, které byly z takového závazkového vztahu získány (§ 709 o. z.). Závazek, který převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, tvoří součást SJM jedině v případě, že samotné převzetí závazku (např. uzavření úvěrové smlouvy) představuje obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny nebo se týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku. Na majetkový režim závazku převzatého jedním z manželů nemá vliv, na co byly prostředky získané z takového závazkového vztahu vynaloženy. Pokud tedy např. sjednání úvěrové smlouvy bez souhlasu druhého manžela obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny nepředstavuje, nejde o závazek v SJM ani v případě, že prostředky úvěrem získané budou vynaloženy na každodenní nebo běžné potřeby rodiny nebo na úhradu jiného závazku v SJM (k úhradě společného závazku viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5230/2016).

17. K časovému hledisku udělení souhlasu je v literatuře je shoda v tom, že souhlas může být udělen před právním jednáním, případně při tomto jednání, následný souhlas je považován (na rozdíl od dodatečného souhlasu k relativně neplatnému právnímu jednání) za nepřípustnou modifikaci SJM neobsahující zákonem předpokládané náležitosti (Beck II 710 5, Leges IV/1 710 67). Absence souhlasu zakládá výlučný dluh manžela, který jej převzal. (KRÁLÍK, Michal. § 710 [Pasiva společného jmění manželů]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 10.).

18. Pokud žalobce poukazoval na možné dodatečné udělení souhlasu s převzetím dluhu jedním z manželů vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5230/2016, pak závěr vyslovený v tomto rozhodnutí nelze využít. Závěr byl vysloven ve vztahu k § 143 písm. b) obč. zák. (zák. č. 40/1964 Sb.). Ustanovení § 143 písm. b) obč. zák. nelze v tomto případě použít, naopak ve smyslu § 3028 o. z. je třeba použít ustanovení § 710 o. z. (SJM vzniklo a zaniklo po 1. 1. 2014), které je zásadně odlišné od předcházející právní úpravy. Závěr vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2293/2011 se pak vztahoval na použití ustanovení § 145 obč. zák., tedy posuzoval ne/platnost úkonu učiněného jen jedním z manželů, jenž přesahoval běžnou záležitost, nezabýval se tedy tím, zda se jedná o dluh patřící do SJM či nikoliv.

19. Soud prvního stupně proto správně poučoval žalobce o jeho povinnosti prokázat, že s jeho převzetím dluhů (z úvěrů S, D a R) žalovaná souhlasila, nebo že tyto úvěry představovaly obstarávání každodenních potřeb nebo běžných potřeb rodiny. Žalobce k tomu označil důkazy, z jejich provedení však tato skutečnost prokázána nebyla. Odvolací soud proto ještě znovu žalobce v tomto směru podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil při odvolacím jednání, žalobce však žádné další důkazy neoznačil. Pokud v tomto žalobce v odvolání poukazoval na to, že žalovaná v rámci používání kreditní karty čerpala prostředky získané z těchto úvěrů, tedy že o úvěrech musela vědět, resp. že měla přehled o pohybech na účtu, pak taková skutečnost neprokazuje, že žalovaná ke dni převzetí těchto dluhů žalobcem s takovým převzetím souhlasila. Obdobně tvrzení žalobce o rozmařilosti žalované, jejích nákupech a výběrech z karty (viz čl. 79) je nevýznamné k posouzení toho, zda dluh z uvedených úvěrů byl součástí SJM, tj. že k převzetí dluhu dala žalovaná souhlas. V případě nedostatku souhlasu manžela s převzetím dluhu není významné používání prostředků získaných z úvěrů na běžné potřeby rodiny, významné je, zda přebírání dluhů žalobcem z tvrzených úvěrů představovalo obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny, což v řízení prokázáno nebylo. Tvrdil-li žalobce, že úvěry byly přiměřené majetkovým poměrům rodiny s ohledem na jeho příjem 300.000 Kč, pak jednak takový příjem žalobce v řízení neprokázal (bylo prokázáno pouze to, že žalobce sám do žádosti o kartu D uvedl tento příjem), ale zejména není významné, zda přebírané úvěry odpovídaly majetkovým poměrům rodiny, protože významné je, jak je shora uvedeno, zda přebírání dluhů úvěrů S, D a R představovalo obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny. Soud prvního stupně správně na základě provedeného dokazování uzavřel, že žalobce neprokázal souhlas žalované s převzetím dluhů, ani to, že přebírání dluhů z úvěrů představovalo obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že dluhy z úvěrů S, D a R nejsou součástí SJM, proto nelze žalované uložit povinnost, aby žalobci uhradila polovinu toho, co na splacení těchto úvěrů žalobce po zániku SJM vynaložil či vynaloží (jako tzv. vnos na společný majetek).

20. Ve vztahu k nákladům vynaloženým žalobcem na užívání společného bytu za dobu trvání manželství (a tedy trvání SJM) je správný závěr soudu prvního stupně, že prostředky, které žalobce na tyto náklady vynaložil, nebyly jeho výlučným majetkem, neboť podle tvrzení žalobce se jednalo o jeho příjmy z nákupu a následného prodeje [název] haly v letech 2017 a 2018, tedy o příjmy spadající do SJM podle § 709 odst. 1 o. z. Okolnost tvrzená žalobcem, že žalovaná o takových příjmech nevěděla, nic nemění na tom, že tyto příjmy se ze zákona staly součástí SJM. Hrazení nákladů na společný byt žalobcem z prostředků spadajících do SJM proto není vnosem žalobcem ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c/ o. z. a žalobcem na náhradu takového vnosu od žalované právo nemá.

21. Důvodným je však požadavek žalobce, aby se žalovaná podílela na úhradě jejich společného dluhu vzniklého z provedené rekonstrukce společného bytu za trvání manželství společností [právnická osoba]. Jde v tomto případě o dluh, který převzali oba manželé, resp. žalobce za souhlasu žalované. Za dluh ve smyslu § 710 o. z. je třeba považovat nikoliv jen jistinu, ale také příslušenství této jistiny, tj. úroky z prodlení (byť tyto narostly i po zániku SJM) a případné náklady řízení, byl-li dluh vymáhán soudně, jako tomu v případě pohledávky společnosti [právnická osoba] bylo. Z doplněného dokazování vyplývá, že dluhem kromě dlužné úhrady ceny díla 68.900 Kč byly i zákonné úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 26. 10. 2017 do 4. 3. 2022, kdy došlo k úhradě dluhu, což představuje částku 24.216 Kč. Dále příslušenstvím je třeba rozumět i soudní poplatek vynaložený společností [právnická osoba] 3.445 Kč, jakož i náklady právního zastoupení ve sporu úspěšné společnosti [právnická osoba], ke dni podání žaloby 12.480 Kč, byť tyto náklady byly uhrazeny v rámci sjednané dohody o narovnání. Pokud tedy žalobce 4. 3. 2022 uhradil na soudně vymáhaný dluh vůči společnosti [právnická osoba] částku 100.000 Kč, pak ze svého vynaložil tuto částku na společný majetek (společný byt účastníků), a v tomto směru se jedná o tzv. vnos žalobce. Protože vnos byl použit na společný majetek, tj. jednou polovinou také na majetek náležející žalobci, má žalobce právo, aby mu žalovaná druhou polovinu takto vynaložených prostředků (na společnou věc) zaplatila.

22. Správně též bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o vypořádání SJM ve vztahu k psovi, jenž byl přikázán žalované podle návrhu žalobce, avšak žalobci nenáleží žádná náhrada, neboť hodnota psa (vyjádřeno tržní cenou) ke dni zániku SJM byla nulová.

23. Ze shora uvedených důvodů, proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. změnil výrok VIII. rozsudku tak, že žalovaná je povinna žalobci zaplatit částku 15.550 Kč, tj. zbývající část do poloviny částky 100.000 Kč, tj. do 50.000 Kč, která připadá ze společného dluhu na žalovanou. Ve výrocích I., II. a III. týkajících se dluhů z úvěrů S, D a R, ve výroku VI. týkajícím se nákladů na společný byt, ve výroku VII. týkajícím se pohledávky společnosti [právnická osoba] ve výši 34.450 Kč, ve výrocích IX. a X. týkajících se vypořádání psa, byl napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

24. Odvolací soud shledal důvodným odvolání žalované týkající se náhrady nákladů řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že v tomto případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 21248/23 připustil možnost posuzovat náklady řízení podle § 142 o. s. ř. podle úspěchu ve sporu. Tyto důvody spatřuje odvolací soud v samotné povaze žaloby, která jen ve vztahu k jediné položce (pes) je typickým řízením o vypořádání SJM, v jehož rámci se účastníkům dostává zásadně (nejde-li o disparitu) stejné hodnoty z masy vypořádávaného SJM. V tomto případě však převážnou část žaloby představují tvrzené nároky žalobce na úhradu jeho tzv. vnosů, kdy žalobce požadoval, aby mu žalovaná zaplatila finanční částky představující to, co údajně ze svého vynaložil na společný majetek. Pohledávka spočívající v právu na vrácení vložených prostředků sice může být uplatněna pouze v rámci soudního řízení, ve kterém dochází k vypořádání SJM, ale jinak podléhá jiným procesním pravidlům. Manžel, který usiluje o navrácení takového vnosu, jej musí učinit předmětem sporu v tříleté lhůtě, ať již se tak stane přímo v žalobě nebo protinávrhem. Jestliže ani jeden z bývalých manželů nepožádá o to, aby mu byla vrácena určitá částka vynaložená z jeho oddělených prostředků na pořízení společné věci, bylo by překročením návrhu nad rámec ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř., pokud by soud takový zápočet provedl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 999/2006). V případě sporu o vnos je soud vázán návrhy účastníků. Tím se spor o tzv. nosy odlišuje od typického řízení o vypořádání SJM, v němž soud není vázán návrhy účastníků řízení a jeho rozhodnutí je konstitutivní. V typickém sporu o vypořádání SJM je volba konkrétního způsobu vypořádání v konečném důsledku na úvaze soudu, který může věci, jež procesní strany učinily součástí řízení, vypořádat i jinak, a účastník tak fakticky nemá nad způsobem vypořádání SJM kontrolu, dokonce není ani povinen navrhnout způsob vypořádání. Naopak nárok na úhradu vnosu je svou povahou více sporem o peněžité plnění (byť se v rámci rozhodnutí o vypořádání SJM takové peněžité plnění započítává), které zcela podléhá dispoziční zásadě, která je pro sporné řízení určující. Odvolací soud tak má za to, že je přiléhavé, aby o nákladech řízení bylo v tomto případě rozhodnuto podle úspěchu ve věci § 142 odst. 1, resp. 2 o. s. ř., v části zastavení řízení pak podle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., když žalobce zpětvzetím žaloby zastavení řízení zavinil.

25. Žalobce se žalobou domáhal vypořádání psa a dále zaplacení jeho vnosů určených konkrétními částkami a zaplacení částek (vnosů) konkrétně neurčených, které vzniknou v budoucnu (od podání žaloby do doby rozhodnutí soudu a po rozhodnutí soudu). Vycházeje pouze z částek konkrétně určených v žalobě požadoval žalobce po žalované zaplacení 1/ částky 92.935 Kč jako poloviny uhrazené částky 185.871 (úvěr S), 2/ částky 128.029 Kč poloviny částek 186.000 Kč a 70.059 Kč (úvěr D), 3/ částky 52.316 Kč jako poloviny uhrazené částky 104.633 Kč (úvěr [Označení]), 4/ částky 81.393 Kč jako poloviny částek[Anonymizováno]79.722 Kč a 83.065 Kč (úvěr R), 5/ částky 178.063 Kč jako poloviny uhrazené částky 356.126 Kč (úvěr [Označení]), 6/ částky 74.916 Kč jako poloviny zaplacené částky 149.932 Kč (náklady na byt), 7/ částky 50.000 Kč jako poloviny uhrazené částky 100.000 Kč (pohledávka společnosti [právnická osoba]) a 8/ a částky 15.000 Kč (pes), tj. celkem 672.652 Kč. Minimálně v této výši požadoval žalobce po žalované plnění, z čehož se mu dostalo 50.000 Kč. Žalobce tak ve sporu uspěl co do 7,4 %, žalovaná uspěla co do 92,6 %, proto má žalovaná podle § 142 odst. 2 a 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. právo na náhradu svých nákladů co do 85,2 % (po odpočtu neúspěchu od úspěchu). Žalované vznikly náklady právního zastoupení spočívající v odměně 11.020 Kč podle § 7 a § 8 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen „vyhláška“) za každý úkon právní služby a dále v paušální náhradě nákladů 300 Kč do 31. 12. 2024 a 450 Kč od 1. 1. 2025 podle § 13 odst. 4 vyhlášky ve znění ke dni provedení úkonu. Odměna náleží advokátu žalované za celkem 19 úkonů právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření ze dne 9. 2. 2023 ve spojení s vyjádřením ze dne 6. 6. 2023, vyjádření ze dne 27. 9. 2023, závěrečný návrh, účast při jednání 14. 6. 2023, 2. 10. 2023 delší než dvě hodiny, 31. 1. 2024 delší než dvě hodiny, 20. 5. 2024 delší než dvě hodiny, 27. 5. 2024, 9. 9. 2024 delší než dvě hodiny, 11. 11. 2024 a 20. 1. 2025, odvolání, vyjádření k odvolání, účast při odvolacím jednání), tj. 209.380 Kč (19x 11.020 Kč), dále paušální náhrada za 15 úkonů po 300 Kč, tj. 4.500 Kč, 4 paušální náhrada po 450 Kč, tj. 1.800 Kč, celkem 215.680 Kč, což včetně soudního poplatku za odvolání 2.000 představuje částku 217.680 Kč. Z těchto celkových nákladů náleží žalované 85,2 %, tj. částka 185.463 Kč.

26. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. bylo znovu rozhodnuto o nákladech státu, které vznikly soudu prvního stupně v souvislosti s vyplaceným svědečným 225 Kč, které musí hradit účastníci podle svého úspěchu, resp. neúspěchu, tj. žalobce 208 Kč představujících 92,6 % a žalovaná 17 Kč představujících 7,4 %.

Poučení