30 CO 210/2021-199

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Soltanové a soudkyň JUDr. Pavlíny Havelkové a Mgr. Petry Vogelové ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 291 619 Kč, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 51 C 342/2018-156 ze dne 29. 9. 2020

I. Rozsudek Okresního soudu v České Lípě č. j. 51 C 342/2018-156 ze dne 29. září 2020 se ve výroku I v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 268 187 Kč, potvrzuje.

II. Napadený rozsudek se ve zbývající části výroku I mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 23 432 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 130 690 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I zamítl žalobu o zaplacení částky 291 619 Kč. Ve výroku II uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení částkou 147 535,72 Kč k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Žalobkyně se domáhá zaplacení 291 619 Kč s tím, že povinnost žalované k tomuto plnění vyplývá ze smlouvy o nájmu dopravního prostředku uzavřené účastnicemi dne [datum] Součástí smlouvy byla dohoda o„ kauci“ ve výši 200 000 Kč, kterou žalobkyně uhradila v hotovosti při uzavření smlouvy. V důsledku ukončení smluvního vztahu by jí měla být kauce vrácena, neboť žalobkyně ji významově řadí k institutu„ jistoty“ ve smyslu ustanovení § 2254 občanského zákoníku. Daná smlouva směřovala k převodu vlastnického práva, a pokud smluvní ujednání hovořilo o zápočtu kauce do celkové ceny vozu, bylo aplikovatelné až pro případ převedení vozu na žalobkyni. Dalším dílčím nárokem žaloby je zaplacení 23 504 Kč jakožto náhrady za nevrácení nových kol (včetně nových pneumatik), které žalobkyně umístila na vůz v době před jeho odebráním žalovanou. Žalobkyně tvrdí, že auto, které převzala do užívání, bylo vybaveno nevhodnými pneumatikami (při větším zatížení byl podvozek příliš nízko), což představovalo důvod pro jejich výměnu. Třetím žalobním požadavkem bylo zaplacení částky 44 115 Kč za opravu čerpadla, řídící jednotky komfortu, kterou žalobkyně za žalovanou zaplatila na podkladě faktury vystavené dne [datum]. Žalobkyně vychází z toho, že bylo dohodnutou povinností žalované zajistit řádný stav věci k jejímu užívání. Vůz měl podle žalobkyně skryté vady a k zajištění provozuschopnosti musela žalobkyně vynaložit náklady na jeho opravu. Posledním nárokem žaloby bylo zaplacení 24 000 Kč, které žalobkyně vydala na opravu vstřikování a generální opravu přední nápravy vozu podle faktury ze dne [datum]. I zde žalobkyně tvrdí, že vzhledem ke stáří vozu šesti let a jeho nájezdu 240 000 km, byla tato oprava, o níž žalovaná měla vědomost, nutnou.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování množstvím listin a výslechy svědků [jméno] [jméno] (přítele jednatelky žalované [jméno] [příjmení]), svědka [jméno] [jméno] (zajišťujícího pro žalovanou servis vozu), svědka [jméno] [příjmení] (osoby provádějící odtah vozu), účastnickým výslechem [jméno] [příjmení], vyšel z následujícího skutkového stavu (jenž netvoří jádro sporu účastnic): Dne [datum] byla uzavřena písemná smlouva o nájmu dopravního prostředku, byl sepsán předávací protokol a došlo k úhradě kauce 200 000 Kč žalobkyní. Dne [datum] (šlo o úterý 15.25 hod.) [jméno] [příjmení] jednající za žalobkyni zaslala žalované informaci o tom, že nebyla zaplacena splátka nájemného a že k platbě dojde ihned začátkem týdne. Žalobkyně přesto zaplatila nájemné ještě téhož dne [datum] ve večerních hodinách, přičemž dne [datum] [jméno] [příjmení] emailem oznámila žalobkyni, že jí tuto platbu 10 200 Kč vrací. Žalovaná písemně vypověděla smlouvu dne [datum] a doručila výpověď žalobkyni dne [datum]; nájem byl vypovězen„ s okamžitou platností ke dni [datum]“. Dne [datum] došlo také k odebrání vozu žalobkyni za asistence policie. Písemným jednáním dne [datum] odstoupila od smlouvy žalobkyně a písemně vyzvala žalovanou k úhradě nákladů (k zaplacení 200 000 Kč, k jejichž zadržování není důvodu, vrácení kol či zaplacení peněžité náhrady 23 504 Kč a zaplacení vynaložených nákladů na opravy vozu).

4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastnice platně uzavřely dne [datum] smlouvu o nájmu dopravního prostředku, jejímž předmětem byl nájem vozidla tovární značky Audi, typ A7, [registrační značka], byl smluven nájem vozidla na dobu určitou při výši splátek 10 200 Kč měsíčně. Z dokazování vyplynulo, že žalovaná smlouvu uzavřela v postavení provozovatele vozidla, když jeho vlastníkem byla společnost [právnická osoba] Na ni bylo vlastnické právo převedeno coby dohodnutý způsob zajištění úhrady úvěru poskytnutého na cenu vozidla (tj. zajištění dluhu zajišťovacím převodem práva). Nebylo ale vyloučeno, aby žalovaná v daném smluvním vztahu vystupovala v pozici pronajímatele. Ve smlouvě bylo výslovně upraveno, co strany považují za hrubé porušení smlouvy (zaplacení nájemného nikoliv v dohodnuté lhůtě) a v případě pozdní platby nájemného byla dohodnuta možnost žalované vypovědět smlouvu bez nároku na vrácení kauce a splátek a povinnost žalobkyně v případě výpovědi ihned vrátit vozidlo. Ve smlouvě se účastnice jasně vyjádřily o tom, že pro případ, že nebude nájemné hrazeno včas, nedojde k započtení na cenu vozidla a částka 200 000 Kč nebude žalobkyni vrácena. Ujednání o kauci tak soud prvního stupně vyhodnotil jako inominátní ujednání, které se svojí povahou blíží smluvní pokutě. Za platnou považuje soud prvního stupně i výpověď smlouvy o nájmu dopravního prostředku, která způsobila zánik nájemního vztahu doručením výpovědi ke dni [datum]. Výpověď obsahuje popis jednání žalobkyně (neplacení nájemného), které bylo výslovně dohodnutým výpovědním důvodem. Písemné právní jednání žalobkyně učiněné dne [datum] ve smyslu odstoupení od smlouvy již účinky odstoupení nemělo. Žaloba není důvodnou co do vrácení částky 200 000 Kč, neboť smlouva obsahovala jasné ujednání o nevratnosti této částky. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že pokud žalovaná postupovala podle smlouvy, není její jednání v rozporu s dobrými mravy, nejedná se ani o zjevné zneužití práva či jednání vedené snahou o lstivé obohacení se. Jako nedůvodnou zamítl soud prvního stupně dále žalobu na proplacení nákladů vynaložených za opravu vozidla v částce 44 115 Kč a v částce 24 000 Kč i náhradu za nevrácená kola ve výši 23 504 Kč. Soud měl za prokázané provedení obou oprav, poukazuje však na to, že mezi účastnicemi byla smluvně ujednána nemožnost záměny dílů a věcí ve vozidle. Žalobkyně bez předchozího souhlasu žalované (případně bez následného odsouhlasení provedení oprav) neměla právo provést opravu jednotlivých částí vozidla, natož zakoupit a vyměnit kola včetně pneumatik. Porušení smluvní povinnosti leží tak právě na straně žalobkyně. Pouze ohledně faktury na částku 55 144 Kč za opravu čerpadla byla zjištěna dohoda účastnic smlouvy vyplývající z jejich komunikace podle doložených telefonických textových zpráv o tom, že náklady opravy ponese žalobkyně. Soud prvního stupně tedy žádný z uplatněných nároků proti žalované neshledal opodstatněným, proto žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když přiznal zcela úspěšné žalované právo na náhradu nákladů, jež v odůvodnění rozsudku podrobně specifikoval a vyčíslil v celkovém rozsahu 147 535,72 Kč.

5. Tento rozsudek napadla včasným odvoláním žalobkyně. Považuje jej za překvapivý a důvody zamítnutí žaloby jako nepřiměřené a tvrdě dopadající do jejích poměrů. Vyslovuje přesvědčení, že soud prvního stupně veškerá ujednání předmětné smlouvy vyložil v její neprospěch. Připouští, že„ smlouva je určitým způsobem modifikována tak, že se nejedná pouze o smlouvu čistě nájemní, ale za splnění dohodnutých okolností směřující k převodu vlastnického práva k vozidlu na žalobkyni“. Smlouva vytvořila rámec vztahů účastnic, které se vyvinuly do neformální přátelské roviny (právě kvalita vztahů je dle žalobkyně podstatnou okolností případu), takže jednání žalované při ukončení smlouvy, aniž by mu předcházelo nějaké upozornění, není jednáním poctivým. Žalobkyně uvádí, že zůstává otázkou, jak jednotlivé články smlouvy byly ve skutečnosti míněny; jestliže soud prvního stupně vyhodnotil částku 200 000 Kč coby inominátní ujednání, neodpovídá to výpovědi jednatelky žalované [jméno] [příjmení], která kauci měla za jakousi smluvní pokutu. O tento institut se dle názoru žalobkyně nepochybně jedná, což žalobkyni skýtá možnost domáhat se dle § 2051 občanského zákoníku snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty. Dle žalobkyně by mohlo být ujednání o kauci právně posouzeno též coby ujednání o jistotě (v podobě zálohy na kupní cenu věci). Nevratností kauce bylo míněno pouze to, že účastnice nepředpokládaly jiný výsledek, než že dojde ke koupi vozidla žalobkyní. Dále žalobkyně namítá, že nebyla dostatečně zohledněna skutečnost, že platba 10 200 Kč byla na účet žalované připsána již dne [datum] ve 21: 21:51 hod., takže pokud byla žalobkyně v prodlení o pouhé dva dny, ke značné újmě na straně žalované rozhodně nemohlo dojít. V tomto ohledu žalobkyně znovu upozorňuje na to, že mezi účastnicemi nepanovaly formální obchodní vazby, čemuž odpovídá i skutečnost, že oproti smluvním ujednáním žalobkyně výrazně finančně ustoupila ze své pozice, pokud hradila opravy vozidla. Po dobu nájemního vztahu probíhala telefonická komunikace, která žalobkyni vedla k úsudku o tom, že si„ do svého auta bude investovat“. Daného smyslu však smlouva po jejím zrušení a odebrání vozu pozbyla, jestliže k přechodu vlastnictví na žalobkyni nedošlo. Proto požaduje po žalované vydání bezdůvodného obohacení vzniklé vynaloženými náklady za účelem zajištění provozuschopnosti vozidla, které měla nést žalovaná. Soud prvního stupně tedy dle názoru žalobkyně pochybil, pokud smlouvu vyhodnotil toliko formálním způsobem a rezignoval přitom na kontext celého smluvního vztahu a jeho vývoj.

6. Žalovaná ve vyjádření k odvolání zdůrazňuje, že žalobkyně je stranou, která neunesla své důkazní břemeno s tím, že svůj nárok od počátku založila na poměrně odvážných tvrzeních a polemice o tom, o jaký smluvní typ se v daném případě jedná. Odvolání žalobkyně žalovaná hodnotí jako„ výkladový chaos“, který se pouze vymezuje proti napadenému rozsudku, ale samotné argumentaci chybí vnitřní konzistence a logika. Dle žalované soud prvního stupně přiměřeně vyložil podle obsahu smlouvy vůli účastnických stran („ nebude-li se žalobkyně chovat v souladu se smlouvou, její kauza naplněna nebude a kauce bude nevratnou, tj. stane se vlastně sankcí“). Daná smlouva se sice blíží smlouvě o nájmu dopravního prostředku, je ji však třeba považovat za smlouvu inominátní, neboť její účel byl poněkud jiný. Je podstatné, jaká vůle účastnic byla do smlouvy promítnuta. Žalovaná v ní dala druhé straně dostatečně jasně najevo, že je pro ni nanejvýš významné, aby k placení nájemného došlo včas. Žalovaná dále poukázala na to, že žalobkyně vůz od ní převzala ve stavu zachyceném v protokolu o předání a pokud si žalobkyně nezajistila předchozí souhlas žalované k provádění oprav, jde o vážné porušení smlouvy. Udržovat vůz v provozuschopném stavu bylo povinností žalobkyně (stejně, jako by tomu bylo ve vztahu s leasingovým pronajímatelem, v němž uživatel vozu nese sám veškeré náklady z titulu potřebných oprav věci).

7. Odvolací soud dle § 214 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek a řízení jemu předcházející při jednání. Důkazní řízení doplnil opětovným přečtením smlouvy o nájmu dopravního prostředku, uzavřené stranami dne [datum], včetně předávacího protokolu z téhož dne a sdělením obsahu faktur: č. 2018 vystavené dodavatelem [právnická osoba], dne [datum] a [číslo] vystavené dodavatelem [právnická osoba], dne [datum]. Odvolání žalobkyně shledal důvodným pouze co do požadavku na zaplacení částky 23 432 Kč.

8. Podle ust. § 555 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy.

9. Podle ust. § 556 odst. 2 o. z. při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

10. Podle ust. § 557 o. z. připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.

11. Podle ust. § 1725 o. z. je smlouva uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.

12. Podle § 1746 o. z. zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv se použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv (odst. 1). Strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena (odst. 2).

13. Podle ustanovení § 2321 o. z. nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci na určitou dobu užívání dopravního prostředku a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.

14. Jako jeden ze způsobů zániku závazků ve všeobecných ustanoveních upravuje občanský zákoník výpověď; dle ustanovení § 1998 závazek lze vypovědět, ujednají-li si to strany nebo stanoví-li tak zákon (odst. 1). Je-li závazek vypovězen, zaniká uplynutím výpovědní doby. Lze-li však závazek vypovědět bez výpovědní doby, zaniká závazek účinností výpovědi (odst. 2).

15. Na podkladě provedeného dokazování před soudem prvního stupně a jeho doplnění před odvolacím soudem došlo k objasnění skutkového stavu věci natolik dostatečně, aby mohl odvolací soud zjištěné skutkové okolnosti podrobit právnímu posouzení věci. Rozdílně od soudu prvního stupně vychází odvolací soud z toho, že účastnice uzavřely specifickou, zákonem nepojmenovanou smlouvu (§ 1746 odst. 2 o. z.), která netrpí neurčitostí či nesrozumitelností (§ 553 o. z.) a neobsahuje ujednání o nemožném plnění (§ 588 o. z.), kteréžto vady by jinak vedly k neplatnosti právního jednání. Smlouva obsahuje komplexní ujednání o předmětu, způsobu a ceně plnění. K posouzení toho, zda konstruované žalobní nároky jsou po právu, záleží na esenciálních ujednáních o právech a povinnostech účastnic. Jinak řečeno, zcela rozhodným je samotný obsah inominátního kontraktu účastnic, jenž je nutno vyhodnotit pohledem jeho jednotlivých ujednání i pohledem celku daného konstruktu.

16. Předmětná smlouva, byť je nazvána smlouvou o nájmu dopravního prostředku a byť nebyla koncipována osobou s právním vzděláním, obsahuje ujednání, jež v žádné její části netrpí nejasností tak, aby musela být použita výkladová pravidla dle ustanovení § 555 až § 558 o. z. Práva a povinnosti stran lze dovozovat z doslovného ujednání smlouvy („ co smlouva neupravuje, na to není nárok, jestliže zákon k řešení otázky nestanoví režim závazně“). Odvolací soud souhlasí s argumentací žalované o tom, že předmětná smlouva nemá charakter smlouvy o nájmu dopravního prostředku (§ 2321 o. z.), neboť podstatným je její hospodářský účel. Vůle stran evidentně směřovala k tomu, že za podmínky řádného plnění smlouvou nastaveného (placení nájemného v termínech a měsíčních výších) dojde nakonec k převodu vlastnického práva na žalovanou. Ostatně sama žalobkyně takovou kauzu smlouvy nepopírá. O nájmu věci lze stěží hovořit, neboť„ nájemné“ v daném vztahu představuje jakousi úplatu za užívání (zahrnuje odměnu za věcné užívání a zčásti plní úlohu podílení se na budoucí ceně vozu). Smlouva tedy nese určité prvky leasingu tak, jak jej chápe soudní praxe (aniž by takový institut zákon upravoval). Žalovaná měla použít jednotlivé platby nájemného od žalobkyně na úhradu splátek pro úvěrujícího [právnická osoba], s nímž měla žalovaná též uzavřenu smlouvu o zajišťovacím převodu práva (§ 2040 o. z.). Obsah smluvního vztahu žalované ke společnosti [právnická osoba] (viz smlouva o úvěru č. UDTA17/100095 ze dne 23. 6. 2017 a k ní se připínající všeobecné obchodní podmínky úvěru), není však pro poměry projednávané věci relevantní. Přesto lze poukázat na to, že splácení úvěru žalovanou (která pro žalobkyni vůz zajistila) bylo„ navázáno“ na platby nájemného od žalobkyně (viz oddíl V odst. 6:„ pronajímatel se zavazuje, že splátky hrazené nájemcem bude odesílat na hrazení vozu leasingové společnosti“); bylo zjištěno, že tento článek smlouvy byl do ní vtělen na žádost samotné žalobkyně.

17. Odvolací soud je přesvědčen, že institut„ kauce“ byl smlouvou účastnic individuálně a jasně sjednán (bylo ošetřeno, o jaký pojem se jedná a jaký je jeho režim). Takové jeho sjednání zákon nezakazuje. Daná smlouva v oddílu IV článku 2 stanovila:„ Nájemné je splatné měsíčně, to vždy k 1. dni měsíce následujícího po měsíci, za nějž je nájemné počítáno, a to na označený účet pronajímatele vedený u [obec] spořitelny. [příjmení] k tomuto vozu činí 200 000 Kč, tato kauce se započítává do celkové ceny vozu a je nevratná. Pronájem se sjednává na dobu 70 měsíců. Nájemce se zavazuje, že bude nájemné hradit řádně a nájemné bude vždy připsáno na účet nájemce nejpozději do 1. dne v měsíci na účet pronajímatele. Pokud se tak nestane, bere se to jako vážné porušení smlouvy a pronajímatel může vypovědět nájemci smlouvu, a to bez nároku na vrácení kauce a splátek. Jako ověření bude sloužit výpis z účtu, kdy bude vždy do 1. dne v měsíci částka připsána“. V oddíle VIII je toto ujednání:„ Nájem dle této smlouvy skončí v souladu s ustanovením článku 3 (pozn.: jde o sjednanou dobu s tím, že nájemní smlouva se sjednává na dobu určitou, a to ode dne předání a převzetí předmětu nájmu na 70 měsíců) po uplynutí nájmu a předpokladu toho, že bude nájem řádně splácen, bude vůz přepsán na nájemce, a to ihned po doplacení poslední splátky nájmu...“ Smysl těchto statí smlouvy je dle odvolacího soudu nepochybný. Lze vyslovit, že strany vtělily do své dohody„ kauci“, která má dvojí funkci; pro případ dodržení platebních povinností žalobkyně se 200 000 Kč započte na kupní cenu vozu, v důsledku porušení smlouvy opožděným plněním a vypovězení smlouvy však žalovaná ztratí na vrácení kauce nárok. To znamená, že smlouva počítala i se situací, v níž k naplnění smlouvy nedojde, a pro ten případ strany dohodly nevratnost kauce (přiřkly jí charakter jakési sankce). Smluvní vztah byl zrušen ke dni [datum], kdy žalobkyně převzala výpověď. Jak správně uvedl soud prvního stupně, žalovaná výpověď postavila na důvodu pozdní platby nájmu s odkazem na příslušné ustanovení smlouvy; dle oddílu IX článek 4 smlouvy:„ Co se bere za hrubé porušení smlouvy: když nájemce nezaplatí včas nájemné vozu, a to ke dni splatnosti nájmu uvedené ve smlouvě, když vůz bude poškozovat a neprovádět na něm stálou údržbu, případný prodej nebo záměna dílů vozu, tyto tři body mohou vypovědět smlouvu.“ Odvolací soud doplňuje, že pokud si strany nesjednaly výpovědní dobu, došlo k zániku smlouvy jednostranným jednáním žalované účinným již dnem doručení (§ 1998 o. z.). K tomu je vhodné zmínit, že žalobkyně (tak jak plyne z emailových zpráv) si byla dobře vědoma nesplnění včasné platby nájemného v měsíci červenci 2018. Její odvolací námitka, že měla za to, že dne [datum] v prodlení nebyla„ když vůči žalované evidovala pohledávky minimálně z titulu desetitisícových plateb za opravy vozidla či slevy na nájemném“ a tuto situaci považuje za„ předplacení nájemného“, není dle odvolacího soudu opodstatněnou. Žalobkyně existenci žádného svého kompenzačního projevu v tomto ohledu netvrdí ani neprokazuje.

18. Dosud uvedené vede k závěru, že žaloba na zaplacení 200 000 Kč není důvodná. Odvolací soud má argumenty žalobkyně v této oblasti za liché, pokud žalobkyně hovoří o odlišném vnímání významu kauce. Žalobkyně přitom netvrdí například, že by se jí v rámci předkontraktačního jednání stran dostalo od žalované informace – vysvětlení významu kauce, které by mělo objektivně vést k její mýlce. Právní teorie hovoří o vadách jednání, pokud je vyvolán omyl v příčinné souvislosti s mylnou představou druhé strany. Omluvitelný je však pouze takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul; jinak řečeno, omyl je irelevantní, pokud si ho jednající sám způsobil (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 29/2009 ze dne 2. 3. 2010). Je třeba zdůraznit, že„ omylu v pohnutce“ (vzdálenějšímu motivu či konečnému cíli chování) hmotněprávní úprava vady právního jednání zásadně nepřičítá.

19. V části žalobních požadavků na zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši částek 44 115 Kč a 24 000 Kč z titulu vynaložených nákladů na opravy vozu (opravu čerpadla, řídící jednotky komfortu a opravu vstřikování, generální opravu přední nápravy) sdílí odvolací soud závěry přijaté soudem prvního stupně, pro něž žalobě vyhověno nebylo.

20. Odvolací soud vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení, jak žalobkyně dospěla k nárokovaným částkám a na podkladě jakých skutečností (kdo platil vystavené faktury, o jakou konkrétní zákonnou či smluvenou povinnost žalované je zde žaloba opřena a čím žalobkyně hodlá prokazovat svou verzi o tom, že dle dohody účastnic měla nést opravy vozu žalovaná, která navíc byla o nich předem uvědomena). Žalobkyně objasnila, že první faktura vystavená na žalovanou (coby odběratele) v částce 55 144 Kč byla žalovanou proplacena, když poté [jméno] [příjmení] za žalobkyni zaplatila hotově do rukou [jméno] [jméno] (jednajícího za žalovanou) částku 43 000 Kč. Tuto okolnost žalovaná nepopírala. Žalobkyně nato provedla před odvolacím soudem korekci svého žalobního požadavku tak, že žádá zaplatit 43 000 Kč. Odvolací soud uvádí, že ohledně tvrzené existence dohody účastnic v tom smyslu, že žalovaná bude hradit náklady na opravy, se žalobkyně nachází v důkazní nouzi. Argumentuje pouze tím, že po celou dobu vztahu probíhala mezi účastnicemi telefonická komunikace, žalobkyně se domnívala, že„ do svého auta investuje“, po ukončení vztahu (pokud se žalobkyně nestala vlastnicí vozu) však již podle žalobkyně takto nastavený režim pozbyl smyslu.

21. Jak bylo zmíněno výše, odvolací soud v obsahu dané smlouvy spatřuje určité rysy, jež se v praxi blíží vztahu finančního leasingu; v něm se (právě v souladu s účelem smlouvy) předpokládá, že u oprav věci nekrytých pojištěním jde jejich náklad na vrub nájemce. Jedna strana (zde žalovaná) zabezpečí prostředky na pořízení věci pro jiného (zde žalobkyni), který v dočasném postavení nájemce platí za užívání věci odměnu. Jiný mechanismus, týkající se údržby a oprav věci, by musela nastavit samotná smlouva. Tato v daném případě neobsahuje žádné ujednání o tom, že by v době po předání vozu měla žalovaná povinnost na své náklady udržovat auto v provozuschopném stavu. V předávacím protokolu zde dne [datum] je přitom účastnicemi prohlášeno, že auto bylo předáno jako plně funkční a došlo ke zkušební jízdě.

22. Žaloba na zaplacení 44 115 Kč je tak zcela nedůvodnou. Ohledně této položky byla navíc v řízení zjištěna významná okolnost, a to, že žalovaná byla sice skutečně o potřebě opravy uvědomena, avšak ad hoc si účastnice dohodly způsob, jakým se na nákladech opravy budou podílet. Předložené SMS zprávy (jež korespondují výpovědi svědka [jméno] [jméno]) prokazují v daném ohledu komunikaci účastnic v době, kdy žalovaná obdržela vystavenou fakturu [číslo] ze dne [datum]. Zpráva svědka [jméno] zní:„ Fakturace je na nás, fakturu Vám přepošlu. Celá částka s DPH je 55 144 Kč, když odečtu práci, kterou zaplatím ze svého a DPH, je to 43 000 Kč“ prokazuje dohodu účastnic, dle níž žalobkyně měla za opravu zaplatit 43 000 Kč, zbytek v tomto případě nesla žalovaná.

23. Co se týká opravy vstřikování a přední nápravy, její provedení bylo účtováno žalobkyni jako odběrateli dodavatelem vrakoviště [obec] fakturou [číslo] ze dne [datum] na částku 30 000 Kč. Žalobkyně přitom u jednání vysvětlila, že po žalované požaduje zaplacení 80 % ceny (na podkladě její volné úvahy). V případě této opravy žalovaná sporuje, že by byla vůbec provedena (svědek [anonymizováno] vypověděl, že po odebrání vozu se provedeným servisem auta ukázalo, že plomby na vstřikování zůstaly původní„ z výroby“). Též odvolací soud tak dospěl k závěru, že žaloba v této položce není po právu.

24. S právními závěry, jež soud prvního stupně přijal u požadavku na zaplacení částky 23 504 Kč z titulu náhrady kol žalobkyně instalovaných do vozu před jeho odebráním žalovanou, se odvolací soud neztotožňuje. Žalobkyně sice svévolně (v rozporu s danou smlouvou a bez předchozího souhlasu žalované) umístila na vůz kola včetně nových pneumatik, tím však není popřeno její vlastnictví. Není přitom sporu o tom, že žalovaná v současnosti již vůz nevlastní, po doplacení úvěru ho i s koly žalobkyně prodala třetí osobě.

25. Podle ustanovení § [číslo] odst. 1 o. z, kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal. Podle ust. § 2910 věta první o. z., škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil.

26. Žalobkyně v předmětném případě uplatňuje nárok ve smyslu žaloby na vydání věci (§ 1040 o. z.), protože však pro úspěšnost vindikace není naplněna podmínka faktického ovládání věci žalovanou, je třeba žalobu na zaplacení částky podřadit žalobě na náhradu škody (§ 2910 o. z.). K výzvě k plnění došlo přitom již dopisem žalobkyně ze dne [datum], v němž mimo jiné žádá„ neprodlené vydání nových kol, včetně nových pneu, které žalobkyně umístila na vůz [anonymizováno], a v případě, že k vrácení nedojde, bude nárokována úhrada jejich ceny v částce 23 504 Kč“. Žalobkyně byla odvolacím soudem poučena, nechť individualizuje věc (§ 1041 o. z.), u níž došlo jednáním žalované k zásahu do absolutního práva žalobkyně, a prokáže cenu věci k okamžiku odebrání vozu.

27. Odvolací soud připomíná, že právní teorie hovoří o tom, že je-li určitá věc oddělitelnou součástí jiné věci (věci„ složité“), není tím vyloučena žaloba na její vydání; v daném případě se jedná o automobil obsahující součásti mající relativně samostatnou povahu, mezi něž lze řadit právě kola (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4253/2014 ze dne 9. 12. 2015).

28. Žalobkyně odkázala na popis věci tak, jak je obsažen ve fakturách č. 2018 ze dne [datum] (účtováno zboží dle objednávky žalobkyně:„ 8x 19, [číslo], [anonymizováno 7 slov] 4 kusy v ceně 14 796 Kč) a faktuře [číslo] ze dne [datum] (účtováno dodané zboží s popisem„ [číslo] 19 99 Y [anonymizována tři slova] 4 kusy v ceně 8 635,96 Kč“).

29. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně splnila ohledně posuzovaného požadavku břemeno tvrzení i břemeno důkazní tak, aby mohla být uložena povinnost žalované nahradit žalobkyni škodu v celkové výši 23 432 Kč; tato odráží obecnou cenu věci, zjištěnou z pořizovacích dokladů. Vzhledem k tomu, že se jednalo v podstatě o věc novou, nebyla brána v úvahu jakákoliv amortizace. Jinak řečeno, škoda se promítá do peněžního ekvivalentu hodnoty věci, jež nemůže být vlastníkovi vrácena.

30. Na podkladě uvedeného odvolací soud napadený rozsudek v části, v níž soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení 23 432 Kč, změnil (§ 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.) a v ostatním rozsahu rozsudek žalobu zamítající coby věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

31. V důsledku změny napadeného rozhodnutí rozhodl odvolací soud nově o nákladech řízení, vzniklých před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Za základ pro rozhodnutí o nákladech řízení je třeba vzít poměr, v jakém byla každá z účastnic ve věci procesně úspěšnou a dle něho náklady rozdělit (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Od 92 % neúspěchu žalobkyně je třeba odečíst její 8% úspěch, proto jí vzniká povinnost nahradit více úspěšné žalované náklady v rozsahu 84 %. Žalovaná vynaložila náklady na právní zastoupení a odvolací soud jí přiznal náhradu za 9 úkonů právní služby advokáta v mimosmluvní odměně dle § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“) ve výši 9 500 Kč za každý úkon (převzetí a příprava zastoupení, písemné vyjádření k žalobě k výzvě soudu, další písemné vyjádření z [datum], účast při jednání soudu ve dnech [datum], [datum], [datum] a [datum], přičemž jednání ve dnech [datum] a [datum] přesáhlo 2 hodiny, proto je třeba připočítat další 2 úkony). K úkonům advokáta se připíná náhrada výdajů dle § 13 AT ve výši 9x 300 Kč. Advokát si dále důvodně vyúčtoval náhradu cestovného k jednáním před soudem prvního stupně v celkové výši 4 331 Kč a náhradu za promeškaný čas ve výši 1 600 Kč (§ 13 a § 14 AT); ohledně těchto náhrad lze odkázat na řádnou specifikaci provedenou v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Pro fázi odvolacího řízení náleží žalované náhrada za 3 úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání žalobkyně, účast advokáta při jednání [datum] v trvání přesahujícím 2 hodiny). Za účast advokáta u jednání dne [datum], při němž byl vyhlášen rozsudek, mu dále náleží poloviční odměna za úkon (§ 11 odst. 2 písm. f) AT). K odměně za úkony se připínají 4 režijní paušály po 300 Kč. K těmto celkovým nákladům, vynaloženým před soudy obou stupňů, byla přiznána náhrada 21% daně z přidané hodnoty z odměny a náhrad advokáta v částce 27 002 Kč. V průběhu celého řízení vynaložila tedy žalovaná za právní zastoupení částku 155 583 Kč. Má-li s ohledem na míru procesního úspěchu ve sporu právo na 84% náhradu, vznikla žalobkyni povinnost nahradit jí 130 690 Kč (výrok III tohoto rozsudku). Plnění bylo uloženo k rukám právního zástupce žalované, jenž je advokátem, a to dle § 149 odst. 1, ve spojení s § 211 o. s. ř., ve třídenní lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

32. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že pokud žalovaná účtovala na nákladech řízení náhradu dalších úkonů právní služby v podobě písemného podání ze dne [datum] adresovaného právnímu zástupci žalobkyně a dvou porad s klientem, přesahujících 1 hodinu, ve dnech [datum] a [datum], nepovažuje odvolací soud tyto úkony za oprávněné, účelně vynaložené (tak, aby jejich náhrada mohla jít k tíži druhé procesní strany). Dopis advokáta z [datum] představuje komunikaci stran ještě v době před zahájením řízení. Obě porady s klientem se uskutečnily v době mezi prvním a druhým jednáním před soudem prvního stupně. Platí, že jejich důvodné zahrnutí mezi zpoplatněné úkony musí být podmíněno objektivně vyvstalou potřebou, obvykle musí-li strana reagovat na postupný vývoj sporu či musí být plněna konkrétní výzva soudu. Dle názoru odvolacího soudu se v okolnostech dané věci nejedná o náklady, jež musela žalovaná strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své ohrožené subjektivní právo před soudem.