30 Co 215/2025 - 73

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Jany Knotkové a soudců Mgr. Zdeňka Váni a JUDr. Kateřiny Kodetové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] proti žalované: Česká republika – [žalovaný], IČO [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 35.000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. května 2025 č. j. 16 C 39/2024-59 ve znění opravného usnesení ze dne 22. května 2025 č. j. 16 C 39/2024-62 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. ohledně částky 567,37 Kč mění jen tak, že žalovaná je povinna částku 567,37 Kč zaplatit ve lhůtě patnácti dnů od právní moci rozsudku, jinak se potvrzuje; ohledně částky 82,92 Kč se mění tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 240 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 222 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně řízení co do částky 10.800 Kč a částky 24.200 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 650,29 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). A dále rozhodl, že se žalobkyni vrací poměrná část soudního poplatku ve výši 750 Kč (výrok III.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

2. Rozhodl tak v řízení, ve kterém se žalobkyně – jež je od [datum] přidělena k výkonu funkce soudkyně u Obvodního soudu pro [adresa] – domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na doplatku platu a souvisejících náhrad výdajů za leden 2024 částku ve výši 10.800 Kč a dále za období únor až prosinec 2021 částku ve výši 24.200 Kč, celkem tedy částku 35.000 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že v důsledku změn zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu (dále jen „zákon o platu“), provedených zákonem č. 349/2023 Sb. (pro rok 2024), resp. 587/2020 Sb. (pro rok 2021), došlo k protiústavním platovým restrikcím vůči soudcům. V důsledku těchto změn žalovaná coby zaměstnavatel vyplatila žalobkyni na platu a souvisejících náhradách výdajů nižší částky, než na které má nárok. Za leden 2024 činí rozdíl na platu žalobkyně 10.400 Kč a na náhradách výdajů 400 Kč; za období únor až prosinec 2021 činí rozdíl na platu žalobkyně 11 x 2.100 Kč, tj. 23.100 Kč a na náhradách výdajů 11 x 100 Kč, tj. 1.100 Kč. Vedle zaplacení uvedených dlužných částek žalobkyně dále požadovala i zákonné úroky z prodlení s tím, že plat i náhrady výdajů jsou dle § 37 odst. 1 zákona o platu a § 16 odst. 1 a 2 zákona č. 143/1992 Sb. splatné 10. dnem následujícího kalendářního měsíce.

3. Podáním ze dne 21. 11. 2024 vzala žalobkyně žalobu co do částky 10.800 Kč zpět s tím, že jí tato částka byla žalovanou dne 8. 7. 2024 doplacena v návaznosti na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/24. S ohledem na závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/23 pak žalobkyně vzala žalobu zpět i ohledně částky 24.200 Kč s příslušenstvím. Nadále tedy žalobkyně setrvala pouze na nároku na zaplacení úroků z prodlení z částky 10.800 Kč ve výši 14,75 % ročně od 11. 2. 2024 do zaplacení, tj. do 8. 7. 2024, které kapitalizovala na částku 650,29 Kč.

4. Žalovaná nárok žalobkyně na zaplacení příslušenství v celkové výši 650,29 Kč neuznala a navrhla, aby žaloba byla v tomto rozsahu zamítnuta. Argumentovala tím, že v období od 11. 2. 2024 do 8. 7. 2024 v prodlení s úhradou částky 10.800 Kč nebyla, když v rozhodné době postupovala v souladu s tehdy platným a účinným zákonem o platu, na jehož základě žalobkyni plat a paušální náhradu výdajů řádně a včas vyplácela. Uvedenou částku žalovaná nemohla žalobkyni zaplatit dříve, než v nejbližším možném výplatním termínu (8. 7. 2024) následujícím po dni 2. 7. 2024, kdy se stal nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/24 ze dne 15. 5. 2024 účinným.

5. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby nejprve ve smyslu § 96 odst. 2 o. s. ř. řízení co do částky 10.800 Kč a částky 24.200 Kč s příslušenstvím zastavil.

6. V rámci rozhodnutí o věci samé se proto dále zabýval již toliko nárokem žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení z částky 10.800 Kč ve výši 14,75 % ročně od 11. 2. 2024 do 8. 7. 2024, které žalobkyně kapitalizovala na částku 650,29 Kč. Mezi účastníky bylo nesporným, že žalobkyně je zaměstnána jako soudkyně u žalované a že pravidelně, tj. řádně a včas, dostává plat. Soud prvního stupně následně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení požadovaného příslušenství je dán, neboť žalovaná se s úhradou částky 10.800 Kč odpovídající doplatku platu a náhrady výdajů za leden 2024 dostala do prodlení. Konstatoval, že v době výplaty, tj. k 11. 2. 2024 byl sice platný jiný právní předpis než k 8. 7. 2024, neboť Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 5/24 zrušil část zákonného předpisu, avšak toto nemůže jít k tíži žalobkyně, které náleží dle § 1a odst. 1 písm. a/ zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“), zvláštní ochrana. Soud prvního stupně proto nároku žalobkyně na zaplacení kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 650,29 Kč vyhověl. Současně poukázal na dřívější soudní rozhodnutí v obdobných věcech (nároky žalobkyně na doplatky platů v letech 2011 až 2014), kdy v těchto případech bylo příslušenství žalobkyni přiznáno, pročež akcentoval, že ve smyslu § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), má být v obdobných případech rozhodováno obdobně. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl s odkazem na § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), kdy uvedl, že žalované náklady řízení nevznikly.

7. Proti výroku II. a IV. tohoto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Namítala, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, když dospěl závěru, že žalovaná byla v období od 11. 2. 2024 do 8. 7. 2024 s úhradou částky 10.800 Kč v prodlení. V tomto směru zopakovala svou dosavadní argumentaci, že v rozhodném období s úhradou uvedené částky v prodlení být nemohla, když postupovala v souladu se zákonem o platu, ve znění zákona č. 349/2023 Sb., ve znění účinném do 1. 7. 2024, a takto žalobkyni řádně a včas vyplácela plat i paušální náhradu výdajů. Uvedenou částku pak žalobkyni nemohla zaplatit dříve než v nejbližším možném výplatním termínu následujícím po dni, kdy se stal účinným nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/24, tj. ve výplatním termínu 8. 7. 2024. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku II. změnil tak, že se žaloba v této části zamítá a že se žalované přiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů, popř. aby rozsudek v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Ve vyjádření k odvolání žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil jako věcně správný, a dále aby jí přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání – přičemž ve věci rozhodoval v souladu s § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť odvolání bylo podáno pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci s tímto postupem souhlasili – a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné jen částečně.

10. Funkce soudce je veřejnou funkcí [§ 74 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích dále jen „zákon o soudech a soudcích“)], není však vykonávána v pracovním poměru; na vztahy vyplývající z výkonu funkce soudce se proto zákoník práce nevztahuje [srov. též § 5 odst. 1 zákoníku práce]. Součástí funkce soudce je v první řadě pracovní vztah, který vzniká dnem, jenž byl stanoven jako den nástupu do funkce soudce, a zaniká dnem zániku funkce soudce [§ 84 odst. 1 zákona o soudech a soudcích]. Pracovní vztah soudce se řídí zákonem o soudech a soudcích a zvláštními právními předpisy; nestanoví-li zákon o soudech a soudcích nebo zvláštní právní předpisy jinak, použijí se na pracovní vztah soudce přiměřeně ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů [§ 84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích] a subsidiárně též [srov. § 4 zákoníku práce] občanského zákoníku.

11. Soudci okresního, krajského a vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu náleží za výkon funkce (mimo jiné) plat a náhrady výdajů [srov. § 1 písm. h/ a § 2 písm. a/ a b/ zákona o platu]. Plat je peněžité plnění poskytované měsíčně ve výši a za podmínek dále stanovených [§ 3 odst. 1 zákona o platu]. Plat se určí jako součin platové základny a platového koeficientu stanoveného v závislosti na odpovědnosti a náročnosti vykonávané funkce a zaokrouhluje se na 100 Kč nahoru [§ 3 odst. 2 zákona o platu]. Platový koeficient soudců a způsob jeho určení je upraven v ustanoveních § 28 až § 31 zákona o platu. Víceúčelová paušální náhrada výdajů podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. a/ a l/ zákona o platu soudci náleží ve výši 5,5 % platové základny [srov. § 32 odst. 1 písm. a/ zákona o platu]. Pro určení platu a náhrad výdajů soudců je tedy rovněž významné [srov. § 28 a § 32 zákona o platu], jaká byla stanovena tzv. platová základna. Ta odpovídala do 31. 12. 2023 3násobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství dosažené podle zveřejněných údajů [správní orgán] za předminulý kalendářní rok. Zákonem č. 349/2023 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s konsolidací veřejných rozpočtů, došlo ke snížení původního koeficientu 3násobku na 2,822násobek [srov. § 3 odst. 3 větu první zákona o platu, ve znění účinném do 31. 12. 2023 a ve znění účinném do 31. 1. 2024].

12. Nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 5/2024, který byl dne 2. 7. 2024 vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 211/2024 Sb. (dále jen „derogační nález“), bylo uplynutím dne 31. 12. 2024 zrušeno ustanovení § 3 odst. 3 ve slovech "2,822násobek" zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené rozhodnutí Ústavní soud zdůvodnil tím, že provedená platová restrikce je neústavní, neboť časově neomezené snížení koeficientu pro výpočet platové základny soudcovských platů z 3násobku na 2,822násobek je trvalou platovou restrikcí, která bez projednání s mocí soudní, bez odůvodnění komplexní ekonomickou analýzou a legitimními cíli, představuje zásah do nezávislosti soudní moci a porušení čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 2 odst. 1 Ústavy. K podobě zrušujícího výroku a odkladu vykonatelnosti Ústavní soud v rámci odůvodnění derogačního nálezu uvedl, že „napadené ustanovení, respektive celý § 3 odst. 3 část věty první před středníkem zákona č. 236/1995 Sb. výslovně reguluje toliko platovou základnu "pro soudce". V takovém případě je třeba toto ustanovení v příslušné části zrušit "bez dalšího" (…) I když napadené ustanovení reguluje pouze soudcovské platy, v důsledku systematických souvislostí se promítá i do výše platů jiných veřejných činitelů. Kdyby Ústavní soud zrušil napadené ustanovení dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv, vedlo by to v konečném důsledku nejen k navrácení soudcovských platů na ústavně konformní úroveň (k tomu viz níže), ale též ke zvýšení platů dalších veřejných činitelů. (…) Pro takové zvýšení již ale nosné důvody tohoto nálezu neposkytují žádnou oporu. Ústavní soud proto přistoupil k odkladu vykonatelnosti derogačního výroku, aby poskytl zákonodárci prostor platy jiných veřejných činitelů vhodně upravit. Ke zrušení napadeného ustanovení tak dojde až uplynutím dne 31. 12. 2024. Do tohoto okamžiku se všechny platy s výjimkou soudcovských budou řídit napadeným ustanovením – důvody neústavnosti napadeného ustanovení se totiž těchto veřejných činitelů netýkají.“ 13. Ve vztahu k soudcovským platům však dospěl Ústavní soud k závěru, že je třeba časové účinky derogačního nálezu stanovit odlišně. Předně uvedl, že „přistoupí-li Ústavní soud k odkladu vykonatelnosti, obecně platí, že zákon bude až do dne vykonatelnosti nálezu platnou a účinnou součástí právního řádu, která bude také použitelná. Judikatura Ústavního soudu ale připouští z tohoto pravidla výjimku. Pokud se důvody neústavnosti týkají pouze některých situací, na něž ustanovení dopadá, avšak napadené ustanovení nelze vzhledem k jeho znění zrušit pouze částečně a jeho úplné okamžité zrušení by mělo neúnosné důsledky, lze odložit vykonatelnost nálezu a současně určit, že v mezidobí se ustanovení nepoužije ve vztahu k situacím, u nichž byla shledána neústavnost tohoto ustanovení (…) I v případě odložené vykonatelnosti nálezu tedy Ústavní soud může rozhodnout, že se napadené ustanovení neuplatní ve vztahu ke skutečnostem nastalým před okamžikem jeho zrušení, a to v případech, kterých se týká shledaný důvod neústavnosti. Takový závěr však musí být v nálezu výslovně uveden.“ Dále poukázal na dosavadní judikaturu k soudcovským platům, kdy akcentoval, že „v případě neústavních restrikcí soudcovských platů se podle dosavadní judikatury hodnotí, zda zpětnému doplacení platů nebrání důležitý veřejný zájem nebo jiné důležité okolnosti. V těchto úvahách se totiž "nelze omezit na čistě ústavněprávní argumentaci" a je třeba "zvažovat i jiné aspekty než čistě procesněprávní" (nález sp. zn. Pl. ÚS 28/13).“ 14. Při aplikaci uvedených závěrů na posuzovaný případ, kdy se posuzovaná platová restrikce týká období od ledna 2024, Ústavní soud konstatoval, že „neshledává žádné výjimečné okolnosti, kterým by Česká republika v této době čelila, a kvůli kterým by bylo namístě nepožadovat i zpětnou nápravu neústavní restrikce. Zpětné dorovnání platů počínaje lednem 2024 nelze hodnotit ani jako významný a nepředvídatelný zásah do státního rozpočtu (…). Ústavní soud v případě soudcovských platů nemůže vycházet z obecného pravidla, že zrušení neústavního zákona má účinky směřující výlučně do budoucna (ex nunc). Takový přístup by totiž nemístně podporoval přijímání dalších neústavních restrikcí. Neústavní restrikce by totiž byla vždy uplatnitelná až do okamžiku svého zrušení Ústavním soudem. Pro moc výkonnou a zákonodárnou by v takovém případě mohlo být výhodné zavádět i vědomě neústavní platové restrikce, neboť by měly jistotu, že vždy alespoň na určitou dobu neústavní restrikci fakticky prosadí. Takový postup, který podporuje neústavní jednání, Ústavní soud aprobovat nemůže. Jedině vědomí, že se protiústavně zavedené restrikce nemohou ekonomicky vyplatit, sníží riziko jejich budoucího opakování Ústavní soud navíc musel vzít v úvahu, že k neústavní restrikci soudcovských platů zákonodárce na návrh vlády přistoupil již v roce 2022. V tomto případě nakonec Ústavní soud dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro zpětné narovnání soudcovských platů, a to kvůli výjimečným okolnostem, které v daném roce nastaly (nález sp. zn. Pl. ÚS 15/22). V posuzované věci ovšem žádné takové výjimečné okolnosti nepanují. Předchozí mírný přístup Ústavního soudu ještě více posiluje důvody pro to, aby v posuzované věci Ústavní soud trval i na zpětné nápravě neústavní restrikce.“ Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud v derogačním nálezu vyslovil závěr, že i když bude napadené ustanovení § 3 odst. 3 ve slovech "2,822násobek" zákona o platu zrušeno až dnem 31. 12. 2024, ve vztahu k soudkyním a soudcům nelze toto ustanovení použít již ode dne 1. 1. 2024, a proto mají soudci a soudkyně nárok na zpětné dorovnání platů již za toto období.

15. V nyní posuzované případě nebylo mezi účastníky sporu o tom, že v důsledku změny zákona o platu, provedené zákonem č. 349/2023 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2024, která spočívala ve snížení veličiny určující výši platové základny (a v důsledku toho ke snížení platové základy samotné a rovněž víceúčelové paušální náhrady, která je na výši platové základny procentuálně vázána), byl žalobkyni v lednu 2024 vyplacen nižší měsíční plat a nižší paušální náhrada výdajů, než by jí náležely, pokud by ke změně zákona o platu s účinností od 1. 1. 2024 nedošlo. Sporu nebylo ani o tom, že za leden 2024 činil rozdíl mezi skutečně vyplaceným platem žalobkyně a skutečně vyplacenou náhradou oproti výši platu a náhrady bez provedené neústavní platové restrikce celkem 10.800 Kč (10.400 Kč na platu a 400 Kč na náhradě výdajů). Účastníci pak také shodně uvedli, že žalovaná dne 8. 7. 2024, v důsledku vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. 5/24, zaplatila žalobkyni požadovaný doplatek platu včetně náhrady výdajů za leden 2024 v celkové výši 10.800 Kč.

16. Pokud jde o otázku splatnosti nároku žalobkyně na doplatek platu a náhrady výdajů za leden 2024, resp. otázku prodlení a vzniku nároku žalobkyně na úroky z prodlení, pak odvolací soud uvádí následující:

17. Plat a další náležitosti podle zákona o platu poskytuje orgán, v němž představitel nebo soudce vykonává svoji funkci, kancelář komory Parlamentu, Úřad vlády České republiky a Kancelář prezidenta republiky [§ 37 odst. 1 věta první zákona o platu]. Plat a další náležitosti jsou splatné ve shodných termínech jako u zaměstnanců uvedených orgánů [§ 37 odst. 1 věta poslední zákona o platu].

18. Podle § 141 zákoníku práce jsou mzda nebo plat splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku (odst. 1). Pravidelný termín výplaty mzdy nebo platu musí být sjednán, stanoven nebo určen v rámci období uvedeného v odstavci 1 (odst. 3).

19. Pracovněprávní předpisy rozlišují – jak vyplývá z výše uvedeného – mezi splatností mzdy, platu a náhrady mzdy a platu na straně jedné a výplatou mzdy, platu a náhrady mzdy a platu na straně druhé; zatímco splatnost (termín splatnosti) nastává podle ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu (tedy, řečeno jinak, uplynutím posledního dne takového měsíce), pravidelný termín výplaty musí být podle ustanovení § 141 odst. 3 zákoníku práce sjednán, stanoven nebo určen v rámci období uvedeného v ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce.

20. Ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce neobsahuje právní úpravu, od níž by se účastníci pracovněprávních vztahů nemohli odchýlit; splatnost mzdy, platu a náhrady mzdy nebo platu proto může být smlouvou uzavřenou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nebo kolektivní smlouvou, popřípadě vnitřním předpisem (srov. § 4a odst. 1 a 2 zákoníku práce) upravena jinak, než se uvádí v ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2565/2011).

21. Prodlení zaměstnavatele (jako dlužníka) nebo zaměstnance (jako věřitele) se splněním práva zaměstnance na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu zákoník práce a ostatní pracovněprávní předpisy výslovně neupravují; řídí se proto (subsidiárně) ustanoveními občanského zákoníku (srov. ustanovení § 4 zákoníku práce).

22. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

23. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

24. Prodlení zaměstnavatele se splněním práva zaměstnance na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu nenastává již tehdy, jestliže si zaměstnanec nevybere bez vážných důvodů mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu ve stanoveném pravidelném termínu výplaty a na pracovišti (nebyla-li dohodnuta jiná doba nebo jiné místo výplaty) nebo jestliže zaměstnavatel nezašle zaměstnanci, který se nemohl dostavit k výplatě z vážných důvodů, mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu v pravidelném termínu výplaty, popřípadě nejpozději v nejbližší následující pracovní den na svůj náklad a nebezpečí, ledaže by se se zaměstnancem dohodl na jiném termínu nebo způsobu výplaty. K prodlení dochází – jak vyplývá ze subsidiárního užití § 1968 věty první o. z. – rovněž v pracovněprávních vztazích vždy teprve uplynutím doby (termínu) splatnosti. Je-li mzda, plat nebo náhrada mzdy nebo platu splatná – ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce – nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu, je tu rozhodné, zda právo zaměstnance (jako věřitele) na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu bylo splněno (či zůstalo nesplněno) před uplynutím posledního dne takového měsíce, a prodlení se splněním takového dluhu vzniká od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost mzdy, platu nebo náhrady mzdy nebo platu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015 sp. zn. 21 Cdo 403/2014, uveřejněný pod č. 117 v časopise Soudní judikatura, roč. 2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5141/2017).

25. V projednávaném případě nebylo tvrzeno a ani v rámci řízení z ničeho nevyplynulo, že by splatnost mzdy nebo platu zaměstnanců žalované byla ujednána odlišně od shora uvedené právní úpravy zákoníku práce. Odlišná úprava splatnosti platu soudce pak nevyplývá ani ze žalobkyní odkazovaných ustanovení § 37 odst. 1 zákona o platu a § 16 odst. 1 a 2 zákona č. 143/1992 Sb. (pozn. odvolacího soudu: zákon č. 143/1992 Sb. je od 1. 7. 2015 neúčinný). Z těchto důvodů je proto třeba uzavřít, že plat i náhrada výdajů žalobkyně za leden 2024 – při platové základně určené ústavně konformním způsobem jako 3násobek průměrné hrubé měsíční mzdy (viz nález Ústavního soudu sp. zn. 5/24, bod 162.) – se staly splatnými v zákonem stanoveném termínu (§ 37 odst. 1 věta poslední zákona o platu ve spojení s § 141 odst. 1 zákoníku práce), tj. k 29. 2. 2024.

26. Pokud tedy žalobkyně část platu a náhrady výdajů za leden 2024 v celkové výši 10.800 Kč[Anonymizováno]vyplatila až dne 8. 7. 2024 – a nikoli v zákonné lhůtě do 29. 2. 2024 – je nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této částky dán. Nikoli však za období od 11. 2. 2024 do 8. 7. 2024, jak žalobkyně požadovala, ale až od 1. 3. 2024 do 8. 7. 2024, čemuž odpovídá částka 567,37 Kč. Povinnost k úhradě úroků z prodlení nastupuje objektivně tehdy, není-li dluh dlužníkem uhrazen v zákonné lhůtě. Není proto významné, zda a případně kdo zavinil pozdní úhradu dluhu (ledaže dlužník nemůže plnit v důsledku prodlení věřitele, viz § 1968 o. z.). S ohledem na uvedené tedy nemůže obstát jako důvodná obrana žalované, že v rozhodném období s úhradou doplatku platu a náhrady výdajů za leden 2024 v prodlení nebyla, když postupovala v souladu se zákonem o platu, ve znění zákona č. 349/2023 Sb., ve znění účinném do 1. 7. 2024, a takto žalobkyni řádně a včas vyplácela plat i paušální náhradu výdajů, pročež předmětnou částku žalobkyni nemohla zaplatit dříve než v nejbližším možném výplatním termínu následujícím po dni, kdy se stal derogační nález Ústavního soudu účinným. Ústavní soud v derogačním nálezu vyslovil závěr, že i když bude ustanovení § 3 odst. 3 ve slovech "2,822násobek" zákona o platu zrušeno až dnem 31. 12. 2024, ve vztahu k soudkyním a soudcům nelze toto ustanovení použít již ode dne 1. 1. 2024 (ve vztahu k soudcům stanovil účinky nálezu ex tunc) – soudci proto mají nárok na zpětné dorovnání platů již za toto období (tj. za období od ledna do prosince 2024. Ze závěrů vyslovených Ústavním soudem v derogačním nálezu pak nelze dle odvolacího soudu jakkoli dovodit, že by Ústavní soud zpochybňoval právo soudců na případné úroky z prodlení z částek, které nebyly zaměstnavatelem soudcům včas – v posuzovaném případě ve lhůtě do 29. 2. 2024, kdy se staly nároky žalobkyně na plat a náhradu výdajů za leden 2024 ze zákona splatnými – vyplaceny.

27. Odvolací soud uzavírá, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení z dlužného platu a náhrady výdajů za leden 2024 je ve smyslu § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. dán. Nikoli však od 11. 2. 2024, jak nesprávně konstatoval soud prvního stupně, ale až od 1. 3. 2024, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti platu a náhrady výdajů za leden 2024. Žalobkyně proto nemá nárok na náhradu zákonných úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně za období od 11. 2. 2024 do 8. 7. 2024 v celkové výši 650,29 Kč, ale toliko za období od 1. 3. 2024 do 8. 7. 2024, čemuž odpovídá částka 567,37 Kč.

28. S ohledem na uvedené odvolací soud napadený rozsudek v jeho výroku II. co do přisouzení částky 567,37 Kč postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil, změnil jej však podle § 220 o. s. ř. co do lhůty k plnění. Delší lhůtu k plnění odvolací soud stanovil s ohledem na povahu žalované jako organizační složky státu, kdy administrativní náročnost výplaty peněžních částek si vyžaduje delší časový prostor. Ohledně zbývající částky 82,92 Kč výrok II. postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá.

29. Vzhledem ke změně napadeného rozsudku odvolací soud dále podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

30. O nákladech řízení před soudem prvního stupně odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalované, která byla v řízení před soudem prvního stupně procesně úspěšná ze 70 % [ohledně částky 24.200 Kč vzala žalobkyně žalobu zpět, čímž ve smyslu § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. zavinila, že v tomto rozsahu muselo být řízení zastaveno (úspěch žalované 70 %); ohledně částky 10.800 Kč vzala žalobkyně žalobu zpět pro chování žalované, která jí uvedenou částku zaplatila po podání žaloby, tedy ohledně této částky zastavení řízení ve smyslu § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. zavinila žalovaná (úspěch žalobkyně 30 %)] , a má proto právo na náhradu 40 % svých nákladů odvolacího řízení. Náklady řízení žalované před soudem prvního stupně tvoří paušální náhrada nákladů za 2 úkony po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a/ a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za vyjádření k žalobě ze dne 26. 3. 2024 a vyjádření ve věci samé ze dne 3. 11. 2024, celkem tedy 600 Kč. Žalovaná má právo na náhradu 40 % svých nákladů ve výši 600 Kč, tj. na náhradu částky 240 Kč. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud určil podle § 160 o. s. ř.

31. O nákladech odvolacího řízení pak odvolací soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalobkyni, která byla v odvolacím řízení úspěšná z 87 % (požadovala 650,29 Kč a bylo jí přiznáno 567,37 Kč), a má proto právo na náhradu 74 % svých nákladů odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení žalobkyně tvoří paušální náhrada nákladů za 1 úkon po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a/ a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za písemné vyjádření k odvolání. Žalobkyně má právo na náhradu 74 % svých nákladů ve výši 300 Kč, tj. na náhradu částky 222 Kč. Patnáctidenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil z důvodů uvedených shora v odstavci 28.

Poučení