30 Co 300/2025-224

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Flanderky a soudců Mgr. Petry Vogelové a Mgr. Jana Věženského ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného Jméno advokátky B sídlem Adresa advokátky B o zaplacení 14 583 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 28 C 138/2022-196 ze dne 6. června 2025

I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku I, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 2 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 000 Kč od 21. 5. 2022 do zaplacení, potvrzuje.

II. V části výroku I, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 12 583 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 583 Kč od 21. 5. 2022 do zaplacení, se napadený rozsudek mění tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 26 027,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky , Jméno advokátky B, .

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud výrokem I uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 14 583 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 583 Kč od 21. 5. 2022 do zaplacení a výrokem II uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 45 691 Kč.

2. Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že žalobce se domáhá zaplacení 14 583 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že mezi matkou žalobce a žalovaným byla před několika lety uzavřena ústní dohoda, na jejímž základě žalovaný nechal zasílat na bankovní účet matky žalobce své příjmy, či jejich část, a matka žalobce z tohoto bankovního účtu hradila pravidelné platby žalovaného. Konkrétně se žalobce domáhá zaplacení „nedoplatku“ za období od srpna 2021 do ledna 2022 s tím, že za celé toto období byly připsány na účet matky žalobce příjmy žalovaného ve výši 236 409 Kč, zatímco výdaje žalovaného z účtu matky činily 250 992 Kč a rozdíl mezi příjmy a výdaji tak činí částku 14 583 Kč.

3. Podle okresního soudu žalovaný nesporoval existenci ústní dohody mezi ním a matkou žalobce, na jejímž základě prováděla matka žalobce za žalovaného pravidelné platby. Sporoval však tvrzení žalobce o obsahu dohody. Žalobce ani po poučení dle § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neuvedl konkrétní tvrzení k obsahu dohody. Konkrétní obsah dohody, zejména co se týče způsobů vypořádání vzájemných nároků, tedy tvrzen ani prokázán nebyl. Okresní soud v návaznosti na uvedené uzavřel, že na základě provedených důkazů je zřejmé, že matka žalobce hradila za žalovaného jeho závazky, čímž se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Žalobce prokázal, že je právním nástupcem po zemřelé matce. Prokázal také, že matka žalobce prostřednictvím svého účtu plnila za žalovaného částku ve výši 14 583 Kč. Žalovaným naopak nebyly tvrzeny ani prokázány konkrétní hotovostní platby, jimiž by byla částka 14 583 Kč vyrovnána. Stejně tak žalovaný neprokázal, že by se v případě 14 583 Kč jednalo například o dar. K obraně žalovaného vztahující se k „zadržované“ částce 2 000 Kč okresní soud uvedl, že žalovaný popírá celou pohledávku, popírá tedy i to, že má nějaké peněžní prostředky žalobce u sebe. Proto k této obraně žalovaného okresní soud nepřihlížel. Žalobě proto okresní soud vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení majícího oporu v § 1970 o. z. za situace, kdy žalovaný ve lhůtě stanovené výzvou k úhradě dlužné částky dluh neuhradil. O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

4. Proti rozsudku okresního soudu se včas odvolal žalovaný. Namítá, že okresní soud nerespektoval výhrady odvolacího soudu vyjádřené ve zrušujícím usnesení č. j. 30 Co 112/2023-110 ze dne 30. 11. 2023. Aktuální skutkový stav se nezměnil oproti skutkovému stavu předcházejícímu zrušujícímu rozhodnutí. Okresní soud však i přesto rozhodl shodně jako v předcházejícím rozsudku. Žalovaný uvádí, že na účetnictví, jakožto předmětu ústní dohody, se se žalobcem shodli. Za takového stavu věci žalovanému postačuje toliko tvrzení, že mezi žalovaným a matkou žalobce šlo o vedení účetnictví, a že žalobce nemá úplné záznamy o tomto účetnictví. Účetnictví totiž dává smysl pouze tehdy, pokud je pohromadě jak jeho elektronická, tak hotovostní větev. Bez evidence hotovostních transakcí nelze účetnictví jako celek dokázat. Nedisponuje-li žalobce evidencí hotovostních plateb, neměl vůbec žalovat. Žalovaný současně namítá, že dluh na základě ústní dohody byl vyrovnán, a to v hotovosti. Je toho názoru, že evidenci a existenci hotovostních plateb by měl prokazovat žalobce. Žalovaný dále v odvolání uvádí, že dne 16. 12. 2021 přišla na účet matky žalobce částka 42 000 Kč, jakožto příjem žalovaného. Z této částky si matka žalobce ponechala 2 000 Kč a 40 000 Kč zaslala žalovanému s tím, že účetní rok je uzavřen. Důvodem, proč si matka strhla pouze 2 000 Kč a nikoli dalších 14 583 Kč, se okresní soud nezabýval. Žalovaný současně uvádí, že „pokud by částkou 14 583 Kč chtěla matka žalobce žalovaného obdarovat, učinit tak mohla“. Pokud je žalobce přesvědčen, že se nejednalo o dar, nýbrž o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, tíží jej důkazní břemeno. Důkazem prokazujícím uvedené tvrzení může být pouze vyjádření matky žalobce, která však již nežije. Proto žalovaný vždy uspěje s argumentem, že ze strany matky žalobce šlo o „darování – plnění nedluhu“. Pokud okresní soud uzavřel, že uvedený argument neobstojí proto, že se strany závazku dohodly na vyrovnávání plateb, nevylučuje to možnost darování zejména v situaci, kdy si v účetním roce poslední „vánoční“ transakcí matka žalobce jakožto dodavatelka účetních služeb určitou částku (2 000 Kč) jako svou pohledávku za žalovaným strhne a zbytek mu pošle. Okresní soud si protiřečí, pokud na jednu stranu konstatuje nemožnost prokázání rozsahu účetnictví jakožto předmětu ústní dohody, a zároveň tvrdí, že dary jsou z této dohody vyloučeny. „Objektivní realita“ je dle žalovaného taková, že matka žalobce poslední transakcí účetního roku 2021 dobrovolně poslala peníze žalovanému a ten je přijal. Pokud někdo tvrdí, že šlo o platbu bez právního důvodu, musí to to prokázat. Žalovaný proto navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne.

5. Žalobce se zcela ztotožňuje s napadeným rozsudkem. Žalovaný v řízení opakovaně tvrdí, že mezi matkou žalobce a žalovaným měly probíhat také hotovostní transakce. Konkrétní hotovostní transakce, s výjimkou transakce z listopadu 2021, však žalovaný neuvedl. Nesplnil tedy povinnost tvrzení. Okresní soud se vypořádal se všemi výhradami odvolacího soudu vyjádřenými ve zrušujícím rozhodnutí, oba účastníky poučil stran doplnění tvrzení a označení důkazů, následně ve věci rozhodl a své rozhodnutí srozumitelně odůvodnil. Proto žalobce navrhuje potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a jemu předcházející řízení před okresním soudem při jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), dospěl přitom k závěru, že jsou zde dány z převážné části důvody pro jeho změnu.

7. V projednávané věci odvolací soud již jednou rozhodoval o věci samé, když usnesením č. j. 30 Co 112/2023-110 ze dne 30. 11. 2023 zrušil rozsudek okresního soudu č. j. 28 C 138/2022-84 ze dne 15. 2. 2023, jímž bylo žalobě vyhověno v plném rozsahu, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresnímu soudu bylo vytknuto, že se dostatečně nezabýval projednatelností žaloby, neboť žalobce měl být dle § 43 o. s. ř. vyzván k tomu, aby doplnil a opravil nedostatečná skutková tvrzení v žalobě tak, aby z nich soud mohl vyjít při následném posuzování toho, zda a z jakého právního důvodu je po právu požadavek žalobce na zaplacení jistiny 14 583 Kč, jakož i požadovaného příslušenství. Konkrétně odvolací soud poukázal na to, že z podané žaloby není patrné, zda nárok, který má být předmětem řízení, má představovat bezdůvodné obohacení, tedy plnění matkou žalobce za žalovaného, jímž se žalovaný na úkor matky žalobce bez spravedlivého důvodu obohatil, případně zda má tento nárok představovat „nedoplatek“ vzešlý žalovanému z dohody uzavřené mezi matkou žalobce a žalovaným. Každá z těchto verzí totiž zahrnuje odlišné rozhodné skutečnosti, které je žalobce, a to i po případném poučení dle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř, povinen tvrdit a prokazovat.

8. Okresní soud v návaznosti na zrušující usnesení v intencích pokynů odvolacího soudu vyzval žalobce dle § 43 odst. 1 o. s. ř. k odstranění vad žaloby. Žalobce následně doplnil žalobu tak, že částku 12 583 Kč včetně zákonného úroku z prodlení požaduje z titulu ústní dohody, která byla před několika lety uzavřena mezi matkou žalobce a žalovaným. Tvrdí žalobce, že na základě této dohody žalovaný nechal zasílat na bankovní účet matky žalobce své příjmy a matka žalobce z tohoto účtu hradila pravidelné platby žalovaného. Vyjma toho, matka žalobce na účet žalovaného zasílala vždy částku, o kterou byla požádána. Tato platba byla označena jako „, Anonymizováno, úvěr“. Ke konci měsíce nedocházelo ke vzájemnému vypořádání. Dohoda byla ukončena úmrtím matky žalobce, tj. , datum, . Následkem ukončení smluvního vztahu má být dle tvrzení žalobce jeho vypořádání. Žalobce (alternativně) uvádí, že pokud nebude prokázáno uzavření ústní dohody, požaduje částku 12 583 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Částka 2 000 Kč představuje nárok z bezdůvodného obohacení, neboť dne , datum, byla z účtu matky žalobce provedena transakce ve výši 2 000 Kč označená jako „výživné , Anonymizováno, “. Po úmrtí matky žalobce dne , datum, již platby nemohly být hrazeny na základě dohody, nýbrž byly zaslané omylem z důvodu trvalých příkazů. Částka 2 000 Kč nebyla žalovaným dosud vrácena.

9. V případě požadavku žalobce na zaplacení částky 2 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalobce tudíž tvrdí, že platba zaslaná dne 6. 1. 2022, tedy po úmrtí matky žalobce, již nemůže podléhat dříve uzavřené ústní dohodě. Nepodává se ani z obrany žalovaného, ani z okresním soudem zjištěných skutečností, že by tuto platbu bylo možné podřadit pod platby realizované na základě ústně uzavřené dohody. Žalovaný nesporuje ani to, že částka 2 000 Kč byla 6. 1. 2022 skutečně odeslána z účtu matky žalobce, jakož ani to, že k vrácení uvedené částky, na rozdíl od dalších plateb uskutečněných po úmrtí matky žalobce, nedošlo.

10. Z výpisu z účtu matky žalobce okresní soud správně zjistil, že 6. 1. 2022 byla z účtu matky žalobce provedena transakce ve výši , částka, označená jako „výživné , Anonymizováno, “. Částka byla zaslána na jiný účet, nežli je účet žalovaného.

11. Za situace, kdy po smrti matky žalobce a ukončení ústní dohody byla za žalovaného plněna na základě trvalého příkazu z účtu matky žalobce částka , částka, , je plně aplikovatelná právní úprava bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z.

12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

13. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Obecně platí, že bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. o. z. představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 352/2024 ze dne 7. 8. 2024).

15. Pokud jde o rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, platí, že žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že tato byla hrazena za žalovaného, tíží důkazní břemeno o uskutečnění tvrzené transakce. Na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě kterého není povinen předmětnou částku vracet. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných situacích vyvozovány vůči obohacenému.

16. Tedy případnou existenci právního důvodu, na jehož základě není žalovaný povinen vrátit částku 2 000 Kč, odeslanou dne 6. 1. 2022 s označením „výživné , Anonymizováno, “, byl povinen tvrdit a prokazovat žalovaný. Nebylo povinností žalobce tvrdit ani prokazovat neexistenci právního důvodu, jak nesprávně namítá žalovaný. Povinností žalobce bylo toliko tvrdit a prokázat, že částka 2 000 Kč byla hrazena za žalovaného. Tyto povinnosti žalobce splnil. Prokázal tedy, že se hodnota majetku žalovaného nesnížila, ač by se tak jinak (pokud by platbu hradil přímo sám žalovaný, nikoliv matka žalobce) stalo.

17. Neobstojí poté obrana žalovaného, podle které se v případě částky 2 000 Kč jednalo o plnění „nedluhu“ ve smyslu § 2997 odst. 1 věty druhé o. z.

18. Podle § 2997 odst. 1 o. z. dlužník, který plnil dluh nežalovatelný nebo promlčený nebo takový, který je neplatný pro nedostatek formy, nemá právo na vrácení toho, co plnil. Právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.

19. Podstatou liberačního důvodu upraveného v ustanovení § 2997 odst. 1 větě druhé o. z. je vědomé plnění bez právního důvodu. Předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom, že nemá povinnost plnit. Musí se jednat o vědomost prokázanou, nikoliv jen presumovanou. Nepostačuje, že ochuzený měl a mohl vědět, že plní nedluh. Pro uplatnění daného liberačního důvodu je třeba postavit najisto, že plnitel neměl žádných pochybností, že jej k poskytnutí sporných hodnot nic nezavazuje. Není-li ten, kdo se liberačního důvodů dovolává, s to podat důkaz naznačené skutečnosti, není uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení znemožněno (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5089/2017 ze dne 11. 1. 2018 uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS č. 1/2020 jako C 17427 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 208/2019 ze dne 3. 5. 2019 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2/2020 jako R 21/2020 civ).

20. K převodu částky 2 000 Kč došlo již po úmrtí matky žalobce na základě trvalého příkazu. Matka žalobce tedy v té době nemohla plnit s vědomím toho, že k tomu není povinna. Z totožného důvodu nemohl být dán ani její úmysl uvedenou částku darovat žalovanému. Nemohly být tedy naplněny liberační důvody uvedené v § 2992 a § 2997 odst. 1 větě druhé o. z.

21. Nedůvodnou shledal odvolací soud rovněž obranu žalovaného, podle které ve vztahu k částce 2 000 Kč uplatňuje „zádržné“ oproti vydání auto nabíječky, respektive blíže nespecifikované dokumentace.

22. Podle § 1395 o. z. kdo má povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl věc vydat.

23. Pokud jde o zadržení movitých věcí nehmotných, platí, že možnost zadržení ve smyslu § 1395 o. z. připadá v úvahu pouze u takových movitých věcí nehmotných, které se ze své povahy nachází na určitém výlučném „místě“ nehmotného světa (viz spojení „u sebe“) pod vlastníkovou kontrolou (viz slovo „zadržet“). Z toho důvodu také nevzniká zadržovací právo k pohledávkám, neboť ty nelze „mít u sebe“ ani „zadržet“ (viz PETROV, Jan. § 1395. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 5).

24. V situaci, kdy byla částka , částka, hrazena za žalovaného na účet jiné osoby, se může jednat toliko o pohledávku žalobce na zaplacení částky 2 000 Kč, která tak nemůže být předmětem zadržovacího práva podle § 1395 a násl. o. z.

25. Odvolací soud tedy v souladu s okresním soudem uzavírá, že částka 2 000 Kč je bezdůvodným obohacením, které je žalovaný povinen vydat žalobci, coby právnímu nástupci své matky, neboť se jedná o plnění bez právního důvodu dle § 2 991 odst. 2 o. z.

26. Jde-li o splatnost částky 2 000 Kč, žalobce vyzval žalovaného k úhradě žalobou uplatněné částky v listině označené jako „Pokus o smír před podáním žaloby k úhradě dlužných částek“ ze dne 2. 5. 2022. Žalovaný byl vyzván k úhradě do 20. 5. 2022. Skutečnost, že uvedená listina se dostala do sféry žalovaného, implicitně vyplývá z listiny označené jako „Reakce na přípis ze dne 2. 5. 2022“ ze dne 16. 5. 2022, jejímž autorem je žalovaný. Žalovaný je tedy od 21. 5. 2022 v prodlení ve smyslu § 1968 o. z.

27. Jelikož žalobce požadoval také zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně, a to od , datum, do zaplacení, okresní soud mu správně přiznal také právo na úrok z prodlení od požadovaného data, a to dle § 1970 o. z. Výše požadovaného zákonného úroku z prodlení odpovídá § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích.

28. Odvolací soud proto napadený rozsudek v části výroku I, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 2 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 000 Kč od 21. 5. 2022 do zaplacení, jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

29. Pokud jde o nárok na zaplacení 12 583 Kč z titulu ústní dohody, žalovaný nesporoval uzavření této dohody. Sporoval však její obsah. Jednak sporoval, že by platby označené jako „, Anonymizováno, úvěr“ byly zasílány matkou žalobce na jeho žádost, neboť (dle jedné z jeho verzí) se mělo jednat o platby, jimiž mělo docházet k vyrovnání nedoplatku, a dále sporoval také tvrzení žalobce o tom, že po ukončení dohody smrtí matky mělo dojít k vypořádání závazků z dohody. Podle (jedné z verzí) žalovaného docházelo k průběžnému vyrovnání vzájemných nároků matky žalobce a žalovaného, přičemž naposledy došlo k vyrovnání platbou ze dne 16. 12. 2021, kdy matka žalobce zaslala na účet žalovaného částku 40 000 Kč. V této souvislosti žalovaný poukazoval také na existenci hotovostní větve účetnictví. Alternativně obrana žalovaného spočívala v tvrzení, že matka žalobce mu mohla žalovanou částku např. darovat, či jinak dobrovolně poskytnout.

30. Okresní soud v situaci, kdy byl mezi účastníky sporný obsah ústní dohody, žalobce při jednání důvodně vyzval podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k tomu, aby doplnil tvrzení k obsahu ústní dohody, a aby označil důkazy tato tvrzení prokazující. Současně byl žalobce poučen o následcích nesplnění této výzvy.

31. Žalobce k výzvě uvedl, že dohoda fungovala na základě ustálené praxe. Jinak zopakoval svá tvrzení z doplnění žaloby. K obsahu dohody žalobce znovu navrhl jako důkazy listiny označené jako „Pokus o smír před podáním žaloby k úhradě dlužných částek ze dne 2. 5. 2022“ a „Reakce na přípis ze dne 16. 5. 2022“, a dále výpisy z bankovního účtu matky žalobce.

32. Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

33. V občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací (tj. nyní posuzovaná věc), je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé (srov. též § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 o. s. ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé, nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 ze dne 4. 9. 2013 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/2013 jako R 98/2013 civ). Z logiky sporného řízení pak vyplývá, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1433/2015 ze dne 21. 4. 2015 uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS č. 2/2016 jako C 14804).

34. V situaci, kdy mezi účastníky byl sporný obsah ústní dohody uzavřené mezi matkou žalobce a žalovaným, bylo na žalobci, jakožto účastníkovi, který z existence těchto skutečností pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky, aby prokázal svá tvrzení týkající se obsahu dohody, tj. konkrétní platby, které měla matka žalobce na základě dohody ze svého účtu činit za žalovaného, a to včetně toho, že součástí dohody byly také platby označené jako „, Anonymizováno, úvěr“, a že tyto platby byly zasílány matkou žalobce na žádost žalovaného. Na žalobci bylo také to, aby prokázal své tvrzení, že součástí dohody bylo ujednání, podle něhož při skončení dohody smrtí matky, mělo dojít k vzájemnému vypořádání závazků, a to včetně případných nedoplatků, z dohody.

35. Okresní soud po provedeném dokazování správně uzavřel, že žalobce, ani přes řádné poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., neprokázal svá tvrzení týkající se obsahu dohody, a to včetně ujednání o vzájemném vypořádání při jejím skončení. V tomto směru tedy žalobce neunesl důkazní břemeno.

36. Nesprávný je však závěr okresního soudu, že v situaci, kdy žalobce neunesl důkazní břemeno ve vztahu k obsahu ústní dohody, je na místě přiznat mu požadovanou částku z titulu bezdůvodného obohacení.

37. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o. z vyplývá, že předpokladem přiznání nároku z titulu bezdůvodného obohacení je, že k obohacení došlo „bez spravedlivého důvodu“. Spravedlivým důvodem pro nabytí obohacení se primárně rozumí důvod právní. Za právní důvod pro nabytí obohacení lze zásadně označovat právní skutečnost, jež obohacenému zakládá právo, aby na úkor ochuzeného získal majetkový prospěch, respektive aby si tento majetkový prospěch podržel, případně právní normu, z níž takové oprávnění vyplývá přímo (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2527/2021 ze dne 7. 10. 2021 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6/2022 jak R 62/2022 civ). Současně je nutno vycházet z pravidla, že platná smlouva mezi účastníky vylučuje nároky z bezdůvodného obohacení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2696/2020 ze dne 27. 1. 2022).

38. V posuzovaném případě byla mezi účastníky nesporná existence ústní dohody mezi matkou žalobce a žalovaným. Právě ústní dohoda je právním důvodem, o který žalobce (primárně) opírá svůj nárok. Za takové situace, kdy mezi účastníky není sporu v tom, že matka žalobce prováděla za žalovaného platby ze svého účtu na základě ústně uzavřené dohody, proto nelze aplikovat ustanovení o bezdůvodném obohacení. Úprava bezdůvodného obohacení by se aplikovala pouze v situaci, kdy by nebyla prokázána samotná existence dohody, tj. právní důvodu, popřípadě pokud by dohoda byla shledána neplatnou (§ 574 a násl. o. z.) či zdánlivou (§ 551 a násl. o. z.). Relativní neplatnost dohody v řízení namítána ani tvrzena nebyla. Pro posouzení případné absolutní neplatnosti dohody např. pro zjevný rozpor s dobrými mravy (§ 588 o. z.), nebo její zdánlivosti pro neurčitost či nesrozumitelnost (§ 553 odst. 1 o. z.) by pak musel být v prvé řadě prokázán její obsah. Na ústní dohodu je tedy nutné nahlížet jako na platné právní jednání.

39. Pro neusnesení důkazního břemene je tedy na místě žalobu co do požadavku na zaplacení 12 583 Kč (a zákonného úroku z prodlení z této částky), neboť žalobce neprokázal obsah ústní dohody mezi matkou žalobce a žalovaným, neprokázal tedy důvodnost svého nároku.

40. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř změnil napadený rozsudek v části výroku I, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 12 583 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 583 Kč od 21. 5. 2022 do zaplacení, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.

41. Protože odvolací soud částečně změnil napadený rozsudek, musel rozhodnout nejen o nákladech odvolacího řízení, ale dle § 224 odst. 2 o. s. ř. i o nákladech řízení před okresním soudem, včetně nákladů předchozího řízení odvolacího. Předmětem řízení byla v obou stupních částka 14 583 Kč a zákonný úrok z prodlení z této částky. Procesní úspěch žalobce představuje 13,7 % a žalovaného 86,2 %. Žalovaný má proto právo na náhradu poměrné části nákladů řízení před soudy obou stupňů dle § 142 odst. 2 o. s. ř. v rozsahu 72,5 %.

42. Náklady žalovaného v předchozích fázích řízení sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif/dále též jen „a. t.”). V případě úkonů právní služby učiněných do 31. 12. 2024 odvolací soud vycházel ze znění advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024, v případě úkonů právní služby učiněných po 1. 1. 2025 ze znění advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025 (viz § 15 a. t., ve znění účinném od 1. 1. 2025). Do 31. 12. 2024 učinil advokát žalovaného 11 úkonů právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu ze dne 10. 8. 2022 dle § 11 odst. 1 písm. k), odvolání ze dne 9. 5. 2023 dle § 11 odst. 1 písm. k) a. t., vyjádření k výzvě soudu ze dne 22. 5. 2024 dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., a dále účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ve dnech 11. 1. 2023, 8. 2. 2023 (přesahující 2 hodiny), 15. 2. 2023, 15. 11. 2024 (přesahující 2 hodiny), a dále účast při jednání před odvolacím soudem dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. dne 23. 10. 2023. Při stanovení tarifní hodnoty odvolací soud vycházel v případě těchto úkonů dle § 8 odst. 1 a. t. z částky 14 583 Kč. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí 1 700 Kč (§ 7 bod 5 a. t.). Za 11 úkonů právní služby tak advokátu náleží odměna 18 700 Kč, a dále 11 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., tj. 3 300 Kč. Ode dne 1. 1. 2025 učinil advokát žalovaného 4 úkony právní služby, a to vyjádření k výzvě soudu ze dne 18. 3. 2025 dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., a dále účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. dne 26. 2. 2025 (přesahující 2 hodiny) a dne 4. 6. 2025. Při stanovení tarifní hodnoty soud vycházel rovněž dle § 8 odst. 1 a. t. z částky 14 583 Kč. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí, shodně s předchozí právní úpravou, 1 700 Kč (§ 7 bod 5 a. t.), tedy za úkony učiněné po 1. 1. 2025 advokátu náleží odměna 6 800 Kč, a dále 4 paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., tj. 1 800 Kč. Náklady žalovaného v předchozích fázích řízení tak v daném případě činí 30 600 Kč. K této částce je nutno připočíst zaplacený soudní poplatek za podané odvolání dne 9. 5. 2023 ve výši 1 000 Kč.

43. Odvolací soud nepřiznal odměnu a náhradu hotových výdajů za úkony spočívající v návrzích na doplnění dokazování ze dne 16. 1. 2023 a ve vyjádřeních ze dní 14. 2. 2023, 31. 12. 2024 a 16. 5. 2025. Ne všechny úkony právní služby jsou totiž zároveň úkony, za něž je poskytována mimosmluvní odměna podle § 11 a. t. V řízení úspěšnému účastníku náleží pouze náhrada takových úkonů, které byly (nezbytně) třeba k účelnému uplatňování či bránění práva (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4012/18 ze dne 8. 3. 2021 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS č. 105/2021 jako 46/2021 USn.). V návrzích na doplnění dokazování ze dne 16. 1. 2023 žalovaný toliko uvádí jména navržených svědků, a dále označuje 2 listinné důkazy. Nová relevantní tvrzení či právní argumentaci návrhy žalovaného neobsahují. Uvedenými podáními žalovaný nereagoval ani na výzvu soudu. Ve vztahu k důkazním návrhům současně platí, že je žalovaný měl a mohl řádně označit již při jednání konaném dne 11. 1. 2023. Obdobně ani podání ze dne 14. 2. 2023 neobsahuje nová zásadní tvrzení či právní argumentaci. Nejedná se ani o reakci na výzvu soudu. Vyjádřením ze dne 31. 12. 2024 sice žalovaný reagoval na (nadbytečnou) výzvu okresního soudu, avšak jen opakoval argumentaci, kterou již vznesl při jednáních, popřípadě byla obsažena v jeho předchozích podáních. Vyjádření žalovaného ze dne 16. 5. 2025 je následně doplněním neúplného podání ze dne 18. 3. 2025. Svá tvrzení měl žalovaný vylíčit a důkazy řádně označit již v podání ze dne 18. 3. 2025, za které mu odměna přiznána byla. Odvolací soud proto z uvedených důvodů nevyhodnotil popsané úkony jako účelné k bránění práva žalovaného.

44. Náklady žalovaného v řízení před odvolacím soudem sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025 (viz § 15 a. t., ve znění účinném od 1. 1. 2025). Advokát žalovaného učinil v odvolacím řízení 2 úkony právní služby, a to odvolání ze dne 22. 9. 2025 dle § 11 odst. 1 písm. k) a. t., a dále účast na jednání odvolacího soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. dne , datum, . Při stanovení tarifní hodnoty soud vycházel dle § 8 odst. 1 a. t. z částky 14 583 Kč. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí 1 700 Kč (§ 7 bod 5 a. t.). Za 2 úkony právní služby tedy advokátu náleží odměna 3 400 Kč, a dále 2 paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., tj. 900 Kč. Odměna a náhrada hotových výdajů tak celkem činí 4 300 Kč.

45. Náklady žalovaného před soudy obou stupňů činí celkem 35 900 Kč. Z této částky pak odpovídá 72,5 % žalovanému přiznaných 26 027,50 Kč.

46. Odvolací soud nepřiznal žalovanému v rámci náhrady nákladů řízení případnou náhradu za promeškaný čas advokáta dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t., jakož ani náhradu cestovních výdajů advokáta dle § 13 odst. 1, odst. 5 a. t., neboť advokát žalovaného v soudem stanovené lhůtě nepředložil soudu vyúčtování nákladů řízení ani doklady, ze kterých by bylo možné vypočítat náhradu cestovních výdajů a stanovit množství promeškaného času.

47. Lhůtu pro plnění odvolací soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v obecné délce tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Místo plnění náhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalovaného je odůvodněno § 149 odst. 1 o. s. ř.