30 Co 325/2025 - 78

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Jany Knotkové a soudců Mgr. Zdeňka Váni a JUDr. Jana Chmela Ph.D. ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] jednající [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 59.608 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. července 2025 č. j. 10 C 44/2025-65 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 59.608 Kč se[Anonymizováno]zákonným úrokem z prodlení z částky 59.608 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě podané k soudu dne 24. 1. 2025, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 59.608 Kč s příslušenstvím za vzniklou nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“).

3. Žalovaná v řízení navrhovala zamítnutí žaloby, neboť žalobci poskytla před podáním žaloby finanční zadostiučinění 71.000 Kč, což považovala za dostačující.

4. Soud prvního stupně v napadaném rozsudku vyšel zejména ze zjištění, že žalobce se podáním ze dne 28. 8. 2024 obrátil na žalovanou se svým nárokem na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 6. 12. 2024 zhodnotila celkovou délku posuzovaného řízení 6 let a 11 měsíců jako nepřiměřenou, konstatovala nesprávný úřední postup a přiznala žalobci přiměřené zadostiučinění ve výši 71.000 Kč.

5. Dále obvodní soud detailně popsal průběh posuzovaného řízení tak, že žalobce nárok u žalované uplatnil dne 1. 6. 2017. Žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním ve výši 4.500.000 Kč a dále za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení ve výši 250.000 Kč byla v posuzovaném řízení podána dne 2. 10. 2017. Dne 12. 9. 2018 ve věci proběhlo první jednání, následovala jednání ve dnech 8. 11. 2018, 10. 1. 2019, 6. 2. 2019, 13. 2. 2019 a u jednání dne 27. 2. 2019 byl vyhlášen rozsudek č. j. [spisová značka], kterým bylo žalobci přiznáno zadostiučinění 140.000 Kč, ohledně částky 60.000 Kč bylo řízení zastaveno a ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Dne 6. 8. 2019 byla věc předložena Městskému soudu v [adresa] k rozhodnutí o odvolání účastníků, jeho rozsudkem ze dne 10. 10. 2019 byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 14. 1. 2020 dovolání, o kterém bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020 č. j. [spisová značka] tak, že dovolání bylo odmítnuto. Nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021 pod sp. zn. [spisová značka] byla zrušena předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu, odvolacího soudu a soudu prvního stupně s tím, že bylo porušeno právo žalobce na soudní ochranu a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu. Dne 27. 8. 2021 byl spis vrácen soudu prvního stupně, který na 7. 10. 2021 nařídil jednání. U jednání dne 4. 11. 2021 bylo rozhodnuto v pořadí druhým rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa], kterým bylo řízení zastaveno ohledně částky 60.000 Kč a žalobci bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 340.000 Kč, ve zbytku byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobce bylo rozhodováno rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12. 4. 2022 č. j. [spisová značka], kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrzen. Dne 5. 7. 2022 podal žalobce dovolání, spis byl předložen dovolacímu soudu dne 23. 12. 2022. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023 bylo dovolání žalobce odmítnuto. Usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2024 byla odmítnuta žalobcova ústavní stížnost.

6. Soud prvního stupně pak věc po právní stránce posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“). Celkovou délku řízení činící 6 let a 11 měsíců (zahrnující i předběžné projednání nároku u žalované) hodnotil jako nepřiměřenou, v posuzovaném řízení tak došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Zabýval se proto tím, jaká satisfakce odpovídá nemajetkové újmě žalobce, jejíž vznik se presumuje.

7. Základní částku zadostiučinění stanovil obvodní soud na 88.750 Kč v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (publikované pod R 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a to částkou odškodnění ve výši 15.000 Kč za jeden rok řízení s výjimkou prvních dvou let řízení, kdy základní částku redukoval na polovinu. Tutu základní částku pak modifikoval za použití jednotlivých kritérií ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk. V rámci posouzení složitosti řízení soud prvního stupně zohlednil zejména opakované rozhodování na všech stupních soudní soustavy, kdy dvakrát rozhodoval soud prvního stupně, odvolací soud a rovněž tak Nejvyšší a Ústavní soud. Z tohoto důvodu soud prvního stupně modifikoval základní částku o 20 %. V případě kritéria postup orgánů veřejné moci obvodní soud neshledal žádné období neodůvodněné nečinnosti soudů podílejících se na rozhodnutí věci. Nepatrná prodleva při vyžádání spisu soudem prvního stupně byla způsobena tím, že spis nebyl přes opakované žádosti obratem zapůjčen, což však rovněž nelze klást k tíži účastníkům řízení, nicméně i z daného důvodu bylo soudem konstatováno, že délka řízení není přiměřená. Soud prvního stupně proto u tohoto kritéria základní částku odškodnění dále nemodifikoval. Význam předmětu řízení pro žalobce byl shledán jako standardní, jednání poškozeného bylo neutrální.

8. Nalézací soud tedy shrnul, že základní částku 88.750 Kč je třeba snížit o 20 % z důvodu víceinstančnosti posuzovaného řízení (kritérium složitosti řízení). Žalobci tak náleží zadostiučinění v celkové výši 71.000 Kč. Zároveň prvostupňový soud vyšel z toho, že žalovanou již bylo žalobci poskytnuto zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení ve výši 71.000 Kč, proto žalobu v plném rozsahu zamítl, a to včetně příslušenství představující zákonný úrok z prodlení, neboť žalovaná plnila v zákonné šestiměsíční lhůtě (plnila ještě před podáním žaloby) a nedostala se tak do prodlení. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř.

9. Žalobce napadl rozsudek včasným odvoláním. Namítal, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení věci a nesprávném posouzení skutkových okolností. K nesprávnému právnímu posouzení výše přiměřeného zadostiučinění žalobce uvedl, že soud prvního stupně vycházel ze základní částky 15.000 Kč za rok řízení dle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Mechanická aplikace dolní hranice tohoto rozmezí není podle žalobce přiměřená a zcela jistě nereflektuje všechny okolnosti daného případu. Řízení trvalo více než 6 let, probíhalo opakovaně u všech tří instancí, a pro žalobce mělo zcela zásadní význam – jednalo se o kompenzaci za nezákonné trestní stíhání spojené se ztrátou zaměstnání a zhoršením psychického stavu, což by mělo být dle žalobce bez dalšího promítnuto do stanovení základní částky náhrady. Žalobce prokazatelně utrpěl citelnou újmu v osobní a profesní sféře, celý případ byl medializován, přišel o práci a po dobu více než 6 let čelil vleklému soudnímu řízení, které mu znemožnilo uzavřít tuto kapitolu života, což zcela jistě nelze bagatelizovat, jak činí soud prvního stupně. Přiznání pouze 15.000 Kč za rok řízení představuje nepřijatelný mechanický formalismus, který je v rozporu s požadavkem na individuální posouzení závažnosti újmy a okolností konkrétní věci. Soud by měl při stanovení výše náhrady reflektovat také vyvíjející se cenovou hladinu a inflaci, kdy přiznaná náhrada by měla reflektovat současnou situaci.

10. Dále žalobce argumentoval nesprávnou modifikaci základní částky zadostiučinění, jak byla realizována obvodním soudem. V případě významu řízení pro žalobce bylo toto kritérium posouzeno nalézacím soudem jako standardní. V tomto ohledu odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který nepřikládá kompenzačnímu řízení zvýšený význam. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu projevená například ve stanovisku sp. zn. Cpjn 206/2010 však hovoří o nutnosti individuálního posuzování každého případu. Žalobce se domáhal kompenzace za nezákonné trestní stíhání. Trestní stíhání bylo medializováno. Dokonce vedlo ke ztrátě zaměstnání a narušení rodinného života žalobce. Poté co žalobce čelil řadu let konstantnímu stresu a nespravedlnosti požadoval za takovou dobu náhradu. Místo adekvátní kompenzace byl ale žalobce vystaven dalšímu stresu spojeným s nejistotou, zda se mu podaří prosadit svá Listinou základních práv a svobod. Předmětné řízení tedy mělo pro žalobce stejný význam jako nezákonné trestní stíhání, které bylo nespravedlivě vedeno proti jeho osobě.

11. Při posouzení kritéria složitosti řízení a postupu orgánů veřejné moci dospěl obvodní soud k závěru, že řízení nebylo právně či procesně složité. Soud prvního stupně modifikoval základní částku zadostiučinění o 20 % v žalobcův neprospěch z důvodu počtu rozhodování na několika stupních soudní soustavy. O věci rozhodoval dvakrát soud prvního stupně, odvolací soud, dovolací soud i Ústavní soud. Podle žalobce je instančnost řízení důsledkem procesních vad a nesprávného právního posouzení ze strany obecných soudů. Žalobce využíval opravných prostředků legitimně a úspěšně, kdy Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně. V samotnému nálezu Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka] bylo v bodě 34 uvedeno, že v žalobcově případě došlo při rozhodování obecných soudů k podstatným vadám spočívajících mimo jiné v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Pokud by soudy rozhodovaly bez závažných vad, řízení by trvalo mnohem kratší dobu. Po zrušení rozhodnutí Ústavním soudem se prakticky začalo v řízení rozhodovat od jeho samotného začátku. Tímto postupem soudy vyplýtvaly polovinu celkové doby řízení pouze pomocí vadných rozhodnutí.

12. Podle judikatury dovolacího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1328/2009) je třeba zohlednit i okolnost, že došlo ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku takového pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti tomu, postupoval-li by orgán veřejné moci z procesního hlediska bezvadně. Tento požadavek nebyl obvodním soudem splněn. Soud prvního stupně měl při hodnocení kritéria složitosti věci, konkrétně počtu stupňů soudní soustavy brát ohled na chybný postup soudů spočívající ve vydání vadných rozhodnutí. Prvostupňový soud měl zároveň promítnout vady způsobené orgány veřejné moci do modifikace základní částky samotného zadostiučinění. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě vyhoví, nebo aby vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání.

13. Odvolací soud z podnětu včas podaného odvolání v mezích jím vytčených podle § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal při nařízeném jednání napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

14. Lze rekapitulovat, že žalobce v řízení uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu, kdy se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení.

15. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za škodu, která byla způsobena za a) rozhodnutím, jež je vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, za b) nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je dle § 13 odst. 1 OdpŠk také porušení povinnosti učinit úkon anebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

16. Soud prvního stupně při posuzovaní odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, tedy v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a 15 OdpŠk, do celkové délky řízení správně započítal i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. 30 Cdo 1084/2017). V poměrech posuzované věci byl nárok u žalované předběžně uplatněn dne 1. 6. 2017, žaloba byla podána 2. 10. 2017 a posuzované řízení bylo skončeno usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2024. Celkovou délku trvání posuzovaného řízení v trvání 6 let a 11 měsíců lze hodnotit jako nepřiměřenou, tedy jako nesprávný úřední postup v podobě porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Proto byly splněny předpoklady pro odškodnění tvrzeného nesprávného úředního postupu, jak správně uzavřel i soud prvního stupně, a jak ostatně hodnotila i sama žalovaná ve svém stanovisku ze dne 6. 12. 2024.

17. Při stanovení konkrétní výše odškodnění žalobce soud prvního stupně respektoval názor vyjádřený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, podle kterého při stanovení výše zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou dobou trvání řízení umožní stanovit základní výši odškodnění. Tu je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. s přihlédnutím ke složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Při výpočtu základní částky pro posouzení výše zadostiučinění postupoval soud prvního stupně souladně se Stanoviskem, vyšel z částky 15.000 Kč za jeden rok řízení při redukci za první dva roky řízení. Základní částka tak představuje 88.750 Kč.

18. Zpochybňuje-li žalobce výši základní částky, když dle jeho názoru stanovení základní částky na úrovni 15. 000 Kč nereflektuje vyvíjející se cenovou hladinu a inflaci a neodpovídá tak současné ekonomické situaci, je na místě zdůraznit, že ve vztahu k otázce případné valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku se opakovaně vyjadřoval dovolací soud. V této souvislosti lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi (např. rozsudek ze dne 16. 1. 2025 sp. zn. 30 Cdo 2356/2024), podle které je při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), přičemž na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny, ani změna životní úrovně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Závěry obsažené ve Stanovisku jsou i nadále pro poměry České republiky aktuální, přičemž je to rozhodovací činnost ESLP, která je pro nastavení výše odškodnění za porušení základních práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod určující. Nadále platí, že částky přiznávané soudy v České republice za porušení práva na přiměřenou délku řízení lehce splňují kritéria stanovená judikaturou ESLP zejména v rozhodnutí ve věci Apicella proti Itálii, a rozhodně nelze uzavřít, že by nesplňovaly ani minimální standard, který z hlediska odškodňování judikatura ESLP i nadále představuje. Změny v cenové úrovni v České republice na daný závěr nemají žádný vliv. Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží též Ústavní soud, jak patrno např. z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1204/23, a ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2459/23.

19. Odvolací soud pak neshledal důvod navýšit základní částku za jeden rok řízení, jak požadoval žalobce, neboť takové navýšení až do výše 20.000 Kč za rok řízení judikatura umožňuje v případě extrémně dlouhých řízení. O takové řízení se však v dané věci nejedná, protože jeho délka nebyla násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Důvodem pro navýšení samotné základní částky pak nemůže být žalobcem prosazovaný zvýšený význam řízení, neboť kritérium významu řízení podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk se projeví až při modifikaci stanovené základní částky odškodnění.

20. Odvolací soud se dále zabýval přezkumem jednotlivých hledisek v souladu s § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť považuje otázku významu výše zmíněných jednotlivých kritérií za stěžejní při utváření závěru o výši imateriální újmy žalobce. V této souvislosti lze upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012 sp. zn. 30 Cdo 35/2012, podle něhož na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení. Z tohoto úhlu pohledu odvolací soud znovu přezkoumal jednotlivá kritéria.

21. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy důvody skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Soudy by proto při posuzování kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV. písm. a) Stanoviska], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu kritéria složitosti věci není možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení, jak shodně argumentoval žalobce v podaném odvolání.

22. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1328/2009 dovodil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v situaci, kdy soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední činnosti znám (nebo byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. 30 Cdo 3763/2017). K problematice tzv. kvalifikované kasace Nejvyšší soud ve své judikatuře vysvětlil, že ve zrušovacím rozhodnutí přitom musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí orgánu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru orgánu vyššího stupně. Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně právně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno. Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí orgánu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady orgánu nižšího stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2755/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1916/2010).

23. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka] vyplývá, že v posuzované věci bylo důvodem pro zrušení prvního rozsudku obvodního a odvolacího soudu a prvního usnesení dovolacího soudu to, že odvolací soud se dostatečně nevyjádřil k námitce žalobce směřující ke srovnání jeho trestního stíhání s případem bývalého [funkce] [tituly před jménem] [jméno FO] a zároveň nevysvětlil, proč byl případ spoluobžalované úřednice, z něhož odvolací soud vycházel, pro určení formy a výše přiměřeného zadostiučinění relevantnější než případ trestního stíhání [tituly před jménem] [jméno FO]. To ostatně zčásti uznal i Nejvyšší soud. Podle odvolacího soudu šlo o otázku (ne)dostatečného srovnání odškodňovacího případu žalobce s jiným dalším případem, což však s ohledem na shora uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu nepředstavuje případ tzv. kvalifikované kasace. Pokud žalobce argumentoval bodem 34 samotného nálezu Ústavního soudu, tak ten výslovně neuvádí, že by Ústavní soud zrušil předmětná rozhodnutí obecných soudů z důvodu jejich nepřezkoumatelnosti, toliko odkazuje na jiný nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1680/13 týkající se primárně řádného odůvodnění soudního rozhodnutí. Odvolací soud proto nepovažuje za správné, aby se tato okolnost promítla v neprospěch státu v kritériu postupu orgánu veřejné moci, jak se dožadoval žalobce v podaném odvolání. Proto není důvodná ani žalobcova námitka, že taková okolnost nemůže být současně zohledněna v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení, neboť k žádné takové kolizi obou zmiňovaných kritérií zde nedošlo.

24. Ve vztahu k řešení otázky kritéria složitosti věci [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] je možno i nadále vycházet z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že složitost řízení je jedním z klíčových hledisek pro určení přiměřenosti jeho délky, jakož i formy a výše případného zadostiučinění, přičemž posuzována je primárně podle počtu instancí, v nichž posuzované řízení probíhalo. Tento závěr vychází ze skutečnosti, že řízení ve více stupních objektivně vyžaduje dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí. Soud tak má při posuzování tohoto kritéria přistoupit ke snížení zadostiučinění bez ohledu na to, zda byly opravné prostředky podávány důvodně či nikoliv (srov. např. již zmiňované Stanovisko nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 a ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. 30 Cdo 679/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. 30 Cdo 3720/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost[Anonymizováno]byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 736/22).

25. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud při posuzování složitosti věci jako objektivního kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk vzal v úvahu též počet stupňů, na kterých byla věc rozhodována. Reflektoval tak předpoklad, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Posuzovaná věc byla opakovaně řešena na třech stupních soudní soustavy i před Ústavním soudem, předcházelo tomu předběžné projednání nároku u žalované a věc byla skončena až usnesením Ústavního soudu, jímž byla odmítnuta žalobcova ústavní stížnost. Z hlediska kritéria složitosti věci (s ohledem na počet všech dalších instancí, v nichž byla věc řešena) se odvolacímu soudu jeví redukce základní částky o 20 %, jak ji učinil soud prvního stupně, za minimální možnou, spíše by šlo uvažovat o redukci ještě vyšší.

26. Odvolací soud se pak ztotožnil s hodnocením kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, který obvodní soud hodnotil jako běžný. Nejvyšší soud ustáleně vykládá kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného tak, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje. Nejde-li však o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 765/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 3172/2012). Kompenzační řízení jako takové nemá ani zvýšený, ani snížený typový význam ve srovnání s jinými řízeními (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023 sp. zn. 30 Cdo 3504/2022, ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 30 Cdo 5189/2016).

27. Po takto přezkoumané aplikaci shora uvedených kritérií je nutno snížit základní částku 88.750 Kč o 20 %, jak uzavřel i soud prvního stupně. Přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu činí 71.000 Kč (80 % z částky 88.750 Kč), kterého se však již žalobci dostalo od žalované v rámci předběžného uplatnění nároku.

28. Odvolací soud z uvedených důvodů postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, včetně výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídá § 142 odst. 1 o. s. ř.

29. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná. Náklady žalované činí 600 Kč[Anonymizováno]a sestávají z paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony po 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (příprava na jednání, účast na jednání). Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 160 o. s. ř.

Poučení