30 Co 354/2025 - 294

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové a soudců Mgr. Miloše Žitného a Mgr. Zdeňka Váni ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení 245.338 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. října 2025 č. j. 16 C 122/2023-276 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. ohledně částky 69.612,88 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 1. 6. 2023 do zaplacení potvrzuje; ohledně částky 80.876,16 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 1. 6. 2023 do zaplacení se mění tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá.

II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 150.489,04 Kč se zákonným úrokem z prodlení 15 % ročně z této částky od 1. 6. 2023 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení částky 65.541,12 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 1. 6. 2023 do zaplacení a výrokem III. rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náklady řízení 87.212,21 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO]. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce jako zaměstnanec domáhal po žalované jako zaměstnavateli doplatku mzdy za práci řidiče a dále zahraničního stravného za výkon práce v [stát].

2. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci již opakovaně. První rozsudek ze dne 26. 9. 2023 vydaný jako rozsudek pro uznání byl změněn rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12. 12. 2023 č. j. [spisová značka] tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Druhým rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 28. 11. 2024 bylo řízení ohledně částky 29.307,84 Kč s příslušenstvím zastaveno (výrok I.), žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 216.030,16 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III.). Druhý rozsudek byl ve výroku II. a III. zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 8. 4. 2025 č. j. [spisová značka] a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Ve zrušovacím usnesení odvolací soud vyslovil tyto závěry: Ačkoliv se jednalo o tvrzený výkon práce žalobce v [stát], je dána pravomoc českých soudů (mezinárodní příslušnost) k rozhodnutí věci ve smyslu čl. 21 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (nařízení Brusel I. bis), a právní vztah se podle § 8 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 (nařízení Řím I.) řídí českým právem. Pracovní smlouva uzavřená mezi účastníky je pro nedostatek ujednání o místu výkonu práce neplatná a vztah účastníků je třeba posoudit jako faktický pracovní poměr, z něhož má zaměstnanec v zásadě stejné nároky jako zaměstnanec v platném pracovním poměru; zejména mu přísluší mzda za vykonanou práci (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2034/2019). S ohledem na tvrzenou práci v [stát] je třeba aplikovat směrnici Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ve spojení se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1057, podle nichž jsou členské státy povinny zajistit, aby bez ohledu na rozhodné právo pro pracovní poměr zaručil zaměstnavatel tzv. vyslaným pracovníkům takové pracovní podmínky, které jsou stanoveny ve členském státu, kde je práce vykonávána. Pro oblast vysílání řidičů v silniční dopravě pak směrnice 2020/1057 upravila, že řidič provádějící kabotáž, jak je vymezena v nařízení (ES) č. 1072/2009 a (ES) č. 1073/2009 (tj. vnitrostátní přeprava pro cizí potřebu prováděná dočasně na území členského státu podnikatelem v silniční dopravě usazeným v jiném členském státě), je vyslaným pracovníkem podle směrnice 96/71/ES. Naopak za vyslaného pracovníka se nepovažuje řidič vykonávající jízdu bez nákladu, resp. s nákladem z místa usazení (místo sídla podnikatele) do místa první nakládky (vykládky) v jiném členském státě a jízda bez nákladu, resp. s nákladem z jiného státu zpět do místa usazení, neboť se jedná o tzv. dvoustrannou přepravu, na níž se pravidla pro vyslaného pracovníka nevztahují (článek 1 bod 3 směrnice 2020/1057) (k tomu srov. materiál Evropské komise, generálního ředitelství pro mobilitu a dopravu C.1 – Silniční doprava nazvaný Otázky a odpovědi o vysílání řidičů podle směrnice (EU) 2020/1057 v souvislosti s přepravou zboží). Pokud jde o vyslaného pracovníka ve smyslu shora uvedených směrnic pak v případě práce vykonávané v [stát] má takový pracovník právo na minimální mzdu ve výši 12 eur za hodinu (§ 1 odst. 2 Zákona o minimální mzdě ze dne 11. 8. 2014 – BGBl. 1 S 1348, který byl naposledy změněn článkem 2 zákona ze dne 28. 6. 2023 BGBl. 2023 I. č.172, a § 2 odst. 1 Zákona o vysílání pracovníků ze dne 20. 4. 2009 BGB. I s. 799). Pro případ řešený v této věci s ohledem na skutkové vymezení žaloby lze žalobce považovat za vyslaného pracovníka, pokud vykonával přepravu zboží (nakládku a vykládku) mezi dvěma místy v [stát]. Pokud však jel z České republiky do [stát] do místa první nakládky, resp. pokud se po poslední vykládce zboží v [stát] vracel z [stát] do České republiky, pak se již o vyslaného pracovníka nejedná. Podle uvedených pravidel by žalobci náležela mzda sjednaná v (neplatné) pracovní smlouvě s tím, že hodinová mzda za práci jím vykonanou jako vyslaným pracovníkem v [stát] nemůže být nižší, než je minimální hodinová mzda v [stát].

4. Dále odvolací soud vyslovil, že je povinností žalobce tvrdit a prokázat, že v rozhodné době odpracoval celou, případně konkrétně uvedenou část sjednané pracovní doby (40 hodin týdně) jako tzv. vyslaný pracovník, neboť právě a jen za hodiny odpracované při provádění kabotáže v [stát] náležela žalobci hodinová mzda 12 eur (cca 288 Kč), zatímco za ostatní odpracované hodiny náležela žalobci hodinová mzda podle (neplatné) smlouvy, tj. 143,74 Kč (vycházeje ze sjednané mzdy 25.000 Kč). Obdobně se odvolací soud vyslovil k požadavku stravného, že je povinností žalobce prokázat, že skutečně strávil na pracovní cestě v [stát] tvrzených 118 dnů, za které požadoval 45 euro/den. K rozsahu tvrzených odpracovaných hodin 40 hodin týdně odvolací soud poukázal na to, že jestliže žalovaná netvrdila a neprokázala vedení evidence pracovní doby, je třeba vycházet z toho, že žalobce v rozhodné době u žalované odpracoval 40 hodin týdně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3989/2011).

5. V dalším řízení soud prvního stupně na základě žalobcem doplněných tvrzení a důkazů učinil skutkový závěr, že účastníci uzavřeli 1. 11. 2022 pracovní smlouvu se dnem nástupu 1. 11. 2022 a se sjednaným druhem práce řidiče s tím, že místo výkonu práce nebylo uvedeno, týdenní pracovní doba byla sjednána 40 hodin týdně a mzda 25.000 Kč. Žalobce dal žalované výpověď z pracovního poměru 11. 4. 2023. Žalobce odpracoval v [stát] v listopadu 2022 18 dnů, v prosinci 2022 15 dnů, v únoru 2023 17 dnů, v březnu 2023 23 dnů a v dubnu 2023 2 dny.

6. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil § 34 zák. č. 262/2006 Sb. (dále zákoník práce) a vyslovil, že pracovní smlouva je neplatná, neboť účastníci v ní neuvedli místo výkonu práce. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2287/2002 dovodil, že vztah mezi účastníky je třeba posuzovat jako tzv. faktický pracovní poměr s tím, že vypořádání tohoto poměru se řídí pracovněprávními předpisy. Při stanovení výše mzdy za práci provedenou v [stát] vycházel soud prvního stupně ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ve spojení se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1057, podle níž lze žalobce považovat za vyslaného pracovníka, a žalobci tak přísluší mzda stanovená v [stát] ve výši 12 eur/hodinu. Za prokázané dny odpracované v [stát] (75 dnů) soud prvního stupně vycházel z hodinové odměny 12 eur, za zbývající dny (v listopadu 2022 4 dny, v prosinci 2022 5 dnů, v únoru 2023 3 dny) vycházel z hodinové mzdy 143,74 Kč podle ujednání v (neplatné) pracovní smlouvě. Dále podle soudu prvního stupně žalobci náleží stravné ve výši 45 eur/den za uvedených 75 dnů, přičemž vždy provedl převod eur na Kč podle kursu 24 Kč/euro. Žalobci tak náleží podle soudu prvního stupně za listopad 2022 mzda 46.071,60 Kč a stravné 19.440 Kč, za prosinec 2022 mzda 40.309,60 Kč a stravné 16.200 Kč, za únor 2023 mzda 42.617,76 Kč a stravné 19.360 Kč, za březen 2023 mzda 52.992 Kč a stravné 24.740 Kč, za duben 2023 mzda 4.608 Kč a stravné 2.160 Kč, celkem 267.599,04 Kč. Protože žalovaná žalobci vyplatila mzdu 117.110 Kč, zbývá k doplacení 150.489,04 Kč. Tuto částku soud prvního stupně žalobci přiznal, co do zbývající částky 65.541,12 Kč žalobu zamítl. Dále žalobci přiznal poměrnou část nákladů řízení podle jeho poměrného úspěchu v řízení.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, jímž napadla výroky I. a III. Namítla, že mezi účastníky nebyl platně uzavřen pracovní poměr, tedy závěr soudu prvního stupně o platném uzavření pracovní smlouvy není správný. Pracovní smlouva je neplatná pro absenci dohody ohledně místa výkonu práce, je tak absurdní požadavek žalobce na náhradu mzdy za práci v cizině jako vyslaný pracovník. Mezi účastníky nevznikl ani faktický pracovní poměr a žaloba měla být zcela zamítnuta. I v případě prokázaného pracovněprávního poměru, resp. faktického pracovní poměru, žalobce neprokázal, že v rozhodném období odpracoval pro žalobce potřebnou pracovní dobu, tj. 40 hodin týdne. Nebyl ani prokázán počet dnů, za které by mu náleželo stravné. Rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť není zřejmé, jaké úvahy a jaké konkrétní důkazy vedly soud k přiznání té které konkrétní částky za údajné dny strávené v práci na pozici vyslaného pracovníka. I v případě úspěchu žalobce ve sporu by mělo být rozhodnuto o separaci nákladů, neboť žalobce byl opakovaně vyzýván k doplnění tvrzení a důkazů. Žalovaná navrhla změnu napadeného výroku I. a III. rozsudku tak, že se žaloba zamítá a žalované se přiznává náhrada nákladů řízení.

8. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení jeho vydání předcházejícího podle § 212 a § 212a o. s. ř. Odvolání je částečně důvodné.

10. Odvolací soud setrvává na již vysloveném názoru, že v této věci je dána pravomoc českých soudů a že se věc řídí českým právem, jak bylo vysvětleno ve zrušovacím usnesení (viz odstavec 3 shora).

11. Není důvodná námitka žalované o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, neboť soud prvního stupně zcela srozumitelně uvedl, jaká zjištění z jakých důkazů učinil a jak skutkový stav posoudil. Jeho úvahy týkající se právního posouzení věci byly řádně a dostatečně vysvětleny.

12. Odvolací soud zopakoval důkazy provedené před soudem prvního stupně, a to přepravní listy, doklady o udělených pokutách a e-mail z 24. 4. 2023, a z těchto důkazů po jejich zhodnocení jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle § 132 o. s. ř. zjistil, že žalobce pro žalovanou pracoval jako řidič v [stát] ve dnech 2., 4.-5., 8.-10., 15.-30. listopadu 2022, 1.-8., 12.-15. a 20.-22. prosince 2022, 1.-7., 12., 16.-21., 25.-28. února 2023, 2.-3., 5.-6., 9.-16., 18.-31. března 2023 a 2.-3. dubna 2023, celkem[Anonymizováno]82 dnů. Toto zjištění vyplývá z toho, že v určitých dnech byla doložena přeprava zboží vozidlem žalované mezi dvěma místy v [stát] (viz přepravní listy dokládající určité dny), případně resp. současně byla práce v určitých dnech doložena přímo sdělením žalované (viz e-mail), případně resp. současně byl výkon práce v [stát] v určitých dnech doložen udělenými pokutami (viz doklady o pokutách). Pro každý z uvedených dnů byl v řízení doložen buďto přepravní list, a/nebo uvedený e-mail, a/nebo doklad o uložené pokutě. Přepravní listy, e-mail a doklady o pokutách odvolací soud považuje za dostatečné k prokázání výkonu práce žalobce jako tzv. vyslaného pracovníka – řidiče v [stát]. Z předložených fotografií, které měly zachycovat žalobce v [stát], odvolací soud zjištění neučinil, neboť tyto fotografie nedokládají výkon práce pro žalovanou, ale pouze pobyt žalobce v [stát].

13. K dotazu odvolacího soudu oba účastníci uvedli, že netvrdí, že by mezi nimi bylo jinou formou než písemnou (ústně, konkludentně) sjednáno místo výkonu práce. Dále žalobce dotvrdil, že práci pro žalovanou nevykonával v období od 23. 12. 2022 do 27. 1. 2023 (údajně z důvodu nemoci). V podání ze dne 27. 8. 2025 žalobce tvrdil, že po celou dobu výkonu práce od listopadu 2022 do 3. 4. 2023 (kromě období 23. 12. 2022 – 27. 1. 2023) vykonával pro žalovanou práci v [stát] jako vyslaný pracovník, v uvedené době neopustil [stát] (nevracel se do České republiky).

14. Odvolací soud věc posoudil tak, že účastníci uzavřeli pracovní smlouvu, aniž by v ní bylo uvedeno místo výkonu práce. Toto místo výkonu práce nebylo ujednáno ani jiným způsobem, tj. např. ústně či konkludentně. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2034/2019 byly vysloveny tyto závěry: Pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou, která musí obsahovat druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat, místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být sjednaný druh práce vykonáván, a den nástupu do práce (srov. § 34 odst. 1 zák. práce). Pracovní smlouva musí být uzavřena písemně (§ 34 odst. 4 část věty před středníkem zák. práce). Tzv. faktickým pracovním poměrem se rozumí v judikatuře soudů právní vztah, který vzniká tím, že fyzická osoba koná pro „zaměstnavatele“ (s jeho vědomím a podle jeho pokynů) práci (závislou práci ve smyslu ustanovení § 2 zák. práce), ačkoliv mezi nimi nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr. Není-li pracovní smlouva (dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr) sjednána platně (např. proto, že v rozporu se zákonem byl se zaměstnankyní sjednán druh práce zaměstnankyním zakázaný – srov. § 238 zák. práce), nemůže vzniknout pracovní poměr (jiný základní pracovněprávní vztah) jako vzájemně provázaný komplex práv a povinností, nýbrž jen dílčí (právem neaprobovaný) faktický vztah, jehož vypořádání se řídí pracovněprávními předpisy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. 21 Cdo 2287/2002). Smyslem a účelem pracovněprávního institutu označovaného v právní praxi jako faktický pracovní poměr je jednak tomuto faktickému vztahu (který může skončit bezformálně bez dalšího) dát určitý právní rámec odpovídající jeho podstatě (i v případě tzv. faktického pracovního poměru se proto jeho účastníci označují jako „zaměstnanec“ a „zaměstnavatel“, i když se nejedná o výkon závislé práce v základním pracovněprávním vztahu), jednak vypořádání vztahů, které vznikly při dosavadní fakticky vykonávané práci, neboť by stěží bylo možné připustit, aby jedna strana měla z činnosti druhé strany prospěch, zatímco faktický výkon práce druhé strany by byl poskytován na její vlastní účet bez jakékoli protihodnoty. Vzhledem k tomu je třeba vycházet z toho, že „zaměstnanci“, který vykonává u „zaměstnavatele“ práci v tzv. faktickém pracovním poměru, přísluší od „zaměstnavatele“ v podstatě stejné nároky jako zaměstnanci v platném pracovním poměru; přísluší mu zejména mzda (plat) za vykonanou práci, právo na náhradu mzdy (platu) při překážkách v práci, právo na dovolenou nebo právo na náhradu škody (včetně odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání) a stejně jako zaměstnanec je povinen nahradit škodu, kterou by způsobil zaměstnavateli zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3691/2015).

15. Vycházeje ze shora uvedených závěrů vyslovených Nejvyšším soudem, je správný závěr soudu prvního stupně o neplatnosti sjednané pracovní smlouvy pro absenci ujednání o místu výkonu práce a též je správný závěr o tom, že vztah mezi účastníky je třeba posuzovat jako faktický pracovní poměr, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobce podle pokynů žalované vykonával pro ni práci řidiče v [stát]. Správně též soud prvního stupně žalobce považoval za tzv. vyslaného pracovníka ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 96/71/ES ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1057, neboť bylo prokázáno, že žalobce jako řidič prováděl tzv. kabotáž, tj. vnitrostátní přepravu v [stát] pro cizí potřebu prováděnou žalovanou, která sídlí v České republice. Žalovaná tak byla povinna dle uvedených směrnic zajistit žalobci stejné podmínky, které jsou v [stát], tj. poskytnout mu mzdy ve výši minimální mzdy 12 eur na hodinu (§ 1 odst. 2 Zákona o minimální mzdě ze dne 11. 8. 2014 – BGBl. 1 S 1348, který byl naposledy změněn článkem 2 zákona ze dne 28. 6. 2023 BGBl. 2023 I. č.172, a § 2 odst. 1 Zákona o vysílání pracovníků ze dne 20. 4. 2009 BGB. I s. 799).

16. Mzdu ve výši 12 eur/hodinu lze žalobci přiznat však pouze za ty dny, kdy byl prokázán výkon práce žalobce jako vyslaného pracovníka v [stát], tj. ve shora uvedených 82 dnech. V těchto dnech pak je třeba uvažovat o 8 hodinách práce denně, a to ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, kde byl vysloven závěr, že prokáže-li zaměstnanec ve sporu o zaplacení mzdy, že mu vznikl pracovní poměr, ubrání se zaměstnavatel proti zaměstnancově tvrzení, že pro něho v určité době vykonal práce, jen jestliže bude tvrdit a prokáže-li že podle jím vedené evidence pracovní doby zaměstnanec v této době nepracoval. Uvedené závěry je pro tuto věc třeba aplikovat tak, že žalobcem byl prokázán faktický pracovní poměr, (neplatnou) smlouvou byl sjednán 40 hodinový úvazek týdně rozvržený rovnoměrně do 5 ti pracovních dnů, tj. 8 hodin denně, žalovaná evidenci práce žalobce netvrdila a ani neprokázala, proto se vychází z 8 hodin denně. Žalobci tak náleží za listopad 2022 mzda 2.112 eur (22 dnů x 8 hodin x 12 eur), za prosinec 2022 mzda 1.344 eur (14 dnů x 8 hodin x 12 eur), za únor 2022 mzda 1.728 eur (18 dnů x 8 hodin x 12 eur), za březen 2023 mzda 2.496 eur (26 dnů x 8 hodin x 12 eur) a za duben 2023 mzda 192 eur (2 dny x 8 hodin x 12 eur). Uvedené částky v eurech byly převedeny na české koruny podle kursu vždy ke dni splatnosti mzdy za jednotlivé měsíce podle § 141 odst. 1 zákoníku práce (srov usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 219/10), tj. ke dni 31. 12. 2022 se jedná o částku 50.930,88 Kč (24,115 Kč/euro), ke dni 31. 1. 2023 se jedná o částku 31.973,76 Kč (23,79/euro), ke dni 31. 3. 2023 se jedná o částku 40.590,72 Kč (23,49 Kč/euro), ke dni 30. 4. 2023 se jedná o částku 58.668,48 Kč (23,505 Kč/euro) a ke dni 31. 5. 2023 se jedná o částku 4.559,04 Kč (23,745 Kč/euro). Celkem tak žalobci za období od 1. 11. 2022 do 3. 4. 2023 náleží mzda 186.722,88 Kč. Po odečtení částky žalovanou již žalobci vyplacené 117.110 Kč, zbývá k doplacení 69.612,88 Kč.

17. Nesprávně soud prvního stupně přiznal žalobci též mzdu za další dny práce vykonané v České republice, neboť z tvrzení samotného žalobce vyplývá, že po celou dobu, za níž požaduje doplatek mzdy, tj. 1. listopadu 2022 do 3. 4. 2023 (kromě období 23. 12. 2022 – 27. 1. 2023, kdy pro žalovanou nepracoval) vykonával pro žalovanou práci v [stát] a do České republiky se nevracel. Jestliže žalobce v uvedené době pro žalovanou v České republice nepracoval, nelze mu za tyto dny přiznat mzdu.

18. Pokud jde o požadavek žalobce na úhradu stravného, tento nárok žalobci nelze přiznat. Nárok na zaplacení cestovních náhrad ve smyslu § 183 odst. 3 a § 184 zákoníku práce vzniká zaměstnanci teprve poté, kdy po ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhrady zaměstnavateli předloží písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad. Teprve poté vzniká povinnost zaměstnavatele vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit právo zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3559/2024). V případě zahraničního stravného by měly být předloženy písemné doklady zejména o začátku a konci pracovní cesty a o době (okamžiku) faktického přechodu státní hranice. Přes poučení žalobce odvolacím soudem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobce netvrdil ani neoznačil důkazy k prokázání skutečnosti, že písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad žalované předložil. Již z tohoto důvodu není nárok žalobce na zaplacení stravného dán. Odvolací soud dodává nad rámec uvedeného, že nebylo-li sjednáno místo výkonu práce, stěží lze práci žalobce v [stát] považovat za pracovní cestu, jíž se rozumí omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce (§ 41 odst. 1 zákoníku práce). Práce žalobce v [stát] by mohla být pro účely cestovních náhrad považována za výkon práce v zahraničí, za který však zaměstnanci náleží stravné pouze za 2 dny, tj. za první cestu z ČR do [stát] a za cestu zpět.

19. Ze shora uvedeného plyne, že žalobci náleží vůči žalované nárok na zaplacení částky 69.612,88 Kč jako doplatku mzdy za práci pro žalovanou vykonanou v období od 1. 11. 2022 do 3. 4. 2023, kdy vztah v tomto období je posuzován jako faktický pracovní poměr. K částce 69.612,88 Kč náleží žalobci také podle § 1970 o. z. úrok z prodlení od 1. 6. 2023, neboť žalovaná se ocitla v prodlení s celou žalovanou částkou nejpozději ke dni následujícímu po splatnosti mzdy za poslední měsíc, tj. 31. 5. 2023. Výše úroku z prodlení je 15 % podle § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb.

20. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku věci samé ohledně částky 69.612,88 Kč se zákonným úrokem z prodlení 15 % od 1. 6. 2023 do zaplacení jako věcně správný potvrdil, ve zbývající částce 80.876,16 Kč s příslušenstvím z této částky podle § 220 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá.

21. Podle § 224 odst. 2 a § 150 o. s. ř. bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Převážný úspěch v řízení měla žalovaná, měla by tak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na poměrnou část nákladů řízení. Odvolací soud však shledal, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro které se jeví nespravedlivým tyto náklady řízení žalované přiznat. Odvolací soud přihlédl k povaze uplatněného nároku a k postavení účastníků řízení, kdy na straně žalobce je zaměstnanec a na straně žalované zaměstnavatel. Žalobce se domáhal doplatku mzdy za skutečně odpracovanou dobu v [stát] za situace, kdy v pracovní smlouvě nebylo uvedeno místo výkonu práce. Jakkoliv pracovní smlouva je výsledkem autonomie vůle obou stran, nelze přehlédnout slabší postavení zaměstnance. Především žalovaná jako zaměstnavatel měla jednat s náležitou pečlivostí a znalostí pracovněprávních předpisů, tedy přistoupit k uzavření pracovní smlouvy se zákonnými náležitostmi. Žalovaná si neplnila základní povinnosti vyplývající pro ni z pracovněprávního (faktického) poměru, nevyplácela žalobci odpovídající mzdu, nevedla evidenci pracovní doby. S ohledem na povahu výkonu práce řidiče v [stát], bylo pro žalobce procesně obtížné prokazovat skutečnosti významné pro doložení svého nároku. Žalobce v řízení postupoval aktivně, na poučení soudu vždy řádně reagoval, naopak žalovaná byla nečinná, na výzvy soudu ke sdělení a doložení potřebných skutečností nereagovala. Z postoje žalované bylo zřejmé, že svou pasivitou hodlá žalobci zabránit, resp. ztížit jeho procesní pozici v tomto pracovněprávním sporu. Byť tedy v konečném důsledku žalobce uspěl jenom s menší částí svého původního nároku, bylo by nespravedlivým, aby musel žalované hradit náklady řízení. Právo na náhradu nákladů řízení bylo proto žalované odepřeno.

22. Zamítavý výrok II. rozsudku nebyl napaden, zůstal proto nedotčen.

Poučení