30 Co 382/2021- 906

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Jany Knotkové a soudců Mgr. Zdeňka Váni a JUDr. Kateřiny Kodetové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [jméno] sídlem [adresa] o náhradu mzdy o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 16 C 342/2015-746, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku II. o věci samé a ve výrocích IV. a V. o nákladech státu potvrzuje.

II. Ve výroku III. o nákladech řízení se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že výše náhrady činí [částka], jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [jméno].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku [částka] s příslušenstvím (výrok I.) a zamítl žalobu ohledně částky [částka] s příslušenstvím (výrok II.). Dále soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce (výrok III.), žalobci uložil zaplatit České republice na náhradě nákladů státu [částka] a žalované pak na náhradě nákladů státu [částka] (výroky IV. a V.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce (po několikerém rozšíření žaloby a po částečném zpětvzetí žaloby a zastavení řízení v příslušné části) domáhal zaplacení [částka] jako náhrady mzdy za období od [datum] do [datum]. Na náhradu mzdy měl žalobci vzniknout nárok poté, co byl se žalobcem neplatně rozvázán pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. g) zákoníku práce, a žalobce sdělil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání.

3. Žalovaná v řízení navrhovala zamítnutí žaloby a argumentovala především tím, že žalobce nebyl v předmětném období od [datum] do [datum] připraven, ochoten a schopen práci u žalované vykonávat, neboť žije a pracuje ve Švýcarsku. Výkon práva žalobce požadovat náhradu mzdy po dobu 6 let považovala žalovaná za nemravný a soudem by mu neměla být poskytnuta ochrana. Dále žalovaná namítala, že průměrný hodinový výdělek žalobce v rozhodném období odpovídá částce [částka], průměrný měsíční výdělek poté částce [částka], nikoliv žalobcem uváděné částce [částka].

4. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem o podané žalobě rozhodl tak, jak je shora uvedeno, tedy jí ohledně částky [částka] s příslušenstvím vyhověl a zamítl ji ohledně částky [částka] s příslušenstvím. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku zjistil, že žalovaná jako zaměstnavatel a žalobce jako zaměstnanec uzavřeli dne [datum] pracovní smlouvu, podáním ze dne [datum] vypověděla žalovaná pracovní poměr žalobce podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Žalobce se následně domáhal určení neplatnosti označené výpovědi z pracovního poměru, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24 C 89/2012-444, bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalované ze dne [datum], je neplatná. Uvedený rozsudek byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 62 Co 258/2018-513. Oba uvedené rozsudky poté nabyly právní moci dne [datum].

5. S ohledem na neplatnost výpovědi dané žalovanou žalobci vznikl žalobci dle § 69 odst. 1 zákoníku práce (ve znění platném ke dni podání výpovědi, tj. ke dni [datum]), nárok na náhradu mzdy ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli (žalované), že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Žalobce danou skutečnost žalované oznámil svým podáním ze dne [datum].

6. Po právní stránce soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil tak, že žalobci s ohledem na neplatné rozvázání pracovního poměru vznikl nárok na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce za období od [datum] do [datum], které je předmětem řízení. Soud prvního stupně neaplikoval moderační právo podle § 69 odst. 2 zákoníku práce, neboť vycházel z právní úpravy zákoníku práce účinné ke dni podání výpovědi, tj. k datu [datum]. Výši nároku žalobce na náhradu mzdy za žalované období soud prvního stupně vypočetl na částku [částka], ohledně této částky proto žalobě vyhověl, ve zbývající části žalobu zamítl.

7. Při výpočtu náhrady mzdy odkázal obvodní soud na ustanovení § 351 až 354 zákoníku práce. Výpočet odůvodnil tím, že ze založených výplatních pásek pro měsíce říjen 2011, listopad 2011 a prosinec 2011 (tzv. rozhodné období) a založeného mzdového listu za rok 2011 vyplývá, že v říjnu 2011 žalobce odpracoval pro žalovanou celkem 170 hodin (odpracovaných hodin 148 + přesčasových hodin 22), v listopadu 2011 celkem 64 hodin (odpracovaných hodin 64, žádné přesčasové hodiny) a v prosinci 2011 celkem 102 hodin (odpracovaných hodin 80 + přesčasových hodin 22), tj. celkem v období říjen 2011 až prosinec 2011 žalobce odpracoval 336 hodin. Výše hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v daném období ve svém součtu vyplývala ze založených výplatních pásek, přičemž tato hrubá mzda činila v říjnu 2011 částku [částka], v listopadu 2011 částku [částka] a v prosinci 2011 částku [částka], tj. celkem v období říjen 2011 až prosinec 2011 činil hrubý výdělek žalobce [částka]. Při výpočtu průměrného měsíčního výdělku dospěl soud k jeho výši v částce [částka] (hrubý výdělek žalobce [částka] děleno celkovým počtem odpracovaných hodin 336 = [částka] – tato částka je hodinovým hrubým výdělkem žalobce pro účely výpočtu náhrady mzdy; 415,55 x 40 hodin týdně x 4,348 průměrný počet týdnů v roce = 72. [částka], po zaokrouhlení [částka]). V období od září 2012 do [datum] tak činila žalobcova náhrada mzdy celkem [číslo] [částka] (75 měsíců po [částka] + poměrná část náhrady mzdy za 19 dnů měsíce prosinec 2018 v částce [částka], tj. 75 x [částka] = [částka] + [částka] = [částka]).

8. Soud prvního stupně dále odůvodnil způsob stanovení průměrného hodinového výpočtu žalobce za rozhodné období, vypořádal se v této souvislosti i se závěry znalkyně [jméno] [příjmení] v jejím znaleckém posudku ze dne [datum]. Ke sporným otázkám, jak přistoupit k položce„ pripl.nem.“ na výplatnici a k započítávání přesčasových hodin, uzavřel, že odpracované hodiny a hodiny za práci přesčas byly evidovány samostatně, tj. do evidované odpracované doby nebyly přesčasové hodiny zahrnuty a bylo třeba je k odpracovaným hodinám přičíst; dále ohledně položky„ pripl.nem.“ měl nalézací soud za prokázané, že se jednalo o položku v mzdovém listě označenou jako„ prémie“, která se do výpočtu průměrného výdělku nezahrnuje. Položka„ pripl.nem.“ (v mzdovém listě označená jako„ prémie“) představovala benefit poskytovaný zaměstnavatelem zaměstnancům jako zvláštní odměnu v případě, že byli nemocní, tj. položku, kterou nebylo možné do základu pro výpočet průměrného výdělku zahrnout.

9. O nákladech řízení pak soud prvního stupně rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř., zohlednil přitom jednotlivé fáze řízení; o nákladech státu bylo rozhodnuto podle poměru úspěchu účastníků, jak stanovuje § 148 odst. 1 o. s. ř.

10. Proti zamítavému výroku o věci samé II. a nákladovým výrokům III., IV. a V. rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Žalobce nesouhlasil se způsobem, kterým obvodní soud dospěl k výši náhrady mzdy za měsíc v částce [částka]. Soud zde vyšel z podkladů zpracovaných žalovanou, v nichž jsou ovšem detekovány zásadní nedostatky a chyby, jež neumožňují soudem zvoleným způsobem k náhradě mzdy dospět. Žalobce předložil soudu ohledně výše průměrného výdělku znalecký posudek zpracovaný znalkyní [jméno] [příjmení]. Ona v tomto posudku určila výši průměrného výdělku žalobce na částku [částka]. Při zpracování znaleckého posudku znalkyně vycházela z podkladů předložených jí žalovanou, a to z výplatních pásek, ale také ze mzdových listů. Tento svůj závěr pak nikterak nezměnila ani v dodatku ke znaleckému posudku, o jehož vyhotovení byla požádána soudem vzhledem k námitkám žalované. Znalkyně tedy zpracovala posudek na podkladě mzdových dokladů žalované a vzhledem ke svým dlouhodobým odborným znalostem z oboru mzdového účetnictví dospěla k částce [částka]. Tento závěr však soud prvního stupně v napadeném rozsudku nevzal v potaz. Soud prvního stupně taktéž nesprávně aproboval stav, kdy při výpočtu částky náhrady mzdy nesprávně zohlednil podklady, které zpracovala sama žalovaná, které ale vykazují závažné chyby. Z předložených mzdových dokladů není jasné, kolik přesčasových hodin žalobce odpracoval a jak jsou tyto hodiny žalovanou evidovány. Nebylo nikterak zohledněno, zda tyto odpracoval žalobce o víkendu, ve státní svátek či v jiné dny. Žalobce soudu doložil, že mzdové listy žalovaná nezpracovala správně, že byl nesprávný i výpočet příplatku za práci odvedenou žalobcem v den připadající na státní svátek. Nemohl být tak správný ani výpočet průměrného výdělku žalobce prezentovaný žalovanou. Soud prvního stupně učinil nesprávný závěr co do skutečnosti, zda byly přesčasové hodiny na mzdových podkladech evidovány tak, že v počtu odpracovaných hodin celkem jsou zahrnuty i hodiny práce přesčas či nikoliv a dále pak co do skutečnosti, zda v případě kolonky označené jako přípl. nem. se jednalo o úhradu nemocenské či o prémii. V tomto směru opět soud prvního stupně nesprávně vyšel z tvrzení žalované. Přesčasové hodiny žalovaná evidovala chybně, v rozporu s ustálenou mzdovou praxí. Ohledně evidence přesčasových hodin měl soud vyjít z výpovědi znalkyně, naopak výpověď svědka [příjmení], pracovníka společnosti, jež zpracovávala žalované mzdy, měl vyhodnotit jako tendenční a neměl z ní vycházet.

11. Dále pak soud prvního stupně nesprávně nezahrnul do výpočtu průměrného výdělku i položku přípl. nem., ačkoliv se jednalo o prémii a při výpočtu průměrného výdělku je ji nutno zohlednit. V daném případě žalobce poukázal na rozpor mezi výplatními páskami a mzdovým listem, když v pásce je tato částka vyplacená žalobci označena jako pripl. nem., v mzdovém listě je ovšem označena jako prémie. V tomto případě je nutné vycházet jedině ze mzdového listu, který má v porovnání s výplatnicí vyšší důkazní váhu, neboť se jedná o dokument, jenž je zpracováván v souladu se zákonem a sám o sobě by neměl být s dalším mzdovým dokladem v rozporu. Naopak výplatnice má evidenční charakter a slouží pro potřeby zaměstnance. Pro účely výpočtu průměrného výdělku je tedy směrodatný jedině mzdový list, který v daném případě označuje jasně vyplacenou částku [částka] jako prémii, tu je nutné zohlednit při výpočtu průměrného výdělku žalobce. Soud prvního stupně tedy nikterak nezohlednil, že žalovaná eviduje mzdy nesprávně, jednotlivé položky mzdy označuje chybně, a s ohledem na uvedené nelze jednoznačně dospět k částce průměrného výdělku žalobce, neboť tyto doklady takto nesprávně zpracované si každý, kdo průměrný výdělek počítá, interpretuje rozdílně. Soud prvního stupně měl zohlednit to, že žalobce jako zaměstnanec je slabší smluvní stranou ve vztahu k zaměstnavateli a v případě rozporů v mzdových podkladech měl zvolit výklad pro žalobce nejpříznivější. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná žalobci náhradu nákladů řízení včetně nákladů řízení odvolacího.

12. Žalovaná v písemné reakci na podané odvolání uvedla, že v případě předloženého znaleckého posudku sama znalkyně připustila, že v rámci odpracovaných hodin nemusí být evidovány odpracované přesčasové hodiny, záleží na konkrétním účetním systému. V řízení bylo prokázáno, že v účetním systému žalované nebyly v položce odpracovaných hodin evidované odpracované přesčasy, a to nejen předloženými výpočty, ale i stanoviskem [právnická osoba] a výslechem zástupce této společnosti. Pokud žalobce namítal nějaké další nesprávnosti ve výplatních páskách, měl žalobce případné nesprávnosti namítat v době, kdy mu byla mzda vyplacena. Ze mzdového listu za rok 2012 jednoznačně vyplynulo, že výše průměrného výdělku žalobce pro předmětné období činila [částka] (viz položka 40. PRUM. DOV v mzdovém listu z roku 2012). K argumentu žalobce ohledně použití § 18 zákoníku práce, a tedy výkladu nejpříznivějšího pro zaměstnance, je nutno upozornit, že dané ustanovení se vztahuje pouze k výkladu právních jednání. Mezi stranami však byly sporné skutkové okolnosti spočívající v tom, kolik bylo odpracováno hodin ve směnách a kolik přesčasových hodin (resp. zda v kolonce ODPR.HOD byly přesčasové hodiny evidovány, či nikoliv) a jakou povahu měla položka PRIPL. NEM. V daném případě se jednalo o skutkové otázky. Soud prvního stupně řádně provedl dokazování a došel ke správnému výpočtu průměrného výdělku. Bylo zejména prokázáno, že v rámci odpracovaných hodin na výplatních páskách nebyly zahrnuty odpracované přesčasové hodiny, dále bylo prokázáno, že položka PRIPL.NEM nevstupovala do výpočtu průměrného výdělku, jelikož se jednalo o příplatek k nemocenské. Byly tedy jednoznačně prokázány skutkové okolnosti, na základě kterých soud prvního stupně vypočetl výši průměrného výdělku, který žalobci náleží. Není však možné, aby např. na základě principu ochrany slabší strany – zaměstnance, jak dovozuje žalobce, bylo žalobci přiznáno více, než mu náleží. Žalovaná dále podrobně argumentovala ohledně správnosti určení počtu odpracovaných hodin. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud v napadených výrocích potvrdil rozsudek prvoinstančního soudu a žalované přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

13. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. v rozsahu napadených výroků napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a shledal, že odvolání žalobce není důvodné.

14. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich správná skutková zjištění a věc správně posoudil i po stránce právní. Rozsudek soudu prvního stupně, který je pečlivě odůvodněn, a to včetně solidní aplikace relevantní judikatury, tak mohl být dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci. Odvolací soud v této věci vychází již ze zjištění a navazujících právních úvah učiněných soudem prvního stupně, na něž pro jejich správnost v zájmu přehlednosti vlastního rozhodnutí odkazuje s následujícím upřesněním.

15. Podle § 69 odst. 1 zákoníku práce (ve znění [účinnost]) dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

16. Jak již bylo uvedeno, žalobce se v řízení domáhal zaplacení [částka] jako náhrady mzdy za období od [datum] do [datum]. Nárok na náhradu mzdy žalobci vznikl poté, co s ním byl neplatně rozvázán pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. g) zákoníku práce, a žalobce sdělil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání. Soud z valné části žalobě jako důvodné vyhověl, zamítavý výrok pak koreluje se způsobem, jakým byl v řízení vypočten žalobcův průměrný výdělek za rozhodné období (poslední kalendářní období roku 2011), právě způsob stanovení průměrného výdělku je jádrem odvolací argumentace žalobce.

17. Náhrada mzdy náleží zaměstnanci v případě, že bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti právního jednání, kterým byl rozvázán pracovní poměr, ode dne, kdy bylo zaměstnavateli doručeno písemné oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, a zaměstnavatel mu neumožní pokračovat v práci. Náhrada mzdy má povahu ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele přidělovat mu práci podle pracovní smlouvy. V posuzované věci zůstala spornou otázkou toliko výše této náhrady. Pro výpočet náhrady mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru je rozhodný průměrný výdělek zjištěný za kalendářní čtvrtletí předcházející vzniku nároku zaměstnance na náhradu mzdy bez ohledu na to, za které konkrétní (pozdější) období zaměstnanec nárok, případně část nároku, na náhradu mzdy uplatnil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 991/2001).

18. Průměrný výdělek se zjišťuje za tzv. rozhodné období z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci v tomto období k výplatě a z doby, kterou zaměstnanec v tomto období odpracoval. Rozhodným obdobím je, až na stanovené výjimky, kalendářní čtvrtletí předcházející měsíci, ve které se průměrný výdělek zjišťuje. Mzdou zúčtovanou v rozhodném období k výplatě se rozumí hrubá mzda, na kterou zaměstnanci v rozhodném období vzniklo právo, a kterou zaměstnavatel zaměstnanci za toto období zúčtoval k výplatě, bez ohledu na to, zda termín poslední výplaty v rozhodném období připadl již na první měsíc dalšího kalendářního čtvrtletí.

19. Odvolací soud v této souvislosti zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1293/2010) průměrný výdělek a způsob jeho zjišťování je právní kategorií, jejíž obsah je určován právním předpisem. Otázka správné výše průměrného výdělku je tedy především otázkou právní a její vyřešení v právních otázkách nelze přesouvat na znalce. Proto soud prvního stupně postupoval správně, pokud oslyšel návrh žalobce na vypracování revizního znaleckého posudku ke stanovení průměrného výdělku žalobce.

20. Pro správné zjištění průměrného výdělku je nezbytné rozlišovat mezi mzdou a jinými plněními poskytovanými zaměstnanci v souvislosti s pracovním poměrem. Při určení, které částky vyplacené zaměstnanci v rozhodném období jsou mzdou nebo platem se vychází z definice mzdy v § 109 odst. 2 zákoníku práce. Do průměrného výdělku se proto nezahrnou například náhrady mzdy, cestovní náhrady, odstupné, odměna za pracovní pohotovost, nebo věrnostní odměny podle § 224 odst. 2 zákoníku práce. Výklad právní otázky, jaké plnění se považuje za mzdu, byl v rozhodovací praxi dovolacího soudu podán ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, účinném do 31. 12. 2006. Podle tohoto výkladu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněný pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 21 Cdo 2107/2005, uveřejněný pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007) základním pojmovým znakem mzdy je, že přísluší za vykonanou práci; není přitom rozhodující, zda je poskytována v penězích nebo jako naturální mzda za podmínek uvedených v ustanovení § 13 zákona o mzdě. Vedle základní mzdy (měsíční, hodinové či podílové) je třeba za mzdu považovat i její ostatní složky (např. příplatky, odměny, prémie apod.), byly-li poskytnuty zaměstnanci za práci. Jestliže ovšem poskytnuté hmotné plnění nemá žádnou vazbu na vykonanou práci (např. na odvedený výkon, odpracovanou dobu apod.) a zhodnocuje jiné faktory (např. pouhou existenci pracovního poměru), nejedná se o mzdu.

21. Z právní úpravy, podle které průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období (§ 353 odst. 1 zákoníku práce) a za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat (§ 353 odst. 2 zákoníku práce), potom nepochybně vyplývá, že je nezbytné rozlišovat mezi mzdou a jinými plněními poskytovanými zaměstnanci v souvislosti s pracovním poměrem, a do průměrného výdělku se proto nezahrnou například náhrady mzdy nebo platu, odměna za pracovní pohotovost, odměny poskytované v souvislosti s péčí o zaměstnance podle § 224 odst. 2 zák. práce, cestovní náhrady, odstupné, různá plnění věrnostní nebo stabilizační povahy, náhrada škody způsobené zaměstnanci, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo obligací nebo příspěvky z fondu kulturních a sociálních potřeb (srov. též: [příjmení], Eva. § 353 (Zjišťování průměrného výdělku). In: [jméno], [obec], [příjmení], [jméno] a kol. Zákoník práce. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. [číslo]).

22. Pokud soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že položka„ prip.nem.“ představuje benefit poskytovaný zaměstnavatelem zaměstnancům jako zvláštní odměnu v případě, že byli v pracovní neschopnosti z důvodu nemoci, a proto není možné tuto položku do základu pro výpočet průměrného výdělku zahrnut, lze tento jeho závěr aprobovat jako správný. Nalézací soud přitom vycházel z výplatnic žalobce, ze stanoviska společnosti zpracovávající mzdovou agendu žalované a z výpovědi svědka [příjmení]. Provedené důkazy hodnotil soud prvního stupně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, proto je nutné odmítnout odvolací argumentaci žalobce přikládající některému z provedených důkazů (mzdový list) vyšší důkazní hodnotu. Soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Soud prvního stupně uvedeným způsobem postupoval, nelze mu tak vytknout žádné pochybení při hodnocení důkazů, není proto možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (v daném případě namítat, že z provedených důkazů vyplývá, že položka„ pripl.nem.“ představuje prémie a že odpracované hodiny a hodiny za práci přesčas nejsou evidovány samostatně). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených aspektů ve smyslu § 132 o. s. ř. nelze odvoláním úspěšně napadnout.

23. V této souvislosti odvolací soud podotýká, že i žalobcem v řízení protěžované závěry znalkyně [příjmení] připouštějí, že v rámci odpracovaných hodin nemusejí být evidovány odpracované přesčasové hodiny, záleží na konkrétním účetním systému. I znalkyně [příjmení] v dodatku svého znaleckého posudku dochází k alternativnímu výpočtu průměrného výdělku žalobce. Pokud bylo v řízení prokázáno, že v účetním systému žalované nebyly v položce odpracovaných hodin evidované odpracované přesčasy, a odpracované hodiny a hodiny za práci přesčas byly evidovány samostatně, nelze tomuto závěru nalézacího soudu úspěšně oponovat.

24. Průměrný výdělek se zjišťuje za tzv. rozhodné období z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci v tomto období k výplatě a z doby, kterou zaměstnanec v tomto období odpracoval. Mzdou zúčtovanou v rozhodném období k výplatě se rozumí hrubá mzda, na které zaměstnanci v rozhodném období vzniklo právo, a které zaměstnavatel zaměstnanci za toto období zúčtoval k výplatě. S ohledem na právní úpravu obsaženou v § 351 a násl. zákoníku práce je zřejmé, že průměrný výdělek a způsob jeho zjišťování je právní kategorií, jejíž obsah je určován právním předpisem. Pro stanovení průměrného výdělku mají význam tři základní skutečnosti - rozhodné období, hrubá mzda zúčtovaná zaměstnanci k výplatě v rozhodném období, a odpracovaná doba v rozhodném období. Základem pro výpočet průměrného výdělku je tedy v posuzované věci mzda, která byla žalobci zúčtována v rozhodném období - v kalendářním čtvrtletí předcházejícím vzniku nároku na náhradu mzdy (tj. doba od [datum] do [datum]). Pokud žalobce v podaném odvolání polemizoval se správností zúčtované mzdy k výplatě s ohledem na jiný rozsah vykonané přesčasové práce, je nutno zdůraznit, že žalobce k dotazu odvolacího soudu uvedl, že se žádného mzdového nároku z tohoto titulu v jiném řízení nedomáhal. Stěží tak může po mnoha letech reklamovat nesprávnost zúčtované mzdy, ale i kdyby to možné bylo, byl by žalobce povinován konkrétně tvrdit, jakou další přesčasovou práci vykonal, jak měla být tato práce honorována a jakým způsobem by se měla odrazit do výpočtu průměrného výdělku žalobce, tomu by pak bylo nutno přizpůsobit žalobní tvrzení i žádání. Žalobce tak v průběhu řízení před soudem prvního stupně neučinil (zejména po poučení o koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř.), k obecným tvrzením obsaženým v žalobě nenavrhl žádný důkaz a sám při stanovení svého průměrného výdělku vycházel z výplatnic a mzdových listů, které byly podkladem pro zúčtování mzdy žalobce k výplatě. Stejně tak postupovala i znalkyně [příjmení], jejíchž závěrů se žalobce v řízení opakovaně dovolával. Soud prvního stupně tak nepochybil, pokud při stanovení průměrného výdělku vycházel ze zúčtované mzdy zaměstnance. Správně pak stanovil výši průměrného měsíčního výdělku žalobce na [částka].

25. Mezi účastníky byly sporné skutkové okolnosti týkající se evidence přesčasových hodin a povahy položky„ pripl.nem.“, nejednalo se tak o výklad právního jednání, kde by byl prostor pro aplikaci § 18 zákoníku práce, jak namítal žalobce v podaném odvolání.

26. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek v zamítavém výroku II. o věci samé jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o nákladech státu, který odpovídá § 148 odst. 1 o. s. ř.

27. Odvolací soud dále přezkoumal napadený výrok III. rozsudku o nákladech řízení a shledal, že soud prvního stupně správně postupoval podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a přiznal právo na náhradu nákladů řízení žalobci, který byl v řízení z větší části úspěšný. Soud prvního stupně pochybil pouze při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu v páté fázi řízení, kdy bez ohledu na částečné zpětvzetí žaloby měl dojít ke stejnému procentuálnímu vyčíslení úspěchu a neúspěchu v řízení v rozsahu 68 % (neboť na řízení je nutno nahlížet jako na jeden celek), čemuž v této fázi řízení odpovídá náhrada nákladů ve výši [částka], nikoliv nesprávně uvedená výše [částka]. Jednalo se však pouze o dílčí pochybení soudu prvního stupně, v ostatním lze odkázat na správné aritmetické výpočty pod bodem 24 napadeného rozsudku, které jsou v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. a s vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Žalobci tak vzniklo právo na náhradu nákladů řízení ve výši [částka] Odvolací soud proto postupem podle § 220 o. s. ř. změnil napadený rozsudek ve výroku III. o náhradě nákladů řízení tak, že jej změnil, pokud jde o výši těchto nákladů, a jinak jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

28. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná. Náklady žalované v odvolacím řízení činí celkem [částka] a sestávají z odměny advokáta ve výši [částka] podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (tarifní hodnota [částka]), za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalobce a účast na jednání odvolacího soudu), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši [částka] podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za 2 úkony po [částka] a z náhrady za 21% DPH z částky [částka] ve výši [částka]. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud určil podle § 160 o. s. ř.

29. Odvoláním nedotčený výrok I. rozsudku nabyl samostatně právní moci podle § 206 odst. 2 o. s. ř.