30 Co 390/2021- 240

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Jany Knotkové a soudců Mgr. Zdeňka Váni a JUDr. Kateřiny Kodetové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 32 C 201/2020-195, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje s tím, že náhrada nákladů řízení žalované je splatná k rukám právního zástupce žalované.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení [částka] s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení [částka] (výrok II.).

2. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení [částka] s příslušenstvím s odůvodněním, že na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] vykonával pro žalovanou práci na pozici sales manager. Dne [datum] mu byla doručena výpověď pro nadbytečnost podle § 52 písm. c) zákoníku práce s tím, že na straně žalované existují překážky, které jí neumožňují po dobu výpovědní doby přidělovat žalobci práci. Dvouměsíční výpovědní doba skončila [datum]. Žalobci přesto nebylo uhrazeno ničeho na náhradě mzdy ve výši [částka] za období červen 2020, na náhradě mzdy ve výši [částka] za období červenec 2020, a ani na odstupném ve výši dvojnásobku jeho průměrného výdělku, když jeho pracovní poměr u žalované trval více než jeden rok a méně než dva roky, tedy ve výši [částka]. Žalovaná ani přes opakované výzvy k plnění žalobci ničeho neuhradila.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Argumentovala tím, že úmyslem obou stran bylo od počátku angažovat žalobce jako jednatele žalované, nicméně po četných jednáních uzavřely strany za účelem vzájemného otestování dočasně pracovní smlouvu ze dne [datum], na jejímž základě vykonával žalobce práci na pozici manažer obchodu. S účinností od [datum] byl žalobce se svým předchozím souhlasem zvolen do funkce jednatele a uzavřel se žalovanou smlouvu o výkonu funkce, na jejímž základě vykonával činnost jednatele. Tato smlouva je v podstatných bodech kopií pracovní smlouvy, přičemž v jejím článku 8.6. je uvedeno, že tato smlouva nahrazuje veškeré předchozí smlouvy a dohody uzavřené mezi stranami písemně nebo ústně. V souladu s tímto článkem tak došlo k ukončení pracovní smlouvy. Nicméně i kdyby toto ujednáno nebylo, došlo by k zániku pracovního poměru žalobce ke dni předcházejícímu dni zvolení do funkce jednatele konkludentně, jak dovodila judikatura. Jelikož pracovní poměr žalobce skončil ke dni [datum], nemohl mu vzniknout nárok na náhradu mzdy za měsíce červen a červenec 2020 a ani nárok na odstupné.

4. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku učinil závěr o skutkovém stavu, že v průběhu ledna 2019 se účastníci dohodli na základních podmínkách výkonu funkce jednatele žalobcem u žalované. Tyto podmínky vtělili do pracovní smlouvy ze dne [datum], kterou uzavřeli na dobu určitou šesti měsíců s vědomím, že bude nahrazena smlouvou o výkonu funkce jednatele. Dne [datum] se žalobce stal jednatelem žalované. Pracovní smlouva i smlouva o výkonu funkce v podstatných bodech obsahovaly obdobou úpravu mzdy resp. odměny, které byly stanoveny ve stejné výši, stejný byl rozsah dovolené i úprava konkurenční doložky. Na základě smlouvy o výkonu funkce jednatele pak žalobce působil u žalované až do [datum], kdy obdržel výpověď z pracovního poměru založeného smlouvu ze dne [datum] s tím, že tato byla dávána pouze z opatrnosti a právní jistoty, když žalovaná měla za to, že pracovní poměr skončil již ke dni [datum].

5. Po právní stránce soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle příslušných ustanovení zákoníku práce (§ 33 odst. 1, § 67 odst. 1) a občanského zákoníku (§ 555 odst. 1, § 556 odst. 1). Nejprve se zabýval vůlí účastníků v okamžiku kontraktace jednotlivých smluv v tom ohledu, zda chtěli vztah upravit jednou smlouvou v jediném režimu či měli úmysl, aby určitá činnost byla vykonávána na základě smlouvy podřízené režimu zákoníku práce a jiná v režimu občanského zákoníku (smlouvy o výkonu funkce). Takový úmysl stran nemusí být vždy ve smlouvě výslovně vyjádřen, přesto však z jednotlivých ustanovení, jejich celku a okolností případu může vyplývat. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl jednajícího, právní úprava dává jednajícímu v projevu vůle takový úmysl, jaký by mu přisuzovala osoba v postavení druhé strany.

6. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů, a to emailové komunikace před uzavřením předmětných smluv a především z obsahově obdobných ujednání jak v pracovní smlouvě, tak ve smlouvě o výkonu funkce (zejména pokud jde o výši odměny, nároku na dovolenou a zákazu konkurence) dospěl k závěru, že vůle stran od počátku směřovala k existenci jediného vztahu, tedy k nahrazení vztahu založeného pracovní smlouvou vztahem ze smlouvy o výkonu funkce. V řízení bylo prokázáno, že účastníci neměli v úmyslu založit dva vedle sebe existující vztahy, což se odrazilo i v článku 8.6. smlouvy o výkonu funkce jednatele, ve kterém byl tento úmysl deklarován slovy, že„ tato smlouva představuje úplnou dohodu stran o právech udělených touto smlouvou a povinnostech, které z této smlouvy vyplývají. Tato smlouva nahradí po nabytí účinnosti všechny dosavadní ústně nebo písemně uzavřené smlouvy nebo dohody“.

7. Obvodní soud se neztotožnil s argumentem žalobce, že na pokračování pracovního poměru ukazuje skutečnost, že i po [datum] mu byla vyplácena čistá mzda, tedy po odečtu odvodů na sociální a zdravotní pojištění a zálohy na daň z příjmu, neboť i příjmy za práci jednatelů s. r. o. jsou příjmem ze závislé činnosti podle § 6 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, tedy jednatel se považuje za zaměstnance ve smyslu citovaného zákona a s. r. o. za zaměstnavatele. Žalobce se navíc začal domáhat vyplacení odměny za výkon funkce jednatele společnosti až po několika měsících od jejího vzniku a nikoliv ihned po prvním výplatním termínu resp. po výplatním termínu za měsíc duben, kdy muselo být nejpozději zřejmé, že obdržel v jeho očích pouze polovinu očekávaných příjmů a nikoli vyčkávat uplynutí doby, na kterou byl původně pracovní poměr sjednán, tak aby se uplatnila zákonná fikce sjednání na dobu neurčitou.

8. Soud prvního stupně dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 27 Cdo 3443/2018, ve kterém se dovolací soud zabýval otázkou možného souběhu funkcí jednatele a zaměstnance, resp. podmínkami takového souběhu. Přestane-li vedoucí zaměstnanec po dohodě se svým zaměstnavatelem vykonávat práci podle pracovní smlouvy ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, podle uzavřené pracovní smlouvy, a začne-li vykonávat tytéž činnosti (jež dosud vykonával podle pracovní smlouvy) z titulu výkonu funkce člena statutárního orgánu zaměstnavatele, pak neuzavřou-li strany jinou dohodu – je na místě vycházet z toho, že se (konkludentně) dohodly na ukončení pracovního poměru. Činnost, kterou člen statutárního orgánu vykonává z titulu výkonu funkce člena tohoto orgánu (protože spadá do náplně této funkce), nemůže tento člen vykonávat současně jako závislou práci ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce.

9. Žalobce neprokázal, že pracovní činnosti, které vykonával v rámci poměru založeného pracovní smlouvou ze dne [datum] a které vykonával na základě smlouvy o výkonu funkce jednatele, byly rozdílné a nijak se nepřekrývaly. Všechny činnosti, které žalobce vykonával na základě pracovní smlouvy, byly tzv. řídícími činnostmi, které spadají pod obchodní vedení společnosti, jež přísluší jednateli [příjmení] vedení není zákonem výslovně definováno, nicméně rozumí se jím organizování a řízení podnikatelské činnosti společnosti, včetně rozhodování o jejích podnikatelských záměrech. Ke shodnému závěru dospěl i Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 73 Cm 66/2020.

10. Obvodní soud uzavřel, že pracovní poměr založený smlouvou ze dne [datum] skončil konkludentní dohodou ke dni předcházejícímu vzniku funkce jednatele tedy k [datum]. Jelikož pracovní poměr v měsíci červnu a červenci 2020 již netrval, nemohl žalobci vzniknout nárok na mzdu za práci vykonanou na jeho podkladě. Nalézací soud ještě doplnil, že tentýž pracovní poměr nemůže dvakrát po sobě účinně skončit. Proto výpověď daná žalobci žalovanou dne [datum] nevyvolala právní následky v podobě skončení pracovního poměru a ani v podobě vzniku nároku na odstupné, jak se jej žalobce domáhal, neboť pracovní poměr, který na jejím základě měl skončit, skončil již ke dni [datum]. Žalobu proto soud prvního stupně jako nedůvodnou zamítl a úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř.

11. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Namítal v něm, že soud prvního stupně neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem, podstatným pro posouzení věci. Obvodní soud neprovedl celou řadu žalobcem navržených důkazů a odhlédl od své povinnosti, stanovené mu § 556 odst. 2 o. z., že při výkladu projevu vůle musí přihlédnout i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle jednajícího, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem. Na uvedené soud prvního stupně rezignoval a vůli stran vykládal toliko textací smluv. Výkladové pravidlo o tom, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají, soud prvního stupně vůbec nezmínil.

12. V projednávané věci ani jedna ze stran nikdy neprojevila ani konkludentní vůli ukončit pracovní smlouvu ze dne [datum], dokonce ani jedna ze stran neměla žádné pochybnosti o tom, že pracovní smlouva nadále trvá i po [datum]. Důkazem toho, že žalovaná měla vůli a vědomí o pokračování pracovněprávního vztahu, je to, že žalovaná i po [datum] hradila žalobci mzdu, sjednanou dle pracovní smlouvy ze dne [datum]. To vyplývá jednak z předložených výplatních, resp. mzdových listů, zejména pak z žalovanou předložených výpisů z účtů, kterými prokazovala výši finančního plnění, které poskytovala žalobci.

13. Žalovaná předložila žalobci dne [datum] návrh dohody o rozvázání pracovního poměru, kdy žalobce uvedenou dohodu odmítl a výslovně tím dal najevo svou vůli v pracovněprávním vztahu se žalovanou pokračovat. Uvedená listina prokazuje, že si žalovaná k uvedenému datu byla vědoma existence a trvání pracovní smlouvy. Neexistuje žádný racionální důvod, proč by žalovaná předkládala žalobci uvedený návrh, kdyby měla za to, že pracovní smlouva skutečně zanikla.

14. Dne [datum] obdržel žalobce od zástupce [právnická osoba] Versicherung Aktiengesellschaft pana [jméno] [příjmení] email, obsahující tyto návrhy dokumentů: návrh dohody o narovnání; návrh pracovní smlouvy mezi žalobcem a [právnická osoba] Versicherung Aktiengesellschaft; návrh dohody o výkonu jednatele mezi žalobcem a žalovanou; návrh dohody o výkonu jednatele mezi žalobcem a obchodní společností [právnická osoba] v likvidaci. Uzavřením navrhovaných dohod chtěla [právnická osoba] Versicherung AG narovnat vztahy mezi žalobcem a žalovanou. Žalobce marně navrhoval, aby soud vyslechl [jméno] [příjmení], který byl v rozhodném období předsedou představenstva [právnická osoba] Versicherung Aktiengesellschaft. Dohodu stran měla v úmyslu i žalovaná, o čemž vypovídají návrhy dokumentů předkládaných žalobci zástupcem [právnická osoba] Versicherung [příjmení] [jméno] [příjmení].

15. Žalobce dále namítal, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku totožnosti činností, které žalobce vykonával dle pracovní smlouvy a dle smlouvy o výkonu funkce jednatele. Obvodní soud uvedl, že činnosti vykonávané žalobcem na základě pracovní smlouvy, jsou tzv. řídícími činnostmi, které spadají pod obchodní vedení společnosti, jež přísluší jednateli. Uvedl přitom, že obchodní vedení není zákonem výslovně definováno, nicméně rozumí se jím organizování a řízení podnikatelské činnosti společnosti, včetně rozhodování o jejích podnikatelských záměrech. Žalobce považoval takové odůvodnění ze strany soudu prvního stupně za nedostatečné. Činnosti, vykonávané žalobcem pro žalovanou dle pracovní smlouvy, nelze v žádném případě podřadit pod činnosti člena statutárního orgánu obchodní korporace, tj. v posuzovaném případě do činnosti jednatele žalované. Rozsah činností, které měl žalobce vykonávat dle pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobce a žalovanou dne [datum] je zcela odlišný od činností, které měl žalobce vykonávat dle smlouvy o výkonu funkce jednatele ze dne [datum] a tyto činnosti se nepřekrývaly ani v jediné věci.

16. Soud prvního stupně opakovaně odkázal při svém rozhodnutí na právní názor uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 27 Cdo 3443/2018. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vyložil, že přestane-li vedoucí zaměstnanec po dohodě se svým zaměstnavatelem vykonávat práci podle pracovní smlouvy ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, podle uzavřené pracovní smlouvy, a začne-li vykonávat tytéž činnosti (jež dosud vykonával podle pracovní smlouvy) z titulu výkonu funkce člena statutárního orgánu zaměstnavatele, pak neuzavřou-li strany jinou dohodu je na místě vycházet z toho, že se (konkludentně) dohodly na ukončení pracovního poměru. Činnost, kterou člen statutárního orgánu vykonává z titulu výkonu funkce člena tohoto orgánu (protože spadá do náplně této funkce), nemůže tento člen vykonávat současně jako závislou práci ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce. Žalobce však nezačal vykonávat tytéž činnosti (jež dosud vykonával podle pracovní smlouvy) z titulu výkonu funkce člena statutárního orgánu zaměstnavatele. Ani činnost, kterou žalobce vykonával z titulu výkonu funkce jednatele, nevykonával současně jako závislou práci ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce. Soud prvního stupně pracoval s neurčitým pojmem„ obchodní vedení společnosti“ a odhlížel od toho, že účastníci definovali rozsah činností, které má žalobce jako statutární orgán vykonávat, ve smlouvě o výkonu jednatele, a tyto se nekryly s činnostmi, které vykonával žalobce dle pracovní smlouvy.

17. V posuzované věci žádná ze stran neprojevila ani konkludentní vůli ukončit pracovní smlouvu ze dne [datum], dokonce žádná ze stran neměla pochybnosti o tom, že pracovní smlouva nadále trvá i po [datum], což účelově žalovaná zpochybňuje. Žalobce nesouhlasil ani s hodnocením ustanovení článku 8.6. smlouvy o výkonu funkce jednatele. Uvedené ujednání se týká výlučně práv udělených touto smlouvou a povinností, které z této smlouvy vyplývají.

18. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s příslušenstvím, případně aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

19. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

20. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování o účastníky navržené listiny. Poté dospěl k závěru, že žalobcovo odvolání není důvodné.

21. Dne [datum] obdržel žalobce od zástupce [právnická osoba] Versicherung AG email obsahující návrh dohody o narovnání, návrh pracovní smlouvy mezi žalobcem a [právnická osoba] Versicherung Aktiengesellschaft, návrh dohody o výkonu jednatele mezi žalobcem a žalovanou a návrh dohody o výkonu jednatele mezi žalobcem a obchodní společností [právnická osoba] v likvidaci. Bylo zjištěno, že k uzavření smluv nedošlo. Z dohody o narovnání bylo zjištěno, že dle její preambule mělo dojít k narovnání sporných práv a povinností mezi účastníky, neboť žalovaná měla za to, že pracovní poměr založený pracovní smlouvou zanikl k datu [datum], kdy byl žalobce zvolen do funkce jednatele žalované, žalobce měl naopak za to, že pracovní poměr založený pracovní smlouvou trval i po datu volby, a to až do [datum]. Mezi účastníky nedošlo ani k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru datované dnem [datum], když z jejího návrhu bylo zjištěno, že se účastníci měli dohodnout na rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni [datum].

22. Z čestného prohlášení jednatele žalované [jméno] [příjmení] ze dne [datum] bylo zjištěno, že jediným úmyslem žalované bylo, aby se žalobce stal jednatelem [právnická osoba] – prodej pojištění s. r. o. a v této funkci vedl prodej produktů [právnická osoba] v České republice. Kvůli otestování vzájemné spolupráce uzavřeli nejdříve účastníci dne [datum] pracovní smlouvu, která byla nahrazena smlouvou o výkonu funkce ze dne [datum]. Žalovaná nikdy nezamýšlela zaměstnávat žalobce souběžně na základě pracovní smlouvy a na základě smlouvy o výkonu funkce. Totéž bylo zjištěno z čestného prohlášení [jméno] [příjmení], předsedy představenstva Merkur International Holding AG, ze dne [datum].

23. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich správná skutková zjištění a věc v zásadě správně posoudil i po stránce právní. Rozsudek soudu prvního stupně tak mohl být dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci. Odvolací soud v této věci vychází již ze zjištění a navazujících právních úvah učiněných soudem prvního stupně, na něž pro jejich správnost v zájmu přehlednosti vlastního rozhodnutí odkazuje s následujícím upřesněním.

24. Pokud žalobce v podaném odvolání namítal neprovedení jím navržených důkazů ohledně výkladu projevu vůle účastníků, tak tuto případnou vadu odvolací soud napravil tím, že žalobcem provedené důkazy provedl. Výslech svědka [jméno] [příjmení], který byl v rozhodném období předsedou představenstva [právnická osoba] Versicherung Aktiengesellschaft, považoval odvolací soud za nadbytečný, neboť jeho výslechem měly být zjištěny skutečnosti prokázané již jinými důkazy (viz bod 21 tohoto rozsudku). Se žalobcem lze souhlasit, že podle § 556 odst. 2 o. z. se při výkladu projevu vůle přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. V tomto ustanovení je uvedeno několik nástrojů, které mají napomoci náležitému vyložení prohlášení vůle. Je tak možné zjišťovat to, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Jinak řečeno, jak poté, co nastaly účinky smlouvy, se strany chovaly, přičemž se zřejmě předpokládá, že se mají chovat v souladu s právě uzavřenou smlouvou. V posuzované věci měla žalovaná za to, že pracovní poměr založený pracovní smlouvou zanikl k datu [datum], kdy byl žalobce zvolen do funkce jednatele žalované, žalobce měl naopak za to, že pracovní poměr založený pracovní smlouvou trval i po datu volby. Žalobcem předložené (a obvodním soudem opominuté) listiny nemají potenciál tuto vůli stran jednoznačně rozklíčovat, neboť dle názoru odvolacího soudu dokládají pouze to, že si účastníci byli vědomi existence sporu a snažili se (byť bezúspěšně) určitým způsobem narovnat sporná práva a povinnosti.

25. Dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že vůle účastníků od počátku směřovala k existenci jediného vztahu, tedy k nahrazení vztahu založeného pracovní smlouvou vztahem ze smlouvy o výkonu funkce, lze tento závěr aprobovat jako správný. Tento závěr vyplynul i z komunikace stran před podpisem smluvní dokumentace a dokládá jej i ta skutečnost, že pracovní smlouva a smlouva o výkonu funkce se v podstatných parametrech zcela překrývaly (např. pokud jde o výši odměny, nároku na dovolenou, zákazu konkurence), jak si správně povšiml nalézací soud. [příjmení] je zejména to, že účastníci tuto vůli vyjádřili explicitně v článku 8.6. smlouvy o výkonu funkce, kde si písemně zakotvili ujednání, podle něhož smlouva o výkonu funkce nahradila všechny dosavadní ústně nebo písemně uzavřené smlouvy a dohody. Jak k dotazu u jednání před odvolacím soudem potvrdil žalobce, žádná jiná smlouva než pracovní smlouva ze dne [datum] mezi účastníky uzavřena nebyla a žádná jiná smlouva než tato pracovní smlouva tak uzavřením smlouvy o výkonu funkce nahrazena být nemohla. Dle odvolacího soudu tak vůle účastníků směřovala jednoznačně k tomu, že smlouvou o výkonu funkce jednatele ze dne [datum] je skončen pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne [datum]. Na smlouvu o výkonu funkce ze dne [datum] je tak možno nahlížet jako na dohodu, kterou byl v souladu s § 48 odst. 1 písm. a) zákoníku práce rozvázán pracovní poměr založený smlouvou ze dne [datum]. Žalobci pak logicky nemůže náležet náhrada mzdy podle § 208 zákoníku práce za období června a července 2020 a ani odstupné podle § 67 odst. 1 zákoníku práce.

26. Odvolací soud považuje za správnou i úvahu nalézacího soudu o vyplácení odměny z titulu výkonu funkce jednatele, neboť tato odměna jednatele podléhá obecně zdanění jakožto příjem a podléhá i zdravotnímu a sociálnímu pojištění rovnocenně jako mzda zaměstnance. Konkrétně příjem jednatele, stejně jako zaměstnance, se zdaňuje podle § 6 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, jako příjem ze závislé činnosti, tj. daní se 15 % sazbou daně z příjmu, a odměna jednatele, stejně jako zaměstnance podléhá zdravotnímu (viz § 5 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění) a sociálnímu pojištění (viz § 3 odst. 1 písm. b) bod 14 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti). Pokud žalobce argumentoval tím, že povinné odvody nutně znamenaly vyplácení mzdy z pracovního poměru, je nutno tento argument odmítnout jako nesprávný. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že žalovaná vyplácela žalobci jednu odměnu. Stěží si lze představit, že pokud by žalobci měly náležet dvě odměny ve výši [částka] měsíčně, jak žalobce uvažuje, že by se jejich zaplacení již za měsíc duben 2019 na žalované nedomáhal.

27. Navíc i kdyby smlouva o výkonu funkce neobsahovala ujednání zakotvené v článku 8.6., nelze opomenout, že podle judikatury dovolacího soudu by pracovní poměr žalobce konkludentně zanikl nejpozději ke dni bezprostředně předcházejícímu dni zvolení do funkce jednatele Nejvyšší soud totiž v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 27 Cdo 3443/2018, uvedl, že„ přestane-li vedoucí zaměstnanec po dohodě se svým zaměstnavatelem vykonávat práci podle pracovní smlouvy ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, podle uzavřené pracovní smlouvy, a začne-li vykonávat tytéž činnosti (jež dosud vykonával podle pracovní smlouvy) z titulu výkonu funkce člena statutárního orgánu zaměstnavatele, pak – neuzavřou-li strany jinou dohodu – je na místě vycházet z toho, že se (konkludentně) dohodly na ukončení pracovního poměru. Činnost, kterou člen statutárního orgánu vykonává z titulu výkonu funkce člena tohoto orgánu (protože spadá do náplně této funkce), nemůže tento člen vykonávat současně jako závislou práci ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce“. Soud prvního stupně v této souvislosti považoval činnosti, které vykonával žalobce na základě pracovní smlouvy, za tzv. řídící činnosti, které spadají pod obchodní vedení společnosti, jež přísluší jednateli. V rámci pracovněprávního vztahu náleželo žalobci široké spektrum řídících činností uvnitř žalované (např. odpovědnost za strategický rozvoj prodejního oddělení a operativních obchodních činností, implementace systému řízení prodeje a z toho vyplývající kontrolní činnost, kontrola dodržování pracovních postupů a kontrola dodržování případných plánovaných cílů ze strany zprostředkovatelů, odpovědnost za dosažení a plnění stanovení prodejních cílů, zajištění bezproblémového chodu obchodního oddělení a rozšíření stávajícího pojistného kmene), jakož i navenek žalované (sledování trhu a srovnávání produktů, tvorba souvisejících výstupů, součinnost při vytváření marketingových a PR aktivit se zaměřením na podporu prodeje). Ve shodě s názorem soudu prvního stupně se jedná o činnosti, které lze podřadit pod činnost statutárního orgánu obchodní korporace, v posuzovaném případě pod činnost jednatele žalované (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 2831/2015). Při respektování principu harmonie soudních rozhodnutí (§ 13 o. z.) lze připomenout, že ke stejným závěrům dospěl i Městský soud v Praze v souvisejícím řízení (rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 73 Cm 66/2020-76).

28. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený zamítavý rozsudek jako věcně správný potvrdil, a to jak ve výroku I. o věci samé, tak ve výroku II. o nákladech účastníků (s upřesněním platebního místa), který odpovídá § 142 odst. 1 o. s. ř.

29. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná. Náklady žalované v odvolacím řízení činí celkem [částka] a sestávají z odměny advokáta ve výši [částka] podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 2 úkony právní služby po [částka] (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši [částka] podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za 2 úkony po [částka] a z náhrady za 21% DPH z částky [částka] ve výši [částka]. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud určil podle § 160 o. s. ř., platební místo bylo stanoveno v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř.