30 Co 510/2024 - 196

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové a soudců JUDr. Kateřiny Kodetové a Mgr. Zdeňka Váni ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. října 2024 č. j. 10 C 131/2023-143 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. o věci samé potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že výše náhrady činí 37.268 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.043 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta B].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že výpověď daná žalobci dopisem datovaným dne 31. 3. 2023 je neplatná (výrok I.), a současně uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 40.656 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce – jenž byl u žalované zaměstnán na pozici [název] na základě pracovní smlouvy ze dne 20. 10. 2022 – domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 3. 2023. Výpověď byla žalobci dána pro nadbytečnost s tím, že na základě rozhodnutí o organizační změně ze dne 30. 3. 2023 bylo zrušeno jeho pracovní místo – pozice [název] – a to z důvodu významného omezení tohoto segmentu poskytovaných služeb jakožto výsledku snížení poptávky po této službě ze strany zákazníků. Žalobce s výpovědí nesouhlasil a namítal, že pravým účelem vydané organizační změny bylo pouze ukončení jeho pracovního poměru u žalované, přičemž odkazovaná organizační změna se u žalované ve skutečnosti nikdy neuskutečnila a nenastala. K tomu dále uvedl, že krátce před tím, než od žalované obdržel výpověď, byl v rámci skupiny [název], jejímž členem je i žalovaná, přijat nový zaměstnanec na pozici [název], což nenasvědčuje tomu, že by mělo docházet ke snížení poptávky po této službě ze strany zákazníků. Žalovaná navíc poté, co přijala rozhodnutí o uvedené organizační změně, poptávala na svých internetových stránkách zaměstnance na pozice [název 2] a [název 2], pro které by byl žalobce s ohledem na svoji kvalifikaci vhodným kandidátem, kdy navíc pracovní náplň těchto nabízených pozic se s pracovní náplní pozice žalobce v zásadě překrývá. Převedení na jinou pracovní pozici však žalovaná žalobci před předáním výpovědi nenabídla.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že výpověď byla žalobci dána platně. Uvedla, že z důvodu zvýšení efektivnosti práce přijala dne 30. 3. 2023 rozhodnutí o organizační změně, na jehož základě byla zrušena jedna pozice [název]. Vzhledem k tomu, že tuto pozici u žalované zastával pouze žalobce, stal se tak v důsledku uvedené organizační změny nadbytečným, neboť z hlediska věcné náplně již pro žalovanou nebyl jeho sjednaný druh práce nadále potřebný. Není pravdou, že by žalovaná po přijetí organizační změny poptávala nové zaměstnance se shodnou pracovní náplní jako byla pozice žalobce. Pozice [název 2] a [název 2] vypsala společnost [právnická osoba], nikoliv žalovaná. A navíc uvedené pozice nebyly shodné s pozicí [název] a žalobce také prokazatelně na tyto pozice nesplňoval požadavky, např. český jazyk, požadovaná délka zkušeností (8 let).

4. Po provedeném dokazování včetně řady svědeckých výpovědí nalézací soud zjistil následující skutkový stav: Na základě pracovní smlouvy ze dne 20. 10. 2022, uzavřené na dobu neurčitou, byl žalobce u žalované zaměstnán v pracovním poměru na pozici [název]. Dne 30. 3. 2023 přijal jednatel žalované organizační změnu z důvodu snížení odbytu služeb v oblasti [název] jakožto výsledku snížené poptávky po této službě ze strany zákazníků, pročež rozhodl o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce. Konkrétně s účinností od 30. 3. 2023 zrušil jednu pracovní pozici [název]. Dne 31. 3. 2023 předala žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru v souladu s § 52 písm. c) zákoníku práce pro nadbytečnost s tím, že „dne 30. 3. 2023 vydal zaměstnavatel rozhodnutí o organizačních změnách, které téhož dne nabylo účinnosti, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce. V důsledku tohoto rozhodnutí byla zrušena pozice [název], a to z důvodu, že byl významně omezen tento segment poskytovaných služeb jakožto výsledek snížení poptávky po této službě ze strany zákazníků. Tím potřeba práce, kterou jste vykonával, odpadla.“ Dále žalovaná žalobci oznámila, že od 1. 4. 2023 do 16. 5. 2023 mu nebude přidělovat práci podle pracovní smlouvy, a to pro překážky v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 zákoníku práce.

5. Dále měl soud prvního stupně za prokázané, že žalovaná na základě Rámcové smlouvy o poskytování služeb uzavřela dne 1. 9. 2022 se společností [společnost] (dále jen „[společnost]“) Objednávku na dodávku [Anonymizováno] služeb v oblasti [název] vývoje. Na tomto projektu pracovali kromě žalobce i další pracovníci, a to buď jako zaměstnanci žalované nebo na základě smlouvy se žalovanou jako živnostníci. Tato Objednávka byla ukončena ke dni 30. 3. 2023 na základě dohody mezi žalovanou a společností [společnost], přičemž společnost [společnost] s některými pracovníky, kteří na projektu pracovali, sama uzavřela smlouvy. Ze svědeckých výpovědí měl prvostupňový soud konkrétně za zjištěné, že na projektu pro společnost [společnost] pracovali vedle žalobce (jako zaměstnanec žalované) i [jméno FO] (nejprve jako zaměstnanec žalované, následně uzavřel pracovní smlouvu přímo se společností [společnost]), [jméno FO] (nejprve jako zaměstnanec žalované, následně uzavřel pracovní smlouvu přímo se společností [společnost]), [jméno FO] (nejprve na základě smlouvy s žalovanou jako živnostník, následně uzavřel smlouvu přímo se společností [společnost]), [jméno FO] (nejprve na základě smlouvy s žalovanou jako živnostník, následně uzavřel smlouvu přímo se společností [společnost]) a dále se k projektu – poté, co odešel žalobce – přidali [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] (všichni tři jmenovaní pracovali přímo pro společnost [společnost]).

6. Ohledně inzerátů na pozice [název 2], [název] a [název 3] měl soud prvního stupně za prokázané, že tyto neinzerovala žalovaná, společnost [právnická osoba], ale společnost [právnická osoba]. Pokud jde o tyto dvě společnosti, pak měl prvostupňový soud v tomto směru za zjištěné, že byť tyto společnosti sídlí na stejné adrese, tak mají oddělené prostory, které mají označené, oddělené účetnictví, jinou organizační strukturu, jiné klienty i jiné zaměstnance, a tedy nebylo prokázáno, že by se jednalo o jednu společnost, jak tvrdil žalobce. Označení [název] je obchodní značkou, pod kterou je několik samostatných společností. V rámci optimalizace a obchodní strategie mají všichni ve skupině [název] e-mailovou adresu [Anonymizováno], kdy však pod jménem zaměstnance je uvedeno, pod jakou firmu patří. V rámci skupiny pak žalovaná sdílí účetní služby [jméno FO], [Anonymizováno] služby, využívá služeb [právnická osoba], která má mimo jiné smlouvu s [právnická osoba], přičemž za tyto poskytnuté služby platí.

7. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil zjištěný skutkový stav tak, že výpověď z pracovního poměru ze dne 31. 3. 2023 shledal platnou v souladu s § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“). Konstatoval, že dne 30. 3. 2023 přijal jednatel žalované organizační změnu za účelem zvýšení efektivnosti práce v souvislosti s níž byla s účinností od 30. 3. 2023 zrušena jedna pracovní pozici [název], pročež v důsledku této organizační změny potřeba práce, kterou žalobce pro žalovanou vykonával, odpadla (jeho pracovní místo bylo zrušeno) a žalobce se tak pro žalovanou stal nadbytečným. V řízení současně dle prvostupňového soudu nebylo prokázáno, že by na stejnou pozici, kterou žalobce u žalované zastával, byla přijata jiná osoba a pokud jde o žalobcem uvedené inzeráty na pozice [název 2], [název] a [název 3], pak tyto neinzerovala žalovaná, ale jednalo se o inzeráty společnosti [právnická osoba]., tedy společnosti odlišné od žalované.

8. Ze všech uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť dospěl k závěru, že výpověď ze dne 31. 3. 2023 byla žalobci dána platně. O nákladech řízení pak rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) tak, že právo na jejich náhradu přiznal úspěšné žalované.

9. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, ve kterém namítal, že soud prvního stupně v projednávané věci jednak neprovedl všechny potřebné důkazy, jednak na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc také nesprávně právně posoudil. Konkrétně žalobce soudu prvního stupně vytkl, že v rámci posouzení účelovosti organizační změny nezohlednil skutečnosti, že žalovaná po údajné organizační změně a výpovědi žalobce nadále nabízela zaměstnání na obdobných pozicích ([název 2]), že pracovní pozice žalobce byla nahrazena novým [funkce] a že na projekt [společnost] byly okamžitě přijati další vývojáři. Z těchto skutečností lze totiž dle žalobce usuzovat na to, že důvodem organizační změny nebyla redukce pracovních míst a že tedy závěr o jeho nadbytečnosti není správný. Stejně tak prvostupňový soud pochybil, když nepřihlédl k faktickému propojení žalobkyně, společnosti [právnická osoba], a společnosti [právnická osoba]., kdy tyto jednají jako jeden ekonomický subjekt, přičemž žalobkyně existuje jen formálně, jako papírová entita bez skutečné organizační struktury a jako taková je využívána k obcházení pracovního práva. Tyto skutečnosti podle žalobce zase podporují názor, že žalovaná manipulovala s personálními pozicemi účelově a organizační změna nebyla důvodem k výpovědi. Žalovaná v řízení navíc nedoložila dostatečné důkazy o organizační změně, která by vedla k neodkladné potřebě zrušit pracovní pozici žalobce. Nedoložila údajné snížení odbytu služeb a vzhledem k tomu, že nezakládá účetní závěrky do obchodního rejstříku, pak tuto skutečnost nebylo možno ani ověřit. Podle žalobce soud prvního stupně opomněl důkladně posoudit skutečný účel organizační změny (nepřezkoumal faktickou existenci nadbytečnosti žalobce ani objektivní nutnost zrušení jeho pracovní pozice) a příčinnou souvislost mezi údajnou změnou a výpovědí. Žalobce trvá na tom, že rozhodnutí žalované o předmětné organizační změně bylo ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu přijato tzv. „na oko“ a že tedy nebyly naplněny předpoklady § 52 písm. c) zákoníku práce a posuzovaná výpověď je proto neplatná. Závěrem žalobce poznamenal, že advokát žalované se bez řádné omluvy nedostavil k jednáním soudu [datum] a [datum], což vedlo k jejich zrušení, pročež žalobce požaduje přiznání náhrady nákladů spojených s cestou na tato jednání. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že bude žalobě v plném rozsahu vyhověno, popř. aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku s tím, že odvolání žalobce je zcela nedůvodné. Žalobce v rámci odvolání pouze opakuje svoji dosavadní argumentaci a předestírá svoji skutkovou verzi, která však byla v řízení před soudem prvního stupně vyvrácena rozsáhlým dokazováním. Žalovaná v rámci svého vyjádření podrobně rozebírá, kterým důkazem/důkazy bylo které tvrzení žalobce vyvráceno. Pokud jde o tvrzení žalobce, že jeho pracovní pozice byla nahrazena novým [název] a že žalovaná nezakládá účetní závěrky do obchodního rejstříku, pak se dle žalované jedná o v odvolacím řízení nepřípustná nova. Mimo to byly účetní závěrky žalované v řízení založeny do spisu a provedeny k důkazu. Pokud jde o námitku žalobce stran neprokázání snížení odbytu služeb, pak žalovaná akcentovala, že toto bylo prokázáno Dohodou o ukončení objednávky mezi žalovanou a společností [společnost], a navíc soud není ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu oprávněn zkoumat důvody, které k organizační změně vedly. K žalobci odkazované judikatuře Nejvyššího soudu ohledně posouzení simulovaného rozhodnutí o organizační změně žalovaná uvedla, že tato není pro projednávanou věc relevantní, neboť se věnuje otázkám skutkově zcela odlišným od projednávaného případu.

11. K vyjádření žalované podal žalobce následně repliku, ve které nad rámec své dosavadní argumentace uvedl, že výpovědi svědků, kteří byli v řízení slyšeni, považuje za nedostatečně podložené, vnitřně rozporné [např. je nereálné, aby si svědek [jméno FO] nepamatoval, jakou měl e-mailovou adresu, ale pamatoval si svůj automatický podpis a podobně, aby svědek [jméno FO] nevěděl o převodech zaměstnanců mezi žalobkyní a společností [právnická osoba], přestože byl sám po několika měsících převeden k jinému subjektu], rozporné s jinými předloženými důkazy [např. výpověď svědkyně [jméno FO], která tvrdila, že organizace se převody zaměstnanců mezi subjekty nezabývá, byla vyvrácena [soc. síť] profilem [jméno FO]], přičemž má za to, že věrohodnost těchto svědků byla ovlivněna jejich zájmy, neboť se jedná o zaměstnance žalované. Dále má za to, že předložené fotografie prostor žalované a společnosti [právnická osoba] mohly být pořízeny až po zahájení sporu a žalovanou manipulativně použity na podporu její argumentace. Stejně tak údajné ukončení spolupráce mezi žalovanou a společností [společnost] mohlo být účelově vytvořeno zpětně. Soud prvního stupně však autenticitu těchto důkazů předložených žalovanou neověřil. Žalobce trvá na tom, že důkazy jasně ukázaly, že organizační změna přijatá žalovanou byla vědomě simulovaná – o účelovosti jednání svědčí i to, že byl na žalobce vyvíjen tlak na uzavření dohody o ukončení pracovního poměru – a proto na jejím základě nebylo možno pracovní poměr s žalobcem ukončit. Žalovaná pak podle žalobce porušila svou zákonnou povinnost i tím, když nezkoumala možnost jeho přeřazení na jinou pozici.

12. K dotazu odvolacího soudu žalobce na jednání dne [datum] uvedl, že nenamítá, že by v řízení nebyly provedeny řádně a včas navrhované důkazy. Soud prvního stupně však podle žalobce nevěnoval některým klíčovým důkazům (např. předložené e-mailové komunikaci) náležitou pozornost. Navíc svědci, kteří byli v řízení slyšeni, lhali, některé skutečnosti překrucovali a vypovídali rozporuplně. Dále pak také protokoly z jednání soudu neodpovídají tomu, co bylo žalobci na jednání tlumočeno. Pokud jde o zaměstnance, kterými měl být žalobce u žalované nahrazen, pak se konkrétně jedná o [jméno FO] a [jméno FO].

13. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, pročež dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

14. K námitce žalobce stran hodnocení důkazů soudem prvního stupně odvolací soud předně uvádí, že podle ustanovení § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V uvedeném ustanovení je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů, která se uplatňuje v občanském soudním řízení. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (k tomu srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2992/2009, ze dne 18. 3. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3341/2006 či ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017)). Soud je přitom povinen hodnotit všechny důkazy, které provedl; nemůže si libovolně vybrat, které důkazy bude hodnotit, a ke kterým se nevyjádří.

15. Protože hodnocení důkazů je vnitřní myšlenkovou činností soudce, nemusí se pochopitelně shodovat se stejnou činností odvolacího soudu rozhodujícího o odvolání. Odvolací soud však může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných, než výše uvedených důvodů nesmí odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti napravovat.

16. V projednávané věci soud prvního stupně provedl podrobné dokazování, vyslechl navržené svědky a provedl řádně a včas navržené listinné důkazy. Všechny důkazy učinil řádně postupem podle § 122 a násl. o. s. ř., náležitě je zhodnotil podle zásad uvedených v § 132 o. s. ř., tedy každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. V odůvodnění svého rozhodnutí se podrobně vyjádřil k jednotlivým provedeným důkazům a vysvětlil, které skutečnosti vzal za prokázané a které nikoliv, přesvědčivě vysvětlil, z jakých důkazů vyšel, kterým uvěřil a kterým nikoliv. Skutková zjištění mají v provedených důkazech oporu. Soud prvního stupně přesvědčivě vysvětlil, které skutečnosti vzal za prokázané a které nikoli, skutková zjištění, ke kterým dospěl, plně odpovídají provedeným listinným důkazům a zejména svědeckým výpovědím, tak jak v řízení zazněly. Odvolací soud uzavírá, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně plně respektuje zásady vyplývající z § 132 o. s. ř. a současně odůvodnění napadeného rozhodnutí odpovídá požadavkům uvedeným v § 157 odst. 2 o. s. ř. Za takového stavu odvolací soud není oprávněn jakkoli zasáhnout do hodnocení důkazů soudem prvního stupně – prvostupňový soud učinil správná skutková zjištění a na základě provedených důkazů dospěl ke správnému skutkovému závěru. Námitky žalobce a jeho rozsáhlou polemiku stran hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně – kdy navíc ani neuvádí, v čem konkrétně nesprávné hodnocení důkazů spočívá, a pouze konstatuje, že „důkazy jasně ukázaly, že organizační změna přijatá žalovanou byla vědomě simulovaná“ – je tak třeba s ohledem na výše uvedené odmítnout.

17. Odvolací soud dále neshledal důvodnou námitku žalobce stran nevěrohodnosti svědků, kteří byli v řízení před soudem prvního stupně slyšeni, když jejich výpovědi byly vnitřně rozporné, a navíc byly ovlivněny tím, že je žalovaná jejich zaměstnavatelem. Pokud jde o namítaný zaměstnanecký vztah svědků k žalované, pak odvolací soud předně poznamenává, že svědci [jméno FO],[Anonymizováno][jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], již v době svých svědeckých výpovědí zaměstnanci, resp. externími pracovníky „na IČO“ na základě smlouvy s žalovanou nebyli (zaměstnankyní žalované byla toliko svědkyně [jméno FO]). Nicméně i kdyby mezi nimi zaměstnanecký či jiný obdobný vztah v době jejich výpovědí trval, pak je třeba odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, dle které skutečnost, že svědek je zaměstnancem účastníka řízení, sama o sobě nevede k závěru, že jeho výpověď není pravdivá (věrohodná). Pro závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti), resp. důkazní nezpůsobilosti výpovědi takového svědka musí existovat další relevantní skutkové okolnosti zjištěné v konkrétní projednávané věci, jako např. rozpory ve výpovědi svědka, jakož i rozpory mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, rozumová a duševní úroveň svědka, jeho chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky), jeho osobní (nikoli však obecně postulovaný) vztah k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod. Teprve celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečnostech (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1751/97, ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 21 Cdo 4450/2017 či ze dne 22. 11. 2022 sp. zn. 21 Cdo 1215/2021). V projednávaném případě však odvolací soud žádné další relevantní skutkové okolnosti, které by – vedle zaměstnaneckého vztahu svědků, resp. svědkyně [jméno FO] k žalované – odůvodňovaly nevěrohodnost jejich výpovědí, neshledal. Z obsahu a způsobu odvolací argumentace žalobce je patrné, že slyšení svědci nevypovídali tak, jak si žalobce představoval, nicméně to samo o sobě – skutková verze žalobce v řízení nevyplynula ani z jiných důkazů – svědecké výpovědi nečiní vnitřně rozpornými, jak se žalobce snaží tvrdit. Pravdou pak není ani to, že by svědecké výpovědi byly v rozporu s dalšími v řízení provedenými důkazy, naopak. Pokud jde o žalobcem zmiňovaný důkaz [soc. síť] profilem [jméno FO], kterým mělo být vyvráceno tvrzení svědkyně [jméno FO] o nepřevádění zaměstnanců mezi subjekty, pak odvolací soud uvádí, že tento důkaz byl žalobcem navržen až po koncentraci, a navíc žalobce zcela pomíjí, že pracovník [jméno FO] nikdy nebyl u žalované zaměstnán v pracovním poměru, ale pracoval pro ni na základě smlouvy jako živnostník (stejně jako následně pro společnost [společnost]).

18. Jde-li o žalobcem v odvolání namítanou vadnou protokolaci, pak tato může být vadou, která mohla způsobit nesprávnost meritorního rozhodnutí (§ 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.), avšak pouze v případě, že účastník bez úspěchu namítl nesprávnost protokolace (§ 40 odst. 8 o. s. ř.) a v odvolacím řízení prokáže, že protokol neodpovídá skutečnosti. V projednávaném případě žalobce proti protokolaci soudu prvního stupně námitky nevznesl, pročež v odvolání ani nespecifikoval, v čem konkrétně má nesprávnost protokolace spočívat, natož aby prokázal, že protokoly neodpovídají skutečnosti. Odvolací soud proto tuto námitku důvodnou neshledal.

19. Za ryze účelové pak odvolací soud považuje námitky žalobce stran autenticity k důkazu provedených fotografií a možného zpětně vytvořeného účelového ukončení spolupráce mezi žalovanou a společností [společnost]. V řízení před soudem prvního stupně v tomto směru žalobce ničeho nenamítal, pročež s uvedenou argumentací přichází nově až v odvolacím řízení. Mimo to skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně nezávislosti žalobkyně na společnosti [právnická osoba] a ukončení spolupráce žalobkyně se společností [společnost] jsou podložena i řadou dalších vzájemně korespondujících důkazů [svědecké výpovědi, přehledy zaměstnanců žalobkyně a společnosti [právnická osoba], organizační struktury žalobkyně a společnosti [právnická osoba]., účetní závěrky žalobkyně a společnosti [právnická osoba], čestná prohlášení, jednotlivé smlouvy s klienty žalobkyně a společnosti [právnická osoba], členské smlouvy atd. (viz body 10. a 18. odůvodnění napadeného rozsudku)] a odvolací soud má proto za to, že uvedená skutková zjištění by obstála i bez těchto žalobcem nově sporovaných důkazů.

20. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně též správně posoudil po právní stránce, když dospěl k závěru, že podmínky výpovědi podle § 52 písm. c) zákoníku práce byly naplněny.

21. Podle § 52 písm. c) zákoníku práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

22. K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce patří podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho provedením u zaměstnavatele) nadbytečným (srov. např. rozsudek ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2932/2016 či ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. 21 Cdo 4696/2018). Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám (srov. např. rozsudek ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1369/2001 či ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4568/2017). Zaměstnavatel je také oprávněn rozhodnout, že činnost dosud vykonávaná zaměstnancem bude nadále zajišťována jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu a že proto tímto zaměstnancem zastávané pracovní místo bude z důvodu úspory finančních prostředků zrušeno, ledaže jde o plnění běžných úkolů zaměstnavatele, vyplývajících z předmětu jeho činnosti (srov. rozsudek ze dne 20. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 733/2003, ze dne 29. 1. 2020 sp. zn. 21 Cdo 2128/2019 či ze dne 28. 8. 2020 sp. zn. 21 Cdo 3834/2018).

23. Jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce; to platí i tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná (viz rozhodnutí ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003). Přitom platí, že v případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele, byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle, a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu) se záměrem zastřít své skutečné záměry, je třeba dovodit, že rozhodnutí o organizační změně významné z hlediska ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce nebylo přijato; při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval svým opatřením, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti a logické návaznosti (srov. rozsudky ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, či ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1628/2017). Za důvod neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané pro nadbytečnost ovšem nelze považovat případnou skutečnost, že cílem organizační změny a následné výpovědi bylo dosažení odchodu zaměstnance z pracovněprávního vztahu, neboť skončení vzájemných vztahů zaměstnance a zaměstnavatele je vlastním účelem a smyslem výpovědi, jako jednostranného právního úkonu směřujícího ke skončení právního vztahu. Ani v situaci, kdy motivem, či pohnutkou k přijetí organizačního opatření, jímž bylo zrušeno pracovní místo zaměstnance, mohly být spory mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem pak taková skutečnost sama o sobě neznamená, že jediným smyslem organizační změny bylo zaměstnance poškodit (viz rozsudek ze dne 16. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1494/2014, či usnesení ze dne 31. 3 2020 sp. zn. 21 Cdo 1975/2019).

24. Ve světle citované judikatury v nyní projednávané věci obstojí jako správný závěr soudu prvního stupně, že podmínky výpovědi podle § 52 písm. c) zákoníku práce byly naplněny. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaná dne 30. 3. 2023 přijala rozhodnutí o organizační změně, kterým bylo zrušeno pracovní místo žalobce [název]. Uvedené rozhodnutí žalované je typickým příkladem organizační změny a dle odvolacího soudu zde není dán jakýkoli důvod toto zpochybňovat – pozice žalobce byla s účinností od 30. 3. 2023 bez náhrady zrušena, nebyla obnovena ani jinak znovu obsazena. V řízení nebylo prokázáno, že by se ze strany žalované jednalo o rozhodnutí účelové ve smyslu shora citované judikatury, tj. není pravdou, že by žalovaná od počátku sledovala jiné než uvedené cíle a přijetí organizačního opatření jen předstírala se záměrem zastřít své skutečné záměry.

25. Pokud jde o námitku žalobce, že žalovaná po přijetí organizační změny poptávala nové zaměstnance s obdobnou pracovní náplní jako byla pozice žalobce (inzeráty na pozice [název 2] a [název 3]), pročež žalobci převedení na jinou pracovní pozici před předáním výpovědi nenabídla, pak odvolací soud konstatuje, že žalovaná neměla v projednávaném případě, kdy došlo ke zrušení pracovního místa žalobce, povinnost zajišťovat pro žalobce jinou pracovní pozici (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2023 sp. zn. 21 Cdo 3524/2022). Navíc žalobcem odkazované pozice neinzerovala žalobkyně, ale společnost [právnická osoba], což je jiný, byť s žalovanou spřízněný, subjekt (zaměstnavatel), jak zcela správně uzavřel i soud prvního stupně. Odmítnout je pak třeba i námitku žalobce, že byl u žalované nahrazen jinými zaměstnanci [jméno FO] a [jméno FO]. Je sice pravdou, že uvedení dva pracovníci po odchodu žalobce nastoupili na projekt [společnost], nicméně bylo jednoznačně prokázáno, že se nejednalo o zaměstnance žalované, kteří by nastoupili na pozici žalobce, ale šlo o pracovníky, kteří byli zaměstnáni v pracovním poměru přímo u společnosti [společnost], která právě s účinností od 30. 3. 2023 ukončila objednávku [Anonymizováno] služeb spočívajících v [Anonymizováno] vývoji u žalované.

26. Irelevantní je pak také námitka žalobce, že žalovaná v řízení neprokázala údajné snížení odbytu služeb v oblasti [název], kterým organizační změnu odůvodňovala. Jak správně poznamenala žalovaná, soudy nejsou oprávněny zkoumat důvody, které zaměstnavatele k organizační změně, v důsledku níž se zaměstnanec stal nadbytečným, vedly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1464/2018). Navíc uvedená námitka žalobce se nezakládá na pravdě, když v řízení bylo prokázáno, že s účinností od 30. 3. 2023 došlo mezi žalovanou coby dodavatelem a společností [společnost] coby odběratelem k ukončení objednávky služeb spočívajících v [Anonymizováno] vývoji.

27. Jde-li o požadavek žalobce na přiznání náhrady nákladů spojených s cestou na jednání soudu ve dnech [datum] a [datum], kdy tato byla dle tvrzení žalobce zrušena v důsledku zavinění právního zástupce žalované, pak tento odvolací soud důvodným neshledal. Podle § 147 odst. 1 o. s. ř. účastníku nebo jeho zástupci může soud uložit, aby hradili náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, jestliže je způsobili svým zaviněním nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se jim přihodila. V projednávaném případě však odvolací soud podmínky pro separaci nákladů neshledal. Pokud jde o jednání soudu dne [datum], pak je třeba konstatovat, že k jeho odročení nedošlo vinou právního zástupce žalované, ale naopak z důvodu žádosti žalobce, který nechtěl čekat na příjezd právního zástupce žalované, jenž soudu avizoval zpoždění z důvodu dopravních komplikací. V případě soudního jednání nařízeného na [datum], které bylo z důvodu řádně a včas doložené zdravotní indispozice právního zástupce žalované odročeno, se pak ze spisu nepodává, že by se žalobce dne [datum] k soudu dostavil a ani že by mu v souvislosti s tím vznikly jakékoli náklady.

28. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že v projednávaném případě byl naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť žalobce se v důsledku přijaté organizační změny stal pro žalovanou nadbytečným. Prvostupňový soud tedy postupoval správně, pokud žalobu v plném rozsahu zamítl. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek ve výroku I. o věci samé jako věcně správný potvrdil.

29. Odvolací soud postupem podle 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil napadený rozsudek pouze ve výroku II. o nákladech řízení. Soud prvního stupně správně o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., nicméně odvolací soud korigoval výši takto přiznané náhrady, když dospěl k závěru, že žalovanou účtovaná porada s klientem dne 6. 8. 2024 nebyla účelná, neboť z obsahu spisu potřeba takové porady, a to ani jako „přípravy“ na jednání dne [datum], neplyne. Nelze totiž přehlédnout, že jednání dne [datum] bylo odročeno na [datum]; to se však pro náhlou indispozici právního zástupce žalované avizovanou soudu dne [datum] nekonalo a bylo odročeno právě na [datum]. Přitom v době od 16. 4. 2024 do 3. 6. 2024 žalovaná žádnou potřebu porady neměla. Žalované tak náleží náhrada nákladů řízení pouze za 11 úkonů právní služby (nikoli za 12) po 2.500 Kč podle § 7, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a to včetně paušální náhrady hotových výdajů za 11 úkonů po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a 21 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., což činí částku v celkové výši 37.268 Kč.

30. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná. Náklady žalované činí celkem 10.043 Kč a sestávají z odměny advokáta ve výši 7.400 Kč podle § 7, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, za 2 úkony právní služby po 3.700 Kč (vyjádření k odvolání ze dne 13. 1. 2025, účast u jednání odvolacího soudu dne 4. 3. 2025), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za 2 úkony po 450 Kč a 21 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1.743 Kč. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 160 o. s. ř.

Poučení