30 Co 519/2024 - 215

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové, soudce Mgr. Zdeňka Váni a soudkyně JUDr. Kateřiny Kodetové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] jednající [správní orgán] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 93.475 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. října 2024 č. j. 50 C 33/2023-174 takto:

Výrok

I. Odvolání žalobkyně proti vyhovujícímu výroku I. o věci samé se odmítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. o věci samé potvrzuje s tím, že výše úroku z prodlení činí 15 % ročně.

III. V zamítavém výroku II. o věci samé se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

IV. Ve výroku III. o nákladech řízení se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že výše náhrady činí 28.642 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 4.114 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 52.500 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 30. 3. 2023 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 40.975 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 30. 3. 2023 do zaplacení (výrok II.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 39.749 Kč k rukám jejího zástupce do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě podané k soudu dne 9. 2. 2023, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zadostiučinění v částce 93.475 Kč za vzniklou nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“).

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, neboť již poskytnuté konstatování porušení práva společně s omluvou považovala za dostačující satisfakci.

4. Ve věci již bylo jednou rozhodováno soudem prvního stupně a následně odvolacím soudem. Rozsudkem ze dne 22. 8. 2023 č. j. 50 C 33/2023-62 soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 93.475 Kč s příslušenstvím, neboť za adekvátní formu satisfakce z titulu nesprávného úředního postupu považoval konstatování porušení práva, které se již žalobkyni od žalované dostalo. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 20. 2. 2024 č. j. [spisová značka] byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. K dovolání žalobkyně byly oba rozsudky zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2024 č. j. [spisová značka] a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení s tím odůvodněním, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době je postačujícím zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností.

5. Soud prvního stupně v napadaném (v pořadí druhém) rozsudku detailně popsal průběh posuzovaného řízení a vyšel zejména ze zjištění, že dne 15. 10. 2017 žalobkyně předběžně uplatnila nárok u žalované a dne 14. 6. 2018 podala žalobkyně žalobu o zaplacení 172.600 Kč s příslušenstvím představující náhradu nemajetkové újmy vzniklé z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Dne 24. 4. 2019 bylo ve věci rozhodnuto zamítavým rozsudkem, tento byl k odvolání žalobkyně potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 13. 11. 2019. Proti němu bylo žalobkyní podáno dovolání, spis byl předložen dovolacímu soudu dne 17. 4. 2020, ten svým usnesením ze dne 29. 9. 2020 č. j. [spisová značka] dovolání žalobkyně odmítl. Spis byl vrácen obvodnímu soudu dne 5. 10. 2020. Dne 17. 1. 2022 zástupce žalobkyně telefonicky informoval obvodní soud o nedoručení rozhodnutí dovolacího soudu, to mu bylo doručeno dne 19. 1. 2022 spolu s omluvou. Usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 748/22 byla odmítnuta ústavní stížnost žalobkyně.

6. Soud prvního stupně pak věc po právní stránce posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“). Celkovou délku posuzovaného řízení kvantifikoval 4 roky a 6 měsíci. Žalobkyní reklamovanou délku řízení hodnotil obvodní soud jako nepřiměřenou, v posuzovaném řízení tak došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, zásadní pochybení soudu pak spatřoval v jeho postupu při doručování usnesení dovolacího soudu žalobkyni v délce 1 roku a 3 měsíců. Nalézací soud se proto zabýval tím, jaká satisfakce odpovídá nemajetkové újmě žalobkyně, jejíž vznik se presumuje. S ohledem na kasační rozhodnutí dovolacího soudu a okolnosti posuzovaného řízení přistoupil prvostupňový soud k přiznání finančního zadostiučinění. Základní částku přitom stanovil na 15.000 Kč za jeden rok řízení (první dva roky v poloviční výši) a dospěl tak základní částce zadostiučinění ve výši 52.500 Kč.

7. Základní částku pak modifikoval za použití jednotlivých kritérií ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk. Z důvodu procesní složitosti řízení dané rozhodováním žalované v rámci předběžného projednání nároku, dále rozhodováním na třech stupních soudní soustavy (soud prvního stupně, odvolací a dovolací soud) a řízením před Ústavním soudem považoval za nutné snížit základní částku odškodnění o 10 %. Žalobkyně svým chováním k průtahům v řízení nepřispěla, naopak upozornila na nedoručení rozhodnutí Nejvyššího soudu svému zástupci. Proto obvodní soud zvýšil základní částku o 10 %. Orgány veřejné moci pak ve věci postupovaly v přiměřených lhůtách s výjimkou nesprávného doručování rozhodnutí dovolacího soudu žalobkyni. Byl to však právě tento postup, který posuzované řízení posunul do roviny nepřiměřeně dlouhého řízení, proto obvodní soud z tohoto důvodu již základní částku nenavyšoval. Význam řízení pro žalobkyni pak posoudil jako standardní. Při zhodnocení jednotlivých kritérií tak přiměřená částka odškodnění obnáší 52.500 Kč (52.500 Kč – 10 % + 10 %). Toto finanční zadostiučinění přiznal obvodní soud žalobkyni s příslušenstvím, jehož počátek vázal na následující den po uplynutí šestiměsíční lhůty, kterou měla žalovaná na projednání nároku žalobkyně. Co do částky 40.975 Kč s příslušenstvím představující zbývající žalobou nárokovanou nemajetkovou újmu pak soud prvního stupně žalobu zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř.

8. Proti všem výrokům rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Odvolání žalobkyně směřovala jednak proti procesnímu postupu soudu prvního stupně při vydání rozhodnutí a jednak proti nesprávnému posouzení nároku žalobkyně z pohledu OdpŠk. Žalobkyně ve svém podání ze dne 3. 10. 2024 vznesla námitku podjatosti soudkyně [tituly před jménem] [jméno FO] se zřetelem na její poměr k žalobkyni. Soud prvního stupně tuto uplatněnou námitkou podjatosti vznesenou žalobkyní vůbec neřešil. Soud se přitom musí námitkou podjatosti vznesenou žalobkyní zabývat, k čemuž evidentně nedošlo. Při jednání pak obvodní soud rozhodl o jejím nároku meritorně a vyhlásil rozsudek. Tato skutečnost představuje ve své podstatě porušení ustanovení § 15b odst. 1, 2 o. s. ř.

9. Soud prvního stupně dále pochybil, když se nezabýval všemi kritérii zvyšujícími nebo snižujícími základní částku odškodnění podle OdpŠk. Žalobkyně se neztotožnila s odůvodněním obvodního soudu ohledně posouzení kritéria složitosti řízení, neboť zde soud nepostupoval v intencích praxe Nejvyššího soudu. Soud prvního stupně při zhodnocení kritéria složitosti řízení ohodnotil pouze instančnost předmětného řízení, ale vlastní složitost řízení po stránce skutkové a právní neohodnotil v kritériu složitosti řízení vůbec. Soud prvního stupně konstatoval postup orgánů veřejné moci v přiměřených lhůtách, s výjimkou nesprávného doručování rozhodnutí Nejvyššího soudu žalobkyni. Nicméně z tohoto důvodu nezvýšil základní částku, s čímž se žalobkyně neztotožnila. Nalézací soud měl navýšit základní částku způsobem, který odpovídá rozsahu průtahů v řízení, jejichž vzniku žalobkyně svým jednáním zabránila, neboť nesprávným postupem v řízení by došlo k zásadnímu prodloužení sporu, který by pokračoval až dodnes. Navýšení o 10 % považovala žalobkyně za nedostačující. Průtahy v řízení podle žalobkyně dosáhly více než 950 dnů (řízení trvalo 1392 dnů) a průtahy tvoří téměř 70 % doby trvání celého řízení v rámci soudního projednávání. Podle judikatury kritéria navyšující/snižující základní výši odškodnění musí být zahrnuta vždy v takovém poměru, jakým se na průtazích, či na jejich odstranění podílela. Pokud by žalobkyně v lednu 2022 nevyzvala obvodní soud k zaslání rozhodnutí dovolacího soudu, tak by tento spor trval do dnešního dne. S ohledem na tuto skutečnost je žalobkyně schopna snadno určit, jakým dalším průtahům v řízení zabránila, když ke dni jednání dne 17. 10. 2024 tato doba činila 2 roky a 9 měsíců, což je více než 70 % trvání předmětného řízení. Pokud se týká nákladů právního zastoupení, vypočetl prvostupňový soud odměnu podle § 9 a 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a stanovil výši jednoho úkonu právní služby v hodnotě 3.100 Kč. S takto provedeným výpočtem žalobkyně nesouhlasí, neboť po celou dobu řízení je předmětem žaloby náhrada nemajetkové újmy vyjádřená částkou 93.475 Kč. Výše úkonu právní služby má správně činit 4.860 Kč, nikoliv 3.100 Kč. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. U jednání odvolacího soudu žalobkyně argumentovala délkou posuzovaného řízení nezatíženého žádnými průtahy, která by činila 462 dnů, což představuje maximální délku řízení při respektování všech jeho specifik a lhůt, ve skutečnosti však řízení trvalo 1.392 dnů, což značí extrémně dlouhé řízení. Základní částka odškodnění by v takovém případě měla obnášet 20.000 Kč/rok. V rámci uplatnění kritéria podílu soudu na průtazích v řízení je třeba navýšit základní částku o 30 %. Základní částka by měla být dále navýšena minimálně o 10 % z důvodu jednoduchosti řízení, dále by měl být zohledněn postup žalobkyně, která přispěla ke zkrácení průtažného řízení. Základní výše odškodnění by měla činit 147.000 Kč + 110 % (- 10 % + 10 % + 30 % + 80 %), proto je žalobkyní stanovený nárok na odškodnění ve výši 93.475 Kč zcela obhájen.

11. Žalovaná napadla včasným odvoláním výroky I. a III. rozsudku. Nesouhlasila v něm se stanovenou výší odškodnění. Podle žalované je namístě snížit základní částku z důvodu počtu orgánů soudní soustavy, které ve věci rozhodovaly. Posuzované řízení bylo zahájeno v červnu 2018 u Obvodního soudu pro [adresa], v listopadu 2019 rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací, v září 2020 Nejvyšší soud, v dubnu 2022 rozhodl Ústavní soud, to vše během 4 let. Žalovaná je přesvědčena o tom, že celkovou dobu řízení lze hodnotit jako nepřiměřenou pouze s ohledem na průtah soudu prvního stupně při nedoručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání žalobkyně. Žalovaná se tak domnívá, že snížení základní částky z důvodu procesní složitosti věci o 10 % je zcela nedostatečné. Zároveň má žalovaná za to, že navýšení základní částky o 10 % za upozornění na nedoručení rozhodnutí nemá oporu v judikatuře. Podle žalované spočívá rozsudek v napadené části na nesprávném právním posouzení věci a proto navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá a přiznal žalované náhradu nákladů řízení, případně aby snížil částku poskytovaného zadostiučinění významným způsobem tak, aby bylo přiměřené a odpovídalo okolnostem posuzované věci.

12. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti soudkyně soudu prvního stupně a námitkou podjatosti soudců senátu 30 Co odvolacího soudu, které v řízení uplatnila žalobkyně dne 3. 10. 2024 a 8. 1. 2025.

13. Námitka podjatosti soudkyně [tituly před jménem] [jméno FO] byla odůvodněna tím, že soudkyně při rozhodování věci úmyslně poškodila žalobkyni ve prospěch žalované, když zamítla nárok na odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu, kterou žalobkyně u soudu uplatnila. Soudkyně ignorovala předložená fakta a celý nárok zamítla na základě nepravdivého tvrzení, že posuzované řízení mělo pro žalobkyni nepatrný význam. Tento závěr pak rozmetal Nejvyšší soud svým rozhodnutím ze dne 20. 8. 2024 sp. [spisová značka]. V řízení tak bylo prokázáno, že soudkyně je zaujatá a rozhoduje ve prospěch žalované. Protiprávním jednáním soudkyně vznikla žalobkyni škoda ve výši 108.862,20 Kč.

14. Námitka podjatosti žalobkyně ve vztahu k soudcům odvolacího senátu 30 Co ([tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO]) byla odůvodněna tím, že nárok žalobkyně byl odvolacím soudem v celém rozsahu zamítnut. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v rozporu se skutkovým stavem, právními předpisy a judikaturou Nejvyššího soudu. Soudci odvolacího senátu tak žalobkyni poškodili ve prospěch žalované a tím zneužili svého postavení v řízení a vlivu na jeho výsledek a umožnili žalované vyhnout se odpovědnosti za vzniklou nemajetkovou újmu. Senát odvolacího soudu tak podle žalobkyně porušil všechny základní zásady, které je při rozhodování povinen dodržovat. Protiprávním jednáním soudců odvolacího senátu vznikla žalobkyni škoda ve výši 145.654 Kč.

15. Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (odst. 4).

16. Podle § 15a odst. 1 o. s. ř. účastníci mají právo vyjádřit se k osobám soudců, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout. O tom musí být soudem poučeni. Účastník je povinen námitku podjatosti soudce uplatnit nejpozději při prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce, o jehož vyloučení jde; nevěděl-li v této době o důvodu vyloučení nebo vznikl-li tento důvod později, může námitku uplatnit do 15 dnů poté, co se o něm dozvěděl. Později může námitku podjatosti účastník uplatnit jen tehdy, jestliže nebyl soudem poučen o svém právu vyjádřit se k osobám soudců (odst. 2).

17. Podle § 15a odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí o námitce podjatosti soud věc předloží s vyjádřením dotčených soudců svému nadřízenému soudu. V řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Ustanovení odstavce 1 neplatí, byla-li námitka uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a má-li soud za to, že námitka není důvodná (odst. 2).

18. Pokud jde o námitku podjatosti soudkyně [tituly před jménem] [jméno FO], kterou uplatnila žalobkyně ve svém podání ze dne 3. 10. 2024, pak ve spise je na č. l. 166 spisu založeno vyjádření této soudkyně ze dne 7. 10. 2024, že nemá žádný poměr k projednávané věci ani k účastníkům řízení, na výsledku řízení nemá žádný zájem. Následně dne 17. 10. 2024 proběhlo ve věci jednání, při kterém byl vyhlášen napadený rozsudek. Soudkyně obvodního soudu proto nemusela předkládat věc k rozhodnutí o námitce podjatosti svému nadřízenému soudu, neboť zde existovala výjimka z této povinnosti stanovená v § 15b odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně uplatnila námitku podjatosti před jednáním, v němž byla věc rozhodnuta a soud prvního stupně měl správně za to, že tato námitka není důvodná, neboť byla odůvodněna okolnostmi, které spočívají v postupu soudkyně v řízení o projednávané věci. Obdobné lze konstatovat o námitce podjatosti žalobkyně ze dne 8. 1. 2025 uplatněnou vůči soudcům odvolacího senátu 30 Co, kdy důvodem jejich vyloučení nemohou být okolnosti, které spočívají v postupu soudců odvolacího senátu v řízení o projednávané věci, jak je žalobkyní uplatňováno v podané námitce podjatosti. Rovněž zde se uplatní postup podle § 15b odst. 2 o. s. ř.

19. Odvolací soud z podnětu včas podaného odvolání v mezích jím vytčených podle § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal při nařízeném jednání napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání. Poté dospěl k závěru, že odvolání nejsou opodstatněná.

20. Pozornosti odvolacího soudu neuniklo, že vyhotovení napadeného rozsudku založené ve spise neobsahuje ve výroku III. uvedení konkrétní částky nákladů řízení, ačkoliv z odůvodnění odvolání obou účastníků je zřejmé, že jim doručený stejnopis rozsudku konkrétní částku nákladů řízení obsahuje. To si odvolací soud ověřil během jednání, kdy účastníky vyzval k předložení doručených stejnopisů napadeného rozsudku.

21. Podle § 218 písm. b) o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn. Podle ustálené soudní praxe nemá účastník řízení legitimaci k odvolání bez dalšího. Z povahy odvolání jakožto řádného opravného prostředku vyplývá, že odvolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech (tzv. subjektivní přípustnost odvolání). Odvolání žalobkyně směřuje rovněž proti výroku I. rozsudku, kterým bylo žalobkyni vyhověno, proto bylo v tomto rozsahu odvolacím soudem rozhodnuto o odmítnutí odvolání žalobkyně.

22. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich správná skutková zjištění a věc v zásadě správně posoudil i po stránce právní. Rozsudek soudu prvního stupně tak mohl být dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci.

23. Po právní stránce je nutno předmětnou věc posoudit podle § 5 písm. b) a § 13 odst. 1 OdpŠk, když se žalobkyně domáhala po žalované zadostiučinění ve výši 93.475 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení. V řízení nebylo sporu, že žalobkyně u žalované uplatnila dne 29. 9. 2022 nárok na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, nárok uspokojen nebyl, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

24. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za škodu, která byla způsobena za a) rozhodnutím, jež je vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, za b) nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je dle § 13 odst. 1 OdpŠk také porušení povinnosti učinit úkon anebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

25. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení se tedy prvoinstanční soud správně zabýval v prvé řadě otázkou, zda v průběhu posuzovaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Judikatura upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení, proto existující průtah v určité fázi řízení soud toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srovnej v tomto směru stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod R 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“). Pokud žalobkyně v podaném odvolání vytváří konstrukci jakési ideální délky posuzovaného řízení v délce 462 dnů, kdy zároveň direktivně určuje soudům všech stupňů (včetně Ústavního soudu) nereálné lhůty k provedení jednotlivých procesních úkonů a rozhodnutí, pak se zcela míjí s judikatorně preferovaným celkovým pohledem na řízení.

26. Předně je nutno konstatovat, že soud prvního stupně nepostupoval zcela správně při stanovení celkové délky posuzovaného řízení. Takzvané kompenzační řízení je zahájeno dnem, kdy žalobce uplatnil svůj nárok na odškodnění u příslušného úřadu, neboť předběžné uplatnění nároku podle § 14 OdpŠk je obligatorní zákonnou podmínkou pro případné uplatnění práva u soudu (viz § 14 odst. 3 OdpŠk ve spojení s § 15 odst. 2 OdpŠk). Na mimosoudní projednání nároku pak navazuje, je-li neuspokojený nárok uplatněn žalobou, řízení soudní, které může probíhat na všech stupních soudní soustavy, případně i před Ústavním soudem. Při posuzovaní odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, je tak v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a 15 OdpŠk, nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. 30 Cdo 1084/2017).

27. V poměrech posuzované věci byl nárok žalobkyně předběžně uplatněn dne 15. 10. 2017, projednán byl stanoviskem žalované ze dne 11. 4. 2018, následovalo podání žaloby (a zahájení samotného posuzovaného řízení) dne 14. 6. 2018, do délky posuzovaného řízení je tak nutno započítat i dobu předběžného projednání v maximálním rozsahu 6 měsíců. Integrální součástí řízení před soudy je i řízení o ústavní stížnosti, které je nutno zahrnout do celkové doby řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1508/2011). Celková délka řízení tak činila 4 roky a 4 měsíce (6 měsíců předběžného projednání a řízení před soudy od 14. 6. 2018 do 5. 4. 2022 v délce 3 let a 10 měsíců). Takovou celkovou délku trvání posuzovaného řízení lze hodnotit jako nepřiměřenou, tedy jako nesprávný úřední postup v podobě porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Proto byly splněny předpoklady pro odškodnění tvrzeného nesprávného úředního postupu, jak správně uzavřel i soud prvního stupně, a jak ostatně hodnotila i sama žalovaná ve svém stanovisku ze dne 1. 2. 2023.

28. Při stanovení konkrétní výše odškodnění žalobkyně soud prvního stupně respektoval názor vyjádřený např. ve Stanovisku nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, podle kterého při stanovení výše zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou dobou trvání řízení umožní stanovit základní výši odškodnění. Tu je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. s přihlédnutím ke složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

29. V rozsudku ze dne 29. 11. 2012 sp. zn. 30 Cdo 384/2012 Nejvyšší soud mj. konstatoval, že „k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15.000 Kč až 20.000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15.000 Kč je přitom částkou základní a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Ostatně vyjít z vyšší základní částky je možné jen tehdy, je-li délka posuzovaného řízení extrémní a vyšší odškodnění si žádá požadavek na jeho přiměřenost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 4037/2011).“ Délku posuzovaného řízení rozhodně za extrémní označit nelze a odvolací soud proto považuje stanovení základní částky 15.000 Kč za jeden rok řízení za adekvátní, důvody pro navýšení základní částky 15.000 Kč správně shledány nebyly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012 sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Podle shora popsaného mechanismu by při délce řízení 4 let a 4 měsíců náleželo žalobkyni zadostiučinění 50.000 Kč.

30. Odvolací soud se dále zabýval přezkumem jednotlivých hledisek v souladu s § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť považuje otázku významu výše zmíněných jednotlivých kritérií za stěžejní při utváření závěru o výši imateriální újmy žalobce. V této souvislosti lze upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012 sp. zn. 30 Cdo 35/2012, podle něhož na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení. Z tohoto úhlu pohledu odvolací soud znovu přezkoumal jednotlivá kritéria.

31. Ve vztahu k řešení otázky kritéria složitosti věci (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) s ohledem na odvolací námitku žalované je možno vycházet z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že složitost řízení je jedním z klíčových hledisek pro určení přiměřenosti jeho délky, jakož i formy a výše případného zadostiučinění, přičemž posuzována je primárně podle počtu instancí, v nichž posuzované řízení probíhalo. Tento závěr vychází ze skutečnosti, že řízení ve více stupních objektivně vyžaduje dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí. Soud tak má při posuzování tohoto kritéria přistoupit ke snížení zadostiučinění bez ohledu na to, zda byly opravné prostředky podávány důvodně či nikoliv (srov. např. již zmiňované Stanovisko nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. 30 Cdo 3720/2021). Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud při posuzování složitosti věci jako objektivního kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk vzal v úvahu též počet stupňů, na kterých byla věc rozhodována. Reflektoval tak předpoklad, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Složitost věci tedy může být dána na základě počtu stupňů soudní soustavy, v nichž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků či postup orgánů veřejné moci a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou, proto by se tato skutečnost měla projevit v úvaze soudu o odpovídajícím snížení základní částky. Posuzovaná věc byla řešena na třech stupních soudní soustavy a dále před Ústavním soudem. Z hlediska kritéria složitosti věci týkající počtu stupňů soudní soustavy je proto nutno základní částku redukovat o 30 %, když snížení základní částky o 10 % (jak bylo provedeno obvodním soudem) se zde odvolacímu soudu jeví jako zcela nedostačující. Skutkovou a právní složitost posuzovaného řízení pak lze hodnotit jako standardní.

32. Nejvyšší soud ve Stanovisku v části IV. u výkladu kritéria podílu chování účastníka na celkové délce řízení [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] uvádí, že „chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním, zde jde pak o průtahy (užívá-li zákon tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk jím způsobené. Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu.“ V posuzované věci žalobkyně takovou činnost směřující ke zkrácení délky řízení vyvinula, když obvodní soud upozornila na nedoručení rozhodnutí dovolacího soudu. Obvodní soud se žalobkyni za toto administrativní pochybení následně omluvil. Odvolacímu soudu se proto jeví jako přiměřené, aby se tato činnost žalobkyně projevila v navýšení základní částky o 5 %. Odmítá však argumentaci žalobkyně, že by tato její aktivita měla být pojímána tak, že žalobkyně zabránila průtahům v délce téměř tří let (až do dne jednání soudu prvního stupně dne 17. 10. 2024 v tomto řízení), neboť samotný průtah nalézacího soudu při doručování usnesení dovolacího soudu bude zohledněn v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk.

33. Ve vztahu k otázce postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části IV. písm. c) Stanoviska uvedl, že tento postup může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy řízení). Podle dovolacího soudu bude porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi). V poměrech posuzované věci lze shledat neodůvodněné průtahy v období od 5. 8. 2018 do 10. 1. 2019 (od doručení vyjádření žalované do vydání výzvy k odstranění vad žaloby) a dále v období od 5. 10. 2020 do 19. 1. 2022 (od vrácení spisu dovolacím soudem do doručení jeho rozhodnutí žalobkyni), tj. celkem v rozsahu 20 měsíců (při celkové délce posuzovaného řízení 52 měsíců), tj. přibližně v rozsahu 1/3. Za odpovídají okolnostem věci (z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci) považuje odvolací soud navýšení základní částky o 30 %, neboť jen tak bude toto kritérium zohledněno ve stejném poměru, v jakém se podílelo na celkové nepřiměřené délce řízení, jak vyžaduje judikatura dovolacího soudu. Tímto postupem odvolací soud respektoval např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/2016. V něm totiž dovolací soud mj. odmítl závěr, podle kterého by při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění bylo možné nezhodnotit zjištěné průtahy v řízení s odůvodněním, že další navýšení základního odškodnění pro tuto nečinnost by představovalo „duplicitní odškodnění“, jak nesprávně argumentoval soud prvního stupně v napadeném rozsudku.

34. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019 sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 805/15). Stejně tak nelze učinit závěr, že se délka kompenzačního řízení posuzuje jinými kritérii, než jaká jsou uvedena v § 31a odst. 3 OdpŠk. Význam předmětu řízení pro žalobkyni pak není navyšován okolnostmi, které se vztahují k řízení vedenému u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] z titulu doplacení ceny díla, jehož nepřiměřená délka byla řešena v posuzovaném řízení.

35. Je nutno doplnit, že Nejvyšší soud ustáleně vykládá kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného tak, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje. Nejde-li však o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 765/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 3172/2012). Význam posuzovaného řízení pro žalobkyni lze proto ve shodě s nalézacím soudem označit za běžný.

36. Při aplikaci shora uvedených kritérií dospěl odvolací soud k aritmetickému navýšení základní částky o 5 % (50.000 Kč – 30 % + 5 % + 30 %), přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu pak činí 52.500 Kč. Takto stanovené zadostiučinění považuje odvolací soud za odpovídající okolnostem a povaze posuzované věci.

37. Zadostiučinění ve stejné výši bylo žalobkyni přiznáno i soudem prvního stupně, odvolací soud proto postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek ve výrocích I. a II. o věci samé jako věcně správný potvrdil s tím, že výše úroku z prodlení činí 15 % ročně v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

38. Odvolací soud přezkoumal rovněž výrok III. o nákladech řízení. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu OdpŠk, se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněném pod R 40/2014, byla sjednocena soudní praxe závěrem, dle nějž výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše. Závěry těchto rozhodnutí jsou plně použitelné i pro rozhodování v této věci.

39. V této souvislosti odvolací soud připomíná, že s účinností od 1. 1. 2025 byl novelizován advokátní tarif. Podle ustanovení § 9a odst. 2 advokátního tarifu nově platí, že ve věcech vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle právních předpisů o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, s návrhem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, se za tarifní hodnotu považuje a) výše přiznané náhrady, nejvýše však částka 500.000 Kč, byla-li přiznána náhrada nemajetkové újmy v penězích, b) částka 30.000 Kč v ostatních případech. Nová právní úprava se však nevztahuje na právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti novely, tj. před 1. 1. 2025.

40. Náklady žalobkyně za řízení před soudem prvního stupně činí celkem 28.642 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 2.000 Kč ze žaloby a zaplaceného soudního poplatku 14.000 Kč za dovolání, odměny advokáta ve výši 9.300 Kč za 3 úkony právní služby po 3.100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (převzetí a příprava zastoupení, účast na jednání před soudem prvního stupně dne [datum], sepis dovolání), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč za 3 úkony podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a náhrady za 21% DPH z částky 10.200 Kč ve výši 2.142 Kč. Další náklad představuje sepis žaloby samotnou žalobkyní za 300 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. v době, kdy ještě žalobkyně nebyla v řízení zastoupena advokátem. Následně v řízení činěné úkony samotnou žalobkyní pak již vylučují aplikaci vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, neboť ta je namístě za situace, kdy účastník není v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. (srovnej bod 13 odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4224/18). O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná, neboť od 28. 6. 2023 byla žalobkyně v řízení zastoupena advokátem na základě plné moci. Pokud se jedná o nárok žalobkyně, resp. jejího jednatele, na náhradu cestovného, pak je nutno zohlednit, že sídlo žalobkyně se nachází v Praze, tedy v místě, kde se konalo soudní řízení. Odvolací soud proto i s ohledem na § 30 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, takové náklady žalobkyni nepřiznal.

41. Celková výše nákladů řízení před soudem prvního stupně tak dosáhla částky 28.642 Kč, kterou změnou výroku III. napadeného rozsudku (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) odvolací soud žalobkyni přiznal, když naopak v základu, ve lhůtě k plnění a v určení platebního místa odvoláním dotčený výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

42. O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky rozhodl soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy úspěšné žalobkyni (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2023 sp. zn. I. ÚS 2482/23, neboť žalobkyně v řízení prokázala existenci nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, to podle Ústavního soudu platí i pro rozhodování o nákladech odvolacího řízení) vznikly náklady spojené se zastoupením advokátem za jeden úkon právní služby po 3.100 Kč (sepis odvolání) dle § 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu a paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), to navýšené o 21% DPH ve výši 714 Kč, což činí celkem 4.114 Kč. O nákladech samotné žalobkyně lze vyslovit stejné závěry jako pod bodem 40 rozsudku.

43. O povinnosti žalované zaplatit tuto náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové částce 4.114 Kč k rukám zástupce žalobkyně bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř., pariční lhůta byla prodloužena na 15 dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť se jedná o plnění z prostředků státní rozpočtu, což je spojeno s potřebou delší doby pro administrativní zajištění platby.

Poučení