30 Co 64/2021- 201

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Jany Knotkové a soudců Mgr. Zdeňka Váni a JUDr. Kateřiny Kodetové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o náhradu platu o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 21 C 55/2017-86, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. a III. potvrzuje s tím, že lhůta k plnění činí 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku [částka] a kapitalizovaný úrok z prodlení [částka] (výrok I.) a zamítl žalobu ohledně částky [částka] a ohledně kapitalizovaného úroku z prodlení v částce [částka] (výrok II.). Dále soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně (po částečném zpětvzetí žaloby a zastavení řízení v příslušné části) domáhala zaplacení [částka] jako náhrady platu za období od [datum] do [datum] a dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši [částka] vypočteného z uvedené částky jakož i z náhrady platu za období od [datum] do [datum]. Na náhradu platu měl žalobkyni vzniknout nárok poté, co byla s žalobkyní, která byla u žalované zaměstnána, sepsána neplatná dohoda o skončení pracovního poměru z [datum], a žalobkyně sdělila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání. Na náhradu platu za období od [datum] do [datum] žalobkyně od žalované obdržela částku [částka].

3. Žalovaná v řízení navrhovala zamítnutí žaloby a uváděla, že sice nerozporuje nárok žalobkyně na náhradu platu co do jeho základu, a z tohoto důvodu žalobkyni zaplatila náhradu platu za období prvních 6 měsíců. Žalovaná však nesouhlasí s celkovou výší žalobkyní požadované částky a tuto považuje za rozpornou s dobrými mravy. V této souvislosti žalovaná především navrhovala, aby odvolací soud přiměřeně snížil náhradu za období přesahující 6 měsíců. Žalovaná poukazovala na to, že důvodem, který bezprostředně vyvolal snahu o ukončení pracovního poměru žalobkyně, byl trestný čin, kterého se žalobkyně dopustila v souvislosti s výkonem zaměstnání, a že žalobkyně v roce [rok] nepožádala o přijetí do služebního poměru. Žalovaná rovněž navrhla započtení částky [částka], kterou žalobkyni vyplatila na náhradu platu od [datum] do konce [datum], tedy na období, které není předmětem řízení.

4. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem o podané žalobě rozhodl tak, jak je shora uvedeno, tedy jí ohledně částky [částka] s příslušenstvím vyhověl a zamítl ji pouze ohledně částky [částka] s příslušenstvím. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku zjistil, že žalobkyně byla u žalované od [datum] zaměstnána jako zaměstnankyně pro správu daní a dohodou z [datum] byl pracovní poměr žalobkyně u žalované rozvázán. Rozsudkem Nejvyššího soudu z [datum rozhodnutí], č. j. 21 Cdo 81/2019-279, (jímž byla změněna tam napadená rozhodnutí) byla určena neplatnost uvedené dohody o rozvázání pracovního poměru. S ohledem na tam popsané okolnosti Nejvyšší soud shledal, že vůle žalobkyně k uzavření dohody nebyla svobodná: dohoda byla uzavřena bezprostředně po více než třicetihodinovém omezení osobní svobody žalobkyně a pobytu na odboru hospodářské kriminality, s nímž bylo spojeno nenadálé zadržení žalobkyně, domovní prohlídka, prohlídka kanceláře, nutnost odevzdání osobních věcí, více než pětihodinový výslech a předvedení policejním orgánem k jednání se zástupcem žalobkyně.

5. Ohledně období po uzavření neplatné dohody o rozvázání pracovního poměru soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně [datum] prostřednictvím své zástupkyně namítla neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru a uvedla, že trvá na dalším zaměstnávání. V období do [datum] byla žalobkyně v pracovní neschopnosti, od [datum] do [datum] pak byla žalobkyně vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání. Na podzim roku [rok] žalobkyně absolvovala rekvalifikační kurz. Od [datum] byla žalobkyně vedena jako OSVČ, působila jako spolupracující osoba svého podnikajícího manžela. Podle daňových přiznání dosahovala nižšího výdělku než u žalované.

6. Po právní stránce soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil tak, že shledal, že žalobkyni s ohledem na neplatné rozvázání pracovního poměru dohodou z [datum] vznikl nárok na náhradu platu podle § 71 ve spojení s § 69 odst. 1 zákoníku práce za období od [datum] do [datum], které je předmětem řízení (náhradu za prvních 6 měsíců po skončení pracovní neschopnosti, které žalovanému období předcházely, již žalovaná žalobkyni zaplatila). Soud prvního stupně se podrobně zabýval návrhem žalované na přiměřené snížení náhrady platu za dobu přesahující 6 měsíců ve smyslu § 69 odst. 2 zákoníku práce, tento návrh však zhodnotil jako nedůvodný. Soud prvního stupně předně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu nepovažoval za významné, zda žalobkyně vyvinula aktivitu k tomu, aby si zajistila jiné zaměstnání. Ohledně práce, kterou žalobkyně vykonávala jako OSVČ, pak soud prvního stupně shledal, že nebyla rovnocenná práci u žalované, neboť žalobkyně dosahovala podstatně nižšího příjmu oproti platu, který by žalobkyně obdržela při práci pro žalovanou. Žalovaná pak v řízení ani po poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neunesla břemeno tvrzení ohledně svého tvrzení, že žalobkyně měla konkrétní možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo výhodnějších než by měla při výkonu práce u žalované – pokud žalovaná v řízení poukazovala na nabídky práce, které byly v dané době dostupné, neměla žalovaná žádnou informaci o tom, zda byly tyto nabídky žalobkyni známy. Za nedůvodnou soud prvního stupně dále považoval námitku započtení týkající se částky vyplacené žalobkyni za únor 2014, neboť vyplacená částka nezakládá bezdůvodné obohacení žalobkyně – ačkoliv náhrada platu za dané období není předmětem řízení, žalobkyni na ni dle soudu prvního stupně vznikl nárok. Konečně se pak soud prvního stupně neztotožnil ani s námitkou žalované, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti soud prvního stupně zdůraznil, že neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru zavinila žalovaná svým značně nestandardním jednáním o skončení pracovního poměru za podmínek popsaných v rozsudku Nejvyššího soudu, a že důvodem skončení pracovního poměru bylo jednání, pro něž byla žalobkyně [datum] obviněna, později však byla tohoto obvinění pravomocně zproštěna. Výši nároku žalobkyně za žalované období soud prvního stupně vypočetl na částku [částka], ohledně této částky proto žalobě vyhověl.

7. Proti výrokům I. a III. tohoto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání a uvedla, že jediným důvodem, proč byla žalobkyni nabídnuta dohoda o rozvázání pracovního poměru, byla skutečnost, že proti žalobkyni bylo zahájeno trestní stíhání v souvislosti s její pracovní činností (mj. pro zneužití pravomoci úřední osoby). Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci z [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], pak byla žalobkyně pravomocně odsouzena za pomoc ke zneužití pravomoci úřední osoby a byl jí uložen mj. trest zákazu činnosti – výkonu zaměstnání u orgánu státní správy či samosprávy na dobu 3 let. Žalované se proto jeví nejasným tvrzení soudu prvního stupně, že žalobkyně byla zproštěna obžaloby. Trestní řízení se zaměstnankyněmi žalované (včetně žalobkyně) přitom poškozovalo dobré jméno žalované, a ta tak neměla možnost zařadit žalobkyni zpět na útvar, ve kterém se dle orgánů činných v trestním řízení dopustila trestné činnosti. S převedením na jinou práci pak žalobkyně neprojevila souhlas. Podle judikatury Nejvyššího soudu je přitom náhrada mzdy nebo platu vyvolána tím, že zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru přestal zaměstnanci v rozporu se zákonem přidělovat práci. Žalovaná je proto přesvědčena, že nárok uplatněný žalobkyní je v rozporu s dobrými mravy. Žalované pak dle jejího názoru nelze klást k tíži, že žalobkyně jako spolupracující osoba v rámci podnikatelských aktivit svého manžela nedosahovala srovnatelného příjmu jako u žalované – jedná se o stav, který žalobkyně sama akceptovala a nesnažila se jej měnit. Není navíc zřejmé, jak soud prvního stupně zjistil, že příjmy žalobkyně byly nižší; skutkový stav v tomto směru nebyl dle názoru žalované zjištěn dostatečně, nebyl-li proveden důkaz daňovými přiznáními manžela žalobkyně [jméno] [příjmení]. Závěrem žalovaná uvedla, že protiprávní jednání žalobkyně, dosahující dokonce trestněprávní roviny, nelze bonifikovat přiznáním náhrady platu za dobu, po kterou probíhalo trestní řízení. Žalovaná z uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobkyni za uplatnění moderačního práva přizná náhradu maximálně v rozsahu 22,5 %.

8. Žalobkyně v reakci na podané odvolání uvedla, že se ohrazuje vůči lživým tvrzením žalované, a připomněla, že opakovaně upozorňuje na skutečnost, že s ní byl protiprávně ukončen pracovní vztah na základě podezření ze spáchání trestného činu, pro který byla soudem zproštěna. Žalobkyně též poukázala na to, že v průběhu řízení se žalovaná vyjádřila tak, že nárok žalobkyně uznává (nezpochybňuje), a že sama žalovaná v průběhu posledního jednání navrhla, aby soud prvního stupně přiznal žalobkyni přisouzenou částku. Přesto se nyní žalovaná odvolává. Žalobkyně byla z medializované kauzy zproštěna a očištěna a byla to ona, kdo musel strpět zásah do své dobré pověsti. Vzhledem k tomu, že žalovaná nebyla schopna po celou dobu řízení prokázat svá tvrzení, žalobkyně navrhla, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek.

9. O odvolání žalované bylo Městským soudem v Praze poprvé rozhodnuto rozsudkem z [datum rozhodnutí], č. j. 30 Co 64/2021-131, a to tak, že byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku vyhovujícím žalobě tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky [částka] a úroku z prodlení ve výši [částka], a dále bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů [částka] a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní poplatek za odvolání žalované ve výši [částka]. Městský soud v Praze doplnil dokazování rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci z [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], z něhož zjistil, že žalobkyně byla uznána vinnou skutkem, kterým spáchala pomoc k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby (spočívající„ v zásadě v poskytnutí rady daňovému subjektu k neoprávněnému snížení daňové povinnosti“) a za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, který byl současně podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu zaměstnání u orgánu státní správy či samosprávy na dobu 3 let. Odvolací soud dospěl k závěru, že uplatnění nároku žalobkyně na náhradu platu za období přesahující 6 měsíců nutno považovat za zneužití práva, tj. právě za takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu § 69 odst. 1 zákoníku práce, nýbrž obohacení na úkor žalované a její poškození, a že s ohledem na zjištěné skutečnosti by přiznání náhrady platu žalobkyni jednoznačně odporovalo účelu a smyslu právní úpravy obsažené v § 69 odst. 1 zákoníku práce. Zdůraznil, že žalovaná uzavřela s žalobkyní dohodu o rozvázání pracovního poměru za situace, v níž existovaly zcela jednoznačné důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru, a že za této situace představovalo uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru ze strany žalované výrazně vstřícnější postup vůči žalobkyni. Uvedl, že žalobkyni byla navzdory uvedeným okolnostem vyplacena náhrada platu za prvních 6 měsíců po neplatném rozvázání pracovního poměru, ale že přiznání náhrady za navazující období by představovalo zjevnou nespravedlnost, že žalobkyně by de facto těžila ze svého protiprávního činu a že – i když byla žalobkyně pro část skutků zproštěna obžaloby – podstatnou skutečností z hlediska dobrých mravů je to, že žalobkyně se ještě před uzavřením dohody o rozvázání pracovního poměru skutečně dopustila trestného činu v souvislosti s daňovým řízením. Odvolací soud uzavřel, že trestná činnost páchaná žalobkyní v době před uzavřením neplatné dohody o rozvázání pracovního poměru odůvodňuje závěr, že uplatňování nároku na náhradu platu za období přesahující prvních šest měsíců po této dohodě je v rozporu s dobrými mravy, a představuje tak zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany.

10. Rozsudek Městského soudu z [datum rozhodnutí], č. j. 30 Co 64/2021-131, byl následně k dovolání žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z [datum rozhodnutí], č. j. 21 Cdo 3575/2021-174, a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal nesprávným závěr odvolacího soudu, podle kterého uplatnění nároku žalobkyně na náhradu platu za období přesahující prvních šest měsíců po uzavření neplatné dohody o rozvázání pracovního poměru představuje zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Uplatnila-li žalobkyně za situace, kdy byla pravomocně určena neplatnou předmětná dohoda o rozvázání pracovního poměru (poté, co oznámila žalované, že trvá na tom, aby ji nadále zaměstnávala, a co jí žalovaná přes toto oznámení neumožnila pokračovat v práci (právo na náhradu platu, vykonávala tím dle Nejvyššího soudu toto právo zcela v souladu s jeho účelem a se smyslem a účelem ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce, který spočívá v poskytnutí náhrady mzdy nebo platu zaměstnanci, který je postižen neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele a vůči němuž zaměstnavatel neplní svou povinnost přidělovat mu práci podle pracovní smlouvy, ačkoli zaměstnanec trvá na dalším zaměstnávání, jako ekvivalentu mzdy (platu), kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele uvedené v § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, aby tak byla zaměstnanci reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. Dovolací soud zdůraznil, že na tomto závěru nemůže nic změnit okolnost, že žalobkyně před uzavřením neplatné dohody o rozvázání pracovního poměru s žalovanou dnem [datum] porušila své pracovní povinnosti jednáním naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu, za které byla pravomocně odsouzena, neboť i v takovém případě (nedošlo-li k platnému rozvázání pracovního poměru jiným způsobem než neplatnou dohodou (byla žalovaná povinna plnit vůči žalobkyni povinnost přidělovat jí práci podle pracovní smlouvy. Z důvodu uvedeného jednání mohla žalovaná se žalobkyní rozvázat pracovní poměr výpovědí nebo okamžitým zrušením, nelze však za ně žalobkyni sankcionovat odepřením náhrady platu, na kterou jí vzniklo právo z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru dohodou. Uplatněním práva na náhradu platu žalobkyně netěží ze svého„ protiprávního činu“, jak nesprávně uvedl odvolací soud, nýbrž vykonává právo, které jí vzniklo na základě protiprávního jednání žalované spočívajícího v neplnění základní povinnosti zaměstnavatele vyplývající z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy.

11. Nejvyšší soud dále v kasačním rozhodnutí odvolacímu soudu vytkl, že se vzhledem k nesprávnému právnímu názoru nezabýval tím, zda jsou splněny předpoklady pro přiměřené snížení náhrady platu žalobkyně za dobu přesahující 6 měsíců podle ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce. V tomto směru dovolací soud akcentoval, že při posuzování návrhu zaměstnavatele podle ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce, aby jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za dobu přesahující 6 měsíců byla přiměřeně snížena, soud přihlíží jen k okolnostem, které panovaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být náhrada mzdy (platu) zaměstnanci poskytnuta, a které se týkají poměrů zaměstnance z hlediska jeho dalšího (jiného) zaměstnávání. Okolnosti, za nichž došlo k rozvázání pracovního poměru, pro které bylo rozvázání pracovního poměru neplatné nebo které provázely řešení sporu o platnost rozvázání pracovního poměru, tu nemají význam, neboť právní úprava s nimi možnost krácení náhrady mzdy (platu) nespojuje.

12. Ke kasačnímu rozhodnutí se písemně vyjádřila žalovaná, přičemž zopakovala své argumenty pro aplikaci moderačního práva ve smyslu § 69 odst. 2 zákoníku práce (rozpor s dobrými mravy, který spatřuje žalovaná primárně v tom, že se žalobkyně domáhá náhrady platu ve výši 100 %, přestože byla odsouzena za porušení své pracovní povinnosti svým nezákonným jednáním v době, kdy vykonávala práci pro žalovanou, čímž poškodila její dobré jméno a důvěryhodnost; délka nárokovaného období, které bylo zapříčiněno nestandardní délkou soudního řízení občanskoprávního i trestněprávního (a také blíže konkretizovala své úvahy, které jí vedly ke stanovení rozsahu moderace tak, že by žalobkyni měl být přiznán nárok maximálně do výše 22,5 % průměrného platu za období od [datum] do [datum]. Dále uvedla, že za období od [datum] do [datum] žalobkyni nárok na náhradu platu nenáleží, neboť žalobkyně nesplnila povinnost danou zákonem č. 234/2014 Sb., o státní službě a nepodala žádost o přijetí do služebního poměru, čímž v souladu s § 190 uvedeného zákona žalobkyni zanikl její pracovní poměr na dobu neurčitou dnem [datum]. Podle žalované je také třeba zohlednit to, že žalobkyně svým rozhodnutím nastoupit na pracovní pozici v rámci podnikání svého manžela, jako spolupracující osoba, zmařila snahu Úřadu práce ke zprostředkování odpovídajícího pracovního místa s ohledem na vzdělání žalobkyně. Zmínila také námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu z důvodu neprovedení důkazu daňovými přiznáními manžela žalobkyně, kdy poukázala na možnou účelovou korekci příjmů žalobkyně spočívající v ponížení podílu na zisku na pouhých 10 %, přestože dle zákonné úpravy mohla jako spolupracující osoba dosahovat až 50 % podílu na zisku.

13. V řízení následujícím po kasačním rozhodnutí odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 226 odst. 1 ve spojení s § 243g odst. 1 o. s. ř.), znovu přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. v rozsahu napadených výroků napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

14. Podle § 69 odst. 1 zákoníku práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

15. Podle § 71 zákoníku práce při neplatné dohodě o rozvázání pracovního poměru se postupuje při posuzování práva zaměstnance na náhradu ušlé mzdy nebo platu obdobně jako při neplatné výpovědi dané zaměstnanci zaměstnavatelem (§ 69). Zaměstnavatel právo na náhradu škody pro neplatnost dohody uplatňovat nesmí.

16. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastnicemi byla uzavřena neplatná dohoda o rozvázání pracovního poměru, na jejímž základě měl pracovní poměr žalobkyně u žalované skončit dnem [datum]. Neplatnost dohody byla pravomocně určena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 21 Cdo 81/2019-279. Žalobkyně dne 26. 9. 2013 prostřednictvím své zástupkyně žalované sdělila, že trvá na dalším zaměstnávání. Byly tedy splněny všechny podmínky pro vznik práva žalobkyně na náhradu platu ve smyslu § 71 a § 69 odst. 1 zákoníku práce za požadované období od [datum] do [datum], kdy žalovaná neumožnila žalobkyni pokračovat v práci ani nedošlo k platnému skončení pracovního poměru (náhradu za prvních 6 měsíců již žalovaná žalobkyni zaplatila, v této části bylo řízení pro zpětvzetí zastaveno). Na uvedeném závěru o důvodnosti nároku žalobkyně na náhradu platu nemohou ničeho změnit okolnosti, za nichž došlo k rozvázání pracovního poměru, tedy skutečnost, že žalobkyně před uzavřením neplatné dohody o rozvázání pracovního poměru porušila své pracovní povinnosti jednáním naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu, za které byla pravomocně odsouzena, neboť jak uvedl Nejvyšší soud v předmětném kasačním rozhodnutí, i v takovém případě (nedošlo-li k platnému rozvázání pracovního poměru jiným způsobem než neplatnou dohodou (byla žalovaná povinna plnit vůči žalobkyni povinnost přidělovat jí práci podle pracovní smlouvy. Žalobkyni tedy právo na náhradu platu vzniklo, a to na základě protiprávního jednání žalované spočívajícího v neplnění základní povinnosti zaměstnavatele vyplývající z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy.

17. Podle § 69 odst. 2 zákoníku práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.

18. Právní teorie i praxe je jednotná v tom, že základním hlediskem při rozhodování soudu o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle § 69 odst. 2 zákoníku práce je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména místo, kde se zaměstnanec zapojil či mohl zapojit do práce, druh práce, kterou zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat, a mzda, kterou za vykonanou práci obdržel nebo by mohl obdržet. K přiměřenému snížení náhrady mzdy může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Soud při posuzování návrhu na přiměřené snížení mzdy podle § 69 odst. 2 zákoníku práce přihlíží jen k okolnostem, které panovaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být náhrada mzdy zaměstnanci poskytnuta, a které se týkají poměrů zaměstnance z hlediska jeho dalšího (jiného) zaměstnávání. Okolnosti, za nichž došlo k rozvázání pracovního poměru, pro které bylo rozvázání pracovního poměru neplatné nebo které provázely řešení sporu o platnost rozvázání pracovního poměru, tu nemají význam, neboť právní úprava s nimi možnost krácení náhrady mzdy (platu) nespojuje (viz kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci). Pro posouzení, zda v případě zaměstnance jsou splněny podmínky pro snížení náhrady mzdy, není významné, zda zaměstnanec vyvíjel aktivitu k tomu, aby si zajistil jiné zaměstnání, ani zda byl evidován u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, neboť k přiměřenému snížení náhrady mzdy zaměstnanci, který se po neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele nezapojil do práce u jiného zaměstnavatele, by soud mohl přistoupit jen tehdy, bylo-li by možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec měl konkrétní (skutečnou) možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale že této možnosti bez vážných důvodů nevyužil; se samotným nedostatkem aktivity zaměstnance při hledání jiné práce ani s tím, že se neobrátil na úřad práce se žádostí o zprostředkování zaměstnání, zákon možnost snížení náhrady mzdy nespojuje (viz k tomu podrobně usnesení Nejvyššího soudu z [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 3493/2018, a v něm citovanou judikaturu, jakož i [příjmení], J. § 69. [příjmení] [jméno], M., [příjmení], L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. [číslo]).

19. Pokud žalovaná tvrdí, že důvodem k moderaci náhrady platu žalobkyně je rozpor žalobního nároku s dobrými mravy, který žalovaná spatřuje v tom, že se žalobkyně dopustila protiprávního jednání při výkonu práce pro žalovanou, pak odvolací soud uvádí, že dobré mravy důvodem k moderaci nejsou. Jak již bylo výše uvedeno, judikatura jednoznačně uvádí, že okolnosti, za nichž došlo k rozvázání pracovního poměru, pro které bylo rozvázání pracovního poměru neplatné nebo které provázely řešení sporu o platnost rozvázání pracovního poměru, při posuzování návrhu na přiměřené snížení mzdy podle ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce nemají význam, neboť právní úprava s nimi možnost krácení náhrady platu nespojuje; tyto judikaturní závěry akcentoval dovolací soud i v kasačním rozhodnutí v dané věci. Soud při posuzování návrhu na přiměřené snížení mzdy přihlíží jen k okolnostem, které panovaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být náhrada mzdy zaměstnanci poskytnuta, a které se týkají poměrů zaměstnance z hlediska jeho dalšího (jiného) zaměstnávání.

20. V rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 3032/2011 pak Nejvyšší soud konstatoval, že za kritérium pro rozhodování soudu o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce nelze považovat okolnost, jaká byla délka řízení, v němž byla pravomocně určena neplatnost rozvázání pracovního poměru. S ohledem na uvedené, odvolací soud uzavírá, že i další žalovanou zmiňovaná okolnost (délka žalobkyní nárokovaného období, které bylo zapříčiněno nestandardní délkou soudního řízení občanskoprávního i trestněprávního (nemůže být důvodem k moderaci náhrady platu ve smyslu § 69 odst. 2 zákoníku práce.

21. Důvodem pro moderaci nároku na náhradu platu žalobkyně nemůže být ani tvrzení žalované, podle kterého žalobkyně tím, že nastoupila na pracovní pozici v rámci podnikání svého manžela, jako spolupracující osoba, zmařila snahu Úřadu práce ke zprostředkování pro ni odpovídajícího místa, resp. že bezdůvodně odmítla výhodnější pracovní nabídky (dle žalované mohla žalobkyně nastoupit u zaměstnavatele [právnická osoba] či u zaměstnavatele [právnická osoba] Soud prvního stupně správně uvedl, že břemeno tvrzení a důkazní v případě důvodů pro moderaci ve smyslu § 69 odst. 2 zákoníku práce leží na straně žalované, návrh na přiměřené snížení náhrady platu totiž představuje z procesního hlediska obranu proti žalobě, kterou se zaměstnanec domáhá zaplacení náhrady platu. S ohledem na uvedené pak nalézací soud správně uzavřel, že žalovaná i po náležitém poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. břemeno tvrzení ohledně možnosti žalobkyně zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo výhodnějších než by měla při výkonu práce u žalované, neunesla. Pouze skutečnost, že v rozhodné době na Úřadu práce existovaly poptávky 2 zaměstnavatelů, kteří nabízeli vhodné pracovní pozice, o které se žalobkyně mohla ucházet a potenciálně pak na nich pracovat za rovnocenných či výhodnějších podmínek než u žalované, nelze považovat za konkrétní (skutečnou) možnost žalobkyně zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za rovnocenných či výhodnějších podmínek než u žalované.

22. Namítá-li žalovaná, že soud prvního stupně neprovedl důkaz daňovými přiznáními manžela žalobkyně, kdy žalobkyně a její manžel měli upraveno zdanění jako spolupracující osoby, pak ani tuto námitku neshledává odvolací soud důvodnou. Navrhovaný důkaz není dle odvolacího soudu pro předmětné řízení relevantní, neboť pouhé zjištění, jakého příjmu dosahoval v rozhodném období manžel žalobkyně, nemůže vypovídat ničeho o tom, jaký skutečný příjem měla v rozhodné době žalobkyně. Komentářová literatura k institutu tzv. spolupracující osoby uvádí:„ Institut rozdělení příjmů a výdajů, resp. rozdílu mezi příjmy a výdaji (daňového základu), je vhodným legálním prostředkem ke zmírnění daňového zatížení, v dnešní době se využívá především v souvislosti se snížením pojistných odvodů a zmírnění dopadů daňové progrese. [příjmení] optimalizace může být dosaženo v určitých případech i tím, že umožníme druhému poplatníkovi rozdělením příjmů a výdajů uplatnění odčitatelných položek či jeho slev na dani. Rozdělení příjmů a výdajů je omezeno absolutní částkou i poměrem, ale v daném rozmezí se mohou poplatníci rozhodovat zcela libovolně bez vazby na jím fakticky vykonané spolupráci.“ (viz [příjmení], L., [příjmení], M. § 13. [příjmení] [příjmení], J. a kol.: Zákon o daních z příjmů. Komentář. Wolters Kluwer, 2017). Z uvedeného je zřejmé, že institut spolupracujícího manžela je pouze nástrojem daňové optimalizace, kdy je zcela na uvážení manželů, jak si poměr příjmů a výdajů v zákonných mantinelech stanoví, bez ohledu na skutečně vykonávanou práci v rámci této„ spolupráce“. Z takto stanovených podílů nelze usuzovat, kdo se jak svou prací na příjmech podílel a zda vůbec. Důkazem daňovými přiznáními manžela žalobkyně by nemohlo být prokázáno, že žalobkyně v rozhodném období dosahovala příjmu, který by byl srovnatelný s příjmem u žalované. Odvolací soud navíc podotýká, že i kdybychom vycházeli z daňových přiznání žalobkyně od [datum], kdy se stala spolupracující osobu v rámci podnikání svého manžela, přičemž bychom dílčí základ daně dopočetli až na 100 % a tento následně vydělili 12, i pak by měsíční příjem žalobkyně činil podstatně nižší částku, než které dosahovala u žalované.

23. Závěrem odvolací soud uvádí, že námitka žalované ohledně nesplnění povinnosti žalobkyně podat žádost o přijetí do služebního poměru dle zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, kdy nesplněním této povinnosti měl dle žalované zaniknout pracovní poměr žalobkyně dnem [datum] (§ 190 odst. 4 zákona o státní službě), je pro toto řízení zcela bezvýznamná. Uvedená skutečnost, se kterou žalovaná spojuje zánik nároku žalobkyně na náhradu platu od [datum], totiž do posuzovaného období od [datum] do [datum] nespadá.

24. Odvolací soud zcela v souladu se závěry soudu prvního stupně uzavírá, že v projednávaném případě nejsou dány důvody pro moderaci náhrady platu žalobkyně ve smyslu § 69 odst. 2 zákoníku práce. Žalobkyni vzniklo právo na náhradu platu ve výši podle § 69 odst. 1 věta druhá zákoníku práce i za rozhodné období přesahující prvých 6 měsíců (období od [datum] do [datum]), neboť žalovaná uzavřela s žalobkyní neplatnou dohodu o rozvázání pracovního poměru, žalobkyně oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání a byla ochotna a připravena práci pro žalovanou konat, žalovaná jí však práci nepřidělovala. Výše náhrady mzdy za uvedené období vypočtená v souladu s § 352 až § 356 zákoníku práce z průměrného hodinového výdělku žalobkyně ve výši [částka] odpovídá částce [částka].

25. S ohledem na uvedené odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. napadený rozsudek ve výroku I. o věci samé i ve výroku III. o nákladech řízení, který odpovídá § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř., jako věcně správný potvrdil; pouze podle § 220 o. s. ř. změnil pariční lhůtu na 15 dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť se jedná o plnění z prostředků státního rozpočtu, což je spojeno s potřebou delší doby pro administrativní zajištění platby.

26. O nákladech odvolacího řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalobkyni, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná. Náklady žalobkyně činí celkem [částka] a sestávají ze soudního poplatku za dovolání ve výši [částka], odměny advokáta za 4 úkony právní služby po [částka] podle ustanovení § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne [datum], dovolání, účast na jednání odvolacího soudu dne [datum]), paušální náhrady hotových výdajů ve výši [částka] za 4 úkony právní služby po [částka] podle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu a dále pak příslušná 21% DPH ve výši [částka]. Pariční lhůta byla určena na 15 dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť se jedná o plnění z prostředků státního rozpočtu, což je spojeno s potřebou delší doby pro administrativní zajištění platby.

27. Odvoláním nedotčený výrok II. rozsudku nabyl samostatně právní moci podle § 206 odst. 2 o. s. ř.