30 Co 81/2023 - 259

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Jany Knotkové, soudkyně JUDr. Kateřiny Kodetové a soudce Mgr. Zdeňka Váni ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozen dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Anonymizováno], registrační číslo ([Anonymizováno], sídlem [Anonymizováno] jednající [Jméno žalované], IČO [IČO žalované], sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 440.000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované a žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. listopadu 2022 č. j. 17 C 190/2019-203 ve znění doplňujícího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. února 2023 č. j. 17 C 190/2019-230 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku I. o věci samé mění tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 270.000 Kč s požadovaným příslušenstvím od 1. 7. 2018 do zaplacení.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 224.960 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta B].

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice na nákladech státu 151.057 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 9.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 270.000 Kč s tam blíže specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a co do zbývajících 170.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.). Současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 209.404,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok III.). Dále rozhodl o povinnosti žalobce i žalované zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 náhradu nákladů řízení s tím, že její přesná výše bude stanovena samostatným usnesením, a to do tří dnů od právní moci samostatného usnesení (výrok IV. a V.). Doplňujícím usnesením určil výši nákladů řízení státu tak, že žalobce je povinen nahradit 61.737,83 Kč (výrok I.) a žalovaná 98.039,17 Kč (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 440.000 Kč s příslušenstvím jako odměny ze souběžně vzniklého pracovního poměru u žalované za období od 1. 5. 2018 do 30. 9. 2018. Žalobce byl u žalované zaměstnán na pozici vedoucího oddělení marketingu na základě pracovní smlouvy ze dne 20. 9. 2017. Od května 2018 byl žalobce svým přímým nadřízeným [jméno FO] (dále jen „p. [jméno FO]“) pověřen, aby plnil úkoly plynoucí z neobsazené pozice vedoucího oddělení Go-To-Market (dále jen „GTM“), což nebylo dle platné pracovní smlouvy jeho pracovní činností, přičemž mu bylo přislíbeno, že za to bude odměněn. Žalobce s výkonem dalšího druhu práce souhlasil a očekával, že za vykonanou práci obdrží mzdu, která byla s výkonem této pracovní pozice spojena (88.000 Kč měsíčně). Žalobce má za to, že mu od 1. 5. 2018 vznikl souběžný pracovní poměr, jehož předmětem byl výkon práce vedoucího oddělení GTM, a to na dobu určitou do obsazení pozice nově přijatým zaměstnancem, tj. do 1. 10. 2018, kdy na uvedenou pozici nastoupil [jméno FO].

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhovala její zamítnutí. Dle žalované žalobce vykonával toliko činnosti, které svým obsahem korespondují s jeho zařazením na pozici vedoucího marketingového oddělení, přičemž náplň činností, které byli žalobci přidělovány v oddělení GTM, nikterak nepřesahují obsah uvedené pracovní pozice. Žalobci nebyla nikdy přislíbena odměna za to, že v předmětném období bude vykonávat práci vedoucího oddělení GTM.

4. Soud prvního stupně učinil následující skutková zjištění: Žalobce byl na základě pracovní smlouvy ze dne 20. 9. 2017 zaměstnán u žalované na pozici vedoucí oddělení marketingu; jednalo se o vedoucí pozici, která zastřešovala i několik samostatných segmentů, mj. právě oddělení GTM; v pracovní smlouvě se počítalo s určitou nutností tzv. práce přesčas – v rozsahu 150 hodin za kalendářní rok – což bylo zohledněno ve stanovené výši hrubé měsíční mzdy ve výši 135.000 Kč. Vedoucí oddělení GTM, p. [jméno FO], nastoupil v květnu 2018 v průběhu své výpovědní doby do pracovní neschopnosti a toto oddělení tak zůstalo bez vedoucího. Do doby přijetí nového zaměstnance na pozici vedoucího GTM tak byly pracovní úkoly p. [jméno FO] na základě pokynu p. [jméno FO] převzaty žalobcem, jakožto zastřešujícím vedoucím oddělení celého marketingu, a ve zbývajícím rozsahu byly tyto úkoly také rozděleny mezi ostatní podřízené; výkon práce vedoucího oddělní GTM zahrnoval mnoho časově náročných činností a nebylo možné, aby je vedle své pozice vedoucího oddělení marketingu vykonával žalobce sám, natož aby jejich výkon stíhal řádně vykonávat v rámci běžné pracovní doby. Na jaře roku 2018 došlo ke schůzce mezi p. [právnická osoba] žalobcem, při které bylo řečeno, že žalobce bude zastávat výkon práce spojené s pozicí vedoucího oddělení GTM, a to po dobu, kdy tato pozice bude neobsazena, neboť i toto oddělení spadalo do zodpovědnosti vedoucího marketingu. [jméno FO] žalobci sdělil, že pokud výkonem práce spojené s pozicí GTM bude přetížen dnem i nocí, takže za toto bude kompenzován; mzdu jako takovou ale žalobci neslíbil; současně p. [jméno FO] uvedl, že nemá za to, že by žalobce byl natolik přetížen, že by mu vznikl nárok na kompenzaci. Žalobce uvedenou nabídku kompenzace/odměny (dle žalobce p. [jméno FO] pronesl větu „I will remunerate you“) chápal tak, že po dobu výkonu práce vedoucího GTM mu bude zaplacena částka odpovídající mzdě náležející takové pozici. Dále měl prvostupňový soud za prokázané, že u žalované je zcela na denním pořádku, že zaměstnanci pracují po konci pracovní doby ještě z domova, a to mnohdy i po nocích, což je způsobeno přidělováním velkého množství pracovních úkolů. U žalované pak bylo také běžnou praxí, že v případě nepřítomnosti jednoho zaměstnance se jeho úkoly přerozdělí mezi zaměstnance ostatní, přičemž za toto zaměstnanci odměňováni u žalované nikdy nijak nejsou.

5. Takto zjištěný skutkový stav prvostupňový soud po právní stránce posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“) a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), načež dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovanou došlo k uzavření dodatku původní pracovní smlouvy v ústní formě spočívající ve změně ujednání ohledně výše mzdy žalobce. Prvostupňový soud připustil, že mezi žalobcem a p. [jméno FO] došlo k určitému nedorozumění, když p. [jméno FO] žalobci slíbil, že „pokud výkonem práce spojené s pozicí GTM bude přetížen dnem i nocí, takže za toto bude kompenzován“, zatímco žalobce si daný rozhovor vyložil tak, že mu za vykonávanou práci bude poskytnuta odměna odpovídající měsíční mzdě vedoucího oddělení GTM. V této neurčitosti, ve zjevném rozdílu v chápání obsahu jednání, stejně jako v ústnosti tohoto právního jednání mezi žalobcem a p. [jméno FO], však prvostupňový soud neshledal důvod, který by zapříčinil neplatnost takového jednání (§ 18, § 19 odst. 3 a § 20 zákoníku práce), neboť žalobce s výkonem pracovních úkolů na základě takto sjednaného dodatku pracovní smlouvy započal a vykonával je po dobu pěti měsíců; soud prvního stupně současně zdůraznil, že není možné tento nedostatek formy vykládat k tíži zaměstnance. S ohledem na skutečnost, že žalobce vykonával toliko poměrnou část pracovních úkolů spadajících pod pracovní pozici vedoucího oddělení GTM, posuzoval prvostupňový soud otázku, v jakém rozsahu došlo skutečně k navýšení mzdy žalobce, přičemž po provedeném dokazování dospěl k závěru, že ujednáním o výši mzdy žalobce došlo v období květen–září 2018 k navýšení mzdy žalobce v rozsahu 40 % (tj. o 54.000 Kč). Soud prvního stupně nepřisvědčil právním úvahám žalobce o možném vzniku souběžného pracovního poměru, ani o vzniku bezdůvodného obohacení žalované, ani o škodě, kterou žalobce utrpěl (k tomu blíže bod 39. napadeného rozsudku).

6. S ohledem na uvedené prvostupňový soud žalobě co do částky 270.000 Kč s požadovaným příslušenstvím vyhověl (54.000 Kč x 5 měsíců), co do zbývajících 170.000 Kč s příslušenstvím [(88.000 Kč – 54.000 Kč) x 5 měsíců] žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení, neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu (vycházel z tarifní hodnoty 270.000 Kč). O nákladech státu pak rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. tak, že k jejich náhradě zavázal žalobce v rozsahu 38,64 % (doplňujícím usnesením určeno částkou 61.737,83 Kč) a žalovanou v rozsahu 61,36 % (doplňujícím usnesením určeno částkou 98.039,17 Kč).

7. Proti výrokům I., III., V. tohoto rozsudku a výroku II. doplňujícího usnesení podala žalovaná včasné odvolání. Namítala, že z provedeného dokazování v žádném případě nevyplynulo, že by žalobce dostal od p. [jméno FO] jakýkoli pokyn, aby vykonával funkci vedoucího GTM. Žalobce část úkolů vedoucího GTM prováděl, ale přirozeně v rámci náplně své funkce a na úkor jiných činností, které měl naopak vykonávat z pozice vedoucího oddělení marketingu. Dále sporovala skutkový závěr o časové náročnosti činností prováděných žalobcem s tím, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že část úkolů vedoucího oddělení GTM nebyla vykonávána vůbec a část nutných úkolů se rozdělila mezi celý marketingový tým; konkrétní rozsah pak nebyl tvrzen ani zkoumán. Ohledně právního závěru prvostupňového soudu o uzavření dodatku ke stávající pracovní smlouvě žalobce, který mění mzdu tak, že ji navyšuje o 54.000 Kč, žalovaná uvedla, že tento je jednak zcela nepřezkoumatelný, neboť soud rezignoval na odůvodnění částky, kterou žalobci přiznal, jednak zcela chybný. Žalovaná trvá na tom, že k žádné dohodě s žalobcem o souběžném pracovním poměru nebo o navýšení mzdy nedošlo. [jméno FO] žalobci nikdy žádnou odměnu za výkon funkce vedoucího GTM jako takové neslíbil a ani slíbit nemohl, neboť jakékoli navýšení mzdy a vyplácení odměn jsou předmětem schvalovacího řízení polské centrály, přičemž žalobci je tato skutečnost známa. Žalovaná akcentovala, že neurčitost právního jednání nelze spatřovat v tom, že si zaměstnanec vyloží jednání zaměstnavatele zcela jinak, než jak bylo myšleno nebo učiněno, resp. si jej domyslí a strany se na kvalifikaci jednání neshodnou; pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil. Dále žalovaná nesouhlasila s nákladovým výrokem, kdy namítala nesprávnou aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá a žalované se přiznává plná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů; v případě doplňujícího usnesení žalovaná navrhla jeho zrušení a vrácení soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalobce v písemném vyjádření uvedl, že odvolání žalované považuje za nedůvodné. Zdůraznil, že dohoda mezi žalobcem a žalovanou zastoupenou p. [jméno FO] o výkonu práce vedoucího oddělení GTM, kterou došlo ke změně pracovní smlouvy žalobce, je zjevná. Příslib p. [jméno FO] je pak možné s ohledem na § 18 zákoníku práce vyložit tak, že žalobce bude za výkon práce vedoucího oddělení GTM odměněn zvýšením mzdy. Soud prvního stupně projev vůle p. [jméno FO] nijak nedoplnil, pouze jej provedením svědecké výpovědi zjistil a následně jej výkladem objasnil. Ze svědecké výpovědi p. [jméno FO] je zjevné, že nehovořil o mzdě za práci přesčas ve smyslu zákoníku práce a ani soud prvního stupně to tak nevnímal – takovéto hodnocení navíc nelze měnit bez zopakování svědecké výpovědi. Žalobce ve svém vyjádření dále uvedl další možné alternativy právního posouzení žalobou uplatněného nároku: 1) vznik souběžného pracovního poměru s druhem práce vedoucího oddělení GTM a posouzení žalované částky jako mzdy vedoucího oddělení GTM, 2) vznik souběžného faktického pracovního poměru a posouzení žalované částky jako mzdy z tohoto faktického pracovního poměru, 3) změna pracovního poměru žalobce založeného pracovní smlouvou spočívající v doplnění druhu práce vedoucí oddělení GTM bez změny mzdy a posouzení žalované částky jako náhrady škody způsobené porušením zásady rovnosti nesjednáním stejné mzdy za výkon práce vedoucího oddělení GTM, jakou dostali jiní zaměstnanci na této pracovní pozici, 4) absence jakéhokoli právního vztahu mezi žalobcem a žalovanou, jehož předmětem by byl výkon práce vedoucího oddělení GTM (včetně faktického pracovního poměru) a posouzení žalované částky jako bezdůvodného obohacení získaného žalovanou na úkor žalobce. S ohledem na uvedené žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích I., III., a V. potvrdil; ohledně výroku IV. navrhl jeho zrušení.

9. Žalobce dále podal odvolání proti výroku I. doplňujícího usnesení. Namítal, že pro určení „výsledku řízení“ ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. je zásadní, jak bylo rozhodnuto o náhradě nákladů mezi účastníky a pokud soud aplikoval § 142 odst. 3 o. s. ř. a částečně úspěšnému účastníkovi řízení přiznal plnou náhradu nákladů řízení, nemůže již tomuto uložit povinnost nahradit náklady řízení státu v poměru podle míry úspěchu ve věci, tak jak to učinil prvostupňový soud. Dále zpochybňoval účelnost a důvodnost nákladů státu na svědečné p. [jméno FO] s tím, že není zřejmé, že by tyto p. [jméno FO] skutečně vynaložil.

10. Odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek ve znění doplňujícího usnesení i řízení, které předcházelo jeho vydání, a shledal, že odvolání žalované je důvodné; odvolání žalobce důvodným neshledal.

11. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav poté, co provedl všechny potřebné důkazy a zhodnotil je v souladu s § 132 o. s. ř. Námitka žalované v tomto směru není důvodná. Skutková zjištění, ke kterým soud prvního stupně v projednávaném případě dospěl jsou správná a plně odpovídají provedeným listinným důkazům a zejména svědeckým výpovědím, tak jak v řízení zazněly, a odvolací soud nemá v tomto směru nalézacímu soudu co vytknout; žalobcem zmíněné zopakování svědecké výpovědi p. [jméno FO] není v tomto případě na místě. Prvostupňový soud správně zjistil, co bylo mezi žalobcem a p. [jméno FO], jako zástupcem žalované a současně nadřízeným žalobce, komunikováno – jakým způsobem a v jakém rozsahu má žalobce, jakožto zastřešující vedoucí oddělení celého marketingu, vykonávat práci nepřítomného zaměstnance na pozici vedoucího oddělení GTM. Dále nalézací soud ze svědecké výpovědi p. [právnická osoba] účastnické výpovědi žalobce náležitě zjistil, že p. [jméno FO] slíbil žalobci, že „pokud výkonem práce spojené s pozicí GTM bude přetížen dnem i nocí, takže za toto bude kompenzován“, což žalobce pochopil tak, že mu za vykonávanou práci bude poskytnuta odměna odpovídající hrubé měsíční mzdě vedoucího oddělení GTM.

12. Prvostupňový soud však nesprávně zhodnotil nárok žalobce po právní stránce, když dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovanou zastoupenou p. [jméno FO] došlo k uzavření dohody o změně dosavadní pracovní smlouvy, resp. k uzavření dohody o změně mzdy, neboť takovou dohodu ze zjištěných skutečností, které v řízení vyšly najevo, zejména z výpovědí žalobce a svědka [jméno FO], dovodit nelze.

13. Zákoník práce neupravuje postup při uzavírání pracovněprávních dohod. Na uzavření těchto dohod (smluv) je proto třeba použít občanský zákoník (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3382/2020, či ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1528/2019).

14. Dle § 1725 věty první o. z. je smlouva uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah.

15. Dle § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu. Dle odst. 2 má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy.

16. Dle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Dle odst. 2 při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

17. Dle § 18 zákoníku práce, je-li možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější.

18. Dle § 19 odst. 3 zákoníku práce neplatnost právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, nezpůsobil-li neplatnost výlučně sám.

19. Odvolací soud akcentuje, že dvoustranné právní jednání (smlouva, dohoda) spočívá na vzájemných a shodných projevech vůle dvou subjektů (stran) právních vztahů. Základním předpokladem vzniku smlouvy/dohody je tedy dosažení konsenzu. Obsah smlouvy nemůže být určen pouze jednou stranou. Zda z projevů vůle stran vyplývá dosažení konsenzu smluvních stran, je nutné zkoumat za použití výkladových metod upravených v § 555 a násl. o. z., přičemž je kladen větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob (blíže srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, či ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 272/2020).

20. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je v každém právním jednání obsažena (přítomna) složka volní (vnitřní, úmysl jednajícího), jejímž odrazem je obsah právního jednání, a složka jevová (vnější), která nese odraz v tzv. formě právního jednání. Význam obou složek pro posouzení vzniku, existence, popř. platnosti právního jednání je třeba rozlišovat; zatímco podstatná vada vůle (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, či ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019) má zpravidla již pro vznik (resp. existenci) právního jednání fatální dopad, nedostatek formy může mít za následek (pouhou) neplatnost právního jednání, zpravidla neplatnost relativní (srov. např. závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 23 Cdo 693/2021). Lze tedy uzavřít, že je-li z vnějších projevů jednajících (pro vnější svět) poznatelný společný shodný úmysl (vůle) upravit vznik, změnu, udržení nebo zánik svých práv a povinností, a není-li vůle některého z jednajících (nebo obou) deformována způsobem, jak bylo naznačeno, je nutno dospět k závěru o vzniku dohody (srov. § 1725 o. z., jakož i odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018).

21. Z výše uvedeného je zřejmé, že základním předpokladem vzniku dohody (dvoustranného právního jednání) je dosažení konsenzu, tedy shody skutečně projevených vůlí jednajících stran. V projednávaném případě však bylo výpověďmi žalobce a p. [jméno FO] jednoznačně prokázáno, že mezi nimi při společném jednání ke konsenzu nedošlo; i prvostupňový soud v tomto směru konstatoval, že ze strany žalobce došlo k nepochopení projevu p. [jméno FO], neboť tento žalobci toliko přislíbil, že bude kompenzován v případě, že bude výkonem práce spojené s pozicí GTM přetížen dnem i nocí, nikoli, že mu za vykonávanou práci bude poskytnuta odměna odpovídající měsíční mzdě vedoucího oddělení GTM. V souladu s výše uvedeným je tak třeba v posuzované věci dospět k závěru, že mezi účastníky nedošlo k dohodě, kterou by se měnil existující pracovněprávní vztah žalobce (změna ujednání o výši mzdy) nebo dokonce k dohodě o novém pracovním poměru ve smyslu souběžného pracovního poměru, jak se žalobce snažil v žalobě i ve vyjádření k odvolání argumentovat. Taková společná shodná vůle mezi účastníky prokazatelně nebyla a není možné ji nahrazovat/doplňovat pomocí výkladu projevu vůle, jak nesprávně učinil prvostupňový soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2954/2020 či ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3156/2021).

22. Podle zákonné úpravy přísluší zaměstnanci za vykonanou práci mzda, a to ve výši určené zaměstnavatelem, příp. ve výši určené dohodou. Jak však bylo výše uvedeno, v projednávané věci mezi účastníky dohoda o změně mzdy žalobce uzavřena nebyla, a ani žalovaná sama o navýšení mzdy žalobce nerozhodla. Dle odvolacího soudu v tomto směru nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že žalobce jako zaměstnanec žalované na vysoké manažerské pozici musel vědět, jakým způsobem se u žalované stanovuje mzda zaměstnancům a jen stěží mohl předpokládat, že toliko na základě jedné ústně pronesené věty p. [jméno FO] („I will remunerate you“), který ani nebyl sám oprávněn rozhodovat o tom, že žalovaná zaplatí žalobci nad rámec sjednané mzdy nějakou další částku, mu vznikne nárok na mzdu „jiného zaměstnance“. V řízení pak bylo navíc prokázáno, jak výstižně uvedl i soud prvního stupně, že u žalované je práce z domova a po nocích spíše pravidlem než výjimkou, což je ostatně na takto vysokých pracovních pozicích napříč různými odvětvími ve své podstatě i předpokládáno; žalobce vykonával pracovní úkoly zaměstnance, který byl fakticky jeho podřízeným, tedy ve své podstatě pracoval stále „na svém“ a nelze tak hovořit o tom, že by se výkon těchto pracovních úkolů náležejících do pracovní pozice vedoucího oddělení GTM nějak závratně lišil od jeho běžných pracovních úkolů, naopak bylo prokázáno, že tyto pozice, jakož i pracovní úkoly v jejich rámci vykonávané, jsou velmi obdobné, mnohdy až totožné. Za této situace odvolací soud uzavírá, že pokud žalobce po určitou dobu vykonával práci za nepřítomného zaměstnance na pozici vedoucího oddělení GTM, pak tak činil na základě svého existujícího (původního) pracovněprávního vztahu a na základě existujícího (původního) ujednání o mzdě – žalobce tedy nemá nárok na žalobou uplatněnou částku.

23. V projednávané věci by se teoreticky dalo uvažovat o nároku žalobce na odměnu za práci přesčas ve smyslu § 114 zákoníku práce, kdy by žalobce musel tvrdit a prokazovat, že nad rámec sjednaného pracovního úvazku (včetně již zahrnutých 150 hodin přesčasů) vykonával další práci – v tomto směru však žalobce již před soudem prvního stupně uvedl, že není schopen toto dotvrdit a prokazovat.

24. Ani další žalobcem „navrhovaná“ právní posouzení žalobou uplatněného nároku nejsou v projednávané věci aplikovatelná. Ohledně souběžného faktického pracovního poměru odvolací soud uvádí, že tento může dle konstantní judikatury vzniknout pouze v případě, jestliže ujednání o pracovní smlouvě je neplatné (blíže srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2287/2002) – v projednávané věci však k žádné dohodě o pracovní smlouvě nedošlo, nelze proto uvažovat o její neplatnosti; žalobce pouze po určitou dobu vykonával na základě svého původního pracovněprávního vztahu vícepráce. Ohledně bezdůvodného obohacení žalované odvolací soud konstatuje, že žalobce nevykonával práci vedoucího oddělení GTM bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., ale na základě dosavadní pracovní smlouvy jako zaměstnanec žalované a na základě pokynu svého nadřízeného vykonávat v rámci pracovního poměru ještě jinou další práci. Ohledně nároku na náhradu škody způsobené nerovným zacházením ze strany žalované odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce do okamžiku koncentrace řízení toliko tvrdil, že nerovnost spatřuje v tom, že jinému zaměstnanci (p. [jméno FO]) byla za práci vedoucího oddělení GTM mzda vyplácena a jemu nikoli – takové tvrzení je však zcela nedostatečné, p. [jméno FO] nebyl ve srovnatelné pozici jako žalobce, neboť na rozdíl od žalobce tento práci vedoucího oddělení GTM nevykonával po přechodnou dobu jako vícepráce na základě svého původního pracovněprávního vztahu; další tvrzení žalobce stran nerovného zacházení uvedená ve vyjádření k odvolání, resp. na jednání odvolacího soudu, jsou tzv. nepřípustnou novotou, neboť není splněn žádný z důvodů taxativně vypočtených v § 205a o. s. ř., které by umožňovaly je v odvolacím řízení uplatnit.

25. Odvolací soud uzavírá, že žalobci žalobou uplatněný nárok nevznikl, neboť práci za nepřítomného zaměstnance na pozici vedoucího oddělení GTM vykonával na základě svého původního pracovněprávního vztahu a na základě původního ujednání o mzdě. Z těchto důvodů odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a napadený rozsudek v jeho vyhovujícím výroku I. změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 270.000 Kč s požadovaným příslušenstvím zamítá.

26. Vzhledem ke změně napadeného rozsudku odvolací soud dále podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to tak, že právo na jejich náhradu přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. plně úspěšné žalované. Náklady žalované v řízení před soudy obou stupňů činí celkem 224.960 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za odvolání ve výši 13.500 Kč a z odměny advokáta za 15 úkonů právní služby po 10.060 Kč (tarifní hodnota 440.000 Kč) podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (převzetí a příprava, vyjádření ze dne 10. 8. 2020, ze dne 1. 3. 2021, ze dne 30. 6. 2021, ze dne 27. 5. 2022 a účast na jednání přesahujícím dvě hodiny dne 21. 12. 2020, dne 8. 12. 2021, dne 23. 2. 2022, dne 1. 6. 2022 a dne 9. 11. 2022), za 2 úkony právní služby po 9.380 Kč (tarifní hodnota 270.000 Kč) podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu (odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne 18. 4. 2023), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 5.100 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za 17 úkonů po 300 Kč a z 21 % DPH z částky 174.760 Kč ve výši 36.700 Kč. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 160 o. s. ř.

27. Při vyhlášení rozsudku odvolacího soudu došlo ke zjevné nesprávnosti spočívající v chybě v počtech, když jako výše náhrady nákladů řízení žalované byla ve výroku II. nesprávně uvedena částka 225.326 Kč. Nechť je proto písemné vyhotovení tohoto rozsudku současně považováno za opravné usnesení ve smyslu § 164 o. s. ř.

28. Žalobce, který byl v řízení plně neúspěšný je dále podle § 148 odst. 1 o. s. ř. povinen nahradit náklady řízení státu. Náklady státu sestávají z nákladů vynaložených státem na svědečné ve výši 159.777 Kč vyplacené svědkovi [jméno FO] na základě usnesení ze dne 29.11.2022 č. j. 17 C 190/2019-210 a z nákladů vynaložených státem na tlumočné ve výši 1.280 Kč vyplacené tlumočnici [tituly před jménem] [jméno FO] na základě usnesení ze dne 29.11.2022 č. j. 17 C 190/2019-209, kdy tyto po zohlednění zálohy 10.000 Kč (viz č. l. 58, 79 spisu) složené plně neúspěšným žalobcem – zde bude na soudu prvního stupně, aby po navrácení spisu tuto zálohu řádně zúčtoval – činí celkem 151.057 Kč (svědečné 159.777 Kč + tlumočné 1.280 Kč – záloha 10.000 Kč). Odvolací soud nepřehlédl, že zálohu platila i žalovaná, a to ve výši 4.000 Kč (č. l. 59, 61 spisu), avšak předpokládá, že soud prvního stupně tuto zálohu žalované vrátí, když jak svědečné pana [jméno FO], tak tlumočné paní [jméno FO] bylo poukazováno z rozpočtových prostředků (č. l. 227 – 229 spisu). Třídenní lhůtu odvolací soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

29. Vzhledem ke změně nákladových výroků se odvolání žalované co do výroku III. a V. napadeného rozsudku a co do výroku II. doplňujícího usnesení, stalo bezpředmětným a odvolací soud se jím proto blíže nezabýval.

30. Odvolací soud neshledal důvodnou odvolací námitku žalobce, dle které náklady státu na svědečné p. [jméno FO] nebyly účelné a důvodné, když není zřejmé, že by tyto p. [jméno FO] skutečně vynaložil. Z faktury č. 1FVL-[č. účtu] od společnosti [právnická osoba]. ze dne 1. 11. 2022, z prohlášení svědka p. [jméno FO] o nákladech ze dne 9. 11. 2022 a z prohlášení žalované o nákladech ze dne 9. 11. 2022 jednoznačně vyplývá, že p. [jméno FO] vynaložil částku 159.777 Kč za cestovné k soudu a ubytování s tím bezprostředně spojené, a pokud tedy stát uvedené náklady svědkovi zaplatil, jednalo se o účelně a důvodně vynaložené náklady státu, které je žalobce jako plně neúspěšný účastník povinen státu nahradit. Námitka žalobce, dle které se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení státu řídí podle toho, jakým způsobem bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (v projednávané věci přiznání plné náhrady nákladů řízení částečně úspěšnému žalobci dle § 142 odst. 3 o. s. ř.) a nikoli podle poměru jejich úspěchu a neúspěchu dle § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř., se s ohledem na změnu nákladových výroků – plný neúspěch žalobce a rozhodnutí o nákladech řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. – stala bezpředmětnou a odvolací soud se jí proto dále nezabýval.

31. S ohledem na plný úspěch žalované v řízení bude po navrácení spisu na soudu prvního stupně, aby žalované vrátil jí složenou zálohu ve výši 4.000 Kč (viz č.l. 59, 61 spisu).

32. Odvoláním nedotčený zamítavý výrok II. napadeného rozsudku nabyl samostatně právní moci podle § 206 odst. 2 o. s. ř.

Poučení