306 C 1/2021- 55

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudkyní Mgr. Stanislavou Kubištovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa státního zastupitelství], [IČO] zastoupen Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] – [část obce], [IČO] o náhradu škody ve výši 17 750,80 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba se ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 17 750,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 5.11.2020 do zaplacení zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 900 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 27. ledna 2021 se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 17 750,80 Kč způsobené nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, který dne 13.5.2014 pod č. j. 108 EX 01892/14-026 vydal pověření k vedení exekuce pro soudního exekutora. Soud pověřil k vedení exekuce soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad [okres] se sídlem [obec], na základě rozhodčího nálezu vydaného proti žalovanému. Soudním exekutorem byla následně vedena exekuce. V jejím průběhu podal povinný návrh na zastavení exekuce, o kterém bylo rozhodnuto Okresním soudem v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 22.8.2019, č. j. 34 EXE 913/2014-109 tak, že soud exekuci zastavil. O odvolání žalobce proti usnesení o zastavení exekuce pak rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 31.10.2019, č. j. 23 Co 337/2019-213 a rozhodnutí o zastavení exekuce potvrdil. Na základě rozhodnutí soudu obou stupňů bylo žalobci (oprávněný v exekuci) uloženo uhradit povinnému na náhradě nákladů řízení částku ve výši celkem 17 750,80 Kč.

2. Žalobce dále uvedl, že náklady řízení v uvedené výši zaplatil 17.12.2019 na účet soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [exekutorský úřad], který v jiné věci vede proti povinnému exekuci, a exekučním příkazem ze dne 3.9.2019, č. j. 203 Ex 10560/14-49 postihl nárok povinného na úhradu nákladů řízení.

3. Žalobce odůvodnil svůj požadavek tvrzením o tom, že exekuce byla zastavena usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pro neplatnost rozhodčí smlouvy. Tuto skutečnost měl exekuční soud posoudit již při pověřování soudního exekutora k vedení exekuce a vůbec neměl pověření k vedení exekuce vydat. Naopak měl dát pokyn soudnímu exekutorovi, aby exekuční návrh zamítl. Veškeré podklady k tomu měl exekuční soud k dispozici, popř. si je mohl vyžádat. Tentýž soud, který vydal pověření k vedení exekuce, pak exekuci zastavil, aniž by se nějak změnily skutkové okolnosti. Šlo jen o jiné právní posouzení věci. Na rozhodnutí o zastavení exekuce je potřeba pohlížet jako na rozhodnutí, kterým byl konstatován nesprávný úřední postup při pověřování k vedení exekuce. Dle přesvědčení žalobce soud nepostupoval správně, když vydal pověřený k vedení exekuce na základě exekučního titulu, který následně shledal nevykonatelným. Z uvedeného je zřejmé, že okresní soud nedostál svým povinnostem a jeho nesprávný úřední postup sám konstatoval v usnesení o zastavení exekuce. Za tohoto stavu nelze klást k tíži žalobce, že důvěřoval ve správnost postupu soudu, když je to právě soud, kdo zná právo. Je to také exekuční soud, který je oprávněn a současně povinen kdykoliv exekuci i bez návrhu zastavit, pokud existují důvody pro takový postup. V daném případě byl nezákonně pověřen soudní exekutor k vedení exekuce a stejný soud, který pověření vydal, jí později pro nezákonnost při nezměněném stavu věci zastavil z důvodu shledání vady exekučního titulu.

4. Žalobce dále uvedl, že v důsledku nesprávného úředního postupu (pověření soudního exekutora k vedení exekuce) vznikla žalobci újma ve výši uhrazených nákladů řízení povinnému. Mezi těmito skutečnosti je dána příčinná souvislost a jsou tak splněny předpoklady k náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb.

5. Žalobce dále požadoval zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 5.11.2020, když dne 4.11.2020 uplynula šestiměsíční lhůta od uplatnění nároku u žalovaného.

6. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Nesporoval tvrzení žalobce o tom, že uplatnil u Ministerstva spravedlnosti České republiky dne 4.5.2020 nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 17 750,80 Kč. Uvedl, že k projednání žádosti došlo 10.3.2021. Žalovaný konstatoval, že v postupu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí nelze shledat nesprávný úřední postup. Dle přesvědčení žalovaného postupoval Okresní soud v Ústí nad Orlicí správně zcela v souladu s právními předpisy, jakož i ustálenou judikaturou soudů. Při nařizování exekuce zkoumal exekuční titul z hlediska jeho formální a materiální vykonatelnosti. Exekuční soudy nejsou povinny přezkoumávat obsah exekučního titulu a na základě obsahu posuzovat jeho správnost. Namítl, že současně při nařízení soud není oprávněn zabývat se okolnostmi, které vedly k vydání exekučního titulu. To může učinit až k námitce povinného. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 26 Cdo 3583/2015 a 20 Cdo 3844/2018. Exekuční soud se tedy nedopustil žádného pochybení a tudíž nesprávného úředního postupu, když exekuci zastavil k námitce povinného a tu zohlednil ve svém rozhodnutí. Soud tak učinil až na základě nových skutečností tvrzených ze strany povinného, jsou tak dány důvody pro zamítnutí žaloby.

7. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Za nesprávný úřední postup je třeba mít všechna deliktní jednání způsobená orgány a osobami uvedenými v § 3 téhož zákona, která jsou v jejich obvyklé rozhodovací činnosti nesprávná (tudíž ve svém důsledku nezákonná), která se přímo nepromítla do obsahu rozhodnutí. Stalo-li se tak, jde o odpovědnost založenou vydáním takového rozhodnutí a kritérium jeho nesprávnosti se projevuje v kvalifikovaném deliktním jednání, totiž v rozhodnutí, které lze mít za nezákonné.

8. Pro odpovědnost státu podle citovaného zákona musí být vždy splněny tři předpoklady: 1) deliktní jednání státu, 2) škoda jako újma na jmění nebo nemajetková újma, 3) příčinná souvislost mezi deliktem a škodou. Jde o objektivní odpovědnost bez ohledu na zavinění.

9. Podle § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

10. V souzené věci vzal soud za zjištěné z nesporných tvrzení účastníků a předložených listinných důkazů, že žalobce uplatnil svůj nárok na náhradu tvrzené škody u příslušného orgánu, tj. Ministerstva spravedlnosti České republiky. Učinil tak na základě žádosti ze dne 4.5.2020, které však nebylo vyhověno, jak vyplývá ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 10.3.2021.

11. Vzhledem k tomu, že žádosti žalobce ze dne 4.5.2020 nebylo vyhověno vzniklo mu právo domáhat se nároku na náhradu škody u soudu, a to v souladu s ustanovením § 14 odst. 3 a § 13 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění.

12. Pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku se soud zabýval tím, že zda jsou splněny všechny tři předpoklady pro odpovědnost státu za škodu.

13. V projednávané věci má soud za to, že činnost, která směřuje k vydání pověření soudního exekutora k provedení exekuce, je činností, která představuje úřední postup. Soud se proto zabýval otázkou, zda vydání pověření k vedení exekuce ze dne 28.4.2014 pod číslem jednacím 34 EXE 913/2014-13 znamená nesprávný úřední postup soudu, tedy zda na straně soudu došlo k procesnímu pochybení a naplnění jednoho z předpokladů pro odpovědnost státu za škodu, tj. deliktní jednání státu.

14. Z připojeného exekučního spisu vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 34 EXE 913/2014 bylo zjištěno, že dle návrhu oprávněného (žalobce ve věci této) ze dne 16.1.2014 podal soudní exekutor [anonymizováno] [jméno] [příjmení] z Exekutorského úřadu [okres] soudu žádost o pověření k provedení exekuce. Okresní soud v Ústí nad Orlicí pověřil soudního exekutora k provedení exekuce dne 28. dubna 2014 pod č. j. 34 EXE 913/2014-13. Ze spisu bylo zjištěno, že soud vydal pověření k provedení exekuce poté, kdy připojil spis Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 17 Nc 5025/2014, v němž jsou uloženy listiny týkající se rozhodčího řízení vedeného mezi oprávněným (žalobcem) a povinným [jméno] [příjmení]. Jedná se o spis, v němž byl rozhodcem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] se sídlem [obec] a tento rozhodce vydal rozhodčí nález ze dne 15.10.2013, č. j. 102 Rozh 4549/2013-9, který se stal exekučním titulem pro toto exekuční řízení. Je tak zjevné, že soud měl možnost před vydáním pověření soudního exekutora seznámit se s obsahem spisu, v němž je zachyceno vedení rozhodčího řízení. Z obsahu exekučního spisu je tak zjevné, že si exekuční soud připojil rozhodčí spis a následně přistoupil pro vydání pověření k provedení exekuce.

15. Soudní exekutor [anonymizováno] [jméno] [příjmení] vyrozuměl účastníky o zahájení exekuce rozhodnutím ze dne 13.5.2014, č. j. 108 EX 01892/14-026.

16. Z exekučního spisu bylo dále zjištěno, že 23.5.2018 podal povinný k exekutorovi návrh na odklad a zastavení exekuce. S takovým návrhem oprávněný (žalobce) nesouhlasil a soudní exekutor předložil návrh povinného k exekučnímu soudu k rozhodnutí. Oprávněný uvedl, že disponuje vykonatelným exekučním titulem, exekuce je tedy oprávněná a je plně v kompetenci soudního exekutora.

17. Exekuční soud rozhodl o návrhu povinného na odklad exekuce usnesením ze dne 25.7.2018, č. j. 34 EXE 913/2014-91, kterým provedení exekuce odložil až do právní moci rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce. Usnesení o odkladu exekuce nabylo právní moci 28.8.2018.

18. Exekuční soud následně rozhodoval o návrhu povinného na zastavení exekuce. Jeho návrhu vyhověl usnesením ze dne 22. srpna 2019 č. j. 34 EXE 913/2014-109, které ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 31. října 2019 nabylo právní moci 12.12.2019. Tímto rozhodnutím byla exekuce vedená na základě pověření Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 28.4.2014, č. j. 34 EXE 913/2014-13 zastavena. Soud uložil oprávněnému povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč a dále povinnost nahradit povinnému náklady řízení ve výši 11 833,80 Kč. Oprávněný se zastavením exekuce nesouhlasil. Podal si proti rozhodnutí k Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí odvolání. Odvolací soud neshledal odvolání důvodným a usnesení Okresního soudu potvrdil. Oprávněnému uložil povinnost nahradit povinnému náklady odvolacího řízení ve výši 5 917 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta povinného. Exekuční soudy obou stupňů uzavřely, že rozhodčí smlouva uzavřená účastníky dne 12.11.2012 je neplatná, rozhodce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] neměl pravomoc k vydání předmětného rozhodčího nálezu a jím vydaný rozhodčí nález nemůže být podkladem pro následně vedenou exekuci. Soudy obou stupňů opřely svůj závěr o judikaturu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1.3.2016 sp. zn. 26 Cdo 3631/2015, ze dne 16.7.2014 sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, případně ze dne 23.1.2018 sp. zn. 20 Cdo 4022/2017. Soudy posuzovaly platnost rozhodčí smlouvy z pohledu transparentnosti výběru rozhodce a dále posuzovaly i další okolnosti, za kterých k uzavření rozhodčí smlouvy (doložky) došlo, a to především z pohledu, zda nejsou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V této souvislosti poukázaly na závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 16.7.2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, v němž dovodil, že nemá-li spotřebitel žádnou možnost v procesu uzavírání rozhodčí smlouvy či doložky podílet se určitým způsobem na tvorbě jejího obsahu, neboť celá smluvní situace je postavena kategoricky na závěru, že je zde pro spotřebitele – pokud chce dosáhnout poskytnutí určité půjčky, resp. úvěru – pouze jediná možnost, a to zcela a bezvýhradně akceptovat návrh na uzavření rozhodčí smlouvy (doložky), učiněný podnikatelem, tedy včetně podnikatelem určeného (určených) rozhodce (rozhodců), pak nelze mít za to, že za takové situace byly naplněny podmínky pro ochranu spotřebitele, coby (presumované) slabší smluvní strany. Ve skutečnosti by se totiž jednalo o podnikatelem předem nastavená kritéria vůči spotřebiteli i v otázce určení konkrétních jmen rozhodců bez jakékoliv možnosti spotřebitele spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí smlouvy či doložky. Co do důsledku by se jednalo o stav podobný formulářovým smlouvám. Soudy v těchto situacích proto musejí pečlivě posuzovat, zda takové rozhodčí doložky nejsou neplatné pro jednání příčící se dobrým mravům.

19. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 23.1.2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 uzavřel, že ačkoliv v exekučním řízení nemá jít o věcný přezkum vykonávaného rozhodčího nálezu, není vyloučeno, aby se otázka platnosti hlavní – úvěrové - smlouvy stala významnou pro hodnocení na ní navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednávání byla či nikoli dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu. Ačkoliv tedy neplatnost smlouvy úvěrové sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí, nelze opomenout a uvážit, zda obojí ve svém celku – jak obsahovém, tak procedurálním – není postiženo stigmatem kolize s rozhodnými dobrými mravy podle § 580 občanského zákoníku, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele coby slabší strany.

20. Na základě předložené argumentace povinné strany a judikatury Nejvyššího soudu exekuční soud uzavřel, že rozhodčí smlouva uzavřená mezi účastníky odporuje dobým mravům a současně obsahuje ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a proto je absolutně neplatná. Vzhledem k tomu, že rozhodčí smlouva, podle níž byl [anonymizováno] [jméno] [příjmení] vybrán a určen rozhodcem, je neplatná, neměl jmenovaný rozhodce pravomoc rozhodovat ve sporu mezi účastníky a vydat exekuční titul. Exekuční soud proto uzavřel, že rozhodčí nález vydaný [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a vykonávaný v tomto exekučním řízení není způsobilým exekučním titulem ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 písmeno c) exekučního řádu. Nedostatek vykonatelnosti exekučního titulu je pak důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písmeno h) o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1 exekučního řádu.

21. S ohledem na shora uvedená skutková zjištění soud uzavřel, že ze strany Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako soudu exekučního, nedošlo k procesnímu pochybení a v jeho činnosti nelze shledávat nesprávný úřední postup. Exekuční soud před pověřením soudního exekutora posuzoval platnost exekučního titulu po stránce formální a materiální a to v souladu s platnou judikaturou v té době. Okresní soud neposuzoval před vydáním pověření k provedení exekuce platnost rozhodnutí doložky z hlediska platnosti„ hlavní“ úvěrové smlouvy a na ní navazující rozhodčí smlouvy zakomponované do úvěrové smlouvy. To učinil až k námitce povinného.

22. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.1.2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 vyplývá, že důvodem pro zastavení exekuce vedené na základě exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu sama o sobě není skutečnost, že rozhodčí nález přisoudil plnění v rozporu s dobrými mravy. Exekuční soud přistoupí k zastavení exekuce tehdy, když výsledek celkového posouzení vyzní tak, že do práv povinného – spotřebitele bylo zasaženo mimořádně silně. Nelze dovozovat, že v případě, že rozhodčí nález byl vydán na základě formulářové smlouvy a rozhodčím nálezem přiznané plnění je v rozporu s dobrými mravy je tak dán automatický důvod k zastavení exekuce. Z předmětného usnesení se podává, že je na místě zabývat se uvedenými aspekty a tyto posoudit i po skutkové stránce. Jinými slovy, soudy musí mimo jiné zjišťovat, v jaké finanční situaci byl povinný v době podepsání rozhodčí smlouvy a smlouvy o úvěru, do jaké míry s ní mohl a měl být oprávněný obeznámený a zda po povinném měl možnost osvědčení jeho úvěruschopnosti, zda daný rozhodce rozhodoval v obdobných věcech a požadavcích oprávněného, jestli nejsou dány důvody pro závěr o ekonomické provázanosti oprávněného a rozhodce a v neposlední řadě zjišťovat, proč povinný své výhrady neuplatnil již v rámci rozhodčího řízení či nepodal návrh na zrušení rozhodčího nálezu a svou obranu uplatňuje až v exekučním řízení. Všechny tyto zjištěné okolnosti se musí stát předmětem dokazování.

23. Již z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu je zjevné, že exekuční soud nemůže ve fázi, kdy rozhoduje o pověření k provedení exekuce, rozhodovat o všech těchto otázkách. To může učinit až ke vznesené námitce povinného. Tyto okolnosti, které vedly k uzavření úvěrové smlouvy a rozhodčí doložky, nejsou exekučnímu soudu známy v době, kdy rozhoduje o pověření soudního exekutora k provedení exekuce. Je tedy na místě uzavřít, že jen z pouhé formulářové podoby rozhodčího smlouvy uzavřené se spotřebitelem podle zákona o rozhodčím řízení není v dané věci možné dovodit její neplatnost pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 občanského zákoníku, a to ve fázi, kdy soud rozhoduje o pověření k provedení exekuce. Exekuční soud tedy postupoval zcela v souladu s pravidly pro provedení exekuce, když v první fázi zkoumal platnost rozhodčí doložky po stránce formální a materiální, a to na základě jemu dostupných informací. Následně pak exekuční soud exekuci zastavil dle návrhu povinného ze dne 23.5.2018. Ve věci nelze přehlédnout, že oprávněný (žalobce ve věci této) po celou dobu setrvával na svém tvrzení o tom, že rozhodčí nález je řádným vykonatelným titulem a není dán důvod pro zastavení exekuce. O tom svědčí i odvolání podané proti rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Orlicí o zastavení exekuce. Oprávněný v exekuci však nebyl se svým návrhem úspěšný. Soudy obou stupňů ho proto zavázaly povinností zaplatit povinnému náklady řízení. Jak již bylo shora uvedeno, jedná se o náklady za řízení před soudem prvního stupně ve výši 11 833,80 Kč a náklady za řízení před soudem odvolacím ve výši 5 917 Kč O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 89 věta první exekučního řádu a vzhledem k tomu, že procesní zavinění, které vedlo k zastavení exekuce, leží na straně oprávněné, stíhá ji také povinnost hradit náklady řízení povinnému.

24. Náklady řízení v celkové výši 17 750,80 Kč se staly pohledávkou povinného, která byla postižena exekučním příkazem soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení] z [exekutorský úřad] ze dne 3.9.2019, č. j. 203 Ex 10560/14-49, jak bylo prokázáno předloženým exekučním příkazem. Výpisem z účtu vedeného u [právnická osoba] žalobce prokázal, že náklady ve výši 17 750 Kč zaplatil ve prospěch exekuce vedené soudním exekutorem [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

25. Zaplacené náklady exekučního řízení nejsou dle přesvědčení soudu škodou, která žalobci vznikla v důsledku nesprávního úředního postupu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, který vydal pověření k provedení exekuce. Jedná se o náklady, jejichž vznik zavinil sám oprávněný v exekuci, když přes znalost judikatury Nejvyššího soudu, která se vyvíjela po zahájení předmětné exekuce, sám neučinil žádný krok k jejímu zastavení, naopak po celou dobu setrvával na provádění exekuce. Procesní zavinění, které vedlo k zastavení řízení, tak leží výlučně na jeho straně a nelze uzavřít, že takové náklady vznikly v důsledku toho, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí vydal pověření k provedení exekuce dne 28.4.2014. Žalobce jako oprávněný účastník v exekuci mohl předvídat, k jakému závěru exekuční soud dospěje při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce. Žalobce byl totiž sám účastníkem řízení vedeného u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 20 Cdo 3844/2018. Jednalo se o skutkově obdobnou věc, kde bylo rozhodováno o návrhu povinného na zastavení exekuce vedené podle rozhodčího nálezu vydaného [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Už v tomto řízení byl žalobce seznámen, jakými aspekty se soud bude zabývat při hodnocení exekučního titulu. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky bylo vydáno 6.11.2018, tedy ještě předtím, než Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodoval o zastavení exekuce vedené pod sp. zn. 34 EXE 913/2014.

26. V souzené věci lze uzavřít, že ze strany Okresního soudu v Ústí nad Orlicí nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu při rozhodování o pověření soudního exekutora k provedení exekuce. Soud důsledně pověřil platnost rozhodčí doložky z hlediska transparentnosti výběru rozhodce, zkoumal její platnost po stránce formální a materiální na základě jemu dostupných informací. Soud uzavřel, že rozhodčí smlouva není v části týkající se určení rozhodce netransparentní, proto došlo k pověření soudního exekutora k provedení exekuce. Teprve na základě návrhu povinného k zastavení exekuce se soud zabýval dalšími aspekty, které vedly k uzavření úvěrové smlouvy a rozhodčí doložky. Na základě takového dokazování pak dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva uzavřená mezi účastníky odporuje dobrým mravům a je tedy neplatná. Na základě takové rozhodčí smlouvy neměl rozhodce pravomoc rozhodovat ve sporu mezi účastníky a vydat předmětný rozhodčí nález. Soud neshledal v činnosti Okresního soudu v Ústí nad Orlicí nesprávný úřední postup a v souzené věci uzavřel, že pokud vznikla žalobci škoda ve výši uhrazených nákladů řízení, tak není dána příčinná souvislost mezi vydáním pověření k provedení exekuce a tvrzeným následkem. Nejsou tak splněny předpoklady pro náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.

27. S ohledem na shora uvedené soud žalobu žalobce v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl a přiznal straně žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s tímto řízením. Jedná se o náklady ve výši 900 Kč přiznané podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. § 2 odst. 3, podle kterých náleží žalované straně, která není zastoupená advokátem náhrada ve výši 300 Kč za každý úkon, který byl učiněn. Podle citované vyhlášky § 1 odst. 3 žalovaná strana učinila 3 úkony, a to písemné podání ve věci samé ze dne 10.3.2021, podání ze dne 16.4.2021 a účast na jednání soudu dne 22.4.2021 Lhůta ke splnění povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení