30A 28/2010 –291

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobců: a) PhDr. I. B., b) Bc. S. M., a c) V. M., všichni zastoupeni JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem Slavíkova 1568/23, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor regionálního rozvoje, se sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň, za účasti osob zúčastněných na řízení:

1. KERAMIKA SOUKUP a.s., Chebská 2, 322 02 Plzeň, zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem Advokátní kanceláře Svejkovský, Kabelková, v.o.s., se sídlem Kamenická 1, 301 12 Plzeň, 2. O. B., 3. E. B., 4. J. C., 5. A. V., v řízení o spojených žalobách proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14.10.2008 č.j. RR/2872/08, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 14.10.2008 č.j. RR/2872/08 a rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru stavebně správního, ze dne 9.6.2008 č.j. STAV/955/08/JIR–19 se zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady řízení o žalobách ve výši 30.264,– Kč k rukám zástupce žalobců JUDr. Ondřeje Tošnera do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobách.

IV. Osobě zúčastněné na řízení sub 1. se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

V. Žalobci ani žalovaný nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

VI. Osoby zúčastněné na řízení sub 2. až 5. nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

Třemi samostatnými žalobami předanými k poštovní přepravě dne 23.12.2008 se žalobce PhDr. I. B. (jehož žaloba byla u soudu zapsána pod sp. zn. 30Ca 147/2008), žalobce Bc. S. M. (jehož žaloba byla u soudu zapsána pod sp. zn. 30Ca 148/2008) a žalobce V. M. (jehož žaloba byla u soudu zapsána pod sp. zn. 30Ca 149/2008) domáhali zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 14.10.2008 č.j. RR/2872/08 a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Rozhodnutím ze dne 14.10.2008 č.j. RR/2872/08 Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor regionálního rozvoje, způsobem nikoli podstatným změnil část rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru stavebně správního, ze dne 9.6.2008 č.j. STAV/955/08/JIR–19, jímž bylo žadateli KERAMIKA SOUKUP a.s. vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby „SKLADOVÁ HALA – DOSTAVBA AREÁLU KERAMIKA SOUKUP“ na tam specifikovaných pozemcích v kat. území Radčice u Plzně a v kat. území Křimice. Usneseními Krajského soudu v Plzni ze dne 12.1.2009 byly samostatné žaloby sp. zn. 30Ca 147/2008, sp. zn. 30Ca 148/2008 a sp. zn. 30Ca 149/2008 spojeny je společnému projednání s tím, že takto spojené žaloby budou nadále vedeny pod sp. zn. 30Ca 148/2008. Ve svých takřka identických žalobách žalobci uplatnili sedm podrobně formulovaných žalobních bodů (viz níže). Žalovaný správní orgán se vyjádřil k žalobním bodům a navrhl zamítnutí žalob. Na vyjádření žalovaného reagovali žalobci replikou datovanou dne 15.4.2009 a došlou soudu dne 24.4.2009. Z osob zúčastněných na řízení se k věci vyjádřila KERAMIKA SOUKUP a.s. (podáním datovaným dne 30.3.2009 a došlým soudu dne 3.4.2009) a J. C. Osoba zúčastněná na řízení KERAMIKA SOUKUP a.s. [žadatel] ve svém vyjádření podporuje argumentaci žalovaného správního orgánu, osoba zúčastněná na řízení J. C. [účastník územního řízení podle § 85 odst. 2 písm. b) stav. zák.] ve svém vyjádření podporuje argumentaci žalobců. Rozsudkem ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144 Krajský soud v Plzni rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 14.10.2008 č.j. RR/2872/08 a rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru stavebně správního, ze dne 9.6.2008 č.j. STAV/955/08/JIR–19 zrušil a věc se vrátil k dalšímu řízení žalovanému. V tomto svém rozsudku shledal zdejší soud žaloby důvodnými co do žalobního bodu č. 2, co do části žalobního bodu č. 5 [v rozsahu nevypořádání se s námitkou týkající se hlukové studie], co do části žalobního bodu č. 6 [v rozsahu námitek obsažených sub 6/b)] a co do žalobního bodu č.

7. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144 podala kasační stížnost osoba zúčastněná na řízení KERAMIKA SOUKUP a.s. Kasační důvody přitom stěžovatel směřuje proti způsobu, jakým se krajský vypořádal s žalobními body 2, 5, 6 a 7, v ostatních bodech (1, 3 a 4) s rozsudkem krajského soudu souhlasí. Ke kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení KERAMIKA SOUKUP a.s. se vyjádřili žalobci a osoby zúčastněné na řízení J. C. a A. V. [účastník územního řízení podle § 85 odst. 2 písm. b) stav. zák.]. Rozsudkem ze dne 23.4.2010 č.j. 2 As 86/2009–237 Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu především ve vztahu k žalobním bodům 2, 5, 6 a 7. Od obdržení zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu jsou výše uvedené spojené žaloby u zdejšího soudu nově vedeny pod sp. zn. 30A 28/2010. Podáním datovaným dne 20.8.2010 a došlým zdejšímu soudu dne 25.8.2010 se k věci vyjádřili žalobci. Podáním datovaným dne 3.9.2010 a došlým zdejšímu soudu dne 7.9.2010 se k věci vyjádřila osoba zúčastněná na řízení KERAMIKA SOUKUP a.s. Věci územního plánování a stavebního řádu byly v rozhodném období upraveny zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném od 4.4.2007 do 2.6.2008 (dále jen „stavební zákon“ nebo „stav. zák.“) [čl. II zákona č. 191/2008 Sb.]. Územní řízení a související záležitosti jsou podrobněji upraveny vyhláškou Ministerstva pro místní rozvoj č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“). Obecné požadavky na využívání území jsou stanoveny vyhláškou Ministerstva pro místní rozvoj č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“). Pokud stavební zákon nestanovil jinak, použila se v rozhodném období na postupy a řízení ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném od 1.1.2006 do 19.10.2008 (dále jen „správní řád“ nebo „spr. ř.“) [§ 192 stav. zák.]. Posuzování vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví a postup při tomto posuzování byly v rozhodném období v souladu s právem Evropských společenství upraveny zákonem č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění účinném od 22.8.2007 do 30.6.2008 (dále jen „zákon o posuzování vlivů na životní prostředí“ nebo „zákon č. 100/2001 Sb.“). Ochrana ovzduší byla v rozhodném období upravena zákonem č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), ve znění účinném od 1.7.2008 do 31.1.2009 (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“ nebo „zákon č. 86/2002 Sb.“). Ze správních spisů soud zjistil, že žadatel KERAMIKA SOUKUP a.s. podal dne 25.1.2008 Magistrátu města Plzně, odboru stavebně správnímu, žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby. Navržené pozemky k umístění stavby: parc. č. 751/5, 751/3,2,1 v k.ú. Křimice a parc. č. 946/12, 947//5, 945, 947/17, 946/2–11, 947/16, 947/6,4 v k.ú. Radčice u Plzně. Druh zamýšlené stavby: Haly s administrativou, komunikace, inž. sítě. Půdorysná velikost, výška stavby: 133,8 x 46,5 x 9,5 m. Účel (kapacita) stavby: Sklady pro keramiku, administr. – kanceláře 15 zaměst. Ze správních spisů bylo dále zjištěno, že dne 7.2.2008 pod č.j. STAV/955/08/JIR Magistrát města Plzně, odbor stavebně správní (dále též jen „stavební úřad“), oznámil podle § 47 odst. 1 spr. ř. a § 87 odst. 1 stav. zák. zahájení územního řízení o umístění stavby a současně nařídil veřejné ústní jednání na den 28.3.2008. V předmětné věci v této době uplatnili námitky Ing. F. K. (došlo správnímu orgánu dne 28.2.2008) a R. C. a J. C. (došlo správnímu orgánu dne 26.3.2008). [Na tyto námitky reagoval žadatel podáním datovaným dne 3.6.2008 a podáním došlým správnímu orgánu dne 4.6.2008.] Při ústním jednání dne 28.3.2008 zástupkyně Krajské hygienické stanice Plzeňského kraje prohlásila, že dokumentace předložená k vydání územního rozhodnutí nebyla doložena jim jako dotčenému orgánu a tudíž nelze stavbu k dnešnímu dni posoudit a odsouhlasit. Dne 31.3.2008 pod č.j. STAV/955/08/JIR Magistrát města Plzně, odbor stavebně správní, vyzval žadatele k doplnění žádosti dle § 86 stav. zák. ve lhůtě do 31.10.2008 a současně podle § 64 odst. 1 písm. a) spr. ř. územní řízení o umístění stavby přerušil dnem 31.3.2008, a to na dobu do 31.10.2008. Ze správních spisů soud dále zjistil, že dne 29.4.2008 pod č.j. STAV/955/08/JIR Magistrát města Plzně, odbor stavebně správní, vyrozuměl, že v souladu s § 65 odst. 2 spr. ř. pokračuje v řízení, neboť pominuly důvody, pro které bylo řízení přerušeno, a současně nařídil k projednání doplněných podkladů spisu ústní jednání na den 5.6.2008. Při ústním jednání dne 5.6.2008 byly do protokolu zaznamenány námitky M. M. a J. C. a dále byly převzaty písemné námitky Bc. S. M. a I. M., A. V., K. B. a PhDr. I. B. a M. M. a V. M. Na tyto námitky reagoval žadatel podáním došlým správnímu orgánu dne 9.6.2008. Územním rozhodnutím č. 4085, vydaným dne 9.6.2008 pod č.j. STAV/955/08/JIR–19, Magistrát města Plzně, odbor stavebně správní, v souladu s § 79 odst. 1 a § 92 stav. zák. a § 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb. vydal územní rozhodnutí o umístění stavby: SKLADOVÁ HALA – DOSTAVBA AREÁLU KERAMIKA SOUKUP na pozemcích č.par. 946/2, 946/3, 946/4, 946/5, 946/6, 946/7, 946/8, 946/9, 946/10, 946/11, 946/12, 945, 947/1, 947/4, 947/5, 947/6, 947/16, 947/17, 948/12 k.ú. Radčice u Plzně a na pozemcích č.par. 751/1, 751/2, 751/3, 751/5 k.ú. Křimice. Ze správních spisů bylo dále zjištěno, že proti územnímu rozhodnutí č. 4085 se odvolali A. V., J. C., I. M. a Bc. S. M., M. M. a V. M. a K. B. a PhDr. I. B. K odvolání těchto účastníků řízení se žadatel vyjádřil v pěti samostatných podáních došlých správnímu orgánu dne 8.8.2008. Rozhodnutím ze dne 14.10.2008 č.j. RR/2872/08 Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor regionálního rozvoje (dále též jen „odvolací správní orgán“), podle § 90 odst. 1 písm. c) spr. ř. rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru stavebně správního, vydané pod č.j.: STAV/955/08/JIR–19 ze dne 9.6.2008, kterým bylo vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby „SKLADOVÁ HALA – DOSTAVBA AREÁLU KERAMIKA SOUKUP“ na pozemcích č. par. 946/2, 946/3, 946/4, 946/5, 946/6, 946/7, 946/8, 946/9, 946/10, 946/11, 946/12, 945, 947/1, 947/4, 947/5, 947/6, 947/16, 947/17, 948/12 k.ú. Radčice u Plzně a na pozemcích č. par. 751/1, 751/2, 751/3, 751/5 k.ú. Křimice, ve výroku změnil takto: část výroku „na pozemcích č. par. 946/2, 946/3, 946/4, 946/5, 946/6, 946/7, 946/8, 946/9, 946/10, 946/11, 946/12, 945, 947/1, 947/4, 947/5, 947/6, 947/16, 947/17, 948/12 k.ú. Radčice u Plzně a na pozemcích č. par. 751/1, 751/2, 751/3, 751/5 k.ú. Křimice“ po provedené změně zní: „na pozemcích č. par. 946/2 – orná půda, 946/3 – orná půda, 946/4 – orná půda, 946/5 – orná půda, 946/6 – orná půda, 946/7 – orná půda, 946/8 – orná půda, 946/9 – orná půda, 946/10 – orná půda, 946/11 – orná půda, 946/12 – orná půda, 945 – ostatní plocha, 947/1 – ostatní plocha, 947/4 – ostatní plocha, 947/5 – ostatní plocha, 947/6 – ostatní plocha, 947/16 – ostatní plocha, 947/17 – ostatní plocha, 948/12 – ostatní plocha v kat. území Radčice u Plzně a na pozemcích č. par. 751/1 – ostatní plocha, 751/2 – ostatní plocha, 751/3 – ostatní plocha, 751/5 – ostatní plocha v kat. území Křimice“. V ostatních částech byl výrok rozhodnutí potvrzen. Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „soudní řád správní“ nebo „s.ř.s.“). Žaloby jsou [částečně] důvodné. Žalobci byli účastníky územního řízení podle § 85 odst. 2 písm. b) stav. zák. [„osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno“]. Osoba zúčastněná na řízení KERAMIKA SOUKUP a.s. ve svém vyjádření k věci vyzvala soud, aby se zabýval pouze těmi žalobními námitkami, které byly uplatněny při územním řízení. Zdejší soud nemá za to, že by tu k této otázce byla k dispozici konstantní judikatura. Vzhledem k tomu je podle názoru zdejšího soudu třeba přezkoumávat rovněž žalobní body, (konkrétně) namítající rozpor s § 2 odst. 4 spr. ř. v případě, že porušení této základní zásady činnosti správních orgánů má dopad do vlastní právní sféry žalobce či žalobců [srov. „na svých právech“ a „na právech, která jemu příslušejí“ (§ 65 odst. 1 a 2 s.ř.s.)], a to i tehdy, jestliže to nebylo (a někdy ani nemohlo být) namítáno v lhůtě uvedené v § 89 odst. 1 větě prvé stav. zák. – 1 – Žalobci v žalobách namítají absenci náležitostí (– grafické přílohy) rozhodnutí (rozpor rozhodnutí zejména s § 92 odst. 5 stav. zák. a § 9 odst. 1 a 5 vyhlášky č. 503/2006 Sb. a jeho nepřezkoumatelnost). Sub 1/i) se v žalobách uvádí, že dle závěru napadeného rozhodnutí je jeho přílohou „ověřený situační výkres v měřítku 1:500“. Grafickou přílohu územního rozhodnutí vyžaduje i § 9 odst. 5 vyhlášky č. 503/2006 Sb. Tato příloha rozhodnutí však nebyla účastníkům řízení doručena (bylo doručeno pouze rozhodnutí bez přílohy), doručeno bylo tedy pouze nekompletní rozhodnutí (jedná se tedy o vadné doručení rozhodnutí, které brání nabytí právní moci) – nelze doručit pouze část rozhodnutí a část až někdy v budoucnu a jen některému z účastníků. Jedná se tedy o vadné doručení rozhodnutí. Z tohoto důvodu též žalobce žádal, aby kompletní rozhodnutí (tedy včetně všech jeho příloh) bylo znovu a řádně celé doručeno tak, aby bylo možno případně doplnit odvolací důvody týkající se i dosud nedoručené části rozhodnutí, případně aby odvolací orgán pro tuto vadu řízení rozhodnutí zrušil a uložil v novém řízení tuto vadu odstranit – nic z toho však přikázáno ani učiněno žalovaným nebylo, čímž touto vadou žalovaný zatížil i rozhodnutí své. Žalobce připomíná, že rozhodnutí bez jeho přílohy je rozhodnutím nepřezkoumatelným a neurčitým, neboť není zřejmé, jak byla stavba umístěna. Jedná se totiž o podstatnou grafickou informaci zásadní důležitosti – přiložena k doručovanému rozhodnutí ale nebyla. Účastníci řízení musí mít v době plynutí odvolací lhůty komplexní a srozumitelnou informaci o stavbě i o podmínkách, za nichž je umístěna. Obsahuje–li rozhodnutí nějakou přílohu, musí být tedy k rozhodnutí přiložena, aby bylo zřejmé, jak bylo rozhodnuto. Nelze rozhodnutí rozdělit tak, že nějaká jeho část bude doručena všem a některá jen někomu a někdy v budoucnu. Jinými slovy, jestliže rozhodnutí obsahuje přílohu (viz výše uvedená vyhláška a text rozhodnutí), tak tato příloha musí být k němu přiložena. Přílohou rozhodnutí však nemůže být něco, co k němu bude přiloženo až někdy v dosud neurčité době po právní moci rozhodnutí a co navíc bude předáno pouze některému účastníku řízení (co bude přiloženo až někdy v budoucnu a jenom k některému vyhotovení rozhodnutí). Uvedeným je navíc porušena zásada rovnosti účastníků řízení, neboť není přípustné, aby rozhodnutí určené pro jednoho účastníka obsahovalo něco jiného než rozhodnutí pro účastníka jiného. Jinými slovy, je hrubým porušením zásady rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, je–li (navíc po právní moci rozhodnutí) k rozhodnutí doručenému jednomu z účastníků něco přidáváno a ostatním nikoli. Sub 1/ii) se v žalobách uvádí, že žalovaný jím uvedeným dokladům přisoudil zmatečně dvojí, navzájem neslučitelnou procesní roli. V případě předmětných výkresů se totiž jednak jedná o výkresy, které ovšem skutečně až po právní moci rozhodnutí budou stavebním úřadem opatřeny doložkou (pak ale nemohou figurovat jako příloha vydaného a ještě nepravomocného rozhodnutí), což je však předepsáno ustanovením obecně závazného právního předpisu a netřeba to tedy v rozhodnutí opakovat. Vedle toho (zcela správně) tato podstatná a vyhláškou předepsaná grafická informace zásadní důležitosti tvoří přílohu rozhodnutí (přiložena k doručovanému a nepravomocnému rozhodnutí ale nebyla). Ostatní účastníky při doručení rozhodnutí nezajímá, že snad – pokud rozhodnutí nabude právní moci – bude stavební úřad postupovat podle prováděcí vyhlášky ke stavebnímu zákonu a stavebník obdrží stavebním úřadem doložkou opatřenou dokumentaci. Tito účastníci musí v době plynutí odvolací lhůty mít komplexní a srozumitelnou informaci o umisťovaném záměru i o podmínkách, za nichž je umístěn – z tohoto důvodu musí dle výše uvedené vyhlášky územní rozhodnutí obsahovat grafickou přílohu, která samozřejmě musí být doručována spolu s rozhodnutím (rozhodnutí jako individuální správní akt musí být samostatným obsahovým celkem, který nese celistvou a srozumitelnou informaci nezbytnou k řádné účasti v řízení a uplatňování procesních práv účastníků). Odkaz na § 92 odst. 4 stav. zák. nikterak nevyvrací důvodnost uvedené žalobní námitky – spíše naopak. Stavební úřad při vydání rozhodnutí k němu přiloží přílohu dle § 92 odst. 5 [správně: § 9 odst. 5] vyhlášky č. 503/2006 Sb., která je ověřena, tj. je na ní vyznačeno, že se jedná o podklad pro umístění stavby, který byl projednán v územním řízení a tvoří přílohu územního rozhodnutí. Po nabytí právní moci stavební úřad může stavebníku předat i ověřené jiné části dokumentace (ty však netvoří přílohu rozhodnutí) a v souladu se stavebním zákonem opatří územní rozhodnutí (včetně jeho již přiložené přílohy) záznamem o účinnosti (tím pravděpodobně stavební zákon míní doložku o vykonatelnosti a právní moci rozhodnutí). Žalobce opakuje, že podstatné je, že je–li – a dokonce dle právního předpisu musí–li – nějaký dokument být přílohou rozhodnutí, musí být k rozhodnutí vždy přiložen, aby bylo zřejmé, jak bylo rozhodnuto. Tím, že rozhodnutí neobsahuje všechny jeho náležitosti, nelze též v úplnosti proti němu v odvolacím řízení brojit. Rozhodnutí je tedy podle žalobců rozporné s § 92 odst. 5 stav. zák., § 9 odst. 5 vyhlášky č. 503/2006 Sb. a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a je neurčité a nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů; zároveň nebylo dosud prvostupňové rozhodnutí doručeno řádně – tím, že tyto vady žalovaný neodstranil, zatížil jimi i rozhodnutí své. K tomu se žalovaný správní orgán vyjádřil tak, že umístění stavby skladové haly je ve výroku rozhodnutí stanoveno jednoznačně, a to jak v samotném výroku, tak podmínkami č. l – 6 rozhodnutí. Ve výroku rozhodnutí se neodkazuje při určení umístění stavby na grafickou přílohu, grafická příloha není součástí výroku územního rozhodnutí a stavební úřad nebyl povinen ji doručovat účastníkům řízení. Poznámka týkající se přílohy není součástí výroku územního rozhodnutí a dokládá splnění povinnosti stavebního úřadu stanovené ustanovením § 92 odst. 2 [správně: § 92 odst. 4] stav. zák., který je povinen po nabytí právní moci územního rozhodnutí předat žadateli mimo jiné i ověřenou grafickou přílohu v měřítku katastrální mapy. Postupem stavebního úřadu tedy nebyla porušena ani zásada rovnosti účastníků řízení, protože stavební zákon přímo určuje, že ověřená grafická příloha se doručuje žadateli a nikoliv všem účastníkům řízení. Žalovaný trvá na tom, že územní rozhodnutí je přezkoumatelné, povolené umístění stavby je výrokem rozhodnutí a jeho podmínkami jednoznačně určeno, územní rozhodnutí neobsahuje žádnou přílohu, kterou by bylo nutné doručovat všem účastníkům řízení a územní rozhodnutí bylo řádně doručeno všem účastníkům řízení. V replice žalobci uvedli, že netvrdí, že grafická příloha je součástí výroku územního rozhodnutí, tvrdí ovšem – důvodně, že tato příloha (logicky jako jakákoli jiná příloha nějakého dokumentu) měla být dle § 9 odst. 5 vyhlášky č. 503/2006 Sb. i dle závěru územního rozhodnutí k němu přiložena, což se však nestalo. Odkaz na § 92 odst. 4 stav. zák. nikterak nevyvrací důvodnost uvedené žalobní námitky – spíše naopak, jak bylo uvedeno a odůvodněno v žalobě; postup dle tohoto ustanovení (který přichází v úvahu až po nabytí právní moci rozhodnutí) však v každém případě nikterak nesouvisí s předmětnou námitkou žalobců. Tento žalobní bod nebyl krajským soudem v jeho původním rozsudku ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144 shledán důvodným; stěžovatel tudíž proti způsobu, jakým se s ním soud vypořádal, nebrojil a Nejvyšší správní soud se uvedeným bodem ani z moci úřední nezabýval. K tomuto žalobnímu bodu proto zdejší soud opětovně uvádí, že podle § 92 odst. 5 stav. zák. obsahové náležitosti jednotlivých druhů územních rozhodnutí stanoví prováděcí právní předpis. Podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 503/2006 Sb. rozhodnutí o umístění stavby kromě obecných náležitostí rozhodnutí a náležitostí stanovených v § 92 stavebního zákona obsahuje a) druh a účel umisťované stavby, b) parcelní čísla a druh pozemků podle katastru nemovitostí, na nichž se stavba umisťuje, c) umístění stavby na pozemku, zejména vzdálenosti od hranic pozemku a sousedních staveb, d) určení prostorového řešení stavby, zejména půdorysnou velikost, výšku a tvar a základní údaje o její kapacitě, e) vymezení území dotčeného vlivy stavby. V § 9 odst. 2 této vyhlášky jsou vymezeny podmínky, které obsahuje rozhodnutí o umístění stavby a jimiž se zabezpečují stanovená hlediska, v § 9 odst. 3 a 4 uvedené vyhlášky jsou upraveny další obsahové náležitosti rozhodnutí o umístění stavby pro některé zvláštní případy. Podle § 9 odst. 5 vyhlášky č. 503/2006 Sb. grafická příloha rozhodnutí o umístění stavby, ověřená stavebním úřadem, obsahuje výkres současného stavu území v měřítku katastrální mapy se zakreslením stavebního pozemku, požadovaného umístění stavby, s vyznačením vazeb a vlivů na okolí, zejména vzdáleností od hranic pozemku a sousedních staveb, a popřípadě vybranou část dokumentace podle přílohy č. 4 k této vyhlášce. U liniových staveb delších než 1 000 m a staveb zvláště rozsáhlých lze doplnit půdorysné vyznačení stavby na mapovém podkladě v měřítku 1 : 10 000 až 1 : 50 000. Ustanovení § 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb. tedy v odst. 1 až 4 stanovuje obsahové náležitosti rozhodnutí o umístění stavby, kdežto v odst. 5 nestanovuje další obsahové náležitosti rozhodnutí o umístění stavby, nýbrž toliko vymezuje výraz grafická příloha rozhodnutí o umístění stavby, ověřená stavebním úřadem; podle názoru soudu nic neopravňuje k domněnce, že tento výraz užitý v prováděcím právním předpisu představuje něco jiného než výraz ověřená grafická příloha užitý v § 92 odst. 4 stav. zák. Soud se tudíž ztotožňuje s názorem žalovaného správního orgánu a osoby zúčastněné na řízení KERAMIKY SOUKUP a.s., že ustanovení § 9 odst. 5 vyhlášky č. 503/2006 Sb. se již nevztahuje k obsahovým náležitostem rozhodnutí o umístění stavby, nýbrž upravuje pouze samotné náležitosti grafické přílohy rozhodnutí o umístění stavby, kterou je stavební úřad povinen podle § 92 odst. 4 stav. zák. po nabytí právní moci rozhodnutí o umístění stavby předat žadateli v jednom vyhotovení. Jinak řečeno: Žadatel podává žádost o vydání územního rozhodnutí a k této žádosti připojí stanovené přílohy. Obsahové náležitosti žádosti o vydání územního rozhodnutí a jejích příloh stanoví prováděcí právní předpis (§ 86 odst. 6 stav. zák.). Podle § 3 odst. 2 vyhlášky č. 503/2006 Sb. k žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby žadatel připojí přílohy uvedené v části B formuláře žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby (příloha č. 3 k této vyhlášce) a dokumentaci podle přílohy č. 4 k této vyhlášce, která se zpracovává v rozsahu a podrobnostech s ohledem na podmínky v území a charakter stavby. V části B přílohy č. 3 k vyhlášce č. 503/2006 Sb. se jako přílohy k žádosti uvádějí mj. „Kopie katastrální mapy a situační výkres současného stavu území v měřítku katastrální mapy včetně parcelních čísel, se zakreslením stavebního pozemku, požadovaného umístění stavby / změny stavby, s vyznačením vazeb a účinků na okolí, zejména vzdálenosti od hranic pozemku a sousedních staveb.“ (pod bodem 4) a „Dokumentace stavby podle přílohy č. 4 vyhlášky č. 503/2006 Sb.“ (pod bodem 6). Podle § 3 odst. 4 vyhlášky č. 503/2006 Sb. se grafické přílohy žádosti a dokumentace přikládají ve dvou vyhotoveních, a není–li stavebním úřadem obecní úřad v místě stavby, ve třech vyhotoveních. Následuje postup podle § 87 až 91 stav. zák. Je–li záměr žadatele v souladu s požadavky uvedenými v § 90 a jestliže umístěním a realizací záměru nemohou být ohroženy zájmy chráněné stavebním zákonem nebo zvláštními právními předpisy, stavební úřad vydá územní rozhodnutí. Podle § 92 odst. 5 stav. zák. obsahové náležitosti jednotlivých druhů územních rozhodnutí stanoví prováděcí právní předpis. Obsahové náležitosti rozhodnutí o umístění stavby stanovuje vyhláška č. 503/2006 Sb. v § 9 odst. 1 až 4. Podle § 92 odst. 3 stav. zák. je–li v území vydán územní nebo regulační plán, doručuje se územní rozhodnutí účastníkům řízení uvedeným v § 85 odst. 1 a dotčeným orgánům jednotlivě. Účastníkům řízení uvedeným v § 85 odst. 2 se doručuje územní rozhodnutí veřejnou vyhláškou. Podle § 92 odst. 4 stav. zák. po dni nabytí právní moci územního rozhodnutí stavební úřad předá žadateli jedno vyhotovení územního rozhodnutí opatřené záznamem o účinnosti spolu s ověřenou grafickou přílohou v měřítku katastrální mapy; územní rozhodnutí opatřené záznamem o účinnosti zašle také obci, pokud není stavebním úřadem, a popřípadě speciálnímu stavebnímu úřadu, který povede stavební řízení. Grafickou přílohu rozhodnutí o umístění stavby, ověřenou stavebním úřadem, vymezuje vyhláška č. 503/2006 Sb. v § 9 odst. 5 [= výkres současného stavu území v měřítku katastrální mapy se zakreslením stavebního pozemku, požadovaného umístění stavby, s vyznačením vazeb a vlivů na okolí, zejména vzdáleností od hranic pozemku a sousedních staveb, a popřípadě vybraná část dokumentace podle přílohy č. 4 k této vyhlášce]. Z citovaných právních ustanovení vyplývá, že po vyhotovení rozhodnutí stavební úřad doručuje rozhodnutí o umístění stavby [s obsahovými náležitostmi podle § 9 odst. 1 až 4 vyhlášky č. 503/2006 Sb.] všem účastníkům řízení; je–li v území vydán územní nebo regulační plán, doručuje rozhodnutí o umístění stavby účastníkům řízení uvedeným v § 85 odst. 1 jednotlivě, ostatním účastníkům řízení veřejnou vyhláškou. Až po dni nabytí právní moci rozhodnutí o umístění stavby stavební úřad předá z účastníků řízení toliko žadateli jedno vyhotovení rozhodnutí o umístění stavby opatřené záznamem o účinnosti spolu s ověřenou grafickou přílohou v měřítku katastrální mapy, tj. s jedním – stavebním úřadem ověřeným – vyhotovením výkresu současného stavu území v měřítku katastrální mapy podle bodu 4 části B přílohy č. 3 k vyhlášce č. 503/2006 Sb. a popřípadě vybrané části dokumentace podle přílohy č. 4 k uvedené vyhlášce, kteroužto přílohu a dokumentaci přikládal žadatel ve dvou, resp. třech vyhotoveních k žádosti o vydání územního rozhodnutí. Soud má proto za to, že požadavek žalobců, aby územní rozhodnutí bylo všem účastníkům řízení doručeno spolu s ověřenou grafickou přílohou v měřítku katastrální mapy, nemá oporu v právních předpisech; informace o stavbě a o podmínkách, za nichž je umístěna, které nejsou patrny ze samotného rozhodnutí o umístění stavby, mají účastníci řízení možnost získat v době plynutí odvolací lhůty s použitím jiných institutů, zejména nahlížení do spisu. Na řečeném nic nemění, naopak je zcela potvrzuje to, že v územním rozhodnutí č. 4085 stavební úřad na jeho konci (tedy po otisku úředního razítka a podpisu oprávněné úřední osoby, po předtisku údajů o vyvěšení na úředních deskách, po rozdělovníku a po žádosti o vyvěšení) uvedl – citováno ovšem v plném rozsahu – : „Příloha: ověřený situační výkres v měřítku 1: 500 pro žadatele, ÚMO Plzeň 5, Křimice a odbor stavebně správním Magistrátu města Plzně po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.“. Žalobní bod namítající rozpor napadeného rozhodnutí s § 92 odst. 5 stav. zák. a § 9 odst. 1 a 5 vyhlášky č. 503/2006 Sb. a jeho nepřezkoumatelnost v rozsahu výše uvedeném nebyl tudíž soudem shledán důvodným. – 2 – V žalobách se namítá absence náležitostí (výroku územního) rozhodnutí (rozpor rozhodnutí s § 92 odst. 5 stav. zák. a § 9 odst. 1 vyhlášky č. 503/2006 Sb. a jeho neurčitost a nepřezkoumatelnost). Sub 2/i) se v žalobách uvádí, že územní rozhodnutí v rozporu s § 9 odst. 1 vyhlášky č. 503/2006 Sb. neobsahuje: základní údaje o kapacitě stavby (písm. d) a vymezení území dotčeného vlivy stavby (písm. e). Tím, že rozhodnutí neobsahuje všechny uvedené náležitosti, zejména údaje o kapacitě stavby a o území dotčeném vlivy stavby, žalobcům též znemožňuje v úplnosti se vyjádřit ke všem vadám navrhované stavby a rozhodnutí, jež ji umisťuje. Sub 2/ii) se v žalobách uvádí, že výčet uvedený v příloze č. 4 k vyhlášce č. 503/2006 Sb. je výčtem pouze příkladným. Žalobci dále uvádějí, že pojem kapacita = schopnost něco obsáhnout, něco pojmout. Ve výroku rozhodnutí by měl být tedy stanoven např. rozsah či objem skladovacích ploch, množství skladovaného materiálu, maximální množství dopravní kapacity, která může areál obsluhovat apod. – nic z tohoto však stanoveno není (a to ačkoli i žalovaným zmiňovaná příloha k vyhlášce č. 503/2006 Sb. uvádí příkladmo např. údaje o užitkové ploše, obestavěném prostoru apod.). Ohledně absence údaje o území dotčeném vlivy stavby žalobci uvádějí, že není pravdou, že by toto území mělo být ve výroku rozhodnutí o umístění stavby uvedeno pouze v případě, kdy by mělo být stanoveno ochranné nebo bezpečností pásmo – v tomto případě se totiž vydává územní rozhodnutí o ochranném pásmu a území je vymezeno v něm. Území dotčené vlivy stavby v rozhodnutí o umístění stavby tedy nikterak nesouvisí s ochranným nebo bezpečnostním pásmem, ale s vlivy stavby na okolí. Žalovaný není oprávněn rozhodovat, kdy je rozhodnutí dostatečné a kdy nikoli, resp. které předepsané náležitosti mít má a které nemusí – absentují–li některé náležitosti rozhodnutí, měl je odstranit (jako tak učinil v případě absence druhu pozemků), což však neučinil. Územní rozhodnutí je tak podle žalobců pro absence náležitostí výroku rozhodnutí neurčité a nepřezkoumatelné a rozporné s § 92 odst. 5 stav. zák. a § 9 odst. 1 vyhlášky č. 503/2006 Sb.; tím, že tyto vady žalovaný neodstranil, zatížil jimi i rozhodnutí své. K tomu se žalovaný správní orgán vyjádřil tak, že územní rozhodnutí obsahuje údaje stanovené v ustanovení § 9 odst. l písm. d) vyhlášky č. 503/2006 Sb., protože obsahuje údaje o zastavěné ploše, výšce stavby, počtu parkovacích míst pro osobní automobily a kamiony. Tyto údaje jsou podstatné pro posouzení kapacity stavby, která bude využívána jako sklad, protože v takové stavbě neprobíhá žádná činnost, která by mohla mít nežádoucí vliv na své okolí. Podstatná je intenzita dopravy v okolí skladu a ta je určena počtem parkovacích míst v areálu. Vzhledem k tomu, že z předložené projektové dokumentace ani ze stanoviska odboru životního prostředí Krajského úřadu Plzeňského kraje k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí nevyplynuly požadavky na zřízení ochranného či bezpečnostního pásma, je území dotčené vlivem stavby vymezené výčtem pozemků, na kterých je stavba umísťována, podle názoru žalovaného dostatečně vymezeno. V replice žalobci uvedli, že i zde vyjádření žalovaného nikterak nevyvrací důvodnost námitky, tj. že základní údaje o kapacitě stavby ani vymezení území dotčeného vlivy stavby v rozhodnutí uvedeno – v rozporu s právním předpisem – není. Kapacitou stavby (nejedná–li se o garáž) není zcela jistě počet parkovacích míst, ale – jak již bylo uvedeno v žalobě – např. rozsah či objem skladovacích ploch, množství skladovaného materiálu, maximální množství dopravní kapacity (tj. objemu nákladu), která může areál obsluhovat apod. Tento údaj, stejně jako údaj o vymezení území dotčeného vlivy stavby, však chybí. Ohledně absence údaje o území dotčeném vlivy stavby žalobci opakují, že není pravdou, že by toto území mělo být ve výroku rozhodnutí o umístění stavby uvedeno pouze v případě, kdy by mělo být stanoveno ochranné nebo bezpečností pásmo – v tomto případě se totiž vydává zvláštní územní rozhodnutí o ochranném pásmu a území je vymezeno v něm. Osoba zúčastněná na řízení KERAMIKA SOUKUP a.s. se k tomuto žalobnímu bodu vyjádřila tak, že rozhodnutí o umístění stavby obsahuje všechny náležitosti stanovené zákonem i předmětnou vyhláškou, tedy i náležitosti uvedené v § 9 odst. 1 písm. d) a e) vyhlášky č. 503/2006 Sb., neboť obsahuje údaje o zastavěné ploše, výšce stavby i počtu parkovacích míst pro osobní automobily a kamiony, což jsou podstatné údaje pro vyjádření kapacity stavby. Územním rozhodnutím byla dále i dostatečně vymezena území dotčená vlivem stavby, neboť ani z projektové dokumentace, ani ze stanoviska odboru životního prostředí Krajského úřadu Plzeňského kraje k posouzení vlivů stavby na životní prostředí nevyplynuly žádné požadavky na zřízení ochranného či bezpečnostního pásma, a proto je tedy území dotčené vlivem stavby dostatečně vymezeno výčtem pozemků, na kterých je stavba umisťována. K tomuto žalobnímu bodu se podává, že v územním rozhodnutí č. 4085, vydaném stavebním úřadem dne 9.6.2008 pod č.j. STAV/955/08/JIR–19, je v části „Popis stavby: skladovací haly s administrativní částí umístěné ke komunikaci Chebská“ uvedeno „Půdorys stavby je 133,8 m x proměnlivá šířka od 19,5 m až 46,5 m a výšce 9,5 m. Administrativní část o 2 NP a konstrukční výšce cca 6,3 m je vložená do objektu. Světlá výška haly bude cca 8,5 m, celková 9,5 m. Zastavěná plocha bude 4240 m2. Zásobování skladů bude kamionovou dopravou z komunikace Chebská, výjezd na komunikaci Plzeňskou bude těsně u nově vznikající křižovatky s Chebskou ulicí. Na pozemku investora bude umístěna nová trafostanice a z ní přivedena elektro přípojka do objektu. Součástí stavby bude osvětlení nové obslužné komunikace.“. Následují podmínky pro umístění a projektovou přípravu stavby a rozhodnutí o námitkách účastníků řízení. Tento žalobní bod byl krajským soudem v jeho původním rozsudku ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144 shledán důvodným. Stěžovatel proti způsobu, jakým se s ním krajský soud vypořádal, brojil, avšak Nejvyšší správní soud neshledal uvedenou kasační námitku důvodnou (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.4.2010 č.j. 2 As 86/2009–237). K tomuto žalobnímu bodu proto může zdejší soud opětovně konstatovat, že podle § 92 odst. 5 stav. zák. obsahové náležitosti jednotlivých druhů územních rozhodnutí stanoví prováděcí právní předpis. Podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 503/2006 Sb. rozhodnutí o umístění stavby kromě obecných náležitostí rozhodnutí a náležitostí stanovených v § 92 stavebního zákona obsahuje a) druh a účel umisťované stavby, b) parcelní čísla a druh pozemků podle katastru nemovitostí, na nichž se stavba umisťuje, c) umístění stavby na pozemku, zejména vzdálenosti od hranic pozemku a sousedních staveb, d) určení prostorového řešení stavby, zejména půdorysnou velikost, výšku a tvar a základní údaje o její kapacitě, e) vymezení území dotčeného vlivy stavby. S ohledem na žalobní bod tu tedy jde o obsah výrazů „základní údaje o kapacitě stavby“ a „vymezení území dotčeného vlivy stavby“. Územní řízení se zahajuje na žádost žadatele a v prvním stupni meritorně končí rozhodnutím o této žádosti, tj. vydáním územního rozhodnutí nebo zamítnutím uvedené žádosti. Z toho plyne požadavek korelace mezi obsahovými náležitostmi žádosti o vydání územního rozhodnutí a jejích příloh (viz § 86 odst. 6 stav. zák. in concreto ve spojení s § 3 vyhlášky č. 503/2006 Sb.) a obsahovými náležitostmi jednotlivých druhů územních rozhodnutí (viz § 92 odst. 5 stav. zák. in concreto ve spojení s § 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb.). Výraz „základní údaje o kapacitě stavby“ jako obsahová náležitost rozhodnutí o umístění stavby [§ 9 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 503/2006 Sb.] podle názoru soudu koresponduje s výrazem „základní údaje o kapacitě stavby“ jako údajem z dokumentace stavby k žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby [bod B/3/a) přílohy č. 4 k vyhlášce č. 503/2006 Sb.]. Soud zde pomíjí poněkud temnou formulaci „Účel (kapacita) stavby / její změně“ užitou v části A bodu VI. přílohy č. 3 k vyhlášce č. 503/2006 Sb. Obsah výrazu „základní údaje o kapacitě stavby“ je pak jak pro přílohu k žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby, tak pro rozhodnutí o umístění stavby samotné rámcově vymezen dikcí uvedenou v závorce k tomuto výrazu v bodu B/3/a) přílohy č. 4 k vyhlášce č. 503/2006 Sb.: „počet účelových jednotek, jejich velikosti, užitkové plochy, obestavěné prostory, zastavěné plochy apod.“. V rozhodnutí o odvolání se žalovaný správní orgán k námitce uvedené v odvoláních ohledně absence základních údajů o kapacitě stavby vyjádřil tak, že tyto údaje ve smyslu § 9 odst. 1 písm. d) výrok napadeného rozhodnutí obsahuje, neboť za takové údaje se ve smyslu přílohy č. 4 vyhlášky č. 503/2006 Sb. považují např. velikost zastavěné plochy, obestavěného prostoru, užitkové plochy, počet účelových jednotek apod. Napadené rozhodnutí obsahuje údaje o zastavěné ploše, výšce stavby, počtu parkovacích míst pro osobní automobily a kamiony. S tímto názorem se soud neztotožňuje: ježto je známo, co obsahem výrazu „základní údaje o kapacitě stavby“ je (počet účelových jednotek, jejich velikosti, užitkové plochy, obestavěné prostory, zastavěné plochy apod.), a co jím není (půdorysná velikost, výška a tvar), sotva lze mít u umísťované stavby za to, že základní údaje o její kapacitě se vyčerpávají uvedením zastavěné plochy v rámci popisu stavby a počtu parkovacích míst pro osobní automobily a kamiony v podmínce č. 23 pro umístění a projektovou přípravu stavby. A nyní k obsahu výrazu „vymezení území dotčeného vlivy stavby“, resp. „území dotčené vlivy stavby“. Žalovaný správní orgán zastává názor, že vymezení území dotčeného vlivy stavby by muselo být v rozhodnutí o umístění stavby uvedeno v případě, že by díky realizaci stavby bylo nutno zřídit ochranné či bezpečnostní pásmo. Naproti tomu žalobci zastávají názor, že to není pravda – v takovém případě se vydává rozhodnutí o ochranném pásmu a území je vymezeno v něm; území dotčené vlivy stavby v rozhodnutí o umístění stavby tedy nikterak nesouvisí s ochranným nebo bezpečnostním pásmem, ale s vlivy stavby na okolí. Soud má za to, že žalovaný správní orgán pochybil už v tom, že nevyjevil úvahu, na jejímž základě ke svému výkladu § 9 odst. 1 písm. e) vyhlášky č. 503/2006 Sb. došel (srov. § 68 odst. 3 spr. ř.). Soud – aniž chce předjímat další interpretační úsilí správního orgánu – tu rovněž nevidí důvod ztotožňovat „území dotčené vlivy stavby“ s ochranným či bezpečnostním pásmem, spíše je zde třeba zaměřit se hlavně na výběr relevantních údajů ze žádosti a jejích příloh (zřejmě zejména některé z v úvahu přicházejících údajů z části A bodu VII a části B bodu 7 až 10 přílohy č. 3 a části C přílohy č. 4 k vyhlášce č. 503/2006 Sb.). I když správní orgán dospěje k závěru, že v daném případě žádné „území dotčené vlivy stavby“ neexistuje, přinejmenším v odůvodnění rozhodnutí musí takový svůj závěr přezkoumatelným způsobem prezentovat, a to z hlediska právního (vymezení obsahu výrazu „území dotčené vlivy stavby“) i skutkového (in concreto tu není nic, co by bylo lze pod interpretovaný výraz „území dotčené vlivy stavby“ subsumovat). Zároveň soud akceptuje i stanovisko žalobců, že tím, že žalobou napadené rozhodnutí neobsahuje všechny uvedené náležitosti, žalobcům též znemožňuje v úplnosti se vyjádřit ke všem vadám navrhované stavby a rozhodnutí, jež ji umisťuje. Žalobní bod namítající rozpor napadeného rozhodnutí s § 92 odst. 5 stav. zák. a § 9 odst. 1 vyhlášky č. 503/2006 Sb. a jeho nepřezkoumatelnost ve výše uvedeném rozsahu byl tudíž krajským soudem i v jeho novém rozsudku shledán důvodným. – 3 – Žalobci v žalobách namítají nesvolání (opakovaného) ústního jednání; nedání možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí (rozpor rozhodnutí s § 87 odst. 2 stav. zák. a § 4 odst. 3 a 4 a § 36 odst. 3 spr. ř.). Sub 3/a) se v žalobách uvádí, že v rozporu s § 87 odst. 2 stav. zák. nebyla informace o záměru vyvěšena na místě stavby. Vzhledem k tomuto byl stavební úřad povinen svolat nové (veřejné) ústní jednání, což však neučinil. K zamítnutí této námitky stavebním úřadem žalobce uvedl, že jen těžko lze doložit, že nějaká skutečnost nenastala. Je naopak na investorovi, aby doložil, že uvedená povinnost byla splněna. Za věrohodný průkaz tohoto však nelze považovat předložení fotografií až následně po vznesení této námitky – jestliže byla informace před ústním jednání vyvěšena a toto bylo fotodokumentováno, potom by tato fotodokumentace musela být k dispozici při ústním jednání; jestliže tomu tak nebylo, potom je nepochybné, že fotodokumentace byla pořízena později a nemůže tak prokazovat skutečnosti, které měly být splněny před ústním jednáním. Sub 3/b) se v žalobách uvádí, že navíc s údajně – po ústním jednání – doloženou fotodokumentací, která měla prokazovat vyvěšení informace na místě, nebyli účastníci řízení seznámeni a bylo tak hrubým způsobem porušeno jejich právo na seznámení se všemi podklady pro rozhodnutí a vyjádření se k nim, což je samo o sobě důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí a k novému projednání věci. Vzhledem k tomu, že účastníkům řízení – včetně žalobců – nebyla dána možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí, bylo rozhodnutí vydáno v rozporu s § 4 odst. 4 a § 36 odst. 3 spr. ř., čímž byli žalobci zkráceni na svém právu seznámit se a vyjádřit se ke všem podkladům pro rozhodnutí (na doplnění podkladů pro rozhodnutí nebyli již žalobci nikterak ze strany stavebního úřadu upozorněni). K tvrzení žalovaného, že „fotodokumentace nemohla mít vliv na výsledek rozhodnutí ve věci, tudíž ji nelze považovat za podklad pro rozhodnutí správního orgánu“, žalobci uvádějí, že fotodokumentace byla zcela nepochybně podkladem pro rozhodnutí orgánu prvého stupně, neboť ten se na ní výslovně odvolává v souvislosti se zamítnutím námitky účastníků řízení ohledně nezveřejnění informace o záměru na místě stavby! Jedná se tedy bezesporu o podklad pro rozhodnutí, neboť nebýt této fotodokumentace, stavební úřad by neměl vydání rozhodnutí o co opřít a byl by nucen svolat nové ústní jednání. Jinými slovy, odkazuje–li rozhodnutí na nějaké listiny (opírá se o ně), potom jsou tyto logicky podkladem pro toto rozhodnutí. Nelze též tvrdit, že uvedené by nemělo vliv na výsledek rozhodnutí ve věci, neboť v případě, že by informace o záměru byla na místě řádně vyvěšena, lze mít důvodně za to, že by byly vzneseny námitky, případně připomínky i dalších osob, které by mohly změnit náhled stavebního úřadu na umístění stavby – z tohoto důvodu se právě informace na místě vyvěšuje a koná se (veřejné) ústní jednání, aby stavební úřad mohl rozhodovat na základě námitek a připomínek co největšího počtu dotčených osob (jsou–li jimi vznášeny). Důvodnost této žalobní námitky je potvrzena i konstantní judikaturou v této věci (která – byť se vztahuje k zákonu č. 71/1967 Sb. – je v tomto aplikovatelná na uvedený případ), např. lze odkázat na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17.1.2002 sp. zn. 7 A 95/99 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.9.2006 č.j. 7 As 49/2005–56. Územní rozhodnutí tak bylo podle žalobců vydáno v rozporu s § 4 odst. 3 a 4 a § 36 odst. 3 spr. ř. a § 87 odst. 2 stav. zák.; tím, že tyto vady žalovaný neodstranil, zatížil jimi i rozhodnutí své. K tomu se žalovaný správní orgán vyjádřil tak, že spis stavebního úřadu obsahuje důkazy o tom, že žadatel zveřejnil informaci o svém záměru a splnil ustanovení § 87 odst. 2 stav. zák. Spis obsahuje prohlášení žadatele a fotografii informační tabule a písemností na ní zveřejněných. V územním řízení se konala dvě ústní jednání, jejich konání bylo vždy v dostatečném předstihu oznámeno účastníkům řízení, kteří měli možnost se při ústním jednání seznámit s podklady pro rozhodnutí. Z presenčních listin, které jsou součástí protokolů z veřejných ústních jednání, vyplývá, že žalobci a) a c) se účastnili obou veřejných ústních jednání a žalobce b) se účastnil opakovaného veřejného ústního jednání konaného dne 5.6.2008. Po dni opakovaného veřejného ústního jednání nebyly do spisu doplněny žádné další podklady, a žalobci tedy byli seznámeni se všemi podklady pro rozhodnutí a nejen ustanovení § 36 odst. 3 spr. ř., ale celé ustanovení § 36 spr. ř. bylo postupem stavebního úřadu dodrženo. V replice žalobci uvedli, že obsahuje–li spis doklady o splnění povinnosti vyvěšení informace na místě (prohlášení, fotografie), potom je potvrzena důvodnost námitky žalobců, že se jedná o podklady, s nimiž nebyli žalobci seznámeni a nemohli se tak nim ani vyjádřit (zda se jedná o podklady pravdivé, relevantní ad.). Tyto podklady musely být doloženy až po (posledním) ústním jednání, neboť jestliže by tak tomu bylo dříve, musely by být k dispozici při tomto ústním jednání, avšak tak tomu nebylo. Osoba zúčastněná na řízení J. C. k této záležitosti – nikoli nepřípadně – konstatovala, že informace o záměru dodaná spolu s fotografií nemohla být vyvěšena na místě stavby po dobu danou zákonem (byla sice předtím namočena, ale chyběla ji patina a vyblednutí papíru umístěného venku po dobu cca šesti týdnů, po které tam měla být umístěna). Namítaná procesní vada nemohla podle názoru krajského soudu vysloveného v jeho původním rozsudku ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–14 mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí správního orgánu; stěžovatel tudíž proti způsobu, jakým se s ní soud vypořádal, nebrojil a Nejvyšší správní soud se uvedeným bodem ani z moci úřední nezabýval. K tomuto žalobnímu bodu proto zdejší soud opětovně uvádí, že podle § 87 odst. 2 stav. zák. žadatel zajistí, aby informace o jeho záměru a o tom, že podal žádost o vydání územního rozhodnutí, byla bezodkladně poté, co bylo nařízeno veřejné ústní jednání, vyvěšena na místě určeném stavebním úřadem nebo na vhodném veřejně přístupném místě u stavby nebo pozemku, na nichž se má záměr uskutečnit, a to do doby veřejného ústního jednání. Součástí informace je grafické vyjádření záměru, popřípadě jiný podklad, z něhož lze usuzovat na architektonickou a urbanistickou podobu záměru a na jeho vliv na okolí. Pokud žadatel uvedenou povinnost nesplní, stavební úřad nařídí opakované veřejné ústní jednání. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že stavební úřad je nejpozději na začátku veřejného ústního jednání povinen zjistit, zda žadatel zajistil řádné vyvěšení informace uvedené v § 87 odst. 2 větě prvé a druhé stav. zák.; jestliže žadatel povinnost zajistit řádné vyvěšení informace uvedené v těchto právních ustanoveních nesplnil, je stavební úřad povinen nařídit opakované veřejné ústní jednání. Ze správních spisů soud zjistil, že v oznámení zahájení územního řízení o umístění stavby ze dne 7.2.2008 sp. zn. STAV/955/08/JIR stavební úřad vyzval žadatele, aby zajistil, aby informace o jeho záměru a o tom, že podal žádost o vydání územního rozhodnutí, byla bezodkladně vyvěšena na místě stavby, a to do doby veřejného ústního jednání. Z protokolu o ústním jednání konaném dne 28.3.2008 není zřejmé, že by se stavební úřad splněním povinnosti řádného vyvěšení této informace jakkoli zabýval. Z protokolu o ústním jednání konaném dne 5.6.2008 je patrno, že M. M. při tomto jednání uplatnila připomínku ohledně nesplnění povinnosti vyvěšení informační tabule o stavebním záměru na dostupném a viditelném místě, z tohoto protokolu však není patrno, že by žadatel na připomínku M. M. při uvedeném jednání jakkoli reagoval. Až ve vyjádření žadatele datovaném a došlém stavebnímu úřadu dne 9.6.2008 se uvádí, že žadatel s připomínkou M. M. nesouhlasí, neboť z jeho strany byla tato povinnost splněna. Na důkaz svého tvrzení žadatel předkládá fotografie z místa samého. Žadatel tedy tímto splnil povinnost stanovenou mu v § 87 odst. 2 stav. zák., tedy že vyvěsil informace o jeho záměru a žádosti o vydání územního rozhodnutí na vhodném veřejně přístupném místě u stavby [ve spisu se k tomu nachází složka o 7 listech]. V územním rozhodnutí č. 4085, vydaném dne 9.6.2008 pod č.j. STAV/955/08/JIR–19, stavební úřad námitku M. M. týkající se nevyvěšení informační tabule o stavebním záměru na dostupném místě podle § 87 odst. 2 stav. zák. zamítl. Toto své rozhodnutí odůvodnil stavební úřad tím, že tato námitka byla vznesena na ústním jednání a nebyla doložena žádným důkazem o její pravdivosti. Investor stavby předložil na stavební úřad fotodokumentaci vyvěšení oznámení na místě stavby. Stavební úřad nemá důvod tyto podklady zpochybnit, zvlášť z důvodu nedoložení důkazu o vyslovené námitce ze strany účastníka řízení. Ve svých odvoláních proti územnímu rozhodnutí č. 4085 na rozpor s § 87 odst. 2 stav. zák. poukazovali I. M. a Bc. S. M., M. M. a V. M. a K. B. a PhDr. I. B. Uvedli, že jen těžko lze doložit, že nějaká skutečnost nenastala. Je naopak na investorovi, aby doložil, že uvedená povinnost byla splněna. Za věrohodný průkaz tohoto však nelze považovat předložení fotografií až následně po vznesení námitky. Navíc s údajně doloženou fotodokumentací nebyli účastníci řízení seznámeni a bylo tak hrubým způsobem porušeno jejich právo na seznámení se všemi podklady pro rozhodnutí a vyjádření se k nim, což je samo o sobě důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí a k novému projednání věci. K této námitce uplatněné v odvoláních žadatel ve svém vyjádření k odvoláním uvedl, že s ní zásadně nesouhlasí, neboť na vhodném veřejně přístupném místě u stavby vyvěsil tabuli s informacemi o svém záměru. Na důkaz svého tvrzení předložil žadatel stavebnímu úřadu fotografie z místa samého. Žadatel tedy tímto splnil povinnost stanovenou mu v § 87 odst. 2 stav. zák., tedy že vyvěsil informace o svém záměru a žádosti o vydání územního rozhodnutí na vhodném veřejně přístupném místě u stavby. V žalobami napadeném rozhodnutí ze dne 14.10.2008 č.j. RR/2872/08 k tomu odvolací správní orgán konstatoval, že povinnost zveřejnění informace o tom, že podal žádost o územní rozhodnutí, na vhodném veřejně přístupném místě u stavby nebo pozemku (stavební úřad místo neurčil) je žadateli zákonem stanovena s ohledem na dodržení požadavku účasti veřejnosti v územních řízeních, jak vyplývá z Aarhurské úmluvy (publikována pod č. 124/2004 Sb.m.s.). Tato informační povinnost v průběhu lhůty vyvěšení o oznámení včetně 15denní lhůty před konáním veřejného ústního projednání má zajistit obecnou informovanost. Ustanovení § 87 stav. zák. ani prováděcí právní předpisy neupravují, jakým způsobem má být splnění této povinnosti prokázáno. Ze spisu není zřejmé, zda tato povinnost byla splněna před 1. veřejným ústním projednáním konaným dne 28.3.2008. Veřejné ústní projednání konané dne 4.6.2008 [ve skutečnosti: dne 5.6.2008] bylo již veřejným ústním projednáním opakovaným a námitka paní M. M., týkající se tohoto nezveřejnění, věcně neodpovídá námitkám, které dle § 89 odst. 4 stav. zák. mohou účastníci řízení uplatnit. Účastníci řízení mají právo nahlížet do spisu a činit si z něj výpisy, toto v průběhu řízení také realizovali. Ve spisu je založena nedatovaná fotodokumentace, jejímž obsahem jsou snímky informační tabule umístěné na pozemku při Chebské ul. s textem vyrozumění o pokračování řízení a pozvání k veřejnému ústnímu projednání a situací stavby. Zároveň jsou k této dokumentaci doloženy i listiny, které byly na této tabuli fyzicky umístěny. Výše uvedená fotodokumentace nemohla mít vliv na výsledek rozhodnutí ve věci, tudíž ji nelze považovat za podklad pro rozhodnutí správního orgánu. Soud má za to, že na tomto místě je třeba jasně říci, že správní orgány se s námitkou nevyvěšení příslušné informace adekvátně nevypořádaly: v případě sporných tvrzení ohledně řádného vyvěšení informace uvedené v § 87 odst. 2 stav. zák. zejména není možné přesunovat tzv. důkazní břemeno ze žadatele na jiného účastníka řízení a neplatí tu omezení upravená v § 89 odst. 4 stav. zák. (jde o otázku, kterou jsou správní orgány povinny zjišťovat ex offo). Stejně tak je neudržitelný názor, že [vyjádření žadatele datované a došlé stavebnímu úřadu dne 9.6.2008 a] žadatelem předložená složka týkající se vyvěšení informace uvedené v § 87 odst. 2 stav. zák. není podkladem pro vydání rozhodnutí (blíže viz § 50 odst. 1 spr. ř.). Zároveň je však třeba se dále zabývat tím, zda v daném případě mohla tato vada řízení mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí správního orgánu, samozřejmě ve vztahu k veřejným subjektivním právům žalobců. Východiskem je zde smysl ustanovení § 87 odst. 2 stav. zák. V důvodové zprávě k vládnímu návrhu stavebního zákona se k tomu říká: Nově je zavedena povinnost žadatele zajistit, aby informace o jeho záměru a o tom, že podal žádost o vydání územního rozhodnutí, byla vyvěšena na vhodném veřejně přístupném místě u staveb nebo pozemků, na nichž se má záměr uskutečnit. Součástí informace musí být i grafické vyjádření záměru. Navržená právní úprava vychází ze zahraničních vzorů a jejím cílem je zveřejňování informací o připravovaném záměru. [Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. IV. volební období. Sněmovní tisk 998/0, část č. 11/9]. Smyslem uvedeného zákonného ustanovení tedy je zabezpečit prezentaci informace o žadatelově záměru v území a o podání žádosti o vydání územního rozhodnutí v podobě slovní i grafické (§ 87 odst. 4 stav. zák. ve spojení s § 8 vyhlášky č. 503/2006 Sb.) zejména ostatním účastníkům řízení i dalším dotčeným osobám. Ze správního spisu se podává, že účastníkům řízení uvedeným v § 85 odst. 2 stav. zák. bylo veřejnou vyhláškou doručeno oznámení o zahájení územního řízení a nařízení veřejného ústního jednání na den 28.3.2008 a vyrozumění o pokračování v řízení a nařízení ústního jednání na den 5.6.2008. Do správního spisu vedeného u stavebního úřadu pod sp. zn. STAV/955/08/JIR nahlíželi dne 20.2.2008 žalobce Bc. S. M., dne 20.2.2008 žalobci PhDr. I. B. a V. M., dne 14.5.2008 žalobci PhDr. I. B. a V. M. a dne 4.6.2008 žalobce Bc. S. M. [s výjimkou prvého z těchto nahlížení byly pro žalobce pořízeny blíže nespecifikované kopie spisu (části spisu)]. Veřejného ústního jednání konaného dne 28.3.2008 se zúčastnili žalobci PhDr. I. B. a V. M., ústního jednání konaného dne 5.6.2008 žalobci PhDr. I. B., Bc. S. M. a V. M. Vzhledem k tomu, že žalobci byli o záměru žadatele v území a o podání žádosti o vydání územního rozhodnutí dostatečně informováni jiným způsobem než informací uvedenou v § 87 odst. 2 stav. zák., jak o tom svědčí též povaha jimi uplatněných námitek proti projednávanému záměru žadatele, náleží podle názoru soudu v daném případě procesní vada spočívající v tom, že správní orgány se s námitkou nevyvěšení příslušné informace adekvátně nevypořádaly a že žalobcům nebyla před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k těm podkladům pro vydání rozhodnutí, které představují doklady předložené žadatelem o řádném vyvěšení stanovené informace, toliko k takovým vadám řízení před správním orgánem, která nemohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. a contrario, jakož i § 89 odst. 2 část věty třetí před středníkem spr. ř.]. Zdejší soud má za to, že jeho závěr o překlenutelnosti výše uvedené procesní vady je v souladu s názorem, k němuž došla soudní (a ústavněsoudní) judikatura: Nejde o vadu řízení [před správním orgánem], která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, lze–li dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k této vadě řízení vůbec nedošlo. (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.2.2001 č.j. 22 Ca 473/2000–22 a usnesení Ústavního soudu ze dne 2.8.2001 sp. zn. IV. ÚS 276/2001) [viz SJS 909/2002 = Soudní judikatura ve věcech správních, roč. V, čís. 1/2002, str. 14–18]. V přezkoumávané věci je to pochopitelně nazíráno z hlediska možného zkrácení práv žalobců jako účastníků územního řízení podle § 85 odst. 2 písm. b) stav. zák. Žalobci taktéž uvádějí, že v případě, že by informace o záměru byla na místě řádně vyvěšena, lze mít důvodně za to, že by byly vzneseny námitky, případně připomínky i dalších osob, které by mohly změnit náhled stavebního úřadu na umístění stavby. To jistě nelze vyloučit. Ochrana vlastnického nebo jiného věcného práva k sousedním stavbách anebo sousedním pozemkům a/nebo stavbám na nich, jež může být územním rozhodnutím přímo dotčeno, je však – spolu se stavebním úřadem – v duchu zásady vigilantibus iura (každý nechť si střeží svá práva) záležitostí příslušných vlastníků, nikoli eventuálních jiných osob. – 4 – V žalobách se namítá rozpor stavby s územně plánovací dokumentací (rozpor rozhodnutí s § 90 písm. a) a b) stav. zák.). Sub 4/i) se v žalobách uvádí, že předmětná stavba je umístěna v rozporu s územně plánovací dokumentací. Území, do něhož je stavba umisťována, je smíšené území obchodu a služeb (SO). Dané území je určeno pro obchodní domy a stavby pro obchodní účely do 3000 m2 prodejní plochy s maximální zastavěnou plochou 4000 m2, umisťovaná stavba je však skladovou halou, tj. nesplňuje požadavky na funkční využití dané plochy. Ve funkční ploše SO je sice možno umístit i sklady a skladovací plochy, avšak pouze jako stavby doplňkové. Dle čl. 9 odst. 5 písm. b) vyhlášky statutárního města Plzně č. 9/1995 jsou doplňkovými stavbami, objekty, zařízeními a činnostmi ty, které nejsou plošně a významově rozhodující, ale slouží k doplnění hlavní funkce a k vytvoření optimálního funkčního využití. Tyto doplňkové stavby tedy nemohou mít rozhodující podíl v území (je možno je sice umístit samostatně, ale tak, aby nebyly náplní dominantní). V daném případě má být daná funkční plocha zcela vyplněna funkcí skladování, což je nepřípustné. Skladování zde není funkcí, která by byla doplněním hlavní funkce v dané ploše a vytvořila optimální funkční využití, ale je sama funkcí v dané konkrétní funkční ploše hlavní. Není tedy respektován územní plán, který skladování připouští v dané ploše umístění skladů pouze jako využití doplňkové, nikoli jako hlavní, jak je navrhováno. Sub 4/ii) se v žalobách uvádí, že předpoklad žalobce, o který opřel svůj závěr o nedůvodnosti námitky, není správný. Navrhovaný záměr se totiž nenachází ve stejné funkční ploše, jako žalovaným uváděné provozovny (Keramika Soukup, Knorr ad.). Dle aktuálního výkresu funkčního využití území dle územního plánu se jedná o dvě různé funkční plochy (byť se stejným funkčním využitím „SO“). Stávající prodejny se nacházejí v jiné funkční ploše – plocha SO – stav, zatímco umisťovaná stavba v ploše SO ­návrh (jsou tedy odděleny hranicí funkčních ploch). Je tedy důvodná námitka žalobce, že v předmětné – územním plánem stanovené – funkční ploše by umístění předmětné stavby představovalo – nepřípustné – umístění stavby, jejíž skladovací funkce by byla jedinou v dané ploše. Ohledně odkazu na stanovisko Magistrátu města Plzně je třeba uvést, že to je rozhodující pouze v případě pochybností o souladu stavby s územním plánem. Zde se však o pochybnosti nejedná, jedná se o zjevný rozpor umísťované stavby s územním plánem, který nemůže samozřejmě „zhojit“ stanovisko kohokoli. Územní rozhodnutí tedy bylo podle žalobců vydáno v rozporu s územně plánovací dokumentací a tedy i v rozporu s § 90 písm. a) a b) stav. zák.; tím, že tuto vadu žalovaný neodstranil, zatížil jí i rozhodnutí své. K tomu se žalovaný správní orgán vyjádřil tak, že umístění stavby skladové haly je v souladu s územním plánem města Plzně. Stavba je umístěna v ploše s funkčním využitím „smíšené území obchodu a služeb“, kde je možné umísťovat stavby skladů jako stavby doplňkové. Vzhledem k tomu, že stavba skladu patří provozně ke stávající stavbě prodejny firmy Keramika Soukup, je její doplňková funkce ke stávající stavbě prodejny zřejmá. Na závadu není podle názoru žalovaného ani to, že plocha, ve které je umístěna stávající stavba prodejny firmy Keramika Soukup, je označena jako stav a plocha, na kterou je umístěna stavba skladovací haly, je označena jako návrh. Tato skutečnost znamená to, že v době schválení územního plánu města Plzně byla část funkční plochy SO v daném místě již zastavěna (stav), kdežto další část plochy se stejným funkčním využitím nebyla zatím zastavěna (návrh). V replice žalobci uvedli, že žalovaný potvrzuje, že se jedná v dané funkční ploše o využití doplňkové, avšak již se řádně nezabýval tím, co z toho vyplývá, tj. že není možno umístit předmětnou stavbu, neboť by byla v dané ploše funkcí dominantní. To je konec konců potvrzeno i tím, co uvádí žalovaný, tj. že se jedná o dvě různé plochy – tj. v jednom případě o plochu stav a v druhé návrh. Je přitom ovšem nerozhodné, že obě tyto plochy mají stejné funkční využití, neboť podstatné je, že se jedná dle územního plánu o dvě funkční plochy; je též nerozhodné, že stavba má vazby i na jinou funkční plochu, neboť rozhodné je využití funkční plochy, v níž má být navrhovaná stavba umístěna. Osoba zúčastněná na řízení KERAMIKA SOUKUP a.s. se k tomuto žalobnímu bodu vyjádřila tak, že na území označeném jako území smíšené – obchod, služby je možno dle příslušného územního plánu postavit skladovací haly. Hlavní činností osoby zúčastněné na řízení je nákup a prodej zboží. K tomu, aby osoba zúčastněná na řízení mohla řádně provozovat svoji hlavní činnost, tedy nejdříve nákup a později prodej sanitární keramiky, potřebuje prostory, ve kterých by dané zboží skladovala. Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že předmětné sklady budou funkčně propojeny s hlavní prodejnou, čímž dojde k vytvoření optimálního funkčního využití předmětných skladů. K tomuto žalobnímu bodu proto zdejší soud opětovně uvádí, že účastníci řízení se shodují v tom, že na přezkoumávanou věc se vztahuje vyhláška statutárního města Plzně č. 9/1995, o závazných částech územního plánu města Plzně [v příslušném znění], a že stávající prodejny Keramika Soukup, Knorr ad. se nacházejí na ploše s funkčním využitím smíšené území obchodu a služeb – stav a skladovací hala s administrativní částí, jejíž umístění bylo předmětem předcházejícího správního řízení, se má nacházet na ploše s funkčním využitím smíšené území obchodu a služeb – návrh. S názorem žalobců, že se jedná o dvě různé [funkční] plochy a že to uvádí i žalovaný, se soud neztotožňuje. U ploch s funkčním využitím je z hlediska územního plánování logicky rozhodující právě to, zda jejich funkční využití je shodné či rozdílné. V daném případě jde o shodné funkční využití „smíšené území obchodu a služeb“. Skutečnost, že plocha, ve které je umístěna stávající stavba prodejny firmy Keramika Soukup, je označena jako stav a plocha, na kterou je umístěna stavba skladovací haly, je označena jako návrh, znamená, jak správně pravil žalovaný správní orgán ve svém vyjádření k žalobám, [toliko] to, že v době schválení územního plánu města Plzně byla část funkční plochy „smíšené území obchodu a služeb“ v daném místě již zastavěna (stav), kdežto další část plochy se stejným funkčním využitím nebyla zatím zastavěna (návrh). Na to navazuje akceptovatelná úvaha žalovaného správního orgánu z žalobou napadeného rozhodnutí: „Dle výkresu funkčního využití ploch, které je součástí územního plánu, jsou pozemky, na kterých je stavba skladové haly umístěna, zařazeny v ploše s funkčním využitím „smíšené území obchodu a služeb“. Toto území však není omezeno jen na pozemky, kde je navrhováno umístění záměru, ale obsahuje též pozemky, na kterých jsou již v současné době prodejny firem Keramika Soukup, Knorr, atd., a to včetně stávající účelové komunikace spojující ul. Chebskou a Plzeň. Proto záměr je nutno posuzovat nejen na části území s daným funkčním využitím, ale v kontextu celé plochy tohoto území.“. Podle čl. 9 odst. 5 uvedené vyhlášky statutárního města Plzně se v jednotlivých případech pro účely této vyhlášky a územního plánování rozumí dominantními stavby, které v území či ploše převládají a určují základní charakteristiky jejich funkčního využití [písm. a)], a doplňkovými stavby, které nejsou plošně a významově rozhodující, ale slouží k doplnění hlavní funkce a k vytvoření optimálního funkčního využití [písm. b)]. V kontextu celé plochy tohoto území pak nutno mít za to, že skutečnosti neodpovídá tvrzení žalobců, že v daném případě má být daná funkční plocha zcela vyplněna funkcí skladování a že skladování zde není funkcí, která by byla doplněním hlavní funkce v dané ploše a vytvořila optimální funkční využití, ale je sama funkcí v dané konkrétní funkční ploše hlavní, nýbrž se skutečností korespondují tvrzení správních orgánů a osoby zúčastněné na řízení KERAMIKY SOUKUP a.s., jako např.: „Vzhledem k tomu, že stavba skladu patří provozně ke stávající stavbě prodejny firmy Keramika Soukup, je její doplňková funkce ke stávající stavbě prodejny zřejmá.“ (z vyjádření žalovaného správního orgánu k žalobám) či „Předmětné sklady budou funkčně propojeny s hlavní prodejnou, čímž dojde k vytvoření optimálního funkčního využití předmětných skladů.“ (z vyjádření osoby zúčastněné na řízení KERAMIKA SOUKUP a.s. k věci). V přezkoumávané věci je podle názoru soudu aplikovatelné rovněž ustanovení čl. 9d výše uvedené vyhlášky statutárního města Plzně. Podle tohoto ustanovení [nazvaného „Rozhodování v případě pochybností o přípustnosti staveb“] v případě pochybností o přípustnosti konkrétní stavby, objektu nebo zařízení, jejich velikosti a kapacity je rozhodující stanovisko odboru stavebně správního Magistrátu města Plzně. V územním řízení byly vzneseny pochybnosti o přípustnosti umisťované stavby, z ničeho však také vzhledem k uvedenému neplyne žalobci deklarovaná zjevnost rozporu umisťované stavby s územním plánem. Žalobní bod namítající rozpor rozhodnutí s § 90 písm. a) a b) stav. zák. v rozsahu výše uvedeném nebyl tudíž soudem shledán důvodným. – 5 – Žalobci v žalobách namítají absenci podkladů nezbytných pro rozhodnutí na základě zjištěného stavu věci (rozpor rozhodnutí s § 3 a § 50 odst. 3 spr. ř. a § 3 odst. 9 zákona o ochraně ovzduší). Sub 5/i) se v žalobách uvádí, že v řízení nebyly shromážděny podklady tak, aby bylo možno rozhodnout na základě zjištěného stavu věci. Ačkoli je součástí umisťované stavby i vybudování komunikace – křižovatky ulice Plzeňské a Chebské, nebyly předloženy: a) rozptylová studie, tj. došlo k porušení § 3 odst. 9 zákona o ochraně ovzduší, podle kterého se při výstavbě liniového zdroje znečišťování ovzduší vyžaduje vypracování rozptylové studie, b) hluková studie – předložená hluková studie se zabývá provozem stavby hal, neřeší však celkový povoz na nově vybudované křižovatce, která je též umístěna napadeným územním rozhodnutím. Sub 5/ii) se v žalobách uvádí, že i zde vyjádření žalovaného k této námitce nikterak nevyvrací její důvodnost. Není pravdou, že by se nejednalo o stavbu liniového zdroje znečišťování ovzduší. Liniovým zdrojem znečišťování ovzduší jsou komunikace (bez ohledu na jejich zařazení do tříd). V daném případě se nepochybně o stavbu pozemní komunikace jedná, když je realizován nový (byť krátký) úsek ulice Plzeňská, umožňující její napojení na ulici Chebskou, a s ním související křižovatka těchto ulic. Žalobci připomínají, že ačkoli se z hlediska délky budované komunikace jedná o délku malou, z hlediska vlivu na ovzduší se však jedná o podstatnou změnu poměrů v území. Nově budovaná křižovatka totiž nově napojuje – dosud v této části slepou a pouze k obsluze rodinných domů používanou – ulici Plzeňská na ulici Chebská, čímž jí otevře pro provoz kamionů v souvislosti s budovaným záměrem, avšak i pro další dopravu. Jinými slovy, zatímco v současné době je část komunikace Plzeňská před nemovitostmi žalobce v zásadě nepoužívaná, po zprovoznění – v současné době neexistujícího – napojení a křižovatky bude zatížena veškerým provozem z nově budované stavby, jakož i další průjezdní dopravou. Navíc je třeba připomenout, že právě křižovatky (na nichž dochází ke stání – čekání – vozidel a jejich rozjíždění) jsou z hlediska emisního zatížení na pozemních komunikacích body nejkritičtějšími. Je tedy nepochybné, že dochází k vybudování pozemní komunikace (byť malého úseku), a to navíc tak, že dojde ke změně stávající emisní situace v území. Ohledně odkazu na vyjádření orgánu ochrany ovzduší žalobci uvádějí, že to nic nemůže změnit na výše uvedeném rozporu se zákonem o ochraně ovzduší (nepředložení předepsaných podkladů, bez nichž se koneckonců ani dotčený orgán nemohl vyjádřit na základě zjištěného stavu věci). Absencí řádné hlukové studie (hodnotící komplexně veškerou hlukovou zátěž vyvolanou umisťovanou stavbou, tj. včetně nové křižovatky) se žalovaný – v rozporu s § 68 odst. 3 spr. ř. – nikterak nezabýval. Rozhodnutí je tedy – podle žalobců – bez těchto nezbytných podkladů vybudováno na základě nikoli zjištěného stavu a v rozporu s § 3, § 50 odst. 3 a § 68 odst. 3 spr. ř. a § 3 odst. 9 zákona o ochraně ovzduší; tím, že tyto vady žalovaný neodstranil, zatížil jimi i rozhodnutí své. K tomu se žalovaný správní orgán vyjádřil tak, že pro posouzení umístění stavby skladové haly nebylo nutné předkládat rozptylovou studii. Podle § 3 odst. 9 zákona o ochraně ovzduší se rozptylová studie zpracovává v případě výstavby liniového zdroje znečišťování ovzduší a o takový záměr se v tomto případě nejedná. V souvislosti s výstavbou skladovací haly a jejím provozem bude provedena stavební úprava stávající křižovatky s úpravou stávajícího napojení na komunikaci II. třídy č. 605 Chebská. Navržená stavba skladovací haly byla v územním řízení posouzena také z hlediska ochrany veřejného zájmu na ochranu lidského zdraví před vlivem hluku a vibrací vznikajících provozem skladovací haly. K záměru vydala kladné závazné stanovisko Krajská hygienická stanice pro Plzeňský kraj a vzhledem k objektům bydlení situovaných naproti areálu byla posouzena účinnost navržené protihlukové stěny a v rámci tohoto posouzení bylo uvažováno s vlivem kamionové dopravy, s pojezdem vysokozdvižných vozíků a s provozem na parkovišti pro osobní automobily uvnitř areálu. Výpočtem bylo doloženo, že hluk z provozu skladové haly nezasahuje do území trvalého bydlení. V replice žalobci uvedli, že jestliže předmětem řízení je i umístění stavby komunikace (křižovatky a na ní navazující části komunikace), potom se nepochybně jedná o stavbu pozemní komunikace – liniového zdroje znečištění. V daném případě má dojít navíc nejen ke stavebním úpravám křižovatky, ale i k vybudování části komunikace nové, v současné době neexistující (spojnice Plzeňské a Chebské). Zákon nerozlišuje, o jak dlouhý úsek komunikace se má jednat. Žalobci navíc opětovně připomínají, že ačkoli se z hlediska délky budované komunikace jedná o délku malou, z hlediska vlivu na ovzduší se však jedná o podstatnou změnu poměrů v území. Nově budovaná křižovatka totiž nově napojuje – dosud v této části slepou a pouze k obsluze rodinných domů používanou – ulici Plzeňská na ulici Chebskou, čímž jí otevře pro provoz kamionů v souvislosti s budovaným záměrem, avšak i pro další dopravu. Absencí řádné hlukové studie (hodnotící komplexně veškerou hlukovou zátěž vyvolanou umisťovanou stavbou, tj. včetně nové křižovatky), se žalovaný – v rozporu s § 68 odst. 3 spr. ř. – nikterak ve svém rozhodnutí nezabýval; činí–li tak až ve vyjádření k žalobě, nelze k tomuto přihlížet. Osoba zúčastněná na řízení KERAMIKA SOUKUP a.s. se k tomuto žalobnímu bodu vyjádřila tak, že s tvrzením žalobců nesouhlasí, neboť hluková a rozptylová studie jsou součástí dokumentace zpracované dle přílohy č. 4 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (dále jen „EIA“). Hluková studie je řešena na s. 17 a násl., když tato byla ještě následně doplněna dodatkem ze září 2007, rozptylová studie pak na s. 13 a násl. EIA byla zpracována dle přílohy č. 4 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí nezávislým znalcem, který vycházel z objektivních podkladů potřebných k vypracování takového posudku. Z EIA jednoznačně vyplývá, že realizace předpokládaného záměru, tedy dostavba skladovacích hal, nepředstavuje významně zvýšené riziko pro lidské zdraví. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že i tyto podmínky byly splněny a žalovaný správní orgán měl kompletní podklady pro vydání rozhodnutí o umístění stavby. K části žalobního bodu týkající se rozptylové studie krajský soud ve svém původním rozsudku ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144 uvedl, že podle § 3 odst. 9 věty druhé zákona o ochraně ovzduší se při výstavbě liniového zdroje znečišťování ovzduší vyžaduje vypracování rozptylové studie. S názorem žalobců, že liniovým zdrojem znečišťování ovzduší jsou (pozemní) komunikace, se soud neztotožnil; (pozemní) komunikace podle názoru soudu nejsou liniovým zdrojem znečišťování ovzduší ve smyslu zákona o ochraně ovzduší, protože nejsou zdrojem znečišťování ovzduší ve smyslu tohoto zákona vůbec. Znečišťováním ovzduší se pro účely uvedeného zákona v oblasti ochrany ovzduší rozumí vnášení jedné nebo více znečišťujících látek do ovzduší v důsledku lidské činnosti vyjádřené v jednotkách hmotnosti za jednotku času [§ 2 odst. 1 písm. c)]. Výraz „zdroje znečišťování ovzduší“ není v zákoně o ochraně ovzduší vymezen za použití definienta, nýbrž rozdělením zdrojů znečišťování ovzduší na mobilní a stacionární (§ 4 odst. 1) a následnými výčty (§ 4 odst. 2 a 3). Podle § 4 odst. 3 zákona o ochraně ovzduší stacionární zdroj znečišťování ovzduší je zařízení spalovacího nebo jiného technologického procesu, které znečišťuje nebo může znečišťovat ovzduší, dále šachta, lom a jiná plocha s možností zapaření, hoření nebo úletu znečišťujících látek, jakož i plocha, na které jsou prováděny práce nebo činnosti, které způsobují nebo mohou způsobovat znečišťování ovzduší, dále sklad a skládka paliv, surovin, produktů, odpadů a další obdobné zařízení nebo činnost. Toto vymezení stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší jistě není v limitativních případech zcela jednoznačné [ostatně v pochybnostech, zda jde o stacionární zdroj a o jeho zařazení do příslušné kategorie stacionárních zdrojů, rozhoduje podle § 4 odst. 10 věty druhé zákona o ochraně ovzduší Česká inspekce životního prostředí]. Soud má však za to, že (pozemní) komunikace není v § 4 odst. 3 tohoto zákona třeba hledat „mezi řádky“; kdyby měl zákonodárce v úmyslu zařadit něco tak četné a typické jako jsou (pozemní) komunikace mezi stacionární zdroje znečišťování ovzduší ve smyslu uvedeného zákona, rozhodně by tak podle přesvědčení soudu učinil výslovně. Vzhledem k uvedenému nepovažoval krajský soud ve svém původním rozsudku ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144 část tohoto žalobního bodu namítající porušení § 3 odst. 9 zákona o ochraně ovzduší za důvodnou. K části žalobního bodu týkající se hlukové studie krajský soud ve svém původním rozsudku ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144 uvedl, že podle územního rozhodnutí č. 4085, vydaného stavebním úřadem dne 9.6.2008 pod č.j. STAV/955/08/JIR–19, je součástí záměru vybudování křižovatky (odbočení) ulice Plzeňské x Chebské (viz podmínka č. 5 pro umístění a projektovou přípravu stavby). K tomu žalobci v žalobách namítají, že předložená hluková studie se zabývá provozem stavby hal, neřeší však celkový povoz na nově vybudované křižovatce, která je též umístěna napadeným územním rozhodnutím, a že absencí řádné hlukové studie (hodnotící komplexně veškerou hlukovou zátěž vyvolanou umisťovanou stavbou, tj. včetně nové křižovatky) se žalovaný – v rozporu s § 68 odst. 3 spr. ř. – nikterak nezabýval. Ve svých odvoláních proti územnímu rozhodnutí č. 4085 žalobci sub 5 namítali: V řízení nebyly shromážděny podklady tak, aby bylo možno rozhodnout na základě zjištěného stavu věci. Ačkoli je součástí umisťované stavby i vybudování komunikace – křižovatky ulice Plzeňské a Chebské – nebyly předloženy: a) rozptylová studie, tj. došlo k porušení § 3 odst. 9 zákona č. 86/2002 Sb., podle kterého se při výstavbě liniového zdroje znečišťování ovzduší vyžaduje vypracování rozptylové studie, b) hluková studie – předložená hluková studie se zabývá provozem stavby hal, neřeší však celkový povoz na nově vybudované křižovatce, která je též umístěna napadeným územním rozhodnutím. Rozhodnutí je tedy bez těchto nezbytných podkladů vydáno na základě nikoli zjištěného stavu a v rozporu s § 3 a § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. a § 3 odst. 9 zákona č. 86/2002 Sb. Odvolací správní orgán ve svém žalobami napadeném rozhodnutí sice zrekapituloval obě části výše uvedeného odvolacího důvodu (s. 4, bod 5), ale následně se vypořádal pouze s částí týkající se rozptylové studie, kdežto na část týkající se hlukové studie nijak nereagoval (s. 7–8, „K bodu č. 5“). Ve svém vyjádření k žalobám se žalovaný správní orgán opírá o závazné stanovisko Krajské hygienické stanice Plzeňského kraje ze dne 24.4.2008 č.j. KHS/HOK/7773, 9813–21/08. Toto souhlasné závazné stanovisko je založeno na materiálu „Dostavba areálu Keramika Soukup Skladovací hala. Posouzení účinnosti protihlukové stěny“ zpracovaném dne 21.4.2008 Ing. M. T. V závěru tohoto posouzení Ing. M. T. uvádí: „Protože se jedná o posouzení vlivu areálu, není do výpočtu zahrnuta doprava na Plzeňské ul. směrem k nové křižovatce s Chebskou ul., protože se jedná o veřejnou – místní, nikoli účelovou komunikaci.“. Identická dikce je ostatně obsažena rovněž v závěru materiálu „Dostavba areálu Keramika soukup Skladovací hala. Hluková studie“ zpracovaném toutéž zpracovatelkou dne 23.5.2008. Lze tedy konstatovat, že žalovaný správní orgán se s částí odvolacího důvodu (alias žalobního bodu) týkající se hlukové studie nevyrovnal ani ve svém vyjádření k žalobám. K vyjádření osoby zúčastněné na řízení KERAMIKY SOUKUP a.s. soud podotýká, že dokumentace zpracovaná dle přílohy č. 4 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí se v předložených spisech stavebního úřadu a odvolacího správního orgánu k územnímu řízení nenachází. Podle § 68 odst. 3 spr. ř. se v odůvodnění [rozhodnutí správního orgánu] uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Ve smyslu § 93 odst. 1 spr. ř. jestliže v hlavě VIII [„Odvolací řízení“] není stanoveno jinak, pro řízení o odvolání se obdobně použijí ustanovení hlav I až IV, VI [„Průběh řízení v prvním stupni“] a VII této části. Z těchto zákonných ustanovení vyplývá, že v odůvodnění rozhodnutí o (včasném a přípustném) odvolání se odvolací správní orgán musí vypořádat se všemi námitkami uvedenými v odvolání (odvoláních). Jestliže tak odvolací správní orgán neučinil (jako v přezkoumávané věci v případě námitky týkající se hlukové studie), zatížil své rozhodnutí o odvolání (odvoláních) procesní vadou, a to podstatnou vadou řízení, která mohla mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí o věci samé (v daném případě podle názoru soudu nelze dovodit, že by výrok, resp. výroková část, rozhodnutí byl nutně stejný i za situace, kdyby k této vadě řízení vůbec nedošlo) [srov. též bod 2 odůvodnění tohoto rozsudku]. Vzhledem k uvedenému považoval krajský soud ve svém původním rozsudku ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144 část tohoto žalobního bodu namítající porušení § 68 odst. 3 spr. ř. (ve spojení s § 93 odst. 1 téhož zákona) ve výše uvedeném rozsahu za důvodnou. Procesní vada spočívající v porušení § 68 odst. 3 spr. ř. (ve spojení s § 93 odst. 1 téhož zákona) znemožnila krajskému soudu podle jeho názoru vysloveného v původním rozsudku ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144 zabývat se žalobci tvrzeným porušením § 3 a § 50 odst. 3 spr. ř. Tento žalobní bod se především týká jednak rozptylové studie a jednak hlukové studie. Následně je sporováno toliko to, jak se krajský soud vyrovnal s námitkou týkající se hlukové studie. Ohledně námitky týkající se rozptylové studie proto zdejší soud bez dalšího i ve svém novém rozsudku odkazuje na výše uvedený závěr, k němuž došel ve svém původním rozsudku ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144. K záležitosti týkající se hlukové studie osoba zúčastněná na řízení KERAMIKA SOUKUP a.s. v kasační stížnosti uvedla, že hluková studie je součástí dokumentace zpracované dle přílohy č. 4 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (dále jen „EIA“). Hluková studie je řešena na s. 17 a násl., když tato byla ještě následně doplněna dodatkem ze září 2007. EIA komplexně řeší nově vzniklou hlukovou zátěž pro celé území. EIA byla zpracována dle přílohy č. 4 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí nezávislým znalcem, který vycházel z objektivních podkladů potřebných k vypracování takového posudku. Z EIA jednoznačně vyplývá, že dostavba skladovacích hal a nově vzniklé křižovatky nepředstavuje významně zvýšené riziko pro lidské zdraví. Stěžovatel předložil již stavebnímu úřadu hlukovou studii vypracovanou na základě požadavku Krajské hygienické stanice, která hodnotí veškeré zvuky, resp. hluk dopadající na sousední stavby. Z výsledku této studie je jednoznačné, že zprovozněním předmětné křižovatky nebudou sousední obyvatelé dotčeni nepřiměřeným hlukem na svých právech. Stěžovatel se dále zavázal, že ve zkušebním provozu předmětné křižovatky se provede měření hluku na místě a v případě negativního výsledku tohoto měření budou přijata další efektivní opatření na ochranu sousedních nemovitostí, resp. ostatních účastníků řízení. Předmětná stavba splňuje veškeré podmínky na ochranu sousedních staveb před hlukem. Žalovaný se tedy ve svém rozhodnutí řádně vypořádal s námitkami žalobců, když správně zhodnotil odvolací důvod žalobců, že předmětné haly ani křižovatka nebudou mít negativní vliv na životní prostředí. Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalobci uvedli, že absencí řádné hlukové studie (hodnotící komplexně veškerou hlukovou zátěž vyvolanou umisťovanou stavbou, tj. včetně nové křižovatky) se žalovaný – v rozporu s § 68 odst. 3 spr. ř. – nikterak ve svém rozhodnutí nezabýval; činí–li tak až ve vyjádření k žalobě, nelze k tomuto přihlížet a je nutno takové rozhodnutí zrušit. Jestliže se tedy žalovaný s danou námitkou žalobců nikterak nezabýval, potom je zřejmé, že soud byl nucen zrušit napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, a tedy jsou zcela nerozhodné úvahy stěžovatele o obsahu hlukové studie (žalobci však i přesto jsou nuceni opětovně konstatovat, že předložená hluková studie se zabývá provozem stavby hal, neřeší však celkový provoz na nově vybudované křižovatce, která je též umístěna napadeným územním rozhodnutím; není tedy pravdou, že by předmětná studie „komplexně řešila“ hlukovou zátěž území, přičemž stěžovatel ani neuvádí konkrétně, na základě čeho k tomuto názoru došel, když z jeho argumentů toto nevyplývá). Svůj zrušující rozsudek ze dne 23.4.2010 č.j. 2 As 86/2009–237 odůvodnil Nejvyšší správní soud ve vztahu k části tohoto žalobního bodu týkající se hlukové studie tak, že krajský soud shledal neúplnou hlukovou studii a dále vytkl žalovanému nedostatečné vypořádání s odvolací námitkou proti ní směřující. Stěžovatel poukazuje na to, že hluková studie je součástí dokumentace EIA, která byla v průběhu řízení i doplněna. Krajský soud v rozsudku uvedl, že tuto studii ve spise nenalezl. Ve spise se však nachází kromě krajským soudem citovaného posouzení účinnosti protihlukové stěny a hlukové studie, zpracovaných Ing. M. T., a závazného stanoviska Krajské hygienické stanice Plzeňského kraje ze dne 24.4.2008 i „Stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí“ zpracované podle § 10 zákona č. 100/2001 Sb. dne 23.1.2008 Krajským úřadem Plzeňského kraje, odborem životního prostředí. Na stěžovatelem označené str. 17 je uvedeno, že pro eliminaci hlukové zátěže bude nutno vybudovat protihlukovou stěnu podél ulice Plzeňské. Dále je uvedeno, že při úvaze o hlukovém zatížení je třeba vycházet z toho, že nejde o území určené pro rekreaci, ale pro bydlení a že tato skutečnost včetně nové výstavby byla vzata v úvahu; v tomto směru se stanovisko kriticky staví k nepřesným vstupním podmínkám, z nichž vycházela hluková studie. Týž orgán zpracoval dne 2.6.2008 vyjádření k úpravě provozu v plánovaném areálu Keramika Soukup, při němž bral v úvahu přesun parkoviště, vybudování protihlukové stěny a posunutí výjezdu k plánované křižovatce Plzeňská/Chebská a dopravní režim. Toto stanovisko a jeho doplnění nebral krajský soud v úvahu a jeho závěry tak neodpovídají zjištěním ze správního spisu; přitom jeho existenci nepřehlédl, neboť z něho cituje v části ad 6) rozsudku. Přisvědčit mu však lze v tom, že žalovaný, ač byly v odvoláních vzneseny námitky proti úplnosti hlukové studie zejména ve vztahu k provozu křižovatky, se s těmito námitkami vypořádal pouze odkazem na hlukovou studii a vyjádření hygienika, ač z tohoto pohledu nebyly perfektními. Nehodnotil ani vliv podmínky č. 14 územního povolení (měření hluku z celkového provozu). Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší v rámci kasačního řízení provést hodnocení, které absentuje jak v rozsudku krajského soudu, tak i v rozhodnutí žalovaného. Tato kasační námitka je tedy zčásti důvodná, neboť stěžovateli lze přisvědčit v tom, že v průběhu řízení bylo opatřeno posouzení stavby orgánem k tomu příslušným, které včetně svého doplňku obsahuje posouzení vlivu hlukového zatížení a nezbytnosti provést tomuto zjištění odpovídající opatření, které soud opomenul při hodnocení podkladů týkajících se zatížení hlukem. Na druhé straně však krajský soud důvodně vycházel z existence procesní vady spočívající v porušení § 68 odst. 3 spr. ř. Ve svém vyjádření datovaném dne 20.8.2010 žalobci uvádějí, že namítali, že předložená hluková studie se zabývá provozem stavby hal, neřeší však celkový provoz na nově vybudované křižovatce, která je též umístěna napadeným územním rozhodnutím (přičemž nově budovaná křižovatka nově napojuje ulici Plzeňská na ulici Chebská, čímž ji otevře pro provoz kamionů v souvislosti s budovaným záměrem, avšak i pro další dopravu); absentuje tedy hluková studie, která by hodnotila komplexně veškerou hlukovou zátěž vyvolanou umisťovanou stavbou, tj. včetně nové křižovatky. Žalobci v žalobě důvodně namítali, že uvedeným se žalovaný – v rozporu s § 68 odst. 3 spr. ř. – nikterak nezabýval, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Důvodnost této žalobní námitky je (byť částečně) potvrzena i ze strany Nejvyššího správního soudu. Kromě toho je třeba k rozsudku Nejvyššího správního soudu uvést, že při posuzování daného bodu vycházel Nejvyšší správní soud z údajného tvrzení krajského soudu, že hlukovou studii ve spise nenalezl. To však není pravdivé, neboť krajský soud netvrdil, že nenalezl hlukovou studii, ale že ve spise není obsažena dokumentace dle přílohy č. 4 zákona č. 100/2001 Sb. Ve svém vyjádření datovaném dne 3.9.2010 osoba zúčastněná na řízení KERAMIKA SOUKUP a.s. uvádí, že zčásti souhlasí s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Je přesvědčena, že předmětná hluková studie se ve spise nachází, a to zejména v dokumentaci EIA a v stanovisku Krajské hygienické stanice k posouzení vlivů na životní prostředí. V těchto dokumentech jsou dostatečně popsána a specifikována zamýšlená protihluková opatření. Osoba zúčastněná na řízení se však neztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu ohledně existence procesní vady způsobené žalovaným při posuzování námitky žalobců ohledně protihlukové studie. Jak vyplývá z předmětného rozhodnutí, žalovaný se dostatečně ve svém rozhodnutí vypořádal s námitkou žalobců týkající se nedostatečné hlukové studie, a to tak, že žalobci nedostatečně zdůvodnili své námitky týkající se hlukové studie. K tomu Krajský soud v Plzni opakovaně konstatuje, že v žalobách se sub 5 namítá absence podkladů nezbytných pro rozhodnutí na základě zjištěného stavu věci (rozpor rozhodnutí s § 3 a § 50 odst. 3 spr. ř. a § 3 odst. 9 zákona o ochraně ovzduší). Ze správních spisů zdejší soud zjistil, že žalobci ve svých odvoláních proti územnímu rozhodnutí č. 4085 žalobci sub 5 namítali: V řízení nebyly shromážděny podklady tak, aby bylo možno rozhodnout na základě zjištěného stavu věci. Ačkoli je součástí umisťované stavby i vybudování komunikace – křižovatky ulice Plzeňské a Chebské – nebyly předloženy: a) rozptylová studie, tj. došlo k porušení § 3 odst. 9 zákona č. 86/2002 Sb., podle kterého se při výstavbě liniového zdroje znečišťování ovzduší vyžaduje vypracování rozptylové studie, b) hluková studie – předložená hluková studie se zabývá provozem stavby hal, neřeší však celkový provoz na nově vybudované křižovatce, která je též umístěna napadeným územním rozhodnutím. Rozhodnutí je tedy bez těchto nezbytných podkladů vydáno na základě nikoli zjištěného stavu a v rozporu s § 3 a § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. a § 3 odst. 9 zákona č. 86/2002 Sb. Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor regionálního rozvoje, jak plyne ze správních a soudního spisu, na část odvolacího důvodu týkající se hlukové studie ve svém žalobami napadeném rozhodnutí nijak nereagoval a s částí žalobního bodu týkající se hlukové studie se nevyrovnal ani ve svém vyjádření k žalobám. Za této situace došel Krajský soud v Plzni ve svém původním rozsudku ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144 k tomuto stanovisku: „Z těchto zákonných ustanovení [= § 68 odst. 3 ve spojení s § 93 odst. 1 spr. ř.] vyplývá, že v odůvodnění rozhodnutí o ... odvolání se odvolací správní orgán musí vypořádat se všemi námitkami uvedenými v odvolání ... . Jestliže tak odvolací správní orgán neučinil (jako v přezkoumávané věci v případě námitky týkající se hlukové studie), zatížil své rozhodnutí o odvolání ... procesní vadou, a to podstatnou vadou řízení, která mohla mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí o věci samé ... . Vzhledem k uvedenému považuje soud část tohoto žalobního bodu namítající porušení § 68 odst. 3 spr. ř. (ve spojení s § 93 odst. [1] téhož zákona) ve výše uvedeném rozsahu za důvodnou. Procesní vada spočívající v porušení § 68 odst. 3 spr. ř. (ve spojení s § 93 odst. [1] téhož zákona) znemožňuje soudu zabývat se žalobci tvrzeným porušením § 3 a § 50 odst. 3 spr. ř.“. Jinak řečeno: krajský úřad se s tvrzením, že „hluková studie ... neřeší ... celkový provoz na nově vybudované křižovatce“, nijak nevypořádal a zdejší soud tak necítil (a necítí) potřebu tuto povinnost správního orgánu založenou mu § 68 odst. 3 ve spojení s § 93 odst. 1 spr. ř suplovat. Ježto mu to vadný postup správních orgánů znemožnil, zdejší soud se k uvedenému tvrzení věcně nevyslovoval (a vyslovit ani nemůže). K tomuto žalobnímu bodu se osoba zúčastněná na řízení KERAMIKA SOUKUP a.s. vyjádřila tak, že s tvrzením žalobců nesouhlasí, neboť hluková studie je součástí dokumentace zpracované dle přílohy č. 4 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Zdejší soud proto jen pro úplnost [arg.: „podotýká“] uvedl, že dokumentace zpracovaná dle přílohy č. 4 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí se v předložených spisech stavebního úřadu a odvolacího správního orgánu k územnímu řízení nenachází. Lze tedy shrnout, že krajský úřad se s tvrzením, že hluková studie neřeší celkový provoz na nově vybudované křižovatce, nijak nevypořádal, a proto zdejší soud i ve svém novém rozsudku shledává žalobami napadené rozhodnutí v tomto rozsahu nepřezkoumatelným a část tohoto žalobního bodu týkající se hlukové studie nadále pokládá za důvodnou. – 6 – V žalobách se namítá, že řešení dopravy je navrženo v rozporu s právními předpisy (rozpor rozhodnutí zejména s § 20 odst. 1 a § 23 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a § 90 písm. c) a d) stav. zák.). Žalobci namítají, že dopravní řešení areálu počítající s vybudováním křižovatky ulic Plzeňská a Chebská a s výjezdem z areálu proti rodinným domům na Plzeňskou ulici je zcela nevhodné a je v rozporu mj. i s požadavkem stavebního zákona na ohled vůči vlastníkům sousedních pozemků a staveb (§ 76 odst. 2 stav. zák.). Sub 6/a) se v žalobách uvádí, že výjezd těžkých kamionů z areálu na Plzeňskou ulici způsobí problémy z hlediska znečištění ovzduší a nárůstu hluku a vibrací v blízkosti nemovitostí žalobců. Je třeba připomenout, že protihluková stěna není po celé délce pozemku stavby – je ukončena právě tam, kde je výjezd z areálu na ulici Plzeňskou. U nemovitostí, kde není tato protihluková stěna, tedy není nijak zajištěna ochrana před hlukem z areálu! Územní rozhodnutí je v tomto ohledu zmatečné, neboť zatímco stanovuje – v souladu se závěrem vydaným na základě posouzení vlivů stavby na životní prostředí – podmínku oddělení areálu od ulice Plzeňské (podmínka č. 12 b), v podmínce č. 6 je protihluková zeď limitována 135 m, tedy nedostačující k oddělení areálu od ulice Plzeňské (zejména nemůže tak být realizována všude tam, kde areál sousedí s rodinnými domy). Sub 6/b) se v žalobách uvádí, že umístění výjezdu je též v rozporu s požadavkem § 23 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. na takové připojení staveb na pozemní komunikace, které bude svými parametry, provedením a způsobem připojení vyhovovat požadavkům na bezpečný a plynulý pohyb na pozemních komunikacích. Umístěním výjezdu je zde ohrožena bezpečnosti a plynulosti provozu včetně pohybu chodců. Nejsou zde řešeny rozptylové plochy včetně min. 2 m širokého chodníku. Žalobci připomínají, že chodník je budován pouze v křižovatce, nikoli již v prostoru předpokládaného výjezdu kamionů – zde může hrozit kolize nákladních automobilů a chodců užívajících tuto komunikaci pro přístup k rodinným domům. Žalobci připomínají, že tento výjezd je plánovaný pouze z důvodu, že není uspokojivě řešen pohyb vozidel na pozemku investora. Navrhovány jsou příliš velké budovy a není proto možné otáčení přímo v areálu. Velikosti objektů skladů je však nutné přizpůsobit rozloze areálu tak, aby vnitřní dopravní provoz byl uskutečňován uvnitř s výjezdem na Chebskou ul. (nebo na stávající komunikaci spojující ulici Chebskou a Plzeňskou) a nikoli do obytné zóny (žalobce připomíná, že již jeden výjezd na Plzeňskou ul. na západě existuje). Žalobci dále připomínají, že výjezd je situován do nejméně vhodného místa z celého areálu – totiž naproti rodinným domům. Zatímco z ostatních stran by napojení areálu nepůsobilo problémy (výjezd by mohl být situován bud' přímo na ulici Chebskou nebo na stávající komunikaci spojující ulici Chebskou a Plzeňskou). Navrhované připojení je tedy – kromě již výše uvedeného – v rozporu s cíli a úkoly územního plánování [§ 90 písm. b) stav. zák.] i požadavky na využívání území (§ 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb.), kdy stavby je nutno umisťovat pouze způsobem, který nezhorší kvalitu prostředí a hodnotu území a zabezpečí soulad všech zájmů v území. Umístění výjezdu zde naopak vytváří (a to aniž by si to nezbytně vyžádaly poměry v území) nový střet v území. Tím, že je situována zátěž kamionové dopravy (výjezd z areálu a případně i vjezd do něj, který není ničím vyloučen) přímo před pás rodinných domů (včetně nemovitostí žalobců), ačkoli v jiném místě stavby by tento konflikt nevznikl, dochází právě k porušení uvedených ustanovení právních předpisů, soulad s nimiž je stavební úřad povinen pečlivě přezkoumat. To však (a následně ani žalovaný) neučinil, neboť při respektování cílů a úkolů územního plánování by nebylo možno umístění záměru v uvažované podobě. Je navíc třeba připomenout, že zajistit (přezkoumat) naplňování těchto cílů je úkolem stavebního úřadu (a plný přezkum tohoto následně úkolem žalovaného), nikoli jiných (dotčených) orgánů (na jejichž stanoviska se je v této souvislosti zcela mimoběžně odvoláváno; kladná vyjádření dotčených orgánů nikterak nezbavují stavební úřad posoudit vhodnost umístění záměru z hledisek stavebního zákona a předpisů na jeho základě vydaných). Sub 6/c) žalobci též namítají, že územní rozhodnutí výslovně počítá (podmínka č. 17) s přerušením stávající místní komunikace tvořící komunikační propojení ulic Chebské a Plzeňské (podél areálu Keramika Soukup). Žalobci připomínají, že v případě této komunikace se jedná o pozemní komunikaci dle zákona č. 13/1997 Sb. a nelze ji tak bez dalšího odstranit ­uzavřít vlivem záměru investora. K odstranění této komunikace nebo k zamezení veřejného přístupu na ní je totiž vždy zapotřebí rozhodnutí o tomto, vydaného (ve správním řízení) silničním správním úřadem dle zákona č. 13/1997 Sb. – žádné takové rozhodnutí však vydáno nebylo (zde nepostačuje prosté vyjádření tohoto orgánu), a tedy není možno ani v územním řízení vycházet z toho, že tato komunikace zaniká. Tím byl porušen i § 4 odst. 2 stav. zák. Žalobci připomínají, že se jedná o stavbu realizovanou pouze ze soukromých zájmů investora a je nepřípustné, aby tímto byla dotčena práva jiných. Územní rozhodnutí tak je podle žalobců vydáno v rozporu s požadavky na řešení dopravy – je vydáno v rozporu s § 20 odst. 1 a § 23 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a § 4 odst. 2, § 76 odst. 2 a § 90 písm. b), c), d) a e) stav. zák.; tím, že tyto vady žalovaný neodstranil, zatížil jimi i rozhodnutí své. K této žalobní námitce zaujal žalovaný správní orgán stanovisko, které je součástí odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí jako reakce na námitku uvedenou pod bodem č.

6. V replice žalobci uvedli, že i nadále trvají na tom, že dopravní řešení areálu počítající s vybudováním křižovatky ulic Plzeňská a Chebská a s výjezdem z areálu proti rodinným domům na Plzeňskou ulici je zcela nevhodné a nerespektující požadavky na využívání území a je tak umístěno v rozporu § 20 odst. l a § 23 odst. l vyhlášky č. 501/2006 Sb. Osoba zúčastněná na řízení KERAMIKA SOUKUP a.s. se k tomuto žalobnímu bodu vyjádřila tak, že ze všech dokumentů a podkladů, které měl žalovaný správní orgán při svém rozhodování k dispozici, jednoznačně vyplývá, že nově budované haly jsou umístěné tak, aby bylo umožněno jejich napojení na sítě technické infrastruktury, aby byl umožněn přístup požární techniky a provedení jejího zásahu. Připojení stavby na pozemní komunikace svými parametry, provedením a způsobem připojení vyhovuje požadavkům bezpečného užívání staveb a bezpečného a plynulého provozu na přilehlých pozemních komunikacích, též splňuje i požadavky na dopravní obslužnost, parkování a přístup požární techniky. Nově vzniklá křižovatka není taktéž v rozporu s územním plánem vydaným pro toto území, neboť se vybudování křižovatky v těchto místech předpokládalo, navíc nově budovaná křižovatka splňuje všechny požadavky, které jsou na takovouto křižovatku kladeny. V této věci si dokonce stavební úřad nad rámec svých povinností vyžádal i stanovisko Policie ČR, která nikterak nezpochybnila návrh této křižovatky. Ohledně stávající místní komunikace je nutné uvést, že komunikace na pozemcích parc. č. 751/5, k.ú. Křimice, spojující komunikace Chebskou a Plzeňskou je ÚMO Plzeň 5 – Křimice, odborem výstavby, dopravy a životního prostředí, určena jako účelová komunikace, která je ve vlastnictví KERAMIKY SOUKUP a.s., resp..J. Sa. Příslušný silniční správní úřad může dle § 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, na návrh vlastníka účelové komunikace a po projednání s příslušným orgánem Policie ČR upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytné k ochraně oprávněných zájmů vlastníka komunikace. K části tohoto žalobního bodu, týkající se protihlukové stěny na severní straně oddělující areál od ulice Plzeňské [= 6/a)], zdejší soud ve svém původním rozsudku ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144 konstatoval, že nepokládá za rozporné (natož zmatečné) požadavky obsažené v podmínkách pro umístění a projektovou přípravu stavby č. 6 a č. 12b). U protihlukové stěny (či obdobných zařízení) může podle názoru soudu z hlediska práv sousedů jít – a to není totéž – ani ne tak o samotnou délku, jako o účinnost řešení. Adekvátně řešená protihluková stěna bezpochyby snižuje hlukovou zátěž v celém území. Soud se tedy neztotožňuje s názorem žalobců, že u nemovitostí, kde není tato protihluková stěna, tedy není nijak zajištěna ochrana před hlukem z areálu. I u těchto nemovitostí [z žalobců se podle předložených dat jedná o nemovitosti PhDr. I. B.] totiž ochrana před hlukem z areálu nějak zajištěna je, namítat by se dalo (toliko) to, zda dostatečně (pochopitelně: s příslušnou skutkovou a právní argumentací). Část tohoto žalobního bodu zpochybňující protihlukovou stěnu oddělující areál od ulice Plzeňské proto nemohla v prezentované podobě být zdejším soudem v jeho původním rozsudku ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144 shledána důvodnou. K prostřední části tohoto žalobního bodu [= 6/b)] zdejší soud ve svém původním rozsudku ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144 znovu uvedl, že podle § 92 odst. 5 stav. zák. obsahové náležitosti jednotlivých druhů územních rozhodnutí stanoví prováděcí právní předpis. Podle § 9 odst. 1 vyhl. č. 503/2006 Sb. rozhodnutí o umístění stavby kromě obecných náležitostí rozhodnutí2) a náležitostí stanovených v § 92 stavebního zákona obsahuje a) druh a účel umisťované stavby, b) parcelní čísla a druh pozemků podle katastru nemovitostí, na nichž se stavba umisťuje, c) umístění stavby na pozemku, zejména vzdálenosti od hranic pozemku a sousedních staveb, d) určení prostorového řešení stavby, zejména půdorysnou velikost, výšku a tvar a základní údaje o její kapacitě, e) vymezení území dotčeného vlivy stavby. Poznámka 2) přitom odkazuje na § 68 a 69 správního řádu. Podle § 68 odst. 3 spr. ř. se v odůvodnění [rozhodnutí správního orgánu] uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Podle § 92 odst. 1 stav. zák. územním rozhodnutím stavební úřad schvaluje navržený záměr a stanoví podmínky pro využití a ochranu území, podmínky pro další přípravu a realizaci záměru, zejména pro projektovou přípravu stavby [část věty prvé před středníkem] a v rozhodnutí stavební úřad rozhodne o námitkách účastníků řízení, v odůvodnění vyhodnotí připomínky veřejnosti a stanoví dobu platnosti rozhodnutí, má–li být delší, než stanoví tento zákon [věta druhá]. Podle § 92 odst. 2 stav. zák. není–li záměr žadatele v souladu s požadavky uvedenými v § 90 nebo jestliže by umístěním a realizací záměru mohly být ohroženy zájmy chráněné tímto zákonem nebo zvláštními právními předpisy, stavební úřad žádost o vydání územního rozhodnutí zamítne. Podle § 90 stav. zák. v územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu a) s vydanou územně plánovací dokumentací, b) s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, c) s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území, d) s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, e) s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů4), popřípadě s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení. Podle § 76 odst. 2 stav. zák. je každý, kdo navrhuje vydání územního rozhodnutí nebo územního souhlasu, povinen dbát požadavků uvedených v § 90 a být šetrný k zájmům vlastníků sousedních pozemků a staveb, za tímto účelem si může vyžádat územně plánovací informaci, nejsou–li mu podmínky využití území a vydání územního rozhodnutí nebo územního souhlasu známy. Z citovaných ustanovení plyne, že stavební úřad v územním řízení posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu s požadavky uvedenými v § 90 stav. zák. a jestli by umístěním a realizací záměru nemohly být ohroženy zájmy chráněné stavebním zákonem nebo zvláštními právními předpisy. Nejen informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí, ale i důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, se podle § 68 odst. 3 spr. ř. uvedou (= správní orgán je povinen je uvést) v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu. Jinak řečeno: v daném případě byl stavební úřad povinen v odůvodnění svého rozhodnutí – a to přezkoumatelným způsobem – vyjevit, jak hodnotil podklady pro vydání rozhodnutí a interpretoval v úvahu připadající právní předpisy, že dospěl k závěru, že záměr žadatele je v souladu s požadavky uvedenými v § 90 stav. zák. a že umístěním a realizací záměru nemohou být ohroženy zájmy chráněné stavebním zákonem nebo zvláštními právními předpisy. Zákonodárce tedy – jak vidno – na odůvodňování rozhodnutí správních orgánů (v přezkoumávané věci: stavebních úřadů) stanovil náročné požadavky. Ve správní praxi by prezentace požadovaných úvah měla korespondovat se složitostí věci, která je předmětem řízení, jakož i relevancí námitek účastníků řízení (a eventuálních připomínek veřejnosti). V případě, že se stavební úřad náležitě vypořádal s námitkami účastníků řízení (a vyhodnotil eventuální připomínky veřejnosti), není podle názoru zdejšího soudu nutno vše opakovat v rámci úvah ohledně hodnocení podkladů pro vydání rozhodnutí a výkladu právních předpisů; v takovém případě může pro stručnost stačit na již řečené vhodnou formou odkázat. Má–li stavební úřad za to, že určitá stanoviska jsou pro něj závazná, je zároveň třeba, aby uvedl, na základě kterého právního předpisu k tomuto svému přesvědčení došel. V odůvodnění územního rozhodnutí č. 4085, vydaného dne 9.6.2008 pod č.j. STAV/955/08/JIR–19, stavební úřad shrnul průběh územního řízení, uvedl soupis podkladů pro vydání rozhodnutí, odůvodnil rozhodnutí o námitkách účastníků řízení a věc uzavřel takto: „Stavební úřad v průběhu řízení přezkoumal předloženou žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby z hledisek uvedených v § 90 stavebního zákona, projednal ji s účastníky řízení a s dotčenými orgány a posoudil shromážděná stanoviska a připomínky. Zjistil, že žádost splňuje obecné technické požadavky na využití území a že uskutečněním záměru nejsou ohroženy veřejné zájmy ani nepřiměřeně omezena či ohrožena práva a oprávněné zájmy účastníků řízení. Do územního rozhodnutí byly zahrnuty podmínky vyplývající ze stanovisek dotčených orgánů a vyjádření organizací a účastníků řízení, které se týkají umístění stavby. Ostatní podmínky, které se umístění stavby netýkají, mohou uplatnit dotčené orgány a organizace při stavebním řízení. Umístění stavby je v souladu se schválenou územně plánovací dokumentací, konkrétně s Územním plánem města Plzně. Stavba je dále v souladu s cíli a záměry územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, jedná se o umístění stavby v lokalitě určené pro smíšené území obchodu a služeb. Umístění stavby vyhovuje obecným technickým požadavkům na výstavbu, stanovených vyhláškou č. 502/2006 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, a vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území.“. Odvolací správní orgán se v žalobami napadeném rozhodnutí ze dne 14.10.2008 č.j. RR/2872/08 k odvolacímu důvodu obdobnému části tohoto žalobního bodu sub 6/b) vyjádřil tak, že k namítanému rozporu s § 23 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. po přezkoumání spisu uvádí, že navrhovaná stavba výše uvedenému ustanovení specifikujícímu obecné požadavky na umisťování staveb vyhovuje. Stavba skladové haly je umístěna tak, že je možné její napojení na stávající sítě technické infrastruktury (umístění přípojek na sítě je mj. předmětem územního rozhodnutí) a zároveň je vyřešeno i napojení na pozemní komunikace, kdy stavba se napojuje na stávající místní komunikaci Plzeňská ul., a dále řeší provedení (obnovení připojení) Plzeňské ul. na Chebskou ul.. Umístění stavby na pozemku umožňuje přístup požární techniky mimo ochranná pásma rozvodu el. vedení a umožňuje provedení jejího zásahu. I proto bylo k záměru vydáno souhlasné závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru Plzeňského kraje č.j. HSPM–1041–6/OP/SPD–2006 ze dne 24.4.2008. Připojení stavby na pozemní komunikace vyhovuje svými parametry, provedením a způsobem a požadavkům bezpečného užívání staveb a plynulého a bezpečného provozu na přilehlých komunikacích, jelikož hájení tohoto veřejného zájmu z hlediska zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, dle § 1 odst. 1 uvedeného zákona v řízení náleží Policii České Republiky. K záměru napojení areálu firmy Keramika Soukup a.s. na místní komunikaci (ul. Plzeňská) a napojení Plzeňské ul. na silnici II. tř. č. 605 – ­Chebská ul. bylo dne 30.6.2008 Policií ČR, městským ředitelstvím, odborem dopravního inspektorátu, vydáno souhlasné stanovisko. K řešení vnitroareálové dopravy vč. parkování bylo vydáno souhlasné stanovisko příslušného silničního správního úřadu, kterým je ÚMO Plzeň 5. Z výše uvedeného je zřejmé, že stavba splňuje požadavky na dopravní obslužnost, parkování (je řešeno v rámci areálu a kladně oponováno příslušným silničním správním úřadem – ÚMO Plzeň 5 Křimice dne 7.4.2008) a přístup požární techniky. K namítanému vydání územního rozhodnutí v rozporu s ustanoveními § 90 písm. c) a d) stav. zák. odvolací orgán uvádí, že porušení těchto ustanovení stavebního zákona neshledal. Záměr žadatele, jak bylo v průběhu řízení prokázáno, je v souladu s požadavky stavebního zákona i jeho prováděcích předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území. Rovněž nebyl zjištěn nesoulad s požadavky na veřejnou a dopravní infrastrukturu, když umístění stavby si nevyžádá realizaci nové technické infrastruktury (součástí záměru jsou přípojky na stávající inženýrské sítě, které jejich správci odsouhlasili) ani požadavky na novou dopravní infrastrukturu, když pro dopravní obsluhu stavby je využíváno stávajících komunikací a dochází pouze k úpravě napojení ul. Plzeňské a Chebské. V žalobami napadeném rozhodnutí se odvolací správní orgán k odvolacímu důvodu obdobnému části tohoto žalobního bodu sub 6/b) dále vyjádřil tak, že k namítanému porušení ustanovení § 76 odst. 2 v souvislosti s § 90 písm. e) stav. zák. z hlediska ohledů vůči vlastníkům objektu (hluku, znečištění ovzduší a vibrace) je nutno s odkazem na principy ochrany vlastnických práv, tak jak jsou formulovány v občanském zákoníku, konstatovat, že je žadatel povinen zdržet se čehokoliv, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval vlastníky sousedních pozemků a staveb ve výkonu jejich práv. Při posuzování zásahu do výkonu práv jiného vlastníka je nutné posuzovat míru přiměřenou poměrům, kdy je vlastník při výkonu svého vlastnického práva oprávněn zasahovat do práv jiného subjektu jen v míře, v jaké je sám ochoten snášet stejná omezení. Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí nad míru stanovenou zákonem (čl. 35 odst. Listiny základních práv a svobod). I předpis nejvyšší právní síly tedy připouští, že jakákoliv aktivita subjektu prováděná v přírodě může ovlivnit životní prostředí, ale nesmí se tak dít nad míru stanovenou zákonem. Dohled nad tím, aby byla dodržena míra stanovená zákonem, vykonávají příslušné dotčené orgány. Stanoviska dotčených k orgánů k předloženému záměru i posouzení vlivu stavby na životní prostředí byla kladná. Je třeba uvést, že z hlediska vlivu hluku a vibrací na lidské zdraví hájí veřejné zájmy Krajská hygienická stanice Plzeňského kraje se sídlem v Plzni, která vydala dne 24.4.2008 závazné stanovisko. V rámci tohoto stanoviska byla posuzována jak skladová hala, tak i úprava křižovatky ulic Plzeňská – Chebská. Vzhledem k objektům bydlení situovaných naproti areálu bylo Ing. M. T. v dubnu 2008 provedeno posouzení účinnosti protihlukové stěny o délce 135 m, ze kterého vyplývá, že průběh izofony hodnoty hygienického limitu v ekvivalentní hladině akustického tlaku A (50 dB) v chráněném venkovním prostoru staveb z provozu dostavby areálu nezasahuje území trvalého bydlení. V rámci tohoto posouzení byl uvažován vliv kamionové dopravy, pojezdu vysokozdvižných vozíků a parkoviště pro osobní automobily uvnitř areálu na obytnou zástavbu bez provedení a po provedení protihlukové stěny, v rámci tohoto posouzení byl brán v úvahu i pojezd kamionů (pouze výjezd v úseku délce cca 65 m) po Plzeňské ul.. K nesouhlasu s přerušením protihlukové stěny na 20 m pro výjezd kamionů odvolací orgán na základě prostudování koordinační situace stavby uvádí, že protihluková stěna je navržena v délce 135 m bez přerušení. Výjezd kamionů je proveden až za touto protihlukovou stěnou. Z předložené koordinační situace stavby, která je součástí dokumentace záměru, je zřejmý návrh dopravního omezení vjezdu těžkých nákladních automobilů na ul. Plzeňská z ul. Chebská pomocí dopravního značení. Z hlediska ochrany ovzduší se k záměru kladně vyjádřil Magistrát města Plzně, odbor životního prostředí, který je příslušným dotčeným orgánem z hlediska zákona o ochraně ovzduší. Odvolací správní orgán se v žalobami napadeném rozhodnutí k odvolacímu důvodu obdobnému části tohoto žalobního bodu sub 6/b) dále vyjádřil tak, že k nesouhlasu s odstraněním stávajícího komunikačního propojení ulic Chebská a Plzeňská je nutno uvést, že toto propojení je veřejně přístupnou účelovou komunikací, která je umístěna na pozemku ve vlastnictví pana J. S. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2638/2005, ze dne 28.8.2007 nemůže vlastník nemovitostí, který užívá cestu ke své nemovitosti po pozemku, který je (účelovou) komunikací, být se zřetelem ke všem okolnostem (z pravděpodobných důvodů) v dobré víře, že mu právo cesty náleží jako věcné břemeno. Není významné, že subjektivně je o výkonu takového práva přesvědčen, neboť posouzení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Stavební úřad se otázkou zrušení této komunikace vypořádal stanovením podmínky č. 17 v napadeném rozhodnutí, když stanovil, že před přerušením této komunikace propojující Chebskou a Plzeňskou ul. musí být zprovozněno nové komunikační připojení. Ke zrušení této komunikace nebyly ze strany příslušného silničního správního úřadu ani orgány Policie ČR, dopravního inspektorátu, připomínky. Požadavek odvolatelů na provedení omezujících dopravních opatření stavební úřad zohlednil stanovení podmínky č. 30 napadeného rozhodnutí. Z koordinační situace záměru je zřejmé provedení úpravy dopravní situace provedením dopravního značení. Předložené řešení křižovatky Plzeňská – Chebská obsahuje i provedení chodníků šířky 2 m od nově prováděného napojení ul. Plzeňská na ul. Chebskou, po obou stranách umisťovaného napojení Z úřední činnosti je odvolacímu orgánu známo, že v části ul. Plzeňská mezi nově plánovaným napojením na ul. Chebskou až ke značce počátek obce nejsou v současné době provedeny žádné chodníky, i když se v tomto úseku nachází i stavby rodinných domů. Přístup k nově realizované skladové hale je navržen chodníkem z ul. Chebská pokračujícím i po pozemku parc.č. 751/5 v k.ú. Křimice tj. Tento chodník bude sloužit jako přístup do administrativní části skladové haly a vzhledem k plánovanému počtu zaměstnanců cca 15, vyhoví tyto chodníky i jako rozptylová plocha ve smyslu § 10 vyhlášky č. 137/1997 Sb., v platném znění. Zdejší soud vzal v potaz to, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího správního orgánu, jímž se napadené rozhodnutí potvrzuje, se považují za jeden celek, i to, že stavební úřad se k něčemu obsaženému v části žalobního bodu 6/b) vyslovil v odůvodnění rozhodnutí o příslušných námitkách účastníků řízení. Navzdory tomu všemu nedospěl soud – tak jako žalobci – k přesvědčení, že správní orgány náležitě – ve smyslu výše připomenutých požadavků – odůvodnily závěr o tom, že v daném případě je řešení dopravy navrženo v souladu s právními předpisy [zejména s § 20 odst. 1 a § 23 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a § 90 písm. c) a d) stav. zák.]. Je nutno zvlášť zdůraznit, že v přezkoumávané věci se tu umisťuje stavba rozsáhlá a při hranici ploch s rozdílným způsobem využití, přičemž pro účely posuzování vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví nebyly z hlediska vlivů na životní prostředí předloženy žádné varianty [viz stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí vydané Krajským úřadem Plzeňského kraje, odborem životního prostředí, dne 23.1.2008 pod č.j. ŽP/988/08, ZN/1359/ŽP/07, s. 6]. Vzhledem k uvedenému měl zdejší soud ve svém původním rozsudku ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144 za to, že žalobami napadené rozhodnutí žalovaného (spolu s rozhodnutím stavebního úřadu) je v rozsahu výtek obsažených v části tohoto žalobního bodu označené jako 6/b) nepřezkoumatelné; jde přitom o nepřeklenutelnou procesní vadu (srov. též bod 2 odůvodnění tohoto rozsudku). K části tohoto žalobního bodu, týkající se stávající místní komunikace tvořící komunikační propojení ulic Chebské a Plzeňské [= 6/c)], zdejší soud ve svém původním rozsudku ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144 konstatoval, že se jistě lze zabývat i tím, zda tu má být nejprve rozhodnutí silničního správního úřadu podle zákona č. 13/1997 Sb. a až poté podmínka č. 17 rozhodnutí o umístění stavby nebo naopak. Zdejšímu soudu však z dikce této části uvedeného žalobního bodu nebylo patrno, z jakých konkrétních skutkových a právních důvodů považují žalobci napadenou aktivitu stavebního úřadu a odvolacího správního orgánu za nezákonnou či nepřeklenutelně procesně vadnou. Kdyby označená komunikace představovala jediný přístup k nemovitostem žalobců, zdá se pro žalobce vhodnější právě opačný postup, než požadují: pravomocné zamezení veřejného přístupu na místní komunikaci – aniž by následně eventuálně došlo ke schválení a realizaci navrženého záměru v území – by podle přesvědčení soudu přivedlo žalobce do horší situace, než – jimi napadaný – stávající postup. Nepředstavuje–li uvedená komunikace jediný přístup k nemovitostem žalobců, nebylo podle názoru soudu v žalobách vyjeveno, na jakých svých veřejných subjektivních právech měli být žalobci přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení rozhodnutím správního orgánu zkráceni. Už v důsledku absence konkrétního tvrzení o zkrácení práv žalobců nemohla být část tohoto žalobního bodu namítající uzavření stávající místní komunikace shledána zdejším soudem v jeho původním rozsudku ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144 důvodnou. Tento žalobní bod se člení na tři části: část týkající se protihlukové stěny na severní straně oddělující areál od ulice Plzeňské [= 6/a)], prostřední část [= 6/b)] a část týkající se stávající místní komunikace tvořící komunikační propojení ulic Chebské a Plzeňské [= 6/c)]. Následně je sporováno toliko to, jak se krajský soud vyrovnal s částí sub 6/b. Ohledně námitky týkající se protihlukové stěny na severní straně oddělující areál od ulice Plzeňské a námitky týkající se stávající místní komunikace tvořící komunikační propojení ulic Chebské a Plzeňské proto zdejší soud bez dalšího i ve svém novém rozsudku odkazuje na výše uvedené závěry, k nimž došel ve svém původním rozsudku ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144. K prostřední části tohoto žalobního bodu osoba zúčastněná na řízení KERAMIKA SOUKUP a.s. v kasační stížnosti uvedla, že krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť v tomto případě dochází k umisťování rozsáhlé stavby, přičemž z hlediska vlivů na životní prostředí nebyly předloženy žádné varianty způsobu řešení této stavby. S výše uvedeným závěrem krajského soudu stěžovatel nesouhlasí. Navrhované řešení je výsledkem několikaměsíční práce, kdy jsou zkoušeny a vybírány různé varianty řešení tak, aby dopad předmětné stavby na životní prostředí byl co nejmenší. Stěžovatel v této věci spolupracoval s několika architektonickými kancelářemi, se kterými byl vybírán nejvhodnější projekt, který byl následně předložen stavebnímu úřadu. Je to právě projektant, kdo je zodpovědný za výběr nejvhodnějšího řešení, neboť k tomu má patřičné vzdělání. Na stavebním úřadu je již pouze posouzení, zda předložená varianta splňuje všechny zákonem předepsané náležitosti či nikoli. Správnímu orgánu, ale ani soudu tedy nepřísluší hodnotit, zda se jedná o nejvhodnější variantu či nikoli. Tyto orgány byly pouze povinny zhodnotit, zda tato varianta splňuje veškeré požadavky stanovené stavebním zákonem. Ze všech dokumentů a podkladů, které měl žalovaný při svém rozhodování k dispozici, jednoznačně vyplývá, že nově budované haly jsou umístěny tak, aby bylo umožněno jejich napojení na sítě technické infrastruktury, aby byl umožněn přístup požární techniky a provedení jejího zásahu. Připojení stavby na pozemní komunikace svými parametry, provedením a způsobem připojení vyhovuje požadavkům bezpečného užívání staveb a bezpečného a plynulého provozu na přilehlých pozemních komunikacích. Nově vzniklá křižovatka není v rozporu s územním plánem, neboť se vybudování křižovatky v těchto místech předpokládalo, navíc splňuje všechny požadavky, které jsou na takovouto křižovatku kladeny. V této věci si dokonce stavební úřad nad rámec svých povinností vyžádal i stanovisko Policie ČR, která nikterak nezpochybnila návrh této křižovatky. Stěžovatel je navíc přesvědčen, že soud v tomto případě překročil svoji pravomoc, neboť soud byl oprávněn zkoumat pouze zákonnost předmětného rozhodnutí a nikoli hodnotit, zda měly být předkládány a popř. kolik variant řešení. Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalobci uvedli, že argumenty stěžovatele týkající se soudem zmiňovaných variant jsou zcela liché; soud navíc tento argument zmínil pouze podpůrně – soud nezrušil napadené rozhodnutí z důvodu nepředložení variant řešení (jak se mu snaží pravděpodobně podsunout stěžovatel), ale z důvodu, že stavební úřad ani žalovaný se v řízení nezabývali souladem stavby s právními předpisy. Stejně tak jsou zcela mimoběžné úvahy stěžovatele ohledně zodpovědnosti projektanta, když je zcela nepochybně svěřeno právě stavebnímu úřadu posoudit návrh z hledisek uvedených v § 90 písm. b), c), d) a e) ad. stav. zák. – této své zákonné povinnosti však orgány obou stupňů nedostály. I zde je třeba připomenout, že soud – a to zcela důvodně – zrušil napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, tedy nejsou rozhodné věcné argumenty stěžovatele (ostatně on ani žádné konkrétní nepředkládá, pouze se zcela obecně dovolává „všech dokumentů a podkladů“). Svůj zrušující rozsudek ze dne 23.4.2010 č.j. 2 As 86/2009–237 odůvodnil Nejvyšší správní soud ve vztahu k prostřední části tohoto žalobního bodu tak, že skutečnost, že dokumentaci stavby zpracovávají odborníci, nijak nevylučuje následný soudní přezkum. Dokumentace musí vyhovovat právním předpisům a součástí územního řízení je posouzení, zda navržené řešení je s těmito předpisy v souladu [§ 90 písm. c), d), e) stavebního zákona]. To je úkolem stavebního úřadu. Soudu jistě nepřísluší hodnotit vhodnost řešení po technické stránce, ovšem úvaha správního orgánu o dodržení právních předpisů k žalobním námitkám může být předmětem zkoumání soudu. Krajský soud vycházel z právní úpravy územního řízení a zejména zdůraznil požadavky uvedené v § 90 stavebního zákona dbát na to, aby umístěním stavby nebyly ohroženy zájmy chráněné stavebním zákonem nebo zvláštními právními předpisy. Dospěl k závěru, že v napadeném rozhodnutí v rozporu s požadavky § 68 odst. 3 správního řádu nebylo uvedeno, jakým způsobem stavební úřad naplnění těchto podmínek hodnotil. Krajský soud obsáhle citoval z územního rozhodnutí, z rozhodnutí odvolacího i stanovisek akceptovaných stavebním úřadem a uzavřel, že podle jeho názoru není řešení dopravy navrženo v souladu právními předpisy, zejména s § 20 odst. 1 a § 23 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, a s § 90 písm. c) a d) stavebního zákona. Ve vztahu k variantám poukazuje na závěry stanoviska Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru životního prostředí ze dne 23.1.2008. Ustanovení § 20 odst. 1 vyhl. č. 501/2006 Sb. upravuje obecné požadavky na využívání území a umisťování staveb tak, aby nebyla zhoršována kvalita území. Z ustanovení § 23 odst. 1 téže vyhlášky lze zejména upozornit na podmínky připojení staveb na pozemní komunikace, a to zajištění bezpečného užívání staveb, bezpečného a plynulého provozu na přilehlých komunikacích, zajištění dopravní obslužnosti, parkování a přístupu požární techniky. Soudem označené stanovisko krajského úřadu pouze obecně kritizuje nedostatek variant, ve vztahu k dopravnímu řešení však je v něm konstatováno, že dosud probíhají jednání. V doplňujícím stanovisku ze dne 2.6.2008 je konstatováno mj. posunutí výjezdu a zachování dopravního řešení a souhlas podle § 10 zákona č. 100/2001 Sb. je dán. Stejně tak v závazném stanovisku Krajské hygienické stanice ze dne 24.4.2008 je posuzován stav včetně výjezdu kamionů a nově navržené křižovatky. Souhlasné stanovisko k dopravnímu řešení bylo vydáno i Policií ČR. Všechny tyto skutečnosti žalovaný ve svém rozhodnutí zohlednil. Z tohoto hlediska se jeví výtka krajského soudu na potřebu zpracování variantních řešení jako nepodložená a neodpovídající závěrům orgánů, jimž posouzení dopravní situace přísluší, zejména proto, že jejich stanoviska a vyjádření ničím nezpochybňuje. Jistě by obecně bylo možno dospět k závěru, že je možné i jiné řešení, které by rovněž uspokojilo příslušné dotčené orgány a ty by k němu zaujaly souhlasný postoj. Z ničeho však neplyne, že by pro tuto úvahu měl krajský soud jakýkoliv objektivní podklad. Stejně tak ze závěru k této námitce na č.l. 32 rozsudku není zřejmé, z jakých důvodů považoval krajský soud rozhodnutí žalovaného v této části za nepřezkoumatelné. Tato kasační námitka proto byla shledána důvodnou. Ve svém vyjádření datovaném dne 20.8.2010 žalobci uvádějí, že poněkud zmatečné je i stanovisko Nejvyššího správního soudu k námitce týkající se rozporu navrhovaného připojení s cíli a úkoly územního plánování [§ 90 písm. b) stav. zák.] i s požadavky na využívání území [§ 20 odst. 1 a § 23 odst. 1 vyhl. č. 501/2006 Sb.]. Je nutno připomenout, že stavby je nutno umisťovat pouze způsobem, který nezhorší kvalitu prostředí a hodnotu území a zabezpečí soulad všech zájmů v území. Naproti tomu umísťovaná stavba (a to aniž by si to nezbytně vyžádaly poměry v území) nepřípustně navýší znečištění ovzduší a zátěž území hlukem a vibracemi; umístěné připojení stavby na komunikaci též ohrožuje bezpečnost a plynulost provozu, včetně pohybu chodců – zejména umístění výjezdu tedy naopak nepřípustně vytváří nový střet v území. Ve svém vyjádření datovaném dne 3.9.2010 osoba zúčastněná na řízení KERAMIKA SOUKUP a.s. uvádí, že považuje výtku krajského soudu ohledně zpracování variantních řešení jako nepodloženou a nadbytečnou. Ve správním řízení byla předložena souhlasná stanoviska všech dotčených orgánů. Žádný z nich nevyslovil nesouhlas se zvolenou variantou řešení. Z tohoto důvodu tedy lze považovat výběr řešení jako vhodný. Zejména z tohoto důvodu tak není potřeba předkládat více variant řešení. K tomu Krajský soud v Plzni konstatuje, že osoba zúčastněná na řízení KERAMIKA SOUKUP a.s. mu v kasační stížnosti vytkla, že překročil svoji pravomoc, neboť soud byl oprávněn zkoumat pouze zákonnost předmětného rozhodnutí a nikoli hodnotit, zda měly být předkládány a popř. kolik variant řešení. Ve skutečnosti Krajský soud v Plzni ve svém původním rozsudku ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144 došel ohledně prostřední části tohoto žalobního bodu [= 6/b)] (toliko) k tomuto stanovisku: „Soud vzal v potaz to, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího správního orgánu, jímž se napadené rozhodnutí potvrzuje, se považují za jeden celek, i to, že stavební úřad se k něčemu obsaženému v části žalobního bodu 6/b) vyslovil v odůvodnění rozhodnutí o příslušných námitkách účastníků řízení. Navzdory tomu všemu nedospěl soud – tak jako žalobci – k přesvědčení, že správní orgány náležitě – ve smyslu výše připomenutých požadavků – odůvodnily závěr o tom, že v daném případě je řešení dopravy navrženo v souladu s právními předpisy [zejména s § 20 odst. 1 a § 23 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a § 90 písm. c) a d) stav. zák.]. Je nutno zvlášť zdůraznit, že v přezkoumávané věci se tu umisťuje stavba rozsáhlá a při hranici ploch s rozdílným způsobem využití, přičemž pro účely posuzování vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví nebyly z hlediska vlivů na životní prostředí předloženy žádné varianty [viz stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí vydané Krajským úřadem Plzeňského kraje, odborem životního prostředí, dne 23.1.2008 pod č.j. ŽP/988/08, ZN/1359/ŽP/07, s. 6]. Vzhledem k uvedenému má soud za to, že žalobami napadené rozhodnutí žalovaného (spolu s rozhodnutím stavebního úřadu) je v rozsahu výtek obsažených v části tohoto žalobního bodu označené jako 6/b) nepřezkoumatelné; jde přitom o nepřeklenutelnou procesní vadu ... .“. Krajský soud v Plzni zde tedy, jak vidno, dospěl k názoru, že správní orgány – v rozporu s výše uvedenými požadavky – náležitě neodůvodnily závěr o tom, že v daném případě je řešení dopravy navrženo v souladu s právními předpisy, což představuje procesní vadu v každém v úvahu připadajícímu případě a v tomto konkrétním případě to představuje vadu řízení o to závažnější, že se tu umisťuje stavba rozsáhlá a při hranici ploch s rozdílným způsobem využití a u níž pro účely posuzování vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví nebyly z hlediska vlivů na životní prostředí předloženy žádné varianty. Pozornému čtenáři by tudíž podle názoru Krajského soudu v Plzni sotva mohlo uniknout, že prostřední část žalobního bodu 6 byla shledána důvodnou ne proto, že „nebyly předloženy žádné varianty“, nýbrž proto, že, jak bylo v původním rozsudku zdejšího soudu ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144 výslovně uvedeno, žalobami napadené rozhodnutí žalovaného (spolu s rozhodnutím stavebního úřadu) je v rozsahu výtek obsažených v části tohoto žalobního bodu označené jako 6/b) nepřezkoumatelné. Jen na okraj: kdyby – hypoteticky – zdejší soud napadlo bazírovat na předložení variant, jeho nápad by se ihned roztříštil o znalost ustálené soudní praxe, a kdyby to – opět hypoteticky – i přesto mínil požadovat, jistojistě by takovýto požadavek jednoznačně vyslovil a podrobně a přesvědčivě odůvodnil, neboť, jak patrno z jeho původního rozsudku, patřičnou pozornost věnoval i záležitostem o stupeň či dva méně významným než by bylo eventuální trvání na variantách. Krajský soud v Plzni tedy předložení variantních řešení nepožadoval (a nepožaduje). Nejvyšší správní soud ovšem uvedené tvrzení osoby zúčastněné na řízení KERAMIKA SOUKUP a.s. z kasační stížnosti bez výhrad akceptoval, kdežto opačné tvrzení žalobců obsažené v jejich vyjádření ke kasační stížnosti ponechal stranou [arg.: „soud nezrušil napadené rozhodnutí z důvodu nepředložení variant řešení (jak se mu snaží pravděpodobně podsunout stěžovatel), ale z důvodu, že stavební úřad ani žalovaný se v řízení nezabývali souladem stavby s právními předpisy“]. Zdejší soud skutečně ve svém původním rozsudku ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144 citoval vyjádření orgánu ochrany životního prostředí, a to takto: „[viz stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí vydané Krajským úřadem Plzeňského kraje, odborem životního prostředí, dne 23.1.2008 pod č.j. ŽP/988/08, ZN/1359/ŽP/07, s. 6]“. Zdejší soud tento odkaz použil toliko k podložení toho, že pro účely posuzování vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví nebyly z hlediska vlivů na životní prostředí předloženy žádné varianty, nikoli k doložení toho, že „označené stanovisko krajského úřadu ... obecně kritizuje nedostatek variant“. Nejvyššímu správnímu soudu mohl tento fakt vyplynout už z toho, že krajský soud jednoznačně odkázal (pouze) na s. 6 uvedeného stanoviska, kde se v bodě III.4 praví pouze to, že „varianty z hlediska vlivů na životní prostředí nebyly předloženy“. Nejvyšším správním soudem zmiňovaná pouze obecná kritika nedostatku variant se v předmětném stanovisku orgánu ochrany životního prostředí nenachází na zdejším soudem výslovně citované s. 6, nýbrž, jak lze zjistit pouhým nahlédnutím do něj, zejména na s. 19–20. Stejně tak není pravda, že by krajský soud v odůvodnění svého původního rozsudku ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144 „uzavřel, že podle jeho názoru není řešení dopravy navrženo v souladu s právními předpisy, zejména s § 20 odst. 1 a § 23 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, a s § 90 písm. c) a d) stavebního zákona“. Zdejší soud je tudíž napadán za něco, co neučinil, zatímco k tomu, co učinil, je připojena jen určitá výtka. I ve svém novém rozsudku má proto Krajský soud v Plzni vzhledem k uvedenému (viz výše) nadále za to, že žalobami napadené rozhodnutí žalovaného (spolu s rozhodnutím stavebního úřadu) je v rozsahu výtek obsažených v části tohoto žalobního bodu označené jako 6/b) nepřezkoumatelné; jde přitom o nepřeklenutelnou procesní vadu (srov. též bod 2 odůvodnění tohoto rozsudku). A aby bylo to, proč krajský soud považuje vypořádání odvolacích námitek žalovaným v odvolacím rozhodnutí za nepřezkoumatelné, ještě zřetelnější, zdejší soud znovu opakuje, že podle jeho názoru správní orgány – v rozporu s výše uvedenými požadavky – náležitě neodůvodnily závěr o tom, že v daném případě je řešení dopravy navrženo v souladu s právními předpisy, a to zejména s § 20 odst. 1 a § 23 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a § 90 písm. c) a d) stav. zák. Text těchto ustanovení tu zřejmě není třeba přepisovat, zainteresovaným osobám by měl být každodenně k dispozici. Případný je v tomto případě rovněž odkaz na právní názory, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud a na něž upozornili žalobci – viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6.8.2009 č.j. 9 As 88/2008–301, k dispozici na www.nssoud.cz. – 7 – Žalobci v žalobách namítají zhoršení kvality prostředí a narušení hodnot území (rozpor rozhodnutí s § 20 odst. 1 a § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a § 90 písm. b) a c) stav. zák.). V žalobách se uvádí, že podle § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. je možno v souladu s cíli a úkoly územního plánování umístit jen takovou stavbu, která nezhoršuje kvalitu prostředí. Žalobci vznášejí i námitku proti navrhovanému objemovému a dispozičnímu řešení záměru, které je v rozporu s – již v předchozím bodě specifikovanými – obecnými požadavky na využívání území dle stavebního zákona a vyhlášky č. 501/2006 Sb., zejména z důvodu narušení kvality prostředí, pohody bydlení a vytváření střetů v území (čímž dochází i ke snížení hodnoty nemovitostí žalobců). Žalobci připomínají, že navrhovaná stavba bude objekty v ulici Plzeňská převyšovat, zejména je však bude přesahovat svou hmotou – stavba zabírá půdorys až řádově v násobkách desítek větší, než je plocha stávajících domů v ulici Plzeňská! Navrhovaný objekt vybočuje ve všech směrech z kontextu okolní zástavby. Jde o monoblokový objekt velkých rozměrů umístěný mimo rámec a principy umístnění okolních staveb. Hmotové členění objektu může být porovnáváno se sousedními objekty (objekty Keramiky Soukup, objekt České pošty), ale tyto objekty nesousedí s rodinnými domy. Jinými slovy, vzhledem k pásu rodinných domů u ulice Plzeňské by stavba měla tvořit určitý přechod mezi halami podél ulice Chebské a touto – drobnější – zástavbou. Zazubení objektů dále odrazí hluk směrem k rodinným domům, přičemž navržená protihluková stěna provozní hluk omezí jen někde, navíc odrazem v ulici zesílí hluk z provozu na komunikaci k rodinným domům. Dispozice záměru vytvoří též dýzový efekt pro zde převažující směr západního větru, přízemní proudění se znečišťujícími látkami z autoprovozu tak půjde k nemovitostem žalobců. Není též řádně řešeno neobtěžování nočním osvětlením ani zastínění nemovitostí při ulici Plzeňská (včetně nemovitostí žalobců). V této souvislosti žalobci připomínají, že narušení pohody bydlení není vázáno pouze na splnění limitů stanovených právními předpisy (to by tento požadavek byl nadbytečný), jak bylo zkonstatováno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2.2.2006, č.j. 2 As 44/2005–116. V tomto rozsudku bylo též uvedeno, že pohodou bydlení lze rozumět souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku (z dopravy, výroby aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.; pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky. Prakticky všechny tyto parametry jsou navrhovanou stavbou zhoršeny, a to ačkoli by byla realizovatelná tak, aby došlo k minimalizaci (redukci) negativních vlivů. Žalobci podotýkají, že stavebním úřadem ani žalovaným nebylo nikterak hodnoceno umístění stavby z výše uvedených hledisek právě vůči obytné zóně při ulici Plzeňská. Všechny výše uvedené skutečnosti mají zásadní vliv na možnost umístnění stavby, a proto je nezbytné se jimi zabývat (což se zdaleka nevyčerpává pouhým shrnutím kladných stanovisek dotčených orgánů), na což však bylo stavebním úřadem i žalovaným rezignováno, a tím i na naplňování cílů a úkolů územního plánování dle § 18 a 19 stav. zák. Je třeba připomenout, že stavební úřady všech stupňů jsou povinny hájit zájmy vyjádřené v těchto ustanoveních, nikoli zájem navrhovatele. Vzhledem k tomu, že navrhovaná stavba zhorší kvalitu prostředí, je územní rozhodnutí podle žalobců vydáno v rozporu s § 20 odst. 1 a § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a § 90 písm. b) a c) stav. zák.; tyto vady neodstranil ani žalovaný, čímž jimi zatížil i rozhodnutí své. K tomu se žalovaný správní orgán vyjádřil tak, že tato námitka byla uplatněna v odvolacím řízení, žalovaný se jí podrobně zabýval, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém je tato námitka posouzena pod bodem č.

7. Žalovaný trvá na tom, že i z hledisek namítaných v tomto žalobním bodě byl záměr posouzen a nebyl zjištěn rozpor s uvedenými ustanoveními vyhlášky č. 501/2006 Sb. a stavebního zákona. V žalobní námitce žalobci upozorňují na dýzový efekt pro zde převažující směr západního větru, na obtěžování nočním osvětlením a na zastínění nemovitosti. Tyto námitky nebyly uplatněny v územním ani odvolacím řízení, a proto je nelze uplatnit ani v žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje. V replice žalobci uvedli, že i nadále trvají na tom, že námitka týkající se objemového a dispozičního řešení záměru nebyla v řízení zohledněna a v tomto ohledu nebyl správními orgány řádně přezkoumán soulad stavby s cíli a úkoly územního plánování dle § 18 a 19 stav. zák. a s požadavky § 20 odst. l a § 25 odst. l vyhlášky č. 501/2006 Sb. Osoba zúčastněná na řízení KERAMIKA SOUKUP a.s. se k tomuto žalobnímu bodu vyjádřila tak, že při řešení žalob by měl soud vycházet z judikatury Nejvyššího správního soudu, který dovodil, že každý z účastníků řízení by se měl vyjadřovat pouze k takovým věcem, u nichž by ve stejném nebo obdobném případě týkajícím se jeho osoby souhlasil, aby byly taktéž předmětem územního řízení, když odvolací důvody je nutné posuzovat jako objektivizovaný stav, tedy jako požadavky nevybočující v podstatné míře od obecných požadovaných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality. Dané území, kde mají být nové haly postaveny, jednoznačně slouží, a to již na první pohled, jako průmyslová zóna, což také vyplývá i z územního plánu pro toto území, neboť územní plán toto území označil za smíšené území – obchod, služby. Z výše uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že zamýšlené skladovací haly jsou v naprostém souladu s územním plánem vydaným pro toto území. Na tento žalobní bod zdejší soud ve svém původním rozsudku ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144 hleděl obdobně jako na část předchozího žalobního bodu označenou jako 6/b). Ohledně zákonných požadavků na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů a charakteristiky a citace z odůvodnění územního rozhodnutí č. 4085, vydaného dne 9.6.2008 pod č.j. STAV/955/08/JIR–19, se odkazuje na bod 6 odůvodnění tohoto rozsudku. K odvolacímu důvodu obdobnému tomuto žalobnímu bodu se odvolací správní orgán v žalobami napadeném rozhodnutí ze dne 14.10.2008 č.j. RR/2872/08 vyjádřil tak, že objemové a dispoziční řešení záměru vychází z účelu využití, pro který je stavba realizována. Je nutno jej posuzovat v kontextu celého území, kde se po obou stranách Chebské ul. nachází plochách výroby a území obchodu a služeb, kdy nelze tato území, co do typu staveb, které tam mohou být povoleny (stavby a areály pro výrobu 1., 2. a 3. kategorie, sklady a skladové plochy, obchodní domy, stavby pro obchodní účely apod.) s územím bydlení a rekreace, kde jsou dominantními stavby rodinných domů a stavby pro individuální rekreaci. Z celkové plochy záměrem řešeného území tvoří zastavěná plocha skladovací halou dle údajů uvedených na koordinační situaci 39,8 %, plochy komunikací a parkování 30,1 % a plochy zeleně rovněž 30,1 %. Jak již bylo uvedeno výše, uvedený záměr je v souladu s platným územním plánem města Plzně. Tento územní plán je nástrojem územního plánování, které má za úkol zajistit předpoklady pro udržitelný rozvoj území soustavným a komplexním řešením účelného využití a prostorového uspořádání území s cílem dosažení obecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zájmů na rozvoji území. Při posuzování, zda je v konkrétním případě pohoda bydlení zajištěna, nemůže odvolací orgán zcela abstrahovat ani od určitých subjektivních hledisek daných způsobem života osob, kterých se má stavba, jejíž vliv na pohodu bydlení je zkoumán, dotýkat. Podmínkou zohlednění těchto subjektivních hledisek ovšem je, že způsob života dotčených osob a jejich z toho plynoucí subjektivní nároky na pohodu bydlení nevybočují v podstatné míře od obecných oprávněně požadovaných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality. Lokalita, ve které má být stavba umístěna, je ve smíšeném území obchodu a služeb v sousedství frekventované silnice II. tř. č. 605 (Chebská), jejíž provoz je v současné době základní hlukovou zátěží i imisní zátěží ovzduší z dopravy v lokalitě rodinných domů a staveb pro rodinnou rekreaci odvolatelů. Vzhledem k závěru posouzení vlivu na životní prostředí i vzhledem ke kladným stanoviskům a vyjádřením všech spolupůsobících dotčených orgánů má odvolací orgán za to, že umístění stavby nejsou porušeny požadavky na zajištění podmínek pro kvalitu okolního prostředí a pohodu bydlení a ovlivněna hodnota nemovitostí odvolatelů. Stejně jako výše vzal zdejší soud v potaz to, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího správního orgánu, jímž se napadené rozhodnutí potvrzuje, se považují za jeden celek, i to, že stavební úřad se k něčemu obsaženému v tomto žalobním bodu vyslovil v odůvodnění rozhodnutí o příslušných námitkách účastníků řízení. Ani v tomto případě však soud navzdory tomu všemu nedospěl – tak jako žalobci – k přesvědčení, že správní orgány náležitě – ve smyslu výše připomenutých požadavků – odůvodnily závěr o tom, že v daném případě je kvalita prostředí a hodnota území řešena v souladu s právními předpisy [tj. s § 20 odst. 1 a § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a § 90 písm. b) a c) stav. zák.]. Rovněž zde je nutno zvlášť zdůraznit, že v přezkoumávané věci se tu umisťuje stavba rozsáhlá a při hranici ploch s rozdílným způsobem využití, přičemž pro účely posuzování vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví nebyly z hlediska vlivů na životní prostředí předloženy žádné varianty [viz stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí vydané Krajským úřadem Plzeňského kraje, odborem životního prostředí, dne 23.1.2008 pod č.j. ŽP/988/08, ZN/1359/ŽP/07, s. 6]. Vzhledem k uvedenému měl zdejší soud ve svém původním rozsudku ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144 za to, že žalobami napadené rozhodnutí žalovaného (spolu s rozhodnutím stavebního úřadu) je v rozsahu výtek obsažených v tomto žalobním bodu nepřezkoumatelné; jde přitom o nepřeklenutelnou procesní vadu (srov. též bod 2 odůvodnění tohoto rozsudku). K bodu 7 osoba zúčastněná na řízení KERAMIKA SOUKUP a.s. v kasační stížnosti rovněž uvedla, že krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť v tomto případě dochází k umisťování rozsáhlé stavby, přičemž z hlediska vlivů na životní prostředí nebyly předloženy žádné varianty způsobu řešení této stavby. S výše uvedeným závěrem krajského soudu stěžovatel nesouhlasí. Navrhované řešení je výsledkem několikaměsíční práce, kdy jsou zkoušeny a vybírány různé varianty řešení tak, aby dopad předmětné stavby byl na životní prostředí co nejmenší. Stěžovatel spolupracoval s několika architektonickými kancelářemi na tomto projektu, až byl následně vybrán nejvhodnější projekt, který byl předložen stavebnímu úřadu. Je to právě projektant, kdo je zodpovědný za výběr nejvhodnějšího řešení, neboť k tomu má patřičné vzdělání. Na stavebním úřadu je již pouze posouzení, zda předložená varianta splňuje všechny zákonem předepsané náležitosti či nikoli. Správnímu orgánu, ale ani soudu tedy nepřísluší hodnotit, zda se jedná o nejvhodnější variantu či nikoli. Tyto orgány byly pouze povinny zhodnotit, zda tato vyhovuje stavebnímu zákonu. I z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že každý z účastníků řízení se může vyjadřovat pouze k takovým věcem, u nichž by ve svém obdobném případě odsouhlasil, aby byly předmětem územního řízení. Odvolací důvody je třeba posuzovat jako objektivizovaný stav, tedy jako požadavky nevybočující v podstatné míře z obecných požadovaných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality. Dané území, v němž mají být nové haly postaveny, jednoznačně a na první pohled slouží jako průmyslová zóna, což také vyplývá z územního plánu a zamýšlené stavby tomuto účelu zcela odpovídají. Stěžovatel je i v tomto bodu přesvědčen, že soud v tomto případě překročil svoji pravomoc, neboť soud byl oprávněn zkoumat pouze zákonnost předmětného rozhodnutí a nikoli hodnotit, zda měly být a popř. kolik předkládány různé varianty řešení. Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalobci uvedli, že argumenty stěžovatele týkající se soudem zmiňovaných variant jsou i zde zcela liché; soud navíc tento argument zmínil pouze podpůrně – soud nezrušil napadené rozhodnutí z důvodu nepředložení variant řešení (jak se mu snaží pravděpodobně podsunout stěžovatel), ale z důvodu, že stavební úřad ani žalovaný se v řízení nezabývali souladem stavby s právními předpisy. Poněkud zmatený je odkaz stěžovatele na „judikaturu Nejvyššího správního soudu“ o nutnosti souhlasu, aby věci byly předmětem územního řízení, kdyby kdosi byl v nějakém postavení. Žalobci i nadále trvají na tom, že námitka týkající se objemového a dispozičního řešení záměru nebyla v řízení zohledněna a v tomto ohledu nebyl správními orgány řádně přezkoumán soulad stavby s cíli a úkoly územního plánování dle § 18 a 19 stav. zák. a s požadavky vyhlášky č. 501/2006 Sb. Svůj zrušující rozsudek ze dne 23.4.2010 č.j. 2 As 86/2009–237 odůvodnil Nejvyšší správní soud ve vztahu k tomuto žalobnímu bodu tak, že námitka ad 7) se týká kvality prostředí a narušení hodnot území. I zde stěžovatel v prvé řadě poukazuje na úsilí odborníků a úlohu stavebního úřadu a soudu. Stejně tak jako u předchozí námitky lze odpovědět, že krajský soud nepřekročil meze své pravomoci, pokud tyto žalobní námitky zkoumal. Jeho závěr, po citaci všech žalobních námitek, podaných vyjádření a odpovídající části odůvodnění rozhodnutí žalovaného, spočívá v tvrzení, že stejně jako žalobci, nedospěl k přesvědčení, že správní orgány náležitě odůvodnily závěr o tom, že v daném případě je kvalita prostředí a hodnota území řešena v souladu s právními předpisy, přičemž poukazuje na již citované ust. § 90 písm. b), c) stavebního zákona a ust. § 20 odst. 1 a dále na ust. § 25 odst. 1 vyhl. č. 501/2006 Sb., které ovšem řeší vzájemné odstupy staveb z různých hledisek. Krajský soud zde opět jako u předchozí námitky zdůrazňuje nezbytnost předložení variantních řešení s ohledem na stanovisko Krajského úřadu Plzeňské kraje ze dne 23.1.2008. Proto i Nejvyšší správní soud odkazuje na závěr učiněný k předchozí námitce, tedy na obecnost odkazu na potřebu variantního řešení a na nevzetí zřetele na doplnění tohoto stanoviska dne 2.6.2008. Krajský soud ani zde neuvedl, proč považuje vypořádání odvolacích námitek žalovaným v odvolacím rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Proto je nutno přisvědčit i této kasační námitce. Ve svém vyjádření datovaném dne 20.8.2010 žalobci uvádějí, že výše uvedené platí potom i ohledně námitky týkající se neodpovídajícího objemového a dispozičního řešení záměru. Ve svém vyjádření datovaném dne 3.9.2010 osoba zúčastněná na řízení KERAMIKA SOUKUP a.s. uvádí, že stejný názor vyslovil Nejvyšší správní soud i v problému týkajícího se narušení hodnot území. Opět zde Nejvyšší správní soud neshledal důvody, pro které by mělo být ze strany stavebníka předkládáno variantní řešení pro předmětnou stavbu. Tento požadavek krajského soudu byl opět Nejvyšším správním soudem označen jako nepodložený. K tomu Krajský soud v Plzni zcela odkazuje na své vyjádření v rámci prostřední části žalobního bodu 6. Tvrzení Nejvyššího správního soudu, že „Krajský soud zde opět jako u předchozí námitky zdůrazňuje nezbytnost předložení variantních řešení s ohledem na stanovisko Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 23.1.2008.“, pokládá zdejší soud za naprosto nepodložené. Zdejší soud je tudíž opětovně napadán za něco, co neučinil, zatímco k tomu, co učinil, je připojena jen určitá výtka. I ve svém novém rozsudku má proto Krajský soud v Plzni vzhledem k uvedenému (viz výše) nadále za to, že žalobami napadené rozhodnutí žalovaného (spolu s rozhodnutím stavebního úřadu) je v rozsahu výtek obsažených v tomto žalobním bodu nepřezkoumatelné; jde přitom o nepřeklenutelnou procesní vadu (srov. též bod 2 odůvodnění tohoto rozsudku). A aby bylo to, proč krajský soud považuje vypořádání odvolacích námitek žalovaným v odvolacím rozhodnutí za nepřezkoumatelné, ještě zřetelnější, zdejší soud i v tomto případě znovu opakuje, že podle jeho názoru správní orgány – ve smyslu výše připomenutých požadavků – náležitě neodůvodnily závěr o tom, že v daném případě je kvalita prostředí a hodnota území řešena v souladu s právními předpisy, a to zejména s § 20 odst. 1 a § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a § 90 písm. b) a c) stav. zák. Text těchto ustanovení zřejmě ani zde není třeba přepisovat, zainteresovaným osobám by měl být každodenně k dispozici. Také v tomto případě je případný rovněž odkaz na právní názory, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud a na něž upozornili žalobci – viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6.8.2009 č.j. 9 As 88/2008–301, k dispozici na www.nssoud.cz. Jelikož žaloby byly opětovně co do žalobního bodu č. 2, co do části žalobního bodu č. 5 (v rozsahu nevypořádání se s námitkou týkající se hlukové studie), co do části žalobního bodu č. 6 (v rozsahu námitek obsažených sub 6/b)) a co do žalobního bodu č. 7 shledány důvodnými, zdejší soud podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil pro vady řízení napadené rozhodnutí a podle § 78 odst. 3 s.ř.s. z téhož důvodu zrušil i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo (ježto většinou důvodně vytýkaných procesních vad zatížil své rozhodnutí již stavební úřad), a současně podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Žalobci dne 30.6.2010 založili do soudního spisu (pod č.l. 262) tři listiny; zdejší soud se s nimi blíže nevyrovnával zejména proto, že se vztahují k aspektu tohoto případu, u něhož vyslovoval nepřezkoumatelnost a věcně se jím tudíž nemohl zabývat. Žalovaný správní orgán souhlasil s tím, aby soud rozhodl o věci samé bez jednání (§ 51 odst. 1 věta prvá s.ř.s.). Žalobci nevyjádřili v zákonné lhůtě svůj nesouhlas s takovýmto projednáním věci, má se proto za to, že souhlas s rozhodnutím soudu o věci samé bez jednání je udělen také z jejich strany (§ 51 odst. 1 věta druhá s.ř.s.). Podle § 60 odst. 1 věty prvé s.ř.s. nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobci, kteří měli v řízení o žalobách ve věci plný úspěch, mají tedy proti žalovanému správnímu orgánu, který ve věci úspěch neměl, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení o žalobách v celkové výši 30.264,– Kč (včetně DPH) skládající se 1. z částky 6.000,– Kč představované třemi zaplacenými soudními poplatky za žalobu po 2.000,– Kč, 2. z částky 17.136,– Kč (včetně DPH) představované v řízení před vydáním původního rozsudku zdejšího soudu odměnou advokáta za třikrát dva úkony právní služby v plné výši, tj. po 2.100,– Kč, a z náhrady hotových výdajů za šest úkonů právní služby po 300,– Kč podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (jako úkony právní služby oceněné plnou výší byly uplatněny převzetí a příprava zastoupení a sepis žaloby) a 3. z částky 7.128,– Kč (včetně DPH) představované v řízení po zrušení původního rozsudku zdejšího soudu odměnou advokáta za třikrát jeden úkon právní služby v plné výši snížený o 20 %, tj. po 2.100,– x 0,8 = 1.680,– Kč, a z náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300,– Kč podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. d), § 12 odst. 4 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (jako úkon právní služby oceněný plnou výší byl uplatněn sepis vyjádření žalobců datovaného dne 20.8.2010). Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo žalovanému stanoveno platební místo podle § 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s. a určena pariční lhůta podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s. K tomu se poznamenává, že protože Nejvyšší správní soud zrušil celý původní rozsudek zdejšího soudu ze dne 24.8.2009 č.j. 30Ca 148/2008–144, bylo nutno znovu rozhodnout o náhradě veškerých nákladů řízení o žalobách; to však neznamená, že v případě, že žalovaný správní orgán žalobcům k rukám jejich advokáta částku stanovenou v původním rozsudku zaplatil a tito ji žalovanému správnímu orgánu po nabytí právní moci zrušovacího rozsudku Nejvyššího správního soudu nevrátili, je žalovaný správní orgán povinen uhradit částku stanovenou v tomto novém rozsudku zdejšího soudu v plné výši. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobách, neboť žádné z nich soud v řízení o žalobách neuložil žádnou povinnost ani tu nebyly shledány důvody zvláštního zřetele hodné (§ 60 odst. 5 s.ř.s. a contrario). I v případě osoby zúčastněné na řízení se sice obecně o nákladech řízení o kasační stížnosti rozhoduje ve smyslu procesní úspěšnosti (§ 60 odst. 1 s.ř.s.) [viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.1.2010 č.j. 2 As 15/2009–242, publikovaný pod č. 2020/2010 Sb. NSS], ale v tomto konkrétním případě soud za použití § 60 odst. 7 s.ř.s. per analogiam výjimečně rozhodl, že náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti se osobě zúčastněné na řízení KERAMIKA SOUKUP a.s. nepřiznává. Důvody zvláštního zřetele hodné zde soud spatřuje v tom, že ačkoliv tato osoba zúčastněná na řízení byla v samotném řízení o kasační stížnosti úspěšná, v dalším řízení před krajským soudem už pojmově úspěšná být nemohla, protože i kdyby už pro nic jiného, pro bod 2 a část bodu 5, u nichž nebyly kasační námitky Nejvyšším správním soudem shledány důvodnými, by tak jako tak muselo nové rozhodnutí krajského soudu vyznít pro osobu zúčastněnou na řízení KERAMIKA SOUKUP a.s. neúspěšně. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť v řízení o kasační stížnosti nebyli úspěšní. Žalovaný správní orgán nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti už proto, že mu žádné takové specifické náklady nevznikly. Osoby zúčastněné na řízení sub 2. až 5. nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť žádné z nich soud v řízení o kasační stížnosti neuložil žádnou povinnost ani tu nebyly shledány důvody zvláštního zřetele hodné (§ 60 odst. 5 s.ř.s. a contrario).