30A 65/2013–74

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučkya soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce A.B.,zastoupeného Mgr. Petrem Broďáni, advokátem, se sídlem Sokolov, K.H. Borovského 63,proti žalovanému Státnímu úřadu inspekce práce, se sídlem Opava, Kolářská 451/13,v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. července 2013 č.j.1901/1.30/13/14.3, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10.7. 2013, č.j. 1901/1.30/13/14.3 s ez ruš u je a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10 800,– Kč krukám zástupce žalobce Mgr. Petra Broďáni , do jednoho měsíce od právní moci tohotorozsudku.

Odůvodnění

I. Napadená rozhodnutí Žalobu napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdilrozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský a Karlovarský kraj ze dne 28.3.2013,čj. 6187/6.72/13/14.

3. Správní orgán I. stupně uvedeným rozhodnutím rozhodl, že A.B., jakopodnikající fyzická osoba s místem podnikání: provozovna Autoopravna Úžlabí 835,Habartov, umožnil výkon nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bod 1. zákona č. 435/2004Sb., o zaměstnanosti (dále jen zákon o zaměstnanosti) tím, že umožnil výkon nelegální prácefyzické osobě T.M., který v době zahájení kontroly dne 11.4.2012 vykonával pracovní činnost automechanika a tímto způsobem vykonával výkon závislé práce mimo pracovněprávní vztahv provozovně Autoopravna A.B. a dopustil se tak správního deliktu na úseku zaměstnanostipodle § 140 odst. 1 písm. c) zák. o zaměstnanosti. Žalobci za uvedený správní delikt podle§ 140 odst. 4 písm. f) zák. o zaměstnanosti byla uložena pokuta ve výši 250.000,– Kč. O odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně rozhodl žalovanýžalobou napadeným rozhodnutím, kterým rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil aodvolání zamítl. II. Žaloba Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, v které především tvrdil, že žalovaný isprávní orgán I. stupně zjistili stav věci způsobem, který nemá dostatečnou oporu ve spisovédokumentaci. Důkazní prostředky, ze kterých správní orgány vycházely při vydání rozhodnutía to konkrétně záznam o skutečnostech zjištěných při kontrole a protokol o výsledku kontroly,jsou zcela nedostačující co do konkrétnosti, jednoznačnosti a průkaznosti a nelze na jejichzákladě učinit závěr, že T.M. v době kontroly vykonával závislou činnost bez uzavřenípracovněprávního vztahu. Žalobce tvrdil, že skutečnosti při kontrole zjišťované správní orgánI. stupně zaznamenal nesprávně a ryze formalisticky zaprotokoloval, čímž výsledný výstup byzkreslen. Podle názoru žalobce nelze odhlédnout od faktu, že T.M. byl v době kontroly prvníden na svém prvním zaměstnání od vyučení a pokud se v této situaci setkal s autoritou, kterouinspektoři představují, lze si snadno představit, že jeho odpovědi a průběh kontroly bylyvzhledem k jeho nízkému věku k nejistotě a nervozitě z neznalosti dané situace, ovlivněny.Uvedené skutečnosti spolu s listinnými důkazy, které byly předložené již v průběhu kontroly,měly správní orgán vést v závěru, že v zájmu odstranění pochybností a náležitého zjištěnístavu měla být vyslechnuta žalobcem navržena svědkyně, účetní žalobce, která mohlapotvrdit, či vyvrátit existenci pracovněprávního vztahu. Správní orgán však navrhovanédůkazy zamítl pro nadbytečnost. Správní orgán tak nezjistil skutkový vztah v souladu sezásadou materiální pravdy a v rozporu se zásadou vyšetřovací vzal za prokázaný skutkovýstav konstruovaný na základě dedukcí a úvah o účelnosti tvrzení účastníka řízení, aniž by bylyřádně zhodnoceny veškeré důkazy účastníkem řízení nabízené. Žalobce poukázal na právní názor Nejvyššího správního soudu, např. v jehorozhodnutí sp. zn. 4 Ads 177/2011, z něhož plyne, že nelze souhlasit s tím, aby pokuta zasprávní delikt, jenž je trestním obviněním ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně Lidských práv azákladních svobod, byla uložena na základě jednoho jediného podkladu, který byl vyhotovenýjiným správním orgánem ještě před zahájením řízení o správním deliktu. V souladus uplatňovanou vyšetřovací zásadou v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost,se neuplatňuje koncentrace řízení zakotvena v § 82 odst. 4 správního řádu, což znamená, žeúčastník řízení je oprávněn navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení, až dovydání rozhodnutí. Z tohoto důvodu skutkový stav zjištěný ve správním řízení a založenýpouze na výstupech z kontroly nemůže bez dalších důkazů obstát. V otázce výše uložené pokuty z hlediska zachování zásady přiměřenosti sankceukládané státní mocí žalobce uváděl, že z ust. § 140 odst. 4 písm. f) zák. o zaměstnanosti vyplývá, že při naplnění předmětného správního deliktu lze uložit sankci od 250.000,– Kč do 10.000.0,– Kč. Zákonem stanovená minimální výše pokuty však musí být nastavena tak,aby umožňovala alespoň do určité míry zohlednit majetkové a osobní poměry delikventa tak,aby uložení pokuty, byť v minimální výši nemělo pro účastníka likvidační účinek. Žalobcez tohoto titulu vnesl podnět k vydání příslušného návrhu k Ústavnímu soudu na zrušení ust.§ 140 odst. 4 písm. f) zák. o zaměstnanosti a to v části vymezení spodní hranice sankce veslovech „nejméně však ve výši 250.000,– Kč“. Žalobce tvrdil, že správní orgány nepostupovaly v souladu s příslušnými právnímipředpisy, nevypořádaly se se skutkovými zjištěními a rozhodly na základě nesprávnězjištěného skutkového stavu. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby krajský soud napadenérozhodnutí žalovaného včetně rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátilžalovanému k dalšímu řízení, popřípadě budou–li k tomu zákonné důvody, aby po zrušenínapadených rozhodnutí ve smyslu § 78 odst. 2 s.ř.s. upustil od uložení sankce, či výši sankcesnížil a rozhodl též o povinnosti nahradit žalobci nálady řízení. V této souvislosti současněnavrhl, aby krajský soud přerušil řízení a obrátil se s příslušným návrhem na Ústavní soud ČRve věci zrušení ust. § 140 odst. 4 písm. f) zák. o zaměstnanosti ve slovech „nejméně však vevýši 250.000,– Kč“. III.Vyjádření žalovaného Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uváděl k prováděné kontrole v místěprovozovny, že v době kontroly dne 11.4.2012 od 11:30 do 12:00 hod. nebyl inspektorůmoblastního inspektorátu práce na pracovišti žalobcem doložen řádný doklad, prokazujícíexistenci základního pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a kontrolovanou fyzickouosobou T.M. Jmenovaný při kontrole sdělil, že práci nevykonává na základě pracovnísmlouvy dohody o pracovní činnosti nebo dohody o provedení práce., že pracuje od úterý 10.4.2012 na zkoušku, papíry se vyřizují, neboť bude zaměstnán na dotaci. K doloženédohodě o provedení práce žalovaný uváděl, že v průběhu kontroly byl kontaktován jakžalobce, tak jeho manželka. Ta telefonicky sdělila inspektorům, že dohodu o provedení prácepřiveze na pracoviště do 5 min., to se nestalo ani během následujících 15 min. a protoinspektoři provozovnu opustili. K doložení dohody o provedení práce byl dán žalobcidostatečný prostor. Dohodu o provedení práce předložil žalobce ve 14 hod. na regionálnímpracovišti Oblastního inspektorátu práce v Sokolově. Žalovaný popřel, že by se s námitkouvztahující se k následnému doložení dohody o provedení práce nevypořádal a poukázal, žepodle § 77 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. zákoníku práce byl žalobce povinen vydatzaměstnanci jedno vyhotovení dohody o provedení práce. K tomu ještě poznamenával, žev průběhu kontroly byly doloženy dohody o provedení práce různého znění. K otázce zjištěnískutkového stavu žalovaný uvedl, že nevyvrací skutečnost, že žalobce měl v úmyslu T.M.zaměstnat. Mělo se tak stát na základě pracovní smlouvy po přiznání dotace resp. po splněnídaných podmínek pro přiznání dotace, k čemuž by pravděpodobně došlo, pokud by dne 11.4.2012 nebyla na pracovišti žalobce provedena kontrola nelegálního zaměstnávání.K svědecké výpovědi T.M. žalovaný uvedl, že tvrzení o tom, že došlo k uzavření dohody oprovedení práce dne 10.4.2012 považuje žalovaný za účelové a nepravdivé a to s ohledem najeho vyjádření v den kontroly, jakož i na další skutečnosti, které podle žalovaného tvoří logicky rámec o tom, že k sepsání dohody o provedení práce došlo dne 11.4.2012 až poprovedené kontrole a dohoda byla datována zpětně ke dni 10.4.2012. Žalovaný konstatovalsouhrnně, že správní orgány vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci.K samotnému správnímu deliktu žalovaný uvedl, že je nepochybné, že žalobce se dopustilsprávního deliktu podle § 140 odst. 1 písm. c) zák. o zaměstnanosti a správní orgány oboustupňů se rovněž zabývaly tím, zda vedle formální stránky skutkové podstaty správníhodeliktu došlo i k naplnění materiálního znaku správního deliktu a dospěly k závěru, že jednánížalobce je nutno považovat za společensky nebezpečné. K uložené pokutě žalovaný uvedl, žepokuta byla uložena podle § 140 odst. 4 písm. f) zák. o zaměstnanosti ve výši 250.000,– Kč,tedy na samé spodní hranici zákonného rozpětí. Pokuta byla uložena v souladu se zákonem abyla řádně odůvodněna. Ke spodní hranici zákonného rozpětí uložené sankce žalovaný uvedl,že orgánům inspekce práce, jakožto orgánům moci výkonné nepřísluší hodnotit soulad zákonajako projevu vůle zákonodárce s ústavním pořádkem České republiky. Žalovaný navrhl, abyžaloba byla zamítnuta a aby soud účastníku řízení náhradu nákladů řízení nepřiznal. IV. Posouzení věci krajským soudem. Krajský soud při posuzování důvodnosti žaloby vycházel z předmětu řízení předsprávními orgány, kterým bylo posuzování otázky, zda žalobce se dopustil jiného správníhodeliktu na úseku zaměstnanosti podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti a zdabyly naplněny podmínky pro uložení pokuty za tento správní delikt ve smyslu § 140 odst. 4písm. f) zákona o zaměstnanosti ve výši 250.000,– Kč. Krajský soud v posuzovaném případězaujal shodný právní názor jako byl zaujat v obdobné věci projednávané před Krajskýmsoudem v Plzni pod sp.zn. 30A 95/2013. Podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti právnická osoba nebopodnikající fyzická osoba se správního deliktu dopustí tím, že umožní výkon nelegální prácepodle § 5 písm. e) bodu 1 nebo 2. Podle § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném od 1. 1. 2012,se za správní delikt uloží pokuta do 10 000 000 Kč, jde–li o správní delikt podle odstavce 1písm. c) a e), nejméně však ve výši 250 000 Kč. Krajský soud zaměřil pozornost na posouzení dolní hranice pokuty uložené zálohy uvedený správní delikt. Z internetových stránek Ústavního soudu bylo zjištěno, že dne 7. 11. 2013 podalMěstský soud v Praze Ústavnímu soudu návrh na zrušení ust. § 140 odst. 4 písm. f) zákona ozaměstnanosti, ve znění účinném od 1. 1. 2012, ve slovech nejméně však ve výši 250 000 Kč(návrh je veden pod sp. zn. Pl. ÚS 52/13, o návrhu nebylo dosud rozhodnuto). Rovněž zdejší soud má za to, že je zcela na místě, aby se ústavností minimální výšeuvedené pokuty zabýval Ústavní soud (nebo znovu zákonodárce). Podle názoru zdejšíhosoudu však lze – byť obtížněji – postupovat ústavně konformním způsobem i za stávajícípodoby právní úpravy. Za správní delikt podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti se podle právníúpravy účinné do 31. 12. 2011 ukládala pokuta „do 5 000 000 Kč“, kdežto podle právníúpravy účinné od 1. 1. 2012 se za něj ukládá pokuta „do 10 000 000 Kč, nejméně však ve výši250 000 Kč“. Tato změna byla provedena zákonem č. 367/2011 Sb. Vládní návrh uvedenéhozákona počítal toliko s přeznačením dosavadního písmene e) na písmeno f) [Poslaneckásněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období, 2010–2013, tisk č. 373/0]. Změnaspočívající ve zdvojnásobení horní hranice a stanovení minimální výše pokuty byla iniciovánaaž Výborem pro sociální politiku Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky [tisk č.373/2, resp. 373/3]. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu tudíž neposkytuje oporu prointerpretaci této zásadní změny. I pro přezkoumávanou věc je podle krajského soudu podstatný tento názor: „Ústavaani Listina základních práv a svobod o požadavcích na trestání správních deliktů přímonehovoří, čl. 39 a 40 LPS, kde jsou zakotveny základní, ústavní principy trestání, se vztahujívýslovně pouze na trestné činy. Přesto určité základní principy vztahující se též na správnítrestání lze dovodit z obecných ústavních požadavků na uplatňování veřejné moci, z obecnýchprincipů demokratického a právního státu, dále též z požadavků obsažených v mezinárodníchsmlouvách, zejména v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976Sb.) a v evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Značný význam majítaké sice nikoli právně závazné, ale doporučující evropské dokumenty, zejména např.Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy R (91) 1, o správních sankcích, a Rezoluce Výboruministrů Rady Evropy (77) 31, o ochraně jednotlivců ve vztahu ke správním aktům.Z uvedených aktů, z navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva i z judikaturynašeho Ústavního soudu a judikatury správních soudů v podstatě vyplývá, že základníprincipy vztahující se na soudní trestání je třeba respektovat i v oblasti správního trestání.“(Dušan Hendrych a kol.: Správní právo. Obecná část. 8. vyd. Praha 2012, s. 417–418). Jedním z těchto základních principů bezpochyby je zásada přiměřenosti(proporcionality) ukládaných sankcí. K tomu doktrína konstatuje toto: „Přiměřenost trestnísankce, tj. proporcionalita mezi zájmem na ochraně společnosti před pachatelem trestnéhočinu a zásahem do základních práv pachatele způsobeným uloženou trestní sankcí, jepodmíněna tím, že při jejím ukládání bude přihlédnuto k povaze a závažnosti spáchanéhotrestného činu a poměrům pachatele. Jen přiměřená trestní sankce může plnit svůj účel a býtpachatelem a společností pociťována jako spravedlivá. … Přiměřenost trestu spáchanémutrestnému činu není tedy jeho úměrnost ve smyslu dřívějšího ius talionis, nýbrž ve smysluúměrnosti trestu individuálnímu trestnému činu a osobnosti jeho pachatele. Výsledkem taktochápané přiměřenosti je individualizovaný trest. Nejde proto o „rovnocennost“ trestuspáchanému trestnému činu, ale o trest vyměřený s maximálním ohledem na charakterjednotlivého případu.“ (Pavel Šámal a kol.: Trestní zákoník I. Komentář. 2. vyd. Praha 2012,s. 505). Typově lze deliktní jednání hierarchizovat od nejméně závažných po nejzávažnější.Typovou závažnost jednotlivých jednání by měla zohledňovat především sazba správní nebotrestní sankce. Výše sankce bývá stanovena pouze maximální horní hranicí nebo minimálníspodní a maximální horní hranicí. Jestliže určitý delikt je možné spáchat jen závažnějším jednáním, je jistě na místě minimální spodní hranice sazby, jestliže však určitý delikt jemožné spáchat jednáními různé závažnosti, může (vysoce nastavená) minimální spodníhranice sazby přinášet aplikační problémy. Pro porovnání: za spáchané trestné činy může být za stanovených podmínek uloženpeněžitý trest. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2009 se ukládal peněžitý trest ve výměřeod 2 000 Kč do 5 000 000 Kč (§ 53 odst. 1 trestního zákona z roku 1961). Podle § 54 odst. 1trestního zákona z roku 1961 při výměře peněžitého trestu přihlédl soud k osobním amajetkovým poměrům pachatele. Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2010 se peněžitý trestukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb, denní sazbačiní nejméně 100 Kč a nejvíce 50 000 Kč (§ 68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku z roku 2009).Podle § 68 odst. 3 trestního zákoníku z roku 2009 počet denních sazeb soud určís přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Výši jedné denní sazbypeněžitého trestu stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele.Přitom vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně zajeden den. Za těchto podmínek tak lze dospělému pachateli uložit peněžitý trest v rozpětí od2 000 Kč do 36 500 000 Kč. Peněžitý trest lze od 1. 1. 2012 uložit také za trestné činyspáchané právnickou osobou [§ 15 odst. 1 písm. c) zákona č. 418/2011 Sb., o trestníodpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů]. Podle § 18odst. 2 tohoto zákona denní sazba činí nejméně 1 000 Kč a nejvíce 2 000 000 Kč. Při určenívýše denní sazby zohlední soud majetkové poměry právnické osoby. Právnické osobě lze tedypodle uvedeného zákona uložit peněžitý trest v rozmezí od 20 000 Kč do 1 460 000 000 Kč. Ikdyž horní hranice peněžitého trestu byly oproti minulosti výrazně zvýšeny, jeho spodníhranice zůstávají ve srovnání s výše uvedenou pokutou ukládanou správními orgány nízké. Toposkytuje žádoucí prostor pro individualizaci trestu. Ve správním právu tomu tak žel vždynení. Jestliže minimální spodní hranice sazby je nastavena velmi vysoce [v tomto případě 12a půl násobek pro právnickou osobu a 125 násobek pro dospělého pachatele v trestním právu],pak, při respektu k požadavku proporcionality mezi závažností deliktního jednání a výšísankce a ježto to není zákonem o zaměstnanosti výslovně vyloučeno [opačně např. § 125codst. 8 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějšíchpředpisů], nelze podle názoru zdejšího soudu u konkrétních málo závažných (škodlivých)skutků postupovat jinak než od uložení sankce upustit. I v daném případě je třeba si ujasnit, za co vlastně byl žalobce potrestán. Rozhodný tumůže být toliko výrok rozhodnutí správního orgánu. Ohledně náležitostí výroku takovýchrozhodnutí došel Nejvyšší správní soud k tomuto názoru: „I. Výrok rozhodnutí o jinémsprávním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání,popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněns jiným.“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, čj. 2As 34/2006–73, publikované pod č. 1546/2008 Sb. NSS). Tento popis skutku musí zahrnovatoznačení místa a času jeho spáchání. Bude tedy uvádět např. to, že v určitý okamžik, den, dnynebo období (u trvajících správních deliktů) došlo, resp. docházelo k určitému jednáníobviněného ze správního deliktu. Jen konkretizací údajů obsahující popis skutku lze zaručit, že v rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech,bude postaveno najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. V přezkoumávané věci žalobce byl uznán odpovědným za to, že umožnil fyzickéosobě T.M. v době kontroly dne 11.4. 2012 vykonávat pracovní činnost automechanikav provozovně: Autoopravna A.B. na adrese Úžlabí 835, Habartov bez uzavřenéhopracovněprávního vztahu. Z předložených správních spisů bylo přitom zjištěno, žepředmětnou kontrolu provedli inspektoři oblastního inspektorátu práce dne 11.4. 2012 od11:30 hodin a kontrola netrvala děle než dvě hodiny. Z uvedených údajů tedy vyplývá, žepokuta ve výši čtvrt milionu korun byla žalobci správním orgánem uložena za to, že T.M.umožnil na svém pracovišti vykonávat práci automechanika bez uzavřenéhopracovněprávního vztahu dne 11.4. 2012 po dobu v řádu dvou hodin. Při ukládání pokut je správní orgán povinen přihlížet k závažnosti deliktu. Tato jehopovinnost je založena ust. § 141 odst. 2 věty prvé zákona o zaměstnanosti, podle něhož se přiurčení výše pokuty právnické osobě (nebo podnikající fyzické osobě) přihlédne k závažnostisprávního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, zanichž byl spáchán. K tomu se v rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský kraj a Karlovarskýkraj ze dne 28. 3. 2013, čj. 6187/6.72/13/14.3, uvádí: „Tím, že účastník řízení umožnil výkonpráce bez řádně uzavřeného pracovněprávního vztahu, naplnil jak formální, tak i materiálnístránku správního deliktu. Formální stránku naplnil tím, že naplnil obecné znaky správníhodeliktu, tak jak je uvedeno v zákoně o zaměstnanosti, tj. umožnil výkon práce bez řádněuzavřeného pracovněprávního vztahu a tím umožnil výkon nelegální práce. Rovněž naplnil imateriální stránku tohoto správního deliktu, kdy ohrozil společenské zájmy chráněnézákonem o zaměstnanosti. Při umožnění výkonu nelegální práce dochází k omezení možnostiúřadu práce ovlivňovat příznivě situaci na trhu práce a možnost úřadu práce uskutečňovatstátní politiku zaměstnanosti, která je jednou z jeho hlavních náplní činnosti. Umožněnívýkonu nelegální práce je nutno považovat za nejzávažnější správní delikt zakotvenýv zákoně o zaměstnanosti. Tento správní delikt je negativním jevem v naší ekonomice, spolus pravděpodobným únikem z daňového systému, neodvádění pojistného na sociálnízabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a krácení odvodu zdravotníhopojištění. Výkon nelegální práce je nežádoucím jevem s vysokou společenskounebezpečností, kterou nelze tolerovat. Správní orgán při stanovení výše pokuty vycházelz toho, že umožnění výkonu nelegální práce je nutno považovat za nejzávažnější správnídelikt zakotvený v zákoně o zaměstnanosti. Při rozhodování o výši pokuty vzal OIP v úvahuskutečnost, že se jedná o první prokázané porušení zákona o zaměstnanosti ze stranyúčastníka řízení a dále jako polehčující okolnost správní orgán uvážil, že účastník řízení dne 11. 4. 2012 protiprávní stav napravil a s T.M. uzavřel pracovněprávní vztah – dohodu oprovedení práce a následně dnem 9. 5. 2012 pracovní smlouvu. Pokuta ve výši 250.000,– Kčbyla stanovena dolní hranicí zákonného rozpětí a podle správního orgánu zajistí svojirepresivní a preventivní účel tak, aby účastníka řízení i ostatní podnikatelské subjektyzaměstnávající jiné osoby odradila od neplnění jejich zákonné povinnosti. Takto uloženousankci považuje správní orgán za odůvodněnou a přiměřenou spáchanému správnímudeliktu.“ Krajský soud konstatuje, že správní orgán I. stupně sice pojednal o typové závažnostisprávního deliktu podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, ale nijak senevypořádal se závažností konkrétního deliktu, z jehož spáchání uznal žalobce odpovědným.Žalobce ani soud se tak nedozvěděli, jakou míru závažnosti (škodlivosti) přisoudily správníorgány umožnění výkonu práce automechanika bez uzavřeného pracovněprávního vztahuv trvání řádu dvou hodin, tj. v jakém rozsahu tím byla omezena možnost úřadu práceuskutečňovat státní politiku zaměstnanosti, jaká tu byla výše neodvedených daní, pojistnéhona sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a zdravotního pojištění,prostor pro nerespektování jakých dalších povinností účastníkem řízení zde mohl býtpopsaným jednáním vytvořen atd. Je tedy zřejmé, že obvyklé floskule, jež správní orgánypoužily namísto náročného posouzení individuálního skutku, jehož se měl žalobce dopustit, sepodstatným způsobem míjejí se zákonnými požadavky vyplývajícími z § 141 odst. 2 větyprvé zákona o zaměstnanosti ve spojení s § 68 odst. 3 správního řádu. Dále je správní orgán při ukládání výše uvedených pokut povinen přihlížet k poměrůmpachatele. Tato povinnost správního orgánu plyne z tohoto názoru Nejvyššího správníhosoudu: „I. Správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt je povinen přihlédnoutk osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výšepokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to iv případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtuhledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí. II. Správní orgán vychází při zjišťováníosobních a majetkových poměrů z údajů doložených samotným účastníkem řízení, případněz těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení či které si opatří samostatněbez součinnosti s účastníkem řízení. Nelze–li takto získat přesné informace, je správní orgánoprávněn stanovit je v nezbytném rozsahu odhadem.“ (usnesení rozšířeného senátuNejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008–133, publikované pod č.2092/2010 Sb. NSS). K tomu soud konstatuje, že ačkoli u žalobce je zřejmé, že pokuta ve výši 250.000,– Kčby mohla mít likvidační charakter, z rozhodnutí ze dne 28.3. 2013, čj. 6187/6.72/13/14.3, nenípatrno, že by se Oblastní inspektorát práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj poměrypachatele jakkoli zabýval, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí pouze konstatoval, že kmajetkovým poměrům účastník řízení předložil kopii daňové přiznání za rok 2010 2011, anižby tyto podklady správní orgán jakkoliv hodnotil. Z rozhodnutí Státního úřadu inspekce práceze dne 11.7. 2013, čj. 1901/1.30/13/14.3, je zjistitelné pouze to, že „Účastník řízení jepovinen pokutu uhradit do 15 dnů na účet celního úřadu a pokud by uhrazení pokuty mělo mítnepříznivý dopad na hospodaření účastníka řízení, bylo odkázáno na možnost požádatpříslušný celní úřad o placení ve splátkách, případně o posečkání s platbou.“ Výše uvedený názor zdejšího soudu lze podpořit také polemickými názory pražskýchakademiků: „Spodní hraníce sankce ve výši 250 000 Kč, která může být uložena i podnikajícífyzické osobě, nemá z hlediska našeho právního řádu obdoby. Obecně lze mít za to, ženastavování spodních hranic trestů v rámci správního trestání není s ohledem na šíři možnýchsituací a rozdílnost pachatelů činů majících znaky správního deliktu ani typické, ani správnéa hlavně ani racionální a praktické. Domníváme se také, že i ve světle shora uvedených dřívějších nálezů Ústavního soudu týkajících se spodní hranice pokut by ani předmětnáúprava zákona o zaměstnanosti přezkoumání Ústavním soudem nepřestála. Měla–li by v rámcizákona o zaměstnanosti přesto zůstat zachována spodní hranice sankce za výkon nelegálnípráce, musela by být řádově nižší. Má–li být nelegální práce i napříště postihována podlestávající právní úpravy, pak je dle našeho mínění třeba, v kontextu zásady ultima ratio trestníreprese, tedy shora zmíněného minima non curat preator, se v prvním případě provinění (ubagatelních činů) omezit toliko na projednání věci ve státní kontrole spolu s poukázáním nato, že napříště bude věc projednána ve správním řízení a bude uložena sankce. Reálná obavaz toho, že pokud by se takové jednání opakovalo, již by s největší pravděpodobností,v kontextu zjevné lhostejností k vůli zákonodárce, byla sankce uložena, by naplňovala účeltrestu z hlediska prevence individuální za současného zachování podnikatelské činnosti. Je–lijedním z hlavních argumentů a důvodů proti nelegální práci ten, který uvedl Státní úřadinspekce práce ve druhém ze shora přiblížených rozhodnutí, tj. že nelegální zaměstnánínarušuje podmínky na trhu práce a nepříznivě působí na jeho rovnováhu, pak lze proti němuv kontextu platné právní úpravy postavit argument v zásadě stejně silný, resp. dokoncesilnější, a to, že zejména za současné hospodářské situace, míry nezaměstnanosti a dalšíchsouvisejících aspektů není žádoucí, aby každé umožnění výkonu nelegální práce bylopostiženo z hlediska malého podnikatele sankcí mající likvidační charakter. Tyto dvaargumenty je pak třeba v rámci testu proporcionality vážit v rámci kategorie přiměřenostiv užším slova smyslu. Dle našeho názoru je nejracionálnějším a nejrychlejším řešením …zrušení spodní hranice trestu za umožnění výkonu nelegální práce.“ (Pichrt, Jan – Morávek,Jakub: O lidové tvořivosti a sankcích za výkon nelegální práce. Právní rozhledy, roč. 21, rok2013, č. 3, s. 93–100). Lze tak shrnout, že v daném případě správní orgány přezkoumatelným způsobemnevyargumentovaly to, že za skutek, který je popsán ve výroku prvoinstančního rozhodnutí,je, při respektu k široce uznávané zásadě přiměřenosti (proporcionality), třeba uložit –s ohledem na závažnost deliktu a poměry pachatele – pokutu ve výši 250.000,– Kč. V přezkoumávané věci tedy nebylo zatím postaveno najisto, zda skutek, za nějž bylžalobce shledán odpovědným, je podle stávající úpravy sankcionovatelný, a proto tu nenížádného racionálního důvodu, aby se soud dále zabýval tím, zda jeho spáchání bylo či nebyložalobci správními orgány dostatečně prokázáno. Jelikož zdejší soud má za to, že i stávající úprava sankce za správní delikt podle § 140odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti je interpretovatelná výše uvedeným ústavněkonformním způsobem, nepředložil věc Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy Českérepubliky, ani nevyčkal rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu Městského soudu v Prazevedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 52/13. K nejnovějšímu vývoji událostí je ovšem nutno konstatovat, že s účinností od 1. 1.2015 byla novelou zákona o zaměstnanosti, provedenou zákonem č. 136/2014 Sb., v § 140odst. 4 písm. f) částka „250 000 Kč“ nahrazena částkou „50 000 Kč“ (schváleno dne 18. 6.2014, rozesláno dne 22. 7. 2014). V důvodové zprávě k vládnímu návrhu uvedené novely sepřitom k této změně uvádí: „Na základě provedených kontrol a následně vedených správníchřízení je možno učinit závěr, že současná minimální výše pokuty (250 000 Kč) překračuje v řadě případů preventivní funkci včetně aspektu zaměřeného na odrazování od nelegálníhozaměstnávání. Minimální výše pokuty se tak v těchto případech stává fakticky likvidační apřesahuje tak záměr zákonodárce. Pro zachování cíle sledujícího preventivní, ale iodstrašující účinek se jeví jako užitečné změnit stanovenou minimální výši sankce. Stanovenínové hranice minimální sankce má kromě výše uvedených cílů naplňovat i skutečnost, ženelegální zaměstnávání se nesmí zaměstnavatelům vyplácet. Tyto aspekty splňuje minimálníhranice ve výši cca 50 000 Kč. Takto stanovená sankce ponechává dostatečný prostor v rámcisprávní úvahy vedené v daném správním řízení stanovit výši sankce s přihlédnutím kekonkrétním okolnostem, především počtu nelegálně zaměstnávaných, až do hranicemaximálního rozpětí tj. 10 mil. Kč.“ [Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 7.volební období, od roku 2013, tisk č. 84/0]. Jelikož v tomto případě nebylo přezkoumatelným způsobem odůvodněno, že za svrchuuvedený skutek lze uložit pokutu ve výši čtvrt milionu korun, soud podle § 76 odst. 1 písm. a)s. ř. s. bez jednání zrušil napadené rozhodnutí pro vady řízení a současně podle § 78 odst. 4s. ř. s. vyslovil, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. Za tohoto stavu věci by bylo podle názoru soudu předčasné zabývat se žalobcemrovněž požadovanou moderací trestu za správní delikt ve smyslu § 65 odst. 3 ve spojení s § 78odst. 2 s. ř. s. Právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku, je správní orgánv dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. protižalovanému správnímu orgánu, který ve věci úspěch neměl, právo na náhradu důvodněvynaložených nákladů řízení před soudem ve výši 10.800,– Kč, skládající se ze zaplacenéhosoudního poplatku za žalobu ve výši 3.000,– Kč a za návrh na přiznání odkladného účinkužalobě ve výši 1.000,– Kč a dále z odměny advokáta za dva úkony právní služby v plné výši,tj. po 3.100,– Kč, a z náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300,– Kč podle§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,ve znění účinném od 1. 1. 2013. Za úkony právní služby oceněné plnou výší se považujípřevzetí a příprava zastoupení a žaloba. Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení byložalovanému určeno platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. astanovena pariční lhůta podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 64 s.ř. s. (s přihlédnutím k možnostem žalovaného tuto platbu realizovat).

Poučení

I. Napadená rozhodnutí II. Žaloba III.Vyjádření žalovaného IV. Posouzení věci krajským soudem.