31 A 10/2015 - 122

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a JUDr. Jany Kábrtové ve věci žalobce: M. A. S. A. A., nar. X, státní příslušnost X bytem v České republice na adrese X, zast. JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem AK se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem v Praze 4, nám. Hrdinů 1634/3, pošt. schránka 155/SO, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. října 2015, č. j. MV-75447-4/SO-2015, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8. října 2015, č. j. MV-75447-4/SO-2015, se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 16 342,- Kč do osmi dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou jeho zástupce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, rozhodnutím ze dne 10. 11. 2012, č. j. OAM-58-26/ZR-2012, zrušilo platnost povolení žalobce k trvalému pobytu na území České republiky dle § 87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 5. 2013, č. j. MV-142054- 5/SO/sen-2012, potvrdil výrok č. I. uvedeného rozhodnutí Ministerstva vnitra, kterým byla zrušena platnost povolení žalobce k trvalému pobytu, dále změnil výrok č. II. zmíněného rozhodnutí, a to tak, že žalobci stanovil lhůtu k vycestování z území na 30 dnů od právní moci rozhodnutí, a zrušil výroky č. III. a IV. týkající se paušální částky nákladů správního řízení a její splatnosti. Krajský soud v Hradci Králové následně rozsudkem ze dne 28. 3. 2014, č. j. 30A 31/2013 – 84, vyhověl žalobě podané žalobcem, rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2013 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud přisvědčil žalobní námitce, že správní řízení trpělo podstatnou vadou řízení, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Tato vada spočívala v tom, že nebylo nijak rozhodnuto o námitce podjatosti, kterou žalobce ve správním řízení vznesl proti všem pracovníkům Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra. Žalovaný poté rozhodnutím ze dne 11. 6. 2014 zrušil rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 10. 11. 2012 a věc mu vrátil k novému projednání. Ministerstvo vnitra o věci nově rozhodlo dne 8. 4. 2015, rozhodnutím č. j. OAM-58-46/ZR-2012, a to tak, že opětovně zrušilo platnost povolení žalobce k trvalému pobytu na území České republiky dle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Zároveň žalobci podle § 50 odst. 1 písm. b) ve spojitosti s § 50 odst. 5 téhož zákona stanovilo lhůtu k vycestování z území ČR v délce 30 dnů. Odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. 4. 2015 zamítl žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím, proti němuž žalobce brojí nyní posuzovanou žalobou. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí ztotožnil se závěry Ministerstva vnitra. Shledal, že žalobce závažným způsobem narušil veřejný pořádek, přičemž řízení o správním vyhoštění nebylo zahájeno a s ohledem na žalobcův dosavadní způsob života neznamená zrušení povolení k trvalému pobytu nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Žalovaný konstatoval, že žalobce se dopouštěl jednání vůči nejbližším třetím osobám, které dosahovalo takové intenzity, že bylo dle právního řádu České republiky považováno za trestný čin. Žalobce se protiprávního jednání navíc dopouštěl opakovaně. Protiprávní jednání žalobce spočívalo v tom, že svou manželku M. A. A. označoval velmi vulgárními hrubě urážlivými výrazy doprovázenými výčitkami, že mu zničila život, vyčítal jí nedostatečnou výchovu a výživu dcer, apeloval na to, aby děti byly vychovávány podle pravidel islámské víry, vyhrožoval, že ji a jejich děti zabije, pokud nebudou věci podle jeho vůle, opakovaně jí vyhrožoval, že není problém dostat děti během tří hodin za hranice, nutil ji, aby se k němu vrátila. Toto protiprávní jednání zasáhlo do osobního života jeho manželky a vyvolalo důvodnou obavu o její zdraví a zdraví jejich dětí, neboť žalobce ji i fyzicky napadal. Žalobce rovněž kontaktoval pana M. M., sledoval jej v místě jeho bydliště, vyhrožoval mu mimo jiné tím, že ho dostane do kriminálu, že ho zlikviduje a zničí celou jeho rodinu a že ho bude pronásledovat do konce života. V důsledku tohoto dlouhodobého pronásledování došlo u pana Majíčka ke zhoršení zdravotního stavu a ze strachu z žalobce výrazně omezil své kontakty s přáteli a rozešel se s M. A. A. Žalobce byl trestním soudem uznán vinným ze spáchání trestného činu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dva roky. Dále byl žalobce odsouzen pro spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, přičemž výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dva roky. Žalovaný se neztotožnil s názorem žalobce ohledně uloženého podmíněného trestu. Žalobcova interpretace, podle níž uložení podmíněného trestu znamená, že soud došel k závěru, že závažným způsobem nenarušuje veřejný pořádek, je dle názoru žalovaného zkreslená. Ohrožení chráněných zájmů společnosti či závažné narušení veřejného pořádku je dáno již tím, že je jednání považováno za trestný čin a také zjištěním viny v trestním řízení, nikoliv teprve uložením trestu. Žalovaný považoval dále ze zřejmé, že žalobce neprojevil ani žádnou lítost nad svým jednáním. Rovněž konstatoval, že nesdílí názor žalobce, že nevěra je protizákonná a že jednání žalobce lze omluvit jednáním jeho bývalé manželky. Žalobce nežil s bývalou manželkou a nevedl společnou domácnost od 3. 4. 2009, manželka žalobce se snažila problémy řešit například přes Centrum intervenčních a psychosociálních služeb a známost s jiným mužem navázala teprve v březnu 2010, tedy poté, co již více než jeden rok žili s žalobcem odděleně. Podle žalovaného je zvolený zásah do života žalobce přiměřený a v souladu s právem žalobce na soukromí a rodinný život, stejně jako s relevantní judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Žalovaný konstatoval, že ztráta výhod, které jsou s pobytovým oprávněním spojeny, je přiměřená s ohledem na způsob života žalobce na našem území. Napadené rozhodnutí žalobci nezakazuje ani nebrání v tom, aby realizoval svá práva a povinnosti otce nezletilých dětí, včetně styku s nimi v rozsahu stanoveném soudem. Žalovaný přihlédl i k tomu, že žalobci byl povolen trvalý pobyt za účelem sloučení rodiny. Ze spisového materiálu však vyplynulo, že žalobce po uzavření manželství se svojí manželkou nebydlel. Po pořízení společného bytu se zdržoval mimo společné bydliště, manželka mu vyčítala požívání alkoholu a hry na automatech. Ode dne 3. 4. 2009 manželé přestali vést společnou domácnost a rozsudek o rozvodu manželství nabyl právní moci dne 16. 11. 2011. Děti byly svěřeny do výchovy matky, žalobce měl povinnost přispívat na jejich výživu stanovenými částkami. Prvotní účel povolení k pobytu, tedy společný manželský život, respektive společnou výchovu dětí, žalobce od počátku nerealizuje a později je dokonce zmařil. Žalobce nebyl ochoten platit výživné ve stanovené výši, proti rozhodnutí okresního soudu se odvolal. Výživné nakonec bylo stanoveno ve výši 3.200,- Kč a 2.800,- Kč, což žalovaný považoval za poměrně zanedbatelnou částku vzhledem k příjmům žalobce na pozici lékaře. Ani tato skutečnost dle žalovaného nenasvědčuje tomu, že by měl o své děti opravdový zájem. II. Shrnutí argumentace obsažené v žalobě Žalobce v žalobě označil argumentaci správních orgánů za alibistickou a účelovou. Má za to, že je mu skrytě kladeno za vinu, že pochází z Jemenu. Uvedl, že nepřetržitě žije v České republice již od roku 1995, vystudoval zde lékařskou fakultu a již dlouhou dobu pracuje jako lékař v nemocnici v S., kde je velmi kladně hodnocen z hlediska svého lékařského přínosu pro region s nedostatkem lékařského personálu. V České republice se oženil a z manželství mu vzešly 2 dcery. K oběma dcerám má silné citové pouto, stará se o jejich potřeby, platí výživné a plní své rodičovské povinnosti. Považoval by tedy za „naprostou nehoráznost“, aby byl odeslán do země, kde zuří občanská válka, v níž už zahynuli dva jeho rodinní příslušníci. Žalobce považuje za zřejmé, že neohrožuje bezpečnost státu a ani závažným způsobem nenarušuje veřejný pořádek. Ostatně správní orgány vedly správní řízení zdlouhavě a s velkými průtahy, což by si jistě nedovolily, pokud by žalobce skutečně bezpečnost státu ohrožoval či závažným způsobem narušoval veřejný pořádek. Připomenul, že v minulosti byl odsouzen za přečin, a to pouze k podmíněnému trestu odnětí svobody, takže trestní soud dospěl ke zjištění, že jeho pobyt na svobodě není nebezpečný. Navíc se žalobce v průběhu zkušební doby osvědčil a vztahuje se na něj amnestie. Žalobce ani závažným způsobem nenarušuje veřejný pořádek tak, jak o tom hovoří § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009, č. j. 5 Afs 51/2009 - 68, z nějž plyne, že ani opakované porušení zákonů České republiky nutně nemusí znamenat trvající ohrožení veřejného pořádku. Z existence odsouzení lze totiž vycházet pouze tehdy, pokud okolnosti, které vedly k takovému odsouzení, ukazují na osobní chování, které představuje trvající ohrožení veřejného pořádku. Nejvyšší správní soud tak závažné narušení veřejného pořádku shledal teprve v případě, kdy je spáchán zvlášť závažný trestný čin. Aplikace § 87l zákona o pobytu cizinců tak nebyla v posuzovaném případě namístě. Dále žalobce připomenul, že jeho manželka mu byla nevěrná a následně se svým milencem otěhotněla, což je dle jeho názoru v rozporu nejen s kulturními tradicemi České republiky, ale i s jejími zákony. Odkázal přitom na § 8 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Dále odkázal na Úmluvu o právech dítěte, na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se problematiky spojování a nerozdělování rodin. Argumentoval rovněž nezbytností zohlednit čl. 23 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 10 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních kulturních právech a Listinu základních práv EU. Namítal, že zrušení trvalého pobytu v konečném efektu poškodí nejen jeho, ale zejména jeho děti a jejich právo na rodinný život. Při rozhodování tak nebyly dostatečně zohledněny oprávněné zájmy jeho dětí na rodinný život a na pravidelný a běžný styk s otcem, stejně jako na nutnost jejich materiálního zabezpečení. Zrušení povolení k trvalému pobytu není ani v souladu s veřejným zájmem, neboť již delší dobu nedochází k žádným incidentům mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou, žalobce žije a pracuje jako lékař a udržuje styk se svými dětmi, které k němu mají velmi pozitivní vztah. Zrušení trvalého pobytu by znamenalo ztrátu pravidelného běžného kontaktu otce s dětmi, popřípadě jeho zásadní omezení a ztrátu zaměstnání v nemocnici v S. Správní orgány zaměřily své rozhodování na pohled do minulosti vztahu obou rodičů, nicméně přehlížejí skutečnost, že v současnosti již k žádným konfliktům mezi oběma rodiči nedochází. Pozitivní reference, které žalobce zakládal do správních spisů jako důkaz, správní orgány bagatelizovaly a přehlížely. Uvedl, že i Okresní soud ve Zlíně ve svém rozsudku konstatoval, že je v zájmu nezletilých pravidelný kontakt se svým otcem, neboť i dle znalkyně nezletilé chtějí být v otcově přítomnosti. Žalobce rovněž uvedl, že krajský soud v předcházejícím rozsudku rozhodnutí žalovaného zrušil, neboť se příslušný správní orgán nevypořádal s žalobcovou námitkou podjatosti. Žalobce má za to, že k této procesní vadě došlo opětovně, tentokrát na straně orgánu druhého stupně, tedy žalovaného. Žalobce ve svém odvolání ze dne 27. 4. 2015 výslovně namítl podjatost orgánu druhého stupně, tj. celé Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. Na vznesenou námitku podjatosti žalovaný nijak procesně nereagoval, a dokonce se s ním nevypořádal ani ve svém druhostupňovém rozhodnutí. Napadené rozhodnutí je tedy dle názoru žalobce opět postiženo podstatnou procesní vadou. Žalobce zároveň požádal o přiznání odkladného účinku žalobě. Této žádosti krajský soud vyhověl usnesením ze dne 27. 11. 2015, č. j. 31A 10/2015 – 96. III. Shrnutí vyjádření žalovaného Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že při svém rozhodování přihlédl ke všem skutečnostem, které v řízení vyšly najevo. Napadené rozhodnutí je dle jeho názoru vydáno v souladu se zákonem o pobytu cizinců a správním řádem. S ohledem na uplatněné námitky podotkl, že rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu není rozhodnutím o správním vyhoštění. Žalobce pouze v důsledku svého nepřípustného jednání přichází o možnost používat některých výhod vyplývajících ze statutu cizince pobývajícího na území na základě nejnižšího pobytového oprávnění, povolení k trvalému pobytu. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobce, že jeho námitka podjatosti zůstala nevypořádaná. Správní orgán prvního stupně se v rámci nového projednání vypořádal s námitkou podjatosti, o odvolání rozhodl žalovaný rozhodnutím č. j. MV-160983-3/SO-2014. Poté Ministerstvo vnitra vydalo rozhodnutí, které bylo předmětem odvolacího řízení a které bylo ukončeno vydáním napadeného rozhodnutí. IV. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). O věci samé rozhodl bez jednání, neboť shledal, že jsou dány důvody ke zrušení napadeného rozhodnutí pro vady řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Soud se předně zabýval žalobní námitkou, podle níž žalobce v odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra namítl podjatost orgánu druhého stupně, tj. celé Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, na což žalovaný údajně nijak nereagoval. V obecné poloze nutno nejprve konstatovat, že pokud je pracovník (nebo i více pracovníků současně, či vedoucí pracovník) správního orgánu podjatý, nesmí ve věci samé činit žádné úkony, vyjma úkonů neodkladných, tedy ani vydat meritorní rozhodnutí ve věci. Jde tak o naplnění ústavní zásady práva na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod, tj. požadavku, aby při projednávání a rozhodování věci byla zachována co nejvyšší míra objektivity, dodržena zásada materiální pravdy a zásada rovnosti účastníků řízení. Pro správní řízení je institut vyloučení úřední osoby upraven v § 14 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Jeho odstavec prvý stanoví, že každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen „úřední osoba“), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. Dle odstavce druhého zmíněného ustanovení může účastník řízení namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví, přičemž o této námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení. Soud dále považuje za nutné připomenout, že nerozhoduje o žalobě podané žalobcem v dané věci poprvé. Rozsudkem ze dne 28. 3. 2014, č. j. 30A 31/2013 – 84, zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2013 pro podstatnou vadu řízení spočívající v tom, že nebylo nijak rozhodnuto o námitce podjatosti, kterou žalobce ve správním řízení vznesl proti všem pracovníkům Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra. Žalovaný v rozhodnutí ze dne 3. 5. 2013 uvedl ve vztahu k dané námitce, že ji považuje za nekonkrétní, protože není namítána podjatost určité úřední osoby tak, aby se dalo posoudit, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro její vyloučení z úkonů v řízení. Za námitku podjatosti ji proto nepovažoval. Takový způsob vyřízení námitky podjatosti však krajský soud shledal nedostatečným. Konstatoval, že podání je obecnou formou úkonu účastníka řízení ve smyslu § 37 správního řádu. Podání se posuzuje podle svého skutečného obsahu. Pokud nemá předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli ve smyslu § 37 odst. 3 správního řádu nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu. Soud dále uvedl, že z „obsahu podání žalobce ze dne 5. 3. 2012 je zcela zřejmé, že námitku podjatosti vznesl, z formulace lze usuzovat, že ji vznesl proti všem pracovníkům jím označeného odboru. Nelze ji proto, jak učinila žalovaná, za námitku podjatosti nepovažovat a vůbec o ní nerozhodnout. Jestliže správní orgány měly za to, že uplatněná námitka není dostatečně konkrétní, aby ji bylo možno řádně posoudit, nic jim nebránilo v tom, aby byl žalobce vyzván k upřesnění a teprve pak bylo o námitce rozhodnuto. V každém případě však musí rozhodnutí o námitce podjatosti (buď zamítavé či námitce vyhovující) předcházet rozhodnutí o věci samé, a to proto, aby případné vady správního řízení způsobené nesprávnou aplikací § 14 správního řádu bylo možno namítat v řízení o žalobě proti meritornímu rozhodnutí. Je totiž nutné mít na paměti, že v řízení, ve kterém se rozhoduje o námitce podjatosti pracovníků správního orgánu, se pouze prověřuje, zda v samotném správním řízení není jednáno podjatým úředníkem. Rozhodnutí o zamítnutí námitky podjatosti (ani případné rozhodnutí o odvolání proti němu) přitom není rozhodnutím meritorním, které by zasahovalo přímo do subjektivních práv účastníka a není tudíž samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví. Z logiky věci je tak zjevné, že má-li mít rozhodnutí o tom, zda je pracovník správního orgánu vyloučen, smysl, musí předcházet rozhodnutí o věci samé. Případné vady způsobené nesprávnou aplikací § 14 správního řádu lze pak ve správním soudnictví napadnout jedině žalobou směřující proti rozhodnutí ve věci samé (k tomu obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Afs 20/2003-23; dostupný na www.nssoud.cz). O námitce podjatosti vznesené žalobcem dne 5. 3. 2012 tedy mělo být bezpodmínečně rozhodnuto před vydáním meritorního rozhodnutí. Nelze tolerovat stav, kdy by o věci rozhodoval pracovník, jehož vztah k věci je teprve ve fázi posuzování a není tak postaveno najisto, že se nejedná o osobu podjatou. Taková situace by totiž byla porušením ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a zásady rovného postavení účastníků řízení.“ Poté, co soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 6. 2014 zrušil rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 10. 11. 2012 a věc mu vrátil k novému projednání. Správní orgán prvního stupně pak v rámci nového projednání věci, v souladu se závěry plynoucími z citovaného rozsudku krajského soudu, vyzval žalobce ke konkretizaci námitky podjatosti. Poté, co bylo rozhodnuto o tom, že vyjmenované úřední osoby nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování v dané věci, vydalo Ministerstvo vnitra dne 8. 4. 2015 opětovné rozhodnutí o zrušení platnosti povolení žalobce k trvalému pobytu na území České republiky (tj. rozhodnutí, které je předmětem nynějšího soudního přezkumu). Žalobce v žalobě uvedl, že v „samostatném a systematicky dobře viditelném“ bodu IV. svého odvolání ze dne 27. 4. 2015 proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. 4. 2015 výslovně namítl podjatost správního orgánu druhého stupně. Žalovaný podle žalobce na takto uplatněnou námitku podjatosti nijak procesně nereagoval a dokonce se s ní nevypořádal ani ve svém meritorním rozhodnutí. Jak krajský soud ověřil ze správního spisu, žalobce skutečně ve svém odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. 4. 2015 namítl, kromě jiného, „podjatost celé Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, neboť i z jejího předchozího procesního postupu a vydaného rozhodnutí považuje (…) za zřejmé, že vůči jeho osobě nebude respektován zákon a bude účelově rozhodnuto o zrušení povolení k trvalému pobytu“ (část IV., str. 9 odvolání). Ze správního spisu pak není patrné, že by žalovaný na tuto námitku jakkoliv reagoval. Tedy že by daná námitka byla předána k rozhodnutí představenému dotčených úředních osob. Případně, pokud by žalovaný námitku považoval za nedostatečně konkrétní, že by žalobce nejprve vyzval k její konkretizaci. I v případě, že by žalovaný dospěl k závěru, že námitka podjatosti nebyla uplatněna „bez zbytečného odkladu“, jak požaduje § 14 odst. 2 správního řádu, by bylo jeho povinností tento závěr uvést alespoň v odůvodnění rozhodnutí o věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2013, č. j. 1 As 89/2010 – 152). Nic z toho však žalovaný neučinil. Ve správním spisu není žádná stopa po tom, že by o dané námitce podjatosti bylo rozhodnuto samostatným usnesením, v meritorním rozhodnutí ze dne 8. 10. 2015 není o předmětné námitce ani zmínka. Ve vyjádření k žalobě žalovaný pouze uvedl, že správní orgán prvního stupně se v rámci nového projednání věci vypořádal s námitkou podjatosti. To však žalobce nijak nezpochybňuje, žalobce v nynějším řízení nepoukazuje na námitku podjatosti pracovníků prvostupňového správního orgánu, ale na námitku podjatosti pracovníků správního orgánu odvolacího. Krajský soud tedy musí přisvědčit žalobní námitce, že správní řízení trpí podstatnou vadou řízení, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, a to z obdobných důvodů, jako tomu bylo v předchozím případě. Soud tyto důvody plynoucí z výše citovaného rozsudku č. j. 30A 31/2013 – 84 nepovažuje za nutné opětovně podrobně rozepisovat. Postačí uvést, že rozhodnutí o námitce podjatosti musí předcházet rozhodnutí o věci samé, a to proto, aby případné vady správního řízení způsobené nesprávnou aplikací § 14 správního řádu bylo možno namítat v řízení o žalobě proti meritornímu rozhodnutí. O námitce podjatosti uplatněné žalobcem v jeho odvolání ze dne 27. 4. 2015 proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. 4. 2015 však nebylo nijak rozhodnuto. Podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. S ohledem na výše uvedené se proto krajský soud již dalšími žalobními námitkami věcného charakteru nezabýval, neboť by to bylo za této situace předčasné. V. Závěr a náklady řízení Krajský soud z výše uvedených důvodů zrušil napadené rozhodnutí pro vady řízení a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný vázán shora vysloveným právním názorem (§ 78 odst. 1, 4 a 5 s. ř. s.). Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl ve věci úspěšný, krajský soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v náhradě zaplaceného soudního poplatku ve výši 4000 Kč (tj. 3000 Kč za žalobu a 1000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku žaloby) a náhradě nákladů právní služby poskytnuté advokátem za 3 úkony po 3100 Kč, včetně paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.]. Protože je zástupce žalobce plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající dani, kterou je zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Krajský soud uložil takto vyčíslené náklady zaplatit k rukám zástupce žalobce, neboť jde o advokáta.

Poučení