31 A 10/2015 - 166

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA v právní věci žalobců: a) Mgr. J. P., Zlín, b) Ing. J. B., c) P. B., všichni zastoupeni Mgr. Adamem Řezníčkem, advokátem se sídlem Vodičkova 730/9, Praha 1 - Nové Město, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, za účasti osoby zúčastněné na řízení: E.ON Česká republika, s.r.o., se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2014, č.j. KUZL 72740/2014, sp.zn. KUSP 62447/2014 ÚP-Vac, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 15. 12. 2014, č.j. KUZL 72740/2014, sp.zn. KUSP 62447/2014 ÚP-Vac, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců a) až c) na náhradě nákladů řízení částku 10.244 Kč, a to k rukám Mgr. Adama Řezníčka, advokáta se sídlem Vodičkova 730/9, Praha 1 – Nové Město, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právona náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení Krajský úřad Zlínského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 15. 12. 2014, č.j. KUZL 72740/2014, sp.zn. KUSP 62447/2014 ÚP-Vac, podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnul odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Zlína, odboru stavebních a dopravních řízení (dále též „stavební úřad“) ze dne 23. 7. 2014, č. j. MMZL 091517/2014, sp. zn. MMZL-SÚ-71476/2012/Chme. Tímto rozhodnutím stavební úřad umístil a povolil stavbu „TURISTICKÉ A SPORTOVNÍ CENTRUM SPORT KLUB ZLÍN – MLADCOVÁ“ Zlín – Mladcová (dále též „předmětná stavba“) na pozemcích parc č. 286/18, 286/62, 286/102, 500/69, 602/1 v katastrálním území Mladcová. II. Obsah žaloby Žalobci se domáhali zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítli, že žalovaný nepřezkoumal soulad rozhodnutí stavebního úřadu a řízení před stavebním úřadem s právními předpisy, přičemž jejich námitky nezohlednil. Neměl zájem na tom se napadeným rozhodnutím věcně zabývat a popřel základní zásady činnosti správních orgánů. Stavební úřad neposkytl žalobcům možnost vyjádřit se ke všem podkladům. Upřesnění řešení stavebního objektu SO 09 stavebník předložil dne 19. 3. 2014, nicméně námitkami podanými dne 14. 4. 2014 a 22. 4. 2014 se stavební úřad nezabýval. Přijaté řešení je v rozporu se Zprávou o výsledku inženýrsko-geologického průzkumu zpracovanou RNDr. M. K. v listopadu 2011, podle níž povrchové vody není možné likvidovat vsakováním do zemin a hornin, které jsou téměř nepropustné. Žalovaný se dále nevyjádřil k námitce nedostatečného odvodu dešťové vody (neřešení přívalových či dlouhotrvajících dešťů). Tvrzení, že objekty SO 09 (kanalizace splašková a jímka na vyvážení) a SO 08 (kanalizace dešťová, akumulační nádrže, vsakovací vrty) nejsou propojené, je v rozporu se spisy (výkresovou dokumentací). Stavební úřad se spokojil s tvrzením stavebníka o nemožnosti napojení na veřejnou kanalizaci, aniž by toto tvrzení přezkoumal. Ani žalovaný se nezabýval, zda skutečně napojení na veřejnou kanalizaci není technicky možné a ekonomicky přijatelné a zda je tedy možné přistoupit k realizaci zařízení pro zneškodňování anebo akumulaci odpadních vod v souladu s vyhláškou o technických požadavcích na stavby. Navržené řešení je postaveno na nereálných předpokladech o vyvážení jímky v intervalu 1-2 dny. Žalovaný dále nepřezkoumal soulad rozhodnutí stavebního úřadu s právními předpisy v části, v níž byly namítány nedostatky projektové dokumentace. Ta neobsahovala hydrogeologický posudek zpracovaný Ing. F. a podélný řez kanalizace v objektu SO 01. Žalovaný se řádně nevypořádal ani s námitkou, že uvažovaný vjezd zabezpečující obslužnost okolních parcel bude mimo stávající – povolený vjezd. Při jeho zrušení nebude obslužnost zajištěna. Dále nebyly splněny požadavky na bezbariérové užívání staveb. III. Vyjádření žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že namítané porušení § 89 správního řádu je obecné a neopodstatněné. Tvrzení o upření možnosti uplatnit námitky a vyjádřit se k podkladům je nepravdivé. Bylo opakovaně nařízeno ústní jednání a 15 denní lhůta pro podání námitek byla dodržena. Pouze k námitkám podaným dne 14. 4. 2014 a 22. 4. 2014 stavební úřad s ohledem na koncentrační zásadu nepřihlédl. I přesto se k nim však vyjádřil. Stavební úřad ověřil, že stavba je v souladu s územním plánem, požadavky na využívání území, projektová dokumentace splňuje obecné technické požadavky na výstavbu a podklady vyhovují požadavkům uplatněným dotčenými orgány. Z projektové dokumentace je jasné, že odvádění splaškových a dešťových vod z objektu SO 01 je řešeno samostatně. Toto řešení bylo navrženo oprávněnou autorizovanou osobou a schváleno odborem životního prostředí a zemědělství. Je na stavebníkovi, zda bude jímku vyvážet v krátkém či delším intervalu. Porušování předpisů nelze předjímat. Příjezd areálu je řešen společným vjezdem do stávající části areálu a žádný nový vjezd navrhován není. Vycházejí-li žalobci z Nájemní smlouvy č. 400 11 00661, je z výkresu patrné, že zpevněné plochy navazují na stávající parkoviště. Žalobci neuvádí konkrétně, v čem nebyly dodrženy požadavky na bezbariérové užívání staveb. O všech námitkách stavební úřad rozhodl a své rozhodnutí náležitě zdůvodnil. Žalovaný proto navrhl, aby soud žalobu zamítl. IV. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Nejprve se zdejší soud zabýval obecněji vznesenou námitkou porušení § 89 správního řádu a základních zásad činnosti správních orgánů (bod V. žaloby). Podle žalobců žalovaný většinu námitek ignoroval a odmítl, aniž by svůj názor zdůvodnil, a rozhodl tak, že zcela popřel základní zásady činnosti správních orgánů. Zde je nutno předeslat, že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod, byť i vyhovující, obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78). Jelikož žalobci v bodu V. žaloby uplatňují uvedené námitky zcela nekonkrétně, může na ně soud reagovat taktéž pouze v obecné rovině (k souvisejícím konkrétnějším tvrzením uplatněným v jiných částech žaloby se pak soud vyjádří při posuzování důvodnosti jednotlivých žalobních bodů). Zdejší soud přitom neshledal, že by se žalovaný odvolacími námitkami vůbec nezabýval a své úvahy nezdůvodnil. Z napadeného rozhodnutí je patrná reakce na námitky žalobců (až na níže rozvedené konkrétní výjimky) i konkrétní úvahy žalovaného. Za pochybení nelze považovat ani situaci, kdy odvolací orgán opakuje argumentaci prvostupňového správního orgánu, poskytuje-li tato argumentace odpověď na výtky předložené účastníkem řízení v odvolání (typicky, byly-li tytéž výtky uplatněny již v prvostupňovém řízení). Nelze souhlasit ani s paušálním tvrzením o porušení základních zásad činnosti správních orgánů. Porušení těchto zásad nelze dovozovat ze samotného výsledku správního řízení ani z nepodložených domněnek žalobců o tom, že žalovaný neměl zájem na tom se odvoláním věcně zabývat. Dále žalobci namítli, že jim žalovaný upřel možnost uplatnit námitky, konkrétně ve vztahu k dodatku č. 3 předloženému dne 19. 3. 2014 (upřesnění řešení stavebního objektu SO 09 a souhrnná technická zpráva z ledna 2014). Tato námitka není důvodná. Podle § 114 odst. 1 věty prvé zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) účastník řízení může uplatnit námitky proti projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud je jimi přímo dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě. Citované ustanovení zakotvuje právo účastníka řízení uplatňovat námitky. Toto právo je přitom limitováno koncentrací řízení upravenou v § 112 odst. 1 větě druhé stavebního zákona. Podle něj stavební úřad upozorní dotčené orgány a účastníky řízení, že závazná stanoviska a námitky, popřípadě důkazy mohou uplatnit nejpozději při ústním jednání, jinak že k nim nebude přihlédnuto. Koncentraci řízení je ovšem nutno uplatňovat tak, aby bylo šetřeno smyslu a účelu § 114 stavebního zákona. Je proto na ní nutno nahlížet jako na legitimní omezení práva uplatňovat námitky v situaci, kdy již měl účastník řízení objektivní možnost k věci říci vše, v čem spatřuje nedostatky plánovaného záměru. Na druhou stranu se koncentrace řízení nesmí stát nástrojem pro popření práva uplatňovat námitky v situaci, kdy jsou dodatečně měněny (rozšiřovány) podklady rozhodnutí. Takový výsledek by byl totiž mimo jiné v rozporu s § 4 odst. 4 správního řádu, podle něhož správní orgán umožní dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy. S ohledem na tato východiska proto také Nejvyšší správní soud (například v rozsudcích ze dne 22. 3. 2007, č. j. 8 As 19/2005 – 122, či ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 36/2010 – 127; všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz), dovodil, že je nutno před konáním ústního jednání zajistit kompletní podkladovou dokumentaci, na základě které mohou účastníci své námitky uplatnit. Jestliže následně dojde ke změně podkladové dokumentace, je povinností stavebního úřadu dát dle povahy změny nejméně účastníkům, jichž se tato dodatečná úprava povolované stavby týká, možnost na takovou změnu opět reagovat a vyjádřit k ní své stanovisko. Účastníci se před ústním jednáním seznamují s projektovou dokumentací a navrhovanou podobou stavby v určité podobě a zákon jim dává právo uplatnit proti ní své námitky. Pokud se tato podoba změní, pak je z logiky věci nutno jim toto právo zachovat, tj. dát jim možnost se seznámit se změněnou podobou stavby a uplatnit i proti ní své námitky. Jiný výklad by byl popřením smyslu konání ústního jednání, neboť účastníci řízení by dostali možnost vyjádřit se k určité podobě povolované stavby, přičemž toto právo by bylo považováno za vyčerpané bez ohledu na to, že by se projektová dokumentace, způsob provádění a užívání stavby následně změnily. Je tedy nutno souhlasit se žalobci v tom, že stavební úřad byl povinen umožnit jim podat námitky vůči změněné projektové dokumentaci, konkrétně vůči novému řešení obsaženému v dodatku č. 3 předloženému dne 19. 3. 2014 (upřesnění řešení stavebního objektu SO 09 a souhrnná technická zpráva z ledna 2014). Na druhou stranu však není pravdou, že by stavební úřad tuto povinnost nesplnil. Dne 27. 3. 2014 totiž vyzval účastníky řízení k seznámení s podklady rozhodnutí a k vyjádření se k těmto podkladům. Ve výzvě přitom také výslovně uvedl, že dne 19. 3. 2014 stavebník předložil další stavebním úřadem požadované doklady. Tohoto práva žalobci také využili a k dodatku č. 3 podali dne 14. 4. 2014 a 22. 4. 2014 námitky. Umožnění realizace práva uplatnit námitky pochopitelně nespočívá v pouhém pasivním přijetí námitek, nýbrž také ve vypořádání těchto námitek. Za porušení uvedeného práva by tudíž bylo možné požadovat postup obou správních orgánů, které ve svých rozhodnutích uvedly, že k námitkám podaným dne 14. 4. 2014 a 22. 4. 2014 stavební úřad nepřihlíží, neboť byly uplatněny po provedené koncentraci řízení. Tento závěr správních orgánů je z výše uvedených důvodů nesprávný. K porušení práva uplatnit námitky nicméně nedošlo, neboť stavební úřad přes uvedený závěr nakonec k vypořádání těchto námitek přistoupil. V prvostupňovém rozhodnutí se k jednotlivým výtkám směřujícím vůči novému řešení stavebního objektu SO 09 (zejména novému řešení odvádění splaškových vod) vyjádřil. Na tuto skutečnost poukázal také žalovaný, v jehož postupu proto nelze spatřovat porušení § 89 správního řádu. Důvodnými shledal zdejší soud námitky týkající se nedostatků v řešení odvádění splaškových a dešťových vod. Předně je nutno souhlasit se žalobci v tom, že přijaté řešení se nejeví jako souladné se Zprávou o výsledku inženýrskogeologického průzkumu zpracovanou RNDr. M. K. v listopadu 2011, přičemž stavební úřad ani žalovaný tento rozpor nijak neodstranili. Uvedená zpráva výslovně uvádí následující: „Další problém představuje neškodné odvádění dešťových a tavných vod z areálu a již v této fázi upozorňujeme, že povrchové vody není možné likvidovat vsakováním do zemin a hornin, které jsou téměř nepropustné.“ Na námitku žalobců poukazující na citovaný závěr správní orgány reagovaly tvrzením, že jedním z podkladů projektové dokumentace byl i hydrogeologický posudek zpracovaný Ing. F. v prosinci 2011, který vychází z posudku RNDr. K. Toto tvrzení ovšem fakticky vůbec nepředstavuje vypořádání námitky žalobců. Není zřejmé, co podle žalovaného z posudku Ing. F. vyplývá, čím tento posudek vyvrací závěr RNDr. K., případně proč mezi těmito podklady neexistuje rozpor. V této části je proto napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Není-li projekt ve skutečnosti v rozporu se Zprávou o výsledku inženýrskogeologického průzkumu, musí správní orgány náležitě zdůvodnit, proč tomu tak je. Musí především odstranit nabízející se rozpor mezi touto zprávou a hydrogeologickým vyjádřením Ing. M. F. taktéž z listopadu 2011. Byl-li tento rozpor správními orgány ignorován, nelze tento nedostatek odstranit v řízení před soudem. Navíc je nutno poznamenat, že stavební úřad při svém rozhodování neměl vyjádření Ing. M. F. vůbec k dispozici. Toto vyjádření bylo do správního spisu založeno až v rámci odvolacího řízení. Je pak naprosto alarmující, jestliže stavební úřad připustil řešení odvádění srážkových vod pomocí vsakování za situace, kdy jediný odborný podklad obsažený při jeho rozhodování ve správním spise tuto možnost rezolutně vylučoval. Žalovaný navíc pochybil, jestliže se námitkou, že vyjádření Ing. F. nebylo obsaženo v projektové dokumentaci, vůbec nezabýval. I když byla tato námitka uplatněna opožděně, žalovaný byl povinen přezkoumat soulad rozhodnutí stavebního úřadu a jemu předcházejícího řízení s právními předpisy (§ 89 odst. 2 správního řádu). V případě, že obsahem uplatněné námitky je tvrzení o porušení kogentního předpisu hmotného nebo procesního práva, je správní orgán povinen se námitkou zabývat i v případě, že byla uplatněna po marném uplynutí lhůty (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 1999, č. j. 6 A 95/94- 87, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 11. 2003, č. j. 52 Ca 1/2003 – 77, publikován pod č. 88/2004 Sb. NSS, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 6 As 37/2006 – 122, nebo ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 As 25/2007 – 70). Do kategorie kogentních norem procesního práva patří také otázka úplnosti podkladů pro rozhodnutí. Jak plyne z § 3 správního řádu, správní orgán postupuje tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jestliže však správní orgán odkazuje na podklad, s nímž se vůbec nemohl seznámit, neboť nebyl obsahem správního spisu, jedná zjevně v rozporu s tímto ustanovením. Vedle toho je stavební úřad také konkrétně dle § 111 odst. 1 písm. b) stavebního zákona povinen ověřit, zda je projektová dokumentace úplná. Zdejší soud k výše uvedenému pouze na okraj uvádí, že si je vědom možného rozdílu mezi vsakováním (jak o něm hovoří RNDr. K.) a vsakováním pomocí vsakovacích vrtů (které hodnotil Ing. F.). Tento rozdíl by ovšem sám o sobě nemohl odstranit zásadní pochybnosti o přijatelnosti projektovaného řešení, a to i proto, že Ing. F. ve svém vyjádření připouští, že jím „používané hydrogeologické údaje vycházejí ze statistického zpracování dat a nemusí přesně reprezentovat prostor dané lokality“, a dodává, že „vsakovací schopnosti horniny však bude závislá na její skutečné propustnosti v místě zasakování, resp. velikosti koeficientu aktivní vodivosti, což lze ověřit vsakovací zkouškou, kterou doporučujeme realizovat.“ Přes kategorické vyjádření RNDr. K. však před rozhodnutím stavebního úřadu podle obsahu správního spisu nebyla žádná vsakovací zkouška provedena, natož hydrogeologický průzkum, který by byl pro odstranění uvedených rozporů jistě žádoucí. Stejně tak je nutno žalobcům přisvědčit v tom, že se žalovaný nevypořádal s odvolací námitkou, že návrh řeší modelovou situaci neodpovídající realitě a neřeší přívalové či dlouhotrvající deště. Na tuto námitku reagoval žalovaný tím, že projektová dokumentace byla zpracována odpovědnými osobami, a to Ing. M. N., autorizovaným inženýrem pro pozemní stavby, a Ing. J. K., autorizovaným inženýrem pro vodohospodářské stavby. I zde platí, že žalovaný fakticky vůbec námitku nevypořádal, a jeho rozhodnutí je proto v této části nepřezkoumatelné. Jakkoliv projektant odpovídá za správnost, celistvost, úplnost a bezpečnost stavby, stavební úřad musí mimo jiné vždy přezkoumat soulad stavby s požadavky stavebního zákona, zvláštních a prováděcích právních předpisů (§ 90 stavebního zákona), kam spadají také obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby. Je zcela nepřípustné, aby stavební úřad na tuto roli rezignoval s tím, že odpovědným za stavbu je projektant. Z pohledu zákonnosti projektovaného řešení je lhostejné, že projektová dokumentace byla zpracována autorizovanou osobou. Zákonnost je povinen posoudit sám stavební úřad (v řízení o odvolání pak žalovaný). Správní orgány tedy musí vyslovit, zda provedený výpočet odvodu srážkových vod odpovídá příslušným právním normám. Namítali-li žalobci, že návrh neřeší přívalové či dlouhotrvající deště, měly správní orgány posoudit, zda je toto tvrzení pravdivé, a pokud ano, zda a proč je takový postup v souladu se zákonem. Důvodnou je také námitka rozporu skutkového stavu, z něhož vycházeli žalovaný a stavební úřad, se správním spisem (konkrétně s grafickou částí dodatku č. 3 k projektové dokumentaci), a to v části týkající se řešení odvodu splaškových vod. Správní orgány patrně vycházely především z textové části dodatku č. 3, podle níž je odvod splaškových vod a dešťových vod řešen odděleně. Splaškové vody mají být odváděny do jímky na vyvážní a dešťové vody do vsakovacích vrtů. Podle správních orgánů tato skutečnost vyplývá i z výkresu situace, nicméně s tímto tvrzením se zdejší soud neztotožňuje. V legendě výkresu č. 601 jsou jednoznačně odlišeny různými typy šipek kanalizace dešťová (objekt SO 08, kanalizace dešťová, akumulační nádrže a vsakovací vrty) a splašková (objekt SO 09, kanalizace splašková – jímka na vyvážení). Ačkoliv je objekt SO 01 (administrativní budova) zdánlivě samostatně napojen na jímku na vyvážení, z téhož objektu vedou šipky, které legenda označuje jako splaškovou kanalizaci, směrem do vsakovacích vrtů. Podle zdejšího soudu se nejedná o zcela zjevnou formální nepřesnost, kterou by bylo možné přehlížet. Textová a grafická část dodatku č. 3 jsou tudíž ve zjevném rozporu. Realizace stavby na základě této projektové dokumentace by mohla vést k tomu, že by stavebník odváděl splaškovou vodu do vsakovacích vrtů s tím, že jedná plně v souladu s projektovou dokumentací, neboť s tímto řešením počítá její grafická část. Takovou nejistotu ohledně možného řešení odvodu splaškových vod nelze připustit. Uvedené souvisí také s další námitkou žalobců týkající se absence podélného řezu kanalizace v objektu SO 01. I zde dává soud žalobcům za pravdu. Zatímco původní dokumentace obsahovala podélné řezy kanalizace, po provedené změně dodatkem č. 3 již projektová dokumentace nebyla v této části aktualizována. V tomto případě je tedy upravená projektová dokumentace v rozporu s bodem D.2 Přílohy č. 1 vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, ve znění pozdějších předpisů. Požadavek na vyhotovení těchto řezů je v daném případě naléhavější právě proto, aby bylo vyloučeno, že bude splašková kanalizace propojena s kanalizací dešťovou. V této souvislosti soud navíc podotýká, že dle výkresu č. 606 má mít jímka na vyvážení dva vtoky (T1 a S1), přičemž textová část dodatku č. 3 i výkres č. 601 počítají pouze s jedním vtokem (S1). Za daného stavu je potřeba jednoznačně vyloučit možnost, že vtok T1 ve skutečnosti bude odtokem. K odstranění pochybností budou sloužit mimo jiné právě také charakteristické řezy kanalizace. Zdejší soud shledal důvodnou také námitku týkající se nemožnosti napojení na veřejnou kanalizaci. Správní spis neposkytuje pro tento závěr dostatek podkladů, ačkoliv řešení odvodu splaškových vod do veřejné kanalizace je podle právní úpravy prioritní. Podle § 23 odst. 1 věty první vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů se stavby podle druhu a potřeby umisťují tak, aby bylo umožněno jejich napojení na sítě technické infrastruktury. § 24b odst. 1 této vyhlášky pak upřesňuje, že žumpy se budují pouze tam, kde splaškové odpadní vody nelze odvádět do kanalizace nebo kde vyčištěné odpadní vody v malé čistírně odpadních vod do ekvivalentu 500 obyvatel (dále jen „malá čistírna“) není možné vypouštět do vodního toku nebo do vod podzemních. Ve shodě s tím pak § 6 odst. 3 věty první vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů stanoví, že stavby podle druhu a potřeby musí být napojeny na kanalizaci pro veřejnou potřebu, pokud je to technicky možné a ekonomicky přijatelné. Z hlediska obecných požadavků na využívání území a technických požadavků na stavby měl tedy stavební úřad posuzovat, zda není realizovatelné odvádění splaškových vod do veřejné kanalizace. Za dostatečný podklad pro takové posouzení přitom nemohlo sloužit vyjádření Magistrátu města Zlín, odboru životního prostředí, ze dne 16. 1. 2013, že s realizací stavby souhlasí s tím, že stavebník doložil prohlášení o neumožnění umístění kanalizační přípojky na cizích pozemcích. Není vůbec zřejmé, o čí prohlášení se má jednat, a toto prohlášení také není součástí správního spisu. Stavební úřad přitom musí sám posoudit soulad záměru s právními předpisy, tedy mimo jiné také to, zda je či není napojení na kanalizaci pro veřejnou potřebu technicky možné a ekonomicky přijatelné. Je-li v blízkosti záměru veřejná kanalizace (jak ostatně vyplývá i z předchozího vyjádření Magistrátu města Zlín, odboru životního prostředí, ze dne 27. 1. 2012) a jediným důvodem nemožnosti napojení na ni má být nesouhlas vlastníků pozemků, přes které by musela být přípojka vedena, musí být ve správním spise vyjádření těchto osob zdokumentováno. Tak tomu ovšem v projednávané věci není a správní spis tak neposkytuje dostatečný podklad pro učinění závěru o možnosti připojení záměru na veřejnou kanalizaci. Důvodnou je také námitka nedostatečné kapacity jímky na vyvážení. Dle textové části dodatku č. 3 se předpokládá objem splaškových vod z objektu SO 01 15,5 m3 na den, maximálně 23,2 m3 na den, přičemž projektovaná jímka AS 3.6/2.4 EO/PB má objem 20 m3. Podle technické zprávy ASIO, spol. s r. o. má tento typ jímky užitný objem 18,9 m3. S žalovaným lze souhlasit, že stavební úřad nemůže obecně předpokládat, že stavebník bude při následném užívání stavby porušovat právní předpisy. Pouhé nepodložené pochybnosti o tom, zda bude stavebník dodržovat § 38 odst. 6 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vodách“), tak nemohou být samy o sobě překážkou pro realizaci záměru. Podle tohoto ustanovení platí, že kdo akumuluje odpadní vody v bezodtokové jímce, je povinen zajišťovat jejich zneškodňování tak, aby nebyla ohrožena jakost povrchových nebo podzemních vod, a na výzvu vodoprávního úřadu nebo České inspekce životního prostředí prokázat jejich zneškodňování v souladu s tímto zákonem. Na druhou stranu je povinností stavebního úřadu ověřit rovněž účinky budoucího užívání stavby (§ 111 odst. 2 stavebního zákona), přičemž nelze odhlédnout ani od principů ochrany životního prostředí, zejména principů vysoké úrovně ochrany a prevence. Stavební úřad tak musí posuzovat, zda projekt umožňuje takové budoucí užívání stavby, při němž lze očekávat reálné plnění zákonných požadavků na ochranu životního prostředí spojených s užíváním stavby. Nemůže tak připustit realizaci stavby, u níž by hrozilo vyšší riziko, že při jejím užívání bude narušeno životní prostředí. Ve vztahu k nyní posuzované otázce tak měl stavební úřad (a následně žalovaný) posoudit, zda kapacita jímky umožňuje i při maximální produkci splaškových vod bezproblémové vyvážení jímky (tj. plnění povinnosti dle § 38 odst. 6 zákona o vodách). Tomuto posouzení se nelze vyhnout konstatováním, že vyvážení jímky je věcí vlastníka. Ačkoliv nelze stanovit obecný minimální limit na četnost vyvážení jímky, nelze podle názoru zdejšího soudu v žádném případě připustit, aby při maximální očekávané produkci splaškových vod nebylo postačující vyvážení jímky ani jednou denně. V takovém případě totiž existuje nepřiměřeně vysoké riziko, že vlastník nebude schopen přes vynaložení přiměřeného úsilí plnit svou povinnost dle § 38 odst. 6 zákona o vodách. Povolení stavby za této situace je v rozporu s § 111 odst. 2 stavebního zákona a s principy prevence a vysoké úrovně ochrany, neboť budoucí užívání stavby je spojeno s vysokým rizikem znečištění životního prostředí. Námitku nezákonnosti napadeného rozhodnutí v souvislosti s nedostatečným zajištěním vjezdu k okolním pozemkům soud shledal nedůvodnou. Podle žalobců počítá projektová dokumentace s novým vjezdem z komunikace III/49016, který ovšem nebyl povolen silničním správním úřadem a může tak být kdykoliv odstraněn. V důsledku toho by nebyl zajištěn vjezd zemědělské techniky k okolním pozemkům. Krajský soud nicméně z projektové dokumentace (zejména z výkresu č. 11.01) zjistil, že příjezd k plánovaným stavbám je projektován tak, že navazuje na stávající parkoviště již existujícího areálu. Není plánované žádné nové napojení na silnici III/49016 a bude využíván stávající sjezd na existující parkoviště. Tvrzení žalobců tak neodpovídá obsahu projektové dokumentace. Žalobci patrně vycházeli z přílohy k nájemní smlouvě uzavřené mezi Statutárním městem Zlín a stavebníkem, která upřesňuje soukromoprávní závazek stavebníka zajistit přístup k okolním pozemkům pomocí grafického znázornění příjezdu. Ten se přitom na první pohled jeví jako nový sjezd ze silnice III/49016, vytvořený hned vedle stávajícího sjezdu. Vzhledem k nižší kvalitě nákresu ovšem nelze vyslovit, že by se nutně muselo jednat o sjezd samostatný, neboť vyznačená oblast je v bezprostřední blízkosti stávajícího parkoviště. Jelikož se však jedná toliko o soukromoprávní závazek stavebníka, nespadá do působnosti správního soudu hodnotit, zda existuje jeden či více způsobů splnění tohoto závazku. Pro územní a stavební řízení je rozhodující projektová dokumentace a pro realizaci záměru je pak rozhodující obsah územního rozhodnutí a stavebního povolení. Soukromoprávní smlouva uzavřená mezi stavebníkem a třetí osobou nemůže projektovou dokumentaci ani rozhodnutí správních orgánů jakkoliv modifikovat. Nejednoznačnost grafické přílohy nájemní smlouvy uzavřené mezi stavebníkem a Statutárním městem Zlín proto nemůže mít žádný vliv na posuzovanou věc. Rozhodující je, že dle projektové dokumentace není plánován žádný nový sjezd ze silnice III/49016 a přístup k okolním pozemkům je zajištěn prostřednictvím stávajícího sjezdu. Nepochybil proto ani žalovaný, jestliže na základě analogické odvolací námitky odkázal na skutečnost, že dle projektové dokumentace žádný nový sjezd budován nebude. Tento závěr je zcela správný. Soud shledal nedůvodnou také námitku nedodržení požadavků na bezbariérové užívání staveb. Předně je nutno podotknout, že žalobce může v žalobě vždy namítat pouze taková pochybení správních orgánů, která představují zásah do jeho právní sféry. Ze žaloby ani správního spisu ovšem nelze dovodit žádný takový zásah v důsledku možného nedodržení požadavků na bezbariérové užívání staveb. Jak uvedl Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 14. 7. 2011, č. j. 9 As 34/2011 – 102, „[ž]alobní legitimace v řízení o přezkumu správního rozhodnutí podle ustanovení § 65 s. ř. s. se tak obecně vždy odvíjí od konkrétního poškození subjektivního veřejného práva žalobce. Opačný postup by totiž vedl k tomu, že by každý mohl vystupovat jako univerzální dohlížitel na zákonnost postupu a rozhodnutí správních orgánů a z titulu tvrzeného poškození veřejného zájmu by tak mohl kdokoliv vyvolat soudní přezkum jakéhokoliv rozhodnutí, aniž by takovým rozhodnutím bylo dotčeno jeho konkrétní veřejné subjektivní právo.“ Již z tohoto důvodu by proto uplatněná námitka nemohla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Vedle toho je nutno poznamenat, že tvrzení o nesplnění požadavků na bezbariérové užívání staveb bylo uplatněno ve zcela obecné rovině. Žalobci neindividualizovali ani jednotlivé prvky stavby včetně parametrů, které údajně nesplňují požadavky předpisů, ani parametry vyplývající z konkrétních předpisů, které údajně nejsou splněny. Za této situace nemohlo být pochybením správních orgánů, že se k této otázce vyjádřily také pouze obecně. V. Shrnutí a náklady řízení Soud z výše uvedených důvodů ve smyslu § 78 odst. 1 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. zrušil žalobou napadené rozhodnutí pro nezákonnost, nepřezkoumatelnost a rozpor skutkového stavu, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, se správním spisem a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Úkolem žalovaného bude především odstranit výše uvedené nedostatky týkající se odvádění splaškových a dešťových vod (nedostatečná kapacita jímky, rozpory mezi textovou a grafickou částí projektové dokumentace, rozpory mezi vyjádřeními Ing. F. a RNDr. K., nedostatek podkladů pro posouzení možnosti realizace odvodu splaškových a dešťových vod prostřednictvím veřejné kanalizace). Žalovaný se také musí věcně vypořádat se všemi odvolacími námitkami. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobci byli ve věci úspěšní, soud jim proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Náklady řízení žalobců sestávají ze zaplacených soudních poplatků ve výši 3 x 4.000 Kč a z odměny a náhrady hotových výdajů jejich zástupce. Odměna zástupce činí dle § 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů za dva společné (pro tři zastupované osoby) úkony právní služby (příprava a převzetí věci a sepis žaloby) 2 x 7.440 Kč a náhrada hotových výdajů činí dle ust. § 13 odst. 3 citované vyhlášky 2 x 300 Kč. Jelikož je zástupce plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna a náhrada hotových výdajů o částku odpovídající této dani. Náklady každého ze žalobců na zastupování činí třetinu z celkové částky odměny a náhrady hotových výdajů včetně daně z přidané hodnoty, tj. 6.244 Kč. Celková výše nákladů řízení každého ze žalobců tak činí 10.244 Kč. Soud žalobcům nepřiznal náhradu nákladů řízení v části, v níž nárokovali odměnu a náhradu hotových výdajů zástupce za další dva úkony právní služby. Co se týče úkonu právní služby „další porada s klientem přesahující jednu hodinu“ dle § 11 odst. 1 písm. c) citované vyhlášky, žalobci nedoložili uskutečnění tohoto úkonu, délku jeho trvání ani skutečnost, že se jednalo o poradu další. Za úkon právní služby soud nepovažoval ani repliku žalobců. V té žalobci pouze odkázali na svou žalobu a k věci samé nic neuvedli. Nelze ji proto považovat za podání ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí náklady vznikly (§ 60 odst. 5 s. ř. s. a contrario).

Poučení